Gallirea - Příspěvky uživatele

// jů!! moc děkuji, jsem potajmu doufala! :D

Vlčice měla tak roztomilý tenký hlásek, že se Etney musel pousmát ihned, jak mu řekla „ahoj“. Když pak vypískla ty žblepty o tom, že ho nezná a zakončila to tím, jestli mu nechce pomoct, začal se znovu uculovat. Máš pravdu, nechci, odpověděl si v mysli a hlasitě si povzdechl. “To by nebyl dobrý nápad, podívejte, vždyť mu to jde,“ pokynul hlavou k vandrákovi ležícímu na zemi, jež se pral s kamzíkem. Snažil se mít energický tón, aby to vypadalo, že to myslí s vlkem dobře. I ten kamzík má hezčí a chundelatější srst než on, koukl zpět na vlčici a prohlédl si její světle modré oči, které se v záři měsíce leskly jak dva diamanty. Měsíční svit však nebyl dost silný, aby osvítil celé okolí. Zanedlouho se zatáhlo a Etneyův dohled se výrazně snížil. Navíc ten tmavý vlk skoro splynul s pozadím. Kdyby tak nesmrděl, jistě by ho Etney přehlédl a stoupl na něj, když se tam tak válel. Drobná vlčice, jejíž jméno bylo Etnymu stále neznámé, znovu promluvila. Vypadala, že se snad trápí nad tím, že se bezdomovec sám pere s kamzíkem. To tak touží potom, vidět moje svaly v akci? Přivřel očka a pozoroval kulhajícího kamzíka, kam jeho oko dohlédlo. Pak jej ztratil a kamzík zmizel v noční tmě.
Cirkus byl u konce a tmavý vlk se zvedl ze země. “Jé, ty umíš i chodit? Neuvěřitelné,“ zažblekotal řečnickou otázku do vzduchu na to konto, že se tmavouš předtím jen válel po zemi. Když k němu vlk přicházel, Etney mu taktéž hleděl do očí a přihlouple se usmíval. Tohle ho bavilo. Vlk vypadal napruzeně a vytočeně, Etney se tím však bavil. Dělalo mu to dobře. “Hah, aha. A jak víš, že hladoví? Ptal ses jí? Ona tvrdila, že ses tu jen tak ocitnul. Jako nějaký zjev, hm?“ pronesl poklidně a zašoural tlapičkou sem a tam po měkké zemi. “Vidíte, krásná dámo? To je ale nevychovanec, co? Mě obviňuje, že jsem nevychovaný, ale teď sám právě tímto naznačil, že jste kost a kůže a nelíbí se mu vaše postava, že byste měla přibrat. Podle mě to ale není pravda, jste krásná, štíhlá a miloučká,“ zazubil se na ni a chvilku si zahrál na chudáčka, že ho Duncan obvinil z něčeho nepravdivého. On je přece vychovaný! A dobře! Divadýlko však nekončilo a Duncan plivl Etnymu na packy. Etney mírně odskočil vzad a zabodl jantarová očka do vlka naproti němu. “Ach! Ty agresore!“ vyštěkl šokovaně. Rozhodl se, že tentokrát on bude ten klidný a nad věcí. Oplácet mu to nehodlal. “Fuj, doufám, že nejsi nějak nemocný, abych to od tebe nechytil. No podívejte slečno, co mi provedl!!“ pohledem sjel na své krvavé tlapky. “On si prostě nutně potřebuje něco dokázat! Asi před vámi chce zamachrovat, jaký je to bourák. Ale říkám vám, slečno, takoví jsou nejhorší! Jednají totiž hrozně neupřímně,“ zakroutil jemně hlavou a zatřepal tlapkou dál od Lethie v domnění, že krev sleze z jeho pacinek.
Po chvíli ticha Duncan opět začal mluvit. Etney se jemně pod září měsíce, který opět v mžiku zalezl pod mraky, pousmál. “To jistojistě ne. Tadyhle cizinec asi neví, co to znamená u nás. Já tak nazývám krásné a roztomilé vlčice, abych jim dal najevo, že jsou něčím výjimečné!“ obhájil se, a aby to vypadalo ještě pravděpodobněji, vypjal hruď a rázně přikývl. Kdo ví, jestli žvanil nesmysly nebo pravdu? “Ach!!“ vypustil hlasitý výdech a protočil oči. “Nevytahuj se tu, přivandrovalče! Tady už nejsi Alfa, tak ze sebe nedělej tadyhle před dámou nějakého frajera! Jsi stejně obyčejný, jako jsem já!“ prskl po něm. Já nejsem obyčejný, jsem výjimečně výjimečný, opravil sám sebe v mysli. “Jasný jako facka, chce vás sbalit a má s vámi nekalé úmysly! Ne, že bych s tím měl zkušenosti, ale mé kamarádce se to stalo. Chudinka pak měla pošramocené nervy a nakřáplé srdíčko… A to jen kvůli takovým hulvátům, jako je tady tenhle!“ pohodil čenichem k němu. “Mě můžete OBA DVA (zdůraznil) říkat Etney,“ dodal pak, aby tedy nebyl za neslušného. Když divadlo, tak divadlo.

<< Asgaar

Etney, stále naštvaný a rozmrzelý z toho, co se událo v lese, zamířil na své oblíbené místečko. Měl za to, že zrovna sem nikdo nechodí a on tu bude moct být sám. No, zmýlil se – o tom se přesvědčil hned, jakmile se k místu přiblížil. Zastříhal ušima a zpozorněl. Zaslechl nějaké huhlání, hlasy a trošku rachotu. Zastavil se za jedním větším keřem a rozhodl se chvíli pozorovat danou situaci. Všiml si, že tmavý vlk má chyceného kamzíka, kdež to světlá vlčice jen stála a koukala jak sůva. Hele! Už mi ti otrapové připravují večeři!! Zajásal v mysli, i když sám věděl, že toho kamzíka dvojice cizinců neloví pro něj.
Pomalu vylezl zpoza křoví a přišel ke dvojici. Rozhodl se chovat se aspoň trošku mile, přece jen kamzíka by si dal. “Čau, hele…Eh,“ došla mu slova. Nechápavě je sledoval… Když totiž došel blíž, tak zjistil, že ten kamzík není celý ulovený! Není mrtvý ani polomrtvý, on totiž bojuje tady s vlkem, co podle Etneye měl kožich jako bezdomovec. A navíc měl nepříjemný odér. Ta vlčice, místo toho, aby mu aspoň trochu pomohla, jen koukala. “Ahá! No jasně, už to chápu!“ Vykřikl najednou a ustoupil o krok vzad, neboť ho kamzík jemně šťouchl svým kopytem do tlapky. “Ona na tebe kouká a nepomáhá ti, protože ty se chceš předvést a ukázat, jak skvěle sám zvládneš ulovit kamzíka!“ vyštěkl a zavrtěl ocasem. Špatná nálada byla ta tam. Zapomněl na ni. “Tak do toho, pardále! Určitě to dokážeš!!“ vyštěkl znovu energickým tónem hlasu. Ani mě nehne ti pomoct, ještě od tebe chytnu nějaký breberky, tse. Jen se s tím poper, já si pak jen dám dobrý masíčko, haha. Takhle se na to musí!! Koutkem oka koukl na vlčici. “Co tu tak stojíš? Aspoň si sedni, ne? Bejby,“ laškovně na ni pohodil očima. Všiml si, že vlčice měla krásnou postavu a také barvu srsti. Vypadala jako takové něžné a jemné stvoření. Nevinný andílek. Dál na ni koukal a nechával vlka na zemi, aby se s kamzíkem popral.

Etnymu se opravdu nelíbilo, že by měl být podruhé bratrem. Neuměl si to vůbec představit! Přece jen, Awnay sice byla jeho sestra, ale byli stejně staří, takže se o ni nemusel nijak zásadně starat. Samozřejmě občas koutkem oka na ni kuknout musel, aby se ujistil, že žije (pokud by nežila, matka by za to určitě vinila jeho a potom by nedosáhl na post Alfy, to by byla tragédie), jelikož Awnay moc inteligence od přírody chudinka nepobrala, že ano. To každý věděl, že Etník je z těch dvou ten chytřejší, že… No ale teď, že by měl být starším bratrem?! Nikdy!
Pozoroval matku, která měla zvláštní pohled – skoro jakoby se jí líbilo to, že je nešťastný. “To je sice pravda, ale… Ale…“ nemohl najít žádná správná slova, takže se zakoktal. Zůstal stát s jemně pootevřenou tlamou a hlasitě dýchal. “Vždyť tobě na mně a Awnay stejně nezáleží!! Tak proč si děláš další vlče!!“ Vykřikl najednou z plna hrdla, celý zadýchaný. Vzápětí si však uvědomil, že tohle říct nechtěl a že to tak nemyslel. Byl však příliš hrdý na to, aby svá slova vzal zpět a omluvil se za ně (ještě navíc před Laurou). Zůstal tedy stát, další věci si jen tiše vyslechl a pohodil znechuceně hlavou. Obvykle by to na něj zapůsobilo, jenže tohle byla tak výjimečná situace, ve které se navíc cítil ohrožen, že nedokázal normálně myslet. Zakroutil naštvaně a zklamaně hlavou, přičemž začal couvat. Lesknoucíma se očima pohlédl z matky na Lauru a z Laury na matku, přičemž hlasitě vzdechl. Očividně tohle prostě nedokázal skousnout, potřeboval nějaký ten čas. Vždyť to byl ještě mladý hlupáček, který žil částečně ve svém vymyšleném světě – a ten mu teď někdo zničil a sebral. Podle něj se totiž malým vlčetem v rodině vše změní, a to on nechtěl, nesnášel změny z celého svého srdce. “Nesnáším svůj život. Vždycky jsem byl jenom ten navíc!“ Zahalekal nakřáplým hlasem. Cítil, jak ho pálí v krku, chtělo se mu brečet. Byl z toho opravdu tak psychicky vynervený, že dál už nemohl. V poslední době měl trochu depresivní stavy a vše ho lehce rozhodilo. Měl dojem, že za nic nestojí, nic neumí (to, že tvrdil opak, bylo jen z toho důvodu, že je to prostě brepta), nemá žádné kamarády a nikdo jej nemá rád. Otočil se na tlapce a rozběhl se, kdo ví kam. Z očí se mu začaly koulet teplé, slané slzy. Tohle bylo poprvé, co ukázal světu to, že se vlastně vnitřně trápí...

>> Vyhlídka

// Laurísku, přeskakuji, protože mám čas napsat, zítra zas dorazím večer a to by se mi nechtělo :)

Začalo svítat. Paprsky ranního, ještě ne příliš teplého slunce se prodíraly skrze větve stromů, které se tyčily vysoko nad Asgaarským lesem. Začínalo jaro, bylo to cítit ve vzduchu. Ptáčci štěbetali, brouci a různé hmyzí potvůrky vylézaly ze svých skrýší a v lese začínalo být rušněji než kdy dřív. Že by to bylo i tím, že se smečka rozrostla o nové členy? No, každopádně hmyzáci a spol. nebyli jediní, na koho přišlo jaro. Jak bylo Etneyovi řečeno, na otce s matkou jaro přišlo taky. Koukal na ni, jakoby spadla z Vlarsu (//Mars + vlk dá Vlars :D :D) a měl jemně pootevřenou tlamičku. Srdíčko mu bylo jako o závod, dech se mu zrychlil a on nemohl uvěřit svým uším. Cože? Jak jako sourozence? Co to je za žblept?! Já nechci sourozence! Nic na to neřekl, jen šokován touto skutečností tiše stál. On prostě nechtěl sourozence! Jednak by ho mohla ta věc ohrozit v Alfování, druhak nesnášel malé chlupaté koule a za třetí se všechna pozornost rodičů – a všech v lese – přesune na toho malého otravu! “Cooooooo!“ Zmohl se jen na prosté vyštěknutí. Zakroutil nad tím hlavou. “Jak jako sourozence! Nikdo se mě neptal, jestli chci sourozence! A navíc... Navíc mám Awnay, ta potvora mi stačí! Nechci nic dalšího!“ zhnusil se. Tvář se mu zkřivila do úšklebku a na čele se mu objevily výrazné vrásky, jelikož se začal mračit. Byl nespokojený. Absolutně si odmítal připustit, že už nebude skoro jedináček, ale bude ze tří sourozenců. Ten malý hnus si nepustím k tělu. Nikdy to nebude můj sourozenec, mám jen Awnay! Awnay je má sestra, tohle bude jen malý otravný hnus, co tady bude překážet! Tak je to! Nadával si v hlavě. Byl tak napruzený, že ani nezaregistroval to, co Elisa potom dodala ohledně Alfování. “Proč?“ vzešlo z něj pak. “Proč ses tak najednou rozhodla? Nepotřebujeme tady nový přírůstek, mámo! Vždyť nemáš ráda vlčata! Je to malý, otravný, stojí to spoustu energie! Je to hrůza! To je jak noční můra!!!“ Zvyšoval tón hlasu a to s noční můrou skoro zavyl. Začal přecházet nervózně sem a tam a u toho kroutil hlavou. Pořád mu z tlamy padaly slova jako „to není možné“ nebo „nemůžu tomu uvěřit“. Byla to z jeho strany překvapivá reakce, ale on prostě sourozence odmítal! Nechtěl být ohrožen. Navíc si užíval, když měl ze strany rodičů mnoho pozornosti, inu... Možná i proto vyváděl tolik lumpáren, aby si ho všímali. Nebyl to zlý vlk, jen chtěl tu pozornost, které se mu možná na jeho vkus dostávalo málo. V jeho očích šel vidět jasný zmatek, nespokojenost a neschopnost uvěřit tomu, co matka právě řekla. Horší oznámení v životě nezažil.

// příspěvek pro Nolayu a ELISU! ať víte, kdo to má číst :D

Etney seděl u toho velkého stromu skoro bez hnutí a sledoval v noční tmě bílou vlčici, která nyní byla jeho společnicí. Oblízl si čenich a hlasitě si povzdechl, aby naznačil, že tato chvíle je příliš nudná a dlouhá. Vyslechl si ji a s pootevřenou tlamou, stále mlčíč, ji sledoval. Co-že-to? Ta trubka mě viděla poprvé v životě a hned se do mě zamilovala? To je vtip? To určitě nemůže myslet vážně, polemizoval. Přišlo mu, že Nolaya kecá blbosti, nevěřil jí. Když však mluvila dál a dál a pořád mlela stejné blbiny, něco Etnymu říkalo, že to možná myslí vážně. Tak ta je prudce naivní, hehe, zazubil se na ni. “Nolayo, zlatíčko,“ oslovil ji medovým hláskem, postavil se a obešel kolem ní kolečko, přičemž ji ocasem pohladil pod krkem, jak šel kolem ní. “Myslím, že na to je drobátko brzy. Ale pokud chceš, vezmu tě pod svá ochranářská křídla. Jak jistě víš, nikdo mi nesmí ublížit. Nikdo mi nesmí říct byť jen křivé slůvko! Překypuju pochopením k tobě, že musí být hrozné být obyčejný lůzr mezi super vlky, takže můžeš využívat těch výhod, kterých využívám já!“ navrhl jí. Ne, že by ji chtěl mít pořád za zadkem, jen se rozhodl chovat se zdvořile. No, jinak to ani neuměl, pravda?
Když nasál do čumáku noční chladný vzduch, otřásl se. Podle pachu odhadl, že někde poblíž bude jeho matka, kterou delší čas neviděl. Rozhodl se, že by bylo záhodnou ji navštívit. “Teď, pokud mě omluvíš, zaskočím za svojí postarší matkou. Musím ji hlídat, kdo ví, co její stařecký mozek vymyslí za nesmysly, že ano. Nerad bych, aby se jí něco přihodilo,“ zahrál si na hodného synka, který myslí na klid a dobro své milující matky. Postavil se, oklepal ze sebe bordel a pohlédl na bílou vlčici. “Neboj, vrátím se, ty má obdivovatelko,“ zachichotal se a hrdě pozvedl hlavu. “Zatím přemýšlej, čím bys mě mile překvapila. Nějakou mňamkou, či snad pěkným dárečkem v podobě ozdůbky na krk!“ nabádal ji k tomu, aby mu něco ulovila nebo ukradla přívěšek (či vyrobila?). Pak se otočil zadkem k ní a šel.
-----------
Vydal se podle čichu na cestu za matkou, kterou opravdu zanedlouho našel. Ta tam však nebyla sama, byla tam s Laurou, nad kterou se musel mladý princ ušklíbnout. To, že ji viděl v údolí, mu bohatě stačilo. Navíc, kdo ví, co tahle drbna řeší s Elisou! To by mu tak scházelo, aby jí říkala nějaké blbosti. “Nazdar dámy,“ oslovil je tvrďáckým, frajerským hlasem. Přišel si jako velký king. Našlapoval opatrně a s notnou dávkou elegance a něžnosti. Asi aby si nezapíchl do tlapky nějakou jehličku. Jak se však přibližoval k matce, přišlo mu, že se nějak zvětšuje. Nikoliv však do výšky – to spíš její stařecké tělo roste do země – ale do šířky! Podivil se, nasadil nechápavý výraz, a jak stanul naproti ní, zahleděl se jí zpříma do očí. “Ty poslóóchej,“ oslovil ji tónem, který se hodí tak na nějakého kamaráda od močálů, ne na matku. “Nepřekrmuje tě otec nějak? Přibrala jsi, víš o tom? Už nejsi tak pěkná, jak jsi bývala.“ Utrápeně si povzdechl, jakoby ho to mrzelo a zakroutil nad ní hlavou. “Nebo se ti prostě zpomaluje metabolismus, jak stárneš, to je taky možnost,“ dodal se zazubením se.

// ha! někdo tu práská

<< Ellisino údolí

Etney tedy ťapal od údolí směrem k lesu a přemýšlel nad tím, jak tuhle situaci bravurně zvládl. Nemusel jsem hnout ani drápkem na tlapce, ostatní udělali všechnu práci za mě! Takhle se to dělá, to je správný vůdce smečky, správný Alfa. Alfu by měl každý ctít a uznávat a dělat to, co si on přeje a chce! Alfa by se neměl prát a řešit nějaké obtížné situace, vždyť by mohl přijít o život, a co by pak les, údolí a ostatní vlci? Hm, hm?! Je to jasný, prostě logika. Bohužel ostatní, jako třeba Laura, mají opačnou logiku, trubadúři… Vzpomněl si na to, jak ho Lá sprcala za to, že nepomáhá. Bylo mu řečeno, že by se jakožto budoucí Alfa, měl houbě postavit. “Každej holt nemůže být tak chytrej jako já,“ zamumlal si pod vousy. Prostě bylo jasný, že to Laura měla v hlavě špatně nastavený. Pravda je na Etnyho straně.
Než však stihl dokončit svůj myšlenkový proces o své vlastní dokonalosti, doběhla ho Nolaya. Etney se ofrnil, nakrčil horní ret a celý se ošil. Nechtěl mít její špinavé, smradlavé a budižkničemu já vedle sebe. Bál se, že od ní chytí breberky. Hlasitě vzdychl, aby jí dal najevo, že je tu „navíc“, že on si vystačí sám. “Ach, zase ty? Co chceš? Chápu, že ses do mě zamilovala díky mé dokonalosti, kráse a eleganci. Vím, že jsem nejsilnější chalan ze smečky a největší majster pod širým nebem, ale dej mi klid. O rohožky nemám zájem, víš?“ vyplázl na ni jazyk a zrychlil tempo. Čeho se však doopravdy bál bylo to, že Nolaya je ten typ vlka, kterého se nepůjde zbavit. Která ho bude prudit a okupovat jeho soukromí. Jsi ten žvejkačkovej typ vlka?“ zeptal se najednou a zahleděl se jí do očí. Kdyby chtěl, aby se do něj opravdu zamilovala, mohl samozřejmě využít svého šarmu, ale momentálně měl plné packy práce s něčím jiným. Neměl zájem. Plné packy práce s čím?? zazubil se na Nolču a zastavil se u jednoho většího stromu, který v lese byl. Nejspíš byli v blízkosti matky, jelikož měl dojem, že slyší její uřvaný a nepříjemný hlas. Skoro jak siréna. Posadil se a čekal, co Nolča odpoví.

Bylo zvláštní, jak Laura na Etneye tak vypěnila. Byla najednou tak agresivní, na Etnyho vkus až moc. Vždyť nic moc neudělal, jen tu škádlil novou členku smečky, aby ho lépe poznala. Nebo že by jí vadilo právě to, že nic moc neudělal? Krátce se zamyslel, ale pak se sám sobě zazubil a zakroutil nad tím jen hlavou. Neboj se, jsi přece syn Alfy, tobě se nic stát nemůže a nikdo by ti nic moc říkat neměl. A co teprve to, že by ti vůbec nikdo neměl kázat! Laura je sice pečovatelka, ale taky by na mě, prince lesa, neměla tak ječet. Je jak nějaká uječená slépka. Kvoká tady, a přitom si ani nejsem jistý, co přesně kvokala. Kvočna jedna, přemýšlel si nad svým během toho Lauřiného výstupu. U toho jen přikyvoval a dělal, že vnímá, co říkala. “Neboj,“ hlesl jen konejšivě, natočil hlavinku zlehka do strany a nasadil pohled jako „všemu, co jsi řekla, rozumím a mrzí mě to.“
Etney pořádně zbystřil smysly až tehdy, co houba začala praskat. Ustoupil o pár krůčků vzad a sledoval ten klobouk, jak se dělí na několik částí. Ty praskliny byly dokonce tak velké, že kus houby začal odpadávat na zem. Etney zastříhal oušky a zazubil se. “Výborně, dámy! A pane! Výborně, už jen chvilku a podaří se vám tento šílený úkaz zničit!“ začal hopkat z místa na místo a pak dohopkal blíže k Nolaye. “Tak, slečno rohožko, jak se cítíte? Vidím, že ovládáte magii vody, jak jste k ní přišla?“ začal mluvit tlumeným hlasem, jakoby dělal nějaký rozhovor do vlčích novin. Aniž by ale nechal Nolayu odpovědět, tak zase zvesela odhopkal dál od ní a sledoval, jak se věci mají. Všichni přiložili tlapku k dílu, jen on ne. Na chvilku ho napadlo, že by se možná měl stydět, že on je přeci ten syn Alf. Že on by se o to měl postarat a převzít nad tím veškerou zodpovědnost. Pak to ale zavrhl s myšlenkou, že se nebude rozčilovat a dělat si vrásky, že je na to moc mladý, a taky krásný a inteligentní. Nebude se přeci zaobírat něčím, co za něj udělají ostatní, že ano. Takže tam tak postával a poskakoval, vrtěl vesele ocáskem a nedělal z toho vědu. “Ano, výborně! Všichni si vedete skvěle, jen tak dál, už to bude! Ale honem, hůř se mi dýchá, zachraňte synka Alf, no tak, šup šup!!“ podporoval je, troubil jako trumpeta a vydával i jiné, zvláštní zvuky. Skoro jako by byl právě na nějakém velkém, důležitém vlko-utkání. Najednou se ale houba rozpadla na vícero malých částí a prach, který tu byl a ztěžoval Etnymu dýchání, začal mizet. Ten se zklidnil a hlasitě vydechl. Hned se mu rozbušilo srdíčko a zvýšil tep, když tak aktivně poskakoval. Měl by si odpočinout, cítil se unavený z toho, jak se tu snažil všechny podpořit. Beze mě by to jistě nezvládli, byl jsem důležitá složka, pomyslel si, spokojeně s úsměvem vzdychl a ještě přejel očima přítomné. Pak koukl na houbu a nakonec se otočil, přičemž spokojeně odhopkal pryč.

>> Asgaar

// děkuji moc za akci i skvělou odměnu. Zároveň se omlouvám za můj pokles aktivity :(

Kdykoliv si někdo něco myslel, Etney to slyšel. Takže to bylo naprosto jasné, on ovládal magie otce! Paráda, jemně se pousmál a koutkem tlamy se ušklíbl na Nolayu, která si tu hrála na důležitou a snažila se na sebe vehementně upozornit tím, že bude řešit barevnou houbu. Tyjo, proč to každej tak řeší? Není to jedno? Tak tu prostě vyrostla houba, no a co! odfrkl si otráveně a pohlédl nabručeně na Yetera, který ho okřikl, aby se věnoval důležitým věcem. “Nevidím tu nic důležitějšího, než jsem já,“ zabrblal na to konto a nevrle se ošil celým tělem. Nelíbilo se mu, jak tu každý tak trapně kolem té houby poskakoval a dělal, že je to vlk ví co důležitého. Jistě, hůř se mu dýchalo a ten prach byl velmi nepříjemný, ale jinak to nebylo nic vážného. Takové houby přece v lesech rostou ne? No a co, že je barevná! Já taky nemám stejnou barvu srsti jako ta rohožka nebo... Jako Yeter! Takže i tahle houba je prostě sama o sobě speciál, proto by měla být oceněna. Měla by dostat medaili za houbovitost, napadlo ho a potichu se tomu svému ženiálnímu nápadu uchechtl. “Takže, když já ovládám otcovy magie, co vlastně všechno umím?“ pronesl pak do éteru a zapřemýšlel nad tím. Pak si však vzpomněl na tu nejvíc supráckou magii, jakou uměl jen jeho otec. Nechat narůst tesáky místo normálních zubů. Vynasnažil se a vkládal do svého úsilí velikou energii, no nakonec se mu to povedlo a na tlamě mu vyrostl krásný pár ostrých zubů. Etney se začal smát a přišel k Nolaye, která mu právě říkala, aby začal s tou houbou komunikovat. “Ty jedna hloupá! S houbou nemůžeš komunikovat, ale mám tu něco lepšího, koukni na moje tesáky!“ otevřel tlamu dokořán a zavrtěl ocasem. Byl na ně pyšný, i když vlastně nebyly jeho, ale byly otce. Pak poskočil na místě a začal po Nolayii chňapat. “Že já tě kousnu do té tvé prdelky! Nolando jedna! Utikej utikej! Honem honem!“ škádlivě ji obíhal a hravě kousal u jejího zadku. Snad ji i jemně chňapl, ale to bylo omylem. Smál se tomu, přišlo mu to náramně vtipné. “Závidíte mi, co, co?!“ hrdě napjal svaly a ukazoval všem ty krásné zuby, jež mu narostly na tlamě. Najednou se ale Tesai rozpovídal, takže se Etney zklidnil a zaposlouchal se do jeho slov. Výraz se mu ale z výrazu idiota neměnil. “No ty seš mi teda ňákej chytrolín!“ ofrnil se na něj a vyplázl jazyk jeho směrem, přičemž si kecl na zadek a naštvaně vzdychl. Tohle ho nebavilo, všichni byli tak trapně vážní, byla to podle něj prostě nuda. “Houbo, slyšíš mě? Prej s tebou mám komunikovat,“ zažblekotal ve chvíli, kdy k houbě otáčel hlavu, ale nedočkal se odpovědi. “Vidíš, Nolayo? Nechápu, co tě to napadlo za blbost... Komunikovat s něčím, co roste ze země,“ plácl se tlapkou do čela, aby jí naznačil, že je úplně hloupá.

Houba pro Etneye byla velmi zajímavá podívaná. Měnila barvičky rychleji než blesk, takže jeho očka byla přilepená na této nevídané zvláštnosti. Jakou barvu kožichu bych ještě tak mohl mít? zapřemýšlel a znovu se ponořil do duhy, kterou houba na oko vytvářela. Hleděl na tu vysokou věcičku, která tu tak náhle vyrostla a přemýšlel, jak asi chutná, jestli by ji třeba mohl sežrat, neboť mu kručelo v žaludku. “Ty jedna smradlavko!“ osočil se na Nolayu a hodil po ní nevraživým pohledem. “Nevytlačuj ten kašel! Vím, že chceš být zajímavá a chceš si získat moji pozornost, ale je to fakt trapný,“ přivřel oči a odfrkl si. “Tohle na mě nezabere, zkus mě spíš pochválit a říct mi, že mám krásný úsměv, nebo tak něco, když už na mě chceš udělat dojem,“ hlesl tiše, pohodil spokojeně hlavou, mrskl ocáskem a vydal se od ní o kus dál, neboť ho šíleně rozčilovalo, jak se tu snažila hrát důležitou a vytahovala ten kašel až ze svého tlustého zadku. Když už k ní stál zády, zakroutil nad ní hlavou, protočil očima a tiše si povzdechl. Říkal si, jak je možné, že on je mezi všemi ten jediný s mozkem v hlavě.
Když si po chvíli, co přemýšlel a byl zahloubaný do svých myšlenek, uvědomil, že je kolem něj nějaký velký hluk, otočil se zase čelem k ostatním. Překvapeně pootevřel tlamu, nechápal, co tu všichni vyvádí za blbosti. Každej ovládal spoustu magií, různých magií! Cože? Všichni umí tolik magií? Jakto, že já nic neumím?! Nechápavě pozoroval všechny, jak se snaží houbu nějak poškodit různými druhy magií. Různě na ni útočili, ale Etney? Ten se na nic nezmohl, jen líně přihlížel, seděl a nehodlal nikomu pomoci. Jak se ale do houby pustila Laura, zvedl se mu zadek od země takovou rychlostí, jakoby ho někdo držel na špagátku jako maňáska, přičemž vyštěkl “dej jí, Lauro! Dej té houbě co proto!!“ začal hulákat, poskakovat kolem sebe a točit se dokolečka, jakoby si honil vlastní ocas. Možná ta houba měla na Etneye vliv blbečka, nebo tak něco. On se však zastavil právě ve chvíli, kdy si uvědomil, že slyší nějak moc slov. Chvilku váhal, koukal před sebe a těkal očima z jednoho na druhého. Po chvíli si však uvědomil (no, dobře, nebyla to zrovna krátká chvíle, ale i tak! Dokázal to!), že to asi nebude to, co ti vlci říkají, ale to, co si myslí. Zhrozil se. Tlapku si přitiskl na srdce, jakoby snad dostal infarkt a ztuhl na místě. “Já mám asi otcovu magii myšlenek!!!!“ zavřískal a přiběhl k Lauře, jeho věrné kamarádce, přičemž na ni pohlédl. “Lauro, řekni něco! Teda ne řekni, mysli si něco! A já ti to pak řeknu, jestli jsem to dobře slyšel, jo? Můžeš! Začni! Poslouchám!“ Chrlil na ni jedno slovo přes druhé. Dobře, všichni asi pochopili, že se jim překroutily magie, Etney má ale pomalejší cvakání, každý to o něm ví! Takže klid, jo! On to prostě ještě nepochopil, že má magie někoho jiného, tak se u Laury potřeboval ujistit, jestli se tomu tak opravdu stalo. “No tak už si něco mysli!“ vybídl ji netrpělivě a pohodil ocasem. Zíral na ni jak na kus vola. Ale Laura tu nebyla ten vůl...

Etneye si nakonec všiml i Yeter, který ho s hlasitým vyštěknutím jeho jména přivítal. Etney na něj trochu povýšeným pohledem koukl a pokývl hlavou na pozdrav. “Ahoj. Myslel jsem, že už mě neznáš,“ zabručel nespokojeně, že za celou dobu, co byl ve smečce zpět, Yeter nepřišel a nepozdravil ho. Sice to stejné mohl udělat i Etney, ale to bylo vedlejší. “Ale rád tě vidím,“ dodal s našpulenými tvářemi. Choval se teď z části jako malé vlče, kterému někdo vzal hračku. Ohlédl se však na Nolayu, které se očividně začalo nelíbit to, že ji sprcal. “Já že jsem... Cože?! Já nestrávil mládí čištěním kožíšku, můj kožíšek je od přírody takto krásný a čistý! Nemůžu za to, že ty máš takovou rohožku na sobě!“ odfrkl si a nakrčil nosík ve znaku znechucení z jejího kožíšku.
Najednou však slyšel, jak Laura volala všechna jména přítomných. Zpozorněl, ale musel uznat, že ji dost dobře neviděl. Sice by to nikdy neřekl nahlas, ale nemohl se za ní rozejít jako první, protože nevěděl, kudy jít. Ten prach začínal houstnout a jeho pálila očka. Proto se rozešel až za někým, kdo se rozešel k Lauře před ním. Zastavil se u ní, poslouchal, co povídá a jen přikyvoval a dělal, že rozumí všemu, co právě teď řekla. “Samozřejmě, jistě,“ přitakával potichoučku. Zatím se však k ničemu neměl, jen stál a koukal. Pak ale ustoupil o krok dozadu, když Laura začala používat svoji magii. Té houby na zemi si upřímně nevšiml, takže to pro něj bylo poněkud (nemilé) překvapení. Jejda! Fůůj! Co to je! zajančil v hlavě, ale snažil se zachovat si tvrdou mužskou tvář. "Nolayo? Rohožko?" oslovil bílou vlčici, která s ním před chvílí komunikovala a vedla spor o hezčí srst. Rozkašlala se, takže k ní Etney přišel a jemně jí dloubl tlapou do boku. "Nekašlej, rušíš Lauru při magii! Slyšíš?!" pokáral ji, nic si z toho totiž nedělal.

// Díky za počkání

// odepisu dnes vecer nebo zitra, omlouvam se za zdrzovani, ale prosim pockejte na muj post

dekuji