Gallirea - Příspěvky uživatele

// L. 37 (+ 11)

Pokud někoho měl Etney (mimo svoji rodinu) opravdu rád, byla to právě Laura. K ní se vždy snažil chovat lépe, než k ostatním – přece jen byla to prostě jeho Laura. Kdyby s ní nebyl od malička a ve stejné smečce a nebral ji jako druhou mámu, jistě by se do ní při náhodném setkání až po uši zamiloval. Měla tak nádherný smích a i samotný úsměv. A ta její zářivá očka dokázala Etneyovi vždy spravit pokaženou náladu, rád se na ni díval. Líbil se mu její kožíšek. Ta jemná vlčecí srst, křehké tělo, drobné rysy. Laura byla celá dokonalá, alespoň podle jeho úsudku. Měl ji prostě rád, choval k ní zvláštní cit. Nikdy by ji nemohl nějak tvrdě urazit, udělalo by mu to zle na srdíčku. Na jeho poměrně citlivém srdíčku, i když to na něm nešlo moc poznat. No, a většina vlků to stejně ani poznat nechtěla, odsoudí ho dříve, než ho více poznají. On je prostě trošku zabedněný, to je jeho nejhorší vlastnost. Byl teď teda moc rád, že je tu Laura s ním a má ji jen a jen pro sebe. Usmál se na ni a zakroutil nad tím, že zmoklá slepice vypadá hůř, hlavou. “Ale kdeže, ty jsi moc pěkná vlčice, Lauro,“ pověděl jí. Jistě by ji to nejspíš více potěšilo od nějakého případného nápadníka, no byl tu s ní jen obyčejný Etney, bohužel. “A svaly se houpou, to je snad jasný! Snad si nemyslíš, že bych měl tuk! Neprohlížela sis mě snad? Nebo vo kolika?!“ vyštěkl po ní a pozvedl pyšně hlavu k obloze, aby si mohla prohlédnout jeho jemnou, krásnou srst na krku.
Když se ona pozastavila nad tím, co pak řekl ohledně jejího věku, ohlédl se na ni a zastavil svůj krok. Nečekal, že by ji to mělo nějak „šokovat“, či jak to nazvat. Možná udivit, každopádně vypadala teď najednou trošku sklesle. Etny hned zapřemýšlel, jak to zachránit, takže k ní s úsměvem přiklusal a zazubil se. “No vidíš, na devět let vypadáš pořád stejně dobře! Jsi navíc pořád plná elánu a energie, to se mi na tobě hodně líbí,“ snažil se jí zvednout sebevědomí, které teď nejspíš dost utrpělo.

// L. 36 (+ 11)

“Sice je sníh, ale i tak budu mít mokrý kožich. Fakt díky. Budu vypadat stejně hrozně, jako vypadáš ty,“ osočil se na ni na oko otráveně. Pak čekal, až milady Laura laskavě sleze z jeho krásně měkkého těla a když slezla, tak se postavil na nohy a oklepal se. Doufal, že částečky sněhu, které byly nachytané na jeho srsti, dopadly i na Lauru. “Jak se ti leželo? Mám dobré tělo, že? Samý sval!“ pozvedl pyšně hlavu a chválil sám sebe, že je tak udělaný a svalnatý. Najednou ale Laura začala tou její sladkou, láskyplnou řečí, že je moc hodný, že za ní přišel. Etney zpozorněl a trošku fascinovaně ji sledoval, jak se tu rozplývala. Vždyť ještě před malou chvílí jí řekl, že sama musí vědět, že jí to moc nemyslí! Ona ale byla jen nadšená, vůbec ne naštvaná. Pohodil spokojeně hlavou a zazubil se. “Nojo, musím se o tebe starat, vždyť už ti taky táhne aspoň na deset let! Ne? Kolik ti vůbec je?“ zeptal se pak a vydal se někam pomalým krokem dál. Prostě přímo před sebe... Skoro jakoby šli spolu na romantickou procházku kolem jezera. “No jasně, to já mám. Orientační smysl, to je moje..“ pověděl jí, avšak sám si nebyl zcela jistý, jestli to, co řekl, byla úplně tak pravda. No nevadí, najevo to dávat přece nemusí.

// L. 35 (+ 11)

Etney už mířil pryč směrem od jezera, protože mu přišlo, že ta rudá barva hladiny je poněkud nepříjemná. Když však uslyšel někoho volat svoje jméno, tak zpozorněl, zastavil se a chvilku zíral před sebe. Pak ale zjistil, že to jde zezadu, takže otočil hlavu, ale to už byl vlkem svalený na zem. A kdo to mohl být jiný než Laura. Ležel pod ní rozplácnutý a koukal přímo na její rozzářený výraz. Zazubil se a udělal takovéto „tse“. A odvrátil na oko uraženě hlavu. “Chceš, abych se umazal? Slez ze mě!“ pokáral ji a zatřepal zadníma tlapkama. Předníma nemohl, jelikož na něm Lá ležela. Ale kdykoliv se na ni koukl, uvědomil si, že se na ni nijak zlobit nejde, protože ona a její výraz, to je něco dokonalého. Usmál se a pokýval hlavou. “Jistě, nechtěl jsem, aby jsi se někde zatoulala. Víš, že ti to moc nemyslí,“ hlesl, jakoby snad říkal pravdu. Pak se zazubil a pohodil hlavou. “Každej holt není takovej dobrodruh, jako jsem já. Dokážu se vrátit domů odkudkoliv!“ vychválil sám sebe.

// L. 34 (+ 11)

<< Medvědí jezero - přes Středozemku

A tak Etney dál klusem „pospíchal“ za svojí vychovatelkou, která se o něj od malička starala a dával na něj pozor (i když sama byla takové malé velké vlče). Pousmál se nad vzpomínkami, které se mu objevily v mysli. S Laurou to bylo fajn.
Proklusal celou obrovskou Středozemní pláň, u které už mu přišlo, že snad nikdy neskončí. Takové obrovské nekončící planiny, ze kterých by se jeden zbláznil. Neviděl konec! Když tu byl sám a ne s vlkem, najednou si uvědomoval, jak je Gallirea veliké místo. Jeden ji určitě nemůže nikdy celou procestovat. Trochu smutně si při své cestě povzdechl, uvědomoval si totiž, že nemá žádné opravdové přátelé a ani životní lásku. Tak, jako ji našel jeho otec například. Měl dojem, že on nikdy nic takového nenalezne, protože ho nikdo nemůže vystát déle než pár hodin. A přitom on se tak snažil. Proč mám vždycky takový blbý myšlenky a nálady, když jsem sám? A proč zrovna teď? Okřikl sám sebe, obešel rudou hladinu velikého jezera a zpomalil do kroku. Už nějak přestal cítit její pach, říkal si, jestli ji náhodou neztratil – jako že se třeba vydala jiným směrem?

// L. 33 (+ 11)

<< Asgaar - přes šakalku

Bylo pěkné, že se vítr zklidnil a Etney si tak mohl užívat oteplující se počasí. Měl rád přicházející jaro. Vzduch byl vždycky chladný, ale přitom čerstvý a byl v něm poznat příchod tepla. To se mu líbilo. Potichu si povzdechl a zpomalil svůj běh na pomalý cval s domněním, že Lauru už asi nedožene. Nu což, tak si sám půjdu svým tempem, nebudu se tu přece přemáhat kvůli Lauře, která mě tu nechala! Sprostě se na mě vykašlala a nechala mě tu! Vyložil si zase naštvaně v myšlenkách něco po svém, i když tomu tak vůbec nebylo. Odfrkl si a pohlédl na velké jezero, před kterým stanul. Nechtěl ale zastavovat, proto se jen pokusil nasát nějaký pach, který by mu Lauru připomněl a vydal se tím směrem. Riskoval to, že půjde úplně jinudy a špatně, moc dobrý stopař nebyl a v hloubi duše to věděl, ale co kdyby se mu to povedlo? Pak by si připadal jako king, nemusel by už nic řešit a ukázal by Lauře, zač je toho tlapa! Že už to není jen malé vlče, které ji potřebuje za zadkem! Už ne! Na druhou stranu, proč za ní teď ale zase cupital?

>> Ohnivé jezero - přes Středozemku

// Lot. 32 (+ 11)

Etney se na Lauru díval, celý zadýchaný skrz svůj velký výkon, že o někom řekl jednou něco hezkého. Zazubil se na ni poté, co mu poděkovala a pokrčil rameny. “Jasně, v pohodě! Od toho jsem tady!“ vychválil sám sebe, že od teď bude všechny vlky jen podporovat. Ale nebyl by to pak moc nudný Etney? Jak dlouho by mu to asi vydrželo? “Ale nabalovaly! Viděl jsem vás! Byla jsi celá happy a zapalovaly se ti zadní nohy!!“ vyprskl hlasitě spolu s lišáckým, vysírajícím úsměvem na rtech, který naznačoval „Etney 1, Laura 0“.
Když se však spakoval jeho otec a nakonec po krásném rozloučení a láskyplném oblíznutí i Laura, zůstal tam sám. Trošku zmateně občíhl okolí a párkrát zamrkal. “Zůstal jsem tu sám? Heh? Heeeeh?! No, na druhou stranu aspoň nemám hlad,“ zazubil se a naprázdno přežvýkl. Co teď? Co by teď měl dělat? Cítil se nějak tak bezradně. Potřeboval někoho, kdo by ho vedl a určoval nějaký ten směr, jak se to tak říká. Když se ocitl najednou sám, nudil se a netušil, co by si měl počít, jak by se měl zabavit a co by měl dělat. “Moment,“ hlesl tichounce a podíval se směrem, kterým Laura utekla. Co když šla za tím vypelichancem a u toho vypelichance pak bude i jeho zářivá hvězda Matali a trapná na nervy jdoucí Seveřice? Jak rád by ty dvě zase viděl. “Lauro, počkej!!“ zahulákal a rozběhl se za ní tak nejrychleji, jak to jen uměl. Les najednou utichl.

>> Medvědí jezero (přes šakalí pahorkatinu)

// Lot. 31 (+ 11)

Laura, ta malá nezbednice, tu byla spolu s tou novou vlčicí. Etney po nich hodil očko a na Lauru, která je pozdravil, se s mírným pozvednutím hlavy zazubil. Tlamu měl celou od krve, zuby taktéž a navíc měl v puse nedožvýkané maso, takže to zazubení opravdu stálo za to. Pak se zase sklonil a věnoval se dál jídlu.
Až měl dojem, že se dosyta najedl (jak pak by taky ne, zdlábl pořádný kus, takhle ani nezbude na zbytek smečky!), vzhlédl na otce, který se jej právě v tuto chvíli na něco vyptával. Po zaznění jeho jména udělala krátké “hm?“ a očima koukal do těch jeho. “Hledat ji? Proč? Je přece dospělá. A je to moje matka, té by se jen tak něco nestalo,“ podotkl, když si olizoval zakrvavenou srst na tlamičce. “Myslím, že si jen někam odběhla, určitě se za chvíli vrátí,“ pověděl a pohled zaměřil na bílou vlčici, která stála nedaleko. “Ha“ Ty seš ta nová! Nazdar! Jsem Etney, budoucí Alfa!“ pozvedl pyšně hlavu, úsměv z tváře mu nemizel a hrudník vypjal tak, že už to snad ani víc nešlo. Takže si na mě všici dávejte pozor, hmyzáci! pak se postavil normálně, oklepal se a povzdechl si. “Ach jo, jsem rád doma. Ještě že se vždycky mám kam vrátit. Co bych si tam venku sám počal? Jsem rád, že jsi mě našel,“ šťouchl do Arcanuse. Snad poprvé za svůj život řekl něco pěkného a řekl to opravdu upřímně. Chvilku jen tak koukal a pak stočil pohled na Lauru. “Ahoj, moje pečovatelko. Jak se vede? Cos dělala? Všecko mi řekni. Co kamarádi? Onehdá jsem tě viděl na louce s tím hnědým vlkem!“ řekl hlasitě a pak si vlastně teprve pořádně vzpomněl. “Nojo! Táto, víš, že tadyhle Laura nabaluje nějakýho hnědýho vlka? Je to až k nevíře! Ten vlk je... No je...“ chtěl ho začít urážet tak, jako to měl ve zvyku. Pak ale pohlédl do Lauřiných nevinných očí a přišlo mu, že by nebylo vhodné vypouštět tu o něm takové řeči, že je to jen hnědka na zemi. Rozkydlej hnědouš, pytlík hovínek a tak dále, a tak dále. Měl dojem, jakoby to Lauru mělo zamrzet, kdyby něco takového řekl. Navíc si taky vzpomněl, co říkal tam na louce táta. “Je to krasavec k pohledání,“ dodal pak, aby větu dokončil. Jeho hlas však zněl značně přiškrceně a dopověděl to úplně jiným tónem, než kterým větu začal. Takovým nuceným. Hlasitě oddechl, že tuto situaci nakonec zvládl dobře a spokojeně přežvýkl.

// L. 30 (+ 11)

<< Kaskády - přes Midiam

Možná to býval Alfa, ale teď už není, teď už je to nikdo. Stejně jako ostatní vlci, které jsem doposud poznal, tse, pomyslel si naštvaně. Na chvíli zauvažoval i o tom, jestli i on patří mezi ty „nikdo“, ale nakonec to zamítl. Je to přece syn Alf! Musí splnit to, co se od něj čeká – tedy hlavně co on sám od sebe čeká. Jistě že je to někdo.
Když se přiblížili za svítání ke stromům jeho rodného lesa, Etney v myšlenkách zajásal. “Konečně si budu moct napucnout pupek, halelujah! Už jsem málem umřel hlady. Nikdo se o mě nestará, nikdo mi nic neuloví, nikdo ani netuší, jak mi vlastně je! Měl bych kolem sebe mít stále nějaké svoje služebnictvo, které by mi obstarávalo potravu. Holt vlk nemůže umět všechno, já jsem zase dobrý na jiné věci, než na lov. Třeba na balení vlčic! To mi vážně jde!“ broukal si sám pro sebe, spokojen, že se blíží k domovu. Jeho tón hlasu byl sice tichý, ale pevný a rozhodný. Zase se mu zvedlo sebevědomý za tu dobu, kterou strávil s Arcanusem. Už se v žádném případě necítí tak mizerně, jako se cítil předtím, co se ztratil od Severky a Matali. Vzpomenou si na mě někdy vůbec? Napadlo ho pak a jak vkročil na smečkovou půdu, polil ho zvláštní pocit. Tak dlouho nebyl doma, přišlo mu to jako celá věčnost. Zpomalil do klusu, nasadil hrdý a sexy výraz, ocas nahoru a už si ťapal. Musel působit sebejistě, ano, to je ono. Hezky sebejistým krokem, Etníčku. Sebejistý krok tě dovede k úspěchům! Doklusal si to tedy k mrtvému muflonovi a pohlédl na Arcanuse, který mu pokynul, že může jíst. “Děkan táto,“ vyhrkl Etney. Hladově, chtivě a bez čekání se zakousl do masa. Žral a žral, bylo mu jedno, kdo tu všechno je a jestli se na něj někdo kouká. Vzpomněl si jen na to, že pak chce najít a trochu poznat tu novou vlčici. Trošec si ji jako proklepnót, aby věděl. Musí ji přece, jako budoucí Alfa, ozkoušet, jestli není nebezpečná. A kdyby byla, no... Určitě by si s tím poradil. Předal by ji někomu zkušenějšímu, no on se přeci s nebezpečnými členy nebude zahazovat, ušpinil by si kožíšek. Jeho drahocenný kožíšek. Dál hltal maso a nevnímal své okolí.

// L. 29 (+ 11)

<< Východní hvozd

“Dobře, ale jak dorazím domů, nebudeme se ničím zdržovat a půjdu se rovnou najíst, ne? Protože... Chápeš, když chci být pořád tak silný a mít svalnaté tělo, musím dodržovat určité stravovací návyky,“ odůvodnil to, proč se vlastně nemůže vůbec zdržovat a musí spěchat k jídlu. “Jak jako plést? S čím? Snad vím, že jsem Etney I. A on by byl Etney II., ne? Mohlo by se mu říkat dvojko a mně jedničko, vyřízeno. To by ve smečce volali dvojko! Najdi Jedničku!“ zazubil se a pohodil hlavou, že to teda krásně vyřešil. Kdo by si to měl plést? Jako moje budoucí smečka? Nebo kdo? To jsem nepochopil. No, budu ale dělat, že tomu rozumím, nakrčil nosík a jemně s sebou škubl. Na ten nos mu totiž ze stromu dopadla nějaká studená kapka a on se lekl. Vzhlédl nahoru, zatěkal očima ze strany na stranu a pak hlavu dal zase normálně. “Huh?“ hlesl tiše. Najednou se ale nadechl a kýchl tak hlasitě, že s vřískotem vzlétli ze stromů ptáci. “Přesně to jsem chtěl. To jsem měl v plánu,“ pověděl pak a začal si to se vztyčeným ocasem a vypjatou hrudí kráčet dál. Cítil se jako pán tvorstva, jak odehnal ty ptáky. Jakoby mu celý les spadl do tlapek. “Ne, nepamatuju. Důležitější však je, jestli si on pamatuje mě! Je jasný, že princ nemůže mít tak velký mozek, aby si pamatoval všechny náhodné kolemjdoucí vlky nebo nějaké staré zaprdlíky, kteří už jsou na světě stovky let. Pamatuji si jen ty důležité osobnosti, které mi ulpěly v paměti. Kteří udělali něco důležitého a tak, rozumíš. Takhle se chová správný vůdce,“ obeznámil Arcanuse, jakoby Arčí byl nějaký ten smradlavý a urousaný poddaný a sluha a Etney ten někdo. Etny samozřejmě po celou dobu rozhovoru pokračoval vpřed, nesmělo ho nic zbytečného zdržovat! Od jídla už ho dělilo jen několik vlkometrů, což mu zvedalo náladu. Nesl se jak baletka a u toho se usmíval, prostě fajn den. "Já to jednou na tomhle světě dotáhnu hodně daleko, táto, to ti teda povím!!" štěkl energicky.

>> Asgaar - přes Midiam

// L. 28 (+ 11 b.)

“Jasně, no, odpočíval jsem,“ zamumlal a u toho pokrčil rameny. Honem, padám hlady, pokáral svého otce, který se sotva vyškrábal na nohy. Když však vykročil se slovy, že půjdou, aby to stihli, Etny povyskočil a vyťapal vesele ven. Energie měl zase až až. Doplňovala se mu poměrně rychle, stačilo mu, aby si chvíli zdřímnul a byl zase happy. “Vodopády? Jasně, ale daleko radši mám rád jídlo,“ žbleplt a začal kolem Arcanuse poskakovat. Choval se fakt jako malé vlče. “Říkal jsem si, že až budu otec, budu stejně dobrý jako ty. Myslíš, že je dobrý jméno Etney II.? Jako po mně, chápeš. Bylo by z toho jména jasné, že je stejně skvělý jako já,“ povykoval směrem k otci. Pak ale zklidnil svůj krok a následoval ho. “Zajímalo by mě, jestli Awnay plánuje vlčata. Asi bych nechtěl být její vlče, zdědil bych její kožich plný blech,“ zasmál se svému vtipu. Měl rád své vtipy, přišel si prostě srandovní. Považoval se za komika. „Určitě všem vykouzlím úsměv na tváři“ – to si opakoval velmi často. “Co dělá mamka? Je doma?“ informoval se, aby si mohl připravit nějaký krátký proslov, aby nebylo jejich setkání příliš trapné. Něco jako „Zdar mamčo, tvůj synátor dorazil,“. Tohle by zrovna asi slyšet nechtěla. Nicméně on na to vylívání srdíčka a nějaké proslovy moc nebyl, neuměl to. Tak byl vždy spokojenější, když mohl jen tak něco plácnout...
Arcanus zřejmě mířil ke Kaskádám, Etney to trošku odtušil. Napadlo ho to poté, co se zmínil o vodopádech. Po dlouhé chvíli, co se o tom zmínil. Takže my asi míříme k vodopádům, huh? Tyjo, doufám, že tam to jídlo na mě počká, co když si odťapká pryč? otřásl se, oblízl čenich a s hlasitým povzdechem dohopsal zase vedle boku Arcanuse. “Už tam budem?“ otravoval dál.

>> Kaskády

// L. 27 (+ 11)

Etney, pochválen vlastním otcem, že našel úkryt, seděl ještě nějakou chvíli před kmenem stromu. Koukal se před sebe a spokojeně vydechl, cítil v sobě jakési nadšení z toho, že tráví takovéto chvíle se svým tátou. Měl dojem, že se za těch pár dní dost sblížili. Přál bych si, aby to tak zůstalo navždy, vyřkl nevinné přání ve své mysli a následně zalezl do díry ve stromě. Dal při tom pozor, aby nezašlápl Arcanuse, který tam už spal. Takže až bude slunce vysoko na obloze, táto, posadil se vedle něj. Po chvíli si ale řekl, že tu přece nebude sedět a blbě čumět, tak si taky lehl a podřimoval.
Když už mu to přišlo dlouhé a pominula noc i ráno, vylezl ven z úkrytu, aby se přesvědčil, jestli už není slunce vysoko na obloze. Sice bylo zataženo a foukal vítr, ale na krátkou chvíli přes ty mraky Etney slunce nahoře přece jen zahlédl. “To by mohlo stačit,“ hlesl tiše a vrátil se zpět za otcem, který stále pospával. Trošku do něj šťouchl tlapkou a zašeptal slovo: “Táto,“ když se však nic nestalo, šťouchl do něj o trošku silněji a jemně s ním zatřásl ze strany na stranu. “Už je sluníčko na obloze!“ pověděl trošku hlasitě a doufal, že to bude stačit k tomu, aby se Arčí probudil. Zůstal na něj tedy koukat, seděl vedle něj a čekal, co se bude dít dál. Už se těšil domů. Vykresloval si, jak to tam po té době, co tam nebyl, asi bude vypadat – jestli bude něco jinak, nebo vše bude stejné jako vždy? A pak, jak taky asi bude vypadat ta nová vlčice? Bude krásná? Bude hodna Etneyovi pozornosti? Ze všeho nejdřív se ale najím toho dobrýho jídla! Nemůžu se dočkat, padám hlady, otřepal se, aby ze své srsti sundal bordel, který na sobě měl skrz to, jak ležel na zemi a tichounce si povzdechl. No tak táto, nespi už, pomyslel si. Už už do něj chtěl znovu šťouchat, pak se ale s tlapkou nad jeho tělem zastavil, protože si uvědomil, že to už není potřeba...

// L. 26 (+ 11 b.)

<< Zarostlý les - přes Kierb

Právě svítalo. Zimní sluníčko vylezlo vysoko na oblohu a nechalo prosvítit mezi stromy své paprsky, které dopadaly přímo na Etneyova záda. Bylo to příjemná, taková milá změna. Byla letos velká zima, takže si Etney velmi vážil toho, když vysvitlo aspoň na krátkou chvíli sluníčko a obdarovalo jej teplem ze svých skoro jarních paprsků.
Podíval se na otce právě ve chvíli, kdy přitakal, že by rád ty jeho dvě kámošky poznal. Pokyvoval hlavou a u toho se zlehka usmíval. “Dobře, tak pak hned vyrazíme,“ zopakoval tiše. Jistě že měl radost z toho, že otec chce poznat jeho známé. Rád by ještě prohloubil vztah mezi sebou a jím. Samozřejmě pak i mezi sebou a matkou, ale to šlo dost těžko. Aspoň on to tak cítil, matka patřila spíše mezi „chladnější“ typy vlků. A Etney navíc měl za to, že matka dává přednost Awnay, i když se mu to otec snažil vymluvit slovy „ona má ráda oba dva stejně“. “Ale moc nevím, kde je hledat. Ale víš co jako, správně bych měl písknout a ony by měly přiběhnout a líbat mi tlapky! Jsem přece skoro Alfa! Ty dvě si vůbec neváží toho, že se s nimi kamarádím. Beze mě by byly někde venku... Venku mezi stromy! Hladové a špinavé!“ začal se čepýřit a rozčilovat. Samozřejmě opět povídal svoje pohádky o tom, jak by byly vlčice bez něj úplně bez domova. Vtipné na to bylo to, že ony opravdu byly tulačky bez domova (aspoň co věděl do té doby, než se rozdělili). “Copak by vlčice neměla respektovat vlka?“ položil řečnickou otázku a zakroutil nad tím hlavou, že je to prostě nevídané.
Po chvíli dorazili do lesa, který si moc dobře pamatoval. Vzpomněl si na to, že tady si našel spolu s nimi úkryt a taky na to, že se tu viděli všichni tři naposledy. Koukl na zem a potichu si zakňučel sám pro sebe. Nerad to přiznával, ale chyběly mu. On neměl moc kamarádů, právě proto si uměl vážit těch, co to s ním vydrželi déle jak pár dní. “Cože?!“ vyhrkl najednou a udiveně se na otce podíval. Stařík, už blábolí nesmysly. Já že bych někoho nosil na zádech? To ani nemůže myslet vážně! Že bych si namáhal svoje úžasné a silné tělo! To je ale drzost, i když je to můj vlastní otec, tak tohle je teda... Absolutně totálně přehnané! Začal se mračit. “Táto, ty budeš chodit po svých ještě dlouho, neboj,“ zabrblal chraplavým hlasem a hlasitě si odfrkl. A i kdyby ne, no... Obstaral bych ti umělé nohy, já nikoho nosit nebudu. Nikdy, pozvedl pyšně hlavu k obloze a nasál do čenichu příjemná ranní vzdoušek. “Jo, jo!“ zajásal a dal najevo, že se mu zase úplně změnila nálada. “Vím tu o jedné super skrýši, kterou jsem našel spolu se Severkou a Matali! Ukážu ti ji, přesně si pamatuji, kde se nachází. Je v takovým velkým stromě,“ začal jančit, poklusávat na místě a zvedal packy vysoko nad zem (skoro až ke svému bříšku). Jak to dopověděl, otočil se a pelášil směrem, kterým úkryt byl, aby ukázal, že je velmi chytrý a vše si pamatuje. Prokličkoval mezi stromy, chvilku běžel a pak prudce zabrzdil jako v nějakém rodeu. Oddechl si a velmi významně vypjal hruď, přičemž se posadil přímo vedle vchodu. Něco na styl „tak tady to je, táto!!“

// napisu dnes vecer. Pokud nebude post do rana, tak me prosim preskocte a ja bych dodatecne napsala, mam tu navstevu :) a zitra jdu na vitani obcanku se synovcem :-D takze at nezdrzuji

// L. 25 (+ 11 b.)

<< Ježčí mýtina - skrz Řiční eso

Gallirei se zmocnila tma, nicméně vzduch byl čistý, čerstvý a vítr se taky příliš neprojevoval. Prostě klidná noc. Přesně taková, jakou měl Etney rád. Když ještě byli na mýtině, občas vzhlédl na oblohu, jestli neuvidí nějaké hvězdy. “Máš radši den nebo noc? V noci jsou krásně vidět hvězdy, že?“ zeptal se Arcanuse, ale u toho stále udržoval jeho tempo kroku. Nechal se od něj vést a doufal, že už brzy dorazí domů. Měl šílený hlad a ti Mufloni, o kterých povídal, že ulovila celá smečka pohromadě, se mu zamlouvali. Jídlo bez námahy? Hurá! To pak chutná nejlépe. Kéž bych měl nějakého svého osobního lovce, to by bylo prima. Možná bych do tohoto stavu mohl někoho povýšit, no. Nějakého svého kamaráda, ale na druhou stranu koho? Nikoho nemám, jen blbého Yetera, který na mě dočista zapomněl. Pak Lauru, která mě furt peskuje, smradlavku Awnay a možná ty dvě treperendy, přemýšlel nad tím, kdo vůbec je jeho kamarád a kdo ne. Chtěl, aby mu někdo až do konce života lovil, ale to se mu asi nesplní. “Dám si rád, díky.“ To už Arc ale začal mluvit o Kaede – mladičké vlčici, která se nedávno přidala ke smečce. “Huh? Tak to abych se na to podíval, hehe,“ zašklebil se a lišáckým pohledem pozoroval okolí. Mladičká vlčice? To určitě bude něco pro něj! Nepopíral, že bílá srst je fakt nudná, ale třeba byla krásná, kdo ví. Musel si ji nejdříve prohlédnout a sám posoudit. Jen on sám nejlépe dokáže ocenit krásu vlčic. Když ji v sobě tu krásu některá prostě nemá, jako třeba Awnay, je to těžké a bohužel zůstane šereda na věky věků. Ale třeba taková Matali, ta se mu vzhledově moc líbila. Štíhlounká, drobná, nevinný pohled. Dokonce ani nebyla moc vznětlivá, taková Severka, té by jednu vlepil. Pak by třeba pochopila, jak se může a nesmí ke Králi Asgaaru chovat. Zakroutil zlehka hlavou při vzpomínce na ty dvě vlčice a pak se pousmál. “Chtěl bys je někdy poznat? Ty moje dvě skoro kamarádky?“ zeptal se ho. Napadlo ho, že by tohle mezi nimi ten vztah taky třeba prohloubilo, kdyby on lépe poznal vlky, se kterými se kamarádí.
Chvíli ťapali vedle sebe potichu. Ani jeden už moc neměl energii a nepotřebovali o ničem zbytečně mluvit – aspoň tedy Etney ne. Už se sotva vlekl, tlapky ho příliš neposlouchaly. Ach jo, chci na ramena, na hřbet! Chtěl bych, aby mě otec nesl stejně tak, jako když jsem byl malinký klučík, zaskučel si v hlavě. Pak ho ale napadlo, že by se mohl zkusit Arca aspoň zeptat, navrhnout mu to. “Táto poslouchej, hele...“ odmlčel se a nahodil výraz absolutní star. “Máš tu možnost mě vzít na záda. Chápej, to jen tak někomu se nepoštěstí nést mě na jeho hřbetu. Je to ojedinělá nabídka, nechceš ji přijmout? Měl bys mi být vlastně vděčný za takový excelentní nápad,“ vyřkl otázku takový způsobem, jakým on rád a u toho se přihlouple usmíval jak měsíček na hnoji. Vyslechl si poučku ohledně lidí a pokýval na to hlavou, ale moc mu to nic neříkalo. Jednak si nedovedl představit,jak mohou vlci, kteří se jmenují lidi, chodit po dvou a druhak jako... Proč lovili vlky? Vlci se navzájem přeci neloví. Asi nějaký divný druh. Stejně to ani nemá srst, takoví nahuláči, hehe, usoudil nakonec a dál se tím už nezabýval. Jen nadšeně čekal, co otec odpoví na jeho návrh ohledně nošení na zádech.

>> Východní hvozd (přes řeku Kierb)

// lot. 24 (+ 11 b. za akce)

Při povídání o minulosti a o kamarádech, které Arcanus měl a které dříve dobře znal, zazněla spousta cizích jmen, které Etney vůbec neznal. Pokyvoval u toho hlavou a potichu si povzdechl. Takže Alfa může být jen ten, kdo je hodně oblíbený i ve společnosti? napadlo ho. Bude si muset hledat kamarády. Měl by asi vyrazit do světa (obejít celou Gallireu) a seznamovat se s vlky. Navíc přece taky nemůže Alfovat sám, musí si najít partnerku! Aby byl jednou jako jeho otec. Už nejsem malý kluk, musím se pečlivě, vzorně a svědomitě připravovat k Alfování, jednou smečku převezmu a co pak? Musím přece vědět, co dělat a jak ji vést, aby se úplně nerozpadla! To bych pak působil jako neschopný hlupák, a to já samozřejmě nejsem, svěsil hlavu níž k zemi, takže mu vystouply lopatky vzhůru. Nahrbil se. To chce ještě tolik práce, snažení se a úsilí, pffff, znechuceně se oklepal. Vypadalo to, že ze sebe oklepává sníh, ale ve skutečnosti oklepával znechucení, že mu zbývá ještě tolik práce, než bude Alfa.
Zastavil se tehdy, kdy se zastavil Arcanus. Ten zůstal stát, protože dorazili na místo. “Proč stojíme?“ zeptal se tiše, ale pak koukl přímo před sebe a pochopil. Ještě ho v jeho domněnce ujistil otec, že támhle v dálce sídlí Život. “Wau, krásné,“ uznal a pousmál se. Jaké to tam asi život měl? Plno kytiček, stromečků, kamínků, kalužiček a malinkých zajíčků? Určitě to byl moc hodný vlk, jak tak Arcanus povídal. “Takže až za ním někdy půjdu, hned ti pak dám vědět, jak to dopadlo. Těším se, až budu hodně silný,“ zkonstatoval, ale to už oba dva byli zase na odchodu, protože mířili domů. “Dal bych si jídlo, těším se. Co že to je ve smečce uloveného? A kdo to ulovil?“ zajímal se. Už teď se mu líbila představa, že přijde k hotovému dobrému úlovku a nebude muset vyložit ani píď snahy. Jen se napucne a půjde hezky do úkrytu spát. Bude v bezpečí, nikdo ho nebude rušit a bude s rodinou. Pak mu došlo, že úplně odignoroval jeho otázku ohledně Awnay, na kterou chtěl odpovědět, ale pak to zamluvil tím kopcem. “Jinak samozřejmě, že ji mám rád. Ale ona je vždycky taková držka, že bych jí jednu vlepil! Vůbec neuznává fakt, že jsem z nás obou ten vyspělejší a lépe stavěný na vedení smečky,“ nasadil ukřivděný výraz, zakroutil nad ní hlavou a myslel si něco o tom, že je ale fakt úplně mimo.
Etney musel zrychlit krok, aby dotáhl „propast“, která se mezi ním a jeho otcem zvětšovala. Už se cítil unavený, takže nějaké hopkání a běhání bylo to tam. “Aha, takže je to podobné jak tady,“ skočil mu do řeči hned chvíli poté, co začal popisovat život tam za Gallireou. Najednou se ale zasekl. “Lidi? Co je to lid? Nějaký druh zvířete? Dá se to lovit? Má to dobré maso? K čemu je lid dobrej?“ vyptával se. Všechno, co tu dnes řešili, si musel zapamatovat. Cítil se pak totiž chytřejší, a že jako zná daleko více věcí. Nechtěl pak někdy před nějakou vlčicí působit jako blbec. “Takže je to tady jiné jen v tom, že tu není tolik utrpení, katastrof a taky tu nežijí lidové?“ dal do kupy to, co se teď právě dozvěděl a ve zkratce to zformuloval svými slovy tak, aby tomu každý rozuměl.

>> Zarostlý les (přes Říční eso)