Gallirea - Příspěvky uživatele

// 964

// AK; 14. Napiš v postu co největší množství citoslovců

“Och. Achich. Ech,“ sténal Ezekiel. Zřejmě pro něj byl trénink chůze velice namáhavý. “Cup, cup, cupity cup,“ zažblekotal jsem na něj ve snaze udělat z chůze hru. “Ťap, ťap,“ pípl jsem a sám odcupital pár kroků od něj. Tím jsem poprvé z něj poprvé sundal tlapku. A to bylo hned BUM! A pak hned “bé, bé, bé,“ poměrně nahlas se rozkníkal, až se mu z toho začala vlnit brada. Musel jsem se pousmát, byl roztomilej – ale na budoucího vládce se takového chování neslušelo, přesně jak před chvílí řekla Nina malé Thyře. “Jejda,“ přiskočil jsem k němu, “hej.“ Malý na mě vzhlédl. “Ale,“ pokusil jsem se ho utišit a jemně ho pohladil packou po zádech. Zvedl se... BÁC! a zase spadl. A rozplakal se. “Jau! Jau!“ drkotal skrze hlasitý pláč. Možná to byly ale jen pazvuky, které měly znít jako slůvka vyjadřující bolest. Kňo, chudák malej. Ach, zželelo se mi ho. Byl to přece můj synek. Sotva narozený. “Aj,“ nakrčil jsem čumák, abych mu ukázal, že jeho emoce moc dobře vnímám. “Au?“ malý na mě vzhlédl a přikývl. Já ho jen tiše objal a čumákem jemně popostrčil. “To zvládneš!“ vybídl jsem ho, aby to zkusil znovu, ale on rázně zavrtěl hlavou a nazlobeně na mě koukl. “BUM-BUCH-BUBUBU!!“ křičel. Asi se mu chudákovi ještě pletl jazyk, nešlo mu totiž skoro vůbec rozumět, ale bylo to roztomilý. Usmál jsem se na něj. “Capky cap,“ pohodil jsem hlavou dopředu, zkusil jsem s ním mluvit po jeho. Jemně naklonil hlavu do strany, pak na druhou, “ble!!“ a vyplázl znechuceně jazyk. “Haha,“ zasmál jsem se. Asi mi rozuměl. “Cup cupity cup,“ tentokrát jsem ho packou jemně postrčil na zadečku, ale ani se nehnul. Jen tvrdohlavě zavrtěl hlavou, že “cap cap“ už dělat nebude. Povzdechl jsem si, ale nehodlal jsem ho do ničeho nutit. Byl ještě tak maličký.
Ohlédl jsem se, abych zjistil, jak to jde Thyře, ale něco mě zalechtalo v nose. A to dost intenzivně. “Hepči!“ - “hepči!“ že by na mě lezlo nachlazení? Nakrčil jsem čenich, otřel si ho packou a pak se na vlčata, která na mě překvapeně koukala, zazubil. Asi kýchání neznala. “Chrr pši,“ zkusil jsem to zase po jejich a srandovně se při tom zašklebil. Ezekiel se zasmál a Vera taky, asi měla moje miminovská řeč úspěch. Došel jsem za Verou, která pořád dělala “hačí“ opodál, a převalil ji na záda. Začala se smát a dělat “plác, plác“ nožkama ve vzduchu, takže jsem to převrátil ve velkou hru a začal ji čumáčkem zlobit na bříšku. “Hudry hudry!“ přitiskl jsem pusu do jejího kožíšku a udělal táhlé “prrrrccccc“ pusou. V tom chytila záchvat smíchu. Zopakoval jsem to. “Hudry hudry! Prrrrrrc!“ a pak se pobaveně podíval na Ninu, na kterou jsem laškovně mrkl. “Frňk!“ pípl jsem vlčo-řečí, načež se Vera překulila zpět do sedu a zazubila se. “Flk,“ prskla. Asi se snažila napodobit to, co jsem já před chvílí řekl.

// 963

“Ezekiel Etney?“ zopakoval jsem po ní s úsměvem a vykulil na ni oči. To byl famózní nápad! Proč by vlčata nemohla mít druhé jméno po matce/otci? “To zní hodně dobře, jen si to představ. Někam přijde a bude se představovat jako Ezekiel Etney I., princ z Větrných strání a budoucí alfa Cedrové smečky!“ to jméno znělo už samo o sobě dost významně, natož když ho vyřkne vlk, který je nad všemi ostatními! Nepřekonatelná kombinace, která zaručeně oslní. “A Vera Nina, Thyra Nina…,“ dodal jsem, celej spokojenej, že jsou moje děti výjimečné nejen svojí osobností, ale i svým jménem. A vzhledem. A původem. No prostě vším.
Rozplývala se nad jejich kožíšky, souhlasně jsem tedy pokýval hlavou. Měla pravdu, ta lysinka na čelíčku u všech byla dokonalá. Generace, která předčí všechny ostatní! Už jsem se nemohl dočkat, až nastane období, kdy vlčata budou hltat každé mé slovo a já je budu moct ovlivňovat svými názory a cpát jim do hlav svá moudra. Chtěl jsem z nich mít vlky se svojí hlavou, mými názory a matčinou krásou a inteligencí. Dokonalé spojení.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Vlčata se snažila ťapinkat, ale moc jim to nešlo. Chudák Thyra Nina si nabila čumáček a naříkala, takže se ji mamka Nina snažila utěšit. “No tak samozřejmě, já jsem na učení chůze ten nejlepší,“ podotkl jsem. “Přímo expert bych řekl,“ s pokývnutím hlavy jsem přispěchal právě vstávajícímu synkovi na pomoc. Podepřel jsem ho tlapou za ten malinký drobný hrudníček a poskakoval vedle něj po třech. Nadnášel jsem ho tak, aby se nenatloukl, ale zároveň aby mohl cítit pevnou zem pod svýma tlapkama a mohl trénovat svaly na nohou. “Co krok to jedna packa. Jedna přední, jedna zadní,“ promlouval jsem tiše k synovi, který byl do chůze celý nadšený. Usmíval se jak lečo a ocásek mu jel turbo rychlostí do všech stran. Vera mezitím seděla nedaleko a celou situaci pozorovala – tím poukázala na svoji vysokou inteligenci, protože si nechtěla způsobit bolístku a raději počkala, než jí přijdu pomoct. Správně, dcero moje! Snažil jsem se Ezekiela pouštět, ale raději jsem ho vždycky znovu chytil, neboť ztrácel rovnováhu a já nechtěl, aby si připadal jako nešika tím, že spadne. To ne. Musel jsem v něm pěstovat vysokou sebedůvěru už od začátku.

// 962

Když pokřtila našeho syna, bylo už celkem jasný, že proti tomu nemůžu mít žádný námitky, pokud si chci udržet na své straně její náklonost. Jak už jsem jednou říkal – měla teď ty rozházené matkovské hormony, stejně jako tehdá Lucy. Ty vlčice, když se jim narodí mláďata, jsou pak celý dotčený a přecitlivělý na všechno, co jim kdo řekne. Ale syna bych stejně měl pojmenovávat já, jakožto otec, ne? Otec – syn, matka – dcera, to je jasný jak facka, tohleto citový propojení! Beze slov jsem na ni hleděl, ale když tady bylo chvíli ticho a jen jsme na sebe vzájemně koukali, nakonec jsem se usmál a přikývl, abych předešel trapasům a naštvanosti z její strany, hehe. Ne, že by to jméno Ezekiel bylo špatný, vlastně se mi celkem líbilo, ale nevymyslel jsem ho já, takže to byl docela velkej problém. Ale zvyknu si, že. Co mi zbejvá. “Ezekiel je dobrý,“ řekl jsem nakonec. Ezekiel I., to zní vznešeně až až.
Ještě zbývalo pojmenovat dcery. Líbilo se mi, že všechna vlčata mají šedivé kožichy, jakoby mi z oka vypadla! Musel jsem se při jejich dělání hodně moc snažit, víc, než jsem si vůbec vzpomínal. Spokojeně jsem zamlaskal, zvedl packu a ukázal na jednu – “Thyra“ – a pak na druhou – “Vera.“ Jména byla podobná a miminka vlastně taky, takže to bylo docela fajn. Tělem mi navíc projela silná vlna různých emocí, taková směska všeho možného. Spokojenost, radost, pocit důležitosti, potřeba chránit a pečovat, hrdost. Lehce jsem se zatřásl. “Všichni mají šedej kožich,“ zkonstatoval jsem, jakoby to už nebylo dostatečně jasný a VIDITELNÝ, ale já z toho měl takovou radost, že jsem to prostě musel říct nahlas. Usmíval jsem se u toho jak troubík a vrtěl ocasem. Jakou asi budou mít magii? Po mně?! Příkaz?! Myšlenky?! chtěl jsem, aby vlčata byla mojí kopií.

// 961

Zeptala se, jak jim budeme říkat. “No jak…,“ pokrčil jsem rameny a zamyšleně na malá mimina cucající mléko koukal, ale můj tón hlasu zněl, jakoby to snad bylo totálně jasný. A já přitom ani neznal jejich pohlaví. “Jeden by mohl bejt Etney II.,“ zazubil jsem se a celej se u toho blahem zatetelil, že bych měl stejnojmenného syna. To by bylo hodně v topu. S menší naději v očích jsem na Ninu chvíli koukal, ale připadalo mi, že se jí to nějak moc nezamlouvá, proto jsem hned dodal: “A nebo taky ne.“ Nechtěl jsem, aby se na mě rozčílila – přece jen měla teď ty pomotané matkovské hormony a byla přecitlivělá. Musel jsem si dávat bacha.
Čenichem jsem opatrně otočil jedno malé tělíčko hned zkraje a očenichal ho mezi zadníma nožkama, abych zjistil, co je vlastně zač. Zatímco jsem ho pak otáčel zpátky a pošťuchoval směrem k mamince, významně jsem pronesl: “Tohle je holka.“ Jméno jsem už ale nedodal. Nevěděl jsem. Mohla by to být třeba Nina II., ale pochyboval jsem, že by tohle Nina chtěla. Mě to ale připadalo vážně hodně in mít v rodině syna nebo dceru, kteří mají stejné jméno jako rodiče.
Zjistil jsem pak ještě pohlaví dalších dvou vlčátek, z našeho svazku tedy vzešly dvě vlčice a jeden vlk. Pyšně jsem se nad nimi dmul, zvláště pak nad synkem. Věděl jsem – byl jsem si jistý, že tentokrát všechno dopadne jinak jak tehdy s Crowleym. Tohle je můj druhorozený syn, jednou spolu s Reonysem převezmou celou smečku! Usmál jsem se, když mimina zakníkala, a pak pohlédl na Ninu. Byl jsem šťastný…

// 960

Přitiskl jsem uši k hlavě a jako správný podpantoflák jsem zmlkl. Když mě ale poprvé kousla do nohy, lekl jsem se. Cuknul jsem s sebou a vyjekl. “Au! To bolí!“ zamračil jsem se na ni, aniž bych si připustil, že bolest, kterou právě zažívá, je 5x taková, jenže mi nohu vzápětí začala olizovat, tak jsem se uklidnil. No, a tak se to pořád střídalo. Nevěděl jsem, jak přesně dlouho tu ležíme a jak dlouho celý ten proces probíhá, ale jedno jsem věděl – měl jsem teď velkou spoustu času přemýšlet. Myslel jsem nejdřív na Lucy, jak jsme spolu stavěli tento úkryt, a na to, kde se asi zrovna toulá. Pak mě napadlo, co na tohle nadělení asi tak řekne a to samé Ciri. A vlastně i Reonys. Jak budou všichni tři reagovat, že jsem se zaláskoval jako mladičký nezralý hlupák do cizí vlčice a skoro hned s ní počal vlčata? Na druhou stranu, když jsem pak zase přemýšlel o naší společné budoucnosti s Ninou a vlčaty, svět vypadal růžovější. Dokonce mi ty představy vykouzlily úsměv na tváři. Byl to pěkný pocit, přemýšlet nad svými dalšími dětmi – jací asi budou? Jak budou vypadat, pro co budou mít předpoklady a jak se asi budou chovat? Budou mě mít rádi? Budou lepší, jak Crowley s Vivianne a nevykašlou se na mě? Jasně že, jen je musím udržet dostatečně daleko od Asgaarských.
A pak mi Nina se slzami v očích oznámila, že to zvládla. Nastražil jsem na ni ouška a vzápětí se ohlédl dozadu k jejím zadním nožkám. Opravdu tam ta vlčata byla, ani jsem si to během plavání ve svých myšlenkách neuvědomil. Jak dlouho to zabralo? Hned, jak jsem ta malá šedivá prťátka uviděl a zaslechl jejich tiché, ale úpěnlivé kňučení, roztálo mi srdce. A nejen to – celý jsem se roztřásl. “Ahoj, miminka,“ zašeptal jsem a ňufákem je po jednom opatrně, jakoby se měla každou chvíli rozpadnout, pohladil po zádíčkách. “Vítejte v rodině,“ dodal jsem, zatímco jsem na ně rozněžněle hleděl. Až pak, co se vlčata vehementně prodrala k cecíkům, aby se mohla napít, jsem věnoval svůj blažený roztátý pohled Nině. “Jsi moc šikovná,“ vydechl jsem a čenichem se dotkl toho jejího. “Děkuju… Za všechno.“

// 959

Vejral jsem na ni jako pako, když mi řekla, že rodí už od včerejška, a přitom mírně cuknul hlavou nahoru, když se svalila na zem. “Cože? Vážně?“ vyhrkl jsem, zatímco očima jsem rychle zkontroloval úkryt, jestli tu nehrozí žádné nebezpečí a jestli jsme tu doopravdy sami. Byli. “Tak to je… No to… A chceš… Co mám… „ zakoktal jsem se a nervozitou se bezděky začal pohupovat doprava a doleva tělem. Nevěděl jsem, co si počít. Měl bych Nině nějak pomoct? Něco přinést? Už jsem si moc nevzpomínal, jak porod vlčat probíhal u Lucy, protože to bylo dlouho a já nebyl ten, kterej tu bolest musel snášet, takže se mi to zřejmě nezarylo tak hluboko do paměti, jak by mělo.
Přikázala mi, ať jí dám packu, takže jsem pohotově přiskočil, svalil se na zem vedle ní a packu jí podal. “A co mám dělat?“ zeptal jsem se pak naléhavě s očima, který jasně napovídaly, že jsem v peklu. Tse, jakoby snad záleželo na tom, co budu v tuto chvíli dělat já. Důležitější bylo, co bude dělat Nina. A já se jí ptal, jakoby snad ona byla ta zkušenější, přitom já byl ten, co už jeden vrh vlčat měl. Ale zkušenostmi jsem fakt neoplýval. “Jak ti mám pomoct? A… A víš nějaký jména? A co budeme dělat? Měl bych zajistit nějaký jídlo?!“ chrlil jsem na ni dál, zatímco se mi hrudník pohyboval v rytmu zrychlených nervózních nádechů a výdechů.

// 958

<< les

--- návaznost na hru v rozcestníku ---

Byl jsem z toho vyjevený. Ještě před chvílí jsem měl jen dvě (možná stále ještě tři?) děti, ale teď to vypadalo, že budu mít další. A ne s Lucy, ale s Ninou. Přivinul jsem hlavu do jejího kožíšku, neb jsem chtěl schovat svůj výraz. Nevěděl jsem, co říct, natož jak se tvářit. Co Ciri? Co si bude myslet? jen před krátkou chvílí jsem dceři oznamoval, že místo s její mámou budu s Ninou, nevzala to moc dobře, co si asi pomyslí, když jí řeknu, že ta Nina, o které jsem mluvil, už má vlčata? Moje vlčata? Přitiskl jsem uši k hlavě, bylo mi z toho trochu ouzko. Asi se mi to vymklo z pacek, nečekal jsem, že by se to mohlo stát tak rychle. Nebo vlastně vůbec.
Oddálil jsem se od ní, když pronesla své obavy. “Ne, to ne,“ hlesl jsem okamžitě, zavrtěl hlavou a následně ji podpořil menším pousmáním se. “Nikdy bych něco takovýho nedovolil ani u cizích vlčat, natož u těch svých – našich,“ ujistil jsem ji a pevně se jí zadíval do očí. Neuměl jsem si představit chvíli, kdy topím maličká narozená vlčátka jen proto, že jejich život vznikl náhodou. To bych nezvládl. Navíc… Vlčata jsem měl rád. Byla jako nepopsaný list papíru, mohli se z nich v budoucnu stát stejně dobří vlci, jako jsem já! A nebo jako je Crowley, heh.… Ale ne, Crowley byl pod vlivem Shireen, té mrchy. Teď jsme tu sami, podíval jsem se na Ninu. Jo, byli jsme tu sami. Jen ona a já. Pocit nejistoty a úzkosti vystřídal pocit úlevy. Packou jsem pohladil její bříško, když řekla, že budu znovu tátou. “Promiň, jen… Mě to trochu vykolejilo, nečekal jsem to, ale samozřejmě mám radost, jenom se projevuje pomaleji,“ uchechtl jsem se a zavrtěl hlavou, abych se trochu vzpamatoval. Věděl jsem ale, že až se nad tím zamyslím a zhodnotím veškerá pro a proti, budu vděčný.
K Nině jsem se však ještě jednou přitulil, a nasál její vůni. Voněla trošku jinak jak běžně. Nejspíš… Blížícím se porodem? Když mi došlo, že břicho má velký skoro k prasknutí, poodstoupil jsem od ní a ještě jednou si ji prohlédl. “A kdy to vlastně bude? Já nevěděl, že jsem pryč tak dlouho,“ zalitoval jsem, že jsem nešel tehdy rovnou s ní a nedoprovodil ji domů. “Co kdyby se ti po cestě něco stalo,“ šeptl jsem do větru, bylo to spíš dokončení mé myšlenky. “Tys to věděla už předtím, když jsi řekla, že chceš jít k jezevci sama?“ napadlo mě. Naklonil jsem hlavu jemně na stranu.

<< VVJ

Rozloučení s Ciri proběhlo dobře, řekla, že mě má ráda, což mě příjemně pošimralo na srdéčku a navodilo pocit klidu na duši. Byl jsem rád, že o tom věděla a že před ní nemusím nic tajit. Zároveň bylo fajn, že si šla po svých a chtěla poznávat nové vlky, třeba syna nějakých alf! Spokojen s tím, že alespoň dvě děti ze čtyř mám šikovné a s normálním myšlením, jsem zamlaskal a zrychlil, abych byl co nejdříve doma.
Když jsem dorazil k hranici lesa, zastavil jsem se a nasál pachy, abych zidentifikoval, kdo se tu za dobu mé nepřítomnosti pohyboval. Cítil jsem Waristooda, a to poměrně dost. Možná označkoval hranice? Pátravě jsem přilepil čumák k jednomu bližšímu stromu a očichal jej, potom se vydal očichat i další kousek ode mě, čímž jsem si potvrdil, že Waristood opravdu označkoval. Tím líp, aspoň se tím nemusím zabývat, pomyslel jsem si, zatímco jsem již vyrazil hlouběji do lesa. Niny pach jsem cítil, byla tady… Její pach se nesl směrem k úkrytu, takže jsem předpokládal, že se šla schovat. Možná byla unavená. Ale doufám, že si Waristood nemyslí, že jen protože značkuje, je něco víc! Třeba že by mi chtěl přebrat smečku, nebo tak. Možná proto se na Lucy lepí? začínal jsem ho podezřívat, což dost pravděpodobně bylo způsobenou mojí žárlivostí. Nechtěl jsem, aby se okolo Lucy kdokoliv motal, natož takový nekňuba, jako byl Waristood, kterýho jsem víceméně zachránil před umrznutím nebo případným zhebnutím hlady.

>> úkryt

<< Vychodni hvozd

Byl jsem rad, ze se Ciri citila lepe. Teda aspon mi to tak pripadalo. Poslouchal jsem ji a u toho prikyvoval hlavou, aby vedela, ze ma moji plnou pozornost. "Aha, ale to zni jako dobrej napad. Vis co? Byl jsem nedavno tady u jezera," hlavou jsem pohodil k velkemu jezeru, ktere se rozprostiralo pred nami, "a potkal jsem jednu vlcici, ale ne jen tak ledajakou!" Dulezite jsem se na Ciri podival, abych ji trosku napjal. "Pry je z Mechove smecky," zacal jsem, ale pak se k ni priblizil a septem dodal: "A stejne jako ty je dcera alfy! Jeji tata je alfa!" ma slova doprovazel vazny pohled a rozumne pokyvovani hlavou, jakoze byt dcerou alfy je vazne neco! "No a shodou nahod sel Reonys okolo, takze jsem ho s tou vlcici seznamil," zasmal jsem se a zavrtel ocasem. Jo, liboval jsem si v tom, ze by se muj syn mozna mohl dat dohromady s vlcici, ktera je na stejne urovni jako my. "Vis co, Ciri, bylo by vazne paradni, kdyby syn alfy a dcera alfy byli spolu, ze? Pak by vzniklo mezi nasimi smeckami spojenectvi!" vykresloval jsem si to moc hezky. Jo, vazne hezky. Znelo to skvele. Natesene jsem se na dcerku dival. Byl jsem do tohoto tematu tak pohlcen, ze jsem na moment zapomnel, jake tema jsme spolecne pred kratkou chvili resili a jak z toho byla Ciri vlastne rozhozena. Jenze jeji plan "poznat nove vlky" me nadchnul. Souhlasil jsem s ni - mela by poznat i nekoho jineho jak sveho bratra.
Dosli jsme k jezeru, nas domov byl kousek. Uvedomil jsem si, ze tam na me asi ceka Nina. Mel bych si pohnout, zastavil jsem se a na Ciri se podival. S usmevem. "Takze jeste pujdes na toulky a pak se uvidime?" zavrtel jsem na ni ocasem. "Ale kdyby se neco delo, vis, kde me najdes! Hned bych ti pomohl. Jo a do zimy bud doma, co kdyby najednou napadlo plno snehu a byl velky mraz," poucil jsem dceru, se kterou jsem se nasledne rozloucil oliznutim tvare a vzajemnym delsim pohledem. "Mam te rad!"

>> Cedr

Začala plakat, a to tak srdceryvně, že to bylo skoro až k nesnesení. Přitiskl jsem uši k hlavě. Samotného mě překvapilo, jak moc mě její psychická nepohoda dokázala rozhodit. Velice mi na ní záleželo, přece jen to byla moje malá princezna. Nevinná Ciri, která na svět koukala růžovýma očima a stavěla si vzdušné zámky. Kdykoliv byla smutná… Ubíjelo mě to. Obzvlášť teď, když jsem za o mohl já. Hlavou jsem jí opětoval objetí a sám se přitulil do jejího voňavého kožíšku, zatímco jsem zavřel za doprovodu tichého povzdechu oči. “Ale prosím tebe,“ zašeptal jsem, hlavu od ní oddálil a po krátkém pohledu od jejích očí naplněných slzami, jsem ji líbnul na čelo. Něžně a láskyplně, aby věděl, jak moc ji mám rád. “To je nesmysl. Nemůžeš za to, Ciri,“ o krok vzad jsem ustoupil, chtěl jsem, aby se na mě podívala. Když se naše oči setkaly, řekl jsem tónem, kterým jsem na ni možná tak trochu naléhal: “Je to moje rozhodnutí, Ciri. Nemůžeš za nic, co se týká mě a mámy, jsou to naše životy, a pokud jsem se teď rozhodl jinak, než bylo správné, udělal jsem to proto, že jsem to tak cítil.“ Ještě chvíli jsem se na ni díval, a pak ji znovu objal. Tentokrát už jen krátce. “Neviň se z ničeho, co já nebo máma uděláme, dobře?“ olízl jsem jí čelo a pak se na ni usmál. “Jsi ta nejhodnější vlčice, jakou znám. Jsi moje… A vždycky budeš!“
Pokynem hlavou jsem naznačil, že bychom mohli vyrazit. Já bych se mě vrátit do lesa, Nina tam už určitě bude čekat, a Ciri… Buď mohla jít se mnou, nebo se mohla vydat kamkoliv jinam. Popravdě se mi ale ulevilo, že už to alespoň ona věděla. Teď už zbýval jen Reonys a Lucy. Ztěžka jsem se nadechl, když jsem si představil, jak to říkám Lucy. Měl jsem za to, že mě bude nesnášet, což mě ničilo – já ji měl pořád strašně rád a přál jsem si, aby zůstala v Cedru spolu s námi. Bez Waristooda, heh. “Pojď, zlatíčko. Půjdeme?“ šeptl jsem. “Máš teď nějaké plány?“ nebylo nejspíš na místě si „normálně povídat“, ale já jednak chtěl zjistit, jestli půjde se mnou nebo ne, a druhak jsem tak nějak nevěděl, co dál.

>> VVJ

Listopad 3/10 | Nina | Cedrová smečka - úkryt

Přikývl jsem, “aha. Takže se tady v lese někde potuluje jo? Sám?“ a pak se krátce zamračil. Můj tón zněl trochu podrážděně, jakoby Waristood snad nebyl členem smečky, pouze cizincem, o němž jsem pochyboval. Přitom jsem ho já sám do smečky naverboval. Vlastně bych se asi cítil líp, kdyby odešel. Zastříhal jsem ušima. Kolem a kolem mi předtím vůbec nevadil, ale protože teď jel do Lucy (aspoň mi to tak připadalo), tak mi začal vadit hodně. Zvláštní na tom ale bylo, že se vrátil sám, bez Lucy. To jsem nečekal. A bylo to dost nemilé překvapení. Možná bych se ho mohl na Lucy zeptat? na moment jsem zamyšleně čuměl do blba, ale pak svůj absurdní nápad rázným zavrtěním hlavy zamítl.
Z myšlenek mě vytrhla Nina, která po mně naštvaně vyjela. Lekl jsem se, protože jsem to jednak vůbec nečekal a druhak jsem nikdy dřív ani netipoval, že by na mě mohla být v blízké budoucnosti kdy agresivní. Taková křehká, krásná a roztomilá vlčička. Cuknul jsem tedy hlavou a oddálil ji od ní, ale pořád jsem zůstal ležet a zahřívat její tělo, až dokud nevstala ona sama a neodešla ode mě. Prvně jsem vůbec nechápal, co to dělá, byl jsem z jejích reakcí poněkud zmatenej, navíc jsem jednou polovinou mozku pořád musel přemýšlet nad Lucy. Jenže pak, když se z ničeho nic omluvila a stála tam jako nějakej poníženej slouha, jsem pochopil. Vejral jsem na ni, neschopen slov, v hlavě totální maglajz. “Eeeeeh,“ pořád jsem z ní neodvracel zrak, to její tlustý břicho, který jsem u ní jakživ neviděl, mi úplně vyráželo dech. A strašně jsem chtěl něco říct, ale nevěděl jsem co. Zmohl jsem se jen vstát a jít k ní, abych ji mohl očichat. Zaměřil jsem se tedy především na její bříško, ale když jsem do něj dloubl čumákem, zachvěl jsem se. Ten teplý, měkký pocit… A to, že v tom břiše vzniká novej život – moje dokonalé potomstvo, mě obměkčil. “Ninuško,“ šeptl jsem a přitulil se k ní. Nic jiného jsem neřekl, prostě jsem jen… stál, objímal ji a mlčel. Mám druhou šanci?! na tváři se mi pomalu rozléval blažený úsměv. “Proč se omlouváš?“ zaňufkal jsem do jejího ouška, které jsem láskyplně olízl. Teď už jsme byli doopravdy vzájemně propojeni…

Po jejím dotazu jsem na ni chvíli mlčky civěl, ale pak opatrně, snad jako bych se bál odpovědět, přikývl. “Jsem,“ hlesl jsem nakonec, avšak pohled vzápětí sklopil k zemi. Nadšený a šťastný jsem nyní zrovna nevypadal, ale vážně jsem se uvnitř tak cítil. Ale tehdy, když jsem potkal Lucy, jsem se cítil stejně, opatrně jsem vzhlédl zase zpět na Ciri a zkusil se na ni jemně usmát. Tak jako na zkoušku, jestli se i ona usměje zpátky na mě. “Rád bych tě s ní seznámil, Ciri. Jmenuje se Nina, je… Moc hodná. A krásná,“ udělal jsem k Ciri o malinký krok blíž. Doufal jsem, že moji nabídku přijme. Samozřejmě jsem po ní s Reem nechtěl, aby ji brali jako svoji mámu nebo tak něco, to ne. Matku měli Ciri i Reonys jen jednu, na tom se nic nezmění. Doufal jsem ale, že by mohli oba dva s Ninou vycházet za dobře - vsázel jsem tak trochu na jejich dobré povahy, inteligenci, rozvahu a klidnou duši.
A když jsme spolu navázali na takovou upřímnou linku, rozhodl jsem se jí svěřit ještě s něčím. “Ale víš, trápí mě, že vůbec nevím, kam se vydala vaše máma. Od doby, co odešla Vivianne z lesa, jsme spolu moc nemluvili. Teda spíš skoro vůbec. Myslím si, že šla někam s tím Waristoodem, kterýho jsem tehdy dotáhl do smečky… Vzpomínáš si na něj?“ nastražil jsem na ni zvědavě ouška. Třeba o Lucy něco ví? Možná ji potkala? V mých očích se na moment objevila jiskřička naděje. “Nepotkala jsi mámu třeba ty? Chtěl bych s ní mluvit. Nevím, jak tuhle situaci vyřešit, protože bych chtěl, aby zůstala dál v Cedrovém lese,“ tiše jsem vzdychl a odmlčel se. Už asi nebylo potřeba, abych dál něco říkal. Navíc Ciri byla rozhozená, čišelo to z ní, takže jsem ji nechtěl rozhodit ještě více. Běžně každému vymluvila díru do hlavy, ale teď? Stála tu jako oukropeček. Bylo mi jí líto… Nechtěl jsem jí ubližovat.

Teprve až od jejího těla začaly odskakovat ohnivé jiskry vyjadřující její momentální rozpoložení, jsem pořádně pochopil, jak hrozně se musí cítit. Zahanbeně jsem sklopil hlavu a na krátký moment zavřel oči, cítil jsem stejně jako ona. Předtím, když jsem trávil čas jen s Ninou, jsem si to nejspíš tolik neuvědomoval a možná nad tím ani tak hluboce nepřemýšlel, ale když jsem tu teď stál před Ciri, došlo mi, že jsem ji svými činy a následujícím rozhodnutím s Ninou zůstat, zranil. Zničil jsem její fungující rodinu. Ale byla doopravdy fungující?
Vzhlédl jsem a podíval se přímo do těch jejích křehkých, nyní nejistých očí. Věděl jsem, jak citlivá je a že tuto informaci bude nést daleko hůř jak Reonys. Jenže… Já Ninu miloval. Nechápal jsem to, dokonce jsem si myslel, že se mi něco takového stát nemůže a že jsem ve svém životě, po boku Lucy, spokojený. Jenže se stalo, a čím víc jsem nad tím v poslední době přemýšlel, tím spíš jsem si uvědomoval, že nám to s Lucy už asi moc neklapalo. Netrávili jsme dohromady jako milující pár skoro žádný čas, každý jsme byli někde jinde. Kvůli dětem vznikaly spory, přestože ne mezi námi, ale… Ztráta Crowleyho a následně i Vivianne nás dva prostě ovlivnila, ač jsme si to třeba nepřipouštěli. Tiše jsem vzdychl, i když jsem se ale rozhodl po dlouhém zvažování zůstat s Ninou, pořád jsem měl Lucy rád a záleželo mi na ní. Zatím jsem ani nevěděl, jak jí to vlastně řeknu a jak to ona vezme. Asi špatně.
“Ciri,“ hlesl jsem s pohledem stále upřeným v jejích očích. Mrzelo mě, že jsem jí musel takto ubližovat. Hrozně mi ale záleželo, aby se mnou zůstala v lese. “Já nevím, jak se to stalo,“ začal jsem pomalým rozvážným tónem. A tak trochu nejistým. Nechtěl jsem nic pokazit. “Prostě se to stalo. Potkal jsem ji u jezera a… Z nevinnýho rozhovoru s cizí vlčicí vzniklo najednou něco víc. A to víc sílilo a sílilo, až jsem od ní prostě nedokázal odejít,“ pokrčil jsem rameny. Nevěděl jsem, jak to vysvětlit sobě, natož své dceři, která neměla se vztahy a milostným životem žádné zkušenosti.

Listopad 2/10 | Nina | Cedrová smečka - úkryt

“Waristooda?“ podivil jsem se za doprovodu krátkého zamračení, protože bych přísahal, že někde trajdá s Lucy. Na jednu stranu to bylo celkem úlevné zjištění, dokonce mi vyčarovalo místo toho zamračení i lehoučké pousmání, na druhou stranu se vzduchem vznášela otázka – kde je teda Lucy? “A byl... Sám? Jako jen ty a on?“ mohlo to znít, že žárlím, ale ve skutečnosti jsem spíš chtěl zjistit, jestli třeba Lucy nebyla v jejich okolí. Nicméně jsem o tom dost pochyboval, protože to by přece Nina zmínila sama od sebe, kdyby Lucy potkala. Tiše jsem vzdychl, hlavou se mi najednou rozhýřila spousta myšlenek. Některé byly divočejší a některé zase méně, ale celkově bych prostě byl daleko klidnější, kdybych věděl, kde Lucy je. Až nezvykle dlouho jsem ji neviděl a nic o ní neslyšel. Možná je s Reonysem, na chvilku mi svitla naděje, pak mi ale došlo, že Reonys je se Saelind. Sám jsem je přece dal do kupy. Tak s Ciri.
Z myšlenek a obav o Lucy mě vytrhl Niny dotaz. Dost nezvyklý dotaz. Sjel jsem ji nesoustředěným pohledem a poté naklonil hlavu mírně na stranu. “Jestli cítím... Jakože myslíš, jestli nesmrdíš?“ začenichal jsem ve vzduchu, ale nic jsem necítil. Zavrtěl jsem tedy hlavou a pokrčil rameny, “připadá mi, že voníš.“ Když jsem se na ni ale detailněji zahleděl, uvědomil jsem si, že je jakási nervózní. Možná se i mírně třásla. “Je ti zima?“ hlesl jsem a jal se k ní přitulit, abych ji zahřál, přestože mi připadalo, že jí trochu zhuňatěla srst oproti tomu, co jsme se viděli posledně. Asi tou zimou. Lehl jsem si tedy naproti ní a svým velkým tělem se na ni natiskl. “Tak, teď to bude lepší,“ ujistil jsem ji a usmál se. “Je ti dobře?“ zeptal jsem se pak, samozřejmě jsem narážel na tu její nervozitu. Neměla přece důvod být nervózní, ne?

10 oblázků na vzhled c. 9