Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Salem; 4) Pokusit se svést Ninu během romantické chvilky při západu slunce (na území "Skvělé místo pro život") - 1

"Jo tak oslaveny lovec by se ti libil," uchechtl jsem se, "takze tim myslis, ze ja nejsem osvaleny? A ze nejsem dobry lovec? Ulovil jsem ti toho losa," pripomnel jsem ji, ale uz nezminil, ze ona se toho lovu ucastnila taky a ma na uloveni toho zvirete tedy zasluhu.
Kazdopadne bych ji mel za ty jeji recicky vytrestat. Sledoval jsem ji takovym mirne proradnym pohledem, ale pak, kdyz mi olizla tlamu, jsem dal na nic necekal a povalil ji na zem. "Ja ti dam, osvaleneho lovce!" septl jsem bručivě, zatimco jsem lezel vedle ni a mel pres ni prehozenou predni packu. Usmival jsem se na ni, ale porad s lehce hravym a skadlivym usmevem. Libila se mi jeji blizka pritomnost. Citil jsem jeji teplo, vuni... Zhluboka jsem se nadechl a zavrel oci. Nemohl jsem se ji nabažit. Byla dokonala. "Ach Nino," hlesl jsem tise a hlavu zaboril do jeji srsti na odkrytem hrdle. Lezeli jsme oba na zadech vedle sebe. Jeji srst na hrdle byla neuveritelne mekka, hrozne prijemna na dotyk, lehce zvlnena jako od ovečky. "Jsi moc krasna," zaseptal jsem a prevalil se k ni jeste bliz. Cenichy se nam vzajemne skoro dotykaly. "Chtel bych te..."

Jestli by byl hřích, kdyby se vlci, kteří ve světě něco znamenají a někým jsou, nemnožili? “Rozhodně. Kdyby se množili jen ti, kteří mají špinavou krev, nulovou urozenost a mizerný intelekt, bylo by všude jen plno hloupých špindír a svět by nebyl takovým, jakým je. To my, kteří něco znamenáme, ho děláme lepším,“ poučil jsem Ninu a důležitě se na ni přitom díval. Opravdu jsem tomu věřil. Věřil jsem, že jsem něco víc než ostatní – pocházel jsem z velké, asi i celkem obávané smečky. Můj otec i matka, ať byli jací byli, toho uměli hodně, věděli hodně a navíc byli oba dva alfy. Co mohlo být víc než být alfou, která se dokáže postarat o celou smečku během tuhých zim nebo velkých veder, a ochránit ji před případným nebezpečím? Na to nemá každý, ne všichni tohle zvládnou, ale oni to zvládli a jejich prapředci určitě taky. A já taky. Sebevědomě jsem pozvedl hlavu, byl jsem silným a vlivným vlkem, prudce okouzlujícím a taky schopným. Měl bych mít ještě jeden vrh a přistupovat k němu jinak, než ke svému prvnímu.
Zahleděl jsem se Nině do očí. “Rád bych napravil chyby, který jsem dělal při výchově mýho prvního vrhu. Je moc důležitý, aby vlčata nabývala různých zkušeností v raném věku. Pak se z nich stanou všestranní vlci, kteří nejsou hlavou mimo realitu (jako Crowley s Vivianne) a kteří si dokážou poradit s různými situacemi. Nezpanikaří při prvním problému. Budou silní a cílevědomí. Utvoříme je k obrazu svému, Nino,“ přiblížil jsem se, a pak jí hlesl do ouška dodatek: “Budou jako my. Budou znát svoji hodnotu.“ Pak jsem se oddálil a znovu se jí podíval do očí. Pevným sebejistým pohledem, věděl jsem, co chci. Zajímalo mě však, co na to ona? Měla to v hlavě nastavené stejně jako já?

Uculovala se, jakoby mě snad chtěla přemluvit k něčemu, co jí nechci dovolit. Pobavilo mě to. Zasmál jsem se a přikývl, “proč ne. Stejně se s ním chceš setkat, takže bys toho jezevce dřív nebo později stejně hledala,“ řekl jsem. Neměl jsem důvod před ní ten zvláštní les duchů ukrývat. Byla dospělá svéprávná vlčice, a pokud chtěla setkání se svým zesnulým bratrem, měla ho mít. Neměl jsem ani strach, že by se toho místa mohla vyděsit, takže… Jo, proč ne.
Nahnul jsem se k ní blíž, abychom se mohli mazlit pohodlněji, přičemž jsem u toho spokojeně přivíral oči a olizoval si ňufák. Její doteky byly tak neuvěřitelně příjemné, prohřívaly mi celé tělo. “Hmm,“ broukl jsem reakci na jejího bráchu. “Určitě se zase jednou najdete, neboj se. Osud vás svede dohromady. Každopádně do Cedru by se přidat klidně mohl, je to tvůj bratr,“ vlastně se mi líbilo, že by se měla Cedrová smečka zase o něco rozrůst, nicméně i tak mi přes hlavu přelétla myšlenka, jestli by ji pak její bratr nechtěl nějakým způsobem ovlivňovat proti mně? Rád bych se s ním setkal.
Krátce jsem se na ni podíval, usmál se a pak oči zase zavřel. Bylo to však tak uvolňující, že jsem se svalil na zem, abych se těm pocitům mohl plně poddat a užít si je. “Líbí se m i, když se mě dotýkáš,“ zašeptal jsem trochu roztřeseným hlasem a vyvalil se na záda. Odhalil jsem tak bříško, svoji nejzranitelnější část. To pro Ninu mohla být svým způsobem jakási lichotka, poklona… Plně jsem jí důvěřoval a oddal se jí. Ona však s péčí o moji srst v tu samou chvíli přestala, tak jsem na ni naklonil hlavu, abych zjistil, co se stalo. Roztomile tam, celá rozpačitá seděla a hrabkala se packou v hlíně, a já vzápětí pochopil proč. Překulil jsem se na bok, abych na ni lépe viděl, a podepřel se přitom o přední packu. Usmál jsem se na ni, a takovým tónem trošku na frajera řekl: “jistě že.“ Koukal jsem se na ni a celou si ji přitom prohlížel. Její výraz, měkké rysy ve tváři, krásné oči… “Obzvlášť s tebou. Určitě by byli krásní po tobě,“ dodal jsem tiše. Postavil jsem se, pomalu k ní přišel a objal ji tak, aby měla zabořenou hlavu pod mým krkem. U hrdla. “A ty bys chtěla?“ šeptl jsem jí do ouška, které jsem jí následně něžně olízl.

<< Kierb

Přebrodili jsme řeku a naše tlapky překročily práh dalšího lesa. Určitě jsem tu už někdy byl, jen jsem si nevzpomínal, kdy přesně a s kým. Každopádně to tu ale bylo dost… Pohádkové. Štěbetající ptáčci okolo nás naznačovali, že nám nic nehrozí a dodávali nám na duši klid a mír. Barevné listnaté stromy nám pak poskytovaly úžasný a velmi uklidňující pohled, a tichý šumějící potok byl zase balzám pro uši. Začenichal jsem a nasál čistý vzduch do plic, přičemž jsem se na Ninu koukl a usmál se. “Tady je to moc příjemný,“ hlesl jsem a zamířil hlouběji do lesa, někam, kde bysme si mohli odpočinout. Přece jen jsme od tetky Smrti až sem překonali dlouhou cestu.
Nina se rozpovídala o vlčatech, tak jsem na ni natočil ucho a poslouchal ji, ale ve chvíli, kdy jsem chtěl zareagovat, se rozhodla, že si mám odpočinout a ona sama zamíří k Životu. Pokrčil jsem tedy rameny a souhlasně přikývl, “dobře.“ Neviděl jsem jediný důvod, proč bych se měl tahat takovou štreku, když mi nabídla, abych tu zůstal. “Tak opatrně,“ zahuhlal jsem jí do ouška, když se přišla přitulit, a pak sledoval její mizející postavu.

Když se Nina po nějaké době vrátila, já jsem ležel pořád na tom samém místě, kde jsme se rozloučili, a odpočíval. Ani jsem nad ničím nijak zvlášť nepřemýšlel, nechtěl jsem. Potřeboval jsem si odpočinout, pročistit si hlavu… A tohle prostředí na tohle bylo ideální. Přiběhla jako velká voda a zachumlala mi čenich do srsti, hlubším hlasem jsem se pousmál a přitulil se k ní taky, zatímco jsem se postavil na nohy. “Takže mise byla úspěšná,“ zkonstatoval jsem, a nechal ji, aby ode mě poodstoupila. Pak jsem se jí zahleděl do očí stejně tak, jako to udělala ona. “U jezevce jsem byl, ano. Vím, kde je. Mělo by to být kousek odsud,“ pokýval jsem hlavou, ale při vzpomínce na mrtvou matku, která se mi v tom prapodivném lesíku tehdy zjevila, jsem sklopil uši k hlavě. “Opravdu se u jezevce můžeš setkat s mrtvými. Nevím, jak je to možný, ale jde to,“ dodal jsem, uši jsem na ni zase nastražil a pak se usmál. Musela být ráda, že je alespoň jeden z bratrů tady. “Takže Cyril tu někde běhá po Gallirei jo? Už jste na sebe narazili? Potkali jste se tu?“ posadil jsem se a smotal ocas k tlapám. Nevzpomínal jsem si, o čem přesně jsme s Ninou mluvili, když jsme probírali její rodinu… Snad ne o tom stejném, na co se jí zrovna ptám, pak bych vypadal jako blbec.

Saelind a Reonys | říjen 4/10

Uculila se a nejspíš i začervenala, a pak řekla, že oproti mně není vůbec nic. Uchechtl jsem se. “Nemůžeš srovnávat sebe – elegantní něžnou dámu, která má působit roztomile a zranitelně, a mně – statného urozeného vlka frajera, kterej má pouštět hrůzu,“ zavrtěl jsem lehce hlavou a na tváři i nadále ponechal mírný úsměv. Jen takový lehký, ale přeci jen tam byl. A když pak prozradila, kolik zim už je na světě, napadlo mě, že je obdobně stará jako Reonys, možná jen o trošku mladší. Bezděky jsem si mlaskl a mrskl přitom ocasem. Hodili by se k sobě. Dcera alfy a syn alfy... Ideální partie. “Jo, moře je daleko, ale stojí to za to,“ zamumlal jsem na půl tlamy, stále ještě ztracený ve svých představách, jak skvělý by bylo, kdyby můj syn měl zrovna dceru alfa samce z jiné smečky. Ani jsem nereagoval na to, že se vody bojí, asi jsem to i přeslechl, nicméně i tak by mně to asi nepřekvapilo. Bála se snad všeho, ne? I svýho vlastního stínu. Co mě však probralo a vrátilo zpět do přítomnosti a momentální reality bylo její opětovné ponížení sebe samotné. Protočil jsem oči a zavrtěl hlavou. “Neříkej pořád takový věci,“ pokáral jsem ji. “Proč snižuješ v očích cizích svoji hodnotu? A vlastně i v těch svých? Proč si myslíš, že tvoje sestra je lepší než ty? V čem?“ vychrlil jsem na ni. Já byl velice sebevědomý kus už od mládí, možná až moc, moje ego sahalo až do těch nejvyšších komnat vzdušných zámků, nicméně... Vyhovovalo mi to. A už vícekrát se mi mé ego i osvědčilo. Třeba když jsem balil Lucy. Nebo Ninu. Hehe. Nedokázal jsem však pochopit, že někdo mohl být až tak moc vybátý bez špetky sebedůvěry. Tahle vlčice měla sebedůvěru zamrzlou někde hluboko na dně vlčího jezera. Hrůza. “Co tvůj táta? Neučil tě, že si máš věřit? A že když si věříš, dokážeš všechno na světě?“ povytáhl jsem obočí.

V tom se tu najednou zjevil náš syn. Jako na zavolanou! Nečekal jsem ho, překvapil mě. Nevěděl jsem o něm, protože jsem byl tak zapálený do toho našeho rozhovoru o sebedůvěře, že jsem ho prostě nezaregistroval. “Reonysi,“ vydechl jsem, zaostřil na něj zrak a pak se usmál. “Rád tě vidím. Zrovna jsem nedávno přemýšlel, kde se s Ciri asi touláte, delší dobu jsme se neviděli,“ rychle jsem ho sjel pohledem, jestli je v pořádku, ale naštěstí vypadal dobře. Kdyby ne, našel bych si toho, kdo mu co provedl, a zakroutil mu krkem!
Podíval jsem se na Saelind, chtěl jsem je vzájemně představit, ale ona byla rychlejší. A pak se jala odcházet. Pohotově jsem zavrtěl hlavou. “V žádným případě,“ zaprotestoval jsem. “Kam bys chodila. Jakej prostor. Můj syn je... Chci říct je to super náhoda, že nás našel a že se můžete rovnou společně seznámit,“ na Reonyse jsem neznatelně vypoulil oči a něžňounkým pohozením hlavy směrem k Lind hlavou naznačil, aby se činil. “Možná spíš já bych vám měl nechat prostor, co?“ zasmál jsem se, ale jen tak na oko. Vlastně tu nebylo čemu se smát, jen jsem nevěděl, čím svoji poznámku vhodně doplnit.

<< Vřesoviště

“Kamennou šedou mám, jo?“ zasmál jsem se. Tohle slovní spojení jsem slyšel prvně, ale když se podíval na své packy, uznal jsem, že má vlastně asi pravdu. Nehodlal jsem to však přiznat, spíš jsem se s ní dál hašteřil a pokračoval v její hře. “Děvenko,“ začal jsem tónem, kterým jsem naznačoval, že já vím naprosto všechno. Jakoby ona byla žačka a já její učitel. Samozřejmě jsem to ale vážně nemyslel, nechtěl jsem ji poučovat... Poučoval jsem jen vlky, které jsem neměl rád, hehe. “Skála je ale kámen, víš?“ vyplázl jsem na ni špičku jazyka a následně se zazubil. “Takže oba dva máme takovou jakousi kamennou šedou. Z toho vyplývá! Že máš stejně hnusnou srst jako já,“ zasmál jsem se a zavrtěl ocasem, ale pak jsem dodal: “A nebo máme oba stejně krásnou srst. Není vlastně taková skalní kamenná šedá naprosto originální?“ I můj syn Reonys měl šedou srst, ale Ciri i Vivianne měly obě dvě srst jiné barvy. Zajímavé. Jak se asi mají? Až nezvykle dlouho jsem netrávil čas s dětmi. Nebyl jsem na to zvyklý, na dlouhou dobu se totiž má rodina stala hlavním bodem mého zájmu. Jakousi novou kapitolou v mém životě. Nedopsaným příběhem... Který se ale nejspíš začínal pomalu dopisovat.
Nina mě vytrhla z myšlenek a vzpomínek, když se ke mně přitulila. Přitulení jsem jí opětoval a spokojeně nasál do čenichu vůni jejího kožíšku, až jsem se z toho vnitřně jemně roztřásl. Ta vůně byla... Vzrušující. A do toho ten její dotek. A škádlivá poznámka. Přivřel jsem lišácky oči a olízl jí přitom zboku čenich. “Já abych se nemohl rozmnožovat?“ hlavou jsem jí drcl do krku. “Víš, že předávám samý úžasný, jedinečný geny? Moje potomstvo stojí za to, hehe,“ krátce jsem se odmlčel, zatímco jsem ji pozoroval, a přemýšlel, jestli říct to, na co se chystám. Pak jsem však usoudil, že je to dobrá příležitost a dodal jsem: “No a ty, když budeš až do doby, co budeš chodit po světě jako stará rozklepaná rašpla se mnou, tak co? Taky se nebudeš množit?“ vyplázl jsem na ni jazyk. “Tvoji krásu a moji dokonalost by určitě stálo za to jednou propojit a rozmnožit, nemyslíš? Představ si hejno krásných a dokonalých Etňácko – Niňáckých vlčat,“ culil jsem se. Měl jsem vlčata rád. Jednak jsem je mohl vychovat a vést dle svých ambic a přesvědčení, a druhak byla vlčata vlastně celkem roztomilá. Někdy. A tím jsem vlastně možná i tak trochu odpověděl na Niny otázku o budoucnosti, ale zajímalo mě její vyjádření na tohle téma, tak jsem do toho nechtěl plést cokoliv jiného a zamlouvat to. Mohla by se pak totiž lehce vyhnout odpovědi.

Dorazili jsme s Ninou k řece, nad jejímž tokem zrovna přelétlo hejno divokých hus. Hlasitě hýkaly, možná jakoby se snad vzájemně svolávaly a čekaly na další, stejně tak velké hejno. Vzhlédl jsem a chvilku je pozoroval. Napadlo mě, jaké to asi je, umět létat? Vidět svět z výšky. “Hele,“ hlesl jsem a packou ukázal na zatažené nebe plné ptáků, nicméně bylo dost pravděpodobné, že si jich Nina díky hluku, který vydávaly, všimla sama ještě dřív, než jsem na ně poukázal. Ještě chvíli jsem na ně hleděl, ale pak se spolu s ní vydal dál skrze tok řeky.

>> Skvělé místo pro život

<< Hadi ocas

Mela pravdu, jeste ze jsem vedle sebe mel takovou moudrou vlcici. "Jo, ja vim," broukl jsem a usmal se. Vlastne... Citil jsem se lip. Jak jsme si o tom s Ninou promluvili a ja se pred ni tim padem nemusel citit spatne, ze ji "klamu" a ze mam "tajemstvi", spadlo to ze me a stres jakz takz zmizel. Olizl jsem si cenich, kterym jsem nasledne i zavetril, abych zkontroloval okoli, a pak se vydal k rece, ke ktere nas Nina směrovala. Zacala si dela legracky z meho kozisku, na oko prekvapene jsem se zbezne prohledl. "No to jo, vrana k vrane seda, vid?" hlavou jsem pohodil na jeji kozisek a pak se zazubil. "Nikdo me nechtel, tak jsi na me zbyla ty. Ale tebe asi taky nikdo s tim kozichem nechtel, co. Takze jsi mi tak nejak vlastne zbyla," priblizil jsem se k ni, a zatimco jsem hrave mrkl ockem, olizl jsem ji zezadu ousko. "Jeste ze mame oba dva tak hnusny kozichy. Kdyby byly hezky, urcite uz bysme oba byli zadani," zazubil jsem se. Jako kdybych ja uz zadanej nebyl, meh. "Taky te mam rad. Jsi moje mala hvezdicka," jak jsem byl v jeji tesne blizkosti, cumakem jsem ji prohrabl srst na krku.
Chvili jsme pokracovali v tichosti, ale pak Ninka povedela, ze zivot je fajn a ze kazdy den neni jen o tom, prezit ho. Souhlasne jsen prikyvl. "A bude nam fajn uz navzdycky," broukl jsem. "Kdyz mame jeden druhyho, vsechno bude na svete najednou barevny. Ceka nas krasna budoucnost, Nino. Urcite jo." Veril jsem, ze spolu dokazeme jeste velke veci!

>> Kierb

<< Vychodni hvozd

Natocil jsem na ni ouska a posleze i celou hlavu, kdyz rekla, ze jsme nejspis vsichni byli ve spravny cas na spravnem miste. Usmal jsem se a pokyval hlavou, "to zni pravdive!" jo, znelo to logicky, pravdive a všechno, ale porad jsem tak nejak nevedel. Kdyz jsem se nad tim zamyslel logicky, davalo to smysl a vsechno, co rekla, byla pravda, nicmene porad tam bylo to ale. Nechtel jsem zranit Lucy a bal jsem se, ze i prestoze nekde ted lita s Warisem, tak bude nestastna. "Jen bych nechtel, aby se trapila," rekl jsem nakonec. Nac to tajit, vzdyt podle jejich nasledujicich slov stejne vedela, ze mam Lucy porad rad. A jak bych taky nemel, vzdyt jsme spolu stravili nekolik dlouhych let, zalozili rodinu a smecku.
Nina pro me vsak byla nyni jako blystivy diamant mezi prirodnimi kameny. Za tu dobu, co jsem ji poznal, jsem vedel, ze je jedinecna. Uzasna. Zajimava. Pritazliva. A mohl bych pokracovat dal a dal. Byla vsechno! Nechal jsem si od ni oliznout ousko a vdecne zavrel pri te chvili oci. Jeji teply dotek jazyka me zahral na srdci a jeji vune, ktera se okolo me nyni linula, me konejsila. "Dekuju Nino," hlesl jsem tise a vdecne ji pohled do oci, "dekuju, ze me chapes. Je to od tebe strasne hezky, fakt si toho vazim. A neboj se," dloubl jsem ji do ouska laškovně cumakem, "od ted jsi moje prvni. A vzdycky budes!" ujistil jsem ji, usmal se na ni a znovu se pritulil. Byla dokonala. Mozna az moc pro me, staryho hrisnika.
"Kdyz jsi v me blizkosti, taky mam radost. Citim se uplne jinak. Tak... sebejiste," zasmal jsem se, "ne, ze bych predtim sebejisty nebyl, ale... Ted jsem tak nejak jinak." Vedel jsem, ze pochopi, co myslim. "Myslim, ze me nic lepsiho potkat nemohlo."

>> vresoviste

<< VVJ

Byla naštvaná, že jsem zaslechl její myšlenku. Stáhl jsem uši k hlavě a podíval se na ni, “ale já to neudělal úmyslně, Nino,“ obhájil jsem se a jemně zavrtěl hlavou. “Prostě jsem ji zaslechl. Moc s tou magií myšlenek ještě neumím, no a poslední dobou se mi stává, že občas slyším něčí myšlenky,“ pokrčil jsem rameny, nebyla první a určitě ani poslední, u kterých se mi to stalo a stane. Nevěděl jsem, proč tomu tak je, asi se ta magie prostě jen začala pořádně projevovat. Na druhou stranu mohla být celkem dost k užitku, ne? Měl ji otec, myslím. Jasně, bylo to asi neslušný, hrabat se někomu v hlavě, ale na druhou stranu já zrovna nebyl výstavní exemplář slušnosti. Vypadala ale pořád trochu naštvaně, tak jsem do ní dloubl čumákem a usmál se na ni, “ale tohle zrovna byla moc pěkná myšlenka,“ šeptl jsem, “líbila se mi.“
A pak pookřála. Chvíli jsem na ni jen tak koukal, ale když jsem si pořádně uvědomil hloubku jejího přiznání, začal jsem se potěšeně usmívat a vrtět ocasem. Zahřálo mě to, cítil jsem, jak se mi zrychlil tep v těle. “Nino,“ hlesl jsem sotva slyšitelně, ale nechtěl jsem jí skákat do řeči, tak jsem ji nechal mluvit. Celý jsem se chvěl. A nejhorší na tom bylo, že jsem se cítil jako v sedmým nebi a bylo mi úžasně, ale věděl jsem, že bych se takhle cítit neměl. Nebo měl, ale s jinou vlčicí. Naprázdno jsem polkl, ten pocit blaženosti na moment přemohl pocit bezradnosti a výčitek, ale pak jsem zavrtěl hlavou a k Nině se přihrnul jako velká voda, abych jí mohl olíznout tvář a natisknout se na ni. “Taky tě miluju,“ šeptl jsem jí do ucha nazpět. Byl jsem upřímný, ale zároveň pořád plný pochybností, jestli konám správně. Ale co vlastně bylo správně?
Vyslechl jsem si Nininy obavy, stále nalepený na jejím těle, a kráčel spolu s ní tam, kam potřebovala. Zavrtěl jsem hlavou, “já ale nechci, abys odešla. Chci, abys tady zůstala. Navždycky. Se mnou,“ zaprotestoval jsem a usmál se na ni. Neuměl jsem si představit, že jednoho dne prostě odejde a už ji nikdy neuvidím, to ne. To by nešlo. Už jsme spolu přece strávili dost času, přilnul jsem k ní a ona ke mně, tak jak by mohla jen tak odejít? “Já si s Lucy budu muset promluvit, vlastně náš vztah skoro vyhasl,“ od Niny jsem se oddálil, aby se nám šlo pohodlněji, ale pořád jsem jí byl dost blízko tak, abych mohl cítit její jemnou přitažlivou vůni. “Neviděl jsem ji dlouho, myslím si, že lítá někde venku s tím Waristoodem, kterýho jsem bláhově přitáhl do smečky, aby přes zimu nebyl sám venku a nezmrzl. Asi je to prostě podvraťák,“ uchechtl jsem se své bláhovosti a mrskl naštvaně ocasem, měl jsem na něho pifku, přestože jsem svoji domněnku neměl ničím potvrzenou. “Myslím si, že mě už možná… Nevím. Nemá ráda,“ hlas se mi lehce zatřásl. Tohle vyslovit bylo opravdu dost nepříjemné, vlastně mi to trhalo srdce. Nikdy předtím jsem si nemyslel, že bychom to spolu my dva mohli dopracovat až sem. Mrzelo mě to, strašně moc. Miloval jsem Lucy pořád, měl jsem k ní velmi silné citově vazby – měli jsme spolu přece rodinu, znali jeden druhého, ona byla ta, která při mně stála a podporovala mě, když jsem potřeboval. Jenže teď tu byla Nina a… Já cítil, že asi chci změnu. Nina mě okouzlila, chtěl jsem být s ní. Jenže co Lucy? Nechtěl jsem, aby odešla z lesa, nikdy bych ji nevyhodil, neměla domov – neměla se kam vrátit. Cedr byl jejím domovem, stejně jako mým, chtěl jsem, aby zůstala, ale bylo to vůbec možný? Mohli bysme žít vedle sebe, každý s jiným partnerem? Povzdechl jsem si. Nevěděl jsem, co dál. Podíval jsem se smutně na Ninu a cukl koutky v náznaku úsměvu. “Trápíš se kvůli mně?“

>> Hadí ocas

<< S. Galtavar

Asi si uvědomila moji změnu v chování, kterou jsem si ani já neuvědomil, protože se mě hned začala ptát. Nechal jsem se od ní olíznout a namísto opětování pěkného gesta jsem se jen pousmál. Nevěděl jsem, jestli jí říct, jak jsem zmatený sám ze sebe a že nevím, co dělat. Nechtěl jsem ji zklamat, zároveň jsem ale měl ten pocit, že s Lucy už jsme se neviděli vzájemně tak dlouho, že si každý chce pravděpodobně jít svojí vlastní cestou a taky jsem věděl, že jsem se do Niny… Zamiloval. Bylo těžké si to přiznat, když mám partnerku a s ní vlčata, nicméně vlčata už byla dospělá a vedla svůj vlastní život, ne? Vlk míní, život mění.
Přidal jsem na tempu, abych s ní srovnal krok, a znovu se na ni usmál. “Já jsem se taky zamiloval, Nino,“ hlesl jsem tiše a stáhl uši k hlavě. Tohle přiznání mi bylo z nějakého důvodu nepříjemné – možná proto, že jsem nahlas řekl, co cítím? Nebo proto, že jsem tímhle přiznal, že jsem zaslechl její myšlenku? Mrskl jsem ocasem a na Ninu pohlédl. “Nevím, co se sebou mám dělat, ale vím, že nechci, abys odešla. Za tu dobu, co jsme spolu, jsem si uvědomil, že jsem opravdu šťastný a že, no prostě takhle jsem se necítil už hodně dlouho,“ povzdechl jsem si, na moment sklopil zrak, ale pak ho na ni vrátil. “Neopustíš mě, že ne?“ zeptal jsem se a zůstal na ni hledět, zatímco jsem netrpělivě čekal na odpověď. Zrychlil se mi tep, asi jsem měl… Obavy?

>> Východní hvozd

// Salem; 3) Neúmyslně si vyslechnout jakoukoliv myšlenku od tří různých vlků (2/3)

<< Jedlovy pas

Nina vypadala, ze ji ta zkusenost se Smrti vazne vzala. Utikala jako o zivot, az dokud ji nedosel dech a nedonutil ji tak zastavit. Zbesile dychala, plakala a byla vydesena, tak jsem ji nabidl svoji utechu a doufal, ze ji to aspon trochu pomuze. Kdyby to byl nekdo cizi, neresil bych to, dokonce bych se nad tim mozna i pobavil, ale kdyz se neco takoveho tykalo vlku, kteri mi byli blizci, nerad jsem na to koukal. "Je to lepsi?" hlesl jsem tise pote, co mi podekovala, a pak se na ni mlcky usmal. Packou jsem ji otrel navlhle tvare a uslzena ocka, ktera se krasne za pomoci slz leskla. Tyrkysova lesknouci se ocka... moc se mi jeji oci libily. "Uz za Smrti nikdy nemusime jit, jestli nebudes chtit. Sam jsem ji navstivil myslim jen jednou. Nahani mi husi kuzi," priznal jsem. Snad proto, aby se citila lepe.
Co si o mně asi tak pomyslí? Jsem fakt kráva. Nanicovatá, naivní kráva. A ještě ke všemu zamilovaná. Bláhová, pitomá holka. Myslí mi pořád dokola znela Niny myslenka, kterou jsem behem jejich rozhyrenych emoci nechtene zaslechl. Driv jsem slysel jen utrzky, tohle bylo poprve, co jsem slysel myslenku ve vete a ke vsemu uplne celou. Ze bychom byli navzajem tak propojeni? zavrtel jsem jemnr hlavou, to bylo asi dost nepravdepodobne. Nejspis se mi jen o dost vice rozvinula ma magie. Mlcky jsem na ni koukal, ani jsem nechtel po zaslechnuti te myslenky nic rikat. Nevedel jsem totiz co. Byla zamilovana... a ja taky. A pritom jsem mel porad Lucy a deti. Tise jsem si povzdechl, nevedel jsem, co delat a jak se rozhodnout. Mel jsem strach, ze at se rozhodnu jakkoliv, vzdy jedne strane ublizim, coz jsem samozrejme nechtel.
Nasledoval jsem Ninu dal, tentokrat zamyšlen a zahlouban ve svem svete. "Neni cas, ztracet cas," zopakoval jsem jen tise, a poslusne jako nejaky pejsek tapal v zavesu za jejim ocasem. Mirila za Zivotem a ja ji doprovazel... jako jeji osobni bodyguard.

>> VVJ

<< Cedr - přes S. Galtavar

Jak mi Nina vysvětlila, měla v plánu zeptat se bohů na své sourozence. Tiše jsem si sám pro sebe pochybovačně zamlaskal tlamkou, nevěřil jsem totiž, že by Nině byla Smrt ochotná poradit. Pamatoval jsem si ji až moc dobře, a to jsem ji potkal snad jen jednou nebo dvakrát. “Spíš možná u Života najdeš odpovědi,“ kuňkl jsem, ale to už Nina pelášila, celá zamyšlená, hlouběji do Jedlového lesa. Přeběhl mi z toho mráz přes záda, takže ještě než jsem přidal na tempu, celý jsem se ošil. “Od Smrti se toho moc nedozvíš,“ dodal jsem si sám pro sebe tichý dovětek, ale Ninu pak dohnal.
Jak jsem předpokládal, setkání se Smrtí bylo hrozný. Vlastně bylo ještě horší, než se dalo očekávat, obzvlášť pro Ninu. Nechtěl jsem se do toho setkání plést, přece jen to bylo spíš mezi Ninou, jejími sourozenci a Smrtí, tak jsem jen postával opodál, připraven však zasáhnout, kdyby se něco dělo. Teda spíš… Byl jsem ze Smrti celej staženej do sebe, měl jsem strach, takže i kdyby bylo třeba zasáhnout, asi by mě to stálo dost odhodlání a stejně bych dost pravděpodobně nevyhrál. I přestože jsem byl silný a věřil jsem si, že bych porazil kde koho, Smrt ne. Ocas jsem měl stažený mezi zadníma nohama, uši připláclé na hlavě a v očích nevěřícně pohled.
A když pak Nina vyděšeně začala utíkat pryč, bylo to pro mě něco jako vysvobození. Vzal jsem nohy na ramena stejně jako Nina, a jen si úlevně oddechl. Protože jsem však nechtěl vypadat jako rozměklý rajče, dohnal jsem princeznu ze severu a na louce za lesem ji zastavil. “Nino, ššššš,“ hlesl jsem a jal se ji objímat ve snaze ukonejšit její něžnou dušičku.

>> S. Galtavar

Saelind | říjen 3/10

“Uvidíme,“ pokrčil jsem rameny. Nevěděl jsem, kde Vivianne hledat a navíc jsem si ani nebyl jistý, jestli mě chce ještě někdy vidět a bavit se. Byla stejně marná jako Crowley, prostě na jejich proměnu měla Shireen hrozný vliv, a než jsem to stihl zjistit, bylo již pozdě. Možná, že mě Život za něco potrestal tím, že mi dvě vlčata z vrhu takto odebral? Ale prd, prostě za to může ta ludra, to je celý. Udělala to schválně. Měl jsem v tom jasno – celá má rodina mi pořád jenom dělala nějaké naschvály.
Ta vlčice byla furt strašně upjatá. Sledoval jsem ji, když reagovala na chválu o mém synovi, a tiše jsem si nad ní povzdechl. Byla ještě mladá, takové telátko, no. Bylo to na ní vidět. Vlastně by se k Reovi hodila, on byl totiž ještě taky takový nezkušený vocásek. Někdy. Někdy mě zas svým přístupem na druhou stranu překvapoval, ale faktem bylo, že ani on a ani Ciri kromě Cedrového lesa moc neviděli a zážitků měli poskrovnu. Možná to je moje chyba, měl jsem se jim víc věnovat a brát je častěji ven, někdy jsem měl chuť dostat druhou šanci a napravit, co jsem udělal špatně. Dohnat zameškaný čas ... A nebo to zkusit s nějakým novým vlčetem. Vlčata jsem měl rád z jednoho prostého důvodu – mohl jsem je ovlivnit tak, jak jsem chtěl. Dospělý vlk má na budoucím chování vlčat velký podíl, moje vlčata jsou toho zářným příkladem. Ciri s Reonysem i se Seilah jsou normální, kdežto Crowley s Vivianne jsou jak marťani, protože jsem je nevychovával já. “Určitě by ses mu líbila, jsi krásná,“ usmál jsem se na ni. Říkal jsem pravdu, já měl pro vlčice vyvinutý spešl cit. Miloval jsem krásné a něžně vlčice. Na mě sice byla Saelind, jak se později představila, moc mladá, ale pro Reonyse určitě ne. Věkově si museli být podobní. “Kdy ses vlastně narodila? Kolik je to zim?“ v duchu jsem si počítal, kolik zim už je na světě Reonys a jestli od sebe opravdu nejsou moc daleko.
Vlčice ve mně asi viděla svůj vzor, připadal jsem jí nejspíš jako těžkej frajer, což mi příjemně hladilo ego. Samolibě jsem se s poklidným pohozením hlavy, jakoby mi na ní snad něco zavazelo, pousmál a na Saelind se podíval. “Jistě, procestoval jsem hodně míst. Hory jsou nebezpečné, můžeš tam lehce uklouznout a zřítit se někam dolů. Když by nikdo nevěděl, že tam jsi, mohla bys i umřít!“ zveličil jsem, abych vypadal ještě drsněji. “A na jihu, tam tím směrem, je tepleji. Jih je vždy teplejší než sever, tak to prostě je. Je tam hodně lesů, potoků a řek, dokonce myslím, že i moře. Jednou jsem tam bral děti, když byly malé,“ pohodil jsem hlavou za sebe, kde se mělo moře rozprostírat. Vzpomínka na náš společný výlet, který se v minulosti odehrál, mi však vykouzlila úsměv na tváři. Dal bych cokoliv za to, abych mohl vrátit čas, aby děti byly zase malé. Dost věcí bych dělal jinak, především bych je okamžitě všechny čtyři odvedl z Asgaaru a smečku zakládal během toho, co bychom byli někde spolu v provizorním úkrytu. Zvládl bych se o ně postarat, teď jsem to už věděl, ale tehdy jsem si nebyl jistý a měl jsem o ně strach. Škoda. Na tom výletě s námi byla Vivianne i Ciri s Reonysem, líbilo se mi, když byli malí a trávili jsme čas pohromadě. Byli tak hodní... A měli mě upřímně rádi. Kdybych je z Asgaaru vzal hned, třeba by na tom výletě s námi ťapal i Crowley. Přestal jsem vzpomínat a pozornost věnoval zase vlčici před sebou. Nastražil jsem na ni uši. “A ty máš nějaké sourozence? Narodilo se vás víc nebo jen ty?“

Čas plynul rychle nejen Nině, ale i mně samotnému. Když prohlásila, že není čas ztrácet čas, uvědomil jsem si, že už je vlastně noc. Byl jsem docela překvapenej, vždyť ještě před krátkou chvílí byl den a my jsme společně ulovili toho losa a odtáhli ho do lesa, a najednou už je zase všude kolem nás černočerná tma. Bylo zataženo, pofukoval mírný větřík, prostě nic moc počasí, ale ještě naštěstí nebylo to nejhorší, jaké mohlo. Zima mi asi ani nijak extra nevadila, když byla mírná. Čerstvě napadený, nepošlapaný sníh při slaboučkých zimních paprscích sluníčka vypadal na pohled hezky. Co jsem však neměl rád, byly extrémní mrazy a sněhu po břichu. To mi vadilo, protože nebylo pořádně kde sehnat jídlo a byla strašná zima, že se jednomu nechtělo vytáhnout packy z vyhřátého úkrytu.
Následoval jsem Ninu, ale netrvalo dlouho a už už jsem se cpal dopředu před ni. Potřeboval jsem, abych měl minimálně čumák před ní, aby to vypadalo, že nás jako vedu, přestože jsme často šli prostě spolu, vedle sebe. “A co potřebuješ u bohů, Nino? Proč tam vlastně chceš jít?“ podíval jsem se na ni a zvědavě čekal na odpověď. Co jí chybělo? Chtěla se v něčem zlepšit? Chtěla snad od nich nějakou radu?

>> Jedlový pás - přes S. Galtavar

// Salem; 3) Neúmyslně si vyslechnout jakoukoliv myšlenku od tří různých vlků (1/3)

Saelind | říjen 2/10

“To samozřejmě mám,“ přikývl jsem. Ciri byla v mém životě jedním z nejdůležitějších vlků, stejně tak Reonys. A u Vivianne… Jsem netušil. Dlouho jsem se neviděli a já nevěděl, jestli mě vlastně ještě vidět chtěla, ale měl jsem za to, že se pohádala spíše s Lucy. Neuvědomoval jsem si, že bysme si spolu my dva něco provedli. “Mám ještě jednu dceru,“ začal jsem opatrně, “ale ta se se mnou teď nebaví. Trošku jsme se pohádali, a tak se odstěhovala někam jinam. Bohužel nevím kam, ale rád bych ji jednou našel a setkal se s ní,“ pousmál jsem se, napůl smutně a napůl smířeně. Byl to nejspíš jen takový výkřik do tmy. “Asi jsi nikdy nepotkala vlčici jménem Vivianne, že? Černý žíhaný kožíšek a štíhlá, celkem drobná postava,“ přiblížil jsem vzhled své dcery. Třeba budu mít štěstí a bude o ní něco vědět.
Bojím se cestovat sama, zpozorněl jsem a zastříhal oušky, magie myšlenek si se mnou znovu, bůh ví proč, pohrávala. Lehce jsem zatřásl hlavou, byl to strašně zvláštní pocit slyšet něčí myšlenku, aniž by ji dotyčný řekl nahlas. “Musíš se trošku přemoct a prostě procestovat svět. Aspoň z části. Sezením doma na zadku ničemu nepomůžeš. Skončíš sama, nebudeš mít kamarády, nenajdeš vlka, kterého bys mohla mít ráda,“ v tu chvíli mě něco napadlo. Odmlčel jsem se, a zatímco jsem v hlavě spřádal ďábelský plán, civěl jsem na ni. Nakonec jsem se usmál. “Víš, co mě napadlo?“ olízl jsem si čenich, tse, tohle byl geniální nápad! “Mám syna, jmenuje se Reonys. Je hodný, určitě by se ti líbil. Vypadá totiž trochu jako já,“ zazubil jsem se. Já jsem přece vypadal dobře, ne? Takže když on vypadal jak já, určitě by se jí líbil. Já jsem se totiž líbil bez tak každýmu. “Nechtěla by ses seznámit? Mohli byste na toulky společně, postaral by se o tebe. Je to syn Alfy, ví, jak a co dělat v případě nebezpečí. Ochránil by tě,“ poslední slovo jsem lehce zdůraznil, aby pochopila, že Reonys je dobrá parketa. “Samozřejmě se můžeš zkusit spřátelit i s Ciri, ale ta je taková ťunťa, to Reonys je větší kabrňák. S ním bys strach mít nemusela,“ snažil jsem se ho vychválit až do nebes. Syn alfy a dcera jiného alfy? Naprosto ideální kombinace!
Při oslovení „pane vlku“, se mi samovolně protočily panenky. “Jmenuju se Etney z Cedrového lesa, nemusíš mi říkat pane vlku,“ opravil jsem ji. Své jméno jsem ozvláštnil hezkou příponou svého domova – Asgaar už pro mě byl passé. Etney Asgaarský už nebyl. “Ale jinak náš les je celkem kousek, teď jsme u Velkého vlčího jezera, Cedrový hájek je skoro hned vedle. Tam tím směrem,“ ukázal jsem packou za sebe. Nebo bych jim mohla s něčím pomoct, zlehka jsem se zamračil, ta magie myšlenek mě trochu začínala štvát. Nechtěl jsem poslouchat cizí myšlenky, tak nějak mi to v hlavě překáželo, i přestože zrovna tohle byla myšlenka, která se mi celkem hodila. “No a kdyby se ti u nás třeba zalíbilo… Klidně bys nás mohla navštěvovat častěji. Můj syn by ti náš les určitě moc rád ukázal,“ pokýval jsem hlavou, přičemž se u toho spokojeně usmíval. Vidina toho, že se Reonys konečně seznámí s nějakou vlčicí, mě uspokojovala.
“Můžeš se zkusit zeptat, ale když jsi o něm nic neslyšela, pochybuji, že o něm někdo bude něco vědět. Je to už celkem dlouhá doba, co jsem ho viděl naposled. Určitě minimálně několik zim,“ čas mi splýval a nedokázal jsem to odhadnout úplně přesně, tak jsem hodil do větru jen takový nástřel, jak jsem si myslel, že to zhruba může být dlouho. “Ale vidíš?“ pohodil jsem hlavou. “Tohle je přesně důvod, proč jsi ještě nic nezažila. Sotva jsme se potkali a ty už chceš utíkat domů. Co doma. Tam tě nic nečeká. Nuda. Já, když byl ve tvým věku, furt jsem brázdil někde po horách a loukách, seznamoval se a zažíval nový věci. Doma jsem byl minimálně,“ kdo ví, jestli to byla úplně tak pravda, co jsem jí teď řekl. Moc jsem si na svoje mládí nevzpomínal. Jen na nějaké drobnosti.