Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// takže chápu správně, že Haru a Sayap teď hrají jen spolu? at nedojde k nedorozumění :D

// vám patři ještě větší omluva než čekajícím v Ragaru. Měla jsem takové nepříjemné období, nicméně vše už je v pořádku a můžeme nadále hrát :)

Když si písková vlčice začala dělat starosti o toho sprosťáka a ptát se ho, jestli je v pohodě, musel Etney vyprsknout smíchy. “Netřeba péče, drahá! Koukněte na něj, ten vylezl odněkad z díry, kde se rozkládají mrtvoly a zbytky, proto tak ohavně páchne! Jistě že není v pořádku! A nikdy nebude! Je to omezenec s nízkým IQ, takže se o něj nemusíte bát. Takový socky vydrží kde co, a pořád zůstávají na nohou. Pak se přiblíží za těmi kultivovanými jedinci, jako jsme my dva, a nakazí je kdejakou chorobou!“ vyštěkl slovo „chorobou“ směrem k čumáku Duncana a zlehka vycenil zoubky. Pak ale pohlédl na Lethii a dovolil si do ní zlehka drcnout čumáčkem. Jen tak chlácholivě. Pak se k ní opatrně nahnul. “A vy byste se, drahá slečno, od něj měla držet dál, chce vás jen obalamutit a využít, cítím to z něj,“ pošeptal jí tichounce varování do ucha tak, aby to slyšela jen ona, přičemž se oddálil.
Duncan tu svoji prořízlou držku však nezavřel, a jak Etny usoudil, ani ji neplánoval zavřít. Asi bych mu měl pomoct, napadlo ho a lehce se uchechtl. Vyslechl si další sérii nadávek, povytáhl obočí a pohledem dal najevo, že je Duncan strašnej trapáček a že ho to, co právě řekl na jeho konto, vůbec nevzrušuje. “Nevytahuj se, posero. Kdybys to aspoň doopravdy ulovil, ale ono ti to nějak zdrhlo. Takovej pidi kamzík. Příště si nehraj na to, co nejsi a netrýzni zvířata. Chudák trpěl. Přenechej to radši zkušeným, buď té lásky,“ mrkl na něj a spokojen, jak mu to ale nandal, se porozhlédl po okolí. “Slečno Lethio, nepůjdeme někam jinam? Mám dojem, že to tu mírně zapáchá. No, ale vy ani já to samozřejmě nebudeme,“ pokrčil lopatky k sobě a hodil otrávený pohled po nezvaném hostovi Duncanovi. “Jistě, on je dobrák od kosti, že,“ hlesl v reakci na to, že nikdo není stejný, každý je jiný a oni oba jsou dobří vlci. “Víte, jak poznáte ňoumu?“ oslovil opět vlčici. “Že lže, jak když tiskne. Tohle Alfa nikdy být nemohl! Jeho smečka by pošla hladem. Kamzíka to ulovit neumí, plnou tlamu smradlavých zubů a debilních nadávek to má a kde nic, tu nic.“ Odmlčel se, pak však pokračoval: “Je jasné, že chce, abyste padla na kolena a uctívala ho, ale to vy jistě dělat nebudete, protože na rozdíl od něj jste chytrá a pozorná,“ párkrát pokýval rázně hlavinkou, aby tomu dodal na důrazu. Pak se však naštval. Stáhl uši k hlavě a vycenil zuby. Následně se ale uvědomil a nasadil velmi bolestný a lítostivý pohled, přičemž pohlédl na Lethiu a jemně do ní drcl tlapičkou. “Vidíte? Zase mě uráží! Pořád mě jen uráží! Copak nemá, ten vandrák zvandrákovatělej, kouska citu? Tohle nádherné jméno mi dala má skvělá matka. Moje nejúžasnější maminka!“ zavřel oči a dělal, že je šíleně zraněný a dost se ho to dotklo. “A maminek by si měl vlk vážit, ty jsou nejlepší… Že mám pravdu, Lethio?“ oči otevřel a bojovným pohledem pohlédl na Duncana. Etney se vzdát nehodlal. Chtěl pozornost dámy sám pro sebe. “A pro tvoje info, velectěný alfo ničeho, nejsem tulák. Laskavě si nejdřív něco zjisti a pak dělej teprve závěry, ano?“ poučil ho. Zároveň doufal, že si Lethia všimne toho, jak mu Duncan opět vyhrožoval. “Silácké kecy ti ale nepomohou. Nezaleknu se,“ okomentoval to, ale jen tak zlehka, samozřejmě. Jen aby si to Lethia opravdu uvědomila, že si tu opět hrál na siláka.

// já dám postík dnes, ale určitě počkáme, v klídku. Však nikam nespěcháme :)

// Hm, dám ti radu. Když napíšeš do pokecu, jistě si s tebou někdo milerád zahraje...pokud máš zájem hrát, musíš hledat společníky.

// já mám psát, měla jsem v reálu nějaké problémy, takže jsem na psaní neměla ani pomyšlení, ale dnes bych měla napsat

// ještě jednou obrovská omluva, už se dávám do kupy a je mi o dost lépe, co nejdříve napíšu. Jdu dnes do divadla, tak asi zítra

// Stalo se mi něco nepříjemného v reálu :( tak prosím o strpeníčko..

// umřu :'D prej etney...to te rodice nemeli radi? :'D lol

// jů!! moc děkuji, jsem potajmu doufala! :D

//

Vlčice měla tak roztomilý tenký hlásek, že se Etney musel pousmát ihned, jak mu řekla „ahoj“. Když pak vypískla ty žblepty o tom, že ho nezná a zakončila to tím, jestli mu nechce pomoct, začal se znovu uculovat. Máš pravdu, nechci, odpověděl si v mysli a hlasitě si povzdechl. “To by nebyl dobrý nápad, podívejte, vždyť mu to jde,“ pokynul hlavou k vandrákovi ležícímu na zemi, jež se pral s kamzíkem. Snažil se mít energický tón, aby to vypadalo, že to myslí s vlkem dobře. I ten kamzík má hezčí a chundelatější srst než on, koukl zpět na vlčici a prohlédl si její světle modré oči, které se v záři měsíce leskly jak dva diamanty. Měsíční svit však nebyl dost silný, aby osvítil celé okolí. Zanedlouho se zatáhlo a Etneyův dohled se výrazně snížil. Navíc ten tmavý vlk skoro splynul s pozadím. Kdyby tak nesmrděl, jistě by ho Etney přehlédl a stoupl na něj, když se tam tak válel. Drobná vlčice, jejíž jméno bylo Etnymu stále neznámé, znovu promluvila. Vypadala, že se snad trápí nad tím, že se bezdomovec sám pere s kamzíkem. To tak touží potom, vidět moje svaly v akci? Přivřel očka a pozoroval kulhajícího kamzíka, kam jeho oko dohlédlo. Pak jej ztratil a kamzík zmizel v noční tmě.
Cirkus byl u konce a tmavý vlk se zvedl ze země. “Jé, ty umíš i chodit? Neuvěřitelné,“ zažblekotal řečnickou otázku do vzduchu na to konto, že se tmavouš předtím jen válel po zemi. Když k němu vlk přicházel, Etney mu taktéž hleděl do očí a přihlouple se usmíval. Tohle ho bavilo. Vlk vypadal napruzeně a vytočeně, Etney se tím však bavil. Dělalo mu to dobře. “Hah, aha. A jak víš, že hladoví? Ptal ses jí? Ona tvrdila, že ses tu jen tak ocitnul. Jako nějaký zjev, hm?“ pronesl poklidně a zašoural tlapičkou sem a tam po měkké zemi. “Vidíte, krásná dámo? To je ale nevychovanec, co? Mě obviňuje, že jsem nevychovaný, ale teď sám právě tímto naznačil, že jste kost a kůže a nelíbí se mu vaše postava, že byste měla přibrat. Podle mě to ale není pravda, jste krásná, štíhlá a miloučká,“ zazubil se na ni a chvilku si zahrál na chudáčka, že ho Duncan obvinil z něčeho nepravdivého. On je přece vychovaný! A dobře! Divadýlko však nekončilo a Duncan plivl Etnymu na packy. Etney mírně odskočil vzad a zabodl jantarová očka do vlka naproti němu. “Ach! Ty agresore!“ vyštěkl šokovaně. Rozhodl se, že tentokrát on bude ten klidný a nad věcí. Oplácet mu to nehodlal. “Fuj, doufám, že nejsi nějak nemocný, abych to od tebe nechytil. No podívejte slečno, co mi provedl!!“ pohledem sjel na své krvavé tlapky. “On si prostě nutně potřebuje něco dokázat! Asi před vámi chce zamachrovat, jaký je to bourák. Ale říkám vám, slečno, takoví jsou nejhorší! Jednají totiž hrozně neupřímně,“ zakroutil jemně hlavou a zatřepal tlapkou dál od Lethie v domnění, že krev sleze z jeho pacinek.
Po chvíli ticha Duncan opět začal mluvit. Etney se jemně pod září měsíce, který opět v mžiku zalezl pod mraky, pousmál. “To jistojistě ne. Tadyhle cizinec asi neví, co to znamená u nás. Já tak nazývám krásné a roztomilé vlčice, abych jim dal najevo, že jsou něčím výjimečné!“ obhájil se, a aby to vypadalo ještě pravděpodobněji, vypjal hruď a rázně přikývl. Kdo ví, jestli žvanil nesmysly nebo pravdu? “Ach!!“ vypustil hlasitý výdech a protočil oči. “Nevytahuj se tu, přivandrovalče! Tady už nejsi Alfa, tak ze sebe nedělej tadyhle před dámou nějakého frajera! Jsi stejně obyčejný, jako jsem já!“ prskl po něm. Já nejsem obyčejný, jsem výjimečně výjimečný, opravil sám sebe v mysli. “Jasný jako facka, chce vás sbalit a má s vámi nekalé úmysly! Ne, že bych s tím měl zkušenosti, ale mé kamarádce se to stalo. Chudinka pak měla pošramocené nervy a nakřáplé srdíčko… A to jen kvůli takovým hulvátům, jako je tady tenhle!“ pohodil čenichem k němu. “Mě můžete OBA DVA (zdůraznil) říkat Etney,“ dodal pak, aby tedy nebyl za neslušného. Když divadlo, tak divadlo.

<< Asgaar

Etney, stále naštvaný a rozmrzelý z toho, co se událo v lese, zamířil na své oblíbené místečko. Měl za to, že zrovna sem nikdo nechodí a on tu bude moct být sám. No, zmýlil se – o tom se přesvědčil hned, jakmile se k místu přiblížil. Zastříhal ušima a zpozorněl. Zaslechl nějaké huhlání, hlasy a trošku rachotu. Zastavil se za jedním větším keřem a rozhodl se chvíli pozorovat danou situaci. Všiml si, že tmavý vlk má chyceného kamzíka, kdež to světlá vlčice jen stála a koukala jak sůva. Hele! Už mi ti otrapové připravují večeři!! Zajásal v mysli, i když sám věděl, že toho kamzíka dvojice cizinců neloví pro něj.
Pomalu vylezl zpoza křoví a přišel ke dvojici. Rozhodl se chovat se aspoň trošku mile, přece jen kamzíka by si dal. “Čau, hele…Eh,“ došla mu slova. Nechápavě je sledoval… Když totiž došel blíž, tak zjistil, že ten kamzík není celý ulovený! Není mrtvý ani polomrtvý, on totiž bojuje tady s vlkem, co podle Etneye měl kožich jako bezdomovec. A navíc měl nepříjemný odér. Ta vlčice, místo toho, aby mu aspoň trochu pomohla, jen koukala. “Ahá! No jasně, už to chápu!“ Vykřikl najednou a ustoupil o krok vzad, neboť ho kamzík jemně šťouchl svým kopytem do tlapky. “Ona na tebe kouká a nepomáhá ti, protože ty se chceš předvést a ukázat, jak skvěle sám zvládneš ulovit kamzíka!“ vyštěkl a zavrtěl ocasem. Špatná nálada byla ta tam. Zapomněl na ni. “Tak do toho, pardále! Určitě to dokážeš!!“ vyštěkl znovu energickým tónem hlasu. Ani mě nehne ti pomoct, ještě od tebe chytnu nějaký breberky, tse. Jen se s tím poper, já si pak jen dám dobrý masíčko, haha. Takhle se na to musí!! Koutkem oka koukl na vlčici. “Co tu tak stojíš? Aspoň si sedni, ne? Bejby,“ laškovně na ni pohodil očima. Všiml si, že vlčice měla krásnou postavu a také barvu srsti. Vypadala jako takové něžné a jemné stvoření. Nevinný andílek. Dál na ni koukal a nechával vlka na zemi, aby se s kamzíkem popral.

Etnymu se opravdu nelíbilo, že by měl být podruhé bratrem. Neuměl si to vůbec představit! Přece jen, Awnay sice byla jeho sestra, ale byli stejně staří, takže se o ni nemusel nijak zásadně starat. Samozřejmě občas koutkem oka na ni kuknout musel, aby se ujistil, že žije (pokud by nežila, matka by za to určitě vinila jeho a potom by nedosáhl na post Alfy, to by byla tragédie), jelikož Awnay moc inteligence od přírody chudinka nepobrala, že ano. To každý věděl, že Etník je z těch dvou ten chytřejší, že… No ale teď, že by měl být starším bratrem?! Nikdy!
Pozoroval matku, která měla zvláštní pohled – skoro jakoby se jí líbilo to, že je nešťastný. “To je sice pravda, ale… Ale…“ nemohl najít žádná správná slova, takže se zakoktal. Zůstal stát s jemně pootevřenou tlamou a hlasitě dýchal. “Vždyť tobě na mně a Awnay stejně nezáleží!! Tak proč si děláš další vlče!!“ Vykřikl najednou z plna hrdla, celý zadýchaný. Vzápětí si však uvědomil, že tohle říct nechtěl a že to tak nemyslel. Byl však příliš hrdý na to, aby svá slova vzal zpět a omluvil se za ně (ještě navíc před Laurou). Zůstal tedy stát, další věci si jen tiše vyslechl a pohodil znechuceně hlavou. Obvykle by to na něj zapůsobilo, jenže tohle byla tak výjimečná situace, ve které se navíc cítil ohrožen, že nedokázal normálně myslet. Zakroutil naštvaně a zklamaně hlavou, přičemž začal couvat. Lesknoucíma se očima pohlédl z matky na Lauru a z Laury na matku, přičemž hlasitě vzdechl. Očividně tohle prostě nedokázal skousnout, potřeboval nějaký ten čas. Vždyť to byl ještě mladý hlupáček, který žil částečně ve svém vymyšleném světě – a ten mu teď někdo zničil a sebral. Podle něj se totiž malým vlčetem v rodině vše změní, a to on nechtěl, nesnášel změny z celého svého srdce. “Nesnáším svůj život. Vždycky jsem byl jenom ten navíc!“ Zahalekal nakřáplým hlasem. Cítil, jak ho pálí v krku, chtělo se mu brečet. Byl z toho opravdu tak psychicky vynervený, že dál už nemohl. V poslední době měl trochu depresivní stavy a vše ho lehce rozhodilo. Měl dojem, že za nic nestojí, nic neumí (to, že tvrdil opak, bylo jen z toho důvodu, že je to prostě brepta), nemá žádné kamarády a nikdo jej nemá rád. Otočil se na tlapce a rozběhl se, kdo ví kam. Z očí se mu začaly koulet teplé, slané slzy. Tohle bylo poprvé, co ukázal světu to, že se vlastně vnitřně trápí...

>> Vyhlídka

// Laurísku, přeskakuji, protože mám čas napsat, zítra zas dorazím večer a to by se mi nechtělo :)

Začalo svítat. Paprsky ranního, ještě ne příliš teplého slunce se prodíraly skrze větve stromů, které se tyčily vysoko nad Asgaarským lesem. Začínalo jaro, bylo to cítit ve vzduchu. Ptáčci štěbetali, brouci a různé hmyzí potvůrky vylézaly ze svých skrýší a v lese začínalo být rušněji než kdy dřív. Že by to bylo i tím, že se smečka rozrostla o nové členy? No, každopádně hmyzáci a spol. nebyli jediní, na koho přišlo jaro. Jak bylo Etneyovi řečeno, na otce s matkou jaro přišlo taky. Koukal na ni, jakoby spadla z Vlarsu (//Mars + vlk dá Vlars :D :D) a měl jemně pootevřenou tlamičku. Srdíčko mu bylo jako o závod, dech se mu zrychlil a on nemohl uvěřit svým uším. Cože? Jak jako sourozence? Co to je za žblept?! Já nechci sourozence! Nic na to neřekl, jen šokován touto skutečností tiše stál. On prostě nechtěl sourozence! Jednak by ho mohla ta věc ohrozit v Alfování, druhak nesnášel malé chlupaté koule a za třetí se všechna pozornost rodičů – a všech v lese – přesune na toho malého otravu! “Cooooooo!“ Zmohl se jen na prosté vyštěknutí. Zakroutil nad tím hlavou. “Jak jako sourozence! Nikdo se mě neptal, jestli chci sourozence! A navíc... Navíc mám Awnay, ta potvora mi stačí! Nechci nic dalšího!“ zhnusil se. Tvář se mu zkřivila do úšklebku a na čele se mu objevily výrazné vrásky, jelikož se začal mračit. Byl nespokojený. Absolutně si odmítal připustit, že už nebude skoro jedináček, ale bude ze tří sourozenců. Ten malý hnus si nepustím k tělu. Nikdy to nebude můj sourozenec, mám jen Awnay! Awnay je má sestra, tohle bude jen malý otravný hnus, co tady bude překážet! Tak je to! Nadával si v hlavě. Byl tak napruzený, že ani nezaregistroval to, co Elisa potom dodala ohledně Alfování. “Proč?“ vzešlo z něj pak. “Proč ses tak najednou rozhodla? Nepotřebujeme tady nový přírůstek, mámo! Vždyť nemáš ráda vlčata! Je to malý, otravný, stojí to spoustu energie! Je to hrůza! To je jak noční můra!!!“ Zvyšoval tón hlasu a to s noční můrou skoro zavyl. Začal přecházet nervózně sem a tam a u toho kroutil hlavou. Pořád mu z tlamy padaly slova jako „to není možné“ nebo „nemůžu tomu uvěřit“. Byla to z jeho strany překvapivá reakce, ale on prostě sourozence odmítal! Nechtěl být ohrožen. Navíc si užíval, když měl ze strany rodičů mnoho pozornosti, inu... Možná i proto vyváděl tolik lumpáren, aby si ho všímali. Nebyl to zlý vlk, jen chtěl tu pozornost, které se mu možná na jeho vkus dostávalo málo. V jeho očích šel vidět jasný zmatek, nespokojenost a neschopnost uvěřit tomu, co matka právě řekla. Horší oznámení v životě nezažil.

// příspěvek pro Nolayu a ELISU! ať víte, kdo to má číst :D

Etney seděl u toho velkého stromu skoro bez hnutí a sledoval v noční tmě bílou vlčici, která nyní byla jeho společnicí. Oblízl si čenich a hlasitě si povzdechl, aby naznačil, že tato chvíle je příliš nudná a dlouhá. Vyslechl si ji a s pootevřenou tlamou, stále mlčíč, ji sledoval. Co-že-to? Ta trubka mě viděla poprvé v životě a hned se do mě zamilovala? To je vtip? To určitě nemůže myslet vážně, polemizoval. Přišlo mu, že Nolaya kecá blbosti, nevěřil jí. Když však mluvila dál a dál a pořád mlela stejné blbiny, něco Etnymu říkalo, že to možná myslí vážně. Tak ta je prudce naivní, hehe, zazubil se na ni. “Nolayo, zlatíčko,“ oslovil ji medovým hláskem, postavil se a obešel kolem ní kolečko, přičemž ji ocasem pohladil pod krkem, jak šel kolem ní. “Myslím, že na to je drobátko brzy. Ale pokud chceš, vezmu tě pod svá ochranářská křídla. Jak jistě víš, nikdo mi nesmí ublížit. Nikdo mi nesmí říct byť jen křivé slůvko! Překypuju pochopením k tobě, že musí být hrozné být obyčejný lůzr mezi super vlky, takže můžeš využívat těch výhod, kterých využívám já!“ navrhl jí. Ne, že by ji chtěl mít pořád za zadkem, jen se rozhodl chovat se zdvořile. No, jinak to ani neuměl, pravda?
Když nasál do čumáku noční chladný vzduch, otřásl se. Podle pachu odhadl, že někde poblíž bude jeho matka, kterou delší čas neviděl. Rozhodl se, že by bylo záhodnou ji navštívit. “Teď, pokud mě omluvíš, zaskočím za svojí postarší matkou. Musím ji hlídat, kdo ví, co její stařecký mozek vymyslí za nesmysly, že ano. Nerad bych, aby se jí něco přihodilo,“ zahrál si na hodného synka, který myslí na klid a dobro své milující matky. Postavil se, oklepal ze sebe bordel a pohlédl na bílou vlčici. “Neboj, vrátím se, ty má obdivovatelko,“ zachichotal se a hrdě pozvedl hlavu. “Zatím přemýšlej, čím bys mě mile překvapila. Nějakou mňamkou, či snad pěkným dárečkem v podobě ozdůbky na krk!“ nabádal ji k tomu, aby mu něco ulovila nebo ukradla přívěšek (či vyrobila?). Pak se otočil zadkem k ní a šel.
-----------
Vydal se podle čichu na cestu za matkou, kterou opravdu zanedlouho našel. Ta tam však nebyla sama, byla tam s Laurou, nad kterou se musel mladý princ ušklíbnout. To, že ji viděl v údolí, mu bohatě stačilo. Navíc, kdo ví, co tahle drbna řeší s Elisou! To by mu tak scházelo, aby jí říkala nějaké blbosti. “Nazdar dámy,“ oslovil je tvrďáckým, frajerským hlasem. Přišel si jako velký king. Našlapoval opatrně a s notnou dávkou elegance a něžnosti. Asi aby si nezapíchl do tlapky nějakou jehličku. Jak se však přibližoval k matce, přišlo mu, že se nějak zvětšuje. Nikoliv však do výšky – to spíš její stařecké tělo roste do země – ale do šířky! Podivil se, nasadil nechápavý výraz, a jak stanul naproti ní, zahleděl se jí zpříma do očí. “Ty poslóóchej,“ oslovil ji tónem, který se hodí tak na nějakého kamaráda od močálů, ne na matku. “Nepřekrmuje tě otec nějak? Přibrala jsi, víš o tom? Už nejsi tak pěkná, jak jsi bývala.“ Utrápeně si povzdechl, jakoby ho to mrzelo a zakroutil nad ní hlavou. “Nebo se ti prostě zpomaluje metabolismus, jak stárneš, to je taky možnost,“ dodal se zazubením se.