Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Ronherský potok

Dobrá nálada a euforie z úspěšného lovu na kostíky jej hnala kupředu. Byl naspeedovaný a celý happy. “Kostíci, kostíci, kostíci!“ skandoval a běžel do rytmu svého zpěvu. Zamířil od potoka na louku, kde cítil dle čichu přítomnost vlků. Alespoň tedy odhadoval, že se zde vlci pohybovali či pohybují. A opravdu! Nedaleko něj odpočíval kosťovlk a myslel si, že snad nepůjde v trávě vidět nebo co. “Ale ty jeden! Myslel sis, že tě svýma bystrýma očima ryse nenajdu, jo?!“ zavrčel si skrze zuby a rozběhl se přímo k němu. Jedním pohybem vlko-kosťu rozprášil a vítězoslavně začal poskakovat. “Další kostlovlk! Další kostlovlk!“ radoval se. Rozprášit kostlivce bylo pro něj teď už opravdu snadné. Vedle něj se teď válela hromádka kostí a on mohl spokojeně pokračovat dál ve svém honu na kostlivce. Vzal roha a rozhodl se jít na sever. Tam ještě nebyl. Určitě tam bude moře kostlovlků, kterých je třeba se zbavit.

>> Ohnivé jezero (přes Ronherský potok)

<< Ohnivé jezero

Běžel podél klidného, šumícího potoka a pocitová teplota se zase umírnila. Nebyl tu takový hic. Bylo tu naopak pěkně chladno, ticho, klid a krásná příroda. Trochu zpomalil, aby nabral energii, kterou za cestu ztratil a teprve teď si vzpomněl na Akiho. Porozhlédl se při běhu okolo sebe, jestli ho tu neuvidí, ale neviděl. Došlo mu, že ho tam nechal „napospas osudu“, a v mysli si to začal mírně vyčítat.
Myšlenky se mu ale změnili v tu chvíli, jak v dálce uviděl prvního kostlo-vlka ve svém životě. Zpomalil a fascinován tím faktem, že vidí rovnou dva kostlivce, ztuhnul. Jen klid, však sis to v hlavě naplánoval, co udělá, až je uvidíš. Stačí, když do nich naběhneš a pořádně je svým tělem smeteš!! Urovnával si v hlavě myšlenky. Když se na ně zahleděl pozorněji a prohlédl si je, zjistil, že jeden je menší a jeden větší. Ani ve snu ho však nenapadlo, že se jedná o jeho otce a jeho hloupého malého bratra. I když, podle toho, jak ten malý tak troubovsky, skoro až hňupsky, poskakoval kolem dospělého, mu to mohlo dojít. Dál se tím ale nezaobíral a rozběhl se proti nim největší rychlostí. Připomínal teď takovou malou nemotornou mega želvu. On si sice myslel, jak sprintuje, ale doopravdy běžel poměrně pomalu (byl unavený). “Já vám dám! Znečišťovat tento úžasný svět! Za skoro krále Gallirei Etneye I.! Tady máte!! Do bojeee!“ hučel přes celé okolí takovým stylem, že by ho ani hluchý nepřeslechl. Do obou kostlo-vlků se pustil hlava nehlava a u toho ječel čím dál tím hlasitěji, aby pustil pořádnou hrůzu. Začal do nich vrážet tělem a vrážel tak dlouho, dokud se kostřičky nerozpadly. Pak vítězně vyfrkl soplík na zem a zachichotal se. Nezastavil se ale úplně, pouze poskakoval kolem nich dokolečka. Nebylo to tak těžké, kostry jsou opravdu, opravdu slaboučké! Spokojen se svým super výkonem a prvním vítězstvím se nakonec rozběhl pryč. V hlavě mu zněl pouze chtíč zničit další kostlo-vlky.

>> Tajemná louka

<< Medvědí řeka - přes Středozemku

Byl jako v jednom ohni. Celou dobu běžel, nezastavoval se a doufal, že co nejdřív narazí na kostlo-vlka, kterého by mohl svým nádherným, mohutným tělem zničit na cimpr campr. Už si představoval, jaké to asi bude, až do vlka vrazí a on se celý rozpadne. Nemůže to být tak těžké, pomyslel si a u toho si začal představovat, jak je kostra vlastně křehká. Přece stačí, aby zavál silnější vítr, a ona se rozpadne, ne? A on, jakožto silný skoro Alfa jedinec, kostlivce musel porazit, to bylo přece jasné. Přikývl a sám sobě si v myšlenkách dál a dál dodával odvahu, že porazit kostlivce nemůže být moc velký problém.
Už v dálce zaregistroval změnu teploty. Pak si během cesty uvědomil, že se blíží k Ohnivému jezeru. Neměl to tu moc rád – jezero mělo divnou barvu a nebylo tu ani živáčka. Děsivá oblast. Proto tohle jezero „smrti! Raději jen oběhl nějak šikovně bokem a moc se tu nezdržoval. Raději zamířil dolů od jezera tím směrem, kterým tekl potok.

>> Ronherský potok

Zaujatý rybou, která mu před čumákem frnkla, pouze zamumlal: “Vlků s fialovejma očima je tu spousta,“ přičemž zahrabkal tlapičkou do čiré vody, jestli se náhodou na dně nezjeví nová ryba. Sakra! Naštvaně a rozrušeně zakňučel. Tamta, co mu uplavala, byla tak krásně velká a tučná! On sice ryby zase tolik nemusel, měl pak divnou pachuť v tlamě, ale už ho delší dobu trápil hlad a svíral se mu žaludek. Přešlápl z místa na místo a u toho pořádně nadzvedl tlapky, aby voda zažbluňkala. Zhluboka se nadechl a zase vydechl, jakoby se chystal udělat tlustou čáru za svým dosud neúspěšným lovem ryby a zkusit to znova. Uvědomil si ale, že jak se nadechl, zavanul tu divný pach. Zasekl se, zahleděl se do prázdna před sebe, ale pak pouze pokrčil lopatky k sobě a sklonil pohled zase do vody. “Teď sleduj, Aki, jakou rybu ulovím teď!“ pronesl polohlasem. V tom ho však znovu silně rozbolel žaludek a poté pocítil podivné zašimrání. Stáhl ocas mezi nohy a celý se oklepal. Nojo, nojo! Mám prostě hlad, musím něco ulovit! nicméně tento stav přisuzoval tomu, že dlouho nejedl, takže ho to nikterak nerozrušilo. Vzdychl a zahleděl se znovu do vody. Svůj odraz zprvu nijak nevnímal, přece jen se soustředil spíše na ty ryby. Když si ale pak uvědomil, že je něco jinak, lekl se. Zahleděl se do té vody, prohlédl si sám sebe a pak uskočil směrem vzad. “Sakra! Aki! Vidíš to, co se stalo s mým kožichem?!“ vyjekl a nevěřícně na hnědého vlka pohlédl. Pak se znovu prohlédl ve vodě a zakroutil nad tím hlavou. Co se to, sakra, stalo?! Rozrušen celou touhle situací zrychleně dýchal, srdíčko mu bilo jako zvon a tlapky se mu třásly leknutím. Ucítil v sobě však pocit, že musí za každou cenu ulovit všechny kostlivce. Sice nechápal, co tak najednou a proč, ale bral to. “Aki, musím pryč! Musím dát co proto všem kostlivcům na tomto světě! Zavazí tu! Musím jim ukázat, že sem nepatří!“ zahlásal, a aniž by vyčkal na Akiho reakci, rozběhl se pryč. Jakoby na hnědého vlka dočista zapomněl, jakoby se mu pomátl mozek… Prostě ucítil veliké nutkání všechny kostlouše a kostloušky zničit.

>> Ohnivé jezero - přes Středozemku

<< Medvědí jezero

Akiho vyjádření k tomu, proč je takový, jaký je, bylo zvláštní. Etney na něj pohlédl a povytáhl zlehka obočí. “Takže tě prostě ostatní neměli rádi, protože jsi blbej, jo?“ shrnul to a tiše se uchechtl. “A teď máš nízký sebevědomí a myslíš si, že se všem musíš omlouvat za cokoliv, co uděláš,“ dodal. Na rtech měl lehký radostný úsměv, připadal si jako nějaký psycholožský vlk, který pomáhá ostatním vlkům s jejich problémy. Možná by si mohl otevřít v lese strom (vykotlaný strom, kde by on seděl a čekal na ostatní. Na zemi by měl nataženou nějakou zvířecí kůži, na kterou by si pacienti lehali a zapisoval by si poznámky drápkem do toho vykotlaného kmene) s názvem „Psycholog Etney“ a vždy by si vyslechl problémy ostatních. Ne, že by měl v plánu jim nějak pomoct či poradit, to ne. Jakmile by se mu svěřili, vyhnal by je a nadal jim do blbců. Přesto mu to však přišlo jako zajímavý nápad. Možná by po něm mohl nakonec být pojmenovaný i les! Proslavil by se! Něco jako „Etneyův hvozd“ nebo možná „Les Krále Etneye I.“, spokojeně se zazubil a koukl na Akiho. Jo a ještě by za každou návštěvu vybíral menší poplatek – kus masa, malého zajíce či drobnou laňku.
Společně zanedlouho dorazili k řece, kde se Etney zastavil a hlasitě se nadechl a následně vydechl. Vzduch tu byl hezky čerstvý a chladný. Jakoby ona řeka vzduch pročišťovala. Pomalu k ní došel a jazýčkem vodu ochutnal. Byla opravdu luxusní, úplně hodna jeho návštěvy, ano, ano. Oblízl se a do vody vlezl, byla mu zhruba do poloviny nohou. Byla klidná a čirá, takže Etney mohl pozorovat kameny, písek a všelijaké věcičky uvnitř. “U Medvědího jezera není příliš bezpečno, chodí tam spousta medvědů, vlk by tam měl chodit jen ve společnosti ostatních. Tady nám bude lépe,“ obeznámil ho, proč se vlastně přemístili. “Kolik ti je? Kolik zim jsi už zažil za tu dobu, co jsi na světě?“ Vzhlédl na něj a chvíli ho pozoroval. Pak zase oči upřel zpět na vodu, která ho tolik fascinovala a která se mu tak moc líbila. Tu větu ohledně kamarádství raději odignoroval, přece jen… Sám o sobě věděl, že zase tak dobrým kamarádem není, tak nemusel lhát vždy a všude a všem. Jen se hloupě usmál a doufal, že už to Aki víckrát neřekne. Ňouma... Zahrabkal tlapkou do vody a hle! V tu ránu povyskočila pořádná, tlustá ryba, pak však v mžiku frnkla podél kraje řeky. Byla hbitější a obratnější jak Etney a díky tomu si zachránila život. "Hele!" Křikl opožděně Etny a ukázal tlapkou směrem, kterým ryba zmizela. "Ryba!" dodal.

// Děkuji za akci, bavila mě :)

Jednoznačně Brno, nechce se mi nikam putovat :-D jsem líná :D

Ráda bych absolvovala aspoň jeden sraz :D :D termín je mi celkem jedno, řadím se mezi pracující lid :) (pracující lid, který si vyčerpal dovolenou, takže jedině víkend :D :D)

Etney povytáhl zlehka obočí a nevěřícně zakroutil hlavou. Nechápal, že Aki je až tak silně zabedněný a naivní a věří tomu všemu, co Etney říká. Myslel jsem, že pochopí to, že jsem myslel to slovo ironicky, pousmál se, aby zakryl svoje pochybnosti o něm. Dal se po jeho souhlasu ohledně lovu ryb na pochod tím směrem, kterým přišel. “Jo, taky nejsem zrovna bedna v lovu ryb,“ zamumlal tiše. Ani mu nevadilo přiznat, že něco neumí. Tento vlk byl totiž jiný, než všichni ostatní. Etneyovi z té chvilky, co si povídali a poznávali se, připadalo, že je opravdu hloupý, naivní a nemá svůj mozek. Není vůbec hrdý a nechá se lehce ovlivňovat ostatními. Uvědomil si totiž, že kdykoliv cokoliv řekl, Aki s tím souhlasil a přitakával. Dokonce i sám odsouhlasil to, že je blbý. Tak když si to myslí i on sám, něco na tom asi bude, napadlo ho a vlka si prohlédl. Vzhledově vypadal normálně. Tak proč to byl takovej dutej pařez?!
Pomalu ťapal směrem k Medvědí řece, kde bude větší klid. Teda ne, že by u jezera nebyl, ale byli tu moc na očích a tím pádem jako snadný terč pro krvelačné medvědy. Teda hlavně podle Etníka byli krvelační, moc dobře si totiž vzpomínal na tu událost v jejich smečce, když medvědi zaútočili a málem mu na jeho urozené zadní kýtě udělali jizvu. Tyhle potvory si dovolily poničit jeho výsosti úžasnou srst na těle! Zlehka se zamračil a radši na to už nevzpomínal. Fakt, že byl celou dobu zalezlý pod keřem, aby ho nebylo vidět, ten už dávno zapomenul. V jeho hlavě to bylo totiž tak, že celou dobu hrdě bojoval, aby chránil svůj domov a smečku (jako správný následník trůnu). Hlavou mu však zase projelo to, jak se Aki před krátkou chvílí omluvil za to, že byl moc akční a projevil radost. Etney byl sice takový trochu proradný, rád fantazíroval a urážel všechny ve svůj prospěch, ale rozhodně nebyl hloupý a věděl, že Aki neudělal nic špatně a za tohle by se omlouvat neměl. “Myslíš si o sobě i teď, že jsi blbý a zaostalý?“ Vyplivl na něj prostou otázečku a podíval se na něj. “Proč ses omluvil za to, že jsi předtím z radosti vykřikl? Přece na tom nic špatného nebylo,“ vrátil pohled zpět před sebe a pokračoval v cestě. Tak trochu předtím Akiho zkoušel, jak na něj bude reagovat, ale když teď zjistil, jak vlastně nudný a nijaký tento vlk je, neměl potřebu se před ním vytahovat. Rozhodl se jednat s Akim lépe, aby měl pocit, že má nějaké kamarády. Určitě je sám, nějak ho přepadla „pomáhací nálada“.

>> Medvědí řeka

“No ještě, že jsi tak chápavej,“ zabrumlal Etney. Kdyby tento vlk se vším tak nesouhlasil a více by přemýšlel a používal svoji pidi-mozkovnu, jistě by Etneye štval. Jeho domněnky o smečce a přijímání nových vlků totiž byly správné, ale nejspíš byl silně naivní a nevyspělý, takže Etnymu vše uvěřil. A tak ho tedy díky tomu Etney snášel poměrně dobře - stačí, když má Etney pravdu a je happy jak dva grepy. Teď se tu jen hrdě naparoval a na tváři se mu sem tam objevil takový malý, ale rozhodně nepřehlédnutelný podvraťácký úsměv.
Aki mu začal na jeho dotaz o minulosti sáhodlouze vyprávět o své rodině a příhodě s motýlkem. Etney povytáhl obočí, “smutné.“ Pronesl chladným tónem, přičemž dal jasně najevo, že to, co právě Aki popsal, nebyla žádná příhoda, ze které by si měl Etny sednout na zadek a rozplakat se nad tím, jak je to strašné. “Nojo, řeknu to takhle – když je vlče blbý, tak je blbý a nikdo ho z toho nevyléčí. To je jako můj malý bratr Lionn. Nebo Pionn, nějak tak. No, ten se narodil s demencí mozku a vyléčit už nejde. Rodiče nad tím, že je tak šáhnutý a zpomalený v jednom, hodně truchlí. Tys byl asi blbej od přírody, tak ses s tím musel nějak sám poprat,“ shrnul vše zjednodušeně do pár vět, a zároveň si pogratuloval, jak mu krásně a odborně vysvětlil, proč se vlastně ztratil. Podstatný fakt, že svého malého bratra ještě pořádně nespatřil, teď pro něj nebyl důležitý a Etney ho tak zazdil. “Mám i sestru, ale ta bloudí vlk ví kde. Vždycky to byla černá ovce rodiny, nikdo ji neměl rád. Narodila se zbytečná a zbytečnou zůstane!“ Nasadil umíněný pohled. Sice vše popisoval, jakoby nesnášel celý svět, ale doopravdy měl svoji sestru celkem (trošičku!) rád. Však spolu vyrůstali, nešlo se vzájemně nesnášet. “Její srst vždycky smrdí jak žumpa. Navíc vždycky dojde špinavá a má slepené chlupy od všemožnýho bordela,“ povídal dál hejty na svoji sestru, kterou taktéž dlouhou dobu neviděl. Ještě by povídal i dál a s chutí pomlouval svoji rodinu, ale Aki najednou hlasitě vykřikl, že konečně našel tu slavnou Gallireu, kterou se tak dlouho snažil najít. Šedý vlček nadskočil leknutím a vykoulil oči. “Co tak ječíš!“ vyletěl. “Chceš mi porušit můj úžasně vyvinutý sluch?!“ začertil se a zlehka vycenil svůj, jak často rád říkával, bělostný lesknoucí se chrup. Pak se však zklidnil a oblízl si čenich. “Dobře, Aki. Rád tě poznávám,“ jeho chování se měnilo o 360 stupňů jen tak z ničeho nic. Vždycky mu náhodně přeplo v hlavě a bylo. Jakoby mu na jednom rameni seděl andělíček z vlčího nebe a na druhém rohatý ďábel z vlčího pekla. “Půjdeme spolu někam? Třeba na ryby?“ navrhl, i když ryby obecně moc nemusel. Nevěděl však, co podniknout a tak navrhl to, co ho napadlo jako první.

Slevu prosím k Životu :-)

Wháá! Mockrát děkuji za skvělé odměny a za celou akci, moc mě bavila a splnila jsem si konečně svůj dlouholetý sen = splnit nějakou akci od začátku do konce :D

Já tedy prosím rozdělit 840 bodíků:
150 bodů = 150 oblázků
150 bodů = 150 mušliček
200 bodů = 20 křišťálů
150 bodů = 30 opálů
150 bodů = 30 pomněnek
40 bodů = 8 ametystů

Ještě jednou moc děkuji!

Etney zavřel spokojeně oči a usmál se. „Já vím, jsem celý úžasný!“ pronesl. Dělalo mu vnitřně opravdu dobře, když ho někdo takhle chválil. Měl pak dobrý pocit, že ho dotyčný uznává a že je v jeho očích někdo. Není to jen pocit, já jsem někdo! Dodal si sám sobě ještě trochu sebevědomí. Pak očka otevřel, koukl na Akiho a zaposlouchal se do jeho nadšeného hlasu. Otázka, zda ho přijme, se mu moc nelíbila. Nevěděl, jak na ni má odpovědět, protože přece jen Alfa nebyl a tak neměl pravomoc na to někoho přijímat. Vzápětí se mu však rozsvítila žárovička u hlavy a dostal nápad. Naprosto ženiálno-geniální nápad. „No, já tě nepřijmu, o tohle se stará mé služebnictvo. Jedna šedá vlčice spolu s černým vlkem tohle mají ve smečce na starosti, tak tě za nimi třeba zavedu, a když se jim budeš líbit, možná tě přijmou, já jim do toho ale mluvit nebudu,“ vysvětlil mu takovým tónem hlasu, že by tomu i jeho Alfa otec uvěřil! Aspoň si to teda Etník myslel. “Rozumíš, jakožto Alfa musím nějak zaúkolovat vlky ve smečce, aby jen tak nelelkovali,“ pokrčil lopatkami k sobě a nevinně se zazubil.
Po dalších Akiho otázkách Etney usoudil, že tohle bude na dlouho, takže se posadil. Mrskl ocasem, naprázdno přežvýkl a přikývl. “No to víš, že jo!“ nadšeně vyhrkl. Rád mu poví o své smečce, alespoň si ji bude moci vyfantazírovat podle svého. Vyfantazíruje si ji takovou, jakou by si přál jednou vlastnit a vést. “Moje smečka, Aki, leží na jihu této překrásné země. Rozkládá se na velkých travinách, které jsou hojná stáda zvěře na lovení. Najdeš tam samé šťavnaté jeleny, měkké laňky, malé i středně velké zajíce a dokonce v potůčku, který je – nečekaně, hehe – pojmenovaný po mně, najdeš i různé ryby. Etneovský potůček protéká přímo středem území mé smečky. Nedaleko se nachází les, takže tam nalezneš i stín v horkých letních dnech. A taky… Taky…“ Došla mu fantazie, zpanikařil. Očima zatěkal ze strany na stranu a nadechl se, aby svůj příběh dopověděl. Musel co nejrychleji začít mluvit, aby to nebylo moc nápadné! “No a taky je tam spousta vlčic, které čekají na takové vyspělé a silné jedince, jako jsi ty!“ ukázal na něj tlapkou a zachichotal se. Dobře jsem to zaobalil. Podle mě mi to šlo na jedničku. Tahle smečka by se mu v budoucnu moc líbila! Možná Asgaar jednou, až bude opravdickou Alfou, přesune právě na takové místo. Pozoroval Akiho a vyčkával na jeho reakci. Určitě je mnou a mým příběhem oslněn, spokojeně zamručel a olízl si čenich. “No a co ty, odkud vlastně pocházíš? Narodil ses ve smečce nebo toulavé matce? A narodil ses tady na Gallirei?“ vyptával se pro změnu zase on (tentokrát s opravdovým a nefalšovaným zájmem). Akiho naivita a hloupost se mu moc líbila, vlček se mu zamlouval. Rozhodl se, že si Akiho bude držet u těla…A třeba s ním bude i cestovat! Tento vlk, jak Etney usoudil, bude ideálním společníkem na cesty! Konečně někdo, kdo ho bude uznávat tak, jak se patří!

“Nevěděl, nevěděl,“ zabrumlal si sám pro sebe to, co před chvílí řekl Aki. “No jakto, že jsi nevěděl? Tohle, můj milý kamaráde, musíš předvídat! Musíš předvídat, že můžu být já třeba někde poblíž. Co kdyby se mi něco přihodilo, nechal bys mě tam a okomentoval to tím, že jsi zrovna spal?“ zakroutil nad tím nevěřícně hlavou. Trošku se teď choval, jakoby dotyčného vlka znal už celé měsíce, ve skutečnosti se však viděli jen nějakých pět minut poprvé v životě. To o vlčici přešel, daleko více ho totiž zaujala vlkova nadcházející slova o smečce. Etneyovi se rozzářila očka a jemně se uchechtl. “Ano!“ prohlásil pohotově, majestátně vypjal hruď a zamrskal svým huňatým ocasem ze strany na stranu. Stále tam stál tak pyšně s hlavou vztyčenou a do toho dodal pevným hlasem: „Mám svoji smečku!“ Nahodil zářivý úsměv jako z reklamy na zubní pastu a několikrát zamrkal, aby tomu dodal ten správný říz. “Jsem totiž... Alfa Asgaarské smečky!“ sice se na vteřinku zasekl, než to celé dopověděl, nicméně jeho hlas byl tak neoblomný a vyrovnaný, že o tom, co teď řekl, nešlo ani pochybovat. “Mám svoji smečku. Všechno mi to tam spadá pod tlapy, jsem hodně silný s dobrým strategickým myšlením a prostě... No přirozeně vůdčí typ! Můžu ti o té smečce povědět víc, kdybys chtěl?“ nabídl mu. Najednou si Aki získal jeho pozornost, takže Etneyův hlas se změnil z protivného a vyčítavého na přátelský a přívětivý. Své jméno samozřejmě chtěl přehnat a říct ho tak, aby působilo vznešeně, takže spustil s velkým, hlubokým nádechem. “Jsem Etney I. Asgaarský. Budoucí...ehm...“ najednou však nevěděl co by, takže se zakuckal, aby svoji nerozvážnost a to, že to nedomyslel, skryl. Chtěl říct budoucí Alfa, ale díky vlku si vzpomněl, že se teď jako Alfa představil. Najednou ho ale něco napadlo. Zajiskřilo mu v očkách a lajdácky se pousmál. “Budoucí Dablalfa! Víš, co to je?“ přivřel jedno oko a pohlédl na něj z větší blízky. Pak šeptem dodal: “To znamená být Alfa dvou smeček zaráz,“ několikrát přikývl, aby ho ujistil, že je to pravda a u toho se rozhlédl po okolí, jestli je jakože někdo nesleduje – jakoby to bylo přísně tajné. Sice se mu pod názvem Dablalfa skoro zamotal jazyk, ale musel něco narychlo vymyslet, no. Doufal, že to nezapomene, aby se ho Aki pak nezeptal a on nevěděl, o co gou. To by byl, panečku, trapas.

Ten vlk, který se probudil a posadil se naproti Etnymu, působil jako hlupák. On jen tak nepůsobí, on je IQÁČ. No a navíc, já tady na něj mluvím a on se až teď uráčil věnovat se mi. Trubkoš! Zlehka se zamračil a povytáhl obočí, aby naznačil, že jedinej, kdo tady je mezi něma blbej, je on. Kdyby nad tím ten hnědej náhodou uvažoval a napadlo by ho, že je to snad Etney. Etney totiž vůbec není blbej, kde že! Ale hnědej je blbej! Jo! “No jistě! Čekám tady už tak jednu vlčí zimu, konečně ses probral! A jak si to vůbec představuješ, spát tady u jezera, když jsem zrovna já na cestě, máš se mi věnovat! Co kdybych něco potřeboval? Co kdybych od tebe potřeboval pomoct, hm?!“ naštvaně si odfrknul. Teď jsem mu to dal, prohlédl si jeho kožich. Nebyl úplně špatný, vlastně mu barvou trošičku připomínal Yetera. Yeter, ten hajzlík, co na mě zapomněl. Ten budižkničemu, co mě vyměnil za vlčici, potichu si povzdechl. “Ptal jsem se, jestli jsi tady náhodou neviděl běžet sněhově bílou vlčici. Měla nádhernou, štíhlou postavu, elegantní pohyby, roztomilý kukuč a kvalitní srst,“ popsal vlčici, kterou si v hlavě vysnil. Rád by měl takovou partnerku, ta by se k němu hodila. Ne jak ten póvl tady kolem něj, ten kazí jeho image. Ta vlčice, kterou popsal, by ho vytáhla ještě o dvě třídy výš! (Kdyby to jen šlo, heh, Etney už je ve třídě dokonalosti první). “No a co tady vůbec pohledáváš?“ podezíravě si ho přeměřil pohledem. Třeba tu plánuje lovit ryby a Etney by mu to mohl všechno sežrat! Haha, ženiální plán od ženiálního ženiálce!

<< Asgaar - přes Medvědí řeku

Bez tak se tam všichni staraj jen o toho malýho ňoumu a nikdo si ani nevšiml mé přítomnosti. Jak že se to vůbec jmenovalo? Pionn? Lionn? Ne, asi spíš Pionn, snažil si vzpomenout, jak že se ta věc, ten jeho (dosud jím nepoznaný) bratr jmenoval. Opravdu nechtěl bratra. Měl za to, že se ho zlobivá a neférová matka měla nejdřív zeptat a poradit se s ním, jestli on, mistr světa amuleta, chce v rodině nové otravné, uštěkané a ohyzdné mládě. Bude kazit jeho image a reputaci! Musím se od té věci držet dál, usoudil, byl s tím prostě hned hotový. Však co jako! Jemu stačilo ke zbláznění to, že jeho sestra byla nýmand. On byl snad, kromě otce, jediný normální z rodiny. Nechápal, že rodina Asgaarských mohla být tak mimo, když on byl tak skvělý. Kde se to, ksakru, narodil? Beztak táta zakopl a na matku omylem spadl. Normální vlk by si o ni ani ocas neotřel, pak se mu to však rozleželo v hlavě. Nojo, je to jasný. Matka mu vyhrožovala, že ho zakousne, protože jinak si to neumím představit. Takový krasavec jako je on a taková plešatka jako je ona? Rázně nad touhle představou zavrtěl hlavou. Byla to přece jednoduchá rovnice = kdyby se otec nepodvolil, už by byl někde pod kytkama. Ale díky tomu, že se podvolil, se narodil Etney. A otec mu předal všechny jeho skvělé vlastnosti, proto je Etney teď tak bezchybný.
Aniž by si to uvědomil, dotlapkal k řece, kde její břeh byl klidnější než kdekoliv jinde. Měl štěstí. Bezostyšně se do řeky pustil a jako nějaký tank ji přebrodil až na druhou stranu. Matka není tak škaredá, ale je zkažená zevnitř. Navíc by mohla mít hustší srst, je taková opelichaná, chudinka, ušklíbl se. Pak se uchechtl a jedním větším skokem překonal jakousi lehkou bažinku nedaleko řeky. Rozběhl se vstříc Medvědímu jezeru, chtěl se podívat, jestli tam nebude nějaká kočka, kterou by mohl sbalit. Nedaleko jezera však zpomalil a zklidnil se, aby nebyl uhnaný. Nahodil frajerskou chůzi, zvedal tlapky hezky vysoko a u toho házel zadečkem ze strany na stranu. Kdyby to byl gayskej vlčina, nebo snad samice, dalo by se to pochopit. Ale proč tohle dělal pořádnej Alfa vlk, to nebylo nikomu jasné. No byl to prostě Etney. Dokráčel až k nějakému cizímu vlkovi a přejel ho pohledem. “Yo!“ snažil se o cool pozdrav. Zastříhal ušima a povytáhl jedno obočí, aby jeho výraz byl drsnější. “Neviděl jsi tu jednu štíhlou, bílou vlčici? Hledám ji, jsem její partner,“ pohodil namyšleně hlavou, jakoby chtěl odhodit afinu, co mu zavazí na očích. Ve skutečnosti by ale mohl odhazovat leda tak svoje ego, kterého bylo až nesmírně mnoho. Samozřejmě to byla lež, on partnerku neměl, ááále chtěl vypadat hustě. Zastával ten názor, že menší lži nikdy nikoho nezabily. Stál naproti tomu vlkovi a ještě jednou ho sjel pohledem. Teď mu teprve došlo, že vlk spí!!! Etney se plácl tlapkou do čela a zakňučel. Jak může ten hlupák spát, když jsem tu já a mluvím s ním!!!“ Naštvaně se zamračil a tlapkou do něj šťouchl. Pak se zohnul a následně si k němu přičichl tak, že se ho skoro dotkl svým vlhkým čumáčkem (jako takový polibek na přivítání, hehe). Kontroloval, jestli to náhodou není jenom mršina. Nebyla. Frkl a znovu do vlka rýpl. “Hey baady (nahodil pořádný, moderní tón hlasu), slyšíš mě?“ znovu na něj promluvil a čekal, co se bude dít.