Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Jezevčí les (přes Houštiny)

Les ho však vyvedl na ještě míň příjemné místo, než kde byl doteď. Dostal se mezi vysoký porost čehosi divného, kde nemohl pořádně ani chodil. Sakra práce, chci odsud už pryč!! Začal se rozčilovat a pomalu jej pohlcoval chaos. Přidal do kroku, tedy vlastně se dal do běhu, aby z této divné oblasti byl co nejdříve pryč. Terén se začal zvyšovat a najednou, aniž by si to uvědomil, běžel do kopce. S myšlenkami „kde to zase je“ se snažil najít cestu pryč. “Ksakru! Ještě spadnu dolů“ sykl skrze zuby naštvaně a zahleděl se dolů na protékající řeku. Byl hodně, hodně vysoko.
Otočil se, že půjde hezky rychle pryč, ale v tom se za ním objevil další Kostloun. Etneyovi zazářila očka radostí, že našel dalšího a vrhl se proti němu. Zcela zapomněl na chmurné myšlenky, které měl před chvílí v hlavě a vzpomněl si na ně zase až potom, co se Kostlivlk rozpadl na malé kostičky. “A máš to!“ štěkl na něj, jakoby kostlivlk něco snad provedl. Už se však nijak neradoval, otočil se ke kostičkám zády a pelášil pryč z tohoto nebezpečně vysokého místa.

>> Studánky

<< Ježčí mýtina (přes Říční eso)

Etney se pomalu dostával do částí Gallirei, které neznal. Ještě je nikdy nestihl prozkoumat a nikdy je nenavštívil, to ho děsilo. Z klusu přešel do kroku, našlapoval pomalu a opatrně a rozhlížel se kolem dokola. Překročil další řeku, která mimochodem byla plná písku a kamínků, a pokračoval dál. Nožky ho vedly až do lesíka, který nikdy dřív neviděl. “Hustý!“ hlesl fascinovaně. Zkoumání ho bavilo, ale přitom se mu zvědavý pocit mísil s pocitem strachu a obav. Ohlédl se za sebe a pak pokračoval dál. Les byl listnatý, a to pro Etneye znamenalo jediné - dobrá skrýš před nekončícími hromadami vody, co padala z oblohy. V lese však přidal do kroku, neboť se nerad zdržoval v neznámých místech sám a ještě ke všemu v místech, kde neviděl pořádně kolem sebe (kvůli hustě rostlým stromům) a tak nemohl zkontrolovat terén.

>> Vysoká strž (přes Houštiny)

<< Kopretinová louka (přes řeku Tenebrae)

Přes Kopretinovou louku se mu šlo opravdu hezky. Bylo to tak příjemné a uvolňující prostředí plné klidu, míru a ticha. Doťapal až k řece a zaradoval se. Konečně mohl umýt to bláto ze svých tlapek. Vstoupil do ní a nechal tok, aby udělal svoji práci. Mezitím se občerstvil a tím i zchladil a vyšel z řeky ven. Tlapky měl zase čisté, ale bylo to asi stejně jedno. Kožich měl zmáčený deštěm a tak se na něj lehce nalepil jakýkoliv bordel a jakékoliv letící smítko. Rozhodl se, že si chvíli odpočine, takže se vyvalil do trávy na druhé straně řeky, zaposlouchal se do šumění vody a kapek dopadajících na hladinu řeky, a načerpával potřebnou energii.
Až se cítil dost odpočatý, tep i dech se mu po dlouhé cestě zklidnil, zvedl se a oklepal ze sebe nečistoty. Byl nyní zcela připraven, mohl se vydat dál a to rovnou poklusem! Začal se vzdalovat od Kopretinové louky a přibližoval se k Ježčí mýtině. Říkal si, že už podivně dlouho nenarazil na žádného kostliváka, jakto?! Musel lépe hledat!

>> Jezevčí les (přes Říční eso)

<< Středozemní pláň (přes Ohnivé jezero)

Už ho unavovalo, jak míjel a přecházel pořád přes ty samé oblasti. Támhle to je Náhorka, támhle zase vlčí máky, teď Ohnivé jezero. Připadal si, jakoby snad kroužil kolem dokolečka. Rozhlédl se, aby se ujistil, že fakt jde jinudy a nekrouží tu. Až usoudil, že jde správně, vyrazil a zamířil od jezera pryč. Bylo tu takové horko, a kvůli dešti sražený, nedýchatelný vzduch, tak hrůza! Chtěl co nejrychleji pryč!
Zamířil na louku, kterou už jednou, kdysi, navštívil. Už si nepamatoval, za jaké situace a s kým, ale měl za to, že když začínal randit s Casipou. Nojo, Casipa. Kde je jí asi konec? vzpomněl si na vlčici, co se na něj přilepila jako to bláto na Náhorce na jeho nohy, a pak jej z ničeho nic opustila a už se nikdy neukázala. Rodina měla pravdu, vybavil si ten moment, jak ji otec nechtěl přijmout hned do smečky skrz to, že ji ani on ani matka neznají. Teď už pochopil, proč to tak udělali.

>> Ježčí mýtina (přes řeku Tenebrae)

<< Kamenná pláž (přes Náhorní plošinu)

A zase chudák dorazil na stejné místo, které proskákal jako laňka. Zase bude mít špinavé tlapky a zase bude nešťastný. Snažil se najít okliku, aby nemusel přes to bláto. Pak šel různě po špičkách, po třech nohách, zkoušel to i šaškovsky po dvou, ale nakonec to všechno vzdal. Z Náhorní plošiny, kterou už znal jako svoje boty, přešel přes další louku - Středozemní pláň, kde se mu na zablácené tlapky nalepila ještě tráva a jiný borčus. Energii a rychlý krok vystřídalo naštvání a rozmrzelý výraz. Super. Úžasný! Zpropadenej déšť! Nadával si v mysli, nicméně pokračoval dál v cestě. Šel však pomalým krokem, potřeboval si chvíli odpočinout. Nechtěl zastavit úplně, ale zase už nemohl běžet, takže prostě šel odpočinkovým krokem. Déšť ho mezitím už celého promočil a ze srsti na hlavě mu do očí stékala voda. Nepříjemné!

>> Kopretinová louka (přes Ohnivé jezero)

<< Náhorní plošina

Ze zabahněné oblasti úspěšně utekl a lepivý povrch nahradily tvrdé kamínky. Zpomalil do klusu a koukal pod nohy, aby na nich neuklouzl. Přece jen oblázky měly rovný, kluzký povrch a ještě do toho pršelo, takže mokré kamínky se rovnaly nabitý čumák! Nabitý KRÁLOVSKÝ čumák, a to Etney neměl zapotřebí. Zamířil rovnou k řece, kde byl trochu klidnější tok vody a pomalinku do ní vlezl. Nechal si ošplouchnout zabahněné tlapky a děkoval za něco tak skvělého, jako je voda. Kdyby měl zůstat špinavý ještě o něco déle, radši by se zahrabal celý pod zem. Jak tam tak stál, sklonil hlavu a začal vodu z řeky pít. Sotva do sebe dostal pár doušků, vyrušil ho nějaký pohyb a závan pachu. Okamžitě přestal pít, zvedl hlavu a zbystřil. Rozhlédl se kolem sebe a nedaleko řeky spatřil běžícího kostlivlka, jak táhne pryč (Etney usoudil, že se jeho úžasné maličkosti lekl a proto se dal na útěk). Ani náhodou! Rozběhl se za ním a vycenil naštvaně zuby. Přece ho nenechá utéct! Na kamínkách už mu za tu krátkou chvíli, co běžel a honil kostlivce, párkrát ujela tlapka, ale naštěstí měl další tři tlapky, na kterých stál, a vybalancoval to. Když vlka dohnal, vrazil do něj svým mohutným, košatým hrudníkem a vlk spadl na zem. Kostičky se rozpadly a Etney tak ulovil dalšího kosťouna. Spokojeně se na své dokonané dílo podíval a následně odkráčel pryč a u toho si gratuloval, jaký má ale veliký talent. Měl by získat titul „Král Gallirejský, princ Asgaarský a syn Arcanusův Etney I., nejúspěšnější lovec kostlounů ever!“. Zamířil tedy pryč odsud s plánem ulovit někoho dalšího. Na Akiho, a také na svůj hlad, už dočista zapomněl. A zapomněl taky na to, že míří zase na louku, kde si před chvíli zašpinil své královské tlapky, které si teď umyl.

>> Středozemní pláň (přes Náhorní plošinu)

<< Ohnivé jezero - přes louku vlčích máků

Cesta mu utíkala rychle, byl plný energie a nepociťoval únavu. Sice jeho nemotorné tělo vypadalo, že sotva běží a jazyk měl až na hrudníku, ale to byl jen klam! Stále měl energie za dva a mohl pokračovat v honbě za kostivlky. Musím jich chytit co nejvíc a pak třeba vyhraji vlkohár za první místo! A taky mě Gallirejský bůh, co vidí všechno, bude pasovat na nejlepšího chytače kostlivlků! pousmál se nad touhle myšlenkou a nahodil spokojený, blažený výraz. To by bylo super, kdyby konečně někdo ocenil jeho dokonalost!
Od horkého Ohnivého jezera už odběhl a nyní překonával loukou vlčích máků, která ale začínala být celá zabahněná a jemu se začaly propadat tlapky. Celou dobu totiž pršelo a půda už to nevydržela a suchá hlína se měnila v tekuté, lepivé bahno. Pohlédl na své tlapky a zhnusil se nad tím, jak je špinavý. To musím umýt! Rychle! zděsil se a začal skákat v blátě jako laňka, neboť se mu špatně vytahovaly ven jeho pohlcené tlapky, a díky výskoku vzhůru a do dálky to šlo daleko lépe!

>> Kamenná pláž

<< Tajemná louka - přes Ronherský potok

Běžel rychle dál a dál podél potoka. Věděl, ze miri zpet k Ohnivemu jezeru, kde uz jednou pred kratkou chvili byl, ale ted mu to kupodivu vůbec nevadilo. Hlavu mel plnou myslenek na kostlovlky, ktere jeste musi pochytat. Ze jsou jeste nejaci dalsi carovlci a maji za ukol take pochytst kostlovlky, o tom nemel ani tuseni. Mel proste dojem, ze je na vsechno sam a tak hnal a hnal, aby toho stihl co nejvic. Tohle je snad prvni aktivita, kterou bral vazne. Jindy vse hazel na ostatni a vsemu se jen smal a bral to na lehkou vahu, ale ted ne. Ted jakoby ho neco pinklo do mozku a on se cely od zakladu zmenil. Najednou mel chut zmenit Galli svet. Mel chut zachranit ho od vseho zleho. Mozna to bylo tim, ze se diky velkymu Dynakovi zmenil v carovlka a velkej Dynak mu aji zmenil mysleni. No Etney o nejakym velkym Dynakovi nemel ani tuseni, on ho tehdy u řeky, kde byl s Akim, nevidel. Jen se zmenil a uvedomil si to diky odrazu, ktery videl ve vode. Bezel a bezel, aby si splnil svuj sen. Ten sen byl: Velky kral Etney I. zachrání Gallireu od vseho zleho!! Třeste se, kostlivci!

>> Nahorni plosina (pres louku vlcich maku)

// psano pres mobil, pardon za pripadne chybky, a taky to, ze je to bez hacku :D to by bylo moc narocne - zrusila jsem si samoopravy, nebot me stvaly xD

<< Ronherský potok

Dobrá nálada a euforie z úspěšného lovu na kostíky jej hnala kupředu. Byl naspeedovaný a celý happy. “Kostíci, kostíci, kostíci!“ skandoval a běžel do rytmu svého zpěvu. Zamířil od potoka na louku, kde cítil dle čichu přítomnost vlků. Alespoň tedy odhadoval, že se zde vlci pohybovali či pohybují. A opravdu! Nedaleko něj odpočíval kosťovlk a myslel si, že snad nepůjde v trávě vidět nebo co. “Ale ty jeden! Myslel sis, že tě svýma bystrýma očima ryse nenajdu, jo?!“ zavrčel si skrze zuby a rozběhl se přímo k němu. Jedním pohybem vlko-kosťu rozprášil a vítězoslavně začal poskakovat. “Další kostlovlk! Další kostlovlk!“ radoval se. Rozprášit kostlivce bylo pro něj teď už opravdu snadné. Vedle něj se teď válela hromádka kostí a on mohl spokojeně pokračovat dál ve svém honu na kostlivce. Vzal roha a rozhodl se jít na sever. Tam ještě nebyl. Určitě tam bude moře kostlovlků, kterých je třeba se zbavit.

>> Ohnivé jezero (přes Ronherský potok)

<< Ohnivé jezero

Běžel podél klidného, šumícího potoka a pocitová teplota se zase umírnila. Nebyl tu takový hic. Bylo tu naopak pěkně chladno, ticho, klid a krásná příroda. Trochu zpomalil, aby nabral energii, kterou za cestu ztratil a teprve teď si vzpomněl na Akiho. Porozhlédl se při běhu okolo sebe, jestli ho tu neuvidí, ale neviděl. Došlo mu, že ho tam nechal „napospas osudu“, a v mysli si to začal mírně vyčítat.
Myšlenky se mu ale změnili v tu chvíli, jak v dálce uviděl prvního kostlo-vlka ve svém životě. Zpomalil a fascinován tím faktem, že vidí rovnou dva kostlivce, ztuhnul. Jen klid, však sis to v hlavě naplánoval, co udělá, až je uvidíš. Stačí, když do nich naběhneš a pořádně je svým tělem smeteš!! Urovnával si v hlavě myšlenky. Když se na ně zahleděl pozorněji a prohlédl si je, zjistil, že jeden je menší a jeden větší. Ani ve snu ho však nenapadlo, že se jedná o jeho otce a jeho hloupého malého bratra. I když, podle toho, jak ten malý tak troubovsky, skoro až hňupsky, poskakoval kolem dospělého, mu to mohlo dojít. Dál se tím ale nezaobíral a rozběhl se proti nim největší rychlostí. Připomínal teď takovou malou nemotornou mega želvu. On si sice myslel, jak sprintuje, ale doopravdy běžel poměrně pomalu (byl unavený). “Já vám dám! Znečišťovat tento úžasný svět! Za skoro krále Gallirei Etneye I.! Tady máte!! Do bojeee!“ hučel přes celé okolí takovým stylem, že by ho ani hluchý nepřeslechl. Do obou kostlo-vlků se pustil hlava nehlava a u toho ječel čím dál tím hlasitěji, aby pustil pořádnou hrůzu. Začal do nich vrážet tělem a vrážel tak dlouho, dokud se kostřičky nerozpadly. Pak vítězně vyfrkl soplík na zem a zachichotal se. Nezastavil se ale úplně, pouze poskakoval kolem nich dokolečka. Nebylo to tak těžké, kostry jsou opravdu, opravdu slaboučké! Spokojen se svým super výkonem a prvním vítězstvím se nakonec rozběhl pryč. V hlavě mu zněl pouze chtíč zničit další kostlo-vlky.

>> Tajemná louka

<< Medvědí řeka - přes Středozemku

Byl jako v jednom ohni. Celou dobu běžel, nezastavoval se a doufal, že co nejdřív narazí na kostlo-vlka, kterého by mohl svým nádherným, mohutným tělem zničit na cimpr campr. Už si představoval, jaké to asi bude, až do vlka vrazí a on se celý rozpadne. Nemůže to být tak těžké, pomyslel si a u toho si začal představovat, jak je kostra vlastně křehká. Přece stačí, aby zavál silnější vítr, a ona se rozpadne, ne? A on, jakožto silný skoro Alfa jedinec, kostlivce musel porazit, to bylo přece jasné. Přikývl a sám sobě si v myšlenkách dál a dál dodával odvahu, že porazit kostlivce nemůže být moc velký problém.
Už v dálce zaregistroval změnu teploty. Pak si během cesty uvědomil, že se blíží k Ohnivému jezeru. Neměl to tu moc rád – jezero mělo divnou barvu a nebylo tu ani živáčka. Děsivá oblast. Proto tohle jezero „smrti! Raději jen oběhl nějak šikovně bokem a moc se tu nezdržoval. Raději zamířil dolů od jezera tím směrem, kterým tekl potok.

>> Ronherský potok

Zaujatý rybou, která mu před čumákem frnkla, pouze zamumlal: “Vlků s fialovejma očima je tu spousta,“ přičemž zahrabkal tlapičkou do čiré vody, jestli se náhodou na dně nezjeví nová ryba. Sakra! Naštvaně a rozrušeně zakňučel. Tamta, co mu uplavala, byla tak krásně velká a tučná! On sice ryby zase tolik nemusel, měl pak divnou pachuť v tlamě, ale už ho delší dobu trápil hlad a svíral se mu žaludek. Přešlápl z místa na místo a u toho pořádně nadzvedl tlapky, aby voda zažbluňkala. Zhluboka se nadechl a zase vydechl, jakoby se chystal udělat tlustou čáru za svým dosud neúspěšným lovem ryby a zkusit to znova. Uvědomil si ale, že jak se nadechl, zavanul tu divný pach. Zasekl se, zahleděl se do prázdna před sebe, ale pak pouze pokrčil lopatky k sobě a sklonil pohled zase do vody. “Teď sleduj, Aki, jakou rybu ulovím teď!“ pronesl polohlasem. V tom ho však znovu silně rozbolel žaludek a poté pocítil podivné zašimrání. Stáhl ocas mezi nohy a celý se oklepal. Nojo, nojo! Mám prostě hlad, musím něco ulovit! nicméně tento stav přisuzoval tomu, že dlouho nejedl, takže ho to nikterak nerozrušilo. Vzdychl a zahleděl se znovu do vody. Svůj odraz zprvu nijak nevnímal, přece jen se soustředil spíše na ty ryby. Když si ale pak uvědomil, že je něco jinak, lekl se. Zahleděl se do té vody, prohlédl si sám sebe a pak uskočil směrem vzad. “Sakra! Aki! Vidíš to, co se stalo s mým kožichem?!“ vyjekl a nevěřícně na hnědého vlka pohlédl. Pak se znovu prohlédl ve vodě a zakroutil nad tím hlavou. Co se to, sakra, stalo?! Rozrušen celou touhle situací zrychleně dýchal, srdíčko mu bilo jako zvon a tlapky se mu třásly leknutím. Ucítil v sobě však pocit, že musí za každou cenu ulovit všechny kostlivce. Sice nechápal, co tak najednou a proč, ale bral to. “Aki, musím pryč! Musím dát co proto všem kostlivcům na tomto světě! Zavazí tu! Musím jim ukázat, že sem nepatří!“ zahlásal, a aniž by vyčkal na Akiho reakci, rozběhl se pryč. Jakoby na hnědého vlka dočista zapomněl, jakoby se mu pomátl mozek… Prostě ucítil veliké nutkání všechny kostlouše a kostloušky zničit.

>> Ohnivé jezero - přes Středozemku

<< Medvědí jezero

Akiho vyjádření k tomu, proč je takový, jaký je, bylo zvláštní. Etney na něj pohlédl a povytáhl zlehka obočí. “Takže tě prostě ostatní neměli rádi, protože jsi blbej, jo?“ shrnul to a tiše se uchechtl. “A teď máš nízký sebevědomí a myslíš si, že se všem musíš omlouvat za cokoliv, co uděláš,“ dodal. Na rtech měl lehký radostný úsměv, připadal si jako nějaký psycholožský vlk, který pomáhá ostatním vlkům s jejich problémy. Možná by si mohl otevřít v lese strom (vykotlaný strom, kde by on seděl a čekal na ostatní. Na zemi by měl nataženou nějakou zvířecí kůži, na kterou by si pacienti lehali a zapisoval by si poznámky drápkem do toho vykotlaného kmene) s názvem „Psycholog Etney“ a vždy by si vyslechl problémy ostatních. Ne, že by měl v plánu jim nějak pomoct či poradit, to ne. Jakmile by se mu svěřili, vyhnal by je a nadal jim do blbců. Přesto mu to však přišlo jako zajímavý nápad. Možná by po něm mohl nakonec být pojmenovaný i les! Proslavil by se! Něco jako „Etneyův hvozd“ nebo možná „Les Krále Etneye I.“, spokojeně se zazubil a koukl na Akiho. Jo a ještě by za každou návštěvu vybíral menší poplatek – kus masa, malého zajíce či drobnou laňku.
Společně zanedlouho dorazili k řece, kde se Etney zastavil a hlasitě se nadechl a následně vydechl. Vzduch tu byl hezky čerstvý a chladný. Jakoby ona řeka vzduch pročišťovala. Pomalu k ní došel a jazýčkem vodu ochutnal. Byla opravdu luxusní, úplně hodna jeho návštěvy, ano, ano. Oblízl se a do vody vlezl, byla mu zhruba do poloviny nohou. Byla klidná a čirá, takže Etney mohl pozorovat kameny, písek a všelijaké věcičky uvnitř. “U Medvědího jezera není příliš bezpečno, chodí tam spousta medvědů, vlk by tam měl chodit jen ve společnosti ostatních. Tady nám bude lépe,“ obeznámil ho, proč se vlastně přemístili. “Kolik ti je? Kolik zim jsi už zažil za tu dobu, co jsi na světě?“ Vzhlédl na něj a chvíli ho pozoroval. Pak zase oči upřel zpět na vodu, která ho tolik fascinovala a která se mu tak moc líbila. Tu větu ohledně kamarádství raději odignoroval, přece jen… Sám o sobě věděl, že zase tak dobrým kamarádem není, tak nemusel lhát vždy a všude a všem. Jen se hloupě usmál a doufal, že už to Aki víckrát neřekne. Ňouma... Zahrabkal tlapkou do vody a hle! V tu ránu povyskočila pořádná, tlustá ryba, pak však v mžiku frnkla podél kraje řeky. Byla hbitější a obratnější jak Etney a díky tomu si zachránila život. "Hele!" Křikl opožděně Etny a ukázal tlapkou směrem, kterým ryba zmizela. "Ryba!" dodal.

// Děkuji za akci, bavila mě :)

Jednoznačně Brno, nechce se mi nikam putovat :-D jsem líná :D

Ráda bych absolvovala aspoň jeden sraz :D :D termín je mi celkem jedno, řadím se mezi pracující lid :) (pracující lid, který si vyčerpal dovolenou, takže jedině víkend :D :D)