Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Stepní pláň (přes Křovinatý svah)

Ze Stepní pláně zamířil ke křovinatému svahu, odkud přišel. Tam se znovu začal proplétat mezi keříky a menšími stromky. Tady už to konečně začínalo vypadat jako na normálních územích, kde žijí vlci. Na Sněžných horách to vypadalo, že tam chcípl pes, ale tady určitě v dírách žily myšky a mezi keříky zajíci. Spěchal však dál, napojil se na stejnou cestu, kterou přišel (to si pamatoval moc dobře) a zanedlouho se objevil dole u řeky Mahtaë. Věděl, že už stačí překonat pouze Kamennou pláž a bude na Náhorní plošině. Tam už byl tolikrát, že ji znal jako své tlapky. Rozhodl se, že až bude na Náhorce, tak si tam odpočine.

>> Náhorní plošina (přes Kamennou pláž)

<< Tajga (přes Sněženkovou louku)

Utíkal podél řeky, řek už taky měl plné zuby. Vlastně celé tohle cestování ho začínalo krutě unavovat. “Už by to chtělo pauzu,“ zaskučel a na to konto zpomalil. Dostal se až na louku, která byla hojně porostlá travičkou a jemu to na tlapky přišlo jako nějaký měkký kobereček. Vzdychl a spokojeně se zatetelil. Vzduch byl už i o poznání teplejší, zdaleka ne tak chladný. Doufal, že už tam žádného kostivlka lovit nebude. Přemýšlel taky, kdy tohle všechno už asi skončí? Objevil se na stejném území, na jakém byl, když začínal štreku ke Sněžným horám. Tady zůstávat nechtěl, rozhodl se, že zvládne ještě pár území, i když ho tlapky pořádně bolely.

>> řeka Mahtaë (jih) - přes Křovinatý svah

<< Safírové jezero (přes Sněžné hory)

Těšilo ho, že jej duchové zatím nedohnali. Celou dobu běžel, trošku se tím i zahřál. Až teď se poprvé na chvíli ohlédl, aby zkontroloval situaci. Bylo čisto. “Yes!“ zaradoval se, nahodil cool výraz a spěchal dál, pryč z těchto míst.
Nakonec doběhl celý zadýchaný až k místu, kde se začaly postupně ukazovat jehličnaté stromy. Etney si hlasitě oddechl. Bylo tu už i tepleji, jak zaregistroval. Zpomalil do rychlého klusu a začal se proplétat mezi stromy. Bylo jich tu najednou plno, prostě úplný jehličnatý les! Měl z toho radost, protože ta holá ledová území, které právě navštívil, mu připadala tak… Nekonečná. Měl z nich trochu depresi. Přidal zase do běhu a s radostí ve tváři se začínal pomalu, ale jistě (jak výhled na zeleň potvrdila) blížit k novému území.

>> Stepní pláň (přes Sněženkovou louku)

<< Ledová pláň (přes Sněžné hory)

Čím víc postupoval na sever, tím víc se klepal neuvěřitelnou zimou. Jeho kožich byl sice hustý, teplý a hřejivý, ale nebyl připravený na takovou razantní teplotní změnu. Všude najednou bylo bílo, námraza, klouzalo to a samozřejmě všude byla strašná kosa! Proplétal se mezi úzkými potůčky zledovatělé vody. Vždy to raději přehopkl, nechtěl riskovat to, že se tlapkou do té na kost ledové vody propadne. To by pak asi uhynul. Určitě by dostal infarkt, věděl to. Chtěl si olíznout čenich, ale bál se, že mu k němu jazyk přimrzne. Až taková mu byla zima. Nevěděl ani, kam jde. Měsíc tu už tak dobře nesvítil, jako předtím na pláních, takže to měl ztížené. Nicméně dobelhal se kamsi k jakési vodičce. Bylo to tu poměrně hezké, ale on neplánoval obdivovat a uznávat něco, kde byla taková ukrutná zima. Nezdržoval se tu, měl v plánu to tu jen prošmejdit, jestli zde nepotká nějakého kostliváka. “Zpropadený mrchy, já se za nima musím vláčet furt takový štreky, a ještě k tomu do takových hrozných studených míst, nadával si sám pro sebe. To je jasný, jim zima není, když to jsou jen chrastící kosti! Proč se neseberou a hrdinsky mi nepřijdou naproti?! Hm?!“ bručel dál, zatímco prohledával okolí. A pak se mu z ničeho nic poštěstilo. Zahlédl jakéhosi kostlivce, jak se baví se dvěma…duchy? WTF?! Hleděl na to jak zmražený. No, doslova zmražený byl. Nešlo mu se hnout. “Sakra už!“ Zavrčel agresivně. Byl naštvaný. Z místa se rozběhl, nehodlal se s tím párat. Věděl, že minule ho duch, stejně vypadající jako tihle dva, zamrazil. Nehodlal se však vzdát, když za tímto kostivákem šel takovou štreku. Běžel a běžel, až doběhl přímo k trojici jemu neznámých stvoření. “Uaaaaa!“ začal ječet jako na lesy a u toho vrazil svým tělem, plnou silou a bez ostýchání do stojícího kostivlka. Ten se v mžiku rozpadl na tisíce kostiček a Etney se škodolibě usmál. “Náfukové! Troubové!“ ulevil si, zatímco kolem nich udělal kroužek a běžel dál. Nezastavoval se, neohlížel se. Měl radost, že kostlivce našel, nechal ho rozpadnout se a víc ho nezajímalo (navíc nechtěl být na tomto zpropadeném území zmražen, už tak ho mrazilo až v kostech). Mířil pryč odsud, někam daleko, možná víc na jih.

>> Tajga (přes Sněžné hory)

<< Stepní pláň (přes Tundru)

Etney na svém stále vlhkém kožichu pociťoval silné ochlazení. Navíc měl pocit, že tu nikde nebylo už dlouhou dobu vidět byť jen jediného vlka. Dostal se kamsi, kde ho na zemi píchaly keříky do tlapek. Takové keříky ještě nepoznal. Musel poskakovat jako kamzík, aby na keříky a bodlaté věcičky nemusel stoupat. Tělo se mu začalo klepat zimou, svaly rezignovaly a on začal z energického běhu zpomalovat. Zanedlouho už pokračoval pouze krokem a vyhýbal se všemu neobvyklému, co na zemi uviděl. Žaludek se mi svíral hlady a nálada se mu najednou prudce změnila. Byl naštvaný a nevrlý. Možná to bylo tímhle chladným prostředím. Sliboval si však, že jakmile najde ještě jednoho kostlivlka, uteče odsud více na jih. Děkoval vlčímu bohu za to, že jeho smečka, jeho domov sídlil více na jihu, kde bylo hezky teplo. Být takhle pořád na severu, kde je taková veliká zima, to by nepřežil. A nakonec se od keříků a bodlavého čehosi dostal na území pokryté ledem. Zatnul zuby, začal se klepat jak ratlík a doufal, že odsud brzy vypadne. Šel přímo za nosem, nezastavoval se, neohlížel se a nezdržoval se. Tady se mu teda vůbec, ale vůbec nelíbilo.

>> Safírové jezero (přes Sněžné hory)

<< řeka Mahtaë (jih) - přes Křovinatý svah

Od řeky se Etney během několika chvil dostal na místo, na kterém ještě nikdy nebyl. Byl to svah s velkou spoustu keříků a menších stromků. Stromky i keříky byly hezky zbarvené do oranžova, žluta a hněda – hrály všemi podzimními barvami. Etney věřil tomu, že pokud by sem přišel v létě, nebylo by tu k hnutí, jak by vše bylo silně porostlé listím. Nnyní ale byla polovina opadaná na zemi, takže se mezi holými větvičkami šlo proplést celkem dobře. Šel raději dál od kraje, nechtěl riskovat, že svýma šikovnýma, talentovanýma packama zakopne a spadne dolů do řeky. Obloha byla stále čistá, měsíc mu svítil na cestu a tak mu to šlo dobře od tlapky. Náladu měl dobrou a už se těšil, jak zase někoho polapí. Chtěl pak vše říct otci, pochlubit se mu, jak je šikovný a jaký má vlastně talent. Možná mu taky říct, že by měl být zase povýšen, že nastal ten správný čas!
Od řeky (tím pádem i srázu) se úspěšně vzdaloval. Nyní byly husté keříky a malé stromky vyměněny za travnatou pláň bez stromků. Sem tam zahlédl jen nějaký usmrděný malý keříček, který ani nestál za řeč. Nicméně pokračoval dál v cestě a nenechával se znechutit kručícím žaludkem, který zoufale volal po větší potravě, než byla malinká rybka ulovená v řece Mahtaë. Měl sice pořád hlad, ale rozhodl se, že se nají až tehdy, co dodělá svoji „práci“. Nebo těsně předtím, než si dá šlofíka.

>> Ledová pláň (přes Tundru)

<< Náhorní plošina (přes Kamennou pláž)

Konečně déšť ustal. Byla sice noc, ale déšť už byl ten tam. Za to byl Etney moc rád, protože ještě teď měl srst celou zmáčenou. Potřeboval by se někde usušit, ale nenapadalo ho, kde. Navíc na to ani neměl čas. Pozastavil se, když dorazil na Náhorní plošinu, a vzhlédl k obloze. Byla čistá, bez mráčků a nefoukal ani slabý vánek. Byl klid a ticho. Občas jen nějaký cvrček zacvrkal nebo pták zarachotil v křovinách. Pousmál se, takové ticho měl docela rád. Měsíc celou plošinu osvětloval, a svítil mu tak na cestu. Etney se rozhodl, že když minule našel kostivlka na Kamenné pláži nedaleko odsud, mohl by skrz ni projít dál a třeba jej najde kousek od ní. Přece jenom, když kostivlka rozložil na malé kostičky, určitě trvá dlouho, než se zase složí zpátky. Ale navíc, proč se vlastně ti kostíci furt dokola oživují? Jak se může vyprovodit z Galli světa úplně? Na to neznal odpověď.
Běžel přes celou pláž, až dorazil k řece Mahtaë. Tuhle část řeky neznal, ale jinak o Mahtaë měl celkem dobré povědomí. Zde byly hezké, mírně se svažující břehy. Určitě byly plné ryb! Co kdyby si nějakou chytil? Žaludek se mu zase připomněl hlasitým, táhlým zakručením. Frkl, došel pomalým krokem k řece a zahleděl se do ní. Měsíc čirou průzračnou vodu prosvítil skrz na skrz a plavající rybky u dna řeky šly báječně vidět. Sice Etney nebyl moc dobrý lovec, ale přálo mu štěstí a jednu menší rybku ulovil skoro hned. Zhltl ji a chystal se ulovit další, protože tento malý kousek mu žaludek jen o to víc rozdráždil a připravil na pořádnou nálož jídla. Další lov se však neuskutečnil, neboť za sebou zaslechl kroky a podvědomě tušil, že jsem o kostlivlka. A měl pravdu! V celé své kráse za ním proběhl kostík a chtěl utéct. Etney ho však neměl v plánu nechat, vyrazil za ním a zanedlouho ho dohnal a rozložil na kostičky. Vítězně, s dobrou náladou a happy úsměvem, vyrazil dál. Na rybky dočista zapomněl. Kdykoliv totiž rozložil kostíka, naplnil ho skvělý uspokojující pocit.

>> Stepní pláň (přes Křovinatý svah)

<< Vrbový lesík (přes Údolí morény)

Během toho, co byl Etney na cestě, se u něj objevil duch. Etney se polekal a ztuhnul, přičemž se chystal po duchovi začít něco vřískat, jenže on neváhal a zmrazil ho. Etney tak měl dost času na přemýšlení o tom, kdo ten duch vlastně byl. Prostě v kostlivcích ani duších nepoznával žádné osobnosti! Pro něj to byla kostra a duch, nikdo a nic jiného. Je přece divné, aby kostra nebo duch měli osobnosti, ne?
Po roztání se dal zase do pohybu. Musel pomalu, protože svaly měl ještě trochu zatuhlé. Po čase se však rozhýbaly, a tak Etney mohl zase přidat na tempu. Chtěl chytit zase nějakého kostlivce. Navíc byl naštvaný, že ho už podruhé zmrazil nějaký trapný duch. Jak by tak asi mohl bojovat proti duchům? Zatím věděl jen jak se postavit proti kostlivlkům, ale proti duchovlkům? O tom neměl ani páru! Dušovlci byli asi silnější, než kostlivlci a čarovlci. Ale čarovlci byli silnější než kostlivlci, to Etník věděl – sám proti nim bojoval. Zazubil se a výskokem vpřed ještě přidal na rychlosti. Rozhodl se nezabývat se duchama, a raději se věnovat plně kostlivlkům, aby jich ze světa co nejdříve vyprovodil. Navíc už byla tma. Uvědomil si, že musel být zmražený sakra dlouho, protože když chytal ty dva kostíky, bylo ještě denní světlo.

>> řeka Mahtae (jih) - přes Kamennou pláž

// No...Etney se musí nejdřív naučit bojovat, vždyť on je jen takový malý tele, co ze sebe dělá boha.. :D

// Nejradši bych mu jednu vrazila!! :D :D

<< Zlatavý les

Doběhl tedy do lesa, který byl opravdu velký. Musel zpomalit, aby nezakopl o nějaké pařezy, klacíky, kmeny a vlk ví, co ještě. Nechtěl mít zmalovanou držku, přece jen to byl někdo, ne nikdo! Někdo! Povytáhl bradu směrem k obloze a pyšně vzdychl. Ještě že byl tak skvělý, takový bourák. Neuměl si představit, jaké by to bylo, kdyby to byla nějaká tulácká nicka. Děsivá představa.
V lesíku došel až k jakési pěkné skalce, odkud vytékala úplně čistá a průzračná voda. Očka mu zazářila, byla to nádhera! A navíc dostal žízeň, takže se sklonil a zhluboka se několika velkými doušky napil. Lesem se ale táhl dětský hlásek a chichot, takže okamžitě zpozorněl, nastražil uši a zíral před sebe. Kapičky vody, které měl na čumáku kvůli tomu, jak se občerstvoval, mu kapaly dolů na zem a sem tam dopadly i na mokré tlapky. V lese se mu líbilo, neboť tu tolik nepronikl otravný a studený déšť a vítr. Vydal se po sluchu a zanedlouho se přikrčil k zemi. Z dálky už viděl kosťovlka a kosťomládě. Když se nad tím ale zamyslel, připadali mu povědomí. Kde jsem je jenom viděl? Narovnal se a zamířil přímo k nim. “Hej, kostliblbci!“ oslovil je. “Někde jsem vás už viděl. Ale nemůžu si vzpomenout kde. No, ale to je jedno, přišel jsem vás šťouchnout, abyste se rozpadli a nehýzdili dál náš svět!“ bručel na ně nepřátelským tonem. Shlédl na to mládě, to mu tím svým poskakováním a halekáním drásalo nervy až do… No od tam, kde nervy začínají, až tam, kde končí. Prostě po celé jejich délce, a že měl pořádně dlouhé nervy v těle! Rozmáchl se a tlapou do mláděte udeřil tak silně, že odletěl dva metry a rozbil se o jeden z mnoha stromů zde. Samozřejmě, že neměl ani tušení o tom, že je to jeho otec a hnusný bratr (no, i kdyby to věděl, bratra by i tak nejspíš uhodil, byl totiž otravný). Nemůžu si vzpomenout, kdo to je, všichni ti kostlivci vypadají úplně stejně. Místo těla kosti a místo hlavy lebka, odfrkl si a nabral svým mohutným tělem i toho dospělého. Sice se nadřel trochu víc, jak u mláděte, ale i tak se dospělý rozpadl na malé kosti. “A už tady neoxidujte!“ pronesl naštvaně, ještě jednou si ty dvě hromádky prohlédl a vydal se zase pryč. Těším se, až se pochlubím otci, jak sem šikovnej!!! Byl teď spokojený, hlavně teda proto, že se ten malý tak nabral o ten strom, to Etneyovi dělalo moc dobře. Opravdu moc moc dobře. Byl zase totálně happy.

>> Náhorní plošina (přes Údolí morény)

<< Kopretinová louka (přes Ohnivé jezero)

Možná, že otec by to věděl! Ten taky ví všechno! A nebo… Nebo možná Život nebo Smrt! Ale co když tohle zařídila právě ta Smrt?! Z myšlenek jej vytrhlo to, že uslyšel ptačí zaštěbetání a hlasité mávání křídly někde ve stromech, lekl se. Uskočil do strany a ztuhnul, přičemž se mírně přikrčil. Koukal kolem sebe, skoro ani nedýchal. Když bylo zataženo a pršelo, všechno bylo takové tmavé a děsivé! Navíc to nečekal, soustředil se jen na svoje myšlenky. Když se stále nic nedělo, narovnal se, vydechl a oblízl si čenich. Vážně chci domů, utvrdil se v tom, co si myslel před malou chvílí, a dal se znovu na cestu. Minul Kopretinovou louku, kde vládl příjemný klid a mír. Kdyby s sebou měl nějakou vlčici, jistě by tu s ní měl techtle mechtle, bylo to tu opravdu romantické! Celé poseté květinami. Neměl ale čas se zdržovat, neboť cítil, že kostíci jsou už opravdu blízko! Mířil k Ohnivému jezeru, kde byl naopak zase těžký vzduch a nepřiměřeně velké teplo. Jako v pekle! Začínal pomalu věřit na vlkočerty a vlkoďábla, o kterých mu povídala maminka, když byl ještě malý. Od Ohnivého jezera to ale už bylo jen kousek do lesa, který díky bohu znal, takže se v něm nemusel ničeho bát. Zvesela si poskočil a přidal na rychlosti.

>> Vrbový lesík

<< Ježčí mýtina (přes Tenebrae)

A další řeka. Etneye už zebaly tlapky. Nebylo zas takové horko, aby musel pořád přecházet ledové řeky. Navíc stále pršelo, bylo zataženo a nevypadalo to, že by mělo jen tak přestat a vysvitnout sluníčko. Počasí mu fakt na těchto cestách nepřálo. Nejradši by si teď zalezl do jeskyně domů a přitulil se k otci. Dlouho se k nikomu netulil. Přísahal si, že jak tohle všechno přejde, navštíví zase rodinu, seznámí se s tím zpropadeným mrňousem a pokusí se najít Severku s Matali, jeho jediné dvě kamarádky. Ale bude zase všechno někdy ještě normální? Budu zase normální vlk? Nebudu čarovlkem už navěky? A co otec? Je normální vlk a nebo je taky nějaký jebnutý? Možná z pekla vzešel ďábel a celou Gallireu proklel!! vymýšlel teorie, jak by to mohlo být, a proč se vlastně změnil na čarovlka. Chtěl by se na to někoho zeptat, ale vůbec nevěděl, koho.

>> Zlatavý les (přes Ohnivé jezero)

<< Zubří vysočina (přes Řiční eso)

Od planinky, která byla obklopená lesíky, se dostal zase k říčnímu esu, které překročil nedávno. “Zase se setkáváme!“ zahalekal a mávl tlapkou směrem k vodě, jakoby ji zaklínal. No, když byl teď ten čarovlk, musel se trochu ponořit do jeho vyfantazírovaného světa, ne?
Odpočatý a překypující novými silami, které získal při odpočinku, když byl zmražen, se do vody pustil a přebrodil ji. Za tokem řeky se oklepal, ještě jednou se ohlédl za sebe a poté se rozběhl na mýtinu, kterou už taktéž moc dobře znal. Tak jako jiné části Gallirei v krátké době tuto oblast navštívil už hodně krát. Navíc tipoval, že za tu dobu, co bude probíhat honba za kostíky, se tu ukáže ještě několikrát.

>> Kopretinová louka (přes řeku Tenebrae)

<< Studánky (přes Elysejká pole)

Sice se od těchto míst vzdaloval, nicméně ještě než stihl utéct, překvapila ho nemilá a nezvaná návštěva. Etney se na ni zašklebil a už už se nadechoval, že ji pošle do pekel pekelných, nicméně Duch zřejmě neměl času nazbyt a Etneye bez jakýchkoliv řečí zamrazil. Chudáček musel zůstat trčet na jednom místě. Super! Tak takhle se asi cítí kostlivci, které zničím?
Když konečně rozmrzl, mohl se vydat na cestu. Rozhlédl se kolem sebe, aby se ujistil, že tu není ještě někdo, kdo by ho mohl zmrazit, a potom, když usoudil, že není, přidal do kroku. Tak kde můžu najít další kostlounky? potřeboval by asi nějakou vlčí mapu s místy, kde budou kostlouni vyznačeni. Jak tak šel, uvědomil si, že už to tu tak děsivé není a mohl se konečně pořádně uvolnit. Ten stresující pocit z nového neznámého místa vyprchal z jeho těla ven. Vlastně mu to tu připadalo i poměrně pěkné – takový palouček obklopený lesíky. Kdyby tu nebyl sám, ale s nějakou přitažlivou sexy čarovlčicí, a nespěchal by dál kvůli honbě za kostíky, jistě by se tu více porozhlédl a prozkoumal to tu, nicméně nyní nechtěl ztrácet čas. Pousmál se, v duchu si slíbil, že se na tuhle pěknou planinku jistě v brzké době vrátí, a vyrazil.

>> Ježčí mýtina (přes Říční eso)