Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Sayuri byl tak neuvěřitelně trapný, že už se k němu Etney ani nehodlal vyjadřovat. Kdyby se totiž vyjadřoval, byl by taky tak trapný, jako je Sayuri, a to neměl zapotřebí. Pohlédl na něj, ušklíbl se a vyplázl na něj jazyk. “Vůbec jsem se neurazil! Jen nemůžu uvěřit, že existuje někdo, kdo plácá takový blbosti a přitom se snaží být zajímavej. No nejde ti to, kámo,“ zamumlal, zatímco se k němu otáčel pomalu zády. Nakonec stál čelem už jen ke Kaleo a té druhé, která se k nim přifařila. “Je to Asgaarský, ne Asgratský!“ opravil ji výrazným hlasem a protočil očima. Bože, proč jsou tu všichni kolem mě tak hloupí, povzdechl si a koukal na vlčici, která mu stále neřekla své jméno. “A je to vznešené. Nejvíc vznešené, jak to jen jde, abys věděla. Doma mě uctívají, chápeš? U-ctí-va-jí!“ pozvedl namyšleně hlavu k obloze a udělal takové to „hm“. Najednou mu ale spadl hřebínek, když navrhla, že je tu může provést. “No,“ uchechtl se a naprázdno polkl. Snažil se nedat své rozrušení nikterak najevo. “Tak samozřejmě, že můžu, že,“ pohodil hlavou, aby vypadal, že to má vše v merku a je „free“. “Já můžu všechno, když jsem Princ. Jde spíš o to počasí,“ připomenul jim zase, a byl moc rád, že zrovna začaly padat ty kroupy. Alespoň se potvrdilo to, co říkal. “Vidíš?!!“ Křikl v tu ránu na Sayuriho, jakože měl s tím počasím pravdu a nevymýšlel si.
Kaleo, která očividně měla jako jediná ze všech přítomných nekonfliktní povahu, se snažila situaci uklidnit, i když se teda podle Etneye nic významného nedělo. “Já chci být kamarád s tebou!“ prohlásil energicky, když říkala to o tom kamarádství, a doplnil to radostným úsměvem. Pak ji jen tiše poslouchal, pokyvoval hlavou a v myšlenkách mu znělo, jak je od ní vlastně roztomilé, že se snaží všechny vzájemně udržovat free a usmířené. “Mám tu rodiče, sourozence, kamarády, smečku, domov… Vše, na co si vzpomeneš,“ mrkl na ni a laškovně vyplázl špičku jazýčka. Ale jemně a „galantně“, ne tak škaredě, jako to udělal před chvílí na Sayuriho. “Co je moje, může být i tvoje, kdybys chtěla,“ opět do ní jemně drcl ramenem. Byla tak nevinná a nezkušená, áááh. Kéž bych tu s ní byl sám, tyhle dvě individua mi úplně zavazí v mém laškování! Pohledem sjel z Kayi na Sayuriho a zase naopak. Strašný strašidla, jen co je pravda. Jeden horší než druhej, ti se ke mně a princezně Kaleo opravdu nehodí, pomyslel si a tiše vzdychl. “Tak pojďme, ukážu vám to tu a třeba po cestě něco najdeme,“ vybídl je velmi důrazným, zčásti i podrážděným tónem hlasu, když všici furt tak prudili s tím lovem a byli tak neodbytní. On chtěl chvíli, kterou by strávil s Kaleo, ale tihle dva rušimilové mu prostě nedali pokoj! Hrůza! Rozešel se tedy přímo za nosem a doufal, že někam dojde. Netušil, kam cesta vede, ale věřil, že někam určitě vede. Samozřejmě ale kráčel tím hlubokým sněhem sebejistě a rázně, aby nevypadal, že má nějaké pochybnosti a vlastně vůbec neví.

>> Náhorní plošina - přes Kamennou pláž

No, myšky, protože jsou tak maličké, poslouží jako oběd dravým ptákům a masožravcům, a veverek je pak tak poskrovnu, že to už nevadí a nemoci běžný chod světa nakonec nijak neovlivní.

Ve městech ale žije spousta zkušených a šikovných veterinářů, kteří s těmito nemocemi lidstvu dozajista pomohou.

Ale třeba i to spadené jehličí pomůže nějakým zvířatům přežít zbytek zimy!

No kdo... Tak nějací dobrovolníci přijdou, a to jehličí seberou do velkých pytlů a hned bude čisto, no.

Pořád nám tu ale rostou i listnaté stromy.

Naštvaně nafoukl tvářičky, když Kaleo pověděla, že jsou oba stejně velcí a stejně huňatí. “To teda nejsme, on je oproti mně úplnej břídil,“ zamumlal tiše a pohlédl na hnědého vlka, který řekl, že naparování si její srdce nezíská. Etney se ušklíbl a hned zareagoval, aby svoji maličkost v očích Kaleo i té druhé vlčice řádně očistil: “To já nedělám, nenaparuju se, ty troubelíne jeden!“ Pohodil směrem k němu naštvaně hlavou. “Jenom říkám pravdu. Copak nemám krásnou srst a oči? Myslím si, že jo, takže pšt radši,“ ještě na něj zlehka vycenil zoubky a ušklíbl se, aby mu dal dostatečně najevo, že ho jeho názory vůbec nezajímají. A vlastně celkově ho on vůbec nezajímá. Pak otočil hlavu ke Kaleo, a když mu prozradila své jméno, místo očí se mu objevila dvě srdce. “Vážně? No krásné jméno! A říkej mi, jak chceš a jak uznáš za vhodné, krásko,“ zazubil se na ni. Ohledně lovu se nijak speciálně nevyjádřil, neměl lovy rád. Moc mu to nešlo a on to věděl, proto se držel od takových věcí, který mu prostě fakt nešli, radši stranou. “Nevím, jak v takovým počasí chcete něco ulovit. Je noc, hlubokej sníh a ke všemu brzo začne asi nějaká vánice nebo... Tak něco. Neměli bysme se spíš někam schovat?“ navrhl zase pro změnu on a vzhlédl k tmavé obloze, ze které zatím ještě padaly pouze vločky. Ale čím dál tím víc a hustěji. “Potom během dne bych něco ulovil spíš,“ koukl na všechny přítomné a vyčkal, co řeknou na jeho zcela správný a bezchybný návrh. "A ohledně toho srdce, Kaleo... Myslela to tak, jakože se do někoho zamiluješ a on do tebe, víš?" pověděl jí se zazubením. Teď ze sebe udělal frajera, že něco pochopil a pozvedl pyšně hlavinku. No, už mu asi nedošlo, že to s těma očima ale vůbec nepochopil, co už no. Řeč o srdci pochopil, a to bylo nejdůležitější. "Třeba do mě!" zasmál se a zlehounka do ní žduchl svým "ramenem". "Hihi," dodal k tomu a znovu se uchechtl. To, že mu řekla své jméno jen Kaleo, to tedy přehlédl a rozhodl se, že na to nebude nijak reagovat. Koneckonců - on se slušně představil, to jen oni neslušně jeho otázku odignorovali, ne?

// ani jeden z vás nezareagoval na to, že se ptá na jméno! :D :D snad bude Kaleo lepší než vy! :D :D

Etney byl překvapený – opravdu se všem líbil jeho kožich! Očka mu zářila radostí, a kdyby to šlo, usmíval by se pořád jen od ucha k uchu. Ano, samozřejmě, je neobvyklý! Totálně senzační, takový kožich mám jenom já! Spokojeně pozvedl hlavu k obloze a pyšně vydechl. Když však hnědý vlk podotkl, že ale jeho oči nejsou zvláštní, pozastavil se. “Nejsou?“ podivil se a prohlédl si hnědého. Vždyť ten hnědý vlk měl oči daleko tmavší, než měl sám Etney. Přistoupil k němu blíž, a zatímco si ho zkoumavě s frajerským zkoumavým výrazem (jedno oko dokořán, druhé přivřené) „jsem cool“ prohlížel, přibližoval k němu hlavu tak blízko, že se jejich čumáky skoro dotkly. “No, myslím, že ty je máš daleko tmavší, než je mám já. Viděl jsi někdy ty svoje? Moje jsou daleko světlejší a krásnější, než máš ty,“ pověděl, oddálil se a s usměvavou tváří na vlky civěl dál. Nad slovy vlčice přemýšlel, ale ať se snažil, jak se snažil, nechápal je. Spát s jedním okem otevřeným? To přece nejde, ne? Zavřel jedno oko a druhé nechal pootevřené a představil si, že by měl takhle usínat. “Cože? Ty umíš spát s jedním okem otevřeným? To přece nejde, nebo jo?“ zapřemýšlel nahlas a zase se na něj zazubil. Co chvilku se na ně usmíval. Doufal totiž, že si je na svůj krásný a dokonalý úsměv získá. “Ale jinak chápu, každý by chtěl být tak úžasně suprový, jako jsem já, ne? Tak jsi to myslela?“ dodal, když dořekla slovo „chápeš“. Poslední světlá vlčice ho ale vychválila až tak do nebes, že měl normálně motýlky v břiše. Uviděl v ní bohyni! Tahle vlčice se světlým kožíškem se mu najednou hrozně zalíbila. Miloval totiž vlky, kteří ho opěvují a vidí v něm boha, Alfa samce, skvělého vlka a totálního mistra všeho možného. Přicupital k ní kratinkými krůčky, a když stanul přímo u ní, nadechl se její vůně. Voněla nádherně. "Ale já jsem větší a huňatější medvídek, než nějaký Sayuri, ne?" pošeptal jí do ouška. Následně si ji prohlédl od hlavy až po špičku ocásku a zazubil se. “Tvoje srst je ale taky moc krásná!!“ pochválil ji. “Ale moje oči jsou jiné, než těch dvou vlků. Oni je mají tmavší, navíc z těch mých vyzařuje...jedinečnost,“ pohodil na ni obočím a pak se koukl na vlka i vlčici. “Mimochodem, jsem Etney I. Asgaarský, a vy?“ představil se. Sice si ke svému jménu něco málo přidal, ale to nevadí. Malinká lež přece nikdy neuškodí, ne?

<< Náhorní plošina (přes severní část řeky)

Když postupoval podél stále zamrzlé řeky, dostal se až na jižní část, kde bylo větší rušno, než po zbývajících částech řeky. Byli tu totiž nějací tři vlci. Nejdříve zaregistroval jejich pachy, až později zahlédl jejich těla. Dva tmaví, jedna světlá. Zůstal chvíli opodál a pozoroval je, přece jen blížit se hned tak k cizím není dobré. Snažil se poslouchat jejich rozhovor, aby zjistil, co probírají, ale bohužel byl opravdu příliš daleko. Vítr rozháněl pouze hlasy vlků kolem dokola, ale slova jakoby se rozplývala.
Později vylezl zpoza tlustého kmene stromu a vydal se přímo k nim. "Hola! Žrádlo volá!" vykřikl na ně s jasným zazubením se. Měl hlad, protože doma se nestihl ani nažrat kvůli tomu hlupákovi Sionnovi. Doufal, že už ho nikdy znovu nespatří, avšak nezpochybňoval otcovi dlouholetá zkušenosti ve stopování a tak nějak předpokládal, že se vrátí spolu s tím malým skrčkem. Potichu si povzdechl a zastavil se až u hloučku tří vlků. Prohlédl si je a musel se znovu usmát. Byl jediný šedý z této skupinky, jediný zvláštní a originální!! Pozvedl pyšně hlavu a zamáchal ocasem. "Líbí se vám moje srst? Je úplně jiná, než ta vaše, že? Jo a věděli jste, že... že..." na chvíli mu došla řeč, pak se však hlasitě nadechl a s elánem a vervou větu řádně dokončil. "Že jsem v lese potkal jiného vlka, kterému se strašně líbily moje oči? Říkal, že jsou prý neobvyklé! To jsem chtěl říct, hihi!" začal se hned s úsměvem chlubit a u toho nenápadně zkontroloval oči přítomných. Jen jeden vlk měl podobné, nikoliv však stejné - podle jeho zhodnocení měla jeho maličkost světlejší a jasnější, takže se mu ulevilo, že se neztrapnil hned v první minutě. A druhý měl o dost tmavší, ty teda nepočítal a nebral v potaz. Chtěl prostě udělat dojem, chudáček jen netušil, že tohle není ta správná cesta. Sionna i událost s otcem jakoby z hlavy ale vypustil a jakoby začal zase nový den... Hezky škrtnout ten předchozí a začít žít nový. Třeba si tu najde nějaké kamarády, hm?

Ze sedu se dostal do lehu, ještě chvíli se mu hlavou honily myšlenky na to, co se událo celkově v posledních dnech, a pak usnul.
Probudil se až během dalšího dne, kdy se začínaly z oblohy spouštět malé sněhové vločky. Otevřel jantarová očka, pomalu a opatrně se protáhl a poté, co se postavil, oklepal ze své srsti přebytek sněhu a jiných věcí, které se mu na ni nalepily během spánku. Porozhlédl se a tiše si povzdechl – zase je tu sám. Co je to sakra za život, být pořád sám. Měl dojem, že ho opravdu nikdo nemá rád. Copak je opravdu tak špatný vlk? Jistě, to, co teď udělal, bylo opravdu tragické, ale to do toho vůbec nepočítal. Když si to totiž kolem a kolem, byl skvělý! Hodný, nápomocný, veselý a umluvený! Jen si toho nikdo nevážil. A nikdo to neviděl. Však jim to všem ještě dojde, jak jsem vlastně úžasný, pomyslel si. Vydal se napříč plošinou a mířil tam, kde se nacházela řeka Mahtae.

>> řeka Mahtae - jih (přes severní část)

// dám si pozor, děkuji.

<< Asgaar (přes Křišťálový lesík)

Přeběhl přes Křišťálový lesík, tam přes stále zamrzlou poklidnou řeku, a jakmile se dostal na Náhorní plošinu, dostatečně daleko od smečky, zastavil. Posadil se a vzhlédl k obloze. Sledoval hvězdy a měsíc, jež po dlouhé době pořádně zářil, a vzpomínal, jaké to bylo, když byl na světě jen on a sestra. Když měl tu pozornost rodičů a cítil, že je milovaný. Ztrápeně s povzdechem svěsil hlavu a zahleděl se na své tlapy. Sníh jej zebal po celém těle, ale to mu teď bylo jedno. Trápil ho jeho život. Trápila ho momentální situace a byl rozzlobený a nešťastný v jednom.

Jakmile Arcanus zmizel a Etney zůstal v celém okolí sám, uvolnil se a hlasitě vydechl. Celou situaci si znovu přehrál v hlavě, znechuceně se nad ní ušklíbl a pak se na tlapkách otočil, přičemž se rozběhl dlouhými skoky pryč ze smečky. Nechtěl vědět, jestli se otec vrátí s nebo bez Sionna, bylo mu to úplně jedno. Doufal jen, že toho malého skrčka už nikdy víckrát nespatří.
Za hranicemi smečky zpomalil tempo a s naštvaným pohledem, který měl upřený před sebe, pokračoval v cestě. Pořád si říkal, že život a celý svět je hrozně nefér. Byl zklamaný, naštvaný, znechucený a smutný v jednom. Nesnášel svoji rodinu. Nesnášel toho malého ukvičence, jež mu vzal i zbytek matčiny pozornosti a lásky.

>> Náhorní plošina (přes Křišťálový lesík)

Otec byl velmi naštvaný, to ale Etneye nijak zvlášť neštvalo. Celá tahle situace ho totiž bavila. Bavil ho ten adrenalin v jeho těle, konečně se dělo něco vzrušujícího! Když Arcanus vyřkl příkaz, Etneye v tu ránu zalila vlna vzteku. Použil jeho vlastní magii proti němu!! Nejsi dost silný, proběhlo mu hlavou. Etneyovi se rozšířily zornice a nevědomky krčil čumák a ukazoval zuby. Vrčel. Musíš zesílit. Musíš vyhledat smrt, musíš zesílit! Nabádal ho vlastní mozek. Pak, jakoby ho něco nutilo odpovědět, začal mluvit. “Zůstal v Armanských horách. Ale už může být, kdo ví kde,“ škodolibě se pousmál. Doufal, že se jeho malý hloupý bratr zatoulal co nejdál to jen šlo. Nebo umrzl. Nebo ho rozerval jiný hladový vlk, když už byla ta tuhá zima a nebylo co jíst. Nojo! Jídlo! Hlasitě mu zakručelo v žaludku a on nasadil vylekaný výraz. “Ou!“ Jakoby ho opravdu vůbec neštvala a nemrzelo nynější situace s otcem a ztraceným bratrem. Pak se podíval na otce a překulil se na bok. Do teď totiž ležel na zádech tak, jak ho otec povalil. Pak se pomalu zvedl na nohy a oklepal si sníh z kožichu. Pak se zastavil a upřeně se zakoukal do Arcanusových očí. “Doufám, otče, že ho už nikdy nenajdeš,“ procedil skrze zuby útočným tónem a zase začal cenit zuby a krčit čenich. “Nikdy!!“ Zdůraznil. Byl přikrčený, stál nohama pevně na zemi a vypadal, jakoby snad čekal nějaký boj. Jakoby byl připravený se rvát zuby drápy. Proti vlastnímu otci. Jakoby snad ani nebyli rodina. "Aby to ublížilo jemu, ale i tobě a matce!" vyřkl prapodivné přání a i nadále zůstával v bojovné pozici.