Gallirea - Příspěvky uživatele

// prosím napište dál :( Ať mi Marička nestojí tak dlouho. Doufala jsem, že o víkendu napíšu, teď zas bude pracovní týden a to mám vždycky minimum času...Mě ta hra za ni pak nebaví, když dlouho stojí.

<< Asgaar - přes řeku Mahtae

Kolem zledovatělé řeky, dál a dál běžel s bratrem na zádech. Pak zpomalil, až úplně zastavil a rozhlédl se kolem sebe. Jak se tak dlouho toulal sám, smysly se mu trošku zlepšily a vnímal více pachů a zvuků jak dřív. “Sionne, poslouchej,“ začal mírnějším tónem hlasu. Byli tu totiž sami, nemusel si před nikým nic dokazovat. Teda ne, že by si před otcem něco dokazoval, ale asi to na něj tak samo působilo, když byl v něčí přítomnosti. Prostě nevědomky. “Já nikdy brášku nechtěl, víš? Teda... Jednoho jsem měl, ale umřel, když byl malé vlčátko. Hned po porodu, takže jsem ho vlastně nepoznal.“ Začal mu pomalu a klidně vysvětlovat, přičemž poklusem kráčel dál, pryč od domova. “Mám sestru, ta mi stačí. Pozornost se vždy musela rozdělovat mezi ni a mě, to ty neznáš, viď? Všechno a všichni se motají kolem tebe, nemám pravdu? Pořád je to Sionn sem, Sionn tam. Matka se k tobě chová tak, jako se ke mně nikdy nechovala. Vidím to na ní. Ty doteky, ty pohledy, ta starost o tebe,“ znovu se zamračil a stiskl zuby k sobě. Bolestně ho píchlo na srdci. Žárlil, i když si to nechtěl přiznat. “A otec je z tebe celý pryč. Všichni tě moc milujou,“ povídal mu dál, jakoby povídal pohádku. Pak ale změnil tón hlasu na hrubší a dodal: “Až na mě!“ Otočil hlavu a vzhlédl na svůj hřbet tak, aby se malému podíval do očí. Pak zrychlil krok a dal se zase do běhu. “Sice jsme pokrevní bratři... A já... Víš, vlastně jsem trochu zmatený,“ přerušil řeč, aby se mohl nadechnout. Běh ho vyčerpával. “Pravidla a slušné vychování říkají, že bych se k tobě měl chovat dobře. Ale já to tak uvnitř sebe necítím. Nemám tě rád, přitom tě ani neznám. Víš, co znamená nemít rád?“ položil mu otázku, přičemž ztichl. Tak nějak cítil potřebu mu tohle říct, i když nevěděl, proč. Asi nezvládal svoje emoce a neuměl je správně ovládat. Ale na druhou stranu Sionna opravdu neměl rád a chtěl, aby byl pryč ze smečky. Už ho ve smečce nikdy nechtěl vidět. Přál si, aby vše bylo jako dřív – aby byli jen on a Awnay. Nechtěl tady malého lempla, který přebíral veškerou pozornost smečky na sebe. Už víc nechtěl. Už ne.

>> Armanské hory (přes Úzkou rokli)

<< jeskyně

Vlček se snažil chovat mile, to musel Etney uznat. Ale to, jak neuměl mluvit, to ho teda pekelně deptalo. “Je to Etney! Ne Eney nebo co to meleš! Etney! E-TTTT-ny!“ opravil velmi důrazně nechtěného bratra a ušklíbl se nad ním. Mluví hůř, než jsem čekal. No lumen z něho asi nebude, napadlo ho a jemně se nad tím pousmál. “No moc DOBÝ asi ne, když ti dali jméno Sionn,“ odvětil mu.
Když ho tak chňapl do těch zubů, Sionn ztuhnul. Etney to cítil, a to se mu moc líbilo. Dělalo mu to dobře, zvedalo mu adrenalin v těle. Za chvíli ale ucítil, jak je Sionn vlastně těžký. Musel zuby za jeho krkem scvaknout vlastně víc, než původně chtěl, protože mu vocásek začal klouzat. Nehodlal zůstávat zde v lese, proto se hned za jeskyní, skrz hustý sníh, vydal pryč ze smečky. Šlo se mu těžko, okamžitě se zadýchal. Jak toho xindla nesl, nemohl přijímat kyslík a správně vydechovat. Navíc byl hladový a měl za sebou dlouhou, předlouhou cestu domů. A teď jde zase pryč. Kus za jeskyní si Sionna v zubech nadhodil směrem nahoru a přehodil si ho šikovně přes krk, takže dopadl na jeho hřbet. Etney přivřel oči, zabolelo to. Neměl na sobě momentálně moc tuku, tuhle zimu dost zhubl, a Sionn nepatřil mezi ladné laňky, takženc to opravdu ucítil. “Vyrazíme na výlet, ne, že spadneš. Udusíš se uvnitř sněhové pokrývky!“ Vzhlédl na něj a varovnýma očima ho „pokáral“ za jeho chování, i když se vlastně teď Sionn nijak nechoval a mlčel. Šedý vlk, kterého poháněl vztek, se rozběhl, takže to vypadalo, že jízda bude opravdu divoká. Nic neříkal, mlčel. Chtěl jít co nejdál od smečky. Možná až k horám. Někam, kde by se Sionn sám bál. Kde by se ztratil. Opravdu s ním nechtěl mít nic společného! Nebyl to jeho bratr. Chováš se teď správně? ozvala se nějaká zbytková dobrá část jeho mysli. Lehce se nad tím zasekl a běh na vteřinku zpomalil, ale hned na to zase přidal a zamračil se. Jistě že. Dost bylo ťuťu ňuňu! Podpořil sám sebe a ještě přidal. Pohled byl neoblomný a cíl jasný – zbavit se malého nechtěného bráchy.

>> Západní louky (přes řeku Mahtae)

// 217

Sionn vypadal zmateně a očividně nechápal, co se to tu děje. Popravdě Etney netušil, že se jeho drazí rodiče byť jen slůvkem nezmínili o tom, že má bratra. Chvilku na bílou kouli tiše koukal, a když se ta koule představila, povytáhl obočí. Horší jméno mu dát opravdu nemohli. No, ono Awnay taky není žádná výhra, aspoň že já jsem se povedl, pomyslel si a tiše si povzdechl. “Poslouchej, vocásku, rodiče se ti vůbec nezmínili, že máš bratra? Víš, že máš i starší sestru? Takovou ďáblici, s ní jsem vyrůstal já. Je to MOJE sestra. A vždycky bude, ať se mezi námi dělo cokoliv.“ pronesl vážným tónem a to „moje“ zdůraznil, aby to slyšeli všichni v jeskyni. Pak se ale podíval na otce, od kterého si vyslechl nějaké kecy o tom, že se má chovat jako dospělý. Tohle na něj už dávno nefungovalo! Jde vidět, že ho matka ani otec vlastně pořádně neznali a nic o něm nevěděli. Smutné. Chladně se na něj koukal a nakonec řekl: “Takže jste mě chtěli zazdít? Neřekli jste tomu škvorovi, že má bratra, protože se za mě stydíte, je tomu tak? Stydíte se za mě i za Awnay! Možná proto nakonec odešla! Možná to ani není její chyba!“ Naprosto vážným tónem s otcem komunikoval tak, jak to ještě nikdy nedělal. Komunikoval tak jen s matkou, které si vážil méně jak otce, protože měl za to, že ho nemá ráda. Nikdy k němu neprojevovala (vlastně ani k Awnay) nějaké zvláštní city. To ho rozrušovalo a poznamenávalo, a nakonec to v něm zůstalo a už nikdy neodešlo. Ale otce, toho vždy uznával a ctil, a nikdy v životě s ním takhle navážno nemluvil. Až dnes. Nakonec ho to ale možná mrzelo, možná si připadal dotčeně. Nemilovaně. Uvnitř to byl stále takový křehký, malý a veselý vlček, který ale nedostal od Života to štěstí a bohužel se neuměl dobře chovat a vyjadřovat. Proto ho nikdo neměl rád a neměl žádné kamarády, snad kromě Yetera, na kterého se mimochodem na vteřinku ohlédl. “Jmenuju se Etney,“ prskl nakonec směrem k vlčeti, aby se i on představil, jak se tedy sluší a patří.
Chvíli mlčel a koukal se střídavě z otce na Sionna, Elisu ignoroval. Nějaké její šeptání ani nezaregistroval, koneckonců – co je šeptem, to je čertem. “Takže ho mám hlídat, huh? I když jsem se teď vrátil po takové době? Někde jsem se ztratil...Ale... Když myslíte.“ V jeho očích se zablesklo něco divného. Opravdu divného. Nakonec mu koutky vyjely do nepěkného úsměvu, který by se snad nelíbil ani jemu samotnému, kdyby se viděl v odraze čistého lesního potůčku. Co se to s ním sakra dělo? Nikdy takový nebyl. Vždy byl trošku mimo a sebestředný, ale tohle? Byl teď takový jiný. Vlk ani neví, co od něj vlastně čekat. Jaké to zklamání. Nemohl by Sionnovi ublížit? Kdo ví, co se mu vlastně honilo hlavou! “Takže hlídat.“ Hlas mu podivně přeskočil, chraptěl. Na nic ale nečekal, chytil Sionna za kůži za krkem, a aniž by se někoho ptal, nebo něco oznámil, šel s ním směrem ven. To, že se jeho malý bratr třásl zimou a měl hlad, mu bylo opravdu jedno. Však on sám měl taky hlad. Mohl sežrat Sionna, aspoň by měl klid. Věděl, že Sionn už je dostatečně velký a umí chodit sám, nicméně měl chuť zarýt zuby za jeho krk, a to taky udělal. Probouzelo se v něm něco, co sám neznal a s čím neměl zkušenosti – násilí. Jemu neznámý pocit ho nyní tak uspokojoval. Cítil chvění svalů a motýlky v břiše. Zaryl do jeho kůže zuby tak, aby tam neměl jizvu, ale aby to hezky pocítil. Bylo to ale zvláštní. Totiž – Etney nikdy nepociťoval sám na sobě násilné sklony. Až nyní. Jak viděl otce, matku a do toho tuhle kouli, nějak to v něm vřelo. Cítil silné nutkání nechovat se dobře a pěkně. Chtěl se chovat zle.

>> Asgaar

// 216

Zatímco zkoumal Yeterovy nové parohy, nakráčela do jeskyně Elisa, jeho matka. Ohlédl se za sebe, a aniž by si všiml, že je jeho drahá matička celá od krve, všiml si poskakující nechutné a na míle daleko smradlavé koule u její nohy. Ušklíbl se a zamračil. “Já se mám starat o něj?!“ vyhrkl. Opravdu si vůbec nevšiml a neuvědomil, že je matka zraněná. Hlavou se mu najednou totiž začal honit jen tento malý omezenec, který, jak Etney s oblibou říkává, se tu v lese prostě zjevil. Taková malá nehoda. V jeho očích jiskřila nenávist, i když malého zjeva vlastně vůbec neznal. A to jeho přitroublé, na oko „roztomilé“, oslovení „Jéťo“, ho totálně dorazilo. Okamžitě mu ve tváři ztvrdly rysy. Naprázdno polkl a po stupidním „Oh“, zaskřípal zuby. Přikrčil se, nahnul k němu hlavu tak blízko, že se skoro dotýkal čumákem toho jeho a tichounce, pouze pro Sionnovi uši, zašeptal: “Copak neumíš normálně mluvit, ty malej smrade?! Nemysli si, že si z tebe sednu na prdel!“ Propálil ho jantarovýma očima, které svítily nenávistí a zlostí, jak nejvíc to šlo, a otočil hlavu na matku. Už se nadechoval, že něco řekne, ale v tom přišel do jeskyně otec. Etney napruzeně a znechuceně sledoval, jak jeho milovaný otec, jeho vzor a jeho všechno oblizuje ucho této malé špíně, která se ani neměla narodit, a jemu řekl jen pouhopouhé „jsem rád, že jsi v pořádku doma.“ Protočil oči. Proboha! Beztak to ani nemyslí vážně, nějaký kecy, že je rád, že jsem doma! Kecy, kecy a zase jenom kecy! Spokojeně si tady žijou s touhle malou koulí chlupů, která neumí ani mluvit! Vykázal bych ho za smečku! Uplně bych ho nechal šakalům! Nechal bych...Oh! Oh!! Vykulil oči a při pohledu na mládě se nepěkně pousmál. “Jak se ta věc jmenuje?“ zeptal se totálně nezúčastněným tónem. Pravda, zapomněl na jeho jméno. Kdysi mu to matka říkala, ale...Kdyby si pamatoval tak nedůležité věci, jako je jméno jednoho ohavy, praskl by mu mozek. Tiše stál, hleděl na Sionna a snažil se ve svém výraze dát co nejvíc najevo, že ho nesnáší. “Kde je Awnay? Zajímáte se vůbec o Awnay, co s ní je? nebo už je vaše rodina jen tento malej skrček?“ u slova skrček se nahnul k Sionnovi a kousl směrem k jeho čumáku zuby.

// po dohodě přeskakuji Caluma.

// 215

Etney nakonec opravdu usnul. Sice mu to šlo těžko, ale nakonec teplo, klid a ticho zapracovalo a jeho tělo i mozek se ponořili do říše snů.
Teprve co ohnivá kulička začala zhasínat a Elisina magie tak pomalu přestávala fungovat, se vzbudil. Pomalu otevřel oči, zvedl hlavu a rozkoukal se. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že je vlastně doma, v teple a nehrozí mu žádné nebezpečí. Spánek mu trochu pomohl – cítil, že ho nebolí hlava a má zase čisté smysly. Tělo už nebylo tak zmrzlé a ztuhlé, ale hlad, ten měl pořád obrovský. Zaskučel. “Kde je s tím žrádlem ježíš,“ naštvaně si odfrkl a pak se zahleděl před sebe do koutku, ve kterém ležel Yeter, a zvedl se, že půjde za ním. Přece byli dohodnutí, že si promluví. Plouživým krokem se teda začal přibližovat, ale přišlo mu to nějaké divné. Ohnivá kulička, co právě dohořívala, ještě vytvořila nějaké světlo, takže když Yeter ležel v tmavém koutě jednoho z rohů, Etney na něj ne příliš dobře viděl. Skvěle však viděl na jeho stín na zdi jeskyně, a nešlo si nevšimnout, že má něco hodně hodně divného na hlavě. Pozastavil se a ještě jednou se zahleděl na ten stín. Co to… Jemu snad vyskočil mozek z hlavy!! Vytýká mu mozek!! Zděsil se. A to pořádně. S očima vytřeštěnýma a dechem na moment zatajeným přiskočil dvěma dlouhými skoky k němu a následně přes zrychlené nádechy na něj začal chrlit: “Tvůj mozek! Mozek ti teče…Počkat, co?“ jak si všiml, že má na hlavě parohy, ztichl. Zkoumavě si to prohlédl, nasadil fascinovaný výraz a dementně se pousmál. “Hehe,“ vylezlo z něj. Tlapkou ukázal na jeho hlavu a paroží očichal. “Co to máš za hrůzu na hlavě, Yetere? To máš od matky přírody proto, že jsi zlobil?“ vyprskl smíchy a do paroží dloubl tlapou. “Ty seš jak jelen! Jako lovná zvěř!!“ zahulákal pobaveně přes celou jeskyni. Nemohl tomu uvěřit. Vlkovi právě na hlavě vyrostlo paroží, no to mě poser! To je síla! Ten je divnej! Pořád se zubil od ucha k uchu a paroží pozoroval. “Kdes to vzal?“ zazubil se s tím jeho typickým úlisným a slizáckým zvukem „hihi“. “Budu ti říkat paroháč. Paroháč Yeter. Paro-háč! Tvaroháček! Parohový Tvaroháč!“ zubil se dál a vůbec, ani trochu ho nenapadlo, že by to Yeterovi mohlo být nepříjemné. On to bral jako srandu a měl za to, že to všichni musí brát jako srandu. I ti, co vyčnívají z davu a jsou jiní. Náhle ho zcela přešel hlad, zajímalo ho jen to paroží. Zkoumavě na to hleděl a čekal, co z Yetera vypadne za moudro. Občas si to očichal či do toho dloubl tlapou. "Pujčíš mi to pak?" zeptal se pak zvědavě a začal ho obcházet dokolečka jako nějakou atrakci. "Chci taky zkusit, jaké to je být parohový tvaroháč! Plíííís!" Zaskučel přičemž poklusával energicky na místě. Nálada se mu díky této situaci vrátila a bylo mu zase hej.

// 214

Ohnivá koule, kterou nejspíš podle Etneyových domněnek utvořila Elisa, se pomalu přesunula blíže k němu. Hned ho zalil příjemný pocit tepla a jeho tělo jakoby začalo postupně rozmrzat. Bylo to velmi příjemné. Teplo ohnivé koule se pomalu prodíralo od spodku zmrzlých tlapiček do celého těla. Stažené svaly zimou se začaly pomalu uvolňovat a tak mohl poklidně ležet, odpočívat a nemusel se pořád třást a „být v křeči“. Zima se mu prostě nelíbila. Vzhlédl očima na matku a povzdechl si, když odpověděla, že jídlo nemají. “A jak mám teď sehnat něco k jídlu?“ trochu zoufale zabořil pohled hluboko do matčiných očí, jakoby v nich měl najít nějakou odpověď, která by uspokojila jeho neutuchající chuť a hlad. Ti dva na sebe však začali znovu štěkat a žvanit o nějaké magii a o jejich myšlenkách a pocitech. Etney otráveně protočila očima a hlavu si zase položil na přední tlapky. Zavřel oči, chtěl mít klid. Navíc věděl, že prohřát tělo v takovém stavu bude trvat opravdu dlouho, takže ani nikam nespěchal. Oči otevřel až ve chvíli, kdy na něj promluvil Yeter. Etney mu neodpověděl, reakcí na jeho řeč bylo pouze vzdychnutí a oblíznutí čenichu. Bylo to však souhlasné oblíznutí, které mohlo Yeterovi jasně říct, že Etney ho potom, až mu bude lépe, vyhledá, a přijde. Na řeč matky už nezareagoval vůbec, neměl to zapotřebí. Stejně měl za to, že ho nehledal vůbec nikdo. A on byl přece pořád její vlče, ať už byl dospělý nebo ne. “Musím si odpočinout, je mi těžko,“ zamumlal. Pod víčky zavřených očí se mu pomalu, ale jistě tvořily slzy smutku a zklamání. Byl v poslední době nějaký nešťastný. Nechtěl však, aby to šlo poznat, takže jen ležel, pravidelně oddechoval a dělal, že spí. Opravdu zabrat a ponořit se do říše snů však nemohl. Byl asi tak přetažený, že mu prostě nešlo usnout.

// 212

Očima zakoulel po jeskyni a zastavil se pohledem nejdříve na Yeterovi a pak na matce. Potichu si povzdechl. Najednou má péči, tse. Přitom si bez tak ani nevšimla, že tu nejsem, pomyslel si jedovatě, ale nedal na sobě nic znát. “Asi jsem trošku nastydl. A mám strašnej hlad, nemáme tady jídlo?“ bezostyšně se zeptal hned v prvních minutách, co se viděli. Jakoby se chodil domů jen najíst. “Ztratil jsem se,“ podotkl ještě polohlasem, zatímco stále ležel a měl nalepenou bradu na předních tlapkách. Opravdu si totiž nevzpomínal, co se stalo nebo jak zabloudil. Najednou se prostě probudil pod tím holým keřem zapadaný vločkami ve studeném sněhu. Z rozhovoru Elisy a Yetera pochopil, že se tu asi děje něco zvláštního. Pozvedl hlavu z tlapek a porozhlédl se, že jako zkontroluje situaci. Pak ale povytáhl zlehka obočí, přičemž mlčky koukal na ty dva. Nepřipadalo mu tady nic divného či neobvyklého, prostě jako vždy. “Co ostatní? Co Awnay? Nemáš o ní nějaké info?“ zeptal se matky. Samozřejmě na Sionna se vůbec nezeptal, byl mu tak nějak ukradený. “Zajímalo by mě, jestli se na mě třeba někdo ptal? Jestli mě někdo hledal?“ tázal se dál matky, přičemž významně koukl na Yetera. Jeho pohled jasně říkal „zklamal jsi mě! Vím, že tys na mě zapomněl a nehledal mě.“ Myslel si, jestli ho třeba Laura nehledala… Nebo… Nebo aspoň Gee! Nebo tak někdo. Když se nad tím ale zamyslel, moc ho kdo hledat vlastně neměl – neměl tady žádné kamarády.

// 211

<< Asgaar

Během šourání se do úkrytu naštěstí nikoho nepotkal, byl za to rád. Asi ani nechtěl, aby ho někdo v takovém zbídačeném stavu viděl. Připadal si úplně nemožně, nepoužitelně. Potupně. Když uslyšel nějaké zvuky, zastavil se a natočil tím směrem hlavu. Chvíli se koukal, nicméně potom se vydal pomalým „stařeckým“ krokem dál vstříc jeskyni. Tam snad nalezne ten klid, ticho a teplo, které vyhledává od té doby, co se probudil.
Zanedlouho k jeskyni opravdu došel. Hlasitě si oddechl a rozmrzele si to tu prohlédl. Nevypadalo to, že by tu někdo byl, to ho potěšilo. Oklepal ze sebe zbytky sněhových vloček, jež napadaly na jeho srst, a olízl si čenich, na který mu právě jedna ze zmíněných vloček spadla. Pomalu vkročil do jeskyně. Jeho tělo objalo příjemné teplo a pocit bezpečí a vítězství nad tou dlouhou, předlouhou cestou. Najednou však ztuhl. Uslyšel hlasy, to se mu moc nelíbilo. Zamračil se a mrzutě si odfrkl. Z čumáku mu odletěl kus soplíku – chudáček byl nachlazený. “Ahoj,“ suše pozdravil bez jakékoliv změny výrazu v obličeji všechny přítomné. Ani na ně však nepohlédl. Prošel kolem nich, jakoby se nechumelilo a on je viděl tak před hodinou. Složil se ke zdi jeskyně s hlasitým povzdechem. Bylo ale vidět, že mu ulehnutí činí značné potíže. Nojo, svaly byly stále zatuhlé a bolavé. Položil si hlavu na přední tlapky a jantarovýma smutnýma očima osamělého jedince koukal upřeně před sebe.

<< Středozemní pláň (přes řeku Midiam)

Mráz se stupňoval a jemu zase začaly selhávat svaly v nohou. Značně zpomalil a po zbytek cesty se šoural pomalým krokem. Měl pocit, že už nemůže dál, že tady snad pojde. V jednom kuse kašlal, frkal a kýchal. Kdo ví, jak dlouho pod tím stromem v tom mraze a sněhu ležel.
Stále zklamaný a smutný z toho faktu, že ho nikdo nehledal a nedělal si o něj starosti, stanul nakonec před jeho rodným lesem. Chtěl dát všem ve smečce vědět táhlým zavytím, že dorazil domů. Pak si ale po uvědomění si všeho, co se událo, řekl, že je stejně všem ukradený. Jak pak by taky ne! Teď jsou přece všichni magoři do toho mrňavého omezeného hnusného nechutného smradlavého idiotského malého mimoně, který se nechtěně zjevil v matčině lůně a který byl nazýván jeho bratrem. OMYL! Tento malý zjev nepatřil vůbec do jeho smečky. On měl přeci jen jednoho bratra – zesnulého Castiela. No a k tomu vlastně ještě jednu škaredou sestru (která ale byla pořád hezčí, jak ten malý zjev). Na Awnay, kterou mimochodem taky řádku měsíců neviděl, už bez tak oba rodiče a zbytek smečky zapomněli. Na Castiela jakbysmet. A na něj se taky nejspíš už zapomnělo, nebo aspoň pomalu zapomínalo. Kousek po kousku. A pro všechny tady nyní existuje jen ta malá zrůda, kterou Etney ze srdce nesnášel. Tak moc ho nesnášel, a to ho přitom skoro ani neznal. Cítil tu nechuť a vztek, že ho vůbec měl znovu vidět. Jednou to přece stačilo. Natož tu s ním být delší dobu!! Musel ho tu trpět. Musel ho tu cítit (jeho smradlavý pach) a musel se koukat, jak ho všichni obskakují. Co ale nemusel bylo přijímat ho. Rozhodl se, že toho malého zjeva, tu nehodu jeho rodičů, nikdy nepřijme. S táhlým vzdechem a zakroucením hlavy vstoupil na území smečky a tiše se vydal někam, kde by si mohl odpočinout a dát se do kupy. Chvilku pochodoval zmateně sem a tam, tam a zpátky a netušil, kde by měl zadek složit. “Tohle je fakt na háčko! Tohle mě nebaví! Nesnáším svůj život!“ naštvaně si odfrkl a vydal se směrem k jeskyni. Co jiného měl taky dělat, že. Byla to jeho jediná možnost, jak nabrat novou sílu. Doufal jen, že tam nepotká toho malého skrčka. A vůbec – nechtěl ho potkat už nikdy. S mrzutým výrazem se sunul k úkrytu a u každého dalšího kroku si ze srdce přál, aby ho celé tělo už konečně přestalo bolet.

>> jeskyně

<< Kopretinová louka (přes Ohnivé jezero)

Doťapal až k jemu moc dobře známému Ohnivému jezeru a prošel kolem něj, až se dostal na Středozemní pláň. Na té usoudil, že je čas si trošku odpočinout a nabrat síly, jelikož chodit v napadaném sněhu, celý zmrzlý a prochlazený nebylo jen tak, bylo to velmi vyčerpávající. To, že se každým krokem blížil k domovu, mu však dodávalo jakousi energii a taky motivaci pokračovat dál, že tam brzy bude, nažere se a zahřeje se. Taky se chtěl dozvědět, jestli tam jeho rodná smečka pořád je, nebo jestli už je dávno pod drnem. Ale to asi ne, to by přece nebyl mimo dění tak dlouho...nebo jo? Byl v bezvědomí a spal fakt až takovou dlouhou dobu? Popadl ho strach a pocítil velké nutkání pokračovat v cestě, takže zrychlil krok na takové tempo, které jen bylo v tuto chvíli možné a už se v mysli těšil na pořádný flák masa.

>> Asgaar (přes řeku Midiam)

<< Ježčí mýtina (přes Tenebrae)

Když za pomoci svých zkřehlých tlapek překonal zmrzlou řeku a dostal se pryč z té nemožné mýtiny, která mu připadala snad nekonečná, čekal ho další boj – překonat louku, která během jara a léta bývá celá obrostlá bílými kopretinkami. Zaskučel. Nechtělo se mu do toho ani za nic. Chtěl si jen lehnout do zadýchané jeskyně, přitulit se k něčímu vyhřátému tělu, a nebo si lehnout k ohýnku, který vytvoří jeho otec. Jestli tam teda vůbec někde poblíž bude. Pro nikoho nic neznamenám, nikdo mě nehledá, smutně si vzpomněl na ten holý fakt, že je každému u zadku a vydal se dál skrz velikou louku, která byla celá zasněžená. Sníh mu ztěžoval jakýkoliv rychlejší pohyb, takže se zase batolil pomalu jako želva. Tělo se však začínalo trošku rozhýbávat, takže ho vše aspoň tolik nebolelo. Z nosu mu však tekl nechutný sopel a pořád se mu chtělo kašlat.

>> Středozemní pláň (přes Ohnivé jezero)

<< Tmavé smrčiny (přes Tenebrae)

Studený poryv větru ho vzbudil. Pomalu otevřel očka a snažil se vzpomenout si, co se stalo. Proč tu leží v té hromadě sněhu sám, bez vlčí společnosti? Vločky, jež na něj během jeho spánku napadaly, vytvořily pěknou studenou pokrývku, která mu zmáčela tu polovinu kožichu, kterou se nedotýkal země. Byl teda logicky zmáčený celý, protože jedním bokem ležel na sněhu a na ten druhý mu sníh napadal. Dál ležel, koulel očima a nešťastně se snažil slinami zvlhčit krk, který byl na trout vyschlý a bolavý. Svaly zatuhly, určitě byl i promrzlý a podchlazený. Bylo mu dost těžko.
Když nabyl vědomí a snažil se silou vůle zvednout, několikrát během svého snažení upadl. Byl opravdu na kost zmrzlý, nešlo mu ani to tělo ovládat. Nějak se však na nohy dostal a snažil se zorientovat, kde vlastně je. Vzhlédl k obloze a pak se rozhlédl kolem sebe. Tělo se mu chvělo zimou. Chci domů, zaskučel a sklonil pohled smutně k zemi. Jakto, že ho nikdo nehledá? Kde je matka s otcem? Kde jsou všichni jeho přátelé? Zbyli mu ještě nějací vůbec? Jakto, že tady zůstal úplně sám? Copak nikoho opravdu nezajímá? Vydal se tím směrem, o kterém si myslel, že je správný. Jeho ztuhlé tělo však nedovedlo vyvinout rychlejší pohyby než zpomalený krok, takže dostat se z této mýtiny někam pryč zabralo snad věčnost, ale nakonec se dobabouňal nějak nešikovně k řece, kterou už znal a mohl podél ní jít dál vstříc domovu.

>> Kopretinová louka (přes řeku Tenebrae)

Vlastnímu synáčkovi jsi zabila jméno! :D Etneyovi přece

:D :D

// Uh! Aurora se bude Etneyovi určitě moc líbit

//Edit Castor: Kšá! :D