Příspěvky uživatele

< návrat zpět

No kdo... Tak nějací dobrovolníci přijdou, a to jehličí seberou do velkých pytlů a hned bude čisto, no.

Pořád nám tu ale rostou i listnaté stromy.

Naštvaně nafoukl tvářičky, když Kaleo pověděla, že jsou oba stejně velcí a stejně huňatí. “To teda nejsme, on je oproti mně úplnej břídil,“ zamumlal tiše a pohlédl na hnědého vlka, který řekl, že naparování si její srdce nezíská. Etney se ušklíbl a hned zareagoval, aby svoji maličkost v očích Kaleo i té druhé vlčice řádně očistil: “To já nedělám, nenaparuju se, ty troubelíne jeden!“ Pohodil směrem k němu naštvaně hlavou. “Jenom říkám pravdu. Copak nemám krásnou srst a oči? Myslím si, že jo, takže pšt radši,“ ještě na něj zlehka vycenil zoubky a ušklíbl se, aby mu dal dostatečně najevo, že ho jeho názory vůbec nezajímají. A vlastně celkově ho on vůbec nezajímá. Pak otočil hlavu ke Kaleo, a když mu prozradila své jméno, místo očí se mu objevila dvě srdce. “Vážně? No krásné jméno! A říkej mi, jak chceš a jak uznáš za vhodné, krásko,“ zazubil se na ni. Ohledně lovu se nijak speciálně nevyjádřil, neměl lovy rád. Moc mu to nešlo a on to věděl, proto se držel od takových věcí, který mu prostě fakt nešli, radši stranou. “Nevím, jak v takovým počasí chcete něco ulovit. Je noc, hlubokej sníh a ke všemu brzo začne asi nějaká vánice nebo... Tak něco. Neměli bysme se spíš někam schovat?“ navrhl zase pro změnu on a vzhlédl k tmavé obloze, ze které zatím ještě padaly pouze vločky. Ale čím dál tím víc a hustěji. “Potom během dne bych něco ulovil spíš,“ koukl na všechny přítomné a vyčkal, co řeknou na jeho zcela správný a bezchybný návrh. "A ohledně toho srdce, Kaleo... Myslela to tak, jakože se do někoho zamiluješ a on do tebe, víš?" pověděl jí se zazubením. Teď ze sebe udělal frajera, že něco pochopil a pozvedl pyšně hlavinku. No, už mu asi nedošlo, že to s těma očima ale vůbec nepochopil, co už no. Řeč o srdci pochopil, a to bylo nejdůležitější. "Třeba do mě!" zasmál se a zlehounka do ní žduchl svým "ramenem". "Hihi," dodal k tomu a znovu se uchechtl. To, že mu řekla své jméno jen Kaleo, to tedy přehlédl a rozhodl se, že na to nebude nijak reagovat. Koneckonců - on se slušně představil, to jen oni neslušně jeho otázku odignorovali, ne?

// ani jeden z vás nezareagoval na to, že se ptá na jméno! :D :D snad bude Kaleo lepší než vy! :D :D

Etney byl překvapený – opravdu se všem líbil jeho kožich! Očka mu zářila radostí, a kdyby to šlo, usmíval by se pořád jen od ucha k uchu. Ano, samozřejmě, je neobvyklý! Totálně senzační, takový kožich mám jenom já! Spokojeně pozvedl hlavu k obloze a pyšně vydechl. Když však hnědý vlk podotkl, že ale jeho oči nejsou zvláštní, pozastavil se. “Nejsou?“ podivil se a prohlédl si hnědého. Vždyť ten hnědý vlk měl oči daleko tmavší, než měl sám Etney. Přistoupil k němu blíž, a zatímco si ho zkoumavě s frajerským zkoumavým výrazem (jedno oko dokořán, druhé přivřené) „jsem cool“ prohlížel, přibližoval k němu hlavu tak blízko, že se jejich čumáky skoro dotkly. “No, myslím, že ty je máš daleko tmavší, než je mám já. Viděl jsi někdy ty svoje? Moje jsou daleko světlejší a krásnější, než máš ty,“ pověděl, oddálil se a s usměvavou tváří na vlky civěl dál. Nad slovy vlčice přemýšlel, ale ať se snažil, jak se snažil, nechápal je. Spát s jedním okem otevřeným? To přece nejde, ne? Zavřel jedno oko a druhé nechal pootevřené a představil si, že by měl takhle usínat. “Cože? Ty umíš spát s jedním okem otevřeným? To přece nejde, nebo jo?“ zapřemýšlel nahlas a zase se na něj zazubil. Co chvilku se na ně usmíval. Doufal totiž, že si je na svůj krásný a dokonalý úsměv získá. “Ale jinak chápu, každý by chtěl být tak úžasně suprový, jako jsem já, ne? Tak jsi to myslela?“ dodal, když dořekla slovo „chápeš“. Poslední světlá vlčice ho ale vychválila až tak do nebes, že měl normálně motýlky v břiše. Uviděl v ní bohyni! Tahle vlčice se světlým kožíškem se mu najednou hrozně zalíbila. Miloval totiž vlky, kteří ho opěvují a vidí v něm boha, Alfa samce, skvělého vlka a totálního mistra všeho možného. Přicupital k ní kratinkými krůčky, a když stanul přímo u ní, nadechl se její vůně. Voněla nádherně. "Ale já jsem větší a huňatější medvídek, než nějaký Sayuri, ne?" pošeptal jí do ouška. Následně si ji prohlédl od hlavy až po špičku ocásku a zazubil se. “Tvoje srst je ale taky moc krásná!!“ pochválil ji. “Ale moje oči jsou jiné, než těch dvou vlků. Oni je mají tmavší, navíc z těch mých vyzařuje...jedinečnost,“ pohodil na ni obočím a pak se koukl na vlka i vlčici. “Mimochodem, jsem Etney I. Asgaarský, a vy?“ představil se. Sice si ke svému jménu něco málo přidal, ale to nevadí. Malinká lež přece nikdy neuškodí, ne?

<< Náhorní plošina (přes severní část řeky)

Když postupoval podél stále zamrzlé řeky, dostal se až na jižní část, kde bylo větší rušno, než po zbývajících částech řeky. Byli tu totiž nějací tři vlci. Nejdříve zaregistroval jejich pachy, až později zahlédl jejich těla. Dva tmaví, jedna světlá. Zůstal chvíli opodál a pozoroval je, přece jen blížit se hned tak k cizím není dobré. Snažil se poslouchat jejich rozhovor, aby zjistil, co probírají, ale bohužel byl opravdu příliš daleko. Vítr rozháněl pouze hlasy vlků kolem dokola, ale slova jakoby se rozplývala.
Později vylezl zpoza tlustého kmene stromu a vydal se přímo k nim. "Hola! Žrádlo volá!" vykřikl na ně s jasným zazubením se. Měl hlad, protože doma se nestihl ani nažrat kvůli tomu hlupákovi Sionnovi. Doufal, že už ho nikdy znovu nespatří, avšak nezpochybňoval otcovi dlouholetá zkušenosti ve stopování a tak nějak předpokládal, že se vrátí spolu s tím malým skrčkem. Potichu si povzdechl a zastavil se až u hloučku tří vlků. Prohlédl si je a musel se znovu usmát. Byl jediný šedý z této skupinky, jediný zvláštní a originální!! Pozvedl pyšně hlavu a zamáchal ocasem. "Líbí se vám moje srst? Je úplně jiná, než ta vaše, že? Jo a věděli jste, že... že..." na chvíli mu došla řeč, pak se však hlasitě nadechl a s elánem a vervou větu řádně dokončil. "Že jsem v lese potkal jiného vlka, kterému se strašně líbily moje oči? Říkal, že jsou prý neobvyklé! To jsem chtěl říct, hihi!" začal se hned s úsměvem chlubit a u toho nenápadně zkontroloval oči přítomných. Jen jeden vlk měl podobné, nikoliv však stejné - podle jeho zhodnocení měla jeho maličkost světlejší a jasnější, takže se mu ulevilo, že se neztrapnil hned v první minutě. A druhý měl o dost tmavší, ty teda nepočítal a nebral v potaz. Chtěl prostě udělat dojem, chudáček jen netušil, že tohle není ta správná cesta. Sionna i událost s otcem jakoby z hlavy ale vypustil a jakoby začal zase nový den... Hezky škrtnout ten předchozí a začít žít nový. Třeba si tu najde nějaké kamarády, hm?

Ze sedu se dostal do lehu, ještě chvíli se mu hlavou honily myšlenky na to, co se událo celkově v posledních dnech, a pak usnul.
Probudil se až během dalšího dne, kdy se začínaly z oblohy spouštět malé sněhové vločky. Otevřel jantarová očka, pomalu a opatrně se protáhl a poté, co se postavil, oklepal ze své srsti přebytek sněhu a jiných věcí, které se mu na ni nalepily během spánku. Porozhlédl se a tiše si povzdechl – zase je tu sám. Co je to sakra za život, být pořád sám. Měl dojem, že ho opravdu nikdo nemá rád. Copak je opravdu tak špatný vlk? Jistě, to, co teď udělal, bylo opravdu tragické, ale to do toho vůbec nepočítal. Když si to totiž kolem a kolem, byl skvělý! Hodný, nápomocný, veselý a umluvený! Jen si toho nikdo nevážil. A nikdo to neviděl. Však jim to všem ještě dojde, jak jsem vlastně úžasný, pomyslel si. Vydal se napříč plošinou a mířil tam, kde se nacházela řeka Mahtae.

>> řeka Mahtae - jih (přes severní část)

// dám si pozor, děkuji.

<< Asgaar (přes Křišťálový lesík)

Přeběhl přes Křišťálový lesík, tam přes stále zamrzlou poklidnou řeku, a jakmile se dostal na Náhorní plošinu, dostatečně daleko od smečky, zastavil. Posadil se a vzhlédl k obloze. Sledoval hvězdy a měsíc, jež po dlouhé době pořádně zářil, a vzpomínal, jaké to bylo, když byl na světě jen on a sestra. Když měl tu pozornost rodičů a cítil, že je milovaný. Ztrápeně s povzdechem svěsil hlavu a zahleděl se na své tlapy. Sníh jej zebal po celém těle, ale to mu teď bylo jedno. Trápil ho jeho život. Trápila ho momentální situace a byl rozzlobený a nešťastný v jednom.

Jakmile Arcanus zmizel a Etney zůstal v celém okolí sám, uvolnil se a hlasitě vydechl. Celou situaci si znovu přehrál v hlavě, znechuceně se nad ní ušklíbl a pak se na tlapkách otočil, přičemž se rozběhl dlouhými skoky pryč ze smečky. Nechtěl vědět, jestli se otec vrátí s nebo bez Sionna, bylo mu to úplně jedno. Doufal jen, že toho malého skrčka už nikdy víckrát nespatří.
Za hranicemi smečky zpomalil tempo a s naštvaným pohledem, který měl upřený před sebe, pokračoval v cestě. Pořád si říkal, že život a celý svět je hrozně nefér. Byl zklamaný, naštvaný, znechucený a smutný v jednom. Nesnášel svoji rodinu. Nesnášel toho malého ukvičence, jež mu vzal i zbytek matčiny pozornosti a lásky.

>> Náhorní plošina (přes Křišťálový lesík)

Otec byl velmi naštvaný, to ale Etneye nijak zvlášť neštvalo. Celá tahle situace ho totiž bavila. Bavil ho ten adrenalin v jeho těle, konečně se dělo něco vzrušujícího! Když Arcanus vyřkl příkaz, Etneye v tu ránu zalila vlna vzteku. Použil jeho vlastní magii proti němu!! Nejsi dost silný, proběhlo mu hlavou. Etneyovi se rozšířily zornice a nevědomky krčil čumák a ukazoval zuby. Vrčel. Musíš zesílit. Musíš vyhledat smrt, musíš zesílit! Nabádal ho vlastní mozek. Pak, jakoby ho něco nutilo odpovědět, začal mluvit. “Zůstal v Armanských horách. Ale už může být, kdo ví kde,“ škodolibě se pousmál. Doufal, že se jeho malý hloupý bratr zatoulal co nejdál to jen šlo. Nebo umrzl. Nebo ho rozerval jiný hladový vlk, když už byla ta tuhá zima a nebylo co jíst. Nojo! Jídlo! Hlasitě mu zakručelo v žaludku a on nasadil vylekaný výraz. “Ou!“ Jakoby ho opravdu vůbec neštvala a nemrzelo nynější situace s otcem a ztraceným bratrem. Pak se podíval na otce a překulil se na bok. Do teď totiž ležel na zádech tak, jak ho otec povalil. Pak se pomalu zvedl na nohy a oklepal si sníh z kožichu. Pak se zastavil a upřeně se zakoukal do Arcanusových očí. “Doufám, otče, že ho už nikdy nenajdeš,“ procedil skrze zuby útočným tónem a zase začal cenit zuby a krčit čenich. “Nikdy!!“ Zdůraznil. Byl přikrčený, stál nohama pevně na zemi a vypadal, jakoby snad čekal nějaký boj. Jakoby byl připravený se rvát zuby drápy. Proti vlastnímu otci. Jakoby snad ani nebyli rodina. "Aby to ublížilo jemu, ale i tobě a matce!" vyřkl prapodivné přání a i nadále zůstával v bojovné pozici.

Lehký větřík zavál pach Arcanuse přímo k Etneyovi, ten se proto zastavil a s úlisným protivným úsměvem se koukal před sebe, kde brzy zahlédl řítícího se otce. “Otče, vítej,“ zachraptěl hlasem jako vlk z pekel a stále se tak debilně usmíval. V jeho očích nebylo vůbec nic dobrého, jakoby někdo luskl tlapičkou a prostě BUM! Starý Etney byl ten tam. Jakoby snad měl nějaký zkrat nebo co. Nebo tohle chtěl udělat? Chtěl se takhle chovat? Nerozvíjela se u něj třeba nějaká psychická porucha? Nějaké výrazné změny osobnosti? Že by snad měl dvě tváře, které ale neovládá?
Byl sražen k zemi a u toho se o zledovatělý sníh bouchl do hlavy. Když padal, bezmyšlenkovitě a automaticky zavřel křečovitě oči. Jak dopadl, hned je zase otevřel a zabořil je do těch otcových. Očividně byl velmi, velmi naštvaný, ale Etneye to tak zvláštně těšilo. Docílil toho, že byl otec vzteky a strachy bez sebe. Když se zeptal, kde je a co mu provedl, vykulil oči a nasadil tak přesvědčivý nevinný výraz, že kdyby jeden nebyl svědkem toho, že ho odnesl na zádech, i by mu uvěřil. “On tu nebyl s tebou? Proboha! Můj malý bratšíšek Šionnek še štlatil? Neměl ho hlídat nějakej ten jeho zlej bratr?! Že on ho ztratil!! Že na něj zase není spolehnutí?!!!“ udělal divadélko s napodobeninou Sionnové mluvy, aby otci naznačil, že je celá tahle situace opravdu vtipná a Etneyovi zcela ukradená. To, jak z Etneye sršel nezájem, mohlo Arcanuse naštvat ještě o to víc. Etney se ale ani nevzpíral, jen ležel, přihlouple se usmíval a koukal na otce. “Spadl mi ze zad, když jsem s ním byl na procházce, ani nevím, kde jsem ho ztratil, hm,“ povytáhl zlehka nad oční svaly, jakože opravdu netuší. Pak se zazubil, jakoby se sakra nic nedělo. “Vypadá to, že ho budeš muset jít do té divočiny hledat. Hodně štěstí,“ výraz mu zase sklesl do té nepříjemné zlé verze, kterou až do dnes nikdy neměl. Tón „hodně štěstí“ byl zlomyslný a tak nepěkně se poslouchal, jeden by si radši zakryl celé uši! Tak bolestná celá tato situace situace. Tak bolestná...

<< Západní louky (přes řeku)

Čím blíže byl lesu, tím víc mu v těle stoupal adrenalin a teplala krev v žilách. Těšil se. Těšil se na to shledání otce a syna, měl chuť na hádku. Jakmile vstoupil na území smečky, hlasitě zavyl, aby o sobě dal otci vědět. On totiž moc dobře tušil, že je otec kvůli Sionnovi celý bez sebe a už na ně bude nervózně čekat. Bude Sionna hledat. Pomalu kráčel směrem do středu smečkového území, dával si hezky na čas. Mlsně si oblízl čenich, jeho oči svítily zlostí, nebyl to normální Etney, kterého každý znal. Opravdu ne.

<< Armanské hory (přes Úzkou rokli)

Absolutně ho netrápilo, co teď provedl. Vlastně se cítil dobře. Aspoň Elisu už NIKDY nenapadne udělat něco tak hloupého a nadmíru pošetilého, jako bylo tohle. Že ho vůbec nepřivítá, ale vrazí mu na hlídání tohle koště. Hnus.
Naštvaně kráčel rychlým krokem (nikoliv však klusem) vstříc domovu. Krev se mu v těle i pod náporem chladu vařila zlostí a srdce bušilo jako o život. Oči měl jako krvelačná bestie, co ucítila maso. Těšil se domů na to, až se to dozví rodiče. Měl chuť se prát, měl chuť bojovat. Věděl, že na něj otec teď někde čeká, prostě to tušil. “Už běžím, tatínku!“ Vyvalil oči jako nějaký blázen a vycenil silně stisknuté zuby, přičemž se skrz ně nadechl. Jak vydechl, skápla mu slina. Etneyi, co se s tebou děje?!

>> Asgaar (přes řeku Mahtae)

<< Louky - přes Úzkou rokli

Tuhle cestu Etney znal moc dobře. Když naháněl kostlivlky, běžel tudy snad dvacetkrát. Bratrova slova a kňourání ignoroval. Možná by to na jiné vlky bylo účinné, na něj ale ne. “Já chci věcí, Sionne.“ Pronesl tiše, přičemž se zastavil a rozhlédl se, kudy by měl jít dál.
Vydal se směrem k horám, jejichž špičky viděl už z dálky. Čím víc se blížil, tím větší pociťoval zimu, asi se to tu drželo. Už byl z té hromady sněhu unavený, takže zpomalil krok a potichu oddechoval. Zanedlouho tedy dorazili k horám, on se tu ještě párkrát obtočil kolem dokola, aby ho zmátl a pak šel co nejhlouběji do hor to šlo, aby Sionn neměl nejmenšího tucha, jak se má vrátit. Pak se uprostřed místa zastavil. “Seskoč,“ řekl mu rázně a počkal, až se dostane z jeho zad na zem. Pak na něj pohlédl, podíval se mu do očí a pousmál se. “Sbohem, bratře,“ hlesl tichým zlým tónem hlasu. Očka mu svítila spokojeností, že dosáhl toho, čeho chtěl. I kdyby ho rodina pak hledala, alespoň ho tímto vyděsil, ne? Navíc je možnost, že tu bez jídla zahyne dřív, než ho někdo najde. Co kdyby chtěl vyrazit hledat domov? Co když už tu někdy byl?? napadlo ho a přeměřil si bratra očima. Zůstaň tady a nikam neodcházej. Zůstaneš tady ztracený, neznáš cestu domů! Využil po dlouhé době své šikovné, mocné magie příkazu, aby se ujistil, že se bratr nikdy sám bez něčí pomoci nevrátí. Pak se otočil a rozběhl se pryč. Ještě se naposledy zastavil, ohlédl se a pak už tu malého, bezmocného bratra nechal napospas osudu.

>> louky - přes rokli