Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pak to zjistila armáda, která dlouho zkoumala, kdo tohle dělá, a hlavního z firmy, jež špehovala lidi, zavřela do vězení.

A tak se lidstvo musi spolehnout znovu na vedce, kteri zivy hmyz nahradi robotickym hmyzem, ktery bude vykonavat stejnou funkci, jako zivy hmyz.

Lidstvo se to pokusí zachránit novou výsadbou zdravých stromků, které vypěstovalo, a na ty už nový postřik fungovat bude.

Když vědci zjistí, že postřik zabíjí hmyz, začnou bádat a povede se jim nakonec vymyslet speciální postřik šetrný jak k přírodě, tak i k hmyzu.

Kazdy rok se ale hmyz rozmnozuje, takze budou tisice narozenych a bude jich dostatek

Díky vedcum, kteri vymysli specialni postrik proti padani listu, ze vse zmeni a bude lepe.

No, naštěstí existuje mezi lidmi spousta talentovanych zahradniku, kteri se o stromy budou peclive starat a tak minimalizuji opadavani jehlicek a listu.

Tak lidé zasadí nové stromky a kytičky, tím pádem kyslíku bude opět dostatek.

Naštěstí většina spadaného jehličí je v lesích, u nás rostou stromy i ve městech a na vesnicích. Prostě v zalidněných oblastech.

Kyslík nám dokáží vytvořit i keře, květinky a další travičky.

<< Náhorní plošina

To hajzlovské počasí, jak on to nesnášel. Rozčilovalo ho, jaká byla pořád zima. Jak foukal vítr. Jak bylo nesnesitelně. Doběhl až na kraj lesa, kde se zastavil. Zrychleně oddechoval, svaly se mu třásly únavou. Ano, byl unavený. Neušli zrovna krátký kus cesty sem do tohoto lesa v těchto hrozných podmínkách, navíc on ještě předtím přece ušel ten obrovský kus cesty k Armanským horám, kdy nesl na zádech toho nepovedeného ďábla z pekla. Srdíčko mu tlouklo a v břiše ho lechtali poletující motýlci. Měl neblahý pocit, že je tu velká skupina vlků a něco se tu děje. Naprázdno polkl, krk měl z nervů totálně vysušený. V jeho žilách kolovala pořádná dávka adrenalinu. Jen klid, podpořil se v mysli a vstoupil do lesa. “Ka-Kaleo?!“ zavolal hlasitě. Vítr zde nebyl tak hlasitý, takže doufal, že ho jeho „ztracená“ trojička vlků uslyší. “Sayuri?!“ Vykřikl dokonce i jméno svého soka. “Neznám-jméno vlčice?!“ A nakonec i tu nafrněnou trubku, aby jí nebylo líto, že pouze ji nezmínil. Nikdo se mu však neozval, a on začínal kousek po kousku panikařit. “Pro krindáčka!“ užil nadávku, kterou nikdy předtím nevyužil. Byla na něj moc trapná, moc dětinská. Vlastně ani netušil, odkud ji zná, že ji teď řekl.
Bloudil lesem, až uslyšel hluk. Schoval se za jeden tlustší kmen stromu a snažil se zavětřit. Jeden, dva, tři… A vícero pachů. Byla tu opravdu velká spousta vlků! Asi tu probíhal hromadný lov. A to se mu nelíbilo. Věděl sám o sobě, že neumí lovit a je neohrabaný. Stiskl zuby k sobě a přemýšlel, co by teď měl udělat. Lov mu odjakživa nešel. Byl sice silný, ale také silně neohrabaný. Byl i vytrvalý, ale ne až tak rychlý. No a tím, že se všem lovům vyhýbal, své dovednosti vlastně vůbec nezlepšoval. Jenže se tu teď nechtěl přede všemi totálně znemožnit. Přepadl ho smutek. Zahleděl se do prázdna kamsi před sebe a opřel se bokem o ten kmen stromu. Přál si, aby mohl být lepší. Lepší v lovu, oblíbenější u vlků. Chtěl, aby mu někdo, komu důvěřuje a kdo by se mu neposmíval, naučil lépe lovit, aby se již více nemusel stydět před vlčicemi a jinými vlky. Aby mohl ukázat, že on je ta ALFA! Že je to on, ten správný SAMEC a SPOLEČNÍK do života. Že zvládne obstarat malá vlčata. Zaskučel a tlapkou si otřel oči, které mu začaly slzet. Bylo toho na něj prostě v poslední době nějak moc, psychicky to nezvládal. Matka ho neměla ráda, bratr byl malej podvraťák a otec už ho nejspíš teď taky nesnášel. Sestra byla kdo ví kde a nikoho jiného neznal. Počkat, co Severka a Matali?! Ty by mi mohly pomoct! Ty by se mi určitě neposmívaly!! Svitlo mu v očích a na tváři se mu objevil i maličký úsměv. Vzpomněl si na své kamarádky, které sice dlouho neviděl, ale věřil, že by je nějak našel. Zahřálo ho nakonec u srdce, že má ve svém životě alespoň dva vlky, na které se může spolehnout (aspoň v to doufal). Rozhodl se, že je najde, až se zlepší počasí. Chtěl je vidět. Nyní ale zůstával schovaný za stromem a doufal, že si ho vůbec nikdo nevšimne. Bohužel opravdu nebylo v jeho silách se přidat, jen by překážel. Věděl to.

//Ve zkratce - Etney zůstává schovaný za tlustým kmenem stromu někde na začátku lesa a lovu se nebude účastnit - jeho schopnosti, co se lovu týče, jsou dost chabé. A on se nechce ztrapňovat :D Stejně není v jeho povaze se lovu účastnit. V jeho povaze je spíš přijít už k ulovenému kusu a machrovat, jak skvěle vybral tuto oblast :D :D Další post tedy hodím, až mě PROSÍM KAYA přes FB zalarmuje, že lov skončil :D Děkujiii

// EDIT MORF: Děkujeme za shrnutí mě osobně to pomohlo než číst celý post :)

<< Řeka Mahtaë - jih (přes Kamennou pláž)

Silný vítr značně ztěžoval této skupince čtyř dobrodruhů chůzi. Plácat se v tak hlubokém sněhu, který je až po plece, a do toho být osekáván divokým nezlomným větrem, to bylo fakt něco pro Etneye. Nasupeně zíral před sebe a kráčel dál a dál. Ani neodpověděl Kaleo na její otázky ohledně smečky. Nemělo to totiž cenu (stejně by nic neslyšela, a on by se musel zbytečně namáhat). Skrz ten sníh ani pořádně nepoznal, kde to vlastně jsou. Měl dojem, že možná prochází skrz Kamennou pláž, protože zde byl už mnohokrát a tohle místo si prostě pamatoval. Znal ten tok řeky zde, znal tu ten prostor a navíc i tu zvláštní vůni. Vždycky mu přišlo, že to tu divně smrdí. Jako smradlavý rybník, nebo tak nějak. V tuhle chvíli si ale netroufl na 100% usoudit, že jsou tedy na Kamenné pláži – až tak moc byli ten otravný vítr a kupy sněhu matoucí.
Pokud měl někdo z dotyčných kecy, tak je Etney neslyšel. Kráčel někde vepředu a neohlížel se. Navíc skoro všechna slova se ve větru rozplynula a k jeho uším prostě nedošla. No, možná tím líp, alespoň se nebude muset nervovat nad demencí Sayuriho a té, jejíž jméno pořád ještě nezná. Jakoby snad byla nějaká frajerka, že mi nemůže ani říct, jak se jmenuje. Jakoby snad měla lepší a vznešenější jméno, než mám já! Protočil zlehka oči a koutkem oka se na Kayu, jež kráčela po jeho pravém boku, podíval. Škaredka.
Prošli skrz Kamennou pláž až na Náhorní plošinu, kterou Etney poznal. Byl si jistý, že teď ví, kde se nachází. Tvé výpočty byly správné, jsi frajer! Mistr! Fakt že jo, už můžeš dělat průvodce po Gallirei, nebo i stopaře! Jde ti to, víš, kde co je! Spokojeně chválil sám sebe v mysli a usmíval se jak měsíček na hnoji. “Víte, že…“ Nechal pootevřenou tlamu, když zjistil, že ho nikdo neposlouchá, a pak ji naštvaně s dlouhým povzdechem zavřel. Tiše zavrčel. Chtěl se jim pochlubit a říct název plošiny, aby věděli, kde se teď nachází, ale oni místo toho splašeně křičeli „hele les“ a rozběhli se tam, jako malá nesnesitelná vlčata! Fakt! Jako ten malej zjev Sionn. Nojo, Sionn. Žije vůbec? Jak se mu daří? Doufám, že chchípl. “Počkejte!“ Vykřikl, jakmile si uvědomil, že se vlci vydali znovu na cestu. Nechtěl tu zůstat sám. Rozběhl se tedy vysokým sněhem za nimi. Musel skákat vysoko jako laňka, protože mu připadalo, že je tady ještě víc sněhu, než kde jinde a že se tu nejde ani pohnout, natož běžet. “Počkejtéé!“ Křikl znovu, tentokrát hlasitěji, na trojičku, která se mu postupně víc a víc vzdalovala. Vbíhali jeden po druhém do jakéhosi lesa, který dost dobře nepoznával. Ksakru! Naštvaně si odfrkl, zatímco pospíchal za nimi.

>> Zlatavý les

// já stihnu napsat až během dnešního odpoledne předpokládám...pokud dřív, bude to čirá náhoda. Mě se bohužel Korona-prázdniny netýkají a chodím do práce, takže.. :D

Ale jak už jsem říkala, naštěstí zde máme ještě hodně listnatých stromů!

Velcí dravci ale létají po celém světě, nikdy se nezdržují dlouho na jednom místě.