Gallirea - Příspěvky uživatele

<< Asgaar (přes Mahtae)

Když Etney kráčel po boku své sestry, ani si neuvědomil, že Fiér zmizel. Až tehdy, co překročil společně se sestrou řeku, se rozhlédl kolem sebe, a Fiéra nikde neviděl. Nojo, je tu najednou nějaké ticho, docvaklo mu. Koukl na Awnay a přihlouple se pousmál. Doufal, že Fiérův odchod nezavinil on. Ale přece říkal jen pravdu, ne? “Awnay, kde je ten tvůj rytíř v lesklé zbroji? Nevidím ho. A nikdo tady nekyndá nesmysly a mejlky o dokonalosti. Celou dobu si hloupě myslel, že je lepší, než jsem já, což samozřejmě není pravda. Že Awnay?!“ začal cupitat na místě vedle sestry a dožadoval se tak jejího přitakání, že má pravdu.
Když procházeli smrkovým lesem, ucítil ale Etney nějaké bolestivé štípnutí. Lekl se tam, že nadskočil zadníma tlapkama nad zem a s hlasitým “Au!“ popoběhl o kus před sebe. Zastavil se, ohlédl se na sestru a pak se otočil párkrát kolem své osy, aby zjistil, co to sakra bylo. “Kdo si sakra dovoluje džogat do vznešeného královského pozadí pána tvorstva! Jaký omezenec! Sprosťák! Awnay, v tomto lese žije sprostý hmyz, který si neváží mé přítomnosti! Určitě to byla nějaká lesní vosa! Jdeme pryč, honem!“ začal se rozčilovat, plašit a očima koulel sem a tam. Nesnášel vosy! Rozběhl se tedy přímo za nosem a doufal, že někde vepředu konečně najdou to ušaté trdlo, aby z nich zase byla trojka, a ne jen dvojka. Po malé chvíli ale zvolnil tempo z rychlého běhu na pomalý cval, a zauvažoval nad tím, že se najednou cítí hrozně divně. Že by do mě ta vosa vpustila nějaký jed?! C když umřu?! Kdo pak bude Alfou Asgaaru? Já se na to hodím přece nejvíc, já budu ten nejvíc chtěný a uctívaný alfák ever! přešel zase do kroku a začal hlasitě dýchat, jakoby uběhl maraton. Začal z toho být nějaký značně nervózní. “Hej Awnay! Co když mě kouslo něco jedovatého? Co pak, hm?! Nebudeš mít bratra! A budeš muset převzít smečku!“ začal plašit. Normálně z toho byl fakt vyjukaný. “Ale ty se na to alfování moc nehodíš, víš jak to myslím. Já jsem přece lepší dědic trůnu. Připravuji se na to od malička...a...a...nemůže mi to nikdo vzít! To pak teda nebude žádná alfa a smečka se rozpadne!“ začal se rozmachovat tlapkou kolem sebe, když říkal, že se smečka rozpadne. Pak zcela zastavil a zíral vyplašeně na svoji sestru. “Co když umřu?!“ zeptal se jí. Kdyby to šlo, jistě by se mu z toho všeho orosilo čelo. Ale bohužel měl tak nádhernou, hustou a kvalitní srst, že nějaký kapičky potu opravdu nebyly vidět.

>> za Fiérem

Fiér začal být ňááákej vostrej. Etney na něj koukal a usmíval se jako ťulpas. Připadalo mu vtipné, jak se Fíra najednou tak rozohnil. “Klíííídek,“ nahnul se k němu tak blízko, že se skoro dotkl čumákem toho jeho, a konejšivým, protáhlým tónem mu řekl tuto „uklidňující frázi“. “Seš machr, jistě. Každej to ví! Seš frajer, že jsi byl u Smrti, neboooj,“ začal pokykovat hlavou. Pak se ale nahnul k Awnay a pošeptal jí přes koutek tlamy: “Očividně chce tvoje uznání! Proto mi tohle všechno říká! Měla bys ho pochválit,“ pak několikrát vážně s tvrdým pohledem přikývl, aby bylo jasné, že tohle opravdu není hra! Že chudáček Fíro potřebuje obdiv za to, co dokázal…tedy nedokázal, přesněji řečeno. “A můj škrábaneček si neber do tlamy. Je náhodou hodně vzácnej, víííííš?!!“ obořil se na něj. “Udělala mi ho medvědice, která napadla náš les. Já jsem se krutě bil o naše území, probíhal lítý boj! Život za život! A já jsem vyhrál,“ pohodil spokojeně hlavou. Tím pohazováním hlavy si dokazoval, že je hodně cool. Nějaké sestřino upozorňování ignoroval, co by mu totiž mohl asi tak takový záprdek udělat? Trapas!
Pomalu se všichni tři rozešli směrem ze smečky. Etney byl opravdu spokojený, protože Severku chtěl najít už kdysi, jen se k tomu pořád nějak nedostal. A třeba tam bude i Matali, napadlo ho. Vyslechl si další urážky na svoji maličkost, ale to se na něj jen koukl, povytáhl obočí a pronesl: “No hlavně že ty jsi jako z pásu na výrobu vlčích kenů, mamlasi. Taky nejseš žádná špica, tak se zdrž takových vět. Ten tvůj trikolorní kožich, taková hrůza,“ odfrkl směrem k Fiérovi nějaký ten soplík, uchechtl se a doklusal k Awnay, aby šel po jejím boku. “To teda žerou! Mám svůj harém!“ zakřičel na něj ještě někam tam dozadu, kde se on šoural.

>> Smrkáč - přes Mahtae

// Když za něj píšu, nedokážu se prostě zastavit :D pardón za vyčerpávající délku :D :(

“Ne, špatně jsi to pochopila,“ ohradil se. “To oni se rozhodli odejít pro moje dobro! Aby mi nekazili tu moji reputaci, chápeš, ne? Vždyť říkám, že mi řekli „oooh, ty jsi pro nás až moc dobrý! Nemůžeme se s tebou přátelit!“ a já na to řekl „no budiž!“, chápeš, ne?“ zopakoval jí celý příběh tak, jak to doopravdy vůbec nebylo (// :D), ale zněl fakt přesvědčivě, takže by tomu mohla i ona uvěřit. Ještě se pro jistotu zářivě usmál, jakoby se nechumelilo, aby vypadal víc věrohodněji. Jsi dobrý herec, mohl bys dělat učitele herectví! Podpořil sám sebe, a pak se hned podíval přes hřbet své sestry na Fiéra. “Ty že máš nějaký klub? Nežbleptej nesmysly! Kdo by chtěl dobrovolně do Fiérovského nýmand klubu? Určitě nikdo!“ ofrnil se na nej. “Za to do úža Etney klubu se stojí fronta, kamaráde! Měl bys mi líbat tlapy, že jsem ti dal takovou excelentní nabídku! Ale ty jsi ji právě teď odmítl, takže se ti zavřela vrátka, abys věděl! Tak si seď v tom svým uprděným na nic klubu, jo!!“ odfrkl si. On byl přece lepší, než tadyhlecelý trikolorní nýmand! To snad bylo jasné, ne?! Pak k němu ale zase přehopkal, když Awnay zmínila to jeho ležící ucho. Lehce jako pírko, hezky zvedal tlapičky vysoko až k bříšku, skoro jako laňka či kůň. Zastavil se u Fiéra, zahleděl se na něj a nasadil zamyšlený einstein pohled. Pak začal pokyvovat hlavou s táhlým “Hmmm-hmmm-hmmm!“ Zvedl svoji tlapu a začal mu do napůl ležícího ucha drndat, takže ucho lítalo nahoru a dolů. Etney se začal smát a pořád mu do ucha šťoural, aby se furt pohybovalo. Byla to sranda, totiž chápejte, tohle s pevnýma stojacíma ušima dost dobře nešlo. “Nekecej, Awnay! To ucho je děsně srandovní, dívej! Takhle, když mu to ucho lítá, vypadá ještě víc jak tragéd než normálně!“ ještě jednou se táhle a pobaveně zasmál (snažil se znít tak, aby Fiéra ten jeho smích co nejvíc ponížil), ale pak toho nechal a dvěma dlouhými skoky se vrátil na své místo vedle Awnay, aby ho náhodou Fiér nemohl kousnout naštvaně do čumáku. Může být naštvaný leda tak sám na sebe, protože za to, že je to takový mamlas, si může jenom sám! Má být víc super tak, jako jsem já!
Konverzace se ale přenesla jiným směrem, a to „Severka´s life“. Nevěřícně vykulil oči a podíval se na nýmanda. “Cože?!“ vyhrkl. Ne, že by se mu líbila Severka víc jako Matali, to právě naopak! Líbila se mu daleko víc Matali než Severka, ale i tak ho to zaskočilo. A jakto, že o tom nic neví? Proč ho Severka nevyhledala, aby se ho nejdřív zeptala na svolení, jestli vůbec může mít partnera?! “No to je teda pěkná podrazačka! Sprostá!“ štěkl naštvaně a celý se načepýřil. Úplně jako malý ptáček. “A jinak pro teď s tebou souhlasím, sama sobě si šlape po štěstí! Kdyby se držela mě, byla by z ní jednou Alfa celé Asgaarské směčky! Žila by si jako krááálovna! Ale to nééé, ona radši bude s nanicovatým nicákem, který je určitě jenom hloupá kappa!“ zakroutil nad tím vším hlavou. Pak mu ale Awnay dala tu skvělou nabídku, to se mu hned rozzářila očka a několikrát energicky přikývl. “Samozřejmě, no to je ale...To ti je fakt totálně boží nápad! Ona bude ještě čubrnět! A on taky! Bude si říkat „kéž bych mohl být stejně skvělý, jako je tadyhle Etney I. Asgaarský!“ nebo něco jako „Proč mu nesahám ani po packy? Proč jsem takový tragéd a on je tak úžasný? Severko, jdi raději s ním, já pro tebe nejsem dost dobrý! Nemohu ti nabídnout život na špici tak, jako tadyhle pan úžasňák!“ a celou dobu by se na mě zasněně díval, nakonec by se do mě zamiloval a ještě by mě prosil, abych ho pasoval na svého sluhu!“ pokyvoval spokojeně hlavou, zatímco aktivně fantazíroval Když napodoboval hlas Severčiného amanta, zněl jak vytroubený trouba. Ale on takhle ten její amant doopravdy zní, ne? Etney by se vsadil o cokoliv, že ho napodobil na 100%! Pak několikrát zamlaskal a řekl si sám o sobě v duchu, jaký je to prostě skvělý myslitel, a že to jednou dotáhne opravdu na toho Boha. “Takže vážení! Máme dohodnutou výpravu! Já, pan torpédoborec a totální bombardér, má sestra Awnay s hodností přicvrndávačky, a nakonec trikolóra Fiér s hodností malého červíka, což je na žebříčku úplně ta nejvíc nejnižší hodnost, hehe! Ale když se budeš snažit, třeba se vyšplháš až na přicvrndávačku numero dvě!“ mrkl na něj. Pak začal nabuzeně přešlapovat (klusat) na místě, byl z toho celý happy! “Už se těším, to bude fakt totální nevídaná bomba! Všici budou čumět, jakej jsme bezva tým!“ pochvaloval si a začal klusat kolem Awnay a Fiéra dokolečka. Udělal asi 4 kolečka, až se zastavil na místě a hlasitě vydechl. Oblízl si čenich a pak se začal zase jak trouba usmívat od ucha k uchu. “Že mám super plány? No že, že?!“ začal na ně pohazovat hlavou, aby ho pochválili, i když původní plán jít najít Severku přece napadl Awnay, ne jeho, že. Ale na to už on dočista zapomněl. Byl tak nadšený z toho svého plánu, že už se mu ani nechtělo komentovat to, že Awnay musí být šťastná a spokojená, když je s ním. Ale víte co? Možná to byla i pravda. On ten nýmand nebude zas tak špatný společník, jak už Etney potajmu ve své mysli odhadl. Jen to nechce říkat nahlas. Chválit přece mají všichni jenom jeho, ne on ostatní, to je snad jasné. Takže on chválu bude říkat pouze ve výjimečných případech! “No a takže teď jsme u hranic, Awnay,“ začal zase mluvit, protože si vzpomněl na to, že ji tudy má vlastně provést. “Ty hranice si ale pamatuješ. A tahle vyšlapaná cestička,“ ukázal tlapičkou na dlouhou úzkou lesní cestičku, “tak tahle cestička vede až k údolí, tam je to moc pěkný!“ zazubil se. “A kdy vlastně chcete vyrazit? Já bych klidně vyrazil hned teď! Nic už nás tu přece nedrží, ne? Stejně tu není ani živáčka," navrhl, energicky zavrtěl ocasem a u toho zachrochtal nosánkem. On sám by řekl, že vypadá roztomile, ale jiný vlk by řekl, že u chrochtání vypadá jako degen.

Když mu Awnay položila tlapku na záda, pousmál se. Bylo to příjemné, už dlouho se ho nikdo nedotkl. Navíc tak konejšivě... Ani ho nenapadlo, že v tom bylo z části i něco jiného, protože nad tím zkrátka nepřemýšlel. Měl teď plnou hlavu jen svých nepochopených pocitů a starostí. Ale ne, že by byly nepochopeny jen ze strany smečky a cizích vlků, to ne, ony totiž byly nepochopeny i z jeho vlastní strany. Byl prostě tak trochu zmatený, v poslední době měl zvláštní reakce na všechno. Vždycky jsem byl přece veselej snílek, co rád fantazíroval a cpal to všem, i když jsem věděl, že to není pravda. Co to se mnou je? Přece nechci být nabručenej a znechucenej, nikoho si tím nezískám a jen všechny odeženu, zapřemýšlel sám nad sebou. Pak mu to z ničeho nic došlo. Zastavil se a zůstal zírat před sebe. Jestli kolem sebe chci vlky, musím být zase jako starý Etney. Ne protivný jako Elisa, ani starý a nudný jako Arcanus. Musím být zase svůj. Musím být veselej, pak si získám kamarády! Konečně mu všechno došlo, konečně všechno zase pochopil! Vykulil oči, pohlédl na dvojici vlků před ním a pak vzdálenost mezi nimi překonal velkým skokem. “Awnay!“ pronesl vzrušeně s o kapku lepší náladou, když zrovna doskakoval na zem vedle ní. “No, říkal jsem...“ Chystal se zopakovat jí vše, co řekl, ale ona už začala mluvit o matce. “Asi máš pravdu,“ odsouhlasil pak a krátce zavzpomínal na vše, co maminka kdy říkala a jak se chovala. “Nikdy to nevypadalo, že by oplývala láskou k nám. Ale co se týče toho hovňouse, tak ten ji bere, jak jinak!“ zmínil opět Sionna, a ušklíbl se u toho. Fuj. Nikdy ho nebude mít rád. Možná ho jednou bude snášet! Nemůže přece dělat zlo pokaždé, když ho vidí, to je jasné. Ale nikdy ho nebude mít rád. Možná bych ho mohl prostě ignorovat, občas mu udělat nějaký škaredý naschvál a jinak dělat, že neexistuje, napadlo ho. Pak si vykreslil situaci, kdy povídá nějaké nové krásné vlčici o své rodině a přitom bude dělat, že žádný Si-zmetek neexistuje. Pokýval hlavou. Ideální, takže na to zase přišel. Zase všechno nakonec frajersky vyřešil. Ach jo, jak sám sebe miloval. Byl prostě dokonalý. “Ále,“ mávl tlapkou, jakože jeho „výlet“ ani nestojí za to. Přece jí nebude povídat o tom, jak si sedl do ježčí nory a popíchal si prdel. Jaká potupa. Byl tehdy rád, že tam nikdo nebyl s ním. “Jen jsem potkal nějaké dvě vlčice a jednoho vlka. Ta jedna vlčice se mi fakt líbila, jmenovala se... Myslím nějak... Kaleo. Nebo tak něco. Byla pěkná, ale oni pak šli lovit a já se toho účastnit nechtěl, no. Rozumíš mi, tak na mě bylo až moc vlků, nemám rád taková obrovská shromáždění, poblil bych se z toho,“ povytáhl zhnuseně koutky tlamy nahoru. Potřeboval to zahrát tak, že je mu zle z velké společnosti, což samozřejmě nikdy nebyla pravda, protože on společnost miloval a vždy bojoval o to, aby byl jejím středem! Jen prostě nebyl rád středem, když se jednalo o lovení zvěře, protože to mu prostě nikdy nešlo, byl neobratné nemehlo a všechno vždycky jenom pokazil. Třeba jako tenkrát, když lovil se Severkou – zabořil to tlamou rovnou do trávy a zůstal tam trčet! A Severka mezitím chytila obě kachny. Trapas. Vykulil oči a zvedl hlavu nahoru jako nějaká žirafa. “Jááá?“ zděsil se. “Já jsem... Ne to takhle... Já jsem jim to přikázal, přísahám bohu! A nabídl jsem jim, že mohou být součástí mého dokonalého světa, ale oni nechtěli. Prej jsou na to moc nuzáčtí a trapní, že by mi kazili reputaci prej, tak jsem řekl „no dobře!“ a šel jsem dál,“ pokrčil pak lopatky k sobě a zazubil se. “Já si přece kamarády vždycky najdu! Jen musím najít takové, kteří mi budou sahat alespoň po kotníky na nohou, rozumíš no. Není to vůbec snadný, být takovej kůlovní borec, no,“ ujistil ji, aby si nedělala starosti. Doopravdy mu to ale moc nešlo. No, důležité ale bylo, že měl o poznání lepší náladu. Sice jen tak, z ničeho nic, a to na tom bylo to divné a u něj i neobvyklé, ale bylo to tak, takže... Tleskejme všichni! “Vypadá trochu jako nýmand, máš pravdu,“ zasmál se a znovu na něj koukl. To jeho plandající ucho tomu dodávalo ještě tu úplně nejvíc nej nej nýmandovskou šťávu. “Ale má tě rád, dívej, jak se tě drží. Nenechávej mi ho tady, nakonec by se ti po něm stýskalo,“ zazubil se, a pak se k ní nahnul a zašeptal: “Myslím, že tě má rád!“ pak na ni mrkl a několikrát navážno přikývl, aby tomu dodal ten správný tvrďácký říz, že to jako myslí na tuty vážně. “A jinak nic, už to neřešme. Jen jsem zase vybuchl, mám teď takový občasný výbuchy. Jako tikající bomba, víš?“ našpulil rty a začal dělat zvuky tikající bomby – “tsu, tsu, tsu, tsu...a BUM!“ najednou to BUM zařval, u toho vyskočil všema čtyřma nad zem, a jak dopadl, rozprsklo se všude kolem něj bláto. “To jsem se právě rozprskl já! Jako bych vybuchl! Hehehe!“ začal se smát, a vůbec ho netankovalo, že Awnay zašpinil celé nohy. Fiérovi naštěstí ne, protože ten byl z druhé Awnayiné strany. No, To už ale Etney měl pocit, že se chudákovi nýmandovi málo věnuje, takže obklusal Awnay zezadu a stanul vedle Fiéra. “Hele, tak co, brácho? Když jste už skoro partneři s mojí nejlepší a nejúžasnější – BEZE SRANDY!! (zdůraznil) sestrou, napadlo mě, jestli by ses nechtěl přidat do mého klanu bombarďáků? A být taky tak superúža, jako jsem já?“ nabídl mu. “Že, Awnay? Jo a Awnay!“ zvýšil hlas, aby ho bylo dostatečně slyšet. “Kde vlastně s Fiérem bydlíte? Ať vím, kde vás mám hledat! Budu chodit na návštěvy! Máte vlastní smečku? Jste v ní něco jako Alfy?“ napadalo ho a u toho se začal čím dál tím víc usmívat. “Napadlo mě, že se pak vydám někam ven. Chci zase najít Matali a Severku, moje dvě kamarádky, říkal jsem ti o nich? Ty jediné mě berou! Opravdu! Mají mě rády! Jo a taky jsem si říkal, že bych chtěl poznat už nějakou tu vyvolenou. Nějakou fešnou vyvolenou, kterou mi bude každej závidět, a já budu pokyvovat a říkat „jo, brácho, ta je moje!“, víš?“ jemně dloubl ramene do Fiéra. “To tady Fiér už asi svoji fešnou vyvolenou našel, že mám pravdu, kámo?“ jako malý skřet nakrčil čumák, takže se mu na čele objevily vrásky. Hlavu snížil k zemi, takže se mu nadzvedly lopatky, a vydal ze sebe divné „hihihi“. “A jak se ti žije? Máš se dobře? Tak dlouho jsme se neviděli!“ nadšeně poskočil a zase si dvojičku oběhl, aby stanul vedle boku Awnay. “No fáákt dlouho!“ položil jemně a mazlivě hlavu na Awnayin krk a pousmál se. Jsem rád, že jsi moje sestra,“ nahlas to ale říct nesmí! Tak jen takhle sám pro sebe v mysli.

// po domluvě s Launee Fiérka přeskakuji, ať má pak pořádně na co reagovat :) po tomto postu ale bude pořadí stejné, jako bylo předtím -> Awnay, Fiér, Etney :)

Pobaveně se zasmál, když Fiér tak pyšně zopakoval vše, co Etney před chvílí řekl. Když si ho prohlížel, matně si vzpomínal, že už se s ním nejspíš někdy předtím viděl. Avšak kde a za jakých podmínek, to si už nevzpomínal. Asi to nebylo tak důležité a srdceryvné setkání, odůvodnil si to. Pak se ale Awnay po pár naštvaných průpovídkách směrem k rodičům sebrala a příkazem to dala i Fiérovi, který hned cupital pozpátku za ní. Ještě se stihl se staroušema i rozloučit.
Etney zůstával stát na místě a sledoval lesknoucíma se očima Fiéra, jak vesele poskakuje. Musel se znovu pousmát. Sice ho neznal, ale působil na něj jako vlk, který si užívá života a má plno energie. Jako takové třeštidlo. Pak se ale přes rameno ohlédl na odcházející matku a zalil ho jakýsi nepříjemný pocit. Zaslechl totiž jakési zašvitoření jejího hlasu, který značil, že není dobrý vlk. Že se nechová dobře. Smutně přivřel oči a sklonil hlavu. Zahleděl se na své tlapy, drápky jemně zahrabkal do vlhké zeminy a tiše vzdychl. Nedělalo mu to dobře, když se s matkou pořád jen hádal. Nechápal, proč se chovala pořád tak chladně. Proč se někdy nesnažila ho aspoň trochu pochopit a podpořit? Pořád na něj měla jen blbé kecy. Pak se ale podíval na stále přítomného otce a zlehka se zamračil. “Doufám, že ti to aspoň dalo pořádnou práci toho malého spratka, to nechtěné vlče, najít!“ procedil skrze zuby a otočil se k němu zády. Pak ale ještě tiše dodal: “A nezapomeň hned běžet k matce, aby si jí to celé mohl povyprávět, aby mě nesnášela ještě víc. Pokud jsi to teda už neudělal. Oba máte plný oči jenom toho malého zjeva, který sem ani nepatří!!“ postupně zvyšoval hlas a vrčel. Když to ale dopověděl, jedním dlouhým skokem zvětšil vzdálenost mezi otcem a přiblížil se k Awnay. Pak k ní doběhl a už šel jen po jejím boku. “Hm?“ trochu zmateně povytáhl obočí a koukl na ni. Hned jak doběhl, ho totiž zavalila jakousi otázkou o tom, jak vychází s rodiči. Neslyšel ji od začátku, takže musel trochu zapřemýšlet. Pak mu to ale docvaklo a udělal hlasité “ahá!“ Pak se zachmuřeně koukl před sebe a tiše vzdychl. “Od té doby, co mi otec laskavě oznámil, že si pořídili jakéhosi skrčka. Chápeš to?! Nemohl jsem tomu uvěřit!“ Byl zase naštvaný. Kdykoliv se mluvilo o tom malém bílém hnusovi, naštval se. Tlapkou kopl do jakéhosi kamínku, který ležel před ním, a odkopl ho tak daleko před sebe. Mračil se. “Prostě si jen tak přijdou s oznámením, že je na světě jakýsi malý mamlas! A teď má pro sebe veškerou pozornost, no žjova, ještě, že už tu nejsi, Awnay! To bys koukala, jaký je to spratek!“ začal jí pořádně vykreslovat Sionna, i když ho vlastně viděl jen jednou a vůbec ho neznal. “Furt o něm všici žvaní a on sám si myslí, že si z něj všici sednou na prdel! Ale já teda ne, já nikdy! Můj bratr to totiž není a nebude! To jen ty jsi má sestřička, a nikoho jinýho nechci! Chápeš, jak jsou sobečtí?!“ dál se hnusil nad rozhodnutím jejich rodičů, které učinili v právu a už dávno. Etney to ale takhle nebral. Měl za to, že se s ním nejprve měli poradit, jestli je vhodné přivést do rodiny dalšího spratka. On by to jasně zamítl a pak by to bylo dál vše růžové jako dřív. Ne, neudělali to, tak ať teď nesou následky. “Awnay, někdy si říkám, že bych šel pryč, ale...(tiše vzdychl)...nemůžu to udělat matce. I když je hnusná a zlá a absolutně mě nechápe, určitě by byla moc smutná, že ty i já jsme pryč ze smečky,“ svěřil se okamžitě sestře. Najednou měl hroznou radost, že tady Awnay je. Prostě měl dobrý pocit. “Jsem rád, že jsi přišla, popravdě jsem na tebe myslel a chtěl jsem tě najít. Nemám si s kým popovídat, je to hrozný. Mám pocit, že mě nikdo nemá rád, nemám pořádně žádné kamarády. Ty... Ty máš alespoň Fiéra, ale já nikoho,“ politoval se. Pak koukl přes hřbet Awnay na Fiéra, který si furt jaksi podivně poskakoval. “Fiére, neposkakuj tak blbě!“ hned mu přikázal, co má nebo nemá dělat, i když ho vůbec neznal. Ale chtěl si šplhnout u Awnay, tak se na něj prostě osočil. Všiml si, že Awnay to tak dělá furt, tak proč by nemohl on? Byli přece jedna krev!

Bylo vidět, že je Awnay překvapená, jak se na ni Etney tak vrhl. Ano, bylo to nečekané, ale on byl taky překvapený! On zase nečekal, že sem přijde a navštíví svůj domov. Nepředpokládal, že když se sem vrátí, najde ji tu. Navíc ji viděl po takové době, přesvědčil se, že je naživu a ještě k tomu byla součástí něho. Ne jak ten pitomeček Sionn, o kterém furt žvatlali rodiče. Ten k němu nepatřil, nebyl jeho součástí. Ale Awnay ano. “Jistě že! Moc rád, mám ti toho tolik co říct,“ odsouhlasil okamžitě bez rozmýšlení její „nabídku“ na provedení lesem.
Až teď si vlastně uvědomil, že je tu nějaký cizák. Prohlédl si ho, když se obhajoval, že voní po fialkách, a pak koukl na Awnay, které se objevily na těle květinky. “Téda,“ povytáhl překvapeně obočí a koukl na cizáka, přičemž k němu obdivně promluvil: “Ty ji sneseš? Seš bombarďák!“ pokýval hlavou a koukl na sestru. “Tak toho se, holka, drž! Ten tě asi fakt má rád!“ zazubil se. Pak ustoupil několik kroků vzad a teprve až teď se koukl na rodiče, kteří stáli vedle. Otec na něj promluvil, ale to on ignoroval. Spíše ho zajímalo – vlčata?? “Jak jako... Vlčata? Těch spratků je tady víc?“ pronesl tónem, který jasně značil, že se s nimi nehodlá nijak blíže vybavovat a nemá na jejich přítomnost náladu. Jen ho zaujalo to, co matka řekla. “Och, nojo, Laura... S tou jsem se už taky dlouho neviděl,“ začal si brebentit sám pro sebe. Možná to udělal schválně, aby dal rodičům najevo, že ho nezajímají. Pak se ale z ničeho nic podíval na otce. “Jsem doma, ale nedělej, že mě rád vidíš,“ pronesl napůl ostře a napůl zklamaně. Měl na všechny tady pifku.

S táhlým výdechem tedy vstoupil za hranice smečky a vydal se hlouběji do lesa. Šel pomalým, loudavým krokem, nikam nespěchal. Kam taky, že? Nasraný otec, vzteklá matka, retardovaný bratr a zbytek úlisně se chovající smečky, která jistojistě obskakuje toho výše zmíněného retarda, aby si šplhla u Alf. Odfrkl si a znechuceně se ušklíbl. “Nikdy se nebudu chovat tak, jak ostatní chtějí, abych se choval! Nebudu dělat to, co si písknou, abych udělal! Nikdy!“ mrmlal si tichounce sám pro sebe, zatímco pořád šlapal.
Zrovna ve chvíli, kdy uslyšel vytí svého otce, mu na záda i skrz vysoké stromy začaly dopadat sem tam nějaké kapičky. Začalo pršet. Etney se zastavil, vzhlédl k obloze a chvíli zíral do výšky. Stromy se líně kymácely vysoko u oblohy, a Etney na vteřinu zalitoval, že nemůže být malinký ptáček, který má svobodu a může odletět někam hodně daleko, a hlavně se nezabývá nesmysly. Ptáčci obecně určitě mají úplně čisté myšlení a žádné obavy, v to Etney věřil. Vlastně se mu líbilo pozorovat ptáčky. Taková křehká stvoření. Líbilo se mu, jak pějí. Vždycky to měl rád.
Už z dálky spatřil otce. Nezměnil však svůj krok ani pohled. Byl z něj prostě teď jen rozmrzelý kráčející otrávený vlk. Co ho ale velmi vykolejilo, bylo to, že zahlédl černý kožich. Projevilo se to i na jeho kroku, protože se stal ještě loudavější, než byl předtím. Awnay? Je možné, že by to byla Awnay? Právě jsem ji chtěl hledat!! V jeho očích se zalesklo. Sice se svojí sestrou měl odjakživa spory, byl ten krásnější a lepší a ona jen kazila jeho image, ale i tak ji miloval. No, to samé se nedalo říct o Sionnovi, že ano. Na toho měl pifku a nehodlal s ním prohodit byť jen jediné slůvko. A Elisu i Arcanuse měl v plánu víceméně tak nějak ignorovat. Ale Awnay... Jakoby se jeho tvrdý pohled rozplynul. Už se totiž začal bát, že se jí něco přihodilo, jak moc dlouhou dobu ji neviděl. Navíc byl rád, že mu zůstal nějaký dobrý a hlavně SKUTEČNÝ sourozenec, když teď bylo na světě to ďáblovo sémě. Nikdy ho nepřijme! Rozhodně ho nikdy za svého mladšího bratra nepřijme! Doplahočil se ke skupince vlků a zahleděl se Awnay do rudých očí. “Hele...ty smradlavko jedna, co tu děláš?! Myslíš, že se tady po takové době ukážeš, a vše bude v pohodě?“ začal mluvit vážným a prudivým tónem, který zpočátku dával najevo, že se stane něco špatného. Jako například rvačka, nebo minimálně prudká a ostrá hádka. Jenže hlas se mu v polovině věty zlomil, oči se mu zaleskly a on jedním skokem překonal dálku, která ho dělila od toho, aby mohl svoji sestru SNAD POPRVÉ V ŽIVOTĚ obejmout. Zarazil hlavu do její srsti a přitulil se k ní. Oči měl pevně zavřené a celý se chudáček chvěl dojetím. “Ty tak nádherně smrdíš, Awnay! Ještě hůř než obvykle!“ pověděl tiše, ale za to velmi dojatě. Oči otevřel a ustoupil pár krůčků vzad. Hlavu nechával naproti té její a koukal jí do očí. Zmlkl. Nějak najednou nevěděl, co by měl říct. Rodiče ignoroval.

Poprosím 10 mušliček :) díky

<< Zlatavý les (přes Náhorku)

Stmívalo se. Sluníčko pomalu zacházelo za obzor a oznamovalo všem žijícím tvorům, že zanedlouho bude čas jít spát. Etney, jež posedával nedaleko Křišťálového lesa, nostalgicky pozoroval okolí a taky onu kouzelnou žlutou zapadající kouli. Tiše si povzdechl a sklonil pohled z oblohy na své tlapky. Nebyl si úplně tak jistý, jestli se má domů vracet. Nelitoval toho, co udělal, to určitě ne. Udělal by to znovu, kdyby se to mělo stát teď. Spíš šlo o to, že na něj teď určitě byli všichni skrz tento čin naštvaní, a on neměl absolutně náladu na to, aby se s někým hádal, popichoval nebo poslouchal nějaké hloupé poučky o tom, že tohle se nedělá. Ale na druhou stranu kam jinam měl jít? Přemýšlel, kam by zašel. Sníh sice rychlostí blesku tál, ale o to bylo horší se pohybovat – všude byly břečky. Sněhová pokrývka tu stále byla, i když značně roztátá, ale pod tou pokrývkou bylo vše rozbředlé a nechutné. Špatně se šlapalo. Hladiny řek a jezer se zvedly o několik metrů a celkově teď prostě nebyla úplně vhodná doba na nějaké dlouhé cestování do neznáma. Navíc měl hlad, pořádně se nenažral už nějaký ten pátek.
Potichu si ztrápeně povzdechl, ještě naposledy pohlédl na západ slunce, a pak se vydal vstříc „domovu“, jestli to místo vůbec ještě takhle mohl nazývat. Pomalu postupoval vpřed, míjel holé stromky, kterým ale brzy narostou nové lístky, a taky opatrně přebrodil již rozpuštěný potůček, který protékal právě skrz lesík. Bylo to takové malebné místečko, vlastně se mu tu celkem líbilo. Kdyby měl nějakou vlčici, která by mu opětovala všechnu tu lásku, kterou by jí on dozajista celou zasypal, rozhodně by jí to tu ukázal. Stromek po stromečku, kamínek po kamínku. Vše by zažívali společně. Jó, to byl jeho sen. Zamilovat se do vlčice, která by mu tu lásku opětovala. Ne aby on miloval a snažil se, a ona mu to nevracela. To ne, o tohle on nestál. Chtěl nějakou hodnou slečnu, které by se zalíbil...A to bylo zhola nemožné.

>> Asgaar

Moc děkuji za akci, byla super. Zároveň děkuji Elise, mojí mamince, za skvělou spolupráci

a hvězdičku prosím do síly

Zůstával schovaný za kmenem stromu a sledoval dění kolem sebe. Opravdu tu byla velká spousta vlků, byl rád, že se rozhodl zůstat tady, protože by se před nimi určitě znemožnil, a to by pak hodně špatně nesl. Však Severka mi pomůže! Teď už se nemůžu spolehnout na otce, ani na matku... Ale na Severku a Matali jo! upokojoval sám sebe a něžně, skoro neznatelně, se pousmál. Byl v nitru duše rád, že má aspoň nějaké kamarády. A co Awnay? Najednou si vzpomněl na sestru, kterou už takovou dobu neviděl. Vlastně od té doby, co odešla ze smečky, na ni ani jednou nenarazil. Žije ještě? Možná pošla tím smradem, který vylučovala, hehe. Ne, měl bych se po ní taky přece podívat a přesvědčit se, že se někde po Gallirei toulá. Třeba bude vyhublá na kost a bude úplně nechutná, ale aspoň bych věděl, že žije. Přece jenom je to moje krev, že! Ne jak ten padouch Sionn, znechuceně se ušklíbl a odfrkl si.
Když už mu ale celý ten lov začal připadat dlouhý a nebavilo ho sledovat, jak se komu bude dařit a kdo vlastně tu vysokou získá, rozhodl se, že na Kaleo, Sayuriho a Kayu čekat nebude a vyhledá je někdy příště. “Ahoj!“ zašeptal co nejhlasitěji, jak to šeptem šlo, do dálky mezi stromy, jemně se zazubil a ještě se chvíli koukal, co se v dálce před ním děje. Pak začal pomalu couvat, a když už se chtěl otočit, chudák narazil zadkem přímo do jakéhosi vykotlaného kmene stromu za sebou. Byla tam díra, takže zapadl hezky přímo dovnitř... Byla velká akorát tak na jeho zadnici! “Sakra,“ zahudral, zatímco se snažil vymanit své pozadí „z pařezáckého sevření“. Najednou ale ztuhl. Ucítil píchnutí. Zadíval se zamyšleně před sebe a zauvažoval, co by to tak mohlo být. Že by včela? Na ty je zima, ne? Pak se ale jeho výraz změnil ve velmi vyděšený – jednak proto, že nesnáší hmyz obecně a druhak taky proto, že to „něco“ ucítil znovu. Bude to vosa! Ježiši! Vosa!! píchlo ho to znovu a pak hned znovu, a to už se hošánek tak lekl a zpanikařil, že sevřel půlky k sobě a začal s sebou házet tak silně, že se nakonec z díry dostal ven. Rozplácl se na zemi před sebou, ale rychle se sebral, udělal úhybný manévr kamsi do strany a křečovitě zaryl tlapy do země. Dýchal rychleji, než nějaký běžec, co právě uběhl maraton a srdce mu bušilo jako nikdá předtím. “Na vosy je zima! Určitě je na ně zima,“ hudroval tichounce sám pro sebe, a zatímco se snažil tento šok rozdýchat, pomalinku cupital k místu činu. Chtěl zjistit, co to vlastně bylo. Kousek před dírou se zastavil, a pouze začal natahovat krk jak žirafa a zvídavě čumět dovnitř. A co tam nenašel! Skupinku choulících se ježků stočených do klubíčka. “Cože!“ vykřikl fascinovaně, až z toho celý nadskočil. “Neuvěřitelný! Nandal mi to ježek!“ přicupital ještě blíž, aby se mohl pořádně podívat. Z ježka neměl strach – bál se totiž, že na ně vyletí roj včel nebo snad sršňů! To by nepřežil! A nebo co kdyby se tady na něj někde nalepil nějaký pavouk, že... zlouni to byli! Zlouni zlounští! Všechen hmyz na světě!
Ještě chvíli sledoval choulící se ježky. Na druhou stranu to bylo celkem roztomilé. Jeden z nich vystrčil čumáček, kterým rejdil po svém kolegovi, který byl pořád stažený v klubíčku. Etney se pousmál, ježčí čumáčky byly fakt kjůt. Když si ho ale ježeček všiml, zase se zatáhl, a Etney tak pochopil, že je nezvaným hostem. Navíc tu byl sám, takže mohl ježky nechat v klidu a nemusel si před nikým nic dokazovat. Kdyby tu byl s nějakou vlčicí, jistě by to těm ježkům pořádně nandal. Naposledy se ohlédl přes rameno na Kayu a spol, a rozešel se pryč z lesa. Myslel si, že by se třeba mohl vrátit domů, třeba ho budou všichni ignorovat a on bude mít svůj svatý klid.

>> Křišťálový lesík - přes Náhorku

Takže některé z nich (ne všechny) lidé začnou využívat za jiným účelem - kupříkladu je předělají na kasárna pro vojáky nebo nemocnici.

Na světě ale existuje přeci spousta šikovných právníků, kteří dozajista zabránili tomu, aby nevinní šli do vězení. Očistili jejich osobnost u soudu a soudce pochopil, že jsou nevinní.

A na to konto začali jednat vysoce postavení lidé ve světě, a započala výstavba nových věznic s nízkou i vysokou ostrahou.

Většinou se ale armáda trefila zrovna na občana, který byl zlý či nějak světu škodil, takže to nakonec vlastně byla prospěšná zbraň a odstraňovala jen zlé lidi.