Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Salem; 2) Osobně poznat Cyrila (bratr Niny) - 4

Na ty jeho rádoby chytrý řeči o mé smečce a jeho království už jsem radši nereagoval, jen jsem si povzdechl a zavrtěl na to hlavou, abych mu naznačil, že je úplně blbej – kdybych mu měl nahlas něco odpovědět, určitě bych se na něj už akorát tak nakrknul. U cizího by mi to bylo jedno a klidně bych se pohádal, a ještě ke všemu asi i rád, ale tohle byl Niny bratr. Nechtěl jsem si dělat nepřátele u její rodiny.
Povytáhl jsem na něj obočí, když zmínil strašáky v jeskyni, a pak se táhle zamračil. Nevěděl jsem, jestli si ze mě dělá srandu a chce mě jen vylekat, nebo jestli je to pravda. Ale říkal to docela přesvědčivě, prostě to pronesl tónem, jakoby mi to jen oznamoval. Já přece jen ty jeskyně nikdy neviděl, ani jsem o nich nic neslyšel. Co když říkal pravdu? Ohlédl jsem se za sebe a zaostřil zrak na ten vchod. Byl tmavý, poměrně malý a špatně viditelný. Možná, že to byl účel matky přírody, aby vlky ochránila před nebezpečím uvnitř? Zatřepal jsem hlavou, nesmysl! “To určitě,“ hlesl jsem nakonec s nahraným úsměvem starého pohodáře, kterého jen tak něco nevyděsí, ale spíš to byl úsměv rozpačitý. Nevěděl jsem, co si o tom myslet.
Samozřejmě mi tu informaci ohledně Niny neuvěřil, pokrčil jsem tedy jen rameny. “Prej ti mám vyřídit pozdrav, tak jsem ti ho vyřídil. To je celý. Nepotřebuju tě přesvědčovat, mysli si, co chceš,“ byl jsem až neobvyklé klidný, asi to vážně bylo tím, že jsem si to u Nininé rodiny nechtěl hned tak rozházet. Chtěl jsem hodit dobrý světlo… “Ale když ji budeš chtít najít, přijď do Cedrového lesa poblíž toho velkýho jezera. Tam ji najdeš. Je živá a… Daří se jí dobře,“ před dokončením věty jsem se krátce zasekl, ale jak jsem ji dořekl, usmál jsem se. Stýskalo se mi po ní.

// Salem; 2) Osobně poznat Cyrila (bratr Niny) - 3

Pokrčil jsem rameny a samolibě se přitom pousmál, “když moji nabídku o členství v Cedrové smečce nepřijmou, pak tedy přijdou o hodně oni, ne já.“ Pokud existuje vlk, který by si mé nabídky nevážil a odmítl ji, pak jsem se v něm zřejmě spletl a nebyl hoden býti členem naší významné rodiny. Byla to čest, kterou by měl vlk, kterého si vyberu, ocenit a vážit si mé důvěry, a ne ji poplivat odmítnutím. “Navíc jsem Cedr založil na tom nejideálnějším možném místě – poblíž jsou velké louky vhodné k lovu, jako zdroj vody máme lesem protékající malý potůček a nedaleko se rozprostírá i veliké jezero. Vlk, který je členem, má tedy vše přímo pod nosem,“ pokýval jsem spokojeně hlavou. Byl jsem přesvědčený o tom, že lepší místo k založení smečky jsme tehdy s Lucy prostě nemohli najít. Bylo bezchybné.
Dál jsem na něj bez jakéhokoliv odvrácení zraku hleděl, vážně jsem nemohl uvěřit tomu, že jsem na něj tak snadno a rychle narazil. Díky, bohové! Doopravdy jsem byl rád, že jsem mohl Cyrila poznat. Nina se stala mojí neodmyslitelnou součástí, chtěl jsem tedy znát její rodinu. On si ale myslel, že mluvím o jiné sestře. Zavrtěl jsem tedy hlavou. “Ne, Vanya ne, řekl jsem a na moment ztichl, aby mu to v hlavě mohlo sešrotovat samo. Nakonec jsem však jméno své milé dodal: “Nina.“ Zajímal se, kde by ji mohl najít, a já neměl sebemenší důvod mu lhát nebo mu snad styk se sestrou odpírat. Prozatím na mě tenhle vlk totiž až tak špatný dojem neudělal, kdyby jo, možná bych mu zalhal, ale… Zatím bylo vše v pohodě. “Žije v Cedrové smečce, ale momentálně se vydala do Jezevčího lesa, který je odsud celkem nedaleko,“ hlavou jsem pohodil do směru, ze kterého jsem přišel. Právě tím směrem se totiž vlci mohli setkat s mrtvými. Pochyboval jsem však, že to místo Cyril znal.

// Salem; 2) Osobně poznat Cyrila (bratr Niny) - 2

Poslouchal jsem, co rika, a jen ruzne do stran natacel usi. To bylo to jedine, co jsem delal... Vyjimecne jsem mlcel. Vsak mel pravdu, myslel jsem si o nem, ze je mega divnej. Na druhou stranu, kdo nebyl? Zas by me mozna i zajimalo trochu detailneji zjistit, co ze to teda vlastne vidi za ty "veci, ktery bezni smrtelnici nevidi", a pokud on neni ten bezny smrtelnik, tak co pak teda je? Premeril jsem si ho ocima, nevypadal nijak zvlastne. Byl uplne obycejnej.
Jeho uprimnost mi byla proti srsti, zjezily se mi z toho mirne chlupy na zatylku. Mluvil se mnou, jakoby sezral vsechnu moudrost sveta a ja byl nejaky hloupy učedník. Odfrkl jsem si a znova se zamracil, kdyz hodil moji smecku do jednoho pytle s ostatnimi smeckami. "To fakt nevim, kolik jich tu je. Kazdopadne Cedrova smecka je jedinecna, zprima jsem se na nej podival. "Nepatri do ni kde kdo, cleny si vybiram. Musi... Neco znamenat. Mit v sobe silu, bojovneho ducha. To rozhodne nema kazdy. Neprijmu jakyhokoliv nuzaka, kterej se mi otre o strom, posledni vetu jsem pronesl az znechucene, nejspis i velice povysene. Ale byla to preci pravda, ne? V Cedru byli jen ti, kteri neco znamenali...
Kdyz mi rekl jmeno, zustal jsem na nej mlcky hledet. Snad jsem neveril svym usim nebo co, nekolikrat jsem si to jeho jmeno zpetne promitl v hlave, nez jsem ho vstrebal. To neni mozny! Prece bych na nej vazne takhle z niceho nic nenarazil, pravdepodobnost byla vazne mala. Mel jsem proste jen stesti? Byl to osud? "Já...," naprazdno jsem polkl. Najednou mi dosla slova, nevedel jsem, co rict. A tak jsem na nej jeste chvili koukal, az jsem nakonec zatrepal hlavou, abych se trochu probral. "Rad te poznavam, Cyrile," kyvl jsem na nej. Citil jsem silne nutkani rict mu o Nine, mohl jsem ale? Vzdyt rikala, at ho od ni pozdravuju, nastrazil jsem na Cyrila usi. "Pozdravuje te sestra," pronesl jsem nakonec, jakoby se nechumelilo. Byl jsem zvedavy na jeho reakci.

// Salem; 2) Osobně poznat Cyrila (bratr Niny) - 1

Když na mě zavrčel, stáhl jsem uši k hlavě a nepěkně se na něj zamračil. Nebyl jsem žádný vořezávátko, aby si na mě mohl jen tak v klídečku vrčet, jak se mu zachce. Stále jsem ale držel nervy na uzdě. “Cože? A proč bych se ti měl hlásit?“ vysmál jsem se mu, a se stále přítomným úsměvem na tváři jsem samolibě dodal: “To spíš ty by ses měl ohlašovat mě!“ pozvedl jsem pyšně hlavu. Stále jsem neměl šajna, o koho jde, takže jsem se držel hesla – já jsem někdo, on je nikdo.
Když se zeptal, jestli „jsem ji neviděl“, povytáhl jsem obočí a zatěkal přitom očima po okolí. “Jakože... Koho?“ naklonil jsem zlehka hlavu na stranu. Hrabe mu? Asi jo. Pokrčil jsem potom rameny, “viděl jsem jen tebe, jak se tu bavíš sám se sebou a vztekáš se do vzduchu.“ Vždyť tu vrčel a mluvil sám pro sebe, takže jsem moc nechápal, o kom to mluví. Koho bych jako měl vidět? Pro jistotu jsem se ještě jednou nenápadně porozhlédl, jestli se jen nepletu a fakt tu někdo na nás dva teď vejrá, ale ne. Nikdo tu nebyl. Asi má vidiny? zavrtěl jsem nad tím hlavou. Nebo spíše nad ním, lépe řečeno.
Chvíli jsem naproti němu stál tiše, ale pak mi to nedalo. Zajímal mě ten jeho pach. “Kdo jsi? Připadá mi, jako bych tě znal, ale přitom vím, že jsme se nikdy neviděli. Voníš jako někdo, koho znám,“ pozvedl jsem mírně bradu k obloze a díval se na něj tedy více „seshora“. “Já jsem Etney, alfa Cedrové smečky,“ představil jsem se pak jako první, aby neměl kecy, že se ptám a sám jméno neřeknu. Pronesl jsem ho však hrdě, nadmutý pýchou.

<< VVJ - podél toku řeky Mahtae

Od jezera jsem podél řeky docaptal až k horám s úmyslem, že se zase zašiju na svém oblíbeném místečku a budu hezky rozjímat, nicméně po cestě jsem zaslechl volání. Cizí volání, ten hlas jsem neznal. Zaškubal jsem oušky a na moment se zastavil, abych zavětřil. Ani pach dotyčného mi nic neříkal, nicméně... Mi přeci jen byl trochu povědomý. Jako bych ho znal, ale přitom neznal. Možná něčí příbuzný? ani na vteřinku mě nenapadlo, že by to mohl být bratr Niny. Nepředpokládal jsem, že bych na něj mohl narazit, přeci jen Gallirea byl velký svět a on mohl být prostě kdekoliv. Existovala jen malá šance, že bychom na sebe narazili.
Šel jsem po pachu a zvucích, až jsem vlka konečně zahlédl. Měl takový hnědo-krémový kožich, rozhodně nebyl vůbec podobný nikomu, koho jsem znal, ale ten pach mě prostě nenechával klidným. Zhoupl jsem ocasem ze strany na stranu a chvíli zpovzdálí dotyčného sledoval, jak tam vrčí do prázdna a s někým mluví. Absolutně jsem nechápal, co to je za blázna, vždyť nikde nikdo nebyl, tak proč se choval jak šašek? Zavrtěl jsem jemně hlavou a zpoza skal vylezl tak, abych byl vidět. “Na koho tu mluvíš?“ zajímal jsem se s tentokrát doopravdy nehraným zájmem, neb jsem si to nedokázal vysvětlit. Nikoho jsem tu prostě neviděl, ať jsem koukal, jak jsem koukal. Udělal jsem k vlkovi pár kroků blíže a zastavil se v dostatečné vzdálenosti, abych když tak mohl zdrhnout, kdyby to byl nějakej mešugé.

// Salem; 3) Neúmyslně si vyslechnout jakoukoliv myšlenku od tří různých vlků (3/3)

Hleděl jsem na tu vlčici hezky zpříma a co nejvíc se u toho mračil, aby věděla, že se mnou si teda rozhodně zahrávat nemá. Když už do mě vrazila, tak proč se mi rovnou nezačala klanět a omlouvat se? Třeba bych jí aspoň nevrazil, jenže ona si místo nasypání ptačích bobků na hlavu za doprovodu té nejupřímnější omluvy ještě dovolila křičet přímo do mého královského xichtu, pakoňka jedna, takže jsem jí musel dát za vyučenou, aby věděla, jak se příště v takové situaci chovat.
Celá zmatená se chudina vysápala zpět na nohy a konečně mi začala prokazovat dostatečnou úctu a respekt tím, jak se přede mnou začala krčit a ustupovat vzad. Přikývl jsem, tak je to správně, maličká. “Dávej si příště prostě bacha,“ sykl jsem, ovšem již o dost vyklidněnějším hlasem – pohled na tuhle zbědovanou nicku plazící se před mým tělem mi udělal dobře. Vždyť jsem nic tak strašného neudělala, mojí myslí její myšlenka projela tak rychle, jako bych si ji snad myslel já a ona s tou myšlenkou neměla nic společného. Krátce jsem se zamračil a zatřepal hlavou, pořád jsem si jaksi nezvykl, že slyším myšlenky svého okolí. Bylo to hrozně zvláštní. Zaostřil jsem na ni zrak a nastražil ouška, když začala žblekotat další omluvy. Nadechl jsem se, že ji zas něčím setřu, ale to už se jala běžet pryč. Jediné, co jsem stihl, bylo zaslechnout její další myšlenku o tom, že se mnou přece nenechá sežrat.
Ještě chvíli jsem se díval s pobaveným úšklebkem na tváři na její mizící barevné tělo, pak se otočil a rozešel se podél řeky pryč.

>> Zrcadlové hory - podél řeky Mahtae

Jak jsem si tu tak sedel a sledoval odraz mesice na hladine jezera, okolim se roznesly podivne zvuky. Jakoby snad nekdo zakopl a... Skutalel se primo na me. Ucitil jsem naraz do mych beder, coz me fakticky vylekalo, protoze jeste pred par vterinami jsem tu byl uplne sam. Z toho soku mi vyletel zadek nad zem a usi se zcela automaticky pritiskly k hlave, zatimco ocas se stahl mezi nohy. Otocil jsem se, prede mnou byla barevna vlcice, ktera mi kricela primo do tvare, coz me mega vytocilo. Narazila do me, vylekala me z meho rozjimani o me vlastni dokonalosti, a jeste si dovolila rusit zdejsi klid svym otravnym revem. "CO JAKO DELAS!!!" oboril jsem se na ni, postavil se primo pred ni ve sve plne velikosti a vypjal hrud. Čnel jsem nad ni jako hora nad loukou. A ona furt rvala. Rvala a rvala, a me to desne deprimovalo, takze jsem se proste naprahl a znenadani ji pravou packou takovou uvalil na jeji tvar, az jsem z toho sam malem ztratil rovnovahu. Zapotacel jsem se a preslapl o par kroku vedle, uplne me vytocila! Hlasite jsem oddechoval a vypoulenyma dvoubarevnyma ocima na ni ziral. "Co tady jecis, jak kdyby ti to tady patrilo! Ty luzo jedna!" stekl jsem agresivne, az mi od tlamy vyletely sliny a u toho hrdelne zavrcel. "Tahni, nez ti vlepim i z druhy strany! Byla bys pak jeste barevnejsi, nez ses ted!" pozvedl jsem hlavu a naznacil ji svym pohledem "z patra", ze mi nesaha ani po kotniky.

Nastvala me, dostala co proto!

// Salem; 5. Sledovat odraz měsíce ve Velkém vlčím jezeru

<< Midiam - přes Východní hvozd

A konečně jsem přes další les dorazil až k Velkému vlčímu jezeru. Došel jsem až ke břehu, přičemž jsem se sklonil, abych se znovu mohl napít – vyschlo mi mírně hrdlo z toho chladného ovzduší. Nebo mě spíše bolel krk, možná jsem se drobet nastydl. Ale voda byla ledová, takže jsem si dal jen pár doušků, ještě ke všemu s táhlým úšklebkem, a pak se posadil opodál. Byl jsem tiše, jen jsem se zaposlouchal do hýkání hus, které poslední dobou létaly sem a tam, a poté do cvrkání cvrčků. Bylo to spíš už takové skomírající cvrkání, asi už na ně byla zima.
Bezděky jsem se zahleděl na hladinu jezera, byl jsem zamyšlený. Ani jsem si neuvědomil, jak krásný mi čisté jezero vlastně poskytuje pohled. Jasná obloha dovolila velkému měsíci na obloze osvítit nejen celé okolí, ale především zanechat jeho odraz na hladině jezera. Uvědomil jsem si to až po chvíli, co jsem na ten odraz civěl. Zamrkal jsem a zaostřil pohled, na tváři se mi vzápětí objevil mírný, skoro neznatelný úsměv. Zastesklo se mi po Nině a Lucy dohromady, rád bych tu pobyl chvíli s Ninou a pak zase chvíli s Lucy - s oběma bych tuhle krásu přírody obdivoval. Obě dvě byly takové jemné duše, každá měla jinou povahu, ale obě měly rády přírodu, jen každá po svém. Tiše jsem si povzdechl. Chyběly mi. Nebyl jsem zvyklý být poslední dobou sám, pořád jsem byl s Ninou, takže to teď bylo dost zvláštní, že jsem tady v takovou příjemnou chvíli seděl sám.
Hladina vody se náhle rozvlnila, zaslechl jsem tiché žblunknutí, možná že tam byla nějaká žabka. Odraz měsíce se tedy na moment rozhýřil, ale pak se zase ucelil a já ho mohl znovu, hezky klidně sledovat a u toho rozjímat o životě. O sobě. A o své momentální situaci.

<< Jezevčí hájek - přes Narvinij

Ještě několikrát potom, co jsem Ninu nechal samotnou, jsem se ohlédl a poslouchal v tichosti zvuky okolí, jestli se neděje nic podivnýho. Kdyby ano, ihned bych se vrátil. Byla noc, nevybrala si nejvhodnější dobu pro návštěvu mrtvých. Ztěžka jsem si povzdechl a donutil se pokračovat dál a už se znovu neohlížet. Musel jsem jí přeci dát trochu svobody a osobního prostoru. A taky důvěry.
Přes les jsem doťapkal až k řece, ze které jsem se napil, pak ji přebrodil a pokračoval dál. Měl jsem v plánu dojít až k vlčímu jezeru a tam si možná zkusit ulovit nějakou kachnu nebo něco, měl jsem trochu hlad. Sice jsem jedl toho uloveného losa, nicméně už jsem očividně většinu toho strávil. Měsíc mi naštěstí poskytoval dostatek světla a já tak mohl hezky bezpečně ťapkat a nesoustředit se tolik na cestu, protože jsem dobře viděl. Postupoval jsem tak díky tomu celkem svižně. Kdyby měsíc nesvítil, byl bych o dost pomalejší. Zastříhal jsem ušima, zaslechl jsem znovu hýkání hus. Možná, že by se mi opravdu nějaká podařila ulovit, asi jich v tomhle období bylo všude plno.

>> VVJ - přes Východní hvozd

<< Vřesoviště

Poslouchal jsem ji, a čím déle mluvila, tím víc jsem se usmíval. Líbil se mi pocit, že do mě byla takovej blázen, že si ani neokoukla jiný smečky a hned šla žít do té mé. Byl jsem rád. “Děkuju,“ hlesl jsem tiše a olízl jí tvář na znamení vděku. Každým svým slovem mě víc a víc ujišťovala o tom, že se rozhoduji správně a že nedělám chybu. Doufal jsem jen, že děti na mě nebudou naštvané. A taky bych nerad, aby mě Lucy nesnášela. Mohli bychom prostě jen... žít každý svůj život vedle sebe v Cedrové smečce a být v pohodě. To by se mi líbilo. Teda vlastně... Waristood by se mi nelíbil, ten by mohl odejít, ale kdybych měl Ninu i Lucy pohromadě, byl bych happy.
Zastavil jsem na okraji Jezevčího hájku, kde jsem kdysi mluvil se svojí zesnulou matkou. Ušklíbl jsem se, když mi ta vzpomínka vytanula na mysl. Už bych ji znovu nechtěl vyhledat, byla stejně jedovatá jako zaživa. “Tady to je,“ hlesl jsem a packou ukázal hlouběji do lesa. “Tady bratra určitě najdeš. Musíš následovat jezevce. Narazíš na něj někde v lese a on tě tam zavede... Na to místo,“ ještě chvíli jsem se na ni díval, a nakonec se usmál. “Taky tě mám moc rád. Miluju tě... A Cyrila, pokud ho potkám, pozdravovat budu,“ slíbil jsem, pak se otočil a jal se odcházet, ale nakonec jsem na ni ještě otočil hlavu a řekl: “Uvidíme se doma!“

>> Midiam - přes Narvinij

<< Skvělé místo pro Život - přes Kierb

Bylo až k neuvěření, jak jsme si s Ninou rozuměli. Co jsem řekl já, vzápětí řekla i ona a zase naopak. Nebo když už to jeden z nás nevyřkl nahlas, minimálně jsme to tak cítili. Usmál jsem se na ni a při zatahání za ouško mírně naklonil hlavu v bok. Bavilo mě, jak mi tohle dělala, byla v tom neskutečně originální, a to mi velmi imponovalo. Zatím jsem totiž nezažil vlčici, která by mě v jednom kuse tak miloučce tahala za ucho tak, jako to dělala Nina. Princezna Nina.
Mířili jsme k řece, od které jsem před chvílí přišli. Připadalo mi, že jsme s Ninou v tom lese hrozně dlouho, ale přitom se ještě ani úplně nesetmělo. Očividně to bylo jen pár hodin. Ohlédl jsem se na ni a počkal, až mě dojde. Potom jsem tempo kroku upravil na to její. “Jaké všechny smečky jsi tu už vlastně navštívila?“ natočil jsem na ni jedno, to bližší ucho. Nevzpomínal jsem si, jestli jsme se o tom bavili nebo ne. Přebrodil jsem řeku, za jejím tokem se zastavil a chvilinku přemýšlel, kam dál, ale pak jsem se vydal směrem k louce poseté fialovými květinami. I po té jsme celkem nedávno tlapkali. Za chvilku bude všechno zapadaný sněhem. Škoda. Snad bude zima mírná, nemám vůbec náladu na nějaký hromady sněhu po břicho, přes který se budu brodit. A na hlad taky ne.
Podíval jsem se na ni. Chtěla k Jezevci jít sama, což jsem chápal. “Nezlobím se, v pohodě. Aspoň na sobě nebudem tolik závislí, hehe,“ zazubil jsem se na ni a vlepil jí pusu na tvář, pak jsem vzápětí změnil směr k lesu, ve kterém sídlil jezevec. “Projdu si okolí, možná se podívám po Ciri… A pak se sejdeme doma, ano? Budu na tebe čekat. Kdybych tam nebyl, počkej ty na mně,“ usmál jsem se. A třeba narazím na toho Cyrila, meh.

>> Jezevčí les

Ještě chvíli jsme spolu s Ninou leželi vedle sebe a tulili se, očividně nás to oba dva dostalo. Na mě začal dokonce jít spánek, klimbal jsem a přivíral oči, ale Nina mě pak probrala, když se mnou začala mluvit. Oči jsem otevřel a zaostřil je na Ninu, která si náš akt pochvalovala. Samolibě jsem se pousmál, její pochvala mi samozřejmě udělala dobře. “To jsem rád, že se ti to líbilo,“ hlesl jsem tiše a olízl jí čelo. “Mě se to líbilo taky, moc. Ani nevíš, jak dlouho jsem to s tebou chtěl,“ přiznal jsem jí a uculil se. Byl jsem vážně spokojený. Život mi teď připadal náramně skvělý, dokonce jsem i zapomněl na všechna trápení, která mne již delší dobu provázela.
“To bychom asi měli,“ pokýval jsem hlavou, každopádně jsme přece ještě měli v plánu… Jo, přesně to. “Ano, ten jezevec je celkem po cestě, vlastně je to kousek odsud. Mám dojem, že někde na sever přes řeku,“ pomaličku jsem se posadil. Nohy se mi ještě třásly, byl jsem z toho ještě pořád jak mátoha, nejvíc by mi asi prospělo, kdybych se prospal, ale chtěl jsem Ninu doprovodit k tomu jezevci. Navíc když nebyla jako mátoha ona, proč bych jí měl ukazovat, že já jsem? Postavil jsem se, oklepal se a protáhl. “Tak jo!“ pronesl jsem. Snažil jsem se o energický hlas, ale vzápětí na to jsem zívl, takže ten energický tón asi moc přesvědčivý nebyl. Poťouchle jsem se zasmál. “Pojď, vyrazíme. Za chvíli bude noc, tak ať to stihneme,“ vybídl jsem ji, ještě jednou se otřel hlavou o její krk, a pak vyrazil.

>> Vřesovitě - přes Kierb

// Salem; 4) Pokusit se svést Ninu během romantické chvilky při západu slunce (na území "Skvělé místo pro život") - 3

Přetočila se na břicho a pro mě to byla jasná známka toho, že mě přijímá. Bez dalšího zbytečného otálení jsem se nedočkavě postavil nad ni a naklonil hlavu k jejímu uším, které jsem následně začal něžně olizovat. “Určitě se o tebe postarám,“ šeptl jsem, naposledy jí ouško olízl a následně jsem se čenichem přesunul na její zátylek, který jsem začal oňufávat. “Postarám se o tebe tak, že nebudeš chtít nikoho jinýho,“ čenichem jsem pomalu klouzal přes krk až k zádům, a ještě jednou, naposledy, se k ní přitulil. “Neboj se,“ šeptl jsem. Mluvil jsem tichým tónem, nechtěl jsem tuhle romantickou chvilku zbytečně narušovat.

Zadýchaně jsem se z ní svalil na bok, dopadl jsem jak přezrálá hruška ze stromu. Zrychleně jsem oddechoval a přitom se Nině koukal do očí, měl jsem hlavu zhruba na její úrovni. “Bolelo tě to?“ nastražil jsem na ni ouška. Doufal jsem, že si to užila stejně jako já a že v blízké době bude chtít opakování! Moje tělo pohltila naprostá euforie, byl jsem celý rozvláčněný, nechtělo se mi vůbec hýbat ani zatínat jakýkoliv sval na těle. Jen jsem vzdychl a olízl si tlamku. Nešlo mi normálně myslet, byl jsem ještě plný pozitivních dojmů, a ty pocity slasti mi ještě pořád ovlivňovaly – možná až zatemňovaly mozek. A možná jsem ani přemýšlet nechtěl. Jen jsem ležel a užíval si toho pocitu, který mi Nina poskytla.

Saelind, Reonys | říjen 5/10

Reonys mi v krátkosti shrnul, co dělal v době, co jsme byli od sebe. Pokýval jsem hlavou, “jojo, Deltičku houbičku si pamatuju, našli jsme ji s Ciri ztracenou mezi houbama. Proto houbička,“ zazubil jsem se. Bylo mi ale doopravdy úplně jedno, jestli Delta v Cedru zůstane nebo se vydá někam pryč, třeba hledat nějaký jiný domov. Lepší by stejně nenašla.
Reonys se omluvil a Saelind se nakonec omluvila taky, už tak asi po dvacáté. Jemně jsem protočil oči v sloup a zavrtěl u toho hlavou. Nechápal jsem, jak může existovat vlk s tak strašně nízkým sebevědomím. Kdyby byla na Gallirei soutěž o největší trubku, Saelind by ji vyhrála. “No, myslím, že vás tu nechám, ať se můžete v klidu seznámit,“ podíval jsem se nejdříve na Lin a pak na Reonyse, na kterého jsem se pousmál a zatěkáním obočí nahoru mu naznačil, ať do ní jde. Můj syn sice nebyl takové kvítko jako já, to jsem věděl, ale doufal jsem, že třeba překvapí a Lin uloví. Její táta je alfa, Reonysi! Je to dobrá partie! vyslal jsem mu myšlenku a důrazně na něj přitom hleděl, ale pak se otočil na Saelind, aby to nebylo trapné. Usmál jsem se i na ni. “Těšilo mě, krásná slečno,“ kývl jsem a na rozloučenou na oba dva zavrtěl ocasem. Pak jsem se otočil a pomalým, možná až šnečím tempem se odploužil pryč. Možná mi to trvalo tak dlouho, abych ještě mohl co nejdéle poslouchat, o čem spolu budou ti dva mluvit. Uši jsem nechával natočené dozadu na ně, ale dělal jsem, že se nic neděje a že prostě odcházím.
A pak jsem zmizel za obzorem a už se znovu neukázal.

// Salem; 4) Pokusit se svést Ninu během romantické chvilky při západu slunce (na území "Skvělé místo pro život") - 2

Nina se ke mně tulila, bylo na ní poznat, že je ze mě celá pryč, což mi dodávalo ještě větší sebevědomí. Cítil jsem se díky tomuto uvědomění vážně dobře, jako těžkej alfa samec, opravdovej drsňák, kterej sbalí kde koho. Zavrněl jsem a přitulil k ní hlavu. Nejen, že mi vědomí toho, jaký je do mě blázen, hladilo ego, ale zapříčinilo i moji výraznou rozrušenost, nadrženost… Neklid na duši. Najednou mi voněla ještě víc než běžně. Olízl jsem si čenich a bezděky se na ni natiskl, když mi vysvětlila, že „ljubim“ znamená „miluji“. Bylo moc roztomilé, jak z téhle situace byla celá taková rozpačitá, tím víc jsem se k ní tiskl, neb jsem mě pohltila silná touha ochraňovat ji, a přitom se jí zároveň i zmocnit, aby byla celá jen a jen moje. Chtěl jsem stvrdit naše slova činem, ke kterému se očividně schylovalo. Zapadající slunce dohromady s poklidným okolím lesa nám k tomu navíc poskytovalo ideální, romantikou protkané prostředí.
Už už jsem chtěl položit čenich na ten její, ale ona se zasekla a obávala se, jestli to nebude bolet. Zůstal jsem na ni chvíli tiše koukat, přemýšlejíc nad co nejvhodnější odpovědí. Vždyť já nebyl vlčice, nevěděl jsem, jaké to je z té jejich strany a jestli to náhodou nebolí, nicméně nechtěl jsem ji vyděsit, aby z toho celého, na co jsem se tak moc těšil, ještě ucouvla, takže jsem zavrtěl hlavou a konejšivě se na ni pousmál. “Neboj se. Když to budeme chtít oba dva, nemělo by to bolet. Naopak, je to moc krásný, vážně,“ olízl jsem její šedivé čelíčko, kterému už k dokonalosti chyběla jen ta princeznovská korunka, a nakonec na ni ten čenich opravdu natiskl. Jen jsem čekal, jestli náhodou neucukne?