Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// po domluvě přeskakuji Matali :)

Starlingovi se Etnyho jizva nejspíš líbila a zaujala ho, což šedulku velmi potěšilo. Začal významně přikyvovat a ještě jednou mu stehno strčil pod čumák, aby se jizvou mohl znovu pochlubit, i když ji už každý zde viděl. “Ano, bolela! Ale stálo to za to, byl jsem pak za velkého lesního zachránce! Úplnej borec! Fakt šílenej bouchač, chápete, ne?!“ promlouval k nim akčním tónem hlasu, pak se zazubil. Jó, kdyby tak všichni věděli, že celá akce probíhala tak, že ihned, jak Etney dostal od medvěda zásah, se schoval pod strom a celou akci přetřepal v bezpečí ve svém úkrytu. Nicméně, to už teď nebylo vůbec podstatné, jelikož celé tohle byla jedna velká minulost a nikdo se ho na to nijak blíže ani neptal. A i kdyby se ptal, Etney by stejně nikdy neřekl pravdu. To už se ale vrátila Severka obecná ze své výpravy za nějakým padouchem, který zřejmě okupoval jejich smečkovo-Raglalské území a taktéž apelovala na Falka, aby i jí sdělil své magie, takže hnědého vlka jen (protentokrát tiše) pozoroval a vyčkával, co řekne. Křídla? Jaký křídla? Koukl se na své tlapy a pak zabořil pohled zase do Faliona. Hm, asi chce být jenom zajímavej a ve skutečnosti žádný křídla nemá. Co neuvidím na vlastní oči, tomu neuvěřím! “Tak já se loučím se všemi!“ pronesl hlasitě tak, aby ho všichni dostatečně dobře slyšeli. “Moc vám děkuji za možnost pobýt ve vaší smečce, a doufám, že se ještě někdy setkáme,“ usmál se na všechny přítomné. Myslel to vážně. “A Severko s Matali, hodně štěstí v životě! Doufám, že se zase brzičko setkáme, moc dlouho jsem si vás dnes neužil. Ale chci navštívit rodinu, tak musím běžet.“ Přiblížil se k oběma děvčatům a tlapkou se dotkl nejdříve zad Matali a pak i zad Severky. Něco jako rozlučkové pohlazení. “A děkuju!“ naposledy si obě dvě prohlédl, a pak se vydal pryč.
Bohužel ho před odchodem nenapadlo zeptat se na cestu. Tedy, i kdyby ho to napadlo, skrz svoji hrdost by to zřejmě stejně neudělal, ale nedošlo mu, že vlastně nezná tu správnou cestu domů. Tehdy z lesa do Ragaru ho vedla Awnay, on si cestu bohužel nezapamatoval, protože nedával pozor. Jedno ale věděl jistě – všude v lesích tady na severu byli duchové! Musím se těm lesům nějak vyhnout, sakra. Budu přece vládnout, ne? Na to musím bejt živej a zdravej! A vůbec, světu bych jistojistě chyběl, kdyby se se mnou něco stalo. Ohlédl se za sebe, když odcházel z Ragaru a na pár chvilek se pozastavil. Chtěl si tento objekt v horách zapamatovat, aby věděl, kde příště bude moci Severku s Matalinkou najít. Raglalský les, hmm, ani si nevzpomněl, že v lese byl hned dvěma vlky opravovaný za špatně vyslovený název. No, co mu kdo nevpálí přímo do obličeje, to on nepochopí. “Brzy nashledanou, mé slečny,“ sám pro sebe se pousmál, mrskl ocasem a vydal se tedy konečně na cestu. Někam tam rovně za čenichem, kam ho tlapky nesly. Vybíral si co nejschůdnější terén, aby se nemusel moc namáhat. Už tak tu byl všude sníh, samej výmolek a ostré vyvýšeniny, to jeho princovským tlapkám prostě nesvědčilo. Byl zvyklý na měkkou lesní hlínu a travičku.

>> jezero Nä´hi

Od Severky se dozvěděl, že je také povýšená jejich Alfákem. “Tím pádem jsme na stejném postu, Severko! Jako dvojčata!“ zahalekal radostně a zavrtěl několikrát energicky ocasem. Ohledně opravy jeho výslovnosti se nevyjádřil, pravděpodobně to ani nezavnímal, bohužel. Pak ale zvážněl a několikrát přikývl. “Ano, ano, veliká zodpovědnost. Proto jsme to povýšení nejspíš dostali, protože jsme oba dva velmi zodpovědní!“ pronesl trošku intelektuálním tónem a posadil se. Vypjal hruď, aby působil trochu více majestátně, než ve svých očích působil doteď, ale ke smůle ostatním mu tento klid na duši moc dlouho nevydržel. Zadek zase zvedl a celou skupinku si obklusal, aby si je mohl prohlédnout i zezadu a tak celkově ze všech stran, přičemž poté surově skočil Falionovi i Starlingovi do řeči. Zřejmě chtěl být středem pozornosti nejen u slečen, ale i u chlapců. “Téda, Starlingu, máš docela pěknou srst!“ podivil se. Když mu ho popisoval Fiér, představoval si o dost škaredšího vlka, Starling byl celkem pěkný. “Kde jsi vzal ty jizvy? Taky mám jizvu, hele!“ ukázal na něj svoje zadní stehno a hlasitě se zachichotal. “Získal jsem ji v boji proti medvědům, kteří napadli naši smečku! Možná i to je povinnost Delta jedince, že? Aby smečku v případě nebezpečí ochraňoval...No, a to přesně jsem udělal! Ochránil jsem naši smečku!“ pozvedl s tichým „hmmpf“ hlavu a spokojeně zamlaskal. “Jo a taky mě napadlo, co vaše magie? Severko? Matali? Možná i Falione? Nebo..Starlingu. Ale spíš jen Severko, Falione a Matali,“ zasmál se nad svým vlastním „vtipem“ a nadšeně celou skupinku pozoroval. Nemyslel nic z toho, co dělal špatně, vždyť on byl prostě jen takový malý trouba. “Já jsem se zlepšil ve své vrozené magii, ale zatím jsem bohužel nepocítil nějakou změnu. Jakože bych třeba měl nějakou novou nebo osobitou magii. Vy máte svoje osobité? Slyšel jsem, že jsou to hodně silné magie!“
Matali se celou dobu vyjadřovala tak hrozně neutrálně a bez nadšení, až se tomu Etney musel divit. Nic jim sama od sebe neřekla a víceméně jen přitakávala. “Matalinko, nejsi nějaká unavená? Možná bych se měl zastavit jindy? Nechtěl bych vás zdržovat nebo něco, ale strašně rád bych si s vámi potom někam vyrazil. Takže to asi stejně necháme na jindy!“ přeskočil z magií zase na jiné téma. To už se navíc i Falion, jehož jméno si konečně po několika shledáních, které proběhly v minulosti zapamatoval, zeptal, jaké mají plány. “No to já se musím vrátit domů, chtěl jsem se vidět s mamkou a taťkou, protože jsme měli nějaké jako...konflikty. Navíc jsem si uvědomil, že jsem doma dlouho neukázal, takže bych měl tak jako tak zamířit odsud rovnou do Asgaaru,“ chopil se ihned slova a sdělil všem to, co mu leželo na srdíčku.

// VLA: 3) MAGIE

Skoro alfák, zaznělo mu myslí několikrát po sobě hned poté, co to Falion řekl. Podíval se na něj, zastříhal ušima a tak nějak nevěděl, co si o tom myslet. Vždyť byl přece skoro alfák, ne? Už jsem Delta! Zanedlouho určitě budu Gamma jen...se asi musím více zdržovat doma, heh. Nojo, Vždyť doma jsem taky moc nepobyl. Zamyslel se nad tím, co v posledních dnech a týdnech vlastně dělal. Faktem bylo, že hned, jak se vrátil z výpravy, kde potkal Sayuriho a spol., vyrazil se sestrou hledat Severku s Matali. Musím se pak zastavit doma a chvíli tam pobýt, aby to vypadalo, že taky něco dělám a přidávám tlapku k dílu, konečně učinil rozhodnutí. Na Faliona se pak trošku nezúčastněně pousmál a pokýval hlavou. “Tak tak, skoro alfák,“ přitakal sebejistě. Snažil se na sobě nedávat znát to, že o tom byť jen chvíli pochyboval a přemýšlel. Vždyť on je...bude všemocný alfák! Je někdo, ne nikdo! Nikdy o sobě nepochybuj! zpražil se, nicméně potom už své myšlenkové pochody stopl. Chtěl se věnovat jen a jen děvčatům.
Tak nějak naštěstí nepostřehl ten rozdíl mezi jejich přivítáním. Zatímco on je tak akčně a opravdu s velkou vervou a nadšením přivítal, zdálo se, že jim je to spíše nepříjemné, než že by měly upřímnou radost, že ho vidí. Etney tohle však díky bohu nevnímal a nepociťoval ani ten fakt, že je zde některými jedinci (// STARLINGU! :D) nechtěný. Severka stopla jeho otázky, že se ona ptala první a on má jako první také odpovědět. Očima těkal z Matali na Severku a zase naopak. Doslova hltal to, jak vypadaly. Potřeboval si je zase na dlouhou dobu zapamatovat, neboť věděl, že se zase nesetkají jen tak. Vnímal všechno - jejich rysy, to, jakou mají obě dvě elegantní postavu. Barvu a kvalitu jejich srsti. To, jak přenádherné mají oči. Tvar jejich jemných, roztomilých oušek. Prostě všechno. Byly dokonalé. Přesně tak, jak si pamatoval z minulosti. Šťastně zavrtěl ocasem a světe div se! Posadil se zadkem na zem. “Já jsem...hehe,“ pousmál se a lehce se podrbal zadní tlapkou za uchem. “Jak bych asi tak začal?“ pronesl skoro dospěle a moudře! Jakoby opravdu přemýšlel nad tím, co vlastně má říct. “Já žiji pořád doma s rodiči v Asgaarské smečce. Daří se mi...No celkem dobře. Sice se stalo pár věcí, které bych ze života nejraději smazal, ale jinak je to super!“ Opět zase nabíral na intenzitě a bylo jasné, že zase nastoupí jeho klasická kanonáda slov. “Věděly jste, mé půvabné slečny, že jsem už Delta? Postoupil jsem z Kappy na Deltu, měl jsem z toho opravdu radost! Teď se doma teda moc nezdržuji, měl jsem dost konfliktů, takže jsem radši trávil čas jinde. Řekl jsem si ale, že abych se stal opravdovým Alfákem, měl bych doma být více. Jinak můj kamarád Yeter, nevím, jestli ho znáte, ten je ve smečce pořád se mnou! Už se sice tolik nevídáme (tón se změnil na trochu zklamaný a smutný, ale jen počas toho, co mluvil o Yeterovi), protože jeho zajímá jen Ashe, což je další vlčice z naší smečky, nicméně já ho mám pořád rád a myslím, že on mě taky! Je to určitě můj pravej žůžo-labůžo kamarád!“ zazubil se. “No a takže já jsem z Kappy postoupil na Deltu, dostal jsem taky post učitele, máme ve smečce totiž dvě vlčata!“ pyšně pokýval hlavou, jak se teda jejich smečka krásně rozrůstá. O tom, že má bratra, o tom se raději nezmiňoval. Podal to tak, že i on je jen nějaké cizí vlče. “Určitě nemám daleko do toho stát se Alfákem, vypadá to, že matka a otec už stárnou, hehe,“ zazubil se. “Takže brzy rezignují a určitě mi smečku předají! A konečně budu vládnout a budu tak všemocný, jako je můj otec! Věděly jste, že můj otec jednou porazil celou bandu šakalů úplně sám?!“ vykulil na obě dvě oči. Byl z toho svého vyprávění tak nažhavený, že mu vyskočil zadek ze země a ocas se rozkmital rychlostí formule 1. “A moje kamarádka Laura, která se o mě hodně starala, když jsem byl malej, už je Beta! Stala se z ní Beta celé naší smečky!! To je, co? Panečku...Hehe...Jednou taky budu tak skvělej a všema obdivovanej!“ Očka mu zářila. Bylo vidět, že ho smečková hierarchie hodně bere. Že si opravdu myslí, že ho potom budou všichni uznávat a že bude ještě víc někdo, než je teď. Když on si prostě na tom postavení zakládal. “A co vy dvě?“ konečně ho napadlo zeptat se i na jejich život. “Máte obě dvě smečku? Jaká jsou vaše postavení? Severka je asi tady v Raglalské smečce, že?“ usmíval se jak měsíček na hnoji. Byl prostě tak nadšený a happy, že si ani neuvědomil, jak moc zkomolil před místními název jejich smečky. Když on si chudáček dost dobře nezapamatoval, co sestra říkala. Sice mu říkala Ragar, ale on asi tehdy, co mu to povídala, nedával pozor. Nakonec se podíval na Faliona. “Takže ty jsi Raglalský Alfák, že? A jak že se to jmenuješ?“ naklonil hlavu jemně do strany, přivřel jedno oko a to druhé vykulil. Prostě výraz alá dement.

// VLA: 2) VLCI

“Samozřejmě, že nezapomněl, má urozená sestro!“ kousavě odpověděl na její, dle něj ne příliš vhodnou otázku, kterou se Awnay jeho chování nejspíš snažila usměrnit. Protočil zlehka očima a jeho pohled padl na Faliona, který se zrovna podivoval nad jeho přezdívkami. "Já mám spoustu zážitků a ještě větší spoustu prapodivných příběhů a příhod! Tohle vzniklo ale jen zcela čistě totálně v mojí dokonalé inteligentní mysli, víš? Líbí se ti ty přezdívky, co?! Taky bys chtěl mít takovej vymýšleč přezdívek v hlavě, jako mám já, co?" vykasal se na nohou až k nebesům a pyšně si odfrkl. "Jsem ten nejlepší vymýšleč přezdívek! Taky ti nějakou vymyslím, chceš? Jo a víš co? Mohl bych ti pak všechny ty svoje zajímavé historky povyprávět, jo? Co ty na to? A mohli bysme se spolu pobavit o Alfáctví, když já jsem taky už ten skoro Alfák," začal na něj divoce mrkat a pohazovat hlavou. Byl by na něj dál chrlil další a další slova, ale pak se to stalo...Severka. Severka! Etney tomu nemohl uvěřit! Vážně vidí po takové dlouhatananánské době svoji kamarádku! “Sev...“ chtěl ji náležitě přivítat, ale ztichnul, když se Severka přivalila k tomu vyžleti a políbila ho na přivítanou. Chvilku na ně smutně koukal, ale pak se na oba dva usmál, i když značně posmutněle. Snažil se zakrýt to, že ho bolelo vidět takové aktivity na vlastní oči. Ani ne tím stylem, že by Severku chtěl sám pro sebe, ale spíše jim to záviděl. On neměl nikoho, s kým by takové věci mohl sdílet, a ani se mu nedařilo nikoho najít. “Severko,“ pověděl tiše a začal vrtět ocasem. Sice si přivítání po takové době představoval trochu jinak, ale to už bylo jedno. On by ji přivítal daleko akčněji – přihrnul by se k ní, povalil ji a začal ji celou oblizovat. Měl opravdu radost, že ji vidí, ale ona na jeho konto jen suše pronesla pár vět. Tiše si povzdechl, ale znovu se pousmál, aby vypadal, že se nic neděje. “Moc rád tě vidím,“ kníkl a začal vrtět ocasem. Už už se chystal jí něco říct. Chtěl se začít vyptávat na spoustu věcí, ale to už v dálce ucítil pach jeho vysněné...Matali. Te přenádherné vlčice, která se mu už od prvního pohledu tolik líbila. Ohlédl se za sebe, a když ji uviděl kráčet, jeho oči zněžněly. Opět se snažil nedávat na sobě nic znát... ale přece jen, šlo to špatně. Matali se mu už tehdy moc moc líbila, a teď měl pocit, že vypadá ještě lépe jak předtím. Navíc i Etney za tu dobu mírně dospěl a změnily se mu priority, teď po vlčicích koukal daleko více než předtím. “No Matali!! Matalinko!!“ výskl radostně. Tentokrát už své emoce na uzdě neudržel a začal na místě poskakovat z tlapky na tlapku a vesel kňourat. Vem to čert, že ho ani jedna nepřivítal dle jeho představ... Prostě jsou tady! Obě dvě! A jemu se podařilo je najít, shledat se s nimi! Oči mu zářily a on v hlavě děkoval vlčímu bohu za to, že se s těmito dvěma úžasnými vlčicemi v minulosti mohl setkat. “Severko obecná, Matali veverkovská!!! Já vás tak neuvěřitelně moc rád vidím! Tak moc moc! Ani to nemůžu...ŘÍCT!“ na konci věty už mu hlas ujel někam do výšky. Zase začal kňučet a k oběma se přihrnul a začal je objímat a tulit se. Jako malé nezbedné vlče. Samozřejmě tím svojí prdelí žduchal do Starlinga, ale bylo mu to úplně jedno.
Po nějakém to přivítání a dalším splašeném poskakování se trochu uklidnil, poodstoupil od obou vlčic a pohlédl na Awnay, na kterou skoro zapomněl. “Otec?“ podivil se, když pronesla tu větu o tom, že je tu v lese i táta. Co ten tu dělá? Přišel mě snad hledat? stoupla mu kapička naděje, že o něj rodiče mají stále zájem, ale pak si uvědomil, že to nejspíš jen zase trochu naivně smýšlí, a kapička naděje ho zase rychle opustila. “Já tu zůstanu s Matali a Severkou, Awnay! Pokud už se teď a tady znovu neuvidíme, brzy nashledanou!!“ zavolal za ní, a ještě chvíli hleděl na její maličkost, když odcházela. “Děkuju, Awnay!!“ křikl ještě, nicméně pak se začal zase věnovat děvčátkům. “Matali...ty...“ vypadáš tak úžasně! “Tak dlouho jsem tě neviděl! A tebe Severko!“ zažvatlal znovu naprosto totálně nadšeně. “Jak se vám daří?“ Všechny ostatní ignoroval.

// Pořadí je teda Etney, Severka, Starling a Matali? Abych si to shrnula spíš tak...sama sobě :D protože jak je to tu zaspamované, připadá mi tu celkem zmatek :D Falion nevím, jestli hraje s námi? pokud jo, asi jsem hodila post před ním, že? T.T T.T pardon! je to tu fakt zmatené!

Co znamená choulostivý? Je to dobrý nebo špatný? No, ale zmínila tam, že mám královský zadek, takže je to asi dobrý. Královská choulostivá řitinka, hehe! Přikývl na tu pěknou řeč své sestry, aby ten fakt o choulostivém zadku potvrdil, i když vlastně vůbec nevěděl, co to znamená. “Přesně tak! Takže nám je sem okamžitě, ale O-KAM-ŽI-TĚ do...ve...hehe...totiž....nooo, radši nic.“ S přihlouplým výrazem a poťouchlým úsměvem na tváři se nakonec raději odmlčel, když uslyšel tu větu o Ragarských duších. Copak v každém lese žijí duchové? Co to sakra je? To není možný! Awnay mi určitě kecá, musím se zeptat doma otce! Nebo možná... možná raději Laury, nenápadně se porozhlédl kolem sebe a pro jistotu i stáhl ocas mezi nohy, aby mu případně nějaký duch nevletěl zezadu kakací dírkou do těla. Od teď se zase cítil mírně nejistý. Jeho postoj se z hrdého a sebevědomého vlka rázem změnil na ťulínka poprděného. Stál tam jak jahůdka, jak totální jojínek, uši připlesklé na krku, ocas mezi nohama a oči mu neustále ujížděly do stran, jak tak horlivě kontroloval svět kolem sebe. Kdyby se někde něco šustlo, vyletěl by z kůže! “Vítání?“ zopakoval jemně pohrdavým tónem hlasu a povytáhl obočí nahoru. On se přece dobrovolně nebude zdržovat někde, kde létají zabijáčtí duchové padlých předků! “Jistě na mé kamarádky rádi...milerádi počkáme!“ řekl to, protože jeho sestra měla v plánu na Severku s Matali počkat. Museli přece tahat za jeden provaz, jsou sourozenci, ne? Nicméně i po tomto rozhodnutí a přivítání ve smečce zůstával stát na místě bez hnutí. Je tu ta možnost, že když pohnu tlapkou, chňapne mě zespod duší břečťan, obmotá mi nohy a vcucne mě do pekla!! Padlý břečťan, který uschnul zaživa pod náporem slunečních paprsků!! zděšeně vykulil oči. Kéž by tak všichni kolem věděli, co se mu honí hlavou. Takže... my počkáme přímo zde!“ vyštěkl z ničeho nic. Odmítal udělat byť jen krok do strany. “Kdyby nás náhodou Severka obecná a Matali veverkovská nemohly najít,“ osvětlil své náhlé rozhodnutí vymyšlenou lží. Nezapomněl svým kámoškám dodat ke jménům jejich tituly, které jim vymyslel už tehdy na jejich společné výpravě. Teda aspoň doufal, že to nespletl. Už si přesně nepamatoval, která z nich byla veverka a která obecná. Hehe.

// Severko, ááááw a Etney je nesmírně šťastný, že jsi zpátky! a já taky.

Ahoj všem! Tak já…to alespoň zkusím, abych pak nebyla zklamaná, že jsem to nezkusila :D

Chtěla bych se přihlásit do konkurzu a získat tak možnost již pátého – a také posledního T.T charakteru. Je pravda, že poslední měsíc má aktivita byla dost tristní, ale to bylo skrz osobní důvody v reálném životě (no, to určitě má jednou za čas každý, takové ty depky). Nyní se má aktivita naplno vrací a mám chuť vdechnout život zase někomu dalšímu <3 Nechci si vyrábět úplně nový charakter bez známostí, spíš bych chtěla svůj slot věnovat někomu, kdo zde chce mít hrající dítě či sourozence
Na hře jsem už od Silmarionu, náš vlčí svět opravdu miluju a neplánuji skončit. Za Haruhi jsem jeden čas měla „hrací depku“ a nevěděla jsem, jak s ní pokračovat, nicméně díky zimnímu teroru :D a lavině jsem tuhle situaci vyřešila, a svoji babičku tak nemusela nechat zemřít Dále mám Etneye, toho jsem si vzala jako odrostlého, kdy nic moc nestihl s minulými hráči zažít a…neskutečně mi sedí <3 a pak mám ještě své dvě slečny, se kterými mám v hlavě mnoho plánů – Marion už čeká na Thorana :D a určitě mu šííleně podlehne a daruje mu své srdce. Jinak jsem kompletně přepsala příběh i povahu Etneye a Mari, je tam zahrnuto vše, co zatím stihli zažít, a myslím, že toho není zrovna málo Posty píši tak, jak mi čas pracujícího a sportovně dost aktivního člověka dovolí

Řekla bych, že jsem opravdu dlouhodobě aktivní hráč, co sice má občasné výpadky, ale jinak hru obohacuji o (řekla bych) poměrně kvalitní posty a také stálou aktivitu. Snažím se také účastnit smečkových i jiných Gallirejských akcí a zastávám ten názor, že když nejdou do našeho světa noví hráči, musí hru držet „staří“ hráči spolu s novými charaktery Taktéž jsem nikdy nesmazala jediný charakter a nevyměnila vlka, což je nepodstatné, ale jako fakt u konkurzu to mohu zmínit :D

Prosím tedy o zvážení a byla bych nesmírně šťastná, kdybych od admin týmu dostala jejich důvěru a také možnost posledního slotíku. Děkuji

// edit: a dovedla jsem zpět Severku! :D :D

Zanedlouho poté, co zavyla jeho sestra, se lesem ozvalo vytí jednoho ze smečkových vlků, a tak bylo jasné, že o nich zdejší ví. Etney dál zůstával stát ve své „nastavené“ pozici (vypjatá hruď, ocas hezky přirozeně, uši dopředu), pouze si tlapkou ještě upravil srst na hlavičce a čenichu, aby vypadal co nejlépe. “Nemám něco mezi zubamááá-ááá?“ zeptal se, a aniž by pořádně stihl dopovědět slovo „zubama“, už rozevíral tlamu a různě na sestru cenil zuby. To už ale zahlédl v dálce koutkem oka příchozího, takže se honem rychle hodil do klidu, nahodil svůj intošský výraz a mlčky postával jako nějaký namakaný bodyguard vedle své sestry.
Po příchodu vlka se Awnay chopila slova jako první, i když se Etney už dávno nadechoval, že začne. Místo toho ale nadechnutý vzduch z plic vydechl, mrskl ocasem a našpulil na pár chvilek uraženě rtíky. Poté, co je oba Awnay představila, navázala ihned na důvod, proč tu vlastně jsou. To už ale Etney se svojí skromnou dávkou trpělivosti, kterou mu vlčí bůh nadělil, nevydržel a skočil jí do řeči zvýšeným hlasem tak, aby ho bylo pořádně slyšet. “Etney I. Asgaarský,“ opravil ji co nejvíc vznešeným (vůbec nezněl vznešeně, ale Etneyovi to tak připadalo) hlasem a k tomu si tichounce jen tak na oko odkašlal. Samozřejmě si tlamičku u pokašlání přikryl tlapkou, aby vypadal, že má řádné královské vychování. “Jmenuju se Etney I. Asgaarský, budoucí Alfa Asgaarský, vévoda Gallirejský a prvorozený syn slavného vlka Arcanuse a jeho družky Elisy!“ vypálil ještě svůj naučený, vymyšlený dodatek svých královských titulů na Starlinga, přičemž se ale pořád snažil u toho působit co nejvíc vznešeně a hrdě. Byl ale tak vzrušený, že to šlo dost těžko. Chtěl se totiž před těmito vlky pořádně ukázat, nandat jim to. Srdíčko mu zběsile bilo, žaludek měl jako na vodě a nadržený pocit z celé této situace v jeho těle rostl nevídanou rychlostí. Výraz ve tváři měl však klidný a vyrovnaný.
To už ale trojici vlků navštívil další vlk, kterého už nejspíš Etney kdysi viděl. Něco ho nabádalo v mysli, že tento vlk možná zná nějak blíže Fiéra i Awnay, ale jistý si tím nebyl. “Jak už řekla má urozená sestra,“ chopil se tentokrát slova dříve. “Hledáme zde Severku s Matali, dvě vlčice, mé kamarádky,“ doprovodil své vysvětlení krátkým pokývnutím hlavy a jemným pousmáním. Už to vypadalo, že bude mlčet a že tuhle situaci nakonec zvládl celkem obstojně, ale to by nebyl Etney, aby nedodal ještě nějaký svůj klasický hlod. “Nachází se zde, nebo tu jen marním svůj drahocenný královský čas místo toho, abych dohlížel na své poddané?“ povytáhl arogantně obočí a na oba vlky před sebou upřeně zíral. Teda ne přímo na ně, ale spíše do rozestupu mezi nimi, protože stáli oba dva vedle sebe, a kdyby zíral přímo na ně, rozjely by se chudáčkovy jeho nadstandardně bystré oči. Pak by švidral a to by přece nepůsobilo moc vznešeně. Nakonec ale svůj upřený pohled „kamsi do daleka“ změnil na těkání očima z jednoho na druhého. To působí lépe, souhlasil jeho vyšinutý mozek se změnou očního pohybu.

<< Jedlový pás

Terén, ve kterém se teď sourozenci pohybovali, se Etnymu vůbec nelíbil, a to hned z několika důvodů. Plno kopců, při jejichž výšlapu bolely princátko tlapky a celé nohy, nerovný povrch, který ho rozčiloval, severní část země, tudíž větší chlad, a jako třešnička na dortu velikananánská spousta podezřelých stromů, za kterými se mohly ukrývat různé duchyně, duchové a jejich dušata. Oklepal ze sebe jakési jehličky, které mu nejspíš právě ti zmiňovaní duchové shodili za krk, a koukl udiveně na sestru. “Tady taky?!“ zopakoval totálně udiveným hlasem to, co mu právě teď řekla. Musel ale šeptat, protože se bál, že když to duchové uslyší, půjdou po něm. Přikrčil hlavu, přitiskl uši na krk a znepokojeně zkontroloval očima celé širé okolí. “Jakto, že jsou všude duchové? Vždyť... Vždyť to budou v každém lese!! Nebudu teď moct nikam chodit!!“ strachoval se, znovu se rozhlédl a u toho začal pomalu, ale jistě, stahovat ocas mezi nohy. Dech mu začal těžknout, a kdyby to šlo, dozajista by se začal celý potit. Navíc onen složitý terén mu na tom dechu a potu taky moc nepřidal. “Že jsme sem vůbec chodili! Fakt už! Měl jsem se na to vyprdět a zůstat doma,“ hudroval naštvaně. Od teď půjdu s pořádně nakrabaceným xichtem, abych dal všem najevo, jak mě to tady nebaví! Zamračil se, nafoukl tváře, našpulil pusu a s nahozeným hrbem na zádech protivně pokračoval dál v cestě. Chtěl teď mlčet a po zbytek cesty nic neříkat, jenže mu ten příběh, který mu ségra vyprávěla, vzal i ten poslední vítr z plachet. Naštvaný výraz vyměnil za vyděšený a nakrčil nosík jako malé vlče, kterému zde něco smrdí. “Awnay! To nemyslíš vážně!“ vyhrkl vysokým pisklavým hláskem a začal cupitat malinkatými krůčky vedle sestry. Jeho pohyby byly netrpělivé a hlas velmi naléhavý. “Určitě kecáš! Neviděla jsi žádný stín, že ne? Řekni, že ne! Nebudu tam už moct žít! Budu se muset odstěhovat!! A nebudu moct být Alfou!!“ začal vyvádět. Najednou se ale pozastavil a zadumal se. Když je to ale duch mého malého brášky, možná... Možná by mi nic neprovedl! Třeba, kdybych ho našel a promluvil si s ním, bylo by to lepší! Možná by se z něho stala má podpora! A mohl by mi pak dopomoci k trůnu!! Vykulil oči a doběhl svoji sestru. “Napadlo mě, Awnay,“ začal najednou nadšeně vyprávět, přičemž do toho začal vrtět ocasem. “Co kdybych se s Castielem nějak spojil? Mohl bych se od něj dozvědět něco víc! Jestli v tom lese celou dobu žije s námi, mohl by mi povědět vše, co se celou tu dobu v mé nepřítomnosti v lese dělo!! Alfa musí znát všecko! A taky bych třeba věděl, jaký na mě mají názor ostatní!“ Radostně si poskočil a výskl. “Ženiální plán, že jo?!“ začal se radost, chmury ho přešly a strach z duchů vymizel, protože na něj jednoduše zapomněl. Teď nad duchy přestal uvažovat.
Když ucítil pach různých vlků a uslyšel sestru výt, došlo mu, že právě dorazili někam do nějaké smečky. Odvodil si, že tu nejspíš tedy žije Severka i Matali. “Jak že se to tu jmenuje?“ zeptal se sestry a zvědavě začal vše očichávat. Očichával různé stromy, kamínky, keříčky, a nakonec vrazil šňupák dolů a začal s ním rejdit o zem. “Tolik pachů! Určitě mě tady všichni budou obdivovat, protože... protože se jim budu líbit! Že?“ ukončil své čmuchání a začal zase poskakovat vedle sestry. “Já nikdy nedělám hlouposti!“ ohradil svoji maličkost, pyšně vypjal hruď a zůstal stát. Nahodil ještě trochu více inteligentní výraz. Připadal si teď tak majestátně. Určitě ze mě všechny vlčice a vlčí homouši potečou! Budou se jim zapalovat lejtka, je to jasný. Jsem sexy chlap! Jsem tutovej! Pořádnej řízek! Fakt šílenej bouchač! Dodával své maličkosti ještě kapku sebevědomí, aby bylo ještě vyšší, než je teď.

<< VVJ (přes ZG)

Jakmile vstoupili do lesa, uvědomil si Etney, jak velká tma tu vlastně je. Tím, že tu byly samé jedle, neproniklo dovnitř ani trochu měsíčního svitu. Pozastavil svůj krok, aby mohl vzhlédnout nahoru k obloze. Špičky vysokých stromů se líně pokyvovaly ve výšinách a šedivý vlček na ně zaujatě hleděl. “Awnay, myslíš, že aji tady jsou duchové? A co třeba u nás v Asgaaru? Tam taky?“ napadlo ho a svůj pohled namířil tím směrem, kterým stála jeho sestra.
Nakonec, když ho ujistila, že je to už hodně blízko, se dal opět do pohybu. Tentokrát už mlčky, neboť právě začal přemýšlet nad svýma dvěma kámoškama z minulosti. Vzpomínal. Občas se mu ale pod tlapy připletla nějaká šiška či ho do polštářku bodlo pár jehliček, to ho vždy ze vzpomínání vytrhlo. “Myslíš, že tam budou? Severka s Matali…A co když si na mě nebudou pamatovat? Že jako zapomněly?“ vyslovil své obavy, které se mu zrovna ploužily hlavou, nahlas.

>> Ragar

“Tebe bych za matku teda nechtěl,“ pronesl neutrálním tónem hlasu. “Stejně nechápu, jak s tím plandavým uchem můžeš bejt. Kde jste se potkali? On se ti líbí? Třeba já mám stokrát hezčí uši jak on. A taky kožich! Viděla jsi jeho kožich?!“ zhnuseně vyplul jazyk ven z tlamy, jakoby zvracel, přičemž k tomu vydal i onen doprovodný zvracecí zvuk. “Je trojkolorní! Trikolorní! Trojbarevňák! A ještě ke všemu, jakoby toho nebylo málo, jsem si nedávno všiml, že má pěkně protáááááhléééé rypoň,“ několikrát spolu se zavřenýma očima velmi důležitě přikývl a pak pohlédl na svoji sestru. “A taky se ztrácí, neumí se nás – polobohyně a totálního boha - držet“ dodal, ale to už spíše jen tak zamumlal. “No, takže fakt nechápu, co na něm teda vidíš.“
Zrychlil krok a dostal se před sestru. Tma mu nevadila, zrak měl dobrý. Zaregistroval, že od jezera mířili společně zase kamsi k lesům, to se mu moc nezamlouvalo. Okamžitě se mu hlavou prohnaly věci, které mu Aw povídala o duších a mrtvé smečce. Na to konto se mu totálně naježily chlupy na týlu a on svůj krok zase zpomalil, aby se Aw dostala před něj a mohla ho vést. “Doufám, že už to bude brzo!“ ohradil se, aby nevypadal moc vyděšeně.

>> za Awnay

<< Ageron

Během cesty Awnay zmínila, že je nějak moc dlouho tma. Když se nad tím Etney zamyslel, musel uznat, že má pravdu. Párkrát přikývl a tiše si povzdechl. “Jo, je to divné,“ zamumlal čumíc upřeně před sebe. Popravdě ho ale ta tma nijak neděsila. Nejspíš si ještě totiž pořádně neuvědomil, jak moc divné to je. Pak se probral ze svého „zamyšleného transu“ a vesele zavrtěl ocasem. “Neboj, Awnay!“ vypískl a ze dvakrát pohodil hlavou. “Fiéra najdeme, však já jsem stejně přece chtěl najít Severku s Matali, ne? Proto jsme zamířili tam, kam jsme zamířili!“ Přišel si teď dost inteligentně. Rád šířil svá moudra. Spokojeně přikývl několikrát hlavou a s přiblblým úsměvem na sestru čuměl. A kam že to vlastně míříme? Jak se to jmenuje? Nějaká smečka? Neměl ani tucha, ale nechtěl (ani nemohl!) to dávat nijak zvlášť najevo. Proto se rozhodl dál setrvávat s tím úsměvem a doufal, že na něm nic nepůjde poznat. “A už jsme blízko? Jak je to ještě daleko?“ rozhodl se nenápadně něco vyzvědět, aby nebyl až za takového troubu. Ale co, však Awnay s Fiérem tuhle výpravu vedli, ne? On jen šel za nimi jako ocásek. Měl právo nic nevědět.

// tak nevím přesně, co dala Etneyovi.. :D snad jen domov, protože nikde jinde by ho nesnesli :D a taky poznal, jaké to je cítit touhu - touží být mocným Alfákem!

ale já, jakožto hráč, jsem za takovou aktivní smečku moc ráda. Baví mě hlavně akce s ní spojené. Žádnou kritiku nemám, ve smečce jsem plně spokojena. Alfové jsou aktivní, dějí se tu změny, vlci jakbysmet..

Děkujeme za vyjádření a třeba se Etney alfákem jednou stane

Awnay o „lese duchů“ zřejmě nevtipkovala, když ho v jeho otázce utvrdila. Stáhl ocas mírně mezi nohy a připleskl uši na krk. No, takže čím dál budeme od lesa, tím lépe! Nehodlám dopustit, aby se mi do mé zázračné mysli dostal nějaký zpropadený harantský duch a čerpal mé neobvyklé a oslnivé vědomosti! V tom měl Etney jasno. Awnay ho tedy nemusela vybízet víckrát jak jednou, okamžitě se rozešel a u toho začal pokyvovat hlavou. “Ano, ano, tím směrem vlastně jdeme, pravda,“ souhlasil krotce. Vlastně by teď odsouhlasil cokoliv jen proto, aby od toho divného prokletého lesa byl co nejdál. Během jejich cesty se ještě párkrát ohlédl, aby se ujistil, že se les nepohybuje nikterak z místa a že se mu oni stále vzdalují. Teprve pak dosáhl úplného duševního klidu. Během zbytku cesty nic neříkal, jen mlčky kráčel. Občas si prdnul, jindy zase odfrknul a pak taky tiše pomlaskával… Klasika. Musel vydávat alespoň nějaké zvuky, když už nemluvil. Kráčeli společně tedy dál přes rozlehlou zelenou planinu a mířili k jezeru.

>> za Awnay k VVJ

<< Smrkový les - přes Armany

“Duchové?“ ohlédl se na ni a povytáhl obočí. “Tady byla smečka?“ pozastavil svůj krok a zhluboka nasál pachy tohoto lesa do svých plic. Pak se ale zasekl a dech u toho na pár chvilek zadržel. Vykulil oči, něco mu totiž došlo! Teď jsem…Nadechl jsem se. Co když jsem teď nasál ty duchy do sebe a budou mi dělat v těle bordel?! zadržený vzdych vydechl a hlasitě se u toho zakuckal. Začal chaosit. Z tohoto měl teda nervy na dranc! Kdyby opravdu jeho posvátné tělo napadli zlí duchové a převzali nad ním kontrolu, co pak? Co by měl jako dělat?! Nikdo by mu to nevěřil! Vykulil oči a následně jimi zatěkal po okolí. Co když se mi dostanou do hlavy, zběsile a vyděšeně se otočil kolem své osy, aby znovu zkontroloval les. Tohle se mu teda opravdu nelíbilo! Srdce mu mlátilo v hrudi jako splašené, chudáček tomu opravdu uvěřil. Byl ještě naivní, no…
Když se Awnay opět rozpochodovala, radši bez jakéhokoliv čekání vyrazil za ní. Nechtěl tady zůstávat sám, byl vyděšený. Srovnal svůj krok s jejím a ještě hodnou chvíli mlčel. Byl zaražený, to jednak. Druhak se pak ale soustředil na okolní zvuky a pachy, kdyby náhodou zaslechl nebo ucítil něco divného, aby měl čas zachránit si svůj krásný kulatý a vypracovaný zadek. Až ve chvíli, co tento „les duchů“ opustili, se uvolnil a zase mohl začít i normálně dýchat. Předtím dech často zatajoval, aby mu nevlezli duši do těla i skrz nosní dírky. Nějací minidůšci. Kdo ví, co tu vše bylo za obyvatele!!
Pokračoval tedy s Awnay dál. Nedalo mu to však a musel se nakonec znovu vrátit k tomu, co bylo v lese. “Ty Awnay,“ hlesl tiše a za pochodu na ni koukl. “Tam fakt kdysi byla smečka? V tom lese?“ zvědavě zastříhal oušky. “Co se s ní stalo? Víš o ní něco? Jak se jmenovala a kdo ji vedl?“ na chvíli se odmlčel, a pak dodal: “A…myslíš, že…Opravdu existují duchové?“ Pohled pak vrátil zase zpět před sebe. To ohledně Sionna a převzetí smečky samozřejmě slyšel, ale rozhodl se na to nereagovat. On si totiž byl jistý, že smečku prostě jednou povede on! Kdo by o něj taky chtěl přijít nebo ho snad vyměnit?! Vždyť to bylo jasné – on je ten nejlepší a také nejvhodnější následník trůnu. Dokáže se o les postarat nejlépe z jejich rodiny, prostě ON je jejich budoucností! Jen hlupák by to nevěděl či tomu nevěřil. Ještě si sám pro sebe zlehka přikývl hlavou, aby tento nesmysl o budoucí Alfě ukončil.
Zatímco šmejdili přes hory, dorazili až do dalšího lesa, kde se Etney ale zastavil a koukl na sestru. “Kam ten Fiér zmizel? Co tady vlastně děláme?“ zamračil se. “Chtěli jsme jít hledat Severku, ne? A Matali. Můžeme jít přece bez něho, nepotřebujeme ho, že?“ pohodil zlehka hlavou. Vadilo mu, že jim Fiér takhle utekl a ani jim neřekl, kam jde. Byl na něj i poměrně naštvaný. A když tu nebyl, prostě budou muset pokračovat dál bez něj. "Nebo..." podíval se na ni. "Ty ho potřebuješ? Chceš ho najít?" povytáhl obočí a vyčkával, co mu sestra odpoví.