Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pobaveně se zasmál, když Fiér tak pyšně zopakoval vše, co Etney před chvílí řekl. Když si ho prohlížel, matně si vzpomínal, že už se s ním nejspíš někdy předtím viděl. Avšak kde a za jakých podmínek, to si už nevzpomínal. Asi to nebylo tak důležité a srdceryvné setkání, odůvodnil si to. Pak se ale Awnay po pár naštvaných průpovídkách směrem k rodičům sebrala a příkazem to dala i Fiérovi, který hned cupital pozpátku za ní. Ještě se stihl se staroušema i rozloučit.
Etney zůstával stát na místě a sledoval lesknoucíma se očima Fiéra, jak vesele poskakuje. Musel se znovu pousmát. Sice ho neznal, ale působil na něj jako vlk, který si užívá života a má plno energie. Jako takové třeštidlo. Pak se ale přes rameno ohlédl na odcházející matku a zalil ho jakýsi nepříjemný pocit. Zaslechl totiž jakési zašvitoření jejího hlasu, který značil, že není dobrý vlk. Že se nechová dobře. Smutně přivřel oči a sklonil hlavu. Zahleděl se na své tlapy, drápky jemně zahrabkal do vlhké zeminy a tiše vzdychl. Nedělalo mu to dobře, když se s matkou pořád jen hádal. Nechápal, proč se chovala pořád tak chladně. Proč se někdy nesnažila ho aspoň trochu pochopit a podpořit? Pořád na něj měla jen blbé kecy. Pak se ale podíval na stále přítomného otce a zlehka se zamračil. “Doufám, že ti to aspoň dalo pořádnou práci toho malého spratka, to nechtěné vlče, najít!“ procedil skrze zuby a otočil se k němu zády. Pak ale ještě tiše dodal: “A nezapomeň hned běžet k matce, aby si jí to celé mohl povyprávět, aby mě nesnášela ještě víc. Pokud jsi to teda už neudělal. Oba máte plný oči jenom toho malého zjeva, který sem ani nepatří!!“ postupně zvyšoval hlas a vrčel. Když to ale dopověděl, jedním dlouhým skokem zvětšil vzdálenost mezi otcem a přiblížil se k Awnay. Pak k ní doběhl a už šel jen po jejím boku. “Hm?“ trochu zmateně povytáhl obočí a koukl na ni. Hned jak doběhl, ho totiž zavalila jakousi otázkou o tom, jak vychází s rodiči. Neslyšel ji od začátku, takže musel trochu zapřemýšlet. Pak mu to ale docvaklo a udělal hlasité “ahá!“ Pak se zachmuřeně koukl před sebe a tiše vzdychl. “Od té doby, co mi otec laskavě oznámil, že si pořídili jakéhosi skrčka. Chápeš to?! Nemohl jsem tomu uvěřit!“ Byl zase naštvaný. Kdykoliv se mluvilo o tom malém bílém hnusovi, naštval se. Tlapkou kopl do jakéhosi kamínku, který ležel před ním, a odkopl ho tak daleko před sebe. Mračil se. “Prostě si jen tak přijdou s oznámením, že je na světě jakýsi malý mamlas! A teď má pro sebe veškerou pozornost, no žjova, ještě, že už tu nejsi, Awnay! To bys koukala, jaký je to spratek!“ začal jí pořádně vykreslovat Sionna, i když ho vlastně viděl jen jednou a vůbec ho neznal. “Furt o něm všici žvaní a on sám si myslí, že si z něj všici sednou na prdel! Ale já teda ne, já nikdy! Můj bratr to totiž není a nebude! To jen ty jsi má sestřička, a nikoho jinýho nechci! Chápeš, jak jsou sobečtí?!“ dál se hnusil nad rozhodnutím jejich rodičů, které učinili v právu a už dávno. Etney to ale takhle nebral. Měl za to, že se s ním nejprve měli poradit, jestli je vhodné přivést do rodiny dalšího spratka. On by to jasně zamítl a pak by to bylo dál vše růžové jako dřív. Ne, neudělali to, tak ať teď nesou následky. “Awnay, někdy si říkám, že bych šel pryč, ale...(tiše vzdychl)...nemůžu to udělat matce. I když je hnusná a zlá a absolutně mě nechápe, určitě by byla moc smutná, že ty i já jsme pryč ze smečky,“ svěřil se okamžitě sestře. Najednou měl hroznou radost, že tady Awnay je. Prostě měl dobrý pocit. “Jsem rád, že jsi přišla, popravdě jsem na tebe myslel a chtěl jsem tě najít. Nemám si s kým popovídat, je to hrozný. Mám pocit, že mě nikdo nemá rád, nemám pořádně žádné kamarády. Ty... Ty máš alespoň Fiéra, ale já nikoho,“ politoval se. Pak koukl přes hřbet Awnay na Fiéra, který si furt jaksi podivně poskakoval. “Fiére, neposkakuj tak blbě!“ hned mu přikázal, co má nebo nemá dělat, i když ho vůbec neznal. Ale chtěl si šplhnout u Awnay, tak se na něj prostě osočil. Všiml si, že Awnay to tak dělá furt, tak proč by nemohl on? Byli přece jedna krev!

Bylo vidět, že je Awnay překvapená, jak se na ni Etney tak vrhl. Ano, bylo to nečekané, ale on byl taky překvapený! On zase nečekal, že sem přijde a navštíví svůj domov. Nepředpokládal, že když se sem vrátí, najde ji tu. Navíc ji viděl po takové době, přesvědčil se, že je naživu a ještě k tomu byla součástí něho. Ne jak ten pitomeček Sionn, o kterém furt žvatlali rodiče. Ten k němu nepatřil, nebyl jeho součástí. Ale Awnay ano. “Jistě že! Moc rád, mám ti toho tolik co říct,“ odsouhlasil okamžitě bez rozmýšlení její „nabídku“ na provedení lesem.
Až teď si vlastně uvědomil, že je tu nějaký cizák. Prohlédl si ho, když se obhajoval, že voní po fialkách, a pak koukl na Awnay, které se objevily na těle květinky. “Téda,“ povytáhl překvapeně obočí a koukl na cizáka, přičemž k němu obdivně promluvil: “Ty ji sneseš? Seš bombarďák!“ pokýval hlavou a koukl na sestru. “Tak toho se, holka, drž! Ten tě asi fakt má rád!“ zazubil se. Pak ustoupil několik kroků vzad a teprve až teď se koukl na rodiče, kteří stáli vedle. Otec na něj promluvil, ale to on ignoroval. Spíše ho zajímalo – vlčata?? “Jak jako... Vlčata? Těch spratků je tady víc?“ pronesl tónem, který jasně značil, že se s nimi nehodlá nijak blíže vybavovat a nemá na jejich přítomnost náladu. Jen ho zaujalo to, co matka řekla. “Och, nojo, Laura... S tou jsem se už taky dlouho neviděl,“ začal si brebentit sám pro sebe. Možná to udělal schválně, aby dal rodičům najevo, že ho nezajímají. Pak se ale z ničeho nic podíval na otce. “Jsem doma, ale nedělej, že mě rád vidíš,“ pronesl napůl ostře a napůl zklamaně. Měl na všechny tady pifku.

S táhlým výdechem tedy vstoupil za hranice smečky a vydal se hlouběji do lesa. Šel pomalým, loudavým krokem, nikam nespěchal. Kam taky, že? Nasraný otec, vzteklá matka, retardovaný bratr a zbytek úlisně se chovající smečky, která jistojistě obskakuje toho výše zmíněného retarda, aby si šplhla u Alf. Odfrkl si a znechuceně se ušklíbl. “Nikdy se nebudu chovat tak, jak ostatní chtějí, abych se choval! Nebudu dělat to, co si písknou, abych udělal! Nikdy!“ mrmlal si tichounce sám pro sebe, zatímco pořád šlapal.
Zrovna ve chvíli, kdy uslyšel vytí svého otce, mu na záda i skrz vysoké stromy začaly dopadat sem tam nějaké kapičky. Začalo pršet. Etney se zastavil, vzhlédl k obloze a chvíli zíral do výšky. Stromy se líně kymácely vysoko u oblohy, a Etney na vteřinu zalitoval, že nemůže být malinký ptáček, který má svobodu a může odletět někam hodně daleko, a hlavně se nezabývá nesmysly. Ptáčci obecně určitě mají úplně čisté myšlení a žádné obavy, v to Etney věřil. Vlastně se mu líbilo pozorovat ptáčky. Taková křehká stvoření. Líbilo se mu, jak pějí. Vždycky to měl rád.
Už z dálky spatřil otce. Nezměnil však svůj krok ani pohled. Byl z něj prostě teď jen rozmrzelý kráčející otrávený vlk. Co ho ale velmi vykolejilo, bylo to, že zahlédl černý kožich. Projevilo se to i na jeho kroku, protože se stal ještě loudavější, než byl předtím. Awnay? Je možné, že by to byla Awnay? Právě jsem ji chtěl hledat!! V jeho očích se zalesklo. Sice se svojí sestrou měl odjakživa spory, byl ten krásnější a lepší a ona jen kazila jeho image, ale i tak ji miloval. No, to samé se nedalo říct o Sionnovi, že ano. Na toho měl pifku a nehodlal s ním prohodit byť jen jediné slůvko. A Elisu i Arcanuse měl v plánu víceméně tak nějak ignorovat. Ale Awnay... Jakoby se jeho tvrdý pohled rozplynul. Už se totiž začal bát, že se jí něco přihodilo, jak moc dlouhou dobu ji neviděl. Navíc byl rád, že mu zůstal nějaký dobrý a hlavně SKUTEČNÝ sourozenec, když teď bylo na světě to ďáblovo sémě. Nikdy ho nepřijme! Rozhodně ho nikdy za svého mladšího bratra nepřijme! Doplahočil se ke skupince vlků a zahleděl se Awnay do rudých očí. “Hele...ty smradlavko jedna, co tu děláš?! Myslíš, že se tady po takové době ukážeš, a vše bude v pohodě?“ začal mluvit vážným a prudivým tónem, který zpočátku dával najevo, že se stane něco špatného. Jako například rvačka, nebo minimálně prudká a ostrá hádka. Jenže hlas se mu v polovině věty zlomil, oči se mu zaleskly a on jedním skokem překonal dálku, která ho dělila od toho, aby mohl svoji sestru SNAD POPRVÉ V ŽIVOTĚ obejmout. Zarazil hlavu do její srsti a přitulil se k ní. Oči měl pevně zavřené a celý se chudáček chvěl dojetím. “Ty tak nádherně smrdíš, Awnay! Ještě hůř než obvykle!“ pověděl tiše, ale za to velmi dojatě. Oči otevřel a ustoupil pár krůčků vzad. Hlavu nechával naproti té její a koukal jí do očí. Zmlkl. Nějak najednou nevěděl, co by měl říct. Rodiče ignoroval.

Poprosím 10 mušliček :) díky

<< Zlatavý les (přes Náhorku)

Stmívalo se. Sluníčko pomalu zacházelo za obzor a oznamovalo všem žijícím tvorům, že zanedlouho bude čas jít spát. Etney, jež posedával nedaleko Křišťálového lesa, nostalgicky pozoroval okolí a taky onu kouzelnou žlutou zapadající kouli. Tiše si povzdechl a sklonil pohled z oblohy na své tlapky. Nebyl si úplně tak jistý, jestli se má domů vracet. Nelitoval toho, co udělal, to určitě ne. Udělal by to znovu, kdyby se to mělo stát teď. Spíš šlo o to, že na něj teď určitě byli všichni skrz tento čin naštvaní, a on neměl absolutně náladu na to, aby se s někým hádal, popichoval nebo poslouchal nějaké hloupé poučky o tom, že tohle se nedělá. Ale na druhou stranu kam jinam měl jít? Přemýšlel, kam by zašel. Sníh sice rychlostí blesku tál, ale o to bylo horší se pohybovat – všude byly břečky. Sněhová pokrývka tu stále byla, i když značně roztátá, ale pod tou pokrývkou bylo vše rozbředlé a nechutné. Špatně se šlapalo. Hladiny řek a jezer se zvedly o několik metrů a celkově teď prostě nebyla úplně vhodná doba na nějaké dlouhé cestování do neznáma. Navíc měl hlad, pořádně se nenažral už nějaký ten pátek.
Potichu si ztrápeně povzdechl, ještě naposledy pohlédl na západ slunce, a pak se vydal vstříc „domovu“, jestli to místo vůbec ještě takhle mohl nazývat. Pomalu postupoval vpřed, míjel holé stromky, kterým ale brzy narostou nové lístky, a taky opatrně přebrodil již rozpuštěný potůček, který protékal právě skrz lesík. Bylo to takové malebné místečko, vlastně se mu tu celkem líbilo. Kdyby měl nějakou vlčici, která by mu opětovala všechnu tu lásku, kterou by jí on dozajista celou zasypal, rozhodně by jí to tu ukázal. Stromek po stromečku, kamínek po kamínku. Vše by zažívali společně. Jó, to byl jeho sen. Zamilovat se do vlčice, která by mu tu lásku opětovala. Ne aby on miloval a snažil se, a ona mu to nevracela. To ne, o tohle on nestál. Chtěl nějakou hodnou slečnu, které by se zalíbil...A to bylo zhola nemožné.

>> Asgaar

Moc děkuji za akci, byla super. Zároveň děkuji Elise, mojí mamince, za skvělou spolupráci
a hvězdičku prosím do síly

Zůstával schovaný za kmenem stromu a sledoval dění kolem sebe. Opravdu tu byla velká spousta vlků, byl rád, že se rozhodl zůstat tady, protože by se před nimi určitě znemožnil, a to by pak hodně špatně nesl. Však Severka mi pomůže! Teď už se nemůžu spolehnout na otce, ani na matku... Ale na Severku a Matali jo! upokojoval sám sebe a něžně, skoro neznatelně, se pousmál. Byl v nitru duše rád, že má aspoň nějaké kamarády. A co Awnay? Najednou si vzpomněl na sestru, kterou už takovou dobu neviděl. Vlastně od té doby, co odešla ze smečky, na ni ani jednou nenarazil. Žije ještě? Možná pošla tím smradem, který vylučovala, hehe. Ne, měl bych se po ní taky přece podívat a přesvědčit se, že se někde po Gallirei toulá. Třeba bude vyhublá na kost a bude úplně nechutná, ale aspoň bych věděl, že žije. Přece jenom je to moje krev, že! Ne jak ten padouch Sionn, znechuceně se ušklíbl a odfrkl si.
Když už mu ale celý ten lov začal připadat dlouhý a nebavilo ho sledovat, jak se komu bude dařit a kdo vlastně tu vysokou získá, rozhodl se, že na Kaleo, Sayuriho a Kayu čekat nebude a vyhledá je někdy příště. “Ahoj!“ zašeptal co nejhlasitěji, jak to šeptem šlo, do dálky mezi stromy, jemně se zazubil a ještě se chvíli koukal, co se v dálce před ním děje. Pak začal pomalu couvat, a když už se chtěl otočit, chudák narazil zadkem přímo do jakéhosi vykotlaného kmene stromu za sebou. Byla tam díra, takže zapadl hezky přímo dovnitř... Byla velká akorát tak na jeho zadnici! “Sakra,“ zahudral, zatímco se snažil vymanit své pozadí „z pařezáckého sevření“. Najednou ale ztuhl. Ucítil píchnutí. Zadíval se zamyšleně před sebe a zauvažoval, co by to tak mohlo být. Že by včela? Na ty je zima, ne? Pak se ale jeho výraz změnil ve velmi vyděšený – jednak proto, že nesnáší hmyz obecně a druhak taky proto, že to „něco“ ucítil znovu. Bude to vosa! Ježiši! Vosa!! píchlo ho to znovu a pak hned znovu, a to už se hošánek tak lekl a zpanikařil, že sevřel půlky k sobě a začal s sebou házet tak silně, že se nakonec z díry dostal ven. Rozplácl se na zemi před sebou, ale rychle se sebral, udělal úhybný manévr kamsi do strany a křečovitě zaryl tlapy do země. Dýchal rychleji, než nějaký běžec, co právě uběhl maraton a srdce mu bušilo jako nikdá předtím. “Na vosy je zima! Určitě je na ně zima,“ hudroval tichounce sám pro sebe, a zatímco se snažil tento šok rozdýchat, pomalinku cupital k místu činu. Chtěl zjistit, co to vlastně bylo. Kousek před dírou se zastavil, a pouze začal natahovat krk jak žirafa a zvídavě čumět dovnitř. A co tam nenašel! Skupinku choulících se ježků stočených do klubíčka. “Cože!“ vykřikl fascinovaně, až z toho celý nadskočil. “Neuvěřitelný! Nandal mi to ježek!“ přicupital ještě blíž, aby se mohl pořádně podívat. Z ježka neměl strach – bál se totiž, že na ně vyletí roj včel nebo snad sršňů! To by nepřežil! A nebo co kdyby se tady na něj někde nalepil nějaký pavouk, že... zlouni to byli! Zlouni zlounští! Všechen hmyz na světě!
Ještě chvíli sledoval choulící se ježky. Na druhou stranu to bylo celkem roztomilé. Jeden z nich vystrčil čumáček, kterým rejdil po svém kolegovi, který byl pořád stažený v klubíčku. Etney se pousmál, ježčí čumáčky byly fakt kjůt. Když si ho ale ježeček všiml, zase se zatáhl, a Etney tak pochopil, že je nezvaným hostem. Navíc tu byl sám, takže mohl ježky nechat v klidu a nemusel si před nikým nic dokazovat. Kdyby tu byl s nějakou vlčicí, jistě by to těm ježkům pořádně nandal. Naposledy se ohlédl přes rameno na Kayu a spol, a rozešel se pryč z lesa. Myslel si, že by se třeba mohl vrátit domů, třeba ho budou všichni ignorovat a on bude mít svůj svatý klid.

>> Křišťálový lesík - přes Náhorku

Takže některé z nich (ne všechny) lidé začnou využívat za jiným účelem - kupříkladu je předělají na kasárna pro vojáky nebo nemocnici.

Na světě ale existuje přeci spousta šikovných právníků, kteří dozajista zabránili tomu, aby nevinní šli do vězení. Očistili jejich osobnost u soudu a soudce pochopil, že jsou nevinní.

A na to konto začali jednat vysoce postavení lidé ve světě, a započala výstavba nových věznic s nízkou i vysokou ostrahou.

Většinou se ale armáda trefila zrovna na občana, který byl zlý či nějak světu škodil, takže to nakonec vlastně byla prospěšná zbraň a odstraňovala jen zlé lidi.

Pak to zjistila armáda, která dlouho zkoumala, kdo tohle dělá, a hlavního z firmy, jež špehovala lidi, zavřela do vězení.

A tak se lidstvo musi spolehnout znovu na vedce, kteri zivy hmyz nahradi robotickym hmyzem, ktery bude vykonavat stejnou funkci, jako zivy hmyz.

Lidstvo se to pokusí zachránit novou výsadbou zdravých stromků, které vypěstovalo, a na ty už nový postřik fungovat bude.

Když vědci zjistí, že postřik zabíjí hmyz, začnou bádat a povede se jim nakonec vymyslet speciální postřik šetrný jak k přírodě, tak i k hmyzu.