Gallirea - Příspěvky uživatele

<< Ježčí mýtina (přes Říční eso)

Během jeho cesty od Maharů přes Ježčí mýtinu až k Říčnímu esu ho myšlenky zavedly domů. Nevěděl proč, ale tak nějak se mu začalo hlavou honit to, co se událo poslední dobou. To, jak se k němu najednou všichni chovali tak chladně a jinak, než kdy dřív. Hlavně otec. Jasně, on provedl to s tím Sionnem a asi to nebylo úplně nejsprávnější, ale oni taky udělali hodně chyb! On se cítil ukřivděný, nikdy mu nevěnovali příliš lásky a pozornosti, navíc pro něj absolutně neměli pochopení, to on všechno moc dobře věděl a cítil. A pak si na svět z lůna matky přileze ten malý darmožrout a všichni ho najednou obdivují a milují. Bylo to tak nefér! Jeho nikdo neměl rád, ale Sionna všichni. Někdy si přál, aby si mohl vyzkoušet aspoň na chvíli být někým jiným. Třeba právě Sionnem. Jaké by to asi tak bylo, být všemi milován a uznáván? On je opovrhován a zahazován „do prázdna“, všichni to s ním už vzdali. Včetně matky. Nikdo se nikdy nepokusil ho aspoň trošku pochopit. Možná jen Laura... Trošku, vzpomněl si na svoji pečovatelku, která se o něj hodně starala, když byl malé vlče. Tiše si povzdechl, zakroutil nad tím hlavou a skrz řeku prošel až na louku, na které se ale nezastavoval (protože na ní nebylo nic zvláštního k vidění), a mířil dál.

>> Zubří vysočina

// VLA: 1) ÚZEMÍ 1/5

<< Mahar

“Prošpikovat, upéct a sežrat? Že by ze mě byla pečínka? Etneyovská pečínka? Nevím, asi bych nechutnal zrovna moc dobře, jsem na to moc svalnatý, byl bych tuhý,“ promlouval za pochodu sám k sobě tichým hlasem. To, že tam Lucy zůstala, samozřejmě akceptoval, a nijak mu to nedělalo vrásky. Věděl a věřil tomu, že se v hodně blízké době zase shledají, protože podle jeho názoru už z nich teď byla skvělá dvojka! Lucy a Etney... zapíšou se do Gallirejských dějin!
Šlapal po té stejné mýtině, ze které před chvílí odešli. Když se nadechl, cítil tu pořád jejich pach, neboť to tu Lucy občůrala. Usmál se, když si vzpomněl na to, jak si roztomile přičapla, vystrčila prdelku dozadu, zvedla ocásek a začala čurinkat. Jako malinká bezbranná holčička, co potřebuje ochranu. Ten její hrbeček na zádech, když si přičapla, opravdu miloučká vlčice! Ale nebyly to jen jejich pachy, které tu cítil. Byl tu ještě nějaký cizí pach, který nezidentifikoval, jelikož patřil zřejmě někomu, koho nikdy neviděl. Začal se rozhlížet a hledat toho někoho, komu ten pach patří, a po chvíli v dálce zahlédl černobílého vlka. Neměl v plánu se dlouho zdržovat, chtěl obhlédnout totiž co největší část Gallirei, aby věděl, jak vypadá okolní území a kde přesně by se hodilo založit si vlastní smečku. Chtěl už brzy i s Lucy občůrat každou mýtinku a louku, na kterou společně narazí! Tak musel zkoumat.
Když se přiblížil k černobílé vlčici, pozastavil se ve své cestě, prohlédl si ji a zhodnotil její postavu a výraz v obličeji jako „neutrální“. Usoudil, že tahle vlčice není žádnou hrozbou, vypadala, že je hodná a milá. “Ahoj,“ utrousil bez jakýchkoliv emocí. Ani nevěděl, proč ji vlastně zdraví. Raději se sebral a šel zase pryč, nechtěl se tu před nějakým cizincem sám ztrapňovat. Od teď už budu tahat za jeden provaz s Lucy, na nic nebudu sám! Sám ani ránu!

>> Tulipánová louka (přes Říční eso)

// VLA: 2) VLCI

Etnymu se líbilo, jak Lucy počůrala tu Ježčí mýtinu, aby si ji označkovala. “Ale princezno, přece ta Ježčí mýtina nebude naše území, to značkovat nebudem! Však to tam zablešil ten špindíra z pralesa! To je fuj! Najdeme si na naši smečku lepší místo,“ pověděl jí, ale to už k ní mířila černobílá vlčice, která je pozdravila. Kývl na ni hlavou. “Zdar vlčice, hele, nejseš ty nějaká vyzáblá? Lezou ti kosti, měla by ses víc najíst! Taková trošku kostitřaska, že?“ vypálil na ni hned bez jakýchkoliv servítek a okatě si ji začal prohlížet. Ale byla to pravda! Skylieth byla jen samá kost obalená kůží a pár chlupama. Nevypadala moc hezky. Když to srovnal s Lucy, na kterou se mimochodem také podíval a svůj pohled zabořil na jejím šťavnatém jablíčkovitém pozadí, byla tahle černobílá vlčice jako Smrtka. “A co nás sem přivádí?“ zopakoval a jemně šťouchl do Lucy svojí tlapičkou, ale opravdu s citem! “Co nás sem přivádí, má drahá?“ zeptal se, protože vlastně na tuto otázku neznal odpověď. Jedno ale věděl jistě, neplánoval se tu moc dlouho zdržovat. Proto se zase hned chopil slova. “Asi nic, jen jsme byli támhle na mýtině pod touhle smečkou a nějak jsme se tu prostě octli, ale zase jdeme, že, Lucy?“ Už se začal otáčet k černobílé vlčici zády. “Tady v těch močálech to páchne hnilobou, je to hnus, měli byste si to tu trošku zvelebit...A vyčistit!“ vyštěkl poslední slovo a u toho rázně kývl hlavou a dupl tlapkou. “Je tu všude samá špína!“ ušklíbl se a rozešel se pryč. “Třeba někdy, měj se!“ houkl ještě po černobílé a už už mířil pryč.
Co se týkalo otázek jeho Lucy, které jí nestihl zodpovědět, na ty se vrhl teď. “No a ohledně té magie ohně, tu zatím nemám. Mám jen svoji vrozenou magii příkazu, ale není to hustý? Jsem fakt dobrej, že? Kdyby mi vlčí bůh nevěřil, že ji zvládnu, jistě by mi ji do vínku nenadělil! Tohle je vrozená magie jen pro takové drsňáky, jako jsem já!“ zazubil se. “A do Borůvkové můžeme, ta je kousek, že? Ale i kdyby to bylo přes celou Gallireu, tu největší ufňukanou fňuknu chci rozhodně poznat!“ mrskl pobaveně ocasem a usmál se. Tahle vlčice byla prostě skvělá! Měli si toho tolik co říct! “A Lucy, pověz mi ještě něco o tvé rodině. Když máš tady v močálech svého bratra, co je zač? To je taky takový močálový jojíneček, co nic neumí a nic nikdy nedokázal? Jednou jojínek, navždy jojínek?“ vyptával se.

>> Ježčí mýtina

// VLA: 2) VLCI

<< Ježčí mýtina

Etney z Lucy cítil, že ho vlčice přijala a má ho už daleko raději, a to mu dělalo radost. Přece jen, najít někoho tak výjimečného, o tom se mu nesnilo! Nikdo ho nikdy nesnesl déle jak pár hodin, ale tahle vlčice? S ní si prostě padl do noty, byla dokonalá! Přesná kopie jeho maličkosti, jen on byl samozřejmě o něco málo lepší. O něco víc. O Hodně. Ale to už byl detail.
Společně tedy zamířili pryč z této mýtiny, kterou zamořil ten neschopný pablb z pralesa. Pralesní pablb, podíval se na Lucy a prohlédl si její proporce během chůze. Pohybovala se ladně, na těle se jí rýsovaly svaly a její jemný kožíšek se na večerním slunci krásně leskl. On v ní viděl bohyni. Dokonce si s ní rozumím víc než s Matali! Je lepší jak Matali! “Vůbec jsem ho nepochopil. Hrál na nás divadýlko, chtěl, abysme ho litovali a třeba taky pozvali k nám do té skvělé smečky. Záviděl nám, že jsme oba dva společně skoro Alfy, víš? Chtěl by být stejně urozený, jako jsme my dva, ale to leda tak v příštím životě. Nebo!“ zdůraznil. “Nebo se v příštím životě narodí jako ještě větší kus hovna, než je teď, haha!“ slovo „haha“ doslova vyprskl. Vykulil u toho oči a celý se zavrtěl. “Fňukat se nesluší, jen největší fňukňoši fňukají, ale to my dva nejsme, že? Fňukňoši jsou hrozní,“ zavrtěl zlehka hlavou a u toho zamlaskal. Jó, kdyby si tak vzpomněl, jak fňukal, když si „jakože zapíchl něco do tlapy“, nebo když si tehdy sedl na ježka. To by se před Lucy moc nevytáhl. Naštěstí to ona však nevěděla a on jí to neplánoval povídat, takže! Nebyla možnost, jak by se to mohla dozvědět. Chápavě se na ni podíval a začal přikyvovat. “Já to chápu, Lucy, máš to těžké. Být ve smečce s někým, kdo tě neuznává a nebere jako někoho výjimečného. Oni si o sobě všichni myslí, že jsou to děsní kingové, ale ve skutečnosti jsou to jojínci. Úplní vyhvízdi,“ rázně zakončil svůj proslov táhlým zamračením a dupnutím tlapy, aby teda Lucy věděla, že to myslí zcela vážně. “A jinak jasně, rád se podívám k vám do smečky, třeba se mi bude u vás, vedle tvého boku, samozřejmě, líbit více, jak v té mé. Tam stejně oxiduje pořád ten můj mladší bratr...to je takovej tragéd, ach jo!“ nakrčil otráveně nosík. “Kdybys ho viděla! Je to děsnej mamlas, nechápu, že můj skvělý otec zplodil něco takového. To kdybych zplodil něco takového já, styděl bych se! Asi bych i dělal, že to vůbec není mé vlče,“ zastříhal ušima, když uslyšel nějaké zvuky po okolí, a rozhlédl se. Prostředí, ve kterém se momentálně nacházeli, se mu moc nelíbilo. Navíc tak nějak odtušil, že se nachází ve smečce, takže dlouze pronikavě zavyl, aby na jejich královský příchod upozornil. “Teď se Lucy, má královno, připrav! Setřeme další vlky. Počkej, tady v těch hnusných močálech musí bydlet jen takoví stejní darmožrouti, jako byl ten z pralesa. Pralesní močálníci!“ slovo močálníci velmi zdůraznil. “Jinak ohledně tvých alf, myslím, že nikdo nemůže být děsnější než je má matka, takže s tím jsem v pohodě,“ usmál se na ni. Zahleděl se jí do očí...měla krásná kukadla.

Lucy ho podpořila, z toho byl Etney opravdu nadmíru nadšený. Začal přikyvovat a Lucy přitakávat, když vlka osočila, že magie z nikoho nedělá Alfu. “Ano, ano! Přesně tak!“ Nahodil výraz typu „vím všechno, jsem ten nejchytřejší,“ a chvíli vlka pozoroval, jak zareaguje. Samozřejmě, skoro nemá slov! Určitě neví, co by řekl, dobře jsme ho setřeli! pousmál se té svojí skvělé myšlence a podíval se na Lucy, která se právě chystala opřít zády o jeho maličkost. Na venek nedal nic znát, ale vnitřně ho dotek této voňavé sexy-mexy samice úplně rozpálil. Oblízl si čenich a bez přemýšlení automaticky spojil přední tlapy více k sobě, aby mu nebylo vůbec vidět mezi nohy. Ocas svěsil směrem k zemi, aby mu zakryl kulky, a tak tam stál, pokyvoval hlavou a občas těžce zafuněl. Úplně jako méďa béďa. “To mám ale chytrou kamarádku, co?! To čumíš!“ Vychválil Lucyšku před zde přítomným vlkem až do nebes. Vlk se pořád hájil, ale Lucy pak řekla, ať už se s ním nebaví, takže ve chvíli, kdy se vlk otočil a vydal se pryč, otočil se i Etney a také se vydal pryč. “Pojď, má princezno Lucy,“ pokynul hlavou dopředu. “Nezůstaneme na tomto místě, když to tu zasmradil a zablešil takový lůzr. Zplozenec hnoje!“ pronesl s vervou a značnou energií.

>> Mahar

Etney už se chystal, že barevnému vlčkovi odpoví na dotaz ohledně toho, že na „skoro alfy nehraje“, a že dozajista ještě ani nemá magii. To ho naštvalo, protože on měl jako vrozenou jednu z těch vzácnějších magií, alespoň co mu tvrdil otec. Proto se nadechl, pootevřel pusu, ale jediné, co z něj vzešlo, byl táhlý výštěk do skoro tmy (protože u Etneye je teď skoro všechno „skoro“). Lucy se mu zakousla do ocasu a on nechápal, proč to udělala. Bolelo to hodně, opravdu jo! Do očí se mu skoro vehnaly slzy a tiše kníkl. “Proč jsi to udělala?!“ naštvaně se na ni začertil pohledem a mírně vycenil zoubky. Ne nijak agresivně, to ne, spíš tak, aby dal najevo, že se mu to opravdu nelíbilo. To, že ji celou dobu byl ocasem do čenichu, o tom neměl ani páru. Ještě chvíli se pak vzpamatovával ze svého převelikého úrazu, ale pak se přece jen chopil slova. “Náhodou!“ začal, a už zase vypínal pyšně hrudník k obloze a šponoval celé tělo. “Já mám tu nejvíc nejlepčejší magii, o jaké TY bys mohl leda tak snít! Zdědil jsem ji po svém úžasném otci, víš? Náfuko!“ pohodil na něj egoisticky hlavou. To, jestli magii měl po matce nebo po otci ani nevěděl, ale to už bylo v tuto chvíli vedlejší. “Je to magie příkazu, kterou si sice můžeš sehnat u paní Smrti za nějaké kamínky, ale já ji mám zadarmo! A vrozenou! Heč peč!“ začal se chlubit. “Vrozená znamená, že je daleko silnější, než ta koupená, víš?! Chytráku!!“ odvrátil pohled na pár chvilek do strany. Pak se ale podíval na Lucy. Čekal, jestli ho jeho skoro slečna třeba nějak nepodpoří. “Že, Lucy?“ nenápadně si její podporu začal vyprošovat. Pak ale k vlkovi ještě dodal: “Tadyhle Lucy je moje kamarádka, máme stejně vzácnou krev a významný původ, víš? To ty, chlupáči, jistojistě pocházíš odněkud z pralesa!!“ vyplázl na něj jazyk. Choval se úplně jako malé vlče, ale co už, že? Byl to prostě Etney.

Na to slovo „ukaž“ přímo čekal. Celý se zatetelil, když ho uslyšel, a uvnitř něj ho to příjemně zahřálo. “Dobře, ale nebudeš mi pak závidět, že tak hezky skáču, ano?“ mrkl na ni s širokým úsměvem na tváři. Pak se rozhlédl kolem sebe, přičemž vypadal, že o něčem vážném přemýšlí, a pak odcupital o kus dál, kde byl hezký kus volné trávy bez jakýchkoliv výmolů a kamenů (nerad by si díky své nešikovnosti zlomil tlapu, to by znamenalo trapaas!). Zkontroloval koutkem oka, zdali pak ho vlčice, která mu stále nesdělila své jméno, sleduje, a následně se začal precizně protahovat. Ani mu tak nešlo o to, aby protáhl svaly a neublížil si, jako spíš o to, aby ho Lucy pořádně viděla, jaký je to kus vlka. Nezapomněl ani na zadní stehenní svaly, které si protáhl tak, že si vrazil zadní nohu tak nějak klopýtavě na nějaký středně vysoký kámen, co poblíž nich ležel, a začal pohybovat kyčlí dopředu a dozadu se slovy: “Takhle se protahuje to, čím nohou pohybuješ, víš?“ pohodil hlavou, jakoby věděl všechno na světě, nohu si vystřídal a poté doťapal zase na to hezké místečko, které si předtím našel. “Tak sleduj!“ našponoval se až k nebesům, následně se přikrčil a přední drápky zaryl do země. Začal pohybovat vyšpulenou prdelí ze strany na stranu, jakoby se připravoval na vlčí olympiádu, a pak se odrazil...A! spadl na rypák. Zadní tlapy mu na té trávě podjely, takže místo toho, aby skočil do dálky, spadnul a narazil si čenich. Zůstal ležet na zemi jako placka a do očí se mu skrz bolest skoro vehnaly slzy. “Tadá!“ vypípl tiše. “Podjely mi nohy!“ podíval se smutnýma očima na vlčici s prosíkem, zda to může zkusit ještě jednou, a pomalu se začal stavět na tlapky. Celou svoji show pak zopakoval, ale tentokrát se mu povedlo opravdu vyskočit – dopomohl si zarytím zadních drápků do země. Neskočil sice vůůůbec nijak daleko, jeho skok byl spíše jako medvědí válení sudů z kopce a ještě ke všemu si u toho ve vzduchu pšoukl (ticháček), ale... zvládl to. A to bylo to hlavní, ne? Pokud Lucy chtěla nějakého elegantního atleta, co skáče jako laňka, musela hledat jinde! Tohle byl spíš neohrabaný vozembouch.
Spokojen se svým výkonem pak doklusal zase k vlčici a jemně do ní šťouchl svým zadkem. V očích mu hrála otázka jakože „dobrý, ne?“. Vlčice se ho poté zeptala na něco ohledně jeho rodiny. Celou si ji přeměřil pohledem a přemýšlel, co by tak měl odpovědět. “No,“ začal pomalu za stálého urputného přemýšlení, které mu málem vyrylo díru do lebky. “o mém otci jsem už mluvil... a má matka? Ta skoro nestojí za řeč. Mám dojem, že mě snad zavrhla nebo co. Pochopila bys to?“ naštvaně si sednul na prdel a zakroutil rázně hlavou. “Mě, takového skvělého syna! Vůbec si mě neváží, nemá mě ani trochu ráda. Zato mého mladšího bratra všichni přímo zbožňují. To je ale nespravedlnost na tomto světě, co? Kdybych byl král Gallirei, rozhodně bych s takovou nespravedlností něco udělal!“ pohodil naštvaně hlavou, ale to už vlčice začala souhlasit s tím, co říkal před chvílí. Etney se nadšeně zvedl a začal vrtět ocasem. Divoce přikyvoval. “Ano, ano!! Nicek je všude spousta, nechápu, že to ostatní nechápou, že nás dvou by si měli vážit,“ zazubil se a chápavě pokyvoval, když si stěžovala na svého otce a jeho alfa konec. “To je hrůza. Jak je to vůbec možný, že někteří s ostatními takto zacházejí? Měli by ti vrazit na hlavu královskou korunu! A líbat ti tlapy! Jojo!“ vyštěkl. To, že je ve stejné smečce jako on nějak přeslechl a nezavnímal, i když mu to bylo snad 2x řečeno.
Zrovna když se vlčice, KTERÁ SE MU STÁÁÁÁLE NEPŘEDSTAVILA!, začala rozčilovat, došel nějaký cizinec, takže Etník její vzteklost úplně tak nebral v potaz. Ten cizinec ho zajímal více jak vylévání zlosti nějaké porcelánové panenky. Ještě jednou se na ni podíval, byla krásná...a to její pozadí, wuhu! “Ahoj!“ kvíkl na vlka, který přišel s očividným přátelským úmyslem. “Nejsi na smečkovým území,“ chopil se ihned slova. Lucy nechal za sebou, ta tam ještě pořád cosi žvatlala, ale to Etney odignoroval. Začal vrtět na cizího vlka ocasem a tím Lucy omylem a nevědomky jemně švihal po tváři. “Ale našel jsi nás dva!“ ukázal tlapou nejdříve na sebe a pak na vlčici vedle sebe. “My máme královskou krev, to znamená, že jsme skoro Alfy a tady je skoro smečka, víš?“ zazubil se. “A ty jsi co zač? Nebo kdo?“ koutkem oka zkontroloval Lucy a pak pohodil hlavou na vlka před sebou, aby jako cizinec věděl, že má plnou pozornost jeho veličenstva.

Etneyovi se tahle vlčice upřímně líbila. Zajímala se o něj! On na to nebyl zvyklý, protože o něj se nikdo nikdy nezajímal a rozhodně se ho nikdy na nic nevyptával. “No, před časem jsem se začal specializovat na skok daleký, chceš to ukázat?“ pohodil obočím a už se začal štosovat prdelí, že jako teda ale skočí někam před sebe. Nicméně vyčkával, co mu odpoví. “Mohl bych tě to třeba naučit! Nebo bych ti mohl ukázat pár cviků z té jógy,“ navrhl jí. Třeba jak nejlépe rozkročit zadní nohy, oblízl si čenich a nasál znovu její vůni. “Taktéž jsem přemýšlel, že bych začal se sprintem. Běhat mi jde, víš, jsem takový jako atlet od narození, mám talent po otci!“ tlapkou si „pročísl afinu“, kterou neměl. “Můj otec není jen tak ledajaký vlk, je to vlk profík! Je to Alfa! Je silnej, pořádně udělanej a navíc oslní každičkého vlka, který mu přijde do cesty!“ začal popisovat Arcanuse jako nějakého boha. “Skoro bych řekl, že má kolem hlavy svatozář,“ pokýval zamyšleně hlavou.
To se už vlčice ale začínala jaksi rozohňovat. Etney nerozuměl tomu proč. Koukal na ni, a když mu cvrnkla tlapkou do čenichu, udiveně udělal krok zpět. Došlo mu ale, že vlčice stojí na všech 4, takže si ji rychle začal prohlížet. Zhodnotil ve své mysli její nohy od tlapek až po stehna, zadek, ocas, kvalitu a barvu srsti, uši, oči...No, prostě kompletně celé tělo. Tak...70%, Matali má 80%. Severka 50%. Casipa měla...No...Ta byla obyčejná, měla tak 40%. Takže tohle je opravdu kus! Pořádně šťavnatej kousíček do mé tlamičky, wuhu, wuhu!! V mysli začínal šílet. Tím, že si přemýšlel nad svým, se pořádně nesoustředil (naštěstí) na to, co říkala, a jen tupě přikyvoval. “Ano, když si to přeješ,“ zamumlal tichounce, ale přitom ani nevěděl, s čím právě teď souhlasil. “Oh, jsi dcera Alf? To je pěkné, to máme hodně společného!! Já jsem syn Alf!“ pyšně se našponoval. “Ty, myslím si, že bychom se měli trochu víc poznat, máme toho očividně hodně společného!“ přicaptal blíž k ní a pohodil na ni očima. “Ty máš urozenou krev, já také... To se nesmí přece jen tak zahodit! To nemá jen tak někdo! Vždyť kolem nás jsou samí nekňubové!“ protočil očima. “A jinak naprosto ti rozumím, pro dobrotu na žebrotu, co? Taky každému nabízím pomocnou tlapku, ale nikdo mi ji pak nenabídne zpátky. Nechápu, kde si myslí, že žijou!! A hlavně s kým jednají, že? Měli by s tebou a se mnou všichni nakládat jako s něčím drahocenným a vzácným, co by se každou chvíli mohlo rozkřápnout, nemyslíš?!“ úplně se do toho vžil. Měl pocit, že konečně našel někoho, kdo je mu blízký. Když mu pak nabídla, zda nechce jít s ní, bez váhání začal přikyvovat a radostně vrtět ocasem. “Ano! Rozhodně ano! Ukaž mi má drahá, odkud pocházíš!“ spokojeně začal cupitat na místě. Byl nadšený. Měl radost! “Se mnou po tvém boku si k tobě nikdo nic nedovolí!“ ujistil ji. “Jsem vlčí super man!“

Když uslyšel nějaký holčičí hlas, ohlédl se za sebe. “Ahoj vlčice!" pozdravil slečnu před sebou, a pak udiveně dodal: "Jako já?“ ohlédl se zase zpátky, aby se přesvědčil, že za ním nikdo nestojí a že fakt myslí jeho. Pak se poblble pousmál a otočil se na ni celým tělem. Vlčice to byla už od pohledu krásná, takže okamžitě začal vážit slova, aby se nějak neztrapnil. “No já tady vyvádím...Nic. Jen tak se jako... no protahuju!“ rázně přikývl, aby jeho hlas nezněl jakkoliv pochybovačně. “Věděla jsi, že vlčí jóga je jedno z nejefektivnějších cvičení pro dobré držení těla?“ pohodil pyšně hlavou. Tse, jsem z toho vybruslil, k vlčici se otočil bokem a napnul zadní nohu za sebe. “Však dívej, jaký mám svaly! To nemám ze sezení na prdeli!“ pak se otočil i na druhou stranu a udělal to stejné, aby se vlčice mohla pokochat jeho nožkama z obou stran. Pak se k ní otočil zase čelem a prohlédl si ji. “Hele, od čeho máš tu jizvu?“ zeptal se a ukázal tlapičkou na její obličej. “Shodou náhod já mám taky jednu! Když jsem ochraňoval Asgaar před velkými medvědy, kteří ho napadli!!“ rozkročil od sebe jemně nožky, vypjal hruď a snažil se působit co nejvíc majestátně to jen šlo. “Jinak jsem Etney I. Asgaarský, budoucí Alfa Asgaarský a vévoda Gallirejský, ty jsi?“ pronesl pyšně své jméno. Pak na ni pohodil u otázky „ty jsi“ očkem a udělal tiché „vrau“, jakože to je kočka, aby o tom věděla. Byl to pořádný kus vlčice! “A jsi tu sama?“ naklonil k ní jemně hlavu, jedno očko přivřel a druhé vykulil. Pak se nenápadně nadechl, ale žádný jiný pach už tu necítil. “Víš, nebezpečí číhá za každým rohem, je všude kolem nás...rád bych ti nabídl svoji silnou ochranou tlapku! Kam míříš, kočko?“ začal s ní flirtovat. Klid! Ať ji nevyplašíš!!!! pokáral sám sebe.

// VLA: 2) VLCI

<< Tmavé Smrčiny (přes Narrské kopce)

Nožky rychlé jako nožky blešky, přenesly ho přes kopečky všecky. Přes vody, přes louky, nedělal moc velké oblouky. Líný na to totiž příliš byl, zády by se raději otočil. Šlapat navíc nechtěl ani metr, natož celý kilometr. Šel přímo, hezky za nosem, prošel i seschlým rákosem. Tam žába na něj vykoukla, tvářičky si vyfoukla. „Hej ty, co tu děláš za neplechy?“ doprovodila to třemi vzdechy. „Zalez, žábo, tam kde bydlíš, nechápu, že se nepřesídlíš!“ “Proč bych přesídlit se měla, když jsem tu šťastná zcela!“ “Tak nestěžuj si už nikdy více, otravuje mě to velice!“ Od rákosí odběhl o kus dál, na stromek se podíval. Zahlédl tam veverku, udělal by si z ní opěrku. Její kožich měkký je, a co teprve, kdyby měl dvě! Veverka však zmizela, do hlavy mu asi viděla. Radši na cestu se zase dal, už na stromy se více nedíval. Tam ježka v houštinách zahlédl, kolem sebe se rychle rozhlédl. “Ježku poslyš, nastav růžky, dám ti chleba na parůžky!“ “Co to meleš, vlku seschlej, nejsi ty náhodou zcela přeschlej?“ “Proč bych přeschlej já měl být? Radši bych měl zase jít!“ A tak pravou stranou odběhl, ježčí mýtinu málem přeběhl. Vrátit se musel o několik metrů vzad, domů by měl trefit snad. Nejkratší cestou přímo domů, do lesa, který byl plný stromů. Máma s tátou na něj čekají, obavy o něj však nemají. Zbytek smečky neví, kdo on je, a tak si nedělá zbytečné naděje. Pravou láskou však on nepohrdne, to už radši zcela zhrdne. Svoji pýchu odloží, jó, to by bylo boží.

// VLA: 4) POST

<< Pouštní oáza (přes Starý ostrov)

Protože už se chtěl vyhnout alespoň té podivné řece, rozhodl se úplně změnit směr své cesty. Chtěl se ale co nejdříve dostat domů, takže nemohl moc vybočovat z původního směru. Řekl si ale, že když projde tímto lesem, bude to v pořádku. Od toho podivného ostrůvku tedy zamířil doprava, kde už z dálky viděl růst vysoké jehličnany. Měl v plánu si tam také zdřímnout, protože byl opravdu k smrti unavený a další cestu by pravděpodobně už nezvládl. Zanedlouho poté, co přišel do lesa a našel si tam nějaké pěkné místečko, usnul tvrdým spánkem. Byl vyčerpaný.

“Etneyiiii! Etneyiiii!“ zazněl půvabný hlásek jakési drobné vlčice, která stála nedaleko něj. I tak však ten hlas byl jakýsi zastřený a vypadalo to, jakoby na něj volala z velké dálky. Jakmile se ale Etney pohnul, jakoby se vše změnilo. Okolí se vykreslilo zářivými barvami a i ten hlas, který slyšel, když vlčice mluvila, byl najednou jasný a krásně zvučný. “Etneyiii! Tak pojď, honem! Všichni na nás už čekají!“ vlčice běžela kus před ním. Měla ladné kroky, její elegantní dlouhé nohy dopadaly na měkkou trávu, co na rozlehlé louce rostla tak jemně, že nebylo slyšet byť jen malinkaté dupnutí. Za to Etney se valil jako balvan, takže ten dupal o sto šest. (//ani ve snu žádná změna, hehe :D) Snažil se vlčici dohonit, ale pořád mu to nešlo. Vůbec si totiž nebyl vědom toho, že by tu vlčici znal. Nechápal, co tu dělá a kdo to vlastně je. “Počkej!“ zavolal za ní. “Kdo jsi?“ snažil se vyjasnit si situace, ale vlčice se na něj ani neohlédla. Nevěnovala mu jediný pohled, pouze ho opět popohnala: “Spěchej!“ Etney běžel tedy celou dobu za ní. Přeběhli oba dva přes celou zelenou louku, až doběhli někam dolů, kde stál nad vysokým srázem a divokou řekou dlouhý dřevěný most, který byl obrostlý liánami a mechem. Až tam si mohl vlčici, která se konečně zastavila, pořádně prohlédnout. A nemohl uvěřit svým očím! Byla to Matali. To Matali ho tak popoháněla. A byla stejně krásná, jako si pamatoval z dřívějška. Na hlavě měla stříbrnou korunku s fialovými kamínky a na těle zvláštní doprovodné vzorce, jakoby patřili k nějaké magii stejně jako korunka. “Co to je?“ zeptal se jí a ukázal tlapkou na ty znaky, které jí prokvétaly srstí. Chtěl se jí dotknout, ale když na ni sáhl, jakoby sáhl do prázdna. Vlčice jakoby se v tom místě, kde se jí dotkl, rozplynula. Přišlo mu to divné, ale tak nějak si to pořádně neuvědomil a nezavnímal to natolik, aby to nějak řešil. “Tohle mají všichni, i ty to dostaneš. Neotálej a pojď!“ vybídla ho znovu a sama se rozešla jako první přes ten most. “Opatrně, Matali, může to být nebezpečné!“ varoval ji, ale vlčice znovu neodpověděla.
Etney kráčel za ní v tichosti a poklidně stejně tak, jako kráčela ona. Až přešli celý most, zamířili lesní cestičkou někam dál. A tam to Etney uviděl. Bylo tu shluklá velká spousta různých vlků, spoustu z nich ani neznal. Ale ty, které znal, stáli namačkaní v první řadě a křičeli. Radostně křičeli. Stála tam máma i táta. Sestra Awnay a dokonce i Sionn, který natahoval tlapku, aby se svého bratra mohl dotknout. Etney mu dotek opětoval, ale znovu se dočkal jen rozplynutí té části, které se dotkl. “Co tu všichni děláte? Co se děje?“ nechápavě se zeptal, stále zírajíc na to, co se kolem děje. Zůstal však stát u svých rodičů, vlčice před ním se také zastavila, čekala na něj. “Synku!“ vyhrkla Elisa. V očích měla slzy. “Moc tě všichni milujeme, víš to? Vždycky jsem tě milovala, však jsi můj prvorozený syn!“ Etney vykulil oči, proč to tady a teď matka povídá? O co jde? “Jsme na tebe oba moc pyšní! Věděli jsme, že to dokážeš!“ vypjal hrdě hruď, jakoby chtěl upozornit na to, že Etney je jeho syn. “Ale proč?“ nechápal. Otočil se zády ke svým rodičům, když ho Matali znovu vybídla, aby šel, a rozešel se za ní. “Milujeme tě!“ vykřikl za ním ještě otec. Etney se ohlédl. “Já taky, táto! Mám vás moc rád, i když se tak někdy nechovám, ale... Je to pravda!“ přitakal mu. Pocítil totiž náhlou potřebu se jim oběma vyznat. Když se ale Matali zastavil a on se zastavil o kus za ní, nemohl uvěřit svým očím. Před nimi stály dva pozlacené velké trůny. Teda trůny...spíš velké dřevné špalky, ale celé ze zlata! Oseté byly drahými kameny, jakoby to samotná chamtivá a hamižná Smrt sponzorovala! “Co to je,“ hlesl užaslé. To už ale zpoza stromu vyťapaly malé veverušky, které v tlapičkách na velikém lopuchovém listu nesly stříbrnou korunu – stejnou, jakou měla na hlavě i Matali, ale mohutnější a víc „alfáckou“. “Korunovace, můj drahý! Stala se z tebe Alfa, vyplnilo se ti to, co sis tolik přál! Máme společnou smečku! Proč jsi tak zmatený?“ nechápala vlčice, ale Etney tohle všechno nechápal ještě víc. “Cože? Ale já přece...vždyť jsem...“ Matali zavrtěla hlavou. “Nehudruj a postav se tam!“ Ukázala tlapou na vyvýšené místo, sama se šla usadit na jeden ze špalků. To už z dálky pomalu ťapal sám Život, který sestoupil z Narrských vršků, aby Etneye mohl korunovat. Etney se posadil naproti němu a poklonil se mu. “Živote,“ hlesl tiše. Život s ladností vzal do svých velkých, přesto ale líbezných tlap korunu. “Světlo ať tě doprovází po celý zbytek života, Etneyi! Nechť je z tebe Alfa celého tohoto lesa! Díky tvému úsilí a tvrdé práci se ti tvůj sen vyplnil!“ na hlavu mu posadil korunu, poodstoupil a zvolal: “BUDIŽ ALFA!“ Všichni začali jásat a halekat. Etney se pak rozešel pomalu ke špalku, na který vyhopkl a posadil se. Své tělo hezky narovnal, vypjal hruď a uši nastražil dopředu, aby vypadal co nejvíc majestátně. “Miluji tě, drahý!“ hlesla vlčice vedle něj. A tak všichni pořád jásali, Etney jen bloudil očima a hledal své bližní. Od matky po otce, přes Sionna a Yetera až k Severce, která i se Starlingem stála v první řadě. “Vidíš, Starlingu? Říkal jsem ti to!“ hlesl pyšně Etney a Starling uznale přikývl. Vše se ale začalo pomaličku rozmazávat. Nejdřív Život, poté veverky, co nesly korunu, jásající vlci a i Matali. A nakonec...se Etney probudil.

Pootevřel oči a znaveně zívl. “Co to bylo?“ hlesl tichounce a rozhlédl se kolem sebe. Svůj sen si úplně tak moc nepamatoval, jen úryvky, avšak věděl, že to bylo něco pěkného. Věděl, že to bylo něco, co by chtěl za život aspoň jednou okusit. Co se mi to zdálo? Snažil se nad tím přemýšlet, ale nemohl si ani za nic vzpomenout. Rozhodl se tím však nezabývat. Vyskočil na nožky, oklepal se a protáhl zatuhlé končetiny. “Musím najít mamku a taťku,“ zamumlal si sám pro sebe. A jak řekl, tak udělal.

>> Ježčí mýtina (přes Narrské kopce)

// VLA: 4) POST

<< řeka Tenebrae (přes Starý ostrov)

Momentálně procházel územím, co bylo fakt divné. Obtékaly ho dvě řeky, slovy D-V-Ě!, a stejně tu byly pouze uschlé stromy. Žádný život, žádní ptáci, žádná zeleň, no prostě nic. Úplně mrtvo. Nechápal to. Navíc, když se nadechl, smrdělo mu to tu. Byl to takový zatuchlý zápach, možná jako plíseň či jako vlhko, které bývá v podzemí. Otřásl se. Když se však zahleděl daleko před sebe a v dálce uviděl poušť, byl šokován. Vůbec netušil, že zde na Gallirei je nějaká poušť. “No, ještě že jsem se na tu výpravu vydal tyjo. Copak bych mohl být jednou Alfa, kdybych nevěděl o své zemi, ve které žiji, všechno? Akorát bych se pak jednou znemožnil,“ promlouval si sám k sobě a u toho tiše mlaskal. Připadal si teď tak einsteinovsky...
Když překonal prapodivný ostrov, který obtékaly ještě prapodivnější řeky, stanul tedy na poušti. Měl tedy štěstí, že přišel rovnou z místa, kde hned poblíž při vstupu na poušť byla malá oázka. Bylo to milé, takže se tam hned vydal. Zastavil se ve stínu pod jednou palmou a rozhlédl se kolem sebe. Horko sálala z písečného povrchu jako v pekle, a to ještě ani na obloze nebylo slunce na nejvyšším bodě! Tiše vzdychl, nesnášel zimu, ale extrémní horka, to taky tedy moc nemusel. Šel se napít, protože chtěl vyzkoušet vodu, která v oáze byla. Chtěl vědět, jak chutná. Sklonil se, vodu vcucnul do pusy a chvíli ji převaloval ve žgraních, až poté ji polkl. Pak si dal ještě pár doušků a nakonec zase zacouval do stínu, aby na něj příliš nepražilo slunce. Usoudil, že voda zde je dobrá, ale nejlepší, kterou kdy chutnal, byla právě v horských jezírkách. Ta jedna sice byla tak ledová, že měl pocit, že mu zmrzne žaludek i další orgány v těle, ale ta první, jak bylo to jezírko obklopené bílými oblázky, tak ta byla luxusní.
No, neviděl důvod se tu již více zdržovat. Otočil se na tlapce a alou pryč. Obhlédl to tu, zjistil, co ho zajímalo, a skrz velikánské horko nechtěl riskovat, že ho klepne pepina.

>> Tmavé Smrčiny (přes Starý ostrov)

// VLA: 1) území, vodní plocha č. 7

<< Ohnivé jezero (přes Kopretinku)

Od jezera zamířil přes louku, která byla z dálky celá bílá! Když přišel blíž, hned věděl proč. Byla celá posetá „do hlavy až k patě“ bílými kopretinami, nad tím Etney žasl. Ne, že by měl pro kytky nějaký zvláštní cit, to vůbec, ale tohle byla opravdu pastva pro oči. A vlastně i pro čenich, protože to tu krásně vonělo. Hned se mu šlapalo lépe!
Skrz louku prošel za chvíli, protože měl nasazené tempo rychlejšího klusu. Dorazil až k řece, které se držel a šlapal podél jejího břehu, jako to obvykle dělával. Tahle řeka se mu však moc nelíbila, takže se od ní držel v nějaké rozumné a bezpečné vzdálenosti. Její barva ho dost odrazovala. Takhle tmavou řeku totiž ještě nikdy neviděl, podezříval samotnou Smrt, že řeku očarovala a proto je voda tak tmavá. Kdyby se jí dotkl, jistě by zemřel! To by si Smrt přála! Odstranit ze světa takové talenty, kteří byli zrozeni proto, aby vedli ostatní vlky. Aby šéfovali smečkám. Aby konali ve světě dobro. To tak! Té vody se nikterak nedotkne! Ani za nic! Myšlenky ho popoháněly stále dál a dál, nasadil rychlejší tempo a chtěl být od této podivné Smrtící řeky co nejrychleji pryč.

>> Pouštní oáza (přes Starý ostrov)

<< Medvědí jezero (přes Středozemku)

Přes Středozemní pláň, kterou už znal jako své tlapky, protože přes ni chodil často, dorazil až k Ohnivému jezeru. To si chtěl prohlédnout, takže za ním šel účelně, nikoliv náhodně. Vždycky se mu tohle veliké jezero líbilo, připadalo mu dost zvláštní. Mělo hladinu plnou těch červených řas, bylo prostě jiné jak ostatní jezera. Stejně tak, jako byl jiný i on oproti ostatním vlkům – a že to věděl! Moc dobře věděl, že je jiný. Usuzoval dle toho, že se s ním nikdo nechce příliš dlouho vybavovat. Když si to vzal kolem a kolem, kromě jeho rodiny a Yetera neměl žádné blízké přátele. Sice měl Severku s Matali, ale ty dvě viděl jednou za čas, a i u nich se teď ukázalo, že už mají obě dvě své životy. Z Matali toho sice moc nevytáhl, ale Severka byla ve smečce, měla tam vybudované již nějaké to postavení a měla partnera, se kterým se jistě brzy rozhodne mít vlčata. Tiše si povzdechl a tlapkou sáhl do té vody, aby se dotkl nějakých těch řas. Chtěl cítit, jaké to je. Bylo to takové jakési oslizlé a podivné. Se znechuceným ušklíbnutím se celý otřásl, zahihňal se a uskočil jedním dlouhým skokem od jezera pryč. Vlčata...Jak by asi vypadala moje vlčata? Kdybych je měl třeba s Matali. Určitě by byla krásná po ní a inteligentní po mně, zasnil se. S takovými myšlenkami se hnedle lépe cestovalo!

>> řeka Tenebrae (přes Kopretinku)

// VLA: 1) území, vodní plocha č. 6

<< Medvědí řeka

Od řeky došel až k jezeru, které viděl už z dálky. Když se ale nadechl okolní vůně, ucítil něco zvláštního. Tak nějak mu podvědomí říkalo, že by se tu asi neměl příliš dlouho zdržovat. Došel až ke břehu jezera, zahleděl se na hladinu a tiše si povzdechl. Momentálně se mu myšlenky vrátily k Matali. Připadala mu nějaká zvláštní. Málomluvná sice byla vždycky, ale až tak moc? Byla navíc i nějaká smutná, alespoň Etneyovi to tak připadalo. A asi i unavená, jakoby za sebou měla nějakou dlouhou túru. Najednou ho začalo mrzet, že od vlčích slečen utekl tak rychle. Měla však dojem, že ho tam Starling a vlastně ani Falion příliš nechtějí. Pamatoval si, jak předtím v pohoří pociťoval tu divnou atmosféru, když tam přišel mezi ně. Když začal vítat Severku i Matali. Sice dělal, že se nic neděje, ale moc dobře to všechno vnímal. I to, jak málo ho obě holky přivítaly. A přitom on je tak rád viděl. Obzvlášť Matali...Tu krásnou roztomilou Matali. Jak rád by ji pozval někam ven. Šla by ale vůbec? Odvrátil od hladiny zrak, aby se již více na svůj odraz nemusel koukat, a s táhlým povzdechem se rozešel dál. Rozhodl se, že Matali v nejbližší době zase vyhledá a zkusí ji někam pozvat. Možná k nějakému jezeru – třeba tomu pěknému horskému, jak tam rozkopl ty oblázky.

>> Ohnivé jezero (přes Středozemku)

// VLA: 1) území, vodní plocha č. 5