Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Pouštní oáza (přes Starý ostrov)

Protože už se chtěl vyhnout alespoň té podivné řece, rozhodl se úplně změnit směr své cesty. Chtěl se ale co nejdříve dostat domů, takže nemohl moc vybočovat z původního směru. Řekl si ale, že když projde tímto lesem, bude to v pořádku. Od toho podivného ostrůvku tedy zamířil doprava, kde už z dálky viděl růst vysoké jehličnany. Měl v plánu si tam také zdřímnout, protože byl opravdu k smrti unavený a další cestu by pravděpodobně už nezvládl. Zanedlouho poté, co přišel do lesa a našel si tam nějaké pěkné místečko, usnul tvrdým spánkem. Byl vyčerpaný.

“Etneyiiii! Etneyiiii!“ zazněl půvabný hlásek jakési drobné vlčice, která stála nedaleko něj. I tak však ten hlas byl jakýsi zastřený a vypadalo to, jakoby na něj volala z velké dálky. Jakmile se ale Etney pohnul, jakoby se vše změnilo. Okolí se vykreslilo zářivými barvami a i ten hlas, který slyšel, když vlčice mluvila, byl najednou jasný a krásně zvučný. “Etneyiii! Tak pojď, honem! Všichni na nás už čekají!“ vlčice běžela kus před ním. Měla ladné kroky, její elegantní dlouhé nohy dopadaly na měkkou trávu, co na rozlehlé louce rostla tak jemně, že nebylo slyšet byť jen malinkaté dupnutí. Za to Etney se valil jako balvan, takže ten dupal o sto šest. (//ani ve snu žádná změna, hehe :D) Snažil se vlčici dohonit, ale pořád mu to nešlo. Vůbec si totiž nebyl vědom toho, že by tu vlčici znal. Nechápal, co tu dělá a kdo to vlastně je. “Počkej!“ zavolal za ní. “Kdo jsi?“ snažil se vyjasnit si situace, ale vlčice se na něj ani neohlédla. Nevěnovala mu jediný pohled, pouze ho opět popohnala: “Spěchej!“ Etney běžel tedy celou dobu za ní. Přeběhli oba dva přes celou zelenou louku, až doběhli někam dolů, kde stál nad vysokým srázem a divokou řekou dlouhý dřevěný most, který byl obrostlý liánami a mechem. Až tam si mohl vlčici, která se konečně zastavila, pořádně prohlédnout. A nemohl uvěřit svým očím! Byla to Matali. To Matali ho tak popoháněla. A byla stejně krásná, jako si pamatoval z dřívějška. Na hlavě měla stříbrnou korunku s fialovými kamínky a na těle zvláštní doprovodné vzorce, jakoby patřili k nějaké magii stejně jako korunka. “Co to je?“ zeptal se jí a ukázal tlapkou na ty znaky, které jí prokvétaly srstí. Chtěl se jí dotknout, ale když na ni sáhl, jakoby sáhl do prázdna. Vlčice jakoby se v tom místě, kde se jí dotkl, rozplynula. Přišlo mu to divné, ale tak nějak si to pořádně neuvědomil a nezavnímal to natolik, aby to nějak řešil. “Tohle mají všichni, i ty to dostaneš. Neotálej a pojď!“ vybídla ho znovu a sama se rozešla jako první přes ten most. “Opatrně, Matali, může to být nebezpečné!“ varoval ji, ale vlčice znovu neodpověděla.
Etney kráčel za ní v tichosti a poklidně stejně tak, jako kráčela ona. Až přešli celý most, zamířili lesní cestičkou někam dál. A tam to Etney uviděl. Bylo tu shluklá velká spousta různých vlků, spoustu z nich ani neznal. Ale ty, které znal, stáli namačkaní v první řadě a křičeli. Radostně křičeli. Stála tam máma i táta. Sestra Awnay a dokonce i Sionn, který natahoval tlapku, aby se svého bratra mohl dotknout. Etney mu dotek opětoval, ale znovu se dočkal jen rozplynutí té části, které se dotkl. “Co tu všichni děláte? Co se děje?“ nechápavě se zeptal, stále zírajíc na to, co se kolem děje. Zůstal však stát u svých rodičů, vlčice před ním se také zastavila, čekala na něj. “Synku!“ vyhrkla Elisa. V očích měla slzy. “Moc tě všichni milujeme, víš to? Vždycky jsem tě milovala, však jsi můj prvorozený syn!“ Etney vykulil oči, proč to tady a teď matka povídá? O co jde? “Jsme na tebe oba moc pyšní! Věděli jsme, že to dokážeš!“ vypjal hrdě hruď, jakoby chtěl upozornit na to, že Etney je jeho syn. “Ale proč?“ nechápal. Otočil se zády ke svým rodičům, když ho Matali znovu vybídla, aby šel, a rozešel se za ní. “Milujeme tě!“ vykřikl za ním ještě otec. Etney se ohlédl. “Já taky, táto! Mám vás moc rád, i když se tak někdy nechovám, ale... Je to pravda!“ přitakal mu. Pocítil totiž náhlou potřebu se jim oběma vyznat. Když se ale Matali zastavil a on se zastavil o kus za ní, nemohl uvěřit svým očím. Před nimi stály dva pozlacené velké trůny. Teda trůny...spíš velké dřevné špalky, ale celé ze zlata! Oseté byly drahými kameny, jakoby to samotná chamtivá a hamižná Smrt sponzorovala! “Co to je,“ hlesl užaslé. To už ale zpoza stromu vyťapaly malé veverušky, které v tlapičkách na velikém lopuchovém listu nesly stříbrnou korunu – stejnou, jakou měla na hlavě i Matali, ale mohutnější a víc „alfáckou“. “Korunovace, můj drahý! Stala se z tebe Alfa, vyplnilo se ti to, co sis tolik přál! Máme společnou smečku! Proč jsi tak zmatený?“ nechápala vlčice, ale Etney tohle všechno nechápal ještě víc. “Cože? Ale já přece...vždyť jsem...“ Matali zavrtěla hlavou. “Nehudruj a postav se tam!“ Ukázala tlapou na vyvýšené místo, sama se šla usadit na jeden ze špalků. To už z dálky pomalu ťapal sám Život, který sestoupil z Narrských vršků, aby Etneye mohl korunovat. Etney se posadil naproti němu a poklonil se mu. “Živote,“ hlesl tiše. Život s ladností vzal do svých velkých, přesto ale líbezných tlap korunu. “Světlo ať tě doprovází po celý zbytek života, Etneyi! Nechť je z tebe Alfa celého tohoto lesa! Díky tvému úsilí a tvrdé práci se ti tvůj sen vyplnil!“ na hlavu mu posadil korunu, poodstoupil a zvolal: “BUDIŽ ALFA!“ Všichni začali jásat a halekat. Etney se pak rozešel pomalu ke špalku, na který vyhopkl a posadil se. Své tělo hezky narovnal, vypjal hruď a uši nastražil dopředu, aby vypadal co nejvíc majestátně. “Miluji tě, drahý!“ hlesla vlčice vedle něj. A tak všichni pořád jásali, Etney jen bloudil očima a hledal své bližní. Od matky po otce, přes Sionna a Yetera až k Severce, která i se Starlingem stála v první řadě. “Vidíš, Starlingu? Říkal jsem ti to!“ hlesl pyšně Etney a Starling uznale přikývl. Vše se ale začalo pomaličku rozmazávat. Nejdřív Život, poté veverky, co nesly korunu, jásající vlci a i Matali. A nakonec...se Etney probudil.

Pootevřel oči a znaveně zívl. “Co to bylo?“ hlesl tichounce a rozhlédl se kolem sebe. Svůj sen si úplně tak moc nepamatoval, jen úryvky, avšak věděl, že to bylo něco pěkného. Věděl, že to bylo něco, co by chtěl za život aspoň jednou okusit. Co se mi to zdálo? Snažil se nad tím přemýšlet, ale nemohl si ani za nic vzpomenout. Rozhodl se tím však nezabývat. Vyskočil na nožky, oklepal se a protáhl zatuhlé končetiny. “Musím najít mamku a taťku,“ zamumlal si sám pro sebe. A jak řekl, tak udělal.

>> Ježčí mýtina (přes Narrské kopce)

// VLA: 4) POST

<< řeka Tenebrae (přes Starý ostrov)

Momentálně procházel územím, co bylo fakt divné. Obtékaly ho dvě řeky, slovy D-V-Ě!, a stejně tu byly pouze uschlé stromy. Žádný život, žádní ptáci, žádná zeleň, no prostě nic. Úplně mrtvo. Nechápal to. Navíc, když se nadechl, smrdělo mu to tu. Byl to takový zatuchlý zápach, možná jako plíseň či jako vlhko, které bývá v podzemí. Otřásl se. Když se však zahleděl daleko před sebe a v dálce uviděl poušť, byl šokován. Vůbec netušil, že zde na Gallirei je nějaká poušť. “No, ještě že jsem se na tu výpravu vydal tyjo. Copak bych mohl být jednou Alfa, kdybych nevěděl o své zemi, ve které žiji, všechno? Akorát bych se pak jednou znemožnil,“ promlouval si sám k sobě a u toho tiše mlaskal. Připadal si teď tak einsteinovsky...
Když překonal prapodivný ostrov, který obtékaly ještě prapodivnější řeky, stanul tedy na poušti. Měl tedy štěstí, že přišel rovnou z místa, kde hned poblíž při vstupu na poušť byla malá oázka. Bylo to milé, takže se tam hned vydal. Zastavil se ve stínu pod jednou palmou a rozhlédl se kolem sebe. Horko sálala z písečného povrchu jako v pekle, a to ještě ani na obloze nebylo slunce na nejvyšším bodě! Tiše vzdychl, nesnášel zimu, ale extrémní horka, to taky tedy moc nemusel. Šel se napít, protože chtěl vyzkoušet vodu, která v oáze byla. Chtěl vědět, jak chutná. Sklonil se, vodu vcucnul do pusy a chvíli ji převaloval ve žgraních, až poté ji polkl. Pak si dal ještě pár doušků a nakonec zase zacouval do stínu, aby na něj příliš nepražilo slunce. Usoudil, že voda zde je dobrá, ale nejlepší, kterou kdy chutnal, byla právě v horských jezírkách. Ta jedna sice byla tak ledová, že měl pocit, že mu zmrzne žaludek i další orgány v těle, ale ta první, jak bylo to jezírko obklopené bílými oblázky, tak ta byla luxusní.
No, neviděl důvod se tu již více zdržovat. Otočil se na tlapce a alou pryč. Obhlédl to tu, zjistil, co ho zajímalo, a skrz velikánské horko nechtěl riskovat, že ho klepne pepina.

>> Tmavé Smrčiny (přes Starý ostrov)

// VLA: 1) území, vodní plocha č. 7

<< Ohnivé jezero (přes Kopretinku)

Od jezera zamířil přes louku, která byla z dálky celá bílá! Když přišel blíž, hned věděl proč. Byla celá posetá „do hlavy až k patě“ bílými kopretinami, nad tím Etney žasl. Ne, že by měl pro kytky nějaký zvláštní cit, to vůbec, ale tohle byla opravdu pastva pro oči. A vlastně i pro čenich, protože to tu krásně vonělo. Hned se mu šlapalo lépe!
Skrz louku prošel za chvíli, protože měl nasazené tempo rychlejšího klusu. Dorazil až k řece, které se držel a šlapal podél jejího břehu, jako to obvykle dělával. Tahle řeka se mu však moc nelíbila, takže se od ní držel v nějaké rozumné a bezpečné vzdálenosti. Její barva ho dost odrazovala. Takhle tmavou řeku totiž ještě nikdy neviděl, podezříval samotnou Smrt, že řeku očarovala a proto je voda tak tmavá. Kdyby se jí dotkl, jistě by zemřel! To by si Smrt přála! Odstranit ze světa takové talenty, kteří byli zrozeni proto, aby vedli ostatní vlky. Aby šéfovali smečkám. Aby konali ve světě dobro. To tak! Té vody se nikterak nedotkne! Ani za nic! Myšlenky ho popoháněly stále dál a dál, nasadil rychlejší tempo a chtěl být od této podivné Smrtící řeky co nejrychleji pryč.

>> Pouštní oáza (přes Starý ostrov)

<< Medvědí jezero (přes Středozemku)

Přes Středozemní pláň, kterou už znal jako své tlapky, protože přes ni chodil často, dorazil až k Ohnivému jezeru. To si chtěl prohlédnout, takže za ním šel účelně, nikoliv náhodně. Vždycky se mu tohle veliké jezero líbilo, připadalo mu dost zvláštní. Mělo hladinu plnou těch červených řas, bylo prostě jiné jak ostatní jezera. Stejně tak, jako byl jiný i on oproti ostatním vlkům – a že to věděl! Moc dobře věděl, že je jiný. Usuzoval dle toho, že se s ním nikdo nechce příliš dlouho vybavovat. Když si to vzal kolem a kolem, kromě jeho rodiny a Yetera neměl žádné blízké přátele. Sice měl Severku s Matali, ale ty dvě viděl jednou za čas, a i u nich se teď ukázalo, že už mají obě dvě své životy. Z Matali toho sice moc nevytáhl, ale Severka byla ve smečce, měla tam vybudované již nějaké to postavení a měla partnera, se kterým se jistě brzy rozhodne mít vlčata. Tiše si povzdechl a tlapkou sáhl do té vody, aby se dotkl nějakých těch řas. Chtěl cítit, jaké to je. Bylo to takové jakési oslizlé a podivné. Se znechuceným ušklíbnutím se celý otřásl, zahihňal se a uskočil jedním dlouhým skokem od jezera pryč. Vlčata...Jak by asi vypadala moje vlčata? Kdybych je měl třeba s Matali. Určitě by byla krásná po ní a inteligentní po mně, zasnil se. S takovými myšlenkami se hnedle lépe cestovalo!

>> řeka Tenebrae (přes Kopretinku)

// VLA: 1) území, vodní plocha č. 6

<< Medvědí řeka

Od řeky došel až k jezeru, které viděl už z dálky. Když se ale nadechl okolní vůně, ucítil něco zvláštního. Tak nějak mu podvědomí říkalo, že by se tu asi neměl příliš dlouho zdržovat. Došel až ke břehu jezera, zahleděl se na hladinu a tiše si povzdechl. Momentálně se mu myšlenky vrátily k Matali. Připadala mu nějaká zvláštní. Málomluvná sice byla vždycky, ale až tak moc? Byla navíc i nějaká smutná, alespoň Etneyovi to tak připadalo. A asi i unavená, jakoby za sebou měla nějakou dlouhou túru. Najednou ho začalo mrzet, že od vlčích slečen utekl tak rychle. Měla však dojem, že ho tam Starling a vlastně ani Falion příliš nechtějí. Pamatoval si, jak předtím v pohoří pociťoval tu divnou atmosféru, když tam přišel mezi ně. Když začal vítat Severku i Matali. Sice dělal, že se nic neděje, ale moc dobře to všechno vnímal. I to, jak málo ho obě holky přivítaly. A přitom on je tak rád viděl. Obzvlášť Matali...Tu krásnou roztomilou Matali. Jak rád by ji pozval někam ven. Šla by ale vůbec? Odvrátil od hladiny zrak, aby se již více na svůj odraz nemusel koukat, a s táhlým povzdechem se rozešel dál. Rozhodl se, že Matali v nejbližší době zase vyhledá a zkusí ji někam pozvat. Možná k nějakému jezeru – třeba tomu pěknému horskému, jak tam rozkopl ty oblázky.

>> Ohnivé jezero (přes Středozemku)

// VLA: 1) území, vodní plocha č. 5

<< Ovocná tůň (přes Mahtae)

Od tůně se vydal přes řeku někam pryč. Když nasál do nosu vzduch, uvědomil si, že je to tu opravdu cítit větším množstvím vlků. Asi nebylo příliš vhodné zdržovat se sám na cizím smečkovém území, když to byl skoro Alfák. Skoro Alfák by neměl nikoho z nepřátelské smečky jen tak pokoušet! Jó, kdyby tak věděl, že Borůvka je vlastně spřátelená smečka...No, to by samozřejmě věděl, kdyby trávil nějaký čas doma, hehe.
Podél řeky doťapal až skoro k dalšímu velkému jezeru, které zahlédl už z dálky. Plahočil se však od tůně celkem daleko, řeka byla dlouhá. Ani nevěděl, jestli kráčí pořád po stejné řece, nebo už se řeka rozděluje na dvě různé řeky. Ze začátku byl tok řeky poblíž jezera mírný, avšak čím blíže byl Etney jezeru, tím živější a nebezpečnější ten tok byl. Raději se mu tedy vyhnul a šel pořád po břehu. Nechtěl si na poslední chvíli přivodit snad nějaký úraz. Navíc už byl opravdu unavený, tím by potom byla celá ta situace horší a mohlo by se stát, že už by domů třeba taky nedošel. A to by přece nemohl! To by Alfa trůn zdědila buď Awnay nebo otravný Sionn. Fuj.

>> Medvědí jezero

Lekl se, když za sebou uslyšel pohyby a hlas. Mírně s sebou cukl, pak otočil hlavu na vlka, který ho navštívil a pak se na něj rovnou otočil celý čelem. “Ty jsi Beta?“ zeptal se a začal si ho od hlavy až k patě celého prohlížet. Pak se začal usmívat. “Tady nemají nikoho kvalitnějšího? Vždyť za chvíli půjdeš pod kytky, staříku, haha!“ zakřenil se a začal si hopsat na místě. “To já jsem čilej a mám se k světu! Dívej!“ zvedal hezky vysoko tlapičky a snažil se působit lehce, ale ve skutečnosti působil dost těžkopádně – jako vždy! Pak ale přestal dělat blbosti a s jasnou nechutí ve tváři se dal na odchod. “Odejdu, ale bez toho vyfluslýho ovoce. To je tak odporný, že vám ho tu nechám, proč bych ho taky jinak flusal, že. Navíc na mě potřebujete nějakou památku, ne? Tento den se zapíše do dějin jako den, kdy vaši ne moc dobrou tůňku navštívil a pokřtil sám pan velký Etney, vévoda Gallirejský a skoro Alfa Asgaarský!“ začal Stormovi vykreslovat svojí tlapkou to, co měl zrovna v hlavě. Pak se znovu lišácky zazubil a jako malý chlapec odběhl pryč.

>> Medvědí řeka (přes Mahtae)

<< VVJ (přes VG)

Od jezera zamířil přímo přes planinu. Byl nasycený, napitý a trošku si odpočinul, takže jeho měřítko špatné nálady trošku stouplo, teď bylo tak v polovině mezi dobrou a špatnou náladou. Došel až k jakési tůňce, která byla schovaná mezi skalkami. Zvláštní, že za svoji cestu pořád potkává jen samé vodní plochy. Zastavil se u tůňky, aby si ji mohl pořádně prohlédnout, nejvíce ho zaujalo plavající ovoce na hladině. To ještě nikdy neviděl. Navíc nechápal, jak se tam to ovoce jako dostalo. Přiblížil se zvědavě až úplně ke břehu a tlapku zkusil vložit jemně a opatrně do vody. Voda byla příjemná a v žádném případě nebyla tak ledová jako tehdy ta voda v Safírovém jezeru. Ono je to docela mělký, že bych si zkusil sežrat nějaký to ovoce? Vidím tam plavat jakýsi žlutý cosi, co to je? pomalu došel až k tomu žlutému „cosi“, což byla hruška, ale to on samozřejmě nepoznal. Voda mu sahala kousek pod bříško, opravdu to nebylo moc hluboké. Do hrušky se zakousl a chvíli ji přežvykoval. Musel se však zhnusit, rozhodně to nebylo dobré jako maso... jako třeba ta kachna, kterou zblajzl před chvílí. Své sousto vyplul znechuceně do vody a pozoroval, jak se rozkousaná hruška mísí s vodou a následně větší nerozkousané kusy mizí v travinách, které rostly kolem tůně. “Hnus!“ vyplázl jazyk, vymáchal si ho ve vodě a protočil nad celou tou situací očima. Vylezl ven, oklepal se, aby neměl moc těžkou srst a povzdechl si. Náročné to cestování.

// VLA: 1) území, vodní plocha č. 4

<< ZG

Protože Velké vlčí jezero znal a cítil se u něj dobře, rozhodl se dát si menší pauzu. Vyvalil se u jižních břehů, jejichž hladina byla zkrášlena různými lekníny, mezi kterými plavalo vodní ptactvo, zejména však labutě a kachny, kterou by si Etney moc rád dal, kdyby mu ji tak někdo ulovil. Celou dobu, co ležel a nabíral energii, přemýšlel nad tím, jak se taková kachna dá šikovně bez větší námahy ulovit.
Poté, co si trochu odpočinul a znovu se napil (musel dodržovat pitný režim, že ano), rozhodl se, že zkusí kachnu ulovit. Připrcl se tedy do trávy, skoro ani nedýchal a nijak nedutal, neboť měl opravdu hlad a tu kachnu strašně chtěl. Pomalinku se přibližoval a vyhlídl si jednu kachnu, která vypadala, že má jakési zraněné křídlo. Plavala těsně u břehu a to křídlo měla tak nějak divně vylomené do strany, nebylo složené u těla. Na tu se tedy Etney zaměřil, protože měl za to, že to bude o dost lehčí kořist než ty zdravé. Pomalu se tedy blížil, a až byl v dobré vzdálenosti od kachny, která zatím nic netušila, neboť zobala zobákem ve vodě nějaké breberky, vystartoval a kachnu lapnul pod krkem ještě dřív, než stihla jakkoliv zareagovat. Spokojeně si ji pak odnesl dál od břehu a s endorfiny vyletěnými až k nebesům kachnu zardousil. Potom se složil do trávy a mohl se konečně po dlouhé době aspoň trochu nasytit. Ne, že by mu to stačilo, to vůbec! Však to byl kus vlka, radši by si dal celou kýtu vysoké, jenže tu teď jaksi neměl k dispozici, takže se musel spokojit právě s tou kachnou. Maso měla měkké, zřejmě byla ještě mladá. Pošmákl si. Navíc měl prostě radost sám ze sebe, že to dokázal hned napoprvé a nemusel tu ztrácet čas. Po občerstvení si šel umýt tlamu od krve do jezera a poté se vydal dál, už chtěl být doma.

>> Ovocná tůň (přes VG)

// VLA: 1) území, vodní plocha č. 3

<< Úzká rokle (přes Armany)

Jakmile vystoupal sráz, utíkal podél toku řeky a byl si jistý, že tentokrát už opravdu jde tím správným směrem. Běžel totiž přes hory, kde v minulosti zanechal svého malého bratra, když byla ještě tuhá zima. Když si na tuhle událost vzpomněl, ve skutečnosti ho to ani trochu nezamrzelo nebo nepocítil nějaký pocit zrady vůči své rodině. Ani trochu. Mířil dál, až došel na rozlehlou travinu, kterou, měl ten dojem, také znal. Možná, že to byl Galtavar, nebo tak něco. V dálce každopádně zahlédl Velké vlčí jezero, které měl moc rád, líbilo se mu tam. Bylo to takové příjemné prostředí. Navíc už tuhle oblast měl prozkoumanou a za tu dobu, co na Gallirei žil, si ji i pamatoval, na rozdíl od míst na severu, ve kterých se mohl lehce ztratit. Ty mu příjemné nebyly, ale tady už to byla lambáda. Zamířil tedy rovnou tím směrem, kudy bylo jezero a nikde se nezdržoval, chtěl už brzy dorazit domů. Začínal být už opravdu hladový a taky unavený. V hlavě si vykresloval, jak poté, co dojde domů, hned padne na nejbližší odpočívací místečko a usne.

>> VVJ

<< Tajga (přes Sněženkovou louku)

Tu louku, kterou v dálce uviděl, přešel poměrně rychle. Louka nebyla nikterak rozlehlá, takže to bylo v pohodě. Navíc se mu líbila, protože na tlapky byla příjemná a i vzduch zde byl mírnější, ne tak chladný jako nahoře v horách.
Od louky zamířil směrem k dalšímu lesu, ze kterého mimochodem slyšel i šum řeky. Sice nerad, ale musel, protože měl dojem, že už tudy kdysi šel a právě to byla tehdy ta správná cesta domů. Na 100% jistý si tím však nebyl. Tato oblast byla dle něj pro takového významného vlka, kterým on byl, poměrně nebezpečná. Byl zde sráz a bylo to tu dost kluzké, jak už si sám vyzkoušel, jenže on se prostě potřeboval dostat na druhou stranu a nevěděl, kudy jinudy by měl jít. Musel to tedy risknout. Jako připosraný se staženým ocasem mezi nohama pomalinku ťapal ze srázu dolů k řece. Kolem něj rostla velká spousta různých bylin, trav, keřů a ještě k tomu byl obklopen snad miliony stromů, za kterými se mohli skrývat další a další duchové. Paráda. Výlet přesně podle jeho gusta!
Nakonec však sráz překonal, přebrodil řeku, ve které se mimo jiné i občerstvil, a zamířil srázem zase nahoru. Nahoru to bylo ale o dost lehčí než dolů. To mu tlapy tolik neklouzaly. Aspoň, že je východ slunce a nebudu cestovat v noci, to by bylo daleko strašidelnější!

>> ZG (přes Armanské hory)

<< Safírové jezero (přes Sněžné hory)

Vždyť tudy jsem už šel sakra! Naštvaně dupnul tlapkou. Dostal se totiž do stejné oblasti, kterou procházel v dobu, kdy mířil omylem nahoru do Sněžných hor. Tady je to zakletý, blbej sever! Byl naštvaný. Ale nebyla to úplně tak jeho chyba, protože kdyby ho sestra nenechala samotného, nedošlo by k tomu! Nebo by ho taky mohla doprovodit Matali či Severka, když to byly jeho kamarádky a věděly, že on tu tady nezná. Tse. Rozhodně to nebyla jeho chyba, že se ztratil. V tomto lese už však alespoň nebyl sníh, a když se ohlédl, viděl za sebou tyčit se právě ty hnusné hory, které navštívil v krátké době hned 2x po sobě. Ale jedno pozitivní plusko to mělo – když je viděl za sebou, znamenalo to, že se od nich opravdu vzdaluje. Nejvíc ze všeho se však chtěl dostat do nějaké oblasti, kde bude pocitově tepleji, protože už mu tak trochu mrzly tlapy. A to rozhodně příjemné nebylo. Tentokrát se alespoň nemusel brodit žádnou řekou, protože se rozhodl jít rovně směrem dolů po lese právě podél té řeky, kterou předtím brodil. A zanedlouho v dálce uviděl louku.

>> Úzká rokle (přes Sněženkovou louku)

<< Sněžné hory

Poté, co spolu s táhlým funěním a občasnými nadávkami vystoupal až do vršku samotných hor, došlo mu, že tudy cesta asi nepovede. Narazil však na další jezírko, což mu připadalo podivné. Chvilku dokonce musel zapřemýšlet nad tím, jestli to není to stejné jezírko, které našel před chvílí, ale pak usoudil, že to není ono, protože tady nejsou ty bílé oblázky. Navíc tohle jezírko bylo větší a trochu tmavší než to předchozí. Zastavil se těšně u něj a zhluboka se nadechl. Cítil tu ve vzduchu stát několik dalších pachů, usoudil tedy, že tohle jezero v krátké době navštívilo asi vícero vlků. Tyjo, já jsem ale bombarďák! Už umím takhle větřit a rozeznávat pachy, to musím říct otci, bude rád za to, jak se hodně zlepšuju! pochválil sám sebe ve své mysli, sklonil se a i u tohoto jezírka si lokl vody. Ta byla však tak studená, že se mu naježily chlupy za krkem, přes celá záda až po zadek. Uskočil, oklepal se a mírně se ušklíbl. “Bleh!“ ne, že by voda nebyla chuťově dobrá, ale to, jak byla smrtelně ledová, mu zkazilo chuť. “Radši jdu pryč,“ zamumlal naštvaně a s nakrabaceným čelem zamířil zase zpátky mezi zasněžené hory. Cestovat s Awnay bylo o dost snadnější, to by se totiž jistojistě neztratil!

>> Tajga (přes Sněžné hory)

// VLA: 1) území, vodní plocha č. 2

<< Jezero Nä´hi (přes Tajgu)

Místní povrch už ho začínal pomalu, ale jistě štvát. Sníh ho zebal do tlapek a to, že musel jít pomalu a dávat pozor, kam šlape, mu na dobré náladě také nepřidalo. Proč je tady všude tolik sněhu! Vždyť už je léto, svítí slunko, copak to tady nikdy neroztaje? Tady bych teda žít nechtěl! A kam to vůbec jdu? Vůbec nevím, kudy mám pokračovat! Rozhlédl se kolem sebe. Momentálně se nacházel v menším lesíku, ve kterém se mimochodem také necítil nikterak skvěle, protože kdykoliv se přiblížil k nějakému stromu, vzpomněl si na to, co mu povídala Awnay. Krok raději zrychloval a zrychloval, až nakonec dosáhl snad rychlejšího běhu než kůň. Přebrodil jakousi uzoučkou řeku, která se v lese nacházela a vystoupal až někam do hor v domnění, že míří dobrým směrem, a vůbec ho nenapadlo, že míří akorát více na sever. Kdyby se nad tím třeba logicky zamyslel, došlo by mu, že na severu v horách je více sněhu než na jihu v lesích a tak asi nemíří tím správným směrem. Nicméně, nad touto věcí on nepřemýšlel, prostě šel tam, kam ho nohy zavedly. Stoupal stále výš a výš s dlouhotrvajícím nevědomím, kam to vlastně teda jde.

>> Safírové jezero

<< Ragar

Zanedlouho poté, co kráčel poklidným krokem pryč od Raglalské smečky, dorazil k malému roztomilému jezírku. “Horské jezírko, huh? Takové hezké my v lese nemáme, pravda. Až budu Alfa, měl bych nějaké založit,“ zamumlal si sám pro sebe, k jezírku se pomalu připloužil a ihned se sklonil, aby se z něj mohl napít. Voda byla chladná a dobře osvěžila, zahnala mu žízeň. Už dlouho jsem nejedl, sakra, mám fakt hlad, zaskuhral si v mysli a pohledem začal obdivovat bílé oblázky, kterými bylo jezírko obložené. Pak do nich jemně drcl tlapkou, aby zjistil, jaké to je se jich dotýkat, jenže jeden z oblázků byl zřejmě jakýsi „uvolněný“ či nějak „poškozený“, a když do něj Etney drcl, shodil ho tlapkou přímo do jezírka. Hlasitě to zažbluňklo a oblázek se začal potápět. Postupně klesal a klesal, až dopadl na úplné dno toho úžasně průzračného mini jezírečka. “Hernajs!“ zaklel vyděšeně a divoce se rozhlédl kolem sebe, jestli ho nikdo neviděl. Ještě mě někdo zprcne za ničení přírodního majetku, zakroutil zlehka hlavou a jedním dlouhým skokem se schoval za místní keře, přičemž se dal do běhu, aby od jezírka co nejrychleji zmizel a nikdo ho nemohl obvinit, že za to mohl on.

>> Sněžné hory (přes Tajgu)

// VLA: 1) území, vodní plocha č. 1