Gallirea - Příspěvky uživatele

<< Spáleniště (přes Lužiny)

Byl rád, že se ze všech těch divných území dostal konečně pryč. Tady už to bylo daleko lepší a příjemnější. Překonal další pidi lesík a zamířil do jednoho hustšího a většího, který byl vidět už z dálky. Když do něj ale vešel, zanedlouho začal litovat, a to hned z několika prostých důvodů: za prvé, skrz velmi husté stromy nebylo v lese skoro nic vidět! Měsíční svit se sem prostě neprobojoval. Za druhé, bylo to tu hodně „bohaté“, těžce se tudy chodilo, vlk pořád musel dávat pozor, kam šlape! A konečně za třetí, měl dojem, že se tu ztratil. Tento les vypadal, že nikdy a nikde neskončí.
Opravdu dlouhou dobu se v lese motal, až se nakonec vymotal, a to jen díky tomu, že měl dobrý sluch. V dálce totiž uslyšel šum vody, takže se tím směrem vydal a naštěstí zanedlouho opravu v dálce uviděl téct řeku. Na nic nečekal a přidal na rychlosti. Chtěl z tohoto nekonečného lesa být co nejrychleji pryč.

>> Vřesový palouk (přes řeku Kierb)

<< Vysoká strž (přes Elysejská pole)

Tohle byla opravdu dlouhá noc. Etney toho měl už plné zuby. Tlapy měl uchozené, vždyť v nich měl už několik desítek kilometrů! Najednou ho i mrzelo, že od Lucy odešel a nechal ji tam, zase nad tím musel přemýšlet. Zpomalil z běhu do kroku, když zmizel pryč od toho lesa, který byl plný duchů, a dostal na nějaké poklidné a miloučké květinkové pole. Tím tedy procházel klidným krokem, aby se neuhnal a trošku si odpočal. Měsíc mu svítil pěkně na cestu, neboť zrovna vykoukl zpoza černých mračen. Rozhodl se, že se pokusí co nejrychleji Lucy zase najít, že by pořád byla na tom místě u těch močálů, jak se tam rozloučili? Co když odešla bez něj? Co když už ji nenajde? Začínal se strachovat. Na Lucy mu za tu kratinkou dobu začalo záležet, nechtěl být zase sám!
Z krásného poklidného pole se ocitl na jakémsi divném hliněném, poměrně i rozlehlém povrchu, který se mu zase tak nějak nezamlouval a na kterém rozhodně jeho spokojenost opět klesla pod bod mrazu. Zase byl rozmrzelý. Stačilo málo a jeho nálada se z „jó, jsem happy“ změnila na „všechny zabiju!“. Měsíc se navíc zase schoval za černé mraky, a tak už ho ani nic nedoprovázelo a nesvítilo na cestu, musel jít po slepu. Nějak to však zvládl, tuto podivnou krajinu překonal, a v dálce před sebou uviděl zase nějaký lesík – měl dojem, že tím stejným už jednou procházel, takže tam zamířil. Pořád lepší les než ta divná strž. Nebo ten divný mlhavý les. Fujky.

>> Zarostlý les (přes Lužiny)

<< Švitořivý les (přes Studánky)

Z příjemného lesa, ve kterém to žilo, a jeden si tam náramně oddychl, dorazil na místo, které bylo pokryté podivnou mlhou. Vzpomněl si, že tudy opravdu procházel. Tehdy se mu tohle místo opravdu nelíbilo, šel mu z něj mráz přes záda. A nyní? Nenastala od té doby žádná změna, i teď mu to místo připadalo pekelně podivné. Ještě když si vzpomněl na to, co říkala Awnay o duších a o tom, že existují. Kdykoliv dorazili někam do lesa, ona mu řekla, že je plné duchů, a dokonce! Že vídá v Asgaaru i jejich mrtvého bratra. Co když ta mlha byla v tomto lese proto, že tu byl úplný vlčí hřbitov?! Co když ta mlha byli jen duchové, co se vyškrábali zpod země a teď byli v tomto lese uvězněni? Nahnalo mu to pořádný strach. Sevřel půlky, stáhl ocas a z lesa vyběhl rychlostí blesku. Jakoby najednou i znal ten správný směr a správnou, nejrychlejší a nejjednodušší cestu. Prostě běžel přímo za nosem, neohlížel se, skoro ani nedýchal a nic neříkal, jen chtěl být z toho mlhavého podivného lesa co nejdříve pryč.
Z lesa doběhl až ke strži, ze které byl sice krásný výhled na dole protékající řeku, ale jinak to bylo stejně děsivé a zapadlé místo, jako byl ten les plný mlhy a podivných studánek. Nelíbilo se mu tu. Když vyštěkl, jeho hlas se dole ve strži odrážel od stěny ke stěně. Nebylo tu ani živáčka, opravdu divná část země. Nechtěl se tu příliš zdržovat a riskovat, že jeho královský zadek, který by měl zanedlouho nastoupit i se svojí novou chotí na trůn, něco (či někdo – třeba duch!) šťouchne a on spadne dolů ze strže přímo po hlavě. To ne. To byla mizerná představa! Otočil to a alou pryč.

>> Spáleniště (přes Elysejská pole)

// VLA: 1) ÚZEMÍ 4/5

<< Zubří vysočina (přes Březinu)

Konečně nějaká změna – z luk dorazil do lesa, který přeběhl skoro jako nic. Lesík byl malý a ne moc rozlehlý, takže to rychlejším tempem opravdu nezabralo nijak dlouhou dobu. Šel dál a zabloudil do dalšího lesa, který byl teda ale něčím zvláštní. Byl jiný, než ostatní lesy. Nebylo tu totiž takové uši drásající ticho, byl tu slyšet krásný zpěv ptáků. Etney vlastně měl celkem rád ptáčky, protože právě krásně zpívali, jemu se to hrozně líbilo. Rád je poslouchal. Dokonce se na chvíli ve své cestě i pozastavil, když jeden ptáček seděl na větvi poblíž jeho maličkosti a on si ho všiml. Pozoroval ho, poslouchal jeho zpěv a v hlavě měl aspoň na pár chvilek prázdno. Nepřemýšlel nad ničím. Pak ho ale napadlo... Kam vlastně teda jde? Kam míří? Proč tady tak bezcílně bloudí po loukách a po lesích? Rozhlédl se kolem sebe, neměl pocit, že by tu někdy byl. Možná kdysi, hodně dávno, když se z něj stal nějakou náhodou čarovlk a on měl zachraňovat Gallireu před kostivlky. Jó, to byla tehdy sranda, to si pamatoval. Měl pocit, že je velmi užitečný, a taky že byl! Pak to říkal otci, a zdálo se, že i otec z něj byl nadšený. Pousmál se nad touto pěknou vzpomínkou, ještě jednou pohlédl na zpěvavého ptáčka a zase zamířil pryč. Někam...Nevěděl kam a proč, ale prostě šel.

>> Vysoká strž (přes Studánky)

// VLA: 1) ÚZEMÍ 3/5

<< Tulipánová louka

Z louky, na které se nic nenacházelo, dorazil znovu na rozlehlou louku, kde zase nic nebylo! Začínal být otrávený. Vadilo mu, že nezůstal s Lucy, honilo se mu hlavou, co teď asi v těch močálech dělá? Co když si tam teď notuje s tou černobílou vlčicí, když to byla její stará známá přesně tak, jako notuje i s ním? On nechtěl, aby Lucy dělala to, co dělá s ním i s někým jiným, od teď to prostě byla jen jeho Lucy. On to tak bral a NIKDO mu to už nemohl nijak vyvrátit. Tahle vlčice se mu kdo ví, z jakého důvodu velmi zalíbila, okouzlila ho. Padla mu do oka jak vzhledově, tak i svým správňáckým chováním. Během cesty si začínal v hlavě vykreslovat, jaké to bude, až ho vezme k nim do smečky a představí ho těm svým Alfám...no moment. Vždyť ona říkala, že žije v Asgaaru ne? Já tam taky přece žiju!! Došel mu konečně ten fakt, který celou dobu tiše proplouval kolem něj. Nepřemýšlel nijak zvlášť nad tím, co Lucy říká, spíše jí jen tak přitakával. Teď mu ale došlo, že pokud ho ona vezme do smečky, vezme ho do Asgaaru, kde se potká s rodiči a díky nim Lucy hned bude vědět, že je to syn Alf! Ale to přece bude dobře, ne? Alespoň jí to nebude muset nijak dokazovat a ona ho tak bude obdivovat ještě více než předtím. To je ono! Proto se mu Lucy tak líbí, protože ho uznává a bere ho jako někoho. Ne jako nikoho tak, jak ho bere většina vlků (včetně jeho rodiny).

>> Švitořivý les (přes Březinu)

// VLA: 1) ÚZEMÍ 2/5

<< Ježčí mýtina (přes Říční eso)

Během jeho cesty od Maharů přes Ježčí mýtinu až k Říčnímu esu ho myšlenky zavedly domů. Nevěděl proč, ale tak nějak se mu začalo hlavou honit to, co se událo poslední dobou. To, jak se k němu najednou všichni chovali tak chladně a jinak, než kdy dřív. Hlavně otec. Jasně, on provedl to s tím Sionnem a asi to nebylo úplně nejsprávnější, ale oni taky udělali hodně chyb! On se cítil ukřivděný, nikdy mu nevěnovali příliš lásky a pozornosti, navíc pro něj absolutně neměli pochopení, to on všechno moc dobře věděl a cítil. A pak si na svět z lůna matky přileze ten malý darmožrout a všichni ho najednou obdivují a milují. Bylo to tak nefér! Jeho nikdo neměl rád, ale Sionna všichni. Někdy si přál, aby si mohl vyzkoušet aspoň na chvíli být někým jiným. Třeba právě Sionnem. Jaké by to asi tak bylo, být všemi milován a uznáván? On je opovrhován a zahazován „do prázdna“, všichni to s ním už vzdali. Včetně matky. Nikdo se nikdy nepokusil ho aspoň trošku pochopit. Možná jen Laura... Trošku, vzpomněl si na svoji pečovatelku, která se o něj hodně starala, když byl malé vlče. Tiše si povzdechl, zakroutil nad tím hlavou a skrz řeku prošel až na louku, na které se ale nezastavoval (protože na ní nebylo nic zvláštního k vidění), a mířil dál.

>> Zubří vysočina

// VLA: 1) ÚZEMÍ 1/5

<< Mahar

“Prošpikovat, upéct a sežrat? Že by ze mě byla pečínka? Etneyovská pečínka? Nevím, asi bych nechutnal zrovna moc dobře, jsem na to moc svalnatý, byl bych tuhý,“ promlouval za pochodu sám k sobě tichým hlasem. To, že tam Lucy zůstala, samozřejmě akceptoval, a nijak mu to nedělalo vrásky. Věděl a věřil tomu, že se v hodně blízké době zase shledají, protože podle jeho názoru už z nich teď byla skvělá dvojka! Lucy a Etney... zapíšou se do Gallirejských dějin!
Šlapal po té stejné mýtině, ze které před chvílí odešli. Když se nadechl, cítil tu pořád jejich pach, neboť to tu Lucy občůrala. Usmál se, když si vzpomněl na to, jak si roztomile přičapla, vystrčila prdelku dozadu, zvedla ocásek a začala čurinkat. Jako malinká bezbranná holčička, co potřebuje ochranu. Ten její hrbeček na zádech, když si přičapla, opravdu miloučká vlčice! Ale nebyly to jen jejich pachy, které tu cítil. Byl tu ještě nějaký cizí pach, který nezidentifikoval, jelikož patřil zřejmě někomu, koho nikdy neviděl. Začal se rozhlížet a hledat toho někoho, komu ten pach patří, a po chvíli v dálce zahlédl černobílého vlka. Neměl v plánu se dlouho zdržovat, chtěl obhlédnout totiž co největší část Gallirei, aby věděl, jak vypadá okolní území a kde přesně by se hodilo založit si vlastní smečku. Chtěl už brzy i s Lucy občůrat každou mýtinku a louku, na kterou společně narazí! Tak musel zkoumat.
Když se přiblížil k černobílé vlčici, pozastavil se ve své cestě, prohlédl si ji a zhodnotil její postavu a výraz v obličeji jako „neutrální“. Usoudil, že tahle vlčice není žádnou hrozbou, vypadala, že je hodná a milá. “Ahoj,“ utrousil bez jakýchkoliv emocí. Ani nevěděl, proč ji vlastně zdraví. Raději se sebral a šel zase pryč, nechtěl se tu před nějakým cizincem sám ztrapňovat. Od teď už budu tahat za jeden provaz s Lucy, na nic nebudu sám! Sám ani ránu!

>> Tulipánová louka (přes Říční eso)

// VLA: 2) VLCI

Etnymu se líbilo, jak Lucy počůrala tu Ježčí mýtinu, aby si ji označkovala. “Ale princezno, přece ta Ježčí mýtina nebude naše území, to značkovat nebudem! Však to tam zablešil ten špindíra z pralesa! To je fuj! Najdeme si na naši smečku lepší místo,“ pověděl jí, ale to už k ní mířila černobílá vlčice, která je pozdravila. Kývl na ni hlavou. “Zdar vlčice, hele, nejseš ty nějaká vyzáblá? Lezou ti kosti, měla by ses víc najíst! Taková trošku kostitřaska, že?“ vypálil na ni hned bez jakýchkoliv servítek a okatě si ji začal prohlížet. Ale byla to pravda! Skylieth byla jen samá kost obalená kůží a pár chlupama. Nevypadala moc hezky. Když to srovnal s Lucy, na kterou se mimochodem také podíval a svůj pohled zabořil na jejím šťavnatém jablíčkovitém pozadí, byla tahle černobílá vlčice jako Smrtka. “A co nás sem přivádí?“ zopakoval a jemně šťouchl do Lucy svojí tlapičkou, ale opravdu s citem! “Co nás sem přivádí, má drahá?“ zeptal se, protože vlastně na tuto otázku neznal odpověď. Jedno ale věděl jistě, neplánoval se tu moc dlouho zdržovat. Proto se zase hned chopil slova. “Asi nic, jen jsme byli támhle na mýtině pod touhle smečkou a nějak jsme se tu prostě octli, ale zase jdeme, že, Lucy?“ Už se začal otáčet k černobílé vlčici zády. “Tady v těch močálech to páchne hnilobou, je to hnus, měli byste si to tu trošku zvelebit...A vyčistit!“ vyštěkl poslední slovo a u toho rázně kývl hlavou a dupl tlapkou. “Je tu všude samá špína!“ ušklíbl se a rozešel se pryč. “Třeba někdy, měj se!“ houkl ještě po černobílé a už už mířil pryč.
Co se týkalo otázek jeho Lucy, které jí nestihl zodpovědět, na ty se vrhl teď. “No a ohledně té magie ohně, tu zatím nemám. Mám jen svoji vrozenou magii příkazu, ale není to hustý? Jsem fakt dobrej, že? Kdyby mi vlčí bůh nevěřil, že ji zvládnu, jistě by mi ji do vínku nenadělil! Tohle je vrozená magie jen pro takové drsňáky, jako jsem já!“ zazubil se. “A do Borůvkové můžeme, ta je kousek, že? Ale i kdyby to bylo přes celou Gallireu, tu největší ufňukanou fňuknu chci rozhodně poznat!“ mrskl pobaveně ocasem a usmál se. Tahle vlčice byla prostě skvělá! Měli si toho tolik co říct! “A Lucy, pověz mi ještě něco o tvé rodině. Když máš tady v močálech svého bratra, co je zač? To je taky takový močálový jojíneček, co nic neumí a nic nikdy nedokázal? Jednou jojínek, navždy jojínek?“ vyptával se.

>> Ježčí mýtina

// VLA: 2) VLCI

<< Ježčí mýtina

Etney z Lucy cítil, že ho vlčice přijala a má ho už daleko raději, a to mu dělalo radost. Přece jen, najít někoho tak výjimečného, o tom se mu nesnilo! Nikdo ho nikdy nesnesl déle jak pár hodin, ale tahle vlčice? S ní si prostě padl do noty, byla dokonalá! Přesná kopie jeho maličkosti, jen on byl samozřejmě o něco málo lepší. O něco víc. O Hodně. Ale to už byl detail.
Společně tedy zamířili pryč z této mýtiny, kterou zamořil ten neschopný pablb z pralesa. Pralesní pablb, podíval se na Lucy a prohlédl si její proporce během chůze. Pohybovala se ladně, na těle se jí rýsovaly svaly a její jemný kožíšek se na večerním slunci krásně leskl. On v ní viděl bohyni. Dokonce si s ní rozumím víc než s Matali! Je lepší jak Matali! “Vůbec jsem ho nepochopil. Hrál na nás divadýlko, chtěl, abysme ho litovali a třeba taky pozvali k nám do té skvělé smečky. Záviděl nám, že jsme oba dva společně skoro Alfy, víš? Chtěl by být stejně urozený, jako jsme my dva, ale to leda tak v příštím životě. Nebo!“ zdůraznil. “Nebo se v příštím životě narodí jako ještě větší kus hovna, než je teď, haha!“ slovo „haha“ doslova vyprskl. Vykulil u toho oči a celý se zavrtěl. “Fňukat se nesluší, jen největší fňukňoši fňukají, ale to my dva nejsme, že? Fňukňoši jsou hrozní,“ zavrtěl zlehka hlavou a u toho zamlaskal. Jó, kdyby si tak vzpomněl, jak fňukal, když si „jakože zapíchl něco do tlapy“, nebo když si tehdy sedl na ježka. To by se před Lucy moc nevytáhl. Naštěstí to ona však nevěděla a on jí to neplánoval povídat, takže! Nebyla možnost, jak by se to mohla dozvědět. Chápavě se na ni podíval a začal přikyvovat. “Já to chápu, Lucy, máš to těžké. Být ve smečce s někým, kdo tě neuznává a nebere jako někoho výjimečného. Oni si o sobě všichni myslí, že jsou to děsní kingové, ale ve skutečnosti jsou to jojínci. Úplní vyhvízdi,“ rázně zakončil svůj proslov táhlým zamračením a dupnutím tlapy, aby teda Lucy věděla, že to myslí zcela vážně. “A jinak jasně, rád se podívám k vám do smečky, třeba se mi bude u vás, vedle tvého boku, samozřejmě, líbit více, jak v té mé. Tam stejně oxiduje pořád ten můj mladší bratr...to je takovej tragéd, ach jo!“ nakrčil otráveně nosík. “Kdybys ho viděla! Je to děsnej mamlas, nechápu, že můj skvělý otec zplodil něco takového. To kdybych zplodil něco takového já, styděl bych se! Asi bych i dělal, že to vůbec není mé vlče,“ zastříhal ušima, když uslyšel nějaké zvuky po okolí, a rozhlédl se. Prostředí, ve kterém se momentálně nacházeli, se mu moc nelíbilo. Navíc tak nějak odtušil, že se nachází ve smečce, takže dlouze pronikavě zavyl, aby na jejich královský příchod upozornil. “Teď se Lucy, má královno, připrav! Setřeme další vlky. Počkej, tady v těch hnusných močálech musí bydlet jen takoví stejní darmožrouti, jako byl ten z pralesa. Pralesní močálníci!“ slovo močálníci velmi zdůraznil. “Jinak ohledně tvých alf, myslím, že nikdo nemůže být děsnější než je má matka, takže s tím jsem v pohodě,“ usmál se na ni. Zahleděl se jí do očí...měla krásná kukadla.

Lucy ho podpořila, z toho byl Etney opravdu nadmíru nadšený. Začal přikyvovat a Lucy přitakávat, když vlka osočila, že magie z nikoho nedělá Alfu. “Ano, ano! Přesně tak!“ Nahodil výraz typu „vím všechno, jsem ten nejchytřejší,“ a chvíli vlka pozoroval, jak zareaguje. Samozřejmě, skoro nemá slov! Určitě neví, co by řekl, dobře jsme ho setřeli! pousmál se té svojí skvělé myšlence a podíval se na Lucy, která se právě chystala opřít zády o jeho maličkost. Na venek nedal nic znát, ale vnitřně ho dotek této voňavé sexy-mexy samice úplně rozpálil. Oblízl si čenich a bez přemýšlení automaticky spojil přední tlapy více k sobě, aby mu nebylo vůbec vidět mezi nohy. Ocas svěsil směrem k zemi, aby mu zakryl kulky, a tak tam stál, pokyvoval hlavou a občas těžce zafuněl. Úplně jako méďa béďa. “To mám ale chytrou kamarádku, co?! To čumíš!“ Vychválil Lucyšku před zde přítomným vlkem až do nebes. Vlk se pořád hájil, ale Lucy pak řekla, ať už se s ním nebaví, takže ve chvíli, kdy se vlk otočil a vydal se pryč, otočil se i Etney a také se vydal pryč. “Pojď, má princezno Lucy,“ pokynul hlavou dopředu. “Nezůstaneme na tomto místě, když to tu zasmradil a zablešil takový lůzr. Zplozenec hnoje!“ pronesl s vervou a značnou energií.

>> Mahar

Etney už se chystal, že barevnému vlčkovi odpoví na dotaz ohledně toho, že na „skoro alfy nehraje“, a že dozajista ještě ani nemá magii. To ho naštvalo, protože on měl jako vrozenou jednu z těch vzácnějších magií, alespoň co mu tvrdil otec. Proto se nadechl, pootevřel pusu, ale jediné, co z něj vzešlo, byl táhlý výštěk do skoro tmy (protože u Etneye je teď skoro všechno „skoro“). Lucy se mu zakousla do ocasu a on nechápal, proč to udělala. Bolelo to hodně, opravdu jo! Do očí se mu skoro vehnaly slzy a tiše kníkl. “Proč jsi to udělala?!“ naštvaně se na ni začertil pohledem a mírně vycenil zoubky. Ne nijak agresivně, to ne, spíš tak, aby dal najevo, že se mu to opravdu nelíbilo. To, že ji celou dobu byl ocasem do čenichu, o tom neměl ani páru. Ještě chvíli se pak vzpamatovával ze svého převelikého úrazu, ale pak se přece jen chopil slova. “Náhodou!“ začal, a už zase vypínal pyšně hrudník k obloze a šponoval celé tělo. “Já mám tu nejvíc nejlepčejší magii, o jaké TY bys mohl leda tak snít! Zdědil jsem ji po svém úžasném otci, víš? Náfuko!“ pohodil na něj egoisticky hlavou. To, jestli magii měl po matce nebo po otci ani nevěděl, ale to už bylo v tuto chvíli vedlejší. “Je to magie příkazu, kterou si sice můžeš sehnat u paní Smrti za nějaké kamínky, ale já ji mám zadarmo! A vrozenou! Heč peč!“ začal se chlubit. “Vrozená znamená, že je daleko silnější, než ta koupená, víš?! Chytráku!!“ odvrátil pohled na pár chvilek do strany. Pak se ale podíval na Lucy. Čekal, jestli ho jeho skoro slečna třeba nějak nepodpoří. “Že, Lucy?“ nenápadně si její podporu začal vyprošovat. Pak ale k vlkovi ještě dodal: “Tadyhle Lucy je moje kamarádka, máme stejně vzácnou krev a významný původ, víš? To ty, chlupáči, jistojistě pocházíš odněkud z pralesa!!“ vyplázl na něj jazyk. Choval se úplně jako malé vlče, ale co už, že? Byl to prostě Etney.

Na to slovo „ukaž“ přímo čekal. Celý se zatetelil, když ho uslyšel, a uvnitř něj ho to příjemně zahřálo. “Dobře, ale nebudeš mi pak závidět, že tak hezky skáču, ano?“ mrkl na ni s širokým úsměvem na tváři. Pak se rozhlédl kolem sebe, přičemž vypadal, že o něčem vážném přemýšlí, a pak odcupital o kus dál, kde byl hezký kus volné trávy bez jakýchkoliv výmolů a kamenů (nerad by si díky své nešikovnosti zlomil tlapu, to by znamenalo trapaas!). Zkontroloval koutkem oka, zdali pak ho vlčice, která mu stále nesdělila své jméno, sleduje, a následně se začal precizně protahovat. Ani mu tak nešlo o to, aby protáhl svaly a neublížil si, jako spíš o to, aby ho Lucy pořádně viděla, jaký je to kus vlka. Nezapomněl ani na zadní stehenní svaly, které si protáhl tak, že si vrazil zadní nohu tak nějak klopýtavě na nějaký středně vysoký kámen, co poblíž nich ležel, a začal pohybovat kyčlí dopředu a dozadu se slovy: “Takhle se protahuje to, čím nohou pohybuješ, víš?“ pohodil hlavou, jakoby věděl všechno na světě, nohu si vystřídal a poté doťapal zase na to hezké místečko, které si předtím našel. “Tak sleduj!“ našponoval se až k nebesům, následně se přikrčil a přední drápky zaryl do země. Začal pohybovat vyšpulenou prdelí ze strany na stranu, jakoby se připravoval na vlčí olympiádu, a pak se odrazil...A! spadl na rypák. Zadní tlapy mu na té trávě podjely, takže místo toho, aby skočil do dálky, spadnul a narazil si čenich. Zůstal ležet na zemi jako placka a do očí se mu skrz bolest skoro vehnaly slzy. “Tadá!“ vypípl tiše. “Podjely mi nohy!“ podíval se smutnýma očima na vlčici s prosíkem, zda to může zkusit ještě jednou, a pomalu se začal stavět na tlapky. Celou svoji show pak zopakoval, ale tentokrát se mu povedlo opravdu vyskočit – dopomohl si zarytím zadních drápků do země. Neskočil sice vůůůbec nijak daleko, jeho skok byl spíše jako medvědí válení sudů z kopce a ještě ke všemu si u toho ve vzduchu pšoukl (ticháček), ale... zvládl to. A to bylo to hlavní, ne? Pokud Lucy chtěla nějakého elegantního atleta, co skáče jako laňka, musela hledat jinde! Tohle byl spíš neohrabaný vozembouch.
Spokojen se svým výkonem pak doklusal zase k vlčici a jemně do ní šťouchl svým zadkem. V očích mu hrála otázka jakože „dobrý, ne?“. Vlčice se ho poté zeptala na něco ohledně jeho rodiny. Celou si ji přeměřil pohledem a přemýšlel, co by tak měl odpovědět. “No,“ začal pomalu za stálého urputného přemýšlení, které mu málem vyrylo díru do lebky. “o mém otci jsem už mluvil... a má matka? Ta skoro nestojí za řeč. Mám dojem, že mě snad zavrhla nebo co. Pochopila bys to?“ naštvaně si sednul na prdel a zakroutil rázně hlavou. “Mě, takového skvělého syna! Vůbec si mě neváží, nemá mě ani trochu ráda. Zato mého mladšího bratra všichni přímo zbožňují. To je ale nespravedlnost na tomto světě, co? Kdybych byl král Gallirei, rozhodně bych s takovou nespravedlností něco udělal!“ pohodil naštvaně hlavou, ale to už vlčice začala souhlasit s tím, co říkal před chvílí. Etney se nadšeně zvedl a začal vrtět ocasem. Divoce přikyvoval. “Ano, ano!! Nicek je všude spousta, nechápu, že to ostatní nechápou, že nás dvou by si měli vážit,“ zazubil se a chápavě pokyvoval, když si stěžovala na svého otce a jeho alfa konec. “To je hrůza. Jak je to vůbec možný, že někteří s ostatními takto zacházejí? Měli by ti vrazit na hlavu královskou korunu! A líbat ti tlapy! Jojo!“ vyštěkl. To, že je ve stejné smečce jako on nějak přeslechl a nezavnímal, i když mu to bylo snad 2x řečeno.
Zrovna když se vlčice, KTERÁ SE MU STÁÁÁÁLE NEPŘEDSTAVILA!, začala rozčilovat, došel nějaký cizinec, takže Etník její vzteklost úplně tak nebral v potaz. Ten cizinec ho zajímal více jak vylévání zlosti nějaké porcelánové panenky. Ještě jednou se na ni podíval, byla krásná...a to její pozadí, wuhu! “Ahoj!“ kvíkl na vlka, který přišel s očividným přátelským úmyslem. “Nejsi na smečkovým území,“ chopil se ihned slova. Lucy nechal za sebou, ta tam ještě pořád cosi žvatlala, ale to Etney odignoroval. Začal vrtět na cizího vlka ocasem a tím Lucy omylem a nevědomky jemně švihal po tváři. “Ale našel jsi nás dva!“ ukázal tlapou nejdříve na sebe a pak na vlčici vedle sebe. “My máme královskou krev, to znamená, že jsme skoro Alfy a tady je skoro smečka, víš?“ zazubil se. “A ty jsi co zač? Nebo kdo?“ koutkem oka zkontroloval Lucy a pak pohodil hlavou na vlka před sebou, aby jako cizinec věděl, že má plnou pozornost jeho veličenstva.

Etneyovi se tahle vlčice upřímně líbila. Zajímala se o něj! On na to nebyl zvyklý, protože o něj se nikdo nikdy nezajímal a rozhodně se ho nikdy na nic nevyptával. “No, před časem jsem se začal specializovat na skok daleký, chceš to ukázat?“ pohodil obočím a už se začal štosovat prdelí, že jako teda ale skočí někam před sebe. Nicméně vyčkával, co mu odpoví. “Mohl bych tě to třeba naučit! Nebo bych ti mohl ukázat pár cviků z té jógy,“ navrhl jí. Třeba jak nejlépe rozkročit zadní nohy, oblízl si čenich a nasál znovu její vůni. “Taktéž jsem přemýšlel, že bych začal se sprintem. Běhat mi jde, víš, jsem takový jako atlet od narození, mám talent po otci!“ tlapkou si „pročísl afinu“, kterou neměl. “Můj otec není jen tak ledajaký vlk, je to vlk profík! Je to Alfa! Je silnej, pořádně udělanej a navíc oslní každičkého vlka, který mu přijde do cesty!“ začal popisovat Arcanuse jako nějakého boha. “Skoro bych řekl, že má kolem hlavy svatozář,“ pokýval zamyšleně hlavou.
To se už vlčice ale začínala jaksi rozohňovat. Etney nerozuměl tomu proč. Koukal na ni, a když mu cvrnkla tlapkou do čenichu, udiveně udělal krok zpět. Došlo mu ale, že vlčice stojí na všech 4, takže si ji rychle začal prohlížet. Zhodnotil ve své mysli její nohy od tlapek až po stehna, zadek, ocas, kvalitu a barvu srsti, uši, oči...No, prostě kompletně celé tělo. Tak...70%, Matali má 80%. Severka 50%. Casipa měla...No...Ta byla obyčejná, měla tak 40%. Takže tohle je opravdu kus! Pořádně šťavnatej kousíček do mé tlamičky, wuhu, wuhu!! V mysli začínal šílet. Tím, že si přemýšlel nad svým, se pořádně nesoustředil (naštěstí) na to, co říkala, a jen tupě přikyvoval. “Ano, když si to přeješ,“ zamumlal tichounce, ale přitom ani nevěděl, s čím právě teď souhlasil. “Oh, jsi dcera Alf? To je pěkné, to máme hodně společného!! Já jsem syn Alf!“ pyšně se našponoval. “Ty, myslím si, že bychom se měli trochu víc poznat, máme toho očividně hodně společného!“ přicaptal blíž k ní a pohodil na ni očima. “Ty máš urozenou krev, já také... To se nesmí přece jen tak zahodit! To nemá jen tak někdo! Vždyť kolem nás jsou samí nekňubové!“ protočil očima. “A jinak naprosto ti rozumím, pro dobrotu na žebrotu, co? Taky každému nabízím pomocnou tlapku, ale nikdo mi ji pak nenabídne zpátky. Nechápu, kde si myslí, že žijou!! A hlavně s kým jednají, že? Měli by s tebou a se mnou všichni nakládat jako s něčím drahocenným a vzácným, co by se každou chvíli mohlo rozkřápnout, nemyslíš?!“ úplně se do toho vžil. Měl pocit, že konečně našel někoho, kdo je mu blízký. Když mu pak nabídla, zda nechce jít s ní, bez váhání začal přikyvovat a radostně vrtět ocasem. “Ano! Rozhodně ano! Ukaž mi má drahá, odkud pocházíš!“ spokojeně začal cupitat na místě. Byl nadšený. Měl radost! “Se mnou po tvém boku si k tobě nikdo nic nedovolí!“ ujistil ji. “Jsem vlčí super man!“

Když uslyšel nějaký holčičí hlas, ohlédl se za sebe. “Ahoj vlčice!" pozdravil slečnu před sebou, a pak udiveně dodal: "Jako já?“ ohlédl se zase zpátky, aby se přesvědčil, že za ním nikdo nestojí a že fakt myslí jeho. Pak se poblble pousmál a otočil se na ni celým tělem. Vlčice to byla už od pohledu krásná, takže okamžitě začal vážit slova, aby se nějak neztrapnil. “No já tady vyvádím...Nic. Jen tak se jako... no protahuju!“ rázně přikývl, aby jeho hlas nezněl jakkoliv pochybovačně. “Věděla jsi, že vlčí jóga je jedno z nejefektivnějších cvičení pro dobré držení těla?“ pohodil pyšně hlavou. Tse, jsem z toho vybruslil, k vlčici se otočil bokem a napnul zadní nohu za sebe. “Však dívej, jaký mám svaly! To nemám ze sezení na prdeli!“ pak se otočil i na druhou stranu a udělal to stejné, aby se vlčice mohla pokochat jeho nožkama z obou stran. Pak se k ní otočil zase čelem a prohlédl si ji. “Hele, od čeho máš tu jizvu?“ zeptal se a ukázal tlapičkou na její obličej. “Shodou náhod já mám taky jednu! Když jsem ochraňoval Asgaar před velkými medvědy, kteří ho napadli!!“ rozkročil od sebe jemně nožky, vypjal hruď a snažil se působit co nejvíc majestátně to jen šlo. “Jinak jsem Etney I. Asgaarský, budoucí Alfa Asgaarský a vévoda Gallirejský, ty jsi?“ pronesl pyšně své jméno. Pak na ni pohodil u otázky „ty jsi“ očkem a udělal tiché „vrau“, jakože to je kočka, aby o tom věděla. Byl to pořádný kus vlčice! “A jsi tu sama?“ naklonil k ní jemně hlavu, jedno očko přivřel a druhé vykulil. Pak se nenápadně nadechl, ale žádný jiný pach už tu necítil. “Víš, nebezpečí číhá za každým rohem, je všude kolem nás...rád bych ti nabídl svoji silnou ochranou tlapku! Kam míříš, kočko?“ začal s ní flirtovat. Klid! Ať ji nevyplašíš!!!! pokáral sám sebe.

// VLA: 2) VLCI

<< Tmavé Smrčiny (přes Narrské kopce)

Nožky rychlé jako nožky blešky, přenesly ho přes kopečky všecky. Přes vody, přes louky, nedělal moc velké oblouky. Líný na to totiž příliš byl, zády by se raději otočil. Šlapat navíc nechtěl ani metr, natož celý kilometr. Šel přímo, hezky za nosem, prošel i seschlým rákosem. Tam žába na něj vykoukla, tvářičky si vyfoukla. „Hej ty, co tu děláš za neplechy?“ doprovodila to třemi vzdechy. „Zalez, žábo, tam kde bydlíš, nechápu, že se nepřesídlíš!“ “Proč bych přesídlit se měla, když jsem tu šťastná zcela!“ “Tak nestěžuj si už nikdy více, otravuje mě to velice!“ Od rákosí odběhl o kus dál, na stromek se podíval. Zahlédl tam veverku, udělal by si z ní opěrku. Její kožich měkký je, a co teprve, kdyby měl dvě! Veverka však zmizela, do hlavy mu asi viděla. Radši na cestu se zase dal, už na stromy se více nedíval. Tam ježka v houštinách zahlédl, kolem sebe se rychle rozhlédl. “Ježku poslyš, nastav růžky, dám ti chleba na parůžky!“ “Co to meleš, vlku seschlej, nejsi ty náhodou zcela přeschlej?“ “Proč bych přeschlej já měl být? Radši bych měl zase jít!“ A tak pravou stranou odběhl, ježčí mýtinu málem přeběhl. Vrátit se musel o několik metrů vzad, domů by měl trefit snad. Nejkratší cestou přímo domů, do lesa, který byl plný stromů. Máma s tátou na něj čekají, obavy o něj však nemají. Zbytek smečky neví, kdo on je, a tak si nedělá zbytečné naděje. Pravou láskou však on nepohrdne, to už radši zcela zhrdne. Svoji pýchu odloží, jó, to by bylo boží.

// VLA: 4) POST