Gallirea - Příspěvky uživatele

Usmíval se na ni. Celou dobu se usmíval. V jeho očích se zračilo štěstí, spokojenost a radost. Cítil se zvláštně. Pořád si nemohl zvyknout, že má partnerku. Už nikdy na nic nebude sám, teď na všechno budou dva. Společně. Vždy si podají vzájemně pomocnou tlapku a budou se na sebe moci spolehnout. Sklopil pohled k zemi a zahleděl se na své tlapky. Pravou nožkou zašoural o vlhkou hlínu, poté pohled zvedl k Lucy. “Půjdu s tebou kamkoliv budeš chtít,“ hlesl a nechal se od ní na rozloučení oblíznout. “Počkám tady,“ slíbil.
Zatímco Lucy řešila lov s jeho otcem, on se zahloubal do svých myšlenek a vzpomínek. Samozřejmě mu na mysli stanula i vzpomínka na Casipu. Kde jí asi byl konec? Žije ještě? Pokud ano, jak se jí asi daří? V dálce pozoroval svého tátu a svoji nynější partnerku. Brzy by to měl všem v rodině řádně oznámit. Matce už to sice řekl, ale i tak by to mělo mít trochu úroveň a nějaký řád, tohleto speciální oznámení. Když se Lucy vracela, připojil se k ní právě ve chvíli, kdy se po lese rozplynulo její krásné (na poslech příjemné) vytí. “Tak co, všechno jsi domluvila?“ zeptal se jí a lehce se o ní otřel svým bokem. Byl neuvěřitelně šťasten, srdce mu stále radostně poskakovalo a ne a ne se uklidnit! Řádně se posadil dle společenských stanov po boku své partnerky a poklidně pozoroval své okolí. Začali se tu shromažďovat různí vlci, včetně Laury, kterou dlouho neviděl. Zavrtěl na ni ocasem. "Lauro!" oslovil ji, kdyby si ho náááhodou nevšimla a jeho přítomnost zazdila. Měl v plánu se s ní pak sejít a promluvit si. A pak tu byl jakejsi hnědouš, jehož jméno si právě teď nevybavoval. Ale měl hezký kožich. Samozřejmě ale ne tak moc hezký, jako měla jeho Lucy nebo on sám. Když si ho nepamatuju, určitě nestojí za řeč. Asi je to nějakej lempl...nýmand...jinak bych si ho pamatoval, ušklíbl se a pobaveně zamlaskal nad svým vlastním uvažováním. A pak... a pak... ségra. A taky Sionn. Zůstal na něj němě zírat, neřekl na jeho maličkost ani slovo. Popravdě nevěděl, co by měl říct.

Pak ale uslyšel volání. Na nic nečekal, a hlasitě na něj odpověděl: “Lucy!“ Rozhlížel se všude možně kolem sebe a divoce při tom pochodoval na místě, jakoby mu šlo o život. Vylekal ho až dunivý zvuk dopadu. Otočil se tedy o 180 stupňů, tedy přímo za sebe, a uviděl jeho milou ležet na zemi. Zasmál se. “Jééé, co tu ležíš jako rozplácnutá žába bez orgánů a vnitřních šťáv, Lucyinko?“ zazubil se na ni a nabídl jí pomocnou tlapu právě ve chvíli, kdy se zvedala. Byl rád, že ji vidí. Moc rád. Jakmile stála na nohou, zahleděl se jí do očí. Miloval její oči. Byly tak hluboké a… prostě nádherné. Usmál se na ni. “Hm?“ hlesl tiše, aby jí dal najevo, že ví, o co se jedná a že ji poslouchá. Navíc, přesně na tohle on čekal!! Okamžitě se mu stáhl žaludek a začal ho šimrat. Bál se. Sice odhadoval, co tak jako zhruba Lucy řekne, ale i tak měl značné obavy. Hodně těžce by nesl, kdyby ho odmítla…
Stál tam, díval se na ni a čekal, co z ní vyleze. Poslední dobou Etney působil a choval se jinak. Jakoby snad aspoň trošku dospěl. Možná, že na něj měla vliv Lucy. Dobrý vliv. Pootevřel tlamu při slově „partnerka“ a zatajil dech. A když vykřikla několikrát to úžasné slůvko „chci“, vykulil očiska. “Vá-vážně?!“ vyštěkl tak prudce, až se mu z toho rozjely na mírně blátivém povrchu tlapy od sebe. Měl nervy. Byl tak… radostný a přitom vyděšený. Klepaly se mu svaly. Tohle pro něj byla neuvěřitelně emočně vypjatá chvíle. Mám partnerku, proběhlo mu myslí, ale to už se na něj Lucy navalila a přitiskla se k němu. Udělal krok zpět, protože ho mírně tím navalením se žduchla, nicméně byl to přece kus vlka, že ano! Jen tak něco ho nepoloží! Opětoval jí objetí, a ještě stále pracně vstřebával momentální situaci. Bylo to pro něj náročné, neměl s ničím takovým zkušenost. S Casipou to tehdy bylo jiné… byl mladý, poťouchlý a rozhodně ne zamilovaný. Kdežto Lucy… na ní mu záleželo poslední dobou snad nejvíc ze všech vlků, kteří se v jeho životě vyskytovali. “Lucy,“ zašeptal tiše. Noční ticho rušili jen oni dva. “Moje malá Lucy,“ hlesl už o kapku hlasitěji, nicméně pořád šeptem. Přitiskl se k ní ještě více a křečovitě zavřel oči. Měl radost. Strašnou radost! Skoro se mu z této úžasné chvíle nahrnuly slzy do očí, ale ubránil se jim! Oči se mu tedy jen mírně leskly. Byli spolu tak roztomilí. On byl oproti ní daleko větší (jak výškově tak i do stran), byl mohutný. Pořádný kus vlka. A ona? Byla jako taková jeho malá křehká princezna. “Budu se o tebe pořád starat. Vždycky. Nikomu nedovolím, aby na tebe byť jen vztáhl tlapku, slibuju!“ promlouval k ní stále v tom stejném zamilovaném objetí, ze kterého sršela spousta různých emocí. “Ochráním tě před vším zlem, které na světě existuje. Budeš vždycky moje princezna. Moje nejvíc… moje všechno,“ dopověděl, odtáhl se od ní a udělal krůček vzad. Usmíval se. Byl nadmíru šťastný a spokojený. “Eh, ano,“ zasmál se a při puse přivřel oči. “Nemůžu tomu uvěřit, pořád to ještě zpracovávám,“ přiznal se. “Ale od první chvíle, co jsem tě potkal, jsem se do tebe šíleně zamiloval,“ sklonil hlavu mírně k zemi a u toho se uculil. Tohle byla ta nejkrásnější a nejúžasnější chvíle jeho života. On a Lucy. Pár. Partneři…

Ani si neuvědomil, že je noc. Jak vycházel z jeskyně, byl tak zahloubaný do svých myšlenek, že prostě jen šel a nevnímal okolí. Až když delší dobu nemohl najít Lucy, uvědomil si, že je všude kolem něj černočerná tma. Vzhlédl nahoru, jestli neuvidí měsíc, ovšem vysoké listnaté stromy, které tu stály už stovky let, zahalily oblohu svými korunami a nedovolily nikomu prohlédnout skrze ně. Potichu vzdychl. V lese bylo strašné horko, takové jako dusno. A navíc, když se zaposlouchal do okolních zvuků, zaslechl lehké hřmění někde v dálce. Odvodil si tedy, že měsíc určitě svítit nebude. Obloha nahoře bude určitě zatažená, pokrytá tmavými mraky, které jistojistě budou nacucané vodou. Ač během dne pršelo a byla velká bouře, pochyboval o tom, že by to z mráčků všechno vyprchalo. Ani omylem. Když zafoukal lehký větřík, popadaly na něj velké kapky vody, které se uchytily na listech, když během dne tak divoce pršelo. Oklepal se, oblízl si čenich a znovu se nadechl. Chtěl najít svoji milou. V lese bylo ovšem opravdu šílené horko, měl dojem, že je tu snad 40 stupňů. Parno a dusno ho celého obklopovalo, cítil se jako v pasti. Zužovalo ho. Chtěl někam mimo les, a to rychle! Začínal mít pocit, že se nemůže nadechnout. Krátce zalapal po dechu a sklonil hlavu. Najednou se cítil unavený. Tohle všechno ale opravdu bude z toho mizerného počasí! Les držel to parno hluboko uvnitř sebe a koruny stromu mu nedovolily tento les opustit. A tak se tu ten těžký vzduch nacucaný pouštním horkem držel dál a dál.

// VLA: 4) POST

<< úkryt

Z úkrytu odcházel v dobrém rozpoložení. Byl opravdu moc rád, že to s jeho matkou dopadlo tak, jak to dopadlo. A vlastně, když se nad tím zamyslel, byl moc fajn i fakt, že se Awnay vrátila domů. Budou tu zase spolu, přesně jako za starých časů. Pousmál se. Lehce ho šimralo v žaludku. Byl happy. Vesele si poskakoval od jeskyně hlouběji do lesa a pokukoval po své drahé Lucy. Co mi asi tak řekne na tu záležitost, o které jsme spolu mluvili? napadlo ho. Odhadoval však, že mu sdělí něco pozitivního, protože předtím, když to na ni vytasil před tou jeskyní, byla tak roztomilé zaskočená, a přitom vypadala potěšeně! Těšil se. Měl zase nabitý dojem, že ho život baví a že je všechno totálně skvělý a bezchybný. A tak si ťapal, občas zavolal její jméno, a stále po ní pokukoval.

// 332

Awnay se nakonec odklidila do vedlejší místnosti, za to byl Etney moc rád. Nechtěl, aby slyšela do detailu vše, co matce říká, za co se jí omlouvá a jak si vylívá srdíčko. Ohlédl se za ní a tiše si povzdechl. Teď se cítil trochu lépe, byl více klidný. Jak tu bylo tolik vlků a každý na něj čuměl, hrozně ho to deprimovalo a znervózňovalo. Podíval se na mámu, a když začala mluvit, zastříhal oušky, aby jí dal najevo, že vnímá každičké její slovo. Když z ní vzešlo, že ho ráda má, blesklo mu radostně v očích. Srdíčko se mu rozbušilo a ocásek rozkmital. Pohodil na ni vesele hlavou a koutky mu vyjely do mírného úsměvu. “To mám, opravdu!“ podotkl, že jeho zájem o Asgaar stále přetrvává. Pak mu však její další řeč, která ale byla pravdivá, vzala trochu vítr z plachet. Sklopil pohled k zemi a jemně přikývl. “Ano, já vím,“ podíval se jí do očí, aby si Elisa byla jistá, že si toho, co udělal, je vědom. Jestli ho to ale vnitřně nějak mrzelo či hryzalo, tím si on jistý nebyl. Proto k tomu také nic víc neřekl. Chtěl se usmířit jen s ní, na ničem jiném mu teď nezáleželo. A Sionn? Ten u něj byl až na posledním místě. “Dobře, postarám se o ni. A jak vypadá? Abych ji vůbec mohl najít!“ zazubil se. “Jo a víííš co?“ laškovně se pousmál a udělal k ní krok blíž. “Mám asi partnerku!“ pošeptal důrazným hlasem. Pak od ní ustoupil vzad, usmívajíc se jak měsíček na hnoji, a ještě chvíli ji pozoroval. “Tak já poběžím, ano? Slíbil jsem Lucy, že s ní půjdu lovit,“ pověděl, zamával ocáskem a ještě jednou svoji matku obdaroval upřímným radostným úsměvem. “Tak zatím ahoj!“ štěkl, pohodil hlavou a rozklusal se pryč. Byl moc rád, že se tohle vše vyřešilo, tížilo ho to. Moc. Na Awnay teď zcela zapomněl. Vykouřila se mu její přítomnost z hlavy. (// :D)

>> Asgaar

// 331

Zezadu k němu přiťapala Lucy, které už to zde v jeskyni zřejmě přišlo dlouhé, takže mu oznámila, že počká venku. Byla tulivá, oznámila mu to zvlášť milým způsobem. Při jakémkoliv jejím dotyku ho příjemně zašimralo v bříšku. Usmíval se. Poslouchal její tichý tón hlasu, do kterého se postupem času bláznivě zamiloval. Koutkem oka na ni pohlédl právě ve chvíli, kdy se chystala odejít. Ještě ho pohladila svým ocáskem a pak se vydala ven z jeskyně. “Rád se k vám přidám, Lucyinko, těším se! Najdu tě!“ vyprovodil ji z úkrytu energickým tónem hlasu. Potom si však potichu sám pro sebe dodal: “I když si nejsem jistý, jestli vám při tom lovu k něčemu budu, hehe,“ tiše vzdychl. Věděl, že zrovna lov nebyla jeho nejsilnější stránka. Byl na to moc medvědovitý a neohrabaný.
Pohled vrátil zpět na svoji matku, to stejné i myšlenky a pozornost. Prohlédl si ji, pak malá narozená vlčata…teda, jeden z nich byl opravdu pořádný špekáček! Mírně se poušklíbl, díky bohu, že on byl pořádný svalovec, ne tukan. “Ani omylem!“ problesklo mu hlavou. Vyjukaně s sebou trhl. Co to bylo?! Očima zatěkal po místnosti. Nebyl si vědom toho, že by si něco takového pomyslel! “Neumí se bránit, ani trošičku!“ A znovu. V krátké chvíli hned 2x po sobě se mu hlavou prohnaly podivné hlasy. Jakoby slyšel něčí myšlenky nebo co. Podivné! Hned na to se ale ozval Sionn, který jim oznámil, že vlčata vezme ven on. Jak zaslechl větu, kterou pronesla jeho matka, lehce posmutněl. Ne navenek, spíše uvnitř sebe. Zajímalo ho, jestli se o ně taky tak strachovala, hlídala je a pečovala o ně, když byli malincí. Už se nadechoval, že se s ním „rozloučí“, jak se sluší a patří, že ano. Zaslechl však něco, co ho rozrušilo. Velmi rozrušilo. V očích se mu zaleskl vztek. Jak jako „nebudu moct“?! zamračil se. A v tu ránu si to všechno propojil dohromady. Tohle všechno byly Sionnovi řeči. On si všechno tohle myslel v hlavě a vyskočil tak prudce na nohy proto, aby mohl ty malý zjevy ochránit! Ohlédl se na něj a lehce vycenil nakrkle zuby. To ale nemohla matka ani sestra vidět. Ty malej skrčku. Proradná hyeno! Budeš ze mě dělat vrahouna vlčat?! Já jsem vrahoun Sionna, ne všech vlčat na Gallirei! Já ti ukážu, jen počkej. Ukážu ti, jak se budu o ty malý uprděnce starat! Předvědu ti to! Nahněvaně ještě chvíli zíral na jeho vzdalující se maličkost, až zmizel za stěnou. Stiskl zuby pevně k sobě, takže mu ztvrdly rysy ve tváři. Hajzl, nakrčil jemně jeden koutek na tlamě. “Arcanus, poslal ho sem, koukl, promluvil," dál se mu hlavou ozývaly už jen úryvky cizích myšlenek. Měl toho dost! Rozbolela ho z toho hlava. Vypoulil oči na matku. Jak uviděl její chladný pohled plný nezájmu, odvodil si, že tyhle kousky myšlenek patří jí. Znovu se v ní zklamal. “Přišel jsem za tebou sám!“ ohradil se a uraženě odvrátil na moment pohled jinam. Tím jí i prozradil, že nově vládne magii myšlenek.
Když už to vypadalo, že se to v jeskyni uklidnilo a konečně bude moci s mámou probrat to, co chtěl, podivně jej zamrazilo v zádech. Naježily se mu z toho chlupy. Celý se otřásl. Měl dojem, jakoby s ním někdo chtěl manipulovat přes jeho myšlenky. Stejný pocit jako tehdá, co použil na matku magii příkazu. Také ho podivně zamrazilo na týlu a v zádech. Nevěřícně a podezíravě prozkoumal pohledem nejdříve matku, a pak i svoji sestru. Když ale vystartovala, že půjde taky, bylo mu okamžitě jasně, že to byla ona. Ona má příkaz?! Od kdy, do pekla?! zašklebil se na ni. Chtěl tu být sakra sám, tak proč jeho hloupá sestra neodešla ven? Vztek v něm opět začínal bublat. A ještě víc probublával ve chvíli, kdy si všiml, že má kolem nohou jiskřičky a je rozrušená. Pak zaslechl její myšlenky: “Pokrytec a sobec!“ Vytřeštil oči. Byl na sestru tak vytočený, že na ni nevědomky použil magii, o které ani nevěděl, že ji vlastní. Awnay ucítila nečekané šlahnutí bleskem přímo do jejího stehna, které následně probilo celým jejím tělem. On to ale nechápal, nevěděl, že použil svoji novou magii elektřiny. Když si však vzpomněl, co mu řekla za větu, to její „chovej se“, jakoby snad ona byla někdo a on nikdo, znovu se vytočil. A tentokrát sestru znovu šlahl jeho proud, dokonce šel i vidět, protože ve stejnou chvíli, kdy se zaleskl proud u ní, zaleskly se mu i malé jiskry elektřiny kolem tlapek. Vzápětí si uvědomil, že to dělá on. Ustoupil pár kroků vzad a podíval se na mámu. Byl z toho pořádně vykolejený. Nedalo mu to ale, a rozhodl se, že sestře vtiskne do hlavy příkaz, kterému vládl od mala. Magie příkazu ho opravdu bavila. “Hleď si svého, Awnay! Zatraceně! Jdi o kus dál!“ Zahleděl se na ni svýma jasnýma očima, aby věděla, že to byl on. “Nech nás tady!“ dodal ještě.
Když se ale vše kolem i včetně něj uklidnilo, a matka ho vyzvala, ať mluví, znervózněl. Přerývavě se nadechl. “Mami já,“ ztichl, protože přemýšlel, jak začít. Sklopil pohled k zemi a vrátil ho do jejích očí až ve chvíli, kdy zase začal mluvit. “Chtěl jsem… Právě jestli jako… Máš mě ještě ráda?“ udělal malý krůček k ní a s obavami v očích na ni hleděl. Bál se odpovědi. Upřímně se snad poprvé v životě bál nějaké odpovědi. Na tomhle mu ale moc záleželo. “Nevím, jestli mě doma ještě chceš. A… Já bych tu asi…No…Chtěl bych…Totiž přál bych si zůstat tu s vámi dál. Mrzí mě, že poslední dobou jsem doma moc nebyl, ale pokusím se to všechno napravit!“ ze začátku mluvil přerušovaně a dost nejistě, ale postupně se to zlepšovalo a jeho hlas nabíral na energii a intenzitě. “Třeba bych se mohl starat o vlčata… Nebo… Nebo chodit na lov! Pomůžu vám!“ přislíbil se. Pak ale sklopil pohled stydlivě k zemi a svůj hlas výrazně ztišil. “A taky… opravdu… totiž…já tě mám rád, mami,“ a pak zůstával zírat pořád na zem, protože se bál zvednout oči výš.

// VLA: 3) MAGIE

// 330

Líbilo se mu, jak Lucy svým návrhem vykolejil, bylo to opravdu roztomilé. Ohlédl se přes rameno, aby ji mohl zkontrolovat, jestli tam je a čeká na něj. Čeká! Uvnitř sebe byl šťastný, a to velmi. Konečně našel vlčici, která mu plně rozuměla a respektovala ho. Nevěřil by, že by se do ní na první pohled zakoukal, protože tehdy na Ježčí mýtině mu nepřipadala tak mega moc výjimečná. Byla krásná, to ano, ale prostě by nečekal, že ta jiskřička tak rychle a snadno přeskočí. Zamiloval se. Věděl to. Upřímně se do ní zamiloval. Však když na ni koukal, jeho pohled byl úplně jiný, než když se koukl na kohokoliv jiného. Kdykoliv a kdekoliv. Když se koukal na ni, jeho pohled byl rozněžnělý, jakoby přímo roztával. Navíc se na ni nemohl vynadívat. Věnoval jí krátký úsměv, zastříhal na ni oušky a pak pohled zase vrátil před sebe na místo, kde ležela jeho matka.
Upřímně, překvapilo ho, jak chladně na jeho příchod zareagovala. Jakoby ho viděla včera. Nebo možná, jakoby vůbec nepostřehla, jakou dobu byl pryč. Přesně tohle bylo to, proč s ní prostě nemohl dobře vycházet. Cítil, jak to v něm zase vře. Jak se mu rozehřála krev a jak v něm začal bublat vztek. Uklidni se. Je tu Lucy. Neztrapni se před ní. Přišel jsi sem s dobrým úmyslem, nepokaz to! Nepokaz si to! Dobrý úmysl, dobrý úmysl, dobrý úmysl! vyčerpávalo ho to. Musel se šíleně přemáhat, ale díky stálému opakování si, že se sem nepřišel pohádat, nakonec vykouzlil na tváři malý úsměv. Sice dost umělý, ale přece jen tam byl. “Eh, no, to je...“ začal ze sebe tlačit nějakou reakci. Moc mu to ale nešlo, mluvil strašně ztěžklým hlasem a ještě k tomu dost přerušovaně. Navíc, když zabrousil očima po jeskyni, uvědomil si, kolik tu vlastně je vlků, a to mu bylo ještě více nepříjemné, než ta situace s matkou. Zatěkal očima z vlčat na matku a zase zpět, a pak tiše vzdychl. Svěsil hlavu k zemi, takže mu vykoukly lopatky nahoru. “Je to...no to...fakt...paráda,“ dokončil ztěžklým tónem hlasu to, o co se celou dobu snažil. Jde ti to dobře, pokračuj! musel se v mysli pořád chlácholit a podporovat, aby tuhle situaci vůbec nějak přežil. Usmířit s matkou, nezapomínej! Tvůj hlavní cíl, promluvit si a usmířit se s matkou, proto jsi sem přišel! Nebaví tě být pořád sám, pamatuješ? Nechceš strávit zbytek života sám bez rodiny! Rodina je všecko! Odvrhli tě, nechtějí tě, musíš si to tady s nimi vyřešit, než bude pozdě! Zatímco mu mozek pracoval na plné obrátky, až se z něj skoro kouřilo, stál tam jako blbeček a civěl na ta malá vlčata tím svým klasickým divným, možná nyní i prázdným pohledem. “Takže...sourozenci, že?“ vysoukal ze sebe dalších pár krátkých slůvek. Opravdu nebyl ve své kůži. Tohle nebylo jeho klasické chování, vždyť vždycky byl hrozně upovídaný, hlučný, všude ho bylo plno a navíc! Na všechno měl v zásobě nějakou svoji chytrou odpověď. A teď? Teď tu stál, s ocasem staženým a ušima sklopenýma, a ztrapňoval se před celou svojí rodinou. A to ani nevím, jestli od otce ví, jak jsem tehdá odnesl toho pekelného zkurv...eh...malého...brášku...miláčka...cukrouška, hehe, cukly mu naštvaně koutky tlamy. Jeho roztřesené nervy začaly zase bušit na polorozpadlé dveře. Držel je sice pod zámkem svojí vůlí hluboko v sobě, ale kdykoliv se podíval na malá vlčata nebo periferně zahlédl bílého vlčka, rozpumpovala se mu krev a jakoby, ta červená tekoucí svině, napomáhala těm nervům ven z vězení. “Prima. Jsou...moc...krásní,“ zabrumlal skrze zatnuté zuby, ale znovu se pokusil vykouzlit úsměv na tváři. Tolik sebeovládání! Takhle se snad ještě nikdy nechoval. Že by u něj opravdu nastala změna? Že by vyrostl? Nebo že by na něj měla vliv jeho milá malá Lucy? A nebo snad stále fungovala čarovná magie bílého božského vlčka Života, u kterého byl nedávno? Kdo ví. Každopádně opravdu nepodnikal žádné neuvážené kroky tak, jako kdykoliv předtím. Soustředil se a bylo na něm poznat, že se moc snaží. I když mu to bylo proti srsti. Celá tahle situace byla nepříjemná. Navíc se tu začínalo i blbě dýchat. Mrskl ocasem, naprázdno mlaskl a odvrátil od matky pohled. “H-hoj,“ broukl s rázným pohozením hlavou směrem k Sionnovi a své sestře, na kterou se mimochodem i pousmál. Ne nuceně, tentokrát upřímně a uvolněně. Pak se ještě ohlédl na Lucy, jestli tam stále je. Hlasitě vzdychl. Možná, když ji tam uviděl, se maličko uklidnil a také uvolnil. Jakoby mu dodala novou sílu. Možná, že mu opravila tu rozbitou bránu uvnitř něj, která držela nervy pod zámkem. Pohled převedl zase zpět na matku a zašoural tlapou o zem. Přemýšlel, co by teď měl vlastně říct. “Takže bych teď měl...asi...možná že...měl bych ti...pogratulovat?“ naklonil hlavu lehce do strany. Měl bys teď asi opravdu pogratulovat k narození těch nových hajz...eh...harant...teda...tvých souroz...miláčků, bilo se to v něm, ale zatím naštěstí vítězil pořád jeho skromný rozum. “Takže...Ať se jim v jejich krát...eh...teda...krásném životě daří,“ zatěkal znovu žlutýma očima nervně po jeskyni, ale pak se na matku dlouze zazubil. Dobře ty! Krátce zavrtěl ocasem. “Já jsem ale mami...popravdě jsem přišel za tebou, abych si s tebou mohl to...víš jak...“ odvrátil pohled pryč z jejích rudých očí. “No promluvit. O samotě. Jen s tebou. Máš teď náladu nebo... Nebo mám přijít jindy?“ koukl na ni zase zpět. “Nebo jestli... jestli se mnou vůbec chceš mluvit,“ dodal. Hlas u poslední věty o hodně ztišil. Skoro jen tak, aby to slyšela pouze Elisa. Nepyšnil se tím, že je s rodinou rozhádaný a nevychází s ní dobře. Poslední dobou si uvědomoval, že rodina je všechno, že by byl bez ní nahraný, osamocený a nechtěný. Chtěl si to u nich spravit, jenže to šlo fakt tak těžko. Stálo ho to hroznou energii. Ale už se tak jednou rozhodl, takže to prostě udělá! Dotáhne to až do konce. “Takže bychom teda mohli vzít společně ta...malá...vlčata,“ pohodil na ně hlavou. Kdykoliv mluvil o svých „sourozencích“, nasíral se a musel se krotit. Naštěstí mu to šlo dobře a ani se mu u toho nijak neměnil výraz ve tváři. “No společně ven, víš co. No a tam bychom mohli...mohli bychom si spolu promluvit. Jako...matka a ...jako...jako její syn?“ tázavě na ni koukl. “Chtěl bych tam být jen s tebou,“ dodal. Přál si, aby všichni přítomní odešli pryč a nebo zůstali připlácnutí na stejném místě tady uvnitř v jeskyni. Ta mrňata mu u rozhovoru nevadila, protože stejně byla hloupá, dle jeho mínění, a vůbec by nevěděla, o čem se bude s matkou bavit.

// VLA: 4) POST

// 329

<< Asgaar

“Lovit?!“ odpověděl šokovaně. Zastavil svůj krok kousek před jeskyní. Rozhodl se, že tohle s Lucy vyřeší ještě předtím, než do ní vstoupí. “Ne Lucy, lovit ne,“ zavrtěl hlavou. Nyní už pobaveně, ne šokovaně. Protočil zlehka oči a povzdechl si. Nutila ho znovu tohle říkat. Znovu to popisovat a vyptávat se na to, bylo mu to nepříjemné. “Myslel jsem jako... chápeš...“ pohodil hlavou a pohledem se jí ptal, jestli už jako chápe. “No chápeš... jako tohle...“ celý se ošil. Když to ale vypadalo, že pořád nechápe, udělal táhle “jééééžiš!“ Nechtělo se mu to říkat nahlas, ale zřejmě nebyla jiná možnost. “Lucy, no jestli to se mnou nechceš zkusit táhnout, ne? Táhnout za jednu tlapku, rozumíš? Být dvojička se mnou...My dva, spolu...jako...no chápeš...partneři,“ odvrátil pohled do strany hned, jak tohle vyslovil, a raději se stydlivě rozešel do té jeskyně. Po prá krocích se ale zastavil a ještě se za ní ohlédl. “Lucy, nech si klidně chvíli na rozmyšlenou, povíš mi to, jak odejdeme z jeskyně, dobře?“ A pak se zase rozešel. Srdíčko mu bušilo, byl z toho rozhovoru značně nervózní. Kdo by to do něj byl řekl, že bude tak stydlivý, co se tohoto tématu týče? A nebo že by se styděl jen před Lucy? Ach, citlivý to vlček.
“Já ho neznám, Lucy,“ zabručel směrem dozadu k ní, zatímco pokračoval klidným tempem dopředu, kde by měl nalézt pravděpodobně svoji matku. “Nikdy jsem s ním netrávil čas, a popravdě ani nechci. Nemám ho rád. Je to rozmazlený fracek,“ bručel dál. Na jeho tónu bylo poznat, že to myslí zcela vážně. “Je to trouba. Navíc cítím, že kvůli němu bych mohl přijít o Alfa trůn. A to nechci. A taky ho oba rodiče milujou daleko víc jak mě!!“ odfrkl si, zamračeně se na ni ohlédl a svěsil hlavu dolů, takže protáhl svůj krk a vystouply mu lopatky více nahoru. Zhluboka se nadechl, cítil zde totiž více pachů. Rozpoznal pachy všech – matka, Sionn i Awnay. Ach jo, pěkná rodinná sešlost! Chtěl být s matkou sám.
Pomalým krokem přišel až k nim a už z dálky všechny přejížděl pohledem. Matka u sebe měla i ty dva malé, on se rozhodl, že na ně nebude nijak reagovat. Dokráčel až k nim, zastavil se a pohlédl na matku. Awnay i bílého ďábelského vlka z podsvětí zatím ignoroval. Ježiši, co mám říct? Pane bože, to je trapas! Měl jsem si to naplánovat předem!! začal zase chaosit. Srdce se mu znovu rozbušilo stejně tak, jako před jeskyní, a v krku měl obrovský knedlík. “Ehm,“ vyplodil ze sebe, hloupě se pousmál a nervně švihl ocasem. Šlo na něm poznat, že je nesvůj. “Ahoj mami,“ pronesl pak tiše, sklonil hlavu a povzdechl si. Opravdu netušil, co by měl vlastně říkat. Najednou ani nevěděl, proč za ní šel. Věděla to, co tehdy udělal se Sionnem? Byla na něj kvůli tomu naštvaná? Chtěla s ním vůbec mluvit? Proč k ní vůbec dorazil, co od ní chtěl? Má se vůbec za to omlouvat? Zahleděl se jí přímým pohledem do jejích rudých očí. Když se na ně soustředil, uvědomil si, že jsou vlastně moc pěkné. Leskly se. I v té tmě v jeskyni se krásně leskly. Její pohled byl sice přísný (stejně jako samotný oheň), ale i tak, když v nich zapátral, nalezl kouska něhy. Její oči vlastně byly opravdu moc krásné. Něžné a jemné. A pak ho napadlo, jak silná vlastně asi je magie ohně? Nikdy ji neviděl přímo v akci, aby tuto magii používala. Když ji ale měla, určitě to musela být silná a mocná magie, a Etney na pár vteřin zatoužil po tom, aby tuhle magii mohl od Života koupit za kamínky. Zajímalo ho, co oheň vlastně všechno umí. Poslední dobou se o magie opravdu zajímal. Jakoby mu docházelo, že jsou potřebné a velmi důležité. Prohlédl rychle ještě celé její tělo, protože si najednou ani nedokázal v mysli vybavit, jestli má na těle nějaké ozdůbky, serepaťky nebo odznaky magie, ale ničeho zvláštního si nevšiml. Tedy mimo přívěšek, který už znal. Pohled vrátil zase do jejích očí...a najednou zahlédl svůj odraz. Viděl se v nich, v těch skleněných rudých kráskách, jak tam stojí a blbě čumí. Jakoby mu ten odraz chtěl říct „prober se!“ Trhl sebou, oklepal se a oblízl si čenich. “Mami...Já...“ Na prázdno polkl. “Já...Rád tě vidím,“ dodal pak, přišel k ní blíž (velmi pomalu a opatrně, ostýchal se) a lehce se dotkl svým čumáčkem toho jejího. Pak ucouvl a vyčkával, jak ona zareaguje.

// VLA: 3) MAGIE 4/4 (oheň)

Když mu tak tiše odpověděla, že ona taky, vypoulil na ni své krásné žluťoučké oči. Slyšel dobře? Zastříhal oušky a hloupě se pousmál, protože najednou nějak nevěděl, co by na to měl říct. “Uh, oh, no,“ zakoktal se. Jistě, nemusel na to odpovídat a mohl to přejít, ale on chtěl! Moc chtěl. “Lucy,“ začal tiše a přiblížil se k ní tak, aby se dotkl svým bokem lehce toho jejího. “Moc se mi líbíš, Lucy. Ale to už jsem ti říkal. A tak jako...chápeš...neuděláme s tím něco?“ pousmál se laškovně jedním koutkem tlamy, ale hned na to se zděsil. Nahodil vyjukaný výraz a rázně zavrtěl hlavou. Uvědomil si totiž, že tohle mohlo vyznít úplně jinak, než myslel. “Není to neslušný návrh!“ vylítlo z něj pohotově, aby si o něm nemyslela, že je to nějaký zpropadený úchyl (i když, kdo ví... Možná, že i je!) “Myslel jsem jako...chápeš...jako...no...“ zase nevěděl, jak má tuhle větu dokončit. Tlapičkou si bezradně zakryl obě dvě oči. “Jestli to se mnou nechceš zkusit,“ jak měl ty oči zakryté a neviděl na ni, šlo to dokončit daleko snadněji, než když na ni koukal. Pak si oči teda pomalu odkryl a nevinně na ni pohlédl. Pousmál se. Lucy byla po dlouhé době jediná vlčice, která ho opravdu okouzlila. A více než to! Cítil to v sobě. Cítil se v její přítomnosti úplně jinak, než tehdy v přítomnosti Casipy nebo Matali. Tohle prostě bylo úplně něco jiného. Cítil, že ONA je ta pravá. “A možná to bylo tím, že já ve smečce moc času kvůli Sionnovi netrávil. Nechtěl jsem tu být. Dlouhou dobu jsem se toulal všude možně, takže jsme na sebe prostě asi nenaráželi. Míjeli jsme se, víš?“ zavrněl to „víš“ přímo do jejího ouška, které pak něžně oblízl. Přesněji řečeno oblízl jen špičku toho ouška. Mohla však zaslechnout, když už byl tak blízko, jeho teplý rozechvělý dech. Pak se oddálil, pousmál a pohodil hlavou, aby ho následovala. Chtěl se projít. Choval se teď tak dospěle a...vyspěle! Jakoby ten hloupý mamlas na chvíli někam zmizel. V její přítomnosti se prostě měnil.
Když vyrazil, všiml si opodál stojícího rezavého vlka. Měl dojem, že ho už někdy viděl. Zahrabkal ve svém mozku, kde se nacházely jeho ztřeštěné, praštěné, úchylné, zmatené a kdo ví, jaké ještě myšlenky, až vylovil vlka, se kterým se kdysi bavil. Sice si nevzpomněl na jméno, ale byl si jistý, že ho už kdysi potkal. Když procházel kolem něj, zahleděl se mu do očí. Věděl proč! Chtěl z jeho pohledu zjistit, jaké vládne magii. Podle hlubokých studánkově modrých očí usoudil, že to bude zřejmě voda. To Lucy přece říkala, že vládne i vodě, ne? Ukazovala mu to. Ještě hodnou chvíli na něj zíral, šel kolem něj pomalým krokem. Zapřemýšlel, co všechno asi magie vody může zvládnout. Je mocná? Stejně mocná, jako například magie myšlenek nebo příkazu, které on vlastní? Neměl by zajít za Životem a požádat ho, aby mu nadělil i tuhle magii? “Máš magii vody, že?“ prohodil směrem k vlkovi, přičemž zastavil svůj krok. Prostě si to nemohl odpustit, zajímalo ho to! Poslední dobou ho ty magie nějak braly. “Jsi s tou magií spokojený? Je silná? Umíš ji dobře ovládat?“ naklonil zlehka hlavičku do strany. Počkal si na odpověď, poté pokýval hlavou a pořádně si tuhle novou vzpomínku uložil hluboko do mozečku. “Příště pokecáme víc! Zastavím se za tebou,“ oznámil mu a vydal se pryč.
Etney totiž měl v plánu najít svoji matku. Chtěl zjistit, co je nového – jak ve smečce, tak u ní. “Nebudu to zkoušet, myslím, že pokud mi ji Život dal, určitě v ní budu hroznej lempl.“ Pronesl, když ho vyzvala, ať to vyzkouší na ní. “Navíc se ti nechci rýpat v hlavě,“ dodal. Uculil se na ni. Stále pociťoval nutkání nějak se na ni usmívat, lísat se k ní a celkově být v její přítomnosti. “Najdeme matku? Sice s ní nemám moc dobrý vztah, ale pořád je to má matka. Chci zjistit, jak se jí daří. Možná že...si s ní i promluvit. Omluvit se. Nevím. Už mě ty nakřáplé rodinné vztahy nebaví. Co si o tom myslíš?“ zajímal ho její názor. “Moc s tátou a mámou nevycházím od doby, co se narodil ten Sionn. Ale víš co? Vlastně ho ani moc neznám. Ty jo? Povídala sis s ním? Jaký je?“ začal vyzvídat.
Hlavou se mu z ničeho nic roznesl příjemný hlásek, který oznamoval výročí jeho rodičů. “Hu! Taky jsi to slyšela?!“ vyštěkl reakci na to, že se mu v hlavě objevil cizí hlas.

>> jeskyně

// VLA: 3) MAGIE 3/4 (voda)

Sledoval otcova vzdalující se záda, která na sobě měla bílé značení. Odznaky jasně napovídaly, že otec má jako vrozenou magii myšlenky. Byla to silná a zároveň i dost nepříjemná magie. V mysli si vybavil barvu jeho očí. Nikdy se na to nijak nesoustředil, takže až teď si uvědomil, jak přesně tátovi oči vypadají. Jistě, věděl, že jsou bílé. Nikdy je však nijak blíže nestudoval, nenapadlo ho to. Když ale před chvílí přemýšlel nad magií Lucy, a do toho zkoumal její tělo a oči, zkusil to stejné udělat i s otcem – třeba je to sblíží! Zahleděl se do země, šlo mu tak daleko lépe přemýšlet. Vybavoval si kousek po kousku jeho černou srst, tvar odznaků a poté i přesnou barvu očí. Rozhodl se, že se na jeho magii myšlenek poté osobně zeptá. Chtěl se o ní dozvědět něco víc. Ještě ke všemu, když si ji vyprosil u Života.
Pohlédl na Lucy, která na něj děkovně promluvila, a jemně se pousmál. “Není zač, Lucyinko, i když bych byl radši, kdyby to nebyla jen hra, ale skutečnost,“ odvětil jí klidným polohlasem, který naznačoval, že to, co řekl, myslí naprosto vážně. U toho na ni pevným pohledem koukal. Byl tak rád, že se k němu zase vrátila a že nebyla naštvaná! Prohlédl si ji a nasál do čumáku její vůni. “Nezlobíš se na mě?“ naklonil zlehka hlavinku do strany a tázavě na ni čuměl. Když mu pak začala ukazovat svoji další magii, zkoumavě si prohlížel to, co nechala vytvořit na zemi. “Hmmm, zajímavé! Já nevím, jestli vládnu i něčemu dalšímu, kromě příkazu. Ale když jsem byl u Života, prosil jsem o magii myšlenek, protože je vlastní můj otec. Je to mocná magie, chci se ji lépe naučit a porozumět jí.“ Oblízl si čenich a vzhlédl na oblohu. Ta se zatahovala, bylo na ní poznat, že se brzy přiřítí nějaká divoká bouře. “Zůstaneme ještě chvíli tady,“ zapípal. “Zatím bych rád poznal nějaké členy smečky, moc jsem se tu popravdě dlouhou dobu nezdržoval. Prý jsou tu nějaká další vlčata,“ pohlédl na Lucy. Vyčkával, jestli mu nepoví i něco víc. “A nebo bych nakoukl za hranice do Borůvky...k tomu usmrděnému vlčeti,“ zazubil se.

// VLA: 3) MAGIE 2/4 (myšlenky)

Ležel na zemi schoulený v tom svém klubku a v mysli si přehrával všechny situace, které se v zástupu za sebou udály. Příchod do lesa, potkání se s tátou, pravda, která vylezla na povrch, odchod Lucy a to, jak se dozvěděl o dalších sourozencích. Proč mu to všichni dělají? Navíc... Další sourozenci? Proč jeho nemožná matka a o něco méně nemožný otec pořád plodí nová vlčata, copak na to už nejsou dost staří? Nechápal to. Hnusilo se mu to. Další Sionnovci, zhnuseně se ušklíbl, ale to nikdo nemohl vidět, neboť měl stále schovanou hlavu ve svém klubku.
Teprve až přišla Lucy a promluvila na něj, probral se ze svého mimózního stavu. Pomalu se rozbalil z klubka, zastříhal oušky, zbystřil zrak a zahleděl se na ni. “Lucy, vrátila ses!“ zamumlal tichounce, zatímco ona žvatlala něco, co pořádně nezaregistroval, směrem k dalšímu vlkovi. Už se chystal nějak zareagovat, ale ona mu olízla čenich. Dala mu pusu, a to úplně sama od sebe! Rozšířily se mu zornice a tváří mu přejel trochu překvapený pohled. Vyhoupl se na nohy, oklepal ze své srsti všechen bordel, který se na něj nalepil, zatímco trucoval, a pak si tiše odkašlal. “Ano, jsem její partner!“ pyšně vypjal hruď. Samozřejmě nemohl přehlédnout to, jak na něj mrká. Pomohl by jí v každé situaci. Vlk před ním se tu však moc dlouho nezdržel, odkráčel pryč. Etney se koukal na jeho vzdalující se tělo, a u toho si jej precizně prohlížel. Hnědý vlk, kterého nikdy předtím (alespoň měl ten dojem) neviděl, vypadal tak...no jaksi stařecky. Byl seschlý, polorozpadlý a moc energie už asi taky neměl. Radostí ze života neoplýval. Zakroutil nad ním hlavou. Čeho si však nemohl nevšimnout, byly jeho zelené odznaky na těle a jasně zelené oči. Určitě vládl magii země! Když se zahleděl na Lucy, ona měla jistojistě oči po něm. Stejně tak nádherné a pronikavé. Magie země jistě byla skvělá, Etney se s ní sice nikdy nesetkal, ale když ji vlastnila Lucy, určitě to nemohla být nějaká shitská magie. Zapřemýšlel nad tím, co vlastně taková magie Země asi dokáže. Ovládne kořínky a stromky, takže budou útočit proti vlkům a budou z nich nebezpeční protivníci? Nebo může pracovat i s trávou a květinkama...s hlínou...blátem a vším možným! Byla přinejmenším prostě stejně tak skvělá, jako ta jeho fialková. A navíc, jeho úžasná Lucy určitě nevlastnila pouze magii Země, že ano! Měla jich více. Překvapilo by ho, kdyby ne...avšak, i on sám zatím vládl jen příkazu, ne? Celý se ošil. “Lucy, jakým vládneš magiím? Nikdy jsem se tě na to nezeptal. Máš kromě země ještě nějaké?“ zeptal se jí napřímo.
Všechno tohle se odehrálo v rámci několika krátkých minut. Za tu dobu otci nevěnoval ani jeden pohled, netušil totiž, jak by na něj měl koukat. Nevěděl, co by měl říct. Až teď, po celé té komedii s partnerstvím, sebral odvahu a na otce pohlédl. “Rád ti pomohu,“ sdělil mu. Nejspíš to bylo to, nad čím tak urputně přemýšlel, když byl schoulený v klubku sám se svými myšlenkami. “Měl bych chvíli pobýt doma, ale říkal jsem si, že bych ještě někam vyrazil s Lucy. Potom bych se vrátil a... a mohli bychom si ještě promluvit. Co myslíš?“ navrhl mu. Najednou jednal jako dospělý vlk! Jeho tón byl takový...vyspělý a moudrý. O vlčatech a Sionnovi se sice nezmínil, nicméně proti nim neřekl křivého slova. “A jak se má matka?“ zeptal se. Sice se mu nijak neměnil výraz v obličeji, ale upřímně ho to zajímalo.

// VLA: 3) MAGIE 1/4 (země)

Sledoval jsem Lucy a její zaskočený, možná i trochu zklamaný výraz ve tváři. Bál jsem se její reakce. Strachoval jsem se, že se urazí, naštve se a odejde ode mě pryč. Že už se mnou pak nebude chtít mluvit a trávit čas. Přikývl jsem pokaždé, když šokovaně pronesla fakta o mé rodině. Očividně jí to nyní všechno pomalu docházelo a spojovala si to hezky postupně v hlavě. Sklopil jsem pohled k zemi, zahleděl se na své tlapy a tiše vzdychl. "Jsou to moji rodiče. A ten otravný bratr, ta černá ovce, jak jsem ti o ní vyprávěl...to je Sionn. Nebyl jsem z jeho narození nadšený, opravdu ne," promlouval jsem k Lucy tichým tónem (jestli to slyšel můj otec, to mi bylo upřímně jedno) a stále si hleděl na své tlapy. "Myslím, že k sobě prostě nepatříme. On je jiný, já jsem jiný... Vlastně..." zasekl jsem se a na chvíli ztichl. Vzhlédl jsem do jejích zelených očí a větu následně doplnil. "Vlastně myslím, že nejsem rozdílný jen co se týče bratra, ale když nad tím tak přemýšlím, tak jsem jiný oproti své celé rodině. Možná, že jsem ta černá ovce nakonec já," mumlal jsem čím dál tím tišeji. Měl jsem dojem, jako bych se snad styděl. Poprvé v životě jsem se styděl. Bylo mi nepříjemně.
To už ale otec, který stál opodál, přerušil to ticho mezi námi. Chopil se slova a pověděl nám oběma důležitou věc - narodila se další vlčata. Než jsem to však stihl zpracovat a nějak zareagovat, Lucy se zvedla a vydala se pryč. "Lucy! Lucy počkej! Nechoď pryč!" vyštěkl jsem okamžitě naléhavým tónem hlasu a nervózně přešlapoval z tlapy na tlapu, ale ona... odešla. Mířila někam dolů, až se mi ztratila mezi stromy. Stál jsem tam jako opařený, tohle pro mě byla opravdu velká rána. "Lucyinko, nechoď pryč," zakňučel jsem tiše. Bolelo mě na srdci...
Můj otec, který stál opodál, na mě pak začal znovu mluvit. Ještě hodnou chvíli jsem stál a hleděl před sebe tím směrem, kterým se mi ztratila ta, která pro mě znamenala poslední dobou celý svět. Hleděl jsem tam, jakoby se měla vrátit, ale...nevrátila se. Pomalu jsem se tedy otočil k otci a s povzdechem se k němu vydal. Nevěděl jsem, nad čím mám přemýšlet víc. Jestli nad vlčaty nebo nad Lucy. Posadil jsem se tiše vedle něj, byl jsem z celé situace šíleně vykolejený. "Vlčata...Alfa povinnosti..." zamumlal jsem sotva slyšitelně. Bylo mi na nic. Zase jsem nesnášel svůj život, chtěl jsem zmizet. Lehl jsem si na zem, přesněji se tedy svalil na bok, schoulil do klubíčka a zakryl jsem si tlapkami obličej i uši. "Nesnáším celej svůj život," zažblekotal jsem a u toho jsem se rozvzlykal. Začal jsem plakat. A bylo mi naprosto fuk, co si ostatní kolem mě pomyslí. Já prostě...nevěděl jsem, co dělat, jak se tvářit a jak reagovat. Nebo co si myslet, prostě jsem měl v hlavě totální guláš a cítil jsem se najednou šíleně nešťastný. Jakoby se mi všechno bortilo pod tlapkama. A to jsem se do lesa vrátil s myšlenkou, že se usmířím s otcem i matkou a všechno bude jako dřív...Když jsem ale plakal schoulený v tom klubku, měl jsem pocit, že ani nepláču kvůli tomu narození těch zmetků. Možná, že ani kvůli tomu, že Lucy odešla. Spíš jakoby už toho na mě za poslední dobu bylo moc a já to potřeboval najednou nějak ventilovat. Asi ten stres a to napětí chtělo ven. A odchod Lucy a příchod malých pekelných monster tomu jen dopomohlo. Nebyl jsem ale naštvaný...

// VLA: 4) POST

Etney tam dál postával jako tvrdé y a tak nějak nevěděl, jak by měl vlastně reagovat. Proto na všechno, co Lucy říkala, jen přikyvoval a tupě se usmíval. A to až do chvíle, kdy se o něj otřela svým tělem a pošimrala ho ocáskem. Překvapeně na ni zakoulel očima a krátce je protočil. Tahle celá situace s jeho otcem a Lucy, která si myslela, jak tuhle smečku on nezná a jak ji nikdy neviděl, mu připadala otravná a nepříjemná. “Ah, ano, jistě! Moc rád bych…k vám…do smečky,“ začal sebejistě, ale postupně jeho tón ubíral na síle a poslední slůvko řekl sotva slyšitelně. Když mu otec vtiskl do hlavy tu myšlenku, že by neměl nikomu lhát, podíval se na něj. Zahleděl se mu do očí a bylo vidět, jak urputně nad tím, co mu teď vtiskl do hlavy, přemýšlí. Hlasitě se nadechl. Zatímco se Lucy ptala, kdo je Awnay, on se odhodlávat z této situace tak nějak vybruslit. “Lucy,“ začal pomalu. V krku měl knedlík a sucho. “Awnay je moje sestra. A tohle je můj otec,“ pohodil na Arca hlavou a pozoroval Lucy, jak se jí bude pomalu měnit výraz a jak bude reagovat. Bál se špatné reakce. Byl nervózní. “Vždyť jsem ti celou dobu říkal, že do Asgaaru patřím, ale ty jsi mi nevěřila. Proto jsem ti to přestal říkat, protože jsem už nevěděl, jak jinak ti to dokázat,“ dodal potom. Byla to pravda. Vždyť jí to celou dobu tvrdil, ale ona si o něm myslela, že je lhář, tak proč by ji i nadále přesvědčoval, když mu nechtěla věřit? Teď tam jen tiše stál a vyčkával, co na to Lucy i Arcanus řeknou. “Jinak táto,“ otočil se na něj. Na chvíli teď sklapnul, protože si nebyl úplně tak jistý, co by vlastně měl říct. Sám v sobě ale cítil, že mu něco sdělit potřebuje. “Noo,“ zamumlal a přešlápl z nohy na nohu. Měl sis nejdřív rozmyslet, co vlastně chceš říct!! zastříhal oušky. Cítil se jako v pasti. “Jsem rád, že…tě vidím. Jsem rád zpátky. Seš taky rád?“ Něco ze sebe vyplodil. Sice to nebylo úplně to, co by chtěl říct, měl toho na srdci daleko více, ale…bylo to nejvíc, co právě teď (a ještě ke všemu před Lucy) zvládl.

Obavy z něj opadly, protože usoudil, že ho asi nakonec opravdu ráda vidí. Cítil z ní radost. “Co jsem dělal?“ zopakoval po ní, přičemž ustoupil pár kroků vzad. Tlamu měl otevřenou, jazyk mu trčel ven a koutky měl zahnuté do jasného veselého úsměvu. Házel na ni hlavou jako nějaké neposedné vlče. “Já jsem toho dělal, hned ti to všecko řeknu, moje milá!“ párkrát si zaklusal energicky na místě, a pak se vydal za ní. Ona určila směr, tak ji bez námitek následoval. Ukázat smečku... jemně se tomu ušklíbl, jó, kdyby ona tak věděla.
Nyní už poklidně pomalu klusal vedle ní. Les byl pěkný, živý. Dlouho tu nebyl, skoro zapomněl, jak to tu vypadá. Zhluboka se nadechl, ale výraz se mu místo do spokojeného zlehka zkřivil do zhnuseného. Měl dojem, jakoby tu zavál nějaký menší smrádeček. Porozhlédl se po okolí, napadlo ho, jestli tu třeba nechcíplo nějaké zvíře, ale nic zvláštního neviděl. “Taky ti přijde, že to tu divně páchne?“ zeptal se tiše, zatímco se vyhýbal zde rostoucí levanduli. Nerad by ji zašlápl, byla pěkná. “Jo, takže já teda začnu,“ vzpomněl si na to, že jí slíbil ten svůj příběh z té dlouhé výpravy. “Tož to jsem ti teda šel a šel, všude samá květinka, kopřiva, stromeček a vodička, ale lovná zvěř žádná! Byl jsem pěkně naštvaný, chystal jsem se ti totiž ulovit pořádnej kus zvěřiny! Ale jak říkám, za celou cestu jsem nikde nic nenašel!“ vykulil na ni oči a párkrát vážně přikývl. Chtěl tomu dodat ten pořádný říz. Už se nadechl, že začne zase mluvit dál, ale místo toho se jí zahleděl do očí. To je taková ňufka, ta Lucy, pousmál se nad její roztomilostí. Opravdu se mu líbila. “Jo, takže dál. Jak jsem už říkal. Našel jsem toho spoustu, ale nikde žádnej pořádnej kus masa. Šel jsem vlastně od spodku od Narrských kopců, jak jsme se spolu rozloučili, a mířil jsem nahoru na sever. Díky své poťouchlosti jsem naivně věřil, že během té hluboké noci něco najdu, abych ti naplnil bříško, má drahá,“ nahnul se k ní a pohodil na ni očima, jakože je to těžký frajer, že se chtěl postarat o ni! Ne o sebe. “Našel jsem během cesty jen dva zajíce, ale to ti vůbec nebylo tak lehký chytit! Ti řeknu hnedka, poslouchej, to si tak letím za nima, jo, a oni prostě hopsali úplně někam pryč! Byli hrozně hbití a rychlí, úplně jak zajíci z pekel!“ začal všemožně poskakovat a zvedat tlapy, předváděl jí ty zajíce. S táhlým povzdechem zakroutil hlavou. “No prostě to první byla určitě zaječice a to další byl zajíc. Zaječice poletucha, která se tím zajícem určitě nechala zbouchnout! A on, podřadnej šušpajzl, kterej se před ní chtěl jenom vytáhnout a předvést se, aby ji dostal, tse!!“ Etney se při svém povídání úplně rozohnil. Pohazoval ocasem, tlapkama a pořádně gestikuloval. Opravdu se do toho vžil. “Ale přitom to já jsem tady to největší charáčisko. Pořádnej chlapák, že?!“ pozvedl pyšně hlavu. “A oni místo toho, aby se nechali chytit a ještě mi řádně poděkovali za to, že jsem jim dovolil nechat se MNOU chytit!!“ zdůraznil pořádně svoji maličkost, “tak zdrhaj. To jsou dneska ale zajíci. To je ale mládež. Hrůza,“ odfrkl si. “No a tak jsem šel až nahoru do lesa, kde jsem nahoře na smrku viděl malou veverku. Házela po mně šišky! No věřila bys tomu?!“ nahodil překvapený a zároveň i těžce nevěřící výraz, jak si to vůbec ta zrzavá potvora mohla dovolit. “Chystal jsem se uskočit do strany, ale byly tam všude stromy, takže jsem jednu pořádně schytal,“ zazubil se. “To ta malá sviňka ale nemá tušení, s kým se to vlastně zabředla. Já, těžký Asgaarský mafián. King! Pořádnej řízek! Mega silák,“ vyzdvihoval se až do nebes. “Rád bych, aby ta veverka jednou zdechla usušením,“ prohodil pak jakoby nic. Po chvíli ticha pohlédl na Lucy. “Myslím tím jako, že ji slunko vysuší skrz na skrz, až v ní nezůstanou žádný životní šťávy, chápeš, ne?“ vysvětlil jí.
Mluvil by i dál, trošku si ten svůj příběh oživil a upravil (ve skutečnosti tohle totiž vůbec nezažil, kupříkladu hned to s veverkou), měl za to, že je to velmi zábavné povídání! To už ale v dálce zahlédl svého otce, takže ztichl. Uši sklopil ke krku. Svůj krok však neměnil. Kráčel sebejistě a přímo vedle boku Lucy. Zastavil se tehdy, kdy se zastavila ona, a pak se zahleděl svému otci pevným pohledem přímo do očí. Dělal, že se nic neděje, ale popravdě? Uvnitř něj to s ním mlátilo. Byl nervózní a rozhozený. Vůbec nevěděl, jak se má teď chovat a co by měl vlastně říkat. Jak by se měl sakra tvářit? Bude na něj otec naštvaný? Vrhne se na něj? A co matka? Kde jsou vlastně všichni ze smečky? Chtělo se mu utéct. “Ahoj,“ nasucho polkl. Nic lepšího ze sebe momentálně nevyplodil. Navíc sám ani netušil, jestli to má hrát, jakože otce nezná, nebo jestli to má své kamarádce všechno vyklopit a přiznat se, že je to jejich syn – což ona očividně za celou tu dobu opravdu nepochopila. A tak tam stál jako totální iqáč, jako nějakej hloupej dýňák, a zíral upřeně na otce. A pak to dovršil tím, že se debilně usmál.

// VLA: 4) POST

<< Vyhlídka

Proběhl skrz Kaskády, tamní potůček až přes Vyhlídku, a zamířil rovnou do lesa. Srdce mu plesalo, žaludek měl stažený a svaly v jednom ohni. Neuvěřitelně se těšil.
Od Vyhlídky jejich les opravdu nebyl nikterak daleko, takže po zavětření, kdy ucítil označkované území, se držel tak nějak v jedné linii. Klusal podél Asgaarských hranic, neboť si vzpomínal, že byl s Lucy domluvený, že na něj počká právě na těch hranicích. Nevěděl však kde. Nenašel ji okamžitě, samozřejmě, nějakou dobu to trvalo, protože ona nejspíš přišla z úplně jiného směru než teď on, ale pak ucítil její pach. Pozastavil svůj krok, chvilku zíral před sebe a jakoby mu najednou zamrzl mozek. Nevěděl, kudy jít a co dělat. Měl tendence to otočit, najít Lucy a sní zmizet pryč. Prvotní nadšení ze shledání s jeho rodinou opadlo. Uvědomil si totiž, že doma bude i matka a Sionn. A táta. Všichni na něj budou určitě naštvaní kvůli tomu, co se stalo tehdy. Sklonil hlavu a pohlédl na zem. Poprvé za celou tu dobu zalitoval, že to udělal. Ne kvůli Sionnovi, tomu, co krade pozornost rodičů, ale skrz to, že se nemůže nyní vrátit poklidně domů a se všemi se přivítat. Měl obavy, že se to rozneslo a všichni to věděli. Ne jen rodiče, ale i zbytek smečky. Nestyděl se! Pouze toho litoval, a kdyby mohl vrátit čas, nejspíš by se zachoval jinak.
Zahleděl se někam před sebe, tiše vzdychl a pomalým krokem vyrazil směrem, kterým nejspíš byla jeho Lucy. A ke všemu si ona myslí, že jsem v této smečce nikdy nebyl. Co když se na mě pak naštve, a už mě nebude chtít? Už by nemělo cenu žít. Nikdo mě nemá rád a nikdo mě nechce, ona je jediná, u které tomu tak není, v dálce ji uviděl. Jediná zářící hvězda na tmavé noční obloze. Jediná cesta ven z mého osamoceného života, na tváři se mu objevil úsměv a svým typickým medvědím pohybem se k ní rozběhl. Dupal a řítil se k ní, vypadalo to, že kdyby mu něco vlezlo do cesty, převálcuje to. Ladnost a elegance rozhodně nebyly jeho silná stránka, i když si on často myslel, že ano. “Lucy! Moje nejmilejší Lucy!“ začal na ni volat. Byl šťastný. V očích mu jiskřilo. Přihnal se k ní, prudce jí narazil do hrudníku (běžel na ni čelně) a u toho ji objal. Začal se k ní lísat. “Lucýýýýý,“ zavrněl spokojeně, zavřel oči a přitulil se k jejímu kožíšku jako nějaké malé vlče, co se tulí ke své mámě. Nadechl se její překrásné, uklidňující vůně a děkoval v mysli vlčímu bohu za to, že ho s Lucy seznámil.