Gallirea - Příspěvky uživatele

<< Údolí morény (přes palouk)

Palouk, který na něj čekal, když vylezl z údolí, se mu líbil daleko více. Strach a nervozita byly ty tam a průchod tímto příjemným paloukem si užíval. Dokonce zahlédl i malého zajdu! Neváhal a snažil se ho ulovit, ale bohužel... byl na to moc velký mamlas. Dopadlo to akorát tak, že si nabyl čenich. Běhal za zajícem jako pako, pronásledoval ho všude kolem, ale byl na jeho ulovení až příliš neobratný. Byl pomalý. Uměl běhat po rovině, to ano! Běhal fakt rychle. Byl i vytrvalý. Ale obratnost, to nebyla jeho silná stránka. Zajíčci byli hbytí a rychlí, na ty Etney prostě asi neměl. Byl rád, že ho při tom nikdo neviděl, to by byl ale trapas! Vlk Alfák si přece s malým zajdou musí umět poradit, ne? Tentokrát byl naštvaný sám na sebe.
Uslyšel šum vody. Měl za to, že poblíž tohoto palouku se nachází moře, protože když se pořádně nadechl, ucítil slaný vzduch. Vydal se tedy po „stopách zvuků moře“, a zanedlouho k němu opravdu dorazil. Měsíc mu hladinu této nádhery krásně osvítil a vytvořil tak překrásný pohled na celé širé okolí. Dokonce tu Etney zahlédl i jakési ostrůvky, ale na ty se neodvážil jít. Bál se, že zakopne a někde spadne. Byl tu sám a nikdo by ho nemohl zachránit, a to si právě teď, když měl Lucy, nemohl dovolit. Jak to vlastně s Lucy je? Má mě ráda? Nebo mě bere jenom jako kamaráda? Je ještě moc brzo? Netlačím na ni moc? Ale já jí to musel říct, je to má vyvolená! zahleděl se někam do dálky, chvíli tupě zíral (u toho přemýšlel), ale pak se vydal dál. Tentokrát nespěchal, šel pomalým krokem. U moře se mu líbilo, bylo to tu příjemné.

>> Ústí (přes Mušličkovou pláž)

// VLA: 1) ÚZEMÍ 2/4

<< Ohnivé jezero (přes Zlaťák)

Čekal ho další les. Tento byl však rozlehlý a poměrně hustý, takže mu to trvalo delší dobu, než se dostal skrz něj. Kdybych to vzal kolem, mohl jsem si usnadnit cestu, napadlo ho zrovna ve chvíli, kdy z lesa vycházel druhou stranou. Ztížily mu to i mraky, které na pár chvilek zakryly měsíc, jež mu svítil na cestu. Ale snad jakoby to mraky udělaly schválně, jakoby ho chtěly poškádlit. Jakmile totiž z lesa vylezl, měsíc zase vysvitl. Nezdržoval se však, a zamířil od lesa do údolí, ve kterém ale zatím nikdy nebyl (alespoň si na to nevzpomínal), takže tudy šel opatrně a více obezřetně. Občas uslyšel nějaké zašustnutí či jiný podivný zvuk, trošku se polekal. Řekl si, že by to možná mohl být nějaký zajíc, ale pak raději přidal na tempu, nechtěl se v tomto údolí příliš zdržovat. Moc se mu tu nelíbilo, vypadalo to tak nějak... podezřele. Ke konci údolí už měl srdce až v krku, byl pěkně nervózní! Byl rád, že už z něj byl venku. Prostě se v něm cítil nepříjemně. Možná, že to dělala ta noc?

>> Ostrůvky (přes Magický palouk)

<< Tenebrae (přes Kopretinku)

Řeka byla divná, jakási černá, tmavá. Raději se u ní příliš nezdržoval. Našel si nějaké klidnější místo a tok řeky přecaptal. Dole byl písek a kamínky, takže si rovnou i promasíroval tlapky. Od řeky pak zamířil přes Kopretinovou louku, na které se trošku zdržel, neboť koukal po nějaké lovné zvěři. Nic samozřejmě nenašel, protože byla noc a vše pravděpodobně spinkalo. Co ho to ksakru napadlo za blbost, že půjde lovit uprostřed noci?! Ještě slíbil Lucy, že jí donese celou kýtu. Fakt skvělý. Nafučenej pak zamířil skrz louku k Ohnivému jezeru, u kterého se ale neplánoval příliš zdržet, neboť měl pocit, že tady moc nepochodí. Cestu znal, takže se u něj ocitl opravdu za chvíli. Chvíli se koukal kolem sebe, ale pak se na to vybodl. Stejně se tu nikdo příliš nezdržoval (navíc obzvlášť teď v noci tu nebylo ani živáčka), protože to jezero byla jakési divné. Bylo červené. Prošel tedy kolem něj a vydal se rovnou někam dál. Potřeboval dojít na nějakou rozlehlou louku, tam se přece schovávalo nejvíc zvířat, které by mohl zblajznout, ne?

>> Údolí morény (přes zlaťák)

<< Aratat - přes Smrčiny

Proběhl zase celým lesem, začínal být naštvaný. Nechal tam chudáčka svoji Lucy někde v noci osamocenou na širé pláni, a sám šel hledat nějakou zvěřinu, kterou by mohl ulovit. Měli jsme jít spolu, aspoň by mi pomohla. Takhle něco ulovím a ještě jí to budu tahat, ne? Přes celou Gallireu! Rozhodl se, že pokud něco uloví někde daleko, sežere si to sám. Jo a navíc taky! On přece lovit vůbec neuměl! Teď si to teprve uvědomil, jaké měl vlastně s lovem problémy. Tse, ještě že nešla se mnou, to by byl ale trapas, fakt! Protočil sám nad sebou oči. Poprvé v životě ho zamrzelo a naštvalo, že neumí pořádně lovit. Většině vlků lov šel, ale jemu prostě ne. Vždycky se u toho málem zabil, zpřelámal si nohy a nebo vyplašil zvěř dřív, než k ní vůbec doběhl. Zalitoval, že se od otce neučil taktice lovu už od malička. Teď to učí Sionna, ušklíbl se. Zamířil od Smrčin k řece, kterou slyšel díky šumění vody už z dálky.

>> Ohnivé jezero (přes Kopretinku)

<< Narrské kopce (přes Smrčiny)

Proběhl lesem, nikde se nezdržoval. Netrvalo mu to dlouho, ve Smrčinách už totiž kdysi byl a matně si vzpomínal. V lese teda byla větší tma, takže místy musel zpomalit, aby si nerozbil tlamičku, ale jinak to tak nějak šlo. Popoháněl ho velký hlad, kručení žaludku a taky ta myšlenka na to, jak skvěle chutná maso. Teplé šťavnaté maso. Představoval si, jak když se zakousne do stehna, vyteče mu ta teplá krev do tlamy, slast! Mlsně se oblízl, nehorázně se těšil! Navíc chtěl Lucy ukázat, jaký je to frajer, že je to fakt pořádnej borec, že sám uloví vysokou. Bude vůbec teď v noci někde? Bude mi asi trvat, než ji najdu. Ježíííš! Mám takovej hlad, sežral bych cokoliv. Dokonce i rybu! Někde si chňapnu v řece po cestě aspoň rybu. Nevydržím to, nešťastně zaskučel.
Za chvíli se dostal na okraj lesa. Před sebou uviděl rozlehlou poušť, vzpomněl si, že zde kdysi byl v té malé oázce. Napadlo ho, že by se u ní mohl aspoň napít, protože mu ta voda tehdy fakt chutnala, byl mlsný. Procaptal tedy až do pouště a podél okraje ťapal sem a tam, prahnul po tom tu oázu najít! Když o tom přemýšlel, najednou na tu vodu měl hroznou chuť. Jak captal po poušti v noci, ani ho nepálel písek do tlapek a nebyl tu takový hic. Noční měsíc totiž písek nenažhavil tak, jako to dělávalo denní slunce. Ani po delším popocházení sem a tam oázu ale nenašel, takže se s naštvaným výrazem a nafouklými tvářemi vydal zpět k lesu.

>> Tenebrae (přes Smrčiny)

// VLA: 1) ÚZEMÍ 1/4

Reakci Lucy velmi ocenil. Celou dobu, když mluvila, na ni koukal. Poslouchal ji, nespouštěl z ní oči. Dokonce opravdu v klidu seděl a soustředil se jen a jen na ni. “Tak to jsem moc rád, že to cítíš taky tak,“ usmál se. Nechal si oblíznout čenich stejně tak, jako to udělal poprvé on jí, a celý se u toho otřásl vzrušením a blahem. Přivřel oči a vychutnával si její blízkost. Vnímal její vůni, to, jak se k němu tiskne. Vše mu připadalo úžasné a přál si, aby tahle chvilka nikdy neskončila. Aby trvala věčně. “Šlo to výborně,“ hlesl tiše, zatímco měl stále zavřená očka a tulil se k ní. Uvědomil si totiž, že jí ani neodpověděl na to, jak to šlo nahoře v Narrských vršcích u Života. “Byl moc hodný,“ oči otevřel a potichu vzdychl. “To ovládneme, budeme si vzájemně hlídat záda, co ty na to?“ mrkl na ni a zapleskal ocasem párkrát do země.
Ještě hodnou chvíli zůstával po jejím boku, nechtělo se mu odcházet a něco řešit. Hlad ho ale donutil, kručelo mu v žaludku. A to pořádně nahlas! “Lucy, napadlo mě, že než půjdeme k tobě do smečky, mohl bych donést něco k snědku. Nedala by sis třeba vysokou? Nebo kance?“ celý se zatetelil vzrušením, moc by si dal šťavnaté maso z vysoké! “Zvládnu to ulovit úplně v klídku sám, budeš koukat!!“ pyšně vypjal hruď, a aniž by vyčkal na odpověď, rozběhl se pryč. “Počkej na mě u Asgaaru! Pamatuji si cestu!“ zavolal ještě, krátce se ohlédl přes rameno, a pak už byl pryč. Měl šílený hlad!

>> poušť Aratat (přes Smrčiny)

// POST V ROMANTICKÉM STYLU

<< vrchol

Od Života šel pomalým tempem, moc se mu nechtělo pryč. Život byl kouzelný, úžasný a skvělý, Etney by u něj rád ještě nějakou dobu pobyl. Kdyby ho Život nevyprovodil se slovy „jsem unavený“, jistojistě by tam Etney trůnil ještě teď. Zastavil se na nejvyšším bodě Narrských kopců a zahleděl se dolů, kde na něj čekala jeho Lucy. Stála tam a věrně na něj čekala, to se mu moc líbilo. Až jednou budu Alfa, ona bude moje Alfačka, a pak budeme společně mít malá Alfata. Lucy bude určitě ta nejlepší královna celé Gallirei, já budu ten nejlepší král a naše královská vlčata budou jen a jen prospívat. Každý nám bude závidět, s úsměvem na rtech snil o jejich (ne)možné budoucnosti. Pak mrskla ocasem a dal se z kopce dolů, kdy táhle volal jméno své vyvolené: “Lucy!“
Když se ocitl pod velkým písčitým kopcem, rozběhl se za zelenookou vlčicí. Nezpomalil ani tehdy, co byl kousek od ní, takže to do ní napral, povalil ji na zem a postavil se nad ni obkročmo tak, že mu ležela na zemi na svých zádech mezi jeho tlapama a bříškem. Obličeje měli k sobě. Etneyovi jeho zlatavá očka zářila nadšením, jiskřičky radosti pobíhaly po celých jeho očích. Ocasem máchal zběsile ze strany na stranu a vydával tiché radostné kníky. “Lucy, Lucy, ty jsi počkala!“ Začal ji celou oblizovat a tulit se k ní. Pak se svalil vedle ní na zem a se smíchem přes ni přehodil svoji tlapu, aby ji objal. Zabral tlapou tak, aby se její tělo překulilo směrem k němu, takže teď spolu leželi na zemi, bok po boku, a koukali si zblízka do očí. Etneyův pohled byl zamilovaný, plný něhy a lásky. Mile se usmíval a nespouštěl z ní pohled. “Lucy,“ oslovil ji tiše. Zrovna na obloze vysvitl měsíc a ozářil jim celé okolí, romantika! “Jé, podívej!“ hlesl, zvedl se z lehu do sedu a zůstával i nadále vedle jejího boku. Ukázal tlapičkou na zářící měsíc. “To je nádhera, viď? Vítr rozehnal mraky, dívej, jak je ten měsíc obrovskej,“ mluvil tichým hlasem, aby nerušil noční cvrlikání cvrčků. Občas zahoukala sova, ale především jim romantickou hudbu hráli ti cvrčci. Etney koutkem oka sledoval vlčici, která seděla vedle něj, a ze rtů mu nemizel spokojený úsměv. Cítil se jako v sedmém nebi, o tomhle se mu snad ani nesnilo. Nikdy ho nikdo nebral, nikdo ho neuznával a snad ho ani nikdo neměl rád, ale Lucy? Lucy ho plně respektovala a chápala! Byla to ta nejvíc dokonalá vlčice, na kterou mohl narazit. V Její přítomnosti mu bylo tak skvěle. Nemusel se předvádět, nemusel si na nic hrát a mohl se chovat prostě přirozeně (přirozeně debilně). “Lucy, chtěl bych ti něco říct,“ hlesl do nočního ticha. Ještě předtím ale nasál do nosu její vůni, voněla jako... květiny. Jako pomněnky. Voněla úžasně. Neváhal a opřel si hlavu o její krk. Zavřel oči a vdechoval tu krásnou vůni. Její srst byla tak měkká a příjemná. Otíral se o ni a zamilovanost a náklonnost vůči této vlčici z něj jen sálala. “Je mi s tebou moc dobře, Lucy,“ promluvil tiše, ale hlavu stále nechával nalepenou na jejím těle. Až po chvíli ticha ji oddálil a pohlédl jí do očí. Mlčky byli naproti sobě, koukali na sebe a měsíční svit jim ozářil zboku jejich těla. Vytvořil tak stín, který se pojil v jeden velký společný. Tohle byla pro Etneye neuvěřitelně cenná chvilka, které si moc vážil. Ještě nikdy tohle nezažil, nikdy se tolik nezamiloval. Nevěděl, jestli ho pobláznil jen Život tam nahoře v Narrských kopcích, a nebo jestli to opravdu takhle mělo dopadnout, ale každopádně byl nadšený. Svaly měl napjaté, dech zatajený. Pomaličku přiblížil svůj vlhký ňufáček, aby se mohl dotknout toho jejího. “Moc se mi líbíš,“ zašeptal a čenich jí následně oblízl. Pak se trošku oddálil, usmál se a pozoroval, jak měsíc vytváří krásné odlesky v jejích očích (v těch jeho byly určitě taky!). “Jsi úžasná vlčice, vůbec nechápu, že jsem na tebe narazil až teď. Za takovou dlouhou dobu! Byl jsem strašně dlouho sám, nikdo mi nikdy pořádně nerozuměl a nechápal mě, ale ty ano. Ty mi rozumíš a já... Jsem strašně šťastnej, Lucy.“ Sklopil pohled k zemi. Trošku se styděl, tahle chvilka... Byla sice nádherná, ale taktéž mírně trapná. Pak na ni ale vzhlédl, věnoval jí úsměv a přitulil se. Mlčky. Už nic neříkal, pověděl jí totiž vše, co měl zrovna na srdci a co jí chtěl už delší dobu říct, jen nevěděl, jak na to a taky k tomu nebyla úplně vhodná chvíle. Díky, Živote! Zavřel oči a zůstal u ní přitulený. Život mu nejspíš dodal odvahu tohle všechno uskutečnit. Etney ani nepřemýšlel nad tím, že by třeba reakce Lucy mohla být negativní. Všechno se to událo tak rychle...ale vždyť on ji jen přivítal, ne? Nadšeně ji přivítal a u toho se vyznal, to se přece smí. Teď tam tak zamilovaně seděli (aspoň teda Etney) a nic neříkali. Noční ticho kazilo jen cvrkání cvrčků a občasný pofukující větřík.

// VLA: 4) POST

// OBJEDNÁVKA:
- využívám svoji 30% slevu, která je platná do konce září tohoto roku

V01/síla/6*/běžná cena = 30 drahokamů
30% sleva (1* = 3,5 drahokamů), finální cena za 6* tedy je 21 drahokamů
Využít prosím opály, 35 - 21 = 14 opálů zbude v úkrytu
------------------------------------------------
M05/myšlenky/běžná cena = 20 mušliček + 200 květin
30% sleva = 14 mušlí + 140 květin
Využít prosím pomněnky i vlčí máky (budou v úkrytu na 0), 61 + 71 = 132, doplatit zbylých 8 z kopretin, 95 - 8 = 87 kopretin zbude v úkrytu
------------------------------------------------
V03/Marion/rychlost/10*/běžná cena = 150 drahokamů
30% sleva (1* = 10,5 drahokamů), finální cena za 10* tedy je 105 drahokamů
Využít prosím ametysty, 164 - 105 = 59 ametystů zbude v úkrytu

V03/Marion/vytrvalost/6*/běžná cena = 90 drahokamů
30% sleva (1* = 10,5 drahokamů), finální cena za 6* tedy je 63 drahokamů
Využít prosím zbytek ametystů (zbudou na 0), doplatit zbytek z opálů, 14 - 4 = 10 opálů zbude v úkrytu

V03/Marion/obratnost/6*/běžná cena = 90 květin
30% sleva (1* = 10,5 květin), finální cena za 6* tedy je 63 květin
Využít prosím kopretiny, 87 - 63 = 24 kopretin zbude v úkrytu

V03/Marion/taktika lovu/2*/běžná cena = 30 drahokamů
30% sleva (1* = 10,5 drahokamů), finální cena za 2* tedy je 21 drahokamů
Využít prosím safíry, 48 - 21 = 27 safírů zbude v úkrytu
------------------------------------------------
V03/Lucy/taktika lovu/2*/běžná cena = 30 drahokamů
30% sleva (1* = 10,5 drahokamů), finální cena za 2* tedy je 21 drahokamů
Využít prosím zbytek safírů, 27 - 21 = 6 safírů zbude v úkrytu

V03/Lucy/rychlost/2*/běžná cena = 30 květin
30% sleva (1* = 10,5 květin), finální cena za 2* tedy je 21 květin
Využít prosím kopretiny, 24 - 21 = 3 kopretiny zbudou v úkrytu
------------------------------------------------
FINÁLNĚ V ÚKRYTU ZBUDE:
Opály: 10
Safíry: 6
Ametysty: 0
Pomněnky: 0
Kopretiny: 3
Vlčí máky: 0
Mušličky: 212
Na oblázky a křišťály nesahat

:-D

Snad je vše správně

Jo a prosím! Etney má v darovaných hvězdičkách v taktice lovu jednu zlatou, můžete mi ji vyměnit za červenou? pěkně prosím.. :-) Děkují!

// PLNÍM VLA (VČETNĚ NÁKUPU!)

<< Narrské kopce

Po kopci stoupal pomalu. Tlapky měl trochu unavené, takže si dával na čas. Přece jen, doma už nebyl nějakou tu, dobu, aby si pořádně odpočinul, nemohl se tedy ničemu divit. Jak tak šel, travnaté kopce příjemné na tlapky se začaly pomalu měnit v písek. To mu cestu trošku ztížilo, dokonce začínal pochybovat, že by tu nějaký Život sídlil. Nespletla se třeba? Možná jsou to jiné kopce, napadlo ho. Pak si ale uvědomil, že jeho Lucy se nemýlí. Nikdy! Šlapal tedy dál, a za nějaký čas došlapal až nakonec. Vylezl zbytek kopečku a zadýchaně s vyplazeným jazykem se zastavil na vrcholku. Bylo to zvláštní – z dálky vrcholek těchto kopců vypadal jen jako špička, která se svažuje druhou stranou hned dolů, ale když vyšplhal až nahoru, špička tu nebyla. Byla tu obrovská plocha, jejíž cestička mířila až někam do útrob jakých si dalších kopců, které tu nahoře byly, ale zespodu to nebylo poznat. Kopce na kopci? Takže tady ten Život fakt žije! Hustý hustý! Totálně natěšený se vydal onou vyšlapanou cestičkou, kterou zřejmě používalo nejvíce vlků. Měl za to, že ta ho dovede ke zdárnému konci.
Šlapal poměrně nehezkou krajinkou. Byl až překvapen, jak moc je to tu ponuré. Všude byl jen písek, sem tam nějaký keřík (ještě ke všemu pichlavý), no prostě nic moc. Nevzdával to však a pokračoval dál. Motivovalo ho to, že mířil vyšlapanou cestičkou. Když byla vyšlapaná, jistě tudy prošlo už mnoho vlků, a nešli by si přece jen tak obejít písčité kopce pro nic za nic, ne? Šli tudy za nějakým účelem. Zanedlouho narazil snad na jedinou vodu zde – táhlý uzoučký potůček, takže se vydal podél jeho toku. Měl za to, že ho dovede až tam, kde sídlí právě sám Život, o kterém jeho Lucy mluvila. A opravdu, za chvíli došel do jeskyně a nestačil se divit. Byla o dost příjemnější než zbytek terénu tam venku. Velké jezírko s křišťálovou vodou, kapradiny, barevné květinky, poletovali tu dokonce i motýli, prostě to tu překypovalo životem. Pofukoval zde jemný větřík, ale byl takový příjemně teplý a zcela neškodný, Etnymu se tu moc líbilo. Když si vzpomněl, jak to vypadá u Smrti, zhodnotil to tu jako daleko lepší. A hlavně uklidňující! Nemusel se bát, neměl stáhnutý žaludek a necítil se pod náporem stresu. Byl free. Navíc se za pár chvilek cítil, jakoby se mu „rozkydly“ svaly, či jak to nazvat. Prostě úplně tak, že by si tu nejradši jen lehl a už nikdy neodešel. Po tváři se mu rozlil spokojený (opilecký) úsměv. Zajímalo ho ale, co se nachází za jezírkem, takže tam zamířil. Kolem toho jezírka malou škvírou šel tedy dál, víc dozadu. Jeskyně to byla opravdu obrovská, to musel uznat. Daleko větší, než jakou měli doma v Asgaaru. “Je to jasný, smečku si založím tady,“ zamumlal si tiše sám pro sebe, a obdivně si to tu dál prohlížel. Opravdu nádherné místo. Kdykoliv nasál vzduch do nosíku, ucítil příjemnou vůni, kterou vypouštěly nejspíš ty květiny. Otočil se kolem své osy a udělal táhlé (ale zároveň i tiché) “whuu!“ Okamžitě ale obdivování nechal a s leknutím se otočil, neboť za sebou uslyšel hlas. “To je, co?“ Když zaostřil zrak, uviděl několik metrů před sebou bílého, celkem velkého a zavalitého vlka s fialovým pruhem na břiše. Chvíli tam jen tak stál, ale pak mu to došlo. To je on! Vykulil oči a přiklusal blíže k němu. Věřil mu. Tak nějak z tohoto vlka cítil, že mu neublíží. “Whoaaa!“ výskl radostně, zubil se na bílého vlka od ucha k uchu. “Tak žiješ tady! Moje kamarádka říkala, že prý tady nahoře budeš, ale já jsem tomu nevěřil. Přišlo mu to jako nesmysl, protože zdejší okolí tomu moc nenapovídalo!“ hned se chopil slova. Bílý vlk se tomu pobaveně hlubokým hlasem zasmál a mrskl ocasem. “Venku moc ne, ale tady uvnitř už je to lepší, ne?“ přešel z konce jeskyně pomalým krokem k jezírku, na jehož hladinu položil něžně tlapku. Hladina se tak rozechvěla a vytvořila jakési krásné odlesky, jakoby sem snad svítilo slunce. To samozřejmě nesvítilo, ale vypadalo to tak – to asi právě sám Život. Etney na to koukal a užasle beze slov přikyvoval. Život pak mávl tlapkou, a zpod jeho bříška vyletělo hejno barevných motýlku, kteří se rozprchli po celé jeskyni. Následně po pár sekundách dva zpěvaví ptáčci, jež zamířili k Etnymu a poletovali mu kolem hlavy. On na ně obdivně koukal a hravě po nich chňapal zuby. Ne tak, aby jim ublížil, jen tak lehoulince, jako to dělají například vlčata. Život se tomu zasmál a odešel si lehnout zpět dozadu, odkud přišel. Konec jeskyně totiž nebyl konec! Byla tam vzadu ještě větší úzká cestička, která Etnyho zavedla tam, kde měl Život svůj „pelech“. Odpočívárnu. Tato část jeskyně byla obrostlá celá měkkou zelenou trávou. Stěny tohoto výklenku byly poseté mechem a udržoval se tu příjemný chládek, nikoliv však zima. “Tak co ty tu, co vlastně potřebuješ? Vypadáš, že si to tu užíváš, je to tak?“ Etney souhlasně přikývl. “Ano! Opravdu! Strašně se mi tu líbí, je to daleko lepší než u Smrti, tam je to hrozný. Byl jsi tam někdy?“ na chvíli svoji řeč přerušil, ale už když se Život nadechoval, že odpoví, Etney na něj vypálil zbytek části otázky, na kterou zapomněl a právě teď si zase vzpomněl. “Jo a hele, je teda pravda, že je to tvoje sestra? Jste sourozenci?“ mávl ocasem a posadil se. Byl našponovaný, aby vypadal majestátně, nechtěl se před Životem nikterak zahanbit! Život přikývl. Kdykoliv se nějak pohnul, vypadal tak klidně, a přitom úplně sebejistě! Sálalo z něj sebevědomí. Etny by ho navíc nejradši objal a přitulil se, Životův bílý kožich působil tak hebce a tulivě. “Ano, to je pravda, je to má sestra, Etneyi. Ale my se spolu moc nevídáme, jak sis už sám určitě všiml, jsme tak trochu rozdílní,“ z lehu se zvedl do sedu, aby byli přímo naproti sobě. Etney byl překvapený, odkud tak asi Život zná jeho jméno? “Och, aha, nojo, máš pravdu. Hele a odkud znáš moje jméno?“ “Já znám jména všech živých tady na tom světě, však jsem Život!“ Pobaveně se zasmál. Pokud bys tu chtěl něco nového naučit nebo s něčím pomoct, klidně se mi svěř! Zvládnu udělat vše! Cokoliv si jen zamaneš,“ navrhl mu. Etney se usmál a několikrát přikývl. “Jsi opravdu boží!“ místo očí by se mu snad objevila i srdíčka, jak se mu Život tak moc líbil. “Mám venku kamarádku, je strašně pěkná. Moc se mi líbí! Myslíš si, že jí to mám říct?“ naklonil zlehka hlavu na stranu. Pak se ohlédl přes rameno za sebe, aby zkontroloval, jestli tu Lucy náhodou nesedí a neposlouchá to, to by se styděl! “Ano, pokud chceš, určitě jí to řekni. Potěší ji to, každou vlčici potěší kompliment vůči její maličkosti,“ poradil mu. “A to je vše, co jsi tu potřeboval?“ Etny zavrtěl hlavou, ale pak přikývl. Pak ale zase zavrtěl hlavou, chudák vlastně sám nevěděl. “Nevím! Chtěl jsem se jen přesvědčit, jestli existuješ, ale když už jsem tady...Možná že bych si něco objednal. Napadlo mě, jestli bych třeba nemohl nějak pomoct vlkovi ve zlepšení vlastností? Nemám žádného kamaráda, jakému bych to daroval, ale jestli to třeba jde?“ zeptal se. “Samozřejmě, že to jde. Pokud nikoho nemáš, já znám jednu mladou milou vlčici, které bych rád pomohl. Sám to ale udělat nemohu, musíš mi ty dát svolení. A možná bych za to ocenil nějaké květinky, máš sebou něco?“ mlsně se oblízl. Etník se uchechtl a přikývl. “Mám! Slyšel jsem, že je máš rád!“ Nahrnul k němu vše, co s sebou donesl. Nějaké kameny, květiny... prostě vše. “Jo a co magie? Naučíš mě nějakou novou magii? Jde to?“ Už zvedl zadek, že odejde, ale na odpověď ještě počkal. “Samozřejmě, říkal jsem, že zvládnu vše!“ ujistil ho Život. Etney si zase sedl, neboť se mu tuto jeskyni zázraků ještě moc opouštět nechtělo. “Co takhle myšlenky? Rád bych někdy uměl číst vlkům mysl, abych věděl, jestli si o mně nemyslí něco špatného. Myslím, že mně moc vlků nemá v oblibě!“ Zazubil se, ale myslel to zcela vážně. Život přikývl, ale následně zívl. Měl zářivě bílé zuby. “Ano, ale teď už radši běž, jsem unavený. Stačí, když si budeš myslet to, co si přeješ, vyplním ti to. Tak sbohem, Etneyi. A nezapomeň to říct té své kamarádce!“ S těmito přátelskými slovy šedavého vlčka vyprovodil z jeho jeskyně, která překypovala životem. Etney se ještě s několika ohlédnutími za bílým vlkem z jeskyně pomalu vyšoural, ale jakmile ji opustil, už pospíchal dolů za Lucy. Těšil se, až jí všechno poví. Navíc byl Životem namotivovaný, aby jí řekl, že je krásná a že se mu líbí.

>> Narrské kopce

// VLA: 3) MAGIE

// PLNÍM VLA (VČETNĚ NÁKUPU!)

<< řeka Tenebrae

“Už jsi tu byla jo? Teda!“ obdivně na i pohodila očima. “Ty jsi fakt frajerka, Lucyinko, není místo, které bys neznala!“ mrskl ocasem a jemně se jí otřel o bok. U toho si vyslechl její povídání o jejích bývalých kamarádech, a následně na to zavrtěl hlavou. “Neboj!“ mávl tlapkou. Byl uvolněný a bez stresu, necítil se totiž, že by měl každou chvíli někam zmizet, tse. To vůbec ne! “Vždyť tady mám ještě nějakou práci, musím být velký Alfák, pamatuješ? Nemůžu jen tak zmizet!“ ujistil ji, ale pak hned v zápětí dodal: “Ti dva před tebou už tu asi neměli co dělat a byli pro tento svět paní Smrtí shledání jako zbyteční, víš?“ Když nad tím tak zapřemýšlel, byl to jediný důvod, který mu přišel logický. Přece by uvnitř jejich těla nerostla vrána, tse. To se neděje...nebo snad jo?
Otočil se k Lucy zády a zamával na ni vesele ocáskem. Při ohlédnutí se jí poslal vzdušnou pusu na tlapku. “Budu brzo zpátky, jen tam nakouknu. Pozdravím... Ještě jsem tam nikdy nebyl, víš?“ zopakoval to, co už jednou řekl. Nejspíš na to zapomněl, že už jí to před pár minutama říkal, že tady ani jednou nebyl. Pak se rozběhl směr výšiny.

>> vrchol

<< řeka Midiam (přes Třešňák)

“Ehe, to mě nenapadlo,“ zazubil se. Lucy měla výstižné připomínky, jen co je pravda. Když pak navrhla svoji verzi názvu jejich dvojičky, zavrtěl na ni ocáskem a nasadil štěněcí výraz, přičemž potichu kňourinkal. “Jo, jo, jo!“ vyštěkával potichoučku, jakoby skandoval. “To zní skvěle! Máš talent a vymýšlení nových názvů, Lucy! Etno – Lůco Duo, super! To až řeknu svému kamarádovi, bude mi závidět!“ měl na mysli Yetera, samozřejmě. Žádného jiného kamaráda totiž neměl. A kdo ví, jestli byl Ýťa stále jeho kamarád, neboť už spolu dost dlouhou dobu nemluvili.
Když překonali společně tmavou škaredou řeku, která se mu ani trochu nelíbila, zamířil směrem k vystouplým kopečkům, které ho zaujaly. “Podívej, Lucyinko, tam na ty kopečky půjdeme. Ještě jsem tam nikdy nebyl, zajímá mě, co tam je. Byla jsi tam už?“ věnoval jí kratičký pohled, ale pak se koukal zase raději pod své tlapy, aby někde nazakopl a neudělal si před touto elegantní a bezchybnou vlčicí trapas. Terén byl totiž nerovný a plný kamínků, ale čím víc se vzdalovali od řeky, tím to bylo lepší. Nakonec se už dostali na louku, na které si Etney mohl sebejistě hopsat a ukazovat tadyhle slečně, že i on umí moc dobře chodit, a není to žádný zaostalec, že by musel dávat pozor na cestu. Začal poslouchat, co mu povídá, a mírně se u začátku věty zasekl. Zastavil svůj krok, jednu přední tlapku nechal skrčenou na půli cesty a díval se na svoji novou kamarádku smutnýma očima. I výraz měl zachmuřelý. Zkazila mu radost. On si myslel, že má konečně opravdickou kámošku! A ono nic, očividně. Dodatek její věty ale nechápal. “Jak jako ztratí? A kdo byl Atimu? A kdo Kůrka? Kůrka je fakt divný jméno, neslyšel jsem, že by se takhle někdo jmenoval. A když to byli tvoji kamarádi, určitě to nebyli lůzři a neschopní neandrtálodní vlci, že? Byli stejně skvělí, jako jsme my dva? Ty by ses s nickama nebavila, že ne?“ vyptával se jí a zároveň se ujišťoval, jestli náhodou v minulosti neklesla pod jejich nynější imaginární linku dokonalosti. “Ale neboj!“ vyštěkl najednou a dal se zase do pohybu. Ocásek zvedl, začal s ním vrtět v rytmu chůze a spokojeně poklusával. “Já se neztratím, Lucy, nemusíš se o mně bát,“ příjemně ho hřálo u srdce. Tak ona o mně má obavy, to je milé! Snaží se mě chránit, je tak roztomilá! Musím na ni taky dávat pozor, vyložil si to po svém. “Nevím, ještě jsem nad tím nepřemýšlel. Co kdybysme prochodili společně pár míst a koukli po nějakém vhodném? Nebo ty už máš vybráno?“ zvědavě na ni koukl, přičemž zastříhal oušky.

>>Narrské kopce

Lucy byla elegantní a ladná snad u všeho, co dělala. Tím, jak se pohybovala, jak se smála a i jak se koukala svýma zelenkavýma očima. Vším ho fascinovala. Byla dokonalá. Dokonce už přebyla jeho zamilovanost vůči Matali. Nyní byla v jeho očích Lucy daleko lepší. Daleko vhodnější do života. Rozuměla mu, chápala ho a respektovala ho. Nezazlívala mu nic, co udělal. Neměla na něj blbé kecy. Uznávala ho. Radila se s ním ohledně toho, co udělají a kam půjdou. Jsi prostě skvělá. Úžasná rozkvetlá květinka v mém ponurém osamoceném životě, díval se jí stále do očí s onou napřaženou tlapkou a mile se usmíval. Kdo by to byl řekl, že z Etneye se stane takový gentleman a elegán. Vše, co dělal, myslel zcela vážně a upřímně. Před Lucy si na nic nehrál. Choval se otevřeně. Přesně tak, jak se choval vždy. Nepřetvařoval se před ní, ukázal jí své pravé já. A to, jak se choval k ní? Nejspíš mu opravdu zněžnělo srdce, co se této vlčice týkalo. Jiné by klidně urazil, zhejtil a zahrabal tlapkama hluboko pod zem, ale tuhle bohem vyvolenou vlčí královno-alfu? Nikdy. Když se dotkla jeho packy a ujistila ho, že už jeho kamarádkou je, roztáhly se mu zornice a rozvrtěl ocásek. “Ano?!“ vypískl radostně, tlapku položil na zem a na místě párkrát zacupital. “Výborně! Tak to je z nás už bezva dvojka, Lucy!“ začal hopsat kolem ní, přičemž u toho stále postupoval kupředu. “Jsme skvělé duo! Alfácké duo! Ty jsi Alfanda a já Alfák. Jak chceš, abysme se nazývali? Líbí se ti to Alfácké Duo? Budeme se takhle představovat všem okolním nickám? Nebo co třeba...Lucko-Etneyské Duo. Duo Lucylína - Etneyák. Etneyovská Lucylindská dvojka. Úžasňácká Lucy-Etno dvojka!“ začal akčně a energicky žbleptat nesmysly. Očka mu zářila, měl radost. Neskrýval ji.
Od řeky Midiam společně mířili k Třešňovému háji, ve kterém se však nezastavili. Pokračovali dál. “Neboj se!“ ujistil ji a jemně do ní šťouchl svým bokem, jak klusal vedle ní. “Pak to otočíme a zamíříme k tobě domů, jo? Ukážeš mi to tam. A tvá smečka konečně pozná, jaký já jsem Bůh! Budou ti závidět, že máš tak skvělého kamaráda, každý by chtěl jistojistě mít taky takového!“ zazubil se a zadníma tlapkama si vesele poskočil.

>> Tenebrae (přes Třešňák)

<< Borůvkáč (přes Vyhlídku)

Lucy ho začala následovat, takže jen spokojeně vzdychl a zlatavýma očkama na ni koukl zrovna ve chvíli, kdy jej začala poučovat a osvětlovat mu situaci. Zamrkal na ni, stále jí koukal do očí. Nevšiml jsem si, jak má krásný oči, napadlo ho, přičemž pokyvoval hlavou. Tentokrát vnímal moc dobře, co mu říká. Sklopil pohled k zemi, zakoukal se na své tlapky a udělal táhlé “ahá, takže chytře!“. Hlavu u toho táhlého slůvka pozvedl k obloze a bradu vystrčil, až co nejvíc nahoru to jen šlo. Kašpárek. “Takže Lucy, musíme dělat, že nás ty Alfy jakože zajímají, ale přitom nás nezajímají, že ano? Jo a jak vlastně poznám Alfáka, když se mi sám třeba nepředstaví? Cítíš to z něho? Smrdí jako Alfák? Nebo co myslíš?“ zapřemýšlel, nicméně se vším, co řekla, souhlasil. “Dobře, budu teda dělat více zaujatého, jo? Abych jim vytřel zrak...a až to budou nejméně čekat, udělám na ně PUF!“ vyštěkl a u toho povyskočil ze všech 4 tlapek zaráz kousek nad zem, a následně dopadl do podřepu. Očima těkal doleva a doprava a měla nasazený mafiánský výraz. “Pak je svrhneme!“ dokončil proslov.
Kráčel podél toku řeky, stále na Lucy, která šla před ním, dával pozor. “Lucy?“ oslovil ji a doklusal ji tak, aby nyní šel vedle jejího těla. “Lucy pověz, je ti se mnou dobře?“ zeptal se jí a s velkým očekáváním jí koukal do očí. “Mě je s tebou moc dobře! Známe se sice teprve chvíli, ale já bych s tebou moc chtěl ještě nějakou dobu cestovat. Mohl bych? Mohli bysme chodit teď všude spolu?“ usmál se, přičemž ji předběhl, postavil se k ní čelem a zastavil na místě. Natáhl k ní tlapku, kterou jí nabízel tak, aby si „podali ruce“. “Mohla bys být moje kamarádka, Lucy?“ zůstal stát s onou nataženou tlapkou a čekal, co z ní vypadne.

Zavrtěl na ni ocasem a pohodil radostně hlavou, když se ho zeptala na jeho potřebu. “To víš! Vytlačil jsem totálního monstrózního královskýho hovňouse!“ pozvedl pyšně hlavu. Dělal, jakou vytlačil pořádnou pevnou kládu, ale ve skutečnosti to byl jen zaprclý oslizlý hubeňourek. Nicméně to Lucy nevěděla, a Etney chtěl vypadat i jako velký král v prdění a kadění, takže odmítal svému okolí přiznat, co ve skutečnosti vyrobil, a raději si to trošku přibarvil.
Zanedlouho k nim přišel další vlk, který se představil jako Alfák této smečky. Etney si ho prohlédl od hlavy až k patě a u toho se mírně pousmál. Alfák? Červeno-nožný alfák! Mírně se na nově příchozího ušklíbl. “Lucy, všimla sis, jak má zarudlé nohy? Ještě od něj chytíme nějakou rudavku! Pojď, raději půjdem pryč. Stejně jsou tu samí budiž k ničemu, trapní trapáci!“ vykulil oči při říkání nadávek. „Rudavka“ bylo jeho právě nově vymyšlené onemocnění. “Sbohem, doufám, ž euž se nikdy neuvidíme, protože já se s takovejma lůzama nebavím. A moje Lucy také ne! Máme rozhodně na víc. Vy jste nic, nikdo! My jsme všechno a někdo!“ se zavřenýma očima spokojeně párkrát přikývl, že jim to jako natřel, a pak se pomalu vydal k odchodu. S nějakým rozloučením se ani neobtěžoval. Po pár krocích se však zastavil, nedalo mu to a neodpustil si malý dovětek: “Pojď, Lucy. S nulama se loučit nemusíš, to je k ničemu. Nezahazuj se s nimi,“ otočil na skupinku opodál stojících hlavu, ušklíbl se, vyplázl jazyk a rozešel se pryč.

>> řeka Midiam (přes Vyhlídku)

<< řeka Mahtae

Od řeky Mahtae už to opravdu nebylo daleko. Pamatoval si cestu dobře, neboť Borůvkový les byl od jeho rodného lesa kousek, a ještě ke všemu tudy před pár hodinami procházel. Nemohl se tedy ztratit. Když vstoupil do lesa, neobtěžoval se ani upozornit na svůj příchod nějakým zavytím, prostě šel dál tam, kde by měla pravděpodobně stát jeho skoro totálně super nejlepší kámoška. A že tam stála! To ho velmi potěšilo. Hned začal vesele vrtět ocasem a zrychlil své tempo, aby už mohl být Lucy na blízku. “Ahoj, Lucy! Má princezno!“ nadšeně ji přivítal a otřel se jí o bok. Měl pocit, jakoby ji znal věčnost, přitom to bylo sotva pár dní. Zahleděl se jí do jejích zelených očí a věnoval jí upřímný laskavý úsměv. Lucy nyní byla jediná vlčice, která pro něj byla dost dobrá. Na ostatních mu přestalo záležet, teď mu šlo jen o tuhle vlčici! Že by se zamiloval
Poté, co se s tímto dokonalým stvořením přivítal, pohlédl na usoplené mrně. “Ou!“ na oko polekaně odvrátil hlavu, přičemž se ušklíbl. “Říkal jsem si, co to tady tak páchne! A to je ten tlustý špekbuřt! Pořád tady okouní!“ protočil očima. Vedle něj samozřejmě stál nějaký cizí vlk, ale toho si Etňák nevšímal – neměl důvod. “Vrána k vráně sedá,“ podotkl pouze skrz to, že oba dva byli černobílí. Jak vlče, tak dospělák. “To je tvůj fotr? Nojo, jste si na sebe podobní...máte stejně divnej xicht,“ pokrčil lopatkami k sobě, zahleděl se do očí Taenaranovi a poté Meineremu. Ani jeden z nich mu nebyl sympatický. “Proč tu vlastně jsme s těma nulama?“ nahnul se k Lucy a pošeptal jí tuto otázku do ouška, kterého se mimochodem po dokončení věty dotkl velmi něžně a citlivě svým vlhkým ňufáčkem. Lucy tak mohla slyšet jeho klidný dech.

// omlouvám se, netuším, jestli je Blueberry s námi či ne? Jestli ano, ber to, Blue, prosím tak, že si tě Etney všiml, ale nijak tvoji přítomnost neokomentoval.