Gallirea - Příspěvky uživatele

Ležel na zemi schoulený v tom svém klubku a v mysli si přehrával všechny situace, které se v zástupu za sebou udály. Příchod do lesa, potkání se s tátou, pravda, která vylezla na povrch, odchod Lucy a to, jak se dozvěděl o dalších sourozencích. Proč mu to všichni dělají? Navíc... Další sourozenci? Proč jeho nemožná matka a o něco méně nemožný otec pořád plodí nová vlčata, copak na to už nejsou dost staří? Nechápal to. Hnusilo se mu to. Další Sionnovci, zhnuseně se ušklíbl, ale to nikdo nemohl vidět, neboť měl stále schovanou hlavu ve svém klubku.
Teprve až přišla Lucy a promluvila na něj, probral se ze svého mimózního stavu. Pomalu se rozbalil z klubka, zastříhal oušky, zbystřil zrak a zahleděl se na ni. “Lucy, vrátila ses!“ zamumlal tichounce, zatímco ona žvatlala něco, co pořádně nezaregistroval, směrem k dalšímu vlkovi. Už se chystal nějak zareagovat, ale ona mu olízla čenich. Dala mu pusu, a to úplně sama od sebe! Rozšířily se mu zornice a tváří mu přejel trochu překvapený pohled. Vyhoupl se na nohy, oklepal ze své srsti všechen bordel, který se na něj nalepil, zatímco trucoval, a pak si tiše odkašlal. “Ano, jsem její partner!“ pyšně vypjal hruď. Samozřejmě nemohl přehlédnout to, jak na něj mrká. Pomohl by jí v každé situaci. Vlk před ním se tu však moc dlouho nezdržel, odkráčel pryč. Etney se koukal na jeho vzdalující se tělo, a u toho si jej precizně prohlížel. Hnědý vlk, kterého nikdy předtím (alespoň měl ten dojem) neviděl, vypadal tak...no jaksi stařecky. Byl seschlý, polorozpadlý a moc energie už asi taky neměl. Radostí ze života neoplýval. Zakroutil nad ním hlavou. Čeho si však nemohl nevšimnout, byly jeho zelené odznaky na těle a jasně zelené oči. Určitě vládl magii země! Když se zahleděl na Lucy, ona měla jistojistě oči po něm. Stejně tak nádherné a pronikavé. Magie země jistě byla skvělá, Etney se s ní sice nikdy nesetkal, ale když ji vlastnila Lucy, určitě to nemohla být nějaká shitská magie. Zapřemýšlel nad tím, co vlastně taková magie Země asi dokáže. Ovládne kořínky a stromky, takže budou útočit proti vlkům a budou z nich nebezpeční protivníci? Nebo může pracovat i s trávou a květinkama...s hlínou...blátem a vším možným! Byla přinejmenším prostě stejně tak skvělá, jako ta jeho fialková. A navíc, jeho úžasná Lucy určitě nevlastnila pouze magii Země, že ano! Měla jich více. Překvapilo by ho, kdyby ne...avšak, i on sám zatím vládl jen příkazu, ne? Celý se ošil. “Lucy, jakým vládneš magiím? Nikdy jsem se tě na to nezeptal. Máš kromě země ještě nějaké?“ zeptal se jí napřímo.
Všechno tohle se odehrálo v rámci několika krátkých minut. Za tu dobu otci nevěnoval ani jeden pohled, netušil totiž, jak by na něj měl koukat. Nevěděl, co by měl říct. Až teď, po celé té komedii s partnerstvím, sebral odvahu a na otce pohlédl. “Rád ti pomohu,“ sdělil mu. Nejspíš to bylo to, nad čím tak urputně přemýšlel, když byl schoulený v klubku sám se svými myšlenkami. “Měl bych chvíli pobýt doma, ale říkal jsem si, že bych ještě někam vyrazil s Lucy. Potom bych se vrátil a... a mohli bychom si ještě promluvit. Co myslíš?“ navrhl mu. Najednou jednal jako dospělý vlk! Jeho tón byl takový...vyspělý a moudrý. O vlčatech a Sionnovi se sice nezmínil, nicméně proti nim neřekl křivého slova. “A jak se má matka?“ zeptal se. Sice se mu nijak neměnil výraz v obličeji, ale upřímně ho to zajímalo.

// VLA: 3) MAGIE 1/4 (země)

Sledoval jsem Lucy a její zaskočený, možná i trochu zklamaný výraz ve tváři. Bál jsem se její reakce. Strachoval jsem se, že se urazí, naštve se a odejde ode mě pryč. Že už se mnou pak nebude chtít mluvit a trávit čas. Přikývl jsem pokaždé, když šokovaně pronesla fakta o mé rodině. Očividně jí to nyní všechno pomalu docházelo a spojovala si to hezky postupně v hlavě. Sklopil jsem pohled k zemi, zahleděl se na své tlapy a tiše vzdychl. "Jsou to moji rodiče. A ten otravný bratr, ta černá ovce, jak jsem ti o ní vyprávěl...to je Sionn. Nebyl jsem z jeho narození nadšený, opravdu ne," promlouval jsem k Lucy tichým tónem (jestli to slyšel můj otec, to mi bylo upřímně jedno) a stále si hleděl na své tlapy. "Myslím, že k sobě prostě nepatříme. On je jiný, já jsem jiný... Vlastně..." zasekl jsem se a na chvíli ztichl. Vzhlédl jsem do jejích zelených očí a větu následně doplnil. "Vlastně myslím, že nejsem rozdílný jen co se týče bratra, ale když nad tím tak přemýšlím, tak jsem jiný oproti své celé rodině. Možná, že jsem ta černá ovce nakonec já," mumlal jsem čím dál tím tišeji. Měl jsem dojem, jako bych se snad styděl. Poprvé v životě jsem se styděl. Bylo mi nepříjemně.
To už ale otec, který stál opodál, přerušil to ticho mezi námi. Chopil se slova a pověděl nám oběma důležitou věc - narodila se další vlčata. Než jsem to však stihl zpracovat a nějak zareagovat, Lucy se zvedla a vydala se pryč. "Lucy! Lucy počkej! Nechoď pryč!" vyštěkl jsem okamžitě naléhavým tónem hlasu a nervózně přešlapoval z tlapy na tlapu, ale ona... odešla. Mířila někam dolů, až se mi ztratila mezi stromy. Stál jsem tam jako opařený, tohle pro mě byla opravdu velká rána. "Lucyinko, nechoď pryč," zakňučel jsem tiše. Bolelo mě na srdci...
Můj otec, který stál opodál, na mě pak začal znovu mluvit. Ještě hodnou chvíli jsem stál a hleděl před sebe tím směrem, kterým se mi ztratila ta, která pro mě znamenala poslední dobou celý svět. Hleděl jsem tam, jakoby se měla vrátit, ale...nevrátila se. Pomalu jsem se tedy otočil k otci a s povzdechem se k němu vydal. Nevěděl jsem, nad čím mám přemýšlet víc. Jestli nad vlčaty nebo nad Lucy. Posadil jsem se tiše vedle něj, byl jsem z celé situace šíleně vykolejený. "Vlčata...Alfa povinnosti..." zamumlal jsem sotva slyšitelně. Bylo mi na nic. Zase jsem nesnášel svůj život, chtěl jsem zmizet. Lehl jsem si na zem, přesněji se tedy svalil na bok, schoulil do klubíčka a zakryl jsem si tlapkami obličej i uši. "Nesnáším celej svůj život," zažblekotal jsem a u toho jsem se rozvzlykal. Začal jsem plakat. A bylo mi naprosto fuk, co si ostatní kolem mě pomyslí. Já prostě...nevěděl jsem, co dělat, jak se tvářit a jak reagovat. Nebo co si myslet, prostě jsem měl v hlavě totální guláš a cítil jsem se najednou šíleně nešťastný. Jakoby se mi všechno bortilo pod tlapkama. A to jsem se do lesa vrátil s myšlenkou, že se usmířím s otcem i matkou a všechno bude jako dřív...Když jsem ale plakal schoulený v tom klubku, měl jsem pocit, že ani nepláču kvůli tomu narození těch zmetků. Možná, že ani kvůli tomu, že Lucy odešla. Spíš jakoby už toho na mě za poslední dobu bylo moc a já to potřeboval najednou nějak ventilovat. Asi ten stres a to napětí chtělo ven. A odchod Lucy a příchod malých pekelných monster tomu jen dopomohlo. Nebyl jsem ale naštvaný...

// VLA: 4) POST

Etney tam dál postával jako tvrdé y a tak nějak nevěděl, jak by měl vlastně reagovat. Proto na všechno, co Lucy říkala, jen přikyvoval a tupě se usmíval. A to až do chvíle, kdy se o něj otřela svým tělem a pošimrala ho ocáskem. Překvapeně na ni zakoulel očima a krátce je protočil. Tahle celá situace s jeho otcem a Lucy, která si myslela, jak tuhle smečku on nezná a jak ji nikdy neviděl, mu připadala otravná a nepříjemná. “Ah, ano, jistě! Moc rád bych…k vám…do smečky,“ začal sebejistě, ale postupně jeho tón ubíral na síle a poslední slůvko řekl sotva slyšitelně. Když mu otec vtiskl do hlavy tu myšlenku, že by neměl nikomu lhát, podíval se na něj. Zahleděl se mu do očí a bylo vidět, jak urputně nad tím, co mu teď vtiskl do hlavy, přemýšlí. Hlasitě se nadechl. Zatímco se Lucy ptala, kdo je Awnay, on se odhodlávat z této situace tak nějak vybruslit. “Lucy,“ začal pomalu. V krku měl knedlík a sucho. “Awnay je moje sestra. A tohle je můj otec,“ pohodil na Arca hlavou a pozoroval Lucy, jak se jí bude pomalu měnit výraz a jak bude reagovat. Bál se špatné reakce. Byl nervózní. “Vždyť jsem ti celou dobu říkal, že do Asgaaru patřím, ale ty jsi mi nevěřila. Proto jsem ti to přestal říkat, protože jsem už nevěděl, jak jinak ti to dokázat,“ dodal potom. Byla to pravda. Vždyť jí to celou dobu tvrdil, ale ona si o něm myslela, že je lhář, tak proč by ji i nadále přesvědčoval, když mu nechtěla věřit? Teď tam jen tiše stál a vyčkával, co na to Lucy i Arcanus řeknou. “Jinak táto,“ otočil se na něj. Na chvíli teď sklapnul, protože si nebyl úplně tak jistý, co by vlastně měl říct. Sám v sobě ale cítil, že mu něco sdělit potřebuje. “Noo,“ zamumlal a přešlápl z nohy na nohu. Měl sis nejdřív rozmyslet, co vlastně chceš říct!! zastříhal oušky. Cítil se jako v pasti. “Jsem rád, že…tě vidím. Jsem rád zpátky. Seš taky rád?“ Něco ze sebe vyplodil. Sice to nebylo úplně to, co by chtěl říct, měl toho na srdci daleko více, ale…bylo to nejvíc, co právě teď (a ještě ke všemu před Lucy) zvládl.

Obavy z něj opadly, protože usoudil, že ho asi nakonec opravdu ráda vidí. Cítil z ní radost. “Co jsem dělal?“ zopakoval po ní, přičemž ustoupil pár kroků vzad. Tlamu měl otevřenou, jazyk mu trčel ven a koutky měl zahnuté do jasného veselého úsměvu. Házel na ni hlavou jako nějaké neposedné vlče. “Já jsem toho dělal, hned ti to všecko řeknu, moje milá!“ párkrát si zaklusal energicky na místě, a pak se vydal za ní. Ona určila směr, tak ji bez námitek následoval. Ukázat smečku... jemně se tomu ušklíbl, jó, kdyby ona tak věděla.
Nyní už poklidně pomalu klusal vedle ní. Les byl pěkný, živý. Dlouho tu nebyl, skoro zapomněl, jak to tu vypadá. Zhluboka se nadechl, ale výraz se mu místo do spokojeného zlehka zkřivil do zhnuseného. Měl dojem, jakoby tu zavál nějaký menší smrádeček. Porozhlédl se po okolí, napadlo ho, jestli tu třeba nechcíplo nějaké zvíře, ale nic zvláštního neviděl. “Taky ti přijde, že to tu divně páchne?“ zeptal se tiše, zatímco se vyhýbal zde rostoucí levanduli. Nerad by ji zašlápl, byla pěkná. “Jo, takže já teda začnu,“ vzpomněl si na to, že jí slíbil ten svůj příběh z té dlouhé výpravy. “Tož to jsem ti teda šel a šel, všude samá květinka, kopřiva, stromeček a vodička, ale lovná zvěř žádná! Byl jsem pěkně naštvaný, chystal jsem se ti totiž ulovit pořádnej kus zvěřiny! Ale jak říkám, za celou cestu jsem nikde nic nenašel!“ vykulil na ni oči a párkrát vážně přikývl. Chtěl tomu dodat ten pořádný říz. Už se nadechl, že začne zase mluvit dál, ale místo toho se jí zahleděl do očí. To je taková ňufka, ta Lucy, pousmál se nad její roztomilostí. Opravdu se mu líbila. “Jo, takže dál. Jak jsem už říkal. Našel jsem toho spoustu, ale nikde žádnej pořádnej kus masa. Šel jsem vlastně od spodku od Narrských kopců, jak jsme se spolu rozloučili, a mířil jsem nahoru na sever. Díky své poťouchlosti jsem naivně věřil, že během té hluboké noci něco najdu, abych ti naplnil bříško, má drahá,“ nahnul se k ní a pohodil na ni očima, jakože je to těžký frajer, že se chtěl postarat o ni! Ne o sebe. “Našel jsem během cesty jen dva zajíce, ale to ti vůbec nebylo tak lehký chytit! Ti řeknu hnedka, poslouchej, to si tak letím za nima, jo, a oni prostě hopsali úplně někam pryč! Byli hrozně hbití a rychlí, úplně jak zajíci z pekel!“ začal všemožně poskakovat a zvedat tlapy, předváděl jí ty zajíce. S táhlým povzdechem zakroutil hlavou. “No prostě to první byla určitě zaječice a to další byl zajíc. Zaječice poletucha, která se tím zajícem určitě nechala zbouchnout! A on, podřadnej šušpajzl, kterej se před ní chtěl jenom vytáhnout a předvést se, aby ji dostal, tse!!“ Etney se při svém povídání úplně rozohnil. Pohazoval ocasem, tlapkama a pořádně gestikuloval. Opravdu se do toho vžil. “Ale přitom to já jsem tady to největší charáčisko. Pořádnej chlapák, že?!“ pozvedl pyšně hlavu. “A oni místo toho, aby se nechali chytit a ještě mi řádně poděkovali za to, že jsem jim dovolil nechat se MNOU chytit!!“ zdůraznil pořádně svoji maličkost, “tak zdrhaj. To jsou dneska ale zajíci. To je ale mládež. Hrůza,“ odfrkl si. “No a tak jsem šel až nahoru do lesa, kde jsem nahoře na smrku viděl malou veverku. Házela po mně šišky! No věřila bys tomu?!“ nahodil překvapený a zároveň i těžce nevěřící výraz, jak si to vůbec ta zrzavá potvora mohla dovolit. “Chystal jsem se uskočit do strany, ale byly tam všude stromy, takže jsem jednu pořádně schytal,“ zazubil se. “To ta malá sviňka ale nemá tušení, s kým se to vlastně zabředla. Já, těžký Asgaarský mafián. King! Pořádnej řízek! Mega silák,“ vyzdvihoval se až do nebes. “Rád bych, aby ta veverka jednou zdechla usušením,“ prohodil pak jakoby nic. Po chvíli ticha pohlédl na Lucy. “Myslím tím jako, že ji slunko vysuší skrz na skrz, až v ní nezůstanou žádný životní šťávy, chápeš, ne?“ vysvětlil jí.
Mluvil by i dál, trošku si ten svůj příběh oživil a upravil (ve skutečnosti tohle totiž vůbec nezažil, kupříkladu hned to s veverkou), měl za to, že je to velmi zábavné povídání! To už ale v dálce zahlédl svého otce, takže ztichl. Uši sklopil ke krku. Svůj krok však neměnil. Kráčel sebejistě a přímo vedle boku Lucy. Zastavil se tehdy, kdy se zastavila ona, a pak se zahleděl svému otci pevným pohledem přímo do očí. Dělal, že se nic neděje, ale popravdě? Uvnitř něj to s ním mlátilo. Byl nervózní a rozhozený. Vůbec nevěděl, jak se má teď chovat a co by měl vlastně říkat. Jak by se měl sakra tvářit? Bude na něj otec naštvaný? Vrhne se na něj? A co matka? Kde jsou vlastně všichni ze smečky? Chtělo se mu utéct. “Ahoj,“ nasucho polkl. Nic lepšího ze sebe momentálně nevyplodil. Navíc sám ani netušil, jestli to má hrát, jakože otce nezná, nebo jestli to má své kamarádce všechno vyklopit a přiznat se, že je to jejich syn – což ona očividně za celou tu dobu opravdu nepochopila. A tak tam stál jako totální iqáč, jako nějakej hloupej dýňák, a zíral upřeně na otce. A pak to dovršil tím, že se debilně usmál.

// VLA: 4) POST

<< Vyhlídka

Proběhl skrz Kaskády, tamní potůček až přes Vyhlídku, a zamířil rovnou do lesa. Srdce mu plesalo, žaludek měl stažený a svaly v jednom ohni. Neuvěřitelně se těšil.
Od Vyhlídky jejich les opravdu nebyl nikterak daleko, takže po zavětření, kdy ucítil označkované území, se držel tak nějak v jedné linii. Klusal podél Asgaarských hranic, neboť si vzpomínal, že byl s Lucy domluvený, že na něj počká právě na těch hranicích. Nevěděl však kde. Nenašel ji okamžitě, samozřejmě, nějakou dobu to trvalo, protože ona nejspíš přišla z úplně jiného směru než teď on, ale pak ucítil její pach. Pozastavil svůj krok, chvilku zíral před sebe a jakoby mu najednou zamrzl mozek. Nevěděl, kudy jít a co dělat. Měl tendence to otočit, najít Lucy a sní zmizet pryč. Prvotní nadšení ze shledání s jeho rodinou opadlo. Uvědomil si totiž, že doma bude i matka a Sionn. A táta. Všichni na něj budou určitě naštvaní kvůli tomu, co se stalo tehdy. Sklonil hlavu a pohlédl na zem. Poprvé za celou tu dobu zalitoval, že to udělal. Ne kvůli Sionnovi, tomu, co krade pozornost rodičů, ale skrz to, že se nemůže nyní vrátit poklidně domů a se všemi se přivítat. Měl obavy, že se to rozneslo a všichni to věděli. Ne jen rodiče, ale i zbytek smečky. Nestyděl se! Pouze toho litoval, a kdyby mohl vrátit čas, nejspíš by se zachoval jinak.
Zahleděl se někam před sebe, tiše vzdychl a pomalým krokem vyrazil směrem, kterým nejspíš byla jeho Lucy. A ke všemu si ona myslí, že jsem v této smečce nikdy nebyl. Co když se na mě pak naštve, a už mě nebude chtít? Už by nemělo cenu žít. Nikdo mě nemá rád a nikdo mě nechce, ona je jediná, u které tomu tak není, v dálce ji uviděl. Jediná zářící hvězda na tmavé noční obloze. Jediná cesta ven z mého osamoceného života, na tváři se mu objevil úsměv a svým typickým medvědím pohybem se k ní rozběhl. Dupal a řítil se k ní, vypadalo to, že kdyby mu něco vlezlo do cesty, převálcuje to. Ladnost a elegance rozhodně nebyly jeho silná stránka, i když si on často myslel, že ano. “Lucy! Moje nejmilejší Lucy!“ začal na ni volat. Byl šťastný. V očích mu jiskřilo. Přihnal se k ní, prudce jí narazil do hrudníku (běžel na ni čelně) a u toho ji objal. Začal se k ní lísat. “Lucýýýýý,“ zavrněl spokojeně, zavřel oči a přitulil se k jejímu kožíšku jako nějaké malé vlče, co se tulí ke své mámě. Nadechl se její překrásné, uklidňující vůně a děkoval v mysli vlčímu bohu za to, že ho s Lucy seznámil.

<< Mahar - přes Kaskády

Od Maharů, toho zapáchajícího místa, které se mu tolik hnusilo, utíkal s dobrou náladou. Věděl, že se vrací domů, kde se shledá se svými blízkými. I když o nich sem tam říkal špatné věci a často o nich smýšlel jen v tom nejhorším světle, pořád to byla jeho rodina. Jediná rodina, kterou měl. Během svých dlouhých toulek si uvědomil, že k rodině by se zády obracet v žádném případě neměl, protože pak by mohl zůstat úplně sám. A to, jak si teď vyzkoušel, mu vůbec nevyhovovalo. Nerad byl sám. Potřeboval někoho, kdo ho bude uznávat a ctít. V koho bude mít důvěru a bude vědět, že ho dotyčný bere a respektuje. Že ho nepřehlíží! A že i když je pryč, tak nezapomíná, že jeho maličkost existuje. A tohle mu mohla nabídnout jen rodina. A Lucy… zasněně se pousmál. Ani ve snu si nepředstavoval, že někdy narazí na takovou úžasnou vlčici. Lucy byla krásná jak fyzicky, tak jej přitahovala i psychicky. A to bylo velmi důležité! A nejlepší na tom bylo, že když byl nyní mimo její přítomnost, cítil, že mu chybí. Že se na ni těší. Chtěl jí vše povyprávět. Sdělit to, co dělal a jak se měl.

>> Asgaar

Vlka před sebou poslouchal jen tak na půl ucha. Pokyvoval hlavou, u toho občas, sem tam, otráveně povzdechl, aby mu dal najevo, že jeho povídání trvá už zbytečně moc dlouho, a když konečně dokončil ty věty o smečkové magii, spokojeně si oddechl. “Myslel jsem, že s tím povídáním snad nikdy neskončíš!“ protočil oči v sloup. “Nevěděl jsem, že to všechno tak do hloubky rozvedeš! Jakoby mě to snad tak dopodrobna zajímalo, kdybych to věděl, že mi vezmeš několik minut mého cenného života, ani bych se tě na to neptal!“ místo poděkování za důležité informace, které se tu nyní dozvěděl, jen sprostě a bezostyšně vyplázl jazýček. “Takže zdar, doufám, že už se neuvidíme!“ zazubil se – napůl pobaveně, napůl vysírajícně. Dal se na odchod, ale po pár minutách zastavil a na vlka otočil hlavu. “Jo a…“ upozornil na sebe ještě, aby vlk neodešel. “Jsem Etney I. Asgaarský! Budoucí Alfa Asgaarské smečky a vévoda Gallirejský! Pyšně nosím tyto tituly, pamatuj na to!!“ Už to vypadalo, že odejde, ale pak se ještě nadechl a dodal (protože si uvědomil, že vlk předtím jeho rodiče zmínil, tak si říkal, že by bylo fajn o nich něco povědět, aby dal najevo, že je opravdu hustej, protože je to jejich syn): “A máš pravdu, můj fotr se opravdu jmenuje Arcanus, už je to ale stařík! Mamina Elisa taky není nejmladší, navíc je tlustá a páchne jí z tlamy…vypadá to, že už brzy převezmu trůn!“ Vesele zavrtěl ocasem, zazubil se a utekl.

>> Vyhlídka - skrz Kaskády

V01/síla/6*/cena = 30 drahokamů
------------------------------------------------
M05/myšlenky/cena = 20 mušliček + 200 květin
------------------------------------------------
V03/Marion/rychlost/10*/cena = 150 drahokamů

V03/Marion/vytrvalost/6*/cena = 90 drahokamů

V03/Marion/obratnost/6*/cena = 90 květin

V03/Marion/taktika lovu/2*/cena = 30 drahokamů
------------------------------------------------
V03/Lucy/taktika lovu/2*/cena = 30 drahokamů

V03/Lucy/rychlost/2*/cena = 30 květin
------------------------------------------------
DOHROMADY:
DRAHOKAMY = 330
KVĚTINY = 320
MUŠLE = 20

PO SLEVĚ (30%):
DRAHOKAMY = 231 (mám v inventáři 247)
KVĚTINY = 224 (mám v inventáři 227)
MUŠLE = 14 (mám v inventáři 226)

Za pár chvilek k němu dorazil vlk, nejspíš člen smečky. Už z dálky si ho prohlížel a nasával jeho pach. Měl totiž dojem, jakoby mu někoho připomínal. Zkoumavě si ho prohlížel. Jakmile dotyčný promluvil, by si jistý, že s tímto vlkem se ještě za svůj život nikdy nesetkal. Proč mu ale byl tak povědomý jeho pach? “Buď zdráv, vlku žijící ve smradlavce,“ zazubil se pobaveně nad svým vlastní „úžasným“ vtipem. “Jen tudy procházím. Mířím domů, do Asgaaru. Je to tudy, ne? Myslím, že je to někde poblíž. Čeká tam na mě moje kamarádka, SKORO PARTNERKA!“ zdůraznil poslední dvě slova, pyšně pozvedl hlavu k obloze a na tváři se mu objevil samolibý úsměv. Byl hrdý sám na sebe, že už není osamocený král – teď už z něj je skoro zadaný král!
Skoro se odebíral k odchodu, vážně neměl v plánu se tu na moc dlouho zdržet. Pak ho ale něco napadlo. “Jo a ještě dotaz… Tyhle močály jsou snad nejvíc odporné a odpuzující místo na celé Gallirei. Proč tu vůbec žijete, v tom hnusném smradu?! To nemáte třeba nějakou spešl smečkovou magii, která by ten pach eliminovala? Jaká je vaše magie?“ začal vyzvídat. Tář měl zkřivenou tak, aby dal dostatečně dobře najevo, že se mu to tu hnusí. To on by tu nikdy nežil! Ani Lucy ne!

// VLA: 3) MAGIE

<< kopce Tary (přes Zarostlý les)

Když překonal tu hnusnou kopcovitou planinu, myslel si, že už bude mít klidnou cestu hezky po rovince, možná kolem řeky či přes nějakou vyšlapanou cestičku, ale to ani v nejmenším! Hned jak překročil hranici lesa, přeběhl mu mráz přes záda a samovolně se mu naježila srst. Vzhlédl nahoru k obloze. Stromy tu byly tak strašně husté, že přes jejich koruny nebylo vidět ani kousek oblohy. V tu ránu si uvědomil, že tímto lesem nedávno procházel. Dal se tedy znovu do pohybu. Nějak měl za to, že by tu poblíž měla být ta smečka, jak tam sprcal tu Lucyinu černobílou kamarádku. Pamatoval si totiž, jak to tam odporně smrdělo, a tímto lese se táhl obdobný smrad. Šel tedy přímo za nosem, a když se smrad začínal stupňovat, byl si jistý, že jde tím správným směrem. Jeho smečka pak už od této smradlavé byla kousek.
Ocitl se na území smečky. Ještě tu chvíli pochodoval, aby našel nějakou pevnou půdu pod nohama (nechtěl, aby se ty krásné šedavé tlapky jeho veličenstva s cute polštářkama zespod máchaly v smradlavých rozbředlotinách, to ani omylem!). Poté, co se ocitl na fleku, který se mu jakž takž zamlouval, hlasitě zavyl. Pak vyčkával.

<< Les pod horitonzem (přes vřesoviště)

Těšil se za Lucy. Moc se těšil. Doufal, že na něj počká někde poblíž Asgaarského hvozdu tak, jak se domluvili. Trošku se ale styděl, proto s sebou nenesl žádnou ulovenou kořist tak, jak slíbil. Co když na ni Lucy čekala? Co když měla hlad? Zamračil se a povzdechl si sám nad sebou, jaký je to ale ňouma, že neulovil aspoň nějakého toho zajíce. Nejsi ňouma! v mžiku se opravil. Žádnou vysokou jsi po cestě nenašel, co jsi měl jako dělat?! Kdybys vysokou našel, ulovil bys ji jedna dvě. Bez problému. Seš frajer…mistr lovu! Vlk číslo 1! Máš skrytý talent, ještě jsi ho neobjevil, chce to jen více lovit, samo to pak přijde!
Z lesa ťapal skrz pěknou louku plnou vřesů, kde to božsky vonělo, až dál k jakési kopcovité planině, na které byla snad miliarda výmolů a divných jamek. Šlo se mu tu fakt blbě, bylo to tu jak po dopadu nějakého meteoritu. Nebo jako když mezi sebou válčí vlci a třískají s sebou vzájemně o zem. Nezdržoval se tu, raději se klidil rychle pryč. Tady by si ještě mohl zlomit své královské holeně. No, to by mu tak scházelo!

>> Mahar (přes Zarostlý les)

<< Nad kopci (Borovicová školka)

Juhů, náš chlupáč byl v cíli! Prošel posledním lesem, který byl celý z borovic, a mířil k tomu největšímu, který zde byl. Ten borovicový byl příjemný, takový miloučký. Krásně voněl. Ten velký, do kterého přišel o něco později, se mu už ale zas tolik nelíbil. Vypadal trošku děsivě, naháněl mu strach. Navíc tu houkaly sovy, cvrkali cvrčci a to tomu dodávalo tu poslední děsivou kapku! Zemina byla nasáklá vodou, odhadoval, že to bylo z toho, jak moc poslední dny pršelo. Teda poslední dny...vlastně hodně moc pršelo jen dnes, ale o to to možná bylo horší. Tlapky mu po rozbředlém blátě klouzaly. Chtěl už jít ven, ale popravdě se tak trochu ztratil. Měl pocit, jakoby tu snad chodil v kroužcích sem a tam. Hledání lovné zvěře už dávno vzdal, opravdu jeho jediná starost teď byla, aby se dostal co nejdříve do Asgaaru. Co když už tam na něj Lucy čekala, a mezitím, co on trůnil zde v lese na druhé straně Gallirei, ji nabaloval nějaký sprosťák a lůzr od nich ze smečky? No počkat, Lucy by jen tak do někoho nešla. Vždyť si stěžovala, jaké to mají ve smečce nicky. Oddechl si. Jakmile našel východ z lesa, hned toho využil a vyběhl ven. Najednou se cítil tak... svobodný. Radostně si povyskočil, zavrtěl ocáskem a zamával lesíku tlapkou. Doplnil to ještě slovy: “Šťastnou cestu!“ (tu si nejspíš popřál sám sobě).

>> kopce Tary (Vřesoviště)

// VLA: 1) ÚZEMÍ 4/4

<< VVJ (přes Kierb)

Cesta podél řeky byla delší, než si představoval. Řeka totiž byla snad nekonečně dlouhá, navíc se dostal zase do jakých si lesů. Lesů už měl také po krk. Nikde po cestě nenašel žádnou zvěřinu, kterou by mohl ulovit, takže začínal být zase naštvaný a protivný. Mračil se a uši měl připlesklé ke krku. Byl rozmrzelý. Byl to špatný nápad. Kdyby šla Lucy s ním, alespoň by měl nějakou společnost, ale takhle?
Nicméne to nevzdával a pokračoval dál. Občas se dostal nějak šikovně mimo les, tak hned pokukoval po okolí. Občas zahlédl něco proběhnout, ale bylo to moc rychlé a hbité. Udělalo to hop hop a bylo to pryč. To se Etnymu opravdu nechtělo řešit, zbytečně by se namáhal. Už si v hlavě sestavoval nějaké věty, které Lucy řekne, až se vrátí domů. Něco jako „má drahá, lovná zvěř spinkala!“ nebo „má drahá, nic jsem po cestě nenašel, musíme jít spolu!“. Začal se usmívat, šlápl do kroku a přísahal, že jakmile prohlédne ten poslední les támhle v dálce, půjde už rovnou domů.

>> Les pod horizontem (skrz borovicovou školku)

<< Ageron (přes ZG)

Galtavar mu poskytl super rozhled na celé širé okolí. Pláň navíc určitě musela skrývat i velkou spoustu drobného zvířectva, takže zde Etney šmejdil a doufal, že něco najde. Úspěšný ale nebyl, asi opravdu vše spalo a odpočívalo. Došel až k jezeru, kde si dal chvíli pauzu. Napil se, ulovil si nějakou rybku (na to naštěstí schopnosti měl), a pak se znovu napil, neboť nesnášel rybinu v ústech. Měl ale takový hlad, že tu rybu prostě chtěl. Dokonce pak zakousl ještě jednu. Dvě ryby v žaludku ho alespoň trošku ukojily a nálada se mu zase krapet zvedla. Lehnul si, aby načerpal trochu energie, neboť už ušel pořádný kus cesty. Opět myšlenkami zabloudil k Lucy, ke své rodině a k tomu, co se událo v uplynulých dnech. Zavzpomínal na svůj zážitek se Životem, na to, jak Lucy najednou všechno vyklopil a vybavil si znovu její roztomilou reakci na celou tu situaci.
Když už se cítil o něco lépe, vstal. Oklepal se, trošku se potřeboval totiž probrat, neboť na něj šel spánek, a to on si teď nemohl dovolit, a pak se vydal dál. Rozhodl se pokračovat podél jezera a pak následovat tok řeky. Doufal, že se takto dostane někam, kde najde tu zvěřinu. Přísahal si však, že pokud ji nenajde do hodiny, půjde domů.

>> Nad kopci (skrz řeku Kierb)

<< Sněžné hory (přes Tajgu)

Dolů z hor už se šlo daleko lépe. Sice občas šlápl na nějakou zamrzlou kaluž, která byla zasypaná sněhem, či na nějakou vyvýšeninu, na které se mu podlomila tlapa, ale ta myšlenka, že už odsud rychle zmizí, ho popoháněla kupředu. Prošel skrz Tajgu, na kterou si také vzpomínal, že tu kdysi byl, takže se v ní orientoval, přes řeku až do lesa. Tam si vzpomněl na povídání své sestry o duších, takže stáhl ocas mezi nohy a zase začal nervačit. Na chvíli se v lese ztratil, zanadával si, skoro si i pobrečel, ale když si pak uvědomil, že se tudy vlastně šlo do smečky, kde žije Matali se Severkou, trochu ho to uklidnilo. Najednou si byl jistý, že tady žádní duši nežijí, a že si z něj ségra určitě jen střílela. Taková Matali, slečinka, by jistě nežila někde, kde žijí duchové mrtvých vlků! Skrz Ageron pak zamířil na louku.

>> VVJ (přes ZG)