Gallirea - Příspěvky uživatele

Držel se svojí skupinky, ke které byl „přidělen“, a očima rejdil z Castora na Awnay a zase zpět. Honila se mu hlavou velká spousta myšlenek. Lovu se vůbec nevěnoval. Nebavilo ho to, navíc nechtěl spolupracovat v tak velké skupince vlků. Radši by si vyrazil na lov jen s Lucy, ta by mu mohla pomoci a něco ho naučit. Možná by mohl kápnout božskou, když už to teď byla jeho partnerka. Třeba by mu pomohla pak zlepšit jeho bídné schopnosti. Přece jen, kdyby se cokoliv stalo a on musel opravdu lovit, ne při lovu jen vocvrndávat, nebylo by to moc supiš. Neumí ulovit ani zajíce.
Něco se začalo dít. Konkrétně jeho sestra se ztratila v davu muflonů, přes nános rozvířeného prachu ji nešlo vidět. Nechávalo ho to však klidným. Nijak ho to nezajímalo, dostala se tam sama, tak se dostane zase určitě i ven. Lov byla opravdu ta nejvíc nudná a otravná aktivita, jakou svět kdy viděl! Ještě ke všemu, když pak slyšel jásat svého „bratra“, jehož kožich zářil přes celé okolí. Jak vlastně…po kom on podědil takovou barvu kožichu?! z dálky si ho důkladněji prohlédl. Začal zpomalovat, když zpomalili i ostatní. Stádo prchalo dál, prach si pomalu sedal a bylo tu dýchatelněji a šlo i lépe vidět po okolí. Zůstal pak stát ve skupince, nijak se nevyjadřoval, nic neříkal a na nikoho necivěl. Teda vlastně civěl. Na Sionna. Lesklýma zlatýma očima zíral přímo na něj. Jeho tvář byla bez výrazu, oči však byly plné emocí. Kdo ví, jestli negativních nebo pozitivních. To věděl jen on sám.

Etney byl mírně vykolejený z toho, že po něm každý háže takové škaredé nevraživé pohledy. Dokonce ho Lucy napomenula a Castor po něm vyjel! Etney na ně koukal jako sůva, zasekl se v pohybu, takže nechal jednu tlapku pokrčenou nahoře. Pouze hlasitě zrychleně oddechoval a těkal očima z Lucy na Castora. Pak si teprve všiml, že stádo odchází jinam. Tlapku položila a zlehka protočil oči. “Zas tolik jsem nedupal. Nemůžu za to, že mám tak těžký kosti! A svaly. Takže se pak neunesu tolik, abych ťapkal potichu,“ ohradil se, pohodil hlavou a naštvaně si odfrkl. Neměl jsem se k nim vůbec připojovat, s táhlým úšklebkem pohlédl krátce na své tlapy, a pak na Awnay, která si to k němu nakráčela a začala mu říkat, že s ním už do konce života nepromluví. Chvíli na ni koukal, nicméně pak pronesl: “Drž kušnu, nikdo se tě na nic neptal,“ zlehka švihl ocasem a odklusal, značně tišeji, na druhou stranu skupinky. Chtěl být dál od své sestry. Možná není až tak fajn, že se přidala zpátky k nám, koutkem oka na ni pohlédl a zavzpomínal.
Z přemýšlení ho ale vytrhl tichý hlásek jeho Lucy, která mu říkala, co bude dělat. “Hééé, mám jít s Awnay?“ nakrčil znechuceně nosík a zabořil na sestru naštvaný pohled. Nicméně se bez protestů otočil a šel na stranu blíže Castorovému boku. Takže akorát poběžím vedle stáda, ne? To bych mohl zvládnout. Budu dupat, to stádo odradí, aby prošlo skrz naši trojičku. A navíc... navíc mám příkaz! Můžu to když tak zachránit, abych se úplně neznemožnil. Budu vypadat, že tomu rozumím daleko víc, jak tehdá, zatěkal očima po skupince a jemně se pousmál. Tož, samozřejmě že tomu rozumím víc jak tehdá! Zlepšil jsem se! Už... už ulovím sám rybu. A možná taky... taky kachnu nebo zajíce! pyšně vydechl vzduch z plic a vypjal hruď. Byl na sebe hrdý! To už se ale Castor i Awnay sunuli potichu ke stádu, takže je napodobil. Tlapkal kupodivu opravdu tiše, snažil se! To by chtělo potlesk a později i odměnu. Nic neříkal, mlčel. Lov ho nikdy nebavil, nebyl do něj zapálený. Spíše ho to popravdě štvalo a prudilo. Ve smečce si říkal, že to zkusí po dlouhé době a třeba se mu to zalíbí, ale znovu se těžce spletl. Nějak to překlepu, to zvládnu, očima stále kontroloval, jestli ho nikdo moc nesleduje. Nechtěl se ztrapnit. Hlavně ne před Lucy. Napodoboval tedy sestru a Castora. Když se přikrčili, přikrčil se i on. Když ztichli, zatajil dech. Naopak když se narovnali, vystřelilo jeho tělo akčně nahoru, jakoby ho snad bodla včela...

Etney má celkem 67 bodů

Směnárna:
40 bodů dávám do magie Halucinací se 3* od paní Smrti
20 bodů měním na drahé kameny ametysty (20*5 = 100)
6 bodů měním na kopretiny (25*2 = 50)
1 bod dávám na 15 oblázků

Celkem:
magie Halucinací se třemi *
100 ametystů
50 kopretin
15 oblázků

Závěrem chci dodat, že akce byla skvělá, i když časově teda velmi náročná. Obzvlášť pak, pokud jsem chtěla hrát i něco jiného během VLA. Myslím tím třeba navštívit smečku nebo tak.
Pro pracujícího člověka, co opravdu dochází domů až večer, bylo dost obtížné to celé splnit :D navíc jakmile jsem jeden týden vynechala, že jsem třeba byla pryč, neměla jsem pak motivaci plnit VLA dál :-D

Ale jinak skvělá akce, byla zábavná a zase to bylo něco nového, vlk přišel k novým zážitkům a potkal i další nové vlky. MOC DĚKUJI za skvělou organizaci a doufám, že ještě něco podobného v blízkém čase bude, neboť je to fakt super...smekám kloubouček!

Když odcházel k otci, zaslechl ještě poděkování od mámy, to ho velmi potěšilo. Celý se zachvěl, motýlci se mu blahem rozlili v bříšku. Pousmál se, nicméně poté se dál věnoval otci. Ten ho pochválil ještě víc! Jeho sebevědomí nyní vzrostlo alespoň o několik procent vzhůru! Vykulil potěšeně oči, rozkmital ocásek a začal pohupovat předními nožkami v kolenou. Do toho pak přidal i zadní, takže byl jak na nějaké těžké disco show. Úplně jak štramácký tanečník. Až na to, že nyní tancoval bez hudby. Usmíval se od ucha k uchu, byl opravdu nadšený. Poskakování přerušil až ve chvíli, kdy si táta všiml jemného zranění – prokousnuté tlapky od Sunny. Nojo, Sunny, očima zapátral po okolí, a zatímco mu otec léčil tlapku, on se na Sunny zaškaredil. Jemně na ni i vyplázl jazyk, aby věděla, že s ní už nikdy kamarád nebude! Stočil pohled zase k otci a vyslechl si, co mu říká. Několikrát pokýval hlavou. “Jo, jo!“ zahalekal akčně. Ocásek mu zase rejdil sem a tam. Byl plný energie stejně tak, jako vždy. “Já vím, už jsem tam právě byl, ale pak jsem si vzpomněl, že jsem vám chtěl dát nějaký dárek k výročí, víš? Přece jen, už je to řádka zim!“ zazubil se a poté, co otec vychválil Lucy, skoro se až začervenal. Trochu nervózně a stydlivě uhnul pohledem, přičemž naprázdno polkl. “Uhm, no...jasně,“ zazubil se a zadní tlapkou se pouze na oko zaškrabkal na hlavě. Chovej se dospěle! Okřikl sám sebe. Jeho mozek měl pravdu! Už byl partner, nikoliv padavka a mládě! Musí se podle toho chovat. “Chci říct, že... Lucy je výjimečná. Ještě nikdy mě nikdo tak nezaujal. Je skvělá,“ sklopil pohled a se zamilovaným výrazem na tváři hleděl chvíli na zem. Pak vzhlédl. “Určitě ji nenechám odejít, neublížím jí a nikdy nikoho nenechám, aby mi ji vzal! Budu se o ni rvát! Tak, jako ty hlídáš mámu, budu hlídat i já ji,“ pronesl nakonec. Tvářil se u toho vážně a nedělal žádné zbytečné pohyby nebo úšklebky. Bylo vidět, že možná opravdu trošičku dospěl. Pak ale pohodil radostně hlavou a usmál se na něj. Přicupital blíže k němu, až se otřel svým krkem o ten jeho, a pošeptal mu do ucha: “Mám tě moc rád, táto. Doufám, že jsi mi odpustil, co jsem provedl,“ aby naznačil, že se za to stydí, sklopil uši k hlavě a na moment sklonil podřízeně i hlavu. Pak se o něj tělem otřel a jedním skokem vyrazil pryč. Možná i z toho důvodu, že se sem blížili ti vlci, jinak by třeba zůstal na delší pokec. Ohlédl se za sebe, a s úsměvem ještě chvíli zíral na otce, zatímco cválal někam vpřed.

LOV

Zanedlouho, když probíhal lesem, našel skupinku, která se zřejmě (ehm, zcela určitě) připravovala k lovu. “Lucy!“ křikl už v dálce. Řiřítil se svým medvědím neohrabaným a dupavým během ke skupince tak rychle, že málem srazila Sionna na zem. Prudce zabrzdil těsně před ním, potutelně se tomu zasmál. “Nazdar,“ pronesl ke skupince mírně nezúčastněně. Pak ale jako malé vlče přiťapkal vysokým klusem k Lucy, a zavrněl, když byl těšně v její blízkosti. “Už jsem dodělal vše, co jsem potřeboval. Můžu se k vám teda připojit?“ otázal se své PARTNERKY! (// :D <3 <3) a zlehka naklonil hlavičku zvídavě do strany. Zavrtěl u toho hravě ocáskem. Byl roztomilý. Měl takový štěněcí pohled, lesknoucí se oči, naducaný měkoučký kožíšek a...a...prostě byl úžasný.

// jen papá ho vždycky podpoří, děkuju

T.T T.T jsem se roztekla :D

<< údolí

Něco tak drzého ještě nikdy nezažil. Tohle vlče u něj prostě skončilo. Tím, co udělala, si zavřela vrátka. A přitom mohli být kamarádi! Jemu vlčata nevadí, vlastně je s nimi docela sranda! Ale tohle vlče je jako osina v zadku. Nikdy nevíš, kde a kdy tě píchne. “Malá zahovněná odporná brouky prolezlá čarodějnice!“ bručel si tiše nadávky na její osobu, přičemž se ohlédl za sebe právě ve chvíli, kdy profičela kolem něj s pláčem a nářekem. Odfrkl si a protočil očima. On měl svědomí čisté! Nic jí neudělal, vlastně se jí ani nedotkl. Pouze ji odhodil, a to byla její vina, protože se mu zakousla do tlapy. Začala si! V tlamě nesl květiny a mířil dál pomalým naštvaným krokem do lesa. Potřeboval vychladnout. Když už se konečně usmířil s matkou, nechtěl si ji či někoho jiného zase znepřátelit tím, že bude protivný a nervózní. Nadechl se, aby mohl zidentifikovat, kde se zhruba nachází jeho rodiče, a tím směrem se vydal.
Když je v dálce zahlédl, odhadl, že se tam děje něco divného. Dokonce z toho byl pocitově nesvůj. Zrychlil krok a očima těkal z otce na matku a zase zpět. Pak se ale zaseknul – Arcanus, jeho táta, se rozešel pryč. Vypadal naštvaně. “Tát…tátffkgk,“ snažil se zakřičet, ale jen se zakuckal květinami, které nesl a na které zapomněl. Odplivl je na zem a hlasitě se rozkašlal. Když se pak mohl, díky bohu, zase nadechnout, květiny, které ležely na zemi, popadl a rozběhl se za nimi. Prudce pak zastavil u matky a zadýchaně ukazoval hlavou směrem na otce, přičemž vydával divné zvuky. Ty zvuky asi vyjadřovaly to, že nechce, aby Arčí odešel. Nevěděl sice, co se děje, ale situace vypadala vyhroceně. Položil pak něžně a s citem květiny před Elisu, zahleděl se jí do očí a jemně se pousmál. “Mami, pro tebe!“ pronesl a zavrtěl nadšeně ocáskem. Tohle bylo poprvé v životě, co jí něco daroval. Měl radost! Na tu nehodu se Sunny díky tomuto rychle zapomněl – alespoň na chvíli. “Táto! Tati!“ křikl hned naléhavě, když si uvědomil, že se Arcanus stále vzdaluje, a dvěma dlouhými skoky překonal vzdálenost mezi nimi. “Táto,“ oslovil ho a postavil se před něj. Usmíval se. “Kam jdeš? Mám pro vás překvapení! Uklidil jsem v údolí, abyste tam měli čisto! Na intimčo!“ zubil se spokojeně od ucha k uchu a vypínal důležitě hruď. Na zakrvenou tlapičku zapomněl. Už nebolela, byla jen pořád špinavá.

“Au!!“ vyštěkl a leknutím s sebou celý trhl. Pak zkoprněl. Zíral vytřeštěnýma očima střídavě na Sunny a svoji tlapu, které se zubisky držela. Štípalo to jako čert! Její ostré mléčné zuby proťaly jeho kůži jako nic a zabořily se mu tak přímo do svalů. Z tlapky mu začaly pozvolna vytékat tenké potůčky rudé krve, jež kapaly jak do její tlamy, tak i na zem. Tam se vsákly do půdy a nebylo po nich ani památky. “Co jsi to…Co to… Proč jsi to udělala?!“ jeho hlas byl zpočátku jemný a tichý, ale zvyšoval se, až se přeměnil na agresivní a nepříčetný. Tlapou pak mrskl bokem tak prudce, že vlče odhodil snad metr daleko. Tiskl zuby k sobě, v očích mu plápolala zlost a agrese. Začal ohrnovat koutky tlamy směrem nahoru, a pomalu přišel k vlčeti. “Tak poslouchej, ty malá svině,“ vrčel na ni. Hrdelně vrčel. Byl přikrčený a nahrbený jako vzteklý pes. “Ještě jednou se tohle zopakuje, ještě někdy mě kousneš…tak tě taky kousnu. A věř, že by se ti to nelíbilo!“ naprázdno výhružně rafl zubisky před jejím čumákem, a pak se narovnal. Rozhlédl se kolem sebe, aby se přesvědčil, že tuhle scénku nikdo neviděl, a pak hlasitě oddechl. Srst na jeho tlapě se mezitím zabarvila do ruda. Nikomu tohle neřekneš! Ani necekneš! vtiskl jí do hlavy mocný příkaz, pak se k ní otočil zády, do tlamy vzal květiny a pomalým krokem se rozešel vstříc lesu. Sunny nechal osamocenou a rozhodl se, že se její maličkostí už nikdy nebude zabývat. Tímto činem u něj navždy skončila. Od teď ji bude přehlížet a ignorovat.

>> Asgaar

“Ty seš fakt ale úplně zabedněná a tupá, když nechápeš, co ti vysvětluju!“ vyštěkl na ni a nervně stiskl zuby k sobě, takže mu ztvrdly rysy ve tváři. Takový malý usoplený děcko mu nebude říkat, že je hloupej, když není! Přišel až k ní, nakrčil se, aby si koukali do očí a začal se na ni mračit. “Chápeš, že ty seš asi úplně natvrdlá a tupá, když si myslíš, že já jsem hloupej?!“ hodně otvíral tlamu a velmi výrazně gestikuloval, dopomáhal si při vysvětlování i tlapkou. “Já vůbec nejsem hloupej! Jsem vlastně syn obou Alf! Jsem někdo! A ty, malá vochechule, jsi nikdo! Nesaháš mi ani po kotníky, nevím, proč se tady s tebou vlastně zahazuju! Seš nechutná! A smrdíš! A máš škaredej hnědej kožich jako hovínka!“ ofrnil se na ni, následně se narovnal a odfrkl si. Odfrknutím naznačil, že je Sunny špína a už mu nestojí za to, aby si jí byť jen očkem všímal. “A vůbec, když seš tak dokonalá, najdi si cestu do lesa sama! Ty vobejdo!“ vycenil naštvaně zuby a otočil se k ní zády. Aneb když se společně sejdou dvě děti. Tedy, přesněji řečeno, jedno dítě a nedospělý král.
Po předložení suchého houští se ještě víc zděsil. Šťouchl do té hromádky tlapkou, a ta se celá rozpadla. “Co to je?“ naklonil hlavu zlehka do strany a pak i na druhou. Nakonec koukl na vlče. “Tohle že je dobře odvedená práce?“ posměšně se uchechtl. “Ty nerozeznáš květiny od suchých větví a trávy? Ty seš nemehlo! Natrhám si to raději sám!“ protočil oči, sebral do tlamy tu jedinou květinu, která byla schovaná v té hrozné hromádce, a když šel dál od tůňky, odstrčil svojí tlapou Sunny bokem, aby se cítila nechtěná. “Nechápu, že děcko neumí ani natrhat kytky,“ pronesl ještě na její účet, ale pak se už věnoval květinkám. Byla jich tu spousta, pravda. Jak krásných okrasných, tak i léčivých bylinek. Udělal tedy kytici tak velkou, aby se mu vlezla do tlamy, a pak si ji odložil někam bokem. Vrátil se k hromádce od Sunny, odklidil ji do keříků a vymetl to znovu ocasem, aby tu bylo čisto. Následně na malou zahovněnou dívenku pohlédl. “Umíš lovit?“ povytáhl obočí. "Teda spíš - když ses toulala, lovila jsi někdy?" upřesnil svůj dotaz na její maličkost, a nepřestával na ni zírat.

“Ne já nejsem hloupý, chápeš?“ odpověděl jí, zatímco se pořád motal dokolečka. “Říkám, že pro hloupého každý hloupý! To znamená, že ty seš hloupá, že si myslíš, že já jsem hloupej! Ale přitom já nejsem hloupej! Ale ty seš hloupá, protože si myslíš, že jsem hloupej, chápeš?“ vysvětlil jí to hezky po svém a v motání se zastavil. Byl si jistý, že všechny mouchy už dokonale odehnal. No, pěkně se mu motala hlava!! Motal se mu najednou celý svět! Musel pevně zarazit drápy a celé tlapy do země, aby nespadnul. “Yuy,“ zavrávoral do strany, pak do druhé, a nakonec si sedl na prdel. Pak si ale všiml, že ona trhala trávu. Měla ji plnou tlamu! Skoro se tou trávou dusila. “Helééé!“ ušklíbl se. “Měli jsme si dát závod v zahánění mušek!“ zakňučel a na oko zesmutnil. Sklopil hlavu a uši nechal volně spadnout do stran. “Ach jo, nechtěla jsi se mnou zahánět mušky!“ posmrkl a otřel si tlapkou místečko pod očima, jakože pláče. “Já jsem je už zahnal. Přece tu moji rodiče nebudou mít mušky, že!“ vyskočil na tlapky. Svět už se mu pomalu zase přestal motat a dával se do kupy. “Tak ty si vem na starosti kytky! Vyhraje ten nejrychlejší! A já to tady pořádně vymetu!“ rozhodl se. Přikrčil zadek k zemi a začal svým ocasem metat kolem sebe všechno, co šlo. Rozvířil se tu pořádně prach všude kolem, takže začal kuckat nejen on, ale určitě i ta malá zrůdička, která poblíž trhala ty „květiny“. Tohle ale výjimečně nedělal schválně. “Musím to tu vypulírovat, aby neseděli na špinavým!!“ okomentoval své počínaní a ze všech sil se snažil, aby tu bylo čisto. Povedlo se mu tak zaházet do vysoké trávy listy a různý bordel, co u líbezné tůňky překážel. Pak se zastavil, zakuckal a hlasitě vydechl. “Uf!“ ulevil si. “To bychom měli,“ pronesl tichounce a u toho hleděl na Sunny.

<< les

Pořád tak divně pokyvovala hlavou, připadalo mu to divné. Třeba má nějakou kyvavku. To je asi nějaká nemoc. Kyvavka obecná... to může být taky nějaký zvířátko, co jí nalezlo do ucha. Jo! Při běhu se na ni na vteřinku ohlédl, ale pohled zase rychle vrátil před sebe, aby mohl sledovat pečlivě cestu. “Nevlezla ti do ucha náhodou kyvavka obecná?“ zeptal se jí a lišácky se pousmál. “To je takový malý brouček, který se ti hrabe v oušku. Vleze ti tam obvykle ve chvíli, kdy spíš, víš?“ vyhnul se jednomu ze sta stromů, které mu všechny stály v cestě a v tom být úspěšný sprint-běžec.
Zanedlouho se ale ocitli společně v údolí, takže zpomalil. “Já nejsem blbec, to jen ty jsi tak blbá, že ti připadám blbý! Víš, jak se to říká, ne? Pro hloupého každý hloupý!“ setřel ji a vyplázl na ni jazyk. U toho udělal táhlé: “bléééh!“ posměšně mrskl ocasem, nahodil prasečí rypáček a hlasitě se zasmál. “Víš ty vůbec, co znamená zácpa? Ach, já zapomněl! Jsi ještě moc zabedněná na to, aby to slovo chápala!“ nakrčil na ni nosík a jako malé dítě zachrochtal. “Jsi malé zabedněné lesní prasááátkoooo!“ zazubil se. Pak toho přeřvávání se a soutěžení na moment nechal a porozhlédl se. “Jsme v údolí,“ zkonstatoval a nasál vzduch do plic. Necítil tu poblíž žádné pachy, nejspíš se tu momentálně nikdo nenacházel. Tím líp! Alespoň jeho rodiče nikdo nebude rušit při intimču. Omg! Ty pro ně chceš intimčo?! Vždyť pak je riziko tentononc...no...dalšího děcka! vykulil oči. Co teď?! Dalšího hajz*a v rodině už nechtěl. Ale klid. Stejně už je v přechodu, beztak, pomyslel si nakonec a pohlédl na malou. Přemýšlel, co by jí tak měl říct, aby začala dělat. Pak ho to ale napadlo. Všude kolem tu bzučela snad miliarda malých mušek, takže se začal točit dokolečka jako zblázněné torpédo a ocasem všechny mušky zaháněl. “Kdo zažene víc mušek, je vítěz!!!“ zakřičel a točil se dokolečka jako pošuk. Mušek tu bylo požehnaně.

Tahle malá nestvůra z pekel mu pořád něco odpovídala a měla nějaké trapné na nervy jdoucí dovětky. To ho štvalo. Zavrčel na ni a lehce vycenil zuby, když mu řekla, že je blbec. Pak mu ale svitlo. Musíš ji furt urážet a ponižovat, ona neví, jak by na to měla reagovat!! Vítězně se pousmál a nasadil výraz, že je mu to všechno úúúplně jedno. Ve skutečnosti ale hořel vzteky. Tahle malá hnědá uhovněná sviňka ho pěkně rozčilovala. Nejradši by jí jednu pleskl! Jenže si pak představil, co by na to asi řekla máma a...a...radši jí nepleskl.
Jakmile se vydal pryč, ona se rozběhla za ním. Docílil tedy toho, co tak moc chtěl a o co se tolik snažil. Vyprovokoval ji k tomu, aby s ním spolupracovala a šla s ním hledat dárek. A pak tě nechám, ty malá zrůdičko, uprostřed údolí osamocenou! Meh! kdyby to šlo, vyrostly by mu teď čertovské růžky. Ohlédl se na ni a nakrčil posměšně jeden koutek tlamy, když ho chytila za ocas a cosi začala huhlat. “Ani ti nejde rozumět! Nauč se radši pořádně mluvit, ty neschopo!“ Slovo „neschopo“ na ni vyštěkl tak akčně a energicky, že na ni dolétly jeho sliny. Pak se rozklusal pryč, mířil do toho údolí, kde měl v plánu připravit rodičům něco pěkného. A věděl přesně, jak tuhle malou čarodějnici namotivovat, aby mu hezky pomohla. I když mu něco říkalo, že mu nebude pomáhat úplně tak podle jeho představ. “Tak utíkej rychleji néééé! Seš pomalá jak zácpa!!“ osočil se na ni a ještě zrychlil. Běhat, jó, to mu šlo. S obratností už to ale bylo horší. Valil se jako tunový medvěd a dupal hlasitěji než stádo slonů. Kdyby neměl les tak očíhnutý a neznal by ho od malička, jistojistě by vrazil do nějakého stromu.

>> údolí

Byla tak uřvaná! Totálně nesnesitelná! Mračil se na ni nejvíc, jak to dokázal. Až měl na čele vrásky. Navíc na ni tak kulil oči, že mu skoro vypadly z důlků. Kdyby mu vypadly, musel by je pak hledat a... a... to by šlo dost těžko, když by neviděl, kde je vlastně má hledat, že! Navíc by si je do těch důlků musel pak i zpátky nasadit, to by byl hardcore! “Jsi otravná!!! Sklapni!!!!“ zajčel na ni hlasitým burácivým tónem nazpátek, až se skoro otřásl les (řvát, to mu šlo!). Když ale nesklapla a opakovala mu „bla bla bla“, začal jí na to říkat: “sklapni, sklapni, sklapni, sklapni!“ opakoval to po stejnou dobu, jako opakovala ona to svoje. A pak na ni naštvaně zíral. To ona už ale začala trhat jakýsi seschlý nic, aby mu ukázala, že to jako umí. A pak se, dámička jedna, sebrala a začala zase odcházet. Etneyovi zacukaly svaly na nohou. Pak se ale začal smát. Chtěl ji ponížit. Chtěl ji vysírat tak, jako vysírala ona jeho! Nechtěl s ní ani za nic prohrát! “Haha!! Co to bylo!! Hááááh! Looool!“ vyřvával po lese. “Na víc se jako nezmůžeš? Takovej seschlej uprděnej koříneček?! To ses teda moc nepředvedla, hnědule!“ uchechtl se a vyzývavě na ni hleděl. Usmíval se, snažil se ji naštvat. “A zase zdrháš, no jasně. Nic víc neumíš a nemáš nic, co bys mi mohla ještě ukázat, tak zdrháš. Je to jasný. Ale já se s takovejma miminama, co nic neumí a jsou totálně neschopnýýýý!“ dal si tlapku před čumák a začal na ni dělat s vyplazeným jazykem „dlouhý nos“ (// tudle nudle...chápete ne :D). “NEBAVÍÍÍM! Bleeeh!“ znovu na ni vyplázl jazyk a pak hlasitě vydechl. Ta sprcha slov a ten adrenalin v žilách ho unavil. Pak se k ní otočil zády a začal odcházet. “Najdu se teda dárek pro mé rodiče sám, ty bys to stejně nezvládla. Nevím, proč se tu s tebou vůbec zdržuju. Ztrať se,“ odfrkl si a dělal, že ho už nezajímá. Kdyby však měla v plánu dál odcházet, nejspíš by na ni už použil svoji magii. Nehodlal s ní prohrát!

Sledoval ji a jeho výraz se měnil na čím dál tím víc otrávenější. Tohle vlče bylo extrémně otravné. Možná ještě otravnější než byl kdy jeho bratr. Povytáhl obočí, když schválně dupla tlapkou, a taky si dupl. Soutěž v dupání? Pak dupl znovu...a znovu...až začal dupat oběma tlapama zaráz, že nadskakoval nad zem, a dupal tak silně, že kolem jeho nohou létalo jehličí a kusy hlíny přímo na malé vlče. Pak toho nechal, zadýchaně si odfrkl a znovu k ní přikrčil hlavu. “Myslím, že jsem soutěž v dupané vyhrál!“ pronesl a vítězně vypjal hruď. Jsi prostě úžasný, pochválil sám sebe. Když pak vlčice začala kamsi ťapat, hleděl na její vzdalující se záda. “Dobře, tak mi to neříkej,“ odsekl. “Ale tím pádem hodně štěstí při hledání té tvojí Awnay, děvče!“ zakřičel za ní. “Myslel jsem, že mi třeba pomůžeš s dárkem pro mé rodiče, ale když jsi tak nemožná a blbá, tak si jdi, je mi to jedno! Stejně jsi k ničemu! A smrdíš! A taky...a taky...Jsi nekňubovská nekňuba! Určitě bys nezvládla utrhnout ani kytku!“ hulákal za ní. Ano, právě nadal vlčeti! Je to prostě skvělouš! Zvládl vynadat vlčeti! To se jen tak nevidí. Má prostě talent, to je jasné.

“Přišla? No, to vidím. Vyplašila jsi tady všechen hmyz a ptáky tím svým dupáním, no jen se podívej nahoru na stromy, jsou prázdné! Kvůli tobě!“ pohodil hlavou na stromy a tlapkou ukázal k obloze. Chvíli ji pobaveně pozoroval, ale když mu pak přikázala, aby ji odnesl k Awnay, vypoulil na ni své zlaté oči a lehce se zamračil. “Ohohoh dámo, tak počkat, já jsem se neztratil, pokud se nemýlím, ne?“ udělal k ní krok blíž a přikrčil se tak, aby měl čumák ve stejné výšce, jako byl ten její. A tak si hleděli oba dva z očí do očí. “Pokud chceš najít cestu k Awnay, měla by ses ke mně chovat slušně. Na mě nějaký příkazy nezkoušej, nebo ti taky dám nějaký příkaz, a to uvidíš, jak rychle ho splníš,“ dopověděl jí trochu nabručeným tónem hlasu, aby věděla, že si rozhodně nedělá srandu. Pak se narovnal, oklepal svůj kožich a hlasitě vzdychl. “Jak se jmenuješ? Jsi tady doma? Kde ses tu vůbec vzala? Ztratila ses? Kdo jsou tví rodiče?“ začal na ni chrlit otázku po otázce a celou tu dobu na ni zíral.

Z ničeho nic mu hlavou opětovně probleskl hlas, který před několika dny oznamoval výročí jeho rodičů. Lehce vykulil oči. Došlo mu, že jim chtěl sehnat nějaký dáreček, udělat nějaké překvapení. Ještě nikdy nic takové nedělal, ale byl si jistý, že by oba dva měli velkou radost... hlavně... chtěl udělat něco pro mámu. Když se nad tím tak zamyslel, často na ni byl vlastně sprostý a hubatý, prostě držka. Nechovala se k němu takhle chladně třeba proto, že on se takhle choval k ní? Chovala se k tobě takhle od malička, naprázdno mlaskl. Jo vlastně, mamka byla odjakživa takhle chladná. No, nicméně ještě je tu pořád Arcanus. Dokonalý prototyp vlka Asgaarského. Jednou by takový chtěl taky být. “Lucy,“ oslovil svoji družku, přičemž se jí láskyplně zahleděl do zelenkavých oček. Byla nádherná. “Vzpomněl jsem si, že jsem chtěl dát dárek svým rodičům. Jsou spolu už osm zim, to je opravdu hodně, co myslíš?“ pronesl, zatímco zvedal zadek ze země. “Hned se vrátím, ano? Jen něco rychle seženu. Napadlo mě, že bych mohl urafnout někde nějakou květinu nebo jim ulovit zajíce, v lovu jsem přece profík! Opravdu borec, nikdo mě v lovu netrumfne. Třeba na lov takových zajíců jsem opravdu frajer, jde mi to jak nikomu, kdyby mě viděla, jak u toho vždycky válím! Koukala bys!“ zazubil se na ni a nadšeně pohodil hlavou. Očka se mu leskla. Nu což, trošku si to sice poupravil, ale to nevadí, to už byla maličkost. “Hned se teda vrátím, jo? Klidně můžete začít s lovem, já vás najdu, ano? Vyčmuchám vás! Mám nos jako... jako... nosál Asgaarský,“ rázně přikývl několikrát po sobě hlavou, ještě jednou se zazubil a odběhl pryč.
Když kráčel lesem, přemýšlel, co přesně by vlastně rodičům mohl připravit. Co jim udělat nějaký romantický večer v údolí? Nanosit tam květinky, připravit uloveného zajíce, vyhnat mušky od jezírka...skvělý nápad! Zamířil si to tedy směrem k údolí. Zanedlouho však uslyšel dupání. Zastavil se, rozhlédl se po okolí a zlehka nakrčil nos. “Dupe to víc jak já,“ zamumlal tichounce. Nic a nikdo nedupe tolik jako ty! Ty jsi absolutní mistr v dupání! Král všech dupačů! Udupaný dupající dupálek! Nikdo tě nepředežene v soutěži o nejlepšího dupáka! pohodil zlehka hlavou. Ano! Tohle byla pravda! Kroky byly čím dál tím hlasitější, uvědomil si, že se ozývají přímo za jeho zády. Otočil se tedy, zaostřil zrak, a co neviděl...malé vlče! Zasmál se. “Ahoj dupálčice,“ pozdravil ji tiše. Vlčata mu nevadila. Jediné vlče, které mu v jeho životě vadilo, byl Sionn. No, možná i ti dva, co se právě narodili, ale ti byli ještě moc malinkatí, než aby ho mohli rozčilovat. Navíc se kolem nic zatím ani nikdo tak moc netočil, takže byl zatím v klidu. “Kde ses tu vzala?“ zajímal se hned a po očku se rozhlédl, aby se ujistil, že jsou tu opravdu jen sami dva.