Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Tahle malá nestvůra z pekel mu pořád něco odpovídala a měla nějaké trapné na nervy jdoucí dovětky. To ho štvalo. Zavrčel na ni a lehce vycenil zuby, když mu řekla, že je blbec. Pak mu ale svitlo. Musíš ji furt urážet a ponižovat, ona neví, jak by na to měla reagovat!! Vítězně se pousmál a nasadil výraz, že je mu to všechno úúúplně jedno. Ve skutečnosti ale hořel vzteky. Tahle malá hnědá uhovněná sviňka ho pěkně rozčilovala. Nejradši by jí jednu pleskl! Jenže si pak představil, co by na to asi řekla máma a...a...radši jí nepleskl.
Jakmile se vydal pryč, ona se rozběhla za ním. Docílil tedy toho, co tak moc chtěl a o co se tolik snažil. Vyprovokoval ji k tomu, aby s ním spolupracovala a šla s ním hledat dárek. A pak tě nechám, ty malá zrůdičko, uprostřed údolí osamocenou! Meh! kdyby to šlo, vyrostly by mu teď čertovské růžky. Ohlédl se na ni a nakrčil posměšně jeden koutek tlamy, když ho chytila za ocas a cosi začala huhlat. “Ani ti nejde rozumět! Nauč se radši pořádně mluvit, ty neschopo!“ Slovo „neschopo“ na ni vyštěkl tak akčně a energicky, že na ni dolétly jeho sliny. Pak se rozklusal pryč, mířil do toho údolí, kde měl v plánu připravit rodičům něco pěkného. A věděl přesně, jak tuhle malou čarodějnici namotivovat, aby mu hezky pomohla. I když mu něco říkalo, že mu nebude pomáhat úplně tak podle jeho představ. “Tak utíkej rychleji néééé! Seš pomalá jak zácpa!!“ osočil se na ni a ještě zrychlil. Běhat, jó, to mu šlo. S obratností už to ale bylo horší. Valil se jako tunový medvěd a dupal hlasitěji než stádo slonů. Kdyby neměl les tak očíhnutý a neznal by ho od malička, jistojistě by vrazil do nějakého stromu.

>> údolí

Byla tak uřvaná! Totálně nesnesitelná! Mračil se na ni nejvíc, jak to dokázal. Až měl na čele vrásky. Navíc na ni tak kulil oči, že mu skoro vypadly z důlků. Kdyby mu vypadly, musel by je pak hledat a... a... to by šlo dost těžko, když by neviděl, kde je vlastně má hledat, že! Navíc by si je do těch důlků musel pak i zpátky nasadit, to by byl hardcore! “Jsi otravná!!! Sklapni!!!!“ zajčel na ni hlasitým burácivým tónem nazpátek, až se skoro otřásl les (řvát, to mu šlo!). Když ale nesklapla a opakovala mu „bla bla bla“, začal jí na to říkat: “sklapni, sklapni, sklapni, sklapni!“ opakoval to po stejnou dobu, jako opakovala ona to svoje. A pak na ni naštvaně zíral. To ona už ale začala trhat jakýsi seschlý nic, aby mu ukázala, že to jako umí. A pak se, dámička jedna, sebrala a začala zase odcházet. Etneyovi zacukaly svaly na nohou. Pak se ale začal smát. Chtěl ji ponížit. Chtěl ji vysírat tak, jako vysírala ona jeho! Nechtěl s ní ani za nic prohrát! “Haha!! Co to bylo!! Hááááh! Looool!“ vyřvával po lese. “Na víc se jako nezmůžeš? Takovej seschlej uprděnej koříneček?! To ses teda moc nepředvedla, hnědule!“ uchechtl se a vyzývavě na ni hleděl. Usmíval se, snažil se ji naštvat. “A zase zdrháš, no jasně. Nic víc neumíš a nemáš nic, co bys mi mohla ještě ukázat, tak zdrháš. Je to jasný. Ale já se s takovejma miminama, co nic neumí a jsou totálně neschopnýýýý!“ dal si tlapku před čumák a začal na ni dělat s vyplazeným jazykem „dlouhý nos“ (// tudle nudle...chápete ne :D). “NEBAVÍÍÍM! Bleeeh!“ znovu na ni vyplázl jazyk a pak hlasitě vydechl. Ta sprcha slov a ten adrenalin v žilách ho unavil. Pak se k ní otočil zády a začal odcházet. “Najdu se teda dárek pro mé rodiče sám, ty bys to stejně nezvládla. Nevím, proč se tu s tebou vůbec zdržuju. Ztrať se,“ odfrkl si a dělal, že ho už nezajímá. Kdyby však měla v plánu dál odcházet, nejspíš by na ni už použil svoji magii. Nehodlal s ní prohrát!

Sledoval ji a jeho výraz se měnil na čím dál tím víc otrávenější. Tohle vlče bylo extrémně otravné. Možná ještě otravnější než byl kdy jeho bratr. Povytáhl obočí, když schválně dupla tlapkou, a taky si dupl. Soutěž v dupání? Pak dupl znovu...a znovu...až začal dupat oběma tlapama zaráz, že nadskakoval nad zem, a dupal tak silně, že kolem jeho nohou létalo jehličí a kusy hlíny přímo na malé vlče. Pak toho nechal, zadýchaně si odfrkl a znovu k ní přikrčil hlavu. “Myslím, že jsem soutěž v dupané vyhrál!“ pronesl a vítězně vypjal hruď. Jsi prostě úžasný, pochválil sám sebe. Když pak vlčice začala kamsi ťapat, hleděl na její vzdalující se záda. “Dobře, tak mi to neříkej,“ odsekl. “Ale tím pádem hodně štěstí při hledání té tvojí Awnay, děvče!“ zakřičel za ní. “Myslel jsem, že mi třeba pomůžeš s dárkem pro mé rodiče, ale když jsi tak nemožná a blbá, tak si jdi, je mi to jedno! Stejně jsi k ničemu! A smrdíš! A taky...a taky...Jsi nekňubovská nekňuba! Určitě bys nezvládla utrhnout ani kytku!“ hulákal za ní. Ano, právě nadal vlčeti! Je to prostě skvělouš! Zvládl vynadat vlčeti! To se jen tak nevidí. Má prostě talent, to je jasné.

“Přišla? No, to vidím. Vyplašila jsi tady všechen hmyz a ptáky tím svým dupáním, no jen se podívej nahoru na stromy, jsou prázdné! Kvůli tobě!“ pohodil hlavou na stromy a tlapkou ukázal k obloze. Chvíli ji pobaveně pozoroval, ale když mu pak přikázala, aby ji odnesl k Awnay, vypoulil na ni své zlaté oči a lehce se zamračil. “Ohohoh dámo, tak počkat, já jsem se neztratil, pokud se nemýlím, ne?“ udělal k ní krok blíž a přikrčil se tak, aby měl čumák ve stejné výšce, jako byl ten její. A tak si hleděli oba dva z očí do očí. “Pokud chceš najít cestu k Awnay, měla by ses ke mně chovat slušně. Na mě nějaký příkazy nezkoušej, nebo ti taky dám nějaký příkaz, a to uvidíš, jak rychle ho splníš,“ dopověděl jí trochu nabručeným tónem hlasu, aby věděla, že si rozhodně nedělá srandu. Pak se narovnal, oklepal svůj kožich a hlasitě vzdychl. “Jak se jmenuješ? Jsi tady doma? Kde ses tu vůbec vzala? Ztratila ses? Kdo jsou tví rodiče?“ začal na ni chrlit otázku po otázce a celou tu dobu na ni zíral.

Z ničeho nic mu hlavou opětovně probleskl hlas, který před několika dny oznamoval výročí jeho rodičů. Lehce vykulil oči. Došlo mu, že jim chtěl sehnat nějaký dáreček, udělat nějaké překvapení. Ještě nikdy nic takové nedělal, ale byl si jistý, že by oba dva měli velkou radost... hlavně... chtěl udělat něco pro mámu. Když se nad tím tak zamyslel, často na ni byl vlastně sprostý a hubatý, prostě držka. Nechovala se k němu takhle chladně třeba proto, že on se takhle choval k ní? Chovala se k tobě takhle od malička, naprázdno mlaskl. Jo vlastně, mamka byla odjakživa takhle chladná. No, nicméně ještě je tu pořád Arcanus. Dokonalý prototyp vlka Asgaarského. Jednou by takový chtěl taky být. “Lucy,“ oslovil svoji družku, přičemž se jí láskyplně zahleděl do zelenkavých oček. Byla nádherná. “Vzpomněl jsem si, že jsem chtěl dát dárek svým rodičům. Jsou spolu už osm zim, to je opravdu hodně, co myslíš?“ pronesl, zatímco zvedal zadek ze země. “Hned se vrátím, ano? Jen něco rychle seženu. Napadlo mě, že bych mohl urafnout někde nějakou květinu nebo jim ulovit zajíce, v lovu jsem přece profík! Opravdu borec, nikdo mě v lovu netrumfne. Třeba na lov takových zajíců jsem opravdu frajer, jde mi to jak nikomu, kdyby mě viděla, jak u toho vždycky válím! Koukala bys!“ zazubil se na ni a nadšeně pohodil hlavou. Očka se mu leskla. Nu což, trošku si to sice poupravil, ale to nevadí, to už byla maličkost. “Hned se teda vrátím, jo? Klidně můžete začít s lovem, já vás najdu, ano? Vyčmuchám vás! Mám nos jako... jako... nosál Asgaarský,“ rázně přikývl několikrát po sobě hlavou, ještě jednou se zazubil a odběhl pryč.
Když kráčel lesem, přemýšlel, co přesně by vlastně rodičům mohl připravit. Co jim udělat nějaký romantický večer v údolí? Nanosit tam květinky, připravit uloveného zajíce, vyhnat mušky od jezírka...skvělý nápad! Zamířil si to tedy směrem k údolí. Zanedlouho však uslyšel dupání. Zastavil se, rozhlédl se po okolí a zlehka nakrčil nos. “Dupe to víc jak já,“ zamumlal tichounce. Nic a nikdo nedupe tolik jako ty! Ty jsi absolutní mistr v dupání! Král všech dupačů! Udupaný dupající dupálek! Nikdo tě nepředežene v soutěži o nejlepšího dupáka! pohodil zlehka hlavou. Ano! Tohle byla pravda! Kroky byly čím dál tím hlasitější, uvědomil si, že se ozývají přímo za jeho zády. Otočil se tedy, zaostřil zrak, a co neviděl...malé vlče! Zasmál se. “Ahoj dupálčice,“ pozdravil ji tiše. Vlčata mu nevadila. Jediné vlče, které mu v jeho životě vadilo, byl Sionn. No, možná i ti dva, co se právě narodili, ale ti byli ještě moc malinkatí, než aby ho mohli rozčilovat. Navíc se kolem nic zatím ani nikdo tak moc netočil, takže byl zatím v klidu. “Kde ses tu vzala?“ zajímal se hned a po očku se rozhlédl, aby se ujistil, že jsou tu opravdu jen sami dva.

Usmíval se na ni. Celou dobu se usmíval. V jeho očích se zračilo štěstí, spokojenost a radost. Cítil se zvláštně. Pořád si nemohl zvyknout, že má partnerku. Už nikdy na nic nebude sám, teď na všechno budou dva. Společně. Vždy si podají vzájemně pomocnou tlapku a budou se na sebe moci spolehnout. Sklopil pohled k zemi a zahleděl se na své tlapky. Pravou nožkou zašoural o vlhkou hlínu, poté pohled zvedl k Lucy. “Půjdu s tebou kamkoliv budeš chtít,“ hlesl a nechal se od ní na rozloučení oblíznout. “Počkám tady,“ slíbil.
Zatímco Lucy řešila lov s jeho otcem, on se zahloubal do svých myšlenek a vzpomínek. Samozřejmě mu na mysli stanula i vzpomínka na Casipu. Kde jí asi byl konec? Žije ještě? Pokud ano, jak se jí asi daří? V dálce pozoroval svého tátu a svoji nynější partnerku. Brzy by to měl všem v rodině řádně oznámit. Matce už to sice řekl, ale i tak by to mělo mít trochu úroveň a nějaký řád, tohleto speciální oznámení. Když se Lucy vracela, připojil se k ní právě ve chvíli, kdy se po lese rozplynulo její krásné (na poslech příjemné) vytí. “Tak co, všechno jsi domluvila?“ zeptal se jí a lehce se o ní otřel svým bokem. Byl neuvěřitelně šťasten, srdce mu stále radostně poskakovalo a ne a ne se uklidnit! Řádně se posadil dle společenských stanov po boku své partnerky a poklidně pozoroval své okolí. Začali se tu shromažďovat různí vlci, včetně Laury, kterou dlouho neviděl. Zavrtěl na ni ocasem. "Lauro!" oslovil ji, kdyby si ho náááhodou nevšimla a jeho přítomnost zazdila. Měl v plánu se s ní pak sejít a promluvit si. A pak tu byl jakejsi hnědouš, jehož jméno si právě teď nevybavoval. Ale měl hezký kožich. Samozřejmě ale ne tak moc hezký, jako měla jeho Lucy nebo on sám. Když si ho nepamatuju, určitě nestojí za řeč. Asi je to nějakej lempl...nýmand...jinak bych si ho pamatoval, ušklíbl se a pobaveně zamlaskal nad svým vlastním uvažováním. A pak... a pak... ségra. A taky Sionn. Zůstal na něj němě zírat, neřekl na jeho maličkost ani slovo. Popravdě nevěděl, co by měl říct.

Pak ale uslyšel volání. Na nic nečekal, a hlasitě na něj odpověděl: “Lucy!“ Rozhlížel se všude možně kolem sebe a divoce při tom pochodoval na místě, jakoby mu šlo o život. Vylekal ho až dunivý zvuk dopadu. Otočil se tedy o 180 stupňů, tedy přímo za sebe, a uviděl jeho milou ležet na zemi. Zasmál se. “Jééé, co tu ležíš jako rozplácnutá žába bez orgánů a vnitřních šťáv, Lucyinko?“ zazubil se na ni a nabídl jí pomocnou tlapu právě ve chvíli, kdy se zvedala. Byl rád, že ji vidí. Moc rád. Jakmile stála na nohou, zahleděl se jí do očí. Miloval její oči. Byly tak hluboké a… prostě nádherné. Usmál se na ni. “Hm?“ hlesl tiše, aby jí dal najevo, že ví, o co se jedná a že ji poslouchá. Navíc, přesně na tohle on čekal!! Okamžitě se mu stáhl žaludek a začal ho šimrat. Bál se. Sice odhadoval, co tak jako zhruba Lucy řekne, ale i tak měl značné obavy. Hodně těžce by nesl, kdyby ho odmítla…
Stál tam, díval se na ni a čekal, co z ní vyleze. Poslední dobou Etney působil a choval se jinak. Jakoby snad aspoň trošku dospěl. Možná, že na něj měla vliv Lucy. Dobrý vliv. Pootevřel tlamu při slově „partnerka“ a zatajil dech. A když vykřikla několikrát to úžasné slůvko „chci“, vykulil očiska. “Vá-vážně?!“ vyštěkl tak prudce, až se mu z toho rozjely na mírně blátivém povrchu tlapy od sebe. Měl nervy. Byl tak… radostný a přitom vyděšený. Klepaly se mu svaly. Tohle pro něj byla neuvěřitelně emočně vypjatá chvíle. Mám partnerku, proběhlo mu myslí, ale to už se na něj Lucy navalila a přitiskla se k němu. Udělal krok zpět, protože ho mírně tím navalením se žduchla, nicméně byl to přece kus vlka, že ano! Jen tak něco ho nepoloží! Opětoval jí objetí, a ještě stále pracně vstřebával momentální situaci. Bylo to pro něj náročné, neměl s ničím takovým zkušenost. S Casipou to tehdy bylo jiné… byl mladý, poťouchlý a rozhodně ne zamilovaný. Kdežto Lucy… na ní mu záleželo poslední dobou snad nejvíc ze všech vlků, kteří se v jeho životě vyskytovali. “Lucy,“ zašeptal tiše. Noční ticho rušili jen oni dva. “Moje malá Lucy,“ hlesl už o kapku hlasitěji, nicméně pořád šeptem. Přitiskl se k ní ještě více a křečovitě zavřel oči. Měl radost. Strašnou radost! Skoro se mu z této úžasné chvíle nahrnuly slzy do očí, ale ubránil se jim! Oči se mu tedy jen mírně leskly. Byli spolu tak roztomilí. On byl oproti ní daleko větší (jak výškově tak i do stran), byl mohutný. Pořádný kus vlka. A ona? Byla jako taková jeho malá křehká princezna. “Budu se o tebe pořád starat. Vždycky. Nikomu nedovolím, aby na tebe byť jen vztáhl tlapku, slibuju!“ promlouval k ní stále v tom stejném zamilovaném objetí, ze kterého sršela spousta různých emocí. “Ochráním tě před vším zlem, které na světě existuje. Budeš vždycky moje princezna. Moje nejvíc… moje všechno,“ dopověděl, odtáhl se od ní a udělal krůček vzad. Usmíval se. Byl nadmíru šťastný a spokojený. “Eh, ano,“ zasmál se a při puse přivřel oči. “Nemůžu tomu uvěřit, pořád to ještě zpracovávám,“ přiznal se. “Ale od první chvíle, co jsem tě potkal, jsem se do tebe šíleně zamiloval,“ sklonil hlavu mírně k zemi a u toho se uculil. Tohle byla ta nejkrásnější a nejúžasnější chvíle jeho života. On a Lucy. Pár. Partneři…

Ani si neuvědomil, že je noc. Jak vycházel z jeskyně, byl tak zahloubaný do svých myšlenek, že prostě jen šel a nevnímal okolí. Až když delší dobu nemohl najít Lucy, uvědomil si, že je všude kolem něj černočerná tma. Vzhlédl nahoru, jestli neuvidí měsíc, ovšem vysoké listnaté stromy, které tu stály už stovky let, zahalily oblohu svými korunami a nedovolily nikomu prohlédnout skrze ně. Potichu vzdychl. V lese bylo strašné horko, takové jako dusno. A navíc, když se zaposlouchal do okolních zvuků, zaslechl lehké hřmění někde v dálce. Odvodil si tedy, že měsíc určitě svítit nebude. Obloha nahoře bude určitě zatažená, pokrytá tmavými mraky, které jistojistě budou nacucané vodou. Ač během dne pršelo a byla velká bouře, pochyboval o tom, že by to z mráčků všechno vyprchalo. Ani omylem. Když zafoukal lehký větřík, popadaly na něj velké kapky vody, které se uchytily na listech, když během dne tak divoce pršelo. Oklepal se, oblízl si čenich a znovu se nadechl. Chtěl najít svoji milou. V lese bylo ovšem opravdu šílené horko, měl dojem, že je tu snad 40 stupňů. Parno a dusno ho celého obklopovalo, cítil se jako v pasti. Zužovalo ho. Chtěl někam mimo les, a to rychle! Začínal mít pocit, že se nemůže nadechnout. Krátce zalapal po dechu a sklonil hlavu. Najednou se cítil unavený. Tohle všechno ale opravdu bude z toho mizerného počasí! Les držel to parno hluboko uvnitř sebe a koruny stromu mu nedovolily tento les opustit. A tak se tu ten těžký vzduch nacucaný pouštním horkem držel dál a dál.

// VLA: 4) POST

<< úkryt

Z úkrytu odcházel v dobrém rozpoložení. Byl opravdu moc rád, že to s jeho matkou dopadlo tak, jak to dopadlo. A vlastně, když se nad tím zamyslel, byl moc fajn i fakt, že se Awnay vrátila domů. Budou tu zase spolu, přesně jako za starých časů. Pousmál se. Lehce ho šimralo v žaludku. Byl happy. Vesele si poskakoval od jeskyně hlouběji do lesa a pokukoval po své drahé Lucy. Co mi asi tak řekne na tu záležitost, o které jsme spolu mluvili? napadlo ho. Odhadoval však, že mu sdělí něco pozitivního, protože předtím, když to na ni vytasil před tou jeskyní, byla tak roztomilé zaskočená, a přitom vypadala potěšeně! Těšil se. Měl zase nabitý dojem, že ho život baví a že je všechno totálně skvělý a bezchybný. A tak si ťapal, občas zavolal její jméno, a stále po ní pokukoval.

// 332

Awnay se nakonec odklidila do vedlejší místnosti, za to byl Etney moc rád. Nechtěl, aby slyšela do detailu vše, co matce říká, za co se jí omlouvá a jak si vylívá srdíčko. Ohlédl se za ní a tiše si povzdechl. Teď se cítil trochu lépe, byl více klidný. Jak tu bylo tolik vlků a každý na něj čuměl, hrozně ho to deprimovalo a znervózňovalo. Podíval se na mámu, a když začala mluvit, zastříhal oušky, aby jí dal najevo, že vnímá každičké její slovo. Když z ní vzešlo, že ho ráda má, blesklo mu radostně v očích. Srdíčko se mu rozbušilo a ocásek rozkmital. Pohodil na ni vesele hlavou a koutky mu vyjely do mírného úsměvu. “To mám, opravdu!“ podotkl, že jeho zájem o Asgaar stále přetrvává. Pak mu však její další řeč, která ale byla pravdivá, vzala trochu vítr z plachet. Sklopil pohled k zemi a jemně přikývl. “Ano, já vím,“ podíval se jí do očí, aby si Elisa byla jistá, že si toho, co udělal, je vědom. Jestli ho to ale vnitřně nějak mrzelo či hryzalo, tím si on jistý nebyl. Proto k tomu také nic víc neřekl. Chtěl se usmířit jen s ní, na ničem jiném mu teď nezáleželo. A Sionn? Ten u něj byl až na posledním místě. “Dobře, postarám se o ni. A jak vypadá? Abych ji vůbec mohl najít!“ zazubil se. “Jo a víííš co?“ laškovně se pousmál a udělal k ní krok blíž. “Mám asi partnerku!“ pošeptal důrazným hlasem. Pak od ní ustoupil vzad, usmívajíc se jak měsíček na hnoji, a ještě chvíli ji pozoroval. “Tak já poběžím, ano? Slíbil jsem Lucy, že s ní půjdu lovit,“ pověděl, zamával ocáskem a ještě jednou svoji matku obdaroval upřímným radostným úsměvem. “Tak zatím ahoj!“ štěkl, pohodil hlavou a rozklusal se pryč. Byl moc rád, že se tohle vše vyřešilo, tížilo ho to. Moc. Na Awnay teď zcela zapomněl. Vykouřila se mu její přítomnost z hlavy. (// :D)

>> Asgaar

// 331

Zezadu k němu přiťapala Lucy, které už to zde v jeskyni zřejmě přišlo dlouhé, takže mu oznámila, že počká venku. Byla tulivá, oznámila mu to zvlášť milým způsobem. Při jakémkoliv jejím dotyku ho příjemně zašimralo v bříšku. Usmíval se. Poslouchal její tichý tón hlasu, do kterého se postupem času bláznivě zamiloval. Koutkem oka na ni pohlédl právě ve chvíli, kdy se chystala odejít. Ještě ho pohladila svým ocáskem a pak se vydala ven z jeskyně. “Rád se k vám přidám, Lucyinko, těším se! Najdu tě!“ vyprovodil ji z úkrytu energickým tónem hlasu. Potom si však potichu sám pro sebe dodal: “I když si nejsem jistý, jestli vám při tom lovu k něčemu budu, hehe,“ tiše vzdychl. Věděl, že zrovna lov nebyla jeho nejsilnější stránka. Byl na to moc medvědovitý a neohrabaný.
Pohled vrátil zpět na svoji matku, to stejné i myšlenky a pozornost. Prohlédl si ji, pak malá narozená vlčata…teda, jeden z nich byl opravdu pořádný špekáček! Mírně se poušklíbl, díky bohu, že on byl pořádný svalovec, ne tukan. “Ani omylem!“ problesklo mu hlavou. Vyjukaně s sebou trhl. Co to bylo?! Očima zatěkal po místnosti. Nebyl si vědom toho, že by si něco takového pomyslel! “Neumí se bránit, ani trošičku!“ A znovu. V krátké chvíli hned 2x po sobě se mu hlavou prohnaly podivné hlasy. Jakoby slyšel něčí myšlenky nebo co. Podivné! Hned na to se ale ozval Sionn, který jim oznámil, že vlčata vezme ven on. Jak zaslechl větu, kterou pronesla jeho matka, lehce posmutněl. Ne navenek, spíše uvnitř sebe. Zajímalo ho, jestli se o ně taky tak strachovala, hlídala je a pečovala o ně, když byli malincí. Už se nadechoval, že se s ním „rozloučí“, jak se sluší a patří, že ano. Zaslechl však něco, co ho rozrušilo. Velmi rozrušilo. V očích se mu zaleskl vztek. Jak jako „nebudu moct“?! zamračil se. A v tu ránu si to všechno propojil dohromady. Tohle všechno byly Sionnovi řeči. On si všechno tohle myslel v hlavě a vyskočil tak prudce na nohy proto, aby mohl ty malý zjevy ochránit! Ohlédl se na něj a lehce vycenil nakrkle zuby. To ale nemohla matka ani sestra vidět. Ty malej skrčku. Proradná hyeno! Budeš ze mě dělat vrahouna vlčat?! Já jsem vrahoun Sionna, ne všech vlčat na Gallirei! Já ti ukážu, jen počkej. Ukážu ti, jak se budu o ty malý uprděnce starat! Předvědu ti to! Nahněvaně ještě chvíli zíral na jeho vzdalující se maličkost, až zmizel za stěnou. Stiskl zuby pevně k sobě, takže mu ztvrdly rysy ve tváři. Hajzl, nakrčil jemně jeden koutek na tlamě. “Arcanus, poslal ho sem, koukl, promluvil," dál se mu hlavou ozývaly už jen úryvky cizích myšlenek. Měl toho dost! Rozbolela ho z toho hlava. Vypoulil oči na matku. Jak uviděl její chladný pohled plný nezájmu, odvodil si, že tyhle kousky myšlenek patří jí. Znovu se v ní zklamal. “Přišel jsem za tebou sám!“ ohradil se a uraženě odvrátil na moment pohled jinam. Tím jí i prozradil, že nově vládne magii myšlenek.
Když už to vypadalo, že se to v jeskyni uklidnilo a konečně bude moci s mámou probrat to, co chtěl, podivně jej zamrazilo v zádech. Naježily se mu z toho chlupy. Celý se otřásl. Měl dojem, jakoby s ním někdo chtěl manipulovat přes jeho myšlenky. Stejný pocit jako tehdá, co použil na matku magii příkazu. Také ho podivně zamrazilo na týlu a v zádech. Nevěřícně a podezíravě prozkoumal pohledem nejdříve matku, a pak i svoji sestru. Když ale vystartovala, že půjde taky, bylo mu okamžitě jasně, že to byla ona. Ona má příkaz?! Od kdy, do pekla?! zašklebil se na ni. Chtěl tu být sakra sám, tak proč jeho hloupá sestra neodešla ven? Vztek v něm opět začínal bublat. A ještě víc probublával ve chvíli, kdy si všiml, že má kolem nohou jiskřičky a je rozrušená. Pak zaslechl její myšlenky: “Pokrytec a sobec!“ Vytřeštil oči. Byl na sestru tak vytočený, že na ni nevědomky použil magii, o které ani nevěděl, že ji vlastní. Awnay ucítila nečekané šlahnutí bleskem přímo do jejího stehna, které následně probilo celým jejím tělem. On to ale nechápal, nevěděl, že použil svoji novou magii elektřiny. Když si však vzpomněl, co mu řekla za větu, to její „chovej se“, jakoby snad ona byla někdo a on nikdo, znovu se vytočil. A tentokrát sestru znovu šlahl jeho proud, dokonce šel i vidět, protože ve stejnou chvíli, kdy se zaleskl proud u ní, zaleskly se mu i malé jiskry elektřiny kolem tlapek. Vzápětí si uvědomil, že to dělá on. Ustoupil pár kroků vzad a podíval se na mámu. Byl z toho pořádně vykolejený. Nedalo mu to ale, a rozhodl se, že sestře vtiskne do hlavy příkaz, kterému vládl od mala. Magie příkazu ho opravdu bavila. “Hleď si svého, Awnay! Zatraceně! Jdi o kus dál!“ Zahleděl se na ni svýma jasnýma očima, aby věděla, že to byl on. “Nech nás tady!“ dodal ještě.
Když se ale vše kolem i včetně něj uklidnilo, a matka ho vyzvala, ať mluví, znervózněl. Přerývavě se nadechl. “Mami já,“ ztichl, protože přemýšlel, jak začít. Sklopil pohled k zemi a vrátil ho do jejích očí až ve chvíli, kdy zase začal mluvit. “Chtěl jsem… Právě jestli jako… Máš mě ještě ráda?“ udělal malý krůček k ní a s obavami v očích na ni hleděl. Bál se odpovědi. Upřímně se snad poprvé v životě bál nějaké odpovědi. Na tomhle mu ale moc záleželo. “Nevím, jestli mě doma ještě chceš. A… Já bych tu asi…No…Chtěl bych…Totiž přál bych si zůstat tu s vámi dál. Mrzí mě, že poslední dobou jsem doma moc nebyl, ale pokusím se to všechno napravit!“ ze začátku mluvil přerušovaně a dost nejistě, ale postupně se to zlepšovalo a jeho hlas nabíral na energii a intenzitě. “Třeba bych se mohl starat o vlčata… Nebo… Nebo chodit na lov! Pomůžu vám!“ přislíbil se. Pak ale sklopil pohled stydlivě k zemi a svůj hlas výrazně ztišil. “A taky… opravdu… totiž…já tě mám rád, mami,“ a pak zůstával zírat pořád na zem, protože se bál zvednout oči výš.

// VLA: 3) MAGIE

// 330

Líbilo se mu, jak Lucy svým návrhem vykolejil, bylo to opravdu roztomilé. Ohlédl se přes rameno, aby ji mohl zkontrolovat, jestli tam je a čeká na něj. Čeká! Uvnitř sebe byl šťastný, a to velmi. Konečně našel vlčici, která mu plně rozuměla a respektovala ho. Nevěřil by, že by se do ní na první pohled zakoukal, protože tehdy na Ježčí mýtině mu nepřipadala tak mega moc výjimečná. Byla krásná, to ano, ale prostě by nečekal, že ta jiskřička tak rychle a snadno přeskočí. Zamiloval se. Věděl to. Upřímně se do ní zamiloval. Však když na ni koukal, jeho pohled byl úplně jiný, než když se koukl na kohokoliv jiného. Kdykoliv a kdekoliv. Když se koukal na ni, jeho pohled byl rozněžnělý, jakoby přímo roztával. Navíc se na ni nemohl vynadívat. Věnoval jí krátký úsměv, zastříhal na ni oušky a pak pohled zase vrátil před sebe na místo, kde ležela jeho matka.
Upřímně, překvapilo ho, jak chladně na jeho příchod zareagovala. Jakoby ho viděla včera. Nebo možná, jakoby vůbec nepostřehla, jakou dobu byl pryč. Přesně tohle bylo to, proč s ní prostě nemohl dobře vycházet. Cítil, jak to v něm zase vře. Jak se mu rozehřála krev a jak v něm začal bublat vztek. Uklidni se. Je tu Lucy. Neztrapni se před ní. Přišel jsi sem s dobrým úmyslem, nepokaz to! Nepokaz si to! Dobrý úmysl, dobrý úmysl, dobrý úmysl! vyčerpávalo ho to. Musel se šíleně přemáhat, ale díky stálému opakování si, že se sem nepřišel pohádat, nakonec vykouzlil na tváři malý úsměv. Sice dost umělý, ale přece jen tam byl. “Eh, no, to je...“ začal ze sebe tlačit nějakou reakci. Moc mu to ale nešlo, mluvil strašně ztěžklým hlasem a ještě k tomu dost přerušovaně. Navíc, když zabrousil očima po jeskyni, uvědomil si, kolik tu vlastně je vlků, a to mu bylo ještě více nepříjemné, než ta situace s matkou. Zatěkal očima z vlčat na matku a zase zpět, a pak tiše vzdychl. Svěsil hlavu k zemi, takže mu vykoukly lopatky nahoru. “Je to...no to...fakt...paráda,“ dokončil ztěžklým tónem hlasu to, o co se celou dobu snažil. Jde ti to dobře, pokračuj! musel se v mysli pořád chlácholit a podporovat, aby tuhle situaci vůbec nějak přežil. Usmířit s matkou, nezapomínej! Tvůj hlavní cíl, promluvit si a usmířit se s matkou, proto jsi sem přišel! Nebaví tě být pořád sám, pamatuješ? Nechceš strávit zbytek života sám bez rodiny! Rodina je všecko! Odvrhli tě, nechtějí tě, musíš si to tady s nimi vyřešit, než bude pozdě! Zatímco mu mozek pracoval na plné obrátky, až se z něj skoro kouřilo, stál tam jako blbeček a civěl na ta malá vlčata tím svým klasickým divným, možná nyní i prázdným pohledem. “Takže...sourozenci, že?“ vysoukal ze sebe dalších pár krátkých slůvek. Opravdu nebyl ve své kůži. Tohle nebylo jeho klasické chování, vždyť vždycky byl hrozně upovídaný, hlučný, všude ho bylo plno a navíc! Na všechno měl v zásobě nějakou svoji chytrou odpověď. A teď? Teď tu stál, s ocasem staženým a ušima sklopenýma, a ztrapňoval se před celou svojí rodinou. A to ani nevím, jestli od otce ví, jak jsem tehdá odnesl toho pekelného zkurv...eh...malého...brášku...miláčka...cukrouška, hehe, cukly mu naštvaně koutky tlamy. Jeho roztřesené nervy začaly zase bušit na polorozpadlé dveře. Držel je sice pod zámkem svojí vůlí hluboko v sobě, ale kdykoliv se podíval na malá vlčata nebo periferně zahlédl bílého vlčka, rozpumpovala se mu krev a jakoby, ta červená tekoucí svině, napomáhala těm nervům ven z vězení. “Prima. Jsou...moc...krásní,“ zabrumlal skrze zatnuté zuby, ale znovu se pokusil vykouzlit úsměv na tváři. Tolik sebeovládání! Takhle se snad ještě nikdy nechoval. Že by u něj opravdu nastala změna? Že by vyrostl? Nebo že by na něj měla vliv jeho milá malá Lucy? A nebo snad stále fungovala čarovná magie bílého božského vlčka Života, u kterého byl nedávno? Kdo ví. Každopádně opravdu nepodnikal žádné neuvážené kroky tak, jako kdykoliv předtím. Soustředil se a bylo na něm poznat, že se moc snaží. I když mu to bylo proti srsti. Celá tahle situace byla nepříjemná. Navíc se tu začínalo i blbě dýchat. Mrskl ocasem, naprázdno mlaskl a odvrátil od matky pohled. “H-hoj,“ broukl s rázným pohozením hlavou směrem k Sionnovi a své sestře, na kterou se mimochodem i pousmál. Ne nuceně, tentokrát upřímně a uvolněně. Pak se ještě ohlédl na Lucy, jestli tam stále je. Hlasitě vzdychl. Možná, když ji tam uviděl, se maličko uklidnil a také uvolnil. Jakoby mu dodala novou sílu. Možná, že mu opravila tu rozbitou bránu uvnitř něj, která držela nervy pod zámkem. Pohled převedl zase zpět na matku a zašoural tlapou o zem. Přemýšlel, co by teď měl vlastně říct. “Takže bych teď měl...asi...možná že...měl bych ti...pogratulovat?“ naklonil hlavu lehce do strany. Měl bys teď asi opravdu pogratulovat k narození těch nových hajz...eh...harant...teda...tvých souroz...miláčků, bilo se to v něm, ale zatím naštěstí vítězil pořád jeho skromný rozum. “Takže...Ať se jim v jejich krát...eh...teda...krásném životě daří,“ zatěkal znovu žlutýma očima nervně po jeskyni, ale pak se na matku dlouze zazubil. Dobře ty! Krátce zavrtěl ocasem. “Já jsem ale mami...popravdě jsem přišel za tebou, abych si s tebou mohl to...víš jak...“ odvrátil pohled pryč z jejích rudých očí. “No promluvit. O samotě. Jen s tebou. Máš teď náladu nebo... Nebo mám přijít jindy?“ koukl na ni zase zpět. “Nebo jestli... jestli se mnou vůbec chceš mluvit,“ dodal. Hlas u poslední věty o hodně ztišil. Skoro jen tak, aby to slyšela pouze Elisa. Nepyšnil se tím, že je s rodinou rozhádaný a nevychází s ní dobře. Poslední dobou si uvědomoval, že rodina je všechno, že by byl bez ní nahraný, osamocený a nechtěný. Chtěl si to u nich spravit, jenže to šlo fakt tak těžko. Stálo ho to hroznou energii. Ale už se tak jednou rozhodl, takže to prostě udělá! Dotáhne to až do konce. “Takže bychom teda mohli vzít společně ta...malá...vlčata,“ pohodil na ně hlavou. Kdykoliv mluvil o svých „sourozencích“, nasíral se a musel se krotit. Naštěstí mu to šlo dobře a ani se mu u toho nijak neměnil výraz ve tváři. “No společně ven, víš co. No a tam bychom mohli...mohli bychom si spolu promluvit. Jako...matka a ...jako...jako její syn?“ tázavě na ni koukl. “Chtěl bych tam být jen s tebou,“ dodal. Přál si, aby všichni přítomní odešli pryč a nebo zůstali připlácnutí na stejném místě tady uvnitř v jeskyni. Ta mrňata mu u rozhovoru nevadila, protože stejně byla hloupá, dle jeho mínění, a vůbec by nevěděla, o čem se bude s matkou bavit.

// VLA: 4) POST

// 329

<< Asgaar

“Lovit?!“ odpověděl šokovaně. Zastavil svůj krok kousek před jeskyní. Rozhodl se, že tohle s Lucy vyřeší ještě předtím, než do ní vstoupí. “Ne Lucy, lovit ne,“ zavrtěl hlavou. Nyní už pobaveně, ne šokovaně. Protočil zlehka oči a povzdechl si. Nutila ho znovu tohle říkat. Znovu to popisovat a vyptávat se na to, bylo mu to nepříjemné. “Myslel jsem jako... chápeš...“ pohodil hlavou a pohledem se jí ptal, jestli už jako chápe. “No chápeš... jako tohle...“ celý se ošil. Když to ale vypadalo, že pořád nechápe, udělal táhle “jééééžiš!“ Nechtělo se mu to říkat nahlas, ale zřejmě nebyla jiná možnost. “Lucy, no jestli to se mnou nechceš zkusit táhnout, ne? Táhnout za jednu tlapku, rozumíš? Být dvojička se mnou...My dva, spolu...jako...no chápeš...partneři,“ odvrátil pohled do strany hned, jak tohle vyslovil, a raději se stydlivě rozešel do té jeskyně. Po prá krocích se ale zastavil a ještě se za ní ohlédl. “Lucy, nech si klidně chvíli na rozmyšlenou, povíš mi to, jak odejdeme z jeskyně, dobře?“ A pak se zase rozešel. Srdíčko mu bušilo, byl z toho rozhovoru značně nervózní. Kdo by to do něj byl řekl, že bude tak stydlivý, co se tohoto tématu týče? A nebo že by se styděl jen před Lucy? Ach, citlivý to vlček.
“Já ho neznám, Lucy,“ zabručel směrem dozadu k ní, zatímco pokračoval klidným tempem dopředu, kde by měl nalézt pravděpodobně svoji matku. “Nikdy jsem s ním netrávil čas, a popravdě ani nechci. Nemám ho rád. Je to rozmazlený fracek,“ bručel dál. Na jeho tónu bylo poznat, že to myslí zcela vážně. “Je to trouba. Navíc cítím, že kvůli němu bych mohl přijít o Alfa trůn. A to nechci. A taky ho oba rodiče milujou daleko víc jak mě!!“ odfrkl si, zamračeně se na ni ohlédl a svěsil hlavu dolů, takže protáhl svůj krk a vystouply mu lopatky více nahoru. Zhluboka se nadechl, cítil zde totiž více pachů. Rozpoznal pachy všech – matka, Sionn i Awnay. Ach jo, pěkná rodinná sešlost! Chtěl být s matkou sám.
Pomalým krokem přišel až k nim a už z dálky všechny přejížděl pohledem. Matka u sebe měla i ty dva malé, on se rozhodl, že na ně nebude nijak reagovat. Dokráčel až k nim, zastavil se a pohlédl na matku. Awnay i bílého ďábelského vlka z podsvětí zatím ignoroval. Ježiši, co mám říct? Pane bože, to je trapas! Měl jsem si to naplánovat předem!! začal zase chaosit. Srdce se mu znovu rozbušilo stejně tak, jako před jeskyní, a v krku měl obrovský knedlík. “Ehm,“ vyplodil ze sebe, hloupě se pousmál a nervně švihl ocasem. Šlo na něm poznat, že je nesvůj. “Ahoj mami,“ pronesl pak tiše, sklonil hlavu a povzdechl si. Opravdu netušil, co by měl vlastně říkat. Najednou ani nevěděl, proč za ní šel. Věděla to, co tehdy udělal se Sionnem? Byla na něj kvůli tomu naštvaná? Chtěla s ním vůbec mluvit? Proč k ní vůbec dorazil, co od ní chtěl? Má se vůbec za to omlouvat? Zahleděl se jí přímým pohledem do jejích rudých očí. Když se na ně soustředil, uvědomil si, že jsou vlastně moc pěkné. Leskly se. I v té tmě v jeskyni se krásně leskly. Její pohled byl sice přísný (stejně jako samotný oheň), ale i tak, když v nich zapátral, nalezl kouska něhy. Její oči vlastně byly opravdu moc krásné. Něžné a jemné. A pak ho napadlo, jak silná vlastně asi je magie ohně? Nikdy ji neviděl přímo v akci, aby tuto magii používala. Když ji ale měla, určitě to musela být silná a mocná magie, a Etney na pár vteřin zatoužil po tom, aby tuhle magii mohl od Života koupit za kamínky. Zajímalo ho, co oheň vlastně všechno umí. Poslední dobou se o magie opravdu zajímal. Jakoby mu docházelo, že jsou potřebné a velmi důležité. Prohlédl rychle ještě celé její tělo, protože si najednou ani nedokázal v mysli vybavit, jestli má na těle nějaké ozdůbky, serepaťky nebo odznaky magie, ale ničeho zvláštního si nevšiml. Tedy mimo přívěšek, který už znal. Pohled vrátil zase do jejích očí...a najednou zahlédl svůj odraz. Viděl se v nich, v těch skleněných rudých kráskách, jak tam stojí a blbě čumí. Jakoby mu ten odraz chtěl říct „prober se!“ Trhl sebou, oklepal se a oblízl si čenich. “Mami...Já...“ Na prázdno polkl. “Já...Rád tě vidím,“ dodal pak, přišel k ní blíž (velmi pomalu a opatrně, ostýchal se) a lehce se dotkl svým čumáčkem toho jejího. Pak ucouvl a vyčkával, jak ona zareaguje.

// VLA: 3) MAGIE 4/4 (oheň)

Když mu tak tiše odpověděla, že ona taky, vypoulil na ni své krásné žluťoučké oči. Slyšel dobře? Zastříhal oušky a hloupě se pousmál, protože najednou nějak nevěděl, co by na to měl říct. “Uh, oh, no,“ zakoktal se. Jistě, nemusel na to odpovídat a mohl to přejít, ale on chtěl! Moc chtěl. “Lucy,“ začal tiše a přiblížil se k ní tak, aby se dotkl svým bokem lehce toho jejího. “Moc se mi líbíš, Lucy. Ale to už jsem ti říkal. A tak jako...chápeš...neuděláme s tím něco?“ pousmál se laškovně jedním koutkem tlamy, ale hned na to se zděsil. Nahodil vyjukaný výraz a rázně zavrtěl hlavou. Uvědomil si totiž, že tohle mohlo vyznít úplně jinak, než myslel. “Není to neslušný návrh!“ vylítlo z něj pohotově, aby si o něm nemyslela, že je to nějaký zpropadený úchyl (i když, kdo ví... Možná, že i je!) “Myslel jsem jako...chápeš...jako...no...“ zase nevěděl, jak má tuhle větu dokončit. Tlapičkou si bezradně zakryl obě dvě oči. “Jestli to se mnou nechceš zkusit,“ jak měl ty oči zakryté a neviděl na ni, šlo to dokončit daleko snadněji, než když na ni koukal. Pak si oči teda pomalu odkryl a nevinně na ni pohlédl. Pousmál se. Lucy byla po dlouhé době jediná vlčice, která ho opravdu okouzlila. A více než to! Cítil to v sobě. Cítil se v její přítomnosti úplně jinak, než tehdy v přítomnosti Casipy nebo Matali. Tohle prostě bylo úplně něco jiného. Cítil, že ONA je ta pravá. “A možná to bylo tím, že já ve smečce moc času kvůli Sionnovi netrávil. Nechtěl jsem tu být. Dlouhou dobu jsem se toulal všude možně, takže jsme na sebe prostě asi nenaráželi. Míjeli jsme se, víš?“ zavrněl to „víš“ přímo do jejího ouška, které pak něžně oblízl. Přesněji řečeno oblízl jen špičku toho ouška. Mohla však zaslechnout, když už byl tak blízko, jeho teplý rozechvělý dech. Pak se oddálil, pousmál a pohodil hlavou, aby ho následovala. Chtěl se projít. Choval se teď tak dospěle a...vyspěle! Jakoby ten hloupý mamlas na chvíli někam zmizel. V její přítomnosti se prostě měnil.
Když vyrazil, všiml si opodál stojícího rezavého vlka. Měl dojem, že ho už někdy viděl. Zahrabkal ve svém mozku, kde se nacházely jeho ztřeštěné, praštěné, úchylné, zmatené a kdo ví, jaké ještě myšlenky, až vylovil vlka, se kterým se kdysi bavil. Sice si nevzpomněl na jméno, ale byl si jistý, že ho už kdysi potkal. Když procházel kolem něj, zahleděl se mu do očí. Věděl proč! Chtěl z jeho pohledu zjistit, jaké vládne magii. Podle hlubokých studánkově modrých očí usoudil, že to bude zřejmě voda. To Lucy přece říkala, že vládne i vodě, ne? Ukazovala mu to. Ještě hodnou chvíli na něj zíral, šel kolem něj pomalým krokem. Zapřemýšlel, co všechno asi magie vody může zvládnout. Je mocná? Stejně mocná, jako například magie myšlenek nebo příkazu, které on vlastní? Neměl by zajít za Životem a požádat ho, aby mu nadělil i tuhle magii? “Máš magii vody, že?“ prohodil směrem k vlkovi, přičemž zastavil svůj krok. Prostě si to nemohl odpustit, zajímalo ho to! Poslední dobou ho ty magie nějak braly. “Jsi s tou magií spokojený? Je silná? Umíš ji dobře ovládat?“ naklonil zlehka hlavičku do strany. Počkal si na odpověď, poté pokýval hlavou a pořádně si tuhle novou vzpomínku uložil hluboko do mozečku. “Příště pokecáme víc! Zastavím se za tebou,“ oznámil mu a vydal se pryč.
Etney totiž měl v plánu najít svoji matku. Chtěl zjistit, co je nového – jak ve smečce, tak u ní. “Nebudu to zkoušet, myslím, že pokud mi ji Život dal, určitě v ní budu hroznej lempl.“ Pronesl, když ho vyzvala, ať to vyzkouší na ní. “Navíc se ti nechci rýpat v hlavě,“ dodal. Uculil se na ni. Stále pociťoval nutkání nějak se na ni usmívat, lísat se k ní a celkově být v její přítomnosti. “Najdeme matku? Sice s ní nemám moc dobrý vztah, ale pořád je to má matka. Chci zjistit, jak se jí daří. Možná že...si s ní i promluvit. Omluvit se. Nevím. Už mě ty nakřáplé rodinné vztahy nebaví. Co si o tom myslíš?“ zajímal ho její názor. “Moc s tátou a mámou nevycházím od doby, co se narodil ten Sionn. Ale víš co? Vlastně ho ani moc neznám. Ty jo? Povídala sis s ním? Jaký je?“ začal vyzvídat.
Hlavou se mu z ničeho nic roznesl příjemný hlásek, který oznamoval výročí jeho rodičů. “Hu! Taky jsi to slyšela?!“ vyštěkl reakci na to, že se mu v hlavě objevil cizí hlas.

>> jeskyně

// VLA: 3) MAGIE 3/4 (voda)

Sledoval otcova vzdalující se záda, která na sobě měla bílé značení. Odznaky jasně napovídaly, že otec má jako vrozenou magii myšlenky. Byla to silná a zároveň i dost nepříjemná magie. V mysli si vybavil barvu jeho očí. Nikdy se na to nijak nesoustředil, takže až teď si uvědomil, jak přesně tátovi oči vypadají. Jistě, věděl, že jsou bílé. Nikdy je však nijak blíže nestudoval, nenapadlo ho to. Když ale před chvílí přemýšlel nad magií Lucy, a do toho zkoumal její tělo a oči, zkusil to stejné udělat i s otcem – třeba je to sblíží! Zahleděl se do země, šlo mu tak daleko lépe přemýšlet. Vybavoval si kousek po kousku jeho černou srst, tvar odznaků a poté i přesnou barvu očí. Rozhodl se, že se na jeho magii myšlenek poté osobně zeptá. Chtěl se o ní dozvědět něco víc. Ještě ke všemu, když si ji vyprosil u Života.
Pohlédl na Lucy, která na něj děkovně promluvila, a jemně se pousmál. “Není zač, Lucyinko, i když bych byl radši, kdyby to nebyla jen hra, ale skutečnost,“ odvětil jí klidným polohlasem, který naznačoval, že to, co řekl, myslí naprosto vážně. U toho na ni pevným pohledem koukal. Byl tak rád, že se k němu zase vrátila a že nebyla naštvaná! Prohlédl si ji a nasál do čumáku její vůni. “Nezlobíš se na mě?“ naklonil zlehka hlavinku do strany a tázavě na ni čuměl. Když mu pak začala ukazovat svoji další magii, zkoumavě si prohlížel to, co nechala vytvořit na zemi. “Hmmm, zajímavé! Já nevím, jestli vládnu i něčemu dalšímu, kromě příkazu. Ale když jsem byl u Života, prosil jsem o magii myšlenek, protože je vlastní můj otec. Je to mocná magie, chci se ji lépe naučit a porozumět jí.“ Oblízl si čenich a vzhlédl na oblohu. Ta se zatahovala, bylo na ní poznat, že se brzy přiřítí nějaká divoká bouře. “Zůstaneme ještě chvíli tady,“ zapípal. “Zatím bych rád poznal nějaké členy smečky, moc jsem se tu popravdě dlouhou dobu nezdržoval. Prý jsou tu nějaká další vlčata,“ pohlédl na Lucy. Vyčkával, jestli mu nepoví i něco víc. “A nebo bych nakoukl za hranice do Borůvky...k tomu usmrděnému vlčeti,“ zazubil se.

// VLA: 3) MAGIE 2/4 (myšlenky)