Gallirea - Příspěvky uživatele

// 3. Příčná ulice

Jak tak zaujatě ťapkal a přemýšlel si nad svým, ani si neuvědomil, že obě slečny nechává někde za sebou. Až tehdy, co mu došlo, že je tu nějaké ticho, si to uvědomil. Zastavil se, ohlédl se za sebe a zastříhal oušky. Lucy s Lilů stály někde vzadu a nejspíš ještě něco řešily. Etney vrátil pohled před sebe, tiše si odfrkl a očima zatěkal po okolí. Pořád byla tma, hluboká noc, ale měsíc občas vykoukl a posvítil na tu přírodní krásu, která se jim všem zde naskytla.
Když šel blíže k vodě, stoupl do rozbředlého bláta. A v tu chvíli ho to napadlo. Co kdyby si vytvořil na svém královském obličeji masku a vylekal Lucy s Lilů?! Už teď mu to připadalo děsně směšné. Když si představil ty jejich obličeje...Zavrtěl vesele ocasem a už už přemýšlel, jak by to tak udělal. Za ním byl les, spousta stromů. A před ním voda. A pod ním bláto. Mohl bych prostě plesknout obličej do bláta a pak...a pak si na něj nalepit něco z lesa! Ženiální plán! Proč vymýšlet něco složitého, když to jde udělat takhle lehce, že ano? Přikrčil se k zemi a obličej si tím lepivým blátem celý popaplal. A protože mu to ještě připadalo málo, packou bláto nabral a ještě víc si ten svůj xichťour popaplal. Chtěl tam mít pořádný nános! Protože zemina byla opravdu pořádně rozbahněná, přilnulo to na jeho srst snadno. Nyní měl celý obličej hnědý, vypadal jak trouba. Strašně se tomu ale usmíval. Odklusal někam do lesa a hledal, co by si na ten obličej tak mohl napaplat dalšího. Pak položil hlavu do nějakého jehličí, které leželo na zemi pod těmi jehličnatými stromy a které se na to bláto samozřejmě úspěšně nalepilo, takže měl ze svého nádherného xichtu nyní nějaký humus, který ještě ke všemu smrděl. I on to po pár chvilkách pocítil, takže znechuceně nakrčil čumák. Hééé! Doufám, že to ale půjde dolů! Ještě jednou se ušklíbl. Chvíli pak přemýšlel, co by ještě na ten obličej mohl dodat, aby vypadal ještě více mega děsivě, než vypadá teď, ale pak už uslyšel blížící se kroky a sílící hlasy. Proto se schoval za keř a dělal, že tam není. Byl tiše jako myška! Až ve chvíli, co se Lucy s Lilů blížily a byly kousek od něj, vyskočil přímo před ně a udělal na ně hlasité “BAF!“ a do toho zavrčel jako nějaký vzteklý vlk, co právě loví zvěřinu. Byl přikrčený, měl naježenou srst a ve stínech stromů mohl vypadat opravdu děsivě. Jenže pak...pak se začal smát. “Lilů! Vidíš moji masku?! Je perfektní, že?! Chceš taky takovou?!“ akčně začal poskakovat na místě, ale nakonec si sedl a hrdě vypjal hrudník, že to ale fakt skvěle vymyslel. “Takovou masku nemá jen tak někdo! A navíc! Navíc Lilů!“ na chvíli ztichl a koutkem oka zkontroloval okolí, jestli náááhodou někdo neposlouchá. “Tohle je tajné, ale víš, že to pomáhá na kůži? Budeš ji pak mít krásnější! A i srst! Ta bude úplně měkoučká!“ mrkl na ni. Tohle si vymyslel, samozřejmě...ale vypadal tak vážně, že by mu to snad i jeden uvěřil. Ale co on si taky nevymyslí, že?

// 2. Příčná ulice

Zatímco ťapkali podél vodopádů, Etney pořád slyšel divné šramocení v keřích. Jakoby nestačilo, že se leknul už jednou, musel vyletět z kůže i podruhé a pak i potřetí. “Co to sakra je?!“ naštvaný z toho věčného lekání se rozkřikl a divoce se u toho rozhlížel kolem sebe. A pak si toho všiml. “Ptáci!“ křikl a okamžitě se přikrčil, jakoby zrovna byl na lovu. “Lilů!! Lucy!! Ptáci, co visí hlavou dolů!! Tam na stromě!“ zahalekal, aby obě dámy na černá zvířátka upozornil, a stále přikrčen natáhl pravou přední tlapu před sebe, aby mohl na „ptáčky“ ukázat. “Ptáci normálně takhle visí hlavou dolů?" zeptal se, nyní už šeptem, a koutkem oka koukl po Lucy.
Na větvi jednoho stromu viselo hlavou několik černých netopýrů. A nebyli to jen oni, co tu byli přítomni. Jak je tak Etney pozoroval, uvědomil si, že je jich všude plno. “Uh! Eee, Lucy! Je jich tu hrozně moc! Hele! Lilů! Hele!“ začal se točit kolem své osy (stále však přikrčeně) a zběsile se rozhlížel na všechny strany. Netopýrů jakoby pořád přibývalo. Až nakonec Etney nečekaně skočil do křoví, kde se před zraky všech těchto zvířátek bezpečně ukryl. “Lilů! Pojď!“ vybídl ji šeptem. Rozhodl se, že bude tuhle zvěřinu „potajmu“ pozorovat. Zjistí o nich všechno a pak to vše vyklopí doma otci. Aby otec věděl, jakého má doma frajera. To bez tak není jen tak, setkat se s černými ptáky, co visí hlavou dolů!
A tak byl zalezlý v křoví a hleděl na větev, která byla přímo před ním a na které viselo hned několik těchto černochů. Pořádně si je prohlédl. Musel uznat, že tito ptáci mají opravdu hodně zvláštní křídla. Taková...divná. A vůbec, jakto, že se balili do takového jakéhosi kokonu? Jakoby je ta křídla sežrala! Pak se jeden netopýr ale protáhl a křídla pořádně roztáhl od sebe. Etney tak dostal šanci zpozorovat jejich drobné malé tělíčko. Nakonec usoudil, že na nich, mimo to, že visí palicí dolů a jsou zabalení v kokonu, není nic moc zvláštního. "Prostě ptáci," zašeptal, a tím i zakončil tohleto "ptačí" (netopýří) pozorování.
Vyskočil pak z křoví, nasadil ocas nahoru, ušiska dopředu, a ťapal někam dál. Dělal, jakoby ho tohle vůbec nepřekvapilo. "Lilů, jak se ti líbili ti ptáci?" zajímal se hned. "Lucy, viděla jsi je už někdy?"

// 1. Příčná ulice

<< Erynij

“No začneme, až se vrátíme do lesa. Tady nebudem hrabat ďoury a ničit takovu nádheru, ne?“ mrkl na ni. Tak tohle přesně by pronesl dospělý vyzrálý vlk. Že by se jím Etney konečně stal? Že by dospěl?! “A děr jsem vyhrabal už tisíce!“ rozkřikl se najednou akčně a rozhodil pravou tlapkou někam před sebe. Rozvášnil se. “Každá byla jinak hluboká a v jiném prostředí, někde byla měkká půda a šlo to snadno, někde zase tvrdá a nešlo to vůbec, ale já se nevzdával a hrabal jsem a hrabal, dokud jsem se nedohrabal až do konce!! A každá ta ďoura byla Lilů speciální, protože jsem je hrabal já! A co dělám já, to je speciální, chápeš, ne?“ energicky na ni chrlil své vymyšlené informace o dírách, které (ne)vyhrabal. Lucy byla ale o něco vážnější než on, nejspíš ji rozrušilo, že je tu tolik pachů. Etney je cítil taky, ale nepřipadalo mu, že by to pro ně činilo nějakou hrozbu. Možná byl jen tak krátkozraký a neuvědomoval si možná rizika, nicméně to opravdu nijak neřešil. Ale byl každopádně rád, že Lucy dala Lilů jasně najevo, že se s nikým seznamovat nebudou. On totiž na nějaké „poznávání nových usměvavých tváří“ neměl absolutně ani píď nálady.
A tak kráčeli dál a dál, až došli do cíle. Vodopády zde z tohoto vyvýšeného místa, na které je Lucy zavedla, vypadaly kouzelně. V noci šly sice vidět trochu méně, ale když aspoň na pár chvilek vykoukl měsíc, byly prostě úžasné. Jejich šum byl sice hlučný, ale velmi uklidňující. Na moment tedy přestal úplně mluvit, vnímat, a zakoukal se jen do tohoto božího přírodního úkazu. Až když Lucy zakřičela, přerušila jeho rozjímání. Přikývl a pousmál se. “Je to krásný!!“ zakřičel jí nazpět a pak ji následoval. Nechal jít Lilac před něj, aby šla uprostřed mezi nimi, a jistil ji tak, jak si Lucy přála. Tolik vyspěl. Díky Lucy se toho tolik, i když nejspíš nevědomky, naučil. Pořád v sobě měl kus toho starého Etneye, ten asi nikdy nezmizí, ale dost se změnil.
Jak kráčeli podél kamenů, stromů a keřů, začal si připadat trochu nejistý. Pořád natáčel uši na všechny strany, aby si byl jistý, že je nic nepřekvapí. Ty tmavé keře se mu ale opravdu nelíbily, navíc kamenitý povrch, co tu byl, byl dost oslizlý a klouzal, takže mu co chvíli podjížděly tlapy. A to ho také značně rozrušovalo. Nakonec nervózně celou dobu máchal ocasem a cenil nevědomky zuby, protože se bál. Však to byl strašpytel, ne žádný Alfa samec! Teda…zrovna teď. Jindy to byl pořádný Alfák. A pak se to stalo. V keřích zarachotila nejspíš nějaká lesní zvěř či pták. Ozval se v nich podivný šramot, a jak byl Etney celou dobu nejistý, v pozoru a napružený, vyskočil z kůže. Polekal se snad k smrti. Trhl s sebou a nadskočil o několik centimetrů nad zem všema tlapkama. “Uh!“ vyjekl a krátce na místě zatuhnul. Čuměl vyděšeně kolem sebe, ale když už pak nic nevykoukal a ani neslyšel, přidal radši na kroku. Nelíbilo se mu totiž, že by měl v této tmavé děsivé noci zůstat sám někde dál od Lucy.
A tak šlapali dál. Dostali se na trošku otevřenější prostor, kde už byl náš hrdina celého příběhu trošku klidnější. Malá se zrovna v tu chvíli, kdy je doběhl, ptala, proč si nezařídí vlastní smečku. “Protože Asgaar je Asgaar. Já jsem Etney Asgaarský, nechci patřit jinam. A až budu Alfa, budu mít pravomoc Awnay vykázat,“ zazubil se a na rameni se mu krátce zableskl malý červený vlčí ďáblík z pekel, který měl v tlapkách malé vidle. Cute. “A miluju tam všechno! To prostředí, rodiče, Lauru, Lucy…“ povídal by i dál, ale bohužel ho nic dalšího, co by tam miloval, nenapadlo. A tak radši ztichl. “A kdo je tvůj nejlepší kamarád ze smečky, Lilů?“ doplnil to ještě nakonec otázkou, která ho právě teď napadla. A odpověď na ni ho velmi zajímala, byl zvědavý, koho považuje ze smečky za svého pravého přítele. Snad poprvé za celou dobu, co byl s Lilů, se o něco doopravdy a vážně zajímal.

“Žádnej strach, jsou to univerzální balící techniky, vymyslel jsem je já. Fungujou na všechno a na všechny,“ ujistil ji, když se strachovala, že ona bude chtít kluka a ne holku. “Ale co ty víš,“ lehce nakrčil nosík a pobaveně se ušklíbl. “Třeba se ti budou holky líbit, to nemůžeš vědět!“ zazubil se. “Ale pak, kdybys jednou měla vlčici, to byste nemohly mít společně vlčata! Na to je potřeba holka a kluk, ne dvě holky!“ začal rozumovat. Přitom on sám ještě nikdy vytvořit vlčata nezkoušel...Nojo...On to nezkoušel! Podíval se na Lucy a pak zabořil pohled kamsi do daleka před sebe. Já to nezkoušel...Ale teď mám partnerku, takže bych to asi...měl...zkusit? naklonil hlavu lehce do strany a nejistě si prohlédl Lucyin zadek, který se rázem objevil před ním, neboť jeho tempo najednou z ničeho nic bylo pomalejší než to jejich. Měl bych se asi...Měl bych...Stavit se za tátou, dvěma delšími skoky je zase dohnal a capkal vedle nich, jakoby nad ničím takovým vůbec nepřemýšlel.
Společně tedy všichni tři zamířili k vodopádům, jak Lucy před chvílí navrhla. Etney byl zvědavý, nebyl si totiž jistý, jestli tohle území už někdy navštívil nebo ne. Zapomínal, kudy už procházel. Často. “Huh?“ podíval se na Lilů, která furt něco brebentila. Asi mluvila něco ohledně té díry, o které jí vyprávěl. “No,“ krátce se pak zamyslel. Chvíli nevěděl, co jí vlastně má na tu otázku říct. Někdy se do těch svých nevinných lží a keců začal zamotávat. Ale vždy se bravurně vymotal! “Však nikdo tam bydlet nebude. Tobě nikdy nikdo ještě neřekl, že ten vlk, co umí vyhrabat tu nejvíc hlubokou díru, je fakt drsnej? Není to jen tak... Tse. Všici si myslijou, že vyhrabat velkou díru je snadný, ale to proto, že jim samotným to nejde a snaží se teda zamaskovat to, že jim to nejde, chápeš, ne?“ zavrtěl lehce ocasem. “Ale tobě to půjde, neboj se. Já tě to OSOBNĚ! Naučím,“ přislíbil se jí. Úplně se do toho chudák zamotal - myslel si, že se Lilů ptá na to, kdo bude bydlet v té díře. Zapomněl, že jí navrhoval i postavení domečků pro malé vlčí skřítečky.
Lilů se pak bavila s Lucy o smečce a sourozencích. Když došlo na Awnay, pouze lehce přikývl. “Jo, sestra,“ zamumlal nezúčastněně. Téma „Awnay“, to tu zrovna rozebírat fakt nepotřeboval. Byl rád, že od ní má klid. Vlastně, když si to vzal kolem a kolem, od té doby, co se vrátila zpět domů, pociťoval vůči ní lehké podráždění, které nepociťoval, když byla pryč. “Lilů, pokud tě budeme učit já a Lucy, Alfou budeš. Ale to bude za dlouho, přesně jak říkáš,“ pokýval důležitě hlavou. “Ale my s Lucy to už máme za pár!“ udělal takové to namistrované „tse“, jakože je pyšný na to, co v životě sakra už dokázal! “A přesně jak Lucy říkala, my jsme pro to předurčeni!“ zazubil se pak.

>> Vodopády

// děkuji

Ahoj,

já bych jednu otázečku měla...

Bere se to tak, jakože musím plnit postupně úkoly z jedné ulice, nebo úkol č. 1 ze všech ulic? pak teprve jít na úkol č. 2 ze všech ulic...a tak? a nebo splnit nejdřív postupně Tkalcovskou, pak postupně Obrtlou..?

<< řeka Mahtae

“Super balící techniky?“ zopakoval její otázku a pak se oslnivě zazubil. “Tse, to je snad jasný,“ pohodil s přivřenýma očima hlavou a tiše u toho mlaskl. Cítil se tak božsky. Miloval pozornost ostatních a to, když se vyptávali a důvěřovali mu. “Ty tě naučím, neboj. Všechny do jedné! Jsem profesionál v balení ženskejch,“ přicupital k oběma slečnám a zazubil se na ně. V tom ale Lucy pronesla, že jsou vlci ukecaní a nedá se jim vše věřit. Překvapeně zamrkal, na tváři se mu stále držel pobavený a spokojený úsměv. “Cože?!“ vyhrkl a na moment zůstal stát, zatímco ony dvě už odcházely. Několikrát pak máchl ocasem a jedním skokem překonal vzdálenost, která vznikla poté, co ony odešly a on stál. “To není pravda! Mluvím jenom pravdu a nic než pravdu! To je pravda! A víš, jak se dobře budou balit ještě vlci?“ poklusával pomaličku vedle nich. Očima přitom rejdil po Lucyiném pozadí. Wrau! “No, myslím, že se jim moc bude líbit, když budeš umět vyhrabat pořáááádnou! Ale faktys pořádňáckou díru. A taky, když budeš umět postavit domeček pro malé lesní obyvatele, co vylézají ze svých nor vždycky večer. Chceš se naučit domeček?“ naklonil hlavičku zlehka do strany. Kde se to v něm jen bralo? Takhle zatím ve svém životě ještě snad o nikoho nikdy nepečoval. A dokonce se i sám chvíli divil, že ho napadají tak skvělé věci, co jí může říct!
Po příchodu do lesa, Lucyiného bývalého domova, krátce utichl jeho hlas. Šel slyšet jen jeho funivý dech a medvědí kroky. Nechtěl však kazit atmosféru, takže mlčel. Divoce se však rozhlížel okolo a snažil se zapamatovat si, jak tento les vypadá. Chvílemi si i představoval, jaké to tu asi bylo, když tu pohromadě žila celá smečka vlků. “Vodopády?“ procitl pak, zavrtěl ocasem a rázně několikrát přikývl. “No jasně!“ poskočil akčně a vesele na místě. Tahle společnost dvou vlčic ho fakt bavila. “A jinak Lilů,“ oslovil ji a zlatavá očka do ní zabodl jako dva šípy. “Když tě budu učit já, neboj se, že bys nějakého chlapa na své sportovní nadání neoslnila! Já jsem totiž...ten nejlepší vlčí učitel světa! Mám na to titul!!“ znovu namistrovaně pohodil hlavou a v očkách se mu mírně zalesklo. Jeho ego rostlo. "A jinak mám ještě švicu. Jmenuje se Awnay. Ale je to držka držkatá," ušklíbl se. "Ještě jsi ji nepotkala? Nedávno se vrátila do lesa...Chvíli nežila s námi, ale teď už zase žije. Určitě jsi ji musela potkat, začíná se tam pěkně roztahovat!" mrkl na ni. "A má asi dojem, že jí to tam patří. ALe to já budu další lesní Alfák!" vrazil frňák až do nebes. "Že, Lucy?" oslovil svoji partnerku a koutkem oka se koukl, jestli ho poslouchá. Když měl pocit, že je duchem trošku mimo, přiklusal za ní a dloubl do ní lehce čumákem. Usmál se. "Že, Lucy? Že budu další zálesácký alfák Asgaaru?"

Když Lilac pochválila Lucy její šátek, očima na něj sjel a pak vyjel zase do očí té mladé černobílé dámy. Proč taky nemám něco spešl, co by mi mohl někdo pochválit? Měl bych, jako skoro král, mít něco osobitého…něco, co vyzdvihne můj skvělý a jedinečný charakter. Ne nic pro bídáky, spíš něco...hmm...elegantního a přitom jakou WAU! Aby všichni čuměli a záviděli. Ne šátek, ten je moc nudný, spíš tak pro jednoduché vlky, po očku se šibalsky koukl po Lucy a pobaveně se pousmál. Mě by sedlo něco královského, prostě...nějaký úplný skvost! Oklepal se a potichu si povzdechl. Rozhodl se, že se na to pak zeptá doma otce, proč vlastně i on nemá něco supiš na tlapce. Nojo, jedinej já něco nemám!! Vykulil při své myšlence naštvaně očiska. Otec má tu poblblou náušnici a matka ten přívěšek… Ale Awnay nic nemá myslím. Takže když něco získám dřív jak ona, budu ještě lepší a bude mi ještě víc závidět! Zazubil se, pokýval hlavou – takže to vypadalo, že poslouchá celý jejich rozhovor, přitom ale poslouchal leda tak prd – a spokojeně se posadil opodál. A právě v tu chvíli, co se posadil, na něj Lilů vyhrkla tu divnou otázku, na kterou neznal odpověď. Poťouchle se na obě dvě děvčata usmál a udělal pak táhlé “hmmm“, přičemž u toho vydechl vzduch, který se mu nahromadil v plicích. “Myslím, že touhle technikou sbalíš kohokoliv jenom budeš chtít, ale… Počkej, až tě naučím svoje další super balící techniky!“ mrkl na ni se zazubením. Připadal si teď tak skvěle! Obě dvě se o něj zajímaly, sledovaly ho a poslouchaly, připadal si jak těžkej master. Prostě Alfa samec. “A samozřejmě, že jsem Lucy okouzlil a totálně dostal na to, jak jsem úžasnej. To je přece jasný, meh,“ pohodil namyšleně hlavou. Myslel to zcela vážně. “Ale taky ji velmi zaujal můj skok daleký a to, jak jsem sportovně nadaný, že, Lucy?“ oči zarazil přímo na její maličkost a pyšně s vzedmutou hrudí ji sledoval. “Ale pak!“ dodal ještě. “Pak začala pomalu okouzlovat ona mě, protože Lucy je…Lucy je…“ zasekl se, ale úmyslně. Zvedl se ze země, docaptal za svojí partnerkou a láskyplně se na ni natiskl. Usmíval se o ducha k uchu. “Lucy je prostě ta nejlepší ženská na světě!“ dodal a zahleděl se jí krátce do očí. Párkrát zamrkal, usmál se na ni a pohled stočil zase zpět na Lilů. “Ale ty, malá Lilů, jsi ode dneška pod mými ochrannými křídly! Právě jsem se tak rozhodl! Takže! Budu tě hlídat jako oko ve své hlavě, a že já si ty svoje lesknoucí se úžasný kukadla fakt hlídám!“ Kdo ví, proč se mu zrovna malá Lilac tak zalíbila. Možná proto, že to bylo jediné vlče, co ho bralo v pohodě. A taky proto, že měla tak radostnou povahu. Rozhodl se, že z ní udělá druhého Etneye! Výzva přijata, zazubil se na ni a zavrtěl ocasem. “Chceš naučit teda něco dalšího?“ zeptal se, přičemž na ni zastříhal oušky. To už se ale Lilac stočila do klubíčka, a teprve na to konto si Etney uvědomil, jak je škaredě a chladno. Vzhlédl k obloze, byla černá a blýskalo se na ní. Pršelo. Lucy se k ní přidala a pohledem ho pak vyzvala, aby se přidal k nim. On se rozmýšlel, ale pak padl onen návrh, že půjdou do toho lesa, takže nakonec z nějakého společného tulení sešlo. Ale vlastně mu to popravdě ani nevadilo. Lepit na sebe skrz na skrz promočené kožichy a ležet na blátě a rozmočené zemině, to nebylo nic pro něj.
Společně se vydali do lesa, který dříve býval Lucyiným domovem. “Ta Klímová smečka, o které jsi mi vyprávěla?“ zeptal se, ale to už ho začala mluvit Lilů o své rodině, takže ji se zájmem poslouchal a u toho pokyvoval hlavou. Teda…zas tak valný zájem nejevil, jen tak zlehka, aby se neřeklo. To Lucy do toho všeho byla daleko víc nadšená jak on. “Tady je to lepší hlavně proto, že jsem tu já…A Lucy,“ dodal pak i její jméno, aby se neřeklo, ale hlavní důvod toho všeho, proč to tu bylo tak skvělé a úžasné, byl samozřejmě on!

>> za Lucy

Jako já? Vypadá jako já? koukl na Lucy a pak na Lilů, jejíž srst byla doopravdy obdobně zbarvená, jako byla ta jeho. Popravdě, uvědomil si to až tehdy, co to Lucy nakousla. Když chtěl odpovědět, zasekl se, neboť vlče začalo skotačit. Malé Lilů, Etňákové svěřenkyni, se výroba bublinek zřejmě velmi zamlouvala. S pobaveným výrazem ve tváři ji sledoval, jak akčně a energicky bez váhání začala opakovat to, co dělal on. “Jde ti to dobře, jsi opravdu těžkej boss ve frkání bublinek,“ jemně se k ní nahnul, aby měl tlamu přímo u jejího ouška, a pošeptal: “To není jen tak, vyrobit pořádný bublajzny! Každému to nejde, jsi profík! Můžeš s tím pak před ostatními machrovat!“ pak se oddálil a párkrát ostře s vykulenýma očima přikývl, aby tomu všemu dodal na vážnosti. Vzhlédl od Lilky pak na Lucy a jemně se pousmál, když vyřkla nahlas tu otázku ohledně jejích rodičů. “Lucy, ona má opravdu podobně zbarvenou srst jako já, máš pravdu,“ pošeptal tiše, když přicupital poklusem blíž k jejímu boku. “Uvědomil jsem si to až potom, co jsi to řekla. Vůbec mě to nenapadlo!“ zazubil se. Jemu do mozku ani nedošla pointa toho, proč se na to Lucy vlastně ptá. Nenapadlo ho, že by si mohla myslet, že je to jeho vlče. Ani na to nepomyslel. “To je super, aspoň jde vidět, jaké barvy vedou!“
Oblohu zahalila tma. Černočerná noční tma. Když však Etney vzhlédl nahoru, uviděl hvězdy a také zářící měsíc, jehož paprsky však skrze stromy, které byly všude kolem nich, jen těžko dolehly. “Už je noc,“ zamumlal tiše. Ani nevěděl, že čas tak běží. Bylo chladno. Otřásl se. “Navíc, jak jsme u řeky, je tu i větší chladno, že?“ Koukl na Lilů. “Je něco, co bys chtěla vyzkoušet? Nebo něco, co bys ráda viděla a prozkoumala?“ zeptal se ve chvíli, kdy si sedal na zadek. Oblízl si s povzdechem čenich. Vlastně ho nebavilo starat se o mladé. Nevěděl, co by s ní teď měl vlastně dělat. Musíš ukázat, že jsi frajer ve svém oboru! Musíš pomáhat a mít ji na starost! Pokáral sám sebe. “A jak ses vlastně dostala k nám do lesa?“ začal vyzvídat, protože si uvědomil, že o ní vlastně nic neví, a to bylo špatně. Totiž - ne, že by o ni měl takový zájem, ale kdyby se ho rodiče zeptali, co se nového dozvěděl od Lilka, když hlídal, bylo by vhodné na ně vychrlit velké množství informací, aby právě vypadal, že se zajímal.

<< Asgaar

Sluníčko pomalu zapadalo za horizont a oblohu obsypaly rudé červánky. Větřík byl lehký, teplý a pocitově velmi příjemný. Vždy jemně pročechral kožíšek a zase byl ten tam. Etney spěchal za Lucy. Udivovalo ho, že už je tak moc vepředu před nimi, byla rychlá. “Honem, ať ji stihneme!“ křikl po Lilac a ještě trochu přidal. S rychlostí on problém neměl, to spíš ta obratnost a lehkost běhu u něj nebyla. Dupal jako slon, řítil se jako medvěd. A pak ji v dálce uviděl. Zrovna stála nehybně jako socha tlapkami v řece, na klidnějším místě jejího toku, a koukala do ní. Etney se pozastavil, oblízl se a na tváři se mu objevil úsměv. “Lucy!“ vyštěkl tak, že se jeho hlas roznesl po celém okolí, a dal se znovu do pohybu.
Nakonec stanul po jejím boku tlapkami ve vodě a usmíval se na ni od ucha k uchu. “Byla jsi pekelně rychlá! Jako blesk! Jen jsem se zastavil támhle v lese u jedné mladé vlčice a ty už jsi byla pryč!“ vychrlil na ni vesele, přičemž to doprovázel energickým vrtěním ocasu. “Prej se jmenuje Lilac,“ začal vyprávět. “Ještě nikdy jsem ji ve smečce neviděl, ale protože jsem slíbil, že budu pomáhat, musím se o ni teď starat. Jsem přece smečkový učitel,“ zazubil se a zahopkal si z tlapky na tlapku. Voda šplíchala kolem něj, ale to mu nevadilo. Nakonec zaryl čumák dovnitř a pacičkou si jej začal čistit. Když se cítil lépe, ne tak ulepeně, zvedl hlavu a ukázal se Lucy. “Dobrý? Je to čistý?“ otočil svoji papulku doprava a doleva, aby ji viděla ze všech stran. “Jinak, Lilac se mě ptala, jak jsem přišel ke všem těm titulům,“ pohodil pyšně hlavou a zlatavé oči zabořil právě na mladičkou vlčici. “Lilů, jsem prostě skvělej! Tyhle tituly mi propůjčil sám pan velký Život, víš?!“ kasal se hned, vypjal hruď a udělal takové to “tse!“ s rázným pohozením hlavy. “Prý jsem jich hoden, protože moje krev je totálně skrz na skrz čistá jako právě takhle řeka! A taky protože jsem syn Arcanuse. Jo a budoucí Alfák!“ brebentil dál a dál. Pak se prudce sklonil, že si skoro nabil čenich, a naglgal se žíznivě vody. To víte, povídat takový příběh stojí asi energie…“A topit tě nebudu,“ zamumlal, když mírně nadzvedl hlavu od té vody. Pak si ještě cucl, mírně ji nadzvedl znovu nad tok a zahleděl se na ryby. A pak ho to napadlo! “Lilů, zkoušela jsi někdy bublinky?“ vyhrkl s pohledem nejdříve na ní, pak na Lucy, a nakonec s radostným úsměvem, že si ho obě dvě všímají, vrazil čumák zpět do vody. Začal zlehka vydechovat vzduch pusou i čumákem zároveň a to na hladině tvořilo malé bublinky. Pak se zlehka nadechl nad vodou a zase to zopakoval. Zvědavě pak čuměl na Lilů, jestli to taky teda zkusí. Naučím ji novou věc a všici pak budou koukat, jakej jsem učitel! Mistr všech učitelů! Supráckej úča! Jeho myšlenka byla doprovozena lišáckým úšklebkem.

“Sebevědomý? Heh, no, to on je, to máš pravdu,“ zasmál se pobaveně, přičemž si v myslí vykreslil svého otce. Uvěřil jí to jako nějaký malý beránek, ani nepochyboval o tom, že by kecala. Nenapadlo ho, že by o jeho otci mohla smýšlet v tom směru, v jakém nyní smýšlí. Přejel ji pohledem, a když se začala po svém návrhu o řece pomalu zvedat, vyskočil energicky na nožky. “Ano! Rád!“ Zavrtěl ocáskem a pomaloučku se vydal po jejím boku. Nechal ji udávat tempo. Nechtěl na ni nijak spěchat, protože se mu zdálo, že se jí nějak nechce. Byl tedy rád, že s ním vůbec ťape. “Chtěl bych smýt tu krev, víš?“ strčil pod její čumák ten svůj, aby jí jako ukázal, jak hrozně ho má zakrvavený. “A mám žízeň,“ dodal ještě. Pak tiše poslouchal její povídání a u toho pokyvoval jemně hlavou, aby si byla jistá, že ji celou dobu vnímá a poslouchá. “To mě mrzí,“ pronesl pak. Ale doopravdy to řekl spíš jen tak ze zdvořilosti. Nijak mu ten její příběh žíly netrhal. A to z jednoho prostého důvodu – kdyby zůstala v Klímáku, jistojistě by se společně nikdy nesetkali.
Během cesty k řece narazil na mladou vlčici, která se vyvalovala mezi stromy. Vypadala jako odrostlé mládě, ani vlastně netušil, že někoho takového ve smečce mají. “Hej, ty!“ oslovil ji. Přihopkal k ní a celou si ji prohlédl. Pak k ní přiblížil hlavu, očuchal ji a nakonec pokýval hlavou. “Jsi od nás ze smečky, že? Neměl by tě někdo hlídat, jen tak pro zajímavost? Jsi ještě docela mladá,“ po očku se koukl kolem sebe, jestli tu třeba čirou náhodou není někdo, kdo by tu byl s ní, aby se neztrapnil a ona neřekla „však tu nejsem sama, tupče!“. Nikoho však nenašel. Pohled vrátil na mladou. Výraz měl neutrální, ani přátelský a ani nepřátelský. Vlčice ho upřímně moc nezajímala, jenže matce slíbil, že bude ve smečce pomáhat a vykonávat svoji funkci, na kterou málem, kdyby mu to ona tehdy nepřipomněla, zapomněl. “Jsem Etney I., budoucí Alfa Asgaarský a vévoda Gallirejský, těší mě,“ mrkl na ni. Boha, budu ji muset vzít s sebou k vodě, pfff, zlehka se na ni pousmál, ale ve své mysli protáčel otráveně oči. Nestál o společnost navíc. “Pojď, jdeme teď k vodě, půjdeš s námi,“ oznámil jí neutrálním tónem hlasu. Ani se jí na to neptal. Už se otáčel, že vyrazí zase za Lucy, ale nakonec se zasekl a ještě na ni otočil hlavu. Došlo mu totiž, že takhle si kamarády neudělá! “Jsem učitel, ještě jsem teda nikoho nikdy nic nenaučil, ale napadlo mě, jestli bys nechtěla být má první žačka?“ lišácky se zazubil. Pak už ale akčně vyběhl vysokým skokem za Lucy. “Honem, malá!“ vybídl ji ještě. Jeho hlas byl teď o něco přátelštější, ale musel se zatím přemáhat. Přece jen tohle pro něj byla cizí vlčice, neměl k ní žádné vazby. Byla mu ukradená.

>> Mahtae

Jakmile zaslechl nějaké chroptění, zpozorněl. Uši našpicoval dopředu, a ač měl tlamu zaraženou uvnitř zvířete, nežral. Kousání totiž dělalo hluk a on potřeboval dobře slyšet. Když se pak ale Lucy rozkašlala, vyskočil polekaně na nohy a přiskočil k ní, kdyby nějak potřebovala jeho asistenci. Měl obavy. Celou dobu ji však jen sledoval, nezapojoval se. Nechtěl ji totiž nějak rozrušit. Když nakonec kašel ustal, oddechl si. “Uf, buď opatrná,“ pronesl, přičemž u toho zakroutil zlehka hlavou. K jídlu už se nevrátil, stihl se nasytit poměrně dobře. Navíc maso bylo teplé a měkké, takže mu to zahnalo i tu předtím šílenou chuť po krvi. Posadil se tedy kus od ní, když se ona svalila na zem, a poslouchal, co mu povídá. Když se dostala k jeho otci, povytáhl obočí a vyčkával, co že to z ní vlastně vypadne. Jenže ona pak začala najednou reagovat na něco jiného a už větu nedopověděla. Přišlo mu to trochu zvláštní, protože se u toho tak podivně zasekla. “Počkej, nezamlouvej to,“ vybídl ji pobaveně a přivřel zlehka oči. “Něco jsi o otci nedopověděla, co jsi to chtěla říct?“ zazubil se na ni.
Sluníčko bylo vysoko na obloze a krásně hřálo. V lese byl klid. Lucy ležela, odpočívala, ale on pociťoval silné nutkání něco dělat. Navíc ho začínala svrbět tlama od toho, jak byla zalepená tou krví. “Lucy, nezajdeme někam k vodě?“ navrhl. “Jo a ten Klímový les, nechtěla bys mi ho pak ukázat? A co to bylo vlastně za smečku? Rozveď to trochu, zajímá mě to.“ Přiťapal blíže k ní, ale opět se jen posadil. “A jací byli? Myslím tím rodiče. Máš na ně určitě nějaké vzpomínky… matky jsou obvykle hodné a vstřícné, ne jak ta moje,“ zazubil se. “Byla Sianna hodná?“ vyzvídal dál a dál.

“Proč bys tak řekla, že odešla?“ zareagoval na její otázku další otázku. Zlehka u toho tázavě povytáhl obočí, přičemž se pobaveně pousmál. “Awnay je stejná jako já,“ pronesl, když se postavil na nohy, aby mohli vyrazit na to jídlo. Pak se oklepal a oblízl si čenich. “Teda podobná,“ opravil se. “Řekl bych, že se liší hlavně v tom, že je agresivnější než já. Vždycky byla vzpurná a nesouhlasila s nastavenými pravidly. Navíc si dost, podle mého názoru, nerozuměla s Elisou. Nebyl jsem u toho, ale mám dojem, že se nějak pohádaly. Nevím, skrz co to bylo, ale Awnay pak utekla,“ jak dopověděl příběh o sestře a jejím útěku, vyrazil klidným korkem za Lucy, která už stepovala vepředu. Když se zamyslel v krátkém volném okamžiku sám nad sebou, najednou mu připadalo, že se chová šíleně dospěle. Ne jako dítě, ale opravdu jako dospělý vyrovnaný jedinec. Tohle všechno způsobila Lucy… jakoby po jejím boku zmoudřel, dozrál.
Začala mu po cestě povídat o své vlastní rodině. “Taky si s nimi moc nerozumíš?“ položil spíše řečnickou otázku, protože z toho, co zatím řekla, si odpověď mohl snadno odvodit. “Pěkná husa?“ zasmál se pobaveně. Přišlo mu roztomilé, jak se nad tím tak pozastavila, aby ho takovými řečmi neurazila. Bylo to milé. “Kdo tě dostal na starost? Počkej, ty ses narodila tady? V Asgaaru? Nebo máš kořeny jinde?“ začal se hned zajímat. Uvědomil si, že nic konkrétnějšího o jejím životě vlastně ani neví. To musím napravit… Abych se pak před někým, kdo ji zná třeba dýl, neznemožnil! To by byl pěknej trapas, představil si situaci, jak se ho někdo na něco ptá ohledně Lucy, ta bude stát vedle něj s očekáváním, že to vybalí, a on nebude vědět. To by se raději propadl…Jak pak Lucy začala mluvit o tom, že ho má ráda a že popřípadě půjdou společně pryč, zaplesalo mu dojetím srdce. Pozastavil svůj krok a zůstal na ni hledět. Tiše jako myška, pouze na ni koukal, bez jediného mrknutí oka. Tohle mu vzalo vítr z plachet, a to z jednoho jediného důvodu – tohle o něm ještě nikdy nikdo neřekl. Až teď ona. “Lucyinko,“ hlesl tiše a s potěšeným úsměvem sklopil pohled k zemi. Měl motýlky v břiše a hřejivý pocit ve svalech. Srdíčko mu natěšeně tlouklo, jako když se malé vlče těší poprvé ven z jeskyně. “Děkuju ti. Nechápu, jak jsem mohl žít takovou dobu bez tebe. Byl jsem tak osamocenej, poslední dobou utrápenej,“ vzhlédl na ni. “Ale teď vím, že dokud budu s tebou, tak už nikdy nebudu sám,“ spokojeně se usmál. Očka se mu leskla. Víc k této drobnosti, kterou ona řekla, ale která ho nadmíru potěšila, neměl co říct. Zašoural naprázdno tlapičkou po lesní hlíně, a pak se zase rozešel. “Děkuju, Lucy,“ pověděl ještě, usmál se na ni a lehce během chůze natiskl svůj bok na ten její. Byl vyšší a mohutnější jak ona, takový kjůůůt páreček!
Společně pak tedy dorazili k místu, kde už byla mršina zvířete, které ulovili. Bylo z něj kus odebráno. Odvodil si, že už tu nejspíš táta s mamkou byli, proto ani on neotálel. V žaludku mu pěkně kručelo, už dlouho nežral nic pořádného. Poslední dobou se stravoval velmi skromně – jen tím, co našel či ulovil (a každý ví, že on lovit moc dobře neumí). Chvíli pozoroval, jaký má jeho milá apetit, pak se zazubil a mršinu si obešel z druhé strany. Chtěl nechat Lucy prostor. Pak se přikrčil a zakousl se do přední části plece. Konečně pořádné maso! Netroškařil, trhal zvíře vyloženě po kusech. To víte, takový kus vlka potřebuje pořádný kus flákoty.

Naštvaný na svoji sestru doťapal až skoro k východní hranici lesa, poblíž řece Midiam, kde se posadil na jakýsi vyvýšený kopeček. Hlasitě si při tom povzdechl. Sluníčko právě vycházelo na oblohu a jasně značilo, že přichází nový den. Jeho paprsky byly silné, teplé. Dokonce se dokázaly prokousat skrze koruny stromů tak, že se odrážely na hladině líně se plazící řeky, a vytvářely tak stříbrné třpytivé odlesky, které ve chvíli, kdy se na ně vlk přímo zaměřil očima, bodaly do zornic jako ostré jehly, a oslepovaly.
Za sebou uslyšel kroky, takže zastříhal oušky, ale neohlížel se. Podle pachu hned poznal, že se jedná o jeho milou. A navíc, kdo jiný by za ním taky chodil, že? Neměl tu ve smečce kromě táty a nyní Lucy žádné pořádné přátele. Dokonce i Yeter se na něj vyprdl. Neviděl ho doma už věky. Po příchodu se o něj Lucy otřela a snažila se situaci odlehčit nějakými poznámkami na konto jeho rodiny. Pokýval hlavou, aby odsouhlasil, že rodina někdy na zabití opravdu je. Navíc měl pocit, že poslední dobou čím dál tím více. Dopadne tak i moje rodina? Moje rodina, kterou budu mít s Lucy? Podíval se na ni a jemně se pousmál, aby ji ujistil, že na ni nehodlá být protivný a ani si na ni nebude vylívat svoji agresi. Proč by taky měl? Tahle krasotinka mu zatím ještě nikdy nic neprovedla. Zahleděl se jí do očí. Sluneční paprsky totiž způsobily, že se její zelená očka, která tolik miloval, leskla stejně tak, jako hladina řeky, jejíž uklidňující šum přerušovalo jen ranní zpívání ptáčků. Pohled pak odvrátil a zlehka přikývl. “Jistě, taky mám hlad. Já jsem se chtěl jen někam na nějakou chvíli zašít. Tady je takový klid, je to příjemný, nechci, aby do mě pořád někdo rýpal. Navíc Awnay mi opravdu za tu krátkou dobu, co tu je, leze krkem. Nechápu, na co se do smečky vůbec vracela, když tu jenom prudí! A ještě určitě bude chtít šplhat po smečkovém žebříčku, to tak! Nenechám ji ani omylem, aby byla v hierarchii výš, než jsem já!!“ krátce se odmlčel, aby mohl polknout nahromaděné sliny. Chrlil totiž věci o své sestře tak rychle, že nestíhal ani dýchat, natož polykat. “Je drzá a myslí si, že mi furt musí něco kázat, ale já už nejsem malej kluk,“ dobručel zbytek svých rozhořčených myšlenek na sestřinu osobu. “A jinak mimo Awnay mám ještě ty dvě nově narozená prťata a Sionna. Hrozný, nějak se to rozrostlo, nejsem popravdě moc rád,“ přiznal se tichým tónem hlasu a koukl na ni, aby si mohl prohlédnout její výraz. “Zároveň s námi se narodilo ještě jedno vlče. Bratr Castiel. Umřel však krátce po porodu. Věděla jsi to?“ ještě chvíli na ni koukal, nicméně pak pohled odvrátil pryč. “S Awnay…teda vlastně já tak jako…nějak…nikdy s nikým nevycházel. Nevím, proč to tak mám,“ povzdechl si. “Jen s tátou, ten vždycky stál při mně. Ale co se narodil Sionn, mám dojem, že mě tu každý nesnáší,“ začal se jí pomalu se vším svěřovat. Rozhodl se, teda spíše tak nějak vyplynulo ze situace, že jí poví vše, co ho trápí. “Jasně, udělal jsem chyby, ale ty přece dělá každý, ne? Nikdo se mě nikdy nesnažil nějak pochopit, začali mě jen odsuzovat. Nejdřív cizí vlci, kteří si o mně vždycky pomysleli, že jsem divnej. Pak jsem ztratil i těch pár přátel, co jsem měl… a nakonec mám dojem, že i rodinu.“ Ztichl. Ticho přerušila jen kvákající žába, co se rozhodla vyhopsat ze svého úkrytu skrz řeku někam na druhou stranu. Nechtěl se litovat nebo ze sebe dělat chudáčka, ale přesně takhle se prostě poslední dobou cítil. Nikomu to nevyprávěl, ale tak nějak doufal (či snad věřil?), že Lucy může povědět úplně všechno.

Z vlastních myšlenek a jakéhosi „transu“ jej vytrhla až Lucy, která přišla za ním a ihned se o něj zajímala. Šťouchla ho čumáčkem a zeptala se, jestli je v pořádku. Přenesl pohled na ni, to se mu už zúžily předtím roztažené zornice, a pak naprázdno polkl. Jemně se pousmál a přikývl. “Jistě, naprosto,“ pronesl. Nelhal, byl v pohodě. Momentálně si už s nějakým lovem nedělal starosti. Začal si ji prohlížet, pohled pak zasekl v jejích zelených očích. Byla tak krásná. Pořád stejně úžasná jako tehdy, co ji poprvé spatřil. Moc se mu líbila. “Vypadáš tak skvěle, Lucy,“ zahuhňal tiše jen pro její uši, přiblížil se k ní a přitiskl svůj krk na ten její. Jeho srst byla měkká a příjemně heboučká. Pak od ní ustoupil. Byl strašně rád, že se o něj Lucy zajímala, nikdy tohle nezažil. Předtím si ho nikdo tolik nevšímal, nezajímal se o něj. Až teď ona.
Partnerskou idylku však překazila jeho sestra, která se do něj kdo ví, z jakých důvodů pustila. Zůstal na ni překvapeně hledět s povytaženým obočím a tázavým výrazem. Čím si to on teď zasloužil? Však jí nic neprovedl, ani křivé slůvko jí neřekl! Tohle se mu teda nelíbilo, takové chování na svoji maličkost rozhodně nehodlal snášet. Vlastně hned, jak začala mluvit, pocítil ve svých žilách kolovat vztek, který se každé další slůvko, které ona ze své tlamy vypustila, rapidně zvětšoval. Za chvíli už tiskl zuby k sobě, takže mu ztvrdly rysy ve tváři, a přivíral vztekle oči. “Awnay,“ zabručel skrze ty zaťaté zuby. Pak už to nevydržel. “Nechal jsem tě tam právě proto, že se chováš tak, jak se teď chováš! Seš nesnesitelná a totálně na pěst! Jednu bych ti vrazil!!“ vybouchl. Hlasitě dýchal a máchal nervózně ocasem ze strany na stranu. “Přijdeš si sem a hned se do mě bezdůvodně s*reš! Dej si laskavě vodchod a nech mě žít! Nech mě dejchat! Pro krista! Nebo teprve uvidíš tu moji lenost!!“ byl pěkně naštvaný. V očích mu jiskřilo a drápy musel zarývat vztekle do země, aby zůstal stát na místě. Srdíčko mu tlouklo až dvojnásobnou rychlostí. To už se pak ale Awnay přisrala k Lauře, a jistojistě jí tam začala hustit do hlavy další lži o tom, jaký je to lenoch a nemožný pecivál. Což on samozřejmě nebyl! Kdo to jakživ slyšel, aby král celého lesa byl líný?! O všechny se tady staral, všem lovil zajíce a kachny! (skoro) A...A...nikdo si toho nevážil! Podíval se na Lucy a s táhlým zamračením se ke všem otočil zády, přičemž se vydal někam pryč, kde bude mít chvíli klid a také soukromí. Někam hlouběji do lesa.