Gallirea - Příspěvky uživatele

“Sebevědomý? Heh, no, to on je, to máš pravdu,“ zasmál se pobaveně, přičemž si v myslí vykreslil svého otce. Uvěřil jí to jako nějaký malý beránek, ani nepochyboval o tom, že by kecala. Nenapadlo ho, že by o jeho otci mohla smýšlet v tom směru, v jakém nyní smýšlí. Přejel ji pohledem, a když se začala po svém návrhu o řece pomalu zvedat, vyskočil energicky na nožky. “Ano! Rád!“ Zavrtěl ocáskem a pomaloučku se vydal po jejím boku. Nechal ji udávat tempo. Nechtěl na ni nijak spěchat, protože se mu zdálo, že se jí nějak nechce. Byl tedy rád, že s ním vůbec ťape. “Chtěl bych smýt tu krev, víš?“ strčil pod její čumák ten svůj, aby jí jako ukázal, jak hrozně ho má zakrvavený. “A mám žízeň,“ dodal ještě. Pak tiše poslouchal její povídání a u toho pokyvoval jemně hlavou, aby si byla jistá, že ji celou dobu vnímá a poslouchá. “To mě mrzí,“ pronesl pak. Ale doopravdy to řekl spíš jen tak ze zdvořilosti. Nijak mu ten její příběh žíly netrhal. A to z jednoho prostého důvodu – kdyby zůstala v Klímáku, jistojistě by se společně nikdy nesetkali.
Během cesty k řece narazil na mladou vlčici, která se vyvalovala mezi stromy. Vypadala jako odrostlé mládě, ani vlastně netušil, že někoho takového ve smečce mají. “Hej, ty!“ oslovil ji. Přihopkal k ní a celou si ji prohlédl. Pak k ní přiblížil hlavu, očuchal ji a nakonec pokýval hlavou. “Jsi od nás ze smečky, že? Neměl by tě někdo hlídat, jen tak pro zajímavost? Jsi ještě docela mladá,“ po očku se koukl kolem sebe, jestli tu třeba čirou náhodou není někdo, kdo by tu byl s ní, aby se neztrapnil a ona neřekla „však tu nejsem sama, tupče!“. Nikoho však nenašel. Pohled vrátil na mladou. Výraz měl neutrální, ani přátelský a ani nepřátelský. Vlčice ho upřímně moc nezajímala, jenže matce slíbil, že bude ve smečce pomáhat a vykonávat svoji funkci, na kterou málem, kdyby mu to ona tehdy nepřipomněla, zapomněl. “Jsem Etney I., budoucí Alfa Asgaarský a vévoda Gallirejský, těší mě,“ mrkl na ni. Boha, budu ji muset vzít s sebou k vodě, pfff, zlehka se na ni pousmál, ale ve své mysli protáčel otráveně oči. Nestál o společnost navíc. “Pojď, jdeme teď k vodě, půjdeš s námi,“ oznámil jí neutrálním tónem hlasu. Ani se jí na to neptal. Už se otáčel, že vyrazí zase za Lucy, ale nakonec se zasekl a ještě na ni otočil hlavu. Došlo mu totiž, že takhle si kamarády neudělá! “Jsem učitel, ještě jsem teda nikoho nikdy nic nenaučil, ale napadlo mě, jestli bys nechtěla být má první žačka?“ lišácky se zazubil. Pak už ale akčně vyběhl vysokým skokem za Lucy. “Honem, malá!“ vybídl ji ještě. Jeho hlas byl teď o něco přátelštější, ale musel se zatím přemáhat. Přece jen tohle pro něj byla cizí vlčice, neměl k ní žádné vazby. Byla mu ukradená.

>> Mahtae

Jakmile zaslechl nějaké chroptění, zpozorněl. Uši našpicoval dopředu, a ač měl tlamu zaraženou uvnitř zvířete, nežral. Kousání totiž dělalo hluk a on potřeboval dobře slyšet. Když se pak ale Lucy rozkašlala, vyskočil polekaně na nohy a přiskočil k ní, kdyby nějak potřebovala jeho asistenci. Měl obavy. Celou dobu ji však jen sledoval, nezapojoval se. Nechtěl ji totiž nějak rozrušit. Když nakonec kašel ustal, oddechl si. “Uf, buď opatrná,“ pronesl, přičemž u toho zakroutil zlehka hlavou. K jídlu už se nevrátil, stihl se nasytit poměrně dobře. Navíc maso bylo teplé a měkké, takže mu to zahnalo i tu předtím šílenou chuť po krvi. Posadil se tedy kus od ní, když se ona svalila na zem, a poslouchal, co mu povídá. Když se dostala k jeho otci, povytáhl obočí a vyčkával, co že to z ní vlastně vypadne. Jenže ona pak začala najednou reagovat na něco jiného a už větu nedopověděla. Přišlo mu to trochu zvláštní, protože se u toho tak podivně zasekla. “Počkej, nezamlouvej to,“ vybídl ji pobaveně a přivřel zlehka oči. “Něco jsi o otci nedopověděla, co jsi to chtěla říct?“ zazubil se na ni.
Sluníčko bylo vysoko na obloze a krásně hřálo. V lese byl klid. Lucy ležela, odpočívala, ale on pociťoval silné nutkání něco dělat. Navíc ho začínala svrbět tlama od toho, jak byla zalepená tou krví. “Lucy, nezajdeme někam k vodě?“ navrhl. “Jo a ten Klímový les, nechtěla bys mi ho pak ukázat? A co to bylo vlastně za smečku? Rozveď to trochu, zajímá mě to.“ Přiťapal blíže k ní, ale opět se jen posadil. “A jací byli? Myslím tím rodiče. Máš na ně určitě nějaké vzpomínky… matky jsou obvykle hodné a vstřícné, ne jak ta moje,“ zazubil se. “Byla Sianna hodná?“ vyzvídal dál a dál.

“Proč bys tak řekla, že odešla?“ zareagoval na její otázku další otázku. Zlehka u toho tázavě povytáhl obočí, přičemž se pobaveně pousmál. “Awnay je stejná jako já,“ pronesl, když se postavil na nohy, aby mohli vyrazit na to jídlo. Pak se oklepal a oblízl si čenich. “Teda podobná,“ opravil se. “Řekl bych, že se liší hlavně v tom, že je agresivnější než já. Vždycky byla vzpurná a nesouhlasila s nastavenými pravidly. Navíc si dost, podle mého názoru, nerozuměla s Elisou. Nebyl jsem u toho, ale mám dojem, že se nějak pohádaly. Nevím, skrz co to bylo, ale Awnay pak utekla,“ jak dopověděl příběh o sestře a jejím útěku, vyrazil klidným korkem za Lucy, která už stepovala vepředu. Když se zamyslel v krátkém volném okamžiku sám nad sebou, najednou mu připadalo, že se chová šíleně dospěle. Ne jako dítě, ale opravdu jako dospělý vyrovnaný jedinec. Tohle všechno způsobila Lucy… jakoby po jejím boku zmoudřel, dozrál.
Začala mu po cestě povídat o své vlastní rodině. “Taky si s nimi moc nerozumíš?“ položil spíše řečnickou otázku, protože z toho, co zatím řekla, si odpověď mohl snadno odvodit. “Pěkná husa?“ zasmál se pobaveně. Přišlo mu roztomilé, jak se nad tím tak pozastavila, aby ho takovými řečmi neurazila. Bylo to milé. “Kdo tě dostal na starost? Počkej, ty ses narodila tady? V Asgaaru? Nebo máš kořeny jinde?“ začal se hned zajímat. Uvědomil si, že nic konkrétnějšího o jejím životě vlastně ani neví. To musím napravit… Abych se pak před někým, kdo ji zná třeba dýl, neznemožnil! To by byl pěknej trapas, představil si situaci, jak se ho někdo na něco ptá ohledně Lucy, ta bude stát vedle něj s očekáváním, že to vybalí, a on nebude vědět. To by se raději propadl…Jak pak Lucy začala mluvit o tom, že ho má ráda a že popřípadě půjdou společně pryč, zaplesalo mu dojetím srdce. Pozastavil svůj krok a zůstal na ni hledět. Tiše jako myška, pouze na ni koukal, bez jediného mrknutí oka. Tohle mu vzalo vítr z plachet, a to z jednoho jediného důvodu – tohle o něm ještě nikdy nikdo neřekl. Až teď ona. “Lucyinko,“ hlesl tiše a s potěšeným úsměvem sklopil pohled k zemi. Měl motýlky v břiše a hřejivý pocit ve svalech. Srdíčko mu natěšeně tlouklo, jako když se malé vlče těší poprvé ven z jeskyně. “Děkuju ti. Nechápu, jak jsem mohl žít takovou dobu bez tebe. Byl jsem tak osamocenej, poslední dobou utrápenej,“ vzhlédl na ni. “Ale teď vím, že dokud budu s tebou, tak už nikdy nebudu sám,“ spokojeně se usmál. Očka se mu leskla. Víc k této drobnosti, kterou ona řekla, ale která ho nadmíru potěšila, neměl co říct. Zašoural naprázdno tlapičkou po lesní hlíně, a pak se zase rozešel. “Děkuju, Lucy,“ pověděl ještě, usmál se na ni a lehce během chůze natiskl svůj bok na ten její. Byl vyšší a mohutnější jak ona, takový kjůůůt páreček!
Společně pak tedy dorazili k místu, kde už byla mršina zvířete, které ulovili. Bylo z něj kus odebráno. Odvodil si, že už tu nejspíš táta s mamkou byli, proto ani on neotálel. V žaludku mu pěkně kručelo, už dlouho nežral nic pořádného. Poslední dobou se stravoval velmi skromně – jen tím, co našel či ulovil (a každý ví, že on lovit moc dobře neumí). Chvíli pozoroval, jaký má jeho milá apetit, pak se zazubil a mršinu si obešel z druhé strany. Chtěl nechat Lucy prostor. Pak se přikrčil a zakousl se do přední části plece. Konečně pořádné maso! Netroškařil, trhal zvíře vyloženě po kusech. To víte, takový kus vlka potřebuje pořádný kus flákoty.

Naštvaný na svoji sestru doťapal až skoro k východní hranici lesa, poblíž řece Midiam, kde se posadil na jakýsi vyvýšený kopeček. Hlasitě si při tom povzdechl. Sluníčko právě vycházelo na oblohu a jasně značilo, že přichází nový den. Jeho paprsky byly silné, teplé. Dokonce se dokázaly prokousat skrze koruny stromů tak, že se odrážely na hladině líně se plazící řeky, a vytvářely tak stříbrné třpytivé odlesky, které ve chvíli, kdy se na ně vlk přímo zaměřil očima, bodaly do zornic jako ostré jehly, a oslepovaly.
Za sebou uslyšel kroky, takže zastříhal oušky, ale neohlížel se. Podle pachu hned poznal, že se jedná o jeho milou. A navíc, kdo jiný by za ním taky chodil, že? Neměl tu ve smečce kromě táty a nyní Lucy žádné pořádné přátele. Dokonce i Yeter se na něj vyprdl. Neviděl ho doma už věky. Po příchodu se o něj Lucy otřela a snažila se situaci odlehčit nějakými poznámkami na konto jeho rodiny. Pokýval hlavou, aby odsouhlasil, že rodina někdy na zabití opravdu je. Navíc měl pocit, že poslední dobou čím dál tím více. Dopadne tak i moje rodina? Moje rodina, kterou budu mít s Lucy? Podíval se na ni a jemně se pousmál, aby ji ujistil, že na ni nehodlá být protivný a ani si na ni nebude vylívat svoji agresi. Proč by taky měl? Tahle krasotinka mu zatím ještě nikdy nic neprovedla. Zahleděl se jí do očí. Sluneční paprsky totiž způsobily, že se její zelená očka, která tolik miloval, leskla stejně tak, jako hladina řeky, jejíž uklidňující šum přerušovalo jen ranní zpívání ptáčků. Pohled pak odvrátil a zlehka přikývl. “Jistě, taky mám hlad. Já jsem se chtěl jen někam na nějakou chvíli zašít. Tady je takový klid, je to příjemný, nechci, aby do mě pořád někdo rýpal. Navíc Awnay mi opravdu za tu krátkou dobu, co tu je, leze krkem. Nechápu, na co se do smečky vůbec vracela, když tu jenom prudí! A ještě určitě bude chtít šplhat po smečkovém žebříčku, to tak! Nenechám ji ani omylem, aby byla v hierarchii výš, než jsem já!!“ krátce se odmlčel, aby mohl polknout nahromaděné sliny. Chrlil totiž věci o své sestře tak rychle, že nestíhal ani dýchat, natož polykat. “Je drzá a myslí si, že mi furt musí něco kázat, ale já už nejsem malej kluk,“ dobručel zbytek svých rozhořčených myšlenek na sestřinu osobu. “A jinak mimo Awnay mám ještě ty dvě nově narozená prťata a Sionna. Hrozný, nějak se to rozrostlo, nejsem popravdě moc rád,“ přiznal se tichým tónem hlasu a koukl na ni, aby si mohl prohlédnout její výraz. “Zároveň s námi se narodilo ještě jedno vlče. Bratr Castiel. Umřel však krátce po porodu. Věděla jsi to?“ ještě chvíli na ni koukal, nicméně pak pohled odvrátil pryč. “S Awnay…teda vlastně já tak jako…nějak…nikdy s nikým nevycházel. Nevím, proč to tak mám,“ povzdechl si. “Jen s tátou, ten vždycky stál při mně. Ale co se narodil Sionn, mám dojem, že mě tu každý nesnáší,“ začal se jí pomalu se vším svěřovat. Rozhodl se, teda spíše tak nějak vyplynulo ze situace, že jí poví vše, co ho trápí. “Jasně, udělal jsem chyby, ale ty přece dělá každý, ne? Nikdo se mě nikdy nesnažil nějak pochopit, začali mě jen odsuzovat. Nejdřív cizí vlci, kteří si o mně vždycky pomysleli, že jsem divnej. Pak jsem ztratil i těch pár přátel, co jsem měl… a nakonec mám dojem, že i rodinu.“ Ztichl. Ticho přerušila jen kvákající žába, co se rozhodla vyhopsat ze svého úkrytu skrz řeku někam na druhou stranu. Nechtěl se litovat nebo ze sebe dělat chudáčka, ale přesně takhle se prostě poslední dobou cítil. Nikomu to nevyprávěl, ale tak nějak doufal (či snad věřil?), že Lucy může povědět úplně všechno.

Z vlastních myšlenek a jakéhosi „transu“ jej vytrhla až Lucy, která přišla za ním a ihned se o něj zajímala. Šťouchla ho čumáčkem a zeptala se, jestli je v pořádku. Přenesl pohled na ni, to se mu už zúžily předtím roztažené zornice, a pak naprázdno polkl. Jemně se pousmál a přikývl. “Jistě, naprosto,“ pronesl. Nelhal, byl v pohodě. Momentálně si už s nějakým lovem nedělal starosti. Začal si ji prohlížet, pohled pak zasekl v jejích zelených očích. Byla tak krásná. Pořád stejně úžasná jako tehdy, co ji poprvé spatřil. Moc se mu líbila. “Vypadáš tak skvěle, Lucy,“ zahuhňal tiše jen pro její uši, přiblížil se k ní a přitiskl svůj krk na ten její. Jeho srst byla měkká a příjemně heboučká. Pak od ní ustoupil. Byl strašně rád, že se o něj Lucy zajímala, nikdy tohle nezažil. Předtím si ho nikdo tolik nevšímal, nezajímal se o něj. Až teď ona.
Partnerskou idylku však překazila jeho sestra, která se do něj kdo ví, z jakých důvodů pustila. Zůstal na ni překvapeně hledět s povytaženým obočím a tázavým výrazem. Čím si to on teď zasloužil? Však jí nic neprovedl, ani křivé slůvko jí neřekl! Tohle se mu teda nelíbilo, takové chování na svoji maličkost rozhodně nehodlal snášet. Vlastně hned, jak začala mluvit, pocítil ve svých žilách kolovat vztek, který se každé další slůvko, které ona ze své tlamy vypustila, rapidně zvětšoval. Za chvíli už tiskl zuby k sobě, takže mu ztvrdly rysy ve tváři, a přivíral vztekle oči. “Awnay,“ zabručel skrze ty zaťaté zuby. Pak už to nevydržel. “Nechal jsem tě tam právě proto, že se chováš tak, jak se teď chováš! Seš nesnesitelná a totálně na pěst! Jednu bych ti vrazil!!“ vybouchl. Hlasitě dýchal a máchal nervózně ocasem ze strany na stranu. “Přijdeš si sem a hned se do mě bezdůvodně s*reš! Dej si laskavě vodchod a nech mě žít! Nech mě dejchat! Pro krista! Nebo teprve uvidíš tu moji lenost!!“ byl pěkně naštvaný. V očích mu jiskřilo a drápy musel zarývat vztekle do země, aby zůstal stát na místě. Srdíčko mu tlouklo až dvojnásobnou rychlostí. To už se pak ale Awnay přisrala k Lauře, a jistojistě jí tam začala hustit do hlavy další lži o tom, jaký je to lenoch a nemožný pecivál. Což on samozřejmě nebyl! Kdo to jakživ slyšel, aby král celého lesa byl líný?! O všechny se tady staral, všem lovil zajíce a kachny! (skoro) A...A...nikdo si toho nevážil! Podíval se na Lucy a s táhlým zamračením se ke všem otočil zády, přičemž se vydal někam pryč, kde bude mít chvíli klid a také soukromí. Někam hlouběji do lesa.

Držel se svojí skupinky, ke které byl „přidělen“, a očima rejdil z Castora na Awnay a zase zpět. Honila se mu hlavou velká spousta myšlenek. Lovu se vůbec nevěnoval. Nebavilo ho to, navíc nechtěl spolupracovat v tak velké skupince vlků. Radši by si vyrazil na lov jen s Lucy, ta by mu mohla pomoci a něco ho naučit. Možná by mohl kápnout božskou, když už to teď byla jeho partnerka. Třeba by mu pomohla pak zlepšit jeho bídné schopnosti. Přece jen, kdyby se cokoliv stalo a on musel opravdu lovit, ne při lovu jen vocvrndávat, nebylo by to moc supiš. Neumí ulovit ani zajíce.
Něco se začalo dít. Konkrétně jeho sestra se ztratila v davu muflonů, přes nános rozvířeného prachu ji nešlo vidět. Nechávalo ho to však klidným. Nijak ho to nezajímalo, dostala se tam sama, tak se dostane zase určitě i ven. Lov byla opravdu ta nejvíc nudná a otravná aktivita, jakou svět kdy viděl! Ještě ke všemu, když pak slyšel jásat svého „bratra“, jehož kožich zářil přes celé okolí. Jak vlastně…po kom on podědil takovou barvu kožichu?! z dálky si ho důkladněji prohlédl. Začal zpomalovat, když zpomalili i ostatní. Stádo prchalo dál, prach si pomalu sedal a bylo tu dýchatelněji a šlo i lépe vidět po okolí. Zůstal pak stát ve skupince, nijak se nevyjadřoval, nic neříkal a na nikoho necivěl. Teda vlastně civěl. Na Sionna. Lesklýma zlatýma očima zíral přímo na něj. Jeho tvář byla bez výrazu, oči však byly plné emocí. Kdo ví, jestli negativních nebo pozitivních. To věděl jen on sám.

Etney byl mírně vykolejený z toho, že po něm každý háže takové škaredé nevraživé pohledy. Dokonce ho Lucy napomenula a Castor po něm vyjel! Etney na ně koukal jako sůva, zasekl se v pohybu, takže nechal jednu tlapku pokrčenou nahoře. Pouze hlasitě zrychleně oddechoval a těkal očima z Lucy na Castora. Pak si teprve všiml, že stádo odchází jinam. Tlapku položila a zlehka protočil oči. “Zas tolik jsem nedupal. Nemůžu za to, že mám tak těžký kosti! A svaly. Takže se pak neunesu tolik, abych ťapkal potichu,“ ohradil se, pohodil hlavou a naštvaně si odfrkl. Neměl jsem se k nim vůbec připojovat, s táhlým úšklebkem pohlédl krátce na své tlapy, a pak na Awnay, která si to k němu nakráčela a začala mu říkat, že s ním už do konce života nepromluví. Chvíli na ni koukal, nicméně pak pronesl: “Drž kušnu, nikdo se tě na nic neptal,“ zlehka švihl ocasem a odklusal, značně tišeji, na druhou stranu skupinky. Chtěl být dál od své sestry. Možná není až tak fajn, že se přidala zpátky k nám, koutkem oka na ni pohlédl a zavzpomínal.
Z přemýšlení ho ale vytrhl tichý hlásek jeho Lucy, která mu říkala, co bude dělat. “Hééé, mám jít s Awnay?“ nakrčil znechuceně nosík a zabořil na sestru naštvaný pohled. Nicméně se bez protestů otočil a šel na stranu blíže Castorovému boku. Takže akorát poběžím vedle stáda, ne? To bych mohl zvládnout. Budu dupat, to stádo odradí, aby prošlo skrz naši trojičku. A navíc... navíc mám příkaz! Můžu to když tak zachránit, abych se úplně neznemožnil. Budu vypadat, že tomu rozumím daleko víc, jak tehdá, zatěkal očima po skupince a jemně se pousmál. Tož, samozřejmě že tomu rozumím víc jak tehdá! Zlepšil jsem se! Už... už ulovím sám rybu. A možná taky... taky kachnu nebo zajíce! pyšně vydechl vzduch z plic a vypjal hruď. Byl na sebe hrdý! To už se ale Castor i Awnay sunuli potichu ke stádu, takže je napodobil. Tlapkal kupodivu opravdu tiše, snažil se! To by chtělo potlesk a později i odměnu. Nic neříkal, mlčel. Lov ho nikdy nebavil, nebyl do něj zapálený. Spíše ho to popravdě štvalo a prudilo. Ve smečce si říkal, že to zkusí po dlouhé době a třeba se mu to zalíbí, ale znovu se těžce spletl. Nějak to překlepu, to zvládnu, očima stále kontroloval, jestli ho nikdo moc nesleduje. Nechtěl se ztrapnit. Hlavně ne před Lucy. Napodoboval tedy sestru a Castora. Když se přikrčili, přikrčil se i on. Když ztichli, zatajil dech. Naopak když se narovnali, vystřelilo jeho tělo akčně nahoru, jakoby ho snad bodla včela...

Etney má celkem 67 bodů

Směnárna:
40 bodů dávám do magie Halucinací se 3* od paní Smrti
20 bodů měním na drahé kameny ametysty (20*5 = 100)
6 bodů měním na kopretiny (25*2 = 50)
1 bod dávám na 15 oblázků

Celkem:
magie Halucinací se třemi *
100 ametystů
50 kopretin
15 oblázků

Závěrem chci dodat, že akce byla skvělá, i když časově teda velmi náročná. Obzvlášť pak, pokud jsem chtěla hrát i něco jiného během VLA. Myslím tím třeba navštívit smečku nebo tak.
Pro pracujícího člověka, co opravdu dochází domů až večer, bylo dost obtížné to celé splnit :D navíc jakmile jsem jeden týden vynechala, že jsem třeba byla pryč, neměla jsem pak motivaci plnit VLA dál :-D

Ale jinak skvělá akce, byla zábavná a zase to bylo něco nového, vlk přišel k novým zážitkům a potkal i další nové vlky. MOC DĚKUJI za skvělou organizaci a doufám, že ještě něco podobného v blízkém čase bude, neboť je to fakt super...smekám kloubouček!

Když odcházel k otci, zaslechl ještě poděkování od mámy, to ho velmi potěšilo. Celý se zachvěl, motýlci se mu blahem rozlili v bříšku. Pousmál se, nicméně poté se dál věnoval otci. Ten ho pochválil ještě víc! Jeho sebevědomí nyní vzrostlo alespoň o několik procent vzhůru! Vykulil potěšeně oči, rozkmital ocásek a začal pohupovat předními nožkami v kolenou. Do toho pak přidal i zadní, takže byl jak na nějaké těžké disco show. Úplně jak štramácký tanečník. Až na to, že nyní tancoval bez hudby. Usmíval se od ucha k uchu, byl opravdu nadšený. Poskakování přerušil až ve chvíli, kdy si táta všiml jemného zranění – prokousnuté tlapky od Sunny. Nojo, Sunny, očima zapátral po okolí, a zatímco mu otec léčil tlapku, on se na Sunny zaškaredil. Jemně na ni i vyplázl jazyk, aby věděla, že s ní už nikdy kamarád nebude! Stočil pohled zase k otci a vyslechl si, co mu říká. Několikrát pokýval hlavou. “Jo, jo!“ zahalekal akčně. Ocásek mu zase rejdil sem a tam. Byl plný energie stejně tak, jako vždy. “Já vím, už jsem tam právě byl, ale pak jsem si vzpomněl, že jsem vám chtěl dát nějaký dárek k výročí, víš? Přece jen, už je to řádka zim!“ zazubil se a poté, co otec vychválil Lucy, skoro se až začervenal. Trochu nervózně a stydlivě uhnul pohledem, přičemž naprázdno polkl. “Uhm, no...jasně,“ zazubil se a zadní tlapkou se pouze na oko zaškrabkal na hlavě. Chovej se dospěle! Okřikl sám sebe. Jeho mozek měl pravdu! Už byl partner, nikoliv padavka a mládě! Musí se podle toho chovat. “Chci říct, že... Lucy je výjimečná. Ještě nikdy mě nikdo tak nezaujal. Je skvělá,“ sklopil pohled a se zamilovaným výrazem na tváři hleděl chvíli na zem. Pak vzhlédl. “Určitě ji nenechám odejít, neublížím jí a nikdy nikoho nenechám, aby mi ji vzal! Budu se o ni rvát! Tak, jako ty hlídáš mámu, budu hlídat i já ji,“ pronesl nakonec. Tvářil se u toho vážně a nedělal žádné zbytečné pohyby nebo úšklebky. Bylo vidět, že možná opravdu trošičku dospěl. Pak ale pohodil radostně hlavou a usmál se na něj. Přicupital blíže k němu, až se otřel svým krkem o ten jeho, a pošeptal mu do ucha: “Mám tě moc rád, táto. Doufám, že jsi mi odpustil, co jsem provedl,“ aby naznačil, že se za to stydí, sklopil uši k hlavě a na moment sklonil podřízeně i hlavu. Pak se o něj tělem otřel a jedním skokem vyrazil pryč. Možná i z toho důvodu, že se sem blížili ti vlci, jinak by třeba zůstal na delší pokec. Ohlédl se za sebe, a s úsměvem ještě chvíli zíral na otce, zatímco cválal někam vpřed.

LOV

Zanedlouho, když probíhal lesem, našel skupinku, která se zřejmě (ehm, zcela určitě) připravovala k lovu. “Lucy!“ křikl už v dálce. Řiřítil se svým medvědím neohrabaným a dupavým během ke skupince tak rychle, že málem srazila Sionna na zem. Prudce zabrzdil těsně před ním, potutelně se tomu zasmál. “Nazdar,“ pronesl ke skupince mírně nezúčastněně. Pak ale jako malé vlče přiťapkal vysokým klusem k Lucy, a zavrněl, když byl těšně v její blízkosti. “Už jsem dodělal vše, co jsem potřeboval. Můžu se k vám teda připojit?“ otázal se své PARTNERKY! (// :D <3 <3) a zlehka naklonil hlavičku zvídavě do strany. Zavrtěl u toho hravě ocáskem. Byl roztomilý. Měl takový štěněcí pohled, lesknoucí se oči, naducaný měkoučký kožíšek a...a...prostě byl úžasný.

// jen papá ho vždycky podpoří, děkuju

T.T T.T jsem se roztekla :D

<< údolí

Něco tak drzého ještě nikdy nezažil. Tohle vlče u něj prostě skončilo. Tím, co udělala, si zavřela vrátka. A přitom mohli být kamarádi! Jemu vlčata nevadí, vlastně je s nimi docela sranda! Ale tohle vlče je jako osina v zadku. Nikdy nevíš, kde a kdy tě píchne. “Malá zahovněná odporná brouky prolezlá čarodějnice!“ bručel si tiše nadávky na její osobu, přičemž se ohlédl za sebe právě ve chvíli, kdy profičela kolem něj s pláčem a nářekem. Odfrkl si a protočil očima. On měl svědomí čisté! Nic jí neudělal, vlastně se jí ani nedotkl. Pouze ji odhodil, a to byla její vina, protože se mu zakousla do tlapy. Začala si! V tlamě nesl květiny a mířil dál pomalým naštvaným krokem do lesa. Potřeboval vychladnout. Když už se konečně usmířil s matkou, nechtěl si ji či někoho jiného zase znepřátelit tím, že bude protivný a nervózní. Nadechl se, aby mohl zidentifikovat, kde se zhruba nachází jeho rodiče, a tím směrem se vydal.
Když je v dálce zahlédl, odhadl, že se tam děje něco divného. Dokonce z toho byl pocitově nesvůj. Zrychlil krok a očima těkal z otce na matku a zase zpět. Pak se ale zaseknul – Arcanus, jeho táta, se rozešel pryč. Vypadal naštvaně. “Tát…tátffkgk,“ snažil se zakřičet, ale jen se zakuckal květinami, které nesl a na které zapomněl. Odplivl je na zem a hlasitě se rozkašlal. Když se pak mohl, díky bohu, zase nadechnout, květiny, které ležely na zemi, popadl a rozběhl se za nimi. Prudce pak zastavil u matky a zadýchaně ukazoval hlavou směrem na otce, přičemž vydával divné zvuky. Ty zvuky asi vyjadřovaly to, že nechce, aby Arčí odešel. Nevěděl sice, co se děje, ale situace vypadala vyhroceně. Položil pak něžně a s citem květiny před Elisu, zahleděl se jí do očí a jemně se pousmál. “Mami, pro tebe!“ pronesl a zavrtěl nadšeně ocáskem. Tohle bylo poprvé v životě, co jí něco daroval. Měl radost! Na tu nehodu se Sunny díky tomuto rychle zapomněl – alespoň na chvíli. “Táto! Tati!“ křikl hned naléhavě, když si uvědomil, že se Arcanus stále vzdaluje, a dvěma dlouhými skoky překonal vzdálenost mezi nimi. “Táto,“ oslovil ho a postavil se před něj. Usmíval se. “Kam jdeš? Mám pro vás překvapení! Uklidil jsem v údolí, abyste tam měli čisto! Na intimčo!“ zubil se spokojeně od ucha k uchu a vypínal důležitě hruď. Na zakrvenou tlapičku zapomněl. Už nebolela, byla jen pořád špinavá.

“Au!!“ vyštěkl a leknutím s sebou celý trhl. Pak zkoprněl. Zíral vytřeštěnýma očima střídavě na Sunny a svoji tlapu, které se zubisky držela. Štípalo to jako čert! Její ostré mléčné zuby proťaly jeho kůži jako nic a zabořily se mu tak přímo do svalů. Z tlapky mu začaly pozvolna vytékat tenké potůčky rudé krve, jež kapaly jak do její tlamy, tak i na zem. Tam se vsákly do půdy a nebylo po nich ani památky. “Co jsi to…Co to… Proč jsi to udělala?!“ jeho hlas byl zpočátku jemný a tichý, ale zvyšoval se, až se přeměnil na agresivní a nepříčetný. Tlapou pak mrskl bokem tak prudce, že vlče odhodil snad metr daleko. Tiskl zuby k sobě, v očích mu plápolala zlost a agrese. Začal ohrnovat koutky tlamy směrem nahoru, a pomalu přišel k vlčeti. “Tak poslouchej, ty malá svině,“ vrčel na ni. Hrdelně vrčel. Byl přikrčený a nahrbený jako vzteklý pes. “Ještě jednou se tohle zopakuje, ještě někdy mě kousneš…tak tě taky kousnu. A věř, že by se ti to nelíbilo!“ naprázdno výhružně rafl zubisky před jejím čumákem, a pak se narovnal. Rozhlédl se kolem sebe, aby se přesvědčil, že tuhle scénku nikdo neviděl, a pak hlasitě oddechl. Srst na jeho tlapě se mezitím zabarvila do ruda. Nikomu tohle neřekneš! Ani necekneš! vtiskl jí do hlavy mocný příkaz, pak se k ní otočil zády, do tlamy vzal květiny a pomalým krokem se rozešel vstříc lesu. Sunny nechal osamocenou a rozhodl se, že se její maličkostí už nikdy nebude zabývat. Tímto činem u něj navždy skončila. Od teď ji bude přehlížet a ignorovat.

>> Asgaar

“Ty seš fakt ale úplně zabedněná a tupá, když nechápeš, co ti vysvětluju!“ vyštěkl na ni a nervně stiskl zuby k sobě, takže mu ztvrdly rysy ve tváři. Takový malý usoplený děcko mu nebude říkat, že je hloupej, když není! Přišel až k ní, nakrčil se, aby si koukali do očí a začal se na ni mračit. “Chápeš, že ty seš asi úplně natvrdlá a tupá, když si myslíš, že já jsem hloupej?!“ hodně otvíral tlamu a velmi výrazně gestikuloval, dopomáhal si při vysvětlování i tlapkou. “Já vůbec nejsem hloupej! Jsem vlastně syn obou Alf! Jsem někdo! A ty, malá vochechule, jsi nikdo! Nesaháš mi ani po kotníky, nevím, proč se tady s tebou vlastně zahazuju! Seš nechutná! A smrdíš! A máš škaredej hnědej kožich jako hovínka!“ ofrnil se na ni, následně se narovnal a odfrkl si. Odfrknutím naznačil, že je Sunny špína a už mu nestojí za to, aby si jí byť jen očkem všímal. “A vůbec, když seš tak dokonalá, najdi si cestu do lesa sama! Ty vobejdo!“ vycenil naštvaně zuby a otočil se k ní zády. Aneb když se společně sejdou dvě děti. Tedy, přesněji řečeno, jedno dítě a nedospělý král.
Po předložení suchého houští se ještě víc zděsil. Šťouchl do té hromádky tlapkou, a ta se celá rozpadla. “Co to je?“ naklonil hlavu zlehka do strany a pak i na druhou. Nakonec koukl na vlče. “Tohle že je dobře odvedená práce?“ posměšně se uchechtl. “Ty nerozeznáš květiny od suchých větví a trávy? Ty seš nemehlo! Natrhám si to raději sám!“ protočil oči, sebral do tlamy tu jedinou květinu, která byla schovaná v té hrozné hromádce, a když šel dál od tůňky, odstrčil svojí tlapou Sunny bokem, aby se cítila nechtěná. “Nechápu, že děcko neumí ani natrhat kytky,“ pronesl ještě na její účet, ale pak se už věnoval květinkám. Byla jich tu spousta, pravda. Jak krásných okrasných, tak i léčivých bylinek. Udělal tedy kytici tak velkou, aby se mu vlezla do tlamy, a pak si ji odložil někam bokem. Vrátil se k hromádce od Sunny, odklidil ji do keříků a vymetl to znovu ocasem, aby tu bylo čisto. Následně na malou zahovněnou dívenku pohlédl. “Umíš lovit?“ povytáhl obočí. "Teda spíš - když ses toulala, lovila jsi někdy?" upřesnil svůj dotaz na její maličkost, a nepřestával na ni zírat.

“Ne já nejsem hloupý, chápeš?“ odpověděl jí, zatímco se pořád motal dokolečka. “Říkám, že pro hloupého každý hloupý! To znamená, že ty seš hloupá, že si myslíš, že já jsem hloupej! Ale přitom já nejsem hloupej! Ale ty seš hloupá, protože si myslíš, že jsem hloupej, chápeš?“ vysvětlil jí to hezky po svém a v motání se zastavil. Byl si jistý, že všechny mouchy už dokonale odehnal. No, pěkně se mu motala hlava!! Motal se mu najednou celý svět! Musel pevně zarazit drápy a celé tlapy do země, aby nespadnul. “Yuy,“ zavrávoral do strany, pak do druhé, a nakonec si sedl na prdel. Pak si ale všiml, že ona trhala trávu. Měla ji plnou tlamu! Skoro se tou trávou dusila. “Helééé!“ ušklíbl se. “Měli jsme si dát závod v zahánění mušek!“ zakňučel a na oko zesmutnil. Sklopil hlavu a uši nechal volně spadnout do stran. “Ach jo, nechtěla jsi se mnou zahánět mušky!“ posmrkl a otřel si tlapkou místečko pod očima, jakože pláče. “Já jsem je už zahnal. Přece tu moji rodiče nebudou mít mušky, že!“ vyskočil na tlapky. Svět už se mu pomalu zase přestal motat a dával se do kupy. “Tak ty si vem na starosti kytky! Vyhraje ten nejrychlejší! A já to tady pořádně vymetu!“ rozhodl se. Přikrčil zadek k zemi a začal svým ocasem metat kolem sebe všechno, co šlo. Rozvířil se tu pořádně prach všude kolem, takže začal kuckat nejen on, ale určitě i ta malá zrůdička, která poblíž trhala ty „květiny“. Tohle ale výjimečně nedělal schválně. “Musím to tu vypulírovat, aby neseděli na špinavým!!“ okomentoval své počínaní a ze všech sil se snažil, aby tu bylo čisto. Povedlo se mu tak zaházet do vysoké trávy listy a různý bordel, co u líbezné tůňky překážel. Pak se zastavil, zakuckal a hlasitě vydechl. “Uf!“ ulevil si. “To bychom měli,“ pronesl tichounce a u toho hleděl na Sunny.

<< les

Pořád tak divně pokyvovala hlavou, připadalo mu to divné. Třeba má nějakou kyvavku. To je asi nějaká nemoc. Kyvavka obecná... to může být taky nějaký zvířátko, co jí nalezlo do ucha. Jo! Při běhu se na ni na vteřinku ohlédl, ale pohled zase rychle vrátil před sebe, aby mohl sledovat pečlivě cestu. “Nevlezla ti do ucha náhodou kyvavka obecná?“ zeptal se jí a lišácky se pousmál. “To je takový malý brouček, který se ti hrabe v oušku. Vleze ti tam obvykle ve chvíli, kdy spíš, víš?“ vyhnul se jednomu ze sta stromů, které mu všechny stály v cestě a v tom být úspěšný sprint-běžec.
Zanedlouho se ale ocitli společně v údolí, takže zpomalil. “Já nejsem blbec, to jen ty jsi tak blbá, že ti připadám blbý! Víš, jak se to říká, ne? Pro hloupého každý hloupý!“ setřel ji a vyplázl na ni jazyk. U toho udělal táhlé: “bléééh!“ posměšně mrskl ocasem, nahodil prasečí rypáček a hlasitě se zasmál. “Víš ty vůbec, co znamená zácpa? Ach, já zapomněl! Jsi ještě moc zabedněná na to, aby to slovo chápala!“ nakrčil na ni nosík a jako malé dítě zachrochtal. “Jsi malé zabedněné lesní prasááátkoooo!“ zazubil se. Pak toho přeřvávání se a soutěžení na moment nechal a porozhlédl se. “Jsme v údolí,“ zkonstatoval a nasál vzduch do plic. Necítil tu poblíž žádné pachy, nejspíš se tu momentálně nikdo nenacházel. Tím líp! Alespoň jeho rodiče nikdo nebude rušit při intimču. Omg! Ty pro ně chceš intimčo?! Vždyť pak je riziko tentononc...no...dalšího děcka! vykulil oči. Co teď?! Dalšího hajz*a v rodině už nechtěl. Ale klid. Stejně už je v přechodu, beztak, pomyslel si nakonec a pohlédl na malou. Přemýšlel, co by jí tak měl říct, aby začala dělat. Pak ho to ale napadlo. Všude kolem tu bzučela snad miliarda malých mušek, takže se začal točit dokolečka jako zblázněné torpédo a ocasem všechny mušky zaháněl. “Kdo zažene víc mušek, je vítěz!!!“ zakřičel a točil se dokolečka jako pošuk. Mušek tu bylo požehnaně.