Gallirea - Příspěvky uživatele

// já se s Mari trhám a děkuji za akci :) letošní prosinec je hardcore a nestíhám nic. :)

“A vlastně víš ty co? Je to dobrej nápad. Před tebou se nestydím. Vyzkoušíme se,“ zlehka mu cukly koutky v náznaku úsměvu, a zatímco na něj hleděl svýma zlatýma očima, zaposlouchal se vnímavě do jeho slov. Chvilku na něj tak mlčky koukal, poté párkrát zamrkal a za pár chvilek, co mu do mozku prolezlo skrz všechny zpomalené mozkové závity vše, co otec říkal, se mu rozlil po tváři vřelý radostný úsměv. Zavrtěl několikrát ocasem a tiše zakníkal. Měl opravdu radost. Očka se mu zaleskla, zadek mu vyletěl ze sedu nahoru do stoje a u toho všeho se pořád usmíval jak tintítko. “Vážně?!“ pípl tiše ještě stále se zatajeným dechem. Pak to vše naráz vydechl a zase se posadil. “Tak to jsem...opravdu moc rád! Určitě neudělám ostudu, určitě vás nezklamu! Budu se moc snažit! Budu se o smečku starat, opravdu!“ ujišťoval ho. Hlavou se mu nyní honila velká spousta myšlenek, většina z nich byla o tom, že je na stejném hierarchickém postavení, jako je jeho Lucy a že je to paráda. Měl radost – teď mezi ním a Lucy nebyl žádný rozdíl. Byli stejní. Zahleděl se na tátu. “Táto,“ oslovil ho. “A když jsem teď stejný jako Lucy, napadlo mě, že...jako...ještě jsem se s ní o tom nebavil, ale jako...no co si myslíš o...no víš jak...“ protočil očima a pohodil hlavou. Proč se mu o takových tématech tak špatně mluvilo? Vždycky, když byl nervózní, začal mlít totální nesmysly. Vzdychl. “No vlčata, chápeš. Já...a Lucy...a vlčata. Jako porodit. Lucy by porodila. Já a ona bychom měli vlčata,“ konečně to ze sebe dostal. Úlevně zamlaskal a pak se pousmál. “Co si o tom vlastně myslíš? Já nad tím ještě nijak zvlášť nepřemýšlel, nezkoumal jsem nic, neptal jsem se Lucy, ale...napadlo mě, že...no už nejsem úplné dítě. Říkal jsem si naopak, že by bylo fajn, kdybych předal svoji hodnotnou Agaarskou krev další generaci! Takový Etney II., to by bylo panečku něco!“ vypoulil radostně a nadšeně očiska.

1) mapa č. 1
2) mapa č. 8
3) mapa č. 5

Děkuji za akci, bylo to fajn

Já prosím za svých 12 nalezenců 24 drahokamů a 24 oblázků :) Děkuji!

Nahozeno.

// ahoj, můžeme zvolit i více vánočních věcí, nebo musíme vybrat pouze jednu?

Pokyvoval hlavou a zároveň si představoval tu situaci, jak mámě řekne, že s ní chce něco podniknout. Jak na to asi ona zareaguje? Usměje se na něj? Zavrtí na něj ocasem? Zamračí se? Podnikne s ním něco? Tiše, až neznatelně si povzdechl a na otce se jemně pousmál. “Zkusím to,“ souhlasně přikývl, přičemž u toho mrskl ocasem ze strany na stranu. “A lovit, já ti nevím, to mi nikdy moc nešlo. Většinou se ve skupince držím jen někde opodál, nikdy jsem tak nějak nepochopil, jak na tu vysokou mám skočit,“ potutelně se usmál. Před Arčím se nestyděl. “A než se odrazím, abych skočil, zvěř už je dávno pryč. Takže radši běžím a držím to stádo tak nějak zboku pohromadě, prostě vocvrndávám. Ale nemůžu to moc dávat najevo, protože pak by si mysleli vlci okolo mě, že jsem nešikovný, což nejsem!“ začal pomalu měnit tón hlasu na naléhavý, mluvil rychle a rozvášněně. “A taky Lucy, Lucy je lovec! Takže se od lovů budu držet asi trochu dál, nebo nebo..uvidí mě a řekne si, že jsem nešika! Což samozřejmě taky nejsem! Jen jsem nenašel tu správnou techniku, ale..ale umím spoustu jiných věcí!“ zahleděl se zadýchaně na otce, řekl to vše skoro s jedním dechem. Pak ho ale otec překvapil. “Povinnosti?“ zopakoval trochu nechápavě, nicméně zvědavě zastříhal ouškama. Jaképak nové povinnosti? A že dospěl? No on si tak připadal, právě ho teď moc potěšilo, že si toho všiml i někdo jiný. Táta vnímá vždycky všechno, usmál se od ucha k uchu a natěšeně na Arcanuse zíral. Čekal, co z něj teda vypadne.

// moc se omlouvám, vůbec jsem to zas nestihla...jak se připravuje to cukroví a tak :D i teď mám za chvíli jet vyzvedávat dárek...místo snídaně jsem raději napsala post :´D

Nic takového, jako byli ti Arcem popisování nazí dvounožci, nikdy neviděl. Ale možná to bylo dobře. “Pffr,“ odfrkl si a vypjal bojovně hruď. “Stejně bych jim to nandal! Obzvlášť, kdyby nějak ubližovali mojí Lucy!“ Tón byl nezlomný a jasně dával najevo, že to myslí vážně (no kdo ví, jak by se ale zachoval v oné situaci, bez tak by zdrhl...jako tenkrát v Asgaaru, když ho napadli medvědi). Hlas mu však o poznání zněžněl, když blekotal dál. “Víš, ona totiž Luuuucy (protáhl zamilovaně její jméno) je jediná z vlčic, která mě chápe. Bere mě takového, jaký jsem, a vidí ve mně přesně toho pana dokonalého, jakým jsem! Někteří vlci to nevidí, jsou slepí, ale ona ne, ona je jiná. Prostě ona přesně ví, co v životě chce. Jakého vlka chce. Nechce nějakého tuláka, který by jí ani po tlapky nesahal. Ví, že jsem jiný a váží si mě. Je to ta pravá, paní dokonalá, víš?“ pousmál se na otce. “Je taky moc hodná, líbila se jí Lilů. Všiml jsem si toho, když jsme byli společně u těch Vodopádů, které nám ona ukázala. Je chytrá a bystrá! A taky krásná. Líbí se ti?“ zvědavě přivřel na moment očko.
To už se ale jejich téma opět změnilo zpátky na „rodina“. Vyslechl si, co povídá a také postřehl, co si myslel. Nebyl z toho překvapený, však přece kdysi žádal o magii myšlenek a sám věděl, že ji jeho táta také ovládá. Proto ji chtěl. Byla to mocná magie. Líbila se mu. A v kombinaci s jeho příkazem, no, až to dopiluje a osvojí si tyhle dvě magie naplno, bude si připadat neporazitelný. Jako pravý ochránce lesa a rodiny. A Lucy. “No asi chtěl. Ale nevím co. Chtěl bych, aby se mnou strávila nějaký čas a abysme spolu třeba něco podnikli. Jenže někdy se mi stává, že se strašně naštvu, když něco řekne,“ protočil zlehka očima. A pak se zase odmlčel. Ta myšlenka, která se mu dostala do hlavy ohledně Sionna, ho opravdu rozhodila ještě více. Nevěděl, jak by se měl k tomu všemu teda vlastně postavit. Rád by splnil otci jeho přání, ale bylo mu to proti srsti. Nervózně přešlápl z tlapky na tlapku a naprázdno polkl. Stiskl zuby k sobě a tím mu ztvrdly rysy. Stejně tak mu ztvrdl opět i hlas. “Dám mu druhou šanci.“ Díval se upřeně před sebe. Pověděl to bez jakýchkoliv emocí. “Ale faktem táto zůstává, že jen Awnay je moje krev. Je ze stejného vrhu. Jen ona je ta, kterou budu vždycky uznávat, ať už budu tvrdit nebo dělat cokoliv. Ona je stejná jako já. A se stejnými pocity tam uvnitř. Sionn mě stejně nepochopí. Nebude mi rozumět. Je úplně jiný. Dávali jste mu oba daleko více citu, než jste kdy dávali nám. A to není fér,“ vyčítavě na něj koukl. “Půjdu za ním a budu se snažit s ním mluvit, protože si to přeješ. A abych ti ukázal, že myslím vážně to, co jsem řekl před chvílí, tak to udělám. A taky abych ti ukázal, jak moc jsi pro mě ty důležitý,“ dodal. Avšak o tom, že se mu omluví, nic neřekl. Ani nenaznačil. Tvrdohlavý to jedinec...

“Divní dvounožci?“ překvapeně zopakoval, co mu právě bylo řečeno, a pokusil se představit si vlka s dvěma nohama. “Wtf?“ povytáhl obočí. Nedokázal si to absolutně představit. “Takže to byli vlci, co měli jen dvě nohy? No tož to já bych jim pěkně dal co proto! Chodit si po světě na dvou nohách a myslet si, že jsou cool a něco extra! Nebyli určitě vůbec nic extra, co?! Chlupatí, škaredí, bezmozkoví a absolutně nečistí! Rozhodně jim v žilách nekolovala krev královského rodu! Když měli jenom dvě nohy, museli být nějací narušení! Hnus!“ rozohnil se. U toho různě pohazoval hlavou a podupával přední tlapkou. Poté, co dopověděl své fantasy vyprávění „co by udělal kdyby“, několikrát hlasitě vydechl. Byl do toho tak zažraný, že skoro zapomněl dýchat. Pak se ale potutelně pousmál a dodal: “Určitě bych jim to nan-dal,“ u slůvka „nandal“ zlehka vystrčil hlavu dopředu, vyšpulil rty a pověděl ho s absolutní grácií. Když mu pak však povídal o smečce a o potopě, sklopil pohled k zemi. Bylo zvláštní, že si o tomhle s tátou nikdy nepovídali. “Byl jsi dlouho smutnej? Jsi ještě smutnej? A řekni... chybí ti? Koho miluješ víc? Mamku nebo Nailu? Jo a cítíš se pořád zamilovaný? Nebo jsi s mamkou jen proto, že jste na sebe zvyklí a máte smečku?“ vyptával se dál a dál. Byl hodně zvědavý. Možná proto, že si tím, jak mírně „dospěl“ uvědomil, že o své rodině, o svém domově a o minulosti ostatních nic moc neví. A to nebylo správně. Vyptával se tedy s opravdovým nehraným zájmem. Sledoval ho, přejížděl po jeho kožichu svýma zlatýma očima a následně, co Arčí dopověděl to o Elise, tiše vzdychl. Chvíli mlčel, něco se mu nejspíš honilo hlavou. Pak pohled sklopil na své tlapy, zastříhal zlehka oušky a pověděl: “myslíš?“ vzhlédl zase zpět na něj. Do jeho očí. “Já jsem...No cítil jsem jako...jakoby že...Nikdy mi snad neřekla, že mě má ráda. A nikdy mi ani...nevím jako...nepamatuju si, že by se o mě nějak zvlášť starala. Myslím, že teď je její hlavní prioritou právě Sionn, když už o něm zas tak mluvíš, a ti mrňousové, takže tak jako...No chápeš.“ Chudák se do toho skoro zamotal. Asi nevěděl, co přesně má říct. Měl toho v myšlenkách a na srdci vážně dost. “Myslíš, že bych měl k mamce jít? Měl bych jí něco říct? A co by to mělo být? Tam v jeskyni jsem se snažil tu situaci mezi námi trochu napravit, jenže tam pořád překážela Awnay. Furt tam voprdelkovala, jakoby ta slova, co jsem říkal mámě, snad patřila jí,“ naštvaně si odfrkl a s ostrým pohledem pohodil hlavou. Jó, kdyby Etney nebyl takový mamlas, jistojistě by z něj byl velmi silný, možná až nebezpečný vlk. Byl mohutný, zavalitější typ. Sice neohrabaný, nicméně síly měl na rozdávání. “A ohledně toho SIONNA!“ jméno svého bratra pronesl hlasitě. Úplně ho vyštěkl. “Nevím, proč ho pořád tak vydržujete? Co je vůbec zač? Jak se chová? Ani ho tu nevídám. Vždyť mě ani nezná a já jeho taky ne. Nevím, jestli mám zájem se s ním bavit.“ Zahleděl se někam pryč. Proč bych se měl pokoušet napravit něco, co už je stejně dávno bez budoucnosti? Zničený a beznadějný! Je to miláček všech, nevím, proč bych ho měl mít rád ještě já, Asgaarský princ. To by se mu líbilo, co?! Mít za kámoše prince lesa. Aby mohl machrovat, tse. To tak!
Zatímco mezi otcem a synem nastalo krátké ticho, zafoukal vítr a vehnal tak Etneyovi do očí i čenichu několik studených padajících vloček. Kýchl. Tlapkou si utřel nosíček a pak pohled vrátil zase na taťku. “Proč si myslíš, že bych se mu měl omluvit? Nějakýho vlka, co přišel o oko, ani neznám. Ten je mi úplně ukradenej. Jde mi jen o...ach jo,“ povzdechl si a předtím, než zase pokračoval v povídání, se na chvíli naštvaně odmlčel. Téma „Sionn“ ho prostě rozladilo. “Poslední dobou jsem přemýšlel. Už jsem o něco starší. No a delší dobu, co jsem byl pryč, jsem si říkal, že mě mrzí, že s vámi, s celou rodinou, tak špatně vycházím.“ Sklopil hlavu. “Vážně mě to upřímně mrzí, hlodalo mě to. Rozhodl jsem se alespoň z části napravit vztahy v rodině. Možná se seznámit lépe s vlky ze smečky, starat se víc o vlčata... Chci taky strávit víc času s tebou. Protože tě mám moc rád. A taky asi i s mamkou, chtěl bych tomu dát novou šanci,“ odmlčel se a vzhlédl. Sionna v rodině tedy neuvedl, nicméně na tohle téma opět zabrousil. “Takže potřebuju prostě tati slyšet důvod. Proč? To, co jsem udělal, nebylo asi nejsprávnější, ale já jsem to tak cítil. Cítila jsem se v tu chvíli nejvíc mizerně, naštvaně a nesnášel jsem celej svět. A nechci se za to omlouvat. Nastaly jisté okolnosti, které to způsobily!“ snažil se mu to vysvětlit. Vysvětlit to, jak to cítil a cítí. A proč takto jedná. Možná že taky potřeboval jen víc nakopnout nebo něco...kdo ví. Poslední dobou byl hodně rozpolcený.

“Vážně?“ povytáhl zlehka obočí. Až teď si uvědomil, že se vlastně o vlčicích s otcem nikdy moc nebavil. Obzvláště ne o těch z jeho minulosti. “No a povíš mi o nich něco?“ krátce se na něj podíval a pak zapátral očima bezděčně po okolí. “Myslím, že Shireen odběhla zpátky do lesa, možná to hledání domečků vzala až moc vážně. Je tu nějaký velký ticho,“ zkonstatoval tiše, přičemž se s hlasitým povzdechem, snad podobný otrávenému starci, zvedl a rozešel někam hlouběji do údolí. “Mockrát jsem to tu neprošel, tak co kdybysme to tu trošku prochodili, abych si to mohl prohlédnout?“ podíval se na něj, přičemž ho očima vybídl, aby šel s ním.
Pomalým krokem se ploužil po údolí a poslouchal svého otce, co mu povídá. Vyslechl si to až do konce, přičemž u poslední věty se lehce zamračil. V očích mu proběhly sice krátce, ale přece jen, naštvané jiskřičky. Zahleděl se upřeně před sebe a mlčky pokračoval v cestě. Jeho krok jemně ztěžkl. Nevěděl, jak na to všechno zareagovat a vlastně ani co si o tom myslet. Snažil se přemýšlet. Nejdříve se soustředil na Awnay a to, že se vrátila. Bylo to vlastně opravdu tak fajn? Nebylo to spíše na obtíž? Nebude muset bojovat o pozici ve smečce ještě více proto, že bude bojovat se svojí sestrou? Bude muset zase soupeřit? Stačila krátká chvíle a Awnay ho dokázala vždy dokonale naprudit. Nikdy si neodpustila rýpavé kecy, pořád měla pocit, jakoby na něj musela dávat pozor, přitom tomu tak nebylo. On měl rád svoji volnost. Nicméně, byla to jeho jediná krev – jediný potomek jeho rodičů ze stejného vrhu, z jakého byl i on. Měl ji rád, to bylo samozřejmé. Potichu si povzdechl. “Ano, myslím, že je to asi dobře. Jen se kolem Awnay raději budu motat zřídkakdy, protože ona umí být pěkně protivná. Jednu bych jí vždycky vrazil, aby si...“ uvědomila s kým vlastně mluví. Větu nahlas nedokončil. Oklepal se, oblízl si čenich a poté, co došel k vyvýšené skále, se zastavil. “Prostě...myslím, že nakonec spolu asi vycházíme daleko líp, než kdy dřív. Možná jsme oba dospěli,“ pronesl ještě ohledně své sestry. No a Sionn? Rozhodl se, že se k tomu vůbec vyjadřovat nebude. Co by taky měl říct? Mrzelo ho, že měl špatný vztah se svými rodiči, nicméně toho vlka, kterého kdysi nechal v horách, vůbec neznal. Nebyl to nikdo jemu drahý. Mluvil s ním sotva párkrát. Navíc mu prostě nevoněl. A nějaký Meinere? Pff, ten mu byl už 2x tak volný. Toho snad ani nikdy neviděl, ne? Co mu bylo po nějakým Mein-pff cosi. Byl pro něj tak nedůležitý, že během této krátké úvahy skoro zapomněl jeho jméno. Kdyby byl míň nešikovnej, jistě by to oko pořád měl. To mě by se to nestalo, zastříhal ušima a pobaveně se pousmál. Pak se koukl na taťku a posadil se pomalu na zem. “Stejně si myslím, že mě matka nemá ráda. A nikdy neměla,“ vypadlo z něj z ničeho nic. Až byl on sám překvapený. Možná, že to ale bylo dobře. V tátovi cítil jistotu. A když řekl i takovou informaci, znamenalo to, že mu plně důvěřuje. Byl k němu otevřený. Bavil se s ním o všem. A tahle situace, která mezi nimi už dlouho neproběhla, byla nejspíš ideální k tomu, aby si společně vše vyříkali a aby si Etney mohl pořádně vylít své srdce, které zatěžoval mnoho měsíců různými pocity, které ho užíraly. “Vždyť mě pomalu ani nezná. Neví, jak se chovám a nechovám. Nezajímá se, když jsem někde byl dlouho pryč a nebo když někam jdu. Nemá o mě zájem,“ pohodil s táhlým zamračením hlavou, aby tomu dodal tu správnou váhu.

// gratuluji, děkuji a prosím 15 drahokamů. Díky

Bylo zvláštní, jak se čas tak rychle měnil. Když nad tím Etney zapřemýšlel, ještě nedávno nahněvaně mířil s malým bratrem k Armanským horám, a dnes tu leží s malou sestrou v údolí, které ještě ke všemu za svoji existenci navštívil sotva párkrát. “Asi ano, děkuju...tati,“ před vyřknutím slova „tati“ se mírně pozastavil. Poté, co ho vyslovil, své zlaté oči na otce přenesl a chvíli na něj koukal. Pak pohled převrátil jinam. Někam do přírody. Koukal se někam hlouběji do údolí, uvědomil si, že údolí vlastně ani nikdy celé neprošel. “Vážně? Jsi pořád hodná? Já jsem myslel, že jedinej hodnej vlk ve smečce jsem já,“ pronesl klidným a vyrovnaným polohlasem se zrakem upřeným stále kamsi pryč. Až po chvíli pohled přenesl na mládě a trošku se usmál. Kapánek. “To nevím, jestli mě někdy doženeš, já jsem totiž ten nejvíc hodnej. A skřítci jdou po každém, kdo je míň hodnej, než jsem já, takže...“ Naklonil k ní hlavu a zase tím tajemným šeptem dodal: “Po tobě taky půjdou!“ párkrát vážně přikývl, aby dodal této větě na důležitosti a zlehka na ni vykulil oči. “Ale když budeš se mnou, nic se ti nemůže stát, protože na mě si nikdo netroufne. Viděla jsi snad, jaký mám svaly, ne? Daleko větší než kdokoliv tady. Rýsujou se mi pod chlupama, ale mám moc hustou srst, tak to není tolik vidět. Ale jsem, no, takovej vlčí rambo. Vlčicím se moje svaly vždycky moc líbily. Líbí se ti taky?“ zazubil se, natáhl pravou přední tlapku a poklepal těmi zahliněnými špinavými polštářky Shireen po hlavě. “Máš štěstí, že mě máš za bratra, jsem prostě drsňák. Můžeš se mnou chlubit. Můžeš vždycky běžet k nějakýmu vlkovi a říct: „Hele, vlku, mám nejlepšího bratra! Znáš pana mistra Etneye I.? Toho krásnýho vlka z Asgaaru?!“ změnil hlas na lehce pištivý (napodobující vlčí slečinku), přikrčil tlapku k tělu, párkrát zamrkal a tlapkou pak máchl ve vzduchu jakože „ale jdi ty, budu se červenat!“. “A když budeš chtít, můžu ti ty skřety ukázat. Mají svoje místečka, kde se rádi schovávají, ale jak jsem řekl, nejdou skoro vůbec vidět. Ale budeme jim s Lilac stavět domeček, můžeš se přidat, když budeš chtít. Já jsem mistr stavař, umím to tak jako...od přírody. Od narození. Vždycky mi šly stavět domečky pro vlčí skřítky. Naučím tě to,“ mrkl na ni a laškovně vyplázl jazyk. Někde tam uvnitř se pořád schovával ten klasický rošťácký Etney, i když zřejmě opravdu trošku dospěl. Vlci se ale prostě měnili. Stejně tak, jako se měnil čas. “A víš co? Můžeš jít tady po údolí a najdi nějaká pěkná místečka, kde by se dal ten domeček postavit. Musí to být takový hezký místo, kde by se těm skřítkům dobře bydlelo. Ty bys taky nechtěla bydlet na E-E fujkatým škaredým místečku, takže vyber něco hezkýho,“ navrhl jí a pak se na ni mlčky koukal. Následně tiše vzdychl, a oči, i s veškerou svojí pozorností, převrátil na otce.
Ranní slunce pomalu začalo stoupat na oblohu a na místo s vyvýšenou skalkou uprostřed údolí začalo hezky svítit. Bylo to jedno z mála míst, kam se sluneční paprsky dokázaly skrze stromy prodrat. “Tak nějak o všem,“ hlesl tiše a odvrátil pohled někam pryč. “Připadá mi jako věčnost, co jsem s tebou normálně mluvil a... vlastně taky s kýmkoliv z rodiny.“ Byl trošku rozpačitý, tak nějak pořádně ani nevěděl, co by měl říct. “Cítím se trochu jinak, co jsem našel Lucy. Taky ses cítil jinak, když ses kdysi potkal s mamkou?“ těkl koutkem oka na otce a pak zase zpět na neutrální prostředí. “Vím, že mám problém s většinou vlků vycházet, asi všem kolem vadí to, jak jsem skvělej,“ zlehka se pobaveně pousmál. Myslel to však zcela vážně! Neměl se za špatného vlka! Obzvlášť ne teď, když si našel takovou skvělou kočičandu, jako je Lucy. “Takže jsem rád, že vycházím s tebou a taky že se s tebou cítím dobře. Tak jsem si říkal, že bych se ti měl asi omluvit, když jsem tehdy...kdysi na tebe tak vyjel.“ Mluvil o situaci se Sionnem a tím, jak se s otcem pohádal, samozřejmě. Tohle sice nebylo úplně to, o čem s ním chtěl mluvit, nicméně popravdě cítil, že toho má na srdci asi trošku víc. A měl chvíli na to, aby mohl přemýšlet – sám. A dospěl k tomu, že jeho otec je ten nejvíc vlk, o kterého by v životě nechtěl přijít. Za žádnou cenu. Podíval se na něj a chvíli zrakem setrval. “Tak se omlouvám, jsem občas možná trošku výbušnější, ale jenom občas, fakt. Často si ti cizí vlci totiž moji výbušnost zaslouží!“ Obhájil se, aby zase jako na sebe neházel jen špínu. Nicméně se cítil dobře. Byl rád, že to otci řekl. Cítil, že by rád s rodinou trávil aspoň trochu víc času. Rodina není navždy.

<< Asgaar

Etney koutkem oka pohlédl na vlče, které cupitalo vedle něj. Přidalo se k němu. Vyslechl si odpověď na jeho otázku a pak se lehce pousmál. Pouze koutky a skoro neznatelně, ale přece. Pobavila ho ta její logika. Protože patří do smečky, je to její kamarád! Kéž by to takhle brali všichni. Pokývl hlavou, “jo tak,“ nepřestával koukat před sebe. Chvíli šli tedy v tichosti vedle sebe, ale Shireen to ticho pak pokazila. Začala se mu plést mezi zadní nohy a různě po nich chňapala. Prostě prudila. Etney na ní málem šlápl, několikrát zapacknul a doprovodil to hlasitým „tss!“. Pak na ni převedl pohled a zastavil se. “Copak chceš, aby tě zadupla hora vysekaných svalů? Nepatřím mezi elegány, ale mezi svalovce, takže si dávej pozor. Příště z tebe bude našedivělá placka a...to by možná byla škoda. Máš pěkný kožich,“ mrkl na ni.
Chtěl se následně zase rozejít, ale uslyšel za sebou volání. No, nebylo zrovna těžké rozpoznat majitele onoho hlasu. Byl to jejich táta. Ohlédl se na něj, vyčkal a následně se rozešel. Na venek nic nedal znát, ale uvnitř se rozvášnil. Zaplesalo mu radostí srdce a skoro nemohl dýchat. Táta se k nim přidal! Projevil o něj zájem! Zlehka vykulil na moment radostně oči a zaryl během chůze drápky do hlíny. Ve tmě to však nešlo vůbec vidět. Měsíc sice sem tam oblohu pěkně osvětlil, nicméně mezi stromy se jeho paprsky skoro nedostaly. “Jdeš s námi? Jdeme s prckem tam, kde je větší klid.“ Pronesl a pak se zahleděl na Shireen, která stále cupitala tak nějak vedle nich. “Dávej pozor, aby na tebe nevybafli...eh...vlčí skřeti!“ Slovo „vlčí skřeti“ pronesl o dost tajemněji jak zbytek věty. Navíc snížil hlavu na výšku Shireen a drbl jí čumákem do zadku. “Jsou tady všude a vylézají v noci. Jsou neviditelní, ale chňapají po nohou...Přesně tak, jako to děláš ty. Myslel jsem, jestli tě to nenaučili oni?“ Zazubil se. Pak pohlédl na otce. “Takže máte s matkou vše vyřešené?“ Jak dorazili, našel si nějaké pěkné místečko, které mu připadalo super a zhodnotil ho, jako hodno jeho královské zádele, a posadil se. Oblízl si čenich a na chvíli koukal zase na mrňouse. “Můžeš mi říkat mistře, jestli chceš. Budu dobrovolně tvůj mistr, hm?“ lehl si, aby jí byl blíž. Když ležel, byl podobně vysoký. A takhle jí zblízka koukal do očí a pobaveně se usmíval. “Mistr Etney I.,“ pošeptal.

Koukal na otce a lehce pokýval s krátkým oblíznutím svého čeníšku hlavou. “Pak přijdu,“ hlesl tiše, od otce se odvrátil a s hlasitým povzdechem si lehl. Smotal se do klubka a zavřel pomalu oči.
Zanedlouho však uslyšel něčí kroky, a než stihl jakkoliv zareagovat, byl zatahán za ucho. Byl trošku bez nálady, takže se nijak moc neprojevoval. Jen zvedl hlavu a koukl po tom dotyčném, který to provedl. Stálo tam malé šedé vlče. Chvíli na něj svýma zlatýma očima hleděl, a pak se zamračil. “Víš vůbec, kdo jsem?“ zeptal se s těžkým nezájmem, a dál zůstával na malou slečnu hledět. Marně vzpomínal na její jméno. A byla to vůbec ona nebo ten malý bratr? Ne, však ten prcek byl s otcem, došlo mu pak, a poklidně vzdychl. Takže, jak se asi tahle šedá jménovala? Už na to seznámení tehdá v jeskyni zapomněla.
Co mu ale dost vadilo, byl ten okolní ruch. Bylo to moc vlků, moc hluku, moc rušno. Zvedl se a s táhlým zamračením prohlédl všechny přítomné. Štvalo ho vše okolo něj. “Jdu do údolí, je tam větší klid. Jdeš se mnou?“ navrhl malé slečně, která o něj skoro jako jediná projevila alespoň trochu zájmu. “Jsem učitel, jsem učitel, musím tě hlídat, učitel, učitel,“ začal si bručet sám pro sebe, aby nezapomněl na svoji funkci a na to, že se na tu malou ani vyprdnout nemůže. Pak se rozešel.

>> údolí

// post mám dopsat teď nebo až příští kolo?

Jinak mohu tu slinu sebrat například samotné Marion, když se tu narodila, nebo to musí být vyloženě vlče?
//Osud: Vlče

A Marion šlape s Alfiem, pokud mohu.

edit: zabírám si slzu vysoce postaveného jedince :D

Upřímná radost, že může oběma rodičům říct svůj příběh, se mu z očí vytratila právě ve chvíli, co si uvědomil, že ho mamka úplně odignorovala. Zůstal sedět, přičemž nechával zlaté oči přilepené na odcházející mámě, která sháněla vlky k lovu. Pak zmizela úplně a spolu s ní i ostatní. A on zase osaměl. Sklopil pohled k zemi, smutně si povzdechl a zašoural naprázdno tlapičkou po navlhlé zemině. Proč? Proč mu pořád ve smečce každý musel dávat najevo to, jak o něj nestojí? Oči mu zaslzely a jeho dobrá nálada se vytratila pryč. Zůstával stále hledět na zem. Divoký vítr si pohrával s jeho srstí a Etney musel přitisknout uši ke krku, neboť to pískání větru bylo jaksi nepříjemné. Slunce zapadalo a les potemněl. Najednou si připadal zase tak nepříjemně, osaměle a nechtěně jako kdysi. Byl smutný. Proč se taťka i mamka zajímali o všechny ostatní a jen o něj ne? Proč se taťka hned začal bát o stav jeho sestry a jeho se ani nezeptal, jestli je v pořádku po tak dlouhé cestě? A proč mamka věnovala pohled, který on tolik chtěl a o který poslední dobou tolik usiloval, pouze Awnay a jemu ne? Proč? V čem jsem tak jinej oproti ostatním? Vždyť se snažím. Mimo to, co se tehdy stalo se Sionnem, jsem vůbec nic neprovedl. Tak sakra proč?
Ztěžkle vydechl a bolavým pohledem vzhlédl na oblohu. A pak si uvědomil, že jeho otec tu pořád zůstal. Mám ještě Lucy, došlo mu a zahleděl se na tátu. Měl lesklé oči, které se topily v hlubokém zklamání. “Ty jsi tu zůstal? Se mnou?“ špitl tiše. Vítr jeho hlas skoro přehlušil. Etney po očku zkontroloval okolí, ale Lucy, svoji hvězdu na noční obloze, a malou Lilů, svoji (možná?) novou kamarádku, tu stále neviděl. Zřejmě se někde zdržely, možná se Lilů přitížilo a Lucy s ní někde počkala. “Proč mě mamka ani nepozdravila?“ zeptal se ihned, co vítr na krátko utichl. Stále na otce upíral ten svůj sklíčený pohled. Cítil se špatně. Jakoby ho zezadu pohlcoval stín, co ho chce potrestat. Ale za co?