Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vivianne | duben 1 | Mušličková pláž

Po krátké "osamělé" procházce, která mi krásně pročistila mysl, jsem dorazil až na Mušličkovou pláž. Jsem došel celkem daleko od našeho lesa, huh. Vítr z minulé noci sem skutečně dofoukal mračna, která ráno zahalila nebe, a přinesl s sebou i pár drobných kapek. Bylo to spíš takový zahradní osvěžení, než opravdovej déšť, kterej by promáčel můj královskej kožich, takže mě to tolik neznepokojovalo. Navíc jsem věděl, že tahle přeháňka brzy přejde a sluníčko zase vykoukne.
Písek na pláži byl po dešti vlhký a těžší, jak se mu voda dostala do nitra, což mi tlapky příjemně masírovalo. No, každopádně to tu bylo nádherné - svažitý pruh pobřeží vedl až k moři, kde každý příliv přinášel nové poklady. Mušličky, pidi škebličky a různobarevné perlorodky... Napadlo mě, že kdybych něco přinesl domů, třeba bych udělal Nině radost. Na chvíli jsem se zastavil, abych si tyto drobné dary moře prohlédl, zarytý v myšlenkách, až jsem si nevšiml, jak se mi pohled zatoulal k postavě v dálce.
A ta postava v dálce byla Vivianne. Moje dcera. Zaraženě jsem na ni zíral, než jsem si uvědomil, jak dávno to bylo, co jsem ji naposled viděl. Moje srdce se na moment rozbušilo, ale hned vzápětí přišel i chladný pocit, který jsem si s ní spojoval. Naše vztahy nikdy nebyly úplně jednoduché. Před nějakou dobou opustila Cedr, a od té doby jsem o ní věděl jen z doslechu. Na chvíli jsem zavzpomínal na minulost a její nevinná vlčečí léta, než jsem znovu přešel k moři, jehož vlny začaly jemně olizovat břeh.
Vivianne nehybně seděla a upírala zrak na oblohu před sebou, její postava v kontrastu s šedým obzorem se zdála být klidná, ale její vzdálenost a mlčení mi svíraly srdce. Naprázdno jsem polkl, začínal jsem pociťovat lehkou nervozitu. Strašně moc chyb za ní chtěl přijít, obejmout ji a přivítat se s ní, ale stála o to? Zašoural jsem packou o mokrý písek... Chce mě vůbec vidět?

Přiběhla vlčata a… najednou to tu bylo zase živo. Víc než živo, na můj vkus. Vlčata byla totiž jako bouře – z ničeho nic. Les, který před chvílí stál tichý a klidný, se teď zmítal ve spěchu a smíchu. No, alespoň jsem měl jistotu, že nejsem (a snad už nikdy nebudu) sám. Usmál jsem se pobaveně na Eziho, který se nechal totálně vyhodit z míry kvůli mravencům, a začal pobíhat kolem, aby teda jako správnej brácha vyhodil z míry i ségry. Vera se nejdřív tvářila dost vážně, jako by měla na srdci nějaký zásadní vlčí problém, málěm jsem se jí začal ptát, co se děje, ale nakonec podlehla a přidala se k ostatním. Ať už to bylo proto, že byla unavená z napodobování dospělých, nebo proto, že ji začal bavit pohled na Eziho, který skákal kolem mravenců jak rozbouřený balvan.
„To jsou mravenci!“ vyhrkl jsem se smíchem a zavrtěl ocasem, když jsem viděl, jak Ezi netrpělivě zkoumá černé tvorečky, co si to štrádovali po zemi. „To malý černý, co leze po zemi, říká se tomu mravenec.“ Packou jsem ukázal na jednoho mravenečka, který mířil k cedru. Když jsme tu tak všichni stáli, napadlo mě, že možná mají mravenci strach a pocit, že je tohle jejich poslední výlet z jejich mravenčího království. Měl jsem pocit, jakoby zrychlili a mírně zchaosili. „Bydlí v mraveništích. Tak jako my bydlíme ve smečce, oni mají mraveniště, tak se tomu říká,“ vysvětloval jsem, jak nejlépe jsem uměl. „Musíte si dávat bacha, abyste do toho mraveniště nestoupli nebo snad nespadli, mravenci by vás pak pěkně pokousali. Ale jinak jsou neškodní, vždyť… I kdyby se o něco snažili, můžete je lehce zašlápnout,“ zazubil jsem se a v očích mi zajiskřilo, protože mě napadlo, že bych jim ukázal, jak to udělat. Ale pak jsem si říkal, že by to nebylo úplně to nejlepší „výukové“ představení. „Mraveniště jsou buď v zemi, nebo je to taková… vyvýšená hromádka jehličí, co ti pidižvíkové nasbírají po lese,“ pokýval jsem zamyšleně hlavou. Tohle byl okamžik, kdy jsem si vzpomněl, že i já jsem měl svého času jako vlče úplně jiné starosti, než mám teď. No, a kde je nějaké pořádné mraveniště, to už si ani pořádně nepamatuju.
A zatímco jsem mluvil, konečně přestalo jemně pršet. Bylo to jako by se příroda sama rozhodla dát nám malou pauzu a ukázala nám slunce. Z nebe se pomalu začaly ztrácet poslední kapky deště, a vzduch se naplnil svěžestí, co voněla po jehličí a rašících listech. Tohle jaro na Gallirei bylo prostě kouzelné, měl jsem pro přírodu vážně slabost. Slunce se začalo prodírat mezi stromy a ozařovalo celé okolí jemným zlatým světlem.
Zanedlouho se připojila i Ciri, tichá a elegantní jako vždy. Vypadalo to, že skupinka je nyní kompletní – až na mamku, ale nechtěl jsem ji nutit, byla asi unavená, možná i trochu přetížená – a připravená k lovu. „Tak co?!“ zajásal jsem a zavrtěl ocasem, když se slunce konečně objevilo naplno a osvětlilo naší smečku. „Vyrazíme ulovit nějakou baštu?!“

Pousmál jsem se nad dceřiným odhodláním ohlídat smečku, když bude třeba. Byla roztomilá, jak si byla jistá svou úlohou. „Vím, že je na vás spoleh,“ mrkl jsem na ni a hravě ji drnknul drápkem do čumáku. Její odhodlání mi připomínalo, jak je ještě mladá a naivní, ale zároveň plná energie a touhy být důležitá. Nápad na lov se jí líbil, což nebylo nic překvapivého – přeci jen byla to součást života vlků. Ale samozřejmě chtěla jít se všemi. Uchechtl jsem se. Jo, rodinný výlet by mohl být fajn, ale měl jsem tak nějak pocit, že jsem tu sám jen s Verou. Bylo tu ticho, žádný pohyb ostatních, žádné pachy, žádné tlumené zvuky ťapajících vlků. „Tak jestli se ještě někdo přidá, tak vyrazíme. Myslím ale, že máma si chce odpočinout a Ezekiel s Thyrou… ti nevím, co dělají,“ pokrčil jsem rameny. Nebyl jsem tím nijak zvlášť znepokojený, ale i tak jsem to měl v hlavě.
A pak se tu objevila Sesi. Prohlédl jsem si ji, po dlouhé době jsem ji měl možnost vidět za denního světla. Její oči byly švidravé, pohled jakýsi nervózní a nedostatečně sebevědomý. Byla… zvláštní. Nedomrlá. Jakoby pořádně nevěděla, co se kolem ní děje. A její přítomnost tady? No, nebylo to něco, co bych vítal s otevřenou náručí. Ale co s tím? Můj syn ji sem přivedl a nemohl jsem ji jen tak vyhodit. Eziho by to mrzelo. „Ne, to je v pořádku,“ hlesl jsem, když vyslovila svou nejistou otázku. Sice jsem na ni moc nevěřil, ale její přítomnost byla příležitost. Možná nebyla nejbystřejší, ale koneckonců přesně to jsem potřeboval – někoho, kdo nebude klást otázky a prostě bude poslouchat, co říkám. Konečně někdo, kdo nebude mít vlastní názory, ale bude pouze slepě následovat ty mé.
„Bereme tě jako člena smečky. Tedy pokud tu chceš zůstat,“ pousmál jsem se, ale v mém úsměvu bylo něco neupřímného, stejně jako část pravdy. Chtěl jsem, aby věděla, že u nás bude mít své místo, ale to místo nebude zdarma. Musí se ukázat jako užitečná – a to v tom smyslu, že nebude mít vlastní myšlenky, nebude se ptát, nebude přemýšlet. „Chystáme se ale s dcerou na lov, nechceš jít s námi? Dcera je ještě malá a já sám bych ulovil jen něco menšího, potřeboval bych pomoc.“ Možná to znělo trochu manipulativně, ale to byl můj způsob. Nechtěl jsem, aby byla Sesi příliš nezávislá, nebo si snad příliš kladla otázky. Chtěl jsem smečku, která nebude mít žádné vlastní názory, která se nebude o to, co děláme, zajímat. Jen nás bude následovat, tak jak to má být.

Vera mě nakonec dohnala. Potěšilo mě, že chce být se mnou – zavrtěl jsem na ni tedy ocasem, ale úsměv, který se mi dral na tvář, jsem potlačil. Chtěl jsem vypadat jako hodně drsnej tatin, tak jsem se tu nemohl usmívat jak třasořitka. Místo toho jsem se narovnal a hlubokým hlasem začal s vážným výkladem. „My teď značkujeme území naší smečky, Vero,“ promluvil jsem důležitým tónem a packou se rozmáchl kolem sebe, abych jasně ukázal, kam až to území smečky dosahuje. Chtěl jsem, aby si to zapamatovala. Aby pochopila, že tohle je něco víc než jen obyčejná činnost – je to odpovědnost. „Tohle všechno je náš domov, a my musíme dát ostatním najevo, kde začínají jeho hranice, aby nám do lesa sami od sebe nevstupovali, víš?“ pokýval jsem hlavou, přičemž jsem sledoval její reakci. Možná to zatím nevnímala tak vážně jako já, ale věděl jsem, že jednou přijde den, kdy to pochopí naplno. „Kdybychom jasně nevyznačili hranice, mohli by si cizinci do našeho milovaného lesa vstupovat, jak by se jim zachtělo – třeba i neúmyslně, protože by nevěděli, že tady sídlí naše smečka. Vždycky musí být řádně označkované hranice,“ pokračoval jsem s mírným zavrčením, aby to mělo ten správný důraz. Zadíval jsem se jí do očí, chtěl jsem se ujistit, že mě opravdu poslouchá. „Takže kdybych tady někdy nebyl já… A ani máma… Musíte se sourozenci myslet na pravidelnou obnovu hranic! Jasné?“ chvíli jsem na ní setrval pohledem, než jsem ho nakonec spokojeně odvrátil, protože jsem měl pocit, že jsem jí předal něco důležitého.
Zvedl jsem hlavu k obloze. Mraky se pomalu trhaly, vzduch voněl tajícím sněhem a někde v dálce bylo slyšet zurčení vody. Zima už odcházela a jaro se nenápadně vplížilo mezi stromy. Přikývl jsem sám pro sebe. Jo, tohle bylo fajn. Letos zima utekla rychle. Díky bohu.
„Tak co, vyrazíme na lov?“ pohodil jsem ocasem a rozhlédl se. Lov by nebyl špatný – ostatně žaludek už mi párkrát připomněl, že by ocenil nějakou tu večeři. Jenže... nikde nikdo. Nikdo další, kdo by se k nám připojil. S tichým povzdechem jsem se znovu podíval na Veru a pousmál se. „Možná počkáme, než se vybatolí z úkrytu ještě ostatní, co?“ ušklíbl jsem se a posadil se. Na okamžik jsem jen poslouchal les kolem. Klid, který tu panoval, měl zvláštní sílu. Byl to náš domov. A bylo na nás, abychom ho chránili.

>> ZNAČKOVÁNÍ <<

// úkryt

Venku mě přivítal svěží pach lesa. Napjal jsem svaly a vyrazil svižným krokem mezi stromy, občas jsem se však očkem ohlédl za sebe, jestli mě náhodou dcery nenásledují. Nebo alespoň jedna z nich – bylo by prima, kdyby se naučily značkovat les, abych vše nemusel dělat sám.
Nohy mě vedly téměř automaticky. Znal jsem tohle území sice nazpaměť, ale ostražitosti nebylo přece nikdy dost! Každý šustot, každý závan větru nesoucí cizí pach, to všechno jsem bedlivě sledoval. Klid byl sice příjemný, ale nikdy nebyl samozřejmostí. Zastavil jsem se, abych mohl nasát vzduch a pořádně ho zidentifikovat. Jo, všechno vypadalo normálně, ale i tak jsem se rozhodl udělat ještě jednou kolečko a mezitím i pořádně označkovat hranice. Jeden nikdy neví, v jakém křovíčku nebo za jakým kamínkem se může skrývat nebezpečí. A pokud nějaké bylo, rozhodně bych o něm měl vědět jako první.
Na každém kroku jsem si uvědomoval nesmírnou důležitost toho, co dělám – zajišťuji bezpečí nejen pro les a smečku, ale především pro svoji rodinu. U první značky, která ještě šla cítit mým synem, jsem zastavil a pečlivě obnovil pachovou stopu. Poté jsem pokračoval dál a systematicky kontroloval jednotlivé úseky hranic lesa. Kde bylo potřeba, tam jsem svůj pach obnovil, a přitom jsem ostražitě kontroloval, zda nezahlédnu známky cizí přítomnosti či neklidu v lese. Myšlenkami jsem však nechtěně odbíhal do minulosti – k Lucy. Říkal jsem si, kde je jí asi konec? Neviděl jsem ji už tak dlouho, její pachy odsud dočista zmizely, bylo mi to vážně hrozně líto. Takhle jsem si to nepředstavoval, chtěl jsem ji hrozně moc vidět, obejmout ji a vše jí říct, vysvětlit. Chtěl jsem, aby tu zůstala žít s námi... Ale věděl jsem, že by nejspíš nechtěla. Byla stejná jako já, moc hrdá. Moc hrdá na to, aby snesla život po boku mé nové milé, která „ji nahradila“. Tiše jsem si povzdechl.
Zatřásl jsem hlavou, aby se vrátil do přítomnosti. Bylo důležité označkovat les pořádně. Nesl jsem zodpovědnost za bezpečí všech! Musel jsem udržovat náš domov v bezpečí. Jak jsem se však přiblížil k dalšímu bodu, který jsem označkoval, napadlo mě, zda se Reonys brzy vrátí. Měl bych z něj udělat betu. Když teď má tu svoji milou, měl by mít vyšší post, aby působil důležitěji, sám pro sebe jsem pokyvoval zamyšleně hlavou. Z mého syna by měl jít pořádný respekt, aby na Saelind a následně i na svého budoucího tchána udělal pořádný dojem! Já v tom měl jasno.
Zrychlil jsem tempo, doznačkoval ještě honem pár míst a poté, spokojen se svojí prací, se vydal zpět k úkrytu. Dcery mě sice nedohnaly, ale věřil jsem, že i tak se ke mně budou chtít připojit. Možná se jen nestihly zatím vybatolit ven z úkrytu. Mohl bych je vzít na lov. Obě dvě.

// 986

Vera byla nadšená, že mě vidí - to bylo vidět na první pohled. Její energie byla nakžlivá, a tak jsem jí nadšení samozřejmě opětoval, zavrtěl ocasem a párkrát zvesela pohodil hlavou. “Ahoj Vero!“ štěkl jsem nazpět, “to je správně, že jste se vrátili. Co kdyby vás někde zavalila sněhová bouře? A už byste se nevrátili?!“ vypoulil jsem na ni s hranou vážností oči, ve snaze nechat situaci vygradovat ve hru. Vera přede mnou velice spořádaně seděla, takže jsem přistoupil a začal ji čenichem drbat na bříšku, až ztratila rovnováhu a skončila na zemi. Na nic jsem tedy nečekal a začal ji divoce oňufávat, dokud se nezačala smát. Byla to hra na lechtanou – hrál jsem ji s dětmi často, vždycky jsem ji vyhrál. “Co bych si jen počal!“ zopakoval jsem akčně, ještě ji párkrát oňufal, ale pak se od ní s úsměvem odtáhl a nechal ji vstát. I přesto jsem na ni ale párkrát hrozivě našpulil čenich, jako bych chtěl znovu zaútočit.
Ciri mi mezitím potvrdila, že Rea viděla odcházet se Saelind z lesa. Nemohl jsem si pomoct, tvář mi roztáhl široký lišácký úsměv. “Mhm,“ zamlaskal jsem, takže šli k ní domů? Společně? Nebo to snad zakotvili někde na romantickým místečku u jezera? uchechtl jsem se, “Reonysi! Ty divochu!“ jo, synkovi jsem fakt fandil. Zasloužil si pořádnou partii! Saelind byla dcerou alfy, co víc si přát?! Vrána k vráně sedá, a Etneyovci přece potřebují partnery dobré krve – to je základ. A kdo jiný by to měl vědět líp než já?

Připadalo mi, že jsme schování už poměrně dlouhou dobu. Protáhl jsem se, líně zívnul a pak se svižně zvedl na nohy. “Jdu zkontrolovat les,“ oznámil jsem spíš do větru, i když jsem věděl, že to „možná“ někdo zaslechne. A „možná“ třeba půjde i se mnou.

>> les

// 985

Spal jsem dlouho, zřejmě jsem byl hodně unavený. Péče o vlčata, o smečku, o rodinu a zároveň do toho ty velké mrazy… A bylo to. Spánek jsem měl sice bezesný, ale příjemný. A probuzení jakbysmet. Když jsem otevřel oči, naskytl se mi pohled na skoro celou moji rodinu. Byla tady Nina, Ciri, Ezekiel, Vera a i Sesi, naše nová svěřenkyně. Delta ani Thyra tu nebyly, ale předpokládaljsem, že budou někde v lese. Kam by taky v té hromadě sněhu samotné chodily. “Dobré ráno všem!“ zahuhlal jsem s rozespalým úsměvem a pořádně se protáhl společně s táhlým zívnutím.
Chvilku jsem pozoroval naši rodinnou idylku, nicméně potom si moji pozornost získal svit vycházejícího slunce, který se nám postupně vkrádal do ukrytu. “Byl jste někdo venku? Je tam už lepší počasí?“ zastříhal jsem oušky a podíval se na ostatní, kteří však nevypadali, že by z úkrytu vystrčili byť jen čumáček. “Nemáte hlad? Už nemáme žádné zásoby. Neměli bychom zkusit něco obstarat?“ očima jsem zakoulel po našem domečku, opravdu tu už k jídlu víceméně nic nezbylo. Zima byla dlouhá a na lovu jsme byli naposledy, no, ani nevím kdy. “Ciri,“ oslovil jsem pak svoji nejstarší, zatímco jsem se pomalu zvedl. Měl jsem zatuhlé tělo, musel jsem opatrně. “Reonys tu není? Neviděla jsi ho?“ možná, že byli i se Saelind v lese? A nebo možná šli někam pryč? V té chumelenici? krátce jsem se zamračil. Možná, že se jen přesunuli k Saelind domů. Když on vzal ji sem, ona ho určitě taky chtěla vzít k nim.

// 984

<< Cedr

Vše se během té chvilky, kdy byla noc, ztratilo pod hromadou čerstvého sněhu. Pořádně těžkého a lepiveho snehu. Bylo proto prima vklouznout do naseho skaliska, okamzite jsem na sobe pocitila teplo a ulevu. Svaly se mi uvolnily, napeti ze me opadlo. A to zvlast, kdyz jsem tu nasel spici Thyru. Mlcky jsem na ni ziral, rozhodl jsem se ji momentalne nebudit, zrejme byla ze svych toulek velmi znavena! Navic jsem se nechtel pred Ninou jako tata znemoznit, ze nedokazu pohlidat ani jedno jedine vlce, ale vedel jsem, ze jak se vzbudi a budeme sami, zavedu na jeji čin řeč.
Nechal jsem svoji rodinu projít - uhnul jsem jim na stranu, s úmyslem pockat na Sesi, která vešla do úkrytu jako poslední. Tak je to správně! pohladilo mi to ego. Takoveho submisivniho tuntu, ktery mě vyznaval a uctival az do morku kosti, jsem potreboval. "Vitej doma," pronesl jsem tonem hrozne slechetneho zachrance a pysne pozvedl hlavu, ze ji jako mohu tento domov nabidnout. Ale ja na sebe byl doopravdy hrdy - dokazal jsem toho v zivote hodne! Vedel jsem to. Byl jsem proste vyjimecny. Jeste ze jsem tehdy z Asgaaru od tech nekňubů odešel. Branili mi v rozletu, napadlo me trpce, zatimco jsem se skodolibe pousmal. Ja zil v tomto bezchybnem kralovstvi a oni museli i nadale hnit tam. Brrr. Zaostril jsem na Sesi zrak, "odpočin si." Byl jsem hlavne i rad, ze v ocich sveho syna jsem stoupl, byl jsem pro nej ted urcite pan dokonaly, kdyz jsem prijal do smecky jeho oblibenou vlcici, a jeste ke vsemu pred takovou zabijackou zimou. Jsem prostě zachránce. Etney milosrdný!
Jeste chvili jsem se dival na ostatni, tak nejak stridave, ale pak se sel schoulit na jednu z kozesin k Nine. Nebyli jsme tentokrat v mistnosti, ktera byla vyhrazena pro alfy, chtel jsem totiz lezet tady s detmi, a veril jsem, ze Nina také. "Je ti dobre?" septl jsem ji starostlive do ouska, ktere jsem nasledne i olizl. Ta jeji vune... Bezchybnost sama.

<< Jizni Galtavar

Byl jsem opravdu moc rad, ze mam rodinu pohromade a hezky zpatky doma. Teda... Aspon svoji druhou rodinu, heh, pomyslel jsem si pri pohledu na zada sve ťapkajici skoro-partnerky. Nebo úplné partnerky? Meh, nakrcil jsem zlehka koutky tlamy. Zajimalo me, co se deje s Lucy a kde bych ji mohl najit. Utekla prede mnou? A pokud jo, proc utekla i pred svymi detmi? Zavrtel jsem krátce hlavou, celé mi to nedávalo smysl. Driv bych přísahal, že by něco takového, jako je útěk od problémů, nikdy neudelala. Stejne jako bych si ja nenašel jinou vlčici. Jenže teď už asi bylo vše jinak, co?
Shlédl jsem na Ezekiela, který vypadal kvůli počasí dost nesvůj. Moji královskou veličkost to nijak zvlášť nerozhodilo, přece jen jsem nějaký marast čekal, takže... A navíc to není poprvé, co se za můj život tohle během zimy stalo. I když, možná že takový mega hustý sněžení ještě nebylo. Byly krutý zimy, hladomor... Ale sněžení? S takovou tady zapadnem, mrskl jsem ocasem a tiše si povzdechl, když jsem se podíval na stále spinkající Veru. Asi ji ten výletík mimo les zmohl. "Nic se neděje Ezi," usmál jsem se na syna ve snaze ho uklidnit, ale skutečnost byla taková, že se něco dělo. Aspoň kapáneček ano. A z kapánečku se za chvíli s takovou stane kapka a pak obří kapizna. "Zřejme tu máme sněhovou bouři, myslím, že se to snad brzo uklidní. Co si jít odpočinout do úkrytu? Stejně je velká zima," i mě už trochu vstávaly chlupy za krkem, natož vlčátkům s jemnějším kožíškem.
Doťapkal jsem k šedivé koktě, která nesla moji dceru. Jak že se to jmenovala? sakra, zapomněl jsem. "Děkuju, že se takhle taháš s mojí dcerou," usmál jsem se, "snad není moc téžká." Ale žádný taháni se s ní i v dospělosti, s tou se budou tahat jen alfa samci! O to se osobně postarám! Byl jsem vlastně vlčici doopravdy vděčný, nehrál jsem to. Pro tentokrát ne. Postarala se o naše dva mrňousky a snažila se najít Ninu, jejich maminku. Díky tomu v mých očích po zkušenostech, jaké jsem měl se Shireen a ostatními, dost stoupla, přestože to dost očividně byla trumberka. "Připomeneš mi jméno? Asi jsem si ho z toho všeho rozčilení na louce nezapamatoval," vymluvil jsem se. Bez tak bych si ho nezapamatoval ani kdybych si tam vyvaloval na klid pupana.
Ještě než mi vlčice stihla odpovědět, otočil jsem se na všechny a vybídl je: "Půjdeme?" sám jsem se pak, jakožto hlava rodiny, rozešel domů.

>> Úkryt

Ahoj, mnohokrat dekuji :-) prosim me odmeny rozdelit takto:

50 perel - Arminius
50 perel - Nelly
24 kristalu - Arminius

Odměny připsány.

// Loterie 16 (4/5)

"Byla a najednou nebyla?" zopakoval jsem po synovi zmatene. Jasne no, z casti jsem ho chapal - Thyra taky byla a najednou proste nebyla, jenze z te druhe casti jsem si rikal, jak by to vubec mohlo byt mozny, aby Nina nechala vlcata samotne a jen tak si nekam odesla? Urcite se nevypařila, nezmizela jen tak. Neco se asi muselo stat. "Neboj," broukl jsem nakonec k synovi, "najdeme ji." muj ton hlasu byl sebejisty, nicmene ja se sebejiste urcite necitil. Pral jsem si Ninu co nejrychleji najit, mel jsem obavu, ze se pocasi zacne komplikovat a bude k nam nepratelske. Meli bysme co mozna nejdriv utyct dom.
Nastrazil jsem ouska, kdyz se zacal omlouvat. Jeste jednou jsem se k nemu, ve snaze ho ukonejsit, pritulil, ale pak jsem se odtahl a poucne rekl: "Nekoho ztratit je jednodussi, nez si myslis, synku. Musis davat pozor."
Mel radost, ze jsem "te jeho tete" nabidl moznost prezimovat u nas doma. Ja mel radost, ze ji mel on a hlavne jsem to diky jeho reakci povazoval jako dobrou odmenu na oplatku, ze se mi postarala o deti. Nenapadne jsem vzhledl na jeji kozisek za krkem a zkontroloval Veru. Vypada to, ze je v poradku a ze je ji nahore prijemne, proto jsem ji nehodlal vyrusovat. Proc taky? Vsak at spinka. "Meli bysme kazdopadne co nejrychleji vyrazit zpatky domu, presne jak rika Ezi," rekl jsem pak, otocil se a chtel se rozejit, ale v dalce jsem zahledl sedivy kozisek. Moc dobre znamy sedivy kozisek. Rozsirily se mi zornice a ocas se rozkvedlal ze strany na stranu, jako bych byl male vlce. Nina!! zustaval jsem chvilku stat jako oparenej, neschopen pohybu, ale kdyz se muj mozek konecne probral, hned jsem se k ni rozbehl. "Pojdte, to je Nina!" vybidl jsem je pak, aniz bych ale pockal. Byl jsem az moc nadseny na to, abych se dobre soustredil.

S Ninou jsme se nalezite privitali, byl jsem fakt rad, ze je v poradku. Nehodlal jsem ji vsak zpovidat, chtel jsem hlavne uz jit domu. Nebo jeste lepe - byt doma.

>> Cedr

// Loterie 15 (3/5)

Ze zamraceneho prisneho pohledu se stal pohled prekvapeny. Nenapadlo by me, ze se Ezekiel lekne tak, ze udela kotrmelec. Navic ta vlcice se prede mnou klanela a bylo videt, ze se boji. Uznavala me, videla ve mne vsemohouciho krale, kterym jsem samozrejme take byl, a jala se vysvetlovat, co se stalo a proc ma u sebe ma vlcata. Ano, vlcata - ne jen syna, ale i jednu z dver. Ztrapene jsem zavrel s hlasitym povzdechem oci, zlost me najednou z niceho nic presla. Vlastne jsem byl opravdu rad, ze jsou obe vlcata v poradku a ze je nasla (nebo vlcata nasla ji?) zrovna takova koktajici ťunťa. Hlavou se mi totiz prohnala vzpominka na Crowleyho s Vivianne a vliv Shireen. Uplne jim ty jejich detsky mozecky vymatlala, takze bylo prima, ze tahle vlcice byla tak neskodna. Teda aspon ve mne takovy dojem vzbuzovala. Mozna to bylo tim koktanim a jejim submisivnim chovanim.
Poklidne jsem se tedy posadil, abych v nich nevzbuzoval obavy. Bez tak jsem nechtel, aby se me deti bály... Naopak jsem si přál, aby ke mne vzhlizely. "Ach jo decka, jak je mozny, ze jste mamu ztratily," zavrtel jsem hlavou a podival se do oci nejdrive Ezimu, pak Vere a nakonec i te vlcici. Odmital jsem rict "mama vas ztratila", to vubec. To vlcata se ztratila sve mame! Nehodlal jsem ji v jejich ocich ponizovat. "Musime mamku najit, mam strach, ze se blizi... No, hodne spatny pocasi, mrskl jsem ocasem. Proste jsem to citil v kostech. "Kde jste byli s mamou naposled? A kde je Thyra? Nebyla s vama?" doufal jsem, ze s nimi nekde je a je jen schovana, ale vedel jsem, ze tomu tak nebude. Ze je nekde uplne jinde.
Konecne jsem se podival na vlcici. "Dekuju," hlesl jsem a cikl koutky v naznaku usmevu, prestoze mi do smichu zrovna ted moc nebylo. "Jsem rad, ze jsi se o ne postarala. Jsem vdecny... a taky zavazany. Nechtela bys... Treba, ja nevim," pokrcil jsem rameny a na moment se odmlcel. Nemel jsi ji co nabidnout na oplatku. Nebo snad... Ano? Podival jsem se ji do oci. Nehodlal jsem nikomu nic dluzit. "Co preckat zimu u nas v lese? Budes v bezpeci," navrhl jsem ji nakonec, a na synka, ktery stale sedel primo prede mnou a civel na me jak na obrazek, jako bych pro nej byl vsechno na svete, se usmal. Zvedl jsem tlapu, abych si ho k sobe mohl pritahnout, a pak se k nemu pritulit. Veru jsem nechal prozatim vlcici v kozisku, asi ji tam bylo dobre a teplo. Mozna dokonce spala, protoze nic nerikala. "Jsem moc rad, ze jsi v poradku, Ezi," septl jsem mu s hlavou sklonenou u jeho ouska a laskyplne ho potom olizl. Chybel mi. Cela moje rodina mi chybela, byli pro me vsim, a ja si to moc dobre uvedomoval. Navic kdyz jsem je ted mel u sebe, opadla ze me alespon mala cast stresu a nejistoty, ale samozrejme nejlepe mi bude, az u sebe budu mit Thyru i jejich matku. Nastvany jsem kazdopadne nebyl uz ani trosku, muj syn a jeho nevinny usmev s blazenym pohledem me obmekcily. A ta vlcice se svoji vele- omluvou asi taky. A nebo uz proste jenom nejsem takovej tvrdak, jakej jsem byl driv. Hmmpf.

// Loterie 14 (2/5)

<< Cedr

Vážně jsem celý trnul. Byl jsem od ocasu až po čumák pohlcen negativními emocemi – strachem, nejistotou, obavami, ale zároveň i zlostí. Jen jsem nevěděl, jestli tu zlost směřovat sám na sebe, že jsem Thyru neuhlídal, a nebo jestli ji opravdu někdo unesl a měl bych tedy zabít a zadupat do země toho únosce. Ale i na Thyru bych se mohl trochu zlobit, jestli fakt sama zdrhla, pořád se mi tomu ale nechtělo věřit. Taková hodná maličkatá holčička, a byla by schopná se v zimě jen tak sebrat a odejít, aniž by mně informovala?
Vynořil jsem se na jižní straně velké louky, která obklopovala náš les, a pořádně se rozhlédl okolo, ale nepřipadalo mi, že by tu někdo byl. “Thyro! Thyro, jsi tady?!“ zavolal jsem, zatímco jsem pokračoval dál v cestě. Musel jsem se pořádně rozhlížet, abych ji třeba nepřehlédl, kdyby náhodou někde… Kdo ví, třeba ležela unavená po nějaké náročné aktivitě, že. I když černej kožich na bílým sněhu bych asi nepřehlídl.
No, po pročesání okolí jsem nenarazil sice na Thyru, nicméně na jedno ze svých mrňat ano. Už z dálky jsem na sněhu, na druhé straně louky, zpozoroval dva tmavší kožíšky. Zavětřil jsem pach, a v tu chvíli jsem bezpečně poznal, že se jedná o Ezekiela… A někoho neznámého. Instinktivně jsem zrychlil krok jejich směrem, cítil jsem, jak ve mně bublá vztek. A chudák Ezekiel s tou cizinkou byli první na ráně, takže to nejspíš schytaj. “Ezekieli!“ zahřměl jsem, až se můj hlas musel rozlehnout přes celé okolí. Kdyby tu Thyra někde byla, jistojistě by mě nepřeslechla. “Co tu děláš?! Kde je máma?!“ přísným pohledem jsem na něj shlížel, tyčil jsem se přímo před jeho tělíčkem. Veliký, naštvaný… Dominantní otec. Vlčici jsem prozatím ignoroval. “Jakto, že jsi tady sám?!“ sykl jsem.

// Loterie 13 (1/5)

Trochu mě rozrušilo, že se z úkrytu nic neozývá. Že by tak tvrdě spala? zlehka jsem se zamračil, něco mi tu neštimovalo. Ohlédl jsem se na Deltu, která tu pořád byla se mnou, a pak vzhlédl na nebe. Slunce už zapadalo, blížila se noc – to znamenalo, že Thyra by spala pěkně dlouho, kdyby doopravdy pořád spala. “Počkej tady,“ broukl jsem za svá záda na houbičku a pomalu se vměstnal do úkrytu ve skalce.
“Thyro, jsi tady?“ hlesl jsem, “spíš?“ v hlavní místnosti nebyla, ač jsem ji celou skrz na skrz prošmejdil. Nakoukl jsem tedy, s již rostoucími obavami, do zbylých místností, jenže… Nikde nebyla. Zůstal jsem oněměle stát uprostřed velké místnosti a pomalu si uvědomoval fakt, že i její pach zde byl slaboučký, takže už v úkrytu nemohla být delší dobu. Hlavou se mi honila spousta myšlenek, které se jaksi podivně propletly dohromady mezi sebou, až z nich vznikl jeden velký chuchvalec. Pohltily mě obavy a nejistota. “Co se sakra stalo?“ šeptl jsem tiše, a zatímco jsem se vrátil před úkryt z Deltě, přemýšlel jsem nad spoustou možností. Mohla utéct, mohla být zmatená a ztratit se, mohla mě hledat a taky se ztratit, někdo ji mohl zlákat, aby odešla s ním, nebo ji rovnou někdo mohl unést. Nemožný! Toho bych si přece všiml, ne? Uvědomil bych si, že je v našem lese pach někoho cizího! mlčky jsem hleděl někam do prázdna, začal jsem pochybovat už i sám o sobě. Nebo ne? Možná jsem si nevšiml a někdo ji doopravdy unesl?!
Ztěžka jsem si povzdechl. “Thyra tu není,“ oznámil jsem Deltě skrze stažené hrdlo úplně suchým tónem. “Musíme ji najít. Teda já musím. Můžeš jít se mnou, nebo raději zůstat doma, jak chceš,“ pokrčil jsem rameny. Teď jsem měl už hlavu v pejru, plnou starostí, nedokázal jsem se soustředit. “Na výlet půjdeme jindy,“ pousmál jsem se, a pak vyrazil. Nemohl jsem ztrácet čas, kdo ví, jak dlouho vlastně byla pryč! A navíc v téhle zimě…

>> Jižní Galtavar

// Loterie 12 (1/5)

Se zájmem jsem Deltu pozoroval. Líbila se mi ta její jiskřička, jak je celá hrr a tak zapáleně popisuje, co dělala v době mé nepřítomnosti. Vyrostla, prohlédl jsem si její dlouhé nohy, už z ní byl úplnej puberťák, žádné malinkaté tupé vlčátečko, které sotva spatřilo svět. Abych se nedivil, až se děcka vrátí z výpravy. Třeba taky najednou budou veliký a po jejich krátkých nožičkách nebudou ani památky, zlehka jsem se ušklíbl, zatímco jsem si oklepal z kožíšku sněhové vločky a s tichým povzdechem si olízl čumák. “To je sníh, ještě jsi se nikdy nesetkala se sněhem?“ naklonil jsem hlavu jemně na stranu, uvědomil jsem si, že ani nevím, kdy přesně se narodila. Neznal jsem nic o její minulosti a vlastně jsem nic nevěděl ani o ní samotné. Byla prakticky cizí. “Sníh je prostě zmrzlá voda Jako když na jaře prší déšť z oblohy, tak v zimě sněží sníh. Je zima, tak mezitím, než dopadne na zem, ty kapky vody zmrznou a stanou se z nich sněhové vločky,“ vysvětlil jsem jí s vytlačenou moudrostí v hlase, přestože jsem neměl úplnou pravdu. No, já tomu takhle věřil, proč by tomu tedy nemohla věřit i ona? “Se sněhem se dá dělat spousta hovadin, ale je studenej a brzo tě z něho začnou zebat packy, když ještě nejsi zvyklá. Ale neboj, brzo se ti polštářky na packách ochodí a zvykneš si. No a taky se hůř hledá jídlo… A je zima. No prostě léto je daleko lepší,“ zkonstatoval jsem s pohledem zaujatě upřeným kamsi pryč, až jsem nakonec zrak zaostřil zpět na Deltu a usmál se na ni. “Asi bych nechodil nijak zvlášť daleko, v zimě to není žádná sranda. Bude lepší, když zůstaneme poblíž našeho lesa. Co takhle jít jen k jezeru? Bude určitě zamrzlý, možná se na něm budou dát dělat nějaký srandy,“ porozhlédl jsem se po lese. Vypadalo to, že Reonys s Ciri a Saelind už byli ti tam, asi měli spoustu svých soukromých věcí k řešení, u kterých mě nepotřebovali. Kdo by taky potřeboval mít furt tatu za zadkem, pohodil jsem ocasem. Uvnitř jsem cítil mírné obavy, ač jsem přesně nechápal proč. Však byl všude klid, ale já se prostě necítil. Nechtěl jsem se od lesa příliš vzdalovat.
“Myslíš, že Thyra pořád spí? Měli bysme ji asi vzbudit, jinak nebudeme moc jít na ten výlet,“ zamumlal jsem, a aniž bych vyčkal na její odpověď, zamířil jsem k úkrytu. Když jsem k němu dorazil, strčil jsem čumák ke vchodu a tiše zavolal dcery jméno: “Thyróó!“ šeptal jsem, aby se nelekla, kdyby ještě spala.