Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// 958

<< les

--- návaznost na hru v rozcestníku ---

Byl jsem z toho vyjevený. Ještě před chvílí jsem měl jen dvě (možná stále ještě tři?) děti, ale teď to vypadalo, že budu mít další. A ne s Lucy, ale s Ninou. Přivinul jsem hlavu do jejího kožíšku, neb jsem chtěl schovat svůj výraz. Nevěděl jsem, co říct, natož jak se tvářit. Co Ciri? Co si bude myslet? jen před krátkou chvílí jsem dceři oznamoval, že místo s její mámou budu s Ninou, nevzala to moc dobře, co si asi pomyslí, když jí řeknu, že ta Nina, o které jsem mluvil, už má vlčata? Moje vlčata? Přitiskl jsem uši k hlavě, bylo mi z toho trochu ouzko. Asi se mi to vymklo z pacek, nečekal jsem, že by se to mohlo stát tak rychle. Nebo vlastně vůbec.
Oddálil jsem se od ní, když pronesla své obavy. “Ne, to ne,“ hlesl jsem okamžitě, zavrtěl hlavou a následně ji podpořil menším pousmáním se. “Nikdy bych něco takovýho nedovolil ani u cizích vlčat, natož u těch svých – našich,“ ujistil jsem ji a pevně se jí zadíval do očí. Neuměl jsem si představit chvíli, kdy topím maličká narozená vlčátka jen proto, že jejich život vznikl náhodou. To bych nezvládl. Navíc… Vlčata jsem měl rád. Byla jako nepopsaný list papíru, mohli se z nich v budoucnu stát stejně dobří vlci, jako jsem já! A nebo jako je Crowley, heh.… Ale ne, Crowley byl pod vlivem Shireen, té mrchy. Teď jsme tu sami, podíval jsem se na Ninu. Jo, byli jsme tu sami. Jen ona a já. Pocit nejistoty a úzkosti vystřídal pocit úlevy. Packou jsem pohladil její bříško, když řekla, že budu znovu tátou. “Promiň, jen… Mě to trochu vykolejilo, nečekal jsem to, ale samozřejmě mám radost, jenom se projevuje pomaleji,“ uchechtl jsem se a zavrtěl hlavou, abych se trochu vzpamatoval. Věděl jsem ale, že až se nad tím zamyslím a zhodnotím veškerá pro a proti, budu vděčný.
K Nině jsem se však ještě jednou přitulil, a nasál její vůni. Voněla trošku jinak jak běžně. Nejspíš… Blížícím se porodem? Když mi došlo, že břicho má velký skoro k prasknutí, poodstoupil jsem od ní a ještě jednou si ji prohlédl. “A kdy to vlastně bude? Já nevěděl, že jsem pryč tak dlouho,“ zalitoval jsem, že jsem nešel tehdy rovnou s ní a nedoprovodil ji domů. “Co kdyby se ti po cestě něco stalo,“ šeptl jsem do větru, bylo to spíš dokončení mé myšlenky. “Tys to věděla už předtím, když jsi řekla, že chceš jít k jezevci sama?“ napadlo mě. Naklonil jsem hlavu jemně na stranu.

<< VVJ

Rozloučení s Ciri proběhlo dobře, řekla, že mě má ráda, což mě příjemně pošimralo na srdéčku a navodilo pocit klidu na duši. Byl jsem rád, že o tom věděla a že před ní nemusím nic tajit. Zároveň bylo fajn, že si šla po svých a chtěla poznávat nové vlky, třeba syna nějakých alf! Spokojen s tím, že alespoň dvě děti ze čtyř mám šikovné a s normálním myšlením, jsem zamlaskal a zrychlil, abych byl co nejdříve doma.
Když jsem dorazil k hranici lesa, zastavil jsem se a nasál pachy, abych zidentifikoval, kdo se tu za dobu mé nepřítomnosti pohyboval. Cítil jsem Waristooda, a to poměrně dost. Možná označkoval hranice? Pátravě jsem přilepil čumák k jednomu bližšímu stromu a očichal jej, potom se vydal očichat i další kousek ode mě, čímž jsem si potvrdil, že Waristood opravdu označkoval. Tím líp, aspoň se tím nemusím zabývat, pomyslel jsem si, zatímco jsem již vyrazil hlouběji do lesa. Niny pach jsem cítil, byla tady… Její pach se nesl směrem k úkrytu, takže jsem předpokládal, že se šla schovat. Možná byla unavená. Ale doufám, že si Waristood nemyslí, že jen protože značkuje, je něco víc! Třeba že by mi chtěl přebrat smečku, nebo tak. Možná proto se na Lucy lepí? začínal jsem ho podezřívat, což dost pravděpodobně bylo způsobenou mojí žárlivostí. Nechtěl jsem, aby se okolo Lucy kdokoliv motal, natož takový nekňuba, jako byl Waristood, kterýho jsem víceméně zachránil před umrznutím nebo případným zhebnutím hlady.

>> úkryt

<< Vychodni hvozd

Byl jsem rad, ze se Ciri citila lepe. Teda aspon mi to tak pripadalo. Poslouchal jsem ji a u toho prikyvoval hlavou, aby vedela, ze ma moji plnou pozornost. "Aha, ale to zni jako dobrej napad. Vis co? Byl jsem nedavno tady u jezera," hlavou jsem pohodil k velkemu jezeru, ktere se rozprostiralo pred nami, "a potkal jsem jednu vlcici, ale ne jen tak ledajakou!" Dulezite jsem se na Ciri podival, abych ji trosku napjal. "Pry je z Mechove smecky," zacal jsem, ale pak se k ni priblizil a septem dodal: "A stejne jako ty je dcera alfy! Jeji tata je alfa!" ma slova doprovazel vazny pohled a rozumne pokyvovani hlavou, jakoze byt dcerou alfy je vazne neco! "No a shodou nahod sel Reonys okolo, takze jsem ho s tou vlcici seznamil," zasmal jsem se a zavrtel ocasem. Jo, liboval jsem si v tom, ze by se muj syn mozna mohl dat dohromady s vlcici, ktera je na stejne urovni jako my. "Vis co, Ciri, bylo by vazne paradni, kdyby syn alfy a dcera alfy byli spolu, ze? Pak by vzniklo mezi nasimi smeckami spojenectvi!" vykresloval jsem si to moc hezky. Jo, vazne hezky. Znelo to skvele. Natesene jsem se na dcerku dival. Byl jsem do tohoto tematu tak pohlcen, ze jsem na moment zapomnel, jake tema jsme spolecne pred kratkou chvili resili a jak z toho byla Ciri vlastne rozhozena. Jenze jeji plan "poznat nove vlky" me nadchnul. Souhlasil jsem s ni - mela by poznat i nekoho jineho jak sveho bratra.
Dosli jsme k jezeru, nas domov byl kousek. Uvedomil jsem si, ze tam na me asi ceka Nina. Mel bych si pohnout, zastavil jsem se a na Ciri se podival. S usmevem. "Takze jeste pujdes na toulky a pak se uvidime?" zavrtel jsem na ni ocasem. "Ale kdyby se neco delo, vis, kde me najdes! Hned bych ti pomohl. Jo a do zimy bud doma, co kdyby najednou napadlo plno snehu a byl velky mraz," poucil jsem dceru, se kterou jsem se nasledne rozloucil oliznutim tvare a vzajemnym delsim pohledem. "Mam te rad!"

>> Cedr

Začala plakat, a to tak srdceryvně, že to bylo skoro až k nesnesení. Přitiskl jsem uši k hlavě. Samotného mě překvapilo, jak moc mě její psychická nepohoda dokázala rozhodit. Velice mi na ní záleželo, přece jen to byla moje malá princezna. Nevinná Ciri, která na svět koukala růžovýma očima a stavěla si vzdušné zámky. Kdykoliv byla smutná… Ubíjelo mě to. Obzvlášť teď, když jsem za o mohl já. Hlavou jsem jí opětoval objetí a sám se přitulil do jejího voňavého kožíšku, zatímco jsem zavřel za doprovodu tichého povzdechu oči. “Ale prosím tebe,“ zašeptal jsem, hlavu od ní oddálil a po krátkém pohledu od jejích očí naplněných slzami, jsem ji líbnul na čelo. Něžně a láskyplně, aby věděl, jak moc ji mám rád. “To je nesmysl. Nemůžeš za to, Ciri,“ o krok vzad jsem ustoupil, chtěl jsem, aby se na mě podívala. Když se naše oči setkaly, řekl jsem tónem, kterým jsem na ni možná tak trochu naléhal: “Je to moje rozhodnutí, Ciri. Nemůžeš za nic, co se týká mě a mámy, jsou to naše životy, a pokud jsem se teď rozhodl jinak, než bylo správné, udělal jsem to proto, že jsem to tak cítil.“ Ještě chvíli jsem se na ni díval, a pak ji znovu objal. Tentokrát už jen krátce. “Neviň se z ničeho, co já nebo máma uděláme, dobře?“ olízl jsem jí čelo a pak se na ni usmál. “Jsi ta nejhodnější vlčice, jakou znám. Jsi moje… A vždycky budeš!“
Pokynem hlavou jsem naznačil, že bychom mohli vyrazit. Já bych se mě vrátit do lesa, Nina tam už určitě bude čekat, a Ciri… Buď mohla jít se mnou, nebo se mohla vydat kamkoliv jinam. Popravdě se mi ale ulevilo, že už to alespoň ona věděla. Teď už zbýval jen Reonys a Lucy. Ztěžka jsem se nadechl, když jsem si představil, jak to říkám Lucy. Měl jsem za to, že mě bude nesnášet, což mě ničilo – já ji měl pořád strašně rád a přál jsem si, aby zůstala v Cedru spolu s námi. Bez Waristooda, heh. “Pojď, zlatíčko. Půjdeme?“ šeptl jsem. “Máš teď nějaké plány?“ nebylo nejspíš na místě si „normálně povídat“, ale já jednak chtěl zjistit, jestli půjde se mnou nebo ne, a druhak jsem tak nějak nevěděl, co dál.

>> VVJ

Listopad 3/10 | Nina | Cedrová smečka - úkryt

Přikývl jsem, “aha. Takže se tady v lese někde potuluje jo? Sám?“ a pak se krátce zamračil. Můj tón zněl trochu podrážděně, jakoby Waristood snad nebyl členem smečky, pouze cizincem, o němž jsem pochyboval. Přitom jsem ho já sám do smečky naverboval. Vlastně bych se asi cítil líp, kdyby odešel. Zastříhal jsem ušima. Kolem a kolem mi předtím vůbec nevadil, ale protože teď jel do Lucy (aspoň mi to tak připadalo), tak mi začal vadit hodně. Zvláštní na tom ale bylo, že se vrátil sám, bez Lucy. To jsem nečekal. A bylo to dost nemilé překvapení. Možná bych se ho mohl na Lucy zeptat? na moment jsem zamyšleně čuměl do blba, ale pak svůj absurdní nápad rázným zavrtěním hlavy zamítl.
Z myšlenek mě vytrhla Nina, která po mně naštvaně vyjela. Lekl jsem se, protože jsem to jednak vůbec nečekal a druhak jsem nikdy dřív ani netipoval, že by na mě mohla být v blízké budoucnosti kdy agresivní. Taková křehká, krásná a roztomilá vlčička. Cuknul jsem tedy hlavou a oddálil ji od ní, ale pořád jsem zůstal ležet a zahřívat její tělo, až dokud nevstala ona sama a neodešla ode mě. Prvně jsem vůbec nechápal, co to dělá, byl jsem z jejích reakcí poněkud zmatenej, navíc jsem jednou polovinou mozku pořád musel přemýšlet nad Lucy. Jenže pak, když se z ničeho nic omluvila a stála tam jako nějakej poníženej slouha, jsem pochopil. Vejral jsem na ni, neschopen slov, v hlavě totální maglajz. “Eeeeeh,“ pořád jsem z ní neodvracel zrak, to její tlustý břicho, který jsem u ní jakživ neviděl, mi úplně vyráželo dech. A strašně jsem chtěl něco říct, ale nevěděl jsem co. Zmohl jsem se jen vstát a jít k ní, abych ji mohl očichat. Zaměřil jsem se tedy především na její bříško, ale když jsem do něj dloubl čumákem, zachvěl jsem se. Ten teplý, měkký pocit… A to, že v tom břiše vzniká novej život – moje dokonalé potomstvo, mě obměkčil. “Ninuško,“ šeptl jsem a přitulil se k ní. Nic jiného jsem neřekl, prostě jsem jen… stál, objímal ji a mlčel. Mám druhou šanci?! na tváři se mi pomalu rozléval blažený úsměv. “Proč se omlouváš?“ zaňufkal jsem do jejího ouška, které jsem láskyplně olízl. Teď už jsme byli doopravdy vzájemně propojeni…

Po jejím dotazu jsem na ni chvíli mlčky civěl, ale pak opatrně, snad jako bych se bál odpovědět, přikývl. “Jsem,“ hlesl jsem nakonec, avšak pohled vzápětí sklopil k zemi. Nadšený a šťastný jsem nyní zrovna nevypadal, ale vážně jsem se uvnitř tak cítil. Ale tehdy, když jsem potkal Lucy, jsem se cítil stejně, opatrně jsem vzhlédl zase zpět na Ciri a zkusil se na ni jemně usmát. Tak jako na zkoušku, jestli se i ona usměje zpátky na mě. “Rád bych tě s ní seznámil, Ciri. Jmenuje se Nina, je… Moc hodná. A krásná,“ udělal jsem k Ciri o malinký krok blíž. Doufal jsem, že moji nabídku přijme. Samozřejmě jsem po ní s Reem nechtěl, aby ji brali jako svoji mámu nebo tak něco, to ne. Matku měli Ciri i Reonys jen jednu, na tom se nic nezmění. Doufal jsem ale, že by mohli oba dva s Ninou vycházet za dobře - vsázel jsem tak trochu na jejich dobré povahy, inteligenci, rozvahu a klidnou duši.
A když jsme spolu navázali na takovou upřímnou linku, rozhodl jsem se jí svěřit ještě s něčím. “Ale víš, trápí mě, že vůbec nevím, kam se vydala vaše máma. Od doby, co odešla Vivianne z lesa, jsme spolu moc nemluvili. Teda spíš skoro vůbec. Myslím si, že šla někam s tím Waristoodem, kterýho jsem tehdy dotáhl do smečky… Vzpomínáš si na něj?“ nastražil jsem na ni zvědavě ouška. Třeba o Lucy něco ví? Možná ji potkala? V mých očích se na moment objevila jiskřička naděje. “Nepotkala jsi mámu třeba ty? Chtěl bych s ní mluvit. Nevím, jak tuhle situaci vyřešit, protože bych chtěl, aby zůstala dál v Cedrovém lese,“ tiše jsem vzdychl a odmlčel se. Už asi nebylo potřeba, abych dál něco říkal. Navíc Ciri byla rozhozená, čišelo to z ní, takže jsem ji nechtěl rozhodit ještě více. Běžně každému vymluvila díru do hlavy, ale teď? Stála tu jako oukropeček. Bylo mi jí líto… Nechtěl jsem jí ubližovat.

Teprve až od jejího těla začaly odskakovat ohnivé jiskry vyjadřující její momentální rozpoložení, jsem pořádně pochopil, jak hrozně se musí cítit. Zahanbeně jsem sklopil hlavu a na krátký moment zavřel oči, cítil jsem stejně jako ona. Předtím, když jsem trávil čas jen s Ninou, jsem si to nejspíš tolik neuvědomoval a možná nad tím ani tak hluboce nepřemýšlel, ale když jsem tu teď stál před Ciri, došlo mi, že jsem ji svými činy a následujícím rozhodnutím s Ninou zůstat, zranil. Zničil jsem její fungující rodinu. Ale byla doopravdy fungující?
Vzhlédl jsem a podíval se přímo do těch jejích křehkých, nyní nejistých očí. Věděl jsem, jak citlivá je a že tuto informaci bude nést daleko hůř jak Reonys. Jenže… Já Ninu miloval. Nechápal jsem to, dokonce jsem si myslel, že se mi něco takového stát nemůže a že jsem ve svém životě, po boku Lucy, spokojený. Jenže se stalo, a čím víc jsem nad tím v poslední době přemýšlel, tím spíš jsem si uvědomoval, že nám to s Lucy už asi moc neklapalo. Netrávili jsme dohromady jako milující pár skoro žádný čas, každý jsme byli někde jinde. Kvůli dětem vznikaly spory, přestože ne mezi námi, ale… Ztráta Crowleyho a následně i Vivianne nás dva prostě ovlivnila, ač jsme si to třeba nepřipouštěli. Tiše jsem vzdychl, i když jsem se ale rozhodl po dlouhém zvažování zůstat s Ninou, pořád jsem měl Lucy rád a záleželo mi na ní. Zatím jsem ani nevěděl, jak jí to vlastně řeknu a jak to ona vezme. Asi špatně.
“Ciri,“ hlesl jsem s pohledem stále upřeným v jejích očích. Mrzelo mě, že jsem jí musel takto ubližovat. Hrozně mi ale záleželo, aby se mnou zůstala v lese. “Já nevím, jak se to stalo,“ začal jsem pomalým rozvážným tónem. A tak trochu nejistým. Nechtěl jsem nic pokazit. “Prostě se to stalo. Potkal jsem ji u jezera a… Z nevinnýho rozhovoru s cizí vlčicí vzniklo najednou něco víc. A to víc sílilo a sílilo, až jsem od ní prostě nedokázal odejít,“ pokrčil jsem rameny. Nevěděl jsem, jak to vysvětlit sobě, natož své dceři, která neměla se vztahy a milostným životem žádné zkušenosti.

Listopad 2/10 | Nina | Cedrová smečka - úkryt

“Waristooda?“ podivil jsem se za doprovodu krátkého zamračení, protože bych přísahal, že někde trajdá s Lucy. Na jednu stranu to bylo celkem úlevné zjištění, dokonce mi vyčarovalo místo toho zamračení i lehoučké pousmání, na druhou stranu se vzduchem vznášela otázka – kde je teda Lucy? “A byl... Sám? Jako jen ty a on?“ mohlo to znít, že žárlím, ale ve skutečnosti jsem spíš chtěl zjistit, jestli třeba Lucy nebyla v jejich okolí. Nicméně jsem o tom dost pochyboval, protože to by přece Nina zmínila sama od sebe, kdyby Lucy potkala. Tiše jsem vzdychl, hlavou se mi najednou rozhýřila spousta myšlenek. Některé byly divočejší a některé zase méně, ale celkově bych prostě byl daleko klidnější, kdybych věděl, kde Lucy je. Až nezvykle dlouho jsem ji neviděl a nic o ní neslyšel. Možná je s Reonysem, na chvilku mi svitla naděje, pak mi ale došlo, že Reonys je se Saelind. Sám jsem je přece dal do kupy. Tak s Ciri.
Z myšlenek a obav o Lucy mě vytrhl Niny dotaz. Dost nezvyklý dotaz. Sjel jsem ji nesoustředěným pohledem a poté naklonil hlavu mírně na stranu. “Jestli cítím... Jakože myslíš, jestli nesmrdíš?“ začenichal jsem ve vzduchu, ale nic jsem necítil. Zavrtěl jsem tedy hlavou a pokrčil rameny, “připadá mi, že voníš.“ Když jsem se na ni ale detailněji zahleděl, uvědomil jsem si, že je jakási nervózní. Možná se i mírně třásla. “Je ti zima?“ hlesl jsem a jal se k ní přitulit, abych ji zahřál, přestože mi připadalo, že jí trochu zhuňatěla srst oproti tomu, co jsme se viděli posledně. Asi tou zimou. Lehl jsem si tedy naproti ní a svým velkým tělem se na ni natiskl. “Tak, teď to bude lepší,“ ujistil jsem ji a usmál se. “Je ti dobře?“ zeptal jsem se pak, samozřejmě jsem narážel na tu její nervozitu. Neměla přece důvod být nervózní, ne?

10 oblázků na vzhled c. 9

Lísala se ke mně a já jí mazlení oplácel. Byl jsem rád a těšilo mě, že je z našeho opětovného shledání tak nadšená, očividně jsem byl v jejím srdíčku pořád taťka číslo jedna. Alespoň u některýho z dětí, meh, krátce jsem se ušklíbl. To už se mě však jala ptát, proč voním jinak. Překvapila mě, trošku jsem se zarazil a o kousek vzad se od ní oddálil, abych na ni lépe viděl. To ale nebyl ten nejlepší nápad, protože když jsem se jí podíval do očí, znervózněl jsem. Snažil jsem se své momentální rozpoložení však zamaskovat za rozpačitý úsměv. “No,“ hlesl jsem a na oko bezstarostně se podrbkal zadní nohou za uchem, zatímco očima jsem zatěkal do stran, tedy spíše kamsi do prázdna. Co mám říct? Pravdu? Nenaštve se? Co když mě začne nesnášet? Nasucho jsem polkl, nevěděl jsem, co říct nebo jak správně reagovat. Nechtěl jsem nic pokazit, měl jsem vážně strach. Miloval jsem svoje děti, a rozhodně z mé strany nehrozilo, aby se s Ciri stalo to samé, co se stalo s Vivianne a Crowleym, i když přes jeho ztrátu jsem se už dávno přenesl.
Nakonec jsem ale vymýšlení lží vzdal. Při pohledu do jejích křehkých oček protkaných čistotou a nevinností jsem si uvědomil, že by se to stejně jednoho dne dozvěděla, a pak by její reakce byla možná ještě o to horší. Lhát rodině by se nemělo. S hlasitým vzdechem jsem se posadil naproti ní, a protentokrát nuceně se na ni usmál. Stále jsem s odpovědí otálel, prostě jsem se... Jenom bál. Koukal jsem na ni a na moment si uvědomil, že se mi třesou svaly. To mě vyvedlo z míry ještě víc, protože jsem si nepamatoval, kdy naposledy jsem byl v takovém stavu. Celý vykolejený, bez sebedůvěry... Bylo to kvůli tomu, že mi na ní tolik záleželo? Moje malá holčička, hlavou se mi bezděky prohnala vzpomínka na dobu, kdy se jako slepé maličkaté vlčátečko batolila po zemi. Cukly mi koutky do neznatelného úsměvu, připadal jsem si, že ji právě teď zrazuji. Sklonil jsem hlavu, zahleděl se na zem, a pak na ni vzhlédl zpět. “Jdu cítit vlčicí, do které jsem se zamiloval,“ řekl jsem nakonec. Můj tón hlasu byl až překvapivě vyrovnaný, samotného mě to překvapilo, protože vnitřně jsem tedy rozhodně vyrovnaný nebyl. Ihned mi došlo, že bych měl říct něco dalšího, protože takhle by to mohlo vypadat, že je mi to úplně jedno a že mi už vůbec nezáleží na Lucy, její mámě. “Ciri, já... Nevím, jak ti to mám vysvětlit,“ vykoktal jsem. Jo, teď jsem už tak vyrovnaný nebyl, dokonce jsem zvedl zadek ze země, abych v případě jejího útěku mohl ihned reagovat. “Prosím tě, nezlob se na mě, nechci tě ztratit. Jsi pro mě strašně důležitá,“ vydechl jsem, a skleněnýma očima, do kterých se mi draly slzy strachu a obav, na ni zůstal hledět.

Listopad 1/10 | Nina | Cedrová smečka - úkryt

Byla noc, když jsem se z toulek vracel zpátky domů. Všude klid, mrtvo. Lesem se neslo pouze tiché praskání větviček, které upozorňovalo na můj příchod. Zhluboka jsem se nadechl, byl jsem vlastně rád, že jsem se konečně vrátil domů. Trošku jsem se po lese porozhlédl za účelem jej zkontrolovat, ale když jsem po chvilce zjistil, že se nic nezměnilo a že jsem les našel ve stejném stavu, v jakém jsem ho opustil, uklidnil jsem se.
Cesta byla únavná, za poslední dobu jsem toho zažil celkem dost, takže jsem zamířil rovnou do úkrytu. Doufal jsem, že v něm najdu Ninu, která tu na mě podle naší dohody měla čekat. Leda že bych se vrátil dřív jak ona, švihl jsem ocasem, zatímco jsem se skrčil, abych do úkrytu, který jsem vytvářel při vzniku smečky ještě s Lucy, mohl vniknout.
Ucítil jsem příjemné, uklidňující teplo domova, ale nejen to. Po celém úkrytu se nesla něčí vůně. Krásná vůně. Zavřel jsem oči a ještě jednou ji nasál. “Nino?“ hlesl jsem, nastražil ouška a počkal, jestli se ozve. Určitě tu byla, musela – cítil jsem ji. Nakonec jsem se vykašlal na čekání a rozešel se hlouběji do úkrytu. Na cestu mi zlehka svítily světlušky. A pak jsem ji uviděl. Choulila se na jedné z košin, okamžitě jsem k ní s úsměvem přispěchal a spěšně olízl ouško. “Čekáš na mě dlouho?“ s úsměvem jsem si ji prohlédl, ale spíš jen tak ledabyle. Neuvědomil jsem si, že je jiná, jen jsem ji přejel očima, ale ve skutečnosti se nesoustředil. Sedl jsem si naproti ní, spokojen, že se konečně zase vidíme, a zavrtěl na ni ocasem. “Vyřešila sis všechno, cos potřebovala? Nevěděl jsem, kdy se vrátíš, tak jsem úplně tolik nespěchal,“ řekl jsem.

<< Zrcadlové hory

Z hor jsem sestoupil do vedlejšího lesa, ve kterém se dohromady mísilo dost různých pachů. Některé jsem neznal vůbec, některé mi naopak byly povědomé, ale bylo jich opravdu tolik, že jsem je nedokázal rozpoznat. Navíc byly očividně různě staré – některé pachy byly slabší, některé zase silnější. Nakrčil jsem znechuceně tlamu, doufal jsem, že už ti vlci vypadli, nebo teda alespoň většina z nich. Nehodlal jsem se tu s nikým bratříčkovat. Neměl jsem náladu každých několik metrů potkat cizáka.
A tak jsem tu brouzdal od ničeho k ničemu, naštěstí jsem zatím na nikoho nenarazil, až dokud jsem neucítil pach Ciri. Zavrtěl jsem ocáskem a zastříhal oušky, přičemž jsem je poté nastražil dopředu. Ciri jsem neviděl už delší dobu. Zřejmě je na výletě? Hehe. Sama? S někým? Byl jsem rád, že konečně vyrazila mimo les. Doufal jsem taky, že poznala nějaké jiné vlky než jen svého bratra. I Reonys se začíná konečně trochu osamostatňovat. Kdybych ještě někdy měl vlčata, určitě bych je teď vedl k samostatnosti daleko dřív, pokýval jsem hlavou. Měl jsem za to, že jsem v tomhle udělal chybu – až moc dlouho jsem je vodil za tlapičky.
Šel jsem po jejím pachu. Větřil jsem a ťapkal, měnil směr tak, jak jsem myslel, že její pach jde. A pak jsem ji uviděl. “Ciri!“ oslovil jsem ji s jasným nadšením v hlase a vyrazil přímo za ní. Vrtěl jsem ocasem, měl jsem opravdu radost, že ji vidím. “Holčičko moje,“ broukl jsem jí do srsti, když jsem ji objal, a na moment zavřel oči, abych mohl vnímat její vůni. Voněla tak... Čistě.

Cyril se nakonec rozloučil, takže jsem ho vyprovodil lehkým pokývnutím hlavy a upřeným pohledem. Hleděl jsem na jeho vzdalující se postavu, dokud mi úplně nezmizel mezi stromy, a já osaměl. Tiše jsem si povzdechl, celé tohle setkání bylo trochu zvláštní a já zpětně nevěděl, co si o něm mám myslet. Nejen o tom setkání, ale i o Cyrilovi. Proč mi vlastně nevěřil, že je Nina v pořádku?
Otřepal jsem se a olízl si čenich. Co teď? Neměl jsem plán. Nina tvrdila, že na mě počká v Cedru, ale pochyboval jsem, že by to všechno, co měla v plánu, stihla takhle rychle. Nicméně, co jiného jsem mohl dělat, než pomalu zamířit domů? Bezduše tu brouzdat okolím? Zbytečný. Beztak bych se měl najíst, porozhlédl jsem se po okolí, jestli mě nikdo nesleduje, a pak zamířil hlouběji do lesa s úmyslem vrátit se tedy domů.

>> Východní hvozd

Jeste jednou dekuji za skvělou akci :-) tento druh herních akcí miluju. Kdyby mi do ní neskočily změny v práci a zaučování se na nové pozici, jistojiste bych si ji užila víc :-( škoda.

ETNEY
7 bodů = 2 perly, 20 květin

ARMINIUS
10 bodů = 25 květin, 25 drahokamů

Děkuji

Přidáno.

Poslouchal jsem ho a nevedel, co si myslet. Faktem bylo, ze jsem ho pri prichodu sem videl, jak mluvi sam se sebou a vrci tu do vetru. Teda vypadalo to tak, ale mozna, ze tu teda nemluvil sam se sebou, ale s nekym, koho doopravdy videl? Ze by rikal nakonec pravdu? Kratce jsem se zamracil, zastrihal usima a pak je na nej natocil. Nechtelo se mi nic odpovidat, protoze jsem byl v rozpacich. Tise jsem mlaskl a pousmal se, abych mu dal alespon nejakou reakci. Kdyz rika, ze ho od te doby, co tam byl, pronasleduji... Treba ho vazne pronasleduji. Treba s nimi mluvil, tise jsem povzdechl a mrskl pri tom ocasem. "No a... Proc jsi tam vlastne chodil?" porozhledl jsem se po okoli, najednou jsem byl krapet nejisty. Nechtel jsem mu verit, ale zaroven uz jsem mu asi z casti veril. A to byl nejspis problem.
Ohledne Niny jsem se uz nevyjadroval, nemel jsem mu na to totiz co rict. Stal si za svym, mlel neco o tom, ze Ninu zavalila lavina a myslel si, ze to vi, ale ja pritom vedel, ze ja vim a on nevi. Jen jsem tedy pokyval hlavou, pokrcil rameny a dal tema "Nina" neresil.