Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// 384

// Loterie 6

// Nemo 10

<< Asgaar

Ještě předtím, než dorazili do jeskyně, jakoby něco zaslechl. Na moment zastavil svůj krok, zastříhal ušima a ohlédl se tím směrem, kterým měl pocit, že ten zvuk zazněl. Měl dojem, jestli to nebyla Lucy. Ucítil nutkání se ji vydat hledat a prošmejdit celý les, ale copak by teď mohl? V tomto těle? Směšné. Otočil hlavu ztrápeně zpět před sebe a rozešel se do jeskyně.
Aby se dostali do pěkné a útulné části jeskyně, museli projít nevzhlednou a poměrně tmavou částí, které by se možná dalo říkat „chodba do srdce jeskyně“. Ale pak, když se dostali až do útrob velkého přírodního úkazu, zalil ho uklidňující pocit. Nikdo tu navíc nebyl, jen on a Gee. Klid, ticho a teplo. Lehl si někam ke kraji jeskyně do měkkého mechu, který na zemi rostl, a hlasitě vzdychl. “Chvíli si odpočineme, co ty na to?“ pronesl tiše. Choval se teď vcelku normálně, jako nějaký běžný přátelský vlk. Možná to bylo ale jen tím, že byl sám s Gee a neměl nyní potřebu si v tomto cizím těle něco dokazovat. “Potom bych potřeboval najít svoji Lucy. Sice mě určitě v tomhle těle nepozná, ale mám o ni strach. Už delší dobu jsem ji neviděl, což není v pohodě. A taky mám hlad, potřeboval bych nějaký pořádný flák masa. A taky se chci na něco zeptat táty,“ pověděl jí detailně svoje plány, jakoby ji to snad mělo zajímat. Jeho ale upřímně její plány zajímaly, proto se jí na ně i zeptal: “a tvé plány? Co budeš teď dělat? Myslíš, že se ti pak vrátí paměť, až se nám vrátí naše tělo?“ Zůstal na ni mlčky koukat a vyčkával, co mu odpoví.

// Loterie 5

// Nemo 9

<< Medvědí řeka

“Zdržovala?“ zopakoval překvapeně. Proč by ho měla taková krásná sexy kost, kterou Gee byla, zdržovat? Ohlédl se na ni a pobaveně se zazubil, zatímco rázně zavrtěl hlavou. “Vůbec ne, nezdržuješ, Gee. Kdybych nechtěl být ve tvé společnosti, utekl bych od tebe,“ ujistil ji. Běžně by určitě řekl něco jako „nabančil bych ti a pak hrdě se vztyčenou hlavou odešel“ nebo snad „vypakoval bych tě dřív, než bys stihla mrknout“. Jenže teď byl v křehkém a bezmocném těle polovičního dospělce, který nic neuměl. Teda možná že uměl, ale Etney to rozhodně neměl v plánu zkoumat, na to byl moc líný. Navíc ho to těžce nezajímalo, co jeho bratr umí nebo neumí. Až ho to zajímat jednoho dne třeba bude, zeptá se ho na to.
Kráčel první, teď mu to totiž vůbec nevadilo. Cesta byla vyšlapaná a probouraná od Gee, když šli sem k vodě. “Ale víc toho nevím. Popravdě jsme se spolu opravdu moc nestýkali, pořád jsem někde lítal venku mimo smečku. Ale...rád ti ještě nějak pomohu, pokud chceš,“ tahle slova na něj byla velice, ale velice neobvyklá! Tohle snad ještě nikomu nikdy neřekl. A ne, že by pro to nebyla několikrát s mnoha vlky vhodná příležitost. Sežehl ho zvláštní plamen pocitu. Úplně ho zevnitř popálil, začal ho štípat krk. Nerozuměl tomu a opravdu ani nepochopil, jakto, že z něj něco takového vypadlo. Ale možná, že to bylo jen proto, že tu byli sami? Ve skupině by to neřekl. No, ať už to bylo tak nebo tak, byl z toho prostě překvapený. Proto po zbytek cesty víceméně mlčel. Občas z něj vzešel nějaký vzdech, kašlík ti odfrknutí, ale jinak nic zvláštního. Ono ho totiž to, co řekl, tolik šokovalo, že nad tím musel přemýšlet. A on vždy nejdřív mluvil a pak až myslel, takový Etney už prostě byl. Ale čím víc nad tím tedy přemýšlel, tím spíš mu připadalo, že by takové věty měl používat častěji. Zlehka se pousmál a přidal na tempu. Napadlo ho, že o něčem takovém zřejmě kdysi mluvil táta, když se mu snažil pomoci s tím, jak si stěžoval, že ho nikdo nemá rád. Tak to je ono...
"Už jsme zase v lese," oznámil, když dorazili na kraj smečky mezi první stromečky, které les tvořily. "Takže úkryt, ano? Myslím, že když si tam chvíli odpočineme, bude se nám pak líp myslet a vůbec žít. Ale Gee? Kdy myslíš, že zase budu Etney ve svém těle?" zpomalil, aby šel přímo vedle ní.

>> úkryt

// Loterie 4

// Nemo 8

Měl opravdu radost. Jak málo stačí ke štěstí. Usmíval se od ucha k uchu, vrtěl ocasem a uvnitř v břiše mu poletovali motýlci. Koukal se na Gee, která se na něj usmívala a radost mu, alespoň podle jeho usouzení, opětovala. Napadlo ho, že Gee opravdu patří mezi dobré vlčice a že se k němu vůbec nechová škaredě. Líbilo se mu, že je na něj tak hodná. Moment, není to jen proto, že máš tělo toho spratka?! Na moment se zasekl a úsměv o dost zjemnil. Už se nekřenil, usmíval se pouze za pomoci koutků u tlamy. Ale třesky plesky, Gee tě přece znala už od začátku, ví, kdo jsi...ale moment, prej jí vypadla paměť. No... Co už, neřeš to. Teď tě uctívá, jsi její rybodárce! sledoval u toho přemýšlení Gee, která ho zachránila před hladověním tím, že mu přinesla prchající rybu. “Ach jasně, díky. Jsi bystrá,“ pronesl a k rybě se sklonil. Nejdříve jí uhryzl hlavu, tu odplivl pryč (obecně totiž moc ryby nemusel), a pak se do ní teprve pustil. Smrdělo to, ale delší dobu nežral, tak byl rád alespoň za tuhle malou sváču.
Po občerstvení se ještě vrátil k řece, aby si vypláchl tlamu, protože ten rybinový smrad úplně nesnášel, a nakonec se ještě trošku naglgal vody. Byl s tím pitím však opatrný, protože voda byla hodně studená, nerad by si přivodil bolení žaludku. A pak se spokojeně vrátil k Gee. “To nevím, chceš se vrátit do lesa? Je docela zima, možná bysme se mohli vrátit do jeskyně?“ napadlo ho. “A jinak Gee, co bys tak chtěla vědět? Myslím o sobě, jak jsi říkala, že jsi ztratila tu...no paměť. Nenapadá mě, co bych ti tak řekl. Tehdy, jak jsme se viděli, jsi se mnou byla v lese a já si ZABODL! (řekl rázně a u toho pokýval vážně hlavou, aby tomu dodal na důležitosti) ten trn do tlapy. Ale pak jsi šla zpátky a už jsme se moc nebavili. Ale myslím, že máš magii elektřiny, protože máš barevné nožky a barevné oči. Já tu magii znám, používá ji moje sestra. A taky...Taky máš černý kožich, kdyby ses třeba nemohla vidět. Ale víc nevím,“ snažil se nyní vyplnit svoji část „dohody“. Usmál se, zavrtěl ocasem a pak se otočil směrem, kudy vedla vyšlapaná cestička. Na tu se napojil a zamířil zpět do lesa. Byl spokojený.

>> Asgaar

// Loterie 3

// Nemo 7 (lov ryb: 2)

“Neboj neboj, i když nejsi takový profík, já tě to naučím, drahá,“ zamumlal si tichounce sám pro sebe, pomalu ani nevnímajíc, co řekl. Byl tak zahloubaný do svých myšlenek o rybě a kvalitní lovu a zakoukaný do vody, že byl úplně mimo. Pořád do té vody koukal a těkal očima po různých rybách. Voda se rybami jen hemžila, bylo naprosto snadné rybu chytit. Chudák Etney to ale prostě nedával, lov nebyla jeho silná stránka. Pak se musím sejít s tím tátou, až to nebude smradlavej Nemesis, ale můj opravdickej táta. A taky až nebudu v tomhle hrozným neschopným těle! Kdybych byl sám sebou, určitě bych to zvládl daleko lépe, tse! Bez pochyb! V tom jedna rybka nadskočila zlehka nad hladinu vody, Etney překvapeně nadzvedl hlavu a zůstal na rybu hledět. Ta udělala menší „salto“, ve vzduchu se otočila a jak dopadla zpět do vody, začala plavat v proti směru proudu i proti všem rybám. Etney se za ní ohlédl a tiše, skoro neznatelně si povzdechl.
No, ryba asi věděla, proč urychleně odplavala jiným směrem. Pár chvilek poté, co odplavala, se Gee tedy rozhodla jít za Etneyem do vody a jakoby byli oba dva vzájemně přes kopírák, i jí podjely tlapy a migla s sebou. Etney se nejdřív pobaveně uculil, ale pak zastříhal oušky a přicupital k ní. “Pozor, Gee! Jsi v pořádku? Nepotřebuješ pomoct tadyhle od pána ryb? Pána chytačů?“ zahalekal a divoce u toho pohodil hlavou. Byl by jí nabídl pomocnou tlapku, ale Gee pořád ne a ne vylézt ven! Až mu to připadalo divné. Ustoupil pár krůčků vzad a naklonil hlavu na jednu a pak i na druhou stranu. Připadalo mu, že má tu hlavu ponořenou až moc dlouho. Že by se nějak uhodila? “Gee?“ pronesl opětovně její jméno, nicméně v tu ránu se Gee vynořila. Vynořila se tak prudce, že Etneye nahodila podruhé (poprvé ho nahodila, když spadla, ale to přešel). Voda byla ledová a opravdu nepříjemná. Celý se oklepal a doplnil to slovem “brr!“ Gee se pak však pochlubila svojí rybou, kterou položila na břeh, a Etney se naštvaně ušklíbl. “Mhm, nemachruj. Stejně to byla náhoda, podruhé bys to už nezvládla. Sleduj mě,“ s těmito slovy si našel opět nějaké pěkné místečko a zahleděl se do vody. Přiblížil tlamu až úplně k hladině a pak vyčkával. U lovu musí být trpělivost, ne? Takže trpělivě, trpělivě, zvládneš to, jsi pašák! Jó, kdyby tak tohle byl nějaký světoborný, velmi náročný lov. Byl to však pouze lov ryby z vody. Ach jo. A PAK PRUDCE CHŇAPL! Žgraně mu zajely pod vodu tak divoce, že si málem namočil celou hlavu. No a...vynořil se bez ryby. “Teď jsem se rozcvičil, jo...a sleduj teď!“ musel to okamžitě okomentovat, aby zamazal veškeré pochybnosti o tom, že se mu to opět nepovedlo. Ve skutečnosti se ale tak styděl a byl vnitřně tak vzteklý, že se na Gee ani nepodíval. Takže se tohle celé zopakovalo, a napotřetí už tu rybu tímto skvělý Etno-způsobem konečně chytil. Zářila mu očka nadšením. “Heee! Ghiii! Mmmm tu llllybu!“ začal křičet jako na lesy s rybou v tlamě a u toho vyhopkal ven z vody. Hodil ji na zem, a zatímco se ryba bezděčně tetelila po zemi, on radostně poskakoval. “Viděla jsi?!! Takhle se loví!! To je ta největší ryba světa! Pořádnej rybouš! Největší rybák týhle řeky! Co? Pořádnej, že?!“ byl velmi hlučný, ale nemohl si pomoct. Měl prostě jen ohromnou radost.

// Loterie 2

// Nemo 6 (lov ryb: 1)

<< Asgaar - přes lesík

Tupě šel po vyšlapaných stopách od Gee a nad ničím nepřemýšlel. V hlavě měl prázdno. Byl už z toho úporného myšlení celý rozladěný a naštvaný. A tak si řekl, že nic nebude řešit. Stejně, co by asi tak vyřešil? Teď má dětské tělo, které stejně vůbec nic nezmůže. Je slaboučkej jak mucha. Mucha, kterou každý může rozplácnout máchnutím ocasu. Fakt vopruz. Zatímco Gee zastavila a začala povídat o tom, jak tu nikdo není, Etney v těle mladého Nema narazil svým čumákem do jejího zadku. Už nebyl tak maličký jako tehdá, když byl novorozenec, byl velký zhruba k její holčičí kráse, která se nacházela pod ocasem, a tak narazil přímo do ní. Respektive do toho ocasu a pak i do toho, co bylo pod ním. Zmateně se sesunul na zadek. “E-Eh! Co děláš? Proč zastavuješ, když jdu za tebou a nevnímám okolí?“ začal se čertit tím vtipným puberťáckým hláskem. Zamračeně Gee sledoval. Samozřejmě, že to byla jeho chyba, protože nedával pozor, ale potřeboval to přece na někoho hodit, ne?
Pomalu se zvednul na nohy a přejel očima řeku. “Rybu?“ vzhlédl na Gee a pak zase sesunul oči na tu vodu. “No,“ chvilku zapřemýšlel. Žaludek v křečích ho však nenechal dlouho myslet a odpověď měl hned jasnou – “dobře.“ Přicupital k řece a tlapkou do ní zlehka sáhl. Hezky opatrně. “Fuuu, je teda mega studená,“ zasmál se pobaveně a koukl na vlčici, přičemž na ni zavrtěl ocasem. “A ty umíš lovit ryby? Já...já jsem profík v lovení ryb! Ukážu ti to!“ nejdříve mluvil zdrženlivě, ovšem potom na ni vyhrkl tu největší lež, jakou v tuto situaci mohl říct. On nikdy neuměl lovit – nic! Od prosté rybky v řece až po vysokého statného jelena. Nebyl prostě lovecký typ. Ovšem stál tu před ní s hrdě vypjatou hrudí, veselým kukučem a úsměvem od ucha k uchu. Hlavou mu přelétlo jen to, že Nemesis snad umí lovit ryby lépe jak on sám. Ale že by tohle, tuhle větu, někdy řekl nahlas? V žádném případě! Nikdy! “Tady je to ale docela divoký, co se vrátit kousek k tomu lesíku, tam ta řeka byla určitě klidnější,“ navrhl a otočil se. Vydal se již ušlapanou cestičkou blíže k lesíku za účelem najití klidnějšího toku řeky. Protože čím blíže byli k jezeru, tím divočejší řeka byla. Až mu připadalo, že je to ideální, zastavil se a řeku zkontroloval. “Bezva. Tak sleduj,“ vybídl ji a skočil všema čtyřma do vody. Jak byl maličký, namočil si skoro břicho, chudáček. Sakra! Studí studí studí! vykulil na pár momentů oči. Řeka byla fakt ledárna! Zahleděl se však do vody, musel se před Gee vytáhnout, ne? Zamachrovat. Aby ho obdivovala. Když ukáže, že umí dobře lovit ryby, bude za frajera. V řece plavalo opravdu dost ryb – hlavně lososů a různých barevných pstruhů. Byla to paráda to pozorovat. “Gee, je to krásný, pojď se mrknout,“ zazubil se a ještě nějakou chvíli vodu pozoroval. U toho pomaličku zvedl svoji tlapku a jak měl dojem, že ji má přímo nad rybku, která se na jakýsi krátký moment zastavila či snad jen zpomalila ve svém pohybu, strčil ji rychle do vody, aby rybu připlácl. Ovšem připlácl možná tak holý kámen a ještě se mu tlapa skrz náraz podlomila, a tak spadl do té ledové vody přímo i čumákem. Vylekaně vyskočil nohama nad hladinu a zakřičel táhle “uáááá!“ Zůstával však i nadále ve vodě, neutekl. Koukl na Gee a potutelně se zasmál. “Ehe, lovit ryby je...složitý, co? Ale...to byl jen první pokus, sleduj druhý!“ a tak se začal připravovat poťapkáváním a kroucením zadkem na tom samém místě na druhý pokus. Kapičky vody zatím odkapávaly z jeho obličeje zpět do studené řeky. Teď ti to ukážu, Gee, počkej! Počkej a koukej! Jsem profík, umím lovit ryby fakt hustě! Jsem husťáckej lovec ryb! Pořádnej rybí frája! dodával si odvahy.

// Loterie 1

// Nemo 5

“Aha, aha,“ pokýval znalecky hlavou. Takže...já jsem opravdu opravdický Nemesis? Vážně? To je ale sprostota! Ooo jaká sprostá zlounská věc! Měl jsem být Arcanus! Měl jsem být mocný a úžasný alfák! Tssss! Zamračil se a naštvaně dupl tlapkou do sněhu právě ve chvíli, kdy si ho Gee přivinula k sobě. Zůstal trochu šokovaně koukat, i když si objetí od ní vlastně vyprosil. Nadechl se její vůně a na pár momentů zavřel očka. Ani nestihl zavnímat její odpor k tomu pomazlení, ale to nejspíš bylo tím, že si přemýšlel nad svými věcmi. Nebo snad tím, že byl až moc zabedněný? Jeho tělo zalil zvláštní pocit. Objetí to bylo příjemné, navíc Gee se Etnymu vždycky moc líbila. Příliš se však neznali, a proto nezaregistroval, že by se Gee chovala nějak jinak. Pak ho ale odstrčila a on zůstal jen překvapeně koukat přímo do jejích očí, i když byla vyšší jak on. Být malej je na nic. Jsem jako malej podrazáček, kterej se vynořil odněkud z křoví! Odfrkl si, pak si otřel čumáček packou, která však byla plná sněhu, takže najednou měl i čumák celý od sněhu, a nakonec se uchýlil k otřepání. A tak sníh opadal a on mohl vyrazit vesele za Gee. Za jejím zadkem. Voňavej zadek, zlehka mu cukly koutky. Ještě že Lucy nemá magii myšlenek. Nebo snad...? Uvědomil si, že vlastně nezná všechny Lucyiny magie. Možná by měl přestat dělat capiny, a měl by běžet přímo za ní! Do její teplé a chlácholivé náruče. Nejseš Etney! Stejně by tě teď nepoznala! Seš uvězněnej v tomhle červím těle! Uuuuch! Stiskl zuby naštvaně k sobě. Byl prostě bezmocný. Škkkkkrggr - a hladový.

>> Medvědí řeka přes Křišťálový lesík

// Nemo 4 (nechat se někým obejmout či pomazlit)

Etney na Gee hleděl jak vyvoraná myš. Opravdu nemohl absolutně uvěřit tomu, co právě teď slyšel. Jakože, cože? Já mám jiné tělo a moje tělo že prošlo před chvílí tamtou cestou? Podíval se mlčky tím směrem, kterým Gee ukázala a pak pohled vrátil zase na ni. Naprázdno polkl. Opravdu nevěděl, co by na to měl říct. Sklopil pohled k zemi a zahleděl se na svoje tlapy. Byl pomalejšího rázu, proto mu trvalo delší dobu, než si to všechno propojil. Ale pak, jak se ohlédl na svůj ocas a uviděl ten pidi smetáček, který tam měl, a pak si vzpomněl na svůj bujný královský ohon, došlo mu to. Takže já jsem malej? roztřepal se mu spodní ret v náznaku pláče. Ale samozřejmě silní chlapi nepláčou, takže on taky nebude. Ale sakra, jakto, že není velkej a svalnatej?! Když už změnil tělo, proč se sakra objevil v těle uprděnýho mrňouse?! Proč se nestal nějakým vele-vlčským bohem? Nějakým obrem, který máchne tlapou a zničí celé lesy a roztříští všechny hory! Proč musel být malý a bezmocný prďoch?! Kouknul na Gee a hlasitě si povzdechl. “Takže já jsem teď jako kdo?“ naklonil nechápavě hlavu do strany. No, vypadalo to, že si to v hlavě propojil, ale ne. Nepropojil si vůbec nic. Holt mu to zapalovalo trochu pomaleji jak ostatním no.
Najednou vytřeštil na Gee oči. “Počkat počkat, chceš říct, že ten Arcanus, ten táta, který tu byl, nebyl můj táta? A když říkal, že mám dávat bacha na tělo Nemesise, tak já jsem teď Nemesis? A kdo pak byl táta?!“ byla náhoda, že mu to z ničeho nic celé došlo. Bylo to asi díky tomu, že si vzpomněl na reakci otce, když mu říkal o Lucy. Tak proto se mnou jednal tak divně, vůbec to nebyl táta! Zarejdil očima po okolí. Jak by měl teď najít toho pravého otce? “Pomůžeš mi všechno vyřešit? Můžeme najít...můžeme poznat nějaké vlky ze smečky? A zeptat se jich, kdo jsou?“ zeptal se. “A řeknu ti o tobě něco, ale moc toho nevím, to víš... Však jsme se společně moc nebavili,“ potutelně se zazubil. Pak ale sklopil nešťastně hlavu. V podání vlčete to vypadalo fakt roztomile. Zakňoural. “Gee, můžeš mě prosím obejmout? Cítím se hrozně mizerně,“ dál nechával hlavičku bezmocně sklopenou. Dobře, možná trošku kecal. Ale Gee se mu vždycky líbila a navíc! Chtěl zažít znovu to, jaké to je být roztomilým a chtěným. Protože kdyby o něco takového požádal ve svém vlastním těle, určitě by se mu všichni vysmáli. Ale jak asi Gee zareaguje teď, když tu před ní stojí mladý teenager?

// Nemo 3

Překvapilo ho, jak ho táta rychle a navíc i škaredě odbil. Podíval se na něj, přímo do jeho očí, a nechápavě zamrkal. A pak, když vyřkl táta tu větu, že vypadne z téhle smečky, jestli ublíží tělu...cože? Nemesise, pohltil jeho tvář smutný ustaraný výraz. “Tati, co to...co to povídáš?“ pověděl polohlasem. Byl překvapený, vždyť ještě před chvílí spolu tak pěkně mluvili dole v údolí. A teď? Proč na něj byl táta protivný? A jak to jako myslel s tím tělem Nemesise? Proč by ubližoval tělu Nemesise? Možná myslí něco podobného, co jsem udělal se Sionnem? Ale proč je najednou tak zlej? Provedl jsem něco? Vždyť jsem nic... nic jsem neudělal. Zahleděl se na otce a doufal dál v odpověď a nějaké vysvětlení, ale černý vlk se otočil k Gee i Etnymu zády a rozešel se pryč. Etney za ním udělal pár krátkých ostýchavých krůčků. “Táto, počkej! Co se děje, co jsem udělal?!“ zakřičel, avšak odpovědi se nedočkal.
Stále zmaten z toho všeho se otočil na Gee, která ho alespoň přátelsky pozdravila. Tiše zakňoural. Co se to právě stalo? On se přece tak snažil, aby rodinné vztahy byly lepší. Co provedl? “Ach Gee,“ vzdychl tiše a utrápeně u toho zavrtěl hlavou. Popravdě to, co Gee říkala, poslouchal sotva na půl ucha. Měl plnou hlavu toho, proč má malé tlapky, je tak nízký a to s tátou...Co se přihodilo. Počkat, co? Za Životem? přejel černou vlčici očima od čumáku už po ocas. “Co? Počkej počkej počkej,“ vychrlil na ni žblekotavě a párkrát u toho nervózně poskočil. Sice už nebyl maličké miminko, ale byl to pořád vlček. Vypadal roztomile. Roztomileji, než vypadají dospělí vlci. “Gee, co jsi to řekla? Řekni to znovu? Vůbec jsem to teď nepochytil,“ přiznal se. “A co ti mám říct o tobě? Jak to myslíš? Božeeeee!“ zaklel a dupl u toho tlapkou do země. Začínal být naštvaný. Proč ničemu najednou nerozuměl? Co se to sakra děje? Co se stalo?! Nemohl mu nikdo dát jasnou odpověď? A kde je Lucy? “A já jsem přece Etney, copak mě nepoznáváš?! Vždyť mě znáš! Jsem Etney! Nebo co se děje? A jaký těla? Vždyť mám svoje tělo, jsem jen menší ne? Jak vypadám?“ chrlil na ni další a další nechápavé a zmatené otázky.

// Nemo 2

Takže, jen klid. Nádech, výdech. Zamysli si! Co se mohlo stát? promlouval sám k sobě. Stále nehybně ležel rozpláclý na boku na zemi ve studeném sněhu. Odmítal otevřít oči. Byl jsi v údolí s taťkou. A pak jste se rozloučili a šel jsi hledat Lucy. Tu jsi nenašel. Možná bys měl přemýšlet spíš nad tím, KDE JE LUCY! Jasně jasně, to je dobrý plán. Jdi hledat Lucy a neuvažuj nad hloupostmi. Určitě je to jen nějaký mozkový zkrat, že si připadáš menší. Jsi to ty a sám si připadáš, že jsi maličký. Však šedé tlapy máš, ne? Sice vypadají menší, než tvoje a taky mají trošku jinou barvu. No a...vlastně taky jinou srst. Hehe. Ale určitě se ti to jenom zdá. Teď se zvedneš a půjdeš najít tu Lucy. Pomalu se tedy začal zvedat. Tlapky měl plné sil. Oblízl si čenich a rozhlédl se po okolí. V lese bylo ticho. Neměl pocit, že by tu někdo byl. Přece jen se však rozešel někam před sebe za účelem někoho najít, aby se zeptal, kde je Lucy.
A tak šel a šel. Nechal myšlenky odejít z hlavy někam pryč. Chtěl mít v hlavě prázdno. Nechtěl nad ničím přemýšlet. Hlava mu totiž třeštila, že by si ji nejradši o něco rozpůlil, aby měl pokoj. Vítr však roznesl pachy a hlasy, které tu po lese byly, do jeho čenichu. Nasál a na tváři se mu objevil krátký, skoro neznatelný úsměv. “Gee,“ rozběhl se. Moc dobře si pamatoval černou vlčici se zabarvenýma nohama a divnýma očima. Dřív, než potkal Lucy, se mu Gee líbila. Ta bude vědět! Prostě potřeboval info, jestli někdo Lucy neviděl. Ta by mu určitě řekla, co a jak! “Gee! Gee!“ volal už z dálky, když přibíhal ke skupince vlků. Byla tam Gee a Arcanus. Pravděpodobně ještě někdo, ale toho vůbec neznal. “Gee! Kde je Lucy?! Neviděla jsi Lucy? Mě se nějak změnil hlas, asi chraptím! Asi jsem se nastydnul nebo co! A taky se mi zmenšily tlapy! Vidíš?! Hele!“ natáhl něžnou vlčecí tlapku přímo před sebe a začal ji rvát Gee pod čumák. Nemohl tam ale dosáhnout! To ho deprimovalo. Jindy by jí tu tlapu narval přímo na čenich a ještě by ji s ní několikrát přetáhl, ale teď mu to nešlo. Vzpouzel se a snažil se jí dát tlapu co nejblíže k jejímu čenichu. Pak ji však dal dolů. “No takže kde je Lucy?“ Podíval se i na tátu, ale s tím byl před krátkou chvílí dole v údolí, nepředpokládal, že ji zahlédl. “Taťko, víš jak, musím Lucy najít,“ zabrblal jen. Vůbec si nepřipouštěl a popravdě ani neuvědomoval, že by vypadal jako někdo jiný.

// děkuji mnohokrát, osudovka byla super. Mrzí mě, že jsem se nemohla zúčastnit i dalšího pokračování, ale prostě to opravdu nešlo.

Hvězdičku prosím k Marion do vrozené magie :) Ještě jednou díky.

// Nemo 1

<< údolí

Když Etney procházel lesem a hledal Lucy, přemýšlel nad vším možným. Uvažoval nad tím, jaké by to teda asi bylo, kdyby opravdu byl táta. Brali by ho ostatní už konečně vážně? A co máma? Byla by ráda bab...“babičkou? Pfff-hahahah!“ zachechtal se hlasitě. Elisa a babička? Směšná představa. “Počkat, co?!“ Zatuhl na místě a vykulil oči. Jeho hlas zněl...divně. “Počkat počkat počkat...“ překvapeně zastříhal ušima. Znovu promluvil a znovu jeho hlas zněl divně. A navíc, když si uvědomil, že má jiný hlas, došlo mu i to, že je nějak blízko k zemi. Je nižší! Zkrátily se mi kosti? Nebo co?! Co to je? Proč pomalu čuchám smradlavou zeminu jak nějaký potentovaný vlče?! Co to je?! Já jsem přece k-král! Jsem už gamma! Jsem hoden toho být daleko výš nad zemí! Koulil oči a rozhlížel se všude kolem sebe. Následně si prohlédl své tlapy a hlasitě vzdychl. Byly maličké. “Co se děje?!“ jeho mysl začínal pohlcovat chaos. Mozek mu přestával fungovat správně, navíc ho i začala pořádně bolet hlava. Nevěděl, co má teď dělat? A proč měl tak malé tlapky? A celkově se cítil jakýsi lehký. Bylo to fakt divné.
Rozešel se přímo za nosem. Vyzkoušel i běžet, aby otestoval, jestli běží stejně rychle a nebo dělá stejně dlouhé kroky. Ale ne. Cítil se lehce a obratně. Byl hbitý! Mohl dělat otočky kolem své osy a mohl skákat jak pominutý! Nahoru a dolu, nahoru a dolu. Kdyby ho někdo viděl, určitě by si pomyslel, že je to nějaký magor. Poskakoval nahoru a dolů jako na pružince a po několika zopakováních se znovu otočil kolem své osy. Narazil však do stromu, protože se mu z toho všeho bláznění pěkně zamotala šiška a on si toho stromu navíc ani nevšiml. Spadl teda na zem a zůstal bezvládně ležet. Svět se mu neuvěřitelným způsobem motal. Bolela ho hlava. Zavřel oči a chvíli takhle zůstal. Jen klid, je to určitě jen nějakej sen. Zůstaň chvíli ležet a měj zavřený oči, uvidíš, co to udělá! Promlouval sám k sobě.

// woha! Etney je fakt kočičák! boží

// rozhodne hlasim sveho prince :-)

// já bych ráda přidala recept na své oblíbené sušenky, které už mám ozkoušené a všem u nás doma strašně moc chutnají. A kdykoliv je někam přinesu, všichni si je pochvalují :-) Mini cookies...

260g polohrubé mouky
150g másla
1 celé vejce
1/2 pytlíku kypřícího prášku
1 pytlík vanilkového cukru
3 lžíce moučkového cukru
2 lžíce medu
--------
Máslo rozpustit v mikrovlnce, do mísy dát sypké ingredience - nejdříve mouku, do ní vmíchat prdopeč a poté zbytek sypkých ingrediencí, med, vejce a nakonec rozpuštěné máslo (nesmí být horké). Vše promícháme. Pokud je těsto až moc mastné či nějak řídké, přidáme ještě trochu mouky navíc, nicméně čím více mouky přidáme, tím budou sušenky sušší a těsto bude praskat (na chuti jim to ale v konečné fázi neubírá ). Můžeme do těsta přimíchat např. kokos či holandské kakao.

Z hotového těsta potom děláme kuličky, které mírně rozplácneme a dáváme na pečící papír. Velikost kuliček záleží na tom, jak velkou chcete mít sušenku - já dělám mini verzi. Do cookies pak samozřejmě patří i čokoláda, buď ji vmíchejte do těsta, nebo já dělám to, že čokoládu nožem vždy nařežu na malé hoblinky (je to pěkná piplačka!), a poté je lžičkou dávám nahoru na ten rozplácnutý bochánek.

Vše se pak peče na cca 200°C 10 minut +- (každá trouba je jiná, prostě aby sušenky byly dozlatova - nejlépe se pozná podle spodku sušenek).

foto v odkaze, aby nezabíralo moc místa :)

před upečením: https://imgup.cz/images/2020/12/17/susenky2.jpg
po upečení: https://imgup.cz/images/2020/12/17/susenky.jpg
obě verze - příprava cukroví na Vánoce : https://i.ibb.co/nDghL46/20191214-192429.jpg

“Myslím, že jít někam ven by nebylo až tak špatný. Už jsme dlouho nebyli nikde spolu. Jen nevím, jak to bude teď, když je taková zima,“ vzhlédl k obloze. Stmívalo se, sluníčko zacházelo za obzor, nicméně to vůbec nebylo poznat, a to z jednoho prostého důvodu – celý den byla „tma“ jako v pytli. Slunce bylo schované za hustými tmavými mraky, ze kterých divoce padaly sněhové vločky. Byl mráz a zima. “Možná bychom měli počkat do rána,“ podotkl, a zatímco táta mluvil, on se vydal pomalým loudavým krokem zpět k lesu. Vidina toho, že bude prospěšný a vlci ve smečce si ho budou vážit a budou k němu vzhlížet, se mu moc líbila. Teď jsem gamma. Teď už nejsem nikdo, nějaká usmrděná kappa, jako je třeba Awnay. Jsem gamma! Jsem opravdu někdo!! Musím to hned říct Lucy! tok jeho myšlenek spadal čím dál tím více k jeho drahé. Dlouho ji neviděl. Naposledy, když byli s Lilac, a to byla ještě příroda bez sněhu! Přemýšlel, jak se asi Lucy celou dobu měla? Těšila se na něj? Myslela na něj?
Reakce otce na případné potomky jeho královské veličkosti ho příjemně překvapilo. Nebo snad...možná nepřekvapila. Nejspíš někde uvnitř sebe tu podporu od toho skvělého táty očekával. Podíval se na něj a s úsměvem přikývl. “To jo! Víš, myslím, že takovej malej Etney by nebyl špatnej, že? Mohl by být celej po mně! A...a oči, oči by mohl mít po Lucy! Lucy má moc krásné oči, že? Nejhezčí z celé smečky, takové oči nikdo nemá. Lucy má výjimečný pohled, je taková hodně jako celá speciální. Úplně se k sobě hodíme, protože já jsem taky tak trochu speciální, co myslíš?“ podíval se na něj s očekáváním v očích a usmíval se od ucha k uchu. Byl šťastný. “Vše s ní proberu, vlastně za ní chci teď jít. Přijde mi, že jsme se zase dlouho neviděli, co asi dělala? No a taky bych měl pak jít za mámou,“ pověděl tátovi své plány a stále pokračoval v pomalé chůzi. A po celou tu dobu na něj upřeně hleděl. “Jsem rád doma,“ pronesl nakonec, jako třešničku na dortu, a pak pohled přehoupl kamsi před sebe.

>> asgaar