Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Loterie 16

// Nemo 20

“Kdybych ti měl povědět všechny přezdívky, které mi ona dala, nezastavil bych svoji tlamu minimálně ještě další půl hodinu,“ zažbrblal tiše. Prostě téma Sunflower u něj již bylo pasé. S touhle vlčicí se přátelit nebude – minimálně po tu dobu, co vlčice bude tělem i duchem vlčetem. Možná, až dospěje, zkusí to znovu.
Společně se pak bavili o dvou únoscích, kteří ublížili chudáčkovi Sionnkovi, na to Etney vůbec nereagoval. Jen zlehka přikývl, aby otec viděl, že to vnímal. Víc ho však zajímala Laura. “Unavená jo?“ zopakoval po něm zamyšleně. “Kolik vlastně už žije zim? Kolik zažila letních roků? Vůbec si to teď neuvědomuju. A proč taky nemá žádnýho vlka k sobě? Jako do páru?“ najednou mu z mysli vzešlo několik otázek, které už mozkem určitě proudily dlouho, jen nebyla vhodná příležitost je přednést. Zajímala ho odpověď, sám ji totiž neznal. Hleděl na tátu a zvědavě máchal ocasem ze strany na stranu.
Zlehka se pousmál. “Moje tělo je to nejlepší z nejlepších a nejušlechtilejších těl, jaké jsi mohl dostat. Měl by sis toho vážit,“ hravě na něj vyplázl špičku jazyka. “A být vlče je na hov*o,“ ostrých slovíček se zřejmě nebál. Jak to vyslovil, ztvrdl mu u toho i výraz ve tváři. Zřejmě si srandu nedělal. “A navíc vlče jménem Nemesis. Chci už být zase já,“ zamumlal. Kdyby alespoň byl vlče Shireen nebo třeba v těle jeho kamarádky Lilů. Né, on musí být v těle toho nejotravnějšího a nejhloupějšího vlčete ever. Hnus. Pomalu se rozešel směrem k úkrytu. Byla zima.

// Omlouvám se.. Po karanténní nástup do práce je hardcore. Moc práce, málo energie...brzy bude lépe :)

// Loterie 15

// Nemo 19

Zpětně si uvědomil, že táta před chvílí vlastně mluvil o Sunflower. Hned si vybavil tu malou drzou potvoru, kterou by nejradši rozmajzl na stromě jako otravného bžodavého komárovníka. Jenom udělat puf! A hotovo, nakrčil zlehka jeden koutek tlamy v náznaku pobaveného úsměvu. “Víš mimochodem, že ta Sun je pěkná ostuda?!“ začal se dušovat a rozohňovat. Mrskl ocasem a vypjal hruď, aby vypadal aspoň trochu větší. Když už byl takový prcek. “Je drzá a sprostá! A normálně mě pořád urážela, tak jsem jí to vracel! A to jsem za ní přišel, že budu její kamarád, když jsem se stal tím učitelem. Myslel jsem si, že ji budu učit, ale ona byla úplně hnusná! Jednu bych jí vrazil!“ napřáhl tlapičku a švihl s ní před sebou, jakoby někomu dával pěstí. “Takhle!“ rázně přikývl.
Konverzace se však pak přesunula zase zpět k Životovi. Poslouchal ho, přikyvoval a nakonec, když ho pochválil a dělil mu, že je opravdu hrdý, se pousmál. “Tak to jsi snad jediný z celé rodiny, který je na mě hrdý,“ zamumlal tiše. “Jo,“ povzdechl si a posadil se na zem. Sníh studil, ale bylo mu to asi tak nějak jedno. “Zajdu za ním s Lucy, zeptám se jí, jestli mě doprovodí,“ zlehka se pousmál. Líbilo se mu, že se před ním mohl chovat tak přirozeně...cítil se prostě sebejistě a dobře. Ne jako před ostatními. “Ale jinak si je nepamatuji,“ hlesl ohledně těch zlounů. “Ale nechápu, proč ho máma teda přijala. Jen proto, že zachránil nějaké vlče, který ani ona sama nevyprdla? Však to byla tulačka...a navíc se tak často toulá mimo smečku, že tulačkou bez tak i bude, až dospěje. A furt jen vychvaluje Awnay, jakoby snad ona byla nějaká hvězda nebes. Pfff,“ protočil očima. “Awnay si z ní udělala služku, ale ona je tak tupá, že to nepoznala,“ odfrkl si. Sunflower v minulosti odepsal sám v sobě stejně tak, jako nyní odepsal i Nemesise.
Když se řeč strhla zpět k jeho bývalému kamarádovi Yeterovi (// jono :D :D hups :D), posmutněl. Kdysi to byl první vlk, který ho přijal takového, jaký prostě byl. Klouzali se spolu z kopce a dělali spoustu kravin. A pak se Ýťa najednou vypařil a s Etnym skoro přestal komunikovat. Etneye to samozřejmě mrzelo, protože ho měl rád...a byl zmatený z toho, že si ho Yeter už vůbec nevšímá. A nakonec se tu i přestával zdržovat. “Taky jsem tu dlouho neviděl Lauru, když už jsme u toho,“ poznamenal, zatímco zastříhal oušky. Nechtěl se o Yeterovi už více bavit. Popravdě? Chyběl mu. “A jak se vlastně cítíš v mém těle? Líbí se ti?“ zazubil se.

// Loterie 14

// Nemo 18 (zjistit neznámé členy smečky - dle mého výčtu Rigel, Tesai, Lilac, Phantasia, a Calum )

Zcela přešel ten poznatek o tom, že je to ještě vlče. Neměl už absolutně náladu jakkoliv řešit svého bratra, rozhodl se, že u něj tento bratr skončil. A skončil ještě víc jak Sionn. Dál pak poslouchal, jak se jeho táta vyjádří ohledně ranek, které spatřil na svém těle. Popravdě vůbec nevěděl, jak by na to měl zareagovat. Koukal na něj, chvíli se mračil, chvíli na něj koukal jak sova na stromě a chvíli zase čučel do země. “Mhm, to je ale pašák, ten Nemo,“ poznamenal jen tiše a nasadil pobavený úsměv. “Trošku. Nijak jsem tu magii netrénoval. Ale říkal jsem si, že by mi s ní mohla pomoct Lucy. Nebo obecně s magiemi. Cítil jsem se chvilkami nějak zvláštně, určitě mám nějaké magie, které ani neznám. Nebo bych mohl zajít za životem, aby mi o nich pověděl a seznámil mě s nimi, to by taky šlo, ne?“ rozpovídal se. Již měl normální tón hlasu, nerozčiloval ho táta, ani ty drápance na těle – rozčilovalo ho jen téma „Nemesis“.
Společně si pak začali povídat o členech smečky. Etney se v tom jaksi neorientoval a taky na mnoho členů už dávno zapomněl. “Třeba to jsou sestry, ta Phantasia s Lilů. Ale víš co? Trochu mě naštvala, normálně mi celou dobu lhala, a já přitom věřil, že je to opravdu Gee, která ztratila paměť. Vůbec se neprojevovalo to, že by se chovala nějak jinak.“ Postěžoval si. “A ten Rigel, co je vlastně zač? Jak vypadá? Ještě jsem ho tu nikdy neviděl,“ přivřel zlehka oči a zatěkal s nimi po okolí, jestli je náhodou nikdo nesleduje a neposlouchá. I když, co by tak on zmohl v tomto malém tělíčku? Podíval se na Arcanuse a tiše vzdychl. “Děkuju za upozornění, tati. A omlouvám se, naštval mě Nemesis, nechtěl jsem být hnusnej i na tebe,“ zamumlal. Mrzelo ho, když byl na otce hnusný a nějak drzý. Opravdu ho měl moc rád a chtěl s ním mít skvělý vztah. Přál si to. “A jinak Tesai je ten zrzek ne? Kdysi jsem ho tu zahlédl, nicméně už dlouho ne. No a Calum...mě štve. Dřív to byl můj kamarád, ale teď na mě úplně prdí, navíc jsem ho tu taky ani já dlouho neviděl. Ale možná se někde toulá s nějakou vlčicí, dřív se hodně bavil s tou šedobílou s tím šátečkem, ne?“ vzpomněl si.

// Loterie 13

// Nemo 17

Uslyšel za sebou otcův hlas, jak na něj volá, takže zpomalil a nechal se doběhnout. No, i když...stejně by ve svém malém tělíčku neutekl daleko. “Chová se jak totální spratek!!“ vyštěkl naštvaně, nebral si servítky. Zahleděl se otci do očí...do svých očí, pak hlavu odvrátil. “A já se přitom tentokrát snažil. Kašlu na to,“ zabreptal o poznání tišeji. Byl hodně naštvaný, nechápal, o co tomu hloupému mrňousovi šlo. Vždyť ho vůbec neznal, mluvili spolu sotva párkrát, natož aby spolu strávili nějaký čas. Tak z jakého důvodu na něj byl od začátku protivný?
Našel si nějaké pěkné místečko a tam se posadil. Měl toho všeho už plné zuby. Začal si prohlížet své tělo detailněji, nemohl si nevšimnout škrábanců. “Co se stalo?“ zeptal se. Byl absolutně bez nálady a šlo to na něm poznat. “Už chci svoje tělo zpátky, mám všeho plný zuby...A vůbec, kdo je ta Phantasia? Něco společnýho s Lilac? Co všechno za vlky jsou členové smečky? Jak se jmenujou? Jsou tu nějací další noví nebo jak?“ mluvil s otcem podrážděně, i když si byl vědom toho, že by neměl. Otec s tím totiž neměl co dočinění.

// Loterie 12

// Nemo 16

Pohled z bratra přesunul na otce. “Tělo Gee?“ zopakoval nechápavě. “Myslíš, že to byl taky někdo jiný? Připadala mi skoro jako Gee, nějak jsem to neřešil. Řekla, že ztratila paměť. Tady už vlk nemůže věřit ničemu, takže jsem to nechal být. Tak kdo to teda celou dobu byl? Ach jo, vůbec to nechápu. Kdo za tím vůbec stojí? Nikdo mi nic neřekl kromě Gee, která vlastně ani nebyla Gee, i když jsem si celou dobu myslel, že je!“ Kecl si zadkem do studeného sněhu. Začínal být zase akorát naštvaný. Copak nemohlo nic probíhat hladce? Chtěl už mít klid. Chtěl najít Lucy a přesvědčit se, že je v pořádku. “Neviděl jsi Lucy?“ zeptal se otce. Nemesise se ptát ani nemusel, protože ten ho odpálkoval už předtím, když se o Lucy pokusil něco zjistit. “Myslel jsem, že jsem ji nedávno slyšel. Její hlas. Ale pak se to vytratilo a já nevím, kde ji mám hledat,“ sklopil pohled k zemi. Přál si, aby tohle všechno už skončilo. Připadal si úplně zmatený, měl zamotanou hlavu. “Určitě se brzo vrátí, myslím, že bychom měli zůstat tady v lese. Neměli bychom se rozdělovat a někam chodit. Určitě ne nikam daleko za hranice. Vrátí se a řekne nám, co se děje,“ mluvil sebevědomě a s jakousi jistotou v hlase. O své matce a jejích schopnostech nepochyboval. Nikdy. Ani jednou za svůj život. A tak věřil, že se brzy vrátí a řekne jim, co dál.
Nemesis měl zase jedovaté připomínky, ale Etney se rozhodl, že svého bratra už nebude vůbec řešit. Neměl náladu na výlevy nějakého dospívajícího puberťáka. Shireen, ta sestra, byla vážně o něco lepší než tento podivín, který navíc absolutně neměl zájem se jakkoliv seznámit. Já zase ale nejsem hej nebo počkej! Nebudu za každým běhat jako ocas, připomněl si sám sobě. A byla to pravda. Však co, může mi to být fuk. Nějakej bratr. Mám Awnay, ta mi stačí. Tak jako vždy, přivřel zlehka oči a zastříhal ušima. Očima loupl po mladé vlčici, která tu byla s nimi. A možná mám i tuhle sestru. Ta se chovala minule přátelsky. Že by to bylo o pohlaví? Sestry jsou lepší než bratři? “Kde je vůbec ten...“ sakra, vypadlo mu jméno z hlavy. Zavřel na chvíli oči, aby si mohl vzpomenout. “Sionn. Neviděl jsem ho tu už dlouho, přitom se v lese poslední dobou pohybuju hodně,“ podíval se zpět na otce, a zatímco čekal na odpověď, prohlédl si svoje tělo, které mu nyní nenáleželo.
Nakonec se ale přece jen podíval na Nemesise v Arcově těle. Nemohl to nechat jen tak být, nenechá si přece s*át na hlavu, ne? “Ty, poslouchej, co o mně vlastně vůbec víš, že si dovoluješ něco takovýho říkat? Nezapomínej, že jsi pořád mladší a na nižším postu v této smečce! NEVÍŠ O MNĚ VŮBEC NIC!“ mluvil nejdřív klidně, avšak chladně. Konec věty však rozčíleně zavrčel. Z jeho úst a z nynějšího těla to však znělo vtipně. “Dovoluješ si být na mě odpornej - tak jako předtím, když jsem se šel ptát na Lucy, tak i teď! Ale všiml sis, ty malej smrade, že já...Já jsem tě ještě NIKDY A NIKDE (zdůraznil) neurazil ani jsem na tebe nebyl protivnej?! Snažil jsem se vycházet dobře, ale pokud chceš hnusnej vzduch, máš ho mít! Odmítám mít něco společnýho s někým, kdo se chová takhle. Chtěl jsem mít v rodině klid, ale pokud chceš mít otrávenou atmosféru, dobře, máš ji mít. Jen nezapomeň, kdo je za to tentokrát zodpovědný,“ zahleděl se mu do očí. Pak se otočil a od dvojice odešel pryč. Opravdu, tento malý skrček mu zkazil náladu. Opět. Přitom on se k Nemovi ještě nikdy nezachoval škaredě. Proč do něj musel každý jen vrtat? Měl toho plné zuby. “Začínám nesnášet všechny sourozence.“ Zamumlal si tiše, odfrkl si, vztekle máchl ocasem a vydal se někam pryč z kopce hlouběji do lesa.

Samozřejmě, Etney byl výbušný typ vlka. Volil tvrdá slova, jenže problémem bylo, že to, co řekl, tak i myslel. Často někdo řekl něco, co tak nemyslel a vypustil to z tlamy jen proto, že byl naštvaný. Ale Etney to myslel vážně. Sice ho to v kousku jeho duše mrzelo. Chtěl se pokusit, hlavně kvůli tátovi a mámě. Ale odmítal trpět jeho výlevy vůči své osobě. A takhle asi skončil vztah mezi Etneyem a jeho mladším bratrem. Zanevře na Etneye nakonec i zbytek rodiny? Čas ukáže.

// Loterie 11

// Nemo 15 (strávit se sourozencem 2 posty: 2/2)

Výrazně ho potěšilo, že ho táta poznal už z dálky, aniž by vlastně věděl, kdo v tom těle je. Pokud mu to nikdo neřekl, musel to poznat prostě díky tomu, že už Etneye dobře znal, a to mu dělalo radost. On s ním totiž určitě od začátku této změny nemluvil, takže od něj to prostě nevěděl. Podíval se na něj a párkrát přikývl. “Mě se taky daří docela dobře. A jinak jsem popravdě nikoho neviděl, jen jsem byl chvíli venku s Gee, ale ona prý ztratila paměť, takže si nic nepamatuje. Že to na ni takhle zapůsobilo...místo toho, aby se jí prohodilo tělo, ztratila paměť,“ zazubil se. Když však Nemesis udělal jen „hm“, a ještě jaksi nabručeně, táhle se zamračil. Podíval se na něj a přeměřil si ho celého očima. Proč on musel mít tak protivné sourozence?! Cítil, jak se v něm zase vzdouvá vlna vzteku a znechucení, ale musel se přece naučit to v sobě ovládat. Nemohl teď vybouchnout, chtěl napravit rodinné vztahy! Dýchej, proběhlo mu hlavou a u toho několikrát hlasitě vzdychl. Prostě ho rozčilovalo, když s ním někdo jednal takhle. Obzvlášť tehdy, když se snažil. “A ty se staráš dobře o otcovo tělo, Nemesisi?“ jeho hlas trošku ztvrdl, ale bylo v něm slyšet samozřejmě i jisté přemáhání. “Kdyby tam nebyla Gee, doteď nevím, co se děje,“ řekl polohlasem. Samozřejmě, že to mířil na Nema, jak ho tam nechal samotného a jen na něj začal být protivný. Ale nepociťoval potřebu tohle sdělovat otci, takže to nahlas neřekl. Pouze na bratra upíral svůj pohled. Prahl po svém těle, jistojistě by potom však nervy na uzdě nedržel tak lehce. Měl dojem, jakoby se s tou změnou těla jemně změnila i jeho mysl. Nebo ne? Nebo měl jen takový pocit a přitom to nebyla pravda? Možná za jeho změnou stála Lucy.

// Loterie 10

// Nemo 14 (strávit se sourozencem dva posty: 1/2)

<< jeskyně

A tak se vyploužil lehkým poklusem ve svém novém malém těle ven z jeskyně. Napadlo ho, jestli bude pak ve svém těle mít stejný pocit nasycení, jako má teď a nebo jestli ten pocit odejde, až odejde tohle tělo a vrátí se zpět do svého? Nechtělo se mu zase obstarávat potravu. K tomuto kusu přišel jako slepej k houslím, což mu plně vyhovovalo a ten kus masa tak chutnal i daleko lépe, než kdyby musel namáhat své královské tlapky a musel by to sám ulovit. Jako třeba tu rybu v řece s Gee, ta mu nechutnala tak dobře, jako tenhle žvanec.
Vyrazil od úkrytu hlouběji do lesa. Slyšel nějaké zvuky, mluvení a tak. Také pach. Zastříhal oušky a vydal se tím směrem. Byla noc, hvězdy na obloze zářily a měsíc osvětloval jak oblohu, tak i celý Asgaarský hvozd. Bylo dobře vidět po celém okolí. Etney měl rád hvězdy na obloze, líbilo se mu pozorovat je a přemýšlet o nich. Vzpomněl si, jak kdysi s Casipou sledovali společně hvězdy na obloze, když leželi na pláži u moře. Byla to krásná vzpomínka, jedna z jeho nejšťastnějších. Sice Casipa pak zmizela a ho to popravdě nijak extra neranilo, ale v tu danou chvíli, při té situaci, byl naplněn štěstím. “Hele! Táto! Táto!“ zavolal a krok zrychlil. Nebyl to samozřejmě jeho typicky Etneyovský hlas, byl to hlas jeho bratra. Nakonec se rozběhl, měl strach, aby mu otec v jeho vlastním těle neutekl. Přihnal se k nim a s úsměvem na rtech se na oba dva zubil. Ach jo, jak byl oproti nim malinký!! Znervózňovalo ho to a vytáčelo. “Uch, jak se...vám daří?“ pokusil se navázat s nimi oběma konverzaci. Etney byl jeho táta a Arcanus jeho bratr...skvělý. Proč jen on, královská všemohoucí tlapa, dostala takové tělo, co nic neumí? Oklepal se a prohlédl si svého bratra v těle otce. “Starám se o tvoje tělo dobře! Teď jsem spal a taky jedl!“ oznámil mu nadšeně a zavrtěl ocasem. Jako...držel se toho, co měl v plánu už předtím – napravovat rodinné vztahy hezky kousek po kousku.

// 387

// Loterie 9

// Nemo 13

Pomalu se mu začaly zavírat oči, až se mu zavřely úplně. Hlas v jeho mysli těžkl každou vteřinou. Opakoval si, že nesmí usnout, že má moc plánů a musí vše stihnout co nejdřív! Avšak...únava si vybrala svoji daň a Etney nakonec usnul. S plným žaludkem, se společnicí, na měkkém místě a v teple a bezpečí domova se přeci jen usínalo dobře, že?
S trhnutím celého těla se probudil. Hlasitě několikrát vzdychl. Opřel se o loket, nadzvedl horní část těla a podíval se po Gee, jestli s ním ještě pořád je tady. Byla. “Gee? Spíš?“ oslovil ji, nicméně aniž by vyčkal na odpověď, zvedl se a přicupital za ní. Zlehka do ní žduchl tlapičkou. Ale opravdu jen mírně. “Gee? Já jsem měl asi zlej sen! Úplně mi buší srdce! Zdálo se ti něco? Jak dlouho jsme asi spali? Neměli bysme vyrazit do lesa?“ zavalil ji spoustou otázek, aniž by si byl vědom toho, že je vzhůru a při smyslech. Když se vlk probere ze spánku, přece mu chvíli trvá, než si vlastně uvědomí, kde je a co se děje, ne? A on na ni začal chrlit mraky věcí, chudák Gee by určitě byla zmatená, až by se vzbudila. Etney však nechtěl, aby ji vzbudil, kdyby ještě spala. Pokud byla unavená, měla by si odpočinout, takže mluvil opravdu tichým hlasem, spíše tak šeptal. Vše to ale vychrlil jako torpédo. A tak u Gee stál a koukal na ni, čekajíc, jestli odpoví.
Když se mu však nedostávalo odpovědi a vypadalo to, že Gee ještě pořád spí, odcupital k východu z jeskyně. Nejdřív se tak koukal ven, nechtěl ji tu nechat samotnou, ale však... byla v lese, ne? Byla tady doma. A navíc ji seznámil s jeho plány ještě předtím, než společně usnuli. “Gee, půjdu na chvíli ven,“ hlesl tiše, i když si nebyl jistý, jestli to slyšela, a pak se odšoural pomalým klusem z jeskyně pryč.

>> Asgaar

// 386

// loterie 8

// Nemo 12

Zadýchaně odstoupil od masa o několik kroků vzad a pozoroval, jak mu jde Gee pomoct. Pro ni, jako pro dospělou, to vůbec nebylo těžké. Musel nad celou tou situací protočit očima. V životě by ho nenapadlo, že se bude znemožňovat tím, že bude žádat o odtažení zbytku masa nějakou vlčici. Pfff. Jaká ironie. “Jo, mají to sakra těžký,“ zamumlal naštvaně a se svěšenou hlavou u země, přičemž by ji mimochodem nejradši vrazil až pod zem, šel zpět ke svému místečku. A pak, když si Gee kus urvala, chtěl si také urvat. Ale ona ten kus zase položila zpět a celé to přisunula k němu, byl překvapený. Tohle zatím ještě nikdo nikdy neudělal. Kouknul nejdříve na maso, pak na ni, pak na maso a pak zase na ni. Možná je to maso zkažený a nechutnalo jí, tak mi ho odsunula, že jako ho mám ochutnat jako první, abych byl já ten, komu je špatně a ne ona! napadlo ho, proto si k masu nejdřív pořádně přičichnul. Nic však necítil. Maso sice nebylo nic extra a on by si jindy tady takový okoralý zbytek taky nedal, to bylo nad jeho královské zásady, nicméně teď byla prostě úplně jiná situace. Neměl jinou možnost. “Co to děláš?“ zeptal se jí po několika chvilkách ticha. Tlapkou maso odsunul doprostřed mezi ně. Trošku u toho zahekal, na jeho malou – ne tak Etneyovsky svalnatou tlapku, to byl výkon! “Půl na půl. Já si vezmu tuto část a ty tuto,“ ukázal tlapkou nejdřív na jednu část, která byla blíž k němu a pak na druhou, která byla zase blíž k ní. Když mluvil o rozdělení se, myslel to vážně. Fifty fifty! Dřív by si možná nechal rovnou celou porci pro sebe, ale na takové chamtivé cosi už byl až příliš starý. Buď...a nebo se rozhodl prostě v tuto chvíli zachovat jako gentleman a tak jí "věnoval" půlku ze "svého" masa. Pustil se bez dalšího otálení do žrádla.
Po najedení se chvíli vyvalil pupek. Rozhodl se, že bude nějakou dobu odpočívat. Sice to nebyla nejchutnější svačinka, ale opravdu už delší dobu nejedl pořádné jídlo, tohle mu bodlo. “Tak co, najedená?“ zeptal se, nicméně stále ležel na boku hlavou od ní, nekoukal na ni. Nekoukal vlastně nikam, měl zavřené oči. “Kdy chceš vyrazit?“ jeho hlas výrazně ztěžknul. Nesmíš usnout, nesmíš usnout, máš spoustu práce a spoustu plánů...neusínej! káral sám sebe.

// 385

// Loterie 7

// Nemo 11

Poté, co mu vše tak hezky odkývala a přednesla mu svoji odpověď, se oblízl a jemně pokýval hlavou. “Hmm,“ začal se rozhlížet po jeskyni. Měl pocit, že ho v nose lechtá stále dokolečka nějaká vůně. Ne sice nijak zvlášť silná, ale tím, že měl hlad, cítil všechno daleko intenzivněji jako kdy jindy. Kručící žaludek si holt vybíral svoji daň v podobě silného zjemnění čichu. Asi aby ho všechno, co cítí a co mu voní, mučilo a on měl velkou a ještě větší motivaci něco ulovit. A tak se zvedl a rozhodl se jeskyni projít. Zatímco tu zkoumavě bloudil od stěny ke stěně, odpověděl Gee: “klidně můžeme Lucy najít spolu. Však jste velké kamarádky, ne? Nebude jí to vadit. A navíc spíš uvěří vysvětlení dvou vlků než jednoho. Nemám svoje tělo, a ač vsázím na to, že mě má milující nejlepší a nejhodnější a nejkrásnější a nejúžasnější partnerka pozná v jakémkoliv těle, jistota je jistota.“ otočil na ni hlavu, zazubil se a pak přilepil čenich k zemi, jakoby stopoval. “Takže, tady určitě bude něco k jídlu!“ nepřestával rejdit čenichem po zemi. Obešel všechna zákoutí jeskyně, čichal ke zdem a hrát si na velkého Sherlocka. A pak! “Jé, Gee! Tady!“ vyštěkl tak nahlas, až mu poskočilo celé to malé vlčecí tělíčko nad zem. Jeho hlas se roznesl po celé jeskyni.
Radost z nalezeného kusu masa byla obrovská. Sliny se mu začaly hromadit v tlamě a ocásek se vrtěl jako splašený. Porce masa sice nebyla největší a také nejvoňavější – byla upřímně spíše okoralejší, zmrzlejší a hlavně studená, ale jemu to asi úplně tak nevadilo. Kdyby neměl takový hlad, jistojistě by nad tím ohrnul ten svůj královský šňupák, ale teď prostě ne. Zakousl se do masa, opřel se do tlapek a s úmyslem odtáhnout ten zbytek vysoké blíž k jejich místečku, kde leželi, táhl. Ale moc to nešlo. Utáhl to sotva několik desítek centimetrů, až se nakonec ohlédl se na Gee a naznačil jí, aby mu šla pomoct. “Tohle tělo je tak slabý a k ničemu, nic neutáhnu!!“ začertil se. Zamračeně pohled stočil zpět k masu. Už chtěl svoje tělo. Svoji sílu a energii. “Tohle tělo je fakt k ničemu, nechci bejt takovej malej neschopa, chci už prostě zpátky svoje tělo!“ zakroutil s hlasitým vzdechem hlavou a poodstoupil od masa, aby ho Gee mohla odtáhnout. On se zatím vrátil na svoje vyležené místečko v mechu. A pak sledoval zezadu vlčici a doufal, že to dotáhne co nejrychleji, protože se mu už sliny hromadily v tlamě takovou rychlostí, že je skoro nestíhal polykat. “A musíme si to rozdělit,“ nezapomněl upozornit na daný fakt, že tu jsou dva a maso není největší. Byl to jakýsi zbytek od lovu. Ale zapomněl na to, že on má malé tělo a bude mu stačit jen trocha..

// 384

// Loterie 6

// Nemo 10

<< Asgaar

Ještě předtím, než dorazili do jeskyně, jakoby něco zaslechl. Na moment zastavil svůj krok, zastříhal ušima a ohlédl se tím směrem, kterým měl pocit, že ten zvuk zazněl. Měl dojem, jestli to nebyla Lucy. Ucítil nutkání se ji vydat hledat a prošmejdit celý les, ale copak by teď mohl? V tomto těle? Směšné. Otočil hlavu ztrápeně zpět před sebe a rozešel se do jeskyně.
Aby se dostali do pěkné a útulné části jeskyně, museli projít nevzhlednou a poměrně tmavou částí, které by se možná dalo říkat „chodba do srdce jeskyně“. Ale pak, když se dostali až do útrob velkého přírodního úkazu, zalil ho uklidňující pocit. Nikdo tu navíc nebyl, jen on a Gee. Klid, ticho a teplo. Lehl si někam ke kraji jeskyně do měkkého mechu, který na zemi rostl, a hlasitě vzdychl. “Chvíli si odpočineme, co ty na to?“ pronesl tiše. Choval se teď vcelku normálně, jako nějaký běžný přátelský vlk. Možná to bylo ale jen tím, že byl sám s Gee a neměl nyní potřebu si v tomto cizím těle něco dokazovat. “Potom bych potřeboval najít svoji Lucy. Sice mě určitě v tomhle těle nepozná, ale mám o ni strach. Už delší dobu jsem ji neviděl, což není v pohodě. A taky mám hlad, potřeboval bych nějaký pořádný flák masa. A taky se chci na něco zeptat táty,“ pověděl jí detailně svoje plány, jakoby ji to snad mělo zajímat. Jeho ale upřímně její plány zajímaly, proto se jí na ně i zeptal: “a tvé plány? Co budeš teď dělat? Myslíš, že se ti pak vrátí paměť, až se nám vrátí naše tělo?“ Zůstal na ni mlčky koukat a vyčkával, co mu odpoví.

// Loterie 5

// Nemo 9

<< Medvědí řeka

“Zdržovala?“ zopakoval překvapeně. Proč by ho měla taková krásná sexy kost, kterou Gee byla, zdržovat? Ohlédl se na ni a pobaveně se zazubil, zatímco rázně zavrtěl hlavou. “Vůbec ne, nezdržuješ, Gee. Kdybych nechtěl být ve tvé společnosti, utekl bych od tebe,“ ujistil ji. Běžně by určitě řekl něco jako „nabančil bych ti a pak hrdě se vztyčenou hlavou odešel“ nebo snad „vypakoval bych tě dřív, než bys stihla mrknout“. Jenže teď byl v křehkém a bezmocném těle polovičního dospělce, který nic neuměl. Teda možná že uměl, ale Etney to rozhodně neměl v plánu zkoumat, na to byl moc líný. Navíc ho to těžce nezajímalo, co jeho bratr umí nebo neumí. Až ho to zajímat jednoho dne třeba bude, zeptá se ho na to.
Kráčel první, teď mu to totiž vůbec nevadilo. Cesta byla vyšlapaná a probouraná od Gee, když šli sem k vodě. “Ale víc toho nevím. Popravdě jsme se spolu opravdu moc nestýkali, pořád jsem někde lítal venku mimo smečku. Ale...rád ti ještě nějak pomohu, pokud chceš,“ tahle slova na něj byla velice, ale velice neobvyklá! Tohle snad ještě nikomu nikdy neřekl. A ne, že by pro to nebyla několikrát s mnoha vlky vhodná příležitost. Sežehl ho zvláštní plamen pocitu. Úplně ho zevnitř popálil, začal ho štípat krk. Nerozuměl tomu a opravdu ani nepochopil, jakto, že z něj něco takového vypadlo. Ale možná, že to bylo jen proto, že tu byli sami? Ve skupině by to neřekl. No, ať už to bylo tak nebo tak, byl z toho prostě překvapený. Proto po zbytek cesty víceméně mlčel. Občas z něj vzešel nějaký vzdech, kašlík ti odfrknutí, ale jinak nic zvláštního. Ono ho totiž to, co řekl, tolik šokovalo, že nad tím musel přemýšlet. A on vždy nejdřív mluvil a pak až myslel, takový Etney už prostě byl. Ale čím víc nad tím tedy přemýšlel, tím spíš mu připadalo, že by takové věty měl používat častěji. Zlehka se pousmál a přidal na tempu. Napadlo ho, že o něčem takovém zřejmě kdysi mluvil táta, když se mu snažil pomoci s tím, jak si stěžoval, že ho nikdo nemá rád. Tak to je ono...
"Už jsme zase v lese," oznámil, když dorazili na kraj smečky mezi první stromečky, které les tvořily. "Takže úkryt, ano? Myslím, že když si tam chvíli odpočineme, bude se nám pak líp myslet a vůbec žít. Ale Gee? Kdy myslíš, že zase budu Etney ve svém těle?" zpomalil, aby šel přímo vedle ní.

>> úkryt

// Loterie 4

// Nemo 8

Měl opravdu radost. Jak málo stačí ke štěstí. Usmíval se od ucha k uchu, vrtěl ocasem a uvnitř v břiše mu poletovali motýlci. Koukal se na Gee, která se na něj usmívala a radost mu, alespoň podle jeho usouzení, opětovala. Napadlo ho, že Gee opravdu patří mezi dobré vlčice a že se k němu vůbec nechová škaredě. Líbilo se mu, že je na něj tak hodná. Moment, není to jen proto, že máš tělo toho spratka?! Na moment se zasekl a úsměv o dost zjemnil. Už se nekřenil, usmíval se pouze za pomoci koutků u tlamy. Ale třesky plesky, Gee tě přece znala už od začátku, ví, kdo jsi...ale moment, prej jí vypadla paměť. No... Co už, neřeš to. Teď tě uctívá, jsi její rybodárce! sledoval u toho přemýšlení Gee, která ho zachránila před hladověním tím, že mu přinesla prchající rybu. “Ach jasně, díky. Jsi bystrá,“ pronesl a k rybě se sklonil. Nejdříve jí uhryzl hlavu, tu odplivl pryč (obecně totiž moc ryby nemusel), a pak se do ní teprve pustil. Smrdělo to, ale delší dobu nežral, tak byl rád alespoň za tuhle malou sváču.
Po občerstvení se ještě vrátil k řece, aby si vypláchl tlamu, protože ten rybinový smrad úplně nesnášel, a nakonec se ještě trošku naglgal vody. Byl s tím pitím však opatrný, protože voda byla hodně studená, nerad by si přivodil bolení žaludku. A pak se spokojeně vrátil k Gee. “To nevím, chceš se vrátit do lesa? Je docela zima, možná bysme se mohli vrátit do jeskyně?“ napadlo ho. “A jinak Gee, co bys tak chtěla vědět? Myslím o sobě, jak jsi říkala, že jsi ztratila tu...no paměť. Nenapadá mě, co bych ti tak řekl. Tehdy, jak jsme se viděli, jsi se mnou byla v lese a já si ZABODL! (řekl rázně a u toho pokýval vážně hlavou, aby tomu dodal na důležitosti) ten trn do tlapy. Ale pak jsi šla zpátky a už jsme se moc nebavili. Ale myslím, že máš magii elektřiny, protože máš barevné nožky a barevné oči. Já tu magii znám, používá ji moje sestra. A taky...Taky máš černý kožich, kdyby ses třeba nemohla vidět. Ale víc nevím,“ snažil se nyní vyplnit svoji část „dohody“. Usmál se, zavrtěl ocasem a pak se otočil směrem, kudy vedla vyšlapaná cestička. Na tu se napojil a zamířil zpět do lesa. Byl spokojený.

>> Asgaar

// Loterie 3

// Nemo 7 (lov ryb: 2)

“Neboj neboj, i když nejsi takový profík, já tě to naučím, drahá,“ zamumlal si tichounce sám pro sebe, pomalu ani nevnímajíc, co řekl. Byl tak zahloubaný do svých myšlenek o rybě a kvalitní lovu a zakoukaný do vody, že byl úplně mimo. Pořád do té vody koukal a těkal očima po různých rybách. Voda se rybami jen hemžila, bylo naprosto snadné rybu chytit. Chudák Etney to ale prostě nedával, lov nebyla jeho silná stránka. Pak se musím sejít s tím tátou, až to nebude smradlavej Nemesis, ale můj opravdickej táta. A taky až nebudu v tomhle hrozným neschopným těle! Kdybych byl sám sebou, určitě bych to zvládl daleko lépe, tse! Bez pochyb! V tom jedna rybka nadskočila zlehka nad hladinu vody, Etney překvapeně nadzvedl hlavu a zůstal na rybu hledět. Ta udělala menší „salto“, ve vzduchu se otočila a jak dopadla zpět do vody, začala plavat v proti směru proudu i proti všem rybám. Etney se za ní ohlédl a tiše, skoro neznatelně si povzdechl.
No, ryba asi věděla, proč urychleně odplavala jiným směrem. Pár chvilek poté, co odplavala, se Gee tedy rozhodla jít za Etneyem do vody a jakoby byli oba dva vzájemně přes kopírák, i jí podjely tlapy a migla s sebou. Etney se nejdřív pobaveně uculil, ale pak zastříhal oušky a přicupital k ní. “Pozor, Gee! Jsi v pořádku? Nepotřebuješ pomoct tadyhle od pána ryb? Pána chytačů?“ zahalekal a divoce u toho pohodil hlavou. Byl by jí nabídl pomocnou tlapku, ale Gee pořád ne a ne vylézt ven! Až mu to připadalo divné. Ustoupil pár krůčků vzad a naklonil hlavu na jednu a pak i na druhou stranu. Připadalo mu, že má tu hlavu ponořenou až moc dlouho. Že by se nějak uhodila? “Gee?“ pronesl opětovně její jméno, nicméně v tu ránu se Gee vynořila. Vynořila se tak prudce, že Etneye nahodila podruhé (poprvé ho nahodila, když spadla, ale to přešel). Voda byla ledová a opravdu nepříjemná. Celý se oklepal a doplnil to slovem “brr!“ Gee se pak však pochlubila svojí rybou, kterou položila na břeh, a Etney se naštvaně ušklíbl. “Mhm, nemachruj. Stejně to byla náhoda, podruhé bys to už nezvládla. Sleduj mě,“ s těmito slovy si našel opět nějaké pěkné místečko a zahleděl se do vody. Přiblížil tlamu až úplně k hladině a pak vyčkával. U lovu musí být trpělivost, ne? Takže trpělivě, trpělivě, zvládneš to, jsi pašák! Jó, kdyby tak tohle byl nějaký světoborný, velmi náročný lov. Byl to však pouze lov ryby z vody. Ach jo. A PAK PRUDCE CHŇAPL! Žgraně mu zajely pod vodu tak divoce, že si málem namočil celou hlavu. No a...vynořil se bez ryby. “Teď jsem se rozcvičil, jo...a sleduj teď!“ musel to okamžitě okomentovat, aby zamazal veškeré pochybnosti o tom, že se mu to opět nepovedlo. Ve skutečnosti se ale tak styděl a byl vnitřně tak vzteklý, že se na Gee ani nepodíval. Takže se tohle celé zopakovalo, a napotřetí už tu rybu tímto skvělý Etno-způsobem konečně chytil. Zářila mu očka nadšením. “Heee! Ghiii! Mmmm tu llllybu!“ začal křičet jako na lesy s rybou v tlamě a u toho vyhopkal ven z vody. Hodil ji na zem, a zatímco se ryba bezděčně tetelila po zemi, on radostně poskakoval. “Viděla jsi?!! Takhle se loví!! To je ta největší ryba světa! Pořádnej rybouš! Největší rybák týhle řeky! Co? Pořádnej, že?!“ byl velmi hlučný, ale nemohl si pomoct. Měl prostě jen ohromnou radost.

// Loterie 2

// Nemo 6 (lov ryb: 1)

<< Asgaar - přes lesík

Tupě šel po vyšlapaných stopách od Gee a nad ničím nepřemýšlel. V hlavě měl prázdno. Byl už z toho úporného myšlení celý rozladěný a naštvaný. A tak si řekl, že nic nebude řešit. Stejně, co by asi tak vyřešil? Teď má dětské tělo, které stejně vůbec nic nezmůže. Je slaboučkej jak mucha. Mucha, kterou každý může rozplácnout máchnutím ocasu. Fakt vopruz. Zatímco Gee zastavila a začala povídat o tom, jak tu nikdo není, Etney v těle mladého Nema narazil svým čumákem do jejího zadku. Už nebyl tak maličký jako tehdá, když byl novorozenec, byl velký zhruba k její holčičí kráse, která se nacházela pod ocasem, a tak narazil přímo do ní. Respektive do toho ocasu a pak i do toho, co bylo pod ním. Zmateně se sesunul na zadek. “E-Eh! Co děláš? Proč zastavuješ, když jdu za tebou a nevnímám okolí?“ začal se čertit tím vtipným puberťáckým hláskem. Zamračeně Gee sledoval. Samozřejmě, že to byla jeho chyba, protože nedával pozor, ale potřeboval to přece na někoho hodit, ne?
Pomalu se zvednul na nohy a přejel očima řeku. “Rybu?“ vzhlédl na Gee a pak zase sesunul oči na tu vodu. “No,“ chvilku zapřemýšlel. Žaludek v křečích ho však nenechal dlouho myslet a odpověď měl hned jasnou – “dobře.“ Přicupital k řece a tlapkou do ní zlehka sáhl. Hezky opatrně. “Fuuu, je teda mega studená,“ zasmál se pobaveně a koukl na vlčici, přičemž na ni zavrtěl ocasem. “A ty umíš lovit ryby? Já...já jsem profík v lovení ryb! Ukážu ti to!“ nejdříve mluvil zdrženlivě, ovšem potom na ni vyhrkl tu největší lež, jakou v tuto situaci mohl říct. On nikdy neuměl lovit – nic! Od prosté rybky v řece až po vysokého statného jelena. Nebyl prostě lovecký typ. Ovšem stál tu před ní s hrdě vypjatou hrudí, veselým kukučem a úsměvem od ucha k uchu. Hlavou mu přelétlo jen to, že Nemesis snad umí lovit ryby lépe jak on sám. Ale že by tohle, tuhle větu, někdy řekl nahlas? V žádném případě! Nikdy! “Tady je to ale docela divoký, co se vrátit kousek k tomu lesíku, tam ta řeka byla určitě klidnější,“ navrhl a otočil se. Vydal se již ušlapanou cestičkou blíže k lesíku za účelem najití klidnějšího toku řeky. Protože čím blíže byli k jezeru, tím divočejší řeka byla. Až mu připadalo, že je to ideální, zastavil se a řeku zkontroloval. “Bezva. Tak sleduj,“ vybídl ji a skočil všema čtyřma do vody. Jak byl maličký, namočil si skoro břicho, chudáček. Sakra! Studí studí studí! vykulil na pár momentů oči. Řeka byla fakt ledárna! Zahleděl se však do vody, musel se před Gee vytáhnout, ne? Zamachrovat. Aby ho obdivovala. Když ukáže, že umí dobře lovit ryby, bude za frajera. V řece plavalo opravdu dost ryb – hlavně lososů a různých barevných pstruhů. Byla to paráda to pozorovat. “Gee, je to krásný, pojď se mrknout,“ zazubil se a ještě nějakou chvíli vodu pozoroval. U toho pomaličku zvedl svoji tlapku a jak měl dojem, že ji má přímo nad rybku, která se na jakýsi krátký moment zastavila či snad jen zpomalila ve svém pohybu, strčil ji rychle do vody, aby rybu připlácl. Ovšem připlácl možná tak holý kámen a ještě se mu tlapa skrz náraz podlomila, a tak spadl do té ledové vody přímo i čumákem. Vylekaně vyskočil nohama nad hladinu a zakřičel táhle “uáááá!“ Zůstával však i nadále ve vodě, neutekl. Koukl na Gee a potutelně se zasmál. “Ehe, lovit ryby je...složitý, co? Ale...to byl jen první pokus, sleduj druhý!“ a tak se začal připravovat poťapkáváním a kroucením zadkem na tom samém místě na druhý pokus. Kapičky vody zatím odkapávaly z jeho obličeje zpět do studené řeky. Teď ti to ukážu, Gee, počkej! Počkej a koukej! Jsem profík, umím lovit ryby fakt hustě! Jsem husťáckej lovec ryb! Pořádnej rybí frája! dodával si odvahy.