Gallirea - Příspěvky uživatele

Lístky za posty
od začátku loterie jsem napsala 20 postů, proto prosím o 20 lístečků. Děkuji :-)

// Loterie 20

Zatímco Gee, teda teď už Phantasia, dostávala od otce poučnou lekci v podobě spršky slov o tom, že nesmí lhát, Etney oba dva pozoroval. Prohlížel si je. Kožich Phantasie se mu moc nelíbil, přišel mu takový nijaký. Jako kdyby byl vybledlý od slunce, nebo tak něco. Shlédl na své tlapy a tiše zamlaskal. Jeho byly tak krásně zbarvené – syté a výrazné. Ty její? Pfff, no nic moc. Dokonce i tvarově byly ty jeho hezčí. V těle Gee jsi vypadala o dost líp, užvaněná mrško, zlehka se na ni pousmál, když na něj na chvíli zabloudila pohledem. Dokonce i čumíš vyblitě, tiše si povzdechl. Jak ho mohla taková trumberka převést?
Chtěl se rozloučit a jít hledat svoji jedinečnou a úžasnou partnerku, ovšem jeho otec mu tento plán momentálně překazil. Alespoň bylo ale to, čím to překazil, zajímavé. Zvědavě se rozešel za ním a s očekáváním ho sledoval. “Požádat? Skály? Vždyť nemaj uši,“ zachichotal se a potutelně se celý ošil. Když ale řekl nahlas jméno jeho bratra, zastříhal ušima a nakrčil čenich. Tohle zrovna vědět nepotřeboval. Lucy... Dvěma skoky se přiblížil ke skále a zahleděl se na ni. Zvedl tlapku a jemně se skály dotkl. Nikdy neměl potřebu skály jakkoliv blíže zkoumat či pozorovat, byly to prostě skály. Obyčejné a nudné. “Zajímavé,“ hlesl tiše s očima přilepenýma na tom studeném kameni. Měl dojem, jakoby cítil, že v těch skalách něco proudí. Nejspíš to byl nesmysl, ale když na nich měl tu položenou tlapku, jakoby v nich něco kolovalo...Tlapku položil zpět na zem a podíval se na otce. “A jak je mám požádat? Nechápu to,“ zahuhlal tiše. Nepřál si, aby tohle blitka, jež stála opodál, slyšela. Nepotřeboval se ztrapňovat. Pak se však vrátil ke skále a zavřel oči. Hlasitě se nadechl a začal se soustředit. Myslel na Lucy...celou dobu, co stál u skály, myslel na svoji jedinou. Na tu výjimečnou vlčici, která mu ovládla mysl a vyrvala srdce z hrudi. Už dávno nepatřilo jemu, bylo to její srdce...Propadl jí. Úplně celý. Byl zamilovaný až po uši. Lucy mu připadala jako dokonalá bytost z jiného světa. Přenádherná, úžasná, inteligentní, křehká a přitom bojovná šelma. Jedním slovem dokonalá. A pak, jakoby se něco přebliklo v jeho mozku, se mu Lucy zjevila. Nechával zavřené oči, chtěl vidět víc! Svět kolem Lucy se točil a různě se oddaloval a přibližoval. Snažil se přesně přijít na to, kde se nachází. A když to konečně pochopil, oči otevřel a tak se spojení přerušilo. “Oo bože!“ vypadlo z něho. Cítil se...zvláštně. Byl šokovaný, překvapený. “To byla síla! Viděl jsem Lucy ze shora jako bych byl ptákem, který krouží nad ní! A vím přesně, kde se nachází!!“ vyhrkl na otce a začal vrtět ocasem. Nadšeně na něj zíral, občas očima přeblikl na Phantasii, ale spíše se věnoval otci. Blitka byla vedlejší.

// Loterie 19

Bylo úžasné být zase zpět ve svém těle. Sice měl dojem, že se mu nějak hůř dýchá, ale připisoval to tomu mrazu, který je už dlouhou dobu zužoval. Určitě mi zamrzly plíce, měl bych se jít ohřát. Jako bezplicňák bych se Lucy asi moc nelíbil, zlehka se na otce pousmál a pokýval hlavou. Konečně to byli zase oni.
Phantasia se teď ukázala jako opravdová cizí vlčice, když tělo Gee bylo navráceno pravé majitelce. Mlčky si ji prohlédl a následně tiše vzdychl. Poznal na ní, že je mladá. Stejně mladá jako Lilac. A nakonec se mu to opravdu potvrdilo, že jsou to sestry a že obě dvě odešly do světa „za lepším životem“. Posadil se na zadek, na ty své úžasně měkké královsky vznešené půlečky, a zlehka se zavrtěl. Zazubil se na otce, byl prostě šťastný, že má konečně zpět své tělo. Měl v plánu se teda chvíli ohřát a odpočinout si v tom úkrytu, aby si zase na své tělo přivykl, ale věděl, že brzy bude muset jít hledat Lucy. Dlouho ji neviděl, ona se vůbec neozývala a nehledala ho, měl dojem, jakoby se snad vypařila. Jako tehdy Casipa. Zlehka se zamračil, ale to už se mu začala Phantasia omlouvat. Byl překvapený, bylo to totiž snad poprvé v jeho životě, kdy se mu někdo takhle upřímně – alespoň to znělo dost upřímně – omluvil. Snažil se udržet svoji chladnou vyrovnanou tvář, ale nakonec mu to uteklo a zlehka pozvedl koutky v náznaku úsměvu. Lilac i její sestra v sobě zřejmě měly něco, co vždy způsobilo, že Etney celý roztál. Nechápal to, ale bylo to tak. “V pořádku,“ hlesl nakonec.
Pak se zvedl ze země a začal se oklepávat. Z těch rychlých pohybů se mu však zatočila hlava, takže udělal pár kroků v bok směrem k otci. “Jejda,“ zasmál se. “Motá se mi hlava,“ podíval se nejdříve na tátu a pak na Phantasii s výrazným otazníkem v očích, jestli i jim je nějak divně po té změně?

// Loterie 18

Během toho, co jeho táta značkoval hranice a obcházel celé území smečky, uvědomil si, že nad tím vlastně nikdy nijak zvlášť nepřemýšlel. Prohlížel si ho, jak obchcává každý pátý strom, keřík či holé místo na zemi, jak se otírá o pařezy a zanechává všem výstražný pokyn „zde alfuje Arčí“. Takže alfování vlastně nebyla někdy až taková výhra, co? “Proč to vlastně neudělá někdo jiný? Máš pod sebou přece vlky, kteří udělají to, co jim poručíš,“ pronesl tiše. Takhle si to on prostě představoval. A když se pak podíval na vlčici, která se mu omluvila, zastříhal oušky. Nejdříve ji ignoroval, ovšem ta omluva ho trošku obměkčila. Říkal si ale, za co se vlastně omlouvala? Jak to měl pochopit? Omlouvala se za to, že mu lhala o tom, kdo je a nebo za to, že usnula v té jeskyni a nechala ho samotného?
Oblohou projel jakýsi světelný záblesk zrovna ve chvíli, kdy jeho otec mluvil o tom, že jakožto gamma by se měl naučit ovládat své magie. Zavřel krátce oči, začala ho totiž z ničeho nic bolet hlava a pískalo mu v uších. Trvalo to však jen chvíli, pak, jakoby se to vše vypařilo, a když shlédl seshora na své tlapky, uvědomil si, že jsou takové, jaké byly dřív. Vykulil oči, srdíčko se mu rozbušilo a dech se zrychlil. “Podívej, podívej,“ zašeptal a očima zatěkal z otce na svoje tlapy a zase zpět. Táta už byl taky zase táta. “Mám svoje tělo?! Tak mám?!“ dožadoval se naléhavě odpovědi. “Jak vypadám?“ zatočil se dokolečka kolem sebe. Snažil se vidět na svůj zadek, ale moc mu to nešlo, byl na to až příliš neohrabaný. “Ty jsi táta! Jsem já zase Etney? Mám zase svůj luxusní kožich?!“ začal na otce pohazovat hlavou, přičemž k němu udělal několik krůčků. Byl celý rozžhavený a natěšený na jeho odpověď.

// Loterie 17

// Nemo 21

Vyprávění o Lauře poslouchal s úsměvem na rtech. Totiž Laura byla vlčice, ke které nikdy nepociťoval byť jen kousek záště. Byla to vlčice, jež roznášela všude dobrou náladu. Slunce a energie Asgaarského lesa. “Naxthera si opravdu už moc nepamatuji, asi jsem mu nevěnoval moc pozornosti a nebo jsem byl ještě malý,“ zkonstatoval tiše. “Ale Lauřiny děcka by byly super, že? Určitě bych je taky naučil foukat bubliny do vody, jako jsem to naučil Lilů. A nebo hrabat díry. A taky stavět domečky pro vlčí skřítečky, kteří žijou v lese,“ zlehka se zazubil. Učit vlčata blbinky, to by mu šlo, ale učit je důležité věci, to ho ani nehlo. No, co by je taky tak mohl učit? Vždyť sám moc zkušeností a dobrých věcí neuměl. Ani lovit ne. “A až budu zase ve svém těle, půjdeme spolu teda lovit? Mohl bych... Mohl bych zkusit použít tu magii,“ napadlo ho.
V tom se k nim přihnala vlčice s tělem Elisy, ale Etney hned poznal, že to nebyla jeho máma. Ta se totiž takhle nechovala. Přeměřil si vlčici přivřenýma očima a pak koukl na Shireen. Nicméně přece jen se otočil a vyrazil na sever – mlčky. Teprve až ho dohnal táta, tak promluvil. “Kdo to byl?“ věděl, že to nebyla máma, ale nevěděl, kdo v tom jejím těle byl. “Kdy už budeme mít svoje tělo?“ na moment se na něj podíval. Věděl, že táta neví o nic moc víc jak on, ale...už mu to všechno lezlo krkem. Byl frustrovaný. “Klidně půjdu s tebou, rád se podívám po Lucy, víš? Možná na ni po cestě narazím,“ vydal se po jeho boku a jeho směrem. “A ukážeš mi pak, jak se používá ta smečková magie? Ještě jsem to...nikdy nedělal,“ trochu zahanbeně sklopil uši. Styděl se, nicméně věděl, že tátovi může říct všechno. Nikomu jinému by tolik slabostí zaráz rozhodně nepřiznal. Možná jen Lucy. Ale Arcanus byl Arcanus.

// Loterie 16

// Nemo 20

“Kdybych ti měl povědět všechny přezdívky, které mi ona dala, nezastavil bych svoji tlamu minimálně ještě další půl hodinu,“ zažbrblal tiše. Prostě téma Sunflower u něj již bylo pasé. S touhle vlčicí se přátelit nebude – minimálně po tu dobu, co vlčice bude tělem i duchem vlčetem. Možná, až dospěje, zkusí to znovu.
Společně se pak bavili o dvou únoscích, kteří ublížili chudáčkovi Sionnkovi, na to Etney vůbec nereagoval. Jen zlehka přikývl, aby otec viděl, že to vnímal. Víc ho však zajímala Laura. “Unavená jo?“ zopakoval po něm zamyšleně. “Kolik vlastně už žije zim? Kolik zažila letních roků? Vůbec si to teď neuvědomuju. A proč taky nemá žádnýho vlka k sobě? Jako do páru?“ najednou mu z mysli vzešlo několik otázek, které už mozkem určitě proudily dlouho, jen nebyla vhodná příležitost je přednést. Zajímala ho odpověď, sám ji totiž neznal. Hleděl na tátu a zvědavě máchal ocasem ze strany na stranu.
Zlehka se pousmál. “Moje tělo je to nejlepší z nejlepších a nejušlechtilejších těl, jaké jsi mohl dostat. Měl by sis toho vážit,“ hravě na něj vyplázl špičku jazyka. “A být vlče je na hov*o,“ ostrých slovíček se zřejmě nebál. Jak to vyslovil, ztvrdl mu u toho i výraz ve tváři. Zřejmě si srandu nedělal. “A navíc vlče jménem Nemesis. Chci už být zase já,“ zamumlal. Kdyby alespoň byl vlče Shireen nebo třeba v těle jeho kamarádky Lilů. Né, on musí být v těle toho nejotravnějšího a nejhloupějšího vlčete ever. Hnus. Pomalu se rozešel směrem k úkrytu. Byla zima.

// Omlouvám se..

Po karanténní nástup do práce je hardcore. Moc práce, málo energie...brzy bude lépe :)

// Loterie 15

// Nemo 19

Zpětně si uvědomil, že táta před chvílí vlastně mluvil o Sunflower. Hned si vybavil tu malou drzou potvoru, kterou by nejradši rozmajzl na stromě jako otravného bžodavého komárovníka. Jenom udělat puf! A hotovo, nakrčil zlehka jeden koutek tlamy v náznaku pobaveného úsměvu. “Víš mimochodem, že ta Sun je pěkná ostuda?!“ začal se dušovat a rozohňovat. Mrskl ocasem a vypjal hruď, aby vypadal aspoň trochu větší. Když už byl takový prcek. “Je drzá a sprostá! A normálně mě pořád urážela, tak jsem jí to vracel! A to jsem za ní přišel, že budu její kamarád, když jsem se stal tím učitelem. Myslel jsem si, že ji budu učit, ale ona byla úplně hnusná! Jednu bych jí vrazil!“ napřáhl tlapičku a švihl s ní před sebou, jakoby někomu dával pěstí. “Takhle!“ rázně přikývl.
Konverzace se však pak přesunula zase zpět k Životovi. Poslouchal ho, přikyvoval a nakonec, když ho pochválil a dělil mu, že je opravdu hrdý, se pousmál. “Tak to jsi snad jediný z celé rodiny, který je na mě hrdý,“ zamumlal tiše. “Jo,“ povzdechl si a posadil se na zem. Sníh studil, ale bylo mu to asi tak nějak jedno. “Zajdu za ním s Lucy, zeptám se jí, jestli mě doprovodí,“ zlehka se pousmál. Líbilo se mu, že se před ním mohl chovat tak přirozeně...cítil se prostě sebejistě a dobře. Ne jako před ostatními. “Ale jinak si je nepamatuji,“ hlesl ohledně těch zlounů. “Ale nechápu, proč ho máma teda přijala. Jen proto, že zachránil nějaké vlče, který ani ona sama nevyprdla? Však to byla tulačka...a navíc se tak často toulá mimo smečku, že tulačkou bez tak i bude, až dospěje. A furt jen vychvaluje Awnay, jakoby snad ona byla nějaká hvězda nebes. Pfff,“ protočil očima. “Awnay si z ní udělala služku, ale ona je tak tupá, že to nepoznala,“ odfrkl si. Sunflower v minulosti odepsal sám v sobě stejně tak, jako nyní odepsal i Nemesise.
Když se řeč strhla zpět k jeho bývalému kamarádovi Yeterovi (// jono :D :D hups :D), posmutněl. Kdysi to byl první vlk, který ho přijal takového, jaký prostě byl. Klouzali se spolu z kopce a dělali spoustu kravin. A pak se Ýťa najednou vypařil a s Etnym skoro přestal komunikovat. Etneye to samozřejmě mrzelo, protože ho měl rád...a byl zmatený z toho, že si ho Yeter už vůbec nevšímá. A nakonec se tu i přestával zdržovat. “Taky jsem tu dlouho neviděl Lauru, když už jsme u toho,“ poznamenal, zatímco zastříhal oušky. Nechtěl se o Yeterovi už více bavit. Popravdě? Chyběl mu. “A jak se vlastně cítíš v mém těle? Líbí se ti?“ zazubil se.

// Loterie 14

// Nemo 18 (zjistit neznámé členy smečky - dle mého výčtu Rigel, Tesai, Lilac, Phantasia, a Calum

)

Zcela přešel ten poznatek o tom, že je to ještě vlče. Neměl už absolutně náladu jakkoliv řešit svého bratra, rozhodl se, že u něj tento bratr skončil. A skončil ještě víc jak Sionn. Dál pak poslouchal, jak se jeho táta vyjádří ohledně ranek, které spatřil na svém těle. Popravdě vůbec nevěděl, jak by na to měl zareagovat. Koukal na něj, chvíli se mračil, chvíli na něj koukal jak sova na stromě a chvíli zase čučel do země. “Mhm, to je ale pašák, ten Nemo,“ poznamenal jen tiše a nasadil pobavený úsměv. “Trošku. Nijak jsem tu magii netrénoval. Ale říkal jsem si, že by mi s ní mohla pomoct Lucy. Nebo obecně s magiemi. Cítil jsem se chvilkami nějak zvláštně, určitě mám nějaké magie, které ani neznám. Nebo bych mohl zajít za životem, aby mi o nich pověděl a seznámil mě s nimi, to by taky šlo, ne?“ rozpovídal se. Již měl normální tón hlasu, nerozčiloval ho táta, ani ty drápance na těle – rozčilovalo ho jen téma „Nemesis“.
Společně si pak začali povídat o členech smečky. Etney se v tom jaksi neorientoval a taky na mnoho členů už dávno zapomněl. “Třeba to jsou sestry, ta Phantasia s Lilů. Ale víš co? Trochu mě naštvala, normálně mi celou dobu lhala, a já přitom věřil, že je to opravdu Gee, která ztratila paměť. Vůbec se neprojevovalo to, že by se chovala nějak jinak.“ Postěžoval si. “A ten Rigel, co je vlastně zač? Jak vypadá? Ještě jsem ho tu nikdy neviděl,“ přivřel zlehka oči a zatěkal s nimi po okolí, jestli je náhodou nikdo nesleduje a neposlouchá. I když, co by tak on zmohl v tomto malém tělíčku? Podíval se na Arcanuse a tiše vzdychl. “Děkuju za upozornění, tati. A omlouvám se, naštval mě Nemesis, nechtěl jsem být hnusnej i na tebe,“ zamumlal. Mrzelo ho, když byl na otce hnusný a nějak drzý. Opravdu ho měl moc rád a chtěl s ním mít skvělý vztah. Přál si to. “A jinak Tesai je ten zrzek ne? Kdysi jsem ho tu zahlédl, nicméně už dlouho ne. No a Calum...mě štve. Dřív to byl můj kamarád, ale teď na mě úplně prdí, navíc jsem ho tu taky ani já dlouho neviděl. Ale možná se někde toulá s nějakou vlčicí, dřív se hodně bavil s tou šedobílou s tím šátečkem, ne?“ vzpomněl si.

// Loterie 13

// Nemo 17

Uslyšel za sebou otcův hlas, jak na něj volá, takže zpomalil a nechal se doběhnout. No, i když...stejně by ve svém malém tělíčku neutekl daleko. “Chová se jak totální spratek!!“ vyštěkl naštvaně, nebral si servítky. Zahleděl se otci do očí...do svých očí, pak hlavu odvrátil. “A já se přitom tentokrát snažil. Kašlu na to,“ zabreptal o poznání tišeji. Byl hodně naštvaný, nechápal, o co tomu hloupému mrňousovi šlo. Vždyť ho vůbec neznal, mluvili spolu sotva párkrát, natož aby spolu strávili nějaký čas. Tak z jakého důvodu na něj byl od začátku protivný?
Našel si nějaké pěkné místečko a tam se posadil. Měl toho všeho už plné zuby. Začal si prohlížet své tělo detailněji, nemohl si nevšimnout škrábanců. “Co se stalo?“ zeptal se. Byl absolutně bez nálady a šlo to na něm poznat. “Už chci svoje tělo zpátky, mám všeho plný zuby...A vůbec, kdo je ta Phantasia? Něco společnýho s Lilac? Co všechno za vlky jsou členové smečky? Jak se jmenujou? Jsou tu nějací další noví nebo jak?“ mluvil s otcem podrážděně, i když si byl vědom toho, že by neměl. Otec s tím totiž neměl co dočinění.

// Loterie 12

// Nemo 16

Pohled z bratra přesunul na otce. “Tělo Gee?“ zopakoval nechápavě. “Myslíš, že to byl taky někdo jiný? Připadala mi skoro jako Gee, nějak jsem to neřešil. Řekla, že ztratila paměť. Tady už vlk nemůže věřit ničemu, takže jsem to nechal být. Tak kdo to teda celou dobu byl? Ach jo, vůbec to nechápu. Kdo za tím vůbec stojí? Nikdo mi nic neřekl kromě Gee, která vlastně ani nebyla Gee, i když jsem si celou dobu myslel, že je!“ Kecl si zadkem do studeného sněhu. Začínal být zase akorát naštvaný. Copak nemohlo nic probíhat hladce? Chtěl už mít klid. Chtěl najít Lucy a přesvědčit se, že je v pořádku. “Neviděl jsi Lucy?“ zeptal se otce. Nemesise se ptát ani nemusel, protože ten ho odpálkoval už předtím, když se o Lucy pokusil něco zjistit. “Myslel jsem, že jsem ji nedávno slyšel. Její hlas. Ale pak se to vytratilo a já nevím, kde ji mám hledat,“ sklopil pohled k zemi. Přál si, aby tohle všechno už skončilo. Připadal si úplně zmatený, měl zamotanou hlavu. “Určitě se brzo vrátí, myslím, že bychom měli zůstat tady v lese. Neměli bychom se rozdělovat a někam chodit. Určitě ne nikam daleko za hranice. Vrátí se a řekne nám, co se děje,“ mluvil sebevědomě a s jakousi jistotou v hlase. O své matce a jejích schopnostech nepochyboval. Nikdy. Ani jednou za svůj život. A tak věřil, že se brzy vrátí a řekne jim, co dál.
Nemesis měl zase jedovaté připomínky, ale Etney se rozhodl, že svého bratra už nebude vůbec řešit. Neměl náladu na výlevy nějakého dospívajícího puberťáka. Shireen, ta sestra, byla vážně o něco lepší než tento podivín, který navíc absolutně neměl zájem se jakkoliv seznámit. Já zase ale nejsem hej nebo počkej! Nebudu za každým běhat jako ocas, připomněl si sám sobě. A byla to pravda. Však co, může mi to být fuk. Nějakej bratr. Mám Awnay, ta mi stačí. Tak jako vždy, přivřel zlehka oči a zastříhal ušima. Očima loupl po mladé vlčici, která tu byla s nimi. A možná mám i tuhle sestru. Ta se chovala minule přátelsky. Že by to bylo o pohlaví? Sestry jsou lepší než bratři? “Kde je vůbec ten...“ sakra, vypadlo mu jméno z hlavy. Zavřel na chvíli oči, aby si mohl vzpomenout. “Sionn. Neviděl jsem ho tu už dlouho, přitom se v lese poslední dobou pohybuju hodně,“ podíval se zpět na otce, a zatímco čekal na odpověď, prohlédl si svoje tělo, které mu nyní nenáleželo.
Nakonec se ale přece jen podíval na Nemesise v Arcově těle. Nemohl to nechat jen tak být, nenechá si přece s*át na hlavu, ne? “Ty, poslouchej, co o mně vlastně vůbec víš, že si dovoluješ něco takovýho říkat? Nezapomínej, že jsi pořád mladší a na nižším postu v této smečce! NEVÍŠ O MNĚ VŮBEC NIC!“ mluvil nejdřív klidně, avšak chladně. Konec věty však rozčíleně zavrčel. Z jeho úst a z nynějšího těla to však znělo vtipně. “Dovoluješ si být na mě odpornej - tak jako předtím, když jsem se šel ptát na Lucy, tak i teď! Ale všiml sis, ty malej smrade, že já...Já jsem tě ještě NIKDY A NIKDE (zdůraznil) neurazil ani jsem na tebe nebyl protivnej?! Snažil jsem se vycházet dobře, ale pokud chceš hnusnej vzduch, máš ho mít! Odmítám mít něco společnýho s někým, kdo se chová takhle. Chtěl jsem mít v rodině klid, ale pokud chceš mít otrávenou atmosféru, dobře, máš ji mít. Jen nezapomeň, kdo je za to tentokrát zodpovědný,“ zahleděl se mu do očí. Pak se otočil a od dvojice odešel pryč. Opravdu, tento malý skrček mu zkazil náladu. Opět. Přitom on se k Nemovi ještě nikdy nezachoval škaredě. Proč do něj musel každý jen vrtat? Měl toho plné zuby. “Začínám nesnášet všechny sourozence.“ Zamumlal si tiše, odfrkl si, vztekle máchl ocasem a vydal se někam pryč z kopce hlouběji do lesa.

Samozřejmě, Etney byl výbušný typ vlka. Volil tvrdá slova, jenže problémem bylo, že to, co řekl, tak i myslel. Často někdo řekl něco, co tak nemyslel a vypustil to z tlamy jen proto, že byl naštvaný. Ale Etney to myslel vážně. Sice ho to v kousku jeho duše mrzelo. Chtěl se pokusit, hlavně kvůli tátovi a mámě. Ale odmítal trpět jeho výlevy vůči své osobě. A takhle asi skončil vztah mezi Etneyem a jeho mladším bratrem. Zanevře na Etneye nakonec i zbytek rodiny? Čas ukáže.

// Loterie 11

// Nemo 15 (strávit se sourozencem 2 posty: 2/2)

Výrazně ho potěšilo, že ho táta poznal už z dálky, aniž by vlastně věděl, kdo v tom těle je. Pokud mu to nikdo neřekl, musel to poznat prostě díky tomu, že už Etneye dobře znal, a to mu dělalo radost. On s ním totiž určitě od začátku této změny nemluvil, takže od něj to prostě nevěděl. Podíval se na něj a párkrát přikývl. “Mě se taky daří docela dobře. A jinak jsem popravdě nikoho neviděl, jen jsem byl chvíli venku s Gee, ale ona prý ztratila paměť, takže si nic nepamatuje. Že to na ni takhle zapůsobilo...místo toho, aby se jí prohodilo tělo, ztratila paměť,“ zazubil se. Když však Nemesis udělal jen „hm“, a ještě jaksi nabručeně, táhle se zamračil. Podíval se na něj a přeměřil si ho celého očima. Proč on musel mít tak protivné sourozence?! Cítil, jak se v něm zase vzdouvá vlna vzteku a znechucení, ale musel se přece naučit to v sobě ovládat. Nemohl teď vybouchnout, chtěl napravit rodinné vztahy! Dýchej, proběhlo mu hlavou a u toho několikrát hlasitě vzdychl. Prostě ho rozčilovalo, když s ním někdo jednal takhle. Obzvlášť tehdy, když se snažil. “A ty se staráš dobře o otcovo tělo, Nemesisi?“ jeho hlas trošku ztvrdl, ale bylo v něm slyšet samozřejmě i jisté přemáhání. “Kdyby tam nebyla Gee, doteď nevím, co se děje,“ řekl polohlasem. Samozřejmě, že to mířil na Nema, jak ho tam nechal samotného a jen na něj začal být protivný. Ale nepociťoval potřebu tohle sdělovat otci, takže to nahlas neřekl. Pouze na bratra upíral svůj pohled. Prahl po svém těle, jistojistě by potom však nervy na uzdě nedržel tak lehce. Měl dojem, jakoby se s tou změnou těla jemně změnila i jeho mysl. Nebo ne? Nebo měl jen takový pocit a přitom to nebyla pravda? Možná za jeho změnou stála Lucy.

// Loterie 10

// Nemo 14 (strávit se sourozencem dva posty: 1/2)

<< jeskyně

A tak se vyploužil lehkým poklusem ve svém novém malém těle ven z jeskyně. Napadlo ho, jestli bude pak ve svém těle mít stejný pocit nasycení, jako má teď a nebo jestli ten pocit odejde, až odejde tohle tělo a vrátí se zpět do svého? Nechtělo se mu zase obstarávat potravu. K tomuto kusu přišel jako slepej k houslím, což mu plně vyhovovalo a ten kus masa tak chutnal i daleko lépe, než kdyby musel namáhat své královské tlapky a musel by to sám ulovit. Jako třeba tu rybu v řece s Gee, ta mu nechutnala tak dobře, jako tenhle žvanec.
Vyrazil od úkrytu hlouběji do lesa. Slyšel nějaké zvuky, mluvení a tak. Také pach. Zastříhal oušky a vydal se tím směrem. Byla noc, hvězdy na obloze zářily a měsíc osvětloval jak oblohu, tak i celý Asgaarský hvozd. Bylo dobře vidět po celém okolí. Etney měl rád hvězdy na obloze, líbilo se mu pozorovat je a přemýšlet o nich. Vzpomněl si, jak kdysi s Casipou sledovali společně hvězdy na obloze, když leželi na pláži u moře. Byla to krásná vzpomínka, jedna z jeho nejšťastnějších. Sice Casipa pak zmizela a ho to popravdě nijak extra neranilo, ale v tu danou chvíli, při té situaci, byl naplněn štěstím. “Hele! Táto! Táto!“ zavolal a krok zrychlil. Nebyl to samozřejmě jeho typicky Etneyovský hlas, byl to hlas jeho bratra. Nakonec se rozběhl, měl strach, aby mu otec v jeho vlastním těle neutekl. Přihnal se k nim a s úsměvem na rtech se na oba dva zubil. Ach jo, jak byl oproti nim malinký!! Znervózňovalo ho to a vytáčelo. “Uch, jak se...vám daří?“ pokusil se navázat s nimi oběma konverzaci. Etney byl jeho táta a Arcanus jeho bratr...skvělý. Proč jen on, královská všemohoucí tlapa, dostala takové tělo, co nic neumí? Oklepal se a prohlédl si svého bratra v těle otce. “Starám se o tvoje tělo dobře! Teď jsem spal a taky jedl!“ oznámil mu nadšeně a zavrtěl ocasem. Jako...držel se toho, co měl v plánu už předtím – napravovat rodinné vztahy hezky kousek po kousku.

// 387

// Loterie 9

// Nemo 13

Pomalu se mu začaly zavírat oči, až se mu zavřely úplně. Hlas v jeho mysli těžkl každou vteřinou. Opakoval si, že nesmí usnout, že má moc plánů a musí vše stihnout co nejdřív! Avšak...únava si vybrala svoji daň a Etney nakonec usnul. S plným žaludkem, se společnicí, na měkkém místě a v teple a bezpečí domova se přeci jen usínalo dobře, že?
S trhnutím celého těla se probudil. Hlasitě několikrát vzdychl. Opřel se o loket, nadzvedl horní část těla a podíval se po Gee, jestli s ním ještě pořád je tady. Byla. “Gee? Spíš?“ oslovil ji, nicméně aniž by vyčkal na odpověď, zvedl se a přicupital za ní. Zlehka do ní žduchl tlapičkou. Ale opravdu jen mírně. “Gee? Já jsem měl asi zlej sen! Úplně mi buší srdce! Zdálo se ti něco? Jak dlouho jsme asi spali? Neměli bysme vyrazit do lesa?“ zavalil ji spoustou otázek, aniž by si byl vědom toho, že je vzhůru a při smyslech. Když se vlk probere ze spánku, přece mu chvíli trvá, než si vlastně uvědomí, kde je a co se děje, ne? A on na ni začal chrlit mraky věcí, chudák Gee by určitě byla zmatená, až by se vzbudila. Etney však nechtěl, aby ji vzbudil, kdyby ještě spala. Pokud byla unavená, měla by si odpočinout, takže mluvil opravdu tichým hlasem, spíše tak šeptal. Vše to ale vychrlil jako torpédo. A tak u Gee stál a koukal na ni, čekajíc, jestli odpoví.
Když se mu však nedostávalo odpovědi a vypadalo to, že Gee ještě pořád spí, odcupital k východu z jeskyně. Nejdřív se tak koukal ven, nechtěl ji tu nechat samotnou, ale však... byla v lese, ne? Byla tady doma. A navíc ji seznámil s jeho plány ještě předtím, než společně usnuli. “Gee, půjdu na chvíli ven,“ hlesl tiše, i když si nebyl jistý, jestli to slyšela, a pak se odšoural pomalým klusem z jeskyně pryč.

>> Asgaar

// 386

// loterie 8

// Nemo 12

Zadýchaně odstoupil od masa o několik kroků vzad a pozoroval, jak mu jde Gee pomoct. Pro ni, jako pro dospělou, to vůbec nebylo těžké. Musel nad celou tou situací protočit očima. V životě by ho nenapadlo, že se bude znemožňovat tím, že bude žádat o odtažení zbytku masa nějakou vlčici. Pfff. Jaká ironie. “Jo, mají to sakra těžký,“ zamumlal naštvaně a se svěšenou hlavou u země, přičemž by ji mimochodem nejradši vrazil až pod zem, šel zpět ke svému místečku. A pak, když si Gee kus urvala, chtěl si také urvat. Ale ona ten kus zase položila zpět a celé to přisunula k němu, byl překvapený. Tohle zatím ještě nikdo nikdy neudělal. Kouknul nejdříve na maso, pak na ni, pak na maso a pak zase na ni. Možná je to maso zkažený a nechutnalo jí, tak mi ho odsunula, že jako ho mám ochutnat jako první, abych byl já ten, komu je špatně a ne ona! napadlo ho, proto si k masu nejdřív pořádně přičichnul. Nic však necítil. Maso sice nebylo nic extra a on by si jindy tady takový okoralý zbytek taky nedal, to bylo nad jeho královské zásady, nicméně teď byla prostě úplně jiná situace. Neměl jinou možnost. “Co to děláš?“ zeptal se jí po několika chvilkách ticha. Tlapkou maso odsunul doprostřed mezi ně. Trošku u toho zahekal, na jeho malou – ne tak Etneyovsky svalnatou tlapku, to byl výkon! “Půl na půl. Já si vezmu tuto část a ty tuto,“ ukázal tlapkou nejdřív na jednu část, která byla blíž k němu a pak na druhou, která byla zase blíž k ní. Když mluvil o rozdělení se, myslel to vážně. Fifty fifty! Dřív by si možná nechal rovnou celou porci pro sebe, ale na takové chamtivé cosi už byl až příliš starý. Buď...a nebo se rozhodl prostě v tuto chvíli zachovat jako gentleman a tak jí "věnoval" půlku ze "svého" masa. Pustil se bez dalšího otálení do žrádla.
Po najedení se chvíli vyvalil pupek. Rozhodl se, že bude nějakou dobu odpočívat. Sice to nebyla nejchutnější svačinka, ale opravdu už delší dobu nejedl pořádné jídlo, tohle mu bodlo. “Tak co, najedená?“ zeptal se, nicméně stále ležel na boku hlavou od ní, nekoukal na ni. Nekoukal vlastně nikam, měl zavřené oči. “Kdy chceš vyrazit?“ jeho hlas výrazně ztěžknul. Nesmíš usnout, nesmíš usnout, máš spoustu práce a spoustu plánů...neusínej! káral sám sebe.

// 385

// Loterie 7

// Nemo 11

Poté, co mu vše tak hezky odkývala a přednesla mu svoji odpověď, se oblízl a jemně pokýval hlavou. “Hmm,“ začal se rozhlížet po jeskyni. Měl pocit, že ho v nose lechtá stále dokolečka nějaká vůně. Ne sice nijak zvlášť silná, ale tím, že měl hlad, cítil všechno daleko intenzivněji jako kdy jindy. Kručící žaludek si holt vybíral svoji daň v podobě silného zjemnění čichu. Asi aby ho všechno, co cítí a co mu voní, mučilo a on měl velkou a ještě větší motivaci něco ulovit. A tak se zvedl a rozhodl se jeskyni projít. Zatímco tu zkoumavě bloudil od stěny ke stěně, odpověděl Gee: “klidně můžeme Lucy najít spolu. Však jste velké kamarádky, ne? Nebude jí to vadit. A navíc spíš uvěří vysvětlení dvou vlků než jednoho. Nemám svoje tělo, a ač vsázím na to, že mě má milující nejlepší a nejhodnější a nejkrásnější a nejúžasnější partnerka pozná v jakémkoliv těle, jistota je jistota.“ otočil na ni hlavu, zazubil se a pak přilepil čenich k zemi, jakoby stopoval. “Takže, tady určitě bude něco k jídlu!“ nepřestával rejdit čenichem po zemi. Obešel všechna zákoutí jeskyně, čichal ke zdem a hrát si na velkého Sherlocka. A pak! “Jé, Gee! Tady!“ vyštěkl tak nahlas, až mu poskočilo celé to malé vlčecí tělíčko nad zem. Jeho hlas se roznesl po celé jeskyni.
Radost z nalezeného kusu masa byla obrovská. Sliny se mu začaly hromadit v tlamě a ocásek se vrtěl jako splašený. Porce masa sice nebyla největší a také nejvoňavější – byla upřímně spíše okoralejší, zmrzlejší a hlavně studená, ale jemu to asi úplně tak nevadilo. Kdyby neměl takový hlad, jistojistě by nad tím ohrnul ten svůj královský šňupák, ale teď prostě ne. Zakousl se do masa, opřel se do tlapek a s úmyslem odtáhnout ten zbytek vysoké blíž k jejich místečku, kde leželi, táhl. Ale moc to nešlo. Utáhl to sotva několik desítek centimetrů, až se nakonec ohlédl se na Gee a naznačil jí, aby mu šla pomoct. “Tohle tělo je tak slabý a k ničemu, nic neutáhnu!!“ začertil se. Zamračeně pohled stočil zpět k masu. Už chtěl svoje tělo. Svoji sílu a energii. “Tohle tělo je fakt k ničemu, nechci bejt takovej malej neschopa, chci už prostě zpátky svoje tělo!“ zakroutil s hlasitým vzdechem hlavou a poodstoupil od masa, aby ho Gee mohla odtáhnout. On se zatím vrátil na svoje vyležené místečko v mechu. A pak sledoval zezadu vlčici a doufal, že to dotáhne co nejrychleji, protože se mu už sliny hromadily v tlamě takovou rychlostí, že je skoro nestíhal polykat. “A musíme si to rozdělit,“ nezapomněl upozornit na daný fakt, že tu jsou dva a maso není největší. Byl to jakýsi zbytek od lovu. Ale zapomněl na to, že on má malé tělo a bude mu stačit jen trocha..