Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Schvaluji!

myslím, že je to skvělé zpestření hry, moc se mi to líbí - je to promyšlené :) a hodně se mi líbí, že je možnost získávat % nad vrozené vl. účastí v akcích atd.

Navíc se mi líbí, že se konečně projeví i důležitost právě těch vrozených vlastností, které si rozdělujeme u registrace...já třeba mám Etneye jako neobratného siláka, co neumí lovit....a takto to skvěle vynikne :)

Za mě tedy super a já se moc těším na případnou změnu!

<< Východní hvozd

Vlastně víte co? Když běžel spolu se Sunstorm k paloučku, uvědomil si, že společnost této vlčice je mu vlastně sympatická. Vlčice nebyla zkažená. Nebyla ani proradná a zlá jako většina vlků, které již potkal. Neměla na něj blbé řeči a neurážela ho, a toho si on cenil. Při běhu se zlehka pousmál, Sunstorm byla prostě nevinná. Byla sice mladá a jistojistě velmi naivní, ale to z ní vlastně dělalo tak trochu kouzelnou vlčici, ne? Očividně si nedělala žádné velké starosti, užívala si života, vypadala, jakoby neměla žádná velká trápení.
“Ugh!“ vypadlo z něj, když se zastavil o její drobné tělo mladé vlčice. Vrazil do ní, div ji skoro nepovalil. Přemýšlel nad svými věcmi a přestal dávat pozor. Zasmál se a ustoupil o krok vzad. “Omlouvám se, zapomněl jsem...koukat.“ Trošku se ve větě zasekl, protože si až opožděně uvědomil, že se vlčici....cože? Omlouvá? To on ve zvyku neměl. V čem byla Sunstorm, kterou znal sotva pár chvilek jiná jak ostatní? Nikomu cizímu se neomlouval, nedával najevo své slabé stránky. Jen u rodiny a u své Lucy. Možná, že mu Sunstorm prostě byla sympatická a nevědomky u něj vytvářela jakousi studnu důvěry?
Líbilo se mu, jak se mu snaží precizně pomoci s lovem, to dlouhou dobu nikdo neudělal. Pozoroval ji, občas sjel pohledem na její zadek a ocas, pak zase vyjel pohledem mezi uši. Jindy se opravdu chvilkama věnoval tomu, co říkala, ale lov ho prostě nikdy nebavil. Bylo mu to víceméně jedno. Pokyvoval však hlavou, hlavně tehdy, když na něj přímo mluvila. Rozhodl se, že se u Sunstorm bude chovat normálně a přirozeně, nebude ze sebe dělat hrdinu a nebude tu rozhazovat svým velkým egem, kterého měl samozřejmě dostatek. Co to asi udělá? máchl ocasem a zastříhal oušky, když jej vyzvala k lovu větve. Její tělesný kontakt jaksi nezavnímal – nesoustředil se na něj. Navíc už nebyl mladý puberťák, doteky ho zase tak nerozhodily. Překvapeně zamrkal a povytáhl obočí. “Já to mám zkusit?“ zažbrblal. “No...dobře. Jo, proč ne, že...hehe. Lovit větev. Gamma Asgaaru se bude učit lovit větev,“ začal si mrmlat pod vousy a přiblížil se k větvi. Přikrčil se. Tohle pro něj byla sakra nepohodlná pozice. “Bolí z toho nohyyy!!“ zakvičel jako malé dítě a celý se u toho protivně ošil. Ohlédl se na ni. “Jsem na to moc velkej a nemotornej, Sunny!“ rozhodl se však, že to zkusí a nevzdá to. Pokračoval tedy v plížení se, a zatímco v hlavě bědoval, jak ho bolí nohy a klouby, ocitl se malý kus od větve, kdy bylo vhodné, dle instrukcí jeho nové poddané, skočit. A tak skočil. Jeho skok byl těžkopádný a o dost pomalejší oproti mladé Sunstorm, nicméně také silnější. Byl energický a šlo z něj poznat, že má prostě sílu. A větev chňapl. Jenže měl tak silný skus, že větev přehryzl. Doskočil na zem a spolu s ním dopadly vedle něj i dvě části větve. Očima koukl nejdříve po jedné, poté po druhé části a pak koukl na Sunny. “Hehe, dobrý, ne?“ zakřenil se.

Hnědoprdkouna vzadu už raději nevnímal. Neměla zapotřebí se jím zabývat, však to byla jen trapná gamma. Ty seš taky gamma! prohlédl si Sunstorm celou od ucha k uchu a lehce se pousmál. Bavilo ho, jak byla tahle slečna taková naivní a jednoduchá, poznal to z ní hned. Ale neviděl na tom nic špatného, byla prostě jen mladá. Očividně. “Ty mě naučíš lovit?“ zopakoval překvapeně a zavrtěl na ni ocasem. Kdo ví, co bylo upřímné jednání a co byla přetvářka či hra. “No dobře, ale je tu možnost, že vyplaším svým chlapským během všechny zajíce v okolí,“ zahihňal se. Na té vlčici pořád viděl jakousi nejistotu, líbilo se mu to. Očividně se mu chtěla zalíbit, prostě ho to hrozně bavilo. “Pěkné velké, hmmm,“ uznale pokýval hlavou, jakože to slovní spojení, které řekla, je skvělé a že má pravdu. Nicméně když se nad tím tak zamyslel, upřímně pochyboval, že někde v takové zimě najdou jen tak poletovat zajíce na loukách. Nahlas však nic neřekl. “Dobře, má poddaná,“ lišácky si oblízl tlamu. Tahle hra byla skvělá. A Sunstorm ho očividně opravdu žrala. Uctívala ho. Dokonce se mu poklonila. “Tak pojďme, dámy. Můžeš mě vést, má milá Sunstorm, ty má malá křehká krasotinko,“ zatnul zuby k sobě. Takto by měl říkat pouze Lucy. Ale když to bylo ze srandy, nevadilo to, ne?

>> za Sunstorm

V dálce ještě zaslechl hlas Gee, která protestovala ohledně jeho chování ke Castorovi, musel se tomu pouze pousmát, protože cokoliv vyšlo z úst té krásné květinky Gee, bylo roztomilé. Spíše ho ale překvapilo, že takový hnědý prdeláč je gamma stejně tak, jako je on. Prostě že co? Já jsem snad lepší než hnědoprdeláč ne? Jak může být gamma stejně jako já? Zlehka se zamračil.
Vlčice před ním se rozmluvila, ale velmi se u svých vět zakoktávala. Povytáhl obočí. Tipoval, že asi byla velmi mladá, protože její reakce byla úsměvná, takže se zasmál. Hlas měl hlubší a takový sexy, smál se upřímně a od srdce. Prostě ho to pobavilo. Jsem krásnej, já vím, přivřel zlehka oči a zastříhal oušky. Když si to vzal kolem a kolem, vlčice před ním také nebyla špatná. Měla pěknou barvu kožichu, ta rezavá v té bílé se mu moc líbila. “Takže s lovem, jo?“ zazubil se, a zatímco se ohlédl na Gee a Castora, co dělají, přemýšlel. Říkal si, že půjde asi na lov s nimi, nicméně tahle vlčice ho bavila. “Takové fešandy, že potřebují pomoc u lovu? Vypadáte jako lovecké profesionálky, dámy,“ mrkl na ně okem, ale hlavně na tu zakoktanou. No co, rozhodl se, že si s nimi krapet pohraje. Lehký flirt zakázaný nebyl, ne? “Popravdě já spíš veškerou zvěř svým dupáním vyplaším, než abych ji ulovil.“ Rozhodl se, že už nic ohledně sebe nebude nikdy zatajovat. Už se nebude stydět, že neumí dost dobře lovit. Prostě už ne, už toho bylo dost. On si sám sebe váží, a jestli si ho nebude vážit někdo jiný, tak se s tím Etney bude muset smířit...né kecy, prostě ten dotyčný když tak dostane přes držku. “Jsem moc svalnatý a velký, jak sis určitě už sama všimla,“ otočil se k ní bokem a natáhl svoji zadní tlapku, aby jí mohl ukázat své svaly. Popravdě tak mimo tuků a zimní srsti nebylo nic moc vidět, maximálně tak pod mikroskopem. Ale princ věděl, že má sílu, a tím pádem si připadal, že má i svaly. “Takže se na lov zas tak nehodím, ale jestli mě chcete k lovu i tak, bude mi potěšením,“ doprovodil svoji řeč frajerským úsměvem.

// slíbila jsem reakce Sunstorm :)

<< Kaskády

Povytáhl obočí a pobaveně se uchechtl. “Pamatuji, ale zřejmě pozbýváš důležitosti, takže jdeš mimo mě,“ zazubil se. “Prostě takovej budoucí vládce, jako jsem já, si musí pamatovat velkou spoustu věcí. O tom určitě ty nemáš ani páru, takže tak. No a tím, že nejsi důležitý, jsi mi prostě nějak vypadl, no. Nebreč, určitě budeš důležitej pro někoho jinýho. Musíš se smířit s tím, že můj zájem jsi nezískal.“ pohlédl na Gee. Byla pořád stejně krásná jako tehdy, co ji viděl. Bylo to už dlouho. “Kdežto Gee, taková zářící hvězda na noční obloze, tu si musí zapamatovat snad každý,“ pousmál se a laškovně na ni udělal maličké pukrle, i když takové dělají spíše vlčice před vlky. Ale každý ví, že Etney je speciál.
Když ucítil cizí pach, zastříhal oušky a porozhlédl se okolo sebe. V dálce pak zahlédl dvě vlčice. Jednu světlu a druhou tmavou. Lišácky mu zablesklo v očích, vydal se rovnou za nimi. “Pohlídej Gee, hnědej nepotřebnej zadku, aby se jí nic nestalo. Já ochráním nás všechny!“ pohodil frajersky hlavou a vydal se naproti oběma vlčicím. Pobaveně se usmíval. Prostě dělat taková divadýlka, to bylo něco pro něj. Uměl se chovat normálně, ale proč by teď měl? Záleželo mu jen na tom, aby donesl Lucy něco dobrého k snědku. Vypadala chuděrka tak pohuble...“Hej! Stát!“ vykřikl rázně a herecky natáhl tlapu před sebe, aby jim dal najevo, že dál nesmí. Tlapka byla jako značka „stop“. “Přišli jste do lesa krále Etneye, co si přejete, krásné dámy?“ mrkl na sněhově bílou Sunstorm a poté i na hnědou vlčku. Ale ta bílá, ta mu připadala roztomilá. Líbila se mu ta její rezavá barva. Takové zbarvení už dlouho na nikom neviděl. “Mohu vám nějak pomoct? Zvládnu všechno!“ pohodil na ně očima.

NÁKUP
800 oblázků = 100 lístků
50 křišťálů = 25 lístků
200 mušlí = 20 lístků
100 kamínků = 10 lístků
100 květin = 10 lístků

DOHROMADY ZA NÁKUP: 165 lístků

CELKEM by měl Etney podle mých zápisků mít za posty (19), nákup (165) i dárečky (3) 187 lístků?

Dobrý den všem :)

i já bych se ráda ucházela o ČTVRTÝ (ano, čtvrtý) charakter.

Jak jistě víte, Haruhi už dlouhou dobu jako herní char nepočítám. Byla jsem pouze zbabělá a měla jsem strach ji smazat, ovšem nakonec jsem se odhodlala (přispěl tomu i fakt, že byla zbudována kat. "veteráni", takže Har nezmizí ze světa úplně a bude k dispozici alespoň k nahlédnutí) a Haruhi je nyní na smrtelné posteli. Čekám už dlouhou dobu jen na různé hráče, které u jejího pokojného odchodu chci. Doufám, že se to uskuteční v rámci tohoto týdne.

Za ostatní tři vlky mě hra opravdu baví a myslím, že za ně píši pravidelně a aktivně, když teda zrovna herně na někoho, koho by můj vlk jen tak neopustil, nečekám. Samozřejmě se nemohu řadit do kategorie fretky, nicméně ani do kategorie umrlců.

Ráda bych si slot ponechala ke hře za případné vlčátko z Galli (protože vím, že budu aktivní i nadále a tak nenastane to, že vlče bude měsíc mít hráče a pak upadne v zapomnění a rodiče budou nešťastní. Nakonec Etneye jsem si brala jako odrostlého a Mari jako úplně vlče a za oba stále hraji), popřípadě bych vdechla život nějakému sourozenci již hrajících vlků, nového vlka mimo Gall v plánu pravděpodobně nemám, pokud se s někým vyloženě nedomluvím na spolupráci.

Nevím, co dalšího bych napsala. Asi tu nemusím nic obhajovat a nějak to prodlužovat :-) Takže jen budu doufat a zároveň tímto děkuji za uvážení mé žádosti

<< Asgaar (přes Midiam)

Co já jako vůbec budu sám lovit? to uvědomění si, že lovit fakt neumí, vždy znovu a znovu drtilo jeho nervy a srdce. Tělo nyní zalila vlna vzteku. Kladl si otázku, proč zrovna on se narodil jako lovecký nýmand? Bez jakýchkoliv přirozených pudů pro lov? Celý je to na ho*no. Lucy nekomunikuje, stojí tam jak trubka a blbě čumí. Otec mi slíbil pomoc a přitom někde zas zevlí. Bratři jsou k ničemu a Awnay je kdo ví kde.
Zatímco litoval sám sebe a rozčiloval se na ostatní, uvědomil si, že se ve vzduchu vznáší známý pach. Pozastavil si, aby mohl pach lépe zavětřit. Gee! zaťapkal na místě a pak vyrazil tím směrem, o kterém měl pocit, že jím Gee šla. Cítil zde ještě nějaký pach, ale nevybavoval si, k jakému vlkovi by ho měl ve své hlavě připojit. Když nebudu lovit sám, půjde to líp. Jen…musím dělat, že všechno umím a vím. Dokud mě to otec všechno nenaučí, musím to jen předvádět, abych se neztrapnil, že to neumím. Ale stejně je to chyba rodičů, však kdy naposledy mě byla matka dobrovolně učit? Žiju už tolik zim, a nepamatuju si, kdy naposledy přišla a řekla „táák, Etníčkuu, synáčku můj, ty moje budoucí Alfo, ty jeden svalovče, půjdem trénovat společně lov, abys mohl dělat dojem na všechny kolem sebe!“ Tse, nikdy…a taťka jde, ale jen tehdy, když mu řeknu. To mě teda zajímá, kde se naučila lovit Awnay. Asi když se toulala…
A tak dál pospíchal za černou sexy-mexy vlčicí, kterou díky pachu identifikoval, a zároveň za někým, koho nezná. Nebo zná, ale možná jen od pohledu. Zřejmě to je jen nějakej nepotřebnej nekňuba a není hoden toho, aby si ho můj svatej mozek zapamatoval. Pach Gee sílil. Zanedlouho Etney, jeho královská výsost, zahlédl na bílém sněhu černý kožich a hnědý zadek...vydal se tedy poklusem k nim. "Gee a hnědej zadku!" už byl chudáček z té dlouhé cesty celý zadýchaný.

>> za Gee

Lucy vypadala chuděrka opravdu hladově. Oči měla jakési vyhaslé, tělo bylo jako bez duše. Jen koukala a nic neříkala. Etney na ni ještě chvíli zvědavě hleděl s lehce povytaženým obočím a doufal, že mu něco řekne. Cokoliv. Když se ale odpovědi přece jen nedočkal, rozhodl se, že jí tedy alespoň něco uloví. “Lucy, počkej tady, donesu jídlo,“ usmál se a se zavrtěním ocásku se dal do běhu. Nevěděl sice, kam by měl své kroky navést a ani nevěděl, zda v této zimě vůbec něco ulovit půjde. No, koneckonců, když se nad tím zamyslel, nakonec i jemu by se šiklo pořádné jídlo. Napadlo ho, jestli třeba ještě něco není v jeskyni, proto svůj krok pozastavil a natočil se směrem k úkrytu, že to očíhne. Mohl by to pak totiž donést k Lucy a společně by se najedli. Tuto možnost ale brzy vyloučil a raději se rozešel dál. Když tam byl s Phantasií alias Gee, dožrali spolu poslední kus. Nebylo to zase tak dlouho a nebyl si vědom, že by mezitím kdokoliv něco do smečky přitáhl. Kdo tu vůbec má lovit? Lucy je slabá, ta lovit teď nemůže. Kdo dál je lovec? Vůbec neplní svoje povinnosti! Pak já, královská tlapa, to musím dělat za ně!! zamračil se. Vzpomněl si sice na to, co říkal otec o tom, že když nebude taky něco dělat, nebudou ho vlci kolem respektovat, ale nijak mu to v jeho naštvání nepomohlo. Jediné, co si uvědomil, byl fakt, že vůbec nezná vlky spolusmečkovníky a absolutně nemá páru o tom, který z nich zastává jakou funkci.

>> Kaskády (přes Midiam)

Měl radost, že Lucy konečně objevil. Vrtěl ocasem na otce, jakoby byl malé vlče, a pokyvoval hlavou, když mluvil o Elise, Sionnovi a o tom, že půjde za nimi. “Jojo, půjde za Lucy,“ odvětil jen, a aniž by se dál jakkoliv zdržoval, otočil se na tlapce a vyrazil.
Během cesty si uvědomil, že ho překvapuje, jak moc bezkonfliktní poslední dobou je. Úplně se změnil, že by to bylo skrz věk? Nebo skrz Lucy? Co se to s ním dělo? Se zrakem upřeným na zasněženou zem kráčel lesem směrem, kterým byla jeho partnerka. Hm, partnerka. To slovo znělo pro Etneye tak úžasně, až tomu sám nemohl uvěřit. Pousmál se, Lucy byla prostě úžasná. Vzpomněl si na moment, jak ji viděl osvícenou měsícem, když šel z toho velkého kopce od Života. Lucy tam na něj čekala a on se jí pak vyznal. Uculoval se teď jako malý pubertální chlapec.
V dálce ji pak uviděl. Ten její úžasný kožich. Elegantní, i když nyní trošku vyzáblejší tělo. Seděla tam a hleděla před sebe. “Lucy!“ štěkl nahlas a rozběhl se. Bylo to, jakoby se valil tank. Dupal a rozhazoval sníh kolem sebe, ale bylo na něm poznat, že má radost. V jeho očích zářil život. Byl šťastný. “Lucy! Konečně jsem tě našel!“ vyhrkl, když prudce zabrzdil o její drobné tělo. Zabořil hlavu do její zasněžené ledové srsti a začal se k ní lísat. “Ooo Lucy, ani nevíš, co jsem všechno zažil! Musím ti to všechno říct!“ zahalekal a divoce pohodil hlavou. Odstoupil od ní a chvíli mlčky hleděl zaujatě do jejích očí. “Moc jsi mi chyběla, myslel jsem na tebe,“ pípl, pousmál se a zvedl k ní tlapku. Položil ji něžně a opatrně na její plec a pohladil ji. “Není ti zima? Jak dlouho tu jsi? Neměla by ses jít schovat do jeskyně? Já ti...Něco ti ulovím,“ choval se...velmi nezvykle na prince Etneye Asgaarského. Co se to v něm zlomilo?

Lístky za posty
od začátku loterie jsem napsala 20 postů, proto prosím o 20 lístečků. Děkuji :-)

// Loterie 20

Zatímco Gee, teda teď už Phantasia, dostávala od otce poučnou lekci v podobě spršky slov o tom, že nesmí lhát, Etney oba dva pozoroval. Prohlížel si je. Kožich Phantasie se mu moc nelíbil, přišel mu takový nijaký. Jako kdyby byl vybledlý od slunce, nebo tak něco. Shlédl na své tlapy a tiše zamlaskal. Jeho byly tak krásně zbarvené – syté a výrazné. Ty její? Pfff, no nic moc. Dokonce i tvarově byly ty jeho hezčí. V těle Gee jsi vypadala o dost líp, užvaněná mrško, zlehka se na ni pousmál, když na něj na chvíli zabloudila pohledem. Dokonce i čumíš vyblitě, tiše si povzdechl. Jak ho mohla taková trumberka převést?
Chtěl se rozloučit a jít hledat svoji jedinečnou a úžasnou partnerku, ovšem jeho otec mu tento plán momentálně překazil. Alespoň bylo ale to, čím to překazil, zajímavé. Zvědavě se rozešel za ním a s očekáváním ho sledoval. “Požádat? Skály? Vždyť nemaj uši,“ zachichotal se a potutelně se celý ošil. Když ale řekl nahlas jméno jeho bratra, zastříhal ušima a nakrčil čenich. Tohle zrovna vědět nepotřeboval. Lucy... Dvěma skoky se přiblížil ke skále a zahleděl se na ni. Zvedl tlapku a jemně se skály dotkl. Nikdy neměl potřebu skály jakkoliv blíže zkoumat či pozorovat, byly to prostě skály. Obyčejné a nudné. “Zajímavé,“ hlesl tiše s očima přilepenýma na tom studeném kameni. Měl dojem, jakoby cítil, že v těch skalách něco proudí. Nejspíš to byl nesmysl, ale když na nich měl tu položenou tlapku, jakoby v nich něco kolovalo...Tlapku položil zpět na zem a podíval se na otce. “A jak je mám požádat? Nechápu to,“ zahuhlal tiše. Nepřál si, aby tohle blitka, jež stála opodál, slyšela. Nepotřeboval se ztrapňovat. Pak se však vrátil ke skále a zavřel oči. Hlasitě se nadechl a začal se soustředit. Myslel na Lucy...celou dobu, co stál u skály, myslel na svoji jedinou. Na tu výjimečnou vlčici, která mu ovládla mysl a vyrvala srdce z hrudi. Už dávno nepatřilo jemu, bylo to její srdce...Propadl jí. Úplně celý. Byl zamilovaný až po uši. Lucy mu připadala jako dokonalá bytost z jiného světa. Přenádherná, úžasná, inteligentní, křehká a přitom bojovná šelma. Jedním slovem dokonalá. A pak, jakoby se něco přebliklo v jeho mozku, se mu Lucy zjevila. Nechával zavřené oči, chtěl vidět víc! Svět kolem Lucy se točil a různě se oddaloval a přibližoval. Snažil se přesně přijít na to, kde se nachází. A když to konečně pochopil, oči otevřel a tak se spojení přerušilo. “Oo bože!“ vypadlo z něho. Cítil se...zvláštně. Byl šokovaný, překvapený. “To byla síla! Viděl jsem Lucy ze shora jako bych byl ptákem, který krouží nad ní! A vím přesně, kde se nachází!!“ vyhrkl na otce a začal vrtět ocasem. Nadšeně na něj zíral, občas očima přeblikl na Phantasii, ale spíše se věnoval otci. Blitka byla vedlejší.

// Loterie 19

Bylo úžasné být zase zpět ve svém těle. Sice měl dojem, že se mu nějak hůř dýchá, ale připisoval to tomu mrazu, který je už dlouhou dobu zužoval. Určitě mi zamrzly plíce, měl bych se jít ohřát. Jako bezplicňák bych se Lucy asi moc nelíbil, zlehka se na otce pousmál a pokýval hlavou. Konečně to byli zase oni.
Phantasia se teď ukázala jako opravdová cizí vlčice, když tělo Gee bylo navráceno pravé majitelce. Mlčky si ji prohlédl a následně tiše vzdychl. Poznal na ní, že je mladá. Stejně mladá jako Lilac. A nakonec se mu to opravdu potvrdilo, že jsou to sestry a že obě dvě odešly do světa „za lepším životem“. Posadil se na zadek, na ty své úžasně měkké královsky vznešené půlečky, a zlehka se zavrtěl. Zazubil se na otce, byl prostě šťastný, že má konečně zpět své tělo. Měl v plánu se teda chvíli ohřát a odpočinout si v tom úkrytu, aby si zase na své tělo přivykl, ale věděl, že brzy bude muset jít hledat Lucy. Dlouho ji neviděl, ona se vůbec neozývala a nehledala ho, měl dojem, jakoby se snad vypařila. Jako tehdy Casipa. Zlehka se zamračil, ale to už se mu začala Phantasia omlouvat. Byl překvapený, bylo to totiž snad poprvé v jeho životě, kdy se mu někdo takhle upřímně – alespoň to znělo dost upřímně – omluvil. Snažil se udržet svoji chladnou vyrovnanou tvář, ale nakonec mu to uteklo a zlehka pozvedl koutky v náznaku úsměvu. Lilac i její sestra v sobě zřejmě měly něco, co vždy způsobilo, že Etney celý roztál. Nechápal to, ale bylo to tak. “V pořádku,“ hlesl nakonec.
Pak se zvedl ze země a začal se oklepávat. Z těch rychlých pohybů se mu však zatočila hlava, takže udělal pár kroků v bok směrem k otci. “Jejda,“ zasmál se. “Motá se mi hlava,“ podíval se nejdříve na tátu a pak na Phantasii s výrazným otazníkem v očích, jestli i jim je nějak divně po té změně?

// Loterie 18

Během toho, co jeho táta značkoval hranice a obcházel celé území smečky, uvědomil si, že nad tím vlastně nikdy nijak zvlášť nepřemýšlel. Prohlížel si ho, jak obchcává každý pátý strom, keřík či holé místo na zemi, jak se otírá o pařezy a zanechává všem výstražný pokyn „zde alfuje Arčí“. Takže alfování vlastně nebyla někdy až taková výhra, co? “Proč to vlastně neudělá někdo jiný? Máš pod sebou přece vlky, kteří udělají to, co jim poručíš,“ pronesl tiše. Takhle si to on prostě představoval. A když se pak podíval na vlčici, která se mu omluvila, zastříhal oušky. Nejdříve ji ignoroval, ovšem ta omluva ho trošku obměkčila. Říkal si ale, za co se vlastně omlouvala? Jak to měl pochopit? Omlouvala se za to, že mu lhala o tom, kdo je a nebo za to, že usnula v té jeskyni a nechala ho samotného?
Oblohou projel jakýsi světelný záblesk zrovna ve chvíli, kdy jeho otec mluvil o tom, že jakožto gamma by se měl naučit ovládat své magie. Zavřel krátce oči, začala ho totiž z ničeho nic bolet hlava a pískalo mu v uších. Trvalo to však jen chvíli, pak, jakoby se to vše vypařilo, a když shlédl seshora na své tlapky, uvědomil si, že jsou takové, jaké byly dřív. Vykulil oči, srdíčko se mu rozbušilo a dech se zrychlil. “Podívej, podívej,“ zašeptal a očima zatěkal z otce na svoje tlapy a zase zpět. Táta už byl taky zase táta. “Mám svoje tělo?! Tak mám?!“ dožadoval se naléhavě odpovědi. “Jak vypadám?“ zatočil se dokolečka kolem sebe. Snažil se vidět na svůj zadek, ale moc mu to nešlo, byl na to až příliš neohrabaný. “Ty jsi táta! Jsem já zase Etney? Mám zase svůj luxusní kožich?!“ začal na otce pohazovat hlavou, přičemž k němu udělal několik krůčků. Byl celý rozžhavený a natěšený na jeho odpověď.

// Loterie 17

// Nemo 21

Vyprávění o Lauře poslouchal s úsměvem na rtech. Totiž Laura byla vlčice, ke které nikdy nepociťoval byť jen kousek záště. Byla to vlčice, jež roznášela všude dobrou náladu. Slunce a energie Asgaarského lesa. “Naxthera si opravdu už moc nepamatuji, asi jsem mu nevěnoval moc pozornosti a nebo jsem byl ještě malý,“ zkonstatoval tiše. “Ale Lauřiny děcka by byly super, že? Určitě bych je taky naučil foukat bubliny do vody, jako jsem to naučil Lilů. A nebo hrabat díry. A taky stavět domečky pro vlčí skřítečky, kteří žijou v lese,“ zlehka se zazubil. Učit vlčata blbinky, to by mu šlo, ale učit je důležité věci, to ho ani nehlo. No, co by je taky tak mohl učit? Vždyť sám moc zkušeností a dobrých věcí neuměl. Ani lovit ne. “A až budu zase ve svém těle, půjdeme spolu teda lovit? Mohl bych... Mohl bych zkusit použít tu magii,“ napadlo ho.
V tom se k nim přihnala vlčice s tělem Elisy, ale Etney hned poznal, že to nebyla jeho máma. Ta se totiž takhle nechovala. Přeměřil si vlčici přivřenýma očima a pak koukl na Shireen. Nicméně přece jen se otočil a vyrazil na sever – mlčky. Teprve až ho dohnal táta, tak promluvil. “Kdo to byl?“ věděl, že to nebyla máma, ale nevěděl, kdo v tom jejím těle byl. “Kdy už budeme mít svoje tělo?“ na moment se na něj podíval. Věděl, že táta neví o nic moc víc jak on, ale...už mu to všechno lezlo krkem. Byl frustrovaný. “Klidně půjdu s tebou, rád se podívám po Lucy, víš? Možná na ni po cestě narazím,“ vydal se po jeho boku a jeho směrem. “A ukážeš mi pak, jak se používá ta smečková magie? Ještě jsem to...nikdy nedělal,“ trochu zahanbeně sklopil uši. Styděl se, nicméně věděl, že tátovi může říct všechno. Nikomu jinému by tolik slabostí zaráz rozhodně nepřiznal. Možná jen Lucy. Ale Arcanus byl Arcanus.