Gallirea - Příspěvky uživatele

<< Vřesový palouk (přes Kaskády)

Překvapeně se ohlédl přes rameno na mladou vlčici. “Před mojí matkou?“ skočil jí do řeči, aby mohl zopakovat to, co právě řekla. “Oh, aha. No a jakto? Chovala ses k ní neslušně? Má matka je velice…rázná vlčice,“ na chvíli svoji řeč přerušil, neboť hledal vhodná slova. Jak nejlépe popsat Elisu, to byl opravdu oříšek. Věděl, že nebyla zlá, byla ovšem agresivní. Byla také velmi přímá a, jak již řekl, rázná. Ovšem když chtěla, uměla projevit i city a zvládla se k vlkům chovat hezky. Byla to zapeklitá osobnost. “Popravdě,“ z ničeho nic se rozhodl, že se Sunstorm svěří se svými rodinnými problémy. Byl to malej kecálek a nedokázal skoro nic udržet v tajnosti. “Já nemám se svojí matkou úplně ten nejlepší vztah,“ zpomalil krok, aby ho mohla dojít. Poté pokračoval přímo po jejím boku. “Nevím proč, ale ke mně a mé sestře se nikdy nechovala dobře. Jednu dobu jsem si myslel, že nás nemá vůbec ráda a nesnášel jsem ji za to. Časem se ukázalo, že tomu tak není. Teda, přesněji řečeno, já se tomu snažím aspoň takto věřit. Nechci mít se svojí rodinou zbytečné rozepře, žil jsem v nich totiž ještě donedávna. A přestalo mě to bavit. Víš, už chci mít prostě klid. Když přijdu domů, nechci se hádat a koukat na otrávené xichty ostatních. Nechci se cítit špatně a nechtěně, jak jsem se dřív v mnoha chvilkách cítil.“
Sunstorm fungovala jako jeho vrba. Tichá naslouchající vrba. Podíval se na ni a tiše si povzdechl. Tohle trápení se ho drželo už nějakou dobu a nemohl se jej zbavit. “Tvoje matka tě měla ráda?“ ze srdce doufal, že ho Elisa ráda opravdu má. Občas se mu stávalo, že důvěra v tuto myšlenku však klesala. Rozhodně se ale s Elisou chtěl vidět, a to co nejdříve. Chtěl si promluvit. "Ale když budu s tebou, neublíží ti, neboj se," ujistil ji. Pak ho ale napadla lepší věc - "nebo, možná než aby ses musela zbytečně obávat, co takhle počkat u řeky Mahtae? Je to na druhé straně lesa...Přišel bych pak za tebou," mrkl na ni a se zamáváním ocásku na rozloučení se rozešel do lesa.

>> Asgaar

To bylo chvály. Koukajíc na ni se zlehka pousmál a přikývl. Choval se, jakoby to snad ani nebyl ten princ a král Asgaaru, ale jen a pouze Etney. Normální vlk Etney. “Děkuji, těším se, až to všechno využiju v praxi. Ale jinak obecně lov nesnáším. Jsem na to prostě moc velký. Někde se ukrýt, to je pro mě celkem problém,“ povzdechl si, zvedl se ze sedu do stoje a oklepal svoji srst, na které byly nalepené sněhové vločky a cucky.
Sunstorm mu dále oznámila, že na lov se budou muset vrátit, protože vše vyplašil. Zasmál se, “myslím, že na téhle holé zasněžené pláni ani nebylo co vyplašit,“ podotkl pobaveně. “Navíc, jak říkám, to bych přece byl moc málo sexy, kdybych nedupal, ne? Protože kdybych nedupal, znamenalo by to, že bych musel být menší a míň svalnatej, než jsem teď!“ jeho úvahy stály za to. “Ale jinak, Sunstorm, se budu muset vzdálit. Potřebuju se vrátit na chvíli do Asgaaru, do svého lesa. Chceš jít se mnou a někde poblíž na mě počkat? Pak bysme klidně mohli jít na ten lov. Nebo máš nějaké plány?“ jednal s vlčicí jako dospělý slušný vlk. Asi se jím pomalu, ale jistě stával. Změna to byla velká, to se musí nechat. Z hubatého spratka začal konečně vyrůstat pořádný samec. Aniž by vyčkal na její odpověď se rozešel směr domov.

>> Midiam (přes Kaskády)

“Jo tak. Takže ty teprve objevuješ svoji magii?“ zeptal se a prohlédl si detailněji její oči. Pak si vzpomněl, jak zavál lehký větřík a propojil si to. Pousmál se. Magii vzduchu nikdy nijak nezkoumal, nepřemýšlel o ní a v jeho okolí nebyl snad nikdo, o kom by věděl, že ji má jako vrozenou. “To je asi známka toho, že si začínáš zvykat,“ dodal.
Sunstorm toho povídala tolik, že se nakonec po nádechu, že jí odpoví, rozhodl neodpovídat na nic a jen ji dál mlčky poslouchal. Alespoň u toho ale pokyvoval hlavou, aby věděla, že ji vnímá. Musel se zasmát, byla taková hravá a nadšená do všech aktivit…jako on kdysi. “Dobře,“ vyčkal, až odejde a pozoroval ji, aby věděl, jakým směrem se má potom vydat. Každej pořádnej chlap dupe. Kdybych chodil potichu, bylo by tady něco špatně, ne? Frajeři jdou slyšet i na sto vlčích dálek od sebe, protočil zlehka očima. Rozhodl se, že na to, jak on hrozně dupe, nebude nahlas reagovat. Asi neměl zapotřebí se s touto mladou vlčicí nějak hádat. Věděl, že ona nemyslí nic zle. Že je jen mladá a neví, co se sluší a patří k princům, kterým on byl.
Když uznal, že nadešel vhodný čas, dal se do klusu, a jak se objevil kus od Sunstorm, přikrčil se. Nesnášel to. Nesnášel celý lov! Bolely ho z toho klouby na nohou, jak se tak musel pořád přikrčovat, zohýbat se a celkově vynakládat nějakou fyzickou aktivitu. Nyní se však snažil, co to šlo, aby se k ní připlížil potichu (nechtěl se přece znemožnit, že). Šlo to ale dost těžko, protože sníh byl všude kolem a křupání, které doprovázelo každý jeho krok, nešlo přeslechnout. Navíc byl velký a nemotorný, takže „chodit po špičkách“ prostě nebyla jeho silná stránka. Zastavil se až u ní a lehce jí tlapkou dloubl do zad. “Jsem tady,“ oznámil jí a zazubil se. Nedalo se říci, že by ho tyto aktivity nějak zvlášť bavily a naplňovaly, nicméně její společnost byla oddechová a klidná, a to se mu líbilo.

Sunstorm ho dle očekávání pochválila. Byla nadšená z jeho šikovnosti a on byl tak nadšený ještě víc. Usmál se na ni a přivřel oči. “To nevadí, já stejně vím, že jsem krásnej,“ zazubil se. Mohlo to znít v jeho podání jako vtip, ale on to myslel smrtelně vážně. Ještě chvíli se na ni díval, ale pak pohled odvrátil do strany, přičemž očima pročesal okolí. Všude bylo prázdno. “Každopádně jak jsem již řekl...děkuji,“ posadil se na zem a oblízl si čenich. Bylo opravdu zajímavé, kolik měl tento vlk tváří a jak často je měnil. A ještě zajímavější na tom všem bylo, že ještě donedávna by si nikdy sám (a hlavně už vůbec ne před někým) nepřiznal chybu. Najednou ji přiznal cizí vlčici, kterou viděl poprvé v životě. Tady bylo něco jinak.
Vlčice vypadala zaraženě a trochu smutně z toho, co se dozvěděla. Etney byl také smutný, uvnitř sebe byl pořád smutný. Byla to hromádka neštěstí, která trpěla vždy, když se na ni matka zle podívala. “To nevím. Prostě jsem si na to musel zvyknout.“ Pronesl suše. Tak nějak nevěděl, co by na to měl vlastně říct. Vždyť na to ani neznal odpověď. Sám nechápal, proč ho každý odstrkuje a jen ho dokolečka uráží, vždyť se zase tak strašně nechoval ne? Jasně, sem tam nějaké úlety měl, ale kdo taky ne? Pak se však koutkem tlamy usmál a vzešlo z něho tiché "heh", když řekla, jak je pěknej. "Vííím, Sunííí. Taky vypadáš dobžeee," zasmál se. Tahle vlčice ho prostě bavila. A snad úplně výjimečně někoho upřímně pochválil. Jindy chválil jen Lucy...
Zavřel oči a zastříhal oušky, když mu lehký vánek pročísl srst. Tak nějak nepochopil, že to byla magie Sunstorm. Oči otevřel právě ve chvíli, když si Sunstorm začala v kvantech házet ledový sníh do tlamy. Trochu nechápavě ji pozoroval, avšak její další reakce učinila jeho tělo úplně ztuhnutým. “Eheee,“ vypadlo z něj. Nebyl mu nepříjemný její dotek, to vůbec ne. Vlastně mu to bylo tak nějak jedno, jestli se ho dotýká nebo nedotýká, nic to s ním nedělalo. Co však absolutně nepobíral, bylo to, co na něj právě teď chrlila. “A co jsi jako zvládla?“ prohlédl si ji. “Proč bys měla omdlívat? Z toho, že mě vidíš? Nebo z mé vůně...z toho, jak jsem krásnej? Nebo jak jako?“ naklonil hlavu zvědavě do strany a jemně se u toho zazubil. Co ale musel uznat, bylo to, že Sunstorm krásně voněla. Měla jakousi specifickou vůni. Takovou ještě nikdy předtím z nikoho necítil.

Bylo skoro až neuvěřitelné, jakým způsobem mladá Sunstorm podporovala šedého vlčka. Zůstal na ni hledět a pozoroval její upřímnou radost z jeho úspěchu. Lehce se pousmál, bylo to od ní milé. Zavrtěl jí ocasem na zpět a pokýval hlavou, jakože rozumí. Jindy by ho velmi rozčílilo, kdyby uslyšel výtky na svoji maličkost, ale protože byly od této vlčice, tak nějak mu to prostě nevadilo. Necítil se rozčílený ani znechucený, jako třeba když mu něco říkala Awnay. Tohle bylo prostě jiné. Možná, že to bylo tím, že se mu Sunstorm opravdu snažila pomoci?
Se slovy, že najde nějaké větve, se rozběhla pryč, proto si Etney sedl a rozhodl se, že na ni trpělivě bude vyčkávat. Po chvíli se však přistihl, že se přiblble usmívá, vrtí ocasem a vyplazuje jazyk. Na to konto se rázně zamračil a tlamu zavřel. Copak seš její mazel?! Uklidni se! Chovej se normálně!
Zatímco Sunny přinášela větve, on čekal. Přemýšlel nad různými věcmi, jako například o Lucy, sám o sobě a své dokonalosti či přímo nad Sunstorm. Ať se snažil, jak chtěl, myšlenky se mu k této mladé vlčici stále stáčely. Až se naštval a dupl tlapkou o zem. Tak klid!! V tu chvíli se vlčice vrátila a Etney se na ni zahleděl. Zastříhal oušky, a jak tak poslouchal, co má dělat, začal pobaveně vytahovat obočí a nasazovat výraz jako „wtf?“. Tahle vlčice ho vždy překvapila něčím novým. Možná to bylo tím, že byla tak mladá a plná energie? Našteloval se tedy dle jejích žádostí a tupě pokýval hlavou. “Hmm hmm, chytat větve, jasně,“ zabrblal. To už mu ale ještě přilétla přímo na tlamu. Nedával pozor, protože mu to připadalo jako něco zbytečného. A tak od větve jednu dostal. “Oooou!“ chytil si tlapkou čenich a ustoupil o pár kroků vzad. To teda byla pořádná rána. Naštvaně se zamračil a stiskl zuby k sobě. “Ta větev právě uhodila jeho královské veličenstvo!“ jeho hlas byl napružený a ostrý. Nicméně jak byl naštvaný, šlo mu chytání těch zpropadených větví o dost lépe. Pochytal všechny. Jen se mu občas stalo, že se do nich zakousl tak silně, že mu nešly vyplivnout, takže málem vždycky tou další dostal znovu, ale naštěstí se to už obešlo bez dalších šrámů na jeho úžasně dokonalém kožíšku.
Odhodil na zem poslední větev a vítězně se na Sunny podíval. “Tak co?!“ spokojeně vypjal hruď a začal se pyšně naparovat. “Dost dobrý, co?! Tos určitě nečekala! Jsem fakt frajer! To neumí jen tak někdo, pochytat tolik větví, co?!! Hahá!“ pohodil namyšleně hlavou. Tohle mu prostě trochu pošimralo jeho ego. Nechal však blbostí a podíval se na vlčici. Hezky zpříma a vyrovnaným pohledem. “Děkuji, že mi pomáháš. Jsi víceméně první…“ zlehka se usmál. Bylo to zvláštní, ale neměl strach před ní cokoliv přiznat.

Schvaluji!

myslím, že je to skvělé zpestření hry, moc se mi to líbí - je to promyšlené :) a hodně se mi líbí, že je možnost získávat % nad vrozené vl. účastí v akcích atd.

Navíc se mi líbí, že se konečně projeví i důležitost právě těch vrozených vlastností, které si rozdělujeme u registrace...já třeba mám Etneye jako neobratného siláka, co neumí lovit....a takto to skvěle vynikne :)

Za mě tedy super a já se moc těším na případnou změnu!

<< Východní hvozd

Vlastně víte co? Když běžel spolu se Sunstorm k paloučku, uvědomil si, že společnost této vlčice je mu vlastně sympatická. Vlčice nebyla zkažená. Nebyla ani proradná a zlá jako většina vlků, které již potkal. Neměla na něj blbé řeči a neurážela ho, a toho si on cenil. Při běhu se zlehka pousmál, Sunstorm byla prostě nevinná. Byla sice mladá a jistojistě velmi naivní, ale to z ní vlastně dělalo tak trochu kouzelnou vlčici, ne? Očividně si nedělala žádné velké starosti, užívala si života, vypadala, jakoby neměla žádná velká trápení.
“Ugh!“ vypadlo z něj, když se zastavil o její drobné tělo mladé vlčice. Vrazil do ní, div ji skoro nepovalil. Přemýšlel nad svými věcmi a přestal dávat pozor. Zasmál se a ustoupil o krok vzad. “Omlouvám se, zapomněl jsem...koukat.“ Trošku se ve větě zasekl, protože si až opožděně uvědomil, že se vlčici....cože? Omlouvá? To on ve zvyku neměl. V čem byla Sunstorm, kterou znal sotva pár chvilek jiná jak ostatní? Nikomu cizímu se neomlouval, nedával najevo své slabé stránky. Jen u rodiny a u své Lucy. Možná, že mu Sunstorm prostě byla sympatická a nevědomky u něj vytvářela jakousi studnu důvěry?
Líbilo se mu, jak se mu snaží precizně pomoci s lovem, to dlouhou dobu nikdo neudělal. Pozoroval ji, občas sjel pohledem na její zadek a ocas, pak zase vyjel pohledem mezi uši. Jindy se opravdu chvilkama věnoval tomu, co říkala, ale lov ho prostě nikdy nebavil. Bylo mu to víceméně jedno. Pokyvoval však hlavou, hlavně tehdy, když na něj přímo mluvila. Rozhodl se, že se u Sunstorm bude chovat normálně a přirozeně, nebude ze sebe dělat hrdinu a nebude tu rozhazovat svým velkým egem, kterého měl samozřejmě dostatek. Co to asi udělá? máchl ocasem a zastříhal oušky, když jej vyzvala k lovu větve. Její tělesný kontakt jaksi nezavnímal – nesoustředil se na něj. Navíc už nebyl mladý puberťák, doteky ho zase tak nerozhodily. Překvapeně zamrkal a povytáhl obočí. “Já to mám zkusit?“ zažbrblal. “No...dobře. Jo, proč ne, že...hehe. Lovit větev. Gamma Asgaaru se bude učit lovit větev,“ začal si mrmlat pod vousy a přiblížil se k větvi. Přikrčil se. Tohle pro něj byla sakra nepohodlná pozice. “Bolí z toho nohyyy!!“ zakvičel jako malé dítě a celý se u toho protivně ošil. Ohlédl se na ni. “Jsem na to moc velkej a nemotornej, Sunny!“ rozhodl se však, že to zkusí a nevzdá to. Pokračoval tedy v plížení se, a zatímco v hlavě bědoval, jak ho bolí nohy a klouby, ocitl se malý kus od větve, kdy bylo vhodné, dle instrukcí jeho nové poddané, skočit. A tak skočil. Jeho skok byl těžkopádný a o dost pomalejší oproti mladé Sunstorm, nicméně také silnější. Byl energický a šlo z něj poznat, že má prostě sílu. A větev chňapl. Jenže měl tak silný skus, že větev přehryzl. Doskočil na zem a spolu s ním dopadly vedle něj i dvě části větve. Očima koukl nejdříve po jedné, poté po druhé části a pak koukl na Sunny. “Hehe, dobrý, ne?“ zakřenil se.

Hnědoprdkouna vzadu už raději nevnímal. Neměla zapotřebí se jím zabývat, však to byla jen trapná gamma. Ty seš taky gamma! prohlédl si Sunstorm celou od ucha k uchu a lehce se pousmál. Bavilo ho, jak byla tahle slečna taková naivní a jednoduchá, poznal to z ní hned. Ale neviděl na tom nic špatného, byla prostě jen mladá. Očividně. “Ty mě naučíš lovit?“ zopakoval překvapeně a zavrtěl na ni ocasem. Kdo ví, co bylo upřímné jednání a co byla přetvářka či hra. “No dobře, ale je tu možnost, že vyplaším svým chlapským během všechny zajíce v okolí,“ zahihňal se. Na té vlčici pořád viděl jakousi nejistotu, líbilo se mu to. Očividně se mu chtěla zalíbit, prostě ho to hrozně bavilo. “Pěkné velké, hmmm,“ uznale pokýval hlavou, jakože to slovní spojení, které řekla, je skvělé a že má pravdu. Nicméně když se nad tím tak zamyslel, upřímně pochyboval, že někde v takové zimě najdou jen tak poletovat zajíce na loukách. Nahlas však nic neřekl. “Dobře, má poddaná,“ lišácky si oblízl tlamu. Tahle hra byla skvělá. A Sunstorm ho očividně opravdu žrala. Uctívala ho. Dokonce se mu poklonila. “Tak pojďme, dámy. Můžeš mě vést, má milá Sunstorm, ty má malá křehká krasotinko,“ zatnul zuby k sobě. Takto by měl říkat pouze Lucy. Ale když to bylo ze srandy, nevadilo to, ne?

>> za Sunstorm

V dálce ještě zaslechl hlas Gee, která protestovala ohledně jeho chování ke Castorovi, musel se tomu pouze pousmát, protože cokoliv vyšlo z úst té krásné květinky Gee, bylo roztomilé. Spíše ho ale překvapilo, že takový hnědý prdeláč je gamma stejně tak, jako je on. Prostě že co? Já jsem snad lepší než hnědoprdeláč ne? Jak může být gamma stejně jako já? Zlehka se zamračil.
Vlčice před ním se rozmluvila, ale velmi se u svých vět zakoktávala. Povytáhl obočí. Tipoval, že asi byla velmi mladá, protože její reakce byla úsměvná, takže se zasmál. Hlas měl hlubší a takový sexy, smál se upřímně a od srdce. Prostě ho to pobavilo. Jsem krásnej, já vím, přivřel zlehka oči a zastříhal oušky. Když si to vzal kolem a kolem, vlčice před ním také nebyla špatná. Měla pěknou barvu kožichu, ta rezavá v té bílé se mu moc líbila. “Takže s lovem, jo?“ zazubil se, a zatímco se ohlédl na Gee a Castora, co dělají, přemýšlel. Říkal si, že půjde asi na lov s nimi, nicméně tahle vlčice ho bavila. “Takové fešandy, že potřebují pomoc u lovu? Vypadáte jako lovecké profesionálky, dámy,“ mrkl na ně okem, ale hlavně na tu zakoktanou. No co, rozhodl se, že si s nimi krapet pohraje. Lehký flirt zakázaný nebyl, ne? “Popravdě já spíš veškerou zvěř svým dupáním vyplaším, než abych ji ulovil.“ Rozhodl se, že už nic ohledně sebe nebude nikdy zatajovat. Už se nebude stydět, že neumí dost dobře lovit. Prostě už ne, už toho bylo dost. On si sám sebe váží, a jestli si ho nebude vážit někdo jiný, tak se s tím Etney bude muset smířit...né kecy, prostě ten dotyčný když tak dostane přes držku. “Jsem moc svalnatý a velký, jak sis určitě už sama všimla,“ otočil se k ní bokem a natáhl svoji zadní tlapku, aby jí mohl ukázat své svaly. Popravdě tak mimo tuků a zimní srsti nebylo nic moc vidět, maximálně tak pod mikroskopem. Ale princ věděl, že má sílu, a tím pádem si připadal, že má i svaly. “Takže se na lov zas tak nehodím, ale jestli mě chcete k lovu i tak, bude mi potěšením,“ doprovodil svoji řeč frajerským úsměvem.

// slíbila jsem reakce Sunstorm :)

<< Kaskády

Povytáhl obočí a pobaveně se uchechtl. “Pamatuji, ale zřejmě pozbýváš důležitosti, takže jdeš mimo mě,“ zazubil se. “Prostě takovej budoucí vládce, jako jsem já, si musí pamatovat velkou spoustu věcí. O tom určitě ty nemáš ani páru, takže tak. No a tím, že nejsi důležitý, jsi mi prostě nějak vypadl, no. Nebreč, určitě budeš důležitej pro někoho jinýho. Musíš se smířit s tím, že můj zájem jsi nezískal.“ pohlédl na Gee. Byla pořád stejně krásná jako tehdy, co ji viděl. Bylo to už dlouho. “Kdežto Gee, taková zářící hvězda na noční obloze, tu si musí zapamatovat snad každý,“ pousmál se a laškovně na ni udělal maličké pukrle, i když takové dělají spíše vlčice před vlky. Ale každý ví, že Etney je speciál.
Když ucítil cizí pach, zastříhal oušky a porozhlédl se okolo sebe. V dálce pak zahlédl dvě vlčice. Jednu světlu a druhou tmavou. Lišácky mu zablesklo v očích, vydal se rovnou za nimi. “Pohlídej Gee, hnědej nepotřebnej zadku, aby se jí nic nestalo. Já ochráním nás všechny!“ pohodil frajersky hlavou a vydal se naproti oběma vlčicím. Pobaveně se usmíval. Prostě dělat taková divadýlka, to bylo něco pro něj. Uměl se chovat normálně, ale proč by teď měl? Záleželo mu jen na tom, aby donesl Lucy něco dobrého k snědku. Vypadala chuděrka tak pohuble...“Hej! Stát!“ vykřikl rázně a herecky natáhl tlapu před sebe, aby jim dal najevo, že dál nesmí. Tlapka byla jako značka „stop“. “Přišli jste do lesa krále Etneye, co si přejete, krásné dámy?“ mrkl na sněhově bílou Sunstorm a poté i na hnědou vlčku. Ale ta bílá, ta mu připadala roztomilá. Líbila se mu ta její rezavá barva. Takové zbarvení už dlouho na nikom neviděl. “Mohu vám nějak pomoct? Zvládnu všechno!“ pohodil na ně očima.

NÁKUP
800 oblázků = 100 lístků
50 křišťálů = 25 lístků
200 mušlí = 20 lístků
100 kamínků = 10 lístků
100 květin = 10 lístků

DOHROMADY ZA NÁKUP: 165 lístků

CELKEM by měl Etney podle mých zápisků mít za posty (19), nákup (165) i dárečky (3) 187 lístků?

Dobrý den všem :)

i já bych se ráda ucházela o ČTVRTÝ (ano, čtvrtý) charakter.

Jak jistě víte, Haruhi už dlouhou dobu jako herní char nepočítám. Byla jsem pouze zbabělá a měla jsem strach ji smazat, ovšem nakonec jsem se odhodlala (přispěl tomu i fakt, že byla zbudována kat. "veteráni", takže Har nezmizí ze světa úplně a bude k dispozici alespoň k nahlédnutí) a Haruhi je nyní na smrtelné posteli. Čekám už dlouhou dobu jen na různé hráče, které u jejího pokojného odchodu chci. Doufám, že se to uskuteční v rámci tohoto týdne.

Za ostatní tři vlky mě hra opravdu baví a myslím, že za ně píši pravidelně a aktivně, když teda zrovna herně na někoho, koho by můj vlk jen tak neopustil, nečekám. Samozřejmě se nemohu řadit do kategorie fretky, nicméně ani do kategorie umrlců.

Ráda bych si slot ponechala ke hře za případné vlčátko z Galli (protože vím, že budu aktivní i nadále a tak nenastane to, že vlče bude měsíc mít hráče a pak upadne v zapomnění a rodiče budou nešťastní. Nakonec Etneye jsem si brala jako odrostlého a Mari jako úplně vlče a za oba stále hraji), popřípadě bych vdechla život nějakému sourozenci již hrajících vlků, nového vlka mimo Gall v plánu pravděpodobně nemám, pokud se s někým vyloženě nedomluvím na spolupráci.

Nevím, co dalšího bych napsala. Asi tu nemusím nic obhajovat a nějak to prodlužovat :-) Takže jen budu doufat a zároveň tímto děkuji za uvážení mé žádosti

<< Asgaar (přes Midiam)

Co já jako vůbec budu sám lovit? to uvědomění si, že lovit fakt neumí, vždy znovu a znovu drtilo jeho nervy a srdce. Tělo nyní zalila vlna vzteku. Kladl si otázku, proč zrovna on se narodil jako lovecký nýmand? Bez jakýchkoliv přirozených pudů pro lov? Celý je to na ho*no. Lucy nekomunikuje, stojí tam jak trubka a blbě čumí. Otec mi slíbil pomoc a přitom někde zas zevlí. Bratři jsou k ničemu a Awnay je kdo ví kde.
Zatímco litoval sám sebe a rozčiloval se na ostatní, uvědomil si, že se ve vzduchu vznáší známý pach. Pozastavil si, aby mohl pach lépe zavětřit. Gee! zaťapkal na místě a pak vyrazil tím směrem, o kterém měl pocit, že jím Gee šla. Cítil zde ještě nějaký pach, ale nevybavoval si, k jakému vlkovi by ho měl ve své hlavě připojit. Když nebudu lovit sám, půjde to líp. Jen…musím dělat, že všechno umím a vím. Dokud mě to otec všechno nenaučí, musím to jen předvádět, abych se neztrapnil, že to neumím. Ale stejně je to chyba rodičů, však kdy naposledy mě byla matka dobrovolně učit? Žiju už tolik zim, a nepamatuju si, kdy naposledy přišla a řekla „táák, Etníčkuu, synáčku můj, ty moje budoucí Alfo, ty jeden svalovče, půjdem trénovat společně lov, abys mohl dělat dojem na všechny kolem sebe!“ Tse, nikdy…a taťka jde, ale jen tehdy, když mu řeknu. To mě teda zajímá, kde se naučila lovit Awnay. Asi když se toulala…
A tak dál pospíchal za černou sexy-mexy vlčicí, kterou díky pachu identifikoval, a zároveň za někým, koho nezná. Nebo zná, ale možná jen od pohledu. Zřejmě to je jen nějakej nepotřebnej nekňuba a není hoden toho, aby si ho můj svatej mozek zapamatoval. Pach Gee sílil. Zanedlouho Etney, jeho královská výsost, zahlédl na bílém sněhu černý kožich a hnědý zadek...vydal se tedy poklusem k nim. "Gee a hnědej zadku!" už byl chudáček z té dlouhé cesty celý zadýchaný.

>> za Gee

Lucy vypadala chuděrka opravdu hladově. Oči měla jakési vyhaslé, tělo bylo jako bez duše. Jen koukala a nic neříkala. Etney na ni ještě chvíli zvědavě hleděl s lehce povytaženým obočím a doufal, že mu něco řekne. Cokoliv. Když se ale odpovědi přece jen nedočkal, rozhodl se, že jí tedy alespoň něco uloví. “Lucy, počkej tady, donesu jídlo,“ usmál se a se zavrtěním ocásku se dal do běhu. Nevěděl sice, kam by měl své kroky navést a ani nevěděl, zda v této zimě vůbec něco ulovit půjde. No, koneckonců, když se nad tím zamyslel, nakonec i jemu by se šiklo pořádné jídlo. Napadlo ho, jestli třeba ještě něco není v jeskyni, proto svůj krok pozastavil a natočil se směrem k úkrytu, že to očíhne. Mohl by to pak totiž donést k Lucy a společně by se najedli. Tuto možnost ale brzy vyloučil a raději se rozešel dál. Když tam byl s Phantasií alias Gee, dožrali spolu poslední kus. Nebylo to zase tak dlouho a nebyl si vědom, že by mezitím kdokoliv něco do smečky přitáhl. Kdo tu vůbec má lovit? Lucy je slabá, ta lovit teď nemůže. Kdo dál je lovec? Vůbec neplní svoje povinnosti! Pak já, královská tlapa, to musím dělat za ně!! zamračil se. Vzpomněl si sice na to, co říkal otec o tom, že když nebude taky něco dělat, nebudou ho vlci kolem respektovat, ale nijak mu to v jeho naštvání nepomohlo. Jediné, co si uvědomil, byl fakt, že vůbec nezná vlky spolusmečkovníky a absolutně nemá páru o tom, který z nich zastává jakou funkci.

>> Kaskády (přes Midiam)

Měl radost, že Lucy konečně objevil. Vrtěl ocasem na otce, jakoby byl malé vlče, a pokyvoval hlavou, když mluvil o Elise, Sionnovi a o tom, že půjde za nimi. “Jojo, půjde za Lucy,“ odvětil jen, a aniž by se dál jakkoliv zdržoval, otočil se na tlapce a vyrazil.
Během cesty si uvědomil, že ho překvapuje, jak moc bezkonfliktní poslední dobou je. Úplně se změnil, že by to bylo skrz věk? Nebo skrz Lucy? Co se to s ním dělo? Se zrakem upřeným na zasněženou zem kráčel lesem směrem, kterým byla jeho partnerka. Hm, partnerka. To slovo znělo pro Etneye tak úžasně, až tomu sám nemohl uvěřit. Pousmál se, Lucy byla prostě úžasná. Vzpomněl si na moment, jak ji viděl osvícenou měsícem, když šel z toho velkého kopce od Života. Lucy tam na něj čekala a on se jí pak vyznal. Uculoval se teď jako malý pubertální chlapec.
V dálce ji pak uviděl. Ten její úžasný kožich. Elegantní, i když nyní trošku vyzáblejší tělo. Seděla tam a hleděla před sebe. “Lucy!“ štěkl nahlas a rozběhl se. Bylo to, jakoby se valil tank. Dupal a rozhazoval sníh kolem sebe, ale bylo na něm poznat, že má radost. V jeho očích zářil život. Byl šťastný. “Lucy! Konečně jsem tě našel!“ vyhrkl, když prudce zabrzdil o její drobné tělo. Zabořil hlavu do její zasněžené ledové srsti a začal se k ní lísat. “Ooo Lucy, ani nevíš, co jsem všechno zažil! Musím ti to všechno říct!“ zahalekal a divoce pohodil hlavou. Odstoupil od ní a chvíli mlčky hleděl zaujatě do jejích očí. “Moc jsi mi chyběla, myslel jsem na tebe,“ pípl, pousmál se a zvedl k ní tlapku. Položil ji něžně a opatrně na její plec a pohladil ji. “Není ti zima? Jak dlouho tu jsi? Neměla by ses jít schovat do jeskyně? Já ti...Něco ti ulovím,“ choval se...velmi nezvykle na prince Etneye Asgaarského. Co se to v něm zlomilo?