Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< řeka Mahtae (přes V.G.)

Zastavil se, když mu Sunstorm začala horlivě rozmlouvat, že on zkažený není. Mlčky jí koukal do očí, jeho výraz byl...zvláštní. Z části vděčný, z části pobavený, z části zase úplně neutrální a z té další části silně zahanbený. Všechny pocity uvnitř něj se mu míchaly dohromady a pak se to podepisovalo i na tom, že vlastně vůbec nevěděl, jak by se měl tvářit a chovat. “Sunstorm,“ pronesl její jméno s táhlým povzdechem a opět se rozešel, nicméně ji nechal domluvit. Společně už šli pryč od řeky, dál přes rozlehlou planinu, přes Galtavar. Etney mířil do lesa, který se nacházel na konci této planiny. Chtěl mít klid, nechtěl být poblíž svého domova. Začínal mít zase špatnou náladu. Nejvíc ho mrzelo, že je poslední dobou Lucy taková zvláštní. Cítil se z toho ve stresu, potřeboval si s ní nutně mluvit, svěřit se jí se svým trápením, jenže z ní nevypadlo už delší dobu žádné rozumné slovo, prostě s ní nešel vést rozhovor. Pořád tam jen seděla či popocházela. Copak se pomátla?
“Je to Nemesis, ne Nemasis, ale jinak máš pravdu. Z něho vyroste vlk na ho*no,“ pronesl polohlasem, zastříhal oušky a následně bolestně přivřel oči, když udělal omylem jeden rychlejší pohyb hlavou. Krk ho stále pekelně bolel. “Zastav, Sunny, zastav. Poslouchej mě,“ jeho tón byl klidný, smířlivý. Neměl strach ani obavu, prostě jen...Chtěl to ze sebe dostat. Cítil se špatně skrz to, že si o něm tahle čistá duše myslí, že on taktéž patří mezi čisté duše. Vždy mu bylo úplně jedno, co si o něm kdo myslí, nikdy to neřešil. U Sunstorm to ale bylo jiné, začínal ji považovat za svoji kamarádku? I když se znali takovou krátkou dobu? Nesmíš začít špatně, nesmíš jí lhát, připomněl si sám sobě, máchl ocasem, a když Sunny zastavila, pohlédl jí do očí. “Já jsem ale udělal něco špatného. Hodně špatných věcí. Jednou z těch nejšpatnějších věcí je, že jsem odnesl Sionna, když byl malý, daleko do hor. Daleko od našeho domova. Přál jsem si, aby umřel. Nechtěl jsem ho tady na tom světě, nechtěl jsem další sourozence. Bál jsem se jakékoliv změny ve svém životě, bál jsem se, že mi sebere všechnu pozornost mých rodičů a členů mé smečky. Odnesl jsem ho tam, použil na něj magii příkazu a pak odešel. Nechal jsem ho tam napospas jeho osudu,“ jak domluvil, nastalo mezi dvojicí hrobové ticho. On se na ni stále díval, neodvracel pohled. Nestyděl se a neměl špatný pocit, prostě se jen rozhodl, že jí to takhle napřímo sdělí – právě teď. Poté však oční kontakt utnul a rozešel se dál. “Ale jak říkáš, je dobré přiznat si svoji chybu,“ dodal ještě přes rameno, ale více se už nezastavil.
Gallireu začala pohlcovat tma a s jejím příchodem se začínal zvedat i chlad. Stále vlky sužovala zima, a když zalezlo slunce, byla ona zima tedy dvojnásobná. A čím blíže byl Etney u lesa, tím více se mu ježila srst na zátylku. Tohle počasí nesnášel. Od tlamy mu šla v rytmu výdechů pravidelně pára, jež se vždy tiše rozplynula po okolí. Nepředpokládal, že by se s ním Sunstorm dál chtěla bratříčkovat poté, co jí řekl, že v minulosti nechal zabít svého bratra. Ani popravdě nevěděl, jestli za ním jde nebo nejde. Jediné, co vnímal, bylo křoupání sněhu pod jeho tlapkama.

“Neznáš?“ zopakoval tiše, přičemž to doprovodil krátkým vzdechem. Chtěl na to zareagovat a zasvětit ji do celé té situace s jeho bílým ďábelským bratrem, ale ona začala hned akčně jednat. Vyptávala se ho na jeho rodinu, na jeho situaci a zkonstatovala, jak je život nefér. Pokýval hlavou a tiše si odkašlal. Krk ho sakra bolel, tak moc ho bolel! Zatracený Sionn, protočil zlehka očima. Pak se ale musel pousmát, připadalo mu roztomilé, co Sunstorm řekla. On, že je nezkažený? Byl překvapený, že ho tak vůbec někdo vnímá, nicméně právě to, co teď řekla, ho znovu usvědčilo o její mladistvé naivitě. Neviděl na tom však nic špatného, měl totiž za to, že takový byl každý mladší vlk. Stěží se postavil na nohy. Připadalo mu, že je jeho tělo extrémně těžké. Daleko těžší jak obvykle. Potom se pomalým šouravým krokem rozešel někam pryč podél řeky. Nechtěl tu být. Chtěl jít dál od svého rodného lesa.
“Povím ti něco o své rodině, Sunstorm,“ prolomil ticho, které mezi nimi nějakou chvíli panovalo. “Moje matka se jmenuje Elisa, otec Arcanus. Jsou to Alfy Asgaaru, to už jsi sama zjistila. Mají dohromady tři vrhy vlčat – první vrh jsem já a má sestra Awnay. Ve druhém vrhu se narodil Sionn a ve třetím Shireen a hlupák Nemesis. Ten je mi obzvlášť nesympatický, i když ho popravdě ani moc neznám,“ tiše se uchechtl. “Vlastně žádného ze svých sourozenců mimo Awnay dost dobře neznám. A víš proč?“ na chvíli se odmlčel, zatímco se na ni táhle zadíval. Přímo do jejích očí. “Protože jsem zkažený,“ větu dokončil, pohled odvrátil a u toho mu probleskla hlavou myšlenka na Lucy. Neměl by teď náhodou být s ní? Asistovat jí, když se cítí slabá? Procházel se tu s nějakou cizí vlčicí, povídal jí o své rodině a svoji partnerku nechal hladovět v lese. Někdy jsi opravdu k ničemu...Někdy. Svědomí měl, ale dost často bylo pohřbeno hluboko uvnitř jeho královské velectěné maličkosti. “Moje sestra se mnou vyrůstala, ale nikdy jsme se moc nemuseli. Soupeřili jsme o pozornost rodičů. Teprve, až opustila smečku, jsem si uvědomil, že mi vlastně docela chybí. Teď už se spolu zvládneme bavit docela normálně, sem tam to ještě skřípe, ale...Jde to. Jenže Sionn a ti dva, to je jeden velkej problém. Víš, že mám někdy pocit, že mi to vadí? Že bych chtěl, abych s nimi dobře vycházel?“ koutkem oka na ni pohlédl. Jakto, že jí to všechno sám od sebe povídal? Proč se jí svěřoval? Byl z toho kapku zmatený, takové věci by nikdy nikomu jen tak z ničeho nic nepovídal...Vzbuzovala v něm snad takovou důvěru? “Ale pak si řeknu, že to stejně nemá smysl. Že jsou zkažení stejně tak, jako zbytek vlků na světě. Obzvlášť ten malý parchant. Sama ses teď mohla přesvědčit o tom, jaký je. Ale když si to vezmu kolem a kolem, asi jsem byl...ne!“ usekl rázně svoji myšlenku. “Byl jsem lepší.“ Odfrkl si a stiskl rty tvrdě k sobě.

>> Východní hvozd (přes V.G.)

Sunstorm byla daleko šokovanější jak on, když zahlédla jeho rány. Se smířeným pohledem se na ni díval, tiše si povzdechl a zaposlouchal se do jejího hlasu. Začala mu vysvětlovat, co se stalo a proč je zraněná. Povytáhl zlehka obočí a poté se zamračil. To, jak se jeho rodina chovala, tedy přesněji řečeno jeho sourozenci, se mu opravdu nelíbilo. Co by na to všechno asi tak řekl Arcanus? “Nemesis je malý hajzl, takže není divu, že tě napadli, když byli oba dva spolu a byli v přesile. Neměli na to ale vůbec žádné právo, pekelně mě to rozčiluje. Celej Nemesis mě rozčiluje. Nevychovanej a nevycválanej zmetek,“ celou dobu se koukal upřeně kamsi před sebe. Poté, co to dopověděl, se podíval do jejích očí. “Porval jsem se s bratrem. Znáš vlka jménem Sionn?“ zeptal se polohlasem a naklonil zlehka hlavu do strany. Poté sledoval, co jde Sunny jako dělat, protože nechápal, proč se k němu přibližuje. To, že mu začne s jakousi starostí a něhou olizovat ránu, tak to doopravdy nečekal. Byl překvapený. Zastříhal ušima a zlehka nadzvedl krk, aby jí udělal místo. Zavřel oči a tiše vzdychl. Bylo to příjemné. Její teplý jazyk a něžné olizování mu na bolavou ránu dělalo dobře. Sice ho každá část těla bolela a bylo obtížné konkrétně s krkem jakkoliv pohybovat, nicméně tohle bylo cítit úplně jinak. Také to bolelo, ale Etney to shledal jako jakousi příjemnou bolest. Uklidňovalo ho to. Naprázdno polkl a poté oči otevřel, aby se na Sunstrom mohl podívat. “Jsi hodná, Sunstorm. Víš to? Nejsi vůbec zkažená okolním světem,“ zamumlal tiše.

<< Asgaar

Byl z té rvačky, která proběhla v lese, celý zamrzlý. Špatně se mu pohybovalo, chodil velmi pomalu a navíc ho bolel krk, který mu ta bílá krysa prokousla. Naštvaně se zamračil a ohlédl se přes rameno, přičemž zakroutil zlehka hlavou. Byl pěkně naštvaný, ale zároveň i rozpačitý, protože tak nějak nevěděl, co by si o tom celém měl myslet. To, co mu Sionn řekl na začátku, hlavně tedy o tom, že se na něj těšil, ho docela rozhodilo. Musel na to teď pořád myslet a nad celou situací až moc dumat. Což rozhodně nebylo ku prospěchu.
Pokračoval směr sever podél toku řeky Mahtae. Bylo ráno, modrá obloha. S přivřenýma očima vzhlédl ke slunečním paprskům a užíval si, jak mu prohřívají srst a rozbolavělé tělo. V dálce pak už zahlédl Sunstorm, ke které rovnou zamířil. Pořád se však ploužil, nepřidával na tempu. “Ahoj, čekáš na mě dlouho, že? Omlouvám se,“ pronesl polohlasem bez jakýchkoliv známek duchapřítomnosti. Jen po vlčici přejel očima, pak pohled odvrátil bokem a se ztěžklým dechem se posadil. Samozřejmě si nemohl nevšimnout mokré srsti a stékající krve, takže pronesl: “taky ses nechala zranit?“ pak na ni upřel své zlaté oči.

// mockrát děkuji za odměnu i za akcičku

Vše, co Sionn říkal, Etney slyšel. Zdálo se, že možná nevnímá a jen rozčíleně a zuřivě vrčí, kouše a ohání se, ale cokoliv, co vyšlo z tlamy bílého, se mu uložilo dobře v hlavě. Teď nad tím nemohl až tak moc přemýšlet, ale až bude mít klid, jistojistě se mu na tuto situaci vrátí myšlenky, aniž by sám chtěl. Nyní se ale rval s bratrem, který po něm sám od sebe vyjel. Už dlouho se s nikým nepral, naposledy se svým otcem, proti kterému však neměl šanci. To věděl už předem. Tehdy to měl ale v hlavě nastavené úplně jinak, než má dnes.
Bolest Etney zatím necítil, neboť byl plný adrenalinu. Nevnímal to, že mu Sionn prokousl krk, až se mu roztekly čurky rudé tekutiny po celém krku. Nevnímal dokonce ani to, že se ho Sionn pokouší povalit na zem a že mu v tlamě zůstaly bílé chlupy a kus kůže, jak ji pevně svíral v zubech. Byl opravdu překvapený z celé té situace, ale hlavně se stalo to, že jeho mysl začaly ovládat myšlenky právě na to, co Sionn říkal před chvílí. Můžu vůbec být vhodným partnerem pro Lucy? prozřel. V očích se mu rozsvítilo a nabyl opět vědomí, které před chvílí ztratil někde hluboko uvnitř sebe, když ho Sionn nebetyčně rozčílil. Zaostřil zrak, podíval se na bratra a tím vypadl ze svého 100% soustředění. Zahleděl se mu do tmavých očí, ve kterých viděl jen vzteklost a nic jiného. Povolil svoji sílu, a jak to udělal, Sionn ho povalil na zem a začal ho tlačit svým stiskem tlamy k zemi. Etney zalapal po dechu a přivřel oči. Chvíli se na zemi svíjel a chtěl bratra odkopnout, ale čím více s sebou mlátil, tím spíš mu docházel dech. Uklidnil své tělo, stiskl zuby k sobě a začal hlasitě funět.
A pak ho Sionn pustil. Etney se rozkašlal a překulil se na bok. Okamžitě ještě během toho, co kašlal, se zahleděl na Sionna, který ale zanedlouho uprchnul. Opřel se o loket a ještě chvíli pokuckával, poté zhluboka dýchal a vzpamatovával se z celé té situace a šoku, který prodělal. Nemohl uvěřit tomu, co se stalo. On už dávno nebyl mladý a rozverný hlupák jako kdysi, ale Sionn? Ten očividně byl. Etney však vůbec nevěděl, co by si měl myslet? Jak by měl nyní přemýšlet? Co by měl dělat? Zvedl se na nohy, oklepal se a hlasitě vzdychl. Tělo ho bolelo, byl jaksi rozlámaný. Když si pak tlapkou sáhl na krk, kde ho Sionn držel, bolestivě sykl. Krk měl celý krvavý. Chvíli ještě bezradně postával, ale pak se vydal směrem k řece, protože si uvědomil, že tam na něj Sunny čeká.

>> Mahtae

Popravdě ho překvapila jeho reakce. Hodně ho překvapilo. Zůstal na něj koukat, mlčel, nic neříkal. Sionn se na něj rozkřičel a Etney poslouchal všechna slova, která mu říkal. Etney se už dávno změnil – přemýšlel jinak a choval se jinak. Smířil se však s tím, že ten, kdo to vidět nechce, to neuvidí. Zlehka se zamračil, i ty zbytky vzteku, které v sobě ještě před chvílí měl, vymizely.
Poodstoupil od něj o krok vzad, aby na něj mohl dobře vidět a neměl tak blízko svůj čumák u toho jeho, neboť Sionn prskal. A to se mu nelíbilo. Teď na něj ale měl dobrý výhled. Čeho si všiml, to byla ta zoufalost v jeho tmavých očích. Smutek a bolest. Na chvíli se Etney i zastyděl, ale stud nahradilo zas a jen překvapení. Nečekal, že by tohle Sionn, ta malá posera, někdy řekl. “Těšil?“ zopakoval polohlasem fascinovaně. Na něj že se někdo někdy těšil? A zrovna ta bílá koule? Stál tam, jakoby byl v transu, přičemž si Sionna prohlížel. Hlavou se mu honila velká spousta myšlenek. “Ubohosti?“ povytáhl obočí. Pak se ale začal mračit. “Tak chlapečku, přestaň tady na mě řvát!!“ štěkl po něm nazpátek a udělal krok vpřed. Neměl strach. To poslední, co by tak mělo jeho mysl ovládnout, byl strach a obavy. To rozhodně ne, Etney se žádného rvaní nebál. Už dávno ne. “Už toho bylo dost!!“ zavrčel a u toho se po Sionnovi zlostně podíval. “Vůbec mě neznáš, nevíš o mně nic! Absolutně NIC! Nevíš, jak se chovám a co dělám, a to, že tady lesem ostatní šíří bludy, to už není můj problém a je mi to u pr*ele! Takže zase pozor!!“ přeřvával Sionna a jeho další řeč už vůbec neposlouchal. Jen se snažil, aby Sionn zaslechl tu jeho. “Já k tobě přišel v dobrým! Vůbec nemáš páru, co se mi honí nebo honilo hlavou, takže nemáš právo, nemáš jediný právo mě soudit! A to, že jsem tě odnesl do hor, byla mladistvá chyba, kterou jsem sám v sobě už dávno uznal!“ křičel po něm, ale Sionn se v tu chvíli, co tu větu dokřičel, odrazil a skočil po něm. Protože byl Etney neobratný, nevyhnul se. Ucítil palčivý pocit na krku, bílý se mu tam zřejmě zakousl. Etney však na nic nečekal a vztekle s hlasitým vrčením a ceněním zubů se po bratrovi ohnal, přičemž se mu zahryzl přímo do lopatky. Nahoru nad krk. Bylo to takové místečko, které měl Sionn odkryté, když byl zahryznutý do jeho krku. Pak se do Sionna opřel a snažil se ho smést ze svého těla. “Jsi proradná bílá krysa!“ zavrčel skrze kousání a ohánění se.

Fascinovalo ho, jak po něm Sionn vyjížděl. Přece se takovou dobu neviděli, jak si to vůbec mohl dovolit? Udělal k němu krok blíž a tiše vzdychl, ale ten vzdech měl lehký nádech zavrčení. Třepaly se mu koutky tlamy. Začínal být trochu rozčílený, ale zatím se stále držel. Nechtěl konflikty, už kvůli otci ne. Slíbil mu, že se bude chovat slušně...ale Sionn ho doslova dráždil. “Přesně tak, však ty ses narodil až po mně, ne? Do té doby byla jen moje. Ale ty (pohodil hlavou na jeho maličkost)...ty jsi mi ji vzal,“ vykulil oči. Už to na něj přicházelo, už v něm vřela krev. “Všichni se nechali zlákat na ten tvůj vlčecí nevinný úsměv, ale já ne. Já od začátku věděl, co jsi zač a že jsi nebezpečný. A hlavně mnou nechtěný,“ slovo nechtěný hlasitě pošeptal. Možná, že to dělal schválně. Chtěl mu vrátit to, jak ho nyní mlaďoch vysíral. Řekl si, že přece nebude dělat slušňáčka, když se k němu bílý chová takhle, ne? V žádném případě. A vlastně víte co? Bavilo ho to. Uspokojoval ho ten pocit, že se svým bratrem může zase po tak dlouhé době mluvit opět o tom stejném, o čem mluvili kdysi. A bylo mu úplně jedno, že jsou teď oba dospělí a na stejné úrovni. Na takové věci on vůbec nehrál, to šlo mimo něj.
Začal se vyptávat na Lucy, to mu připadalo úsměvné, takže se laxně zasmál. Jakoby byl nad věcí. Ironie a jakási uvolněnost z jeho hlasu byla dost znát, asi ho tím chtěl vytočit. Jakože ho Sionn nezajímá, že se jím nenervuje a je mu ukradený. “Já jsem na tom dobře, jsem v suchu. Lucy mě miluje, ale ty, ty o ní teda máš hodně nízké mínění, když máš pocit, že by si ona nechala od někoho něco nakukat a pomotat hlavu,“ zhnuseně si odfrkl. Protočil oči a zakroutil hlavou, jakoby dával najevo, jaký je pro něj bratr opětovným zklamáním. “Ostudo, měl by ses stydět. Taková krásná a inteligentní vlčice a ty ji takhle urážíš.“ Pak se přiblížil k němu, až měl čumák skoro u toho jeho. Vrčel. Oči se mu rozzářily, ale dělal to víceméně schválně. Uvnitř sebe cítil zlost, ale pouze mírné stádium. Nebyl k smrti vzteklý a rozdrážděný, to opravdu ne. Zřejmě asi už opravdu dospěl a trošku se změnil. Spíše si se Sionnem tak pohrával, zajímalo ho, co udělá a jak bude reagovat. “A Lucy...Lucy je teď moje. Jen moje.“ pošeptal mu přímo do čenichu.

Jeho reakce ho velmi překvapila. Zamračil se a zastříhal ušima, přičemž do něj zabořil svůj pohled. “Prosím? Neslyšíš, že já se tě zeptal na úplně normální otázku, kde je MOJE matka? Co tady po mně štěkáš, bratře?“ švihl otráveně ocasem. Na tohle opravdu neměl náladu. Sionn byl očividně dost odrzlý a zřejmě i pubertální, protože jeho reakce tomu tak odpovídala. “Potřebuju si s ní promluvit o mně a o Lucy, takže pokud LASKAVĚ DOVOLÍŠ (zdůraznil s vykulenýma očima), zeptám se své vlastní matky na pár otázek. Tak kde je?“ neměl v plánu se s ním nějak mazat. Přece jen k němu žádné citové vazby neměl, tak na co by se nějak přemáhal či vůbec snažil? Jistě, nepřišel za ním ve zlém duchu, nechtěl se hádat ani nic podobného. Pouze ho chtěl využít k radě, aby matku nemusel hledat nebo používat smečkovou magii. Sionnova reakce však nebyla přátelská. Vlastně byla silně nevhodná, to Etneye trochu naštvalo. Zatím byl však stále víceméně v klidu.

<< Midiam

Promítal si v hlavě asi 2x nebo 3x po sobě to, co Sunstorm říkala o jeho matce. Že by Elisa byla opravdu až tak agresivní a útočná? Ale proč zrovna na Sunstorm, vždyť ta je tak...neškodná, nezkažená. Naprosto nevinná. Samozřejmě už na to Sunny nic nemohl říct, protože odešel dříve, než nějak zareagoval a ona se hned poté vydala k řece Mahtae. Vše si vyslechl, ale už se u toho víceméně vzdaloval. Bylo to zvláštní, no. Asi by rád celou tu situaci jako skrytý pozorovatel sledoval, aby zjistil, co se tam vlastně všechno událo. Nějak se mu nechtělo věřit, že by jeho máma vyjela po Sunstorm opravdu jen tak z ničeho nic. Nebo že by jí snad nějakým způsobem smrděla? Neuměl si to prostě vysvětlit, byla to podivná představa, jak nevinná Sunny stojí, ptá se na smečku a matka na ni útočí a dupe jí na hrudník.
Propletl se mezi stromy a hlasitě vzdychl. Za Lucy se mu moc jít nechtělo, minule byla jakási divná a vypadalo to, že s ní moc nebude kloudná řeč. Napadlo ho, že by tedy raději zkusil najít mámu. Navštívil by ji a popovídal by si s ní, možná by ji to potěšilo? On by ji každopádně rád viděl. Mohl by nyní použít smečkovou magii a zkusit mamku najít díky skalám, které tu byly, ale daleko jednodušší by asi bylo se někoho zeptat. Ale koho? Když se rozhlédl, nikoho v okolí tu nevi...ale viděl! Sionn! Bez jakéhokoliv dumání či otálení se rozešel směrem k němu. Nepřemýšlel nad ničím, měl prázdno v hlavě. Sem tam si vzpomněl jen na Sunstorm, ale jinak, že by uvažoval nad svým bratrem, to opravdu ne. “Hej, Sionne,“ oslovil ho zezadu už z dálky. Tohle bylo úplně poprvé, co mu kdy řekl jménem. A i normálním tónem hlasu. Nikoliv agresivním, egoistickým či povýšeným...prostě normálním. “Kde je máma?“ zastavil se kus od něj a s otázkou v očích na něj koukal.

<< Vřesový palouk (přes Kaskády)

Překvapeně se ohlédl přes rameno na mladou vlčici. “Před mojí matkou?“ skočil jí do řeči, aby mohl zopakovat to, co právě řekla. “Oh, aha. No a jakto? Chovala ses k ní neslušně? Má matka je velice…rázná vlčice,“ na chvíli svoji řeč přerušil, neboť hledal vhodná slova. Jak nejlépe popsat Elisu, to byl opravdu oříšek. Věděl, že nebyla zlá, byla ovšem agresivní. Byla také velmi přímá a, jak již řekl, rázná. Ovšem když chtěla, uměla projevit i city a zvládla se k vlkům chovat hezky. Byla to zapeklitá osobnost. “Popravdě,“ z ničeho nic se rozhodl, že se Sunstorm svěří se svými rodinnými problémy. Byl to malej kecálek a nedokázal skoro nic udržet v tajnosti. “Já nemám se svojí matkou úplně ten nejlepší vztah,“ zpomalil krok, aby ho mohla dojít. Poté pokračoval přímo po jejím boku. “Nevím proč, ale ke mně a mé sestře se nikdy nechovala dobře. Jednu dobu jsem si myslel, že nás nemá vůbec ráda a nesnášel jsem ji za to. Časem se ukázalo, že tomu tak není. Teda, přesněji řečeno, já se tomu snažím aspoň takto věřit. Nechci mít se svojí rodinou zbytečné rozepře, žil jsem v nich totiž ještě donedávna. A přestalo mě to bavit. Víš, už chci mít prostě klid. Když přijdu domů, nechci se hádat a koukat na otrávené xichty ostatních. Nechci se cítit špatně a nechtěně, jak jsem se dřív v mnoha chvilkách cítil.“
Sunstorm fungovala jako jeho vrba. Tichá naslouchající vrba. Podíval se na ni a tiše si povzdechl. Tohle trápení se ho drželo už nějakou dobu a nemohl se jej zbavit. “Tvoje matka tě měla ráda?“ ze srdce doufal, že ho Elisa ráda opravdu má. Občas se mu stávalo, že důvěra v tuto myšlenku však klesala. Rozhodně se ale s Elisou chtěl vidět, a to co nejdříve. Chtěl si promluvit. "Ale když budu s tebou, neublíží ti, neboj se," ujistil ji. Pak ho ale napadla lepší věc - "nebo, možná než aby ses musela zbytečně obávat, co takhle počkat u řeky Mahtae? Je to na druhé straně lesa...Přišel bych pak za tebou," mrkl na ni a se zamáváním ocásku na rozloučení se rozešel do lesa.

>> Asgaar

To bylo chvály. Koukajíc na ni se zlehka pousmál a přikývl. Choval se, jakoby to snad ani nebyl ten princ a král Asgaaru, ale jen a pouze Etney. Normální vlk Etney. “Děkuji, těším se, až to všechno využiju v praxi. Ale jinak obecně lov nesnáším. Jsem na to prostě moc velký. Někde se ukrýt, to je pro mě celkem problém,“ povzdechl si, zvedl se ze sedu do stoje a oklepal svoji srst, na které byly nalepené sněhové vločky a cucky.
Sunstorm mu dále oznámila, že na lov se budou muset vrátit, protože vše vyplašil. Zasmál se, “myslím, že na téhle holé zasněžené pláni ani nebylo co vyplašit,“ podotkl pobaveně. “Navíc, jak říkám, to bych přece byl moc málo sexy, kdybych nedupal, ne? Protože kdybych nedupal, znamenalo by to, že bych musel být menší a míň svalnatej, než jsem teď!“ jeho úvahy stály za to. “Ale jinak, Sunstorm, se budu muset vzdálit. Potřebuju se vrátit na chvíli do Asgaaru, do svého lesa. Chceš jít se mnou a někde poblíž na mě počkat? Pak bysme klidně mohli jít na ten lov. Nebo máš nějaké plány?“ jednal s vlčicí jako dospělý slušný vlk. Asi se jím pomalu, ale jistě stával. Změna to byla velká, to se musí nechat. Z hubatého spratka začal konečně vyrůstat pořádný samec. Aniž by vyčkal na její odpověď se rozešel směr domov.

>> Midiam (přes Kaskády)

“Jo tak. Takže ty teprve objevuješ svoji magii?“ zeptal se a prohlédl si detailněji její oči. Pak si vzpomněl, jak zavál lehký větřík a propojil si to. Pousmál se. Magii vzduchu nikdy nijak nezkoumal, nepřemýšlel o ní a v jeho okolí nebyl snad nikdo, o kom by věděl, že ji má jako vrozenou. “To je asi známka toho, že si začínáš zvykat,“ dodal.
Sunstorm toho povídala tolik, že se nakonec po nádechu, že jí odpoví, rozhodl neodpovídat na nic a jen ji dál mlčky poslouchal. Alespoň u toho ale pokyvoval hlavou, aby věděla, že ji vnímá. Musel se zasmát, byla taková hravá a nadšená do všech aktivit…jako on kdysi. “Dobře,“ vyčkal, až odejde a pozoroval ji, aby věděl, jakým směrem se má potom vydat. Každej pořádnej chlap dupe. Kdybych chodil potichu, bylo by tady něco špatně, ne? Frajeři jdou slyšet i na sto vlčích dálek od sebe, protočil zlehka očima. Rozhodl se, že na to, jak on hrozně dupe, nebude nahlas reagovat. Asi neměl zapotřebí se s touto mladou vlčicí nějak hádat. Věděl, že ona nemyslí nic zle. Že je jen mladá a neví, co se sluší a patří k princům, kterým on byl.
Když uznal, že nadešel vhodný čas, dal se do klusu, a jak se objevil kus od Sunstorm, přikrčil se. Nesnášel to. Nesnášel celý lov! Bolely ho z toho klouby na nohou, jak se tak musel pořád přikrčovat, zohýbat se a celkově vynakládat nějakou fyzickou aktivitu. Nyní se však snažil, co to šlo, aby se k ní připlížil potichu (nechtěl se přece znemožnit, že). Šlo to ale dost těžko, protože sníh byl všude kolem a křupání, které doprovázelo každý jeho krok, nešlo přeslechnout. Navíc byl velký a nemotorný, takže „chodit po špičkách“ prostě nebyla jeho silná stránka. Zastavil se až u ní a lehce jí tlapkou dloubl do zad. “Jsem tady,“ oznámil jí a zazubil se. Nedalo se říci, že by ho tyto aktivity nějak zvlášť bavily a naplňovaly, nicméně její společnost byla oddechová a klidná, a to se mu líbilo.

Sunstorm ho dle očekávání pochválila. Byla nadšená z jeho šikovnosti a on byl tak nadšený ještě víc. Usmál se na ni a přivřel oči. “To nevadí, já stejně vím, že jsem krásnej,“ zazubil se. Mohlo to znít v jeho podání jako vtip, ale on to myslel smrtelně vážně. Ještě chvíli se na ni díval, ale pak pohled odvrátil do strany, přičemž očima pročesal okolí. Všude bylo prázdno. “Každopádně jak jsem již řekl...děkuji,“ posadil se na zem a oblízl si čenich. Bylo opravdu zajímavé, kolik měl tento vlk tváří a jak často je měnil. A ještě zajímavější na tom všem bylo, že ještě donedávna by si nikdy sám (a hlavně už vůbec ne před někým) nepřiznal chybu. Najednou ji přiznal cizí vlčici, kterou viděl poprvé v životě. Tady bylo něco jinak.
Vlčice vypadala zaraženě a trochu smutně z toho, co se dozvěděla. Etney byl také smutný, uvnitř sebe byl pořád smutný. Byla to hromádka neštěstí, která trpěla vždy, když se na ni matka zle podívala. “To nevím. Prostě jsem si na to musel zvyknout.“ Pronesl suše. Tak nějak nevěděl, co by na to měl vlastně říct. Vždyť na to ani neznal odpověď. Sám nechápal, proč ho každý odstrkuje a jen ho dokolečka uráží, vždyť se zase tak strašně nechoval ne? Jasně, sem tam nějaké úlety měl, ale kdo taky ne? Pak se však koutkem tlamy usmál a vzešlo z něho tiché "heh", když řekla, jak je pěknej. "Vííím, Sunííí. Taky vypadáš dobžeee," zasmál se. Tahle vlčice ho prostě bavila. A snad úplně výjimečně někoho upřímně pochválil. Jindy chválil jen Lucy...
Zavřel oči a zastříhal oušky, když mu lehký vánek pročísl srst. Tak nějak nepochopil, že to byla magie Sunstorm. Oči otevřel právě ve chvíli, když si Sunstorm začala v kvantech házet ledový sníh do tlamy. Trochu nechápavě ji pozoroval, avšak její další reakce učinila jeho tělo úplně ztuhnutým. “Eheee,“ vypadlo z něj. Nebyl mu nepříjemný její dotek, to vůbec ne. Vlastně mu to bylo tak nějak jedno, jestli se ho dotýká nebo nedotýká, nic to s ním nedělalo. Co však absolutně nepobíral, bylo to, co na něj právě teď chrlila. “A co jsi jako zvládla?“ prohlédl si ji. “Proč bys měla omdlívat? Z toho, že mě vidíš? Nebo z mé vůně...z toho, jak jsem krásnej? Nebo jak jako?“ naklonil hlavu zvědavě do strany a jemně se u toho zazubil. Co ale musel uznat, bylo to, že Sunstorm krásně voněla. Měla jakousi specifickou vůni. Takovou ještě nikdy předtím z nikoho necítil.

Bylo skoro až neuvěřitelné, jakým způsobem mladá Sunstorm podporovala šedého vlčka. Zůstal na ni hledět a pozoroval její upřímnou radost z jeho úspěchu. Lehce se pousmál, bylo to od ní milé. Zavrtěl jí ocasem na zpět a pokýval hlavou, jakože rozumí. Jindy by ho velmi rozčílilo, kdyby uslyšel výtky na svoji maličkost, ale protože byly od této vlčice, tak nějak mu to prostě nevadilo. Necítil se rozčílený ani znechucený, jako třeba když mu něco říkala Awnay. Tohle bylo prostě jiné. Možná, že to bylo tím, že se mu Sunstorm opravdu snažila pomoci?
Se slovy, že najde nějaké větve, se rozběhla pryč, proto si Etney sedl a rozhodl se, že na ni trpělivě bude vyčkávat. Po chvíli se však přistihl, že se přiblble usmívá, vrtí ocasem a vyplazuje jazyk. Na to konto se rázně zamračil a tlamu zavřel. Copak seš její mazel?! Uklidni se! Chovej se normálně!
Zatímco Sunny přinášela větve, on čekal. Přemýšlel nad různými věcmi, jako například o Lucy, sám o sobě a své dokonalosti či přímo nad Sunstorm. Ať se snažil, jak chtěl, myšlenky se mu k této mladé vlčici stále stáčely. Až se naštval a dupl tlapkou o zem. Tak klid!! V tu chvíli se vlčice vrátila a Etney se na ni zahleděl. Zastříhal oušky, a jak tak poslouchal, co má dělat, začal pobaveně vytahovat obočí a nasazovat výraz jako „wtf?“. Tahle vlčice ho vždy překvapila něčím novým. Možná to bylo tím, že byla tak mladá a plná energie? Našteloval se tedy dle jejích žádostí a tupě pokýval hlavou. “Hmm hmm, chytat větve, jasně,“ zabrblal. To už mu ale ještě přilétla přímo na tlamu. Nedával pozor, protože mu to připadalo jako něco zbytečného. A tak od větve jednu dostal. “Oooou!“ chytil si tlapkou čenich a ustoupil o pár kroků vzad. To teda byla pořádná rána. Naštvaně se zamračil a stiskl zuby k sobě. “Ta větev právě uhodila jeho královské veličenstvo!“ jeho hlas byl napružený a ostrý. Nicméně jak byl naštvaný, šlo mu chytání těch zpropadených větví o dost lépe. Pochytal všechny. Jen se mu občas stalo, že se do nich zakousl tak silně, že mu nešly vyplivnout, takže málem vždycky tou další dostal znovu, ale naštěstí se to už obešlo bez dalších šrámů na jeho úžasně dokonalém kožíšku.
Odhodil na zem poslední větev a vítězně se na Sunny podíval. “Tak co?!“ spokojeně vypjal hruď a začal se pyšně naparovat. “Dost dobrý, co?! Tos určitě nečekala! Jsem fakt frajer! To neumí jen tak někdo, pochytat tolik větví, co?!! Hahá!“ pohodil namyšleně hlavou. Tohle mu prostě trochu pošimralo jeho ego. Nechal však blbostí a podíval se na vlčici. Hezky zpříma a vyrovnaným pohledem. “Děkuji, že mi pomáháš. Jsi víceméně první…“ zlehka se usmál. Bylo to zvláštní, ale neměl strach před ní cokoliv přiznat.