Příspěvky uživatele

< návrat zpět

“Ugh, ulovit?“ zasekl se a s vypoulenýma očima zíral na Kessela. Zůstala mu údivem pootevřená tlama. Zrovna lov rozhodně nebyla jeho oblíbená činnost. A taky to nebyla činnost, ve které by vynikal. Když starouš zmínil ryby, vybavil se mu poslední lov ryb, který podnikl s Phantasií v těle Gee. Přeběhl mu mráz přes záda, a proto se celý oklepal. “Ryby? No, dobře…můžeme jít…lovit…ryby,“ u slova „ryby“ naprázdno polknul. Polila ho nervozita. Copak se musí všude a přede všemi ztrapňovat při lovu? Tiše si povzdechl a koukl na bílou vlčici. Ta z nápadu, který ze staříka vypadnul, překypovala nadšením. Zlehka povytáhl obočí, musel se pobaveně uchechtnout. Sunstorm oplývala jakousi jiskřivou energií. Líbilo se jí všechno, co kdo navrhl. Jakákoliv aktivita. Kdo ví, proč se Etneyovi tento její charakterový rys tolik líbil.
Sunstorm s vlky však nepobyla dlouho. Zařádila si ve vodě, pak se najednou zvedla a se slovy „musím ještě něco udělat“, se vzdálila. Než stihl Etney zareagovat (zřejmě měl zpomalenou mysl tím, jak se vynervoval z lovu ryb), Sunny byla na cestě. “Uh, uh…Tak ahoj, Sunstorm!“ zakřičel za ní a u toho udělal dva naléhavé krůčky směrem k odcházející vlčici. Chtěl se s ní rozloučit, aby věděla, že na ni není nijak naštvaný nebo něco. Sledoval její bílý hřbet, jak mizí v dáli, a poté se ohlédl na Kessela, na kterého se mírně rozpačitě pousmál. “Tak jdeme lovit…ukážu ti, jak loví profíci,“ mrkl na něj a vydal se k vodě. Hlavou mu však plynula spousta obav o tom, že se znemožní a že určitě nic neuloví. Jako vždy…
Přistoupil k vodě, tlapky si namočil jen po kotníčky (hlouběji se mu nechtělo), přičemž očima prohlížel hladinu toku řeky. Byla průzračná, čistá. Vše šlo krásně vidět. Pod hladinou byla spousta kamenů – větších i menších. Vypadalo to krásně. “Ty jsi na světě úplně sám?“ hlesl a zastříhal u toho oušky. Pohled od vody však neodvrátil. Možná proto, že na staříka nechtěl vidět, když mu tuhle otázku pokládal.

S tichým úlevným povzdechem, že Kessík situaci zachránil, vzhlédl k obloze. Byla zamračená, tmavá. Pohled stále upíral na mraky, měl rád oblohu, ať už byla azurová, rudá či právě taková tmavá. Každý mrak měl svůj tvar. Vznášely se nahoře tiše a klidně, jakoby se nic nedělo. A pak najednou bum! Mraky spustí liják samy od sebe a pak ho zase samy od sebe ukončí. Obloha byla podle Etneye prostě hodně cool.
Začal souhlasně přikyvovat a u toho se podíval jak na nevinnou Sunstorm, tak i na moudrého Kesse. “Ano ano, souhlasím,“ přitakal. Věřil Sunstorm, ale zároveň věřil i Shireen. Neměl žádnou špatnou zkušenost z dřívějších chvil, jelikož se Shireen nestrávil zase tolik času. A ten čas, který s ní tedy už společně byl, se jevil jako příjemný a nepociťoval z ní zákeřnost či jiné nepěkné vlastnosti. Jenže to byla maličká. Teď už to byla skoro dospělá vlčice. Čas rychle letí, zahleděl se do Sunniných očí. Bylo to jasné, ona neuměla být zlá. Cokoliv udělala, určitě to nebylo schválně a se zlým úmyslem. Tahle vlčice byla mírumilovná jako andílek.
Začala si očuchávat Kessela, překvapeně zamrkal. Došla pak i k němu, když si k němu čuchla, stáhl ocas mezi nohy a jemně se ošil. “Co to děláš? Však víš, jak voním, ne? A Kess taky voní, ani jeden nesmrdíme!“ obhájil okamžitě bez jakéhokoliv otálení sebe i staříka. “Totiž já…já nikdy nesmrdím! Už odmalička jsem byl voňavé vlčátko, každý mi to říkal!“ lež. “Všichni říkali, teda… hlavně vlčice říkaly: „oooh, jak já ti závidím, že tak voníš! Chtěla bych mít kožich jako ty!!“ vážně přikývl, aby tomu dodal na důležitosti. Sic mu to nikdy nikdo neřekl, ale on vážně nepobral to, proč to Sunstorm udělala. Nedocházelo mu to. Proto ucítil velkou potřebu očistit svoji maličkost touto nevinnou malou lží. Navíc to byl dobrý herec – znělo to důvěryhodně! Blbečkovsky se u toho zazubil a podrapkal se zadní tlapkou nevinně za uchem. “Tak…“ odkašlal si a těkl očima ze Sunny na Kesse. “Co teď? Co budeme dělat?“ zvědavě povytáhl obočí a mrskl ocasem. Přece tu nebudou jen tak stát a koukat. Nebo ano?

I já jsem pro Brno :) ráda bych se aspoň letos zúčastnila, když už jsem vynechala všechny, které se dosud uskutečnily :D termín takhle moc dopředu nevím, ale asi nejlepší víkend..

piknik zní dobře, šel by udělat i v Brně určitě!! :D

Pokýval hlavou. Pravdou bylo, že tohle ho nikdy nenapadlo. “Ne, neptal,“ hlesl a pohled na krátkou chvíli zabořil do země. “Nikdy jsem se na to nezeptal, protože mě to nenapadlo se zeptat.“ Dodal posmutnělým tónem hlasu a podíval se Kesselovi do očí. Byl rád, že si může promluvit s někým takovým, jako byl on - zkušeným a životem ostříleným vlkem. Vděčně se pousmál. “Asi máš pravdu,“ broukl. Bylo zajímavé, jak moc se Etneyovo jednání a vlastně obecně chování změnilo. Vyspěl. Vyslechl si povídání a jeho rodině a potom tak nějak nevěděl, co by na to vlastně měl odpovědět. Jestli se vůbec hodilo cokoliv odpovídat. Nadechl se, že teda něco řekne, jenže v tom jejich konverzaci přerušila jak Sunstrom, tak i Shireen…
Zaregistroval kroky někde poblíž něj, proto zastříhal oušky a natočil tím směrem hlavu. Spatřil tam svoji sestru – dlouhonohou dámu, která již značně povyrostla. Už nebyla takovým prckem, jakým bývávala. S neutrálním výrazem ve tváři ji sledoval a vyčkával, jaké bude její počínání. Když řekla to, co řekla, překvapeně povytáhl obočí a pohodil ocasem. Už se nadechl, že něco řekne, ale to se Shireen natočila tak, aby mu ukázala svoji bolístku. Přivřel na moment oči a pak s povytaženým obočím a otázkou v očích koukl na Sunstorm, aby mu to teda vysvětlila. Že by tahle jemná a citlivá vlčice napadla jeho ségru? V tom muselo něco být…ona Shireen jistojistě také nebyla úplně nevinný andílek. Přejel svoji sestru celou podezíravým pohledem a tiše si povzdechl. Byla zase pravda, že když spolu byli tehdy v údolí, byla Shireen hodná a bezproblémová, avšak uběhlo od té doby dost času, tak netušil, jestli se třeba za tu dobu nějak změnila nebo ne. “Přijdu domů a pak to probereme,“ pověděl polohlasem. Chtěl se Shireen vycházet dobře, už tak s nikým mimo otce nevycházel, a to měl tak početnou rodinu! Aspoň se Shireen chtěl mít jiný vztah.
Mladinká vlčice odběhla a on se tak mohl opět věnovat svým přátelům. Dostal ještě reakci od Kesse na to, co spolu předtím probírali, takže si ji vyslechl a vděčně se usmál. Mrskl ocasem a přikývl. “Máš pravdu. Udělám to tak. Promluvím si s ním, promluvím si i s mámou. A pak dál…no dál uvidíme, co se stane,“ úlevně zavřel na moment oči. Cítil se najednou daleko lépe. Veškerý stres a nervy z něj opadly. Nadechl se čistého jarního vzduchu a pak jej naráz, i se zbytkem jakýchkoliv nepříjemných pocitů, vydechl ven.
V tom se ale začala Sunstorm slovně bránit. Hlas se jí rozklepal a bylo vidět, že je v rozpacích. Zůstal na ni hledět a mlčky poslouchal, co vše k tomu řekne. On nevěděl, čemu nebo komu by měl v tuto chvíli věřit. A na druhou stranu… Měl to vůbec nějak řešit? Nebylo to čistě mezi nimi? Mezi Sunny a Shireen? Neměl by se do toho přeci moc vkládat. Ani jako bratr ne. Sunstorm se jala vysvětlování a Etney během jejího povídání přikyvoval, aby ji ujistil, že poslouchá a vnímá. Prohlédl si také ránu, kterou jí Shireen způsobila a následně si povzdechl. “No,“ vypadlo z něj, přičemž zabořil pohled do očí zkušeného Kessela. “Takže…“ pokynul vlkovi hlavou, aby mu z této „šlamastiky“ vypomohl. Popravdě nevěděl, jak by tohle všechno měl okomentovat a jak by měl reagovat. Netrpělivě přešlápl z tlapky na tlapku. Komu by měl věřit? Shireen nebo Sunstorm? A měl by vůbec někomu věřit? Měl by to nějak řešit? Ach jo, zase se cítil zmatený. Nechtěl citově ublížit ani Sunstorm a ani Shireen. Nechtěl ani jedné křivdit. A tak tam jen stál a koukal na Kessela, přičemž doufal, že ho nějak zachrání.

Teda, to zní skvěle!!

// tak já hlasuji takto: 1 hlas Zarraya, 1 hlas Maeve a 1 hlas Nickolas :-) Sečteno

Pokýval zlehka hlavou. “No právě, to není úplně nejideálnější řešení. Dřív bych to třeba vůbec neřešil a rozhodně bych za ním nešel prosit o milost, ale momentálně se snažím jaksi…udržovat rodinné vztahy na kladné bázi, jestli mi rozumíš,“ protočil zlehka očima. Vlastně ho to otravovalo. Nechtěl se ponižovat tím, že se mu bude omlouvat a snad i prosit. To on prostě neměl v povaze, dělalo se mu z toho dost nepříjemně. Jenže dal otci slib a chtěl ho dodržet. No, možná i uvnitř něj nějaká maličká část jeho duše chtěla se Sionnem vycházet. Nebo s ním minimálně normálně mluvit. Sám netušil proč, tak trochu se to v něm vzájemně bylo, tyto dvojí pocity. Znechucení a chtíč.
Tiše si povzdechl a zvedl se z lehu na zpět do stoje na tlapky. Pohled stočil na Kessela a z něj na slunce, které právě vycházelo nahoru na oblohu. Paprsky byly příjemně teplé, prohřívaly mu jeho studenou vlhkou srst. Zavřel oči a chvíli mlčky stál s hlavou stále natočenou ke slunci. “Nikdy jsem s rodinou nevycházel dobře,“ pronesl, přičemž oči otevřel a pohlédl opět na staříka před sebou. Dodal s lehkým úsměvem: “Mimo otce. Ten mě měl vždycky rád,“ zavrtěl špičkou ocasu, když se mu v hlavě vybavil obraz jeho otce. “Ale nevím proč, ostatní mě nikdy rádi neměli. Snad jen sestra Awnay, s tou je to poslední dobou lepší. A já sám nevím, jak k tomu všemu mám vlastně přistupovat. Nevím, jestli jsem naštvaný a znechucený, nebo mě to snad mrzí a chtěl bych zmizet někam daleko. Nevím…“ povzdechl si a utrápeně přešlápl z tlapky na tlapku. Zastříhal oušky a očima přejel rychle okolí, neboť měl dojem, že zaslechl známé vytí. “Slyšel jsi to?!“ vyhrkl okamžitě, přičemž se mu nevědomky rozkmital ocásek. Jen krátce, ale přece. Bohužel nemohl zidentifikovat, od koho se vytí neslo, věděl však, že to určitě byl někdo z jeho rodiny. Rodina… svěsil hlavu. Však nevyli na něj, jeho nikdo nechtěl. Nikomu nechyběl, teď už ani Lucy ne. Ta byla potichu jako myš a pořád jen postávala nebo polehávala někde po okolí. “Jaká byla tvoje rodina, Kessi?“ se zájmem si starouše prohlédl. Taky přece určitě měl nějakou rodinu, jakpak s ní asi vycházel?
Ohledně svého bratra Etney odpovědi na otázky neznal. Utrápeně zavřel oči, přičemž kdyby nestál na tlapách, jistojistě by si jimi tvář nyní protřel. “Nevím. Já sám nevím, co chci nebo co od toho všeho očekávám,“ přiznal se a zahanbeně svěsil hlavu dolů tak, že mu vystouply lopatky nahoru jako nějakému staříkovi. Běžně by se takto nesvěřoval, ale Sunstorm i Kessel v něm budili jistou důvěru. Byli mu příjemnou společností.
Zaslechl kroky. Natočil uši na stranu, ze které kroky zaslechl, a i když chtěl uhnout nebo se minimálně otočit tím směrem, ještě dřív, než to stihl, byl málem povalen. Polekaně uskočil vzad. Byla to Sunstorm, která ho vesele vítala, jakoby ho snad ráda viděla. Nebo…to není jen jakoby? začal se usmívat. “Ahoj Sunny,“ hlesl poklidně. Snažil se působit taktéž vesele, tak aspoň zavrtěl ocasem a zanechával si na tváři i nadále vlídný úsměv. V klidu však vůbec nebyl. Ale Sunstorm o jeho problému s bratrem věděla a znala ho, tak se nemusel ani před jedním z nich nikterak ostýchat a stydět. “Potkal jsem Kessela tady u vody a dal se s ním do řeči. Zajímal mě jeho názor na Sionna, víš?“ oznámil jí a lehce drcnul do její tváře svým čenichem. Pak ale pohled přenesl zpět na Kessela s jasnou otázkou v očích „co mám teda dělat?“.

Zamyslel se nad tím, jaké by to bylo, kdyby i on našel něco podobného takhle náhodně v řece, v lese či snad na louce. Co by našel, jaké by to bylo a kde by to nosil? Oči stále zaujatě upíral na bimbající peříčka, nakonec se však lehce pousmál a přikývl. “Říkal jsem si, že bych se po něčem podíval. Moje matka, otec a už i mladší bratr mají cingrlátka, jen já nemám. Taky chci jedno,“ pronesl s dvěma máchnutími ocasu, jakoby snad od sebe odháněl otravný hmyz. Při vyřknutí spojení „mladší bratr“, se mu na chvíli zatřepali motýlci v břiše. Sionn…měl by ho najít? A omluvit se? Sunstorm říkala, že by to měl zkusit, ale on si pořád nebyl jistý. Nebylo by lepší, kdyby to nechal jen tak plavat? Vzpomněl si na své zranění na krku, které už zakrývala huňatá srst a nebylo tedy tak moc vidět. Pořád to však bolelo, cítil tu bolest až moc dobře. Když si staříka tak prohlížel, napadlo ho, jak moc klidný vlastně je. Nejspíš i zkušený…“Můžu se tě na něco zeptat?“ začal neochotným tichým hlasem, celý se u toho ošil. “Když…kdybys měl vlka, který patří do rodiny, ale ty bys mu jako malému ublížil…a on tě teď na oplátku napadl a pokousal by tě…co bys dělal? Jak by ses zařídil?“ s otázkou v očích na něj zůstal hledět. Sám totiž nevěděl, cítil se zmatený. Potřeboval poradit od někoho zkušeného, životem vybičovaného. Potřeboval si o tom prostě promluvit.
Na téma „Asgaarský les“ jemně přikývl. “Asgaar je dobré místo, jsem tam moc rád. Líbilo se ti tam? A jak ses tam dostal? Máš tam nějakou kamarádku?“ laškovně na něj mrkl a poté se zazubil. Neuvědomoval si však, že by znal (mimo vlastní matku) postarší vlčici, která by v Asgaaru žila. Byla tam Lucy, Gee…Laura…“Přišel jsi snad za Laurou?“ Jediná ona ho napadla. Přece by stařík nerandil s kůzlaty, že. Nebo snad jo?
Když si stařík všiml, že je jeho královská velectěnost skleslá, vlastně ho to vnitřně potěšilo. Někdo si ho všímal, někdo se o něj staral, byl to dobrý pocit. “Hmm,“ zabručel. “Mám špatnou náladu právě skrz toho bratra,“ přiznal se. Ale co už, stejně o něm mluvil už před chvílí, navíc tohoto vlka sotva znal a naštěstí nevypadal, že by to rozkecal všude kolem, tak proč mu to neříct? Proč si neulevit? “Nevím, jak bych se měl zachovat,“ s hlasitými vzdechy si lehl. Tělo měl stále jakési rozlámané, cítil se nepříjemně – nejradši by si zdřímnul někde v teplé jeskyni. Byl však rád, že tu může být s Kess…Kess…Jak že se jmenoval? Kess…ježiš, budu mu říkat Kess…že tu může být s Kessem. Nechtěl být sám. Potřeboval milou a klidnou společnost, a tou tento stařík byl.

Pokývl zlehka hlavou, když vlk řekl, že se jedná o ozdobu. Uvědomil si, že takovou věcičku mají i jeho rodiče. “A kde jsi ji vzal? Někdo ti ji dal?“ začal vyzvídat. (//ještě stále jsem náramek nezahrála, tak budu ty věty o náramku ignorovat, jakože je Kessík neřekl :D) Tyhle věcičky ho hodně fascinovaly, přál si nějakou takovou mít. Navíc přece Lucy měla kolem tlapinky zelený šátek, on se jí chtěl rovnat. Chtěl být stejný, jako byla ona. Už byl gammou stejně tak jako ona, tak ještě nějaký ten přívěšek by mohl někde vyhledat. “Najdu to někde?“ pokynul hlavou znovu směrem k peříčkům, které se Kessovi pohupovaly na krku. “Myslím jako někde venku. Prostě něco, co bych mohl taky nosit,“ doprovodil to hlasitým vzdechem. Byl unavený, těžko se mu mluvilo.
Vlka si celého prohlédl, vypadal docela neškodně. Působil tak klidně, to mu v tuto chvíli plně vyhovovalo. “Jsem Etney z Asgaarského lesa, je to nedaleko. Znáš to tam?“ na chvíli se odmlčel, aby zanechal vlkovi prostor na odpověď. Zajímalo ho však, odkud pochází on, takže za chvíli pronesl další otázku: “A ty? Máš nějakou smečku, nebo žiješ životem tuláka?“ mrskl ocasem ze strany na stranu. Jaký asi tak byl život tuláka? Měl co jíst? Musel si pořád sám lovit, že? A co úkryt, mohl se někde schovat? Etney například víceméně žádné úkryty volně v přírodě, které by ho ochránily před divokým větrem a ledovým počasím, neznal. “A proč stojíš zrovna tady? Není ti zima? Je hnusně,“ zamručel. Byl pořád bez nálady a naštvaný.

<< Vřesový palouk

Šoural se z louky přes Kaskády směr domov, i když domů vůbec neplánoval jít. Nevěděl, kam hlavu složit, co dělat, jak se chovat, neměl absolutně náladu na nic. Upřeně hleděl před sebe, když vcházel z louky do zalesněné oblasti, přičemž hlasitě vzdychl něco o tom, že všechno stojí za houby. Byl prostě naštvaný. Sám na sebe? Na Sionna? Na situaci? Sám nevěděl.
Zaslechl šum řeky, vydal se tedy tím směrem s myšlenkou, že si alespoň konečně opláchne ránu, která se již za tu dobu mírně zatáhla a nekrvácela. Jenže někoho spatřil. Zastavil svůj krok a s nastraženými oušky zůstal hledět před sebe. Dle pachu vlka nerozpoznal, zřejmě ho ještě nikdy neviděl. A pak zaslechl zvuky z okolí, byly to hlasy, zřejmě tu tedy bylo vlků víc. Zamračil se a s táhlým protočením očí se vydal blíže k vlkovi. Nevěděl, proč za ním jde, možná, že si chtěl prostě jen popovídat? “Čau,“ zamumlal bručivým, avšak neutrálním tónem hlasu, přičemž si přičapl k vodě a zlehka se napil. Ledová voda pro něj ale byla jako bomba do žaludku, takže to rozhodně s pitím nepřeháněl. Posadil se tedy opodál a zůstal na vlka zírat. “Co to máš za divný peří na tom krku?“ poukázal tlapkou na jeho přívěšek.

<< Orlí dráp (přes Kierb)

Ještě se jednou ohlédl za sebe, neboť pocítil jisté nutkání zkontrolovat, jestli třeba Sunstorm nešla za ním, ale ne – byl tu sám. Na chvíli se zastavil, strašně ho štípalo to zranění na krku, měl pocit, že fakt zhyne. Tiše vzdychl, tohle ho fakt nebavilo. Chtěl přijít za Lucy, popovídat si s ní a dozvědět se, že vše je v pořádku a stejné tak, jako to bylo dřív. Jenže Lucy byla divná, nekomunikovala, a to mu dělalo starosti.
Od lesa se vzdálil, prošel skrz řeku, jejíž tok byl ještě pořád zamrzlý. Zima sice začínala tak trošku ustupovat, ale pořád to nebylo nic extra. V noci byly mrazy a během dne víceméně taky, pokud bylo sem tam aspoň trošku nad nulou, mohli si vlci tleskat. Ale fakt, že přichází na Gallireu jaro, nikdo nemohl zapřít – sníh začínal pomaloučku, ale jistě tát. Byl mokrý a těžký. Etney nabral trošku sněhu do tlapky a přiložil si ho na ránu, úlevně vydechl a zavřel oči. Svalil se bez přemýšlení do sněhu a začal si v něm válet krk. Ledový sníh na štiplavou ránu bylo blaho. Zůstával ležet na zemi ještě nějakou dobu, nechtělo se mu zvedat. Bylo mu prostě na nic. Cítil se znuděný, znechucený, ve stresu. Ani ne tak z toho, že se porval s bratrem, spíše tak...ze všeho. Z Lucy, z domova, ze Sionna, byl otrávený z toho malého spratka, rád by zůstal se Sunstorm, ale ona měla namířeno jinam. A tak dále, a tak dále.
Pomalu se zvedl, oklepal se, aby svůj kožich zbavil přebytečného sněhu, a rozešel se pryč. Kam? Netušil. Šel prostě někam za nosem.

>> Kaskády

<< Východní hvozd (před Kierb)

“Uhm, myslím, že už znovu nezaútočí,“ zamumlal tiše. Kdyby zaútočil, byl by Etney již připravený se více bránit. Popravdě to, že na něj Sionn skočí, vůbec nečekal. A navíc ho nechal nejdříve rozměknout těmi řečmi o tom, jak se těšil na brášku, a zaútočil až pak, to bylo podlé. “Svítící mech?“ máchl ocasem. Proč mu svítící mech něco připomněl? Nebyl si vůbec jistý co, ale měl dojem, jakoby mu kdosi o svítícím mechu říkal...Lucy! Nebyl to náhodou ten les, kde dřív žila Lucy? Nebo minimálně to určitě muselo být někde poblíž, Lucy mu přece také říkala o jakémsi svítícím mechu. A nebo že by si to pletl? Možná, že mu o tom nikdo neříkal a jemu to jen tak připadalo, protože svítící mech ho zaujal. No, raději nad tím přestal přemýšlet, už se v tom ztrácel.
Vyslechl si její příběh o tom, jak chtěla zachránit vlče a že z toho důvodu onemocněla, a musel se tomu zasmát. “Až tak? To bylo teda podlé vlče. A kde jsi ho vůbec vzala? To patřilo k vám do smečky?“ začal vyzvídat, přičemž ji zaujatě pozoroval. Pak spíše než vůni masa vnímal vůni její maličkosti. Sunstorm mu voněla nádherně přímo pod nosem. Mládím, elánem a prostě...měla svoji osobitou vůni. “Mm, asi nějaké jídlo,“ zamumlal absolutně bez zájmu, a zatímco Sunstorm spěchala kupředu, Etney začal zlehka zaostávat. Chvíli totiž koukal na její zadek, ale poté začal registrovat pachy různých vlků po okolí, a to se mu moc nelíbilo. Zpomalil svůj krok ještě více a už se vzadu spíše tak pomalinku šoural. O společnost několika cizinců rozhodně nestál. “Sunstorm,“ oslovil svoji kamarádku, zatímco se úplně zastavil. “Já asi, no raději se od tebe asi odpojím. Jde tady cítit až moc vlků a to já nemám rád. Nemám náladu a nechci, aby mě někdo viděl s prokousaným krkem, co by si o mně pak pomysleli?“ zazubil se, ale jinak to myslel zcela vážně. Prostě se nechtěl ukazovat cizím vlkům, jakože je slabý či nějak zranitelný. On musel přece působit jako kus pořádného alfa samce, ne? Ne nějaký bolestínek a vlk, který se nechá lehce zranit. “Doufám, že se brzy zase sejdeme, popřípadě víš, kde mě hledat. A když se dlouho neobjevíš, přijdu za tebou na sever. Na sever do těch vašich hor,“ vřele se na ni usmál a zavrtěl krátce ocasem. “Zatím se měj, Sunstorm,“ koukal se na ni, dokud mu ještě zůstávala na dohled, ale pak se otočil a pomalu se vydal pryč. Škoda, pomyslel si. Sunny byla příjemná společnost.

>> Vřesový palouk (přes Kierb)

Sunstorm v jednom kuse hladila Etneyovo ego, přesně někoho takového k sobě on právě teď, když byl rozladěný, potřeboval. Lechtal ho z toho žaludek, miloval ten pocit, když ho někdo chválil. “No, třeba moji rodiče pojmenovali bratra Nemesis, tak bych se ani nedivil, kdyby má sestra byla Nemesiska. Poslední vrh – Nemesis a Nemesiska. Trapas. Divím se, že já a má sestra máme taková pěkná jména.“ Jak to dořekl, vzpomněl si díky tomu na Awnay. Copak jeho sestra asi právě teď dělala? Kde se tak dlouho toulala? Rád by ji zase po delší době viděl. Ve smečce už se neukázala opravdu dlouho.
Vyslechl si, kde žije a byl pak vybídnut, jestli půjde s ní. Neotálel a následoval ji. Neklusal, šel pomalým krokem – veškeré rychlejší pohyby mu způsobovaly nepříjemnou bolest. “Myslím, že za Sionnem bych měl zajít sám, jsem už velký kluk, určitě to zvládnu,“ pobaveně se uchechtl, přičemž ono uchechtnutí doprovodil táhlým úšklebkem. Netěšil se na to. Nesnášel takové rozhovory a už vůbec nepotřeboval provádět takový rozhovor s jedním z nejméně oblíbených bratrů. Teda, měl dva bratry a oba neměl rád – jenže Nemesis už se probojoval na první místo, Sionna tedy měl o něco radši. Tedy spíše mu méně vadil.
Následoval Sunstorm kamkoliv šla, jemu to bylo úplně jedno. Domů nespěchal, a v její společnosti mu bylo prostě příjemně. “Takže smečka v horách jo? Líbí se ti tam? Nezní to moc pohodlně. Mám radši lesy a celkově teplejší jižnější podnebí. Není v horách na severu až moc velká zima? Nepřemýšlela jsi, že bys zkusila nějakou jinou smečku? Určitě je jich tu více. Sice žádné konkrétní neznám, ale...Mohli bychom spolu nějaké najít. Po nějakých se podívat. Když budeš chtít,“ navrhl neutrálním hlasem, přičemž zastříhal oušky, když zaslechl nějaký divný zvuk a porozhlédl se po okolí. Zřejmě jen nějaké lesní zvíře, které nebylo zazimované. Vlky zde neviděl. “Když jsi byla nachlazená, určitě to bylo kvůli tomu, že ti horské podnebí prostě nesvědčí,“ dodal pak ještě k tématu „smečka v horách“.

>> za Sunstorm

Znovu zkomolila jeho jméno, musel se zasmát. “Má blbý jméno, že? To já mám lepší, takový jednoduchý a přitom vznešený...Etney I. Asgaarský, to zní fakt dobře. Ale Nemesis? Pff, to je jak rozžvýkanej kus listu od bizona a vytaženej z jeho tlamy. Prostě hrůza,“ protočil očima. “Seš ráda, že se nejmenuješ Nemesiska? Sunstorm zní daleko líp,“ mrkl na ni, aby ji trochu povzbudil. Byla smutná, daleko smutnější jak on. To ho trochu mrzelo. Přece jen, ona s tím neměla nic společného, tak proč smutnila?
Postavil se ze sedu, oklepal nalepený sníh ze své srsti pryč a pak zlehka přikývl. “Asi bych to měl zkusit. I když ani popravdě nevím, jestli na to mám náladu. Ten kousanec na krku mě pořád tak bolí, nejradši bych zůstal zalezlej sám někde v jeskyni a nevylízal,“ tiše si povzdechl. “Mám navíc pocit, že to vůbec nemá cenu. Nechce se mi s ním mluvit, jsem z toho znechucenej. Chci vůbec dobrý rodinný vztahy? Najednou nevím, co chci nebo nechci,“ celý se ošil. Začal být nervózní a přestal si být sám sebou jistý. To se mu stávalo, když nad věcmi až moc přemýšlel. “A ty? Co budeš teď dělat? Máš nějaké místo, kam se můžeš vrátit?“ zvědavě našpicoval uši. Bylo tady na tom světě nějaké místo, kde by ji popřípadě mohl najít, kdyby se cítil osaměle a byl smutný? Nechtěný? Tahle mladinká holčička by mu zase jistojistě zvedla náladu. A navíc, když vlk může své trable s někým probrat, hned se mu udělá lépe, ne?

Zaslechl její volání, ale nezastavil se. Věděl, že pokud bude chtít, doběhne ho, nešel nijak rychle. A taky že ho zanedlouho doběhla. Postavila se přímo naproti němu a tam mu znemožnila postup vpřed. Zastavil a zahleděl se na ni. Překvapil ho její tón hlasu a taky to, jak si pořád meldovala to svoje, musel se pobaveně zasmát. “Stará chyba je ale pořád chyba, ne?“ svěsil hlavu blíže k zemi s táhlým uculením, takže mu vystouply lopatky. Zřejmě se protahoval. Bral to celé naprosto laxně a uvolněně až do chvíle, kdy zahlédl její kutálející se slzy. Úsměv z tváře mu zmizel. Nechápal, proč tento rozhovor ona bere tak vážně? Stejně to byla minulost. Tohle opravdu nečekal. Narovnal hlavu a povytáhl obočí, proč teď Sunstorm vlastně brečela? Nechal ji ze sebe vykoktat to, o co se snažila, a pak se znovu pousmál. Tentokrát ale pouze koutky a jemně. Připadalo mu vážně miloučké, jak byla naivní a nevinná. Přiblížil se k ní, aby jí tlapkou mohl setřít slzy z tváře. Hezky jemně a starostlivě. Pak teprve přikývl hlavou, aby její řeč potvrdil. “Snažím se změnit se, dřív jsem se choval úplně jinak oproti tomu, jak se chovám teď. Teda aspoň myslím... Ale víš, vlci často vnímají a vidí jen to, co vidět a vnímat chtějí. A pokud se někdo chová tak debilně jako třeba Nemesis, nemám už zájem se snažit jakkoliv s ním ten zamrzlý rodinný vztah zlepšit. Ale Nemesis není ta osoba, u které mě mé chování mrzí.“ krátce se odmlčel a s povzdechem se posadil. Proč vlastně probírali společně tohle otravné téma? Začínalo ho to vnitřně rozrušovat, přestal být tak v klidu. “Nevím, jak bych se měl zachovat. Myslíš, že bych měl přijít a říct mu prostě...promiň, že jsem tě chtěl zabít?“ zabořil pohled do země. Celé mu to připadalo jako hloupost. Tahle věc už se prostě podle jeho názoru nedala napravit či jakkoliv změnit. Jednou se to stalo, tak se to stalo. “Nemyslím si, že by se on se mnou chtěl ještě jakkoliv dál vybavovat. Co si myslíš ty?“ vzhlédl na ni. Opravdu po ní chtěl radu, jak by se měl teď dál zařídit? Vážně se on, tento sebevědomý a egoistický vlk ptal křehké květinky, kterou sotva poznal, jak by se měl chovat k bratrovi, kterého se pokusil zabít? Neuvěřitelné.