Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Orlí dráp (přes Kierb)

Ještě se jednou ohlédl za sebe, neboť pocítil jisté nutkání zkontrolovat, jestli třeba Sunstorm nešla za ním, ale ne – byl tu sám. Na chvíli se zastavil, strašně ho štípalo to zranění na krku, měl pocit, že fakt zhyne. Tiše vzdychl, tohle ho fakt nebavilo. Chtěl přijít za Lucy, popovídat si s ní a dozvědět se, že vše je v pořádku a stejné tak, jako to bylo dřív. Jenže Lucy byla divná, nekomunikovala, a to mu dělalo starosti.
Od lesa se vzdálil, prošel skrz řeku, jejíž tok byl ještě pořád zamrzlý. Zima sice začínala tak trošku ustupovat, ale pořád to nebylo nic extra. V noci byly mrazy a během dne víceméně taky, pokud bylo sem tam aspoň trošku nad nulou, mohli si vlci tleskat. Ale fakt, že přichází na Gallireu jaro, nikdo nemohl zapřít – sníh začínal pomaloučku, ale jistě tát. Byl mokrý a těžký. Etney nabral trošku sněhu do tlapky a přiložil si ho na ránu, úlevně vydechl a zavřel oči. Svalil se bez přemýšlení do sněhu a začal si v něm válet krk. Ledový sníh na štiplavou ránu bylo blaho. Zůstával ležet na zemi ještě nějakou dobu, nechtělo se mu zvedat. Bylo mu prostě na nic. Cítil se znuděný, znechucený, ve stresu. Ani ne tak z toho, že se porval s bratrem, spíše tak...ze všeho. Z Lucy, z domova, ze Sionna, byl otrávený z toho malého spratka, rád by zůstal se Sunstorm, ale ona měla namířeno jinam. A tak dále, a tak dále.
Pomalu se zvedl, oklepal se, aby svůj kožich zbavil přebytečného sněhu, a rozešel se pryč. Kam? Netušil. Šel prostě někam za nosem.

>> Kaskády

<< Východní hvozd (před Kierb)

“Uhm, myslím, že už znovu nezaútočí,“ zamumlal tiše. Kdyby zaútočil, byl by Etney již připravený se více bránit. Popravdě to, že na něj Sionn skočí, vůbec nečekal. A navíc ho nechal nejdříve rozměknout těmi řečmi o tom, jak se těšil na brášku, a zaútočil až pak, to bylo podlé. “Svítící mech?“ máchl ocasem. Proč mu svítící mech něco připomněl? Nebyl si vůbec jistý co, ale měl dojem, jakoby mu kdosi o svítícím mechu říkal...Lucy! Nebyl to náhodou ten les, kde dřív žila Lucy? Nebo minimálně to určitě muselo být někde poblíž, Lucy mu přece také říkala o jakémsi svítícím mechu. A nebo že by si to pletl? Možná, že mu o tom nikdo neříkal a jemu to jen tak připadalo, protože svítící mech ho zaujal. No, raději nad tím přestal přemýšlet, už se v tom ztrácel.
Vyslechl si její příběh o tom, jak chtěla zachránit vlče a že z toho důvodu onemocněla, a musel se tomu zasmát. “Až tak? To bylo teda podlé vlče. A kde jsi ho vůbec vzala? To patřilo k vám do smečky?“ začal vyzvídat, přičemž ji zaujatě pozoroval. Pak spíše než vůni masa vnímal vůni její maličkosti. Sunstorm mu voněla nádherně přímo pod nosem. Mládím, elánem a prostě...měla svoji osobitou vůni. “Mm, asi nějaké jídlo,“ zamumlal absolutně bez zájmu, a zatímco Sunstorm spěchala kupředu, Etney začal zlehka zaostávat. Chvíli totiž koukal na její zadek, ale poté začal registrovat pachy různých vlků po okolí, a to se mu moc nelíbilo. Zpomalil svůj krok ještě více a už se vzadu spíše tak pomalinku šoural. O společnost několika cizinců rozhodně nestál. “Sunstorm,“ oslovil svoji kamarádku, zatímco se úplně zastavil. “Já asi, no raději se od tebe asi odpojím. Jde tady cítit až moc vlků a to já nemám rád. Nemám náladu a nechci, aby mě někdo viděl s prokousaným krkem, co by si o mně pak pomysleli?“ zazubil se, ale jinak to myslel zcela vážně. Prostě se nechtěl ukazovat cizím vlkům, jakože je slabý či nějak zranitelný. On musel přece působit jako kus pořádného alfa samce, ne? Ne nějaký bolestínek a vlk, který se nechá lehce zranit. “Doufám, že se brzy zase sejdeme, popřípadě víš, kde mě hledat. A když se dlouho neobjevíš, přijdu za tebou na sever. Na sever do těch vašich hor,“ vřele se na ni usmál a zavrtěl krátce ocasem. “Zatím se měj, Sunstorm,“ koukal se na ni, dokud mu ještě zůstávala na dohled, ale pak se otočil a pomalu se vydal pryč. Škoda, pomyslel si. Sunny byla příjemná společnost.

>> Vřesový palouk (přes Kierb)

Sunstorm v jednom kuse hladila Etneyovo ego, přesně někoho takového k sobě on právě teď, když byl rozladěný, potřeboval. Lechtal ho z toho žaludek, miloval ten pocit, když ho někdo chválil. “No, třeba moji rodiče pojmenovali bratra Nemesis, tak bych se ani nedivil, kdyby má sestra byla Nemesiska. Poslední vrh – Nemesis a Nemesiska. Trapas. Divím se, že já a má sestra máme taková pěkná jména.“ Jak to dořekl, vzpomněl si díky tomu na Awnay. Copak jeho sestra asi právě teď dělala? Kde se tak dlouho toulala? Rád by ji zase po delší době viděl. Ve smečce už se neukázala opravdu dlouho.
Vyslechl si, kde žije a byl pak vybídnut, jestli půjde s ní. Neotálel a následoval ji. Neklusal, šel pomalým krokem – veškeré rychlejší pohyby mu způsobovaly nepříjemnou bolest. “Myslím, že za Sionnem bych měl zajít sám, jsem už velký kluk, určitě to zvládnu,“ pobaveně se uchechtl, přičemž ono uchechtnutí doprovodil táhlým úšklebkem. Netěšil se na to. Nesnášel takové rozhovory a už vůbec nepotřeboval provádět takový rozhovor s jedním z nejméně oblíbených bratrů. Teda, měl dva bratry a oba neměl rád – jenže Nemesis už se probojoval na první místo, Sionna tedy měl o něco radši. Tedy spíše mu méně vadil.
Následoval Sunstorm kamkoliv šla, jemu to bylo úplně jedno. Domů nespěchal, a v její společnosti mu bylo prostě příjemně. “Takže smečka v horách jo? Líbí se ti tam? Nezní to moc pohodlně. Mám radši lesy a celkově teplejší jižnější podnebí. Není v horách na severu až moc velká zima? Nepřemýšlela jsi, že bys zkusila nějakou jinou smečku? Určitě je jich tu více. Sice žádné konkrétní neznám, ale...Mohli bychom spolu nějaké najít. Po nějakých se podívat. Když budeš chtít,“ navrhl neutrálním hlasem, přičemž zastříhal oušky, když zaslechl nějaký divný zvuk a porozhlédl se po okolí. Zřejmě jen nějaké lesní zvíře, které nebylo zazimované. Vlky zde neviděl. “Když jsi byla nachlazená, určitě to bylo kvůli tomu, že ti horské podnebí prostě nesvědčí,“ dodal pak ještě k tématu „smečka v horách“.

>> za Sunstorm

Znovu zkomolila jeho jméno, musel se zasmát. “Má blbý jméno, že? To já mám lepší, takový jednoduchý a přitom vznešený...Etney I. Asgaarský, to zní fakt dobře. Ale Nemesis? Pff, to je jak rozžvýkanej kus listu od bizona a vytaženej z jeho tlamy. Prostě hrůza,“ protočil očima. “Seš ráda, že se nejmenuješ Nemesiska? Sunstorm zní daleko líp,“ mrkl na ni, aby ji trochu povzbudil. Byla smutná, daleko smutnější jak on. To ho trochu mrzelo. Přece jen, ona s tím neměla nic společného, tak proč smutnila?
Postavil se ze sedu, oklepal nalepený sníh ze své srsti pryč a pak zlehka přikývl. “Asi bych to měl zkusit. I když ani popravdě nevím, jestli na to mám náladu. Ten kousanec na krku mě pořád tak bolí, nejradši bych zůstal zalezlej sám někde v jeskyni a nevylízal,“ tiše si povzdechl. “Mám navíc pocit, že to vůbec nemá cenu. Nechce se mi s ním mluvit, jsem z toho znechucenej. Chci vůbec dobrý rodinný vztahy? Najednou nevím, co chci nebo nechci,“ celý se ošil. Začal být nervózní a přestal si být sám sebou jistý. To se mu stávalo, když nad věcmi až moc přemýšlel. “A ty? Co budeš teď dělat? Máš nějaké místo, kam se můžeš vrátit?“ zvědavě našpicoval uši. Bylo tady na tom světě nějaké místo, kde by ji popřípadě mohl najít, kdyby se cítil osaměle a byl smutný? Nechtěný? Tahle mladinká holčička by mu zase jistojistě zvedla náladu. A navíc, když vlk může své trable s někým probrat, hned se mu udělá lépe, ne?

Zaslechl její volání, ale nezastavil se. Věděl, že pokud bude chtít, doběhne ho, nešel nijak rychle. A taky že ho zanedlouho doběhla. Postavila se přímo naproti němu a tam mu znemožnila postup vpřed. Zastavil a zahleděl se na ni. Překvapil ho její tón hlasu a taky to, jak si pořád meldovala to svoje, musel se pobaveně zasmát. “Stará chyba je ale pořád chyba, ne?“ svěsil hlavu blíže k zemi s táhlým uculením, takže mu vystouply lopatky. Zřejmě se protahoval. Bral to celé naprosto laxně a uvolněně až do chvíle, kdy zahlédl její kutálející se slzy. Úsměv z tváře mu zmizel. Nechápal, proč tento rozhovor ona bere tak vážně? Stejně to byla minulost. Tohle opravdu nečekal. Narovnal hlavu a povytáhl obočí, proč teď Sunstorm vlastně brečela? Nechal ji ze sebe vykoktat to, o co se snažila, a pak se znovu pousmál. Tentokrát ale pouze koutky a jemně. Připadalo mu vážně miloučké, jak byla naivní a nevinná. Přiblížil se k ní, aby jí tlapkou mohl setřít slzy z tváře. Hezky jemně a starostlivě. Pak teprve přikývl hlavou, aby její řeč potvrdil. “Snažím se změnit se, dřív jsem se choval úplně jinak oproti tomu, jak se chovám teď. Teda aspoň myslím... Ale víš, vlci často vnímají a vidí jen to, co vidět a vnímat chtějí. A pokud se někdo chová tak debilně jako třeba Nemesis, nemám už zájem se snažit jakkoliv s ním ten zamrzlý rodinný vztah zlepšit. Ale Nemesis není ta osoba, u které mě mé chování mrzí.“ krátce se odmlčel a s povzdechem se posadil. Proč vlastně probírali společně tohle otravné téma? Začínalo ho to vnitřně rozrušovat, přestal být tak v klidu. “Nevím, jak bych se měl zachovat. Myslíš, že bych měl přijít a říct mu prostě...promiň, že jsem tě chtěl zabít?“ zabořil pohled do země. Celé mu to připadalo jako hloupost. Tahle věc už se prostě podle jeho názoru nedala napravit či jakkoliv změnit. Jednou se to stalo, tak se to stalo. “Nemyslím si, že by se on se mnou chtěl ještě jakkoliv dál vybavovat. Co si myslíš ty?“ vzhlédl na ni. Opravdu po ní chtěl radu, jak by se měl teď dál zařídit? Vážně se on, tento sebevědomý a egoistický vlk ptal křehké květinky, kterou sotva poznal, jak by se měl chovat k bratrovi, kterého se pokusil zabít? Neuvěřitelné.

<< řeka Mahtae (přes V.G.)

Zastavil se, když mu Sunstorm začala horlivě rozmlouvat, že on zkažený není. Mlčky jí koukal do očí, jeho výraz byl...zvláštní. Z části vděčný, z části pobavený, z části zase úplně neutrální a z té další části silně zahanbený. Všechny pocity uvnitř něj se mu míchaly dohromady a pak se to podepisovalo i na tom, že vlastně vůbec nevěděl, jak by se měl tvářit a chovat. “Sunstorm,“ pronesl její jméno s táhlým povzdechem a opět se rozešel, nicméně ji nechal domluvit. Společně už šli pryč od řeky, dál přes rozlehlou planinu, přes Galtavar. Etney mířil do lesa, který se nacházel na konci této planiny. Chtěl mít klid, nechtěl být poblíž svého domova. Začínal mít zase špatnou náladu. Nejvíc ho mrzelo, že je poslední dobou Lucy taková zvláštní. Cítil se z toho ve stresu, potřeboval si s ní nutně mluvit, svěřit se jí se svým trápením, jenže z ní nevypadlo už delší dobu žádné rozumné slovo, prostě s ní nešel vést rozhovor. Pořád tam jen seděla či popocházela. Copak se pomátla?
“Je to Nemesis, ne Nemasis, ale jinak máš pravdu. Z něho vyroste vlk na ho*no,“ pronesl polohlasem, zastříhal oušky a následně bolestně přivřel oči, když udělal omylem jeden rychlejší pohyb hlavou. Krk ho stále pekelně bolel. “Zastav, Sunny, zastav. Poslouchej mě,“ jeho tón byl klidný, smířlivý. Neměl strach ani obavu, prostě jen...Chtěl to ze sebe dostat. Cítil se špatně skrz to, že si o něm tahle čistá duše myslí, že on taktéž patří mezi čisté duše. Vždy mu bylo úplně jedno, co si o něm kdo myslí, nikdy to neřešil. U Sunstorm to ale bylo jiné, začínal ji považovat za svoji kamarádku? I když se znali takovou krátkou dobu? Nesmíš začít špatně, nesmíš jí lhát, připomněl si sám sobě, máchl ocasem, a když Sunny zastavila, pohlédl jí do očí. “Já jsem ale udělal něco špatného. Hodně špatných věcí. Jednou z těch nejšpatnějších věcí je, že jsem odnesl Sionna, když byl malý, daleko do hor. Daleko od našeho domova. Přál jsem si, aby umřel. Nechtěl jsem ho tady na tom světě, nechtěl jsem další sourozence. Bál jsem se jakékoliv změny ve svém životě, bál jsem se, že mi sebere všechnu pozornost mých rodičů a členů mé smečky. Odnesl jsem ho tam, použil na něj magii příkazu a pak odešel. Nechal jsem ho tam napospas jeho osudu,“ jak domluvil, nastalo mezi dvojicí hrobové ticho. On se na ni stále díval, neodvracel pohled. Nestyděl se a neměl špatný pocit, prostě se jen rozhodl, že jí to takhle napřímo sdělí – právě teď. Poté však oční kontakt utnul a rozešel se dál. “Ale jak říkáš, je dobré přiznat si svoji chybu,“ dodal ještě přes rameno, ale více se už nezastavil.
Gallireu začala pohlcovat tma a s jejím příchodem se začínal zvedat i chlad. Stále vlky sužovala zima, a když zalezlo slunce, byla ona zima tedy dvojnásobná. A čím blíže byl Etney u lesa, tím více se mu ježila srst na zátylku. Tohle počasí nesnášel. Od tlamy mu šla v rytmu výdechů pravidelně pára, jež se vždy tiše rozplynula po okolí. Nepředpokládal, že by se s ním Sunstorm dál chtěla bratříčkovat poté, co jí řekl, že v minulosti nechal zabít svého bratra. Ani popravdě nevěděl, jestli za ním jde nebo nejde. Jediné, co vnímal, bylo křoupání sněhu pod jeho tlapkama.

“Neznáš?“ zopakoval tiše, přičemž to doprovodil krátkým vzdechem. Chtěl na to zareagovat a zasvětit ji do celé té situace s jeho bílým ďábelským bratrem, ale ona začala hned akčně jednat. Vyptávala se ho na jeho rodinu, na jeho situaci a zkonstatovala, jak je život nefér. Pokýval hlavou a tiše si odkašlal. Krk ho sakra bolel, tak moc ho bolel! Zatracený Sionn, protočil zlehka očima. Pak se ale musel pousmát, připadalo mu roztomilé, co Sunstorm řekla. On, že je nezkažený? Byl překvapený, že ho tak vůbec někdo vnímá, nicméně právě to, co teď řekla, ho znovu usvědčilo o její mladistvé naivitě. Neviděl na tom však nic špatného, měl totiž za to, že takový byl každý mladší vlk. Stěží se postavil na nohy. Připadalo mu, že je jeho tělo extrémně těžké. Daleko těžší jak obvykle. Potom se pomalým šouravým krokem rozešel někam pryč podél řeky. Nechtěl tu být. Chtěl jít dál od svého rodného lesa.
“Povím ti něco o své rodině, Sunstorm,“ prolomil ticho, které mezi nimi nějakou chvíli panovalo. “Moje matka se jmenuje Elisa, otec Arcanus. Jsou to Alfy Asgaaru, to už jsi sama zjistila. Mají dohromady tři vrhy vlčat – první vrh jsem já a má sestra Awnay. Ve druhém vrhu se narodil Sionn a ve třetím Shireen a hlupák Nemesis. Ten je mi obzvlášť nesympatický, i když ho popravdě ani moc neznám,“ tiše se uchechtl. “Vlastně žádného ze svých sourozenců mimo Awnay dost dobře neznám. A víš proč?“ na chvíli se odmlčel, zatímco se na ni táhle zadíval. Přímo do jejích očí. “Protože jsem zkažený,“ větu dokončil, pohled odvrátil a u toho mu probleskla hlavou myšlenka na Lucy. Neměl by teď náhodou být s ní? Asistovat jí, když se cítí slabá? Procházel se tu s nějakou cizí vlčicí, povídal jí o své rodině a svoji partnerku nechal hladovět v lese. Někdy jsi opravdu k ničemu...Někdy. Svědomí měl, ale dost často bylo pohřbeno hluboko uvnitř jeho královské velectěné maličkosti. “Moje sestra se mnou vyrůstala, ale nikdy jsme se moc nemuseli. Soupeřili jsme o pozornost rodičů. Teprve, až opustila smečku, jsem si uvědomil, že mi vlastně docela chybí. Teď už se spolu zvládneme bavit docela normálně, sem tam to ještě skřípe, ale...Jde to. Jenže Sionn a ti dva, to je jeden velkej problém. Víš, že mám někdy pocit, že mi to vadí? Že bych chtěl, abych s nimi dobře vycházel?“ koutkem oka na ni pohlédl. Jakto, že jí to všechno sám od sebe povídal? Proč se jí svěřoval? Byl z toho kapku zmatený, takové věci by nikdy nikomu jen tak z ničeho nic nepovídal...Vzbuzovala v něm snad takovou důvěru? “Ale pak si řeknu, že to stejně nemá smysl. Že jsou zkažení stejně tak, jako zbytek vlků na světě. Obzvlášť ten malý parchant. Sama ses teď mohla přesvědčit o tom, jaký je. Ale když si to vezmu kolem a kolem, asi jsem byl...ne!“ usekl rázně svoji myšlenku. “Byl jsem lepší.“ Odfrkl si a stiskl rty tvrdě k sobě.

>> Východní hvozd (přes V.G.)

Sunstorm byla daleko šokovanější jak on, když zahlédla jeho rány. Se smířeným pohledem se na ni díval, tiše si povzdechl a zaposlouchal se do jejího hlasu. Začala mu vysvětlovat, co se stalo a proč je zraněná. Povytáhl zlehka obočí a poté se zamračil. To, jak se jeho rodina chovala, tedy přesněji řečeno jeho sourozenci, se mu opravdu nelíbilo. Co by na to všechno asi tak řekl Arcanus? “Nemesis je malý hajzl, takže není divu, že tě napadli, když byli oba dva spolu a byli v přesile. Neměli na to ale vůbec žádné právo, pekelně mě to rozčiluje. Celej Nemesis mě rozčiluje. Nevychovanej a nevycválanej zmetek,“ celou dobu se koukal upřeně kamsi před sebe. Poté, co to dopověděl, se podíval do jejích očí. “Porval jsem se s bratrem. Znáš vlka jménem Sionn?“ zeptal se polohlasem a naklonil zlehka hlavu do strany. Poté sledoval, co jde Sunny jako dělat, protože nechápal, proč se k němu přibližuje. To, že mu začne s jakousi starostí a něhou olizovat ránu, tak to doopravdy nečekal. Byl překvapený. Zastříhal ušima a zlehka nadzvedl krk, aby jí udělal místo. Zavřel oči a tiše vzdychl. Bylo to příjemné. Její teplý jazyk a něžné olizování mu na bolavou ránu dělalo dobře. Sice ho každá část těla bolela a bylo obtížné konkrétně s krkem jakkoliv pohybovat, nicméně tohle bylo cítit úplně jinak. Také to bolelo, ale Etney to shledal jako jakousi příjemnou bolest. Uklidňovalo ho to. Naprázdno polkl a poté oči otevřel, aby se na Sunstrom mohl podívat. “Jsi hodná, Sunstorm. Víš to? Nejsi vůbec zkažená okolním světem,“ zamumlal tiše.

<< Asgaar

Byl z té rvačky, která proběhla v lese, celý zamrzlý. Špatně se mu pohybovalo, chodil velmi pomalu a navíc ho bolel krk, který mu ta bílá krysa prokousla. Naštvaně se zamračil a ohlédl se přes rameno, přičemž zakroutil zlehka hlavou. Byl pěkně naštvaný, ale zároveň i rozpačitý, protože tak nějak nevěděl, co by si o tom celém měl myslet. To, co mu Sionn řekl na začátku, hlavně tedy o tom, že se na něj těšil, ho docela rozhodilo. Musel na to teď pořád myslet a nad celou situací až moc dumat. Což rozhodně nebylo ku prospěchu.
Pokračoval směr sever podél toku řeky Mahtae. Bylo ráno, modrá obloha. S přivřenýma očima vzhlédl ke slunečním paprskům a užíval si, jak mu prohřívají srst a rozbolavělé tělo. V dálce pak už zahlédl Sunstorm, ke které rovnou zamířil. Pořád se však ploužil, nepřidával na tempu. “Ahoj, čekáš na mě dlouho, že? Omlouvám se,“ pronesl polohlasem bez jakýchkoliv známek duchapřítomnosti. Jen po vlčici přejel očima, pak pohled odvrátil bokem a se ztěžklým dechem se posadil. Samozřejmě si nemohl nevšimnout mokré srsti a stékající krve, takže pronesl: “taky ses nechala zranit?“ pak na ni upřel své zlaté oči.

// mockrát děkuji za odměnu i za akcičku

Vše, co Sionn říkal, Etney slyšel. Zdálo se, že možná nevnímá a jen rozčíleně a zuřivě vrčí, kouše a ohání se, ale cokoliv, co vyšlo z tlamy bílého, se mu uložilo dobře v hlavě. Teď nad tím nemohl až tak moc přemýšlet, ale až bude mít klid, jistojistě se mu na tuto situaci vrátí myšlenky, aniž by sám chtěl. Nyní se ale rval s bratrem, který po něm sám od sebe vyjel. Už dlouho se s nikým nepral, naposledy se svým otcem, proti kterému však neměl šanci. To věděl už předem. Tehdy to měl ale v hlavě nastavené úplně jinak, než má dnes.
Bolest Etney zatím necítil, neboť byl plný adrenalinu. Nevnímal to, že mu Sionn prokousl krk, až se mu roztekly čurky rudé tekutiny po celém krku. Nevnímal dokonce ani to, že se ho Sionn pokouší povalit na zem a že mu v tlamě zůstaly bílé chlupy a kus kůže, jak ji pevně svíral v zubech. Byl opravdu překvapený z celé té situace, ale hlavně se stalo to, že jeho mysl začaly ovládat myšlenky právě na to, co Sionn říkal před chvílí. Můžu vůbec být vhodným partnerem pro Lucy? prozřel. V očích se mu rozsvítilo a nabyl opět vědomí, které před chvílí ztratil někde hluboko uvnitř sebe, když ho Sionn nebetyčně rozčílil. Zaostřil zrak, podíval se na bratra a tím vypadl ze svého 100% soustředění. Zahleděl se mu do tmavých očí, ve kterých viděl jen vzteklost a nic jiného. Povolil svoji sílu, a jak to udělal, Sionn ho povalil na zem a začal ho tlačit svým stiskem tlamy k zemi. Etney zalapal po dechu a přivřel oči. Chvíli se na zemi svíjel a chtěl bratra odkopnout, ale čím více s sebou mlátil, tím spíš mu docházel dech. Uklidnil své tělo, stiskl zuby k sobě a začal hlasitě funět.
A pak ho Sionn pustil. Etney se rozkašlal a překulil se na bok. Okamžitě ještě během toho, co kašlal, se zahleděl na Sionna, který ale zanedlouho uprchnul. Opřel se o loket a ještě chvíli pokuckával, poté zhluboka dýchal a vzpamatovával se z celé té situace a šoku, který prodělal. Nemohl uvěřit tomu, co se stalo. On už dávno nebyl mladý a rozverný hlupák jako kdysi, ale Sionn? Ten očividně byl. Etney však vůbec nevěděl, co by si měl myslet? Jak by měl nyní přemýšlet? Co by měl dělat? Zvedl se na nohy, oklepal se a hlasitě vzdychl. Tělo ho bolelo, byl jaksi rozlámaný. Když si pak tlapkou sáhl na krk, kde ho Sionn držel, bolestivě sykl. Krk měl celý krvavý. Chvíli ještě bezradně postával, ale pak se vydal směrem k řece, protože si uvědomil, že tam na něj Sunny čeká.

>> Mahtae

Popravdě ho překvapila jeho reakce. Hodně ho překvapilo. Zůstal na něj koukat, mlčel, nic neříkal. Sionn se na něj rozkřičel a Etney poslouchal všechna slova, která mu říkal. Etney se už dávno změnil – přemýšlel jinak a choval se jinak. Smířil se však s tím, že ten, kdo to vidět nechce, to neuvidí. Zlehka se zamračil, i ty zbytky vzteku, které v sobě ještě před chvílí měl, vymizely.
Poodstoupil od něj o krok vzad, aby na něj mohl dobře vidět a neměl tak blízko svůj čumák u toho jeho, neboť Sionn prskal. A to se mu nelíbilo. Teď na něj ale měl dobrý výhled. Čeho si všiml, to byla ta zoufalost v jeho tmavých očích. Smutek a bolest. Na chvíli se Etney i zastyděl, ale stud nahradilo zas a jen překvapení. Nečekal, že by tohle Sionn, ta malá posera, někdy řekl. “Těšil?“ zopakoval polohlasem fascinovaně. Na něj že se někdo někdy těšil? A zrovna ta bílá koule? Stál tam, jakoby byl v transu, přičemž si Sionna prohlížel. Hlavou se mu honila velká spousta myšlenek. “Ubohosti?“ povytáhl obočí. Pak se ale začal mračit. “Tak chlapečku, přestaň tady na mě řvát!!“ štěkl po něm nazpátek a udělal krok vpřed. Neměl strach. To poslední, co by tak mělo jeho mysl ovládnout, byl strach a obavy. To rozhodně ne, Etney se žádného rvaní nebál. Už dávno ne. “Už toho bylo dost!!“ zavrčel a u toho se po Sionnovi zlostně podíval. “Vůbec mě neznáš, nevíš o mně nic! Absolutně NIC! Nevíš, jak se chovám a co dělám, a to, že tady lesem ostatní šíří bludy, to už není můj problém a je mi to u pr*ele! Takže zase pozor!!“ přeřvával Sionna a jeho další řeč už vůbec neposlouchal. Jen se snažil, aby Sionn zaslechl tu jeho. “Já k tobě přišel v dobrým! Vůbec nemáš páru, co se mi honí nebo honilo hlavou, takže nemáš právo, nemáš jediný právo mě soudit! A to, že jsem tě odnesl do hor, byla mladistvá chyba, kterou jsem sám v sobě už dávno uznal!“ křičel po něm, ale Sionn se v tu chvíli, co tu větu dokřičel, odrazil a skočil po něm. Protože byl Etney neobratný, nevyhnul se. Ucítil palčivý pocit na krku, bílý se mu tam zřejmě zakousl. Etney však na nic nečekal a vztekle s hlasitým vrčením a ceněním zubů se po bratrovi ohnal, přičemž se mu zahryzl přímo do lopatky. Nahoru nad krk. Bylo to takové místečko, které měl Sionn odkryté, když byl zahryznutý do jeho krku. Pak se do Sionna opřel a snažil se ho smést ze svého těla. “Jsi proradná bílá krysa!“ zavrčel skrze kousání a ohánění se.

Fascinovalo ho, jak po něm Sionn vyjížděl. Přece se takovou dobu neviděli, jak si to vůbec mohl dovolit? Udělal k němu krok blíž a tiše vzdychl, ale ten vzdech měl lehký nádech zavrčení. Třepaly se mu koutky tlamy. Začínal být trochu rozčílený, ale zatím se stále držel. Nechtěl konflikty, už kvůli otci ne. Slíbil mu, že se bude chovat slušně...ale Sionn ho doslova dráždil. “Přesně tak, však ty ses narodil až po mně, ne? Do té doby byla jen moje. Ale ty (pohodil hlavou na jeho maličkost)...ty jsi mi ji vzal,“ vykulil oči. Už to na něj přicházelo, už v něm vřela krev. “Všichni se nechali zlákat na ten tvůj vlčecí nevinný úsměv, ale já ne. Já od začátku věděl, co jsi zač a že jsi nebezpečný. A hlavně mnou nechtěný,“ slovo nechtěný hlasitě pošeptal. Možná, že to dělal schválně. Chtěl mu vrátit to, jak ho nyní mlaďoch vysíral. Řekl si, že přece nebude dělat slušňáčka, když se k němu bílý chová takhle, ne? V žádném případě. A vlastně víte co? Bavilo ho to. Uspokojoval ho ten pocit, že se svým bratrem může zase po tak dlouhé době mluvit opět o tom stejném, o čem mluvili kdysi. A bylo mu úplně jedno, že jsou teď oba dospělí a na stejné úrovni. Na takové věci on vůbec nehrál, to šlo mimo něj.
Začal se vyptávat na Lucy, to mu připadalo úsměvné, takže se laxně zasmál. Jakoby byl nad věcí. Ironie a jakási uvolněnost z jeho hlasu byla dost znát, asi ho tím chtěl vytočit. Jakože ho Sionn nezajímá, že se jím nenervuje a je mu ukradený. “Já jsem na tom dobře, jsem v suchu. Lucy mě miluje, ale ty, ty o ní teda máš hodně nízké mínění, když máš pocit, že by si ona nechala od někoho něco nakukat a pomotat hlavu,“ zhnuseně si odfrkl. Protočil oči a zakroutil hlavou, jakoby dával najevo, jaký je pro něj bratr opětovným zklamáním. “Ostudo, měl by ses stydět. Taková krásná a inteligentní vlčice a ty ji takhle urážíš.“ Pak se přiblížil k němu, až měl čumák skoro u toho jeho. Vrčel. Oči se mu rozzářily, ale dělal to víceméně schválně. Uvnitř sebe cítil zlost, ale pouze mírné stádium. Nebyl k smrti vzteklý a rozdrážděný, to opravdu ne. Zřejmě asi už opravdu dospěl a trošku se změnil. Spíše si se Sionnem tak pohrával, zajímalo ho, co udělá a jak bude reagovat. “A Lucy...Lucy je teď moje. Jen moje.“ pošeptal mu přímo do čenichu.

Jeho reakce ho velmi překvapila. Zamračil se a zastříhal ušima, přičemž do něj zabořil svůj pohled. “Prosím? Neslyšíš, že já se tě zeptal na úplně normální otázku, kde je MOJE matka? Co tady po mně štěkáš, bratře?“ švihl otráveně ocasem. Na tohle opravdu neměl náladu. Sionn byl očividně dost odrzlý a zřejmě i pubertální, protože jeho reakce tomu tak odpovídala. “Potřebuju si s ní promluvit o mně a o Lucy, takže pokud LASKAVĚ DOVOLÍŠ (zdůraznil s vykulenýma očima), zeptám se své vlastní matky na pár otázek. Tak kde je?“ neměl v plánu se s ním nějak mazat. Přece jen k němu žádné citové vazby neměl, tak na co by se nějak přemáhal či vůbec snažil? Jistě, nepřišel za ním ve zlém duchu, nechtěl se hádat ani nic podobného. Pouze ho chtěl využít k radě, aby matku nemusel hledat nebo používat smečkovou magii. Sionnova reakce však nebyla přátelská. Vlastně byla silně nevhodná, to Etneye trochu naštvalo. Zatím byl však stále víceméně v klidu.

<< Midiam

Promítal si v hlavě asi 2x nebo 3x po sobě to, co Sunstorm říkala o jeho matce. Že by Elisa byla opravdu až tak agresivní a útočná? Ale proč zrovna na Sunstorm, vždyť ta je tak...neškodná, nezkažená. Naprosto nevinná. Samozřejmě už na to Sunny nic nemohl říct, protože odešel dříve, než nějak zareagoval a ona se hned poté vydala k řece Mahtae. Vše si vyslechl, ale už se u toho víceméně vzdaloval. Bylo to zvláštní, no. Asi by rád celou tu situaci jako skrytý pozorovatel sledoval, aby zjistil, co se tam vlastně všechno událo. Nějak se mu nechtělo věřit, že by jeho máma vyjela po Sunstorm opravdu jen tak z ničeho nic. Nebo že by jí snad nějakým způsobem smrděla? Neuměl si to prostě vysvětlit, byla to podivná představa, jak nevinná Sunny stojí, ptá se na smečku a matka na ni útočí a dupe jí na hrudník.
Propletl se mezi stromy a hlasitě vzdychl. Za Lucy se mu moc jít nechtělo, minule byla jakási divná a vypadalo to, že s ní moc nebude kloudná řeč. Napadlo ho, že by tedy raději zkusil najít mámu. Navštívil by ji a popovídal by si s ní, možná by ji to potěšilo? On by ji každopádně rád viděl. Mohl by nyní použít smečkovou magii a zkusit mamku najít díky skalám, které tu byly, ale daleko jednodušší by asi bylo se někoho zeptat. Ale koho? Když se rozhlédl, nikoho v okolí tu nevi...ale viděl! Sionn! Bez jakéhokoliv dumání či otálení se rozešel směrem k němu. Nepřemýšlel nad ničím, měl prázdno v hlavě. Sem tam si vzpomněl jen na Sunstorm, ale jinak, že by uvažoval nad svým bratrem, to opravdu ne. “Hej, Sionne,“ oslovil ho zezadu už z dálky. Tohle bylo úplně poprvé, co mu kdy řekl jménem. A i normálním tónem hlasu. Nikoliv agresivním, egoistickým či povýšeným...prostě normálním. “Kde je máma?“ zastavil se kus od něj a s otázkou v očích na něj koukal.