Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Tvor, kterého Etney zahlédl na louce, mu nedal spát. Takhle podivné zvíře totiž jakživ nespatřil, navíc i to jeho jméno bylo podivné. Takové neznámé, prý že kůň. Tiše vzdychl a zakroutil zlehka hlavou, kůň je zřejmě dost nepřátelské zvíře. Tak trochu ho i vyděsil, sice se Etney snažil o opak – vyděsit jeho, ale to se mu nepodařilo. Ten kůň se mu vysmál a ještě ho chtěl napadnout, přitom Etney mu neřekl nic tak šíleně strašlivého, kvůli čemu by se ten sprostej cizák musel tak naštvat. Takhle by to teda nešlo… musím se asi naučit, jak lépe pouštět hrůzu. Taky bych se měl zlepšit v magiích, abych mu příště ukázal, kdo je tady pořádnej král Asgaaru! Tristní zážitek pro takového pána všeho živého. Téma „kůň“ bude pro Etneye teď zřejmě na nějakou dobu tabu. Tabu proto, že potřebuje nejdřív pořádně zesílit, aby až ho znovu potká (či něco jiného divného), mohl pořádně zareagovat. Trapas si taky způsobit vícekrát již nechtěl, kupříkladu, co by na to asi řekla jeho Lucy, že utekl? Trumberu za partnera by asi nechtěla.
Temnota z nedalekého lesa se začala přibližovat, Etney pocítil nepříjemný chlad. Trhl s sebou a ohlédl se, aby zkontroloval okolí. Tam v dáli jakoby ho někdo či něco pozorovalo. Těkl očima několikrát kolem sebe, pak se otočil na tlapce a začal odcházet. Tep se mu mírně zrychlil a srdce rozbušilo. Ten divný les, který měl před sebou, raději zkoumat nešel. Tedy ne, že by to měl předtím vůbec v plánu, jít něco zkoumat (na to byl moc líný), nicméně prostě se tomu lesu tak jako tak milerád vyhne obloukem. Tamní zvěř navíc bude asi také ráda, že uvnitř jejich bydliště nebude nikdo bezmyšlenkovitě a bezúčelně bloudit a rušit je.
Těšil se domů…

Oh my God, what the hell is that?! In the distance he saw something strange. Something he had never seen. Etney stood in place where he saw the strange thing. He was afraid of it, but he wanted to know what it was. He was standing and thinking while he was observing it. Slowly, very slowly he got closer and closer. For assurance he crouched down and stopped his steps. When Etney looked closer, he found out that the weird thing looked like a deer, which wolves always hunted. But it was little bit higher than normal deer and Etney was confused. What is that? I don´t know it! I have never seen it before… It had brown fur, black hair and black long tail…very weird!
Etney got an idea! He tried to tell him something. Maybe the weird deer would answer to him. “Ehm!“ he mumbled and stood up. Weird tall deer became alert, but he didn´t say anything. Etney was quiet for a while, because he didn´t know what to say. But then he started to shout: “I am a king of this meadow and forest! I am the king of everything! My name is Etney I. of Asgaar!“ he swelled his chest and tried to look proud and dauntless.
The weird deer got a frightened of Etney´s shout. He tugged his head and stamped with his hoofs. “Don´t scream, strange!!“ he answered and snorted by his nostrils. “My name is horse! And I won´t eat you, don´t worry!“ the horse said and smiled at Etney. Etney was surprised by his reaction and by the fact that the horse could speak. “Mmm… but…but I am a respected king of everything and everybody and… and I command you – bow down to me! Hurry up!“ he barked dangerously. Rather Etney thought he was dangerous. The horse watched Etney and then he started to laugh. “Haha! You are funny, bro!“ But then he became serious. “You are stupid, aren´t you? I am a free horse and I don´t bow down to anybody! Anyway do you have an idea how a kick by my leg can hurt?!“ the brown horse started to walk near Etney angrily.

So, Etney, the king of Asgaar, ran away and it was the last time he saw the brown horse.

<< Kaskády

Společně vyrazili směr úkryt. Opravdu, počasí se co chvilku zhoršovalo a navíc už i pořádně pršelo. Etney takové počasí nesnášel. Hlasité hromy nebyly dobré pro jeho topově vyvinutý sluch a déšť zase ničil a máčel jeho šedivou, kvalitně narostlou srst. Oklepal se a s tichým zamručením kousek popoběhl. Potřebuju, aby mě nějaký vlk vysušil v jeskyni svým vlastním kožichem! zrychlil tempo, nicméně musel následovat Kesse, takže tempo držel spíše to jeho. Ale tím svým mírně zrychleným se ho snažil tak trochu popohánět.
Usmál se. Představa Lucy, která byla malá a bezbranná, se mu líbila. Lucy byla pěkná vlčice, jak asi vypadala jako malé vlčátko? Musela být roztomilá. V této chvíli Etney ve své mysli ucítil závan smutku. On sám by rád také vychovával takovou malou bezbrannou slečinku. Chtěl by být tátou. Jeho vlčata by určitě byla stejná nádherná a bezchybná jako on. Pojmenoval by je po sobě a vychovával by je podle sebe. Jeho potomci by byli prostě úžasní….vládli by jednou všem vlkům na světě. Stáli by nad všemi, nikdo by jim nesahal ani po drápek na tlapce. Ohlédl se na Kesse. “A ty máš nějaká vlčata?“ když už zmínil ta vlčata, zeptat se musel. Pak se ale začal zajímat zase o Lucy. O svoji drahou Lucy. “A jaká byla jako malé vlče? Poslušná? Neposlušná? Treperenda nebo tichá myška?“ věděl, že charakter se utváří postupně, proto nemohl odhadnout, jaká Lucy asi v minulosti byla. Možná se jí v životě přihodilo něco, o čem nevěděl a co ji změnilo. “A jací vlci ještě v Klímovce byli? Jak se jmenovali?“ Sice nikoho z nich určitě neznal, ale jména a krátký popis jejich charakteru ho zajímal. “Řekni mi jména a vzhled. A taky jak se chovali.“
Už se přibližovali k nějaké jeskyni, které si všiml už z dálky. Pospíchal. Zároveň ale nezapomínal poslouchat příběh o krásné Arie, která byla součástí staříkova života. “Hm, některé vlčice jednoho okouzlí, co? Třeba jako mě Lucy. A nebo Sunstorm, ta bílá vlčice. Taky je zajímavá. Nedá se říct, že by se mi líbila, ale spíš mi připadá jaksi…roztomilá. Taková nevinná, víš. Nic nemyslí zle. Podporuje mě a chová se ke mně tak, jak si zasloužím. To znamená hezky.“ Pokýval hlavou a vybavil si krátkou vidinu postavy Sunny. “Někteří vlci jsou na mě hnusní, přitom by s i mě měli vážit a… a chovat se podle toho. No hnus,“ zkonstatoval. “A kde jste se s Ariou poznali? V té smečce? Jak probíhalo vaše seznamování?“ zazubil se a během svého dotazu do něj laškovně šťouchl tlapkou. “A tvoje povídání mě baví. Ani nevím proč. Ale baví mě tvoje společnost. Klidně bych tě přijal do smečky. Aspoň by u nás byl někdo normální,“ pousmál se. Tak nějak už pozapomněl, že jemu přijímání nových členů nenáleží.
To už ale dorazili do suché jeskyně, ve které se Etney hned oklepal, a by zbavil svoji srst přebytečného množství vody. Srst mu okamžitě zmedvídkovatěla a nabyla na objemu. Vypadal kjůůůůt! Pak poodešel dál od vchodu a s tichým vzdechem se stočil do klubka. Oblízl si čenich a hlavu si položil na přední tlapky. “A hledal jsi ji? Přece… Proč by odcházela? Já Lucy našel naposledy ve smečce, ale byla divná. Vůbec nemluvila a jen tak koukala. Nechápal jsem to. Ale od té doby jsem ji už neviděl,“ posteskl si. Jeho tón hlasu byl tlumený a tichý. Bylo to způsobeno tím, že si mumlal do těch tlap, na kterých měl položenou hlavu.
Povídání o alfování ho však nijak nenadchlo a ani nezaujalo. V ten moment se začal tvářit nafučeně, jakoby opět procházel pubertou, a do toho měl svraštěné čelo. “Já bych zvládl alfovat. Jen mi nikdo nevěří. Matka si myslí, že by byl lepší kdokoliv jiný než já. Ale přitom mě ani nevyzkoušela. A ani jeden se nesnažil mě zaučit. A navíc!“ zvedl hlavu a upravil svůj klubíčkový leh na „sfinga“ leh. Zahleděl se do očí Kessovi. “Všichni ve smečce mě mají rádi a to…to je přece potřeba, ne?“ jasně, trošku si vymýšlel, ale byl by rád, kdyby ho všichni rádi měli. Sice ho spíš nesnášeli, než milovali, nicméně on by si moc přál opak. Jen nevěděl, jak toho docílit.

Obloha se začala zatahovat a mračna byla čím dál tím černější. Zvedal se vítr. Etney vzhlédl k obloze, začenichal a následně vyhopkl na břeh stejně tak, jako tam vyhopkl i Kessel. S jedním jediným rozdílem – Etney neměl v tlamě rybu. “Zvedá se vítr, neměli bysme se někam schovat?“ zamumlal s pohledem upřeným na tu rybu, která ho tolik lákala. Kéž by i on sám uměl jen tak chňapnout do vody a vytáhnout jídlo. Sice ryby nebyly jeho nejoblíbenější stravou, nicméně hlad měl obrovský. Takže by klidně sežral 20 ryb a to jakéhokoliv druhu! Obzvlášť, když by je měl od někoho ulovené a naservírované až pod čumák. Jak jsem opustil svůj vlčičí harém, už mi nikdo nic neservíruje. Měl bych si něco nechat ulovit od Sunstorm, ta by se určitě přetrhla, aby mě mohla pohostit, heh, tiše vzdychl.
Kessel se rozpovídal a Etney, jelikož ho staříkova minulost velmi zajímala, tiše poslouchal. Při vyslovení názvu smečky se ale zadrhl. “Klímové?“ zopakoval s lehkým zamračením se. “Nepatřila k Vám náhodou i vlčice Lucy?“ při vyslovení jejího jména zlehka zavrtěl oháňkou a zastříhal oušky. Tak dlouho ji už neviděl. Kam se jen ztratila? Že by Lucy opustila mě stejně tak, jako Kessel opustil je? Že by…utekla? Zklamaně sjel pohledem k zemi. Casipa utekla, Lucy pravděpodobně taky utekla…nikoho neměl. Zase. “A jak se jmenovala tvoje nová smečka? A tvá nová partnerka? A ta stará, to byla ta Aria? Jak vypadala? Řekni mi víc, prosím…“ zažadonil a s krátkým pousmáním se přicupital o pár kroků blíže k němu.
Začal foukat velmi silný vítr. Mračna houstla a vzduch ztěžkl. Etney stáhl uši k hlavě a porozhlédl se okolo. “Chceš se schovat u nás ve smečce? Je to kousek. Nebo najdeme nějakou jeskyni?“ netrpělivě přešlápl. Ta náhlá změna počasí mu nedělala dobře. Znejistěl. Ono téma, které probírali, mu však bylo velmi…jak to říci…sympatické. Zajímalo ho vše, co Kess v životě zažil. Byl to zkušený vlk. “A proč utekla? Nebo jak zmizela? Myslíš, že vlčice jen tak mizí?“ vyzvídal. Myšlenkami se na chvíli přesunul ke své Lucy. Možná již bývalé Lucy. “Scaritu neznám a Narvinijskou smečku taky ne. To byla ta tvá nová? Byla pěkná? Pořádnej kus vlčice?“ zatěkal na něj obočím a laškovně se zazubil. “Taky bych jednou chtěl svoji smečku. Všichni by mě poslouchali a opěvovali, byl bych pořádnej Alfa, fakt…“ pokýval hlavou, přičemž se už už začal vzdalovat od místa, na kterém se teď nacházeli. Chtěl ale následovat Kesse, aby si on sám vybral, kam jít.

>> přesun dle Kessíka

Šum vody příjemně zklidňoval Etneyovu rozjívenou duši. Zklidnil se mu tep, dech i mysl a zasněně sledoval vlnky na hladině toku řeky. Byla to opravdu nádhera, odjakživa miloval krásy přírody. Západ slunce, teplé léto, husté sněžení, hluboký čistý sníh…Prostě cokoliv.
Vytrhl ho ze snění Kessel, který se rozhodl prohopsat přímo do středu řeky na kameny, které čněly z vody ven. Jemně s sebou cukl, neboť se jeho skoků lekl. Nečekal to. Oba dva však nyní stáli tlapkama přímo ve vodě. Etney se zlehka pousmál a Kessela si celého prohlédl. Očima se zastavil na jeho pírku, které mu viselo na krku. Rád by také získal nějaké to cingrlátko.
Zastříhal oušky a vzhlédl z cingrlátka do jeho vlídných stařeckých očí, když začal odpovídat. Pokýval zlehka hlavou a doprovodil jeho konec věty mírným zamračením se. “Ještě před tím, než co?“ zeptal se jako malé hloupé vlče, kterému nedocvakne, že není slušné vyptávat se na něco, co vlk sám neřekne a co dokonce sám utne. Naklonil zvědavě hlavu do strany a přešlápl z tlapky na tlapku. Voda byla pořád studená, zebaly ho nožky. Sluníčko ji ještě nestihlo pořádně vyhřát. “Co se stalo, že už nemáš domov? A kde je tvoje rodina?“ snažil se o staříkově životě dozvědět víc. Tento vlk ho zajímal…ať už tím, že toho hodně zažil nebo tím, že se k němu jako jeden z mála choval mile. Prostě ho zajímal. Na lov ryb teď nebyl čas!

“Ugh, ulovit?“ zasekl se a s vypoulenýma očima zíral na Kessela. Zůstala mu údivem pootevřená tlama. Zrovna lov rozhodně nebyla jeho oblíbená činnost. A taky to nebyla činnost, ve které by vynikal. Když starouš zmínil ryby, vybavil se mu poslední lov ryb, který podnikl s Phantasií v těle Gee. Přeběhl mu mráz přes záda, a proto se celý oklepal. “Ryby? No, dobře…můžeme jít…lovit…ryby,“ u slova „ryby“ naprázdno polknul. Polila ho nervozita. Copak se musí všude a přede všemi ztrapňovat při lovu? Tiše si povzdechl a koukl na bílou vlčici. Ta z nápadu, který ze staříka vypadnul, překypovala nadšením. Zlehka povytáhl obočí, musel se pobaveně uchechtnout. Sunstorm oplývala jakousi jiskřivou energií. Líbilo se jí všechno, co kdo navrhl. Jakákoliv aktivita. Kdo ví, proč se Etneyovi tento její charakterový rys tolik líbil.
Sunstorm s vlky však nepobyla dlouho. Zařádila si ve vodě, pak se najednou zvedla a se slovy „musím ještě něco udělat“, se vzdálila. Než stihl Etney zareagovat (zřejmě měl zpomalenou mysl tím, jak se vynervoval z lovu ryb), Sunny byla na cestě. “Uh, uh…Tak ahoj, Sunstorm!“ zakřičel za ní a u toho udělal dva naléhavé krůčky směrem k odcházející vlčici. Chtěl se s ní rozloučit, aby věděla, že na ni není nijak naštvaný nebo něco. Sledoval její bílý hřbet, jak mizí v dáli, a poté se ohlédl na Kessela, na kterého se mírně rozpačitě pousmál. “Tak jdeme lovit…ukážu ti, jak loví profíci,“ mrkl na něj a vydal se k vodě. Hlavou mu však plynula spousta obav o tom, že se znemožní a že určitě nic neuloví. Jako vždy…
Přistoupil k vodě, tlapky si namočil jen po kotníčky (hlouběji se mu nechtělo), přičemž očima prohlížel hladinu toku řeky. Byla průzračná, čistá. Vše šlo krásně vidět. Pod hladinou byla spousta kamenů – větších i menších. Vypadalo to krásně. “Ty jsi na světě úplně sám?“ hlesl a zastříhal u toho oušky. Pohled od vody však neodvrátil. Možná proto, že na staříka nechtěl vidět, když mu tuhle otázku pokládal.

S tichým úlevným povzdechem, že Kessík situaci zachránil, vzhlédl k obloze. Byla zamračená, tmavá. Pohled stále upíral na mraky, měl rád oblohu, ať už byla azurová, rudá či právě taková tmavá. Každý mrak měl svůj tvar. Vznášely se nahoře tiše a klidně, jakoby se nic nedělo. A pak najednou bum! Mraky spustí liják samy od sebe a pak ho zase samy od sebe ukončí. Obloha byla podle Etneye prostě hodně cool.
Začal souhlasně přikyvovat a u toho se podíval jak na nevinnou Sunstorm, tak i na moudrého Kesse. “Ano ano, souhlasím,“ přitakal. Věřil Sunstorm, ale zároveň věřil i Shireen. Neměl žádnou špatnou zkušenost z dřívějších chvil, jelikož se Shireen nestrávil zase tolik času. A ten čas, který s ní tedy už společně byl, se jevil jako příjemný a nepociťoval z ní zákeřnost či jiné nepěkné vlastnosti. Jenže to byla maličká. Teď už to byla skoro dospělá vlčice. Čas rychle letí, zahleděl se do Sunniných očí. Bylo to jasné, ona neuměla být zlá. Cokoliv udělala, určitě to nebylo schválně a se zlým úmyslem. Tahle vlčice byla mírumilovná jako andílek.
Začala si očuchávat Kessela, překvapeně zamrkal. Došla pak i k němu, když si k němu čuchla, stáhl ocas mezi nohy a jemně se ošil. “Co to děláš? Však víš, jak voním, ne? A Kess taky voní, ani jeden nesmrdíme!“ obhájil okamžitě bez jakéhokoliv otálení sebe i staříka. “Totiž já…já nikdy nesmrdím! Už odmalička jsem byl voňavé vlčátko, každý mi to říkal!“ lež. “Všichni říkali, teda… hlavně vlčice říkaly: „oooh, jak já ti závidím, že tak voníš! Chtěla bych mít kožich jako ty!!“ vážně přikývl, aby tomu dodal na důležitosti. Sic mu to nikdy nikdo neřekl, ale on vážně nepobral to, proč to Sunstorm udělala. Nedocházelo mu to. Proto ucítil velkou potřebu očistit svoji maličkost touto nevinnou malou lží. Navíc to byl dobrý herec – znělo to důvěryhodně! Blbečkovsky se u toho zazubil a podrapkal se zadní tlapkou nevinně za uchem. “Tak…“ odkašlal si a těkl očima ze Sunny na Kesse. “Co teď? Co budeme dělat?“ zvědavě povytáhl obočí a mrskl ocasem. Přece tu nebudou jen tak stát a koukat. Nebo ano?

I já jsem pro Brno :) ráda bych se aspoň letos zúčastnila, když už jsem vynechala všechny, které se dosud uskutečnily :D termín takhle moc dopředu nevím, ale asi nejlepší víkend..

piknik zní dobře, šel by udělat i v Brně určitě!! :D

Pokýval hlavou. Pravdou bylo, že tohle ho nikdy nenapadlo. “Ne, neptal,“ hlesl a pohled na krátkou chvíli zabořil do země. “Nikdy jsem se na to nezeptal, protože mě to nenapadlo se zeptat.“ Dodal posmutnělým tónem hlasu a podíval se Kesselovi do očí. Byl rád, že si může promluvit s někým takovým, jako byl on - zkušeným a životem ostříleným vlkem. Vděčně se pousmál. “Asi máš pravdu,“ broukl. Bylo zajímavé, jak moc se Etneyovo jednání a vlastně obecně chování změnilo. Vyspěl. Vyslechl si povídání a jeho rodině a potom tak nějak nevěděl, co by na to vlastně měl odpovědět. Jestli se vůbec hodilo cokoliv odpovídat. Nadechl se, že teda něco řekne, jenže v tom jejich konverzaci přerušila jak Sunstrom, tak i Shireen…
Zaregistroval kroky někde poblíž něj, proto zastříhal oušky a natočil tím směrem hlavu. Spatřil tam svoji sestru – dlouhonohou dámu, která již značně povyrostla. Už nebyla takovým prckem, jakým bývávala. S neutrálním výrazem ve tváři ji sledoval a vyčkával, jaké bude její počínání. Když řekla to, co řekla, překvapeně povytáhl obočí a pohodil ocasem. Už se nadechl, že něco řekne, ale to se Shireen natočila tak, aby mu ukázala svoji bolístku. Přivřel na moment oči a pak s povytaženým obočím a otázkou v očích koukl na Sunstorm, aby mu to teda vysvětlila. Že by tahle jemná a citlivá vlčice napadla jeho ségru? V tom muselo něco být…ona Shireen jistojistě také nebyla úplně nevinný andílek. Přejel svoji sestru celou podezíravým pohledem a tiše si povzdechl. Byla zase pravda, že když spolu byli tehdy v údolí, byla Shireen hodná a bezproblémová, avšak uběhlo od té doby dost času, tak netušil, jestli se třeba za tu dobu nějak změnila nebo ne. “Přijdu domů a pak to probereme,“ pověděl polohlasem. Chtěl se Shireen vycházet dobře, už tak s nikým mimo otce nevycházel, a to měl tak početnou rodinu! Aspoň se Shireen chtěl mít jiný vztah.
Mladinká vlčice odběhla a on se tak mohl opět věnovat svým přátelům. Dostal ještě reakci od Kesse na to, co spolu předtím probírali, takže si ji vyslechl a vděčně se usmál. Mrskl ocasem a přikývl. “Máš pravdu. Udělám to tak. Promluvím si s ním, promluvím si i s mámou. A pak dál…no dál uvidíme, co se stane,“ úlevně zavřel na moment oči. Cítil se najednou daleko lépe. Veškerý stres a nervy z něj opadly. Nadechl se čistého jarního vzduchu a pak jej naráz, i se zbytkem jakýchkoliv nepříjemných pocitů, vydechl ven.
V tom se ale začala Sunstorm slovně bránit. Hlas se jí rozklepal a bylo vidět, že je v rozpacích. Zůstal na ni hledět a mlčky poslouchal, co vše k tomu řekne. On nevěděl, čemu nebo komu by měl v tuto chvíli věřit. A na druhou stranu… Měl to vůbec nějak řešit? Nebylo to čistě mezi nimi? Mezi Sunny a Shireen? Neměl by se do toho přeci moc vkládat. Ani jako bratr ne. Sunstorm se jala vysvětlování a Etney během jejího povídání přikyvoval, aby ji ujistil, že poslouchá a vnímá. Prohlédl si také ránu, kterou jí Shireen způsobila a následně si povzdechl. “No,“ vypadlo z něj, přičemž zabořil pohled do očí zkušeného Kessela. “Takže…“ pokynul vlkovi hlavou, aby mu z této „šlamastiky“ vypomohl. Popravdě nevěděl, jak by tohle všechno měl okomentovat a jak by měl reagovat. Netrpělivě přešlápl z tlapky na tlapku. Komu by měl věřit? Shireen nebo Sunstorm? A měl by vůbec někomu věřit? Měl by to nějak řešit? Ach jo, zase se cítil zmatený. Nechtěl citově ublížit ani Sunstorm a ani Shireen. Nechtěl ani jedné křivdit. A tak tam jen stál a koukal na Kessela, přičemž doufal, že ho nějak zachrání.

Teda, to zní skvěle!!

// tak já hlasuji takto: 1 hlas Zarraya, 1 hlas Maeve a 1 hlas Nickolas :-) Sečteno

Pokýval zlehka hlavou. “No právě, to není úplně nejideálnější řešení. Dřív bych to třeba vůbec neřešil a rozhodně bych za ním nešel prosit o milost, ale momentálně se snažím jaksi…udržovat rodinné vztahy na kladné bázi, jestli mi rozumíš,“ protočil zlehka očima. Vlastně ho to otravovalo. Nechtěl se ponižovat tím, že se mu bude omlouvat a snad i prosit. To on prostě neměl v povaze, dělalo se mu z toho dost nepříjemně. Jenže dal otci slib a chtěl ho dodržet. No, možná i uvnitř něj nějaká maličká část jeho duše chtěla se Sionnem vycházet. Nebo s ním minimálně normálně mluvit. Sám netušil proč, tak trochu se to v něm vzájemně bylo, tyto dvojí pocity. Znechucení a chtíč.
Tiše si povzdechl a zvedl se z lehu na zpět do stoje na tlapky. Pohled stočil na Kessela a z něj na slunce, které právě vycházelo nahoru na oblohu. Paprsky byly příjemně teplé, prohřívaly mu jeho studenou vlhkou srst. Zavřel oči a chvíli mlčky stál s hlavou stále natočenou ke slunci. “Nikdy jsem s rodinou nevycházel dobře,“ pronesl, přičemž oči otevřel a pohlédl opět na staříka před sebou. Dodal s lehkým úsměvem: “Mimo otce. Ten mě měl vždycky rád,“ zavrtěl špičkou ocasu, když se mu v hlavě vybavil obraz jeho otce. “Ale nevím proč, ostatní mě nikdy rádi neměli. Snad jen sestra Awnay, s tou je to poslední dobou lepší. A já sám nevím, jak k tomu všemu mám vlastně přistupovat. Nevím, jestli jsem naštvaný a znechucený, nebo mě to snad mrzí a chtěl bych zmizet někam daleko. Nevím…“ povzdechl si a utrápeně přešlápl z tlapky na tlapku. Zastříhal oušky a očima přejel rychle okolí, neboť měl dojem, že zaslechl známé vytí. “Slyšel jsi to?!“ vyhrkl okamžitě, přičemž se mu nevědomky rozkmital ocásek. Jen krátce, ale přece. Bohužel nemohl zidentifikovat, od koho se vytí neslo, věděl však, že to určitě byl někdo z jeho rodiny. Rodina… svěsil hlavu. Však nevyli na něj, jeho nikdo nechtěl. Nikomu nechyběl, teď už ani Lucy ne. Ta byla potichu jako myš a pořád jen postávala nebo polehávala někde po okolí. “Jaká byla tvoje rodina, Kessi?“ se zájmem si starouše prohlédl. Taky přece určitě měl nějakou rodinu, jakpak s ní asi vycházel?
Ohledně svého bratra Etney odpovědi na otázky neznal. Utrápeně zavřel oči, přičemž kdyby nestál na tlapách, jistojistě by si jimi tvář nyní protřel. “Nevím. Já sám nevím, co chci nebo co od toho všeho očekávám,“ přiznal se a zahanbeně svěsil hlavu dolů tak, že mu vystouply lopatky nahoru jako nějakému staříkovi. Běžně by se takto nesvěřoval, ale Sunstorm i Kessel v něm budili jistou důvěru. Byli mu příjemnou společností.
Zaslechl kroky. Natočil uši na stranu, ze které kroky zaslechl, a i když chtěl uhnout nebo se minimálně otočit tím směrem, ještě dřív, než to stihl, byl málem povalen. Polekaně uskočil vzad. Byla to Sunstorm, která ho vesele vítala, jakoby ho snad ráda viděla. Nebo…to není jen jakoby? začal se usmívat. “Ahoj Sunny,“ hlesl poklidně. Snažil se působit taktéž vesele, tak aspoň zavrtěl ocasem a zanechával si na tváři i nadále vlídný úsměv. V klidu však vůbec nebyl. Ale Sunstorm o jeho problému s bratrem věděla a znala ho, tak se nemusel ani před jedním z nich nikterak ostýchat a stydět. “Potkal jsem Kessela tady u vody a dal se s ním do řeči. Zajímal mě jeho názor na Sionna, víš?“ oznámil jí a lehce drcnul do její tváře svým čenichem. Pak ale pohled přenesl zpět na Kessela s jasnou otázkou v očích „co mám teda dělat?“.

Zamyslel se nad tím, jaké by to bylo, kdyby i on našel něco podobného takhle náhodně v řece, v lese či snad na louce. Co by našel, jaké by to bylo a kde by to nosil? Oči stále zaujatě upíral na bimbající peříčka, nakonec se však lehce pousmál a přikývl. “Říkal jsem si, že bych se po něčem podíval. Moje matka, otec a už i mladší bratr mají cingrlátka, jen já nemám. Taky chci jedno,“ pronesl s dvěma máchnutími ocasu, jakoby snad od sebe odháněl otravný hmyz. Při vyřknutí spojení „mladší bratr“, se mu na chvíli zatřepali motýlci v břiše. Sionn…měl by ho najít? A omluvit se? Sunstorm říkala, že by to měl zkusit, ale on si pořád nebyl jistý. Nebylo by lepší, kdyby to nechal jen tak plavat? Vzpomněl si na své zranění na krku, které už zakrývala huňatá srst a nebylo tedy tak moc vidět. Pořád to však bolelo, cítil tu bolest až moc dobře. Když si staříka tak prohlížel, napadlo ho, jak moc klidný vlastně je. Nejspíš i zkušený…“Můžu se tě na něco zeptat?“ začal neochotným tichým hlasem, celý se u toho ošil. “Když…kdybys měl vlka, který patří do rodiny, ale ty bys mu jako malému ublížil…a on tě teď na oplátku napadl a pokousal by tě…co bys dělal? Jak by ses zařídil?“ s otázkou v očích na něj zůstal hledět. Sám totiž nevěděl, cítil se zmatený. Potřeboval poradit od někoho zkušeného, životem vybičovaného. Potřeboval si o tom prostě promluvit.
Na téma „Asgaarský les“ jemně přikývl. “Asgaar je dobré místo, jsem tam moc rád. Líbilo se ti tam? A jak ses tam dostal? Máš tam nějakou kamarádku?“ laškovně na něj mrkl a poté se zazubil. Neuvědomoval si však, že by znal (mimo vlastní matku) postarší vlčici, která by v Asgaaru žila. Byla tam Lucy, Gee…Laura…“Přišel jsi snad za Laurou?“ Jediná ona ho napadla. Přece by stařík nerandil s kůzlaty, že. Nebo snad jo?
Když si stařík všiml, že je jeho královská velectěnost skleslá, vlastně ho to vnitřně potěšilo. Někdo si ho všímal, někdo se o něj staral, byl to dobrý pocit. “Hmm,“ zabručel. “Mám špatnou náladu právě skrz toho bratra,“ přiznal se. Ale co už, stejně o něm mluvil už před chvílí, navíc tohoto vlka sotva znal a naštěstí nevypadal, že by to rozkecal všude kolem, tak proč mu to neříct? Proč si neulevit? “Nevím, jak bych se měl zachovat,“ s hlasitými vzdechy si lehl. Tělo měl stále jakési rozlámané, cítil se nepříjemně – nejradši by si zdřímnul někde v teplé jeskyni. Byl však rád, že tu může být s Kess…Kess…Jak že se jmenoval? Kess…ježiš, budu mu říkat Kess…že tu může být s Kessem. Nechtěl být sám. Potřeboval milou a klidnou společnost, a tou tento stařík byl.

Pokývl zlehka hlavou, když vlk řekl, že se jedná o ozdobu. Uvědomil si, že takovou věcičku mají i jeho rodiče. “A kde jsi ji vzal? Někdo ti ji dal?“ začal vyzvídat. (//ještě stále jsem náramek nezahrála, tak budu ty věty o náramku ignorovat, jakože je Kessík neřekl :D) Tyhle věcičky ho hodně fascinovaly, přál si nějakou takovou mít. Navíc přece Lucy měla kolem tlapinky zelený šátek, on se jí chtěl rovnat. Chtěl být stejný, jako byla ona. Už byl gammou stejně tak jako ona, tak ještě nějaký ten přívěšek by mohl někde vyhledat. “Najdu to někde?“ pokynul hlavou znovu směrem k peříčkům, které se Kessovi pohupovaly na krku. “Myslím jako někde venku. Prostě něco, co bych mohl taky nosit,“ doprovodil to hlasitým vzdechem. Byl unavený, těžko se mu mluvilo.
Vlka si celého prohlédl, vypadal docela neškodně. Působil tak klidně, to mu v tuto chvíli plně vyhovovalo. “Jsem Etney z Asgaarského lesa, je to nedaleko. Znáš to tam?“ na chvíli se odmlčel, aby zanechal vlkovi prostor na odpověď. Zajímalo ho však, odkud pochází on, takže za chvíli pronesl další otázku: “A ty? Máš nějakou smečku, nebo žiješ životem tuláka?“ mrskl ocasem ze strany na stranu. Jaký asi tak byl život tuláka? Měl co jíst? Musel si pořád sám lovit, že? A co úkryt, mohl se někde schovat? Etney například víceméně žádné úkryty volně v přírodě, které by ho ochránily před divokým větrem a ledovým počasím, neznal. “A proč stojíš zrovna tady? Není ti zima? Je hnusně,“ zamručel. Byl pořád bez nálady a naštvaný.

<< Vřesový palouk

Šoural se z louky přes Kaskády směr domov, i když domů vůbec neplánoval jít. Nevěděl, kam hlavu složit, co dělat, jak se chovat, neměl absolutně náladu na nic. Upřeně hleděl před sebe, když vcházel z louky do zalesněné oblasti, přičemž hlasitě vzdychl něco o tom, že všechno stojí za houby. Byl prostě naštvaný. Sám na sebe? Na Sionna? Na situaci? Sám nevěděl.
Zaslechl šum řeky, vydal se tedy tím směrem s myšlenkou, že si alespoň konečně opláchne ránu, která se již za tu dobu mírně zatáhla a nekrvácela. Jenže někoho spatřil. Zastavil svůj krok a s nastraženými oušky zůstal hledět před sebe. Dle pachu vlka nerozpoznal, zřejmě ho ještě nikdy neviděl. A pak zaslechl zvuky z okolí, byly to hlasy, zřejmě tu tedy bylo vlků víc. Zamračil se a s táhlým protočením očí se vydal blíže k vlkovi. Nevěděl, proč za ním jde, možná, že si chtěl prostě jen popovídat? “Čau,“ zamumlal bručivým, avšak neutrálním tónem hlasu, přičemž si přičapl k vodě a zlehka se napil. Ledová voda pro něj ale byla jako bomba do žaludku, takže to rozhodně s pitím nepřeháněl. Posadil se tedy opodál a zůstal na vlka zírat. “Co to máš za divný peří na tom krku?“ poukázal tlapkou na jeho přívěšek.