Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Sluníčko zacházelo pomalu, ale jistě za obzor a to znamenalo jediné – blížila se noc. Vzhlédl k obloze, přičemž nechal vítr, aby pročesal jeho srst. Na tomto místě byla ale ukrutná zima a to ho nenechávalo dlouho klidným. Začínala se provrtávat až do morku kostí, bylo to opravdu nepříjemné. Zvedl zadek ze země, oklepal se a oblízl si čenich. “Zvedá se vítr, asi bysme se měli vrátit,“ pověděl tiše. Oba dva byli unavená, potřebovali by si někde odpočinout. Pochyboval však o tom, že by s ním chtěla někde odpočívat. Proč z něj vlastně měla takový strach? Copak působil až tak moc děsivě? Nepřipadalo mu. Zastříhal oušky a zůstal na ni hledět.
Ona na něj zase spustila lavinu agresivních slůvek, které mu popravdě moc příjemné nebyly. Zamračil se, otřel si tlapou vlhký ledový čenich a pozoroval, jak si ona hrubě otírá tváře. “Ale já,“ skočila mu do řeči další agresivní poznámkou na jeho účet. Jakoby jí snad něco udělal. “Já nejsem... teda jsem ale... ale nejsem! Jsem Etney z Asgaaru, prvorozený syn!“ ohradil se s táhlým zamračením. “Ale nejsem pán tvorstva. A přestaň na mě být tak drzá, jsem já na tebe taky tak drzej?!“ kde se z Etneyové tlamy takové inteligentní a smysluplné věty braly? Jakto, že byl najednou takový snaživý? Běžně by se na to celé vybodl.
Rád by Cashmere porozuměl, ale ona mu bohužel nedala jedinou možnost. Stále ho jen osočovala a odmítala jeho přítomnost. “Nic jsem ti neudělal, nevím, proč seš tak hnusná. Jestli ti někdo v minulosti ublížil, za to já nemůžu!“ odsekl. Odpovídal jí tak naléhavě, jakoby to snad byl její vlčí manžel, který se s ní hádá po deseti letech manželství. Jakoby mu na této vlčici záleželo. Přitom ji znal sotva pár hodin. Odvrátil pohled někam pryč.
Ještě chvíli sledoval plující mraky, ale pak oči přesunul zpět na vlčici. Už mu docházela trpělivost. Pomalu, ale jistě.

<< Sněžná hora

Cashmere mířila hodně vysoko. Šedý vlček absolutně nepobíral, proč zvolila zrovna takovou cestu. Copak mu chtěla nějak ublížit? Zavést ho do kouta někam nahoru a tam ho žduchnout z hory dolů? Cesta byla zasněžená a sněhu bylo čím dál tím více. Vzduch těžknul, to se Etneyovi moc nelíbilo. Blbě se mu dýchalo, navíc jeho krok se zpomaloval, neboť sněhu bylo opravdu příliš. Byl sice silný i rychlý, nicméně delší dobu neodpočíval, nejedl a jen pořád někde lítal. Teď se to projevilo...
Čím výše stoupali, tím víc mu připadalo, že tu skončil život. Nikde nikdo. A když se rozhlédl kolem sebe, všude bylo bílo. Zakroutil pomalu hlavou. Nemohl uvěřit tomu, kde se právě teď nachází. Nikde žádná lovná zvěř, žádné rostliny, žádná voda, nic.
Nakonec se Etney doslova plahočil. Funěl a šoupal tlapkami v kupách sněhu jako unavené vlčátko. Až Cashmere nalezl – ležela na zemi bez kapky energie a síly. Pomalu k ní přišel, vyfoukl vzduch z čenichu a kolem něj se vznesl bílý obláček, který se začal vznášet k obloze. Chvíli ho pozoroval. Tady na vrcholku byla opravdu velká zima. Vyslechl si, co mu říká a překvapeně na ni koukal. Co by jí měl chtít? Sám nevěděl. Proč ji vlastně sledoval až sem? Tak dlouho cestu ušel. Byl unavený a ona zřejmě také. Vyšlápnout tu obří horu byla opravdu fuška.
Posadil se na zadek a tiše vzdychl. “Já od tebe nic nechci, nějak nechápu, co tím myslíš? Proč bych měl něco chtít? A proč přede mnou utíkáš?“ zamrkal jako nechápavé dítko a naklonil zlehka hlavinku do strany. “Jen... řekl jsem něco špatně? Nebo proč pláčeš?“ ukázal prokřehlou tlapičkou na její zaschlé slzy pod očima.
Když tlapičku položil zpět na zem do bílého, vlky nedotčeného sněhu, rozhlédl se zároveň okolo. Připadalo mu, že je tu vidět o dost lépe, jak dole po cestě. Byl tu takový čistý pohled na vše. Tedy...Vlastně dolů vidět nebylo, ale jakoby se on i Cashmere vznášeli na obloze. "Podívej," vydechl užasle. "Jako kdybychom létali, že? Mraky jsou pod námi a my nad nimi," usmál se. Líbilo se mu to. Jeho dětská dušička snílka opět vykoukla z ulity.

<< Úzká rokle (přes Tajgu)

Když Cashmere zastavila a otočila se na něj, s úlevou vzdychl a zastavil se také. Z jeho těla se kouřilo. Tady nahoře bylo chladno a jeho tělo bylo rozehřáté jako kotel, takže od něj šla pára. Chtěl jí něco říci, chtěl ji utěšit a usmát se na ni, ale ještě předtím, než stihl cokoliv udělat, po něm zase něco agresivně vyštěkla a vydala se dál.
Až teď si teprve uvědomil, kam až společně doběhli. Jak dlouho asi běželi? Ohlédl se kolem sebe a zlehka se zamračil. Vždyť ještě před chvílí byli dole mezi stromy. V lese, kde byla tráva. Na louce, kde kolem byla jezera. A teď? Teď se ocitli na jakési ledové hoře, kterou za svůj život navštívil, no, jestli sotva dvakrát? Nevzpomínal si ani, kdy naposledy tu byl.
Chlad pronikal do jeho těla jako ostré jehličky. Naježila se mu srst, rozhodně se mu tu nelíbilo. On nebyl vlk do chladu. Miloval léto a sluníčko. Teplo a vodu. Ne sníh a led se zimou. Sice uznával, že čerstvě napadaný neušlapaný sníh lesknoucí se proti sluníčku vypadá úžasně, ale stejně pořád měl raději teplá roční období.
Se ztěžklým dechem se vydal za vlčicí. “Cashmere, proč pořád utíkáš?“ zaskuhral a přidal do kroku. Rozhlížením se a přemýšlením se mezi nimi vzdálenost prohloubila. Musel ji tedy zase dohnat.

>> Zubatá hora

<< VG (přes Mahtae)

A Kaše pořád utíkala a utíkala, dál a dál, aniž by se byť jen očkem ohlédla. Nezastavila se ani tehdy, co na ni Etney zavolal, aby na něj počkala. Jemu to tedy připadalo opravdu hodně divné, ale zaregistroval, že trošku zpomaluje, jakoby jí snad docházely síly.
Říkal si, proč asi začala utíkat? Pochyboval o tom, že by si s ním chtěla zahrát na honěnou, ještě ke všemu, když po něm tak naštvaně vyštěkla to o té kaši. “Však se jmenuješ Kašmír, tak jsem ti vymyslel přezdívku, no,“ zamumlal tiše, přičemž u toho protočil trochu otráveně oči.
Nakonec Cashmere, uplakanou chudinku, doběhl. Srovnal s ní krok. Sice funěl a běžel jako tank – vše okolo dunělo, jakoby něco mělo každou chvíli vybuchnout, ale zvládnul to. “Cashmere, tak počkej přece!“ vysoukal ze sebe zadýchaně. A pak, když se na ni podíval o trochu lépe, si všiml, že pláče. Překvapeně zpomalil běh a upřeně se zahleděl na její vzdalující se tělo. Pláče? nechápal to. Co se stalo? Bolelo ji něco? Řekl něco špatně? Proč se rozplakala? Neměl rád, když vlčice, obzvlášť takové krasavice, plakaly. Připadalo mu to velmi smutné, bylo mu to líto. “Cashmere,“ oslovil ji něžně a krok zase zrychlil. Chtěl ho srovnat s tím jejím. Ani mu nedošlo, že míří daleko na sever, kde je chladno a sníh, který on zrovna 2x v lásce nemá. Teď ho zajímala Cashmere, na víc se nesoustředil.

>> za Cashmere

<< Vyhlídka (přes propadlinu)

Vlčice se chovala stále podivněji, Etney jí vůbec nerozuměl. Nevěděl, co si o něm myslí, ona nic nedávala najevo. Jen byla pořád naježená a házela kolem sebe hnusnými pohledy. Koukal na ni, trošku vykuleně, a čekal, že mu něco odpoví. Nic. Nedočkal se žádné odpovědi. Ona se jen rozešla tím směrem, kterým odešel Kessel a on ji, nyní už mlčky, následoval.
Po chvíli se ale vlčice jménem Cashmere z ničeho nic obrátila a začala zdrhat. Etney měl pomalejší reakce. Chvíli stál na místě a vzpamatovával se, poté se ohlížel za běžící Cashmere a pak povytáhl překvapeně obočí. “Moment, co-že? Ona zdrhá?“ pošeptal si sám pro sebe a u toho se pomalu rozcházel směrem, kterým utíkala. “Kaše, počkej na mě!“ své „nové kámošce“ dal novou přezdívku. Rozběhl se a snažil se Cashmere dohnat. Měla sice náskok a byla rychlá, nicméně Etney byl také rychlý běžec. Stále ji viděl v dálce před sebou, takže ji mohl následovat dál a dál.

>> za Cashmere

Usmival se. Snazil se pusobit mile a prijemne, aby se tahle vlcice citila trochu komfortneji jak na zacatku. Vsiml si, jak se na nej ona kouka. Byla to mirnejsi, takove prijemnejsi, ne jak pred chvili. To by ho malem sezrala. Ze bych na ni zapusobil? lisacky se koutkem tlamy pousmal a zamaval vesele ocaskem. V nitru to bylo stale mlade skoro dospele vlce, ktere silene moc touzilo po pozornosti. "Cashmere?" zopakoval nezne. "To je moc hezke jmeno, libi se mi. Hodi se ke tve srsti," snazil se. Moc se snazil. Pral si, aby ji od sebe neodehnal tim stylem, ktery je ku az moc blizky. Tim stylem, ktery casto pouzival. Chtel se ted chovat jinak.
Rec se prenesla na jeho kolegu, na vlka jmenem Kessel. "Jo? Myslis, ze bysme ho meli najit? Ale vypadal, ze vi, kam miri a vi, co dela." zamyslel se nahlas. Nicmene pritomnost Kessela pro nej byla velmi prijemna a rad by ho jeste nekdy potkal. Proc se nevydat na toulky prirodou spolu s Cashmere? Treba na nej spolecne jednou narazi. "Dobre," souhlasil nakonec a s usmevem na tvari vesele poskocil prednima nozkama, aby Cashmere trochu nabudil. Pak se spolu s ni vydal vstric novemu dobrodruzstvi.

// za Cashmere

// pardon, mobil post. Snad delka vyhovuje :D

Po očku se podíval na Kessela, ten byl k vlčici totiž opravdu slušný, až to Etneye překvapilo. Ještě nikdy neviděl vlka takhle zblízka, který by k vlčici rozmlouval s takovým klidem, jakoby se nic nedělo. Teda snad kromě otce. Jenže Kess se rozhodl odejít a s oběma vlky se rozloučil. Etney na něj zavrtěl ocasem a vděčně se mu podíval do očí. “Děkuju, myslím, že se ještě uvidíme!“ pohledem ho vyprovázel od skály, kde byli před chvílí společně ukryti, pryč až za horizont, dokud ho neztratil z očí. Pak se věnoval zase vlčici.
Tedy přesněji řečeno, chtěl se jí věnovat, jenže ona byla až přehnaně agresivní. Nečekal to. Překvapeně ustoupil o krok vzad a povytáhl obočí. Nechápal, proč je na něj tak hnusná? Vždyť jí nic neudělal, nebo snad jo? “Ehm,“ tak nějak nevěděl, jak by měl vlastně zareagovat. “Vydrápat oči? Mě?“ tiše se uchechtl a zaraženě se podrapkal tlapkou na čele. “Já mám ale až moc hezký oči na to, aby si je vydrápala. Nebyla by těch mých kukadel škoda, co myslíš?“ laškovně na ni zamrkal a u toho se pobaveně zasmál. Byl však jediný z dvojičky, který se smál. Ona měla ledový pohled. Ta je ale mega divná, napadlo ho a už se po očku koukal, jak by se z této celé šlamastiky mohl vykroutit. Běžně by vlčici asi zasypal tunou slovíček a urážek, které znal a uměl jen on, ale teď se mu jaksi nechtělo. Jak odešel Kessel, ztratil takovou tu jistotu, kterou v něm měl. Ten vlk se mu sakra líbil, byl fajn společnost. Což se nedalo říct o vlčici, která před ním právě teď stála. Nabroušená a připravená kdykoliv zaútočit. “Ty hele, asi jsme to vzali za špatné konce, ne? Co takhle... Začít znovu?“ napadlo ho, přičemž zašoupal tlapkou nevinně o zem. “Jak se jmenuješ?“ zkusil jí položit otázku, přičemž se v hlavě zařekl, že pokud bude hnusná, prostě odejde. Nechtěl mít s agresory nic společného!

Prohlížel si vlčici před sebou a uvažoval nad tím, kde se tu asi tak rychle a z ničeho nic vzala. Přece byl velký déšť a bouře, odkud přišla? Podíval se jí na tlapky a z tlapek vyjel až na její oči. Byla opravdu vyplašená, šlo to na ní poznat. On tomu nerozuměl, neměl až takové pochopení a nebyl tak empatický. Všiml si také toho, jak byla přikrčená a jak na ně cenila zuby. Proto jen nechápavě nakrčil obočí a přidal se ke Kessíkovému konejšení. “No jasný, my nejsme hajzlíci, víš. Já jsem skoro Alfa a skoro Alfy nikomu neubližují,“ důležitě přikývl a sebevědomě se pousmál koutky tlamy. Snažil se vypnout hruď, aby působil velice. “Jsem z Asgaaru, jak už jsem říkal. Jednou to tam celé zdědím, protože jsem prvorozený syn!“ pyšně pohodil hlavou. Dělalo mu dobře o sobě takhle mluvit. Připadal si jako „někdo“. “Moji rodiče jsou alfy celého lesa, který nám patří,“ dodal, celý hrdý, z jakého velerodu to ale pochází. “A k lesu patří mimochodem i údolí.“ Vykecal by o sobě a svém rodišti cokoliv, jen aby na sebe přitáhl pozornost. “Máš smečku?“ Zeptal se s nadšením. Rozhovory s cizími ho bavily, obzvlášť pak tehdy, když šlo o vlčice.
Když nakoukl očima bokem, aby si mohl prohlédnout její tělo i ze strany a ne jen zepředu, ztratil mírně rovnováhu, neboť přenesl svoji tělesnou váhu příliš nad pravou stranu tlapky. Aby to vyvážil a nenabil si svoji královskou tlamu, musel udělat několik rychlejších krůčků vpřed, že do vlčice málem vrazil. Nicméně se zastavil kus před ní. Všechno se to událo tak rychle, že i on sám byl překvapený, že se ocitl tak blízko ní. “Jejda,“ přihlouple se zazubil a udělal na ni oči. “Zblízka vypadáš ještě hezčejc, jak z dálky!“ pak odcupital vzad, aby jí nechal dostatečný prostor (a aby ho těmi svými zoubky nezakousla).

“Vychoval? Takže jsi u vás ve smečce byl něco jako pečovatel nebo učitel?“ povytáhl se zájmem obočí. I on byl přece učitel. Rád by nějaká vlčata učil, ale sourozenci ho nebavili (a navíc oni dva ho taky nechtěli) a cizích vlčat ve smečce moc nebylo. Sunflower ho, kdo ví proč, nesnášela a…kdo jiný tam byl? Nikdo. “A na jaké vlče si nejvíc vzpomínáš, jakože ti přirostlo k srdci?“ napadlo ho. “Já mám post učitele, ale moc jsem nikoho nic nenaučil. Teda zatím,“ přihlouple se zasmál. “U nás moc vlčat nebylo.“
Zaposlouchal se do povídání o Lucy. Byla to roztomilá představa, takové malé uličnice se zeleným šátečkem na nožce. Nebo ten šátek získala až později? S táhlým vzdechem vzhlédl na strop této malé studené jeskyně. Vybavil si před sebou Lucy, jak ji prvně potkal na Ježčí mýtině. Byla drzá a správně sebevědomá. Uchvátily ho její zelené oči plné energických jiskřiček. Byla nádherná. A zatímco Kess povídal o členech své bývalé smečky, Etney napůl podřimoval s otevřenýma očima, napůl snil o Lucy a Kessovo povídání příliš nezavnímal. Nakonec si položil hlavu, oči zavřel a ztěžka vzdychl. “Nevadí, když si chvíli odpočinu?“ zamumlal, ale bylo poznat, že už je myslí někde jinde. Únava ho přemohla. Kessel mu dál povídal a Etney u jeho příjemného klidného hlasu usínal. Nakonec ho říše snů zcela pohltila.
Nezabralo to ani tak dlouho, co spal. Možná hodinka, hodinka a půl. Po probuzení se však cítil daleko lépe. Předtím byl hrozně vyčerpaný. “Spal jsi?“ zeptal se tiše starého, který tu byl celou dobu s ním. “A víš, jak ses ptal, jestli jsem se v lese narodil?“ připomněl mu tu jedinou otázku, která mu utkvěla v hlavě. Slyšel ji při usínání a zapamatoval si ji. “Narodil jsem se tam. I má sestra Awnay, ale ta teď zase zmizela. Zmizela kdysi, pak se vrátila a teď je zas fuč,“ zkonstatoval, postavil se na tlapky a oklepal se. “Půjdem?“ ukázal tlapkou směrem ven z jeskyně. Déšť ustal. Mraky se sice stále na obloze držely a ne a ne odejít, ale déšť byl ten tam. Pomalu se vydal ven. Napadlo ho, že by se měl vrátit domů. “Kessi?“ oslovil ho a letmo se na něj ohlédl.
---------------------
V tom ho do čenichu udeřil silný pach vlčice, kterou zanedlouho zahlédl přímo před sebou. Byla kousek od jeskyně. Zaraženě na ni mlčky koukal, prohlížel si její pěkný kožich a přemýšlel, co by asi tak měl říct. Vypadalo to, že se jich vlčice bojí. Koutkem oka koukl na Kesse a pak pohled přenesl zase na slečnu před nimi. “Mmm, tak asi…ahoj?“ zamumlal, ale následně se zamračil. Tohle přece vůbec nebyl on! Takový zdrženlivý projev. “Ahoj! Jsem Etney I. Asgaarský, a ty?“ štěkl o poznání energičtějším tónem. To je ono!

// přesně tak, to téma bylo super. Já bez tématu píšu také horko těžko :D takže za mě spokojenost! :D

Tvor, kterého Etney zahlédl na louce, mu nedal spát. Takhle podivné zvíře totiž jakživ nespatřil, navíc i to jeho jméno bylo podivné. Takové neznámé, prý že kůň. Tiše vzdychl a zakroutil zlehka hlavou, kůň je zřejmě dost nepřátelské zvíře. Tak trochu ho i vyděsil, sice se Etney snažil o opak – vyděsit jeho, ale to se mu nepodařilo. Ten kůň se mu vysmál a ještě ho chtěl napadnout, přitom Etney mu neřekl nic tak šíleně strašlivého, kvůli čemu by se ten sprostej cizák musel tak naštvat. Takhle by to teda nešlo… musím se asi naučit, jak lépe pouštět hrůzu. Taky bych se měl zlepšit v magiích, abych mu příště ukázal, kdo je tady pořádnej král Asgaaru! Tristní zážitek pro takového pána všeho živého. Téma „kůň“ bude pro Etneye teď zřejmě na nějakou dobu tabu. Tabu proto, že potřebuje nejdřív pořádně zesílit, aby až ho znovu potká (či něco jiného divného), mohl pořádně zareagovat. Trapas si taky způsobit vícekrát již nechtěl, kupříkladu, co by na to asi řekla jeho Lucy, že utekl? Trumberu za partnera by asi nechtěla.
Temnota z nedalekého lesa se začala přibližovat, Etney pocítil nepříjemný chlad. Trhl s sebou a ohlédl se, aby zkontroloval okolí. Tam v dáli jakoby ho někdo či něco pozorovalo. Těkl očima několikrát kolem sebe, pak se otočil na tlapce a začal odcházet. Tep se mu mírně zrychlil a srdce rozbušilo. Ten divný les, který měl před sebou, raději zkoumat nešel. Tedy ne, že by to měl předtím vůbec v plánu, jít něco zkoumat (na to byl moc líný), nicméně prostě se tomu lesu tak jako tak milerád vyhne obloukem. Tamní zvěř navíc bude asi také ráda, že uvnitř jejich bydliště nebude nikdo bezmyšlenkovitě a bezúčelně bloudit a rušit je.
Těšil se domů…

Oh my God, what the hell is that?! In the distance he saw something strange. Something he had never seen. Etney stood in place where he saw the strange thing. He was afraid of it, but he wanted to know what it was. He was standing and thinking while he was observing it. Slowly, very slowly he got closer and closer. For assurance he crouched down and stopped his steps. When Etney looked closer, he found out that the weird thing looked like a deer, which wolves always hunted. But it was little bit higher than normal deer and Etney was confused. What is that? I don´t know it! I have never seen it before… It had brown fur, black hair and black long tail…very weird!
Etney got an idea! He tried to tell him something. Maybe the weird deer would answer to him. “Ehm!“ he mumbled and stood up. Weird tall deer became alert, but he didn´t say anything. Etney was quiet for a while, because he didn´t know what to say. But then he started to shout: “I am a king of this meadow and forest! I am the king of everything! My name is Etney I. of Asgaar!“ he swelled his chest and tried to look proud and dauntless.
The weird deer got a frightened of Etney´s shout. He tugged his head and stamped with his hoofs. “Don´t scream, strange!!“ he answered and snorted by his nostrils. “My name is horse! And I won´t eat you, don´t worry!“ the horse said and smiled at Etney. Etney was surprised by his reaction and by the fact that the horse could speak. “Mmm… but…but I am a respected king of everything and everybody and… and I command you – bow down to me! Hurry up!“ he barked dangerously. Rather Etney thought he was dangerous. The horse watched Etney and then he started to laugh. “Haha! You are funny, bro!“ But then he became serious. “You are stupid, aren´t you? I am a free horse and I don´t bow down to anybody! Anyway do you have an idea how a kick by my leg can hurt?!“ the brown horse started to walk near Etney angrily.

So, Etney, the king of Asgaar, ran away and it was the last time he saw the brown horse.

<< Kaskády

Společně vyrazili směr úkryt. Opravdu, počasí se co chvilku zhoršovalo a navíc už i pořádně pršelo. Etney takové počasí nesnášel. Hlasité hromy nebyly dobré pro jeho topově vyvinutý sluch a déšť zase ničil a máčel jeho šedivou, kvalitně narostlou srst. Oklepal se a s tichým zamručením kousek popoběhl. Potřebuju, aby mě nějaký vlk vysušil v jeskyni svým vlastním kožichem! zrychlil tempo, nicméně musel následovat Kesse, takže tempo držel spíše to jeho. Ale tím svým mírně zrychleným se ho snažil tak trochu popohánět.
Usmál se. Představa Lucy, která byla malá a bezbranná, se mu líbila. Lucy byla pěkná vlčice, jak asi vypadala jako malé vlčátko? Musela být roztomilá. V této chvíli Etney ve své mysli ucítil závan smutku. On sám by rád také vychovával takovou malou bezbrannou slečinku. Chtěl by být tátou. Jeho vlčata by určitě byla stejná nádherná a bezchybná jako on. Pojmenoval by je po sobě a vychovával by je podle sebe. Jeho potomci by byli prostě úžasní….vládli by jednou všem vlkům na světě. Stáli by nad všemi, nikdo by jim nesahal ani po drápek na tlapce. Ohlédl se na Kesse. “A ty máš nějaká vlčata?“ když už zmínil ta vlčata, zeptat se musel. Pak se ale začal zajímat zase o Lucy. O svoji drahou Lucy. “A jaká byla jako malé vlče? Poslušná? Neposlušná? Treperenda nebo tichá myška?“ věděl, že charakter se utváří postupně, proto nemohl odhadnout, jaká Lucy asi v minulosti byla. Možná se jí v životě přihodilo něco, o čem nevěděl a co ji změnilo. “A jací vlci ještě v Klímovce byli? Jak se jmenovali?“ Sice nikoho z nich určitě neznal, ale jména a krátký popis jejich charakteru ho zajímal. “Řekni mi jména a vzhled. A taky jak se chovali.“
Už se přibližovali k nějaké jeskyni, které si všiml už z dálky. Pospíchal. Zároveň ale nezapomínal poslouchat příběh o krásné Arie, která byla součástí staříkova života. “Hm, některé vlčice jednoho okouzlí, co? Třeba jako mě Lucy. A nebo Sunstorm, ta bílá vlčice. Taky je zajímavá. Nedá se říct, že by se mi líbila, ale spíš mi připadá jaksi…roztomilá. Taková nevinná, víš. Nic nemyslí zle. Podporuje mě a chová se ke mně tak, jak si zasloužím. To znamená hezky.“ Pokýval hlavou a vybavil si krátkou vidinu postavy Sunny. “Někteří vlci jsou na mě hnusní, přitom by s i mě měli vážit a… a chovat se podle toho. No hnus,“ zkonstatoval. “A kde jste se s Ariou poznali? V té smečce? Jak probíhalo vaše seznamování?“ zazubil se a během svého dotazu do něj laškovně šťouchl tlapkou. “A tvoje povídání mě baví. Ani nevím proč. Ale baví mě tvoje společnost. Klidně bych tě přijal do smečky. Aspoň by u nás byl někdo normální,“ pousmál se. Tak nějak už pozapomněl, že jemu přijímání nových členů nenáleží.
To už ale dorazili do suché jeskyně, ve které se Etney hned oklepal, a by zbavil svoji srst přebytečného množství vody. Srst mu okamžitě zmedvídkovatěla a nabyla na objemu. Vypadal kjůůůůt! Pak poodešel dál od vchodu a s tichým vzdechem se stočil do klubka. Oblízl si čenich a hlavu si položil na přední tlapky. “A hledal jsi ji? Přece… Proč by odcházela? Já Lucy našel naposledy ve smečce, ale byla divná. Vůbec nemluvila a jen tak koukala. Nechápal jsem to. Ale od té doby jsem ji už neviděl,“ posteskl si. Jeho tón hlasu byl tlumený a tichý. Bylo to způsobeno tím, že si mumlal do těch tlap, na kterých měl položenou hlavu.
Povídání o alfování ho však nijak nenadchlo a ani nezaujalo. V ten moment se začal tvářit nafučeně, jakoby opět procházel pubertou, a do toho měl svraštěné čelo. “Já bych zvládl alfovat. Jen mi nikdo nevěří. Matka si myslí, že by byl lepší kdokoliv jiný než já. Ale přitom mě ani nevyzkoušela. A ani jeden se nesnažil mě zaučit. A navíc!“ zvedl hlavu a upravil svůj klubíčkový leh na „sfinga“ leh. Zahleděl se do očí Kessovi. “Všichni ve smečce mě mají rádi a to…to je přece potřeba, ne?“ jasně, trošku si vymýšlel, ale byl by rád, kdyby ho všichni rádi měli. Sice ho spíš nesnášeli, než milovali, nicméně on by si moc přál opak. Jen nevěděl, jak toho docílit.

Obloha se začala zatahovat a mračna byla čím dál tím černější. Zvedal se vítr. Etney vzhlédl k obloze, začenichal a následně vyhopkl na břeh stejně tak, jako tam vyhopkl i Kessel. S jedním jediným rozdílem – Etney neměl v tlamě rybu. “Zvedá se vítr, neměli bysme se někam schovat?“ zamumlal s pohledem upřeným na tu rybu, která ho tolik lákala. Kéž by i on sám uměl jen tak chňapnout do vody a vytáhnout jídlo. Sice ryby nebyly jeho nejoblíbenější stravou, nicméně hlad měl obrovský. Takže by klidně sežral 20 ryb a to jakéhokoliv druhu! Obzvlášť, když by je měl od někoho ulovené a naservírované až pod čumák. Jak jsem opustil svůj vlčičí harém, už mi nikdo nic neservíruje. Měl bych si něco nechat ulovit od Sunstorm, ta by se určitě přetrhla, aby mě mohla pohostit, heh, tiše vzdychl.
Kessel se rozpovídal a Etney, jelikož ho staříkova minulost velmi zajímala, tiše poslouchal. Při vyslovení názvu smečky se ale zadrhl. “Klímové?“ zopakoval s lehkým zamračením se. “Nepatřila k Vám náhodou i vlčice Lucy?“ při vyslovení jejího jména zlehka zavrtěl oháňkou a zastříhal oušky. Tak dlouho ji už neviděl. Kam se jen ztratila? Že by Lucy opustila mě stejně tak, jako Kessel opustil je? Že by…utekla? Zklamaně sjel pohledem k zemi. Casipa utekla, Lucy pravděpodobně taky utekla…nikoho neměl. Zase. “A jak se jmenovala tvoje nová smečka? A tvá nová partnerka? A ta stará, to byla ta Aria? Jak vypadala? Řekni mi víc, prosím…“ zažadonil a s krátkým pousmáním se přicupital o pár kroků blíže k němu.
Začal foukat velmi silný vítr. Mračna houstla a vzduch ztěžkl. Etney stáhl uši k hlavě a porozhlédl se okolo. “Chceš se schovat u nás ve smečce? Je to kousek. Nebo najdeme nějakou jeskyni?“ netrpělivě přešlápl. Ta náhlá změna počasí mu nedělala dobře. Znejistěl. Ono téma, které probírali, mu však bylo velmi…jak to říci…sympatické. Zajímalo ho vše, co Kess v životě zažil. Byl to zkušený vlk. “A proč utekla? Nebo jak zmizela? Myslíš, že vlčice jen tak mizí?“ vyzvídal. Myšlenkami se na chvíli přesunul ke své Lucy. Možná již bývalé Lucy. “Scaritu neznám a Narvinijskou smečku taky ne. To byla ta tvá nová? Byla pěkná? Pořádnej kus vlčice?“ zatěkal na něj obočím a laškovně se zazubil. “Taky bych jednou chtěl svoji smečku. Všichni by mě poslouchali a opěvovali, byl bych pořádnej Alfa, fakt…“ pokýval hlavou, přičemž se už už začal vzdalovat od místa, na kterém se teď nacházeli. Chtěl ale následovat Kesse, aby si on sám vybral, kam jít.

>> přesun dle Kessíka

Šum vody příjemně zklidňoval Etneyovu rozjívenou duši. Zklidnil se mu tep, dech i mysl a zasněně sledoval vlnky na hladině toku řeky. Byla to opravdu nádhera, odjakživa miloval krásy přírody. Západ slunce, teplé léto, husté sněžení, hluboký čistý sníh…Prostě cokoliv.
Vytrhl ho ze snění Kessel, který se rozhodl prohopsat přímo do středu řeky na kameny, které čněly z vody ven. Jemně s sebou cukl, neboť se jeho skoků lekl. Nečekal to. Oba dva však nyní stáli tlapkama přímo ve vodě. Etney se zlehka pousmál a Kessela si celého prohlédl. Očima se zastavil na jeho pírku, které mu viselo na krku. Rád by také získal nějaké to cingrlátko.
Zastříhal oušky a vzhlédl z cingrlátka do jeho vlídných stařeckých očí, když začal odpovídat. Pokýval zlehka hlavou a doprovodil jeho konec věty mírným zamračením se. “Ještě před tím, než co?“ zeptal se jako malé hloupé vlče, kterému nedocvakne, že není slušné vyptávat se na něco, co vlk sám neřekne a co dokonce sám utne. Naklonil zvědavě hlavu do strany a přešlápl z tlapky na tlapku. Voda byla pořád studená, zebaly ho nožky. Sluníčko ji ještě nestihlo pořádně vyhřát. “Co se stalo, že už nemáš domov? A kde je tvoje rodina?“ snažil se o staříkově životě dozvědět víc. Tento vlk ho zajímal…ať už tím, že toho hodně zažil nebo tím, že se k němu jako jeden z mála choval mile. Prostě ho zajímal. Na lov ryb teď nebyl čas!