Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< řeka Midiam (přes Kaskády)

Delší pauzu si dal u Kaskád, které měl moc rád. Nedávno se tu potkal s Kesselem, tak ho napadlo se tu po něm porozhlédnout, jestli tu čirou náhodou nebude. Rád by si popovídal s někým normálním. Cashmere moc normální nebyla a ostatní vlci, které potkal tam v Maharu, byli divní. Až na toho zrzouna, ten vypadal mile. Jenže zdání také může klamat, že ano. Jak se u těch kaskád rozhlížel, Kessela sice nenašel, ale za to si uvědomil, jaká přírodní spoušť tu je. Byla tu spousta polámaných stromů a větví, vypadalo to tu tak „neúhledně“. Uznal, že vítr byl silný, ale nenapadlo ho, že až tak moc silný. Byl to trošku smutný pohled, tohle bylo nádherné místo. A když se něco stane s takhle nádherným místem, zabolí to u srdce. Obzvlášť, když jste to místo měli rádi. K tomuto místu se mu vázalo hned několik příjemných vzpomínek. Celé kaskády byly prostě úžasné.

Od kaskád došel až k rozlehlému hvozdu, jehož konec byl v nedohlednu. Na chvíli se před ním zasekl, nějak se mu nechtělo vejít dovnitř, tento les prostě neznal. A když jeden les nezná, lehce zabloudí. Rád by tu měl někoho s sebou. S úšklebkem se nakonec do lesa vydal a doufal, že najde cestu ven. Musel se přece vrátit k Lucy, své jediné vysněné.

>> Narvinij (přes Kierb)

<< Náhorka - přes Středozemku

S plným žaludkem a odpočatým tělem i myslí se mu šlo daleko lépe. Měl lepší náladu, necítil se tak nabručený a podrážděný. Chvíli ještě přemýšlel nad tou vlčicí Cashmere, která se k němu chovala jak k ocasu náhodného kolemjdoucího, nicméně pak ji vytěsnil z hlavy s myšlenkou, že už ji pravděpodobně nikdy více nespatří.
Dnešní den byl nad cestování ideální. Nebylo horko, nepražilo slunce, nepršelo a ani nefoukal ledový vítr. Vlastně vše tak nějak „stálo“. Nic se nepohnulo, ani jeden lísteček na stromě či trs trávy. Prostě nic. Byl klid a ticho.
Šum řeky ho přivábil k sobě. Potuloval se poblíž svého domova, to věděl. Tuhle řeku viděl a navštívil už několikrát. Byl si vědom toho, že je to oblíbené místo medvědů, vždy mu to říkávala rodina, nicméně nikdy zde žádného medvěda nespatřil. Nicméně byl to známý posera, takže Medvědí řeku, včetně jejího jezera, obešel v bezpečné vzdálenosti přes Středozemní pláň a zamířil k toku řeky Midiam. Tam se však nezastavoval, neboť voda v řece byla jakási nazelenalá a škaredá, moc se mu nelíbila. Ťapal tedy podél jejího toku někam na sever. Nevěděl, co bude dělat – neměl nyní žádné plány. Spíše se tak potuloval. Sám…

>> Východní hvozd (přes Kaskády)

<< Kopretinová louka (přes Středozemní pláň)

Od krásné a příjemně voňavé kopretinové louky se dostal až ke Středozemní pláni, kde široko daleko nebylo nic, až na pár ubohých pichlavých keříků a trsů suché trávy. Nicméně co tu nalezl, ho překvapilo – mnoho děr. Zřejmě tu sídlilo několik různých druhů hlodavců, jež se schovávali před horkem v chladné zemi. Protože měl hlad, začal díry obcházet, strkat do nich čumák, tlapky a různě zkoumat, kde by co našel. Ta maličká sváča, kterou pozřel před pár hodinami, už byla dávno strávená. Trvalo to sice nějakou chvíli a chtělo to trochu úsilí, ale nakonec v jedné z děr nalezl odpočívat několik malých hlodavců. Byla to miminka, a jak tak koukal kolem sebe, matku nikde neviděl. Chvíli mláďata zkoumal, nicméně nedokázal odhadnout, co je to zač. A tak to prostě sežral. Příroda je dost často smutná, divoká a nebezpečná, silnější vyhrává nad slabším…
Po malé svačince se vydal dál. Od rozpukané pláně došel až k travnaté plošině. Tady to bylo o dost příjemnější. Rozhodl se, že si tu chvíli odpočine. Byl kousek od svého domova a od řeky, kterou znal už od svého útlého dětství. Neměl tedy kam spěchat. Vyvalil se do měkké trávy, zavřel oči a začal relaxovat. Po chvíli usnul.
Jakmile se probudil a následně usoudil, že se cítí dostatečně odpočatý, vydal se dál směr řeka Midiam.

>> řeka Midiam (přes Středozemku)

<< Tenebrae

Běžel rychle. Nakonec vlka jménem Alastor, kterého viděl poprvé v životě, předběhl. Ne, že by měl až takový strach, nicméně ztratil tak nějak chuť se této skupinky i nadále držet. Ta vyblitá s fialovýma očima mu nebyla vůbec sympatický, Alastor byl divnej a Cashmere ho měla za podivína, který ji ohrožuje. Vyprdl se tedy na to a úplně změnil směr běhu. Chtěl se dostat blíž ke svému domovu. Někam, kde bude mít klid.
Včerejší divoká bouře se sice uklidnila, ale všude kolem byla hotová spoušť. Polámané stromy, písek všude okolo, prostě hrůza. Na chvíli zastavil, aby se mohl kouknout po okolí. Vše přejel pohledem, přičemž tiše vzdychl. Stále měl krk i dutiny plné písku. Chtěl vodu…
Rozešel se tedy dál. Co bude teď dělat? Měl by jít domů, najít sestru, najít Lucy, nebo by se snad měl najíst a odpočinout si? Sám netušil.

>> Náhorní plošina (přes Středozemku)

<< Mahar

Táhle se zamračil, zatímco běžel, protože si vzpomněl, jak mu Pippa řekla, že má debilní jméno. To tvoje určitě taky nebude žádná výhra, pomyslel si ukřivděně. Začal tápat v mysli, jak že ji to ten zrzavý chlup oslovoval? Úplně nějak divně, prostě...Nemohl si vzpomenout. Ale věděl, že si pomyslel, že je to pěkná trapárna to její jméno. Nicméně alespoň zrzek ho pozdravil tak, jak se sluší a patří. A jeho jméno dokonce znělo docela fajn, Alfredo nebylo nijak blbé nebo hloupé. Prostě na pána...na pohodu. “A jakou řeč? Nějak to nechápu. To jsou pozdravy v cizí řeči? Vždyť tady mluvíme všichni stejně, ne? Odkud jste?“ začal vyzvídat od zrzečka, který s ním snad jako jediný komunikoval, přičemž u toho nezpomaloval ani nezvolňoval tempo. Stále běžel a následoval vlka s odznaky.
Běžel za vlkem, o kterém zaslechl, že se jmenuje Alastor. Nikdy ho neviděl, teď se s ním setkal poprvé. Zároveň si také hlídal, jestli je následuje Cashmere, ta pěkná vlčice, se kterou nějakou tu chvilinku strávil. Zatěkal očima za sebe, tam ji pak zahlédl. Cashmere běžela vzadu jako jedna z posledních. Napadlo ho, proč se vlastně tak všem vlkům vyhýbá?
Běželi podél řeky, ta byla tmavá a nepěkná. Určitě by se z ní nenapil a ani by do ní nejspíš nevlezl. Nastala noc. Úplné bezvětří. Ticho a klid, pouze sem tam cvrkl cvrček. Blížili se k louce, která se rýsovala přímo před nimi. Říkal si, kam až asi ten hnědý vlk...jak že se jmenoval? Alastor? Kam až asi Alastor bude běžet? A proč tolik spěchá, aby ho ostatní pořád museli dohánět. Však to bylo, jakoby spolu skoro závodili. Přidal na tempu, aby se držel kousíček za jeho zadkem. Nechtěl ho moc ztratit z dohledu.

>> Kopretinka

Zavětřil a zaňufal čumáčkem. Ucítil povědomý pach. Takový, který cítil ještě nedávno ze svého kožíšku. Podezíravě se koukl očima po okolí, že by se tu objevila Kaše? Ta Kaše, co před ním tak zdrhala? Sleduješ mě?! Pronásleduješ mě, protože se ti líbím, co?! přivřel oči a shlédl na vlka, který tu ležel. Napadlo ho, jestli nebude chtít sbalit Kaši místo něj? To tak! pohodil hlavou. Určitě by si od žádného samce nenechal přebrat dámu! A navíc takovou krásnou dámu. To by byl blbej, aby si ji nechal přebrat.
Hnědý vlk, který ještě před chvílí ležel natažený jak špageta vedle něj, začal jančit. Začal něco vykoktávat a vypadal, že má strach. Etney nechápal, čeho se jako bál? Prohlédl si ho, nepřipadalo mu, že by ho už někdy viděl, nebyl mu vůbec povědomý. “Cože?“ nakrčil obočí směr vzhůru, aby šlo naprosto jasně poznat, že vůbec nechápe, o co jde.
Začalo se tu objevovat víc a víc vlků, až ho to začalo mírně znepokojovat. Nakonec tedy nebyl znepokojený jen hnědý vlk, ale i on sám. A navíc, proč vlastně zrovna tady? Ve smradlavých močálech? Znal daleko více pěkných míst, než bylo tohle. Přejel pohledem dva vlky, kteří se k nim přidali – zrzek a světluška. Povytáhl zlehka obočí a začal hodnotit ve své mysli kožichy. No, jednoznačně on byl mezi prvními. Umístil se na první příčce v soutěži nejhezčích kožichů. Pak hned za ním byla Cashmere, pokud tu tedy někde byla, a poté zrzek se světluškou. Pak až ten ležící divňous, ten se mu fakt moc nelíbil. Počkat počkat! zarazil se, když pohlédl na oči té světlušky. Byly sytě fialové…no fuj! Takže světluška získává poslední příčku. Jemně se uchechtl. Fialová se mu líbila, ale k jejímu kožichu mu to vůbec, ale vůbec nepasovalo. “Saluti a Ciao?“ zopakoval po nich tiše a reptavě. Co je to za maníky, omg. Tohle nikdy neslyšel, nějaké ciao a saluti. To si jako vymysleli? “Já jsem Etney I. Asgaarský, jsem skoro Alfák z Asgaaru, taky tudy procházím, ale hnusnější místo jsem jakživ neviděl. Páchne to tu,“ zažblekotal rychle. Samozřejmě se potřeboval představit, jak jinak. Nesměl zůstat pozadu. Navíc ještě k tomu, když ten hnědý světlušku očividně znal – nějak akčně ji zdravil.
Zafoukal silný vítr. Už i Etney začínal cítit podivné škrabkání v krku. Ušklíbl se a zamlel jazykem po celé tlamě. Bylo to zvláštní. Když stiskl zuby, jakoby mu mezi nimi něco zakřupalo. Potřeboval vodu, chtěl se napít. Vítr zafoukal znovu, musel přivřít oči, jelikož ho začaly štípat. Zřejmě mu do nich něco vletělo. Neměl ale vůbec čas přemýšlet nad tím, co se mu to tam vlastně dostalo, neboť kousek od nich spadl s hlasitou ranou na zem strom. Vysoký a mohutný, takže randál to udělalo pořádný. Leknutím nadskočil a vyděšeně stáhl ocas mezi nohy a uši ke krku. Srdce se mu tím úlekem skoro zastavilo. Podíval se na hnědého, který zareagoval útěkem, a tak ho tedy napodobil. “Jdu taky!!“ hlesl a pohotově vyběhl za hnědým. Běžel rychle, co nejrychleji to jen šlo. Snažil se hnědého dohnat. Dupal u toho jako medvěd a funěl víc jak lokomotiva. A navíc ho furt otravoval v dutinách i v jeho očích ten nepříjemný pocit...jako písek nebo co.

>> Tenebrae

<< Náhorka - přes Středozem

Jak se mu v žaludku trošku rozleželi ti dva hraboši, které sežral, cítil se lépe. Sice by ještě zbodl něco k tomu, ale za prvé se mu nic nechtělo lovit a za druhé a ni nevěděl, co by a kde by ulovil. Proto jen šel po dlouhé rozlehlé pláni, mlčky s pohledem upřeným před sebe, a vůbec se nezastavoval. Neměl přeci důvod se zastavovat.
Už z dálky cítil smrad. Smrad takový, že by se z toho jeden poblil. Nakrčil čenich a tlapku si přiložil k dýchacím otvorům. “To je hnus,“ zažbrblal a porozhlédl se po okolí. Bylo to tu plné sajících močálů. Napadlo ho, že kdyby do jednoho znich stoupl, určitě by ho pohltil a pak už nepustil. Jeho krásného královského kožichu by byla škoda.
Čirou náhodou ale dorazil kamsi, kde poblíž ležel nějaký vlk. Etney zastavil opodál, chvíli si ho prohlížel, ale pak se vydal jeho směrem. Prostě přišel, sedl si vedle toho ležícího těla a nic neříkal. Jen koukal před sebe. Stříhal oušky, větřil, a u toho dělal, že vlka ani nevidí. Možná neměl náladu se nějak vybavovat, nebo čekal, až ho pozdraví nejdříve ten vlk. Kdo ví...

<< Magický palouk (přes morénu)

Zanedlouho narazil na louku, která byla porostlý vysokou luční trávou a kvítím. Byla to nádhera, to obměkčilo i jeho. Začal se rozplývat nad vlčími máky a různými jinými květinami, které tu rostly. Stromek tu žádný nebyl, když už, tak pouze nějaký prťavý, nicméně prostě celá oblast dohromady, ještě ke všemu v tom údolí, byla úchvatná. Rád by to tu ukázal své Lucy. Své milé malé Lucy. Kde jí bylo konce?
Rád by konečně už něco ulovil, jenže když se snažil ulovit zajíce, kterých tu bylo hned několik, zdrhli hned, jakmile ho spatřili. Byli bystří a rychlí. Nicméně když tak ztrápeně a hladově procházel údolím, spatřil skupinku hrabošů, kteří si ho nevšimli. Měli zřejmě nějakou důležitou práci. Připlížil se k nim, tiše a pomalu, a jakmile byl blízko, dva malé hraboše zaráz vzal do tlamy. Usmrtil je a spolykal. Nezasytilo ho to nijak moc, ale aspoň mu to zahnalo to nepříjemné kručení a křeče.
Poté pokračoval dál na Náhorní plošinu, kterou už moc dobře znal.

>> Maharské močály (přes Středozemní pláň)

<< Ostrůvky (přes Přímořské pláně)

Už mu to připadalo dlouhé. Šoupal jednou tlapkou za druhou, prvotní nadšení vymizelo. Po okolí se již příliš nekoukal, žaludek se mu svíral v křečích, jaký měl hlad. Kde by si tak mohl něco ulovit? Byl naštvaný. Hladový a naštvaný, což je špatná kombinace.
Dostal se na jakousi louku, ta se mu líbila, neboť to vypadalo, že tu bude hodně lovné zvěře. Měl chuť na nějakého většího zajíce, toho by si opravdu dal. Lov sice nebyla jeho nejsilnější stránka, nicméně už se od mládí trošku zlepšil, takže zajíce by ulovit zvládl. Chtělo by to vynaložit více úsilí, než běžný vlk asi na ulovení zajdy vynaloží, ale to už byla daň za neschopnost v lovu.
Jenže čím déle šel a čím více hledal a pátral, tím spíš byl rozmrzelý a smutný. Nenašel nic, pouze miliardu různých bylin, které ho nezajímaly. S táhlým povzdechem se nakonec zkroušeně vydal z louky pryč.

>> Náhorní plošina (přes údolí Morény)

<< Les ztracených duší (přes Mušličkovou pláž)

Les úspěšně obešel. Trvalo to docela dlouho, jelikož byl tak nějak rozlehlý (alespoň mu to tak připadalo), ale zvládnul to. Pyšně si zamlaskal, na les se ohlédl a ještě jednou se koukl „dovnitř“. Pak se oklepal, neboť mu vstaly chlupy na krku, a rozešel se dál. Byl moři blízko, velmi blízko, cítil to. Těšil se...
Procházel přes písčitou pláž, která byla plná různých mušlí. Několikrát se zastavil, aby se mohl pokochat. Moře a jeho okolí ho vždy nějakým způsobem fascinovalo. Nasál do čenichu příjemný vzduch, zastříhal oušky a zaposlouchal se do skřehotání racků a jiných druhů ptáků, kteří se kolem moře drželi. Také šumění vln slyšel. Byla to nádhera. Napadlo ho, že by sem někdy mohl vzít Lucy, nebyl si jistý, jestli to tu viděla. No a taky Sunstorm... a Shireen. Nějak mu těch známostí nabylo. Čím to?
Pak zamířil přes pláž blíže k moři. Šel pomalu, užíval si to. Byla to pro něj taková oddychová procházka, jen on sám, jeho myšlenky a nikde nikdo. V moři pak uviděl jakési hezoučké ostrůvky, tak se rozešel přímo tím směrem. Chtěl je očíhnout.
Ostrůvky, to bylo velmi zajímavé. Když na jeden z nich vyhopkl, měl docela pěkný rozhled po okolí. Moře bylo pořádně rozlehlé, říkal si, jaké by to asi bylo, kdyby tam omylem zahučel a vlny ho odnesly někam daleko od souše? Co by pak dělal? Utonul by, nebo by se nějak zachránil? Nebo by ho snad někdo zachránil? Ostrůvky si prošel, porozhlédl se na nich a pak zamířil zase dál. Chtěl přeci najít Lucy a Awnay, ne?

>> Magický palouk (přes Přímořské pláně)

<< Křovinatý svah (přes Velké houští)

Jak Etney ťapkal a utápěl se v nostalgických vzpomínkách, ani si neuvědomil, že už je tak daleko od severní části země. Zastavil se až před lesem, který byl přímo před ním. Nevěřícně si ho prohlédl, obešel zhruba čtvrt lesíku, to stejné zopakoval i na druhou stranu a znovu se do něj zahleděl. Něco se mu na něm nezdálo. Ohlédl se za sebe, nakrčil zlehka čenich a pak se vydal kolem toho lesa. Rozhodl se, že skrz něj nepůjde. Lesy mu nevadily, ale tento nějak divně „smrděl“.
Už z dálky slyšel šum vody. Uvědomil si, že poblíž je tu někde moře. Cítil to i ve vzduchu, takový slaný pačmuh. Pousmál se, měl vlastně docela rád moře. Bylo to pěkné, takové romantické. Zrychlil tedy krok do klusu, docela se těšil, až tu velikou vodní plochu uvidí. Měl dojem, že už tu párkrát byl, ale bylo to tu pro něj takové poměrně neznámé, takže si to úplně tak neuvědomoval. Přeci jen, daleko více se zdržoval ve středu Gallirei než na jejím kraji.

>> Ostrůvky (přes Mušličkovou pláž)

<<Sněženková louka (přes Stepní pláň)

Od hor už se dostal zase tam, kde byl život. Všude tráva, rozkvetlé kvítí a keře. Tedy, řekněme – až moc keřů. Nejdříve běžel přes jakousi holou pláň, přes ni se běželo dobře. Nikde mu nic nepřekáželo, nemusel si dávat pozor na své tlapky a na to, kam šlape. Teď se ale ocítil na místě, kde byla snad miliarda zarostlých křovin, stromků a keříků. Vzadu slyšel hučet řeku. Jak by se mohl dostat skrz? Znechuceně se začal prodírat křovinami, přičemž mu jejich ostny uštědřily několik škrábanců. Některý byl hlubší, některý povrchnější, každopádně tak jako tak všechny dost pálily. Ušklíbl se a snažil se tuto nepříjemnou oblast co nejdříve přehopkat. Už se viděl někde u nějaké klidné řeky, jak tam uloví nějakou oslizlou debilní rybu, která ho bude během toho lovu pěkně vysírat, aby si mohl naplnit totálně prázdný žaludek. Teda jednou rybou ho asi moc nenaplní, ale aspoň by mu přestalo tak hlasitě kručet celé břicho.

>> Les ztracených duší (přes Velké houští)

<< Sněžné hory (přes pláň)

Od hor mířil pryč. Hory nesnášel, absolutně nechápal, jak někdo mohl mít smečku v horách a žít spokojený život. Jeho to nenaplňovalo. Potřeboval les a teplé podnebí. Zvěř na lov a také vodu. V horách nebyl život, nebylo tam zhola nic. Žít by tam určitě nechtěl.
Sem tam vzhlédl zasněně na oblohu, vzpomínal. Na své dětství, na sestru, na narození Sionna, na to, jak byl naštvaný a nesnášel ho, na různá povýšení, rodinné akce a sešlosti, tak různě. Nostalgie ho zcela pohltila. Někdy si přál, aby s rodinou lépe vycházel, nicméně nebylo to tak snadné. I když se snažil, oni s ním vycházet prostě nechtěli. Alespoň mu to tak připadalo. Jediný, kdo se k němu choval hezky, byl otec a Shireen. Nojo, jak se asi má malá Shireen? Už nebude tak maličká jako tehdy, když jsme byli v tom údolí. Už je to slečna. Vzpomněl si na ten moment, když dorazila žalovat na Sunstorm k řece, když tam byl s Kesselem. Ze Shireen vyrostla docela pěkná vlčice. Měl bych s ní zase pokecat. Možná i něco podniknout, těšil se domů.

>> Křovinatý svah (přes Stepní pláň)

<< Zubatá

Nastala noc. Vítr, který se opřel do zbytků oblak na obloze, odkryl nádherný pohled. Etney se zastavil, vzhlédl nahoru a jemně se pousmál. Všude na obloze byly hvězdy. Třpytily se, zářily. Zavzpomínal na Lucy, jak s ní u Narrských kopců sledoval tyhle zajímavé fascinující lesklé kuličky, které byly vzdáleny tisíce mil daleko, a vyznával si vzájemnou lásku.
Pomalu se rozešel z kopce dolů. Všude byl sníh, chladno. Ale čím níž se dostával, tím to bylo lepší. Nakonec se ze sněžné oblasti stala kamenitá a chladu ubývalo. Tiše si povzdechl. Navlhlá srst ho studila a tlapy zábly. Měl hlad, žízeň a začínal být nespokojený. Ta hloupá Cashmere ho zavedla až sem úplně na sever, daleko od domova. On přitom plánoval, jak se ukáže v lese, pozdraví se s rodinou a pořádně si odpočine. Místo toho tu však sám bloudil a hledal cestu, kudy by měl jít. Alespoň to spojím s tím hledáním Awnay. Pak můžu říct matce, že jsem se ji snažil najít, hehe, zazubil se a přidal do klusu. Třeba ho Elisa pochválí a věnuje mu jeden ze svých ne často užívaných úsměvů. Kdy naposledy se na něj usmála? Nebo ho objala...Zasteskl si. Nicméně, věděl, že jeho matka je prostě jiná, i tak ji ale měl rád. Zvykl si. Koneckonců svoji rodinu by za nic nevyměnil. Možná jen toho malého smraďocha, jak že se jmenoval? Nemesis? Ten mu byl sakra nesympatický. Když si ale vzpomněl na Sionna, musel uznat, že byl rád, že si to spolu tehdy "vyříkali". Rozhodl se udělat přesně to, co mu radila Sunstorm a Kessel - jednou, až ho potká, se mu omluví.

>> Sněženková louka (přes Ledovou pláň)

Její chování se mu začínalo ukrutným způsobem příčit. Rozčilovalo ho, že je na něj tak hnusná, a to absolutně bez důvodu. Když na něj zavrčela, vycenil na ni zuby a udělal krok vpřed blíž k ní. “Tak poslouchej, dámo, přestaň se chovat, jakobys měla právo na každýho štěkat a mlet o něm hovna!“ naštvaně vyštěkl a dál cenil zuby. Hrdelně vrčel a uši měl stažené ke krku. Už i na něj to bylo moc. Přece jen, nemůže si nechat srát na hlavu, ne? A obzvlášť od takové roztřesené vlčice, jakou Cashmere byla. Ta však opět cosi zavřeštěla a bez dalšího otálení vyskočila na nohy a začala prchat pryč. Etney přestal vrčet, oblízl si čenich a s hlasitým, mírně utrápeným povzdechem sledoval, jak se mu jeho nová „krátkodobá“ společnice vzdaluje.
Poté se sebral a vyrazil opět osamocen směr Sněžné hory. Chtěl už od tohoto chladného místa být pryč. Říkal si, že by mohl zkusit najít Awnay, kterou dlouhou dobu neviděl. Nebyla ani ve smečce a ani v jejím okolí. A co Lucy, neměl by se kouknout po Lucy?

>> Sněžné hory