Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Křovinatý svah (přes Velké houští)

Jak Etney ťapkal a utápěl se v nostalgických vzpomínkách, ani si neuvědomil, že už je tak daleko od severní části země. Zastavil se až před lesem, který byl přímo před ním. Nevěřícně si ho prohlédl, obešel zhruba čtvrt lesíku, to stejné zopakoval i na druhou stranu a znovu se do něj zahleděl. Něco se mu na něm nezdálo. Ohlédl se za sebe, nakrčil zlehka čenich a pak se vydal kolem toho lesa. Rozhodl se, že skrz něj nepůjde. Lesy mu nevadily, ale tento nějak divně „smrděl“.
Už z dálky slyšel šum vody. Uvědomil si, že poblíž je tu někde moře. Cítil to i ve vzduchu, takový slaný pačmuh. Pousmál se, měl vlastně docela rád moře. Bylo to pěkné, takové romantické. Zrychlil tedy krok do klusu, docela se těšil, až tu velikou vodní plochu uvidí. Měl dojem, že už tu párkrát byl, ale bylo to tu pro něj takové poměrně neznámé, takže si to úplně tak neuvědomoval. Přeci jen, daleko více se zdržoval ve středu Gallirei než na jejím kraji.

>> Ostrůvky (přes Mušličkovou pláž)

<<Sněženková louka (přes Stepní pláň)

Od hor už se dostal zase tam, kde byl život. Všude tráva, rozkvetlé kvítí a keře. Tedy, řekněme – až moc keřů. Nejdříve běžel přes jakousi holou pláň, přes ni se běželo dobře. Nikde mu nic nepřekáželo, nemusel si dávat pozor na své tlapky a na to, kam šlape. Teď se ale ocítil na místě, kde byla snad miliarda zarostlých křovin, stromků a keříků. Vzadu slyšel hučet řeku. Jak by se mohl dostat skrz? Znechuceně se začal prodírat křovinami, přičemž mu jejich ostny uštědřily několik škrábanců. Některý byl hlubší, některý povrchnější, každopádně tak jako tak všechny dost pálily. Ušklíbl se a snažil se tuto nepříjemnou oblast co nejdříve přehopkat. Už se viděl někde u nějaké klidné řeky, jak tam uloví nějakou oslizlou debilní rybu, která ho bude během toho lovu pěkně vysírat, aby si mohl naplnit totálně prázdný žaludek. Teda jednou rybou ho asi moc nenaplní, ale aspoň by mu přestalo tak hlasitě kručet celé břicho.

>> Les ztracených duší (přes Velké houští)

<< Sněžné hory (přes pláň)

Od hor mířil pryč. Hory nesnášel, absolutně nechápal, jak někdo mohl mít smečku v horách a žít spokojený život. Jeho to nenaplňovalo. Potřeboval les a teplé podnebí. Zvěř na lov a také vodu. V horách nebyl život, nebylo tam zhola nic. Žít by tam určitě nechtěl.
Sem tam vzhlédl zasněně na oblohu, vzpomínal. Na své dětství, na sestru, na narození Sionna, na to, jak byl naštvaný a nesnášel ho, na různá povýšení, rodinné akce a sešlosti, tak různě. Nostalgie ho zcela pohltila. Někdy si přál, aby s rodinou lépe vycházel, nicméně nebylo to tak snadné. I když se snažil, oni s ním vycházet prostě nechtěli. Alespoň mu to tak připadalo. Jediný, kdo se k němu choval hezky, byl otec a Shireen. Nojo, jak se asi má malá Shireen? Už nebude tak maličká jako tehdy, když jsme byli v tom údolí. Už je to slečna. Vzpomněl si na ten moment, když dorazila žalovat na Sunstorm k řece, když tam byl s Kesselem. Ze Shireen vyrostla docela pěkná vlčice. Měl bych s ní zase pokecat. Možná i něco podniknout, těšil se domů.

>> Křovinatý svah (přes Stepní pláň)

<< Zubatá

Nastala noc. Vítr, který se opřel do zbytků oblak na obloze, odkryl nádherný pohled. Etney se zastavil, vzhlédl nahoru a jemně se pousmál. Všude na obloze byly hvězdy. Třpytily se, zářily. Zavzpomínal na Lucy, jak s ní u Narrských kopců sledoval tyhle zajímavé fascinující lesklé kuličky, které byly vzdáleny tisíce mil daleko, a vyznával si vzájemnou lásku.
Pomalu se rozešel z kopce dolů. Všude byl sníh, chladno. Ale čím níž se dostával, tím to bylo lepší. Nakonec se ze sněžné oblasti stala kamenitá a chladu ubývalo. Tiše si povzdechl. Navlhlá srst ho studila a tlapy zábly. Měl hlad, žízeň a začínal být nespokojený. Ta hloupá Cashmere ho zavedla až sem úplně na sever, daleko od domova. On přitom plánoval, jak se ukáže v lese, pozdraví se s rodinou a pořádně si odpočine. Místo toho tu však sám bloudil a hledal cestu, kudy by měl jít. Alespoň to spojím s tím hledáním Awnay. Pak můžu říct matce, že jsem se ji snažil najít, hehe, zazubil se a přidal do klusu. Třeba ho Elisa pochválí a věnuje mu jeden ze svých ne často užívaných úsměvů. Kdy naposledy se na něj usmála? Nebo ho objala...Zasteskl si. Nicméně, věděl, že jeho matka je prostě jiná, i tak ji ale měl rád. Zvykl si. Koneckonců svoji rodinu by za nic nevyměnil. Možná jen toho malého smraďocha, jak že se jmenoval? Nemesis? Ten mu byl sakra nesympatický. Když si ale vzpomněl na Sionna, musel uznat, že byl rád, že si to spolu tehdy "vyříkali". Rozhodl se udělat přesně to, co mu radila Sunstorm a Kessel - jednou, až ho potká, se mu omluví.

>> Sněženková louka (přes Ledovou pláň)

Její chování se mu začínalo ukrutným způsobem příčit. Rozčilovalo ho, že je na něj tak hnusná, a to absolutně bez důvodu. Když na něj zavrčela, vycenil na ni zuby a udělal krok vpřed blíž k ní. “Tak poslouchej, dámo, přestaň se chovat, jakobys měla právo na každýho štěkat a mlet o něm hovna!“ naštvaně vyštěkl a dál cenil zuby. Hrdelně vrčel a uši měl stažené ke krku. Už i na něj to bylo moc. Přece jen, nemůže si nechat srát na hlavu, ne? A obzvlášť od takové roztřesené vlčice, jakou Cashmere byla. Ta však opět cosi zavřeštěla a bez dalšího otálení vyskočila na nohy a začala prchat pryč. Etney přestal vrčet, oblízl si čenich a s hlasitým, mírně utrápeným povzdechem sledoval, jak se mu jeho nová „krátkodobá“ společnice vzdaluje.
Poté se sebral a vyrazil opět osamocen směr Sněžné hory. Chtěl už od tohoto chladného místa být pryč. Říkal si, že by mohl zkusit najít Awnay, kterou dlouhou dobu neviděl. Nebyla ani ve smečce a ani v jejím okolí. A co Lucy, neměl by se kouknout po Lucy?

>> Sněžné hory

Sluníčko zacházelo pomalu, ale jistě za obzor a to znamenalo jediné – blížila se noc. Vzhlédl k obloze, přičemž nechal vítr, aby pročesal jeho srst. Na tomto místě byla ale ukrutná zima a to ho nenechávalo dlouho klidným. Začínala se provrtávat až do morku kostí, bylo to opravdu nepříjemné. Zvedl zadek ze země, oklepal se a oblízl si čenich. “Zvedá se vítr, asi bysme se měli vrátit,“ pověděl tiše. Oba dva byli unavená, potřebovali by si někde odpočinout. Pochyboval však o tom, že by s ním chtěla někde odpočívat. Proč z něj vlastně měla takový strach? Copak působil až tak moc děsivě? Nepřipadalo mu. Zastříhal oušky a zůstal na ni hledět.
Ona na něj zase spustila lavinu agresivních slůvek, které mu popravdě moc příjemné nebyly. Zamračil se, otřel si tlapou vlhký ledový čenich a pozoroval, jak si ona hrubě otírá tváře. “Ale já,“ skočila mu do řeči další agresivní poznámkou na jeho účet. Jakoby jí snad něco udělal. “Já nejsem... teda jsem ale... ale nejsem! Jsem Etney z Asgaaru, prvorozený syn!“ ohradil se s táhlým zamračením. “Ale nejsem pán tvorstva. A přestaň na mě být tak drzá, jsem já na tebe taky tak drzej?!“ kde se z Etneyové tlamy takové inteligentní a smysluplné věty braly? Jakto, že byl najednou takový snaživý? Běžně by se na to celé vybodl.
Rád by Cashmere porozuměl, ale ona mu bohužel nedala jedinou možnost. Stále ho jen osočovala a odmítala jeho přítomnost. “Nic jsem ti neudělal, nevím, proč seš tak hnusná. Jestli ti někdo v minulosti ublížil, za to já nemůžu!“ odsekl. Odpovídal jí tak naléhavě, jakoby to snad byl její vlčí manžel, který se s ní hádá po deseti letech manželství. Jakoby mu na této vlčici záleželo. Přitom ji znal sotva pár hodin. Odvrátil pohled někam pryč.
Ještě chvíli sledoval plující mraky, ale pak oči přesunul zpět na vlčici. Už mu docházela trpělivost. Pomalu, ale jistě.

<< Sněžná hora

Cashmere mířila hodně vysoko. Šedý vlček absolutně nepobíral, proč zvolila zrovna takovou cestu. Copak mu chtěla nějak ublížit? Zavést ho do kouta někam nahoru a tam ho žduchnout z hory dolů? Cesta byla zasněžená a sněhu bylo čím dál tím více. Vzduch těžknul, to se Etneyovi moc nelíbilo. Blbě se mu dýchalo, navíc jeho krok se zpomaloval, neboť sněhu bylo opravdu příliš. Byl sice silný i rychlý, nicméně delší dobu neodpočíval, nejedl a jen pořád někde lítal. Teď se to projevilo...
Čím výše stoupali, tím víc mu připadalo, že tu skončil život. Nikde nikdo. A když se rozhlédl kolem sebe, všude bylo bílo. Zakroutil pomalu hlavou. Nemohl uvěřit tomu, kde se právě teď nachází. Nikde žádná lovná zvěř, žádné rostliny, žádná voda, nic.
Nakonec se Etney doslova plahočil. Funěl a šoupal tlapkami v kupách sněhu jako unavené vlčátko. Až Cashmere nalezl – ležela na zemi bez kapky energie a síly. Pomalu k ní přišel, vyfoukl vzduch z čenichu a kolem něj se vznesl bílý obláček, který se začal vznášet k obloze. Chvíli ho pozoroval. Tady na vrcholku byla opravdu velká zima. Vyslechl si, co mu říká a překvapeně na ni koukal. Co by jí měl chtít? Sám nevěděl. Proč ji vlastně sledoval až sem? Tak dlouho cestu ušel. Byl unavený a ona zřejmě také. Vyšlápnout tu obří horu byla opravdu fuška.
Posadil se na zadek a tiše vzdychl. “Já od tebe nic nechci, nějak nechápu, co tím myslíš? Proč bych měl něco chtít? A proč přede mnou utíkáš?“ zamrkal jako nechápavé dítko a naklonil zlehka hlavinku do strany. “Jen... řekl jsem něco špatně? Nebo proč pláčeš?“ ukázal prokřehlou tlapičkou na její zaschlé slzy pod očima.
Když tlapičku položil zpět na zem do bílého, vlky nedotčeného sněhu, rozhlédl se zároveň okolo. Připadalo mu, že je tu vidět o dost lépe, jak dole po cestě. Byl tu takový čistý pohled na vše. Tedy...Vlastně dolů vidět nebylo, ale jakoby se on i Cashmere vznášeli na obloze. "Podívej," vydechl užasle. "Jako kdybychom létali, že? Mraky jsou pod námi a my nad nimi," usmál se. Líbilo se mu to. Jeho dětská dušička snílka opět vykoukla z ulity.

<< Úzká rokle (přes Tajgu)

Když Cashmere zastavila a otočila se na něj, s úlevou vzdychl a zastavil se také. Z jeho těla se kouřilo. Tady nahoře bylo chladno a jeho tělo bylo rozehřáté jako kotel, takže od něj šla pára. Chtěl jí něco říci, chtěl ji utěšit a usmát se na ni, ale ještě předtím, než stihl cokoliv udělat, po něm zase něco agresivně vyštěkla a vydala se dál.
Až teď si teprve uvědomil, kam až společně doběhli. Jak dlouho asi běželi? Ohlédl se kolem sebe a zlehka se zamračil. Vždyť ještě před chvílí byli dole mezi stromy. V lese, kde byla tráva. Na louce, kde kolem byla jezera. A teď? Teď se ocitli na jakési ledové hoře, kterou za svůj život navštívil, no, jestli sotva dvakrát? Nevzpomínal si ani, kdy naposledy tu byl.
Chlad pronikal do jeho těla jako ostré jehličky. Naježila se mu srst, rozhodně se mu tu nelíbilo. On nebyl vlk do chladu. Miloval léto a sluníčko. Teplo a vodu. Ne sníh a led se zimou. Sice uznával, že čerstvě napadaný neušlapaný sníh lesknoucí se proti sluníčku vypadá úžasně, ale stejně pořád měl raději teplá roční období.
Se ztěžklým dechem se vydal za vlčicí. “Cashmere, proč pořád utíkáš?“ zaskuhral a přidal do kroku. Rozhlížením se a přemýšlením se mezi nimi vzdálenost prohloubila. Musel ji tedy zase dohnat.

>> Zubatá hora

<< VG (přes Mahtae)

A Kaše pořád utíkala a utíkala, dál a dál, aniž by se byť jen očkem ohlédla. Nezastavila se ani tehdy, co na ni Etney zavolal, aby na něj počkala. Jemu to tedy připadalo opravdu hodně divné, ale zaregistroval, že trošku zpomaluje, jakoby jí snad docházely síly.
Říkal si, proč asi začala utíkat? Pochyboval o tom, že by si s ním chtěla zahrát na honěnou, ještě ke všemu, když po něm tak naštvaně vyštěkla to o té kaši. “Však se jmenuješ Kašmír, tak jsem ti vymyslel přezdívku, no,“ zamumlal tiše, přičemž u toho protočil trochu otráveně oči.
Nakonec Cashmere, uplakanou chudinku, doběhl. Srovnal s ní krok. Sice funěl a běžel jako tank – vše okolo dunělo, jakoby něco mělo každou chvíli vybuchnout, ale zvládnul to. “Cashmere, tak počkej přece!“ vysoukal ze sebe zadýchaně. A pak, když se na ni podíval o trochu lépe, si všiml, že pláče. Překvapeně zpomalil běh a upřeně se zahleděl na její vzdalující se tělo. Pláče? nechápal to. Co se stalo? Bolelo ji něco? Řekl něco špatně? Proč se rozplakala? Neměl rád, když vlčice, obzvlášť takové krasavice, plakaly. Připadalo mu to velmi smutné, bylo mu to líto. “Cashmere,“ oslovil ji něžně a krok zase zrychlil. Chtěl ho srovnat s tím jejím. Ani mu nedošlo, že míří daleko na sever, kde je chladno a sníh, který on zrovna 2x v lásce nemá. Teď ho zajímala Cashmere, na víc se nesoustředil.

>> za Cashmere

<< Vyhlídka (přes propadlinu)

Vlčice se chovala stále podivněji, Etney jí vůbec nerozuměl. Nevěděl, co si o něm myslí, ona nic nedávala najevo. Jen byla pořád naježená a házela kolem sebe hnusnými pohledy. Koukal na ni, trošku vykuleně, a čekal, že mu něco odpoví. Nic. Nedočkal se žádné odpovědi. Ona se jen rozešla tím směrem, kterým odešel Kessel a on ji, nyní už mlčky, následoval.
Po chvíli se ale vlčice jménem Cashmere z ničeho nic obrátila a začala zdrhat. Etney měl pomalejší reakce. Chvíli stál na místě a vzpamatovával se, poté se ohlížel za běžící Cashmere a pak povytáhl překvapeně obočí. “Moment, co-že? Ona zdrhá?“ pošeptal si sám pro sebe a u toho se pomalu rozcházel směrem, kterým utíkala. “Kaše, počkej na mě!“ své „nové kámošce“ dal novou přezdívku. Rozběhl se a snažil se Cashmere dohnat. Měla sice náskok a byla rychlá, nicméně Etney byl také rychlý běžec. Stále ji viděl v dálce před sebou, takže ji mohl následovat dál a dál.

>> za Cashmere

Usmival se. Snazil se pusobit mile a prijemne, aby se tahle vlcice citila trochu komfortneji jak na zacatku. Vsiml si, jak se na nej ona kouka. Byla to mirnejsi, takove prijemnejsi, ne jak pred chvili. To by ho malem sezrala. Ze bych na ni zapusobil? lisacky se koutkem tlamy pousmal a zamaval vesele ocaskem. V nitru to bylo stale mlade skoro dospele vlce, ktere silene moc touzilo po pozornosti. "Cashmere?" zopakoval nezne. "To je moc hezke jmeno, libi se mi. Hodi se ke tve srsti," snazil se. Moc se snazil. Pral si, aby ji od sebe neodehnal tim stylem, ktery je ku az moc blizky. Tim stylem, ktery casto pouzival. Chtel se ted chovat jinak.
Rec se prenesla na jeho kolegu, na vlka jmenem Kessel. "Jo? Myslis, ze bysme ho meli najit? Ale vypadal, ze vi, kam miri a vi, co dela." zamyslel se nahlas. Nicmene pritomnost Kessela pro nej byla velmi prijemna a rad by ho jeste nekdy potkal. Proc se nevydat na toulky prirodou spolu s Cashmere? Treba na nej spolecne jednou narazi. "Dobre," souhlasil nakonec a s usmevem na tvari vesele poskocil prednima nozkama, aby Cashmere trochu nabudil. Pak se spolu s ni vydal vstric novemu dobrodruzstvi.

// za Cashmere

// pardon, mobil post. Snad delka vyhovuje :D

Po očku se podíval na Kessela, ten byl k vlčici totiž opravdu slušný, až to Etneye překvapilo. Ještě nikdy neviděl vlka takhle zblízka, který by k vlčici rozmlouval s takovým klidem, jakoby se nic nedělo. Teda snad kromě otce. Jenže Kess se rozhodl odejít a s oběma vlky se rozloučil. Etney na něj zavrtěl ocasem a vděčně se mu podíval do očí. “Děkuju, myslím, že se ještě uvidíme!“ pohledem ho vyprovázel od skály, kde byli před chvílí společně ukryti, pryč až za horizont, dokud ho neztratil z očí. Pak se věnoval zase vlčici.
Tedy přesněji řečeno, chtěl se jí věnovat, jenže ona byla až přehnaně agresivní. Nečekal to. Překvapeně ustoupil o krok vzad a povytáhl obočí. Nechápal, proč je na něj tak hnusná? Vždyť jí nic neudělal, nebo snad jo? “Ehm,“ tak nějak nevěděl, jak by měl vlastně zareagovat. “Vydrápat oči? Mě?“ tiše se uchechtl a zaraženě se podrapkal tlapkou na čele. “Já mám ale až moc hezký oči na to, aby si je vydrápala. Nebyla by těch mých kukadel škoda, co myslíš?“ laškovně na ni zamrkal a u toho se pobaveně zasmál. Byl však jediný z dvojičky, který se smál. Ona měla ledový pohled. Ta je ale mega divná, napadlo ho a už se po očku koukal, jak by se z této celé šlamastiky mohl vykroutit. Běžně by vlčici asi zasypal tunou slovíček a urážek, které znal a uměl jen on, ale teď se mu jaksi nechtělo. Jak odešel Kessel, ztratil takovou tu jistotu, kterou v něm měl. Ten vlk se mu sakra líbil, byl fajn společnost. Což se nedalo říct o vlčici, která před ním právě teď stála. Nabroušená a připravená kdykoliv zaútočit. “Ty hele, asi jsme to vzali za špatné konce, ne? Co takhle... Začít znovu?“ napadlo ho, přičemž zašoupal tlapkou nevinně o zem. “Jak se jmenuješ?“ zkusil jí položit otázku, přičemž se v hlavě zařekl, že pokud bude hnusná, prostě odejde. Nechtěl mít s agresory nic společného!

Prohlížel si vlčici před sebou a uvažoval nad tím, kde se tu asi tak rychle a z ničeho nic vzala. Přece byl velký déšť a bouře, odkud přišla? Podíval se jí na tlapky a z tlapek vyjel až na její oči. Byla opravdu vyplašená, šlo to na ní poznat. On tomu nerozuměl, neměl až takové pochopení a nebyl tak empatický. Všiml si také toho, jak byla přikrčená a jak na ně cenila zuby. Proto jen nechápavě nakrčil obočí a přidal se ke Kessíkovému konejšení. “No jasný, my nejsme hajzlíci, víš. Já jsem skoro Alfa a skoro Alfy nikomu neubližují,“ důležitě přikývl a sebevědomě se pousmál koutky tlamy. Snažil se vypnout hruď, aby působil velice. “Jsem z Asgaaru, jak už jsem říkal. Jednou to tam celé zdědím, protože jsem prvorozený syn!“ pyšně pohodil hlavou. Dělalo mu dobře o sobě takhle mluvit. Připadal si jako „někdo“. “Moji rodiče jsou alfy celého lesa, který nám patří,“ dodal, celý hrdý, z jakého velerodu to ale pochází. “A k lesu patří mimochodem i údolí.“ Vykecal by o sobě a svém rodišti cokoliv, jen aby na sebe přitáhl pozornost. “Máš smečku?“ Zeptal se s nadšením. Rozhovory s cizími ho bavily, obzvlášť pak tehdy, když šlo o vlčice.
Když nakoukl očima bokem, aby si mohl prohlédnout její tělo i ze strany a ne jen zepředu, ztratil mírně rovnováhu, neboť přenesl svoji tělesnou váhu příliš nad pravou stranu tlapky. Aby to vyvážil a nenabil si svoji královskou tlamu, musel udělat několik rychlejších krůčků vpřed, že do vlčice málem vrazil. Nicméně se zastavil kus před ní. Všechno se to událo tak rychle, že i on sám byl překvapený, že se ocitl tak blízko ní. “Jejda,“ přihlouple se zazubil a udělal na ni oči. “Zblízka vypadáš ještě hezčejc, jak z dálky!“ pak odcupital vzad, aby jí nechal dostatečný prostor (a aby ho těmi svými zoubky nezakousla).

“Vychoval? Takže jsi u vás ve smečce byl něco jako pečovatel nebo učitel?“ povytáhl se zájmem obočí. I on byl přece učitel. Rád by nějaká vlčata učil, ale sourozenci ho nebavili (a navíc oni dva ho taky nechtěli) a cizích vlčat ve smečce moc nebylo. Sunflower ho, kdo ví proč, nesnášela a…kdo jiný tam byl? Nikdo. “A na jaké vlče si nejvíc vzpomínáš, jakože ti přirostlo k srdci?“ napadlo ho. “Já mám post učitele, ale moc jsem nikoho nic nenaučil. Teda zatím,“ přihlouple se zasmál. “U nás moc vlčat nebylo.“
Zaposlouchal se do povídání o Lucy. Byla to roztomilá představa, takové malé uličnice se zeleným šátečkem na nožce. Nebo ten šátek získala až později? S táhlým vzdechem vzhlédl na strop této malé studené jeskyně. Vybavil si před sebou Lucy, jak ji prvně potkal na Ježčí mýtině. Byla drzá a správně sebevědomá. Uchvátily ho její zelené oči plné energických jiskřiček. Byla nádherná. A zatímco Kess povídal o členech své bývalé smečky, Etney napůl podřimoval s otevřenýma očima, napůl snil o Lucy a Kessovo povídání příliš nezavnímal. Nakonec si položil hlavu, oči zavřel a ztěžka vzdychl. “Nevadí, když si chvíli odpočinu?“ zamumlal, ale bylo poznat, že už je myslí někde jinde. Únava ho přemohla. Kessel mu dál povídal a Etney u jeho příjemného klidného hlasu usínal. Nakonec ho říše snů zcela pohltila.
Nezabralo to ani tak dlouho, co spal. Možná hodinka, hodinka a půl. Po probuzení se však cítil daleko lépe. Předtím byl hrozně vyčerpaný. “Spal jsi?“ zeptal se tiše starého, který tu byl celou dobu s ním. “A víš, jak ses ptal, jestli jsem se v lese narodil?“ připomněl mu tu jedinou otázku, která mu utkvěla v hlavě. Slyšel ji při usínání a zapamatoval si ji. “Narodil jsem se tam. I má sestra Awnay, ale ta teď zase zmizela. Zmizela kdysi, pak se vrátila a teď je zas fuč,“ zkonstatoval, postavil se na tlapky a oklepal se. “Půjdem?“ ukázal tlapkou směrem ven z jeskyně. Déšť ustal. Mraky se sice stále na obloze držely a ne a ne odejít, ale déšť byl ten tam. Pomalu se vydal ven. Napadlo ho, že by se měl vrátit domů. “Kessi?“ oslovil ho a letmo se na něj ohlédl.
---------------------
V tom ho do čenichu udeřil silný pach vlčice, kterou zanedlouho zahlédl přímo před sebou. Byla kousek od jeskyně. Zaraženě na ni mlčky koukal, prohlížel si její pěkný kožich a přemýšlel, co by asi tak měl říct. Vypadalo to, že se jich vlčice bojí. Koutkem oka koukl na Kesse a pak pohled přenesl zase na slečnu před nimi. “Mmm, tak asi…ahoj?“ zamumlal, ale následně se zamračil. Tohle přece vůbec nebyl on! Takový zdrženlivý projev. “Ahoj! Jsem Etney I. Asgaarský, a ty?“ štěkl o poznání energičtějším tónem. To je ono!

// přesně tak, to téma bylo super. Já bez tématu píšu také horko těžko :D takže za mě spokojenost! :D