Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Z ničeho nic se nad Etneyem objevil velký mrak, ze kterého začalo pršet. Hodně pršet. Polekaně uskočil vzad, stáhl uši k hlavě a přikrčil se. Nečekal to. “Co to…“ ještě dřív, než se zeptal, co se to děje, mu Sigy tak nějak odpověděl. “Co, čistý?“ zopakoval tiše, chvíli mu to nedocházelo. Pak na to ale konečně přišel, ušklíbl se a celý se oklepal. “Bezva,“ zabručel. Takže i taková magie existuje? A funguje? Vytvořit černej mrak, ze kterýho začne pršet? Jak se to jmenuje jako? Mračnová magie? Zeptal by se, ale Sigy ho začal pražit dalšími nepříjemnými slovy. Etney zastříhal oušky, přičemž ho němě poslouchal. Šokoval ho. “Panovačně?“ podivil se. On se přece nechová panovačně…nebo jo? Že by mu už někdo někdy něco takového říkal? Máma třeba? Nebo někdo jiný z rodiny? Naštvaně se zamračil, to byl přece nesmysl! Navíc když jednou bude Alfa, nesmí se ke všem chovat jen kamarádský, musí pouštět i respekt ne?
Zůstal hledět na Sigyho mizející postavu, přičemž tiše povzdechl. A tak to pěkně začínalo. Jeden by si myslel, že Sigy bude jeho kamarád, ale ono ne. Co udělal špatně? Nerozuměl tomu. Měl dojem, že s ním jednal v pohodě, ještě mu řekl i děkuju. “Co by na mě měla Lucy asi tak napravovat. Se jí budu muset zeptat teda,“ zamumlal naštvaně, přičemž vyrazil pomalým krokem pryč z lesa. Byl podrážděný.

>> Východní Galtavar (přes řeku Kierb)

Vypadalo to, že Etney řekl něco, co vlka rozčílilo. Začal se tvářit jinak a působit jinak. Etney zmlkl, zastříhal ušima a ustoupil od něj o krok vzad. “Uhm,“ zamumlal. Nadechl se, že mu něco odpoví, ale Sigy byl asi fakt rozladěný. Prohlédl si ho, přičemž očima spočinul v těch jeho. Co by měl teď říct? Úplně mu vzal možnost nějak rozvinout konverzaci. Vždyť on si jen chtěl povídat. Sklopil pohled k zemi a zašmrdlal pacičkou o zem. “Já jsem... chtěl počkat, ale myslel jsem že... že zapomenu, co chci říct, když počkám.“ Snažil se mu vysvětlit, proč měl tu potřebu vychrlit vše naráz. Vzhlédl zase zpět na něj a tiše si povzdechl. Vlk ho pěkně setřel. Urazil jeho srst, to se Etneye docela dotklo. Rozesmutnilo ho to. “Nemám neupravenou srst,“ namítl tiše. “Starám se o sebe, jak to jen jde,“ pípl a našpulil tvářičky jako malé umíněné vlče.
Mrzelo ho, že mu Sigy neukázal, jak svoji magii zvládne ovládat. Byl zvědavý, magie myšlenek ho hodně fascinovala. Připadalo mu, že kdyby ji dokázal ovládnout, krásně by se doplňovala s tím jeho příkazem. “Ale je super, že máš takovou magii. Myšlenky jsou hodně cool. Už jsem viděl tátu, jak s nimi dělá a prostě... jednou bych to taky takhle chtěl umět. Je to úžo,“ rozpovídal se. Zakončil to šťastným úsměvem a zavrtěním ocasu. Ocas ale zpomaloval a zpomaloval, až úplně zastavil. Výraz v jeho tváři ztuhnul. On se totiž rozpovídal, energicky a hlasitě. Úplně totiž zapomněl u toho, jak se tak nadchnul na situaci, která se stala před chvilinkou. Až teď si to zase uvědomil. “Já jen...tak děkuji. Asi bych měl jít. Ale přece jen kdybys mi ji ukázal, měl bych...víš jak...“ nevinně se usmál, sklopil hlavu a přitiskl uši k hlavě. “Klidnější spaní,“ dodal. Tvářil se jako blbeček. Ťulín. Začal se chovat trošku jinak, bylo to určitě tím, jak ho Sigy zpražil. Nebyl na to zvyklý, aby na něj někdo takhle rázně nastupoval. Dělala to...snad jen jeho máma. Nikoho dalšího neznal, který by s ním jednal takhle rázně.

“Ty ses nezeptal, proč nemůže mluvit?“ podivil se. Rozhodně by to bylo to první, na co by se Etney zeptal, kdyby byl u toho. “Takže magie myšlenek, jo? Myšlenky má aji můj táta, to on tě to naučil? Když se o tebe staral? Nebo…ses to naučil sám?“ myšlenky ho fascinovaly. Přál si, aby i on tohle ovládal. To by se k jeho vrozené magii skvěle hodilo. “Já ovládám příkaz. Ale jen trošku, ještě jsem to moc nestihl trénovat,“ zamumlal. Jakoby se ho na to snad vlk ptal. Vždy každému vše sdělil a nedělal si vůbec starosti s tím, že všichni cizí vlci nemusí nutně vědět, odkud pochází, jeho magii a jména rodičů. “Mohl bys...“ vyhrkl. Zbytek věty dodal ale o poznání klidněji: “Mohl bys mi to třeba ukázat? Mockrát jsem na tátovi neviděl, jak s někým mluví mlčky přes mysl. Je to hustý. Zvládneš i mluvit přes mysl?“ zašvihal ocáskem a mile se usmál. Když něco chtěl, uměl být i příjemný. “Teda prosím,“ dodal. Ale prosit o něco, to mu moc příjemné nebylo. Ale hrozně tu magii chtěl vidět, tak radši poprosil už předem a sám od sebe.
Na jeho krásnou srst a bombové geny už nic víc neřekl, což Etneye trochu urazilo. Zamračil se a našpulil rty. “No, to teda říkám,“ odvětil bručivě. “Ty si to snad nemyslíš? Mám v sobě i kus šedé! Po mámě! Máma je mistr v ovládání ohně, úplnej profík! Viděl jsi ji někdy? Jmenuje se Elisa,“ chlubil se dál a dál, přičemž o sobě prozrazoval čím dál tím víc citlivých informací. O sobě a své rodině. “A Lucy je někde u tebe? Doma totiž není, už dlouho jsem ji neviděl.“ Kde se asi toulala? Tolik si přál, aby se mu vrátila zpět. Aby ji mohl zase obejmout a přičichnout si k její voňavé srsti. Chyběla mu. Moc. Nasál Sigyho vůni a na moment zavřel oči. Pak je otevřel a sjel pohledem na jeho krk. “Máš hezký cingrlátko,“ ukázal tlapkou na přívěšek, který se mu houpal na krku. “Odkud je?“ zeptal se.

Ačkoliv Etney šedivého mlčocha nepřivítal zrovna přátelsky, mlčoch Etneye vcelku ano. Král Asgaaru na něj koukal, prohlížel si ho a jen netrpělivě čekal, až odprejskne. A zatímco poslouchal Sigyho, šedý se opravdu jal odchodu. Jakmile si Etney všiml pohybu jeho tlapek, úlevně vydechl a podrazácky se pousmál koutky tlamy. “Měj se,“ zamumlal tiše, když mu vlk kývl na pozdrav, a pak se věnoval pouze a jen Sigymu. “A proč nemůže mluvit? Jak mu jako pomáháš? To moc nechápu. Jakou magií?“ zeptal se nahlouple. Měl u toho trošku nezúčastněný tón hlasu. Jakoby snad byl nějak bez nálady nebo co. To ale nebyla pravda, jen to hrál, aby to nevypadalo, že ho ten cizák nějak moc zajímá. Ale to s tou magií, o čem mluvil Sigy, ho upřímně zajímalo.
Sigy byl očividně vnímavý, neboť hned poznal, jak významný a důležitý Etney je. Věděl fakt, že je synem velectěného Arcanuse, což mu lichotilo. Cítil se úžasně, byl pyšný sám na sebe a svůj rodokmen. Hrdě pozvedl bradu k obloze a udělal krátké “tse!“. V očích mu jiskřilo. “Přesně tak!“ pronesl souhlasně a už mu vyjížděly radostně koutky vzhůru. Nedokázal udržet klidnou a vyrovnanou tvář. Měl hroznou radost, že ho někdo znal. Cítil se jako celebrita. “Můj otec je jednoduše úžasný a já jsem, logicky, stejně úžasný po něm. Co myslíš? Mám stejně kvalitní srst, jako má on,“ zvedl jednu přední tlapku kousek nad zem, aby mu ji mohl detailně ukázat. “Vidíš? Naprosto identická,“ zapředl spokojeně, tlapu položil zpět a poťouchle se i nadále usmíval. “A kdo je tvůj otec?“ zeptal se, i když u toho pomyslel na to, že ať je to kdokoliv, určitě nebude tak slavný, jako je ten jeho. Když se ale nadechl a ucítil jeho pach z takové blízky, uvědomil si, že se vlastně chtěl na něco zeptat. “Ty hele, tvůj pach…voníš jako jedna má…Uhm…kama…partnerka! Jo! Partnerka. Jmenuje se Lucy. Znáš ji, nebo… proč voníš stejně?“ naklonil zlehka hlavu do strany. Podvádí mě snad?! vykulil oči a čekal, co z vlka vypadne.

<< Východní hvozd (přes Kierb)

Projít tím rozlehlým hvozdem nebyla žádná sranda. Spousta stromů bylo poničených, takže to docela dost ztěžovalo postup vpřed. Etney navíc nebyl zrovna nejobratnější vlk ever, měl problémy s překonáváním různých větších překážek. Vždy to sice nějak vymyslel a udělal, ale když byly proti sobě spadlé dva stromy a průchod tvořila jen menší díra tak na lišku…musel to prostě nějak přelézt. Obcházet se mu to nechtělo, bylo to daleko a on byl líný. Nicméně nějak se přes ten les prostě dostal. Nevěděl sice, jak to zvládl, ale zvládl to, a to bylo to hlavní.
Zastavil se u řeky a zůstal na ni hledět. Přesněji řečeno na svůj odraz. Řeka sice nebyla nejčistší, ale sám sebe viděl až moc dobře. Pořád se mu vracely do hlavy vzpomínky o tom, jaký byl dřív, jak se choval, co dělal a srovnával to s tím, jak se chová teď. Říkal si, není lepším vlkem, než býval? S tichým povzdechem plácnul tlapkou na hladinu řeky, aby svůj odraz rozehnal, a medvědovitým přeskočením toku šel někam dál hlouběji do lesa, který řeka obtékala. Nevěděl, jestli je naštvaný nebo jen smutný. Poslední dobou se mu nálady střídaly jako jarní počasí. Byl nespokojený. Sám sebe měl ale rád, tak proč se takto cítil?

Pomalu ťapal a ani si neuvědomil, že už je kdesi uprostřed lesa. Zastavil se až tehdy, co ucítil pach hned několika cizích vlků. Zamrkal a se zastříháním ušisek se rozhlédl okolo. A pak je tam v dálce zahlédl. Zrzka, blonďáka a šedáka. Prohlížel si je a zůstával i nadále stát opodál. Proč mám pocit, že má podobný pach, jako má i Lucy? trošku nevěřícně si zrzka z dálky prohlédl. Když se chtěl vydat k nim, tak se ti dva zrovna jali odchodu. Nebo jen jeden? Zalezl si za strom a zíral na blondýna, který mířil pryč. Netušil, jestli se přidá i šedý, ale pak to vypadalo že...nepřidá.
Počkal si samozřejmě, až odejde alespoň ten jeden, aby na něj nebyla přesila. Potom se teprve uráčil odkrýt. Lišácky se pousmál, nakrčil horní rtík a zamířil přímo za zrzkem. Kdyby to šlo, promnul by si tlapky..."Hola hej! Ty ryšavej!" zavolal hlasitě. Pak mu ale došlo, že by vlka mohl urazit tím, že mu řekl ryšavej. Co když není ryšák? Nerozeznal tu jeho barvu úplně tak na 100%, rozhodl se svoji řeč tedy nějak doplnit. Proto dodal: "Teda hnědej. Nebo...hnědo-tmavej? Nebo něco mezi tím?" nevinně se pousmál. "Jsem Etney I. Asgaarský! Ze smečky ve středu této krásné země. Znáš Asgaar?" okamžitě mu představil svoji maličkost. Byl pyšný na to, odkud pochází! Pak teprve koukl na šediváka. Překáží, pomyslel si. Radši by tu byl sám. Copak se mám ptát na Lucy před ním? zahleděl se na šediváka a nervózně se ošil.

<< řeka Midiam (přes Kaskády)

Delší pauzu si dal u Kaskád, které měl moc rád. Nedávno se tu potkal s Kesselem, tak ho napadlo se tu po něm porozhlédnout, jestli tu čirou náhodou nebude. Rád by si popovídal s někým normálním. Cashmere moc normální nebyla a ostatní vlci, které potkal tam v Maharu, byli divní. Až na toho zrzouna, ten vypadal mile. Jenže zdání také může klamat, že ano. Jak se u těch kaskád rozhlížel, Kessela sice nenašel, ale za to si uvědomil, jaká přírodní spoušť tu je. Byla tu spousta polámaných stromů a větví, vypadalo to tu tak „neúhledně“. Uznal, že vítr byl silný, ale nenapadlo ho, že až tak moc silný. Byl to trošku smutný pohled, tohle bylo nádherné místo. A když se něco stane s takhle nádherným místem, zabolí to u srdce. Obzvlášť, když jste to místo měli rádi. K tomuto místu se mu vázalo hned několik příjemných vzpomínek. Celé kaskády byly prostě úžasné.

Od kaskád došel až k rozlehlému hvozdu, jehož konec byl v nedohlednu. Na chvíli se před ním zasekl, nějak se mu nechtělo vejít dovnitř, tento les prostě neznal. A když jeden les nezná, lehce zabloudí. Rád by tu měl někoho s sebou. S úšklebkem se nakonec do lesa vydal a doufal, že najde cestu ven. Musel se přece vrátit k Lucy, své jediné vysněné.

>> Narvinij (přes Kierb)

<< Náhorka - přes Středozemku

S plným žaludkem a odpočatým tělem i myslí se mu šlo daleko lépe. Měl lepší náladu, necítil se tak nabručený a podrážděný. Chvíli ještě přemýšlel nad tou vlčicí Cashmere, která se k němu chovala jak k ocasu náhodného kolemjdoucího, nicméně pak ji vytěsnil z hlavy s myšlenkou, že už ji pravděpodobně nikdy více nespatří.
Dnešní den byl nad cestování ideální. Nebylo horko, nepražilo slunce, nepršelo a ani nefoukal ledový vítr. Vlastně vše tak nějak „stálo“. Nic se nepohnulo, ani jeden lísteček na stromě či trs trávy. Prostě nic. Byl klid a ticho.
Šum řeky ho přivábil k sobě. Potuloval se poblíž svého domova, to věděl. Tuhle řeku viděl a navštívil už několikrát. Byl si vědom toho, že je to oblíbené místo medvědů, vždy mu to říkávala rodina, nicméně nikdy zde žádného medvěda nespatřil. Nicméně byl to známý posera, takže Medvědí řeku, včetně jejího jezera, obešel v bezpečné vzdálenosti přes Středozemní pláň a zamířil k toku řeky Midiam. Tam se však nezastavoval, neboť voda v řece byla jakási nazelenalá a škaredá, moc se mu nelíbila. Ťapal tedy podél jejího toku někam na sever. Nevěděl, co bude dělat – neměl nyní žádné plány. Spíše se tak potuloval. Sám…

>> Východní hvozd (přes Kaskády)

<< Kopretinová louka (přes Středozemní pláň)

Od krásné a příjemně voňavé kopretinové louky se dostal až ke Středozemní pláni, kde široko daleko nebylo nic, až na pár ubohých pichlavých keříků a trsů suché trávy. Nicméně co tu nalezl, ho překvapilo – mnoho děr. Zřejmě tu sídlilo několik různých druhů hlodavců, jež se schovávali před horkem v chladné zemi. Protože měl hlad, začal díry obcházet, strkat do nich čumák, tlapky a různě zkoumat, kde by co našel. Ta maličká sváča, kterou pozřel před pár hodinami, už byla dávno strávená. Trvalo to sice nějakou chvíli a chtělo to trochu úsilí, ale nakonec v jedné z děr nalezl odpočívat několik malých hlodavců. Byla to miminka, a jak tak koukal kolem sebe, matku nikde neviděl. Chvíli mláďata zkoumal, nicméně nedokázal odhadnout, co je to zač. A tak to prostě sežral. Příroda je dost často smutná, divoká a nebezpečná, silnější vyhrává nad slabším…
Po malé svačince se vydal dál. Od rozpukané pláně došel až k travnaté plošině. Tady to bylo o dost příjemnější. Rozhodl se, že si tu chvíli odpočine. Byl kousek od svého domova a od řeky, kterou znal už od svého útlého dětství. Neměl tedy kam spěchat. Vyvalil se do měkké trávy, zavřel oči a začal relaxovat. Po chvíli usnul.
Jakmile se probudil a následně usoudil, že se cítí dostatečně odpočatý, vydal se dál směr řeka Midiam.

>> řeka Midiam (přes Středozemku)

<< Tenebrae

Běžel rychle. Nakonec vlka jménem Alastor, kterého viděl poprvé v životě, předběhl. Ne, že by měl až takový strach, nicméně ztratil tak nějak chuť se této skupinky i nadále držet. Ta vyblitá s fialovýma očima mu nebyla vůbec sympatický, Alastor byl divnej a Cashmere ho měla za podivína, který ji ohrožuje. Vyprdl se tedy na to a úplně změnil směr běhu. Chtěl se dostat blíž ke svému domovu. Někam, kde bude mít klid.
Včerejší divoká bouře se sice uklidnila, ale všude kolem byla hotová spoušť. Polámané stromy, písek všude okolo, prostě hrůza. Na chvíli zastavil, aby se mohl kouknout po okolí. Vše přejel pohledem, přičemž tiše vzdychl. Stále měl krk i dutiny plné písku. Chtěl vodu…
Rozešel se tedy dál. Co bude teď dělat? Měl by jít domů, najít sestru, najít Lucy, nebo by se snad měl najíst a odpočinout si? Sám netušil.

>> Náhorní plošina (přes Středozemku)

<< Mahar

Táhle se zamračil, zatímco běžel, protože si vzpomněl, jak mu Pippa řekla, že má debilní jméno. To tvoje určitě taky nebude žádná výhra, pomyslel si ukřivděně. Začal tápat v mysli, jak že ji to ten zrzavý chlup oslovoval? Úplně nějak divně, prostě...Nemohl si vzpomenout. Ale věděl, že si pomyslel, že je to pěkná trapárna to její jméno. Nicméně alespoň zrzek ho pozdravil tak, jak se sluší a patří. A jeho jméno dokonce znělo docela fajn, Alfredo nebylo nijak blbé nebo hloupé. Prostě na pána...na pohodu. “A jakou řeč? Nějak to nechápu. To jsou pozdravy v cizí řeči? Vždyť tady mluvíme všichni stejně, ne? Odkud jste?“ začal vyzvídat od zrzečka, který s ním snad jako jediný komunikoval, přičemž u toho nezpomaloval ani nezvolňoval tempo. Stále běžel a následoval vlka s odznaky.
Běžel za vlkem, o kterém zaslechl, že se jmenuje Alastor. Nikdy ho neviděl, teď se s ním setkal poprvé. Zároveň si také hlídal, jestli je následuje Cashmere, ta pěkná vlčice, se kterou nějakou tu chvilinku strávil. Zatěkal očima za sebe, tam ji pak zahlédl. Cashmere běžela vzadu jako jedna z posledních. Napadlo ho, proč se vlastně tak všem vlkům vyhýbá?
Běželi podél řeky, ta byla tmavá a nepěkná. Určitě by se z ní nenapil a ani by do ní nejspíš nevlezl. Nastala noc. Úplné bezvětří. Ticho a klid, pouze sem tam cvrkl cvrček. Blížili se k louce, která se rýsovala přímo před nimi. Říkal si, kam až asi ten hnědý vlk...jak že se jmenoval? Alastor? Kam až asi Alastor bude běžet? A proč tolik spěchá, aby ho ostatní pořád museli dohánět. Však to bylo, jakoby spolu skoro závodili. Přidal na tempu, aby se držel kousíček za jeho zadkem. Nechtěl ho moc ztratit z dohledu.

>> Kopretinka

Zavětřil a zaňufal čumáčkem. Ucítil povědomý pach. Takový, který cítil ještě nedávno ze svého kožíšku. Podezíravě se koukl očima po okolí, že by se tu objevila Kaše? Ta Kaše, co před ním tak zdrhala? Sleduješ mě?! Pronásleduješ mě, protože se ti líbím, co?! přivřel oči a shlédl na vlka, který tu ležel. Napadlo ho, jestli nebude chtít sbalit Kaši místo něj? To tak! pohodil hlavou. Určitě by si od žádného samce nenechal přebrat dámu! A navíc takovou krásnou dámu. To by byl blbej, aby si ji nechal přebrat.
Hnědý vlk, který ještě před chvílí ležel natažený jak špageta vedle něj, začal jančit. Začal něco vykoktávat a vypadal, že má strach. Etney nechápal, čeho se jako bál? Prohlédl si ho, nepřipadalo mu, že by ho už někdy viděl, nebyl mu vůbec povědomý. “Cože?“ nakrčil obočí směr vzhůru, aby šlo naprosto jasně poznat, že vůbec nechápe, o co jde.
Začalo se tu objevovat víc a víc vlků, až ho to začalo mírně znepokojovat. Nakonec tedy nebyl znepokojený jen hnědý vlk, ale i on sám. A navíc, proč vlastně zrovna tady? Ve smradlavých močálech? Znal daleko více pěkných míst, než bylo tohle. Přejel pohledem dva vlky, kteří se k nim přidali – zrzek a světluška. Povytáhl zlehka obočí a začal hodnotit ve své mysli kožichy. No, jednoznačně on byl mezi prvními. Umístil se na první příčce v soutěži nejhezčích kožichů. Pak hned za ním byla Cashmere, pokud tu tedy někde byla, a poté zrzek se světluškou. Pak až ten ležící divňous, ten se mu fakt moc nelíbil. Počkat počkat! zarazil se, když pohlédl na oči té světlušky. Byly sytě fialové…no fuj! Takže světluška získává poslední příčku. Jemně se uchechtl. Fialová se mu líbila, ale k jejímu kožichu mu to vůbec, ale vůbec nepasovalo. “Saluti a Ciao?“ zopakoval po nich tiše a reptavě. Co je to za maníky, omg. Tohle nikdy neslyšel, nějaké ciao a saluti. To si jako vymysleli? “Já jsem Etney I. Asgaarský, jsem skoro Alfák z Asgaaru, taky tudy procházím, ale hnusnější místo jsem jakživ neviděl. Páchne to tu,“ zažblekotal rychle. Samozřejmě se potřeboval představit, jak jinak. Nesměl zůstat pozadu. Navíc ještě k tomu, když ten hnědý světlušku očividně znal – nějak akčně ji zdravil.
Zafoukal silný vítr. Už i Etney začínal cítit podivné škrabkání v krku. Ušklíbl se a zamlel jazykem po celé tlamě. Bylo to zvláštní. Když stiskl zuby, jakoby mu mezi nimi něco zakřupalo. Potřeboval vodu, chtěl se napít. Vítr zafoukal znovu, musel přivřít oči, jelikož ho začaly štípat. Zřejmě mu do nich něco vletělo. Neměl ale vůbec čas přemýšlet nad tím, co se mu to tam vlastně dostalo, neboť kousek od nich spadl s hlasitou ranou na zem strom. Vysoký a mohutný, takže randál to udělalo pořádný. Leknutím nadskočil a vyděšeně stáhl ocas mezi nohy a uši ke krku. Srdce se mu tím úlekem skoro zastavilo. Podíval se na hnědého, který zareagoval útěkem, a tak ho tedy napodobil. “Jdu taky!!“ hlesl a pohotově vyběhl za hnědým. Běžel rychle, co nejrychleji to jen šlo. Snažil se hnědého dohnat. Dupal u toho jako medvěd a funěl víc jak lokomotiva. A navíc ho furt otravoval v dutinách i v jeho očích ten nepříjemný pocit...jako písek nebo co.

>> Tenebrae

<< Náhorka - přes Středozem

Jak se mu v žaludku trošku rozleželi ti dva hraboši, které sežral, cítil se lépe. Sice by ještě zbodl něco k tomu, ale za prvé se mu nic nechtělo lovit a za druhé a ni nevěděl, co by a kde by ulovil. Proto jen šel po dlouhé rozlehlé pláni, mlčky s pohledem upřeným před sebe, a vůbec se nezastavoval. Neměl přeci důvod se zastavovat.
Už z dálky cítil smrad. Smrad takový, že by se z toho jeden poblil. Nakrčil čenich a tlapku si přiložil k dýchacím otvorům. “To je hnus,“ zažbrblal a porozhlédl se po okolí. Bylo to tu plné sajících močálů. Napadlo ho, že kdyby do jednoho znich stoupl, určitě by ho pohltil a pak už nepustil. Jeho krásného královského kožichu by byla škoda.
Čirou náhodou ale dorazil kamsi, kde poblíž ležel nějaký vlk. Etney zastavil opodál, chvíli si ho prohlížel, ale pak se vydal jeho směrem. Prostě přišel, sedl si vedle toho ležícího těla a nic neříkal. Jen koukal před sebe. Stříhal oušky, větřil, a u toho dělal, že vlka ani nevidí. Možná neměl náladu se nějak vybavovat, nebo čekal, až ho pozdraví nejdříve ten vlk. Kdo ví...

<< Magický palouk (přes morénu)

Zanedlouho narazil na louku, která byla porostlý vysokou luční trávou a kvítím. Byla to nádhera, to obměkčilo i jeho. Začal se rozplývat nad vlčími máky a různými jinými květinami, které tu rostly. Stromek tu žádný nebyl, když už, tak pouze nějaký prťavý, nicméně prostě celá oblast dohromady, ještě ke všemu v tom údolí, byla úchvatná. Rád by to tu ukázal své Lucy. Své milé malé Lucy. Kde jí bylo konce?
Rád by konečně už něco ulovil, jenže když se snažil ulovit zajíce, kterých tu bylo hned několik, zdrhli hned, jakmile ho spatřili. Byli bystří a rychlí. Nicméně když tak ztrápeně a hladově procházel údolím, spatřil skupinku hrabošů, kteří si ho nevšimli. Měli zřejmě nějakou důležitou práci. Připlížil se k nim, tiše a pomalu, a jakmile byl blízko, dva malé hraboše zaráz vzal do tlamy. Usmrtil je a spolykal. Nezasytilo ho to nijak moc, ale aspoň mu to zahnalo to nepříjemné kručení a křeče.
Poté pokračoval dál na Náhorní plošinu, kterou už moc dobře znal.

>> Maharské močály (přes Středozemní pláň)

<< Ostrůvky (přes Přímořské pláně)

Už mu to připadalo dlouhé. Šoupal jednou tlapkou za druhou, prvotní nadšení vymizelo. Po okolí se již příliš nekoukal, žaludek se mu svíral v křečích, jaký měl hlad. Kde by si tak mohl něco ulovit? Byl naštvaný. Hladový a naštvaný, což je špatná kombinace.
Dostal se na jakousi louku, ta se mu líbila, neboť to vypadalo, že tu bude hodně lovné zvěře. Měl chuť na nějakého většího zajíce, toho by si opravdu dal. Lov sice nebyla jeho nejsilnější stránka, nicméně už se od mládí trošku zlepšil, takže zajíce by ulovit zvládl. Chtělo by to vynaložit více úsilí, než běžný vlk asi na ulovení zajdy vynaloží, ale to už byla daň za neschopnost v lovu.
Jenže čím déle šel a čím více hledal a pátral, tím spíš byl rozmrzelý a smutný. Nenašel nic, pouze miliardu různých bylin, které ho nezajímaly. S táhlým povzdechem se nakonec zkroušeně vydal z louky pryč.

>> Náhorní plošina (přes údolí Morény)

<< Les ztracených duší (přes Mušličkovou pláž)

Les úspěšně obešel. Trvalo to docela dlouho, jelikož byl tak nějak rozlehlý (alespoň mu to tak připadalo), ale zvládnul to. Pyšně si zamlaskal, na les se ohlédl a ještě jednou se koukl „dovnitř“. Pak se oklepal, neboť mu vstaly chlupy na krku, a rozešel se dál. Byl moři blízko, velmi blízko, cítil to. Těšil se...
Procházel přes písčitou pláž, která byla plná různých mušlí. Několikrát se zastavil, aby se mohl pokochat. Moře a jeho okolí ho vždy nějakým způsobem fascinovalo. Nasál do čenichu příjemný vzduch, zastříhal oušky a zaposlouchal se do skřehotání racků a jiných druhů ptáků, kteří se kolem moře drželi. Také šumění vln slyšel. Byla to nádhera. Napadlo ho, že by sem někdy mohl vzít Lucy, nebyl si jistý, jestli to tu viděla. No a taky Sunstorm... a Shireen. Nějak mu těch známostí nabylo. Čím to?
Pak zamířil přes pláž blíže k moři. Šel pomalu, užíval si to. Byla to pro něj taková oddychová procházka, jen on sám, jeho myšlenky a nikde nikdo. V moři pak uviděl jakési hezoučké ostrůvky, tak se rozešel přímo tím směrem. Chtěl je očíhnout.
Ostrůvky, to bylo velmi zajímavé. Když na jeden z nich vyhopkl, měl docela pěkný rozhled po okolí. Moře bylo pořádně rozlehlé, říkal si, jaké by to asi bylo, kdyby tam omylem zahučel a vlny ho odnesly někam daleko od souše? Co by pak dělal? Utonul by, nebo by se nějak zachránil? Nebo by ho snad někdo zachránil? Ostrůvky si prošel, porozhlédl se na nich a pak zamířil zase dál. Chtěl přeci najít Lucy a Awnay, ne?

>> Magický palouk (přes Přímořské pláně)