Gallirea - Příspěvky uživatele

Přežil jsem to tak tak, pomyslel si odpověď na Noriho větu, ovšem nahlas nic neřekl. Jen se poťouchle usmál a souhlasně přikývl. Nikdo nemusel vědět, že měl doopravdy na mále. A ne na mále tak, jak to popsal před chvílí. Awarak si u něj ale získal zase jedno velké plus, protože ho pochválil. POCHVÁLIL! Etney se na tlapkách vykasal, co nejvýše to šlo, vypjal hruď a hrdě si odfrkl. Zalil ho příjemný pocit. Kývnul na Awaraka a nahodil frajerský úsměv. Jistě, že je hodně hustej! Jsem ještě víc hustější, než si myslíš, tihle dva se mu fakticky líbili.
V dálce zaslechl někoho volat své jméno. Shlédl očima dolů na Noriho, který se tu rozvaloval, a tiše se jeho otázce ohledně holky uchechtl. “To ne, moje holka je doma… snad v pořádku v lese,“ pověděl tiše, přičemž zastříhal oušky a překvapeně se za sebe ohlédl. Uviděl přibíhat malou Lilů, která už ovšem nebyla tak malá, jak si ji naposledy pamatoval. Zůstal na ni hledět, hlavou se mu honilo hned několik myšlenek typu: kde jsem sakra byl tak dlouho, že tak vyrostla? Zavrtěl na ni ocasem a s úsměvem ji přivítal. “Ahoj malá Lilů! Teda, ty jsi veliká! Vyrostla jsi!“ hlesl obdivně. Jeho tón hlasu se změnil. Komunikoval s ní úplně jinak, jak s Norim a Awarakem. Celou si ji prohlédl, opravdu vyrostla do krásy. Když kolem něj prošla, začenichal, aby mohl cítit její příjemnou vůni. Nedala se popsat, ale voněla jako nějaká… květina. Název té květiny však neznal. “Je to má kamarádka, jsme spolu ve smečce. Znám ji od malička,“ pochlubil se oběma klukům, protože samozřejmě…cítil se jako „like a boss“, že Lilac zná jeho a je dva ne. On ji znal, měl před svýma kámošema navrch! Lilac, taková pěkná vlčice, a hned se k němu měla…no wau. “A jdeme lovit, pojď s námi, budu rád, když uvidím, jak jsi pokročila ve svých dovednostech,“ lišácky se zazubil. On měl tak co říkat o dovednostech. V lovu byl snad jeden z nejhorších v celém Asgaaru.

<< řeka Mahtae (jih)

Voda se mírně uklidnila a vor se tak pohyboval ze strany na stranu daleko méně, jak se pohyboval na severu řeky. Jenže i tak byl Etney ve stresu. Tohle prostě nebylo nic pro něj! Moc adrenalinu, moc risku, nechtěl zemřít utonutím. Měl tu velké královské poslání, musel se přeci starat o celou smečku! Nemohl si dovolit pojít takovou bídnou smrtí a ještě ke všemu tak brzy. Byl to přece takový mladinký fešák, byla by ho škoda.
Vor však narazil na nějaký vyčnívající kámen, což nebylo zrovna moc eňo ňuňo. Etney zaryl drápy do dřeva a zděšeně vytřeštil oči. Zalapal po dechu a hledal chaoticky ve své mysli slova, kterými by mohl popsat momentální situaci, ale bohužel se nezmohl ani na jedinou hlásku. Jen čuměl na lámající se větve, které před chvílí ještě držely díky magii Země u sebe, přičemž vnímal jen hukot tekoucí řeky. Stál tam jako přikovaný, dokonce i tehdy, co se jeho kamarádi jali skočit do vody a plavat. Uvědomil si to až ve chvíli, kdy vor odplaval ještě kus a pak se začal absolutně celý rozpadat. Na poslední chvíli se z voru takzvaně svezl do řeky. Ta byla ale hluboká a trošku divočejší, neboť se její tok rozšiřoval a to znamenalo, že se brzy nejspíš i vlije do moře. Začal máchat tlapama, nejdřív nervózně a ve stresu, takže mu plavat moc nešlo. Dokonce si glgnul i vody a rozkuckal se, to začal hýkat a plácat nohama ještě víc. Nicméně pak se nějak vzpamatoval – hlavně tedy ve své mysli, a uvědomil si, že takhle neuplave ani píď. Takže začal plavat jako normálně myslící savec a úspěšně doplaval ke břehu řeky, kam se pracně vyškrábal a rozplácnul se na zemi jako placka. Byl vyčerpaný a hladový. Kručelo mu v žaludku. Zavřel oči a hlasitě oddechoval, tohle se mu teda vůbec nelíbilo. Nápad sjíždět řeku zavrhnul a slíbil si, že tohle teda už nikdy dělat nebude.
Postavil se, oklepal ze sebe vodu a znaveně se vydal k Awarakovi a Norimu, kteří už byli na Náhorní plošině a klábosili o nesmyslech. “To bylo hrozný!“ zavolal na ně už z dálky namísto jakéhokoliv pozdravu. No, nemohl jim říct, že se topil vlastní vinou, to by se znemožnil. Rozhodl se tedy, že si příběh krapet upraví. Došel k nim a začal: “Já jsem normálně jako stál a chtěl jsem skočit hned potom, co skočil Awarak! Ale normálně se mi zachytila noha ve dřevě jo, jak se ten vor začal lámat jo, chápete? Takže jsem zapacknul a pak jsem se svezl do vody a bouchnul se do zad o šutr ve vodě! To bylo něco! Ale zvládnul jsem to a jsem tady,“ nasadil falešný úsměv, hrdě vypjatou hruď a u toho frajersky pohodil hlavou zlehka do strany. Pak na oba dva koukl. “Dobrý, ne? Nějaká měchuřina by tam zůstala a už by se topila někde u dna,“ zazubil se, doufajíc, že jeho malou lež ani jeden z nich nepozná.
Žaludek mu hlasitě zakručel a on s sebou lehoučce trhl. “Ehm,“ rozhlédl se rozpačitě okolo sebe. Všude byla tráva, vypadalo to, že by tu mohlo být hodně lovné zvěře. Vzhlédl k obloze, sluníčko pálilo, bylo vysoko na obloze. Měl hlad. Naposledy žral jen nějaký hloupý hrabošský mimina, ty ho moc nezasytily. Spíš ho navnadily. Mlsně se oblízl a vyzývavě koukl na oba vlky. “Tak co, dáme lov? Ulovíme něco mňam?“ chtěl využít toho, že je jich tu víc. Měl chuť na pořádný kus masa. A ten by on sám se svým „loveckým umem“ skolit nedokázal.

// změna přechodu - Náhorní plošina

1. kolo - 8 bodů (13 květin)
2. kolo - 8 bodů (13 oblázků)
3. kolo - 8 bodů (13 kamenů)
4. kolo - 11 bodů (16 mušliček)

Celkem: 35 bodů
----------
Dekuji moc na miniakci, byla fajn :-))

Přidáno.

<< Mahtae sever

“A jakou teda ještě ovládáte magii kluci?“ zahuhlal tiše sám sobě pod vousy. Měl sklopenou hlavu dolů a zíral na svoje tlapy, které se celé v křeči držely toho voru. “Kluci, jaký máte ještě magie?“ řekl o něco hlasitěji a podíval se u toho na oba dva. Zlehka se mu však skrz plutí na řece zatočila hlava a zaškobrtl. Respektive se mu jen zlehka podlomila kolena, ale lekl se toho. Stáhl ocas mezi nohy, uši přitiskl ke krku a opět začal jako socha zírat kamsi před sebe. Takové plutí na řece, jó, to nebyla žádná sranda. Bylo to sakra nepříjemné. Trošku litoval toho, že do toho s nimi šel. Co je to vlastně za nápad, plout po řece na vratkém voru, který byl vyrobený ještě ke všemu jen takhle narychlo? No a co, že to dělají všichni ostatní? On není jako všichni ostatní! Srdce měl skoro až v krku, byl šíleně nervózní.
Řeči kluků slyšel jen tak na půl ucha, protože pozornost samozřejmě směřoval na své nohy, aby se na voru udržel. Jen zaslechl Noriho rýpnutí, takže se zlehka ušklíbl, nikoliv však naštvaně či nepřátelsky. Jen tak, jak se vlci běžně ušklíbnou po rýpnutí, no. “Já... se... nebojím. Je to... paráda.“ Odvětil trhaně a z části nepřítomným hlasem, ale uvědomil si, že to neznělo moc přesvědčivě, takže radši honem dodal: “Faktys. Je to... super!“ snažil se i na chvíli zavrtět ocasem, což šlo v jeho momentálním stavu dost těžko. Byl těžce ve stresu.
Vlny vor houpaly ze strany na stranu, a jak tok řeky sílil, Etney byl čím dál tím větší pokakánek. Navíc v řece byl sem tam i nějaký kámen, takže vor do nějakého občas narazil. To ho vždycky totálně vyšokovalo. No, odvahy moc neměl. “Já mám magii příkazu, ale moc toho ještě neumím,“ pověděl a očkem po klucích koukl. Snažil se zakecat svůj strach a nervozitu. “Ale táta má magii myšlenek, tu bych moc chtěl,“ sledoval pečlivě řeku, jak se kroutí a kam míří, a jestli není až moc nebezpečná. Zatím to vypadalo ok. A opravdu... čím více na jih pluli, tím víc vor zpomaloval a řeka se klidnila. Konečně mohl Etney vydechnout svůj tak dlouho zatajený dech.

>> Ustí

// Skupina Awarak, Nori a Etney

Ten Nori, to byl panečku vlk přímo pro Etneye. Když si Asgaarský princ všiml, jak Nori napodobuje jeho veselé poskakování a fascinaci z magie Země, musel se šťastně pousmát. Začal vesele vrtět ocasem a usmíval se jako lečo. Tahle skupinka se mu, pane jo, fakt líbila! Byli takoví pohodoví. Ne jako ta protivná uběhaná Cashmere Kaše nebo ten zlej Sigy v Narvinijském lese, který ho nařknul z toho, že je nevychovaný. Ha! Kdybych byl nevychovaný, rozhodně bych teď kolem sebe neměl tolik kamarádů! Hmmm! Tak co, Sigy! Vlků naježený! Ještě si na mě budeš dovolovat?! Hmmmm?! ve své mysli vypínal hruď a dělal machra. Kdyby stál před Sigym přímo, asi by měl stažený ocas a byl by malinkatej jako vlče. Nicméně, naštěstí tu byl se dvěma fajn vlky, takže si mohl přes svoji mysl na Sigyho dovolovat.
Přiskočil dvěma menšími skůčky ke kamarádům, kteří stáli kousek od něj. On se zapomněl někde vzadu, když uvažoval nad Sigym a Narvinijem. To se Nori zrovna ptal, jaké plavidlo by si měli zvolit. Podíval se očima nejdříve na Noriho, pak na Awaraka a pak na obě dvě plavidla. “Noooo,“ hlesl s povzdechem a hluboce se zamyslel. Nori však vybral jako první ze všech, byl to opravdu akčňák! Etney zavrtěl ocáskem, byl rád, že konečná volba nezůstala na něm. Kdyby se to rozpadlo a skončili by v řece, nikdo by nenadával jemu, ale mohli by nadávat Norimu, který tu volbu učinil. “Ano, ano! Tohle bude lepší, jdeme! Zkusíme to! Tohle vydrží, bude to top, bude to top!“ halekal, přičemž u toho poskakoval z tlapky na tlapku jako nějaké pako.
Nori, opět jako první z nich, se jal tahání. Toho se Etney samozřejmě nepřidal, jen pochodoval opodál. Jak však vor byl u vody, pocítil zvláštní pocit. Nervozita? Stres? Povytáhl zlehka obočí, když Awarak našlapoval na vor, přičemž si tiše povzdechl. Oba vlci ho svými pohledy vyzývali, nechtěl se ztrapnit, takže přistoupil blíže k řece a pomalu se na plavidla začal přesouvat. Opravdu mu to trvalo, protože se delší dobu odhodlávat (jako malé vlče). Měl trochu strach, neřekl nahlas však ani slovo. Nakonec to ale dokázal a stál na voru. Sice zarýval drápy do dřeva a měl celé zatuhlé svaly strachy, ale stál. Nic neříkal. Jen těkal očima z jednoho vlka na druhého.

>> řeka Mahtae (jih)

// skupina Awarak, Nori a Etney

Fascinovalo ho, jak je černý vlk, který se mu představil jako Nori, do toho stavění plavidla tak nadšený. Co bylo tak úžasného na tom, plavit se po řece? Která navíc teda mohla po těch větrech a deštích rozvodněná. Aha jako takhle by se mohla vyplavit. Protože do ní moc napršelo a ona se rozvodnila, konečně pochopil, co tím Awarak myslel. Povodeň... ten název jakživ neslyšel. Ale dávalo to logiku. Řeka, která je obohacená deštěm, začne být divoká a může se vyplavit! A pak vznikne povodeň! Jasně.
Zůstával stát u svého úlovku, který dotáhl ke zbytku větví, přičemž sledoval ostatní, jak tahají další a další větve. Chvíli tu hromádku pozoroval a pak, když Nori řekl to o tom nápadu, koukl na své tlapky. “Nemáte někdo magii země? Třeba by se to mohlo svázat nějakýma kořenama nebo tak něco.“ zahuhlal, stále koukajíc na své tlapy. Pak se ale Nori někam rozběhl, takže zpozorněl. Zastříhal oušky a přiklusal o pár kroků blíž k té kládě. “To je taky dobrý,“ zkonstatoval, přičemž zatěkal očima z velké klády na hromadu větví a zase zpět na kládu. Stále si však v hlavě kladl otázku, na co by tu řeku měli vlastně sjíždět? Nechápal důvod.
V tom se ale něco začalo dít. Jak zrovna zíral na ty větve, které Nori tak hezky upravil k sobě, začala je oplétat tráva. “Ha! Hele! Awaraku! To ty?!“ vykřikl a ukázal tlapou na tu nadílku. Horlivě u toho poskakoval a vydával podivné pazvuky. Byl z magií fascinovaný. “Magie země je boží, magie země je hustá. Jaký máte kluci magie?!“ zahalekal. Měl by se starat o větve, ne o magie...
Nakonec však přiběhl k nim. Chvilku tam tak nečině postával, jak to měl ve zvyku, přičemž je pozoroval, jak se snaží. Nechtělo se mu se zase potit a snažit, ale přidal se. Slitoval se nad nimi a přidal se! Měl sílu, takže jim pomohl, dá se říci, docela dost. A ani ho to nestálo moc energie. A tak tlačil a tlačil, přičemž ani nevěděl, kam by ten velikajzňácký kmen měli dotlačit. Prostě počkal, až se některý z nich zastaví. On tohle moc nechápal, na to on mozek neměl.

// awarak, nori, etney

Libil se mu pozdrav toho tmaveho vlka, pusobil tak pratelsky. Sla z nej citit takova jakasi akcni energie, to bylo Etneyovi sympaticke. Zavrtel pcasem, pohodil hlavou a zazubil se "Tě pic je hodne dobry," pronesl a podival se na Awaraka, ktery byl zrejme o poznani klidnejsi jak ten tmavy vlk.
Nori pak zminil neco o potope, tomu Etney moc nerozuměl. Co je jako potopa? zastrihal usima a chvili pozoroval okoli. Musel uznat, ze Nori mel pravdu. Byl bystry. Ostatni vlci totiž opravdu delali neco zvlastniho. Koukal na ne a premyslel, co to stavi. Tahali k sobe klady a davali je dohromady. Koukl se okolo na stromy, vsiml si, ze je tu i dost polamanych vetvi jeste po te silne vichrici. Podival se na cernobileho, ktery mu prozradil sve jmeno. "Ja jsem Etney. Etney I. Asgaarsky," pysne pronesl sve jmeno a s usmevem pozvedl hrde hlavu. Jeho jmeno bylo proste stonasobne lepsi a vzbesenejsi, jak jmena vezsiny vlku odsud. "A ty? Jak se jmenujes?" zeptal se cerneho prave ve chvili, co se Awarak vydal pryc pro vetev. To se tady budu namahat, lotit a tahat vetve? Coze?! znechucene se usklibl. Vzpomnel si vsak na to, co mu rikal Sigy, proto se po cjvilce dumani nakonec rozhodl, ze take prilozi tlapku k dilu. "A jak to postavime? A jak se sjizdi reka? Nikdy jsem nic takovyho nedelal," ohledl se na oba dva vlky, zatimco sel ke stromum. Nasel tam nejakou spadlou tlustou vetev na zemi, zakousl se do ni a zacal ji tahat k hromadce, kterou zatim stihl akcni Awarak nasbirat. Vetev mu sla odtahnout lehce, mel silu.

// mobil post z koupaliste :D pardon za chybejici hacky :)

// skupina Awarak, Nori, Etney

<< V.G.

Už z dálky slyšel příjemné, jemu až moc dobře známé šumění řeky. Mahtae měl rád. Připadala mu taková sympatická. Hned, jak se k řece přiblížil, napojil se na její tok a mířil směr jih. Musel však obejít několik velkých valounů, potůčků a jiných překážek. Až už jedné pěkné části se zastavil, aby se mohl napít a odpočinout si. Přece jen od Narvinije až sem to nebyl úplný kousek.
Zvedl hlavu a zavětřil. Kapičky vody mu odpadávaly od mokrého čenichu zpět do řeky a její tok mu omýval přední tlapičky, kterými stál přímo ve vodě. Těmi zadními byl na břehu. Zastříhal oušky a porozhlédl se, připadalo mu, že je tu kolem nějak podezřele moc různých pachů. Většinu z nich neznal, ale jeden mu něco lehce připomněl. Znovu se nadechl a krátce zapřemýšlel, o koho by tak mohlo jít? Vycouval ven z vody, oklepal se a olízl si mokrou tlamu. Začal se nenápadně rozhlížet kolem sebe, ten jeden pach opravdu znal! Jen si nemohl vzpomenout, komu patřil.
Pomalu se začal courat kolem řeky. A opravdu tu bylo hned několik různých vlků. Byla tu ta nepříjemná bloncka s fialovýma očima, s tou nechtěl byť jen slůvko prohodit! Proto se radši držel dál od všech přítomných. Jen tu tak nenápadně ťapal a potuloval se. Všiml si i Gee, pak jakési vlčice a polodospělého vlčete. A pak… Pak toho vlka, kterému patřil onen pach, který cítil. Zastříhal ušisky a chvíli ho a jeho společníka pozoroval. Vzpomněl si na Sigyho slova a rozhodl se, že to pro tentokrát zkusí jinak. Vydal se k nim a… “Nazdár!!!“ zahulákal na ně už z dálky. Nejspíš na sebe dost upozornil. To asi nebyl ten nejkulantnější pozdrav. Uvědomil si to hned vzápětí, a proto se hloupě pousmál. Kašlu na to, žádná přetvářka! Dorazil k nim a zahleděl se na vlka, kterého už jednou viděl. “My už jsme se jednou viděli, že?“ přivřel oči. Nemohl si ani za mák vzpomenout, kde a kdy. A ani co se tam dělo. Pak koukl na druhého. “Ale tebe jsem ještě neviděl,“ podotkl. Pak se na oba dva zazubil. Běžně tolik vlků kolem sebe nemusel, ale dnes mu to kdo ví proč bylo docela příjemné. Asi nechtěl být sám.

<< Narvinij - přes řeku Kierb

Sigyho slova Etneyovi zůstala v hlavě. Říkal si, jestli to je pravda, a nebo to bylo řečeno jen z jeho subjektivního pohledu? Bude se na to muset někoho zeptat. Nelíbilo se mu, když mu někdo takhle „nadával“ či ho kritizoval, jemu nepřipadalo, že by něco dělal špatně. Jasně, možná se mohl chovat trošku něžněji a slušněji, to věděl. Občas byl moc hrr, ale že by byl přímo nevychovaný a drzý? A že by se k vlkům choval panovačně? Tomu nevěřil. Když si přehrál v hlavě například situace se Shireen nebo Lucy, nesouhlasil s tím, že by byl panovačný. Jistě, například k Sionnovi se nechoval nejlépe, ale on si to zasloužil! Přebíral veškerou pozornost na sebe a dělal ze sebe malé roztomilé vlčátko, přitom jím nebyl. Říkal si o to. Někdo mu to prostě musel ukázat. Každej na něj byl jen ťuťu ňuňu, tak on ho musel postavit zpět na nohy a ukázat mu, že svět není jen růžový. Takže Sionna do toho nepočítal. No a dál si tak nějak nevybavoval, s kým se kdy bavil a nebavil. Pár vlků už potkal, ale to byla taková „jednorázovka“. Možná, že by se na to mohl zeptat Laury, až ji uvidí? Ta ho znala od malého vlčátka, tak třeba by mu mohla říct? Ano, dobrý nápad, Laura to bude vědět ze všech nejlépe.
Překročil řeku a vydal se od řeky někam na západ. Tento les se mu nějak přestal líbit, asi to bylo Sigym. Stejně je to protivný páprda, ani mi nechtěl říct, odkud má ten řetízek. Jakobych mu ho měl snad ukrást nebo co. Budu se na něj muset zeptat Lucy, jestli byl vždycky takovej náfuka nebo co. To muselo být dost těžký, mít takovýho na nic bratra. Já bych byl daleko lepší bratr! procházel rozlehlou loukou. Ani se nezastavil. Mířil zpět k řece Mahtae, aby byl blíže svému domovu. Už ho nebavilo potulovat se věčně tak daleko na severu či na jihu.

>> řeka Mahtae (sever)

Z ničeho nic se nad Etneyem objevil velký mrak, ze kterého začalo pršet. Hodně pršet. Polekaně uskočil vzad, stáhl uši k hlavě a přikrčil se. Nečekal to. “Co to…“ ještě dřív, než se zeptal, co se to děje, mu Sigy tak nějak odpověděl. “Co, čistý?“ zopakoval tiše, chvíli mu to nedocházelo. Pak na to ale konečně přišel, ušklíbl se a celý se oklepal. “Bezva,“ zabručel. Takže i taková magie existuje? A funguje? Vytvořit černej mrak, ze kterýho začne pršet? Jak se to jmenuje jako? Mračnová magie? Zeptal by se, ale Sigy ho začal pražit dalšími nepříjemnými slovy. Etney zastříhal oušky, přičemž ho němě poslouchal. Šokoval ho. “Panovačně?“ podivil se. On se přece nechová panovačně…nebo jo? Že by mu už někdo někdy něco takového říkal? Máma třeba? Nebo někdo jiný z rodiny? Naštvaně se zamračil, to byl přece nesmysl! Navíc když jednou bude Alfa, nesmí se ke všem chovat jen kamarádský, musí pouštět i respekt ne?
Zůstal hledět na Sigyho mizející postavu, přičemž tiše povzdechl. A tak to pěkně začínalo. Jeden by si myslel, že Sigy bude jeho kamarád, ale ono ne. Co udělal špatně? Nerozuměl tomu. Měl dojem, že s ním jednal v pohodě, ještě mu řekl i děkuju. “Co by na mě měla Lucy asi tak napravovat. Se jí budu muset zeptat teda,“ zamumlal naštvaně, přičemž vyrazil pomalým krokem pryč z lesa. Byl podrážděný.

>> Východní Galtavar (přes řeku Kierb)

Vypadalo to, že Etney řekl něco, co vlka rozčílilo. Začal se tvářit jinak a působit jinak. Etney zmlkl, zastříhal ušima a ustoupil od něj o krok vzad. “Uhm,“ zamumlal. Nadechl se, že mu něco odpoví, ale Sigy byl asi fakt rozladěný. Prohlédl si ho, přičemž očima spočinul v těch jeho. Co by měl teď říct? Úplně mu vzal možnost nějak rozvinout konverzaci. Vždyť on si jen chtěl povídat. Sklopil pohled k zemi a zašmrdlal pacičkou o zem. “Já jsem... chtěl počkat, ale myslel jsem že... že zapomenu, co chci říct, když počkám.“ Snažil se mu vysvětlit, proč měl tu potřebu vychrlit vše naráz. Vzhlédl zase zpět na něj a tiše si povzdechl. Vlk ho pěkně setřel. Urazil jeho srst, to se Etneye docela dotklo. Rozesmutnilo ho to. “Nemám neupravenou srst,“ namítl tiše. “Starám se o sebe, jak to jen jde,“ pípl a našpulil tvářičky jako malé umíněné vlče.
Mrzelo ho, že mu Sigy neukázal, jak svoji magii zvládne ovládat. Byl zvědavý, magie myšlenek ho hodně fascinovala. Připadalo mu, že kdyby ji dokázal ovládnout, krásně by se doplňovala s tím jeho příkazem. “Ale je super, že máš takovou magii. Myšlenky jsou hodně cool. Už jsem viděl tátu, jak s nimi dělá a prostě... jednou bych to taky takhle chtěl umět. Je to úžo,“ rozpovídal se. Zakončil to šťastným úsměvem a zavrtěním ocasu. Ocas ale zpomaloval a zpomaloval, až úplně zastavil. Výraz v jeho tváři ztuhnul. On se totiž rozpovídal, energicky a hlasitě. Úplně totiž zapomněl u toho, jak se tak nadchnul na situaci, která se stala před chvilinkou. Až teď si to zase uvědomil. “Já jen...tak děkuji. Asi bych měl jít. Ale přece jen kdybys mi ji ukázal, měl bych...víš jak...“ nevinně se usmál, sklopil hlavu a přitiskl uši k hlavě. “Klidnější spaní,“ dodal. Tvářil se jako blbeček. Ťulín. Začal se chovat trošku jinak, bylo to určitě tím, jak ho Sigy zpražil. Nebyl na to zvyklý, aby na něj někdo takhle rázně nastupoval. Dělala to...snad jen jeho máma. Nikoho dalšího neznal, který by s ním jednal takhle rázně.

“Ty ses nezeptal, proč nemůže mluvit?“ podivil se. Rozhodně by to bylo to první, na co by se Etney zeptal, kdyby byl u toho. “Takže magie myšlenek, jo? Myšlenky má aji můj táta, to on tě to naučil? Když se o tebe staral? Nebo…ses to naučil sám?“ myšlenky ho fascinovaly. Přál si, aby i on tohle ovládal. To by se k jeho vrozené magii skvěle hodilo. “Já ovládám příkaz. Ale jen trošku, ještě jsem to moc nestihl trénovat,“ zamumlal. Jakoby se ho na to snad vlk ptal. Vždy každému vše sdělil a nedělal si vůbec starosti s tím, že všichni cizí vlci nemusí nutně vědět, odkud pochází, jeho magii a jména rodičů. “Mohl bys...“ vyhrkl. Zbytek věty dodal ale o poznání klidněji: “Mohl bys mi to třeba ukázat? Mockrát jsem na tátovi neviděl, jak s někým mluví mlčky přes mysl. Je to hustý. Zvládneš i mluvit přes mysl?“ zašvihal ocáskem a mile se usmál. Když něco chtěl, uměl být i příjemný. “Teda prosím,“ dodal. Ale prosit o něco, to mu moc příjemné nebylo. Ale hrozně tu magii chtěl vidět, tak radši poprosil už předem a sám od sebe.
Na jeho krásnou srst a bombové geny už nic víc neřekl, což Etneye trochu urazilo. Zamračil se a našpulil rty. “No, to teda říkám,“ odvětil bručivě. “Ty si to snad nemyslíš? Mám v sobě i kus šedé! Po mámě! Máma je mistr v ovládání ohně, úplnej profík! Viděl jsi ji někdy? Jmenuje se Elisa,“ chlubil se dál a dál, přičemž o sobě prozrazoval čím dál tím víc citlivých informací. O sobě a své rodině. “A Lucy je někde u tebe? Doma totiž není, už dlouho jsem ji neviděl.“ Kde se asi toulala? Tolik si přál, aby se mu vrátila zpět. Aby ji mohl zase obejmout a přičichnout si k její voňavé srsti. Chyběla mu. Moc. Nasál Sigyho vůni a na moment zavřel oči. Pak je otevřel a sjel pohledem na jeho krk. “Máš hezký cingrlátko,“ ukázal tlapkou na přívěšek, který se mu houpal na krku. “Odkud je?“ zeptal se.

Ačkoliv Etney šedivého mlčocha nepřivítal zrovna přátelsky, mlčoch Etneye vcelku ano. Král Asgaaru na něj koukal, prohlížel si ho a jen netrpělivě čekal, až odprejskne. A zatímco poslouchal Sigyho, šedý se opravdu jal odchodu. Jakmile si Etney všiml pohybu jeho tlapek, úlevně vydechl a podrazácky se pousmál koutky tlamy. “Měj se,“ zamumlal tiše, když mu vlk kývl na pozdrav, a pak se věnoval pouze a jen Sigymu. “A proč nemůže mluvit? Jak mu jako pomáháš? To moc nechápu. Jakou magií?“ zeptal se nahlouple. Měl u toho trošku nezúčastněný tón hlasu. Jakoby snad byl nějak bez nálady nebo co. To ale nebyla pravda, jen to hrál, aby to nevypadalo, že ho ten cizák nějak moc zajímá. Ale to s tou magií, o čem mluvil Sigy, ho upřímně zajímalo.
Sigy byl očividně vnímavý, neboť hned poznal, jak významný a důležitý Etney je. Věděl fakt, že je synem velectěného Arcanuse, což mu lichotilo. Cítil se úžasně, byl pyšný sám na sebe a svůj rodokmen. Hrdě pozvedl bradu k obloze a udělal krátké “tse!“. V očích mu jiskřilo. “Přesně tak!“ pronesl souhlasně a už mu vyjížděly radostně koutky vzhůru. Nedokázal udržet klidnou a vyrovnanou tvář. Měl hroznou radost, že ho někdo znal. Cítil se jako celebrita. “Můj otec je jednoduše úžasný a já jsem, logicky, stejně úžasný po něm. Co myslíš? Mám stejně kvalitní srst, jako má on,“ zvedl jednu přední tlapku kousek nad zem, aby mu ji mohl detailně ukázat. “Vidíš? Naprosto identická,“ zapředl spokojeně, tlapu položil zpět a poťouchle se i nadále usmíval. “A kdo je tvůj otec?“ zeptal se, i když u toho pomyslel na to, že ať je to kdokoliv, určitě nebude tak slavný, jako je ten jeho. Když se ale nadechl a ucítil jeho pach z takové blízky, uvědomil si, že se vlastně chtěl na něco zeptat. “Ty hele, tvůj pach…voníš jako jedna má…Uhm…kama…partnerka! Jo! Partnerka. Jmenuje se Lucy. Znáš ji, nebo… proč voníš stejně?“ naklonil zlehka hlavu do strany. Podvádí mě snad?! vykulil oči a čekal, co z vlka vypadne.

<< Východní hvozd (přes Kierb)

Projít tím rozlehlým hvozdem nebyla žádná sranda. Spousta stromů bylo poničených, takže to docela dost ztěžovalo postup vpřed. Etney navíc nebyl zrovna nejobratnější vlk ever, měl problémy s překonáváním různých větších překážek. Vždy to sice nějak vymyslel a udělal, ale když byly proti sobě spadlé dva stromy a průchod tvořila jen menší díra tak na lišku…musel to prostě nějak přelézt. Obcházet se mu to nechtělo, bylo to daleko a on byl líný. Nicméně nějak se přes ten les prostě dostal. Nevěděl sice, jak to zvládl, ale zvládl to, a to bylo to hlavní.
Zastavil se u řeky a zůstal na ni hledět. Přesněji řečeno na svůj odraz. Řeka sice nebyla nejčistší, ale sám sebe viděl až moc dobře. Pořád se mu vracely do hlavy vzpomínky o tom, jaký byl dřív, jak se choval, co dělal a srovnával to s tím, jak se chová teď. Říkal si, není lepším vlkem, než býval? S tichým povzdechem plácnul tlapkou na hladinu řeky, aby svůj odraz rozehnal, a medvědovitým přeskočením toku šel někam dál hlouběji do lesa, který řeka obtékala. Nevěděl, jestli je naštvaný nebo jen smutný. Poslední dobou se mu nálady střídaly jako jarní počasí. Byl nespokojený. Sám sebe měl ale rád, tak proč se takto cítil?

Pomalu ťapal a ani si neuvědomil, že už je kdesi uprostřed lesa. Zastavil se až tehdy, co ucítil pach hned několika cizích vlků. Zamrkal a se zastříháním ušisek se rozhlédl okolo. A pak je tam v dálce zahlédl. Zrzka, blonďáka a šedáka. Prohlížel si je a zůstával i nadále stát opodál. Proč mám pocit, že má podobný pach, jako má i Lucy? trošku nevěřícně si zrzka z dálky prohlédl. Když se chtěl vydat k nim, tak se ti dva zrovna jali odchodu. Nebo jen jeden? Zalezl si za strom a zíral na blondýna, který mířil pryč. Netušil, jestli se přidá i šedý, ale pak to vypadalo že...nepřidá.
Počkal si samozřejmě, až odejde alespoň ten jeden, aby na něj nebyla přesila. Potom se teprve uráčil odkrýt. Lišácky se pousmál, nakrčil horní rtík a zamířil přímo za zrzkem. Kdyby to šlo, promnul by si tlapky..."Hola hej! Ty ryšavej!" zavolal hlasitě. Pak mu ale došlo, že by vlka mohl urazit tím, že mu řekl ryšavej. Co když není ryšák? Nerozeznal tu jeho barvu úplně tak na 100%, rozhodl se svoji řeč tedy nějak doplnit. Proto dodal: "Teda hnědej. Nebo...hnědo-tmavej? Nebo něco mezi tím?" nevinně se pousmál. "Jsem Etney I. Asgaarský! Ze smečky ve středu této krásné země. Znáš Asgaar?" okamžitě mu představil svoji maličkost. Byl pyšný na to, odkud pochází! Pak teprve koukl na šediváka. Překáží, pomyslel si. Radši by tu byl sám. Copak se mám ptát na Lucy před ním? zahleděl se na šediváka a nervózně se ošil.