Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Rozhlížel se po vejrech a myšlenkami byl jinde, takže kdyby Alfa Sarumenu nepromluvila už z dálky, ani by si jejího příchodu nevšiml. Zastříhal oušky a zaostřil stále trochu rozmazaný zrak do dálky. Přicházela obyčejná, ne ničím zajímavá vlčice. Etney se zvedl ze sedu a oblízl si čenich. “Ahoj,“ pozdravil s táhlým zazubením se. Začenichal, tahle samice mu sakra voněla. I Když už viděl vzhledově zajímavější kusy, tahle prostě voněla. Zamručel a přišel k ní o kousek blíž, líbilo se mu, jak se na něj tak krásně usmívala. “Jsem Etney I. Asgaarský, prvorozený syn alf z Asgaaru, znáš Asgaar?“ laškovně se koutkem tlamy pousmál. Zbytky nejistoty a divných bludů z Elysejských polí byly ty tam. “O Sarumenu jsem ještě neslyšel, ale hledám svého přítele, ztratil se mi nedaleko, ale všiml jsem si toho, až když jsem byl sám. No a vy jste tu nejblíž, tak... jestli se tu neotočil? Jmenuje se Awarak, má černobílý kožich. Neznáš ho?“ hned zabrousil na téma „kámoš Awča“. Koukal vlčici přímo do očí, měla příjemný pohled. “Jsi pěkná, máš nějakého alfáka do páru?“ spustil na ni s lišáckým výrazem ve tváři, přičemž zlehka zavrtěl ocasem. Samozřejmě, že si vzpomněl na Lucy, která jistojistě byla někde u nich v lese, ale… přece laškovat s vlčicí, se kterou stejně nikdy nic mít nebude, to by vadit nemělo, ne?
Lehký letní větřík pročísl jeho srst. Na moment zavřel oči a znovu zavnímal přitažlivou vůni vlčice stojící před ním. Jakto, že ho ta její vůně tak brala?

<< Tenebrae

Jeho pohyby byly místy stále jaksi nejisté, co se rychlého běhu týkalo. Od přírody byl Etney méně obratný oproti ostatním, takže když se dal dohromady jeho podivný stav z květinkové louky a jeho vrozená obratnost, dohromady to dávalo nejistý medvědí běh.
Přebrodil tmavou škaredou řeku, kolem které procházeli celkem nedávno s Awarakem. Samozřejmě se tu porozhlédl, několikrát zavolal jeho jméno a snažil se ho vyčmuchat. Marně. Pokračoval tedy dál, až vběhl od řeky do jakéhosi rozlehlého lesa. Nikdy tu nebyl. Jih země obecně moc prozkoumaný neměl.
Do čenichu ho uhodilo hned několik výrazných pachů. Nějak se mu to nezdálo. Zamračil se a zastříhal oušky, přičemž začenichal do vzduchu, stále však pokračoval vpřed. Ty pachy mu něco připomínalo, šlo to tady cítit…smečkou. Tak jako u nich v Asgaaru. S táhlým zavytím zastavil své kroky a vyčkal, zdalipak někdo přijde. Nikdy sice neřešil nějaká postavení, nicméně byl to syn Alf, odjakživa žil ve smečce, proto věděl, že je slušnost se zastavit a vyčkat, až někdo ze smečky dorazí. Sedl si na zadek a čekal. Mezitím přemýšlel nad Awarakem a plánoval, že se místních zeptá, jestli ho náhodou někde nezahlédli. Přece svého přítele, který se o něj tak moc staral během plavby na voru i během fetování na louce, nenechá napospas osudu!

<< Říční eso (přes Ježčí mýtinu)

Etney pomalu, ale jistě nabíral síly. Čím dál byl od té podivné květinkové louky, tím lépe se mu dýchalo, pohybovalo a mluvilo. Konečně mohl dýchat a hýbat končetinami. Už to nebyly takové vrávoravé a zatuhlé pohyby, jaké měl předtím. Nyní už se pohyboval opět sebejistě, a až na nějaké menší „přešlapy“, ani nebylo poznat, že ještě před chvílí byl zfetovaný květinkami.
Hlad měl ale ukrutný. Napadlo ho, že si bude muset něco ulovit, ale říkal si, jestli na to je ještě dost silný? Myslel tím samozřejmě jeho chvilkový stav, který měli spolu s Awarakem…“Huh?“ zastavil se a rozhlédl kolem sebe. “Awa…Awaraku?“ konečně mohl vyslovit jeho jméno hlasitě a bez žvatlání. Byl to dobrý pocit. “Awaraku!“ štěkl znovu a opětovně se rozhlédl po okolí. Černobílého kamaráda nebyla ani vidu a ani slechu. Etney dostal strach, co když Awaraka nechal někde za sebou? Nebo Awarak naopak šel jiným směrem?! Co když je stále mimo, a nějakým nedopatřením si ublíží?! S vykulenýma očima a obavami, co vše by se mohlo Awarakovi stát, se rozběhl vpřed.

>> Sarumen

<< Elysejská pole (přes Jezevčí les)

“Eeeeeeh….eeeh,“ žblekotal nešťastně Etney. Nešlo mu mluvit, měl pocit, že z těch květin má jakýsi oteklý nehybný jazyk. Byl tak těžký, že s ním nešlo nic dělat. “Eeeeh…Awa…Awalaku!“ zasténal a kus před řekou (obdiv, že doťapali tak daleko) se svalil s hlasitou ranou na zem. Dýchal hluboce a rychle tak, jakoby snad uběhl maraton. Bylo mu zle. “Mam zíííííí-zeň. Zízeň Awalaku!“ zbědovanýma očima se mu podíval do těch jeho. Měl však pocit, jakoby cosi slyšel. Nějaké hučení, šumění. Bylo to zvláštní. Připadalo mu, jakoby to bylo slyšet ze strašné dálky. Zastříhal oušky a s velkou námahou zvedl hlavu, aby se mohl rozhlédnout kolem sebe. Neudržel ji nad zemí sice dlouho, ale stačilo chvilku, aby si uvědomil, že před ním se rozprostírá řeka. “Ehe, voda…voda Awalaku!! Voodaaaa!“ naléhavě vykřikoval a máchal tlapou zmateně ve vzduchu. Elysejská pole ho dost poznamenala…
Trvalo dlouho, než se zvedl na nohy. Taky mu černobílý kamarád musel pomoci. Jak byl na tlapkách, začal se plahočit k řece, aby se mohl napít. Měli štěstí, protože dorazili k místu, kde voda jednak nebyla tak divoká a druhak tak špinavá. Celkem to ušlo. Etney se tedy sklonil a začal pít. Tlapky se mu třásly, neměl sílu.
Po občerstvení se jali k odchodu.

>> Tenebrae (přes Ježčáka)

Ucítil doteky. Chvíli se mu zdálo, že se ho dotýká nějaká pěkná samice, proto se potutelně usmíval a nic nedělal. Pak až mu po úporném Awarakově snažení došlo, že vlastně doteky nejsou od samice, nýbrž od Awaraka. Otevřel oči, zastříhal ušisky a koutkem oka koukl na Awaraka, který nadzvedával jeho zpomalené otupělé tělo nad zem. Byl silný…
Tak nějak společně docílili toho, že Etney stál na nohou. Byl krotký, úplně opitý vůní květin na této louce. Jeho výraz byl omámený, bylo vidět, že o sobě vůbec neví. Něco si žvatlal, nicméně poslušně následoval Awaraka a stále se o něj opíral. Bylo mu zle, jeho mozek vůbec nedokázal správně fungovat a vysílat signály do jeho těla. Proto často klopýtl, div si nenarazil čenich. Kdyby tu nebyl Awarak, jistojistě by tu Etney zůstal na věky věků. Sám, pouze se svými ujetými myšlenkami. Naštěstí tu ale Awarak byl, takže žádná osamocená chvilka se konat nebude. Díky bohu…
Trvalo opravdu dlouho, než společně proťapali fialkově zabarvené květinky. Chvíli se určitě motali dokola, ale nakonec našli cestu ven. Pak se začali od louky vzdalovat.

>> Říční eso (přes Jezevčí les)

Zadunělo mu v hlavě. Přivřel bolestně oči, co se to s ním sakra dělo? Bylo mu fakt zle. Snažil se zaostřit zrak, ale bylo to čím dál tím horší. Už Awaraka viděl jen jako nějaký mastný rozpliznutý flek na zemi. Zavřel oči, pak je zase otevřel, pokoušel se to rozmrkat. Marně. “Já te nevfvfidím!“ Kte sii, Awalaku!“ zasténal sotva srozumitelně. Opravdu jako, poznat co říká, bylo obtížné. Mumlal šíleným způsobem, nevyslovoval. Pletl se mu jazyk a jeho hlas zněl jako hlas nějakého starého ožralce. Jenže svého kamaráda opravdu neviděl, najednou se tu totiž ocitl sám. Zmateně hleděl ze strany na stranu a začal máchat tlapou ve vzduchu v domnění, že svého kamaráda hledá. “Awalaku! Kde jsi klucinál fagot! Nefidým tě!“ zažblekotal o něco hlasitěji, ale stále prd srozumitelně.
Nojo, jeho stav nebyl nic moc, ale zase se to všechno střídalo jako jarní počasí. Když na něj Awarak promluvil a zmínil vlčice, jakoby se mozkem vrátil zase zpět „na zem“. Zrak se mu mírně zlepšil, i když se mu svět pořád hodně točil. Awarak vypadal jako vytáhlá špagetka a čmeláci, kteří tu lítali, vypadali jako obrovští obři, kteří šíleně nahlas bzučí. Povytáhl obočí a hleděl zmateně na čmeláka, přičemž zamumlal: “vlčice jsou sexy. Moc sexy. Chci vlčice. Mám rád vlčice, mají hezký zadky. A ocasy. A to, co je pod ocasama. Vlčice jsou úžasně úžasný, potřebuju vlčice,“ vytrysklo to z něj zrychleně upištěným hláskem jako od chipmunků. Až se sám polekal. Vykulil oči a trhl s sebou. “Cože?!“ zase zapištěl. “Proč mluvím jak měchuřina?! Chci mluvit drsně!“ zamračil se, ale spolu s tím tónem hlasu to bylo opravdu vtipné. “Tohle se mi nelíbí!!“ byl naštvaný. Nechtěl vypadat před Awarakem i vlčicemi jako měchuřina. Počkat, kde vůbec byly ty vlčice? Porozhlédl se, ale nikoho tu neviděl. No, neřešit... “Awalaku! Je tu divně! Ploč mluvím jak debilko?!“ zakroutil hlavou. “Mušímě plyč!!“ Zvedl ztěžklý zadek a zmateně ťapal tlapkami tam a zpět, přičemž se začal točit dokolečka jako mamlas. "Musíme plyč, musíme plyč!" opakoval pořád dokola. Točil se tak dlouho, až se mu úplně zamotala hlava, přičemž zase spadl do trávy. Zadunělo to.

Naklonil hlavu zlehka do strany a snažil se zaostřit absolutně rozostřený zamlžený zrak. Tohle že je jeho kámoš Awarak? Jako faktys? “Jednou---kdyš js-jšem byl dýtě. Jako maléé vlček jo, rozumíš, ne?“ zvedl se s velkými obtížemi z pololehu do sedu. Zavrávoral, musel držet rovnováhu. Jeho svaly byly ale rozbředlé, takže to šlo dost těžko. Chtěl mu ale ukázat, jak byl malinký! Proto zvedl tlapku kousek nad zem, aby ukázal, jak teda byl jako maličký. Jemu připadalo, že tu tlapku nemůže pořádně zvednout. Třásla se mu a měl dojem, že ji drží hroznej kousilínek nad zemí, ale ve skutečnosti ji měl zvedlou nejvýš, kam až tlapkou dosáhl. “Takže!“ vykřikl opileckým hlasem. “Ktyž jsem byl malééé vlček, byl jsem snad takhle velkéé, no a popíchalo mě…jedna! Popíchla mě jedna vosa! A ty, kamaráde Awalaku! Ty tady jsou taky! Vosy jako plaseeee!!“ Během povídání tlapu zase vrátil. No a povídal, povídal a u „plaseee“ vytřeštil na Awaraka oči a vyprskl to nejvíc hlasitě, jak jen uměl. Vypadal jako psychouš. Pak se začal zpomaleně hluboce smát, podobně jako Awarak před chvílí.
“Hej!“ vykřikl z ničeho nic a prudce otočil hlavu vpravo. “Tycho tam! Nebo vám dám, že jsem jako velikánskej užashnej vlk! A klásnej! A boší a nevím co ještě…ale…erle…erle. Škonšil jsem…kde?“ zmateně koukl na Awaraka a nahodil pohled jakože „omg, já nevím, kde jsem to přestal“. Pak si najednou vzpomněl, udělal táhlé “ahááá!“ přikývl hlavou a mrkl na Awču, jakože ať se nebojí, že on sám tento problém rychle vyřeší. “Takže jšem úžasnéé no a dám vám do dlžky! Maníci! Jednu vám vlepííím! Necháte nás béééét?!“ výhružně přivřel oči. A pak si uvědomil, že už tam nikdo nestojí… (celou dobu tam nikdo nebyl) zatěkal očima tam a zpět a pak hrdě koukl na Awaraka. “Takhle se to delá! Delám to dobze, ze?“ mlaskl si. Pořád jen seděl jako lazar, nedokázal se pohnout.

Zpomalil až tehdy, co se přiblížili na dosah barevnému kvítí. Příjemně to tu vonělo. Zastavil se, až tlapkami vlezl přímo do kvítek, přičemž se spokojeně nadechl. Usmíval se. “To je paráda, že? A dívej na ty včely, všude tady lítajou. Jednou, když jsem byl-a-ata-ta…teda jsem říct…chtěl jsem říct že…píchla včela. Ted-daaa teda vosa. Mě pích-chla vosa! Vosaa! Kdyš jšem byl mal-maléééé,“ rázně přikývl. Měl přivřené oči a pootevřenou tlamu, ze které mu kapaly sliny. Jeho přikývnutí však bylo tak prudké, že se svalil do boku s hlasitým žuchnutím a zůstal ležet. Celý svět se mu motal. Nechápal to. Teda, ne že by teď zrovna mohl nad něčím zvlášť přemýšlet, ale i tak to nechápal. Měl totálně zamotaný jazyk a zpomalený mozek. Když chtěl něco říct, ve své mysli to vyhrkl naspeedovaně jako nějaký chipmunk, ale navenek se mu slovíčka i slabiky vzájemně pletly a nešly vyslovit srozumitelně a zaráz. Žvatlal. A to dost.
S hlasitým vzdechem se opřel o tlapu do pololehu. Dýchal jako nějaký upocený medvěd, z tlamy mu stále tekly sliny. Nešla mu ta držka zavřít. Očima zapátral po okolí, až spočinul pohledem na Awarakovi. “Heeej!“ zařval hrubiánským tónem hlasu. “Jak se jmenuješ, tyyy….chuligáne?! Pš-pšišel jši šem….klást kytky?! Cooo?!“ agresivně vycenil zuby. “Nebudeš tu klást nič! Nič lozumíš!“ Nezmohl se však absolutně na žádný pohyb navíc. Mohl jen ležet a křičet špatně srozumitelné výhružky. Byl totálně zmožený. Tohle bylo fakt zvláštní, během několika minut, co se tu objevili, se začal chovat mega divně. “Kde je můj kámoš! Et-Etňa pšišel š kááámošem! A teď…teď tu lež-lež-leším š teboou!“ poslední slovo vyprskl tak, že prskance dolétly až na Awaraka. Mluvilo se mu tak mega špatně, že mu zmateným vymytým mozkem proběhla myšlenka s chipmunčím hláskem jsi mimo! Mimo! Mimo! byla to dlouhá ozvěna chipmunk-hlasu. Bouchl se tlapou do hlavy a naštvaně se zamračil. “Tyy-tycho!“ vřískl. Jsi mimooo, zopakoval mozek, ale po další ťafce, kterou si sám sobě uštědřil, ztichnul. Takže si Etney spokojeně zamlaskal a čuměl přivřenýma očima s rozšířenýma zorničkama na černobílého kradače květin, který byl před ním.

<< Jezevčí les

“Hm, to asi jo,“ přitakal souhlasně. Je jasný, že ze zkaženýho masa by se asi neřehnili jako hyeny, ale bylo by jim prostě „jen“ zle. “Sopka tu je, ale ta je myslím někde na severu až, procházel jsem okolo párkrát, ale nikdy jsem nebyl až nahoře,“ ohlédl se za sebe, aby zkontroloval, že je nikdo nepronásleduje. V lesích mimo Asgaar měl vždy trošku divný pocit. “No, takže si nemyslím, že by se táhli až ze severu sem dolů,“ dokončil svoji myšlenku a spokojeně vykročil tlapkou ven z lesa. “Máš rád lesy? Já mám radši louky. Víš, ten otevřenej prostor mám radši, než abych byl obalenej lesem ze všech stran.“ To, co řekl Awarak o jeho bratrovi, bylo miloučké a úsměvné. Podíval se na něj a krátce se uchechtl. “To teda jo,“ hlesl, nicméně si nedokázal představit, že by se s Nemem bavil jen tehdy, co by ho oblbnul. To by ho musel totiž oblbovat respektive skoro pořád, když společně žili v jednom lese a s jednou rodinou.
Už z dálky byla vidět rozlehlá louka posetá fialkovým kvítím. Etney zvedl pazouru, ukázal tím směrem a neurvale zařval: “Tam je louka, tam jdem!!“ byl hlasitý. Dokonce svým křikem vyrušil dva ptáky na stromě, kteří se s hlasitým pleskotem křídlem vznesli z koruny stromu, a za doprovodu naléhavého pípání odlétli pryč. Etney se na ptáčky ohlédl a pozoroval je tak dlouho, dokud na ně viděl. “Ta louka bude top,“ zkonstatoval, přičemž přidal na kroku, aby na louce byli co nejdříve.

<< Ježčí mýtina (přes Říční eso)

“Myslíš, že něco sežrali? Jako co by to mělo bejt? Nějaký maso? Nebo po čem jako bude vlk takhle vyřechtanej?“ pozvedl tázavě obočí. On neměl zdání, co by mohli sežrat proto, aby se chovali takhle podivně. Vážně mu připadalo, že jsou jako plácnutí po hlavě nějakou větví od rozlámaného stromu. “Víš, tu vlčici neznám, ale Nemo, můj brácha, se takhle přátelsky ke mně běžně nechová. Bylo to zvláštní, ani mi nevadilo si s ním povídat, když se choval takhle. Normálně má miliardu keců, ale dnes ne…“ zkonstatoval krátce vztah mezi Nemem a jeho maličkostí. “Neboj, já bych jí tlapkou nepleskl. Možná jen trošku ocasem, hihi,“ zazubil se. Samozřejmě reagoval na to, jak říkal, že by se neuchyloval k násilí. “To se jen tak říká. Jako když tě někdo vytáčí nebo je ti nesympatický, tak řekneš, že bys mu jednu pleskl. Chňápeš, ne?“
Mířili k řece. Byla prudká a divoká, raději tedy Etney zavedl Awaraka nahoru k močálům, kde to bylo smradlavější, nicméně bezpečnější. Tok řeky nebyl tak divoký, takže ho mohli přejít a nic se nestalo. Dál mířili směr Jezevčí les, který už Asgaarský skoro-král za svůj život navštívil několikrát.
Les byl převážně listnatý, což Etňovi vyhovovalo. Listnaté lesy mu přišly obecně méně tmavší, jak ty jehličnaté. Těšně před vstupem do lesa vzhlédl k zatažené obloze. “Byl jsi už někdy tady na té straně země? Já sem moc nechodím. Ale tento les už jsem párkrát prošel,“ hlesl a vstoupil do lesa, přičemž mířil skrz něj někam za nosem. “Plány nemám. Možná bych se tady za lesem vyvalil někde na louce, jsem unavenej. A taky mám hlad, nic jsme neulovili. Pamatuješ? A žízeň, je dusno…“ vlastně byl docela nespokojený. Jeho základní potřeby nebyly naplněny, takže nebyl uspokojen a tím pádem byl nespokojen.

>> Elysejská pole

Očima těkl na vlčici, která se začala jeho pozdravu tlemit jako pitomá. Nechápavě povytáhl obočí a koutkem oka koukl na Awaraka, jestli ji jako chápe, čemu se tak trapně a kvílivě směje. “Jo tak, to je… kradete kytky na… louce?“ pobaveně se pousmál, přišlo mu to takové podivné, celé tohle setkání. Ta vlčice se furt smála a Nemo vypadal jako praštěný po hlavě. Pozoroval Awaraka, jak mu předává věnec, přičemž koukal na Nema a jeho reakci. Celkem se mu líbilo, že jeho bratr byl tentokrát poměrně milý a neměl blbé hemzy. V tom se ale zase ta vlčice začala řehnit, toho už měl Etney plné zuby. Mrskl ocasem a stiskl zuby naštvaně k sobě, ta vlčice mu byla ale set sakra nesympatická! Vzhled pěkný, oči pěkné, chování šílené...
Naštěstí však Nemo rychle utekl a ta užvaněná podivínka ho následovala. Etney ještě chvíli koukal na jejich mizející záda a poté udiveně koukl na Awaraka. “Chápeš to?“ zakroutil zlehka hlavou a pak se rozešel někam pryč. “Ta vlčice byla fakt divná. Totálně nesympatická. Jednu bych jí asi vrazil. Že?“ pověděl a přidal na tempu.

>> Jezevčí les (přes Říční eso)

Přenesl pohled na Awaraka, když začal povídat o jeho životě, přičemž ho mlčky poslouchal. Jen během jeho povídání sklopil pohled k zemi. “Aha, to zní docela smutně,“ hlesl. Pak na něj koukl. “A jsi z toho zklamaný? Smutný? Že se ti to děje? Víš, je to docela nepříjemný,“ zeptal se. Neuměl si představit, že by zapomněl na svoji rodinu, na Lucy… “A rozvzpomeneš si? Nebo prostě zapomeneš a nic nevíš?“
Větřík roznesl pachy a slova jiných dvou vlků, kteří tudy procházeli. Ten pach mu byl moc dobře známý. Rozhlédl se po okolí, zastříhal oušky a sykl na Awaraka: “Myslím, že je tady můj bratr!“ Tohle setkání zrovna 2x nepotřeboval. “Dáme mu ten věnec a zdrhneme,“ zamumlal a očima upřeně hleděl na místo, kde z trávy koukal vlčí kožich. “Uhm,“ naprázdno polkl. Co by asi tak měl říct? Měl by za ním přijít a oslovit ho? To je divné setkání. Pohledem vybídl Awaraka, aby ho následoval. Kdyby tu byl sám, jistojistě by zdrhl. “Nemesisi?“ oslovil ho celým jménem a šel pomalým krokem k němu. Snažil se mít vyrovnaný výraz, jakože ho to setkání vůbec nerozhodilo. Ale opravdu, jeho potkat nemusel. Od toho setkání tehdá v lese na něj měl vztek. “Proč se schováváš?“ povytáhl zlehka obočí, jakože „ty jsi divnej!“. "Ahoj vlčí slečno," pozdravil vlčici, která tu byla s ním. Pak se ale koukl zase zpět na Nema, svého bratra. Jednu přední tlapku položil na Awarakovy lopatky. “Tohle je můj kámoš Awarak. Máme věnec. Upletly jsme ho vlastníma packama!“ tlapku dal dolů a nahodil pyšný pohled. Přesně takový, jaký uměl jen on. “Je z vlčích máků a kopretinek, dáme ti ho, aby ses mohl pokochat a ověřit si, jak jsme my dva šikovní,“ koutkem tlamy se pousmál a poodstoupil o krok vzad, aby mu jej Awarak mohl předat. Respektive ho sesunout ze své hlavičky na tu Nemovu. Tentokrát se před bratrem ani nepotřeboval vytahovat, prostě mu chtěl dát věnec a mazat pryč.

<< Kopretinová louka (přes Tenebrae)

Řeka Tenebrae byla jedna z nejošklivějších a nejdivnějších řek tady na Gallirei. Alespoň podle Etneye. A že on už těch řek viděl! Například řeka Midiam nebo Mahtae, to byly panečku řeky. A co teprve, jak byl tehdy u vodopádů s Lucy, to byla nádhera. Ale tohle? Zastavil se přímo před tokem řeky a znechuceně nakrčil čenich. Řeka byla tak tmavá, působila dost špinavě. “Už jsi někdy viděl ošklivější řeku? Tady bychom se asi moc zdržovat neměli,“ zkonstatoval, přičemž se rozhlédl vpravo i vlevo, kde je tok nejméně široký a voda v něm nejméně divoká. Tam se pak vydal a řeku opatrně přehopkal. Tedy, v jeho podání to bylo spíš takové medvědí neobratné dunění, než hopkání, ale budiž. Prostě se dostal na druhou stranu a to bylo to hlavní. Na ničem jiném teď tak moc nezáleželo.
Ježčí mýtina byla už daleko lepší. “Tady jsem poprvé potkal svoji Lucy,“ zasněně se pousmál a zašoural tlapičkou rozpačitě o trávu. Sklopil pohled k zemi. Stýskalo se mu po ní. Už se těšil, až ji zase obejme, přičichne si k jejímu voňavému kožíšku a řekne jí, jak moc mu chyběla. “Ty máš nějakou vlčici, Awaraku? Máš nějaký domov? Odkud jsi?“ zeptal se. Došlo mu totiž, že o něm vlastně nic moc neví. A to byla škoda. Pohlédl očima na moment na věnec, aby ho zkontroloval. Naštěstí byl stále v pořádku na Awarakově hlavě. “Myslím, že je u tebe na hlavě ve větším bezpečí, než kdybych ho nesl já,“ uchechtl se. Neměl potřebu ten teploušský věnec strkat na hlavu. Ale jeho tvorba byla zábavná a bylo to něco nového, to uznával. Zastavil se v pohybu a s tichým povzdechem vzhlédl k obloze. Byla na ní velká černá mračna. Zřejmě je zanedlouho dožene déšť. Už ráno pršelo, proč by nemělo pršet i během dne?

Awarak byl fakt tak hodný. Úplně Etneye podporoval a přesvědčoval, že není nešikovný a že to společně zvládnou. Etney se jemně koutky tlamy pousmál a přikývl. Awarak mu trošku připomínal jeho tátu, ten se k němu taky vždycky choval hezky. Na rozdíl od mámy a ostatních členů rodiny. Díval se mu chvíli do očí a pak souhlasně přikývl. Jo, to bylo Ohnivé jezero, to není nic moc na plavání, to je fakt,“ zavzpomínal, jestli náhodou nebude vědět o něčem lepším. “Možná pak Vlčí jezero nahoře na severu, to je fajn, byl jsi tam někdy?“ zeptal se.
Awarak byl opravdu akční. Etney celý upocený a znavený seděl, mozek mu nezapaloval a nechtěl myslet, ale Awarak vše zachránil. Rozhrnul květinky ještě daleko pěkněji, než je rozhrnul Etney. Teď byly vedle sebe vlčí máky a vedle sebe i kopretinky. Natrhaly jich opravdu dost, ve dvou to šlo dobře. “Vypadá to hezky, že? Ani jsem nevěděl, že jich máme tolik,“ zazubil se. Měl celkem dobrý pocit, že odvedl tak dobrou práci a Awarakovi pomohl! I když to víceméně dělali oba dva pro Lucy. No, a co dál s rozhrnutými květinami? Etney zvědavě koukl na Awaraka, co asi tak vymyslí. Mlčel jako pěna. Jeho nic nenapadalo, pořádně z jeho vysvětlení ani nepochopil, jak se věnce pletou. Ale položit tlapku na stonky, to by snad dokázal. “No, dobře,“ souhlasil. Byl z toho trošku nervózní, co když něco pokazí a celé se to rozpadne?
Awarak začal plést. Kdykoliv mu naznačil, že má držet, tak Etney váhavě přiložil tlapičku na to místo, které Awarak potřeboval přidržet. Zpočátku vůbec nechápal ten systém a ani to, kam tu tlapku vlastně má položit. Vyptával se, jestli to dělá správně a ujišťoval se, ale nakonec to asi tak nějak pochopil. Nemluvil u toho, protože Awarak vypadal, že se děsně soustředí. Nechal ho proto být a jen s našpicovanýma ušima zkoumavě hleděl na to, jak věnec přibývá a jak ho Awarak šikovně zamotává a utahuje. A když bylo hotovo, Awarak věnec položil na zem a zůstal na něj hledět. “Hehe, je to zajímavé, nikdy předtím jsem věnec neviděl.“ Tlapičkou do hotové věci jemně šťouchl a následně si k ní čenichem přičichl. Vonělo to lučním kvítím. Pohlédl na něj. “Nooo,“ představil si po jeho otázce Lucy. Nosila by něco takového? Jistojistě by jí tím udělal radost, ale… on přece ani nevěděl, kde by ji našel, tak se přece nebudou tahat s věncem, kdo ví kam, aby pak stejně zjistili, že Lucy není k nalezení. “Dáme ho nějakému kolemjdoucímu, mám strach, že by se při tak dlouhé cestě rozpadl. Dívej, tady to tak divně trčí,“ zvedl tlapkou a ukázal na trčící stonek. Věneček byl trošku chatrný, ale vytvořili to společnými silami a bylo to prostě roztomilé. Podíval se na Awaraka a s táhlým zazubením zavrtěl ocasem. “Jsi fajn společnost, já…děkuju,“ nevěděl, za co děkuje, ale bylo mu prostě příjemné, že je na něj Awarak tak hodný. “Tak co kdybychom ho dali někomu, kdo bude vypadat, že má blbou náladu, abychom ho potěšili?“ navrhl pak a rozhlédl se po okolí. “Dám ti ho na hlavu, ať ho moc neoslintáš po cestě,“ sklonil se pro věnec, který velmi opatrně vzal do tlamy a přiblížil se k Awarakovi. Vyčkal, až se skloní, a poté mu ho položil na hlavu tak, aby mu hezky sedl a nespadl. Ustoupil o krok vzad, prohlédl si ho a přikývl. Měl dobrý pocit z dobře odvedené práce. “Vypadá to super, tak jdem,“ zazubil se a rozešel se. Nevěděl sice kam, ale prostě šel.

>> Ježčí mýtina (přes Tenebrae)

<< Louka vlčích máků (přes Ohnivé jezero)

Během přemístění nemohl ani jeden nic říkat, protože oba dva nesli v tlamě kupku vlčích máků. Po cestě navíc Etney nějaké vytrousil, takže jich nechtěl ztratit kvůli mluvení ještě více, než už jich ztratil. Když se Awarak zastavil, zadýchaně vyplivl na zem, nyní již pořádně oslintané, vlčí máky. Zhluboka se nadechl, tohle byla pořádná štreka na to, že nemohl dýchat tlamou, ale jen čenichem. “Až kolem jezera tyjo, ta louka byla pěkně daleko,“ postěžoval si a oklepal se. Bylo dusno, vážně mu to dalo zabrat. Oblízl si čenich, podrapkal se zadní tlapkou za uchem a následně shlédl očima dolů na svoji oslintanou hromádku. Dloubl do ní tlapkou, aby se trošku „rozpadla“ na různá místa a mohla proschnout. Přece nebudou motat věnec z oslintaných stonků, ne?
Awarak začal Etňovi vysvětlovat, co je to věnec a jak se vlastně vyrábí. Etney se posadil zadkem na zem a zvědavě hleděl na Awarakovy tlapky, jak s nimi šikovně máchá a ukazuje pohyby, kterými lze věnec uplést. “Aha, ale na to určitě budu dost neohrabaný, nemám…no víš jak…mmm…“ protočil očima. Tak nerad si přiznával to, že není úplně nejdokonalejší stvoření na světě. “Nejsem dost obratný, mám s tím trošku problém.“ Dodal, přičemž odvrátil otráveně pohled do strany. “Ale vážně jen trošku,“ vyhrkl svůj dovětek a zase vrátil pohled zpět na Awaraka. Přece to není měchuřina, uplést věnec zvládne levou zadní!
Černobílý vlček se jal trhání květin, a tak Etneyovi nezbylo nic jiného, než se k němu zase přidat tak, jako se k němu přidal i na louce vlčích máků. Tentokrát ale tolik nespěchal. Počasí se změnilo – hůř se dýchalo, skoro se pod svojí srstí potil. “Radši bych vlezl někam do vody,“ zahuhlal krátce předtím, než utrhl první kopretinku. Opět si dal záležet na tom, aby stonky byly pořádně dlouhé. Opatrně je ukusoval a nosil je na hromádečku hned vedle vlčích máků. Ten už se za dnešek nachodil, bude spát jako malé vlče.
Jak už mu to přišlo moc náročné, podíval se, jestli jich je dost a pak houkl na Awaraka: “Tak co, stačí to?“ znaveně s hlasitým vzdechem posadil svoji kýtu na zem a zavřel na krátký moment oči. Tohle ho pořádně vyčerpalo. Asi už stárl…