Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Borůvkáč - přes řeku

Pomalu se plahočil se skleslým výrazem ve tváři podél toku řeky. Chyběla mu Lucy, chyběla mu něčí společnost. Cítil se sám, i když vlastně před chvílí strávil tolik času s Awarakem. S tichým povzdechem se zastavil v místě, kde řeka plynula pomaleji oproti jiným částem, přičemž zašoural tlapkou po hladině vody. Jeho odraz se začal pomaličku zaostřovat. Jakmile byl dobře viditelný, zahleděl se na něj. Dlouho sám sebe neviděl. Pořád to byl fešák!
Z přemýšlení ho vyrušilo táhlé zakručení žaludku, už delší dobu nejedl nic pořádného a výživného, pořád jen nějaké malé rybky, zajíčky a podobně. Otráveně se rozešel dál, věděl, že před ním se rozprostírá rozlehlá louka, tak doufám, že tam něco uloví.

Čím blíže byl louce, tím intenzivnější pachy různé zvěře cítil. Mlsně se olízl a zvědavě nastražil ouška. Zrychlil do klusu, ale po pár krocích se prudce zastavil. Lucy! Zahleděl se na vlčici, která seděla nedaleko něj, přičemž se mu zalesklo v očkách. Opravdu tu před ním seděla jeho milá malá Lucy? Srdce se mu rozbušilo. Hlavou mu plynula velká spousta otázek. Říkal si, kde tak dlouho byla, co dělala, jestli se s někým stýkala a jestli ho vůbec ještě bude chtít. Samozřejmě, byl úžasný a sexy, tak by bylo divné, kdyby ho nechtěla. Všechny vlčice ho přece chtějí. No, ale i tak měl obavy. Rozešel se však sebevědomě, radostně k ní a už z dálky na ni zavolal: “Lucy!“ Jeho hlas se rozlehl po celé louce. Ocasem vrtěl ze strany na stranu a pořád se k ní blížil. Nakonec, když byl úplně u ní, po ní skočil a povalil ji na zem. Srdce mu plesalo, obavy zmizely. “Kde jsi byla?! Chyběla jsi mi! Hledal jsem tě snad po celém světě! Bál jsem se, že tě už neuvidím!“ vyhrkl na ni. Jeho tělo se třáslo nadšením, svaly se mu klepaly. Začal ji s tichým kníkáním olizovat a pak ji zalehl (samozřejmě se ale lehce nadnášel nad jejím tělem na svých tlapách), mlčky se přitulil a zavřel oči. Konečně, problesklo mu hlavou. Nadechl se její vůně a usoudil, že je to pořád ta nejkrásnější vlčice v celém širém okolí.

Pohledem sjížděl po vlkovi s podivnými rudými znaky na kožichu. No, on sám by si určitě takové přiteplené barvičky na kožich nedal. A ty šátečky kolem tlapek? Však takové má jeho samička, tak proč je má i on, samec, navíc Alfa lesa? Zlehka se zamračil, když si vyslechl slovo „průměrný“ a připleskl uši k hlavě. “Myslíš nadprůměrný,“ opravil ho bručivým polohlasem. Takže Awarak bydlí kousek ode mě? To je paráda, to jsem ani nevěděl. Nojo, dobří, úžasní a in vlci žijí prostě tady, ve středu celé Gallirei. Borůvkáš a Asgaar, to jsou nejlepší lesy. A já budu v budoucnu Alfou jednoho z nich! zlehka se ušklíbl na Blueberryho, jemu tak silně nesympatického vlka, a mrskl ocasem. “Děkan za info, tak já jdu, přestalo mi to tu tak nějak vonět,“ odfrkl si, otočil se na tlapce a začal pomalým hrdým krokem se vztyčenou hlavou odcházet pryč. Chtěl dát najevo, že on je tu ten boss a kápo, i když sem do tohoto lesa vlastně vůbec nepatří.
Z lesa zamířil podél toku řeky na sever. Do lesa se mu vracet nechtělo, tam Lucy nebyla, musel ji najít. Už se neviděli tak dlouho, ani netušil, jestli je Lucy ještě zdravá a naživu? Smutně sklopil pohled k zemi a hlasitě vzdychl. Nechápal, kam se Lucy na takovou dobu vytratila, měl by na ni být naštvaný? Měl by žárlit nebo jí snad něco vyčíst, až ji uvidí? Jestli někdy, zahleděl se koutkem oka na řeku, ale pak, trochu rozzlobeně, přidal na tempu a již se za sebe neohlédl.

>> VG (přes řeku Mahtae)

Ahoj,

nejdříve moc děkuji za skvělou akci, užila jsem si ji. Škoda jen, že na konci srpna jsem měla tak málo času, že jsem nestihla jediný úkol. Holt dovolená je dovolená :-D

Získala jsem:
370 bodů

Dělím na:
220 bodů = 165 květin
150 bodů = 125 mušlí

Děkuji moc

V dálce Etny zahlédl vlka. Nasál jeho pach, aby mohl identifikovat, zda se jedná o samce či samici, poté se ušklíbl. Radši by nějakou pěknou samičku, které by mohl lichotit, než červeného? samce. Navíc měl i divné vzory kolem očí a prostě tak celkově, byl nic moc, no.
Nechal ho dojít až k sobě, přičemž si ho už z dálky několikrát celého prohlédl. Jeho kožich se mu vůbec nelíbil, absolutně nechápal, proč má červené uši a tlapy, vypadal, jakoby právě vylezl z Ohnivého jezera. “Ehm, čau. Jsem Etney I. Asgaarský,“ představil se. “Syn Arcanuse a Elisy, máme smečku hned vedle,“ pohodil hlavou směrem, kterým byl Asgaar. “Jen jsem se přišel zeptat na svoji partnerku, na Lucy. Už dlouhou dobu jsem ji neviděl a nevím, co s ní je. Hledám ji, ale nikde jsem ji nenašel. Nepotkal jsi ji?“ zastříhal oušky a rychle dodal: “A taky svého kamaráda, Awaraka. Je černobílej, ne tak pěknej jako já, ale docela ujde.“ Zvědavě na vlka koukl. Napadlo ho, že by mohl ještě dodat popis Lucy, protože vlk přece nemusel vědět, že Lucy je Lucy, i kdyby ji potkal. “No a Lucy…ta je krásná. Má takový šáteček kolem tlapky, jako máš ty,“ tlapkou ukázal na jeho tmavý šátek na tlapce. “Akorát ona teda má daleko hezčí. Je zelený - ladí jí k očím. Je nízká, drobná a roztomilá, úplně se hodí ke mně, vzájemně se doplňujeme. Já jsem pěkný, ona roztomilá. Já silák, ona krasotinka. Já ochránce, ona andílek…rozumíš,“ tiše si povzdechl a pokrčil rameny. Tak kde by svoji Lucy našel? A co Awarak? Kde mu bylo konce? "Tak co, červeňáku, neviděl jsi je někde?" pohodil na něj hlavou, aby se vlk před ním teda vyžvejknul.

<< Asgaar

Vrtalo mu hlavou, proč se ta vlčice ptala na Nema? A ještě s takovým zájmem! Protočil zlehka oči, vážně jeho bráška sbalil takovou frajerku? Takovou koc? K neuvěření. Vzpomněl si také na cizí pach, který byl kolem Sionna. Zapomněl se zeptat, komu patří, škoda. Budu se muset do Asgaaru pak vrátit, škoda, že nepočkal na Sionnovu reakci. Poté, co se mu omluvil, šel hned pryč. Měl asi trošku strach z jeho reakce, nebo se prostě necítil na to, vidět ji, tak se zdejchl. Teď by tu reakci věděl rád. Měl dobrý pocit, že se mu omluvil, ale zároveň to bylo fakt těžké. Takový krok učinit, to není jen tak. Zřejmě už by to víckrát neudělal. Ale když Sunstorm i Kessel byly toho názoru, že rodina je důležitá a měl by to udělat tak, jak to cítí, omluvil se. Sionn mu od té rvačky často ležel v hlavě, takže usoudil, že ho to prostě trápí a musí to ven.
Proplahočil se mezi stromy a jakmile překročil práh Borůvkové smečky, nasál do čenichu okolní vůni. Doufal, že třeba ucítí pach Lucy nebo Awaraka, ale marně. Chvilku měl dojem, že Awarakův pach cítí, ale když se nadechl znovu, dojem zmizel. Zdálo se, že pochybil. Proto ušel ještě kus, pak se zastavil a dlouze zavyl, aby přivolal někoho místního. Žije tu ještě to tlusté vlče? pobaveně se ušklíbl. Musí se zeptat jak na tlusté vlče, tak na Lucy a i na Awaraka! Měl toho moc. Má mě Lucy ještě vůbec ráda? Nebo jsem zase sám...bez vlčice? Jako tehdy, když se zatoulala Casipa? sklopil pohled k zemi a zaostřil na své tlapky. Vždy měl rád barvu svého kožichu. Byla taková... boží!

“Cože?“ podivil se, když ho obvinila z toho, že na ni vrčel. “Já nevrčel! Ale ty ses úplně protivně smála, byla jsi na facku!“ obhájil se a s našpulenými rty odvrátil hlavu, na oko uražený. Slečna na něj pak ale začala mluvit a hned vzala do tlapek téma „Nemesis“. Zlehka se zamračil a pozoroval ji. Hezkej čenich, připadalo mu, že tahle vlčice má nějaký takový drobný roztomilý čeníšek, úplně by ho oblízl. Olízl si raději ale ten svůj a pak, když vše dopověděla, zavrtěl hlavou. “Viděl jsem ho naposledy na té louce, když mu Awarak předával ten věnec. No, a když o tom tak mluvíme,“ na moment se zamyslel. Awča se ztratil, Nemesis je nezvěstný, Lucy taky… Nějak moc vlků se hledá, ne? “Hledám Awaraka, toho jsi neviděla? Víš ne, ten černobílý,“ připomněl jí, jak Awarak vypadal, kdyby to náhodou zapomněla.
Zeptala se ho na názor. Celkem ho to překvapilo, on na něj asi žádný názor neměl, nebo… ano? “Uhm,“ nevěděl, co by na to měl odpovědět. Navíc mu to připadalo divné, jakoby to byl nějaký výslech nebo co. “Já jsem s Nemem moc času nestrávil, takže netuším. Viděli jsme se párkrát, beru ho pouze jako člena rodiny, nic víc a nic míň. Prostě bratr. Nemám, co víc bych k tomu řekl,“ rozhodl se tohle téma utnout. Asi se nutně nepotřeboval zrovna bavit o Nemovi. Byla velká spousta jiných témat, o kterých by se s pěknou čumáčkovitou modrookou vlčicí mohl bavit, ale téma „Nemo“ mezi ně nepatřilo.
“No, už asi půjdu, rád bych zašel vedle do Borůvkové smečky, dlouho jsem tam nebyl. A třeba tam najdu Awaraka,“ laškovně na ni mrkl očkem, mrskl ocasem a pak se vydal kolem ní pryč z Asgaaru. "A nezapomeň, že jsi na našem území," připomněl jí, když kolem její maličkosti procházel. Doufal, že nepůjde nikam do středu lesa, ale půjde prostě pryč. Naštěstí Borůvkáč byl hned vedle, tak se nemusel trmácet, kdo ví, kam. Ještě se jednou na vlčici ohlédl, byla pěkná. Ta randí s Nemem? Krátce zavrtěl hlavou a pak si již hleděl svého.

>> Borůvkáč

Zíral na něj a Etney taky. A tak na sebe vzájemně mlčky zírali, až Sionn konečně odpověděl. “Počkat, cože?“ povytáhl obočí a překvapeně pootevřel pusu. Vážně slyšel to, co slyšel? Spadl mu na oko žalud? Začal se smát a u toho vydávat podivné zvuky. Zřejmě měl ještě krapet nakřáplý hlas z Elysejských polí. “Tebe trefil žalud? Tojo teda! Prostě jsi někde spadl, protože jsi trouba, a vrazil sis něco do oka a teď to nechceš říct nahlas! Protože víš, že já nepadám,“ rychle párkrát pokýval hlavou a ještě jednou se pobaveně uchechtl. “No, říkal jsem si, jestli tady nepotkám náhodou Lucy ale... nikde ji tu nevidím. Tak asi zase půjdu.“ Pověděl, přičemž se otočil a rozešel od Sionna pryč. Malé vlče, které bylo schované, kdo ví kde, ani nezaregistroval. Na jeho pach úplně zapomněl, vypustil ho z hlavy. “Jo Sionne,“ ohlédl se na něj, nicméně tělem zůstal i nadále natočený směrem od Sionna. “Já... Omlou-omlouvám se,“ bylo těžké to říct. Etney byl příliš hrdý na to, aby něco takového řekl více než jednou za život. Po očku se koukl, zda ho nikdo jiný neslyšel, neboť kdyby tu byl i někdo jiný, určitě by to říct nezvládl. I tak to bylo nepříjemné. Pak se na Sionna pousmál a dal se na odchod. Když si to přebral v hlavě, nakonec to byl docela dobrý pocit říct to, na co se tak dlouho chystal. Zmoudřel?

Mířil směr Borůvkový les, chtěl ho navštívit. Naposledy tam byl s Lucy a potkal to tlusté nepříjemné vlče, kterému by nejradši rozbil rypák. Doufal, že teď tam potká někoho lepšího. Třeba tam Lucy bude schovaná na návštěvě, napadlo ho, přičemž zíral na vlčici, která byla přímo před ním. Chvíli mu trvalo, než si to uvědomil, že před ním někdo stojí, takže prostě šlapal dál a bezmyšlenkovitě na ni koukal. Až když se vzpamatoval, zasekl se na místě a zatáhl hlavu dozadu, jakoby ji chtěl zarazit do svých zad. “Eh!“ zabručel. Docela se lekl. Opravdu ji nevnímal. “Co tady děláš?“ ostře vyjel, jakoby tu snad chuděra vlčice něco kradla či pustošila. Chvíli si vlčici prohlížel, pak mu došlo, že ji už někdy viděl. Kdy a kde? “Ty jsi ta, co byla s Nemesisem na louce!!!“ vyhrkl a ukázal na ni tlapou jako na nějaké zjevení.

<< Středozem (přes Midiam)

Cítil, že domov je nedaleko. Spokojen s tím, jak rychle a pohodlně cestu od Sarumenu až domů zvládl, zpomalil u koryta řeky Midiam, která lemovala Asgaarský hvozd. Zastříhal oušky, sklonil hlavu dolů a konečně se zhluboka napil a zvlažil tak své vyschlé hrdlo. Zároveň přemýšlel nad domovem. Co tedy bude dělat, až tam dojde? Jen tak nečině postávat? Ohlédl se za sebe, neb uslyšel nějaký podivný zvuk, a pak mrskl ocasem ze strany na stranu. Měl hlad. Hrozně veliký hlad. Co kdyby něco bylo doma v jeskyni? To by se mu líbilo. Tady v řece neviděl skoro žádné ryby, jen sem tam nějaká proplavala, ale zmizela z jeho očí rychleji, než stihl vůbec jakkoliv zareagovat.
Vyhledal jeho oblíbené klidné místečko na přesun, aby si příliš nenamočil kožich, pouze tlapky. Nechtěl si namočit tělo, protože už zapadalo sluníčko a jeho kožich by tak daleko déle usychal. Poté šouravým krokem vyrazil do lesa směr domov.

Na hranicích se nezastavoval, však byl gammou tohoto hvozdu. Měl plné právo vejít a dělat si tu, co jen bude chtít. Spokojeně, možná trošku podrazácky, se koutkem tlamy pousmál. Byl to dobrý pocit někam patřit. A tak šel a šel, ani nevěděl, jak dlouho už jde. Teprve až zaslechl něčí hlasy, zastavil se a zastříhal oušky. Začenichal ve vzduchu a s táhlým zamračením se rozhlédl po okolí. Jeden z těch pachů vůbec neznal, co byl zač?! Věděl, že jeden patří Sionnovi, ale ten druhý… No, neměl zdání. Pomalu se rozešel, začal být trošku nervózní. Že by měl strach se vidět s bratrem? Od té doby, co se porvali, ho už neviděl. Vzpomněl si na Kessela a jeho rady. O tom, jak je rodina důležitá a taky si vybavil, jak spolu mluvili o tom, jestli by se měl Etňa omluvit. Tiše vzdychl a zastavil se opodál. Bratra zahlédl ležet na zemi, druhého vlka ale nikde neviděl. No, nijak ho to neznepokojovalo, proto se rozešel rovnou za Sionnem. “Sio,“ oslovil ho přátelsky. Tntokrát se do toho ani nemusel nutit. Že by vztek opadl a nenávist vymizela? Možná jim ten menší souboj pomohl a rozlámal ledy. Nebo se snad cítil lépe díky Kesselovi a Sunstorm, se kterými o Sionnovi mluvil? Těžko říci. “Ahoj,“ hlesl a zůstal stát kousek od něj. Okamžitě si všiml jeho oka, proto zvedl tlapu a ukázal na něj. “Omg, co to je? Píchla tě včela?! Narazil jsi do stromu nebo snad zahučel do řeky hlavou a zabodl ses v zemi? Pak jsi tam zůstal trčet a nemohls ven?!“ začal fantazírovat a tupě se usmívat. "Takhle bych vypadat nechtěl, to bych nebyl pak nejkrásnější vlk tady v lese a po celém širém okolí." Pyšně vypjal hruď a na jeho obličeji se objevil slizký, možná i trochu (na pohled) protivný, výraz.

<< Sarumen (přes Ohnivé jezero)

Běžel kolem Ohnivého jezera, které už moc dobře znal. Jih tady kolem tohoto jezera celkem znal. Párkrát byl na pláži, občas se toulal nedalekým údolím, nicméně jih na druhé straně neměl skoro vůbec zmapovaný. Někdy by se tam měl podívat a očíhnout ho. Alfák Asgaaru přece musí znát celý svět, ne?
Oběhl Ohnivé jezero kolem a zamířil na pláň, kterou měl v plánu proběhnout a jít rovnou domů. Nevěděl, co přesně tam chce dělat. Možná se zdržet na dýl? Možná se podívat po Lucy, s někým si promluvit či se na Lucy prostě jen zeptat a zase jít? A jak že se jmenovala vlastně ta smečka vedle nich? Jak tam tehdy byl s Lucy? Neměl by je navštívit? A to malé černobílé vlče? Ten tlusťoch…jak se jmenoval sakra, zlehka zakroutil hlavou nad tím, jak mizerného má pamatováka na takové věci, a zpomalil do klusu.
Stav zmatenosti, který si nesl s sebou od Elysejských polí, již vymizel. Díky bohu. Už se cítil zase fit, neměl sebemenší problém s chůzí ani mluvou. Byl to ale nepříjemný zážitek.

>> Asgaar (přes Midiam)

Vlčice měla opravdu příjemný hlas. Zastříhal oušky a mlčky ji u jejího povídání o alfování a o smečkách pozoroval. Měl vyrovnaný klidný výraz ve tváři, jakoby byl jedním z těch moudrých vlků, kteří procestovali celý svět a zažili mnoho dobrodružství. Pokyvoval hlavou a zlatavými očky přejížděl po jejím těle. “Můžeš jít se mnou, jestli chceš,“ navrhl jí a pohodil na ni vyzývavě obočím. Kdo ví, co si myslel! “Tedy, jdu tím směrem, takže… Mohl bych tě dovést k nám do Asgaaru, aby ses náhodou někde neztratila, rozumíš mi,“ mrkl na ni jedním očkem, pak se o trošku přiblížil a zatěkal očima kolem sebe, jestli je nikdo nesleduje. Když zhodnotil, že je to v pořádku, pošeptal: “V lesích kolem jsou vlci násilníci, mohl bych tě ochránit před případným vniknutím samčího údu do ženské jeskyňky, víš jak…“ táhle se zazubil jako nějaký skrček a ustoupil opět o krok vzad. Že on ten svůj úd tolikrát použil, že tak poučuje…To ale nikdo mimo něj netušil. Naštěstí.
Zamrskal ocáskem, když mu prozradila, že Awaraka zná, přičemž se zlehka pousmál. “Dobře, děkuji. Budu rád, když se s ním brzy potkám!“ Awarak mu byl velmi příjemnou společností. Chtěl se ho navíc zeptat, jestli by nechtěl jít s ním do smečky a už to nestihl.
Ohledně partnerky, to moc nepochopil. Jak jako partnerku? Snad je partner a partnerka, ne? “Jo, aha,“ hlesl a přikývl, aby vypadal, že tomu rozumí. Přitom ale vůbec nechápal, o co gou. Možná tím myslí jen partnerku na alfování, napadlo ho. “Mám partnerku, jmenuje se Lucy,“ zlehka se pousmál při myšlence na ni. “Ale někam se zatoulala a dlouho jsem ji neviděl. Každý den doufám, že se brzy vrátí. Moc mi chybí,“ sklonil hlavu posmutněle k zemi a tiše vzdychl. Po Lucy se mu stýskalo. Byla jediná osoba v jeho životě, pro kterou mělo smysl žít.
“No,“ hlasitě zvolal. “Už bych měl jít. Čeká mě dlouhá cesta. Děkuji, a kdybys ho potkala, nezapomeň mu říct, že jsem ho sháněl,“ usmál se, přičemž se otočil a vyrazil z lesa pryč. Zamával vlčici ocasem na rozloučení a pak už pelášil vstříc svému domovu.

>> Středozem (přes Ohnivé jezero)

Rozhlížel se po vejrech a myšlenkami byl jinde, takže kdyby Alfa Sarumenu nepromluvila už z dálky, ani by si jejího příchodu nevšiml. Zastříhal oušky a zaostřil stále trochu rozmazaný zrak do dálky. Přicházela obyčejná, ne ničím zajímavá vlčice. Etney se zvedl ze sedu a oblízl si čenich. “Ahoj,“ pozdravil s táhlým zazubením se. Začenichal, tahle samice mu sakra voněla. I Když už viděl vzhledově zajímavější kusy, tahle prostě voněla. Zamručel a přišel k ní o kousek blíž, líbilo se mu, jak se na něj tak krásně usmívala. “Jsem Etney I. Asgaarský, prvorozený syn alf z Asgaaru, znáš Asgaar?“ laškovně se koutkem tlamy pousmál. Zbytky nejistoty a divných bludů z Elysejských polí byly ty tam. “O Sarumenu jsem ještě neslyšel, ale hledám svého přítele, ztratil se mi nedaleko, ale všiml jsem si toho, až když jsem byl sám. No a vy jste tu nejblíž, tak... jestli se tu neotočil? Jmenuje se Awarak, má černobílý kožich. Neznáš ho?“ hned zabrousil na téma „kámoš Awča“. Koukal vlčici přímo do očí, měla příjemný pohled. “Jsi pěkná, máš nějakého alfáka do páru?“ spustil na ni s lišáckým výrazem ve tváři, přičemž zlehka zavrtěl ocasem. Samozřejmě, že si vzpomněl na Lucy, která jistojistě byla někde u nich v lese, ale… přece laškovat s vlčicí, se kterou stejně nikdy nic mít nebude, to by vadit nemělo, ne?
Lehký letní větřík pročísl jeho srst. Na moment zavřel oči a znovu zavnímal přitažlivou vůni vlčice stojící před ním. Jakto, že ho ta její vůně tak brala?

<< Tenebrae

Jeho pohyby byly místy stále jaksi nejisté, co se rychlého běhu týkalo. Od přírody byl Etney méně obratný oproti ostatním, takže když se dal dohromady jeho podivný stav z květinkové louky a jeho vrozená obratnost, dohromady to dávalo nejistý medvědí běh.
Přebrodil tmavou škaredou řeku, kolem které procházeli celkem nedávno s Awarakem. Samozřejmě se tu porozhlédl, několikrát zavolal jeho jméno a snažil se ho vyčmuchat. Marně. Pokračoval tedy dál, až vběhl od řeky do jakéhosi rozlehlého lesa. Nikdy tu nebyl. Jih země obecně moc prozkoumaný neměl.
Do čenichu ho uhodilo hned několik výrazných pachů. Nějak se mu to nezdálo. Zamračil se a zastříhal oušky, přičemž začenichal do vzduchu, stále však pokračoval vpřed. Ty pachy mu něco připomínalo, šlo to tady cítit…smečkou. Tak jako u nich v Asgaaru. S táhlým zavytím zastavil své kroky a vyčkal, zdalipak někdo přijde. Nikdy sice neřešil nějaká postavení, nicméně byl to syn Alf, odjakživa žil ve smečce, proto věděl, že je slušnost se zastavit a vyčkat, až někdo ze smečky dorazí. Sedl si na zadek a čekal. Mezitím přemýšlel nad Awarakem a plánoval, že se místních zeptá, jestli ho náhodou někde nezahlédli. Přece svého přítele, který se o něj tak moc staral během plavby na voru i během fetování na louce, nenechá napospas osudu!

<< Říční eso (přes Ježčí mýtinu)

Etney pomalu, ale jistě nabíral síly. Čím dál byl od té podivné květinkové louky, tím lépe se mu dýchalo, pohybovalo a mluvilo. Konečně mohl dýchat a hýbat končetinami. Už to nebyly takové vrávoravé a zatuhlé pohyby, jaké měl předtím. Nyní už se pohyboval opět sebejistě, a až na nějaké menší „přešlapy“, ani nebylo poznat, že ještě před chvílí byl zfetovaný květinkami.
Hlad měl ale ukrutný. Napadlo ho, že si bude muset něco ulovit, ale říkal si, jestli na to je ještě dost silný? Myslel tím samozřejmě jeho chvilkový stav, který měli spolu s Awarakem…“Huh?“ zastavil se a rozhlédl kolem sebe. “Awa…Awaraku?“ konečně mohl vyslovit jeho jméno hlasitě a bez žvatlání. Byl to dobrý pocit. “Awaraku!“ štěkl znovu a opětovně se rozhlédl po okolí. Černobílého kamaráda nebyla ani vidu a ani slechu. Etney dostal strach, co když Awaraka nechal někde za sebou? Nebo Awarak naopak šel jiným směrem?! Co když je stále mimo, a nějakým nedopatřením si ublíží?! S vykulenýma očima a obavami, co vše by se mohlo Awarakovi stát, se rozběhl vpřed.

>> Sarumen

<< Elysejská pole (přes Jezevčí les)

“Eeeeeeh….eeeh,“ žblekotal nešťastně Etney. Nešlo mu mluvit, měl pocit, že z těch květin má jakýsi oteklý nehybný jazyk. Byl tak těžký, že s ním nešlo nic dělat. “Eeeeh…Awa…Awalaku!“ zasténal a kus před řekou (obdiv, že doťapali tak daleko) se svalil s hlasitou ranou na zem. Dýchal hluboce a rychle tak, jakoby snad uběhl maraton. Bylo mu zle. “Mam zíííííí-zeň. Zízeň Awalaku!“ zbědovanýma očima se mu podíval do těch jeho. Měl však pocit, jakoby cosi slyšel. Nějaké hučení, šumění. Bylo to zvláštní. Připadalo mu, jakoby to bylo slyšet ze strašné dálky. Zastříhal oušky a s velkou námahou zvedl hlavu, aby se mohl rozhlédnout kolem sebe. Neudržel ji nad zemí sice dlouho, ale stačilo chvilku, aby si uvědomil, že před ním se rozprostírá řeka. “Ehe, voda…voda Awalaku!! Voodaaaa!“ naléhavě vykřikoval a máchal tlapou zmateně ve vzduchu. Elysejská pole ho dost poznamenala…
Trvalo dlouho, než se zvedl na nohy. Taky mu černobílý kamarád musel pomoci. Jak byl na tlapkách, začal se plahočit k řece, aby se mohl napít. Měli štěstí, protože dorazili k místu, kde voda jednak nebyla tak divoká a druhak tak špinavá. Celkem to ušlo. Etney se tedy sklonil a začal pít. Tlapky se mu třásly, neměl sílu.
Po občerstvení se jali k odchodu.

>> Tenebrae (přes Ježčáka)

Ucítil doteky. Chvíli se mu zdálo, že se ho dotýká nějaká pěkná samice, proto se potutelně usmíval a nic nedělal. Pak až mu po úporném Awarakově snažení došlo, že vlastně doteky nejsou od samice, nýbrž od Awaraka. Otevřel oči, zastříhal ušisky a koutkem oka koukl na Awaraka, který nadzvedával jeho zpomalené otupělé tělo nad zem. Byl silný…
Tak nějak společně docílili toho, že Etney stál na nohou. Byl krotký, úplně opitý vůní květin na této louce. Jeho výraz byl omámený, bylo vidět, že o sobě vůbec neví. Něco si žvatlal, nicméně poslušně následoval Awaraka a stále se o něj opíral. Bylo mu zle, jeho mozek vůbec nedokázal správně fungovat a vysílat signály do jeho těla. Proto často klopýtl, div si nenarazil čenich. Kdyby tu nebyl Awarak, jistojistě by tu Etney zůstal na věky věků. Sám, pouze se svými ujetými myšlenkami. Naštěstí tu ale Awarak byl, takže žádná osamocená chvilka se konat nebude. Díky bohu…
Trvalo opravdu dlouho, než společně proťapali fialkově zabarvené květinky. Chvíli se určitě motali dokola, ale nakonec našli cestu ven. Pak se začali od louky vzdalovat.

>> Říční eso (přes Jezevčí les)