Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Z temného lesa dorazil na louku, ten les byl totiž plný pavouků. V dálce předním byla nora, která zřejmě obsahovala nějakého tvora. Etneye velmi zajímalo, kdo v noře bydlí, možná že to bylo obydlí vydří? Vydry ale žijí v blízkosti vody, napadlo ho, když hleděl na krásy přírody. Rozešel se tedy přímo za nosem, nora byla schovaná pod bílým nánosem. Ten nános, to byl sníh, byl totiž i všude kolem na květinách okrasních. Přicházela tuhá zima, proto by chtěl brzy syna. Možná syna i dceru, to by rád, byl by jejich velký kamarád.
Přišel k noře, nakoukl, a pak jen tiše broukl: “Je tu někdo? Kdo tu žije?“ doufal, že ho nikdo nezabije. Ticho, nikdo nic, Etney prostě chtěl vědět víc. Pomalu přikrčeně vsunul se do nory, uviděl v rohu dvě mrtvoly. Byly to malé kostřičky, tenké jako větvičky. Komu asi patřily? napadlo ho, když čuměl na ně chvíli. Žije tu asi někdo, kdo zvěř loví, možná bych se měl schovat venku v křoví. Pak se zamračil, svůj strach potlačil. Byl to přece velký alfa pán, celého Asgaaru kapitán. Ten se jen tak nezalekne, a rozhodně před nikým nepoklekne! Chtěl, aby táta na něj pyšný byl, a tak se zde raději posadil. Pyšně vzdychl, hlas však v jeho mysli pomalu utichl. Nora byla černá a tmavá, trochu ho z toho rozbolela hlava. Vůně taky nebyla nic moc, jenže na úpravu něčeho zde absolutně neměl žádnou pravomoc. Majitel nory jakoby nějakou nemoc měl, venku najednou zpěv větru uslyšel. Zastříhal ušima, jestlipak je to nora jediná?
Nikde nikdo, stále tma, co to jako znamená? Asi lovec venku byl, jinak by se tu už určitě objevil. Raději se tedy otočil, a pravou tlapkou pryč vykročil. Pomalu vysápal se z nory ven, to byl ale zase den! Oklepal se, protřel tlapkou oči, příště s tím lovcem zatočí. Zajímalo ho, kdo tam žije, určitě si to zkoumání příště daleko více užije! Nyní vykročil již zpátky k lesu, nějaké pavouky navíc ještě snesu. Za Lucy se vrátit chtěl, proto odsud odešel.

<< Vyhlídka

Koutkem tlamy se laškovně pousmál. Lichotily mu Lucyiny reakce. Líbilo se mu, jak byla celá zaskočená a v rozpacích. Vnitřně se celý blahem tetelil, avšak navenek se snažil působit klidně, rozvážně a frajersky. Máchl ocasem a mlaskl na ni našpulenými rty, jakože jí posílá vzdušnou pusu. Celou tu dobu, co ji následoval do lesa a nechal ji vést jejich cestu, si ji prohlížel. Hezky od hlavy až po zadek. Líbila se mu celá – miloval její drobné elegantní rysy. Hlavně její šíje ho brala... Avšak nejvíce času strávil očima upřenýma na zadku, přece jen, byl to pořádný alfa samec s rozvířenými mladými hormony. Lucy mu voněla. Nasál její pach a zlehka chtivě ohrnul horní rty u tlamy. Vzrušovala ho čím dál tím víc. Čím déle s ní byl v její přítomnosti, tím víc ji chtěl a byl z ní paf.
Nic ohledně sopky nebo toho dýmu již neřekl, pouze tiše přikývl. On sám totiž netušil, co to mohlo být. Byl však rád, že už je doma. Cítil se poté dlouhé cestě ze severu jaksi unavený. Byl také hladový, kručelo mu v břiše. Celou dobu mířil za Lucy, ta mířila za Arcanusem, jeho otcem. Jakmile ho oslovila, on zastříhal oušky, došel až k otci, kde se následně zastavil a ze svých zad shodil mrtvolu kamzíka, která již po té delší cestě byla pěkně zatuhlá. Ta tedy se žuchnutím a následnou ranou dopadla na zem přímo vedle nich. “S Lucy jsme něco ulovili, ale cesta sem byla dlouhá. Toho kamzíka jsme potkali ve Východním lese, trvalo nám sem dojít. Myslím si ale, že stále bude poživatelný,“ pronesl klidným vyrovnaným hlasem. Opravdu dospěl, zklidnil se a zmoudřel. Aspoň částečně. Samozřejmě ale někde v hloubi jeho duše byl stále přítomen ten starý otravný a upištěný Etňa, jako byl tehdy. Tyhle dvě tváře se mu střídaly dle aktuální nálady a psychického rozpoložení. “Ahoj tati, dlouho jsme se neviděli,“ pronesl nakonec, usmál se na něj a zlehka pokývl hlavou, aby mu dal najevo svoji radost, že ho zase po delší době vidí.

<< Východní hvozd (kolem Středozemní propadliny)

Jakmile to mrtvé zvíře, které mělo slepenou srst zaschlou krví, Lucy navalila na jeho tělo, opřel se do tlapek a s absolutním přehledem se zvedl na nožky. Laškovně na svoji partnerku mrkl a pak ji následoval i se zvířetem na zádech. Chvíli jen koukal mlčky před sebe, ale když koutkem oka pohlédl na Lucy a všiml si, že na něj s pootevřenou tlamou zírá, musel se tomu zasmát. Vypadala tak roztomile! “Co je?“ zazubil se na ni. To už z vlčice ale vzešel udivený vzdech a následná pochvala, po které Etneyovi zaplesalo srdíčko nadšením. V žaludku ho zalechtalo a srst na zátylku se mu díky husí kůži na moment nadzvedla. Miloval chválu, obzvlášť od Lucy. “Mhm,“ pohodil pyšně hlavou, vzdychl si a majestátně u toho vypjal hruď, aby vypadal ještě větší, než byl. Tento kamzík pro něj opravdu problém nebyl. Kde vlčí bůh ubral, jinde zase přidal. “Budoucí alfa vlk musí mít pořádnou sílu, aby mohl ochránit celou smečku a k tomu i svoji životní lásku,“ pronesl tónem alá „velký rozumprd“ a s lehkým nahnutím hlavy k Lucy, se na ni lišácky pousmál. Pak na ni mrkl. Flirtoval s ní. Lucy pro něj byla partnerka stvořená od samotného vlčího boha, shledal ji jako naprosto dokonalou. Vyhovovala mu snad ve všech směrech. Miloval její důvtip, eleganci, hrdost a pýchu na sebe samu a zároveň ho přitahovala její cílevědomost. Chtěla vládnout smečce, vládnout celému světu! Podrobit si každého nuzáka v okolí, sdílela jeho názory v celém tomto důležitém směru! Věděla, že jí nikdo… tedy jim oběma! Nesahá ani po prstík na tlapce. Hodili se k sobě. Zamilovaně si ji prohlédl a nadechl se její překrásné vůně. Zbožňoval fakt, že kdykoliv Lucy prošla kolem něj, zavoněla mu přímo pod čumákem a on se toho momentu prostě nemohl nabažit. Pamatoval si nejen její pach, ale i každičkou křivku jejího těla. Dokonalost…
Nad cestou nikterak nepřemýšlel, proto na její povzbuzení ohledně toho, že budou doma, pouze přikývl. Dým samozřejmě zaznamenal, nechápal, proč se tu tak rozšiřoval. Před nedávnem byl pouze u sopky a nyní už sahal pomalu až k jejich lesu. “Co to je za dým?“ hlesl zadumaným polohlasem. Odkud se tu vzal?!
Začal pomalu a opatrně scházet z kopečka, hezky tlapka po tlapce. Nechtěl uklouznout – to by se znemožnil! Nic takového! Musel dokázat, že on je ten největší frajer v celém širém okolí, ne nikdo jiný! Takovou zvěřinu by určitě jen tak někdo na zádech celou cestu až domů neunesl. Cítil, jak ho pohlcuje pocit pýchy. Zastříhal oušky a zlehka přikývl. “Říkal jsem si, že bych se mohl sejít s tátou nebo s matkou, dlouho jsem doma nebyl. Víš jak, určitě budou v lese nějaké novinky, které bych měl znát. Pobudeme chvíli doma… My oba společně, hm?“ jak dořekl, usmál se. Jeho hluboký klidný hlas se roznesl po okolí a pak pomalu utichl. Blížili se k lesu…

>> Asgaar

Lov finišoval. Už bylo načase, Etney se začínal díky svému medvědímu neobratnému běhu zadýchávat. Zřejmě by měl ten lov více cvičit, aby měl lepší výdrž. Zpomalil běh do klusu a sledoval, jak Lucy obratně a energicky vyskakuje na kamzíkův krk, přičemž se do něj zahryzává. Wau, je úžasná! To bych taky někdy chtěl umět, takhle mega vyskočit…Určitě bych to zvládl, jen bych to musel zkoušet. Ale možná by to ani netrvalo tak dlouho a nechtělo by to moc zkoušení, stačilo by to jednou zkusit a skákal bych možná ještě líp jak Lucy... A vůbec, skákal bych po zvěřině ještě líp jak všichni vlci na zemi… Však jsem skoro Alfa! svůj těžký krok zastavil, přičemž se za doprovodu hlasitého funění dobatolil s úsměvem na tváři k Lucy a mrtvému zvířeti. “Byla jsi skvělá!“ vyštěkl akčně a pohodil na ni hlavou. “Prostě jsi vyskočila a najednou BUM!!“ zatímco vyskočil nahoru jako na pružinkách a roztáhl od sebe křečovitě snad každičký článek prstů na tlapkách, vykřikl to „slovo BUM“ tak nahlas, že se to muselo ozvat skrz celý les. “Kamzík byl povalenej a mrtvej! Byla jsi úplně top! Jsi lovecká hvězda celýho Asgaaru, fakt! Až já budu alfa, povýším tě do hodnosti pětihvězdičkové lovkyně. Budeš ta nejlepší lovkyně všech lovkyň,“ pochvalně na ni mrkl, oblízl si čenich a přicupital k ní, aby mohl přitulit svoji hlavičku k té její. Aspoň na krátký moment. Zavřel oči a nadechl se její vůně…
Poodstoupil pak o krok vzad a sledoval, jak Lucy chňape kamzíka a tahá ho. Přihlouple se usmíval a nic nedělal. Samozřejmě byl silný – hodně silný! A měl, co se využití síly týkalo, vysoké sebevědomí. Z ničeho nic tedy přiskočil, zvířeti se zakousl do krku a taktéž zatáhl. Hned to šlo lépe. Etney sice nevynikal v obratnosti, lovu a inteligenci, nicméně síly měl na rozdávání. “Já… jsem…moc neč…nečekal. Jen trochu!“ vysoukal ze sebe, zatímco dál tahal, a poté se zazubil i s kamzíkem v tlamě. Lepší a smysluplnější odpověď teď nedokázal vymyslet. Byl až příliš zaměstnán.
Pak ale tahat přestal a zlehka protočil oči. “To by bylo na sto let,“ vzdychl a otřel si tlapou krev z tlamy. A navíc – uctívaný a významný vlk přece jen tak táhnout kamzíka po zemi nebude, ne? To bylo ostudné. Přikrčil se a připlácl hlavu i tělo na zem tak, aby byl co nejmenší. “Naval ho na mě, ponesu ho,“ řekl, přičemž koutkem oka Lucy sledoval. Čekal…

>> za Lucy

// když jde Lucy, jde i Etňa ten sice lovit moc neumí, ale... může ocvrndávat :D

<< Narvinij (přes Kierb)

Pyšně s úsměvem na rtech vzdychl, když Lucy pověděla, že to vypadá jako maličké brnění a brnění vlastní jen králové. Srdíčko mu zaplesalo radostí, konečně má něco, čím se může pyšnit svému okolí. Něco, co by mu ostatní mohli závidět. “Jsem gamma a ještě ke všemu mám takovou závidění hodnou věc, neuvěřitelný... plní se mi moje sny, konečně si nepřipadám méněcenný, právě naopak!“ pronesl, přičemž se pořád upřímně a přímo od srdce uculoval. “Vždycky jsem byl jinej než celá moje rodina, občas jsem si připadal prostě tak, že mě nikdo nemá rád. Taky ti to tak někdy připadalo? Oni vůbec nechtějí ovládat hodně moc vlků tady na Gallirei. Nechtějí být uznávaní a mocní, je jim to jedno. Celé mé rodině. Nikdy jsem to nechápal, jsou divní, ale přitom si myslí oni o mně, že já jsem ten divný. Snad jen Awnay měla aspoň trošku podobnou povahu té mé, ale ta se zase někam zatoulala a já zůstal sám.“ Sklopil pohled na moment k zemi, ale pak se k Lucy přiblížil a přitulil čumáček do její srsti na krku. “Jsem strašně rád, že tě mám. Jsi důvod, proč můžu a chci dál žít,“ oddálil se, pousmál se na ni a tlapičkou ji lehce pohladil po té její. Moc ji miloval...
Jeho zářící hvězdička na tmavé noční obloze se rozzlobila, že jí překazil lov. Teda jim oběma překazil lov. Zastříhal ušima, následně je přitiskl k hlavě a nasadil provinilý výraz. “Promiň,“ pousmál se. “To ten náramek, nemůžu se vnitřně uklidnit, připadám si strašně důležitej teď,“ zavrtěl ocasem. Pořád měl v sobě kus té úžasně bezprostřední dětské dušičky. Měl prostě radost, tak ji dával najevo. Nedokázal to ovládnout.
Vybídla ho, aby šel, tak se tedy spokojeně s absolutní nesoustředěností a nezájmem o lov, vydal za Lucy. “Jsi pěkná a úžasná,“ kvíkl hravě lichotku směrem ke své družce. Pak ho Lucy ale šeptem začala nabádat, aby se začal chovat dospěle a soustředil se na lov. Nakrčil rtíky. On lovit přece stejně neuměl. Naprázdno polkl a přikývl, přičemž se tedy přikrčil. “Dobře,“ hlesl tiše. Dělal, že očima pátrá po lovné zvěři, ale ve skutečnosti furt sjížděl pohledem na svůj náramek. Celý se chvěl z toho stále přetrvávajícího nadšení. “Až to ukážu taťkovi a mamce...“ pošeptal si sám pro sebe s blaženým výrazem ve tváři. Teď se prostě nedokázal soustředit, nešlo to! Lucy na něj drmolila plán, jak vykonají akci na polospícím kamzíkovi, který vypadal, že o nich nemá ani zdání. Nejistě zatěkal očima z Lucy na kamzíka, cože to říkala? Začal se soustředit až tak v půlce jejích slov, nepochopil, co vlastně má udělat! Popadl ho stres. “Eeehm, nooo...“ mlaskl tlamičkou a nervózně se celý ošil. Cože to mám udělat? Jak to Lucy chtěla? Pane bože... Určitě to zkazím! Zase ten lov pokazím tak, jako vždycky! tiše vzdychl a pozoroval Lucy, která na něj už dávno kývla. On si toho ale nevšiml, protože přemýšlel nad svýma důležitejma pocitama a ... prostě byl v úzkejch, tak začal být nervózní a o to víc neschopnej. Čuměl na ni jak na obrázek a naklonil zlehka nechápavě hlavu do strany, co to po něm jen chtěla? Co by teď měl udělat? Už ho ten pocit nevědomosti a stresu začínal štvát, blbej lov! Vyskočil zpoza křoví a tím kamzíka vyrušil. Ten s sebou celý trhl, akčně, avšak kolísavě se postavil na nohy a zmateně se začal točit dokolečka. Pak vyběhl nějakým směrem pryč. Etney na něj chvíli civěl, zareagoval o chlup později jak kamzík. Jakoby snad vůbec nebyl na lovu a nečekal, že tím, že vyskočí z křoví, ho vyruší. “A sakra,“ pronesl a rozběhl se za kamzíkem tak, aby kamzík musel změnit směr. To se naštěstí povedlo, protože kamzík hopsal pomalu. Zřejmě měl zraněnou nohu. Kdyby byl zdravý, Etňa ho určitě nedožene s těmi jeho pomalými reakcemi. Teď ale kamzíka donutil stočit směr tak, aby běžel blíže k Lucy. Lov za všechny drahý kameny! Hrozný! protočil zlehka oči sám nad sebou, přičemž kamzíka neustále sledoval a běžel podél něj.

// rada bych se s Marion take zapojila :-)

<< sopka (přes Kierb)

Lucy věcička, kterou Etney nalezl, opravdu zaujala. On se za to dmul pýchou, že ji to tolik zajímá! Stál tam s pozvednutou hlavou, vypjatou hrudí a samolibým výrazem. Cítil se opravdu skvěle, že zrovna on tu věcičku nalezl… nalezl ji jako první ze všech vlků tady na Gallirei! Paráda! Lucy začala poskakovat, tak se k ní Etney přidal. Začal poskakovat na místě, jakoby byl na pružince, přičemž nasadil přihlouplý výraz s jemně vyplazenou špičkou jazyka. U toho celou dobu přikyvoval hlavou a nadšeně vrtěl ocasem. “Je to boží, že! Je to přímo pro mě, je to jako… stvořené od vlčího boha ze samotných nebes!“ vykasal se nahoru a znovu na náramek pohlédl. Pak do něj vsunul tlapku, šel lehce nasadit. Začal si to prohlížet zkoumavě ze všech stran. Zalil ho blažený pocit. “Je to jen pro opravdu urozené vlky, takový náramek. Neviděl jsem u nikoho krásnější. Tohle je přímo… jak bych to řekl… hodno krále! Co myslíš?“ pyšně vzdychl, položil tlapku na zem a i nadále se samolibě usmíval. Jeho tělo pohltila pýcha a hrdost, že zrovna on nosí na tlapce takový skvost! Nemohl tomu skoro uvěřit. Žaludek ho svědil a hrdlo měl stažené samým tím vzrušením. Královská ozdůbka hodna budoucího alfa vlka! Oblízl si čenich a ještě jednou spokojeně povzdechl.
Lucy si mezitím všimla, že tudy zřejmě probíhala nedávno nějaká zvěř, protože tu zůstával jejich pach. Etneye to zrovna teď moc nezajímalo, byl až moc nadšený na to, aby se mohl soustředit na nějaký lov, který mu stejně nešel. Bezmyšlenkovitě, tak nějak automaticky, na Lucyinu pronesenou větu o lovu přikývl a vyrazil tedy pohotově za ní. “Mám ten nejhezčí náramek světa!!“ vyprskl s vytřeštěnýma očima tak silně a hlasitě, že sliny dopadly snad ještě o metr před něj, zatímco ťapal pár kroků za zadkem své partnerky.
Měl plnou hlavu svého „náramkového nadšení“, ani si neuvědomil, že se Lucy zastavila, takže do ní narazil. “Uh!“ vypadlo z něj a naklonil hlavu zlehka do strany. “Proč ses zastavila?“ zeptal se trošku natvrdle. Zřejmě úplně zapomněl, že následovali pach srny. Byl zbaven svého mozku, vypadal, že ji ani neslyšel, co před pár vteřinami říkala. Nicméně se opět vydal za ní, spokojen se svojí královskou ozdůbkou, a pyšně se usmíval.

>> Východní hvozd (přes Kierb)

Za sebe říkám - super změna. Já nikdy neměla tendence sbírat jen pomněnka či jen opály, bylo mi to jedno a akorát mě štvalo rozpočítávání u bohů, takže jsem psala "náhodné květiny" :D a tak dále..

takže za mě super a líbí se mi to

Bystře pozoroval lesknoucí se věc na zemi. Neměl však moc času na rozmýšlení, neb se tu dýchalo čím dál hůř. Štiplavý kouř mu šel jak do nosu, tak i do očí, které mu zanedlouho začaly nepříjemně slzet. Neotálel tedy, chňapl věcičku do tlamy a rychlejším klusem vyrazil vpřed. Pak se však zasekl v pohybu a rozhlédl se okolo, Lucy tu nebyla. Ani nezaregistroval, že odešla. Tiše si povzdechl, kam asi tak mohla jít? Nemohl ji ani vyčmuchat, když to tu tak páchlo.
Nakonec si všiml stop na zemi, její pacičky se otiskly v černém prachu této sopky. Zem jím byla celá pokrytá. Šel tedy podle nich a doufal, že na Lucy brzy narazí. A zatímco si nesl tu věc v tlamě, snažil se koukat pod nohy, protože to tu bylo všude nepříjemné a zároveň asi i trochu nebezpečné. Nerad by někde zapadl.
Když ucítil pod tlapkami chladné měkké zelenisko, ulevilo se mu. Ta sopka se mu nelíbila, slíbil si, že sem již nikdy nepůjde. Ale alfák všeho vládne všemu, to znamená i téhle sopce, napadlo ho. Nicméně pokud bude alfák a vše bude spadat pod jeho vládnoucí tlapky, může nechat sopku nějak zrušit, ne? Třeba Životem či Smrtí, ti by to jistojistě dokázali.
Přebrodil řeku a dorazil do lesa, kde už mohl lépe vidět. Zanedlouho našel Lucy, ke které se medvědím během přiřítil a zastavil přímo před ní. Vyplivl mezi ně tu věc, kterou držel v tlamě, hlasitě vydechl a zase se nadechl a očima koukl do těch jejích. Pak se zazubil. “Lucy, co myslíš, že to je? Našel jsem to na té sopce, nebylo tam moc vidět, ale tady to vypadá fakt hezky, že?“ pohledem sjel na její zelenkavý šáteček, že by to bylo něco podobného? “Mohl bych si to navléct na nohu? A neměl bych to nejdřív opláchnout v řece? Ale to se opláchne samo, i když to budu mít na tlapě, že? Je to ozdůbka, že? Líbí seeeee tiiiiiii?“ při posledním dotazu, a že jich v krátké chvíli za sebou bylo dost, zavrněl a natáhl hlavu před sebe, aby se mohl k Lucy na krátký moment přitulit. Otřel se čenichem o její tvář a tlamičku, pak se oddálil a zazubil se. “Gamma přece taky musí mít zdobení na tlapce, že jo, Lucy?“ spokojeně se usmíval. Tu věc si na tlapu ale stále nenavlékl, vyčkával až na to, co na to jeho milá řekne.

>> Narvinij (přes Kierb)

<< Měsíční rašeliniště (přes Neprobádaný les)

“To by bylo fajn,“ zapředl nad tou myšlenkou, že společně vládnou celému světu. Bohužel však ani jeden z nich nevládl ničemu a nikomu. Připleskl uši k hlavě. “Ale jsme oba dva gammy, Lucy, už máme blízko k beta postavení!“ pohodil několikrát hlavou nahoru a dolů (// jako kůň :D) a u toho radostně frkl čenichem. “A od beta postavení to není k alfě daleko, což? To za chvíli budeme tlapku v tlapce vládnout celému asgaaru,“ pýchou se mu nadmula hruď a hlavu pozvedl mírně k obloze, takže odkryl celé své sexy samčí hrdlo. Pod hrdlem se nacházela medvídkovitá heboučká srst. On a alfa? To si přál celý svůj skromný život!
Když Lucy zaskuhrala, že si zranila tlapičku, zmateně koukl na její pacinku, pak na místo, kde se zranila a zase na tlapičku. “Chuděrko moje maličká,“ kníkl, přicupital a začal jí tlapku olizovat. “To aby tě moc nebolela,“ vysvětlil jí. Musel být přikrčený, neboť Lucy byla nižší. No, a tak se tam vedle ní krčil a prohlížel její ranku, jestli není nějak nebezpečně nebezpečná. Zhodnotil to však, že není tak veliká, takže nakonec se narovnal ze svého podřepu a hlavou se přitulil do jejího kožíšku na hrudi. “Brzo se ti to zahojí, neboj se,“ zakuňkal. Dělal, jakoby to její zranění byla, bůh ví, jaká tragedie. Poté se ale rozešel a na její varování, že si má dávat pozor na tlapky, mlčky souhlasně přikývl. Neušli však ani několik metrů, když se Lucy začala divit ohledně toho tématu, který tak bravurně, dle jeho myšlenek, nakousl. Otočil se na ni s úsměvem na rtech a kulišácky přikývl. “Ano!“ výskl. “Myslím si, že bych byl úžasný otec! Měl bych syna a toho bych učil všemu, co umím! A že já toho panečku umím! A ty... ty bys byla úúúúúžasná maminka,“ jakmile začal mluvit o její maličkosti, zasněně na ni s lehkým nádechem zamilovanosti koukl. “Naše vlčata by měla navíc nádherný kožíšky, protože my dva jsme prostě kvalitní vlci. Máme velkolepou minulost a ještě velkolepější budoucnost! Koluje nám v žilách krev největších elit tohoto světa! Nikdo by nesahal našim drobečkům ani po kotníky!“ téma jejího otce jaksi nechtěně odignoroval.
Ani si neuvědomil, že společně vystoupali až nahoru k sopce. Prošli celý les a objevili se až u sopky. Překvapeně zamrkal a zamlkle se rozhlédl okolo. Bylo tu horko, veliké horko. Navíc mlha zhoustla a byla hrozně nepříjemná, štípala do očí, takže je Etney musel v jednom kuse silně přivírat. Vzpamatoval se vlastně až teď, protože předtím si spolu tak hezky povídali a řešili různé věci, že prostě nevnímal, kde se přesně nacházejí a že pod tlapkami se mu pěkně ohřívá zemina. “Lucy,“ zakuckal se. “Asi to nebyl úplně dobrej nápad sem jít, vůbec nic nevidím a blbě se tady dýchá, pojď, radši půjdeme pryč,“ otočil se na tlapce, že se vydají dál od tohoto podivného přírodního úkazu. Zavadil však tlapkou o něco zvláštního – jakmile do toho nechtěně kopl, předmět zacinkal a poodskočil o metr dál. Etney se zastavil a zůstal na tu blyštivou (ano, i skrz tmu a mlhu se blýskala) věc hledět. Zastříhal oušky. Co to asi tak mohlo být? Bezradně se ohlédl na Lucy, aby mu poradila, o co se jako jedná? Co to je?

<< VG (přes Kierb)

Když Lucy tak roztomila dupla tlapičkou, musel se pousmát. Hleděl na ni a říkal si, jak nádherná a boží Lucy je. “Máš pravdu!“ vyštěkl, z části možná i hravým tónem hlasu. Zavrtěl u toho oháňkou a poskočil z tlapky na tlapku. “Kdybychom byli vládci celého světa, nikdo by si na nás nic nedovolil, měli bychom spoustu služebnictva a taky otroků. Myslím si, že třeba tuláci by byli ti podřadní otroci a vlci ve smečkách naše služebnictvo. Vidím to tak, že by bylo více smeček, v každé by byl jeden Alfák, ale my dva bychom byli nad všemi těmi Alfáky, oni by pod nás spadali a museli by plnit naše rozhodnutí a rozkazy,“ jakmile dofantazíroval, tak se na Lucy usmál. Když to popisoval, přidal do toho i různá gesta tlapkou. Například, když mluvil o smečkách, vykreslil je tlapkou stylem, že jí pomalu máchl zleva doprava, jakože těch smeček je tam fakt hodně! “Bylo by to super, my bysme měli společně hlavní palác v Asgaaru a všichni ostatní by pod nás spadali a čekali na naše rozhodnutí, bez nás by ne mohli nic, byli by úplné zoufalé nicky. Že jo, Lucy?“ zatetelil se zadečkem, zavrtěl ocáskem a se spokojeným výrazem a sluníčkovým úsměvem na tváři čekal na pochvalu od své milé, jak to ale krásně vymyslel a následně popsal.
Držel se na vyšlapaných cestičkách a občas znechuceně ohrnul pysky. Bylo to tu celé rozmočené a nepříjemně to žbluňkalo mezi prstíky. Tady se mu nelíbilo, tady by on svoji smečku určitě nikdy nechtěl! Už se těšil, až budou pryč. Když se však porozhlédl okolo, všude viděl jen vodní plochy – jezero a řeky. Přímo před nimi se však rozprostíral les a nad ním se tyčila vysoká sopka, kolem které už jednou procházel. Zajímalo ho, jak to asi vypadá v její přímé blízkosti? “Lucy, zkusíme jít k té sopce?“ navrhl nadšeně. “Ještě nikdy jsem tam nebyl tak úplně blízko. Ty jo? Co myslíš, jak to tam asi vypadá? Pálí to tak do paciček?“ začal poskakovat a zvedat tlapky vysoko k břichu, jakoby si je každým dotekem o zem znovu a znovu popálil. Přitom je vždy jen vrátil do odporně žbluňkavého čehosi, co se vždy rozkydlo mezi prsty a pod drápy. Pak se zasmál a již vyklusával normálně. Co mu ale připadalo divné, byla tma a zesilující mlha, která se rozprostírala všude kolem. Štípala a Etney přes ni hůř viděl. Navíc, když oblohu neosvětloval ani měsíc a ani slunce, bylo obtížné držet se na té správné cestě. Nijak to ale nekomentoval, neb to ještě pořád nebylo nejhorší. Mohl mluvit i dýchat, jen se občas trošku zakuckal. Čím blíže však byli k sopce, tím to bylo horší.
Projev radosti z jeho povýšení ho také rozveselil, takže jí poskakování opětoval, a tak kolem sebe chvilku poskakovali jako dva retardi a u toho se na sebe vzájemně culili. “Že je to bájo, žejo, žejo!“ výskl a u toho pohazoval hlavou nahoru a dolů. “Těšil jsem se, až ti to řeknu,“ sdělil jí o poznání klidněji a svůj krok zase zvolnil.
Lucy se pak otázala, jak si představuje svoji budoucnost. Jó, to byla dobrá otázka, na ni totiž ani on neznal odpověď. Jak si asi může představovat svoji budoucnost? Zastříhal oušky a koutkem oka na ni na moment koukl. “Já...“ hlesl, pak si odkašlal a přivřel mírně oči. Štiplavá mlha ho rozčilovala. “S tebou, Lucy,“ s úsměvem na ni koukl. “Chtěl bych zůstat s tebou, bez tebe si připadám necelý, úplně poloviční. Nic mě bez tebe nebaví. Celou dobu jsem tě hledal a nikdo o tobě nic nevěděl, cítil jsem se strašně bezmocně. Pohlcovala mě beznaděj, že tě... No víš, že tě už nikdy neuvidím,“ sklonil hlavu k zemi, aby naznačil, že byl tehdy opravdu smutný. Pak ji kousek od země nadzvedl a koukal před sebe na cestu, neb se stmívalo a skrz mlhu prd viděl. “Chtěl bych být s tebou a cokoliv spolu podnikneme, to bude super. A taky... Taky jsem přemýšlel, že... Bysme mohli... No... To je jedno,“ mrskl ocasem. Zakoktal se a pak nedokázal doříct to, co chtěl. Lapila ho nervozita a strach tohle téma otevřít. Sice netušil proč, ale bylo mu trošku blbé o tom najednou mluvit, když se takovou dobu hledali a nebyli spolu. Ale ptala se na budoucnost, tak by jí o tom mohl říct, ne? Přece to neznamenalo, že budou vyrábět vlčata hned teď. Jen nevinná konverzace. “Myslel jsem jako na... Že ty a já jsme jako samec a samice, chápeš. No a když se dva mají rádi, což my máme, že ano, tak by mohli třeba... Víš jak, jako Arcanus s Elisou, jako moji rodiče, no... Tak jsem si říkal, že by se mohli ti dva vlci, co se mají rádi, třeba taky jako někdy stát rodiči, víš jak?“ vyplodil ze sebe sáhodlouze, hlasitě pak se značnou úlevou vzdychl a koukl na Lucy, co na to řekne. Popsal jsi to skvěle, jsi borec! cukly mu koutky v náznaku úsměvu, ale pak už byl zvědavý jen na její reakci. Co na to Lucy asi tak řekne?

>> Sopka (přes Neprobádaný les)

Když Lucy o Awarakovi pronesla, že mají prvního poddaného, chvilku mlčky hleděl někam před sebe. Awarak...a poddaný? Neměl by být spíš náš královský kamarád nebo... osobní rádce nebo... tak něco? No, ale přece když bude náš poddaný, vždycky budeme mít já a Lucy možnost z poddaného udělat něco víc! Královskou stráž, vlčího osobního poradce, pomocníka s vlčí psychikou a tak...takže vlastně Awarak by mohl být rád, že je náš poddaný! Pak se usmál a přikývl. “Ano! Máš pravdu,“ pronesl nadšeně. “Měli bysme ho pak najít a oznámit mu to, co myslíš? A taky...a taky bysme měli společně, Lucy, hledat další poddané a vytvořit si kupu poddaných, kteří nám budou sloužit. Víš jak,“ chvíli svůj sáhodlouhý monolog přerušil, aby se na Lucy mohl podívat. Opět natáhl hlavu, aby se mohl podívat na její krásné zářivé oči, které byly plné života a té správné energie. “Královský pár potřebuje hodně poddaných, právě jsem o tom přemýšlel. To musí být královští rádci, královská garda, někdo, kdo bude vychovávat vlčata, pak taky smečkoví lovci, smečkoví poradci alias psychouši, protože určitě má nějaký vlk problém s psychikou a tihle psychouši mu pomohou, no a tak. Není to jen tak, musíme shánět a shánět!“ úplně se do toho nadchl. Vrtěl ocasem a u toho si představoval, jak jednou s Lucy budou vládnout své vlastní smečce. “Kde by se ti tak líbilo mít smečku?“ napadlo ho. Kde by to asi tak bylo nejvhodnější? Les? Louka? Vodopády?
Lucy odskočila o kus bokem, což Etneye probralo z jeho snění o alfování. Dvakrát zamrkal a zaostřil zrak na svoji milou. Když si ale přiložila tlapku na čelo a vypadalo to, že každou chvíli z té slabosti omdlí, vykulil oči. Začal stresovat. “Je, oh, ih, Lucy, počkej, lehni si, lehni si!“ přicupital jako nějaký podpantoflák a začal ji přidržovat svým tělem. “Já ti něco ulovím, počkej,“ zatetelil se mu ocásek, ale to už se Lucy zřejmě ze svých mdlob vyléčila a řekla, že společně něco najdou. Kolem Etni poletovali platinoví motýlci spokojenosti. S hloupým úsměvem na rtech ťapal vedle Lucy a vrtěl ocáskem jako malé vlče. Neměl by se chovat více... mužsky? Možná je to jen skrz to, že Lucy tak dlouho neviděl. Snad se z něj nestal opravdový podpantoflák!
Spokojeně chrochtal. Klusal vedle SVÉ LUCY! A chrochtal si. O tomhle se mu dřív ani nesnilo, že by si pochodoval po venku s takovou brutální koc. Celý svět mu ji musí závidět. Chtěl ji představit co nejvíce vlkům, aby všem mohl říkat, že Lucy, to je ta jeho prcka. Že ta krásná baba je jeho. Chtěl se s ní pochlubit. Cítil se teď velice významně.
Napodobil Lucy a taktéž akčně vyskočil, jenže na rozdíl od ní byl on plný energie, takže vystartoval daleko rychleji a silněji. Pak si to ale uvědomil, takže na ni počkal a pak už běžel jako ňuňu medvídě vedle ní. “Eh no,“ zamrmlal. Proč se ptá jako na Sionna? Pfffff, “Myslím, že se mají dobře. Sionn onehdá kdesi spadl nebo co, tak měl úplně celej oteklej obličej. Vypadal, jakoby narazil hlavou do kamene. Chtěl jsem mu pomoct, ale razantně mě odmítal,“ nahodil výraz jakože „to prostě nechápu“ a zavrtěl nad ním hlavou. No co, trošku si to přibarvil. “A táta, to nevím, dlouho jsem ho neviděl. A Shireen a Nemesise taky ne. Ale asi jsou všichni v pohodě. Jo ale Lucy, víš co?!“ najednou mu to došlo. Málem by zapomněl na to, že ho povýšili. Oči mu zářily a jiskřily, v břiše mu škrontalo nadšením i hladem dohromady, měl velký knedlík v krku. Byl tak strašně moc z celé této situace vzrušený!! Celý se klepal. “Já jsem taky gamma!" vyhrkl, až u toho celý nadskočil. "Jsem na stejné smečkové pozici, jako jsi ty! Můžeme být gammy společně!“ zpomalil z běhu do kroku a s hlasitým funěním na ni zůstal s blaženým úsměvem a přivřenýma očima hledět. “Těšil jsem se, až ti tu novinu řeknu, že jsme oba dva stejně,“ krk vytáhl hrdě až kamsi do oblak. Cítil se skvěle.

>> za Lucy

Dělalo mu dobře zjištění, že Lucy se cítí stejně jako on. Měl ze začátku, když Lucy po takové době spatřil, strach, že bude něco špatně. Že ho třeba nebude chtít, bude na něj naštvaná nebo tak něco. To se ale nestalo, ba právě naopak. Lucy mu projevovala stejnou radost a dojetí, jež projevil i on. Byl šťastný. Nechal ji se přitulit, na moment zavřel oči a zababušil čeníšek do jejího kožíšku. “Bylo to hrozně hrozně dlouho, má Lucy. Moc dlouho,“ zamumlal sotva slyšitelně do její srsti, přičemž stiskl oči k sobě ještě víc, až skoro křečovitě. U toho ji obejmul svojí hlavou a krkem, když se k němu tiskla. Moc ji miloval.
Hlavu oddálil a se spokojeným úsměvem na tváři svoji vlčí slečnu pozoroval. Jeho oči byly plné něhy a lásky. Srdce mu plesalo a v žaludku cítil šimrání. “Já… Ani nevím. Pořád jsem někde byl a něco dělal. Hledal jsem tě snad po celém světě, ptal se všech okolo, jestli tě neviděli, ale… neviděli tě. No a taky jsem se seznámil s jedním fajn vlkem, jmenuje se Awarak, znáš ho? Je milej, vůbec ke mně není drzej nebo zlej, jako většina darmožroutů a podřadných pakoňů,“ Awarak se mu opravdu líbil. Doufal, že ho brzy zase potká a bude ho moct představit Lucy. Pokud ho tedy nepředběhla a už ho neznala z dřívějška.
To, jak se k němu Lucy tulila a válela se po něm, se mu hrozně líbilo. Připadal si velmi důležitě, úplně jako nějaký její ochranář, co na ni musí dávat pozor. Miloval tyhle pocity důležitosti a potřebnosti. A pak, když mu sdělila, že je hladová a unavená, na nic nečekal a bojovně pronesl: “Já se o tebe postarám!“ jak to tak vyhrkl, celý s sebou škubl. Asi to bylo tím jeho odhodláním a energií, kterou mu Lucy dodávala. “Něco ti ulovím, ale… Meh, no…“ zakýval hlavou nerozhodně ze strany na stranu. Vzpomněl si na chvíle, kdy hodně dlouho lovil blbou rybu, natož kdyby měl teď lovit zajíce… například. Ale už se přece hodně zlepšil, to zvládne! “Znáš nějaké místečko, kde se dá najít nějaká zvěřina? Můžeme jít spolu, hezky pomalu, budu tu s tebou. A pak, až něco najdeme, ty počkáš a já to ulovím," hrdě se celý našponoval a dementně se zazubil. “Jááá vše zařídím!“ svoji maličkost jasně a čistým tónem zdůraznil. “Sice by bylo lepší mít nějaké sloužící, kteří by to ulovili za nás, ale… ty pořád nemáme, heh. Takže…“ uchechtl se a pokrčil rameny. “Takže zkusíme jít někam na sever?“ natočil a natáhl hlavu dopředu před její rameno tak, aby viděl přímo do jejích očí. Pak se usmál a zamilovaně na ni hleděl. Až po té otázce ohledně domova se odtáhl a zlehka zakroutil hlavou. “No, to… Nebyl. Jako… chvilka to už je. Teda jako, samozřejmě jsem Asgaarem třeba prošel a prohodil s někým pár slov, ale měl jsem namířeno jinam. Třeba když jsem šel do Borůvkového lesa, potkal jsem Sionna, ale to bylo zdržení v rámci pár minut. Takže jako byl jsem v lese, ale zároveň i nebyl.“ Svoji dopověď sáhodlouze rozvedl. “Můžeme se mrknout na sever a pak jít domů, když budeš chtít,“ navrhl. To, že by se doma něco mohlo přihodit, ho nenapadlo. Nepřemýšlel nad tím, bral to prostě jen tak, že je na výletě mimo domov, a až se vrátí, vše bude tak, jak to bylo doteď. Jako vždycky, když se vrátil ze svých toulek.

Když se Lucy snažila promluvit, ale tak divně se u toho zasekla, trklo ho, že by mohl vstát, aby chuděrka mohla normálně dýchat. Jeho tělo bylo o dost mohutnější jak to její, byl to prostě svalovec a ona křehounká květinka. Vyhopsl na nohy, ustoupil od ní o krok vzad a s upřímným, avšak trošku nahlouplým úsměvem od ucha k uchu n ani zíral. “Lucyyyyyy,“ zapředl tupě, aniž by poslouchal, co říká. Uvědomil se až tehdy, co mu řekla, že z něj cítí cizí pachy. Povytáhl obočí, nasadil vykulený výraz a šokovaně zamrkal. “Vážně? Cítíš?“ chvíli na ni zíral, ale pak začal sám sebe divoce očichávat. Nejdříve na tlapkách, potom na hrudi a pak tam, kam si dosáhl. “Nic necítím!“ oznámil jí, vítězoslavně se usmál a vypjal hruď. “Asi máš čuchiny, Lucy, ale to nevadí, naštěstí jsem tady já, abych tě v čuchání zachránil a abych tě taky pořádně jistil!“ zlehka na ni tak jako hravě, jakoby ji nabaloval, zavrčel a u toho na ni dvakrát mrkl, pak ještě pohodil obočím. No co? Byla sexy. Když se na něj ale rozmáchla tlapkami, na chvíli ztichl a nevěděl, jak by měl zareagovat. Přece jen, neviděli se dlouho a on netušil, jestli třeba nebyla naštvaná? Nebo co když mu oznámí, že má někoho jiného? Zavrtěl divoce hlavou, aby tyto myšlenky vyhnal z hlavy, a když Lucy hned vzápětí řekla, že jí chyběl, roztekl se jako sněhulák na slunci. A to hlavně poté, co se o něj otřela. Tělem mu probleskl zvláštní pocit, tlapy se mu rozjely do stran a zanedlouho skončil na břiše na zemi s potutelným, avšak blaženým výrazem ve tváři. “Lucyyyyyy,“ znovu zapředl její jméno, pěkně dlouze a tiše. “Ty tak voníš. Ty seš tak hrozně krásná,“ vzhlédl na ni zoufalým pohledem, přičemž ale i nadále zůstával rozplácnutý na zemi. Zahleděl se do jejích zelených očí. "Mám tě hrozně rád, jsi ten nejúžasnější tvor na celé této zemi!" Vyhrkl, rychle vyskočil na nožky a přicupital jako malé vlče, které dlouho nevidělo svoji mámu, blíže k ní. Pak ji něžně, jakoby se dotýkal nějakého vzácného křehkého drahokamu, objal. “Strašně se mi stýskalo, měl jsem strach, že tě už neuvidím,“ zavřel oči a zavrtal čeníšek do její srsti. Nasál její vůni a takhle zababušený u své drahé polovičky již zůstal. “Už to nikdy nechci znovu zažít, slibuješ, že už neodejdeš?“ zamumlal sotva slyšitelně, stále se tiskajíc k jejímu teplému tělu. Pro něj byla ona královna. Absolutní jednička…Její otázku, jak se vlastně měl, prozatím ignoroval. Avšak vypadalo to, že i tím, co teď řekl, tak trochu odpověděl.