Gallirea - Příspěvky uživatele

<< Měsíční rašeliniště (přes Neprobádaný les)

“To by bylo fajn,“ zapředl nad tou myšlenkou, že společně vládnou celému světu. Bohužel však ani jeden z nich nevládl ničemu a nikomu. Připleskl uši k hlavě. “Ale jsme oba dva gammy, Lucy, už máme blízko k beta postavení!“ pohodil několikrát hlavou nahoru a dolů (// jako kůň :D) a u toho radostně frkl čenichem. “A od beta postavení to není k alfě daleko, což? To za chvíli budeme tlapku v tlapce vládnout celému asgaaru,“ pýchou se mu nadmula hruď a hlavu pozvedl mírně k obloze, takže odkryl celé své sexy samčí hrdlo. Pod hrdlem se nacházela medvídkovitá heboučká srst. On a alfa? To si přál celý svůj skromný život!
Když Lucy zaskuhrala, že si zranila tlapičku, zmateně koukl na její pacinku, pak na místo, kde se zranila a zase na tlapičku. “Chuděrko moje maličká,“ kníkl, přicupital a začal jí tlapku olizovat. “To aby tě moc nebolela,“ vysvětlil jí. Musel být přikrčený, neboť Lucy byla nižší. No, a tak se tam vedle ní krčil a prohlížel její ranku, jestli není nějak nebezpečně nebezpečná. Zhodnotil to však, že není tak veliká, takže nakonec se narovnal ze svého podřepu a hlavou se přitulil do jejího kožíšku na hrudi. “Brzo se ti to zahojí, neboj se,“ zakuňkal. Dělal, jakoby to její zranění byla, bůh ví, jaká tragedie. Poté se ale rozešel a na její varování, že si má dávat pozor na tlapky, mlčky souhlasně přikývl. Neušli však ani několik metrů, když se Lucy začala divit ohledně toho tématu, který tak bravurně, dle jeho myšlenek, nakousl. Otočil se na ni s úsměvem na rtech a kulišácky přikývl. “Ano!“ výskl. “Myslím si, že bych byl úžasný otec! Měl bych syna a toho bych učil všemu, co umím! A že já toho panečku umím! A ty... ty bys byla úúúúúžasná maminka,“ jakmile začal mluvit o její maličkosti, zasněně na ni s lehkým nádechem zamilovanosti koukl. “Naše vlčata by měla navíc nádherný kožíšky, protože my dva jsme prostě kvalitní vlci. Máme velkolepou minulost a ještě velkolepější budoucnost! Koluje nám v žilách krev největších elit tohoto světa! Nikdo by nesahal našim drobečkům ani po kotníky!“ téma jejího otce jaksi nechtěně odignoroval.
Ani si neuvědomil, že společně vystoupali až nahoru k sopce. Prošli celý les a objevili se až u sopky. Překvapeně zamrkal a zamlkle se rozhlédl okolo. Bylo tu horko, veliké horko. Navíc mlha zhoustla a byla hrozně nepříjemná, štípala do očí, takže je Etney musel v jednom kuse silně přivírat. Vzpamatoval se vlastně až teď, protože předtím si spolu tak hezky povídali a řešili různé věci, že prostě nevnímal, kde se přesně nacházejí a že pod tlapkami se mu pěkně ohřívá zemina. “Lucy,“ zakuckal se. “Asi to nebyl úplně dobrej nápad sem jít, vůbec nic nevidím a blbě se tady dýchá, pojď, radši půjdeme pryč,“ otočil se na tlapce, že se vydají dál od tohoto podivného přírodního úkazu. Zavadil však tlapkou o něco zvláštního – jakmile do toho nechtěně kopl, předmět zacinkal a poodskočil o metr dál. Etney se zastavil a zůstal na tu blyštivou (ano, i skrz tmu a mlhu se blýskala) věc hledět. Zastříhal oušky. Co to asi tak mohlo být? Bezradně se ohlédl na Lucy, aby mu poradila, o co se jako jedná? Co to je?

<< VG (přes Kierb)

Když Lucy tak roztomila dupla tlapičkou, musel se pousmát. Hleděl na ni a říkal si, jak nádherná a boží Lucy je. “Máš pravdu!“ vyštěkl, z části možná i hravým tónem hlasu. Zavrtěl u toho oháňkou a poskočil z tlapky na tlapku. “Kdybychom byli vládci celého světa, nikdo by si na nás nic nedovolil, měli bychom spoustu služebnictva a taky otroků. Myslím si, že třeba tuláci by byli ti podřadní otroci a vlci ve smečkách naše služebnictvo. Vidím to tak, že by bylo více smeček, v každé by byl jeden Alfák, ale my dva bychom byli nad všemi těmi Alfáky, oni by pod nás spadali a museli by plnit naše rozhodnutí a rozkazy,“ jakmile dofantazíroval, tak se na Lucy usmál. Když to popisoval, přidal do toho i různá gesta tlapkou. Například, když mluvil o smečkách, vykreslil je tlapkou stylem, že jí pomalu máchl zleva doprava, jakože těch smeček je tam fakt hodně! “Bylo by to super, my bysme měli společně hlavní palác v Asgaaru a všichni ostatní by pod nás spadali a čekali na naše rozhodnutí, bez nás by ne mohli nic, byli by úplné zoufalé nicky. Že jo, Lucy?“ zatetelil se zadečkem, zavrtěl ocáskem a se spokojeným výrazem a sluníčkovým úsměvem na tváři čekal na pochvalu od své milé, jak to ale krásně vymyslel a následně popsal.
Držel se na vyšlapaných cestičkách a občas znechuceně ohrnul pysky. Bylo to tu celé rozmočené a nepříjemně to žbluňkalo mezi prstíky. Tady se mu nelíbilo, tady by on svoji smečku určitě nikdy nechtěl! Už se těšil, až budou pryč. Když se však porozhlédl okolo, všude viděl jen vodní plochy – jezero a řeky. Přímo před nimi se však rozprostíral les a nad ním se tyčila vysoká sopka, kolem které už jednou procházel. Zajímalo ho, jak to asi vypadá v její přímé blízkosti? “Lucy, zkusíme jít k té sopce?“ navrhl nadšeně. “Ještě nikdy jsem tam nebyl tak úplně blízko. Ty jo? Co myslíš, jak to tam asi vypadá? Pálí to tak do paciček?“ začal poskakovat a zvedat tlapky vysoko k břichu, jakoby si je každým dotekem o zem znovu a znovu popálil. Přitom je vždy jen vrátil do odporně žbluňkavého čehosi, co se vždy rozkydlo mezi prsty a pod drápy. Pak se zasmál a již vyklusával normálně. Co mu ale připadalo divné, byla tma a zesilující mlha, která se rozprostírala všude kolem. Štípala a Etney přes ni hůř viděl. Navíc, když oblohu neosvětloval ani měsíc a ani slunce, bylo obtížné držet se na té správné cestě. Nijak to ale nekomentoval, neb to ještě pořád nebylo nejhorší. Mohl mluvit i dýchat, jen se občas trošku zakuckal. Čím blíže však byli k sopce, tím to bylo horší.
Projev radosti z jeho povýšení ho také rozveselil, takže jí poskakování opětoval, a tak kolem sebe chvilku poskakovali jako dva retardi a u toho se na sebe vzájemně culili. “Že je to bájo, žejo, žejo!“ výskl a u toho pohazoval hlavou nahoru a dolů. “Těšil jsem se, až ti to řeknu,“ sdělil jí o poznání klidněji a svůj krok zase zvolnil.
Lucy se pak otázala, jak si představuje svoji budoucnost. Jó, to byla dobrá otázka, na ni totiž ani on neznal odpověď. Jak si asi může představovat svoji budoucnost? Zastříhal oušky a koutkem oka na ni na moment koukl. “Já...“ hlesl, pak si odkašlal a přivřel mírně oči. Štiplavá mlha ho rozčilovala. “S tebou, Lucy,“ s úsměvem na ni koukl. “Chtěl bych zůstat s tebou, bez tebe si připadám necelý, úplně poloviční. Nic mě bez tebe nebaví. Celou dobu jsem tě hledal a nikdo o tobě nic nevěděl, cítil jsem se strašně bezmocně. Pohlcovala mě beznaděj, že tě... No víš, že tě už nikdy neuvidím,“ sklonil hlavu k zemi, aby naznačil, že byl tehdy opravdu smutný. Pak ji kousek od země nadzvedl a koukal před sebe na cestu, neb se stmívalo a skrz mlhu prd viděl. “Chtěl bych být s tebou a cokoliv spolu podnikneme, to bude super. A taky... Taky jsem přemýšlel, že... Bysme mohli... No... To je jedno,“ mrskl ocasem. Zakoktal se a pak nedokázal doříct to, co chtěl. Lapila ho nervozita a strach tohle téma otevřít. Sice netušil proč, ale bylo mu trošku blbé o tom najednou mluvit, když se takovou dobu hledali a nebyli spolu. Ale ptala se na budoucnost, tak by jí o tom mohl říct, ne? Přece to neznamenalo, že budou vyrábět vlčata hned teď. Jen nevinná konverzace. “Myslel jsem jako na... Že ty a já jsme jako samec a samice, chápeš. No a když se dva mají rádi, což my máme, že ano, tak by mohli třeba... Víš jak, jako Arcanus s Elisou, jako moji rodiče, no... Tak jsem si říkal, že by se mohli ti dva vlci, co se mají rádi, třeba taky jako někdy stát rodiči, víš jak?“ vyplodil ze sebe sáhodlouze, hlasitě pak se značnou úlevou vzdychl a koukl na Lucy, co na to řekne. Popsal jsi to skvěle, jsi borec! cukly mu koutky v náznaku úsměvu, ale pak už byl zvědavý jen na její reakci. Co na to Lucy asi tak řekne?

>> Sopka (přes Neprobádaný les)

Když Lucy o Awarakovi pronesla, že mají prvního poddaného, chvilku mlčky hleděl někam před sebe. Awarak...a poddaný? Neměl by být spíš náš královský kamarád nebo... osobní rádce nebo... tak něco? No, ale přece když bude náš poddaný, vždycky budeme mít já a Lucy možnost z poddaného udělat něco víc! Královskou stráž, vlčího osobního poradce, pomocníka s vlčí psychikou a tak...takže vlastně Awarak by mohl být rád, že je náš poddaný! Pak se usmál a přikývl. “Ano! Máš pravdu,“ pronesl nadšeně. “Měli bysme ho pak najít a oznámit mu to, co myslíš? A taky...a taky bysme měli společně, Lucy, hledat další poddané a vytvořit si kupu poddaných, kteří nám budou sloužit. Víš jak,“ chvíli svůj sáhodlouhý monolog přerušil, aby se na Lucy mohl podívat. Opět natáhl hlavu, aby se mohl podívat na její krásné zářivé oči, které byly plné života a té správné energie. “Královský pár potřebuje hodně poddaných, právě jsem o tom přemýšlel. To musí být královští rádci, královská garda, někdo, kdo bude vychovávat vlčata, pak taky smečkoví lovci, smečkoví poradci alias psychouši, protože určitě má nějaký vlk problém s psychikou a tihle psychouši mu pomohou, no a tak. Není to jen tak, musíme shánět a shánět!“ úplně se do toho nadchl. Vrtěl ocasem a u toho si představoval, jak jednou s Lucy budou vládnout své vlastní smečce. “Kde by se ti tak líbilo mít smečku?“ napadlo ho. Kde by to asi tak bylo nejvhodnější? Les? Louka? Vodopády?
Lucy odskočila o kus bokem, což Etneye probralo z jeho snění o alfování. Dvakrát zamrkal a zaostřil zrak na svoji milou. Když si ale přiložila tlapku na čelo a vypadalo to, že každou chvíli z té slabosti omdlí, vykulil oči. Začal stresovat. “Je, oh, ih, Lucy, počkej, lehni si, lehni si!“ přicupital jako nějaký podpantoflák a začal ji přidržovat svým tělem. “Já ti něco ulovím, počkej,“ zatetelil se mu ocásek, ale to už se Lucy zřejmě ze svých mdlob vyléčila a řekla, že společně něco najdou. Kolem Etni poletovali platinoví motýlci spokojenosti. S hloupým úsměvem na rtech ťapal vedle Lucy a vrtěl ocáskem jako malé vlče. Neměl by se chovat více... mužsky? Možná je to jen skrz to, že Lucy tak dlouho neviděl. Snad se z něj nestal opravdový podpantoflák!
Spokojeně chrochtal. Klusal vedle SVÉ LUCY! A chrochtal si. O tomhle se mu dřív ani nesnilo, že by si pochodoval po venku s takovou brutální koc. Celý svět mu ji musí závidět. Chtěl ji představit co nejvíce vlkům, aby všem mohl říkat, že Lucy, to je ta jeho prcka. Že ta krásná baba je jeho. Chtěl se s ní pochlubit. Cítil se teď velice významně.
Napodobil Lucy a taktéž akčně vyskočil, jenže na rozdíl od ní byl on plný energie, takže vystartoval daleko rychleji a silněji. Pak si to ale uvědomil, takže na ni počkal a pak už běžel jako ňuňu medvídě vedle ní. “Eh no,“ zamrmlal. Proč se ptá jako na Sionna? Pfffff, “Myslím, že se mají dobře. Sionn onehdá kdesi spadl nebo co, tak měl úplně celej oteklej obličej. Vypadal, jakoby narazil hlavou do kamene. Chtěl jsem mu pomoct, ale razantně mě odmítal,“ nahodil výraz jakože „to prostě nechápu“ a zavrtěl nad ním hlavou. No co, trošku si to přibarvil. “A táta, to nevím, dlouho jsem ho neviděl. A Shireen a Nemesise taky ne. Ale asi jsou všichni v pohodě. Jo ale Lucy, víš co?!“ najednou mu to došlo. Málem by zapomněl na to, že ho povýšili. Oči mu zářily a jiskřily, v břiše mu škrontalo nadšením i hladem dohromady, měl velký knedlík v krku. Byl tak strašně moc z celé této situace vzrušený!! Celý se klepal. “Já jsem taky gamma!" vyhrkl, až u toho celý nadskočil. "Jsem na stejné smečkové pozici, jako jsi ty! Můžeme být gammy společně!“ zpomalil z běhu do kroku a s hlasitým funěním na ni zůstal s blaženým úsměvem a přivřenýma očima hledět. “Těšil jsem se, až ti tu novinu řeknu, že jsme oba dva stejně,“ krk vytáhl hrdě až kamsi do oblak. Cítil se skvěle.

>> za Lucy

Dělalo mu dobře zjištění, že Lucy se cítí stejně jako on. Měl ze začátku, když Lucy po takové době spatřil, strach, že bude něco špatně. Že ho třeba nebude chtít, bude na něj naštvaná nebo tak něco. To se ale nestalo, ba právě naopak. Lucy mu projevovala stejnou radost a dojetí, jež projevil i on. Byl šťastný. Nechal ji se přitulit, na moment zavřel oči a zababušil čeníšek do jejího kožíšku. “Bylo to hrozně hrozně dlouho, má Lucy. Moc dlouho,“ zamumlal sotva slyšitelně do její srsti, přičemž stiskl oči k sobě ještě víc, až skoro křečovitě. U toho ji obejmul svojí hlavou a krkem, když se k němu tiskla. Moc ji miloval.
Hlavu oddálil a se spokojeným úsměvem na tváři svoji vlčí slečnu pozoroval. Jeho oči byly plné něhy a lásky. Srdce mu plesalo a v žaludku cítil šimrání. “Já… Ani nevím. Pořád jsem někde byl a něco dělal. Hledal jsem tě snad po celém světě, ptal se všech okolo, jestli tě neviděli, ale… neviděli tě. No a taky jsem se seznámil s jedním fajn vlkem, jmenuje se Awarak, znáš ho? Je milej, vůbec ke mně není drzej nebo zlej, jako většina darmožroutů a podřadných pakoňů,“ Awarak se mu opravdu líbil. Doufal, že ho brzy zase potká a bude ho moct představit Lucy. Pokud ho tedy nepředběhla a už ho neznala z dřívějška.
To, jak se k němu Lucy tulila a válela se po něm, se mu hrozně líbilo. Připadal si velmi důležitě, úplně jako nějaký její ochranář, co na ni musí dávat pozor. Miloval tyhle pocity důležitosti a potřebnosti. A pak, když mu sdělila, že je hladová a unavená, na nic nečekal a bojovně pronesl: “Já se o tebe postarám!“ jak to tak vyhrkl, celý s sebou škubl. Asi to bylo tím jeho odhodláním a energií, kterou mu Lucy dodávala. “Něco ti ulovím, ale… Meh, no…“ zakýval hlavou nerozhodně ze strany na stranu. Vzpomněl si na chvíle, kdy hodně dlouho lovil blbou rybu, natož kdyby měl teď lovit zajíce… například. Ale už se přece hodně zlepšil, to zvládne! “Znáš nějaké místečko, kde se dá najít nějaká zvěřina? Můžeme jít spolu, hezky pomalu, budu tu s tebou. A pak, až něco najdeme, ty počkáš a já to ulovím," hrdě se celý našponoval a dementně se zazubil. “Jááá vše zařídím!“ svoji maličkost jasně a čistým tónem zdůraznil. “Sice by bylo lepší mít nějaké sloužící, kteří by to ulovili za nás, ale… ty pořád nemáme, heh. Takže…“ uchechtl se a pokrčil rameny. “Takže zkusíme jít někam na sever?“ natočil a natáhl hlavu dopředu před její rameno tak, aby viděl přímo do jejích očí. Pak se usmál a zamilovaně na ni hleděl. Až po té otázce ohledně domova se odtáhl a zlehka zakroutil hlavou. “No, to… Nebyl. Jako… chvilka to už je. Teda jako, samozřejmě jsem Asgaarem třeba prošel a prohodil s někým pár slov, ale měl jsem namířeno jinam. Třeba když jsem šel do Borůvkového lesa, potkal jsem Sionna, ale to bylo zdržení v rámci pár minut. Takže jako byl jsem v lese, ale zároveň i nebyl.“ Svoji dopověď sáhodlouze rozvedl. “Můžeme se mrknout na sever a pak jít domů, když budeš chtít,“ navrhl. To, že by se doma něco mohlo přihodit, ho nenapadlo. Nepřemýšlel nad tím, bral to prostě jen tak, že je na výletě mimo domov, a až se vrátí, vše bude tak, jak to bylo doteď. Jako vždycky, když se vrátil ze svých toulek.

Když se Lucy snažila promluvit, ale tak divně se u toho zasekla, trklo ho, že by mohl vstát, aby chuděrka mohla normálně dýchat. Jeho tělo bylo o dost mohutnější jak to její, byl to prostě svalovec a ona křehounká květinka. Vyhopsl na nohy, ustoupil od ní o krok vzad a s upřímným, avšak trošku nahlouplým úsměvem od ucha k uchu n ani zíral. “Lucyyyyyy,“ zapředl tupě, aniž by poslouchal, co říká. Uvědomil se až tehdy, co mu řekla, že z něj cítí cizí pachy. Povytáhl obočí, nasadil vykulený výraz a šokovaně zamrkal. “Vážně? Cítíš?“ chvíli na ni zíral, ale pak začal sám sebe divoce očichávat. Nejdříve na tlapkách, potom na hrudi a pak tam, kam si dosáhl. “Nic necítím!“ oznámil jí, vítězoslavně se usmál a vypjal hruď. “Asi máš čuchiny, Lucy, ale to nevadí, naštěstí jsem tady já, abych tě v čuchání zachránil a abych tě taky pořádně jistil!“ zlehka na ni tak jako hravě, jakoby ji nabaloval, zavrčel a u toho na ni dvakrát mrkl, pak ještě pohodil obočím. No co? Byla sexy. Když se na něj ale rozmáchla tlapkami, na chvíli ztichl a nevěděl, jak by měl zareagovat. Přece jen, neviděli se dlouho a on netušil, jestli třeba nebyla naštvaná? Nebo co když mu oznámí, že má někoho jiného? Zavrtěl divoce hlavou, aby tyto myšlenky vyhnal z hlavy, a když Lucy hned vzápětí řekla, že jí chyběl, roztekl se jako sněhulák na slunci. A to hlavně poté, co se o něj otřela. Tělem mu probleskl zvláštní pocit, tlapy se mu rozjely do stran a zanedlouho skončil na břiše na zemi s potutelným, avšak blaženým výrazem ve tváři. “Lucyyyyyy,“ znovu zapředl její jméno, pěkně dlouze a tiše. “Ty tak voníš. Ty seš tak hrozně krásná,“ vzhlédl na ni zoufalým pohledem, přičemž ale i nadále zůstával rozplácnutý na zemi. Zahleděl se do jejích zelených očí. "Mám tě hrozně rád, jsi ten nejúžasnější tvor na celé této zemi!" Vyhrkl, rychle vyskočil na nožky a přicupital jako malé vlče, které dlouho nevidělo svoji mámu, blíže k ní. Pak ji něžně, jakoby se dotýkal nějakého vzácného křehkého drahokamu, objal. “Strašně se mi stýskalo, měl jsem strach, že tě už neuvidím,“ zavřel oči a zavrtal čeníšek do její srsti. Nasál její vůni a takhle zababušený u své drahé polovičky již zůstal. “Už to nikdy nechci znovu zažít, slibuješ, že už neodejdeš?“ zamumlal sotva slyšitelně, stále se tiskajíc k jejímu teplému tělu. Pro něj byla ona královna. Absolutní jednička…Její otázku, jak se vlastně měl, prozatím ignoroval. Avšak vypadalo to, že i tím, co teď řekl, tak trochu odpověděl.

<< Borůvkáč - přes řeku

Pomalu se plahočil se skleslým výrazem ve tváři podél toku řeky. Chyběla mu Lucy, chyběla mu něčí společnost. Cítil se sám, i když vlastně před chvílí strávil tolik času s Awarakem. S tichým povzdechem se zastavil v místě, kde řeka plynula pomaleji oproti jiným částem, přičemž zašoural tlapkou po hladině vody. Jeho odraz se začal pomaličku zaostřovat. Jakmile byl dobře viditelný, zahleděl se na něj. Dlouho sám sebe neviděl. Pořád to byl fešák!
Z přemýšlení ho vyrušilo táhlé zakručení žaludku, už delší dobu nejedl nic pořádného a výživného, pořád jen nějaké malé rybky, zajíčky a podobně. Otráveně se rozešel dál, věděl, že před ním se rozprostírá rozlehlá louka, tak doufám, že tam něco uloví.

Čím blíže byl louce, tím intenzivnější pachy různé zvěře cítil. Mlsně se olízl a zvědavě nastražil ouška. Zrychlil do klusu, ale po pár krocích se prudce zastavil. Lucy! Zahleděl se na vlčici, která seděla nedaleko něj, přičemž se mu zalesklo v očkách. Opravdu tu před ním seděla jeho milá malá Lucy? Srdce se mu rozbušilo. Hlavou mu plynula velká spousta otázek. Říkal si, kde tak dlouho byla, co dělala, jestli se s někým stýkala a jestli ho vůbec ještě bude chtít. Samozřejmě, byl úžasný a sexy, tak by bylo divné, kdyby ho nechtěla. Všechny vlčice ho přece chtějí. No, ale i tak měl obavy. Rozešel se však sebevědomě, radostně k ní a už z dálky na ni zavolal: “Lucy!“ Jeho hlas se rozlehl po celé louce. Ocasem vrtěl ze strany na stranu a pořád se k ní blížil. Nakonec, když byl úplně u ní, po ní skočil a povalil ji na zem. Srdce mu plesalo, obavy zmizely. “Kde jsi byla?! Chyběla jsi mi! Hledal jsem tě snad po celém světě! Bál jsem se, že tě už neuvidím!“ vyhrkl na ni. Jeho tělo se třáslo nadšením, svaly se mu klepaly. Začal ji s tichým kníkáním olizovat a pak ji zalehl (samozřejmě se ale lehce nadnášel nad jejím tělem na svých tlapách), mlčky se přitulil a zavřel oči. Konečně, problesklo mu hlavou. Nadechl se její vůně a usoudil, že je to pořád ta nejkrásnější vlčice v celém širém okolí.

Pohledem sjížděl po vlkovi s podivnými rudými znaky na kožichu. No, on sám by si určitě takové přiteplené barvičky na kožich nedal. A ty šátečky kolem tlapek? Však takové má jeho samička, tak proč je má i on, samec, navíc Alfa lesa? Zlehka se zamračil, když si vyslechl slovo „průměrný“ a připleskl uši k hlavě. “Myslíš nadprůměrný,“ opravil ho bručivým polohlasem. Takže Awarak bydlí kousek ode mě? To je paráda, to jsem ani nevěděl. Nojo, dobří, úžasní a in vlci žijí prostě tady, ve středu celé Gallirei. Borůvkáš a Asgaar, to jsou nejlepší lesy. A já budu v budoucnu Alfou jednoho z nich! zlehka se ušklíbl na Blueberryho, jemu tak silně nesympatického vlka, a mrskl ocasem. “Děkan za info, tak já jdu, přestalo mi to tu tak nějak vonět,“ odfrkl si, otočil se na tlapce a začal pomalým hrdým krokem se vztyčenou hlavou odcházet pryč. Chtěl dát najevo, že on je tu ten boss a kápo, i když sem do tohoto lesa vlastně vůbec nepatří.
Z lesa zamířil podél toku řeky na sever. Do lesa se mu vracet nechtělo, tam Lucy nebyla, musel ji najít. Už se neviděli tak dlouho, ani netušil, jestli je Lucy ještě zdravá a naživu? Smutně sklopil pohled k zemi a hlasitě vzdychl. Nechápal, kam se Lucy na takovou dobu vytratila, měl by na ni být naštvaný? Měl by žárlit nebo jí snad něco vyčíst, až ji uvidí? Jestli někdy, zahleděl se koutkem oka na řeku, ale pak, trochu rozzlobeně, přidal na tempu a již se za sebe neohlédl.

>> VG (přes řeku Mahtae)

Ahoj,

nejdříve moc děkuji za skvělou akci, užila jsem si ji. Škoda jen, že na konci srpna jsem měla tak málo času, že jsem nestihla jediný úkol. Holt dovolená je dovolená :-D

Získala jsem:
370 bodů

Dělím na:
220 bodů = 165 květin
150 bodů = 125 mušlí

Děkuji moc

V dálce Etny zahlédl vlka. Nasál jeho pach, aby mohl identifikovat, zda se jedná o samce či samici, poté se ušklíbl. Radši by nějakou pěknou samičku, které by mohl lichotit, než červeného? samce. Navíc měl i divné vzory kolem očí a prostě tak celkově, byl nic moc, no.
Nechal ho dojít až k sobě, přičemž si ho už z dálky několikrát celého prohlédl. Jeho kožich se mu vůbec nelíbil, absolutně nechápal, proč má červené uši a tlapy, vypadal, jakoby právě vylezl z Ohnivého jezera. “Ehm, čau. Jsem Etney I. Asgaarský,“ představil se. “Syn Arcanuse a Elisy, máme smečku hned vedle,“ pohodil hlavou směrem, kterým byl Asgaar. “Jen jsem se přišel zeptat na svoji partnerku, na Lucy. Už dlouhou dobu jsem ji neviděl a nevím, co s ní je. Hledám ji, ale nikde jsem ji nenašel. Nepotkal jsi ji?“ zastříhal oušky a rychle dodal: “A taky svého kamaráda, Awaraka. Je černobílej, ne tak pěknej jako já, ale docela ujde.“ Zvědavě na vlka koukl. Napadlo ho, že by mohl ještě dodat popis Lucy, protože vlk přece nemusel vědět, že Lucy je Lucy, i kdyby ji potkal. “No a Lucy…ta je krásná. Má takový šáteček kolem tlapky, jako máš ty,“ tlapkou ukázal na jeho tmavý šátek na tlapce. “Akorát ona teda má daleko hezčí. Je zelený - ladí jí k očím. Je nízká, drobná a roztomilá, úplně se hodí ke mně, vzájemně se doplňujeme. Já jsem pěkný, ona roztomilá. Já silák, ona krasotinka. Já ochránce, ona andílek…rozumíš,“ tiše si povzdechl a pokrčil rameny. Tak kde by svoji Lucy našel? A co Awarak? Kde mu bylo konce? "Tak co, červeňáku, neviděl jsi je někde?" pohodil na něj hlavou, aby se vlk před ním teda vyžvejknul.

<< Asgaar

Vrtalo mu hlavou, proč se ta vlčice ptala na Nema? A ještě s takovým zájmem! Protočil zlehka oči, vážně jeho bráška sbalil takovou frajerku? Takovou koc? K neuvěření. Vzpomněl si také na cizí pach, který byl kolem Sionna. Zapomněl se zeptat, komu patří, škoda. Budu se muset do Asgaaru pak vrátit, škoda, že nepočkal na Sionnovu reakci. Poté, co se mu omluvil, šel hned pryč. Měl asi trošku strach z jeho reakce, nebo se prostě necítil na to, vidět ji, tak se zdejchl. Teď by tu reakci věděl rád. Měl dobrý pocit, že se mu omluvil, ale zároveň to bylo fakt těžké. Takový krok učinit, to není jen tak. Zřejmě už by to víckrát neudělal. Ale když Sunstorm i Kessel byly toho názoru, že rodina je důležitá a měl by to udělat tak, jak to cítí, omluvil se. Sionn mu od té rvačky často ležel v hlavě, takže usoudil, že ho to prostě trápí a musí to ven.
Proplahočil se mezi stromy a jakmile překročil práh Borůvkové smečky, nasál do čenichu okolní vůni. Doufal, že třeba ucítí pach Lucy nebo Awaraka, ale marně. Chvilku měl dojem, že Awarakův pach cítí, ale když se nadechl znovu, dojem zmizel. Zdálo se, že pochybil. Proto ušel ještě kus, pak se zastavil a dlouze zavyl, aby přivolal někoho místního. Žije tu ještě to tlusté vlče? pobaveně se ušklíbl. Musí se zeptat jak na tlusté vlče, tak na Lucy a i na Awaraka! Měl toho moc. Má mě Lucy ještě vůbec ráda? Nebo jsem zase sám...bez vlčice? Jako tehdy, když se zatoulala Casipa? sklopil pohled k zemi a zaostřil na své tlapky. Vždy měl rád barvu svého kožichu. Byla taková... boží!

“Cože?“ podivil se, když ho obvinila z toho, že na ni vrčel. “Já nevrčel! Ale ty ses úplně protivně smála, byla jsi na facku!“ obhájil se a s našpulenými rty odvrátil hlavu, na oko uražený. Slečna na něj pak ale začala mluvit a hned vzala do tlapek téma „Nemesis“. Zlehka se zamračil a pozoroval ji. Hezkej čenich, připadalo mu, že tahle vlčice má nějaký takový drobný roztomilý čeníšek, úplně by ho oblízl. Olízl si raději ale ten svůj a pak, když vše dopověděla, zavrtěl hlavou. “Viděl jsem ho naposledy na té louce, když mu Awarak předával ten věnec. No, a když o tom tak mluvíme,“ na moment se zamyslel. Awča se ztratil, Nemesis je nezvěstný, Lucy taky… Nějak moc vlků se hledá, ne? “Hledám Awaraka, toho jsi neviděla? Víš ne, ten černobílý,“ připomněl jí, jak Awarak vypadal, kdyby to náhodou zapomněla.
Zeptala se ho na názor. Celkem ho to překvapilo, on na něj asi žádný názor neměl, nebo… ano? “Uhm,“ nevěděl, co by na to měl odpovědět. Navíc mu to připadalo divné, jakoby to byl nějaký výslech nebo co. “Já jsem s Nemem moc času nestrávil, takže netuším. Viděli jsme se párkrát, beru ho pouze jako člena rodiny, nic víc a nic míň. Prostě bratr. Nemám, co víc bych k tomu řekl,“ rozhodl se tohle téma utnout. Asi se nutně nepotřeboval zrovna bavit o Nemovi. Byla velká spousta jiných témat, o kterých by se s pěknou čumáčkovitou modrookou vlčicí mohl bavit, ale téma „Nemo“ mezi ně nepatřilo.
“No, už asi půjdu, rád bych zašel vedle do Borůvkové smečky, dlouho jsem tam nebyl. A třeba tam najdu Awaraka,“ laškovně na ni mrkl očkem, mrskl ocasem a pak se vydal kolem ní pryč z Asgaaru. "A nezapomeň, že jsi na našem území," připomněl jí, když kolem její maličkosti procházel. Doufal, že nepůjde nikam do středu lesa, ale půjde prostě pryč. Naštěstí Borůvkáč byl hned vedle, tak se nemusel trmácet, kdo ví, kam. Ještě se jednou na vlčici ohlédl, byla pěkná. Ta randí s Nemem? Krátce zavrtěl hlavou a pak si již hleděl svého.

>> Borůvkáč

Zíral na něj a Etney taky. A tak na sebe vzájemně mlčky zírali, až Sionn konečně odpověděl. “Počkat, cože?“ povytáhl obočí a překvapeně pootevřel pusu. Vážně slyšel to, co slyšel? Spadl mu na oko žalud? Začal se smát a u toho vydávat podivné zvuky. Zřejmě měl ještě krapet nakřáplý hlas z Elysejských polí. “Tebe trefil žalud? Tojo teda! Prostě jsi někde spadl, protože jsi trouba, a vrazil sis něco do oka a teď to nechceš říct nahlas! Protože víš, že já nepadám,“ rychle párkrát pokýval hlavou a ještě jednou se pobaveně uchechtl. “No, říkal jsem si, jestli tady nepotkám náhodou Lucy ale... nikde ji tu nevidím. Tak asi zase půjdu.“ Pověděl, přičemž se otočil a rozešel od Sionna pryč. Malé vlče, které bylo schované, kdo ví kde, ani nezaregistroval. Na jeho pach úplně zapomněl, vypustil ho z hlavy. “Jo Sionne,“ ohlédl se na něj, nicméně tělem zůstal i nadále natočený směrem od Sionna. “Já... Omlou-omlouvám se,“ bylo těžké to říct. Etney byl příliš hrdý na to, aby něco takového řekl více než jednou za život. Po očku se koukl, zda ho nikdo jiný neslyšel, neboť kdyby tu byl i někdo jiný, určitě by to říct nezvládl. I tak to bylo nepříjemné. Pak se na Sionna pousmál a dal se na odchod. Když si to přebral v hlavě, nakonec to byl docela dobrý pocit říct to, na co se tak dlouho chystal. Zmoudřel?

Mířil směr Borůvkový les, chtěl ho navštívit. Naposledy tam byl s Lucy a potkal to tlusté nepříjemné vlče, kterému by nejradši rozbil rypák. Doufal, že teď tam potká někoho lepšího. Třeba tam Lucy bude schovaná na návštěvě, napadlo ho, přičemž zíral na vlčici, která byla přímo před ním. Chvíli mu trvalo, než si to uvědomil, že před ním někdo stojí, takže prostě šlapal dál a bezmyšlenkovitě na ni koukal. Až když se vzpamatoval, zasekl se na místě a zatáhl hlavu dozadu, jakoby ji chtěl zarazit do svých zad. “Eh!“ zabručel. Docela se lekl. Opravdu ji nevnímal. “Co tady děláš?“ ostře vyjel, jakoby tu snad chuděra vlčice něco kradla či pustošila. Chvíli si vlčici prohlížel, pak mu došlo, že ji už někdy viděl. Kdy a kde? “Ty jsi ta, co byla s Nemesisem na louce!!!“ vyhrkl a ukázal na ni tlapou jako na nějaké zjevení.

<< Středozem (přes Midiam)

Cítil, že domov je nedaleko. Spokojen s tím, jak rychle a pohodlně cestu od Sarumenu až domů zvládl, zpomalil u koryta řeky Midiam, která lemovala Asgaarský hvozd. Zastříhal oušky, sklonil hlavu dolů a konečně se zhluboka napil a zvlažil tak své vyschlé hrdlo. Zároveň přemýšlel nad domovem. Co tedy bude dělat, až tam dojde? Jen tak nečině postávat? Ohlédl se za sebe, neb uslyšel nějaký podivný zvuk, a pak mrskl ocasem ze strany na stranu. Měl hlad. Hrozně veliký hlad. Co kdyby něco bylo doma v jeskyni? To by se mu líbilo. Tady v řece neviděl skoro žádné ryby, jen sem tam nějaká proplavala, ale zmizela z jeho očí rychleji, než stihl vůbec jakkoliv zareagovat.
Vyhledal jeho oblíbené klidné místečko na přesun, aby si příliš nenamočil kožich, pouze tlapky. Nechtěl si namočit tělo, protože už zapadalo sluníčko a jeho kožich by tak daleko déle usychal. Poté šouravým krokem vyrazil do lesa směr domov.

Na hranicích se nezastavoval, však byl gammou tohoto hvozdu. Měl plné právo vejít a dělat si tu, co jen bude chtít. Spokojeně, možná trošku podrazácky, se koutkem tlamy pousmál. Byl to dobrý pocit někam patřit. A tak šel a šel, ani nevěděl, jak dlouho už jde. Teprve až zaslechl něčí hlasy, zastavil se a zastříhal oušky. Začenichal ve vzduchu a s táhlým zamračením se rozhlédl po okolí. Jeden z těch pachů vůbec neznal, co byl zač?! Věděl, že jeden patří Sionnovi, ale ten druhý… No, neměl zdání. Pomalu se rozešel, začal být trošku nervózní. Že by měl strach se vidět s bratrem? Od té doby, co se porvali, ho už neviděl. Vzpomněl si na Kessela a jeho rady. O tom, jak je rodina důležitá a taky si vybavil, jak spolu mluvili o tom, jestli by se měl Etňa omluvit. Tiše vzdychl a zastavil se opodál. Bratra zahlédl ležet na zemi, druhého vlka ale nikde neviděl. No, nijak ho to neznepokojovalo, proto se rozešel rovnou za Sionnem. “Sio,“ oslovil ho přátelsky. Tntokrát se do toho ani nemusel nutit. Že by vztek opadl a nenávist vymizela? Možná jim ten menší souboj pomohl a rozlámal ledy. Nebo se snad cítil lépe díky Kesselovi a Sunstorm, se kterými o Sionnovi mluvil? Těžko říci. “Ahoj,“ hlesl a zůstal stát kousek od něj. Okamžitě si všiml jeho oka, proto zvedl tlapu a ukázal na něj. “Omg, co to je? Píchla tě včela?! Narazil jsi do stromu nebo snad zahučel do řeky hlavou a zabodl ses v zemi? Pak jsi tam zůstal trčet a nemohls ven?!“ začal fantazírovat a tupě se usmívat. "Takhle bych vypadat nechtěl, to bych nebyl pak nejkrásnější vlk tady v lese a po celém širém okolí." Pyšně vypjal hruď a na jeho obličeji se objevil slizký, možná i trochu (na pohled) protivný, výraz.

<< Sarumen (přes Ohnivé jezero)

Běžel kolem Ohnivého jezera, které už moc dobře znal. Jih tady kolem tohoto jezera celkem znal. Párkrát byl na pláži, občas se toulal nedalekým údolím, nicméně jih na druhé straně neměl skoro vůbec zmapovaný. Někdy by se tam měl podívat a očíhnout ho. Alfák Asgaaru přece musí znát celý svět, ne?
Oběhl Ohnivé jezero kolem a zamířil na pláň, kterou měl v plánu proběhnout a jít rovnou domů. Nevěděl, co přesně tam chce dělat. Možná se zdržet na dýl? Možná se podívat po Lucy, s někým si promluvit či se na Lucy prostě jen zeptat a zase jít? A jak že se jmenovala vlastně ta smečka vedle nich? Jak tam tehdy byl s Lucy? Neměl by je navštívit? A to malé černobílé vlče? Ten tlusťoch…jak se jmenoval sakra, zlehka zakroutil hlavou nad tím, jak mizerného má pamatováka na takové věci, a zpomalil do klusu.
Stav zmatenosti, který si nesl s sebou od Elysejských polí, již vymizel. Díky bohu. Už se cítil zase fit, neměl sebemenší problém s chůzí ani mluvou. Byl to ale nepříjemný zážitek.

>> Asgaar (přes Midiam)

Vlčice měla opravdu příjemný hlas. Zastříhal oušky a mlčky ji u jejího povídání o alfování a o smečkách pozoroval. Měl vyrovnaný klidný výraz ve tváři, jakoby byl jedním z těch moudrých vlků, kteří procestovali celý svět a zažili mnoho dobrodružství. Pokyvoval hlavou a zlatavými očky přejížděl po jejím těle. “Můžeš jít se mnou, jestli chceš,“ navrhl jí a pohodil na ni vyzývavě obočím. Kdo ví, co si myslel! “Tedy, jdu tím směrem, takže… Mohl bych tě dovést k nám do Asgaaru, aby ses náhodou někde neztratila, rozumíš mi,“ mrkl na ni jedním očkem, pak se o trošku přiblížil a zatěkal očima kolem sebe, jestli je nikdo nesleduje. Když zhodnotil, že je to v pořádku, pošeptal: “V lesích kolem jsou vlci násilníci, mohl bych tě ochránit před případným vniknutím samčího údu do ženské jeskyňky, víš jak…“ táhle se zazubil jako nějaký skrček a ustoupil opět o krok vzad. Že on ten svůj úd tolikrát použil, že tak poučuje…To ale nikdo mimo něj netušil. Naštěstí.
Zamrskal ocáskem, když mu prozradila, že Awaraka zná, přičemž se zlehka pousmál. “Dobře, děkuji. Budu rád, když se s ním brzy potkám!“ Awarak mu byl velmi příjemnou společností. Chtěl se ho navíc zeptat, jestli by nechtěl jít s ním do smečky a už to nestihl.
Ohledně partnerky, to moc nepochopil. Jak jako partnerku? Snad je partner a partnerka, ne? “Jo, aha,“ hlesl a přikývl, aby vypadal, že tomu rozumí. Přitom ale vůbec nechápal, o co gou. Možná tím myslí jen partnerku na alfování, napadlo ho. “Mám partnerku, jmenuje se Lucy,“ zlehka se pousmál při myšlence na ni. “Ale někam se zatoulala a dlouho jsem ji neviděl. Každý den doufám, že se brzy vrátí. Moc mi chybí,“ sklonil hlavu posmutněle k zemi a tiše vzdychl. Po Lucy se mu stýskalo. Byla jediná osoba v jeho životě, pro kterou mělo smysl žít.
“No,“ hlasitě zvolal. “Už bych měl jít. Čeká mě dlouhá cesta. Děkuji, a kdybys ho potkala, nezapomeň mu říct, že jsem ho sháněl,“ usmál se, přičemž se otočil a vyrazil z lesa pryč. Zamával vlčici ocasem na rozloučení a pak už pelášil vstříc svému domovu.

>> Středozem (přes Ohnivé jezero)