Gallirea - Příspěvky uživatele

>> ZNAČKOVÁNÍ <<

Spokojen s tím, že jsem Ikranovi a Thee přikázal počkat, jsem zamířil k hranicím lesa.
Byl čas obnovit staré pachy a jasně připomenout všem, komu tady patří tato půda. Jako vládce Cedrového lesa to bylo moje posvátné právo, ale taky povinnost.
Očima jsem přelétl známý úsek, pečlivě zkoumal každý strom, keř a kámen. Tušil jsem, že někdo další možná sleduje naše hranice a čeká na chvíli, kdy bude moci proniknout bez povšimnutí. A to se už nikdy nesmělo stát! To, že sem pronikla tahle cizinka, byla výjimečná náhoda, ale možná i osud, aby se naše smečka zase o něco víc rozrostla. Jo.
Proto jsem se rozhodl obnovení hranic neuspěchat a projít pečlivě každý kout. Nejen hlavní stezky, ale i ty méně viditelné cesty, které vedou kolem Velkého vlčího jezera. Na západním břehu jsem zastavil u mohutných červených cedrů, jejichž silná kůra byla ideální pro označení. Vzduch tu byl protkán omamnou vůní stromů a slyšel jsem šplouchání malého potůčku, který se líně vinul pod stromy a napájel jezero. Věděl jsem, že tohle místo je svaté, prý má voda z potůčku hojivé účinky. Měl jsem pocit, že i ten potůček sám mě podporuje v mé misi udržet les čistý a bezpečný.
Označil jsem jeden z mohutných kmenů a po zemi se rozlil můj pach. Země tu byla měkká a pokrytá tmavě zeleným jehličím, které nasáklo každý můj dotek. Věděl jsem, že právě tady se proplétají cesty, kudy by mohl někdo zbloudilý proniknout, a nehodlal jsem to nechat náhodě. Na větvích nad hlavou pobíhaly veverky, které očividně nesouhlasily s mým rozhodnutím a co chvíli mi shazovaly šišky na hlavu. Usmál jsem se, v tomhle lese se drží pořádek, a jestli tu někdo přijde, bude vědět, že tu vládnu já.
Pokračoval jsem podél potůčku a označoval další stromy, abych zajistil, že značka bude jasná a neoddiskutovatelná. S každým krokem jsem cítil, jak síla lesa proudí se mnou a připomíná mi, že být vládcem znamená chránit každý kousek jeho půdy. Když jsem došel k místu, kde se potůček vlévá do jezera, na chvíli jsem se zastavil, nadechl se té zvláštní, ale známé vůně a pomyslel si, že tady, u téhle hranice, nebude mít nikdo šanci přejít, aniž by mě slyšel dýchat.
Zastavil jsem se u jednoho starého stromu, kde byla taktéž slabá stopa po mé značce. Vztyčil jsem hlavu, napřímil se do své plné majestátnosti a opět pečlivě označil kůru svým osobitým pachovým otiskem, neboli jasnou zprávou pro každého cizince - tenhle les je náš, můj. Ať si to každý zapamatuje! Při tom mi v mysli běžely myšlenky na tu neznámou vlčici. Kdo vlastně je? Proč sem přišla? Bude rozumět, kdo jsem a co znamená být vládcem tohoto lesa? Nebo bude jen dalším slabým bezcenným tvorem, kterého musím zkrotit nebo zahnat pryč?
Přidal jsem do kroku, každou značku pečlivě obnovoval a přitom fantazíroval o tom, co jí řeknu, až ji najdu. Bude to pro ni výzva, samozřejmě. Každý, kdo chce zůstat, musí přijmout mou autoritu. A to nevyhnutelně znamená podřídit se mým pravidlům. Ale možná… možná se v tom někde skrývá příležitost. Další kousek do mého panství, další život, kterému dám směr.
Nakonec jsem dorazil k místu, kde les končí a začíná planina. Poslední pachy jsem aktualizoval a hluboce se nadechl.
Vše bylo připravené, hranice jasné.
Teď už jen zbývalo najít tu nevítanou návštěvu a ukázat jí, kdo tady vládne.

<< S.G.

Od pláně to naštěstí k našemu velkolepému Cedrovému království nebylo daleko.
Samozřejmě jsem měl síly na rozdávání, klidně bych toho losa zvládl odtáhnout i sám — jak jinak by to mohlo být, nicméně… raději jsem si nechal pomoct. Ve vícero vlcích se to přece jen lépe táhne. A to doslova. Očima jsem zatěkal nejdřív na Ikrana a pak na mrňouska, která se k nám bez váhání přidala. Líbila se mi její energická verva, se kterou do toho šla.
Táhli jsme dál a já v tichosti přemýšlel o tom, co Thea říkala. Prý tu její matka žila… Znělo mi to jako příběh nějaké nuzné, slabé vlčice, která nechala své malé vlče jít hledat babičku, aniž by se o něj starala. Pevněji jsem sevřel zuby, celé mi to připadalo postavené na hlavu. Ale nebyl jsem tu od toho, abych to řešil, spíš naopak! Měl jsem možnost si Theu nechat a otisknout se do ní. Mohl jsem ovlivnit její život do budoucna, aby myslela a žila stejně jako já! Jako pravý vládce. Ďábelsky jsem se pousmál a zrak během tažení zvěře upřel na holčičku. Byla roztomilá. Rozhodl jsem se si ji bezpochyby nechat. Jo.

Blížili jsme se k hranicím, nedaleko nich jsem zastavil. Cítil jsem cizí pachy. Nastražil jsem uši a s hrdě vypjatou hrudí zavětřil. Cizinka?! Zřejmě jsme měli velice oslabené hranice, když tu byla pach cizí vlčice. Dost mě to znepokojilo. Chtěl jsem vylítnout a ukázat jí, kdo je tu pánem, přestože jsem ji zatím nezahlédl a vůbec netušil, co je zač. Pak mě ale napadlo… Další nohsled? Další poddaný do našeho vznešeného rozrůstajícího se království?! Mlsně jsem se oblízl. Miloval jsem, když se má smečka rozrůstala!
"Počkejte tu," přikázal jsem Ikranovi i Thee, zatímco jsem se napřímil do své plné majestátnosti. "Je tady někdo, kdo si dovolil vkrást do mého, tedy... teď už našeho, království bez pozvání. A tohle chování… nehodlám přehlédnout!" V očích mi zaplápolala panovačná jiskra. "Za chvíli jsem zpátky, a vy si pořádně odpočiňte. A seznamte se spolu... V Cedrovém lese platí pořádek, a ten určuju já," zakroutil jsem hlavou, jako kdyby mě mrzelo, že jsem musel přerušit takovou příjemnou cestu s losem. Ale všichni museli přeci moc dobře vědět, že každý král má svoje povinnosti, ne? "Nikdo si tu nebude dělat, co chce," zamumlal jsem si pak sám pro sebe a vyrazil.

Když Ikran poprosil o mé jméno, natočil jsem na něj uši, ale očima jsem zatím těkal z Thei na něho a zase naopak. Ani mi nedošlo, že jsem se nepředstavil, málem by mé skvostné královské jméno zapadlo do neznáma. “Jmenuju se Etney,“ řekl jsem oběma a důležitě se zahleděl, především Thee, do očí. Ona mě ještě neznala, kdežto Ikran už trošku ano. “ Vládce Cedrového lesa, zakladatel jeho řádu a ochránce všeho, co v něm dýchá,“ dodal jsem hlubokým, znělým tónem, který jsem považoval za dostatečně důstojný. Lehce jsem se napřímil, ocas elegantně pozvednutý, hruď vypjatá - jak se na příležitost tohoto formátu sluší. Když jsem domluvil, ponechal jsem za svým jménem dramatické ticho, jak jinak. Některá jména mají zkrátka váhu, a moje mezi ně rozhodně patřilo.
Založil jsem si zadní tlapy pohodlněji pod sebe a znovu na malou slečnu upřel pohled, tentokrát už klidněji, bez předchozího překvapení. Teď jsem měl čas si ji prohlédnout.
"Tvoji babičku?" zopakoval jsem, spíš jen abych měl čas promyslet, co s tou informací vůbec udělat. Opravdu si sem jen tak přicupitá vlče a hledá babičku? Vždyť Gallirea nebyla malá země. Pokrčil jsem trochu čenich, ale nahlas jsem řekl jen: "Gallirea je veliká a Cedrový les, můj domov, jejím srdcem. Pokud chceš najít babičku, měla by sis nejdřív trochu odpočinout. Asi jsi ušla dlouhou cestu." Byla ještě malá a já měl pro malá vlčata slabost. Především proto, že jsem je mohl do jejich života dost ovlivnit a vtisknout kousek sebe. "A jaké je jméno tvé babičky, vlčátko? Víš to vůbec?" dodal jsem vzápětí, pozvedl jedno obočí a naklonil mírně hlavu.

Nina, Reonys i ostatní byli pryč a já zatoužil vrátit se domů. Bez tak bych měl zase zkontrolovat les, už jsem v něm delší dobu nebyl. "Vyrazíme do lesa?" zvedl jsem se a podíval se na oba dva. Cedr byl odsud kousek, ale museli jsme především odtáhnout domů i zbytek ulovené zvěře. "Když mi pomůžete, můžete se za odměnu najíst," mrkl jsem na oba dva, ač bych odtáhnout mrtvolu zvládl nejspíš úplně sám. Ale přece je nenechám žrát jen tak, že? Musejí si jídlo aspoň něčím zasloužit!
Zakousl jsem se do krku uloveného losa a začal tahat.

>> Cedr

Moc se omlouvám za pozdní přihlášení :(

Etney - Záhada

Arminius - Hrozba

Marion - Piráti

IKRAN
Jen jsem mírně naklonil hlavu ve znamení, že jeho slova registruju, ale dál jsem je už nerozebíral. O Prorokyni jsem slyšel dost. Ačkoliv mě zaujala, necítil jsem potřebu se v tom dál rýpat. "Rozumím," pronesl jsem jednoduše konstatujícím tónem. "A úplně stačí, že víš, co ti dává smysl." Dál jsem to nechával vyšumět. Téma bylo zajímavé, ale ne užitečné. A já jsem byl především praktický vlk.
Při zmínce názvu jeho rodu jsem pozvedl obočí, v mém pohledu byl vidět opravdový zájem. Jméno Almas Alsahra mi skutečně nic neříkalo, ale jakmile ho vyslovil, cosi se ve mně pohnulo. "Almas Alsahra…" zopakoval jsem tiše, znělo mi jako legenda. Mírně se mi naježila srst na zatýlku. Bylo to prostě něco, co jednoho hned zaujme – honosné, hrdé, silné jméno rodu, stejně jako "Z Cedrového lesa" nebo kdysi "Asgaarský", nicméně k němu jsem se už nehlásil a nikdy nebudu. Každopádně taková jména se jen tak nevidí, a když na ně narazíš, hned víš, že za nimi stojí příběhy, na které se nezapomíná. To se mi líbilo, a byl jsem upřímně rád, že jsem mu navrhl zůstat u nás v Cedrovém lese. Vlci, kterým koluje v tělech urozená krev, musí držet při sobě! Tuhle důležitou zásadu jsem se už za ty roky na Gallirei mezi nuzáky naučil. Jemně jsem se na něj pousmál a přikývl, "díky tvé minulosti už teď vím, že se tady v této zemi neztratíš."
"Výborně!" vyhrkl jsem rychle a s větší vervou, než by asi Ikran z mé strany očekával. "Jsem rád, že jsi se rozhodl to zkusit. Přece jen vlci s urozenou krví musí držet v tomto světě plném neschopných při sobě. Cedrová smečka je tou nejlepší možnou volbou," na krátký okamžik jsem skryl svůj obvyklý ledový výraz - nahradilo ho ďábelské potěšení. Jeho rozhodnutí "zkusit to" mi hladilo ego neuvěřitelným způsobem. Přesto jsem dál držel tvář neústupného vládce, protože na tom záleží víc než cokoli jiného. Ale uvnitř mě ta malá jiskra uznání už hořela. Můžeš být cizinec, ale rozhodně nejsi bezcenný. Ne teď, když jsi naší součástí.

THEA
Přicupitalo k nám nějaké vlče. Tedy, podle něžného hlásku dost pravděpodobně vlčice. Měla hezky zbarvený kožíšek, takový jsem, pravda, ještě asi neviděl. Ale jak byla hezká, tak byla drzá! "Huh?" povytáhl jsem překvapeně obočí nad tím, jak téhle malé princezně absolutně scházel jakýkoliv respekt nebo zdrženlivost. Prostě sem přišla a začala se nám montovat do rozhovoru, ani ji nenapadlo, že skákat do řeči dospělým je při nejmenším nevhodný. To kdyby udělalo jedno z mých vlčat, hned bych je sesadil z růžových obláčků pěkně zase zpět na zem, aby věděly, že takhle teda ne.
Malá si k nám rovnou sedla, načež jsem na ni vypleštil oči a pootevřel tlamku. Chvíli jsem na ni civěl, než jsem se dokázal vzpamatovat - kdo ví proč mi vyrazila dech. "Tady jsi na Gallirei," zamrmlal jsem konečně a pak se probral zase zpět k životu. "A proč ji hledáš? Kde máš rodiče?" řekl jsem chladně a pohodil na ni hlavou. Měl jsem v plánu její rodičům pořádně vytknout, že maj za prvý svý mimina hlídat, a za druhý je pořádně vychovat!

// udělala bych na chvíli skupinky Etney/Ikran -- Sesi/Nina/Thyra :-)

Když zmínil víru a Prorokyni, jen jsem nadzvedl obočí. Ne z posměchu, spíš z upřímného zájmu. Tohle nebylo jen tak plácnutí do větru nějakého nevyspělého puberťáka, neznělo to jako prázdná slova. To si zasluhovalo moji pozornost.
"Víra je silná věc," pronesl jsem s přehnanou moudrostí, skoro zamyšleně. "Ne každý má něco, co ho vede, ale pokud něco takového vlci mají - ať už prorokyni, svoji vlastní hlavu nebo tady na Gallirei místní bohy, obvykle jsou rozhodní a jdou si za svým. Takoví vlci pro mě mají hodnotu. Ti, kteří ví, co chtějí." Přikývl jsem, spíš sám pro sebe. Nechával jsem svá slova chvíli viset ve vzduchu, než jsem pokračoval. "Ten život… ano, drahý je. Nejen tobě. Ale občas, když se rozhlídneš kolem a zjistíš, že už vlastně nemáš co ztratit, začneš přemýšlet, jestli to všechno má vůbec smysl," zadíval jsem se na něj znovu. "Možná jsi opravdu jen náhodou zabloudil až sem. Nebo jsi měl přijít... Nevím. Ale zatím sis dokázal stát za svým, aniž bys měl potřebu štěkat, kousat a ponižovat. To o něčem vypovídá."
Oči mi na okamžik zjemněly. Byl to cizinec, ale nebyl to slaboch. A ten rodokmen, co zmínil dřív… to byla velice důležitá část našeho rozhovoru. "Ohledně toho rodokmenu," začal jsem tiše a naproti němu se posadil, abych naznačil, že naše konverzace tedy rozhodně nekončí. "Řekneš mi víc? Zajímá mě to."

Na chvíli jsem přimhouřil oči a přestal hledat chyby v jeho postoji. Neponižoval se, ale ani si nehrál na velkého vůdce. A ta poslední slova... "Nedokážeš slepě následovat, ale dovedeš poslouchat," zopakoval jsem po něm tiše, jako bych si potřeboval uvědomit jejich význam, což ale nebyla pravda. Smysl jsem chápal až moc dobře, a voněl mi. Velmi. Měl jsem rád poslušné vlky, kteří uměli být co k čemu. "To už je víc, než zvládne většina," zabručel jsem.
Znělo to jako uznání? Možná. Ale ne takové, které by ho mělo hladit po srsti. Spíš jako bych si právě něco zapsal do pomyslného hodnocení v hlavě a zařadil ho do kolonky "použitelný pro Cedr". "Smečka není pro každého, ale pokud se v tobě skrývá někdo, kdo dovede držet tlamu, když se to po něm žádá, a ukázat, co v něm je, když na to přijde čas – pak možná máš víc společného s námi, než by se na první pohled zdálo," přešel jsem o krok blíž. Sice jsem ho pořád nevítal s otevřenou náručí, ale zajímal mě mnohem víc než když jsem ho uviděl poprvé. Měl jsem pocit, že za něco stojí, ne jako většina darmožroutů po okolí. Navíc se s ním bavila Thyra, tak přece nemůže bejt úplnej zoufalec, ne? Moje Thyra by se se zoufalci nebavila. Jistojistě ne.

"Co se týče Cedrové smečky, nepřicházíš prosit – a to je dobře. Vlci, co se plazí, mi byli vždycky k ničemu," hlesl jsem a pevně se mu zadíval do očí. "Ale ty..." na chvíli jsem odmlčel a pohodil na něj hlavou, "...ty vypadáš, že máš na víc a především že máš co nabídnout." Neznělo to jako kompliment. Spíš jako konstatování něčeho, co už jsem si promýšlel, když zmínil ten rodokmen, ale teď jsem to jen vyslovil nahlas. "A takoví vlci nepatří mezi tuláky. Patří tam, kde se s nimi počítá. Třeba do Cedru," vyzývavě jsem se na něj podíval, "nevítám do naší smečky kdekoho, ale pokud se ukáže, že víš, kdy mluvit a kdy držet krok, byla by tě škoda nepřijmout mezi nás," jasně řečeno – neprosím, nabízím. Ale jen těm, kdo stojí za to.

THYRA
Podíval jsem se na Thyru, s níž zjevně právě lomcovala puberta. Nějak brzo, ne? Lehce jsem přimhouřil oči, jak se do mě pustila. Ne výbušně, spíš takovým tím „zklamaně-vyčítavým“ způsobem, co umí jen dcery. Byla drzá, ano. Nejradši bych ji popadl za uši a trochu jí protřepal hlavu, ať se jí v ní rozsvítí. Ale zároveň… Je po mně. Ta jiskra v očích, ten vzdor v hlase, ta potřeba ukázat, že si na všechno vystačí sama. Potřebovala uznání, ne poučky. Přesně jako kdysi dávno já. Chtěla být vidět. Ne jako naše dcera, ale jako ona sama.
Nafoukla se a odkráčela o kus dál, kde se usadila s pohledem zabodnutým do země. A samozřejmě, že za ní okamžitě zamířila naše smečková švidra, což ale bylo správně. Jen tak dál, tetko. A budeš moct brzo bejt právoplatná teta celý naší smečky!
Povzdechl jsem si. Tiše, ale hluboce, tak, aby mě dcera slyšela. A taky věděla, že i když mlčím, nejsem slepý. "Thyro," pronesl jsem, tentokrát klidněji. "Nemluvím za tebe. Nikdy jsem nemusel. Jsi naše dcera, to samo mluví za sebe," na chvíli jsem se odmlčel. Ne proto, abych ji přiměl reagovat, ale aby věděla, že mluvím vážně. "Jen si přeju, abys nezapomněla, že ti v žilách koluje hrdá krev... a že být sama sebou neznamená odmítat své kořeny." To bylo vše. Nemusel jsem křičet, nemusel jsem se nad ni povyšovat. Byla to naše princezna. A princezny, i když trucují, si zaslouží, aby jim bylo nasloucháno.
To už se k ní však vydala Nina, nejspíš poňufkat její ouška a ukázat jí, že ji oba dva moc milujeme přestože jí to někdy možná připadá a bude připadat naopak. Něžně jsem se pousmál.

IKRAN
Pohled jsem tedy stočil zpět k Ikranovi. Ninu obměkčila slova o jeho rodokmenu, což se dalo říci i o mně. Pohled v očích se mi náhle změnil, a to na více zaujatý. "Rod vládnoucí zemi po desetiletí…" zopakoval jsem po něm, aniž bych odvrátil zrak. Vzácná krev… možná vzácnější, než jsme si zprvu mysleli. "Takže nejsi jen další tulák, co nemá co ztratit," poznamenal jsem už o něco méně ostře, i když v tónu zůstala má typická pichlavá sebedůvěra. "A přesto jsi přišel sem. Bez rodiny, bez smečky, bez velkého jména, a narazil jsi na moji dceru... Hmm, náhoda? Nebo osud?" naklonil jsem hlavu mírně na stranu. Osud mi ho přivál do cesty? Měl by být novým členem naší smečky?
Přišel jsem k němu pár kroků blíž. "Ale máš pravdu v jedné věci, Ikrane," pronesl jsem, zatímco jsem se zastavil a oči upřel přímo na něj. "Respekt se nedá vynutit. Ale taky se nedává zadarmo. Tady v Cedrovém lese ho nedostaneš proto, cos byl. Ale kvůli tomu, kým jsi teď... a kým se můžeš stát." Chvíli jsem mlčel a nechal ho, aby si ta slova promyslel. Chtěl jsem, aby pochopil, že tohle není jen hra ega, ale příležitost. A ty, jak známo, dávám jen těm, kdo si je zaslouží.
"A víš, co je na našem setkání dobré?" dodal jsem tišeji, téměř důvěrně. "Málokdo má odvahu postavit se alfovi tváří v tvář a nenechat se zastrašit. Toho si vážím,“ zvedl jsem hlavu, hrdě, jak se sluší, ale poté se mírně pousmál. Z části pobaveně, z části možná trochu posměšně. "Venku ti nic nechybí?" zopakoval jsem, hlas jsem měl klidný, plný sebevědomí a síly. "A přece jsi tady - před mou smečkou, přede mnou samotným," pokýval jsem hlavou s mírnou ironií. "Ne každý cíl je na první pohled vidět. Někdy to, co nám chybí, poznáme teprve tehdy, když to máme přímo před očima."

"Hmm," zabručel jsem spokojeně, když Nina předváděla své svůdné umění. Naklonil jsem se k jejímu oušku a zafuněl jí do něho tak, aby jí z toho přecházel rozum: "Abych nesnědl dřív já tebe." Na chvíli jsem tam zůstal, hlavu těsně vedle té její, a nasával tu božskou vůni, co mi doslova omamovala smysly. Pak jsem se odtáhl, ale mé oči zůstaly upřené na ní. Jiskry hravosti a chtíče mi v nich zářily jasněji než kdy jindy. Nic na světě nemělo větší cenu než ona, právě tady a teď, se mnou.

To, že Reonys vzal vlčata někam na výlet, jsem nepovažoval za problém. Svému dospělému synovi jsem plně důvěřoval, navíc byl přece nyní na postu bety. Co by to byl za betu, kdyby se neuměl řádně postarat o své mladší sourozence? A navíc – vlčata alespoň zažijí pořádně dobrodružství a budou mít nejen na co vzpomínat, ale především naberou zkušenosti.

Spíše mě zarazilo, že naše Cedrová princeznička Thyra, nositelka čisté a urozené krve smečky, se tak bezstarostně spřátelila s nějakým opelichaným cizincem. Takové spontánní chování není pro někoho s jejím rodokmenem a postavením vůbec vhodné! Princezna by měla být příkladem důstojnosti a rozvahy, ne bezhlavých gest. A k tomu ho bez nejmenšího váhání přitáhla přímo sem k nám, jako by to byl jen nějaký podřadný tvoreček, co lačně čeká na drobečky z naší kořisti. S tím jsem pochopitelně neměl v úmyslu souhlasit.
Nepatřil k naší smečce — tedy zatím. Tiše jsem si povzdechl, vypjal hruď, abych působil co nejimpozantněji, a na cizince pohlédl pohledem „skrz prsty“, který dával jasně najevo, kdo je tu šéf a alfa.
Ale ať je jasno, pokud by tenhle vetřelec prokázal poslušnost, úctu a odhodlání stát se členem Cedrové smečky, nebyl bych proti tomu. Naopak, rád bych měl více nohsledů, co budou tupě následovat mé velení a budovat naši moc a slávu. Smečka je jen tak silná, jak silní a oddaní jsou její členové, a já jsem král, který rád vítá ty, kdo jsou hodni stát po mém boku.

Lehce jsem naklonil ucho k Nině a pozoroval, jak Thyru sjela přísným hlasem. Dobře jí tak. Princezna se musí umět chovat, a zvlášť ke svým rodičům. Spratka tu rozhodně nebudeme tolerovat, jinak to s ní dopadne jako s Crowleym nebo Vivianne. V duchu jsem Nině pošeptal pochvalu, za to, jak stojí při mně a podporuje mě, jakožto správná partnerka a matka našich dětí. To mě vždycky zahřálo u srdce i pohladilo mé královské ego. Dokonce i pidlo-oká Sesi byla z té situace podezřívavá a sledovala cizince jako ostříž. Správně, holčičko, správně. Máš šanci stát se výbornou hlídačkou smečky.

"Jak má partnerka řekla – narazil jsi na Cedrovou smečku. Právě jsme byli na lovu," pronesl jsem s ledovým klidem a očima pomalu sjel k ulovené zvěři, která byla nejen naší kořistí, ale i důkazem mé bezkonkurenční schopnosti vést smečku. Pak jsem znovu zvedl hlavu a upřel pohled na toho cizince.
"A teď poslouchej dobře," pokračoval jsem, hlasem hlubokým a autoritativním, "Thyra, naše princezna, dcera s urozenou krví, je pro nás víc než jen členem smečky. Je to budoucnost Cedrového lesa, nositelka tradic a hrdosti, která v jejích žilách koluje." Udělal jsem krátkou pauzu, abych si byl jistý, že každé slovo zaznělo přesně tak, jak mělo, "a proto tu platí pravidla, která se musí dodržovat. Každý, kdo chce být součástí našeho kruhu, musí nejdřív projevit úctu, a to ne jen ke mně, ale k celé smečce."
"Poslouchám, cizinče," pokynul jsem hlavou, přičemž jsem v očích měl jasnou zprávu: buď se naučíš ctít naše hodnoty, nebo tady pro tebe místo není. "Ukážeš, že jsi hoden toho, abys kráčel vedle nás? Nebo budeš jen dalším nezvaným stínem, který zmizí v lese, jakoby tu nikdy nebyl?" Další člen smečky? Další otrok? Jo, chci další otroky! Další a další, chci mít velkou smečku plnou otroků!

Všichni nás za ten velkolepý výkon chválili, což mi samozřejmě zvedalo hřebínek ještě víc, než už teď byl. Vykasal jsem se na tlapách co nejvýš to jen šlo, pořádně jsem vypjal hruď a s tichým “hmm, tss!“ jsem pohodil hlavou. To pohození hlavou ale nebylo jen tak ledajaký pohození, ba právě naopak! Bylo to Etneyovský pohození hlavou „na frajera!“. Mrskl jsem ocasem a pohledem, který překypoval sebevědomým, jsem koukl na Ninu, svoji lásku. “Ale zlato,“ mávl jsem tlapkou ve vzduchu, abych zlehčil její tvrzení. “Se mnou bys nikdy nežrala brouky. Brouky můžou žrát jen podřadní, to my - elita,“ přišel jsem k ní blíž a nastavil svoji tvář, aby mě mohla pořádně olíznout, “my vždycky budeme žrát pořádný výživný a chutný maso!“ dopověděl jsem a s úsměvem, který naznačoval, že nekecám, jsem na ni hleděl. Samozřejmě, že skrytým významem této věty bylo „to já se vždycky postarám o to, abychom měli co pořádnýho k jídlu!“.

Všechny děti se hned k ulovenému kusu nahrnuly a začaly žrát, což jsem jen spokojeně sledoval. Měl jsem dobrý pocit, když má rodina měla dostatek všeho – dobrý pocit z toho, že jsem skvělý alfa, který se umí postarat. “Jen si dejte,“ pobídl jsem je tiše, ač bych se jindy dral do první řady, abych si urafl ten nejlepší kusanec. No, momentálně tu ale byla Nina, tak jsem před ní chtěl vypadat jako ten děsně starostlivej a šlechetnej vlk. Aby se do mě ještě víc zamilovala, že jo. To bylo snad jasný.
Jakmile se u losa objevilo místečko, taky jsem se k němu nasomroval, abych se mohl nažrat. Nač táhnout celou mrtvolu do lesa, když tady můžeme hezky celou polovinu sníst a dotáhnout tam jen ten lehčí zbytek? “Dej si, mamko,“ hlesl jsem těsně předtím, než jsem se do losa zakousl. Byl dobrej. Měkkej. Měkkej a teplej. A já měl navíc fakt hlad.

Reonys se ukázal jako skvělej velkej brácha a navrhl, že vezme děcka na výlet. Prý stopovat. Nic jsem proti tomu neměl, tak jsem jen s úsměvem pokývl hlavou. “Jasně, jenom opatrně,“ tlapkou jsem jim zamával, ať si výlet užiji… a najednou tu bylo ticho. Zbyli jsme jen já, Nina, Ciri a…. Thyra? Rozhlédl jsem se okolo, načež jsem ji spatřil, jak mudrlantuje s nějakým cizákem. Chvíli jsem je pozoroval, než jsem si odfrkl a podíval se na Ninu: “Myslíš, že za nimi mám jít nebo mám Thyru nechat, ať se ještě trochu seznámí? A kdo to vůbec je? Myslíš, že se chce přidat k nám do smečky?“ naklonil jsem hlavu zkoumavě do strany a z cizáka nespouštěl oči.

Jakmile Reonys vyrazil, věděl jsem, že je to signál. Žádný pokřik, žádná domluva. Jen to tiché porozumění mezi otcem a synem, které nevyžaduje nic víc, než prostý pohled. Zhluboka jsem se nadechl a pak, s pohledem vládce, kterému patří každé stéblo na louce, vyrazil. Stačilo jen pár silných skoků a už jsem byl u nich, Reo pevně držel losí nohu a zvíře se vzpínalo, jako by snad ještě mělo šanci. "Skvěle, můj synu! Drž ho pevně a zbytek přenech svému stvořiteli!" zahlásil jsem hlubokým, hrdým hlasem, i když jsem měl co dělat, abych vydržel s dechem.

Déle jsem již neotálel. Přiskočil jsem ke zvířeti a zarazil mu zuby přímo do krku. Jeden přesně mířený, silný stisk zubů, a pak už stačilo jen držet. Pevně jsem ho tlačil svojí vahou k zemi a čekal, než z něj vyprchá život, zatímco jsem očima poulil po okolí, jestli mě vlčata bystře sledují. Musejí přece být svědky mého velkolepého vrcholu! Musí vědět, že je jejich táta naprostá špička!

Když bylo dokonáno, odklonil jsem hlavu a krátce se zhluboka nadechl. Sice těžce, ale s vítězným leskem v očích. Zvedl jsem pohled a podíval se po smečce. Nejprve vlčata – vše dobrý (a snad si vzpomínky na tento lov zapíšou hluboko do paměti, aby pak třeba mohli svým potomkům jednou vyprávět, jak děda Etney sám holýma tlapama skolil obřího, o život agresivně bojujícího losa). Sesi měla naštěstí všechno pod kontrolou. Možná by z ní byla dobrá smečková hlídačka. A pak jsem spatřil Ciri. Šla pomalu, těžce dýchala, a i na dálku jsem poznal, že něco není v pořádku. Vydal jsem se k ní poklusem. "Dýchej pomalu, zlato," řekl jsem tiše, když jsem k ní došel. "Nemusíš běžet jako ostatní. Ty už jsi přece dávno dokázala, co v sobě máš," hles jsem povzbudivě. Na chvíli jsem si ji prohlížel, možná až moc starostlivě. Ale když jde o moje děti, maska nezlomného hrdiny jde vždycky trochu stranou. Vypadalo to ale, že je jen vyčerpaná a zadýchaná, tak jsem se uklidnil a ohlédl se na Ninu. "Vidíš mamčo? Stačilo mě poslechnout a máme honosnou večeři," uchechtl jsem se, pohodil hlavou a znovu si narovnal postoj, jako by se právě psaly dějiny. "A přitom to ani nebylo tak těžké, co říkáte?" dodal jsem, napůl vážně a napůl pro efekt. Fakt, že jsem před začátkem lovu navrhoval ulovit rovnou dva kusy, jsem radši nepřipomínal. Už se mi do toho moc nechtělo, takže jsem doufal, že na to všichni zapomněli.

Ohlédl jsem se ještě jednou pro jistotu na vlčata, která už nebyla úplně tak maličkými vlčaty, jako spíš skoro puberťáky, abych se přesvědčil, že je šikmo-očko zvládá, ale vypadalo to všechno dobře. S tichým povzdechem jsem se zaujatě podíval na Ninu, která si hned akčně a správně všimla zraněného jedince a upozornila na to i Ciri.

Lov začal, netrpělivě jsem přešlapoval za křovím, když Ciri chňapala po nohou zraněnému losovi. Ne, že bych jejím schopnostem nevěřil, ale přece jen – znal jsem její něžný charakter, měl jsem o ni trochu strach. Podíval jsem se na Reonyse, “můžeme?“ ujistil jsem se s pokývnutím hlavy, zatímco jsem se co nejvíc přilepil tělem k zemi, aby mě vyšší tráva mohla trošku schovat. Ve stádě mezitím vznikal chaos, bylo na čase, abychom se s Reem, každý z jedné strany, začali plížit. Nerad bych zameškal šanci, když nám holky losa tak dobře navádí. Nastražil jsem uši, pomalu vylezl z křoví a blížil se. Jen pomaličku, co noha nohu mině, ale byl jsem připraven kdykoliv vyrazit. Číhal jsem. Holkám se nejspíš zatím dařilo…

Vivianne | Mušličková pláž | květen 2

"Vlk nikdy neví, co mu osud v životě připraví," řekl jsem po chvilce ticha, aniž bych se na ni podíval. "Jeden si myslí, že má všechno pod kontrolou a že přesně ví, jakým směrem v životě chce jít… a pak bum, všechno se rozletí na kusy. Ani nevíš jak, a jsi v roli, kterou sis nevybral a se kterou jsi nepočítal, ale přitom se s tím musíš nějak poprat." Nebylo to omluvné. Nebylo to ani vysvětlení. Spíš konstatování faktu, který jí třeba pomůže "lépe porozumět".
Kývl jsem, když mi poděkovala. "Nemáš za co. Jsem tvůj otec. I když jsem... občas nevyřešil některé situace tak, jak bych možná měl nebo chtěl, nicméně... snažil jsem se. A doufám, že jsem alespoň z části pro vás lepším otcem, jak byl ten můj pro mě," až nyní jsem se na ni podíval, ale byl to spíš prázdnější pohled. Myslí se mi totiž začal honit Arcanus a také pár vzpomínek na minulost.

A pak mi to začala sypat. Jména. Osudy. Jeho... zůstal jsem stát a jen poslouchal. Představoval jsem si ty malé tváře, které jsem nikdy neviděl, a přesto mi běhaly v krvi. A pak jedno jméno, které jako bych někdy v minulosti od někoho slyšel, jen jsem si nemohl vzpomenout, od koho. "Siana," zopakoval jsem potichu, jen sám pro sebe. Polkl jsem a zavřel na vteřinu oči. Hlavou se mi prohnala vzpomínka na bratra Castiela, kterého jsem nikdy neviděl... nebo spíš vzpomínka na to, jak mi informaci o mrtvém bratrovi jednoho dne předal otec. Tehdy jsem to nijak zvlášť neprožíval, dnes mě však občas napadne, jaké by to asi bylo, mít dalšího bratra? Byl by lepší, než ostatní sourozenci? Táhl by se mnou za jeden provaz, jako to dělávala vždy Awnay? "To mě mrzí. Upřímně...," podíval jsem se na ni a snažil se přitom o co nejvíc soucitný výraz. "Kromě sestry Awnay jsem měl mít ještě bratra, měl se jmenovat Castiel. Taky ale umřel krátce po narození, nikdy jsem se s ním nesetkal. V Asgaaru má ale hrob," pověděl jsem. Možná jsem měl pocit, že by to Vivianne mohlo trošku pomoct, že je (respektive byl) na tom někdo podobně jako nyní ona?
Na scénu přišel Alfredo. Velký, silný, dokonalý. Měl jsem chuť si odfrknout, ale z jejího výrazu bylo jasné, že tohle není chvíle na žerty a že bych tím situaci mohl spíš pokazit. Bylo poznat, že ho vážně miluje. Možná víc, než vůbec dokázala dát najevo. "Tak to jsem rád, že jsi našla vlka svých snů, Vivi. Snad vám společná láska vydrží co nejdéle," řekl jsem, zatímco jsem naproti ní složil sedinku do měkkého, mírně navlhlého písku a ocas obmotal okolo zadních tlapek. Tiše jsem si povzdechl. Celkem mě zajímalo, jaký ten Alfredo asi je doopravdy? Předpokládal jsem, že o něm má moje dcera zkreslené mínění...
Když zmínila Vrbovou smečku, mírně jsem pozvedl obočí. "Hmm... vrby. Taková měkká, ohebná dřevina, “ zkonstatoval jsem s pokýváním hlavy, ale v myslí už srovnával, který strom je lepší. Samozřejmě že vítězí... cedry.

Návštěvu Cedrového lesa, její "rodné smečky", odmítla. Vlastně mě to ani nepřekvapilo, kdo ví proč jsem to tak trochu očekával. Přikývl jsem, "dobře, to chápu. Ale kdyby sis to někdy rozmyslela a nebo třeba chtěla vlčatům ukázat, kde by mohli najít dědu a tetu se strýčkem, můžeš kdykoliv přijít. Však víš, nikdy nevíš, co se může stát. A je dobrý mít někoho, na koho se v případě nouze můžeš obrátit a nemuset přitom běžet až domů, ne?" zazubil jsem se. "A navíc... Nebudou asi tak podobně staří jako můj druhý vrh? Mám syna Ezekiela a dvě dcery - Veru a Thyru. Jsou to moc hodná vlčata, nechtěla bys, aby se někdy poznali?" napadlo mě.

Chvíli bylo ticho. Pak jsem se přece jen zasmál, tentokrát vážně, bez přetvářky. "A neboj, nikdo mě nemusí zvát. Hele, klidně se jednoho dne zjevím na hranicích s tlamou plnou historek a macatým zajícem přes rameno. Děda přece musí být alespoň trochu otravnej, ne?" Odvrátil jsem pohled k moři, ale pak jsem se znovu otočil zpět k ní.

Vivianne | Mušličková pláž | květen 1

Poslouchal jsem ji mlčky, bez přerušení, což byl u mě skoro zázrak. Obvykle jsem měl co říct ke všemu. Ale teď jsem jen poslouchal, jak z ní padají věty, jedna trefnější než druhá. A bolely… ale nebyly zlé. Jen… pravdivé. A bez toho uklidňujícího pochopení, které bych v tu chvíli tolik potřeboval.
"Já vím, že ti to nedává smysl," řekl jsem tiše, když domluvila tu první část. "A možná ani nechci, abys to úplně chápala. Protože dokud to sama na vlastní kůži nezažiješ, pochopit to prostě nemůžeš. Já hlavně chci, aby sis nemyslela, že tím, co jsem udělal… že jsem vás tím zradil. Mám vás rád a mít rád budu. Vždycky, všude a navždycky. Budu tady pro vás, kdykoliv mě budete potřebovat. I když to se mnou nebylo vždycky jednoduchý a ne vždycky jsem to uměl dát správně najevo."
Nad jejími slovy o Crowleym jsem sklopil oči. Ano, věděl jsem, že k němu měla blíž, a ano, bolelo mě to. Ne snad kvůli žárlivosti, ale protože jsem – na rozdíl od ní – znal pravý důvod, proč se to stalo. Věděl jsem, odkud vítr vane. Ze starého lesa. Z Asgaaru. Z místa, které pro mě nikdy nebylo domovem, ale jen připomínkou všeho, co ve mně zanechalo stopy: otec, kterému jsem nikdy nebyl dost dobrý. Sourozenci, kteří mě nebrali vážně. Cizí vlci, kteří mě nikdy neviděli takového, jaký jsem doopravdy byl. Crowley se tehdy rozhodl zůstat, když jsme odcházeli. A já… já jsem mu to nikdy neodpustil. Ne proto, že zradil mě a Lucy, ale protože se dobrovolně vrátil k něčemu, před čím já celý život utíkal. V tu chvíli přestal být mým synem a já bych byl nejradši, kdyby na něj celá rodina prostě zapomněla. Včetně Vivianne. Jenže ta to nikdy nedokázala pochopit.
Chvíli jsem na ni jen koukal. Nečekal jsem, že to řekne takhle… upřímně, bez zbytečný omáčky. Ale právě tím mě to vzalo nejvíc. Přikývl jsem. "To je fér," odpověděl jsem prostě. "Nemusíme bejt pořád spolu, nemusíme si všechno říkat. Ale jsem rád, že víš, že tu jsem a že tu budu, kdykoliv budeš potřebovat nebo se chtít vidět." Na vteřinu jsem sklopil pohled, pak se pousmál. "To úplně stačí." I když já bych bral víc.

A pak to přišlo... jako blesk z čistého nebe. "Jsi děda."

Zůstal jsem stát jak přimraženej. Všechno ve mně na moment zamrzlo, jako když v zimě skočíš do ledový vody a mozek se snaží pochopit, proč jsi to udělal.
"Cože…?" vyklouzlo mi tiše a automaticky jsem se o půl kroku stáhl. Ne z nedůvěry, ale spíš proto, že mi pod nohama najednou chyběl pevnej terén. "Děda?" zopakoval jsem, skoro jako bych to slovo slyšel poprvý v životě.
Moje oči těkaly z jejího výrazu k moři a zase zpět k ní. "Jak… jak se to vůbec stalo tak rychle?" vydechl jsem. „Já jsem tě přece ještě… nedávno viděl jako to zlobivý vlče, co se snažilo za každou cenu zažít něco divokýho a vůbec mu nevadilo, že se někde ztratilo od rodičů, ale teď... heh," uchechtl jsem se a zmateně zamrkal. "A kdo je vůbec ten tvůj? Tys mi ho ani neukázala, nepředstavila! Jste spolu dlouho? Ještě když jsi žila doma v cedru?" vyhrkl jsem s výrazem polovičního pobavení a poloviční hrůzy. "Co je zač? Umí lovit? Má všechny zuby? A co jeho čenich, není moc malej? A vůbec, je to pořádnej vlkouš do rodiny, nebo je to nějakej měkkouš, co má víc blízko k bylinkářství než k boji?" zvedl jsem obočí, ale nakonec se usmál, aby věděla, že to nemyslím nijak zle. Jen... jen jsem chtěl, aby pro ni byl dost dobrej, protože ona měla na hodně dobrýho! Minimálně takovýho, jako jsem já... a že lepší není, takže měla na toho nejlepšího z nejlepších.
Vzdychl jsem a zůstal na ni chvíli mlčky hledět, až jsem si dovolil k ní přijít a obejmout ji. Upřímně, láskyplně. "Tak ti teda gratuluju, zlato. A děkuju, že moje legendární krev, ta nejslavnější esence Cedrového lesa, proudí dál," zasmál jsem se a přivinul k ní čenich. Byl jsem... šťastnej. Za ni i za sebe. "A děkuju, že jsi mi to řekla, jsem moc rád," oddálil jsem se, abych jí dal zase více prostoru (protože jsem věděl, že na tulení moc není a nikdy nebyla), a pak jsem pokračoval: "Ale jestli někdy bude, nebo snad budou, potřebovat pohádku na dobrou noc – takovou tu o tom, jak děda jednou holýma tlapama skolil medvěda nebo zahnal jedním zařváním smečku hyen, tak jsem tu." Pyšně jsem se zazubil a vypjal hruď. Já byl hroznej žertíkář, málokdy jsem mluvil navážno, ale byl jsem prostě takovej. Byl jsem svůj. Bavilo mě to. Bavil mě můj život.
"No a jak se jmenujou? A kolik jich je? A kde teda žijete? A... mohl bych je někdy vidět? Nechceš přijít na návštěvu? Pohostím vás! Nedávno jsme ulovili losy!" navrhl jsem jí s úsměvem... a ve skrytu duše doufal, že mě neodmítne.

Reonysovo šťouchnutí mě zarazilo v kroku. Zvedl jsem hlavu a podíval se směrem, kam ukazoval čenichem. Keř. Hustý, rozrostlý a zároveň nepřirozeně kulatý, jak kdyby ho někdo ohlodal. Přimhouřil jsem oči a na okamžik zatajil dech. Nejdřív jsem začenichal, jestli se v keři neskrývá nějaká hrozba, která by mohla ohrozit moji pověst "nejlepšího lovce na celé Gallirei", ale nepřipadalo mi, že by se v něm cokoliv ukrývalo. Možná malá myš, hehe, napadlo mě. Ale tu bych když tak odehnal pryč, šikovnej jsem na to dost.
"Dobře, u křoví všichni zastavit," zavelel jsem tlumeně, ale s autoritou, která se nedala ignorovat. Ocas jsem držel vysoko, uši nastražené vpřed. Přesto jsem se ale mírně přikrčil, abych nebyl vidět. Přece jen, patřil jsem k pořádným mackům, že… "Reonysi, výborně. Pozornost, bystrost... přesně to očekávám od svého nástupce!" Mrkl jsem na něj pochvalně, ale ne moc. Musel jsem udržet balanc mezi chválou a motivací. Přece jen, nechci, aby si začal myslet, že je snad víc než já.
Pak jsem si odkašlal, "začínáme." Sjel jsem všechny přítomné veledůležitým pohledem. Najednou mě zalechtalo mírně v břiše – lov s Ninou a dětmi z prvního vrhu? Hoho, to by mě nikdy v minulosti ani nenapadlo. Oči jsem přišpendlil na Reovi s Ciri, byl jsem rád, že Ninu přijali tak, jak ji přijali. Beztak daleko líp, než by ji přijal Crowley, kdyby stále byl mým synem, nebo Vvianne, kdyby stále žila v našem lese. Vrátí se někdy? Přijde na návštěvu? Zatřepal jsem hlavou, teď nebyla vhodná chvíle na sentimentální myšlenky, potřeboval jsem se soustředit, abych si neudělal před ostatníma ostudu. "Nino, Ciri," oslovil jsem naše květinky, "připlížíte se a zkusíte vypozorovat, který kus bude nejslabší. Možná třeba nemocný, kulhající… nějaký takový se určitě najde. Nebo matka s mládětem, aspoň by bylo víc masa. NEBO! Možná zvládneme dva dospěláky, hehe. Když vedu lov já, úspěch je prakticky zaručen. Kdo jiný by to měl zvládnout, než já? Etney I., zakladatel Cedrové linie, přemožitel losů, postrach všech kopytníků a ano, také nejkrásnější lovec v celé Gallirei!" Pyšně jsem se zasmál a jen koutkem oka zkontroloval, jestli si to někdo náhodou nezapisuje do paměti pro budoucí generace, aby všichni věděli, že JÁ jsem ta modla všech nynějších i budoucích tvorů této země. Pak jsem se ale trochu zklidnil a s úsměvem na tváři dodal: "My s Reonysem se budeme plížit opodál, hezky opatrně, a pak, až nějaký kusy naženete k nám, je sejmem!" Snad si Nina všimne, jak skvěle mi to jde. Vždyť co je víc sexy než vlk s plánem, že jo? Nenápadně jsem na Ninu koukl.

Reonys
Usmál jsem se, když Reo vypjal hruď jako správný mladý vlk a hrdě prohlásil, že mě nezklame. "No samozřejmě, že mě nezklameš," přikývl jsem spokojeně. Vůbec jsem o něm nepochyboval, měl moji plnou důvěru. "Koneckonců, jsi můj syn. Dokonalost máš v krvi," zazubil jsem se. Chtěl jsem na to ještě nějak navázat, víc ho vychválit a pak možná vychválit do nebes ještě i sám sebe, ale z jeho strany přišla ta otázka ohledně... no... ohledně Lucy, Niny a Alfa postavení.
Můj úsměv na chvilku ztuhl, nepatrně. Zvedl jsem pohled k nebi, jako bych v oblacích hledal odpověď. "Rád bych. Nina si to místo zaslouží," řekl jsem nakonec tiše. "Ale... dokud nebudu vědět, že Lucy je skutečně pryč... všechno je... složitější. Pořád jí místo alfy náleží, nemůžu jí ho jen tak vzít, jen protože se delší dobu neukázala v lese," naprázdno jsem polkl a sklopil přitom oči. Jen na vteřinu. Pak jsem se znovu narovnal a máchl ocasem.

Vera roztomile zaprotestovala, načež jsem se pousmál. Chtěl jsem na to zareagovat, ale samozřejmě mi neunikl Ninin chladný výchovný pohled, takže jsem to dál neřešil. Jen jsem zavřel tlamu a spokojeně vydechl. Přísná máma, hehe, na chvíli jsem se zahleděl do Nininých azurových očí. Byly jako horská jezera za úsvitu - klidné, chladné na povrchu, ale s hloubkou, ve které se jeden snadno utopí. A já se v nich utopil už dávno. Ani jsem si nevšiml, kdy přesně se to stalo, ale od té chvíle jsem věděl, že se nechci už nikdy vynořit ven.

Zamrkal jsem a zvedl čenich. "Cítím zvěř," přikývl jsem souhlasně a pyšně se podíval na Ciri, jakou to mám ale šikovnou dceru. Nicméně, chtěl jsem před vlčaty trochu zamachrovat, takže jsem ještě důkladněji začenichal, napnul uši a na chvíli se ztratil v přírodě kolem nás. "Myslím, že to jsou losi," prohlásil jsem sebevědomě.
Otočil jsem se k ostatním a bez špetky zaváhání zahlásil: "Smečko Cedrového lesa, do formace! Reonysi, přebíráš levou stranu spolu s Ciri. Nino, jdeš se mnou. Ostatní, sledujte – dnes uvidíte legendu při činu!" Věděl jsem, že každý můj příkaz zní jako rozkaz krále, a tuhle chvíli jsem si opravdu užíval. Koneckonců, kdo jiný než já by mohl vést smečku k takovému vítězství? Ulovíme aspoň dva pořádně velký kusy! Nebo... alespoň matku s mládětem - je jaro. Nebo dobře, minimálně jednoho pořádnýho macka! A vyrazil jsem. Přirozeně v čele... koutkem oka jsem jen zkontroloval, jestli mě všichni následují a jestli vlčata zůstávají se Sesi, která se nyní měla předvést jako pořádná pečovatelka smečky. Beztak jsem ji nabíral právě proto, když ji sám můj syn našel někde venku zatoulanou a bezprizorní, jen jsem o tom ještě pořádně nevěděl. Věřil jsem ale, že mě nezklame. Švidra jedna.
Zastříhal jsem ušima a nechal jedno natočené na Ninu a druhé na své potomky. "Ciri s Ninou by mohly nahánět, my s Reem lovit. Přece jen, losi jsou velcí, my s Reem máme větší sílu," mrkl jsem frajersky na svoji princeznu a poslal jí vzdušnou pusu. Asi jsem se choval jako nějakej puberťák, ale... byl jsem prostě zamilovanej.