Gallirea - Příspěvky uživatele

Thyry dotaz, jestli smím mít dvě vlčice a s každou zvlášť vlčata, mě trochu vykolejil. “No, eee,“ nevěděl jsem, co říct, a tak jsem se na ni nakonec jen přihlouple zazubil a ten dotaz tedy tak nějak přešel. Doufal jsem, že si odpověď nebude vynucovat, ale radši bych si měl vymyslet, co odpovím, když se zeptá… A nebo! Nebo bych mohl říct, ať se zeptá mámy. Jo, to je dobrej plán, takhle to udělám, jako ten největší podvraťák jsem se podíval na Ninu a škodolibě se sám pro sebe zazubil. Měl jsem radost, že peklo v podobě dotazu naší dcery přejde ze mě na mamku a já zas budu úplně v poho. “Thyro, není ti zima? Nechceš se vrátit do tepla?“ naklonil jsem pak mírně hlavu do strany s hraným, avšak dobře vypadajícím starostlivým pohledem. Ne, že by mě až tak zajímalo, jak jí je, spíš jsem zahájil obranný krok ve formě změny tématu.
Vyskočila mi na rameno mokrýma studenýma packama Vera, shlédl jsem na ni a rošťácky se usmál, zatímco jsem do jejího zasněženého kožíšku drcl čumákem. Byla síla, jak jsem musel rozkládat pozornost na tolik stran. “Vlčecí oči?“ zopakoval jsem s pobaveným úsměvem, líbilo se mi, jak je taková aktivní a hravá, pořád mi strkala hlavičku mezi přední nohy. Začal jsem ji následovat ve hře a vždy, když hlavu zastrčila, jsem ji drcl čumákem do ocásku. “Vlčecí oči přece umí dělat jen vlčata, proto jsou vlčecí. Ale neboj, určitě je zvládneš sama, aniž bych tě je musel učit. Seš roztomilá až až,“ mrkl jsem na ni. Pak se k nám ale přibatolila Delta, která svým příchodem strhla pozornost Very na sebe. Ještě žije? zlehka jsem povytáhl překvapeně obočí, tak dlouho jsem tu malou houbu neviděl, že jsem nabyl dojmu, že buď někde pošla hlady, nebo se ztratila či utekla jinam. Očividně se tu ale celou tu dobu mrcasila někde v lese.
Už jsem se z té nepotěšující reakce Ciri tak trochu oklepal, dost mi v tom pomohly děti, se kterými vlk neměl čas myslet na soukromé věci, jenže… Teď tu byl Reonys. Nasál jsem je pach a přitiskl uši k hlavě, výraz ve tváři se mi zase změnil, signalizoval, že čekám nepříjemnou situaci. “Reonysi?“ zastříhal jsem po jeho oslovení oušky, zatímco jsem pozdravil zavrtěním ocásku. “Prosím tě,“ zavrtěl jsem pohotově hlavou, než stihl cokoliv říct, a udělal k němu o pár kroků blíž, “neutíkej.“ Měl jsem strach, že zareaguje obdobně jako Ciri, přestože jsem věděl, že je rozvážnější a moudřejší jak má dcera. “Já… Neviděli jsme se. Chtěl jsem ti to říct, ale… Nic se nezměnilo. Teda změnilo, ale ne pro vás. Teda možná trochu jo, ale chápeš, jak to myslím. Já jsem pořád váš táta a… Jen… Máte další sourozence,“ blekotal jsem, až jsem nakonec zavřel oči a packou se plácl do čela. Takhle jsem reagovat nechtěl… Vlastně… Jak jsem chtěl reagovat? Smířlivě jsem se mu podíval do očí. “Mrzí mě, že jste to s Ciri nevěděli, všechno se stalo až moc rychle. Nechtěl jsem vás zklamat,“ vzdychl jsem nakonec, pokrčil bezmocně rameny a pak čekal. Usoudil jsem, že možná bude lepší nechat reagovat jeho, než blekotat zmatené nesmysly nebo mu snad představovat jeho sourozence, ten první krok by asi měl udělat sám, pokud měl zájem je poznat. Nechtěl jsem mu je nutit, měl možnost se rozhodnout, jestli s nimi bude chtít mít něco společného nebo ne. Doufal jsem ale, že se rozhodně kladně.

Zamrkal jsem, skelné oči přesunul na Ninu a za doprovodu tichého, značně roztřeseného povzdechu přikývl jemně hlavou. “Jo, doufám, že jo. Je to hodná vlčice, citlivá duše, určitě se jen polekala,“ zabrblal jsem sotva slyšitelně, moje skotačící nálada byla najednou ta tam. Měl jsem strach, že se Reonys s Ciri naštvou a nebudou mě chtít, to by mi bylo strašně líto. Rodina pro mě byla vším, rád bych Ezekiela s holkama představil dokonce i Vivianne, ale pochyboval jsem, že by mě nebo je ráda viděla.
Thyra mě zatahala za nohu, což udělala dobře, jinak bych její tichý hlásek asi moc nezavnímal. Shlédl jsem na ni a s úsměvem ji pohladil packou po zádíčkách. Byla roztomilá, jak se mě tak snažila ukonejšit, aniž by chápala, co se děje. Nadechl jsem se, že jí odpovím, ale Nina mě předběhla. Mluvila sice k Ezimu, nicméně její slova Thyra i Vera určitě slyšely také. Přikývl jsem, abych Niny řeč potvrdil. “Je to vaše starší sestra,“ do očí jsem se zahleděl táhle nejdříve Thyře a pak i Veře, jestli něco vyčtu z jejich výrazu, ale nepřipadalo mi, že by se nějak naštvaly nebo něco. Proč by taky měly? “Je moc hodná, určitě se s vámi později přijde seznámit,“ mrkl jsem na ně s hranou lepší náladou, aby nebyli příliš smutní, že já jsem smutný. Očividně to na ně celkem doléhalo. Pozorná tovlčátka! Zavrtěl jsem na ně ocáskem. “Než jsem poznal vaši maminku, do které jsem se strááášně zamiloval,“ zazubil jsem se na Ninu a poslal jí vzdušnou pusu, “žil jsem s jinou vlčicí – jmenuje se Lucy a je to maminka Ciri a Reonyse, vašeho staršího bratra,“ doplnil jsem. Chtěl jsem, aby to věděli a nebyli pak překvapení, až Rea dřív nebo později potkají. “Takže máte starší sestru i bratra,“ na moment jsem se při povídání zasekl, ale nakonec jsem s povídáním již dále nepokračoval. Říkal jsem si, jestli mám zmiňovat i Crowleyho s Vivianne, ale nějak se mi do toho nechtělo pouštět. Času dost.

Vlčata pak brebentila a vyptávala se na strašně moc dotazů, především můj bystrý synek, na první pohled na něm bylo znát, že je urozený a že to jednou někam dotáhne! S úsměvem jsem se posadil k Nině, která mě konejšivě olízla na tváři. Přitulil jsem se k ní, naše rodinná idylka mě z části vracela do minulosti a z části udržovala tady v přítomnosti. Vzpomínal jsem, jaké to bylo tehdy s malou Ciri, Reem a ostatními, ale jak jsem postupně zjišťoval, moc vzpomínek jsem si neuchoval. Mrzelo mě to. Povzdechl jsem si, ale pak jsem zatřepal hlavou a rozhodl se z minulosti odejít a věnovat se tomu, co je teď – svým malinkým dětem. Chtěl jsem, aby z nich vyrostli jen ti nejlepší vlci. Na všechny tři jsem se zazubil. “Být vlčetem je daleko lepší, Ezi,“ spiklenecky jsem nakrčil ňufák a šeptem dodal: “Můžeš zlobit svoje okolí a cizí vlky, protože většinou ti nikdo nic neřekne. Stačí na ně hodit roztomilej vlčecí kukuč a je vyřešeno. Kdybys byl dospělej, hned by se na tebe každej zlobil a žaloval nám na tebe.“ Jo, já jako malej zlobil rád. A vlastně zlobím rád dodnes.
Zavětřil jsem, když Nina zmínila přítomnost cízího pachu. Měla pravdu, já si to nejspíš kvůli té scénce s Ciri ani neuvědomil. Zavrtěl jsem však hlavou a čenichem přejel láskyplně, konejšivě po tom jejím. “Neboj, drahá. Je to Saelind,“ její jméno jsem si zapamatoval bravurně, možná proto, že byla dcerou alfy. “Potkal jsem ji u jezera a představil ji Reonysovi, je to dcera alfy z Mechové smečky,“ pohodil jsem na ni laškovně obočím, aby věděla, na co myslím a narážím. “Třeba se jí Reonys zalíbí a ona jemu,“ zazubil jsem se. Ani mě v tu chvíli nenapadlo, že její pach zde znamená, že nejspíš jdou na návštěvu… A potkají mě s Ninou. A taky s vlčaty.

Ahoj,

v prvé řadě moooc děkuji za zorganizování prima akce - miluju adventní kalendáře :-) plnění jsem si užila, ač mě, tak jako vždy, tížil nedostatek času :( Organizace musela být pěkná fuška, obzvlášť během prosince, kdy se všichni chystají na Vánoce.. takže klobouček!

ETNEY
3. - vymaxování 1 magie - vzduch
4. - 25 drahokamů
5. - 10 perel
9. - 30 oblázků
10. - 2 bonusy štěstí
12. - magie od Života bez hvězd - vzduch
23. - 2 hvězdičky do vlastností - 2% do rychlosti

MARION
12. - magie od Života bez hvězd - voda
15. - vymaxování 1 vlastnosti - vytrvalost

NELLY
1. - 5 perel
2. - lektvar Mírumilovnosti
3. 12. - vymaxování 1 magie - vzduch
4. - 25 drahokamů
5. - 10 perel
6. - lektvar Nedotknutelnosti
7. - 5 křišťálů
8. - 2 hvězdy do výjimečné magie pod 5. lvl (*nebo 100 květin + 100 drahokamů) - výjimečnou magii Nelly nemá, prosím tedy o 100 květin + 100 drahokamů
9. - 30 oblázků
10. - 2 bonusy štěstí
11. - 10 křišťálů
12. - magie od Života bez hvězd - vzduch
13. - 30 mušlí
14. - 50 oblázků
15. - vymaxování 1 vlastnosti - obratnost
16. - 25 kytiček
17. - 50 mušlí
18. - 2 hvězdičky do magie - země
19. - 2 teleportační lístky
20. - 50 kytiček

ARMINIUS
12. - magie od Života bez hvězd - voda
15. - vymaxování 1 vlastnosti - rychlost

NANOOK
3. - vymaxování 1 magie - iluze
12. - magie od Života bez hvězd - iluze
15. - vymaxování 1 vlastnosti - síla

Přidáno.

Mamča pak ale vlčata zabavila koulovajdou, což pro mě byla jasná stopka a možnost si alespoň chvilinku odpočinout, protože jsem sice byl furt krásnej, mladej a děsně fit, ale přece jen malinkato bez energie. Jen trošku! Posadil jsem se tedy opodál, ale stále v dostatečné blízkosti jich, a s úsměvem na rtech své tři pidi čumáčky sledoval. Byli roztomilí, jak překypovali životem. Měli ze všeho radost, vše je bavilo a pořád chtěli víc a víc.
Zastříhal jsem oušky, úsměv na tváři mi v mžiku zatuhl, ucítil jsem totiž pach Ciri. Zalil mě studený pot a v krku se zjevil velký knedlík, který nešel polknout. Nebyl jsem připravený na to, ukázat jim dvěma vlčata, měl jsem z toho stres. Bál jsem se, že malé odmítnou, že se naštvou a nebudou mít je a pak už ani mě rádi. To jsem nechtěl, přál jsem si, abychom byli všichni jedna velká rodina. Reonys s Ciri pro mě byli vším, i když jsem předpokládal, že po této návštěvě si Ciri bude myslet něco jiného. Znal jsem ji moc dobře a její reakce jsem dovedl odhadnout. Měla velice citlivou a křehkou duši. Zaslechl jsem její zpěv, krátce přitom zavřel oči a pak je otevřel. “Jde sem Ciri,“ oznámil jsem tiše Nině, určitě na mě musela zpozorovat, že jsem najednou celý nesvůj. Beztak změna v mém chování nešla přehlédnout.
A pak jsem ji uviděl, ten její světlý kožíšek. Vykukovala na nás mezi stromy, šokovaná a nejspíš pěkně nešťastná. “Ciri,“ hlesl jsem, a alespoň jí zavrtěl ocasem na pozdrav, že ji rád vidím, ale... Ona mě asi ne. Ne takhle. Pak se mi ale zahleděla do očí a já cítil, jak mi puká srdce. Ten její pohled, ten žal v jejích očích mě ubíjel. “Holčičko,“ šeptl jsem a natáhl k ní packu, ale ona se otočila a jala se odcházet. “Ciri!“ zavolal jsem za ní ve snaze ji zastavit, ale samozřejmě to nepomohlo. “Ciri! Neodcházej prosím!“ zkusil jsem to znovu, tentokrát větší silou, avšak o to více v mém hlase šla zaslechnout beznaděj a strach, jež mě ve vteřině pohltily, jako zničující oheň pohlcuje les. Nevěděl jsem, co dělat, jak reagovat. Nešťastně jsem zatěkal očima z Niny na místo, kde před chvílí stála Ciri, a zase zpět na Ninu, jako bych od ní čekal nějakou radu, ale pak jsem si jen sednul, celý oblblý, zadkem na zem. Snažil jsem se alespoň z části vstřebat, co se právě stalo a co jsem jí vlastně provedl, zatímco jsem své skelné oči přesunul na synka, který byl i nadále (díky bohu) plný života a snažil se mě zapojit do svých aktivit. “Myslím, že už utekla,“ šeptl jsem mu s úsměvem, snažíc se zatlačit slzy, které se mi neodbytně draly do očí.

//AK; 16. Dováděj ve sněhu

Pokyvoval jsem spokojeně hlavou. Vše, co Nina doplnila k mému vzdělávacímu okénku vůči vlčatům, byla pravda. Chvilku jsem na ni mlčky zaláskovaně hleděl, ale to už mě vyrušil můj nezbedný synek, – Ezekiel Etney I., princ království ze Severních hor, potomek Alfy Cedrového lesa s velkým A, a taktéž málem alfy Asgaarského lesa, tentokrát už jen s malým a. No a dalších milion titulů k tomu! Totálně nejvíc urozenej - dováděl ve sněhu jako malé vlče, kterým samozřejmě také byl, tak jsem se rozhodl ho napodobit. Začal jsem teda hopsat úplně stejně přímo po jeho boku, ale držel jsem se jeho vlčecího tempa jen s obtížemi. Přece jen jsem byl o chloupek větší jak on, nebo možná i o dva chloupky, takže jsem měl logicky delší nohy a tím pádem i delší skoky. Neodradilo mě to však a pokračoval jsem hezky zvesela v hopsání, a zatímco on šťouchal do sester, já šťouchal do jeho mámy. “Hehehe,“ zazubil jsem se, “jsme s Ezim jako dvojčata Nino, dívej!“ zachrochtal jsem nadšeně a svalil se na ni úplně stejně, jako se Ezekiel svalil na Thyru. A pak, aby toho nebylo málo, jsem nahodil sněhem hned všechna tři vlčátka zaráz. Vrtěl jsem ocasem jako zběsilej, vlastně mě docela bavilo takhle dovádět, připadal jsem si jako mladej nohatej teenager, kterej se snaží svést jednu pěknou modrookou vlčici stojící poblíž. Jak jsem Ninu tak svalil, začal jsem se s ní dychtivě, celý hrrr, mazlit a otírat se o ni hlavou všude, kde to jen šlo. Synek pak ale změnil pozici a připlácl hrudník na zem, takže když jsem to zaregistroval, odskočil jsem od Niny a udělal úplně to samé. Sníh mě zastudil na mé huňaté srsti, ale moc jsem si toho nevšímal. Zaregistroval jsem to jen tak zlehka, víc moji pozornost přivábilo Ezekielovo bafání, které bylo vážně dost vtipné. Musel jsem se tomu zasmát. “Baf!“ bafnul jsem tedy na Ninu jako Eziho koule u nohy... Nebo na jiných místech, a pak se na něj s jiskřičkami v očích podíval. Jestli pak ho hra s tátou bavila, stejně jako bavila mě?

// AK; 4. Zazpívej někomu koledu

<< úkryt

Když jsem vylezl ven z tepla, tak se mi v prvé řadě kvůli té zimě stáhly leknutím všechny vnitřnosti v těle do jedné malé kuličky. Lehce jsem se zachvěl, srst se mi naježila a já se raději rozklusal, abych měl nějaký pohyb a abych rozproudil krev v těle. Od tlamy mi při každém výdechu stoupal nahoru bílý obláček, opravdu se za tu chvíli, co jsme byli s Ninou uvnitř, tolik ochladilo? A nebo to… Možná nebyla taková chvíle? nastražil jsem ouška, zastavil se a chvíli poslouchal okolní zvuky. Nevypadalo to, že by tu kdokoliv byl. Kromě zvuků přírody jsem totiž neslyšel nic. Dokonce ani když jsem zavětřil, tak kromě staršího slabšího Waristoodova pachu jsem nic necítil. Pro jistotu jsem však les křížem krážem proběhl, ale pak se vrátil k Nině a malým. Nechtěl jsem je nechávat samotné moc dlouho, měl jsem z toho zvláštní pocit.
Když jsem přicházel k úkrytu, zacukal jsem oušky – zaslechl jsem, jak Nina zpívá vlčatům Vánoční koledu, zahřálo mě to příjemně u srdce. Rodina. Chvíli jsem ji mlčky poslouchal, až teprve co zpívat přestala, jsem zahlásil: “Je to dobrý! Můžete ven!“ stál jsem připraven vlčatům pomoci ven z nory. Jako první se škrábala ven neobratně Vera, chňapl jse ji tedy za kožíšek na krku a vytáhl ji. Chudinka se začala hned celá třást, ocásek stáhla mezi nohy a tiše zakňučela. Asi jí byla zima. Pomohl jsem tedy ven i zbylým dvěma a pak dal prostor Nině, aby se mohla pohodlně vyškrábat. “A je to,“ šeptl jsem spokojeně s úsměvem na tváři. Den, kdy vlčata poprvé uviděla svět! Tak roztomile se k sobě choulili a třepali se, že jsem k nim musel přijít a tlapkou si je schovat pod sebe. “Podívejte,“ hlesl jsem tiše a packou ukázal na zapadající slunce. “Když je den, svítí nám nahoře na nebi sluníčko. Když se blíží večer, nebíčko zrůžovatí a oznámí nám, že jde sluníčko spinkat. Pak ho vystřídá na nebi měsíc,“ sklonil jsem hlavu mezi své přední nohy a koukl na vlčata, která zvědavě pozorovala červánky. “A když už je na nebi měsíc, znamená to, že je noc. Takže můžeme být venku teď jen chvíli, brzy budeme muset jít spinkat.“
Bezděky jsem si vzpomněl, jak jim Nina zpívala, tak jsem se o to taky pokusil. Asi jsem nezněl tak hezky jak ona, ale minimálně jsem se o to snažil! Radši jsem ale zpíval potichu, spíš tak šeptem:
“Tichá noc, svatá noc,
jala vlky v blahý klid.
Dvé jen srdcí tu v Betlémě bdí,
hvězdy při svitu u nory dlí,
ve které malé vlčátko spí,
ve které malé vlčátko spí.
Tichá noc, svatá noc!
Co Vlčíšek vyprávěl,
přišel s jasností v Životův stan,
zní již z výsosti, z všech země stran:
„Vám je dnes spasitel dán;
přišel Vlčíškův Pán!“

Předl jsem Vánoční/večerní píseň vlčatům do oušek tak tiše, až to všechny tři hezky zklidnilo a dokonce i mírně přispalo. Pousmál jsem se, odkryl jejich těla tím, že jsem poodešel o krok vzad, a všechny tři jazykem olízl na hlavičce. “Venku se vám bude líbit každý den o něco víc, je to lepší jak nora. Tam jsou sice teplý kožešinky, ale tady… Tady na vás čeká spousta novýho dobrodružství!“ podíval jsem se s úsměvem na Ninu: “Že, mamko?“

// 967

// AK; 17. Obdivuj krásu zimy z útulného místečka

Nina mi povídala tak krásná slova, že jsem se málem rozplakal. No, dobře, to zas úplně ne, ale dojalo mě to. S úsměvem jsem ji pozoroval, ta její azurově modrá očka v kombinaci s vlídným výrazem ve tváři mě doháněly k šílenství. Cítil jsem, jak se mi zase, už tak po sté v její blízkosti, zrychlil tep a krev mi z mozku stekla do jiných částí těla. “Mmm,“ zapředl jsem a za doprovodu reptavých poznámek svého syna se k Nině přitulil. “A ty jako máma,“ šeptl jsem jí do ouška, které jsem následně olízl.
Vlčata rostla, sílila a zlepšovala své dovednosti, nejspíš na to konto Nina žadonila, jestli už s nimi můžeme ven. Nenapadlo mě, že je to z důvodu jejího mamkovského vězení a že nevytáhla tlapky z úkrytu ven od jejich narození. Váhavě jsem na vlčata koukl, “neměl bych to nejdřív venku zkontrolovat, než je vyvedeme?“ zrak jsem přenesl na Ninu, “podívám se na hranice, zkontroluju, jestli se tu nepromenáduje nějakej ubožák, kterýho bych případně vykopal pryč, a pak na chvíli asi můžeme.“ Byla pravda, že jsme s vlčaty v úkrytu byli schovaní delší dobu a v lese dost pravděpodobně nebyl nikdo, kdo by se staral o jeho bezpečnost. Kromě nás dvou už tu nejspíš žil jen Reonys, Ciri a možná Lucy, nikoho dalšího jsem tu už delší dobu neviděl. Po Seilah se slehla zem, po Deltičce houbičce jakbysmet a Waristood nedávno dával znamení, že les nadobro opouští.
Usmál jsem se na Ninu, pak se pohledem a zavrtěním ocasu rozloučil s malejma a vyrazil k východu. Ještě než jsem ale vyšel ven, jsem se zastavil a zahleděl se na čerstvě napadený sníh. Ani jsem nevěděl, že už se tak ochladilo, asi jsme tu byli schovaní vážně docela dlouho. Zasněně jsem si sněhovou pokrývku prohlížel, zima byla na pohled opravdu kouzelná. Když jeden studoval sněhové vločky z velké blízky, mohl si všimnout, že každá ta vločka je úplně odlišná a jedinečná, to se mi na sněhu fakt líbilo. A ještě víc jsem sníh a zimu měl rád, když jsem ji mohl pozorovat z pohodlí domova – z teplé kožešinky a vyhřátého úkrytu s velkou zásobou jídla. Ty zasněžené stromy a keře, zamrzlý potůček z nás v lese… Jó, ono každé roční období mělo své kouzlo, vážně. Sice v zimě nebylo lehký najít lovnou zvěř, ale když se jeden zaopatřil včas, bylo vše pohádkový. Ale teď jsem měl vlčata, takže mi zima připadala ještě víc prima, nabyla takového jiného smyslu... Byl jsem si jistý, že si s nimi užiju ve sněhu spoustu srandy, chtěl jsem se jim, jakožto otec, naplno věnovat a nic nezanedbat. Rád bych s nimi měl minimálně tak dobrý vztah jako s Reem a Ciri.
A pak jsem se uvědomil, vrátil se myslí do reality a vydal se zkontrolovat les.

>> les

// 966

// AK; 28. Vyznej někomu city (nemusí být nutně romantické)

Zamrkal jsem, když jsem ucítil Niny dotek, byl jsem pořád trošku ztracený ve svých myšlenkách. “Tojo, a počkej, co z nich vyroste za elegány!“ usmál jsem se a přitulení jí opětoval. “Já tebe taky. Od doby, co se známe, se cítím tak nějak… Jinak,“ jedno z vlčat se přibatolil a začalo se mi otírat o nohu, načež jsem se pousmál. Projela mnou vlna vděčnosti. “Mám najednou pocit, že má všechno zase znovu smysl. Zamiloval jsem se, ani nevím jak. Myslel jsem, že to je náhodný setkání s cizí vlčicí, ale tehdy jsi mě úplně okouzlila. Nedokázal jsem na tebe pak přestat myslet,“ zazubil jsem se, ještě jednou se hlavou otřel o její krk a čumáčkem pak polaskal její ouško. “A nikdy by mě nenapadlo, že spolu budeme mít vlčata. Jsem moc rád, Ninko, protože… Chci dostat druhou šanci. První vrh prostě nevyšel tak, jak jsem chtěl. Vivianne mě asi nesnáší a… No, to je jedno. Důležitý je, co je teď. Jste moje rodina a já vás budu navždycky chránit a starat se o vás. Slibuju,“ usmál jsem se a potom pohled upřel na hrající si vlčata. Skotačila, byla plná energie… Překypovala životem.
Nina zasáhla, aby předešla jejich první potyčce. Tiše jsem vzdychl, trochu mě mrzelo, že jsem si už vůbec nevybavoval první dny Ciri, Reonyse a ostatních. Nepamatoval jsem si, který z nich začal prvně chodit a který zase prvně hezky mluvit. Lehl jsem si mezi vlčata a přitulil se k sedící Veře, připadala mi o něco klidnější a rozumnější oproti svým sourozencům. “Tak co, holubičko,“ šeptl jsem a čumáčkem ji láskyplně polaskal po drobné tvářičce. “už se ti daří ťapkat?“ naklonil jsem hlavu jemně na stranu a pobaveně pozoroval její výraz ve tváři a gesta, která jasně naznačovala, jak urputně přemýšlí nad odpovědí. “Jo!“ vyžbleptla nakonec, pyšně vypjala hruď a postavila se na své třesoucí nožky, aby mi ukázala, že mluví pravdu. “Wohou, no dobře!“ pochválil jsem ji. V tu chvíli se nahlas rozesmála, šťastná, že jsem ji pochválil, a tu vzdálenost jednoho zajíce vratce přecupitala, až mi nakonec padla s další salvou dětského roztomilého smíchu na přední tlapky. Když se tak nahlas rozesmála a pak se přitulila, málem se mi rozskočilo srdce dojetím. Uvědomil jsem si, že mít vlčata je ten úplně nejkrásnější pocit, jakej vlk může vůbec zažít.

// 965

// AK; 7. Zavzpomínej na svou první zimu

Poodstoupil jsem od Very s Ezekielem, aby mohli po naší hře vydechnout, celou dobu jsem se na ně však očima milujícího otce koukal. Musel jsem uznat, že se vážně povedli. Kožíšky měli lesklé, akorát tak husté a krásně zbarvené. Výraz v jejich tvářích v sobě míchal nejen inteligenci, ale taky zápal do života, přestože to byla jen několik dní stará vlčata. Nojo, jsou po mně, hehe. “Mamka má pravdu,“ ozval jsem se, když Vera Nina hodila po mamce roztomile znějící odmluvačnou poznámku. “Tam venku na vás čeká spousta nových věcí, plno dobrodružství! A hlavně… Je zima,“ rošťácky jsem se zakřenil, připlácl hrudník na zem a zadkem vystrčeným do stropu jsem zavrtěl sem a tam, abych je nabudil a rozdováděl. “To znamená, že brzo bude sníh! A ve sněhu jdou dělat hooodně, ale hooodně velký srandy,“ na všechny tři jsem hravě mrkl, a pak se narovnal.
Zatímco si vlčata společně hrála, skotačila a naším domovem se nesl jejich dětský rozjařený smích, zahleděl jsem se ven. Jaká vlastně byla má první zima? První sníh? Posadil jsem se, olízl si čenich a ponořil se do víru svých vzpomínek. Narodil jsem se před zimou, to jsem věděl… Ale vzpomínky na první sněhovou nadílku jsem měl pouze matné, nicméně jsem dost pravděpodobně byl jako každé jiné vlče, ne? Bezděky jsem se krátce ohlédl na svá mimina, aniž by je moje vnímání vůbec zaregistrovalo, měl jsem v očích jen prázdný pohled. Víc se mnou byla Laura, než máma s tátou. Laura a Awnay, škoda, že tu má sestra nebyla. Mohla tuhle zimu strávit u nás ve smečce. Míval jsem jako malej během první zimy hlad? Byla to těžká zima? Všude hodně sněhu, žádná lovná zvěř… Ale ne, to jsem asi nemíval, vždyť malý vlčata jsou na mlíku. A otec tehdy určitě měl zásobu jídla, staral se o smečku dobře, možná moje první zima nebyla až tak špatná? Kdyby ano, určitě bych si to pamatoval. Vlk si vždycky z dětství pamatuje to, co ho nejvíc poznamená nebo ho nejvíc nadchne. Asi jsem měl zimu poklidnou, plnou her a blbostí jako každý jiný vlče. Alespoň mi tedy dělalo dobře vzpomínat na svoji první zimu v pozitivním světle. Ale vážně, vždyť jsem se narodil do velké smečky, navíc jsem byl syn alfy… Nikdo ze smečky by mě nenechal trpět. Obzvlášť ne při mé první zimě, všichni se na ni dobře připravili a moje první zima byla… V pohodě. Kdo ví proč, ale tyhle myšlenky mě uspokojovaly. Možná jsem vážně byl jako všechna jiná vlčata. Proč bych měl být nutně jinej?

// 964

// AK; 14. Napiš v postu co největší množství citoslovců

“Och. Achich. Ech,“ sténal Ezekiel. Zřejmě pro něj byl trénink chůze velice namáhavý. “Cup, cup, cupity cup,“ zažblekotal jsem na něj ve snaze udělat z chůze hru. “Ťap, ťap,“ pípl jsem a sám odcupital pár kroků od něj. Tím jsem poprvé z něj poprvé sundal tlapku. A to bylo hned BUM! A pak hned “bé, bé, bé,“ poměrně nahlas se rozkníkal, až se mu z toho začala vlnit brada. Musel jsem se pousmát, byl roztomilej – ale na budoucího vládce se takového chování neslušelo, přesně jak před chvílí řekla Nina malé Thyře. “Jejda,“ přiskočil jsem k němu, “hej.“ Malý na mě vzhlédl. “Ale,“ pokusil jsem se ho utišit a jemně ho pohladil packou po zádech. Zvedl se... BÁC! a zase spadl. A rozplakal se. “Jau! Jau!“ drkotal skrze hlasitý pláč. Možná to byly ale jen pazvuky, které měly znít jako slůvka vyjadřující bolest. Kňo, chudák malej. Ach, zželelo se mi ho. Byl to přece můj synek. Sotva narozený. “Aj,“ nakrčil jsem čumák, abych mu ukázal, že jeho emoce moc dobře vnímám. “Au?“ malý na mě vzhlédl a přikývl. Já ho jen tiše objal a čumákem jemně popostrčil. “To zvládneš!“ vybídl jsem ho, aby to zkusil znovu, ale on rázně zavrtěl hlavou a nazlobeně na mě koukl. “BUM-BUCH-BUBUBU!!“ křičel. Asi se mu chudákovi ještě pletl jazyk, nešlo mu totiž skoro vůbec rozumět, ale bylo to roztomilý. Usmál jsem se na něj. “Capky cap,“ pohodil jsem hlavou dopředu, zkusil jsem s ním mluvit po jeho. Jemně naklonil hlavu do strany, pak na druhou, “ble!!“ a vyplázl znechuceně jazyk. “Haha,“ zasmál jsem se. Asi mi rozuměl. “Cup cupity cup,“ tentokrát jsem ho packou jemně postrčil na zadečku, ale ani se nehnul. Jen tvrdohlavě zavrtěl hlavou, že “cap cap“ už dělat nebude. Povzdechl jsem si, ale nehodlal jsem ho do ničeho nutit. Byl ještě tak maličký.
Ohlédl jsem se, abych zjistil, jak to jde Thyře, ale něco mě zalechtalo v nose. A to dost intenzivně. “Hepči!“ - “hepči!“ že by na mě lezlo nachlazení? Nakrčil jsem čenich, otřel si ho packou a pak se na vlčata, která na mě překvapeně koukala, zazubil. Asi kýchání neznala. “Chrr pši,“ zkusil jsem to zase po jejich a srandovně se při tom zašklebil. Ezekiel se zasmál a Vera taky, asi měla moje miminovská řeč úspěch. Došel jsem za Verou, která pořád dělala “hačí“ opodál, a převalil ji na záda. Začala se smát a dělat “plác, plác“ nožkama ve vzduchu, takže jsem to převrátil ve velkou hru a začal ji čumáčkem zlobit na bříšku. “Hudry hudry!“ přitiskl jsem pusu do jejího kožíšku a udělal táhlé “prrrrccccc“ pusou. V tom chytila záchvat smíchu. Zopakoval jsem to. “Hudry hudry! Prrrrrrc!“ a pak se pobaveně podíval na Ninu, na kterou jsem laškovně mrkl. “Frňk!“ pípl jsem vlčo-řečí, načež se Vera překulila zpět do sedu a zazubila se. “Flk,“ prskla. Asi se snažila napodobit to, co jsem já před chvílí řekl.

// 963

“Ezekiel Etney?“ zopakoval jsem po ní s úsměvem a vykulil na ni oči. To byl famózní nápad! Proč by vlčata nemohla mít druhé jméno po matce/otci? “To zní hodně dobře, jen si to představ. Někam přijde a bude se představovat jako Ezekiel Etney I., princ z Větrných strání a budoucí alfa Cedrové smečky!“ to jméno znělo už samo o sobě dost významně, natož když ho vyřkne vlk, který je nad všemi ostatními! Nepřekonatelná kombinace, která zaručeně oslní. “A Vera Nina, Thyra Nina…,“ dodal jsem, celej spokojenej, že jsou moje děti výjimečné nejen svojí osobností, ale i svým jménem. A vzhledem. A původem. No prostě vším.
Rozplývala se nad jejich kožíšky, souhlasně jsem tedy pokýval hlavou. Měla pravdu, ta lysinka na čelíčku u všech byla dokonalá. Generace, která předčí všechny ostatní! Už jsem se nemohl dočkat, až nastane období, kdy vlčata budou hltat každé mé slovo a já je budu moct ovlivňovat svými názory a cpát jim do hlav svá moudra. Chtěl jsem z nich mít vlky se svojí hlavou, mými názory a matčinou krásou a inteligencí. Dokonalé spojení.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Vlčata se snažila ťapinkat, ale moc jim to nešlo. Chudák Thyra Nina si nabila čumáček a naříkala, takže se ji mamka Nina snažila utěšit. “No tak samozřejmě, já jsem na učení chůze ten nejlepší,“ podotkl jsem. “Přímo expert bych řekl,“ s pokývnutím hlavy jsem přispěchal právě vstávajícímu synkovi na pomoc. Podepřel jsem ho tlapou za ten malinký drobný hrudníček a poskakoval vedle něj po třech. Nadnášel jsem ho tak, aby se nenatloukl, ale zároveň aby mohl cítit pevnou zem pod svýma tlapkama a mohl trénovat svaly na nohou. “Co krok to jedna packa. Jedna přední, jedna zadní,“ promlouval jsem tiše k synovi, který byl do chůze celý nadšený. Usmíval se jak lečo a ocásek mu jel turbo rychlostí do všech stran. Vera mezitím seděla nedaleko a celou situaci pozorovala – tím poukázala na svoji vysokou inteligenci, protože si nechtěla způsobit bolístku a raději počkala, než jí přijdu pomoct. Správně, dcero moje! Snažil jsem se Ezekiela pouštět, ale raději jsem ho vždycky znovu chytil, neboť ztrácel rovnováhu a já nechtěl, aby si připadal jako nešika tím, že spadne. To ne. Musel jsem v něm pěstovat vysokou sebedůvěru už od začátku.

// 962

Když pokřtila našeho syna, bylo už celkem jasný, že proti tomu nemůžu mít žádný námitky, pokud si chci udržet na své straně její náklonost. Jak už jsem jednou říkal – měla teď ty rozházené matkovské hormony, stejně jako tehdá Lucy. Ty vlčice, když se jim narodí mláďata, jsou pak celý dotčený a přecitlivělý na všechno, co jim kdo řekne. Ale syna bych stejně měl pojmenovávat já, jakožto otec, ne? Otec – syn, matka – dcera, to je jasný jak facka, tohleto citový propojení! Beze slov jsem na ni hleděl, ale když tady bylo chvíli ticho a jen jsme na sebe vzájemně koukali, nakonec jsem se usmál a přikývl, abych předešel trapasům a naštvanosti z její strany, hehe. Ne, že by to jméno Ezekiel bylo špatný, vlastně se mi celkem líbilo, ale nevymyslel jsem ho já, takže to byl docela velkej problém. Ale zvyknu si, že. Co mi zbejvá. “Ezekiel je dobrý,“ řekl jsem nakonec. Ezekiel I., to zní vznešeně až až.
Ještě zbývalo pojmenovat dcery. Líbilo se mi, že všechna vlčata mají šedivé kožichy, jakoby mi z oka vypadla! Musel jsem se při jejich dělání hodně moc snažit, víc, než jsem si vůbec vzpomínal. Spokojeně jsem zamlaskal, zvedl packu a ukázal na jednu – “Thyra“ – a pak na druhou – “Vera.“ Jména byla podobná a miminka vlastně taky, takže to bylo docela fajn. Tělem mi navíc projela silná vlna různých emocí, taková směska všeho možného. Spokojenost, radost, pocit důležitosti, potřeba chránit a pečovat, hrdost. Lehce jsem se zatřásl. “Všichni mají šedej kožich,“ zkonstatoval jsem, jakoby to už nebylo dostatečně jasný a VIDITELNÝ, ale já z toho měl takovou radost, že jsem to prostě musel říct nahlas. Usmíval jsem se u toho jak troubík a vrtěl ocasem. Jakou asi budou mít magii? Po mně?! Příkaz?! Myšlenky?! chtěl jsem, aby vlčata byla mojí kopií.

// 961

Zeptala se, jak jim budeme říkat. “No jak…,“ pokrčil jsem rameny a zamyšleně na malá mimina cucající mléko koukal, ale můj tón hlasu zněl, jakoby to snad bylo totálně jasný. A já přitom ani neznal jejich pohlaví. “Jeden by mohl bejt Etney II.,“ zazubil jsem se a celej se u toho blahem zatetelil, že bych měl stejnojmenného syna. To by bylo hodně v topu. S menší naději v očích jsem na Ninu chvíli koukal, ale připadalo mi, že se jí to nějak moc nezamlouvá, proto jsem hned dodal: “A nebo taky ne.“ Nechtěl jsem, aby se na mě rozčílila – přece jen měla teď ty pomotané matkovské hormony a byla přecitlivělá. Musel jsem si dávat bacha.
Čenichem jsem opatrně otočil jedno malé tělíčko hned zkraje a očenichal ho mezi zadníma nožkama, abych zjistil, co je vlastně zač. Zatímco jsem ho pak otáčel zpátky a pošťuchoval směrem k mamince, významně jsem pronesl: “Tohle je holka.“ Jméno jsem už ale nedodal. Nevěděl jsem. Mohla by to být třeba Nina II., ale pochyboval jsem, že by tohle Nina chtěla. Mě to ale připadalo vážně hodně in mít v rodině syna nebo dceru, kteří mají stejné jméno jako rodiče.
Zjistil jsem pak ještě pohlaví dalších dvou vlčátek, z našeho svazku tedy vzešly dvě vlčice a jeden vlk. Pyšně jsem se nad nimi dmul, zvláště pak nad synkem. Věděl jsem – byl jsem si jistý, že tentokrát všechno dopadne jinak jak tehdy s Crowleym. Tohle je můj druhorozený syn, jednou spolu s Reonysem převezmou celou smečku! Usmál jsem se, když mimina zakníkala, a pak pohlédl na Ninu. Byl jsem šťastný…

// 960

Přitiskl jsem uši k hlavě a jako správný podpantoflák jsem zmlkl. Když mě ale poprvé kousla do nohy, lekl jsem se. Cuknul jsem s sebou a vyjekl. “Au! To bolí!“ zamračil jsem se na ni, aniž bych si připustil, že bolest, kterou právě zažívá, je 5x taková, jenže mi nohu vzápětí začala olizovat, tak jsem se uklidnil. No, a tak se to pořád střídalo. Nevěděl jsem, jak přesně dlouho tu ležíme a jak dlouho celý ten proces probíhá, ale jedno jsem věděl – měl jsem teď velkou spoustu času přemýšlet. Myslel jsem nejdřív na Lucy, jak jsme spolu stavěli tento úkryt, a na to, kde se asi zrovna toulá. Pak mě napadlo, co na tohle nadělení asi tak řekne a to samé Ciri. A vlastně i Reonys. Jak budou všichni tři reagovat, že jsem se zaláskoval jako mladičký nezralý hlupák do cizí vlčice a skoro hned s ní počal vlčata? Na druhou stranu, když jsem pak zase přemýšlel o naší společné budoucnosti s Ninou a vlčaty, svět vypadal růžovější. Dokonce mi ty představy vykouzlily úsměv na tváři. Byl to pěkný pocit, přemýšlet nad svými dalšími dětmi – jací asi budou? Jak budou vypadat, pro co budou mít předpoklady a jak se asi budou chovat? Budou mě mít rádi? Budou lepší, jak Crowley s Vivianne a nevykašlou se na mě? Jasně že, jen je musím udržet dostatečně daleko od Asgaarských.
A pak mi Nina se slzami v očích oznámila, že to zvládla. Nastražil jsem na ni ouška a vzápětí se ohlédl dozadu k jejím zadním nožkám. Opravdu tam ta vlčata byla, ani jsem si to během plavání ve svých myšlenkách neuvědomil. Jak dlouho to zabralo? Hned, jak jsem ta malá šedivá prťátka uviděl a zaslechl jejich tiché, ale úpěnlivé kňučení, roztálo mi srdce. A nejen to – celý jsem se roztřásl. “Ahoj, miminka,“ zašeptal jsem a ňufákem je po jednom opatrně, jakoby se měla každou chvíli rozpadnout, pohladil po zádíčkách. “Vítejte v rodině,“ dodal jsem, zatímco jsem na ně rozněžněle hleděl. Až pak, co se vlčata vehementně prodrala k cecíkům, aby se mohla napít, jsem věnoval svůj blažený roztátý pohled Nině. “Jsi moc šikovná,“ vydechl jsem a čenichem se dotkl toho jejího. “Děkuju… Za všechno.“

// 959

Vejral jsem na ni jako pako, když mi řekla, že rodí už od včerejška, a přitom mírně cuknul hlavou nahoru, když se svalila na zem. “Cože? Vážně?“ vyhrkl jsem, zatímco očima jsem rychle zkontroloval úkryt, jestli tu nehrozí žádné nebezpečí a jestli jsme tu doopravdy sami. Byli. “Tak to je… No to… A chceš… Co mám… „ zakoktal jsem se a nervozitou se bezděky začal pohupovat doprava a doleva tělem. Nevěděl jsem, co si počít. Měl bych Nině nějak pomoct? Něco přinést? Už jsem si moc nevzpomínal, jak porod vlčat probíhal u Lucy, protože to bylo dlouho a já nebyl ten, kterej tu bolest musel snášet, takže se mi to zřejmě nezarylo tak hluboko do paměti, jak by mělo.
Přikázala mi, ať jí dám packu, takže jsem pohotově přiskočil, svalil se na zem vedle ní a packu jí podal. “A co mám dělat?“ zeptal jsem se pak naléhavě s očima, který jasně napovídaly, že jsem v peklu. Tse, jakoby snad záleželo na tom, co budu v tuto chvíli dělat já. Důležitější bylo, co bude dělat Nina. A já se jí ptal, jakoby snad ona byla ta zkušenější, přitom já byl ten, co už jeden vrh vlčat měl. Ale zkušenostmi jsem fakt neoplýval. “Jak ti mám pomoct? A… A víš nějaký jména? A co budeme dělat? Měl bych zajistit nějaký jídlo?!“ chrlil jsem na ni dál, zatímco se mi hrudník pohyboval v rytmu zrychlených nervózních nádechů a výdechů.