Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ohlédl jsem se ještě jednou pro jistotu na vlčata, která už nebyla úplně tak maličkými vlčaty, jako spíš skoro puberťáky, abych se přesvědčil, že je šikmo-očko zvládá, ale vypadalo to všechno dobře. S tichým povzdechem jsem se zaujatě podíval na Ninu, která si hned akčně a správně všimla zraněného jedince a upozornila na to i Ciri.

Lov začal, netrpělivě jsem přešlapoval za křovím, když Ciri chňapala po nohou zraněnému losovi. Ne, že bych jejím schopnostem nevěřil, ale přece jen – znal jsem její něžný charakter, měl jsem o ni trochu strach. Podíval jsem se na Reonyse, “můžeme?“ ujistil jsem se s pokývnutím hlavy, zatímco jsem se co nejvíc přilepil tělem k zemi, aby mě vyšší tráva mohla trošku schovat. Ve stádě mezitím vznikal chaos, bylo na čase, abychom se s Reem, každý z jedné strany, začali plížit. Nerad bych zameškal šanci, když nám holky losa tak dobře navádí. Nastražil jsem uši, pomalu vylezl z křoví a blížil se. Jen pomaličku, co noha nohu mině, ale byl jsem připraven kdykoliv vyrazit. Číhal jsem. Holkám se nejspíš zatím dařilo…

Vivianne | Mušličková pláž | květen 2

"Vlk nikdy neví, co mu osud v životě připraví," řekl jsem po chvilce ticha, aniž bych se na ni podíval. "Jeden si myslí, že má všechno pod kontrolou a že přesně ví, jakým směrem v životě chce jít… a pak bum, všechno se rozletí na kusy. Ani nevíš jak, a jsi v roli, kterou sis nevybral a se kterou jsi nepočítal, ale přitom se s tím musíš nějak poprat." Nebylo to omluvné. Nebylo to ani vysvětlení. Spíš konstatování faktu, který jí třeba pomůže "lépe porozumět".
Kývl jsem, když mi poděkovala. "Nemáš za co. Jsem tvůj otec. I když jsem... občas nevyřešil některé situace tak, jak bych možná měl nebo chtěl, nicméně... snažil jsem se. A doufám, že jsem alespoň z části pro vás lepším otcem, jak byl ten můj pro mě," až nyní jsem se na ni podíval, ale byl to spíš prázdnější pohled. Myslí se mi totiž začal honit Arcanus a také pár vzpomínek na minulost.

A pak mi to začala sypat. Jména. Osudy. Jeho... zůstal jsem stát a jen poslouchal. Představoval jsem si ty malé tváře, které jsem nikdy neviděl, a přesto mi běhaly v krvi. A pak jedno jméno, které jako bych někdy v minulosti od někoho slyšel, jen jsem si nemohl vzpomenout, od koho. "Siana," zopakoval jsem potichu, jen sám pro sebe. Polkl jsem a zavřel na vteřinu oči. Hlavou se mi prohnala vzpomínka na bratra Castiela, kterého jsem nikdy neviděl... nebo spíš vzpomínka na to, jak mi informaci o mrtvém bratrovi jednoho dne předal otec. Tehdy jsem to nijak zvlášť neprožíval, dnes mě však občas napadne, jaké by to asi bylo, mít dalšího bratra? Byl by lepší, než ostatní sourozenci? Táhl by se mnou za jeden provaz, jako to dělávala vždy Awnay? "To mě mrzí. Upřímně...," podíval jsem se na ni a snažil se přitom o co nejvíc soucitný výraz. "Kromě sestry Awnay jsem měl mít ještě bratra, měl se jmenovat Castiel. Taky ale umřel krátce po narození, nikdy jsem se s ním nesetkal. V Asgaaru má ale hrob," pověděl jsem. Možná jsem měl pocit, že by to Vivianne mohlo trošku pomoct, že je (respektive byl) na tom někdo podobně jako nyní ona?
Na scénu přišel Alfredo. Velký, silný, dokonalý. Měl jsem chuť si odfrknout, ale z jejího výrazu bylo jasné, že tohle není chvíle na žerty a že bych tím situaci mohl spíš pokazit. Bylo poznat, že ho vážně miluje. Možná víc, než vůbec dokázala dát najevo. "Tak to jsem rád, že jsi našla vlka svých snů, Vivi. Snad vám společná láska vydrží co nejdéle," řekl jsem, zatímco jsem naproti ní složil sedinku do měkkého, mírně navlhlého písku a ocas obmotal okolo zadních tlapek. Tiše jsem si povzdechl. Celkem mě zajímalo, jaký ten Alfredo asi je doopravdy? Předpokládal jsem, že o něm má moje dcera zkreslené mínění...
Když zmínila Vrbovou smečku, mírně jsem pozvedl obočí. "Hmm... vrby. Taková měkká, ohebná dřevina, “ zkonstatoval jsem s pokýváním hlavy, ale v myslí už srovnával, který strom je lepší. Samozřejmě že vítězí... cedry.

Návštěvu Cedrového lesa, její "rodné smečky", odmítla. Vlastně mě to ani nepřekvapilo, kdo ví proč jsem to tak trochu očekával. Přikývl jsem, "dobře, to chápu. Ale kdyby sis to někdy rozmyslela a nebo třeba chtěla vlčatům ukázat, kde by mohli najít dědu a tetu se strýčkem, můžeš kdykoliv přijít. Však víš, nikdy nevíš, co se může stát. A je dobrý mít někoho, na koho se v případě nouze můžeš obrátit a nemuset přitom běžet až domů, ne?" zazubil jsem se. "A navíc... Nebudou asi tak podobně staří jako můj druhý vrh? Mám syna Ezekiela a dvě dcery - Veru a Thyru. Jsou to moc hodná vlčata, nechtěla bys, aby se někdy poznali?" napadlo mě.

Chvíli bylo ticho. Pak jsem se přece jen zasmál, tentokrát vážně, bez přetvářky. "A neboj, nikdo mě nemusí zvát. Hele, klidně se jednoho dne zjevím na hranicích s tlamou plnou historek a macatým zajícem přes rameno. Děda přece musí být alespoň trochu otravnej, ne?" Odvrátil jsem pohled k moři, ale pak jsem se znovu otočil zpět k ní.

Vivianne | Mušličková pláž | květen 1

Poslouchal jsem ji mlčky, bez přerušení, což byl u mě skoro zázrak. Obvykle jsem měl co říct ke všemu. Ale teď jsem jen poslouchal, jak z ní padají věty, jedna trefnější než druhá. A bolely… ale nebyly zlé. Jen… pravdivé. A bez toho uklidňujícího pochopení, které bych v tu chvíli tolik potřeboval.
"Já vím, že ti to nedává smysl," řekl jsem tiše, když domluvila tu první část. "A možná ani nechci, abys to úplně chápala. Protože dokud to sama na vlastní kůži nezažiješ, pochopit to prostě nemůžeš. Já hlavně chci, aby sis nemyslela, že tím, co jsem udělal… že jsem vás tím zradil. Mám vás rád a mít rád budu. Vždycky, všude a navždycky. Budu tady pro vás, kdykoliv mě budete potřebovat. I když to se mnou nebylo vždycky jednoduchý a ne vždycky jsem to uměl dát správně najevo."
Nad jejími slovy o Crowleym jsem sklopil oči. Ano, věděl jsem, že k němu měla blíž, a ano, bolelo mě to. Ne snad kvůli žárlivosti, ale protože jsem – na rozdíl od ní – znal pravý důvod, proč se to stalo. Věděl jsem, odkud vítr vane. Ze starého lesa. Z Asgaaru. Z místa, které pro mě nikdy nebylo domovem, ale jen připomínkou všeho, co ve mně zanechalo stopy: otec, kterému jsem nikdy nebyl dost dobrý. Sourozenci, kteří mě nebrali vážně. Cizí vlci, kteří mě nikdy neviděli takového, jaký jsem doopravdy byl. Crowley se tehdy rozhodl zůstat, když jsme odcházeli. A já… já jsem mu to nikdy neodpustil. Ne proto, že zradil mě a Lucy, ale protože se dobrovolně vrátil k něčemu, před čím já celý život utíkal. V tu chvíli přestal být mým synem a já bych byl nejradši, kdyby na něj celá rodina prostě zapomněla. Včetně Vivianne. Jenže ta to nikdy nedokázala pochopit.
Chvíli jsem na ni jen koukal. Nečekal jsem, že to řekne takhle… upřímně, bez zbytečný omáčky. Ale právě tím mě to vzalo nejvíc. Přikývl jsem. "To je fér," odpověděl jsem prostě. "Nemusíme bejt pořád spolu, nemusíme si všechno říkat. Ale jsem rád, že víš, že tu jsem a že tu budu, kdykoliv budeš potřebovat nebo se chtít vidět." Na vteřinu jsem sklopil pohled, pak se pousmál. "To úplně stačí." I když já bych bral víc.

A pak to přišlo... jako blesk z čistého nebe. "Jsi děda."

Zůstal jsem stát jak přimraženej. Všechno ve mně na moment zamrzlo, jako když v zimě skočíš do ledový vody a mozek se snaží pochopit, proč jsi to udělal.
"Cože…?" vyklouzlo mi tiše a automaticky jsem se o půl kroku stáhl. Ne z nedůvěry, ale spíš proto, že mi pod nohama najednou chyběl pevnej terén. "Děda?" zopakoval jsem, skoro jako bych to slovo slyšel poprvý v životě.
Moje oči těkaly z jejího výrazu k moři a zase zpět k ní. "Jak… jak se to vůbec stalo tak rychle?" vydechl jsem. „Já jsem tě přece ještě… nedávno viděl jako to zlobivý vlče, co se snažilo za každou cenu zažít něco divokýho a vůbec mu nevadilo, že se někde ztratilo od rodičů, ale teď... heh," uchechtl jsem se a zmateně zamrkal. "A kdo je vůbec ten tvůj? Tys mi ho ani neukázala, nepředstavila! Jste spolu dlouho? Ještě když jsi žila doma v cedru?" vyhrkl jsem s výrazem polovičního pobavení a poloviční hrůzy. "Co je zač? Umí lovit? Má všechny zuby? A co jeho čenich, není moc malej? A vůbec, je to pořádnej vlkouš do rodiny, nebo je to nějakej měkkouš, co má víc blízko k bylinkářství než k boji?" zvedl jsem obočí, ale nakonec se usmál, aby věděla, že to nemyslím nijak zle. Jen... jen jsem chtěl, aby pro ni byl dost dobrej, protože ona měla na hodně dobrýho! Minimálně takovýho, jako jsem já... a že lepší není, takže měla na toho nejlepšího z nejlepších.
Vzdychl jsem a zůstal na ni chvíli mlčky hledět, až jsem si dovolil k ní přijít a obejmout ji. Upřímně, láskyplně. "Tak ti teda gratuluju, zlato. A děkuju, že moje legendární krev, ta nejslavnější esence Cedrového lesa, proudí dál," zasmál jsem se a přivinul k ní čenich. Byl jsem... šťastnej. Za ni i za sebe. "A děkuju, že jsi mi to řekla, jsem moc rád," oddálil jsem se, abych jí dal zase více prostoru (protože jsem věděl, že na tulení moc není a nikdy nebyla), a pak jsem pokračoval: "Ale jestli někdy bude, nebo snad budou, potřebovat pohádku na dobrou noc – takovou tu o tom, jak děda jednou holýma tlapama skolil medvěda nebo zahnal jedním zařváním smečku hyen, tak jsem tu." Pyšně jsem se zazubil a vypjal hruď. Já byl hroznej žertíkář, málokdy jsem mluvil navážno, ale byl jsem prostě takovej. Byl jsem svůj. Bavilo mě to. Bavil mě můj život.
"No a jak se jmenujou? A kolik jich je? A kde teda žijete? A... mohl bych je někdy vidět? Nechceš přijít na návštěvu? Pohostím vás! Nedávno jsme ulovili losy!" navrhl jsem jí s úsměvem... a ve skrytu duše doufal, že mě neodmítne.

Reonysovo šťouchnutí mě zarazilo v kroku. Zvedl jsem hlavu a podíval se směrem, kam ukazoval čenichem. Keř. Hustý, rozrostlý a zároveň nepřirozeně kulatý, jak kdyby ho někdo ohlodal. Přimhouřil jsem oči a na okamžik zatajil dech. Nejdřív jsem začenichal, jestli se v keři neskrývá nějaká hrozba, která by mohla ohrozit moji pověst "nejlepšího lovce na celé Gallirei", ale nepřipadalo mi, že by se v něm cokoliv ukrývalo. Možná malá myš, hehe, napadlo mě. Ale tu bych když tak odehnal pryč, šikovnej jsem na to dost.
"Dobře, u křoví všichni zastavit," zavelel jsem tlumeně, ale s autoritou, která se nedala ignorovat. Ocas jsem držel vysoko, uši nastražené vpřed. Přesto jsem se ale mírně přikrčil, abych nebyl vidět. Přece jen, patřil jsem k pořádným mackům, že… "Reonysi, výborně. Pozornost, bystrost... přesně to očekávám od svého nástupce!" Mrkl jsem na něj pochvalně, ale ne moc. Musel jsem udržet balanc mezi chválou a motivací. Přece jen, nechci, aby si začal myslet, že je snad víc než já.
Pak jsem si odkašlal, "začínáme." Sjel jsem všechny přítomné veledůležitým pohledem. Najednou mě zalechtalo mírně v břiše – lov s Ninou a dětmi z prvního vrhu? Hoho, to by mě nikdy v minulosti ani nenapadlo. Oči jsem přišpendlil na Reovi s Ciri, byl jsem rád, že Ninu přijali tak, jak ji přijali. Beztak daleko líp, než by ji přijal Crowley, kdyby stále byl mým synem, nebo Vvianne, kdyby stále žila v našem lese. Vrátí se někdy? Přijde na návštěvu? Zatřepal jsem hlavou, teď nebyla vhodná chvíle na sentimentální myšlenky, potřeboval jsem se soustředit, abych si neudělal před ostatníma ostudu. "Nino, Ciri," oslovil jsem naše květinky, "připlížíte se a zkusíte vypozorovat, který kus bude nejslabší. Možná třeba nemocný, kulhající… nějaký takový se určitě najde. Nebo matka s mládětem, aspoň by bylo víc masa. NEBO! Možná zvládneme dva dospěláky, hehe. Když vedu lov já, úspěch je prakticky zaručen. Kdo jiný by to měl zvládnout, než já? Etney I., zakladatel Cedrové linie, přemožitel losů, postrach všech kopytníků a ano, také nejkrásnější lovec v celé Gallirei!" Pyšně jsem se zasmál a jen koutkem oka zkontroloval, jestli si to někdo náhodou nezapisuje do paměti pro budoucí generace, aby všichni věděli, že JÁ jsem ta modla všech nynějších i budoucích tvorů této země. Pak jsem se ale trochu zklidnil a s úsměvem na tváři dodal: "My s Reonysem se budeme plížit opodál, hezky opatrně, a pak, až nějaký kusy naženete k nám, je sejmem!" Snad si Nina všimne, jak skvěle mi to jde. Vždyť co je víc sexy než vlk s plánem, že jo? Nenápadně jsem na Ninu koukl.

Reonys
Usmál jsem se, když Reo vypjal hruď jako správný mladý vlk a hrdě prohlásil, že mě nezklame. "No samozřejmě, že mě nezklameš," přikývl jsem spokojeně. Vůbec jsem o něm nepochyboval, měl moji plnou důvěru. "Koneckonců, jsi můj syn. Dokonalost máš v krvi," zazubil jsem se. Chtěl jsem na to ještě nějak navázat, víc ho vychválit a pak možná vychválit do nebes ještě i sám sebe, ale z jeho strany přišla ta otázka ohledně... no... ohledně Lucy, Niny a Alfa postavení.
Můj úsměv na chvilku ztuhl, nepatrně. Zvedl jsem pohled k nebi, jako bych v oblacích hledal odpověď. "Rád bych. Nina si to místo zaslouží," řekl jsem nakonec tiše. "Ale... dokud nebudu vědět, že Lucy je skutečně pryč... všechno je... složitější. Pořád jí místo alfy náleží, nemůžu jí ho jen tak vzít, jen protože se delší dobu neukázala v lese," naprázdno jsem polkl a sklopil přitom oči. Jen na vteřinu. Pak jsem se znovu narovnal a máchl ocasem.

Vera roztomile zaprotestovala, načež jsem se pousmál. Chtěl jsem na to zareagovat, ale samozřejmě mi neunikl Ninin chladný výchovný pohled, takže jsem to dál neřešil. Jen jsem zavřel tlamu a spokojeně vydechl. Přísná máma, hehe, na chvíli jsem se zahleděl do Nininých azurových očí. Byly jako horská jezera za úsvitu - klidné, chladné na povrchu, ale s hloubkou, ve které se jeden snadno utopí. A já se v nich utopil už dávno. Ani jsem si nevšiml, kdy přesně se to stalo, ale od té chvíle jsem věděl, že se nechci už nikdy vynořit ven.

Zamrkal jsem a zvedl čenich. "Cítím zvěř," přikývl jsem souhlasně a pyšně se podíval na Ciri, jakou to mám ale šikovnou dceru. Nicméně, chtěl jsem před vlčaty trochu zamachrovat, takže jsem ještě důkladněji začenichal, napnul uši a na chvíli se ztratil v přírodě kolem nás. "Myslím, že to jsou losi," prohlásil jsem sebevědomě.
Otočil jsem se k ostatním a bez špetky zaváhání zahlásil: "Smečko Cedrového lesa, do formace! Reonysi, přebíráš levou stranu spolu s Ciri. Nino, jdeš se mnou. Ostatní, sledujte – dnes uvidíte legendu při činu!" Věděl jsem, že každý můj příkaz zní jako rozkaz krále, a tuhle chvíli jsem si opravdu užíval. Koneckonců, kdo jiný než já by mohl vést smečku k takovému vítězství? Ulovíme aspoň dva pořádně velký kusy! Nebo... alespoň matku s mládětem - je jaro. Nebo dobře, minimálně jednoho pořádnýho macka! A vyrazil jsem. Přirozeně v čele... koutkem oka jsem jen zkontroloval, jestli mě všichni následují a jestli vlčata zůstávají se Sesi, která se nyní měla předvést jako pořádná pečovatelka smečky. Beztak jsem ji nabíral právě proto, když ji sám můj syn našel někde venku zatoulanou a bezprizorní, jen jsem o tom ještě pořádně nevěděl. Věřil jsem ale, že mě nezklame. Švidra jedna.
Zastříhal jsem ušima a nechal jedno natočené na Ninu a druhé na své potomky. "Ciri s Ninou by mohly nahánět, my s Reem lovit. Přece jen, losi jsou velcí, my s Reem máme větší sílu," mrkl jsem frajersky na svoji princeznu a poslal jí vzdušnou pusu. Asi jsem se choval jako nějakej puberťák, ale... byl jsem prostě zamilovanej.

Reonys
Zastavil jsem se a zadíval se na něj. Hlava mírně nakloněná, oči přimhouřené. Zkoumal jsem ho, jako bych si právě uvědomil, že jsem ho tehdy při „výrobě“ možná udělal až moc dobře. A teď mě překvapuje, že jeho překvapuje, že jsem si toho všiml. Upřímně… tolik snahy jsem do žádného jiného vlka nevložil, ale on se právě teď tvářil, jako by jeho nadřazenost vůči ostatním měla být nějakou velkou novinkou.
"No samozřejmě, že to myslím vážně," odpověděl jsem s lehkým povytažením obočí, abych vypadal zaskočeně, že by kdokoliv mohl pochybovat o vážnosti mého rozhodnutí. Pak jsem se pousmál. Popošel jsem k němu blíž a mírně do něj šťouchl hlavou. Ne agresivně, spíš jako gesto mezi dvěma, kteří se znají až příliš dobře. "Já vím, že bys čekal postup nejprve přes Gammu, když jsem z tebe tehdy udělal prvně Deltu… Ale upřímně, Gamma je spíš titul pro někoho, kdo se potřebuje ještě nějak ukázat. Ty už se ukázal dost – jsi můj obraz. No dobře, možná ne tak ladný v pohybu," protáhl jsem zadní nohu a zazubil se, "ale máš v sobě tu správnou rovnováhu klidu a síly. A to se cení."
Když začal mluvit o Saelind, ztišil jsem hlas, až jsem skoro šeptal: "Neboj, chápu, že se ještě nechceš vrhat do žádného velkého svazku… a upřímně, já nemám v plánu tě do ničeho tlačit," dodal jsem klidným, chápavým otcovským tónem. "Ale kdybys náhodou někdy potřeboval pomoc… víš, že já mám naprosto výjimečný čich na kvalitní partnerství," mrkl jsem na něj pobaveně. "A taky vkus. A charisma. A tak dále, a tak dále. Víme, ne?" nakonec jsem se zazubil. "Jsem na tebe hrdý, Reo. A jsem vděčnej, že jsi pořád se mnou. Že jsi neodešel," věnoval jsem mu dlouhý upřený oční kontakt. Určitě věděl, na koho narážím.

Pohledem jsem krátce zavadil o Ezekiela, který mi pořád ještě věnoval občasné provinilé pohledy. Pak o Veru, která doslova překypovala nadšením a byla připravena ulovit i vlastní ocas, kdyby se rychle pohnul. Zamrkal jsem a hlasitěji zvolal: "Tak jdeme, lovci Cedrového lesa! Než se ta zvířata dozví, že jim přichází vstříc legenda, a radši se sami utopí!" zavtipkoval jsem. Jak jiak, než opět sám o sobě a své dokonalosti a nepřemožitelnosti. "Asi bude nejlepší, když se Sesi postará o vlčata a budou nás, zkušené lovce!" všechny jsem sjel důležitým pohledem, "sledovat. Ano, Sesi?" ohlédl jsem se na naši místní koktu a jemně se pousmál. "Budeš mít na starost vlčata, ale postaráš se, aby viděli, jak lovíme... Aby se něčemu přiučili," ale hlavně by měli sledovat, jak lovím já! Měli by na vlastní očiščata vidět, že maj za tátu pořádnýho řízka!

<< Cedr

Majestátně jsem kráčel sebevědomým krokem vstříc smečkovému lovu! Bylo potřeba doplnit zásoby do úkrytu a naplnit prázdná břicha všech ve smečce. Jako správný alfa jsem se o to tedy musel postarat, i když bych byl popravdě radši, kdyby to někdo vyřešil za mě a já se pak jen, jako první ze všech, hezky nažral. Vybral bych si tu nejšťavnatější a nejměkčí část masa a pořádně si ji vychutnal. Bez práce. Jo.

Reonys
Dohnal mě Reonys a tázavě se na mě podíval. Ten pohled jsem mu samozřejmě vrátil. Důrazný, nepřehlédnutelný a s mírným náznakem tajemství. Teda minimálně jsem se přesně o takový snažil.
Chvíli jsme na sebe jen civěli, až mi došlo, že to já jsem chtěl mluvit. "Nojo!" odkašlal jsem si důležitě a mrskl ocasem, jako bych tím chtěl odstartovat něco velkého. "Reonysi, napadlo mě…," začal jsem pomalu a důrazně, jako bych měl na srdci životně důležité sdělení. Což vlastně nebylo daleko od pravdy. Výraz v mé tváři se v momentu změnil z dramaticky vážného na potěšený, skoro otcovsky hrdý. "Rád bych z tebe udělal Betu Cedrového lesa. Jsi můj prvorozený syn, tedy vlk, který vyrostl pod mým vedením. Myslím, že je čas, aby to všichni začali brát na vědomí. Chci, aby sis vybudoval vlastní autoritu. Aby na tebe ostatní pohlíželi s respektem. A taky vím, že když nejsem po tlapce, zvládneš veškeré záležitosti smečky levou zadní," mávl jsem packou do vzduchu, jako že řešení problémů je pod jeho úroveň, protože on je Reonys, Beta.
Pak jsem se k němu nahnul a tichým spikleneckým tónem dodal: "A navíc… Teď po tobě jede ta tvoje Saelind, no ne?" pousmál jsem se a mrkl očkem. "Řekni jí to. Řekni jí, že jsi Beta. Vlčice milujou zodpovědnost. Milujou, když vlk umí vést. Budeš pro ni naprosto neodolatelnej. Legenda v přímém přenosu. Nebude se tě chtít pustit!" šťouchl jsem do něj ramenem s výrazem, který říkal všechno. "Fakt ti fandím, synku!" kývl jsem na něj. Opravdu jsem mu (nebo spíš sobě?) strašně přál, aby to se Saelind vyšlo...

Ezekiel
Když do mě Ezekiel narazil a zakousl se mi do ocasu, zarazil jsem se na místě jako zkamenělý. Cítil jsem, jak se mi koutky tlamy nechtěně stáčejí do pobaveného úsměvu, ale snažil jsem se zachovat vážnou tvář, jako by se nestalo nic víc než drobná nehoda.
Pomalu jsem se otočil a přibyl ho pohledem na místě. Pořád mi visel na ocase, jeho výraz směsicí nervozity a vzrušení, až to bylo roztomilé. Neudržel jsem se a tiše se zasmál. "Ezekieli," oslovil jsem ho s mírným pozvednutím obočí, "jestli sis mě spletl se zvěřinou, budeš se příště muset dívat pozorněji, synu."
Jeho oči se mírně rozšířily a ztuhlý pohled napovídal, že mu konečně došlo, co provedl. Klidným hlasem jsem pokračoval, abych jeho rozpaky rychle rozptýlil. "Jsem alfa, ne kus srnčího, co ti přeběhne přes cestu. Koukej líp!" šťouchl jsem ho lehce packou do ramene a zazubil se. Pak jsem dodal s hraně vážným tónem: "I když chápu, že má chundelatá královsky měkká srst působí lákavě… příště si dej ale pozor. Ne každý má čest se zakousnout do ocasu samotného alfy." Uchechtl jsem se znovu a zavrtěl hlavou, než jsem zvedl hlavu a nasál pachy okolí. Blížili jsme se k veliké louce, která se rozprostírala nedaleko Cedru. "Zůstaň u mě, jo? Tady v lese se může stát všechno možný, a ty už jsi dneska jednu akci zažil," mrkl jsem na něj škádlivě, úsměv se mi znovu rozlil po tváři. Šeptem jsem pak dodal, tentokrát tišším, otcovsky měkkým hlasem: "Aby toho na tebe nebylo moc."

Ciri hopsala nedaleko nás, Vera byla poblíž Rea a Thyra se držela šilhavé Sesi. Možná přece jenom k něčemu bude, napadlo mě. Už už jsem to chtěl začít šéfovat, ale dohnala nás Nina. Ohlédl jsem se na ni a překvapeně zamrkal. V mžiku se však překvapení změnilo na čistou radost a já začal vrtět ocasem jako pominutý. "Mamko, mamko!" zahalekal jsem jako nějaké další vlče z téhle bandy, a přidal se k jejímu boku, o který se zároveň i zaláskovaně otřel. "Takže se nakonec přidáš k nám?" zapředl jsem jí spokojeně do ouška.

Ezi, Thyrka
Ani Ezimu se nelíbili mravenci. Měl jsem tedy pocit, že mu na nich vadí hlavně to, že se nelíbí jeho sestrám, a on samozřejmě, jako velký bratr, nechtěl zůstat pozadu. No jo, rodinný duch se holt musí pěstovat už od mala… a od toho jsem tu byl já! Moudrý, klidný, naprosto vyrovnaný taťko-vůdce, který z toho všeho rozhodně nikdy nedělá drama.
Zaměřil jsem se při vysvětlování hlavně na Thyrku, protože z těch brablenců, jak jim říkala, byla nejvíc vykulená. Ale dobře jsem viděl, že i Ezekiel po očku nasává každé moje slovo. Měl jsem pocit, že k nim vzhlíží jako k té největší pravdě, kterou kdy kdo řekl. Jako správný syn, samozřejmě. “Proč by vás, potomky velkého Alfy, vládce Cedrového lesa a zakladatele této slavné smečky,“ decentně jsem kývl sám sobě na uznání, “měli děsit nějací brablenci? Koneckonců, když budete chtít, můžete je kdykoliv rozmajznout tlapkou,“ v očích se mi zalesklo. Za doprovodu ďábelského zazubení jsem k nim natáhl hlavu a spikleneckým, avšak tlumeným tónem dodal: “Tak jako všechno na světě! Pokud vás něco bude štvát… šup! Tlapka, MAJZ! a je po problému.“ Abych dodal celému sdělení tu správnou váhu, přiložil jsem si packu k tlamě a šeptl: “Ale pššt... tohle je velké tajemství. Alfí moudrost. Nedává se každému.“

Reonys
Otočil jsem se na Reonyse, který mě, s náležitou dávkou potěšení ze společného setkání, přivítal. Byl jsem rád, že mi z prvního vrhu zbyli alespoň on a Ciri. “Ah, samozřejmě že je v Mechovém lese,“ přikývl jsem chápavě, i když uvnitř mě stále plápolal takový ten malinkatý plamínek žárlivosti, že tu Saelind není s námi. “Rodinné vztahy jsou důležité... pokud teda vedou ke správnému spojení,“ poznamenal jsem nenápadně. S tichým zahihňáním, jako nějaký nevyzrálý adolescent, jsem si pak synka přeměřil pohledem. “Ale dobře, chápu, že i dcera alf se někdy musí ukázat doma. Ale tady už má taky skoro svoje doma, ne?“ a znovu jsem se zahihňal. Byl jsem z toho jejich „začínajícího vztahu“ zřejmě víc rozhozený a mimo, jak můj syn. Ale já jim to tolik přál! A nejspíš jsem to přál i sám sobě.
Když přikývl, že jde na lov, potěšeně jsem se usmál. “To rád slyším, Reonysi. Mladý vlk musí být vidět. A slyšet. A nejlíp obojí zároveň,“ významně jsem naklonil hlavu na stranu. “Zvlášť, když se v okolí pohybuje někdo tak… vhodný. A důležitý. A krásný. Ale to samozřejmě víš,“ asi jsem na něj moc tlačil, jenže mi to prostě nedalo. Musel jsem do toho pořád šťourat, abych jejich vzkvétající vztah udržoval neustále v pohybu, no ne?

Sesi
Zamyšleně jsem si ji chvíli prohlížel. Švidrající oči, koktání a celkový dojem, jako kdyby měla každou chvíli omdlít... a přesto z ní něco vyzařovalo. Možná, že to byl ten výraz, ten pohled plný úcty, který se mi na ní tak líbil. Inu, ne každý vlk má to štěstí, aby byl takto obdivován. Já ano.
Když se k ní přimotal Ezekiel a přitulil se k ní, viditelně se narovnala. Jak roztomilé. Má přítomnost v kombinaci s vlčecím objetím zjevně dokázala divy. Na okamžik se mi podívala přímo do očí, nebo tedy alespoň do jednoho z nich, což byl u ní vlastně docela úspěch, a odpověděla mi. Neodmítla. Nevykrucovala se. Dokonce i přiznala, že není zrovna zrozená k lovu, ale že ví, co a jak. No vida, to nebyl úplně marný začátek.
"Hlavní je, že víš, co a jak," pronesl jsem s mírným kývnutím. "Nikdo po tobě nechce, abys ulovila sama stádo jelenů. Na to tam budeš mít Thyru," mrkl jsem na dceru a koutkem tlamy se samolibě pousmál. Pak jsem pohledem znovu sklouzl k Sesi. "Ale když jí ukážeš, jak se loví... bude to zatím stačit.“ Poslední slova jsem pronesl s náznakem pobavení, ale pod tím byl tón jasný – beru tě vážně, jako plnohodnotného člena smečky. Prozatím.
Pak jsem jen přikývl, a to ve stylu velkolepého alfy, který právě pověřil nesmělého pěšáka první skutečně důležitou misí. A třeba… třeba si to ani neuvědomovala, ale tímhle si získala první zrnko mého uznání. Že by nová pečovatelka?... Ale pff, než z ní tu pečovatelku udělám, než si získá oji důvěru, vlčata vyrostou... Ale třeba s Ninkou budu mít další vrh, hehe. Pak by mohla ukázat, jak to s vlčaty umí! A já s Ninou bysme si mohli jen užívat. Mmmm. Krásná to představa.

Všichni
"Tak, bando z cedru, vyrážíme na první společný lov!!" zavelel jsem a všechny přítomné sjel spokojeným, možná až potěšeným pohledem. Poté jsem pomalým, avšak sebejistým krokem správného alfího vojevůdce zamířil na louky, které se rozprostíraly nedaleko našeho lesa. Nepotáhneme se přece s ulovenou zvěřinou kdo ví odkud, že ano. Na to jsem byl moc pohodlný. Ale stejně by to ostatní udělali za mě. No, i tak.

>> Severní Galtavar

Ztuhl jsem v půli pohybu, když ta moje malá královna bez koruny vyhrkla tu větu s takovou razancí, že by se pod ní možná i ty brablenčí chodbičky probořily. Pomalu jsem k ní přešel, hlavu lehce nakloněnou, jako bych právě zvažoval nějaké fákt hluboké moudro, zatímco výraz na mé tváři byl až smrtelně vážný. "Nechceš tu nikoho cizího?" zopakoval jsem po ní šeptem, "ani tyhle nohatý breberky?" dodal jsem s hraným pohoršením a zadíval se na brablence, co si vesele cupitali dál, naprosto netušíc, že právě stanuli před soudem alfí výsosti (tedy mě, samozřejmě).
Stanul jsem vedle ní, packy zabořené do mechu, přičemž jsem si přehnaně povzdechl (// alá Scar ze Lvího krále :-D). "Víš, někteří si myslí, že vlci jsou vládci lesa. A mají pravdu," kývl jsem skromně sám na sebe. "Ale pravda taky je… že tihle mrňaví brablenčí neřádi tu byli dřív než my. Už když byly stromy jen větvičky a nebe ještě nevědělo, že jednou na světě budem já a ty," významně jsem máchl ocasem. Pak jsem dodal: "Jestli oni mají právo být tady, tak my ho máme ještě větší, neboj!" Mrknul jsem na ni a packou ji jemně drnknul do čumáku. "A kdyby ti lezli moc do kožichu… dej jim packou. Ale musíš důrazně. Ať ví, na koho se v tomhle lese dává pozor! Kdo tu je ten nejdůležitější!“ Rád jsem rozdával moudré rady, zvlášť, když mě někdo takhle zaujatě poslouchal.
Pohlédl jsem k Sesi. Celou dobu tam stála, jako kdyby se bála i mrknout. No, alespoň že si vybrala ten správnej výraz. Poslušnost jí šla očividně líp než orientace v prostoru. "Sesi," oslovil jsem ji konečně. "Máš vlastně nějaký zkušenosti s lovem?" Budeš aspoň trochu užitečná, abych se při lovu nemusel zbytečně moc namáhat? No, pochyboval jsem o tom, když jsem se zahleděl do jejích švidravých očí. Tiše jsem vzdychl. "Můžeš si vzít na starost Thyru a ukázat jí, jak správně na to!" uchechtl jsem se a pohledem sjel na dceru. Trochu vyzývavě. Vlastně, možná by spíš Thyra mohla učit Sesi, přestože ještě na lovu nikdy nebyla. Bez tak ale měla oproti Sesi alespoň všech pět pohromadě.

>> ZNAČKOVÁNÍ <<

Spokojen s tím, že se rodinka začíná pomalu scházet a připravovat se k prvnímu společnému lovu, jsem zamířil k hranicím, které bylo potřeba zase řádně označkovat. Měl jsem pocit, že už to delší dobu nikdo ze smečky neudělal. Mohla by to udělat Vera, beztak by si připadala před ostatníma mega důležitě. Hehe. No, jindy bych dceru asi opravdu označkovat les nechal, chtěl jsem, aby se učila, jak se o les správně starat, nicméně teď jsme všichni měli odejít na lov, takže by nejspíš bylo nejvhodnější, abych hranice označkoval já. Očima jsem přelétl známý úsek – všechno zatím vypadalo klidně, ale nehodlal jsem nic riskovat. Zastavil jsem se u jednoho nižšího keře a bez váhání ho označkoval. Byla to rutina, ale sakra důležitá. Pořád se tu toulali samotáři a jiní tuláci, kteří si mysleli, že jim patří celý svět. Tenhle les byl náš. Můj. A každé moje počůrání by jim mělo říct jediné: "Táhni zpátky, než ti moje dcera Vera ukousne ucho."
Jak jsem šel dál, míjel jsem starou značku - ještě tam byl stopově cítit Reonys. Zarazil jsem se. Jo, kluk to vzal zodpovědně. Měl bych mu to říct asi ještě před lovem, že z něj chci udělat betu. Ať má pocit, že to, co dělá, má váhu. Chci, aby vypadal jako někdo, koho si vlčice hned všimnou. Hlavně teda ta jeho Saelind. Měla by vědět, že si nevybrala žádnýho tuctovýho vlka…
Označkoval jsem další strom a otřel se o jeho kůru, cíleně, hezky pomalu. Napadlo mě, co asi Nina? Mrzelo mě, že se k prvnímu společnému lovu nepřidá, ale aspoň budu mít šanci si vlčata pořádně proklepnout. Uvidím, jak na tom jsou, co jim jde a co naopak vůbec ne, a co vše je budu muset doučit, než se z nich stanou právoplatní následníci Cedrového trůnu.
Když jsem zabočil k východní části, zavětřil jsem. Nic nového. Ale i tak jsem to tam pečlivě prošel a označkoval. Značkoval jsem pravidelně. Nechtěl jsem, aby kdokoliv zapomněl, čí půda tohle je. Při jedné čůrací zastávce mi mysl sklouzla k Vivianne. Dlouho jsem ji neviděl. Cítil jsem na jazyku trpkost, když jsem si uvědomil, že nevím, kde je. Jak se má. Je v bezpečí? Ale Reonys to ví, ne? Přidal jsem do kroku. Byl to nepříjemný pocit. Takový ten, kdy o svých vlastních dětech nevíš nic. A přitom bys za ně položil život.
Přistihl jsem se, jak se moje tlapy bezmyšlenkovitě nesou k místu, kde kdysi Lucy trávila nejvíc času. Vzpomínky byly neodbytné, i když jsem se snažil žít pouze přítomností. Stále jsem měl v sobě tu díru po ní. Lucy… zmizela jako stín a já nevím kam. Nejspíš někam s Waristoodem. O to víc mě to štvalo.
Značkování jsem dokončil u pařezu, kde začínalo naše území. Kousíček dál už bylo naše lesní pidi jezírečko. Potůček zurčel tiše a klidně, jako by se ho chaos života netýkal. Nadechl jsem se a ještě jednou projel okolí pohledem. Všechno bylo připravené. Les značený, hranice jasné.
Je čas na lov.

Líbilo se mi, jaké byly Vera s Thyrou treperendy. Pořád brebentily a brebentily, naprosto vše je fascinovalo. V jejich očích byl svět plný zázraků… a já chtěl, aby věděly, že žijí přímo uprostřed jednoho z nich!
Zazubil jsem se na ně a při pohledu na jejich pohoršení nad mravenčí invazí jsem se zarazil, teatrálně se rozhlédl po okolí a s dramatickým povzdechem promluvil. “Asi se jim náš les líbí,“ pokrčil jsem rameny, jako by to byla samozřejmost, ale tónem, který naznačoval, že to vůbec samozřejmé není. “Můžeme být vlastně poctěni a pyšní,“ pokračoval jsem s mírným úsměvem a důrazem na každé slovo, “že si vybrali zrovna náš domov. Z celé Gallirei, z hor, z luk, z močálů i borovic… si tyhle malé nohaté potvůrky vybraly právě Cedrový les!“ Rozhodil jsem packama, jako bych přednášel na shromáždění všech alf a alfic, a pak jsem se mírně naklonil blíž k dcerám. Skoro šeptem, jakobych jim sděloval velké tajemství, jsem dodal: “To přece něco znamená, no ne? My nežijeme jen tak někde. My žijeme tady. V lese, který si vybírají i ti nejmenší z tvorů. Cedrový les není jen domov… je to místo, kam se CHCE patřit.“ Ať už to znělo jakkoliv nadneseně – a mně se to líbilo dost – chtěl jsem hlavně jedno: aby se jim v očích zaleskla hrdost. Aby milovaly ten les tak, jako ho miluju já.
Ke skupince se připojil i Reonys, překvapeně jsem po něm loupl pohledem. Měl jsem za to, že bude ještě nějaký čas trávit s naší potenciální mechovou snachou. Vypadalo to přece vážně! Ale když je tu sám, tak to asi zas tak vážný není, ne? Nebo je?? Lehce jsem se zamračil, s pozorností ostřílené drbny a důstojností alfy v jednom. “Ahoj Reo. Kde máš Saelind?“ zajímal jsem se hned, a přitom na něj vypoulil oči jak stará keliška u nedělní společné snídaně. Neznatelně jsem se k němu také přiblížil, jako bych si snad chtěl čuchnout, jestli z něj Saelind jde ještě vůbec cítit. Kdyby ne, nóó, to už by ale byla velká tragédie! “Vypadali jste, že se na jaře budeme radit o zásnubách a teď... sám?“ dodal jsem tišeji, skoro jen pro něj, s pozvednutým obočím.
Jeho pozornost si ale vzápětí postupně, hezky zlehka, začala krást Vera, načež jsem se pobaveně usmál a zavrtěl hlavou. Samozřejmě se totiž nezapomněla zmínit o lovu. “Půjdeš s námi, Reonysi? Mám novinku, kterou bych ti rád sdělil,“ zavrtěl jsem ocasem, ale nijak více se k této věci nevyjadřoval, abych dal najevo, že ji hodlám probrat až o samotě.

Vivianne | duben 5 | Mušličková pláž

Vivianne samozřejmě měla k Lucy poznámky, jak bylo jejím zvykem, já na ně ale nereagoval. Celá ta věc s Lucy mě hrozně mrzela, a celkově mi vlastně bylo líto, že odešla s Waristoodem a už se nevrátila. Waristood tehdy alespoň přišel dát vědět do lesa, že odchází, ale po Lucy se slehla zem, což jsem vážně nečekal. Pořád jsem doufal, že se vrátí. Že se jednoho dne společně potkáme a vše si vysvětlíme, ale jak čas běžel, má naděje se postupně ztrácela, jako když se za obzorem pomalu ztrácí poslední paprsky slunce.
Z mého oznámení o jiné vlčici a také rodině byla… překvapená. Možná víc než překvapená? Znechucená? Tiše jsem si povzdechl a natočil ouška do stran. Pohled jsem však upíral kamsi do prázdna. "Bylo to reálné, Vivianne. To, že jsem potkal jinou vlčici, neznamená, že mámu nemiluju. Miluju ji pořád… strašně moc. Dýchal bych pro ni. Prozářila můj život jako první sluneční paprsek po dlouhé zimě. Byla pro mě vším… jako klidný přístav v bouři, kam jsem vždycky mohl připlout. A možná pořád je. Ale Nina… Nina je jiná. Propadl jsem jí. Je to láska, kterou jsem nikdy nečekal. Cítím se s ní jako znovu naživu, jako bych konečně našel něco, co mi chybělo. Ale přesto, že jsem s Ninou šťastný, pořád cítím, že Lucy je částí mého života, kterou nemůžu jen tak pustit. I když už není tady, i když jsme na jiné cestě… má místo v mém srdci. A přál bych si, aby spolu obě vlčice mohly dobře vycházet, aby mohly žít v naší smečce, ale… to bohužel není možné, nejsem naivní. Celý mě to ale strašně mrzí… jenže když jsem si chtěl s Lucy promluvit, nepotkal jsem ji. Nevím, kam zmizela, prostě utekla. S Waristoodem, nevím, jestli si na něj pamatuješ?“ podíval jsem se na ni, “byl chvíli členem smečky.“ Na moment jsem se odmlčel, ale pak jsem dodal: “Utekla dřív, než se to vůbec stihla dozvědět. Zřejmě nebyla šťastná.“
Zůstával jsem na Vivi koukat. Do jejích tmavých očí. Napadlo mě, kdy se stihla tak moc změnit? Byla ale krásná - po své mámě. Chtěl jsem pokračovat v předchozím tématu, ale připadalo mi, že už vlastně asi nemám co víc dodat. Díval jsem se na ni měkkým pohledem, byl jsem rád, že ji konečně můžu vidět. Po chvíli ticha jsem nakonec řekl informaci, o které jsem si myslel, že ji bude zajímat: "Viděli jsme se s Crowleym. Řekli jsme si, že minulost zůstane minulostí a že budeme jako dva cizí vlci. Bez jména. Bez pout. Už mezi náma nic není," řekl jsem to tvrdě. Možná až moc. Ale bylo to tak. "Vím, že jsi k němu vždycky - mě z neznámého důvodu - více tíhla, tak jsem si říkal, že by tě to mohlo zajímat. Já a on to mezi sebou máme jednou pro vždy uzavřené. Už jsem ho vymazal z hlavy."
Mně to líto nebylo… nebo aspoň jsem si to pořád opakoval. Crowley byl prostě… nebyl to můj syn. Ne. A už nikdy nebude. Jenže... někdy v noci, když byl les tichej a já měl klid, mě to stejně dohánělo. Nezáleželo mi na něm – alespoň ne v tuhle chvíli. Ale na Ciri, Reonysovi… a na Vivianne? Na nich mi záleželo víc, než si kdy mohli myslet. Víc, než jsem byl schopnej ukázat. Povzdechl jsem si a pohled z jejích očí přesunul před sebe. "Já tě mám rád, Vivianne. A nechci o tebe přijít." Nepodíval jsem se na ni, mohlo by ji to rozrušit. A mě taky.

Vivianne | duben 4 | Mušličková pláž

Dovolil jsem si přisunout se k ní blíž a posadit se vedle jejího boku. Jarní vánek mi do čenichu přivál její vůni, a když jsem ji zhluboka nasál, něco v břiše se lehce pohnulo. Zavřel jsem na krátký moment oči, abych tuhle chvíli mohl pořádně vnímat, a pak je otevřel, abych se podíval na její tvář. Každý rys mi byl tak známý, a přesto... něco se změnilo. Ona už nebyla ta malá, bezstarostná vlčice, kterou jsem znal. Byla to dospělá slečna. Ale v jejích očích… pořád něco zůstávalo. Něco, co jsem si pamatoval a co mi chybělo.
"Proč by... Neexistovala?" její otázka mi zněla v hlavě jako ozvěna, která nedokázala najít své místo. Naklonil jsem hlavu na stranu a pozorně se na ni podíval. Co tím myslela? Zpochybňovala mě? Myslela snad, že jsem nebyl dost silný, abych tu smečku udržel vcelku? Takový mínění o mně má? Ale možná byla její otázka jen nevinná, možná to byl jen způsob, jak začít konverzaci. Tiše jsem si povzdechl. “No,“ začal jsem pomalu. Přemýšlel jsem totiž, co vše bych měl vlastně říct. Mělo ale smysl mít mezi sebou nějaké tajnosti? Vždyť jsme už každý žili svůj život, nebylo třeba lhát a něco skrývat, ne? “Změn je ve smečce hodně, řekl bych. Ale prospívá, i když bych si přál, aby se k nám přidalo ještě aspoň pár dalších vlků,“ potutelně jsem se usmál. Jo, prahnul jsem po vedení velké skupiny vlků, kteří by mě bezmyšlenkovitě následovali a dělali, co říkám. Ale musel jsem si na to ještě bohužel chvíli počkat. Pohlédl jsem jí do očí, “ve smečce žíjeme pořád já, Ciri i Reonys, ale... Lucy... Tvoji mámu, tu jsem neviděl už delší dobu. Nevím, kam šla,“ řekl jsem, a v mém hlasu zazněla nečekaná bolest. Lucy. Byla pro mě něco víc než jen bývalá partnerka. Byla součástí mého života, něčím, co mi zůstalo, a přestože to skončilo… pořád to bolelo. Já Lucy měl i nadále strašně rád, nikdy jsem to takhle nechtěl, aby to dopadlo, jak to dopadlo. Ale přestože jsem se zamiloval do Niny, přál jsem si, abych měl Lucy stále poblíž. Trápilo mě, že bez rozloučení prostě... Zmizela.
Upřeně jsem se na Vivianne díval. Zajímalo mě, co na to řekne? Vysměje se mi? Bude naštvaná? Nebo jí to bude úplně jedno? Proč by měla být naštvaná? Nebo se mi vysmívat? Není to její věc, ne? odfrkl jsem si. Ještě tu ale byla ta část s Ninou, o které jsem jí musel říct. Možná, že jsem chtěl, aby to věděla všechno nejdřív ode mě? A ne čirou náhodou od někoho jiného? Mohla by pak být ještě více šokovaná, než teď zřejmě bude. "Potkal jsem jednu vlčici," pokračoval jsem tedy, "a získala si moje srdce, aniž bych o to nějak zvlášť usiloval. Udělali jsme spolu vlčata… takže… zůstali jsme spolu." Pokrčil jsem rameny, jakoby to bylo něco samozřejmého, ale uvnitř jsem cítil náznak znepokojení. Nevychrlil jsem na Vivianne tuhle citlivou informaci až příliš brzy? Nebylo to až moc riskantní? Tiše jsem vzdychl. Na druhou stranu, na co bych měl čekat? Až zahřmí? Vivianne byla dospělá, neměl jsem před ní důvod něco tajit, ne? “Změn se prostě stalo hodně,“ pokýval jsem hlavou, ale více to již nerozebíral. Kdyby ale chtěla, nevadilo by mi o tom dál mluvit.
Povytáhl jsem obočí, když pronesla ten divný dotaz. Nepochopil jsem, proč se tak hloupě ptá. “Samozřejmě,“ pronesl jsem pohotově. “Komu by nechybělo vlastní vlče? Vždyť... Jsi pořád moje,“ naklonil jsem se a opatrně jí drcnul čumáčkem do krku. Usmál jsem se na ni. A v nitru duše doufal, že to nebyl špatný krok. Že to nebyl krok, který by ji vyděsil nebo snad znechutil.

Vivianne | duben 3 | Mušličková pláž

Nečekal jsem, že na mě jako první promluví. Vlastně jsem spíš čekal, že bude hrát uraženou, přestože jsem dost dobře nevěděl, proč by měla. Mezi námi dvěma se přece nikdy nestalo nic, co by stálo za nějaký zbytečný hněv. Ale... Vivianne byla vždycky jiná. Moc jsem jí nerozuměl, a možná právě to mě tak rozčilovalo. Nedokázal jsem ji přečíst, chápal jsem její slova, ale nikdy ne ten podtext. A to mě nenechávalo v klidu. U ní jsem byl nejistý, i když jsem se to snažil zakrýt. Obvykle jsem býval jistý, a to ve všem, co jsem dělal, co jsem říkal, co jsem rozhodoval. Ale před ní? Najednou jsem nevěděl, co mám dělat. Kdysi to tak ale nebylo. Když byla malá, snažil jsem se, aby ona i Ciri věřily, že mají celé nebe na dosah tlapky. Aby jejich svět byl kouzelný. Aby před nimi všechno pokleklo. Teď jsem... teď jsem ale nevěděl. Chtěl jsem být tím otcem, který je zaručeně silný, stabilní, s pevnou tlapkou. Ale cítil jsem se momentálně spíš jako cizinec.
Hlas mi najednou zněl jinak. Možná trochu slaběji, než jsem si přál. "Ahoj Vivi," hlesl jsem, s úsměvem, který nepatřil ani k tomu šťastnému, ani k tomu pochmurnému. Byl to jakýsi mix – napůl posmutnělý, napůl rozpačitý, jak jsem se snažil najít rovnováhu mezi tím, co jsem cítil a co jsem potřeboval říct. "Já sebe asi taky ne," pokusil jsem se o vtip, snažíc se uvolnit atmosféru. Ale popravdě mě zaskočil její klidný tón. Opravdu... nebyla naštvaná? Nebo mě snad jen pozorovala z nějaké vzdálené perspektivy, jakou jsem jí nikdy nechtěl dopustit? Měl jsem chuť přistoupit k ní blíž, něco říct... ale pořád jsem váhal. Nechtěl jsem udělat krok, který by to všechno zničil. A přitom, kdybych mohl vrátit čas, obejmul bych ji v tu chvíli, co byla malá, a nikdy bych ji už nenechal jít.
Zamával jsem na ni lehce ocáskem, nepřeháněl jsem to, ale snažil jsem se dát najevo, že ji mám rád. Že jsem rád, že ji vidím, ať už mezi námi stála jakákoliv propast. "Dlouho jsme se neviděli, že?" zeptal jsem se a naklonil hlavu na stranu. Byla jiná, stal se z ní kus vlčice. Byla krásná po matce, s tou jemnou silou a zářícím odhodláním, co jsem vídal v Lucy, ale měla v sobě něco víc. Něco, co bylo jen její. A taky byla hrdá po mně. Cítil jsem to. "Ale... Jsem rád, že jsem na tebe narazil, víš?" Pokusil jsem se o krok směrem k ní. Toužil jsem ji obejmout, cítit, že ještě nějaké pouto mezi námi je, že jsme stále ti dva - otec a dcera... alespoň trochu. Kdysi to bylo tak jednoduché...
A co vlastně teď? Měl bych ji obejmout? Bylo to správně? Bylo vůbec něco, co bych měl dělat? Vzpomněl jsem si, jak se mi Ciri svěřovala, jak jsem chtěl být tím otcem, kterého si zaslouží. Ale tohle? S Vivianne? S ní to bylo jiné. A já si nebyl jistý, jaké místo v jejím životě ještě mám.

Vivianne | duben 2 | Mušličková pláž

Uvědomil jsem si, jak se mi chvěje tělo, a to jen proto, že na mě Vivianne mávla tlapkou. Tak prosté gesto. A přesto ve mně vyvolalo takovou odezvu, až se mi srdce na okamžik zastavilo. Tlama se mi začala samovolně rozjíždět do potěšeného úsměvu – skoro hloupého, až mě to rozčililo. Chtěl jsem to zastavit. Nemohl jsem přece působit jako nějaký měkkouš, co se rozteče jen proto, že jeho dcera zvedla packu. Musel jsem zůstat důstojný. Hrdý. Uvědomělý a pevný jako vždy. Alespoň navenek.
Ale uvnitř? Tam vládl chaos.
Nevěděl jsem, jestli za ní mám jít. Chtěl jsem. Bože, jak jsem chtěl. Chtěl jsem slyšet její hlas, i kdyby měl být ledově chladný. Chtěl jsem vědět, co prožila, čím si prošla, jestli jí někdo ublížil… a jestli je vůbec šťastná. Tolik otázek, tolik nevyřčených věcí. Ale zároveň jsem se bál. Strašně bál. Co když znovu narazíme? Co když se znovu pohádáme? Co když mě pořád nenávidí? Připadal jsem si vedle ní jako cizinec. A možná jsem jím už dávno byl.
Zatřásl jsem hlavou, abych rozehnal ten dusivý pocit. Ne, nesmím se litovat. Ne dnes. Ne před ní. Potřebovala by ve mně vidět pevný bod. Pokud o něj vůbec ještě stojí. "Pff," odfrkl jsem si znechuceně a s lehce nakrčeným nosem hleděl do dáli – přímo na ni. Na tu siluetu, co mi byla tak známá a přesto tolik vzdálená. Vzpomínky se mi začaly vracet jako příliv, který jsem nedokázal zadržet. Shireen... a ta její podivná kámoška. Totálně Crowleymu s Vivianne pomátly hlavy. A já... já jsem byl jen pozorovatel. Možná, kdybych tenkrát zasáhl dříve, mohlo vše být jinak. Možná... Ale žádné možná už nic nezmění.
Zhluboka jsem se nadechl. Každý krok, který jsem udělal, byl těžký jako balvan, co mi někdo přivázal k hrudi. Přesto jsem šel. Pomalu, vyrovnaně, ale ani na vteřinu jsem z ní nespustil oči. Hltal jsem každý její pohyb. Každý náznak. Hledal znamení, hledal cokoliv – cokoliv, co by mi napovědělo, jestli mám šanci, nebo jestli tohle všechno byla chyba. Stačilo by málo. Jeden pohled, jeden náznak znechucení, nechuť, odpor... a byl bych pryč. Bez jediného slova bych se otočil. A už bych to znovu nezkusil. Už nikdy.
Ale zatím jsem šel dál.