Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Během toho, co se pokoušel muflona skolit k zemi, si ani neuvědomoval, že mu někdo pomáhal. Ovšem tehdy, co muflon začínal ztrácet svoji životní sílu a jeho tělo se pomalu klidnilo, si uvědomil, že tu není sám. Byl tu jeho táta...a také, nu, také ten hnědý, jehož jméno si ne a ne zapamatovat. Začal se lehce třást. Pustil muflona ze svého sevření, procitl. Začala ho bolet tlama, svaly byly v křeči. Musel ji několikrát otevřít a zavřít, aby je protáhl. Navíc, když shlédl dolů na mrtvé zvíře a zahleděl se do jeho prázdných vykulených očí, uvědomil si, co se právě stalo. Svůj pohled pomalu přesunul na Castora a pak na otce, který se na něj v tu chvíli dlouze podíval. I jeho syn na něj tedy zůstal hledět. Ulovil jsem muflona. Ulovil jsem velké zvíře. Poprvé v životě, zaznělo mladému králi hlavou. Hlasitě vydechl všechny nahromaděné pocity ven z těla a na moment zavřel oči. Tohle bylo opravdu něco. "Ano," hlesl sotva slyšitelně na to, co jeho otec pověděl, přičemž oči otevřel a svůj pohled zabořil na jeho odcházející maličkost. Oblízl si čenich a poté koukl na Castora. "Já... Děkuji, jestli jsi mi pomohl. Nejsem, nejsem si jist," vykoktal ze sebe. Očividně byl stále tak trošku v šoku. Nikdy předtím se mu nepodařilo ulovit víc než hloupého zajíce, a i s ním měl problém...
Laura začala táhnout mrtvého muflona do úkrytu. Etňa se těkavě podíval z Laury na mrtvé zvíře a už už se jal, že bude pomáhat táhnout, ale pak si teprve uvědomil, že tu má Lucy. Lucy, podíval se na ni a rychle přejel její drobné tělo pohledem, aby se ujistil, že je v pořádku. Přiťapal k ní, olízl jí čenich a dlouze se usmál. "Jsi moc šikovná. Mám úžasnou lovkyni," pošeptal jí do ucha, ke kterému se následně přitulil. Pak se otočil, zakousl se do velkého mrtvého zvířete a taktéž začal táhnout.

Netrvalo dlouho a ulovené maso se ocitlo před vchodem do úkrytu, kde seděl i malý... ehm. Žluťák? Ne.. Jak že se to jmenoval? Sakra..., pustil zvěřinu a zahleděl se na Parsifala, který tam hrdě seděl a vypadal, že se má k světu. Kdy sem vlastně přišel? To jsem byl tak dlouho pryč? Snad nepatří mé staré matce, nad svojí myšlenkou se krátce uchechtl a pozoroval u toho Lauru, jak mladému hned dobrosrdečně nabízí žrádlo. Pravda, když se naposledy vrátil ze svých toulek, byl na světě Sionn a za další čas Shireen a Nemesis.
Sklopil pohled na zem a vydechl. Bílý dým se začal rozprostírat po okolí, až úplně vymizel. Zvedal se silný vítr a hodně sněžilo. Nejspíš přijde bouře. Chtělo by to nějakou hru na seznámení, podíváme se, co mladíček umí a zná, položil svoji tlapku do sněhu a následně ji sevřel. Nic. Sníh pod tlapkou se mu rozdrolil a zapadl zpět do hromady bílé pokrývky, přičemž zanedlouho pod náporem sněžení zmizel. Etney to zkusil znovu. A znovu. A pak se naštval, postavil se na zadní tlapky a použil k tvorbě koule obě své přední. Sníh jimi stlačil k sobě, až se opravdu vytvořila malá kulička. Zavrtěl vítězně ocasem a lišácky, skoro až proradně, se podíval na Lauru a zlatavé vlče. Kulička ležela přímo před ním. Párkrát do ní šťouchl čenichem (hezky jemně, aby se nerozpadla) s cílem zvětšit ji. Doufal, že se na ni takto nalepí víc sněhu. A tak se i stalo. Koule se zvětšila a Etney toho tak mohl využít. Postavil se ke kuličce hezky zboku, namířil na dvojici a rozpřáhl se tlapkou. Udeřil do koule a ta letěla přímo na Parsifala, přičemž ho zasáhla do čela. Etňa překvapeně zamrkal, ale pak se začal smát. "Jééé, ehehehe," hloupě se zazubil a honem vytvořil další kouli, aby ji mohl hodit i po Lauře. No, po vytvoření první koule už mu druhá šla o dost lépe, bylo vidět, že v koulování už získal jakousi potřebnou praxi! Hodil ji tedy i po Lauře a hýkavě se zasmál, když jí dopadla na krk. "Hehehe, to čumíte, co!" zvolal pyšně. "Jsem fakt dobrej, to byly moje dvě úplně první sněhové koule v životě!!" pronesl, zavrtěl ocasem a pak čekal, co se bude dál dít. Naštve se Parsi a nebo to vezme jako hru? Lauru znal, věděl, že ta se neurazí, ale o mlaďochovi nevěděl nic. Rozhodl se však nelenit, otočil se ke dvopjici zády a začal hrabat zadníma nohama. Pořádně a rychle, aby na dvojici dopadala smršť bílých vloček. "Sněhový tornádóóó! Schovejte seeee!" vykřikl, na moment přestal hrabat a s úsměvem na rtech se na ně ohlédl. A pak zase čekal...

Nastala noc. Obloha ztmavla, měsíc ani hvězdy nebyly nikde viditelné. Naopak se na skupinu lovců sypal z oblohy bílý sníh, Etneye začaly zebat tlapky a na moment mu vstala srst na zátylku. Zatímco běžel a hlídal stádo, oklepal se, aby ze svého hřbetu smetl napadané sněhové vločky.
Ne, že by zimu nesnášel, ale zas takový nadšenec do ní rozhodně nebyl. Měla sice občas své kouzlo, nicméně když to vzal kolem a kolem, měla více negativ jak pozitiv. Neměl rád, jak bylo vše v okolí bílé a jeho šedý tmavý kožich byl tím pádem viditelný na všech místech na zemi, schovávat se před něčím či někým bylo v zimních měsících tedy naprosto zbytečné. Stromy byly holé, nezachránilo by ho tedy před případným nebezpečím ani vniknutí do lesa, protože (mimo jehličnaté lesy) byla všude jen holota. Žádné keře, listy ani květiny. Všude jen bílo. Nepřítel mohl pozorovat stopy ve sněhu. Navíc ve chvíli, co napadla větší sněhová pokrývka, se i obtížně pohybovalo. Zapadaly do sněhu tlapky a šlo je špatně vytáhnout. Sníh byl často mokrý a těžký. Zavzpomínal na minulou zimu, ta byla dlouhá a obzvlášť obtížná k přežití. Kdyby nebyl člen Asgaaru, jistojistě by pošel hlady. Pod nánosem sněhu bylo těžké najít nějakou potravu. Většina zvířat byla schovaná před mrazy v norách, které byly pokryté pod nánosy napadaných vloček, či sama pošla na hlad. Obzvlášť drobní hlodavci minulý rok velmi trpěli. To na zimě taktéž rád neměl. Obtížně se lovilo a něco najít, tomu se v zimním období říkalo štěstí. Obloha navíc byla věčně zatažená a brzy se stmívalo, den byl krátký. Stihl totiž daleko méně aktivit jak během letních měsíců. Jezera i klidnější toky řek byly zamrzlé, nebylo kde se pořádně napít. A pokud už se napít někde šlo, voda byla jako bomba do žaludku. Příšerně ledová, div mu na její hladině častokrát málem nepřimrzl jazyk. A navíc každá zima byla jako sázka do loterie - jeden nikdy nevěděl, jestli ji přežije. Nikdy netrvala stejně dlouho a vždy byla nebezpečná.
Stádo se rozdělilo, tedy spíše ten hnědý vlk, jehož jméno si Etney stále nezapamatoval, ho rozdělil. Dva kusy mohutných zvířat, jejichž dunící kopyta způsobila hluk po celém okolí, se oddělily od stáda. Zbytek stáda hlídal právě Etney s otcem, jenže táta mu pak poručil, aby šel pomoci Lauře s Lucy. Cože? okamžitě zpanikařil. Srdce se mu rozbušilo dvojnásobnou rychlostí, nespletl se otec?! Po očku se koukl za sebe, jestli náhodou neběží ještě někdo s nimi, ale bohužel ne. Byl tu jen on a táta. Naprázdno polkl a zlehka zpomalil. "Já mám jít tam?" zopakoval jeho příkaz. Byl šokovaný. On přece neuměl lovit, zvládl zvěř pouze nahánět!
Očima loupl po Lucy a Lauře. Zahlédl, jak Lucyino tělo visí na mohutném muflonovi a houpe se na něm ze strany na stranu, Lucy vypadala až skoro bezmocně. Byla malá a drobná, muflon by ji mohl klidně, nedej bože, udupat, kdyby pod něj spadla. Etney nevědomky zrychlil a zamířil jejich směrem. Musel Lucy chránit. Pořád ji sledoval a doufal, že se nestane žádná nehoda. Nikdy dříve si neuvědomoval, jak může být lov vlastně nebezpečná činnost. Nepřežil by, kdyby se Lucy něco přihodilo přímo v jeho blízkosti a před jeho očima. On je tu od toho, aby ji podporoval. Ona byla jeho princezna a on její ochránce. Doběhl k nim právě ve chvíli, kdy se muflon již polapený na zemi, začal prudce zvedat. Etny vykulil oči a hlasitě na muflona zaštěkal. Vrčel. Opovaž se jí ublížit, dávej na ni pozor!!
Muflon se ze spárů slečen vytrhl, a ač silně krvácející, začal znovu prchat. Pomalu a kolísavě, ale přece jen. Očima se podíval na Lauru a Lucy, jistojistě tu byl někde i Tesai. Věřil tomu, že toho polomrtvého už zvládnou společnými silami nějak dorazit, ale co ten čilý a zdravý kus, který tu zmateně pobíhal? Začal být jakýsi agresivní, nabíhal na Lucy s Laurou, Etney musel začít jednat. Udělal kolem muflona kolečko a najednou se bez přemýšlení silně odrazil ze zadních tlap. Vyskočil. Úplně zapomněl na nějaký stres, obavy a nedůvěru ve svoji maličkost. Tohle vše zmizelo. Teď ho poháněla jen touha zabránit jakékoliv nehodě. Musel ochránit svůj život - svoji Lucy. A taky Lauru, která patřila mezi jeho velmi blízké přítelkyně. Nechtěl, aby se těm dvěma něco přihodilo, vyčítal by si to do konce svých dnů.
Dopadl na hřbet mohutného tučného zvířete, přičemž se mu zakousl do krku. Jeho skus byl silný a agresivní. Zakousl se tak silně, až muflon hlasitě zasténal. Polekal se a dvakrát vyhodil zadními kopyty. Etney se ho však dál držel, nakonec sesunul své zadní tlapy k zemi, držel ho pouze zuby a předníma tlapkama. Snažil se ho porazit na zem. Chtěl docílit toho, aby muflon upadl. Bylo to náročné, kdyby Etneyho nejrozvinutější vlastnost nebyla síla, asi by to nezvládl. Nakonec ale muflona v jejich zápasu porazil. Tím, jak na něm visel, ho vyvedl z rovnováhy a muflon začal padat. Etney dále neváhal a jakmile muflon dopadl na zem, vlezl si na něj svoji vahou a začal ho rdousit přímo na hrdle. Tak zhyň!!! zlobil se v hlavě šedý vlk. Byl tak rozčílený a plný adrenalinu, že vůbec nevnímal fakt, že muflonovy divoké pohyby nohama zpomalují a jeho síla slábne. Etney na něm zůstával dál přilepený, ale muflonův život pomalu vyprchával. Jeho duše se brzy oddělí od tělesné schránky a odcestuje mezi ostatní členy svého stáda za duhový most.

Laura mu přivítání opětovala, to se mu samozřejmě líbilo. Kdyby mu tak takové přivítání věnoval každý vlk v tomto lese, hned by se cítil lépe. Více chtěný a uznávaný. “Novinek... heh, to mám,“ koutkem tlamy se uchechtl, přičemž zlehka přikývl. “Po lovu se sejdeme,“ odsouhlasil a zatímco poslouchal malého vlčka a jeho vznešenou mluvu, prohlížel si svoji pěknou přitažlivou partnerku. Chtěl jí do ucha pošeptat, že jí to sluší, nicméně právě začalo plánování lovu a jeho vhodného provedení, takže tak nakonec neučinil. Podíval se na otce a hlavou mu projela znovu myšlenka na to, jak řekl, že si po lovu promluví. Zavzpomínal na jeho tón hlasu, bylo to zvláštní. O čem si chce promluvit? O tom, jak jsem se měl mimo hranice tohoto lesa? Pochybuju, švihl ocasem, zastříhal ušima a následoval otce.
Schoval se tam, kde se schoval i on – za jakýsi keřík. Ten keř nebyl zas tak hustý, připadalo mu divné se tu schovávat, ale on nebyl v lovu zrovna ten úplně nejlepší jedinec, moc dobře to věděl, takže radši nic neříkal, pouze se přikrčil a tiše si povzdechl. Byl rád, že půjdou kořist jen nahánět, to zvládal docela dobře, jak se o tom přesvědčil nedávno v lese s Lucy. Tady že mají být mufloni? očima přejel okolí. A opravdu, pár jich tam v dálce nakonec zahlédl. Nic moc mu to však neřeklo, necítil se nikterak nadšen, že se tohoto lovu účastní. Některým vlkům plesalo srdce, když mohli skočit na zvěř a prokousnout jí krk. Ta chuť čerstvě vyteklé krve, která příští přímo do tlamy... Tohle nebylo nic pro něj. Bylo mu to jedno. On by raději přišel k již ulovenému kusu a nažral se jako první z celého lesa, aby si mohl vybrat tu nejchutnější část zvěře.
Otec vyběhl, Etneyovi chvíli trvalo, než se vzpamatoval a zaregistroval to, neboť přemýšlel nad tím, jak mu bylo řečeno, že si po lovu společně promluví. Říkal si, o čem asi tak chtěl jeho otec mluvit? Bohužel se ale na nic nestihl zeptat, lov už začal, a tak musel i on vystrčit nos zpoza jejich schovky. Opřel se o své silné zadní tlapy, odrazil se a vyběhl směrem, kterým běžel jeho otec. Zatímco očima sledoval okolí, jestli Lucy a zbytek jejich skupiny již vyrazili, pomalu dobíhal stádo i postaršího černého vlka před ním. Jeho běh byl sice nemotorný a při pohledu na něj se jeden zděsil, nicméně běžel rychle, poměrně vytrvale, ale hlavně z něj čišela fyzická síla a životní energie. Tlapama dopadal prudce na zem, div se pod ním čerstvě zasněžená půda nepropadla. Tělem mu koloval adrenalin, avšak nikoliv z lovu, ale z toho pocitu důležitosti, že musí nahnat stádo na správnou stranu a směr. A tak tedy činil...

Během chvíle se tu shromáždilo dost vlků. Na vkus mladého krále až moc. Etney se koutkem oka podíval na rezavého vlka, kterého už kdysi viděl. Při jaké příležitosti to ale bylo? Během vzpomínání si vytáhl ze zubů sliny, polkl je a tiše sykl. Nevzpomněl si, zřejmě to nebyl nikdo důležitý. Také tu bylo malé vlče, ze kterého byla jeho partnerka až moc unešená. “Zas tak roztomilej není,“ zabručel tiše směrem k Lucy a chladnýma očima si vlče prohlédl. “A cukroušek už vůbec ne,“ dodal a poté se koukl na Lauru. Jeho úžasnou Lauru. Vychovatelku a pečovatelku, která mu, hlavně však tedy Asgaaru, zasvětila půlku svého života. “Lauro!“ oslovil ji hlasitě, přátelským tónem, přičemž švihl ocasem ze strany na stranu, aby dal najevo radost. Usmál se na ni. “Dlouho jsme se neviděli, opravdu dlouho...“ krátce se odmlčel a pohlédl na své tlapy. Jak dlouho to vlastně bylo? Neměl přehled o čase, netušil, jak dlouho se toulal mimo smečku a hledal svoji Lucy. Nevnímal čas a ani okolí. “Rád tě zase vidím. Snad se ti dobře daří,“ znovu se usmál a poslal jí vzdušnou pusu. Poté koukl na svého otce, krále celého lesa, který začal výt, aby všechny upozornil, že se vyráží na lov. “Samozřejmě se přidáme,“ souhlasil s Lucy. I když lov nebyla jeho oblíbená činnost. Vlastně tedy byla velmi neoblíbená. Tiše si povzdechl a rozpačitě sklonil hlavu níže k zemi, přičemž vystrčil lopatky nahoru. Nahrbil se. Budu hlídat stádo zboku, rozhodně se téhle lovecké sešlosti nebudu nijak zvlášť účastnit! snažil se uklidnit sám sebe ve své mysli. Byl trošku nervózní. “A matka? Ta se přidá taky? Nebo bude hlídat les?“ zeptal se pak. Dlouho ji neviděl. Jak se asi má?

// dekuji moc a ano, je :-)

Z temného lesa dorazil na louku, ten les byl totiž plný pavouků. V dálce předním byla nora, která zřejmě obsahovala nějakého tvora. Etneye velmi zajímalo, kdo v noře bydlí, možná že to bylo obydlí vydří? Vydry ale žijí v blízkosti vody, napadlo ho, když hleděl na krásy přírody. Rozešel se tedy přímo za nosem, nora byla schovaná pod bílým nánosem. Ten nános, to byl sníh, byl totiž i všude kolem na květinách okrasních. Přicházela tuhá zima, proto by chtěl brzy syna. Možná syna i dceru, to by rád, byl by jejich velký kamarád.
Přišel k noře, nakoukl, a pak jen tiše broukl: “Je tu někdo? Kdo tu žije?“ doufal, že ho nikdo nezabije. Ticho, nikdo nic, Etney prostě chtěl vědět víc. Pomalu přikrčeně vsunul se do nory, uviděl v rohu dvě mrtvoly. Byly to malé kostřičky, tenké jako větvičky. Komu asi patřily? napadlo ho, když čuměl na ně chvíli. Žije tu asi někdo, kdo zvěř loví, možná bych se měl schovat venku v křoví. Pak se zamračil, svůj strach potlačil. Byl to přece velký alfa pán, celého Asgaaru kapitán. Ten se jen tak nezalekne, a rozhodně před nikým nepoklekne! Chtěl, aby táta na něj pyšný byl, a tak se zde raději posadil. Pyšně vzdychl, hlas však v jeho mysli pomalu utichl. Nora byla černá a tmavá, trochu ho z toho rozbolela hlava. Vůně taky nebyla nic moc, jenže na úpravu něčeho zde absolutně neměl žádnou pravomoc. Majitel nory jakoby nějakou nemoc měl, venku najednou zpěv větru uslyšel. Zastříhal ušima, jestlipak je to nora jediná?
Nikde nikdo, stále tma, co to jako znamená? Asi lovec venku byl, jinak by se tu už určitě objevil. Raději se tedy otočil, a pravou tlapkou pryč vykročil. Pomalu vysápal se z nory ven, to byl ale zase den! Oklepal se, protřel tlapkou oči, příště s tím lovcem zatočí. Zajímalo ho, kdo tam žije, určitě si to zkoumání příště daleko více užije! Nyní vykročil již zpátky k lesu, nějaké pavouky navíc ještě snesu. Za Lucy se vrátit chtěl, proto odsud odešel.

<< Vyhlídka

Koutkem tlamy se laškovně pousmál. Lichotily mu Lucyiny reakce. Líbilo se mu, jak byla celá zaskočená a v rozpacích. Vnitřně se celý blahem tetelil, avšak navenek se snažil působit klidně, rozvážně a frajersky. Máchl ocasem a mlaskl na ni našpulenými rty, jakože jí posílá vzdušnou pusu. Celou tu dobu, co ji následoval do lesa a nechal ji vést jejich cestu, si ji prohlížel. Hezky od hlavy až po zadek. Líbila se mu celá – miloval její drobné elegantní rysy. Hlavně její šíje ho brala... Avšak nejvíce času strávil očima upřenýma na zadku, přece jen, byl to pořádný alfa samec s rozvířenými mladými hormony. Lucy mu voněla. Nasál její pach a zlehka chtivě ohrnul horní rty u tlamy. Vzrušovala ho čím dál tím víc. Čím déle s ní byl v její přítomnosti, tím víc ji chtěl a byl z ní paf.
Nic ohledně sopky nebo toho dýmu již neřekl, pouze tiše přikývl. On sám totiž netušil, co to mohlo být. Byl však rád, že už je doma. Cítil se poté dlouhé cestě ze severu jaksi unavený. Byl také hladový, kručelo mu v břiše. Celou dobu mířil za Lucy, ta mířila za Arcanusem, jeho otcem. Jakmile ho oslovila, on zastříhal oušky, došel až k otci, kde se následně zastavil a ze svých zad shodil mrtvolu kamzíka, která již po té delší cestě byla pěkně zatuhlá. Ta tedy se žuchnutím a následnou ranou dopadla na zem přímo vedle nich. “S Lucy jsme něco ulovili, ale cesta sem byla dlouhá. Toho kamzíka jsme potkali ve Východním lese, trvalo nám sem dojít. Myslím si ale, že stále bude poživatelný,“ pronesl klidným vyrovnaným hlasem. Opravdu dospěl, zklidnil se a zmoudřel. Aspoň částečně. Samozřejmě ale někde v hloubi jeho duše byl stále přítomen ten starý otravný a upištěný Etňa, jako byl tehdy. Tyhle dvě tváře se mu střídaly dle aktuální nálady a psychického rozpoložení. “Ahoj tati, dlouho jsme se neviděli,“ pronesl nakonec, usmál se na něj a zlehka pokývl hlavou, aby mu dal najevo svoji radost, že ho zase po delší době vidí.

<< Východní hvozd (kolem Středozemní propadliny)

Jakmile to mrtvé zvíře, které mělo slepenou srst zaschlou krví, Lucy navalila na jeho tělo, opřel se do tlapek a s absolutním přehledem se zvedl na nožky. Laškovně na svoji partnerku mrkl a pak ji následoval i se zvířetem na zádech. Chvíli jen koukal mlčky před sebe, ale když koutkem oka pohlédl na Lucy a všiml si, že na něj s pootevřenou tlamou zírá, musel se tomu zasmát. Vypadala tak roztomile! “Co je?“ zazubil se na ni. To už z vlčice ale vzešel udivený vzdech a následná pochvala, po které Etneyovi zaplesalo srdíčko nadšením. V žaludku ho zalechtalo a srst na zátylku se mu díky husí kůži na moment nadzvedla. Miloval chválu, obzvlášť od Lucy. “Mhm,“ pohodil pyšně hlavou, vzdychl si a majestátně u toho vypjal hruď, aby vypadal ještě větší, než byl. Tento kamzík pro něj opravdu problém nebyl. Kde vlčí bůh ubral, jinde zase přidal. “Budoucí alfa vlk musí mít pořádnou sílu, aby mohl ochránit celou smečku a k tomu i svoji životní lásku,“ pronesl tónem alá „velký rozumprd“ a s lehkým nahnutím hlavy k Lucy, se na ni lišácky pousmál. Pak na ni mrkl. Flirtoval s ní. Lucy pro něj byla partnerka stvořená od samotného vlčího boha, shledal ji jako naprosto dokonalou. Vyhovovala mu snad ve všech směrech. Miloval její důvtip, eleganci, hrdost a pýchu na sebe samu a zároveň ho přitahovala její cílevědomost. Chtěla vládnout smečce, vládnout celému světu! Podrobit si každého nuzáka v okolí, sdílela jeho názory v celém tomto důležitém směru! Věděla, že jí nikdo… tedy jim oběma! Nesahá ani po prstík na tlapce. Hodili se k sobě. Zamilovaně si ji prohlédl a nadechl se její překrásné vůně. Zbožňoval fakt, že kdykoliv Lucy prošla kolem něj, zavoněla mu přímo pod čumákem a on se toho momentu prostě nemohl nabažit. Pamatoval si nejen její pach, ale i každičkou křivku jejího těla. Dokonalost…
Nad cestou nikterak nepřemýšlel, proto na její povzbuzení ohledně toho, že budou doma, pouze přikývl. Dým samozřejmě zaznamenal, nechápal, proč se tu tak rozšiřoval. Před nedávnem byl pouze u sopky a nyní už sahal pomalu až k jejich lesu. “Co to je za dým?“ hlesl zadumaným polohlasem. Odkud se tu vzal?!
Začal pomalu a opatrně scházet z kopečka, hezky tlapka po tlapce. Nechtěl uklouznout – to by se znemožnil! Nic takového! Musel dokázat, že on je ten největší frajer v celém širém okolí, ne nikdo jiný! Takovou zvěřinu by určitě jen tak někdo na zádech celou cestu až domů neunesl. Cítil, jak ho pohlcuje pocit pýchy. Zastříhal oušky a zlehka přikývl. “Říkal jsem si, že bych se mohl sejít s tátou nebo s matkou, dlouho jsem doma nebyl. Víš jak, určitě budou v lese nějaké novinky, které bych měl znát. Pobudeme chvíli doma… My oba společně, hm?“ jak dořekl, usmál se. Jeho hluboký klidný hlas se roznesl po okolí a pak pomalu utichl. Blížili se k lesu…

>> Asgaar

Lov finišoval. Už bylo načase, Etney se začínal díky svému medvědímu neobratnému běhu zadýchávat. Zřejmě by měl ten lov více cvičit, aby měl lepší výdrž. Zpomalil běh do klusu a sledoval, jak Lucy obratně a energicky vyskakuje na kamzíkův krk, přičemž se do něj zahryzává. Wau, je úžasná! To bych taky někdy chtěl umět, takhle mega vyskočit…Určitě bych to zvládl, jen bych to musel zkoušet. Ale možná by to ani netrvalo tak dlouho a nechtělo by to moc zkoušení, stačilo by to jednou zkusit a skákal bych možná ještě líp jak Lucy... A vůbec, skákal bych po zvěřině ještě líp jak všichni vlci na zemi… Však jsem skoro Alfa! svůj těžký krok zastavil, přičemž se za doprovodu hlasitého funění dobatolil s úsměvem na tváři k Lucy a mrtvému zvířeti. “Byla jsi skvělá!“ vyštěkl akčně a pohodil na ni hlavou. “Prostě jsi vyskočila a najednou BUM!!“ zatímco vyskočil nahoru jako na pružinkách a roztáhl od sebe křečovitě snad každičký článek prstů na tlapkách, vykřikl to „slovo BUM“ tak nahlas, že se to muselo ozvat skrz celý les. “Kamzík byl povalenej a mrtvej! Byla jsi úplně top! Jsi lovecká hvězda celýho Asgaaru, fakt! Až já budu alfa, povýším tě do hodnosti pětihvězdičkové lovkyně. Budeš ta nejlepší lovkyně všech lovkyň,“ pochvalně na ni mrkl, oblízl si čenich a přicupital k ní, aby mohl přitulit svoji hlavičku k té její. Aspoň na krátký moment. Zavřel oči a nadechl se její vůně…
Poodstoupil pak o krok vzad a sledoval, jak Lucy chňape kamzíka a tahá ho. Přihlouple se usmíval a nic nedělal. Samozřejmě byl silný – hodně silný! A měl, co se využití síly týkalo, vysoké sebevědomí. Z ničeho nic tedy přiskočil, zvířeti se zakousl do krku a taktéž zatáhl. Hned to šlo lépe. Etney sice nevynikal v obratnosti, lovu a inteligenci, nicméně síly měl na rozdávání. “Já… jsem…moc neč…nečekal. Jen trochu!“ vysoukal ze sebe, zatímco dál tahal, a poté se zazubil i s kamzíkem v tlamě. Lepší a smysluplnější odpověď teď nedokázal vymyslet. Byl až příliš zaměstnán.
Pak ale tahat přestal a zlehka protočil oči. “To by bylo na sto let,“ vzdychl a otřel si tlapou krev z tlamy. A navíc – uctívaný a významný vlk přece jen tak táhnout kamzíka po zemi nebude, ne? To bylo ostudné. Přikrčil se a připlácl hlavu i tělo na zem tak, aby byl co nejmenší. “Naval ho na mě, ponesu ho,“ řekl, přičemž koutkem oka Lucy sledoval. Čekal…

>> za Lucy

// když jde Lucy, jde i Etňa ten sice lovit moc neumí, ale... může ocvrndávat :D

<< Narvinij (přes Kierb)

Pyšně s úsměvem na rtech vzdychl, když Lucy pověděla, že to vypadá jako maličké brnění a brnění vlastní jen králové. Srdíčko mu zaplesalo radostí, konečně má něco, čím se může pyšnit svému okolí. Něco, co by mu ostatní mohli závidět. “Jsem gamma a ještě ke všemu mám takovou závidění hodnou věc, neuvěřitelný... plní se mi moje sny, konečně si nepřipadám méněcenný, právě naopak!“ pronesl, přičemž se pořád upřímně a přímo od srdce uculoval. “Vždycky jsem byl jinej než celá moje rodina, občas jsem si připadal prostě tak, že mě nikdo nemá rád. Taky ti to tak někdy připadalo? Oni vůbec nechtějí ovládat hodně moc vlků tady na Gallirei. Nechtějí být uznávaní a mocní, je jim to jedno. Celé mé rodině. Nikdy jsem to nechápal, jsou divní, ale přitom si myslí oni o mně, že já jsem ten divný. Snad jen Awnay měla aspoň trošku podobnou povahu té mé, ale ta se zase někam zatoulala a já zůstal sám.“ Sklopil pohled na moment k zemi, ale pak se k Lucy přiblížil a přitulil čumáček do její srsti na krku. “Jsem strašně rád, že tě mám. Jsi důvod, proč můžu a chci dál žít,“ oddálil se, pousmál se na ni a tlapičkou ji lehce pohladil po té její. Moc ji miloval...
Jeho zářící hvězdička na tmavé noční obloze se rozzlobila, že jí překazil lov. Teda jim oběma překazil lov. Zastříhal ušima, následně je přitiskl k hlavě a nasadil provinilý výraz. “Promiň,“ pousmál se. “To ten náramek, nemůžu se vnitřně uklidnit, připadám si strašně důležitej teď,“ zavrtěl ocasem. Pořád měl v sobě kus té úžasně bezprostřední dětské dušičky. Měl prostě radost, tak ji dával najevo. Nedokázal to ovládnout.
Vybídla ho, aby šel, tak se tedy spokojeně s absolutní nesoustředěností a nezájmem o lov, vydal za Lucy. “Jsi pěkná a úžasná,“ kvíkl hravě lichotku směrem ke své družce. Pak ho Lucy ale šeptem začala nabádat, aby se začal chovat dospěle a soustředil se na lov. Nakrčil rtíky. On lovit přece stejně neuměl. Naprázdno polkl a přikývl, přičemž se tedy přikrčil. “Dobře,“ hlesl tiše. Dělal, že očima pátrá po lovné zvěři, ale ve skutečnosti furt sjížděl pohledem na svůj náramek. Celý se chvěl z toho stále přetrvávajícího nadšení. “Až to ukážu taťkovi a mamce...“ pošeptal si sám pro sebe s blaženým výrazem ve tváři. Teď se prostě nedokázal soustředit, nešlo to! Lucy na něj drmolila plán, jak vykonají akci na polospícím kamzíkovi, který vypadal, že o nich nemá ani zdání. Nejistě zatěkal očima z Lucy na kamzíka, cože to říkala? Začal se soustředit až tak v půlce jejích slov, nepochopil, co vlastně má udělat! Popadl ho stres. “Eeehm, nooo...“ mlaskl tlamičkou a nervózně se celý ošil. Cože to mám udělat? Jak to Lucy chtěla? Pane bože... Určitě to zkazím! Zase ten lov pokazím tak, jako vždycky! tiše vzdychl a pozoroval Lucy, která na něj už dávno kývla. On si toho ale nevšiml, protože přemýšlel nad svýma důležitejma pocitama a ... prostě byl v úzkejch, tak začal být nervózní a o to víc neschopnej. Čuměl na ni jak na obrázek a naklonil zlehka nechápavě hlavu do strany, co to po něm jen chtěla? Co by teď měl udělat? Už ho ten pocit nevědomosti a stresu začínal štvát, blbej lov! Vyskočil zpoza křoví a tím kamzíka vyrušil. Ten s sebou celý trhl, akčně, avšak kolísavě se postavil na nohy a zmateně se začal točit dokolečka. Pak vyběhl nějakým směrem pryč. Etney na něj chvíli civěl, zareagoval o chlup později jak kamzík. Jakoby snad vůbec nebyl na lovu a nečekal, že tím, že vyskočí z křoví, ho vyruší. “A sakra,“ pronesl a rozběhl se za kamzíkem tak, aby kamzík musel změnit směr. To se naštěstí povedlo, protože kamzík hopsal pomalu. Zřejmě měl zraněnou nohu. Kdyby byl zdravý, Etňa ho určitě nedožene s těmi jeho pomalými reakcemi. Teď ale kamzíka donutil stočit směr tak, aby běžel blíže k Lucy. Lov za všechny drahý kameny! Hrozný! protočil zlehka oči sám nad sebou, přičemž kamzíka neustále sledoval a běžel podél něj.

// rada bych se s Marion take zapojila :-)

<< sopka (přes Kierb)

Lucy věcička, kterou Etney nalezl, opravdu zaujala. On se za to dmul pýchou, že ji to tolik zajímá! Stál tam s pozvednutou hlavou, vypjatou hrudí a samolibým výrazem. Cítil se opravdu skvěle, že zrovna on tu věcičku nalezl… nalezl ji jako první ze všech vlků tady na Gallirei! Paráda! Lucy začala poskakovat, tak se k ní Etney přidal. Začal poskakovat na místě, jakoby byl na pružince, přičemž nasadil přihlouplý výraz s jemně vyplazenou špičkou jazyka. U toho celou dobu přikyvoval hlavou a nadšeně vrtěl ocasem. “Je to boží, že! Je to přímo pro mě, je to jako… stvořené od vlčího boha ze samotných nebes!“ vykasal se nahoru a znovu na náramek pohlédl. Pak do něj vsunul tlapku, šel lehce nasadit. Začal si to prohlížet zkoumavě ze všech stran. Zalil ho blažený pocit. “Je to jen pro opravdu urozené vlky, takový náramek. Neviděl jsem u nikoho krásnější. Tohle je přímo… jak bych to řekl… hodno krále! Co myslíš?“ pyšně vzdychl, položil tlapku na zem a i nadále se samolibě usmíval. Jeho tělo pohltila pýcha a hrdost, že zrovna on nosí na tlapce takový skvost! Nemohl tomu skoro uvěřit. Žaludek ho svědil a hrdlo měl stažené samým tím vzrušením. Královská ozdůbka hodna budoucího alfa vlka! Oblízl si čenich a ještě jednou spokojeně povzdechl.
Lucy si mezitím všimla, že tudy zřejmě probíhala nedávno nějaká zvěř, protože tu zůstával jejich pach. Etneye to zrovna teď moc nezajímalo, byl až moc nadšený na to, aby se mohl soustředit na nějaký lov, který mu stejně nešel. Bezmyšlenkovitě, tak nějak automaticky, na Lucyinu pronesenou větu o lovu přikývl a vyrazil tedy pohotově za ní. “Mám ten nejhezčí náramek světa!!“ vyprskl s vytřeštěnýma očima tak silně a hlasitě, že sliny dopadly snad ještě o metr před něj, zatímco ťapal pár kroků za zadkem své partnerky.
Měl plnou hlavu svého „náramkového nadšení“, ani si neuvědomil, že se Lucy zastavila, takže do ní narazil. “Uh!“ vypadlo z něj a naklonil hlavu zlehka do strany. “Proč ses zastavila?“ zeptal se trošku natvrdle. Zřejmě úplně zapomněl, že následovali pach srny. Byl zbaven svého mozku, vypadal, že ji ani neslyšel, co před pár vteřinami říkala. Nicméně se opět vydal za ní, spokojen se svojí královskou ozdůbkou, a pyšně se usmíval.

>> Východní hvozd (přes Kierb)

Za sebe říkám - super změna. Já nikdy neměla tendence sbírat jen pomněnka či jen opály, bylo mi to jedno a akorát mě štvalo rozpočítávání u bohů, takže jsem psala "náhodné květiny" :D a tak dále..

takže za mě super a líbí se mi to

Bystře pozoroval lesknoucí se věc na zemi. Neměl však moc času na rozmýšlení, neb se tu dýchalo čím dál hůř. Štiplavý kouř mu šel jak do nosu, tak i do očí, které mu zanedlouho začaly nepříjemně slzet. Neotálel tedy, chňapl věcičku do tlamy a rychlejším klusem vyrazil vpřed. Pak se však zasekl v pohybu a rozhlédl se okolo, Lucy tu nebyla. Ani nezaregistroval, že odešla. Tiše si povzdechl, kam asi tak mohla jít? Nemohl ji ani vyčmuchat, když to tu tak páchlo.
Nakonec si všiml stop na zemi, její pacičky se otiskly v černém prachu této sopky. Zem jím byla celá pokrytá. Šel tedy podle nich a doufal, že na Lucy brzy narazí. A zatímco si nesl tu věc v tlamě, snažil se koukat pod nohy, protože to tu bylo všude nepříjemné a zároveň asi i trochu nebezpečné. Nerad by někde zapadl.
Když ucítil pod tlapkami chladné měkké zelenisko, ulevilo se mu. Ta sopka se mu nelíbila, slíbil si, že sem již nikdy nepůjde. Ale alfák všeho vládne všemu, to znamená i téhle sopce, napadlo ho. Nicméně pokud bude alfák a vše bude spadat pod jeho vládnoucí tlapky, může nechat sopku nějak zrušit, ne? Třeba Životem či Smrtí, ti by to jistojistě dokázali.
Přebrodil řeku a dorazil do lesa, kde už mohl lépe vidět. Zanedlouho našel Lucy, ke které se medvědím během přiřítil a zastavil přímo před ní. Vyplivl mezi ně tu věc, kterou držel v tlamě, hlasitě vydechl a zase se nadechl a očima koukl do těch jejích. Pak se zazubil. “Lucy, co myslíš, že to je? Našel jsem to na té sopce, nebylo tam moc vidět, ale tady to vypadá fakt hezky, že?“ pohledem sjel na její zelenkavý šáteček, že by to bylo něco podobného? “Mohl bych si to navléct na nohu? A neměl bych to nejdřív opláchnout v řece? Ale to se opláchne samo, i když to budu mít na tlapě, že? Je to ozdůbka, že? Líbí seeeee tiiiiiii?“ při posledním dotazu, a že jich v krátké chvíli za sebou bylo dost, zavrněl a natáhl hlavu před sebe, aby se mohl k Lucy na krátký moment přitulit. Otřel se čenichem o její tvář a tlamičku, pak se oddálil a zazubil se. “Gamma přece taky musí mít zdobení na tlapce, že jo, Lucy?“ spokojeně se usmíval. Tu věc si na tlapu ale stále nenavlékl, vyčkával až na to, co na to jeho milá řekne.

>> Narvinij (přes Kierb)