Gallirea - Příspěvky uživatele

<< Aina - přes rašeliniště

Už se chtěl vydat pryč, ale zaslechl její hlas. Zastříhal ušima a pohotově se otočil. Laura stála na druhé straně a chystala se překonat řeku, aby se mohla dostat za ním. Zavrtěl ocasem, byl rád, že ho našla. “Lauro, no konečně!“ zvolal, jakoby tu čekal miliardu let. “Myslel jsem, že tě ta Smrt sežrala nebo co, trvalo ti to!“ Pohodil hlavou s neutrálním, možná trochu samolibým výrazem ve tváři, jakože on je v pohodě a ze Smrti vůbec vyděšený není. Že to je na klid a takzvaně "na pána". Nepotřeboval, aby si Laura myslela, že je to tragéd. Což on samozřejmě nebyl!
Lauře se podařilo řeku překonat na pohled docela hravě. Nepochyboval o ní, Lá totiž byla daleko obratnější než on sám, věděl to. A zatímco se vydali společně dál, povídal jí o tom, co se mezitím událo. “Od Smrti jsem šel přes Galtavar, tu planinu u lesa. Chtěl jsem tam na tebe počkat, ale přišla ti tam taková… No přišly dvě vlčice. Jedna s ocasem, kterej vytírá zem, a druhá s křivým rypákem. Ta druhá byla hrozně hnusná, vypadala, jakoby ji někdo pomačkal v tlapkách a pak vyhodil, že ji jako už dál nepotřebuje, hehe,“ vyjádřil se ve zkratce o Roweně a Lie. “No a jako… ehm,“ odkašlal si a zapřemýšlel, jak by dál pokračoval. Samozřejmě vynechal tu část o Smrti, kde se polekal, že si málem kákl. A tu část, kde si s ním Rowena s Liou pohrávaly, no, o té se rozhodl, že ji vynechá taktéž. “Pak jsem prostě šel a rozhodl se, že půjdu k jezeru, ale chtěl jsem ho obejít z druhé strany,“ zkrátil to a zadní tlapkou se podrbal za uchem. “Chápeš, ne?“ mrkl na ni, pak se koukl dopředu před sebe a nasadil takový trochu zaprděný výraz, který Lá ale nemohla vidět. Jen si nepřál, aby to nějak dál rozebírala. “Ale cítím se silnější, fakt že jo. Úplně to ze mě srší, ta nová moc a schopnosti!!“ vyprskl najednou. Možná i proto, aby změnil téma, ale z části hlavně proto, že ho to tak nějak najednou napadlo. Silnější se ale ve skutečnosti o moc víc necítil, byl však rozhodnutý, že svoje magie bude muset v blízké době ozkoušet, aby věděl, jestli mu Smrt opravdu pomohla.

<< Západní Galtavar

Poblíž řeky dopadl unaveně do studeného sněhu a na moment zavřel oči. Zrychleně dýchal. Pořád byl naplněn vztekem a znechucením, díky tomu incidentu s Rowenou a křivým ksichtem. Zamračil se, oči otevřel a pomalu se postavil na nohy. Oklepal se, z jeho kožíšku opadal na zem nachytaný sníh, přičemž si následně protáhl končetiny.
Uvědomil si, že se objevil u řeky. Nevěděl, jak dlouho a jak moc daleko poskakoval, neuvědomoval si to. Byl moc pohlcen zlobou a tím divným kouzlem na to, aby mohl dostatečně vnímat. Ohlédl se s nadějí v očích za sebe, jestli tam někde není Laura, ale nebyla. Pohlédl na řeku, zastříhal ušima a zaposlouchal se do jejího tichého žbluňkání. Bylo to uklidňující. Přišel až ke břehu, podíval sena svůj odraz a pak zapřemýšlel, jak by řeku měl překonat, aniž by si smočil kožich. V této zimě nebylo moudré mít mokrou srst, obzvlášť tehdy, když ji měl jeden tak hustou, jako tady samotný mistr všehomíra. A navíc řeka divně smrděla neidentifikovatelný pachem a nebylo jí ním tedy příliš důvěřováno. Bohužel ale Etney, ať koukal, jak koukal, nic nevykoukal. Žádné kameny, které by se daly přeskákat. Žádný přírodní mostek ze spadlého kmene stromu nebo část zeminy vyboulené do řeky, aby ji mohl přeskočit na druhou stranu. Nic.
Vydal se tedy podél toku, doufajíc, že narazí na něco, díky čemu by ji překročil. Chtěl se totiž dostat k vlčímu jezeru, jenže ho chtěl celé obejít, aby se nestalo, že narazí na ty dvě otravné mrchy. Další střetnutí s nimi by už asi nepřežil.
A jak šel a přemýšlel, dostal se až ke břehu jezera, do kterého se ona řeka vlévala. Tam byla jeho záchrana. Spousta velkých, mokrem oslizlých kamenů, které by mu mohly pomoci dostat se na druhou stranu přes řeku. Přiblížil se k nim a začal si je prohlížet. Vybíral ten nejvíc vhodný kámen pro jeho první skok – chtěl něco přijatelně placatého, aby nesjel a nespadl. Byly tu převážně velké špičaté kameny, ale nakonec se mu poštěstilo a našel tam jeden starý, vodou ošlehaný placák. A tak neváhal a hopsknul na něj. Moc obratnosti mu matka příroda při jeho tvorbě nevěnovala, takže podle toho ten skok i vypadal. Celý se u toho doskočení naklonil do boku. Svaly se mu stáhly do křeče a vypadalo to, že s sebou do té vody třískne, ale nějak to ustál. Ani nevěděl jak. Zastavené srdce se mu opět roztlouklo a on si hlasitě, úlevně vydechl. Měl štěstí – ten kámen byl tak nějak uprostřed celého toku Ainy, takže už mu stačilo z něj přeskočit pouze na druhý břeh. To už byla hračka. Odrazil se od kraje kamene a na zasněženou zem doskočil už o něco sebejistěji. No, celý skok působil rozhodně lépe, jak ten předchozí. Spokojeně se ohlédl na řeku a pochválil svoji maličkost za skvěle odvedenou práci. Překonal řeku, aniž by si byť jen prstíček na tlapce smočil. Tak se to dělá, sebevědomí mu zase o kapku stouplo.
A pak zůstal a doufal, že ho Laura nějak najde…No, a pokud ne, bude si ji muset najít sám.

>> Kierb (přes rašeliniště)

Vlčice jménem Rowena mu potvrdila, že bydlí na tom nejvyšším vrcholku Sněžných hor. Ohlédl se za sebe a zaostřil na něj. Byla to fakt dálka, na moment začal pochybovat o tom, že se tam zvládne sám vyšplhat. Možná by měl s sebou vzít Lauru, aby mu pomohla. Jen ona mohla vidět to, jak se bude neschopně placatit do těch vysokých nebezpečných hor. Nikdo jiný. Vrátil pohled zpět na Rowenu a přihlouple se pousmál. “Aha, aha,“ pronesl a pokyvoval u toho hlavou. “Takže může splnit skoro vše,“ hlesl. Už se chtěl zazubit, zavrtět přátelsky ocasem a rozloučit se, ale její další řeč ho ujistila, že ještě není ten správný čas na odchod. “Tupce jako jste vy dvě nebo jaké myslíš?“ naklonil zlehka hlavu do strany a dělal, že nechápe. Loupl koutkem oka po světlé vlčici, která ho nazvala opicí, musel se tomu uchechtnout. “No takovej křivoksicht, jako jsi ty, má co říkat,“ broukl, vyplázl na ni provokativně jazyk a chtěl ještě něco dodat, jenže právě v tu chvíli se začal cítit divně. Jaksi… neklidně. Tlapky ho začaly svrbět. Rowena zažvatlala jakési nesmysly, kterým nerozuměl. Tedy rozuměl, co znamenají, ale nechápal, proč to vlastně říká? Popadlo ho však silné nutkání splnit to, jelikož Rowenin hlas byl takový pěkný a na poslech harmonický. Nejdřív na ni zakoukaně civěl a prohlížel si ji, možná, že i ten ocas se mu začal líbit. Pak však začal poskakovat na místě, přičemž se probral. Neřekl ani slovo, uvědomil si, že se zřejmě jedná o nějakou zpropadenou magii. Skákal však dál, jakoby byl na pružince. Pohlédl na ni, chtěl něco říci, avšak nožky ho začaly unášet pryč.
Když byl několik skoků od dvojice, ta zakrslá nicka se ozvala a jeho nožky se zase zbláznily. Byl šokovaný, nedokázal nic říct nebo nějak zareagovat. Jeho tělo bylo ovládnuto těmito sprostými čáry. Po uvědomění, že se nechtěně podrobil těmto krysám, ho pohltila zlost. Zasekl se na místě, dopadl přímo na čenich a nožky se zadkem zároveň mu ve vzduchu začaly tančit sem a tam. Zavřel oči a stisk zuby k sobě, tohle bylo potupné. Já vám to jednou vrátím se vším všudy, překulil se na bok, vysápal se na své neklidné končetiny a odskákal zase někam pryč.
Skákal až tam, kam to zvládl a nezastavil se, dokud to celé udýchal.

>> Aina

Zatímco přemýšlel nad existencí Vlčíška a u toho vzpomínal na ten hrozný zážitek s tou ošklivkou ze zříceniny, přišly za ním dvě vlčice. Seděl dál, jen si je prohlédl od hlavy až po ocas a pohledem stanul na té, která začala mluvit. Divnej vocas, zahleděl se na ten modrý dlouhý ohon, který dle jeho názoru, vytíral zem sem a tam, kdykoliv se vlčice pohnula. Jakoby ho už neměla dostatečně špinavej od toho bordelu, který nabrala cestou sem, zastříhal ušima a pozdravil: “Buď pozdravena, bohyně ocasů,“ pousmál se vlastnímu vtipu. “Já jsem Etney I. Asgaarský, Awnay je moje sestra, méně úžasná oproti mé osobě, nicméně… je taky celkem úžasná. Ale ne tolik, jako jsem já, pochopitelně, teď jsem to řekl. No, ale kde je jí konec, to fakt nevím. Neukázala se doma už hodně dlouho. Asi odešla. Ona je taková pochůzkářka, vždycky někam vypadne, pak se vrátí, pak zase vypadne…“ pokrčil rameny, jakoby ho to nijak moc nebralo, že jeho sestra je fuč. Ve skutečnosti si na ni ale několikrát vzpomněl a nemálo krát ji chtěl hledat po celé Gallirei.
Když zmínila Vlčíška, loupl pohledem po té s tím prokouslým uchem, která vypadala jako nějaký výškrabek z matčiny dělohy. Byla nevzhledná, celá jakási pomačkaná a prostě škaredá. Etňa si odkašlal, povytáhl obočí a zakroutil nad tím udiveně hlavou. Jak někdo mohl takhle vypadat? To on by se raději zahrabal do země a nevylézal z ní. Nicméně ta Rowena ho opravdu zaujala tím, co právě řekla. Vlčíšek?? Zakrslice s pokřiveným ksichtem ho asi také neznala.
“Právě jsem se snažil vysedět tu ďůlek, do kterého by mi pan Vlčíšek nadělil nějaké dárečky,“ zkusil to nejdříve tímto stylem. Nepřestával u toho pozorovat její výraz. Co o něm všechno ona věděla? Musel to okamžitě všechno zjistit! “Údajně naděluje vlkům, co byli celý rok hodní. Co si o tom myslíš ty? Už ti někdy něco nadělil? Jo a kdybys nááááhodou nevěděla, prý nenaděluje jen maso, ale můžeš si přát cokoliv. Je to tak? Řekni, jaký na něj máš názor? A jaké typy dárků naděluje teda, když ne jen maso?“ výslech pokračoval. Jenže on se to chtěl dozvědět i od někoho jiného, než byla Laura. “Kde žije? Znáš ho dobře? Pokud jo, všechno mi řekni!“ vyhrkl najednou, až se mu z toho zvedl zadek prudce od země. “Žije tam v horách, že? Že jo?! Říkal jsem to jednomu mladýmu vod nás ze smečky, ale nechtěl mi věřit, skrček,“ zabrumlal narážku na Parsifala potichu tak, aby byla sotva slyšet. “A… A jak si ho představuješ? Nebo tys ho vlastně už viděla, ne? Když o něm tolik víš,“ zatím Rowenu nepustil ke slovu, ale byl si jistý, že ona toho ví o Vlčochovi opravdu dost. “Takže jak vypadá? Je… Je bílej? Jako sníh? Nebo modrej jako zamrzlá voda? A má kolem sebe… eeeeh... šišky? Jo, šišky jsou hodně vánoční,“ mlel a mlel. “Možná má kolem krku přívěšek ze šišek? A malých dárečků? A jak přesně vypadá takový vánoční dárek?“ naklonil hlavu mírně do strany a přemýšlel, co všechno by od této vlčice chtěl ohledně vlčíška ještě zjistit. “Víš,“ nadechl se. “Já popravdě Vlčíška ještě nikdy neviděl, ale moc bych chtěl. Napadlo mě ho navštívit v těch Sněžných horách, jenže si nejsem jistej, že tam opravdu bydlí. Mockrát jsem v horách nebyl, tak bych se tam nerad ztratil. Ale chtěl bych mu říct svoje přání, jedno mám… Kamarádka mi říkala, že Vlčíšek přání splní, pokud bude chtít,“ zase se posadil a otřel si tlapkou čenich, ze kterého mu skápla kapka na zem, a posmrkl. “No a chtěl jsem najít někoho, kdo by mi o něm něco řekl. Třeba mi tě seslal právě pan Vlčíšek, abys mi zodpověděla všechny ty otázky o něm,“ zazubil se. "Vlčíšek je bůh, který může všechno, ne? Vánoční bůh." Najednou to na Rowenu vybalil vše tak, jak to popravdě bylo. “Takže, kdo a co je vlastně Vlčíšek?“ zeptal se. Pak konečně zmlkl a Rowena tak měla prostor odpovědět mu.

<< Jedlový pás

Konečně dorazil na otevřené prostranství. Ulevilo se mu a z jeho srdce odpadl ztěžklý kus kamene, který životadárný sval utlačoval. Zastavil se před jedlákem a rozhodl se, že zde počká na svoji společnici.
Slunce si pohrávalo s jeho srstí a ranní chlad mu pomalu prostupoval až do kostí. Znaveně se posadil, tenhle zážitek mu dal opravdu zabrat, úplně ho to unavilo. Jak opadl adrenalin, pocítil náhlý nával vyčerpání.
Kdo ví proč, vzpomněl si v tuto chvíli právě na Parsifala, kterého chtěl brát s sebou. Uznal, že Laura měla (tak jako víceméně vždy) pravdu. Nebyl dobrý nápad mladého s sebou brát, teď byl v bezpečí doma a královský syn se aspoň takto nemusel o nic a o nikoho starat. V mysli se mu vybavil Vlčíšek a to, co o něm říkala Laura. Byl to další bůh na této zemi? Život, Smrt a Vlčíšek? Jistojistě by to bylo o dost příjemnější setkání jak to, které nyní absolvoval. Přeběhl mu z toho mráz po zádech. Stáhl uši dozadu a ušklíbl se. Sídlí opravdu Vlčíšek tam vysoko v horách? Ohlédl se za sebe a zahleděl se na špičky zasněžených hor. Rád by ho viděl. Aspoň jednou… Koho se má ale ujistit? Nikdo poblíž tu nebyl…

<< Stará zřícenina

Svaly měl nepříjemně napjaté, třásl se od hlavy až k patě a v očích měl slzy. Byl vyděšený a jakoby se mu zastavila mysl. Nedokázal si uvědomit, s čím se to vlastně setkal a co se před chvíli událo? Bylo to jako nějaký nepříjemný sen, setkání s touhle vlčí ohyzdnou bábou. Vzpomněl si na Života a začal ho srovnávat se Smrtí. Dva bohové na jedné zemi, jeden hodný a úžasný, druhá zlá nechutná mrcha. Oba dva umí pomáhat vlkům, ale Život pomáhá rád a Smrt dotyčného málem zabije a musí se uplatit velkým množstvím těžce nalezených kamenů.
Zastavil se, ohlédl se za sebe a očima přejel to, co bylo ještě mezi jedlemi vidět ze zříceniny. Hlasitě vzdychl a tlapkou si utřel oči. Znovu se zapřísáhl ve své mysli, že k této bohyni podsvětí už nikdy byť jen tlapkou nepáchne. Byl z této události opravdu velmi zaražený, rozhodilo ho to.
Chtěl být od zříceniny co nejdál, dokonce i tento les, který mu při příchodu připadal pěkný, na něj teď působil děsivě. Chtěl otevřený prostor kolem sebe, světlo a společnost! Ohlédl se za sebe, jestli i Laura jde a zdali pak ho následuje, ale neviděl ji. “Lauro?“ houkl, ale nikdo se neozýval. Šedý vlček se však rozhodl, že na ni nebude čekat zde, ale na té pláni, ze které přišli. Byl moc vystrašený na to, aby tu zůstával osamocený. Doufal jen, že Laura k němu přijde v pořádku a nebude jí to moc dlouho trvat.

>> Z.G.

<< Jedlový pás

Když prošel spolu s Laurou celý les, čekal ho zajímavý pohled. Zastříhal ušima a zahleděl se do dálky. Zatajil dech, na tomto místě ještě nikdy nebyl. Sice v lese házel machra, jak mladému Parsimu ukáže Smrt a seznámí ho s ní, nicméně sám ji zatím nikdy nenavštívil. Aspoň pak budu moc dělat frajera oprávněně, hehe, pobaveně mu cukly koutky a zatímco procházel kolem velkých balvanů, prohlížel si zříceninu, která jimi byla obklopena. Až na čnící věž nevypadala nijak zvláštně, dokonce ani ne moc rozlehle. Byla taková… nijaká. Prostě jen šutr obrostlý mechem. Zřícenina v Etnyho očích byla snad na pohled ještě menší jak jejich jeskyně v Asgaaru. “Pfff, tady že žije Smrt? Čekal jsem něco honosnějšího, tohle je jak pro nějakého zoufalce, co nemá na to sehnat lepší obydlí,“ pronesl tiše k Lauře, koukl na ni a pobaveně se zazubil. Neměl strach. Z čeho taky? Tohle na něj rozhodně nepůsobilo nijak zlověstně. “To pan Život, to je větší pán. To je doslova frajer, totální mistr všech mistrů, to kdybys viděla, jak na vršku kopců žije, to bys koukala!!“ pokýval uznale hlavou. I on by chtěl jednou žít jako on. “Bylas vlastně někdy u Života?“ povytáhl obočí a vstoupil do zříceniny, jejíž vchod byl celý obrostlý zelení, která však byla zmrzlá, celá obsypaná prvním zimním sněhem. Jak zříceninu obdarovalo slunce svými paprsky, byl to docela pěkný pohled.
Zastavil se, rozhlédl se a zkoumavě se tlapkou dotkl mramorové zdi, která byla protkaná zelenými žilkami. Chtěl si na ni sáhnout, ale nešla cítit nijak zvláštně. Byla prostě jen… hladká. Když zaostřil zrak do dálky, nějak se mu to nezdálo. Zřícenina uvnitř vypadala úplně jinak jak zvenku. Byla daleko větší. Až to skoro nebylo možné. “To jsou ale čáry máry,“ zabručel. Mírně se mu stáhl žaludek napětím. Po kamenech se nechodilo nijak zvlášť pohodlně, byly kluzké a studené. Od tlamy mu šla pára a za krkem mu vstaly chlupy. Bylo tu nepříjemně chladno, ale tak jinak jak venku… Bylo mu z toho krapet ouzko. Vzduch zde byl vlezlý, jakoby se prodíral v jeho těle až do morků kostí. Navíc to tu smrdělo jakousi starobou a vlhkostí. Nakrčil znechuceně čumák a očima loupl po zeleném ohýnku, který hořel jen tak. “Jsem říkal, že tady jsou čáry máry!“ houkl po Lauře. “Čum na ten oheň! Oheň nikdy nehoří jen tak. A navíc zelenej. Nesnáším zelenou, je to barva blitek!“ jak to dopověděl, jeho srst rozvířil nepříjemný vítr, který se tu vzal z ničeho nic. Sebral po zemi veškerý prach a nečistoty a vlétl Etnymu do nosu. Ten na to konto hlasitě kýchl. Otřel si tlapkou čenich a s obavami se rozhlédl kolem sebe. “Fuj,“ hlesl. “Odkud se tu vzal ten větr. Tady jsou šutry, ne otevřenej prostor.“ Koukl se napravo a nalevo, rozhodoval se, kudy by měl jít. A v tu chvíli ucítil jakýsi nepříjemný pocit, jakoby mu někdo dýchal za krk. Celý se ošil a zamračeně pohlédl na drobnou béžovku, která tu byla s ním. “Lauro, nebuď tak blízko mě!“ sykl. “Potřebuju svůj osobní prostor,“ umíněně nadzvedl hlavu a povýšeně zkontroloval okolí. Ale ten divný pocit ho neopouštěl. “Půjdem vlevo, tam je světlo,“ oznámil a chtěl se tam vydat, jenže zatuhl křečovitě na místo právě ve chvíli, kdy zaslechl pronikavý skřek. Přikrčil se, zalil ho ledový pot a srdce se mu rychle rozbušilo. “Takovej plebs, jako jsi ty, mi tu nebude znečišťovat ovzduší!“ hlas byl chraplavý, nepříjemný. Etney svými zlatavými očky přejel okolí. A pak ji zahlédl. V celé své… hnusnotě. Stála tam, v pravém průchodu do další místnosti. Byla vyzáblá, křečovitě otevřené oči házely děsivý pohled a ona celá zářila zeleně. Nesnáším zelenou! pomyslel si znovu, nicméně neměl jaksi na další myšlenky sílu. Tohle bylo velice nepříjemné setkání. Nyní ho pohltil strach. Přicházel sem suverénně a povýšeně, bez jakýchkoliv obav a bez špetky respektu, nicméně teď se cítil jako malé bezmocné vlče. “Proč jsi sem přišel! Ty jeden namyšlený dětinský spratku!!“ vyhrkla Smrt a přiblížila se ke dvojici vlků o pár kroků blíže. Etney chtěl něco říct, ale měl dojem, že mu vyschl krk. Neměl hlas. “Ehe,“ vydal ze sebe tupě a podíval se na Lauru. Přiblížil se k ní o krok blíž, aby si dodal pocit, že tu není sám. Laura by ho určitě zachránila a on by mezitím utekl, jo. Jeho život je přece cenný, musí jednou vládnout lesu! “No co!! Mluvte, vy podsvinčata! Řekněte něco!“ Smrt byla netrpělivá, zřejmě neměla moc dobrou náladu. Její odporný hlas Etnymu drásal uši. “Já… Já nejsem dětinský spratek! A páchne to tady, ovzduší už je zkažený tebou!“ Vykulil oči, co že to řekl? Přikrčil se, odvaha, která ho z ničeho nic popadla, zase rychle zmizela. “To-totiž, to jen… já…“ začal koktat. Smrt vycenila naštvaně zuby, zasyčela, a aniž by udělala byť jen jediný pohyb, Etneye odhodila o dva metry doprava, až se svým tělem narazil o mramorovou zeď. Spadl na zem jako hruška a začal sténat. “Ty zas*aná hromado hov*n! Ty jeden sprostý blbče!“ vyprskla a přiběhla k němu. Svým černým dlouhým drápkem nadzvedla za bradu jeho hlavu a pohlédla mu do očí. Etney, který je měl křečovitě zavřené, ucítil nutkavý pocit je otevřít. Podíval se na ni a v tu ránu ho zamrazilo. Odporný, ten nejhnusnější pocit, který dosud nezažil. “Tak se mi to líbí. Tvůj pohled… Jsi podělanej až za ušima,“ hlesla a opět se vzdálila. Etnyho hlava spadla bezmocně na zem a on se kvůli tomu kousl do jazyka. Asi to byl trest paní Smrti za to, že s ní nejednal správně.
Pomalu se začal zvedat a plížit se rozklepaně k Lauře. “Omlouvám se, moc se ti omlouvám, bohyně smrti, bolesti a pekelného života,“ vyplodil ze sebe sotva slyšitelně, avšak velice vlezlým tónem. Takhle poníženě se jakživ necítil. Díky bohu, že tu kromě Laury nebyl nikdo, kdo by tento výstup mohl vidět. Nikdo se to nikdy nedozví…“Hmm, no a co tady teda pohledáváte, vy dva ničemové?“ přeměřila si oba dva pohledem. Nejdříve jednoho a pak druhého. Její hlas se zklidnil, zřejmě se jí Etneyova pokora nakonec zalíbila a působila jí dobrý pocit vítězství. Etney, který stanul po boku Laury, nyní již bez jakéhokoliv náznaku neposlušnosti, zahuhlal: “Potřebuju pomoct. Mám… mám kamínky. Spousta kamínků,“ oči mu strachem zaslzely. Smrt chvíli nic neříkala, byla potichu. Pak však pronesla: “Za kameny se možná můžeme domluvit, již pár dní mě nikdo nenavštívil. Kameny já mám ráda, tuze ráda,“ v očích se jí zaleskla chtivost. Šlo poznat, že je drahými kameny celá posedlá, avšak váhala, jestli vlkovi pomůže. Po krátké chvíli se však natěšeně přiblížila ke dvěma vlkům a dychtivě pohlédla Etneyovi do jeho vyplašených očí. “Tak co chceš, ty nuzáku?“ Etney naprázdno polkl a mírně se nadzvedl ze své přikrčené polohy. “Já… Rád bych se zlepšil v magiích. Chtěl bych zesílit, abych... abych byl lepším vlkem, broukl tichounce. V očích se mu zračilo malé vyděšené vlčátko, které se ztratilo v lese a hledalo pomoc. “Budiž,“ zaskřehotala Smrt a za pár chvilek dodala chvátavým hlasem: “Ano ano, splním ti tedy tvůj prostý požadavek, ale musíš mi dobře zaplatit! A teď už zmiz. A hodně rychle. Páchnete strachem oba dva,“ očima přejela jak Etneye, tak i Lauru a pak se rozplynula jako duch a najednou se po místnosti rozlil klid a ticho.
Etney byl šokovaný. Bez řečí zříceninu opustil a v mysli si slíbil, že se sem již nikdy nevrátí.

>> Jedlový pás

<< Z.G.

S Laurou se dostali od rozlehlé planiny až do Jedlového lesa, který nádherně voněl jehličím. Etney se zastavil a zahleděl se na sněhem zaváté větve mohutných zdravých jedlí. Napadlo ho, že zima asi nebyla vždy jen špatná, jak si před nedávnem stěžoval. Když to vzal kolem a kolem, pohled na zavátou přírodu byl pěkný. Když sníh nebyl pošlapaný od obyvatel této země a byla ho pořádná nadílka, na pohled bylo vše pohádkové. Takové uklidňující. A co teprve, když vylezlo zpoza tmavých mraků sluníčko a zasvítilo! Oživilo to tak celou zimní krajinu, to měl Etney moc rád. Sice nemělo velkou sílu a nikterak jednoho neprohřálo, ale byl to krásný pohled. A ze všeho nejhezčí bylo stát někde na vyvýšeném místě a při slunečním svitu sledovat přírodu ze shora. Mít vše rozprostřené pod sebou jako nějaký vládce světa. Nebo ten pocit, když mohl tlapkou rozbít krustu klidné hladiny jakékoliv vodní plochy, ale to tedy šlo jen na začátku zimy, kdy ještě ledy nebyly tak silné a mrazy tak vlezlé. Ale bylo to vtipné, jak se tlapa propadla a najednou chtěla vlka ta ledová voda stáhnout dolů do svých hlubin. Tiše vzdychl a od tlamy se vznesl bílý dým, který se zanedlouho rozprostřel po lese a nezbylo z něj nic. “Lauro, máš ráda zimu?“ hlesl tiše a ohlédl se na ni. Zavzpomínal na to, jak kdysi, když byl mladý, skotačil s Yeterem na kopci a naučil ho klouzat se po zadku. Usmál se. Tehdy to byla opravdu zábava, bylo srandovní klouzat se a pak se kutálet jako ztuhlá zamrzlá šiška po kopci. V tom byla zima prostě dobrá. A jedinečná… Zahleděl se na otisky svých tlap ve sněhu a lehce po nich přejel drápkem. Zimu měl vlastně asi docela rád.

>> Stará zřícenina

Etney znovu prošel celým lesem, dokonce proťapal i zmrzlým vřesem. Bez pavouků cesta byla lepší a návštěva nory ho jistě ještě vylepší. Byl zvědavý, co tam najde, ještě dřív jak slunce zajde. Chtěl být do soumraku doma s Lucy, s ženou jeho budoucí. Asgaar, to bylo to skvělé místo „doma“, návštěva zde u nory byla jeho soukromá. Nikomu nic neřekl, ještě by se přeřekl. Král lesa vše zkoumat stejně musí, tak se rozhodl, že to prostě znovu zkusí. Chtěl potkat toho, kdo v noře žije, snad to nebude nějaká černá zmije. Hady fakt rád neměl, jistojistě by z toho oněměl. Navíc chtěl obyvatele nory nějak využít, třeba měl kamínky, které by se daly použít. Drahé blyštivé kameny, tahal by je klidně i přes všechna Gallirejská území. Smrt by jimi uplatil, na pana Života se potom obrátil.
Vstoupil tedy do nory, koukal, jestli opět nezahlédne nějaké mrtvoly. Žádné zde však nespatřil, tentokrát se lovec na zimu asi tolik nezaopatřil. Minule tu byly kostry dvě, avšak ani kousek masa na sobě. Nora prázdná jako noc, nechtěl tu zůstat do Vánoc!
Zaslechl kroky venku před norou, sebral veškerou odvahu svou. Vyplazil se ven po břiše, snažil se u toho být co nejvíc tiše. U východu spatřil kožich zrzavý, ten dotyčný byl drobné postavy. Ouška malá roztomilá, konečně se k němu otočila. Povytáhl obočí a krátce se jí zahleděl do očí. Ten někdo byla liška, majitelka bílého bříška. Nožky černé, elegantní, vypadala trošku arogantní. “Co tu chceš!“ vyprskla, Etneyův strach tak pěkně smrskla. Už se nebál, nebylo čeho, maximálně tak stínu svého. Usmál se a tlapkou zamával, liška rozhodně není nic, čeho by se obával. Zamračený pohled darovala mu a prošla kolem něj přímo domů. Zřejmě neměla na vlka náladu, uši měla stažené dozadu. Etney za ní koukal zvědavě, možná i trochu tázavě. Chtěl se od ní něco dozvědět, jenže to by mu nejdřív musela odpovědět. Liška ale zalezla, pěkně ho dnes převezla. Otočil se a k lesu zamířil, prostě se s tím smířil. Příště si s ní promluví, snad se mu za to omluví.

<< Mahtaë

Voda mu pomohla mírně zahnat hlad. Litoval však, že se před odchodem nenažral. Podíval se na Lauru právě ve chvíli, kdy začala říkat, že mu mohou něco ulovit. Vypoulil na ni oči a jemně se zasmál, chtěl něco říci, jenže ona hned na to dodala to, co dodala. Ulevilo se mu, ale i tomu se musel zasmát. “Tak ty chceš být brzo doma, ale navrhuješ tu, abychom se klouzali po jezeře? Nikdy jsem se neklouzal, to není hodno mého postavení…,“ řekl na oko vážně, přičemž na ni koukal, jakože je blázen a co ji to napadlo. Jenže pak se jeho pohled změnil na jemnější, přičemž laškovně koutkem oka po své kamarádce koukl, ale pak se zazubil, zavrtěl ocasem a u toho energicky poskočil metr dopředu. Chtěl působit tvrďácky, ale nešlo to. S Laurou ne. “To víš, že si zabruslíme! To zní parádně, faktys! Teda…“ zklidnil se a dokončil větu: “Teda jako že jsi to ty, tak si užijem. Kdyby to byl jeden z mých bratrů nebo ten malý, asi bych se na to vyprcal. Ale takhle? Jhiistěěěě, jhiiistě Lauro,“ zakýval hlavou nahoru a dolů a vesele se rozťapkal dál. “A postavit vlčuláka můžem taky, co myslíš?! Naučil jsem se docela dobře válet koule ve sněhu, tak to můžem zkusit. Bude to Lauro-Etňo-čulák.“
Procházeli kolem velkého jezera, ještě nebylo úplně celé zamrzlé, mělo jen lehkou krustu. Pohodil hlavou tím směrem. “Zastavíme se tu, až půjdeme od smrti, třeba mezitím pořádně zamrzne. Fakt pekelně. Teda ne pekelně, to by se rozteklo, ehe. Ale… Tak horsky zamrzne. Jo jo, jezero, které horsky zamrzá, to je ono,“ žblekotal. Měl dobrou náladu.
Pomalu se blížili k lesu, ve kterém sídlila paní Smrt. “Myslíš, že budu hustej, až budu umět pořádně ovládat magie? Teda já jsem hustej i teď, ale ještě víc hustej než jen hustej,“ navíc... co až budou mít s Lucy jednou rodinku? Chce být tátou takovým, aby mohl všechny své blízké ochránit. Bez nich by život neměl smysl. Když Lucy neměl, připadal si tak sám. Nikdo ho neuznával tak jako ona. A nikdo ho nechápal tak jako ona. Byli si souzeni, to bylo jasné. A navíc byli oba dva o dost lepší než většina, oba to věděli a to je spojovalo.

>> Jedlový pás

<< Asgaar

"No, ale... Jako... On už není zas tak malej, však má nohy jak pštros!" zaprotestoval. "Je to puberťák," koukl na Lauřinu zadnici, neboť ťapal za ní. Přidal na kroku, aby ji došel a pak, když stanul vedle ní, se nadechl její vůně. Dlouho s ní nestrávil nějaký čas. Už opravdu opravdu dlouho.
Zastavil se u řeky Mahtaë a chvíli pozoroval její tok. Uvědomil si, že jak dotáhli to maso domů, ani se nenažral. Prostě to jen dotáhl a zase odešel. Teď se mu začal ozývat žaludek, ale předtím, jak v sobě měl nahromaděný adrenalin z lovu a myšlenky úplně někde jinde, žádný hlad nepociťoval. Rozhodl se tedy, že hlad aspoň trochu obalamutí a napije se hodně vody. "Nesnáším vodu v zimě, je hrozně ledová. Bolí mě z ní celej vlk, když ji piju!" zasténal polohlasem, přičemž přitlapkal ke břehu a zahleděl se na hladinu. Chtěl se podívat, jak vypadá, už se delší dobu neviděl, nicméně řeka zde tekla poměrně rychle, takže nebylo možné, aby hladina vytvořila jeho odraz. Tiše vzdychl, přikrčil se a pomalu začal pít. Jak voda tekla, sama se mu dostala na jazýček, nicméně... bylo to opravdu ledové. Nakonec si vymyslel, že vodu nebude takhle hltat, ale bude ji pomaličku cucat. Našpulil tlamu do malého písmenka "O" a položil rty na hladinu vody. A pak pomalu sál vodu, přičemž, než ji spolkl, ji převaloval ve tvářích. Tak voda nebyla tolik ledová, aby měl dojem, že mu zevnitř zamrzá žaludek a veškeré další orgány. Sice takhle chlemtal vodu déle, ale lepší, jak si nechat odrovnat v ledové vodě jazyk. A navíc to byla celkem zábavná technika. Na chvíli pití přerušil, aby mohl zkontrolovat okolí, a pak se ještě jednou stejným způsobem napil.
Nakonec od řeky odťapal a spokojeně se na Lauru zazubil. "Já jsem se nestihl nažrat," svěřil se jí, doběhl vzdálenost mezi nimi a společně pokračovali dál. "Chtěl bych se zlepšit ve své magii. Mám příkaz, víš jak. To nemá jen tak někdo!" začal básnit o své maličkosti. Opět. "Příkaz je mocná magie, obzvlášť, když jsem se s ní narodil. Jsem fakt pyšnej, že ji mám a navíc, když k tomu budu ovládat i tu magii myšlenek, jako ji ovládá otec, jó, to bude teprve něco! Když propojíš příkaz a myšlenky, budu úplně nepřemožitelnej! Což už jsem jako aji teď, že jo, ale... musím bejt ještě víc, když chci jednou vládnout, to je jasný jak facka. Musí ze mě mít ostatní respekt!" chvástal se a u toho se mu pomalu nafukovala hruď pýchou, jak je úžasný. "No, jenže příkaz ani myšlenky ještě až tak moc neovládám, tak mě napadlo ji něčím uplatit, aby mi pomohla se v nich zlepšit," dodal o poznání tišeji a skromněji. Skoro to pošeptal. Pak však rázně energicky vyštěkl pokračování: "Ale až je budu dobře ovládat!! Tak pak všichni uvidí, hehehe!" lišácky se uchechtl. A hlavně mě musí obdivovat Lucy, musím pro ni bejt bůh. "A ty tam jdeš dělat co, že jdeš se mnou?" povytáhl obočí.

>> Z.G.

"Někdo třeba rád žije sám, co ty víš. Znáš snad všechny vlky na týhlenctý zemi? Já třeba ne, a to že já jich znám!" zakýval hlavou prudce nahoru a dolů jako nějaký splašený kůň, aby tomu, co řekl, dodal na pravdivosti. Zas tolik vlků neznal, ale to malý nemusel vědět. "Takženc tu moc nerozumuj, jo. Buď té dobroty, Parsifale," mlaskl na něj samolibě, přičemž mrkl okem. Pane... hm, pěkné oslovení. Přesně se na mě hodí. Takové uctivé. Zřejmě ze mě má respekt! To až řeknu Lucy, ta bude koukat. Zase o krok blíž k našemu společnému snu, hehe, mrskl ocasem ze strany na stranu a podíval se na Lauru, která ho právě zkárala pohlede za to, že navrhl společnou cestu k bohyni Smrti. Povytáhl obočí a nechápavě se na ni zahleděl. Proč na něj tak divně koukala? Co tím jako myslela? "A proč?" zahuhlal bručákem tiše, když pronesla, že jí to nepřipadá jako dobrý nápad. Vyslechl si její názor, zastříhal ušima a namítl: "Mě to zase připadá jako vážně super nápad. Aspoň se něčemu přiučí a bude na ty bohy věřit. No co, však já bych se o něj postaral!"
Laura to vyřešila za Etneye a poslala mladého Parsifala do jeskyně, což se Etnymu moc nelíbilo. "Počkat, ale..." chtěl pokračovat dál, jenže Laura si prostě rozhodla po svém a rozešla se z lesa pryč. A ještě ke všemu nadšeně. Naštvaně sklopil uši ke krku, zamračil se a sykl. Jak mohla pořád rozhodovat za něj? To on tu měl mít přece hlavní slovo! Byl to nejstarší (a nejurozenější) syn alfa párů, měli by ho poslouchat úplně všichni v tomto lese. Jenže Laura byla jiná, byla svá. Vše si dokázala vyřešit sama a ještě se u toho na všechny usmívat. "Takhle bude akorát hnít tady doma a nic novýho se nenaučí." Zažbrblal tiše, rozmrzele koukl na nohatého skoro dospělce a povzdechl si. "No chtěl jsem, abys něco zažil a věřil mi, že mluvím pravdu. Ale tadyhle Laura vyhodnotila situaci úplně jinak. Podle mě by byla víc než vhodná, to počasí by tě akorát tak posílilo," řekl. Snažil se mluvit rozumným a jakýmsi rozvážným hlasem, i když to nebyla zrovna jeho nejsilnější stránka. Neuměl mluvit tak inteligentně jako třeba tady Parsi. Byl jiný. "No tak tam můžeme jít příště, jestli budeš chtít. A promiň, že jsem zapomněl tvý jméno," zazubil se. "Asi jsi ho říkal moc potichu..." mrkl na něj a pak se vydal na cestu. A nebo nebylo tak moc důležitý, pomyslel si, přičemž se na Parsifala ještě jednou ohlédl. S falešným úsměvem na rtech. Zamával mu ocáskem na rozloučenou a byl ten tam.

>> Mahtae

Ten dospívající puboš byl fakt zvláštní. Byl jiný. Neměl v sobě ani špetku vlčecího nadšení a radosti. Pořád se tvářil jako nějaký "sežral jsem všechnu moudrost" a "já nejsem vlče na hraní". Etňa si ho prohlédl a zlehka povytáhl obočí. "Proč myslíš, že by nemohl být vlk, co žije v horách sám? Víš něco o bozích této země, mladej? Že seš takovej rozumprd, víš jak. Bohů je velká spousta, ne jen ti, co jsou tady u nás. Myslím si, že to není nemožné, aby někdo obýval hory. " Pověděl a u toho přenesl pohled na Lauru, která jim začala přátelsky sdělovat své vědomosti o panu Vlčíškovi. Etňa na ni zavrtěl ocasem. Byl více vlčetem jak zde přítomný Parsifal. Vyslechl si ji od začátku až do konce a u toho pokyvoval hlavou, aby byla srozuměna s tím, že alespoň jeden z nich ji plně vnímá. No, Laura to sice řekla hezky, ale on byl rozhodnutý, že chce o Vlčíškovi vědět víc. Pokud opravdu existoval, chtěl od něj nějaké dárečky!! Zeptá se buď Lucy, Arcanuse nebo někoho minimálně stejně zkušeného, jako je Laura.
Tiše vzdychl a zahleděl se na nebe. Tmavlo. Přicházel večer. Bouře, která se touto zemí prohnala, byla silná a nepříjemná, ale je díky bohu kryl hustý les a nic se jim tedy nepřihodilo. Lov stihli ukončit v tu pravou chvíli a zvěřinu dotáhnout sem domů. Vše šlo hladce a tak akorát. Nyní se ale vše pomalu uklidňovalo a Etney si byl jist, že zanedlouho budou moci vyrazit někam mimo les. Rád by Parsifala kapinku vzdělal, co se důvěry v povídačky týče. Vždyť věřit v něco, to bylo skvělý, ne? Etney odjakživa miloval povídačky, báchorky a různé příběhy. "Chci tadyhle rozumprdovi ukázat Smrt. Půjdeme tam, Lauro? Ukážeme mu, jak je bůh Smrti nebezpečný?" podvraťácky se zazubil a pohlédl na Parsiho. "Jak se jmenuješ? Zapomněl jsem to," žbleptl bez špetky zájmu (ani se nepokoušel ten zájem zahrát), ale přece mu pořád nebude říkat "hej ty", že. "Půjdeš s náma a poznáš paní Smrt, co myslíš? Mladej..." mrkl na něj. Jeden by řekl, že se Etney chová arogantně, ale podle něj se k tomuhle skrčkovi choval docela prátelsky. Aspoň mu to tak připadalo. Neřekl mu nic moc hnusnýho a... to přece stačilo, ne?

Do vystrčeného zadku ho trefila velká bílá sněhová koule, která ho pěkně zaštipkala. Lekl se, stáhl ocas a pak, s krátkým ohlédnutím na pachatelku, se začal čuřit. "Hehehe, počkej, počkej. Nemůžeš mířit lépe než samotný král!" zahuhlal si sám pro sebe, přestal hrabat sněhovou bouři a naopak si vytvořil tlapičkama další kuličku. A šups! Pořádně ji po Lauře mrštil. Nestihl se ale podívat, jestli na ni dopadla, protože Laura začala používat jeho techniku a doslova ho zasypala sněhem. Měl ho plnou tlamku. Zrychleně zamrkal a vrazil si tlapky před obličej. Až pak ho napadlo se otočit, takže se otočil, sníh vyplul a s úšklebkem začal sníh hrnout taktéž. Takže se malý Parsi, chudáček, ocitl ve sněhové smrtící královské bouři!! Hrabání bylo ale fakt náročný, i Etňovi dalo zabrat, zanedlouho se začal potit. Usmíval se u toho ale jako hloupý blbeček. Bezprostřední a jednoduchý...
Když Laura přestala a padla na zem, Etňa vítězoslavně přitlapkal s ocasem vrtícím a hlavou zdviženou. "To je, co?!" mrkl na Parsifala a zazubil se na něj. Všiml si, že z jeho koulovačky není moc nadšený. Ten má asi nudnej život, koukl na Lauru. "Natřel jsem ti to, Lá. Že, že??" mlaskl spokojeně a nechal Lá vyškrábat se na nohy.
A pak padla ta prapodivná otázka. Vlčí...šek? povytáhl obočí a jedním okem zašvidral na Parsiho a jeho výraz. Počkat, on je tak nesnesitelně inteligentní, že určitě bude vědět, o co jde. Nesmím bejt pozadu!! "No jasný, Vlčíšek, hehe... to je... paráda," pokýval hlavou, jakože naprosto přesně ví, o co gou. "Vlče," oslovil ho, protože jméno zapomněl. Přisunul se však k němu, lehl si na břicho jako sfinga, aby byl obdobně vysoký, a zahleděl se mu do oček. "Já ti něco řeknu!" věta po větě z něj lezla jak z chlupatý deky. On chudák vůbec neměl zdání, co to Vlčíšek je, nikdy mu to nikdo neříkal. Nechtěl se ale před Parsifalem znemožnit, proto se rozhodl dělat, že samozřejmě jasně ví, kdo a co je Vlčíšek. "To je ti... jako... Víš jak." zamyslel se. To je něco s Vánocema ne? Ten čas, kdy dostanu zadarmo maso jako dárek od táty a nemusím pro to hnout ani prstem. Vlčíšek je... musí se na něj věřit? Eeeeeh, třesky plesky! Pochybuju, že to existuje! Musím se pak zeptat otce, mile se usmál. "Vlčíšek je, no na něj musíš prostě věřit!" vyprskl rázně. Mluvil mu o Vlčíškovi lejna a přitom ani nepočkal na to, jestli Parsi o bůžkovi, co nosí masíčka jako dárečky, něco ví. "Vlčíšek je takovej jako... duch," vymýšlel si. Mozkové závity mu jely na sto obrátek ze sta. "Je to neviditelnej duch, kterej když jako budeš celej rok... Poslouchat vlky ze smečky a budeš hodnej jo, což ty určitě jsi, hehehe," přiblble se zasmál. "Tak ten duch se na to kouká jo, no a když budeš hodnej, on ti přinese flákotu toho nejlepšího masa! A nemusíš vůbec nic lovit, chápeš? Obdarovává vlky, kteří jsou hodní. Jo... Aspoň, myslím... A sídlí někde... Kde by tak mohl sídlit. Možná na Zubaté hoře? Ve Sněžných horách? Duši mají rádi zimu. Objevují se jen v zimě, to si pamatuj. A musíš na něj věřit, jinak nepřijde! Parsi! Musíš ho navštívit nahoře na Zubaté, protože... No, i když tak přijdeš, tak ho vlastně neuvidíš, protože to je duch vlka Vlčíška," už se do toho chudák zamotával. A sám tomu, co říkal, vůbec nevěřil. "Jo, takže tak." Pokýval mlčky hlavou a zamyslel se krátce nad tím, co právě pronesl. Koukl na Lauru. "Že, Lá?" pousmál se jedním koutkem, přičemž se z lehu posadil. Vlčíšek. To jsou kecy. Jestli existuje, určitě ne na bázi, že je to duch a nosí maso. Nebo... Jo? Jaktože o něm nic nevím?!!! nakrčil na moment čenich, že bude plakat a že ho rozrušuje fakt, že o Vlčíškovi nic neví. "Vdechl jsem vločku," oznámil, přičemž se otočil k nim zády. Kýchl, aby to vypadalo věrohodně - tedy snažil se, aby to znělo jako kýchnutí. Zakuckal se. S Vlčíškama běžte do háje, mě nikdo nikdy nic nepřinesl... otočil se zase zpět. K takovým věcem nebyl příliš důvěřivý. Ale pak si vzpomněl na Života a Smrt. Bohové, kteří ovládali vše možné i nemožné, a přitom žili na svých sídlech a nechali se uplácet. Mohl by se jich zeptat? Nebo... Možná že... Možná že se zeptám Arcanuse. Nebo někoho... Kdo nebude vědět, co jsem teď říkal, očima koukl z Parsiho na Lauru a zase zpět. Věřil Parsi na Vlčíška nebo ne? A co on sám? Věřil? V hlavě to měl pomíchané, moc důvěřivý k tomuto tématu nebyl, měl za to, že je to básnička pro vlčata. Na druhou stranu - bohové existovali. Tak co kdyby žil i nějaký Vlčíšek, co roznáší dárečky? Třeba kamínky? Rozhodl se, že se bude ptát, dokud nezjistí pravdu.