Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zanedlouho se přivalila dvě malá vlčata, nejdříve jedno a pak druhé. Prohlédl si je a mile se zagebil. “Ahoj maličcí, co tu děláte, ztratili jste se?“ byl až nezvykle milý, zřejmě za to mohl Vlčíšek, poctil ho tou svou „cukrovou“ náladou, kterou rozdával na potkání.
Když konečně přišel někdo, kdo měl tento les na starost, ulevilo se mu. Bál se, že bude muset dlouho čekat. “Jáááá malý Etneeey přicházím kooooledooooovat, co uuuuumím o Vlčíškovi prozpěvovat, že se naaaaarodil na hoře Zubatééé, chci zvěstovat.“ spustil, ani nevěděl, kde se to v něm vzalo, ale měl hroznou náladu zpívat. Zubil se od ucha k uchu a udělal na Launee očka. Měl dobrou náladu. Sice se přišel zeptat na něco úplně jiného, ale napadlo ho, že by tu mohl něco zazpívat, když přichází ty Vánoce. Všude spousta sněhu, Vlčíšek na Zubatce… proč by ne? Mohl zazpívat klidně ve své smečce, ale tohle byla jediná takhle na severu, co byla v blízkosti a přímo po tlapce. Pohlédl na malá vlčata, která tu byla s ním, a dostal nápad - proč do písničky nezahrnout i je? Chvíli mlčky stál a přemýšlel, ale pak si odkašlal a znovu zapěl: “ My třiiii kráááálové jdeme k vám, štěstí, zdraví vinšuuuujem vám. Štěstí, zdraví, dlouhá léta, my jsme k vám přišli z daaaaleka. Z daleka je cesta naše, do Mecháááčkůůů mysssssl naše!“ nezpíval zrovna nejlépe. Neposlouchalo se to dobře a byla spíš radost, když konečně zmlkl. Byl totiž hlučný, jak měl tu dobrou náladu, a jeho hlas se roznášel po celém jejich okolí. Jak však ztichl, uklonil se, že si jednu tlapku skrčil pod sebe, jakoby snad dokončil nějakou velikou šou, a pak s úsměvem čekal, co na to alfa řekne. Vzápětí se však nadechl a dodal: “Dobrý, co? Šlo mi to,“ pochválil sám sebe ještě dřív, než to stihla ona. "Klidně můžu zapět ještě něco! Znám hodně Vlčíškovských písniček, učil jsem se je. Sice jsem jich hodně zapomněl, ale jakoby se mi vrátila paměť, fakt!" několikrát přikývl hlavou, aby tomu dodal na důležitosti a vážnosti. "O Vlčíškovi se dá určitě zpívat hodně, možná že... Možná že něco znají tadyhle malí? Jsou to vlčata, vlčata by mohla znát hodně věcí, co se Vlčíškova času týče. Ale určitě neumí zpívat lépe jak já," zazubil se.
Pak se podíval zvědavě na vlčata a zastříhal ušima, na co tu vlastně byla? Za jakým účelem přišla? Ztratila se? Pohled stočil zase zpět k Launee. “Ehm, no, jinak chtěl jsem se zeptat, jestli náhodou neznáš moji kamarádku, jmenuje se Severka. Má černou srst a žila donedávna v horách, ale teď, když jsem byl navštívit Vlčíška, jsem ji tam už nenašel. Vy jste nejblíže, tak jsem si říkal, že třeba…“ v očích mu zajiskřila mírná naděje, že odpoví kladně.

<< sopka

Ne, že by si byl jist tím, že tu smečka je a nebo to snad věděl z dřívějška – spíše cítil kolem dokola hodně pachů. Z toho si odvodil, že se bude nejspíše brzo nacházet na smečkovém území. Byl si vědom, že vlk jeho postavení a vzhledu se dle toho i musí chovat, proto se rozhodl, že jakmile dorazí, nebude dělat problémy. Ani se na ně necítil, chtěl mít klid. Nepřicházel se špatnými myšlenkami, chtěl se pouze optat na svoji starou dobrou přítelkyni. Rád by ji viděl.
Jakmile stanul před lesem, překročil jeho práh a ušel ještě několik metrů, než se zastavil a hlasitě zavyl. Snažil se o to, aby jeho hlas zněl elegantně a přitom dostatečně hrdě. Aby dal najevo, že sem nepřišel jen tak ledajaký vlk. Pak zůstal stát a vyčkával, kdy sem někdo přijde. Doufal, že nebude čekat dlouho… Ale přece by ho ti nuzáci zde nenechali dlouho postávat, ne? Museli vědět, o koho se jedná!

<< Z.G. (kolem řeky Ainy)

S plným břichem se cestovalo daleko lépe. Obešel řeku Ainu, kterou před pár dny přehopsával po kamenech tak, aby se nenamočil, přičemž se rozhodl jít kolem sopky. Moc dobře vzpomínal na to, jak tady společně s Lucy našli ten nadpozemsky úžasný náramek, kterým se nyní může pyšnit. Je to ozdůbka přímo pro takové majstery, kterým on byl. Jó to náhrdelník má každej druhej, ale takovejhle nalezenej náramek, ještě ke všemu pořádně slušivej, to nemá jen tak někdo. Podíval se na něj a pyšně si odfrkl. Prostě mu slušel. Věděl, že tohle je přesně to, co činí vlka lepším, než jsou ostatní. Přesně tohle dokazuje jeho urozenost a fakt, že je nad ostatními. A on ten pocit miloval. Miloval být něco víc, než ostatní.
Spokojeně si tlapkal kolem sopky. Nahoru namířeno neměl, jen prošel kolem ní. Mířil do lesa, který byl za sopkou, napadlo ho, se tu zeptat na Severku. Byla to smečka nejblíže horám, ve kterých jeho kamarádka dříve pobývala. Co když se rozhodla se životem v horách seknout a přesídlila se? Musel to zjistit.

>> Mechový lesík

<< Ragar (přes Jedlový pás)

Byl rád, když z horského prostředí konečně mohl zmizet. Prošel lesem, kterým nedávno procházel z důvodu návštěvy té proradné bestie, která si říkala Smrt, a objevil se na otevřené planině. Hlasitě si oddechl, byl to rozhodně dobrý pocit, být zase na otevřeném prostoru, kde není tak ohrožený, jako o samotě vysoko v horách.
Pomalu se sunul plání a přemýšlel nad tím, že by si opravdu dal něco k snědku. Bylo jasné, že domů by to nevydržel – nebo vydržel, ale bylo by to velice nepříjemné. Mimo hlad se však cítil tak nějak dobře. Pohodově a spokojeně.
Drželo se ho ale štěstí, to zřejmě zapůsobil pan Vlčíšek, se kterým se ráno setkal vysoko v horách. Ve sněhu našel stopy. Spoustu stop, vypadalo to na nějaké migrující stádo. Mlsně se oblízl, jak ty stopy spatřil, žaludek do jeho mozku vyslal signál totální prázdnoty. Potřeboval se nažrat! Šel tedy tiše a opatrně po stopách těch divokých zvířat a doufal, že třeba najde nějaké zraněné či zatoulané mládě, to se občas stávalo. Stopy však po čase zmizely, takže musel hledat jen tak na zdař bůh, jak mu to zrovna připadalo vhodné.
Trvalo to delší dobu, než něco našel. Musel projít skoro celou planinu (i kolem jezera), ale nakonec se opravdu poštěstilo. Přikrčil se pohotově k zemi, skoro se snad leknul toho, že spatřil jeden jediný kus jeho potencionální večeře. Ta si ho samozřejmě nesměla všimnout, jinak by se dala na útěk. Nechtěl ho tedy vylekat a vyrušit, nutně ho potřeboval ulovit. Zatajil dech a zaostřil zrak. Vypadalo to na losí mládě. Bylo osamocené a vyděšené, krčilo se u řeky Ainy, poblíž jednoho menšího holého křoví. Zřejmě se ztratilo od stáda. Nebylo moc statné, spíše to byla kost a kůže, kdo ví, jak dlouho se samo toulalo. Možná ty stopy ani nepatřily jeho vlastnímu stádu. Malý losík zamrčel, plání se rozlehl hlas zoufalství a smutku. Hledal matku. Etney zastříhal ušima, přičemž se začal pomalu plazit blíž. Byl přikrčený, co nejvíce to šlo. Nebyl to sice žádný lovecký mistr, ale od posledního lovu se mu mírně zvedlo sebevědomí. A navíc hlad ho prostě nutil se do této činnosti pustit.
Když si připadal dostatečně blízko, zastavil. Ještě chvíli mládě pozoroval, pak vyběhl, a zatímco se mládě sbíralo, že lovci uteče, se Etney přiblížil na pár metrů. Mládě se polekalo, samozřejmě vyběhlo a chtělo utéct. Mrčelo, plakalo. Volalo o pomoc. Bohužel však patřil ke zraněným kusům, to proto tu zůstal sám. Měl něco s nohou, kulhal. Byla to smůla, avšak pro Etneye velké štěstí. Zdravý kus by nejspíš neměl šanci sám ulovit. Tento nemocný ale docela lehce svojí silou srazil k zemi a začal ho rdousit. Los třepal nohama, dokonce Etneye i pěkně kopl do zadního stehna, když ho porážel, ale brzy z něj život vyhasl. Se zraněnou nohou nemělo mládě stejně skoro žádnou šanci přežít zimu, kdyby ho neulovil on, ulovil by ho někdo jiný.
Z kostnatého drobka slezl, oblízl si tlamu a spokojeně vzdychl. Podíval se na svůj úlovek a v mysli sám sebe poplácal pochvalně po rameni. “Dobrá práce, jsi fakt machr,“ zašeptal si těsně předtím, než se do zvířete zakousl. Pro dva by tento nemocný nebožák byl opravdu málo, ale pro jednoho to stačilo. Na zahnání hladu určitě!
Když se nažral dosyta, nezbylo z losíka skoro nic jiného než jen kosti a rudý sníh pod jeho mrtvolou. Etneyovi se po těle rozlilo příjemné teplo. Plný žaludek už neměl dlouho. Několikrát se olízl a tlapkama si následně o sníh snažil smýt krev z tlamy. Pak vyrazil…

>> sopka (kolem řeky Ainy)

<< Zubatá hora (přes Sněžné hory)

Byl to zvláštní pocit, to setkání s Vlčíškem. C9til se tak nějak jinak, možná snad i trochu divně. Pomalu mířil z kopce Zubaté hory dolů a promítal si v hlavě vše, co se za posledních pár dní událo. Jak prošel hory, jezera a nakonec navštívil Vlčíška. Stalo se toho dost, byl pryč už delší dobu, možná by se měl vrátit domů do lesa. Co asi dělala Lucy? Jak se jí dařilo, jak se měla?
Stmívalo se a Etney teprve vylezl ze spárů Sněžných hor, byla to dlouhá cesta v zimě a těžkém lepivém sněhu. Vše měl přichycené na tlapkách, studilo to a navíc ho honil hlad. Vždyť se přece nestihl najíst, když ve smečce ulovili toho muflona. Odešel s prázdným žaludkem, jen se po cestě naglgal vody, aby ten svůj hlad zahnal. A teď mu žaludek požíral sám sebe. Těšil se, až se pořádně nažere…
A tak, zatímco mířil přes Ragarské hory dál, přemýšlel nad tím, jestli by si neměl ještě něco malého ulovit. Než dorazí domů, to určitě bude delší doba. Na druhou stranu, co by měl kde, teď v této zimě, lovit? Výšlap na hory mu sebral spoustu energie, asi to nebyl nejlepší nápad, pouštět se do nějakých větších akcí.

>> Z.G. (přes Jedlák)

<< Safírové jezero (přes Sněžní hory)

Konečně se vysápal až na úplný vršek té nejvyšší hory z celého sněžného pohoří. Byl to náročný výšlap, nahoře se okamžitě svalil do sněhu a zrychleně oddechoval. Musel počkat, až se trochu vydýchá a až se mu zpomalí puls, neboť by s sebou v takovém stavu maximálně tak někde třískl. Tak tady se sníh drží určitě během celýho roku, je tady kláda jak hov*do, napadlo ho a zašvidral očima kolem sebe. Sněhu tu bylo opravdu hodně. Pofukoval tu ledový větřík a vzduch tu byl takový těžký, šel špatně dýchat. Měl pořád pocit, že není dodechnutý, takže musel dýchat mělce, ale několikrát za sebou. Slunce svítilo a na sněhové pokrývce vytvářelo romantické odlesky jako od nějakých drahých diamantů. Nadzvedl se na tlapě, zůstal v pololehu a koukal kamsi před sebe. Byl odsud krásný výhled, to musel uznat. Měl ale štěstí na počasí, kdyby bylo zataženo a mlha, moc by toho neviděl. V takovém případě by se sem možná ani nevyšplhal, natož v nějaké sněhové vánici. Poděkoval ve své mysli Životovi, že zařídil zrovna na jeho výšlap tak pěkný den, přičemž se ještě jednou podíval na ten úžasný výhled.
Postavil se na nožky, oklepal ze sebe sníh a pomalu vyrazil k okraji hory, aby se mohl podívat kolem sebe. Byla to nádhera, zalitoval, že tu s ním aktuálně není Lucy. Přál si ji mít u sebe, aby tohle mohli vidět společně. Jednou totiž budou vládnout celému světu, tohle bude jejich království a bude spadat pod jejich vlastní tlapky.
Zaslechl běh kdesi za sebou. Zastříhal ušima a polekaně se ohlédl, ale nikoho neviděl. Podíval se i na druhou stranu a nic. Přišlo mu to zvláštní, měl za to, že ty kroky opravdu slyšel. Pohled tedy stočil zpět před sebe, nicméně rozhodl se, že to tu prozkoumá a zkusí najít toho boha, který prej plní přání. Už málem udělal krok před sebe, když v tom: “Heej! Bachá!“ zaslechl pod sebou tenký dětský hlásek. Cukly mu svaly. Podíval se pod sebe a uviděl tam malé, sněhově bílé vlčátko. Mělo chundelatou srst a čistě modré oči. Etney natočil hlavu zlehka do strany a zkoumavě si mládě prohlížel. Že by se vyšplhalo malé vlče takhle vysoko? “Co seš zač?“ pronesl a snížil hlavu, aby byl k vlčeti blíž. Bílé mládě se zahihňalo, zaskotačilo a následně proneslo: “No já tady žiju přece, tady na té hoře. Je mi tu dobře, chodí za mnou hodně návštěv,“ usmálo se tohle andělské roztomilé stvoření s velkýma modrýma očima. Etney si ho přeměřil podezíravě pohledem, jak by někdo mohl žít takhle osamoceně na nejvyšší hoře Gallirei? Ještě ke všemu vlče? “Jak jako žiješ?“ nedocvaklo mu to. Mládě se pobaveně zasmálo, moc dobře vědělo, o jakého vlka se jedná, znal přece všechny tady v té kouzelné zemi. “No já jsem Vlčíšek, copak jsi mě nepoznal?“ zamával ocáskem a proběhl pod jeho břichem, udělal otočku a přiběhl zase zpět před něj. Choval se opravdu jako nějaké malé neposedné vlče. Až to Etneye šokovalo. “Ty? Počkej počkej, ty seš Vlčíšek? Teda… představoval jsem si tě trochu jinak,“ rozpačitě stáhl uši ke krku. “Říkali, že jsi duch. Že jsi bůh zimy a obdarováváš vlky, plníš jim jejich přání,“ uši zase nastražil. “Čekal bych tě honosnějšího, chápeš. Ty seš jen malej a bezbranej,“ Vlčíšek pohotově přikývl, byl veselý, usmíval se od ucha k uchu. “Ano, však to je pravda! Když si mě vlci vyhledají a absolvují celou tu dlouhou cestu až sem nahoru, najdou mě zde! A já jim splním přání, pokud to bude v mých silách,“ Etney nerozuměl tomu, proč to bylo vlče a ne nějaký vznešený velký vlk. A Vlčíšek mu na to neodpověděl, jen se přihlouple usmíval a zíral na něj. Co Etney prostě nepochopil, byl fakt, že Vlčíšek se mu zjevoval jako jeho skryté já. Etney byl velice dětský, v mnohých ohledech se opravdu choval jako malé rozverné vlčátko. Když sem nahoru přicházel, rozhodl se Vlčíšek, že si vezme takovou podobu, která je Etneyovi nejbližší. Nic mu však neříkal, jen se pousmál a pohledem ho vyzval, aby pronesl, co si přeje. Etňa najednou nevěděl, co by měl říct. Co by si vlastně doopravdy přál? “Já…“ “No nestyď se, Etneyi, řekni, co by sis přál. Společně to můžeme dokázat, pomohu ti v tom, oč žádáš,“ Vlčíšek byl opravdu vlídný, Etneye to poměrně uklidňovalo. Hluboce se zamyslel. Sklopil pohled na své tlapy a chvíli jej nezvedal. Co by si měl vlastně přát? V hlavě měl trošku guláš. Měl by si přát, aby byl silnější? A nebo snad, aby se na něj už bratr Sionn tolik nezlobil? Přemýšlel. Teprve až v momentě, kdy si byl jistý odpovědí, ho zabořil zpět na Vlčíška, který stál před ním, a váhavě spustil: “Mám partnerku, jmenuje se Lucy,“ Vlčíšek mu okamžitě skočil do řeči: “Ano, to já vím. Vím o vás všechno!“ zatočil se dokolečka a s širokým úsměvem na tváři čekal, co tedy řekne. Etney naprázdno polkl, přikývl a pokračoval: “Přál bych si, aby mě už nikdy neopustila. Když jsem ji nemohl najít, hrozně jsem se trápil. Prohledal jsem tolik míst. Lesy a louky, abych ji našel. Prošel bych i oceány,“ Vlčíškův úsměv z jeho tváře zmizel a nahradil ho chápavý soucitný pohled. “Chci… Přeji si, aby mě už nikdy vícekrát neopustila.“ Hlasitě vydechl. Vlčíšek se zamyslel a zlehka přikývl. “Ale to není vše, co si přeješ, že? Něco máš ještě na srdci, vidím to v tobě,“ vybídl ho k pokračování. “No, ano… Poslední dobou přemýšlím, že bych… Možná bych si přál rodinu. Lucy jsem to ještě neřekl, ale přál bych si, aby si ji i ona přála. Chtěl bych mít svoje malá vlčata, o která bych se mohl starat a která bych mohl učit lumpárnám. Rád bych, aby jednou šla má rodina v mých stopách, aby se chovali stejně jako já… A jako se chová Lucy,“ vyřkl celé své přání a čekal, co na to řekne bůh v podobě vlčete, který byl před ním. Ten se jen usmál, přikývl a zavrtěl ohonkem. “Dobře!“ prohodil. “Uvidíme, co se s tím bude dát dělat, rád ti pomohu. Udělám, co bude v mých silách, je to pěkné přání. Měl jsem obavu, že budeš mít nějaké… nu, řekněme… až moc sebevědomé přání,“ zasmál se a s jiskřičkami v očích šedého sledoval. Ten rozpačitě zastříhal ušima, pohodil hlavou a mlaskl. “Nojo, tak dikec za pomoc. Já už se asi vrátím zpátky, jsem docela dlouho pryč a Lucy by mě mohla shánět. Navíc cesta bude trvat dlouho,“ pak se otočil, ještě jednou se na Vlčíška ohlédl a pomalu se rozešel pryč. Vlčíšek ho sledoval, ještě se však nevzdaloval. Cítil z Etneye zvláštní energie, rozhodl se tedy, že ještě chvíli vyčká. A přece jen, král všeho živého i neživého se otočil na tlapce a doťapkal zpět za Vlčíškem. Ten na něj upřel zvědavý pohled. “Meh,“ protočil očima, nebylo mu moc příjemné, jak na něj Vlčíšek tak divně čuměl. “Možná, že bych nakonec měl na srdci ještě něco. Můj bratr Sionn, v minulosti jsem mu asi docela ublížil. I když to nebylo… Já jsem prostě žárlil a nechtěl jsem ho do rodiny!“ obhájil se okamžitě, i když Vlčíšek věděl o tomto incidentu už dávno vše. Věděl, jak se Etney tehdy hrozně cítil, ale věděl i to, jak se hrozně cítil malý bezbranný Sionn. “No a co bys rád? Ve spojitosti s tvým bratrem,“ “No, kdybys mě nepřerušoval, už bych to řekl!“ osočil se, avšak Vlčíšek to nijak neřešil. Znal Etneye a jeho výbušnou hrdou povahu. “Rád bych, aby se na mě přestal zlobit. Už jsem se mu sice omluvil, ale nevím, jestli tu omluvu bral vážně. A já nejsem zvyklej se omlouvat, už bych to znovu nezvládl, i tak jsem se musel snížit pod svoji úroveň,“ povzdechl si. “Omluvit se je snížení se pod úroveň?“ pronesl překvapeně. Etney na to ale nic neodpověděl, jen zíral a občas se trochu nervózně ošil. Samozřejmě, že to nemyslel tak, že je to pod úroveň, asi se jen špatně vyjádřil. Ale prostě se mu nechtělo znovu říkat to slovo „omlouvám se“, protože se pak cítil divně. Jakoby klesla jeho hrdost. A to nechtěl. Ale kdyby se Sionn přestal zlobit, byl by rád. “No, tak já už teď asi vážně půjdu. Asi není potřeba nic víc říkat, ty stejně všechno víš, einsteine,“ zabrumlal. “Tak dikec a zatím, třeba se ještě uvidíme,“ cukl koutky v náznaku úsměvu, pozvedl tlapku a zamával s ní. Pak se ještě chvíli na Vlčíška koukal, aby si dobře zapamatoval jeho podobu, a poté odešel. Vlčíšek sledoval jeho mizející postavu a u toho přemýšlel nad přáními, které Etney vyřkl. A pak tiše zmizel.

>> Ragar (přes Sněžné hory)

<< Sněžné hory

Místo toho, aby Etney dorazil k Vlčíkovi, dorazil k dalšímu jezeru. Naštvaně se zamračil a dupl si tlapkou do sněhu. Jak je možné, že mu nalézt Vlčíška trvalo takovou dlouhou dobu?! “Aspoň budu moct Lauře říct, že jsem našel na severu další dvě jezírka, tse,“ zabrblal tiše. “Jsem profesionální nacházeč jezírek. Měl bych za to dostat medaili, jsem fakt hustej.“
Přišel pomalu k okraji a zkoumavě si místo prohlížel. Tohle jezírko znal, už tu byl několikrát. Věděl, že když není zima, je jezírko povolené a nezamrzlé – taky věděl, že je krásně safírově modré. Jako ty kameny, které před nedávnem vytáhl před Smrtí. Ale teď to vypadalo bídně. Navíc jezírko bylo pokryto bílým sněhem, to jasně říkalo, že hladina je zamrzlá. Jinak by se na ní sníh nedržel… Tlapkou odhrnul sníh ze zledovatělé plochy na stranu a zatlačil na něj. Vypadal silně, vůbec nezapraskal ani se nijak nepohnul. To bude pevnej led, tady by se taky dalo klouzat. Ale je to menší jak tamto jezero, kde jsem byl poprvé s Laurou. Asi se na to vybodnu a půjdu zpátky za ní, vstoupil na led všema čtyřma nohama. Neměl strach. Věřil, že je jezero schované pod tlustým nánosem ledu a že se tedy nepropadne.
Zapřemýšlel, kudy by měl jít, aby našel toho zpropadeného Vlčocha a přitom se brzo a tou úplně nejkratší cestou vrátil za Laurou. Tiše si povzdechl, cestování o samotě ho fakt nebavilo. Nicméně o zamrzlosti jezírka se přesvědčil, tím pádem tu už nebylo do čeho píchnout. Jen ztrácel čas…

>> Zubatá (přes Sněžné hory)

<< jezero Nä´hi

Od jezera už to ke Sněžným horám opravdu nebylo tak daleko. Bylo však znát, že se dostal opravdu vysoko. Oproti těm ostatním horám či pohořím, které prošel a prozkoumal, bylo tohle úplně něco jiného. Byla tu větší zima. Chlad se pomalu prodíral skrze srst až na kůži a potom do morku kostí, zvedala se mu z toho srst na zátylku. Byl si jist, že zde se sníh během léta udrží. Ani o tom nepochyboval, byla tu fakt zima. Štiplavý a vtíravý mráz, který tu panoval, na něj působil velice sebejistě. Tak sebejistě, že prostě i během nejteplejších letních dní zde sněhovou pokrývku prostě udrží. Navíc, když se rozhlédl kolem sebe, bylo tu hodně moc sněhu. Ještě víc jak moc. A rozhodně sněhová nadílka mimo tyto hory na jiných místech byla jako pro malá vlčata, byl to vtipný rozdíl. Prostě nebylo pochyb o tom, že kdykoliv sem někdo přijde, najde tu chladno a bílou pokrývku. Již v tom měl jasno.
A teď, kde se teda schovává ten Vlčíšek? Nasál vzduch do čumáku a zaňufal jím. Cítil tu mnoho pachů, které se mísily dohromady. Během posledních pár dní tohle místo navštívilo více vlků, tím si byl jist. Jenže, kde by měl pana Vlčíška najít? Laura na mě určitě ještě počká. No a když ne, najdu ji zpět v lese, vzpomněl si na svoji čekající kmošku. Tohle cestování mu určitě zabralo dost času… Neměl však jinou možnost. Pokud chtěl nalézt Vlčíška tuto zimu, musel hledat. Přece tyto hory jen tak neopustí, když se sem tak těžce vyšplhal, ne?

>> Safírové jezero

<< Armanské hory (přes Ageron)

Byl rád, že se nakonec rozhodl na ten vrcholek nevycházet, ušetřil si tím dozajista spoustu sil. Prošel zase tím hustým lesem, a zanedlouho opět na svém kožichu ucítil ten horský chlad, který cítil před chvílí. Tiše si povzdechl, začínal být unavený. Měl však štěstí! V dálce uviděl menší, avšak jasně znatelnou vodní plochu. A zřejmě i zamrzlou. Zavrtěl ocasem a radostně se k ní přihnal, konečně zase mohl zkoumat, jestli je to jezero fakt do hloubky zamrzlé nebo ne. Musel přece pak Lauře něco říct, až se za ní vrátí, nemohl se vrátit jen tak, když jí oznámil, že prozkoumá i jiná jezera. To by byla ostuda.
Přihnal se tedy k tomuto malému roztomilému jezírku, zastavil se a hlasitě vydechl. Musel si chvíli sednout, aby nabral sil a alespoň na moment si odpočal. Přece jen urazil během krátké chvíle dlouhou cestu. A jak tak seděl u toho jezera, přemýšlel, jestli je teda pořádně zamrzlé nebo není. Na pohled to totiž vypadalo, jakoby prostředek jezera měl na sobě jen lehkou krustu, která by se při shledání s tlapkou rozpadla. Vstal a rozhodl se to prozkoumat. Když ale přišel o něco blíž a tlapkou se ledu dotkl, ten zaskřípal. Etney stáhl uši dozadu, pak s nimi zastříhal a zkusil to znovu. Usoudil, že tohle asi nebude ten nejvíc zamrzlý led, bylo to ale zvláštní. Klad si otázku – proč? Však byl vysoko v horách a byla zima. Docela velká zima. Tady by přece mělo být zamrzlé na 100% vše, ne? Veškeré vodní plochy a toky. A tohle jezírko bylo prostě jen tak polovičaté. Ještě jednou se ledu dotkl, ale jakmile tlapkou zatlačil a vyvinul trochu větší sílu, led křupl. Celé okolí zůstávalo pevné, ale prostě se nahoře objevily malé praskliny. To Etnymu stačilo, nemělo smysl to dál zkoumat. Jen tomu nerozuměl. Že by se něco dělo uvnitř ve vodě? Někde v hloubce? Zvláštní.

>> Sněžné hory

<< Ragar (přes Ageron)

Severku ani Matali nakonec nenašel, dokonce ani Vlčíšek v Ragaru nebyl. Neviděl ho tam, vlastně tam nenašel ani živáčka. Bylo tam ticho a vznášela se tam samota. Raději se rozhodl jít pryč, navíc – přece jen až tak vysoké pohoří to nebylo. A ta Rowena říkala, že je Vlčíšek na té nejvyšší hoře z nejvyšších, které se na Gallirei nacházejí.
Neuvědomoval si, že vlastně sestupuje čím dál tím níž, až se nakonec ocitl v lese. Nebyl sice plný jedlí, ale stromovatý rozhodně byl. Až až. Vlastně měl stromů po krk. Nebavilo ho zkoumat samotného cizí terén, možná se měl na ta jezera vykašlat a měl bruslit tam, kde s Laurou byli. Ale měl za to, že tady nějaká jezera v minulosti spatřil, tak proč je nemohl teď najít?
Byly tu kopce, hodně kopců. Bylo to pořád nahoru a dolů, měl dojem, že ho trochu začínají bolet nohy. Přece jen výšlap tam na tom pohoří, kde hledal své kmošky, nebyl jen tak. Navíc byl všude sníh a začínaly mu ty ťapky mrznout. Když si to však vzal kolem a kolem, tady by se sníh počas celého roku držet nemusel, ne? Byly to vlastně jen vysoké kopce. Zastavil se, aby si mohl prohlédnout celé okolí. Všiml si, že v srdci tohoto místa se nacházejí vrcholky, které jsou holé a pouze zasněžené, ale nepřipadalo mu moc pravděpodobné, že by to byla taková výška, aby se tu sníh udržel. Navíc si uvědomil, že vlastně slezl níž a nacházel se zase dál od těch velkých Sněžných hor, na kterých se zase naopak sníh určitě udržoval, i když slunce pařilo o sto šest.
Chvíli přemýšlel, jestli vyšplhá až na samotný vrcholek tohoto místa, ale pak to zamítl. Usoudil, že tady se sníh držet nebude a navíc – sem by se mohl podívat i v létě, nebylo to asi zas tak daleko od Asgaaru, protože si vzpomněl, že tady už jednou byl. Teda ne přímo zde v horách, ale poblíž těchto hor, když navštívil s Lucy a Lilac ten vodopád. A sníh tady rozhodně nebyl. Takže z toho vyplývalo, že na vrcholek se škrábat opravdu nemusel. Sníh se zde v létě určitě nenacházel. Rozhodl se tedy vrátit se zase zpět. Vlčíšek na něj čekal!

>> jezero Nä´hi (přes Ageron)

<< Jedlový pás

A tak se přes hustý les prodral až nahoru do Ragarských lesů. Vzpomněl si, že už tu jednou byl, ty stromy, které se pomalu měnily na sněhem zapadané hory, si pamatoval. Žila tu přece Severka s Matali! rozzářil se mu pohled, zavrtěl ocasem a rozhlédl se kolem sebe. Třeba by je tu mohl najít a popovídat si s nimi, dlouhou dobu se neviděli. Chyběl jim vůbec?
A tak šel, brouzdal okolím, ale čím výš se dostával, tím spíš se mu dělalo nevolno. Musel zastavovat a dodýchávat to, na tohle opravdu nebyl stavěný. Nicméně aspoň mu nebylo chladno. Stoupání bylo tak náročné, že se hezky zahřál. A zatímco koukal po někom živém, koho by se mohl dotázat na Matali se Severkou (nebo alespoň na Vlčíška), přemýšlel o tom, jestli na horách nebo pohořích, prostě na takových vysokých místech, jako právě byl, někdy vůbec roztaje sníh a nebo ne. Chtěl, aby mu na to někdo odpověděl, jelikož on si nevěděl rady. Zůstává zde sníh i během teplých dní? Je zase fakt, že i v létě tu bylo daleko chladněji jak v nížinách, ale že by tu bylo až tak chladno, že by ten sníh vydržel během celého roku? Zvláštní. Zastavil se, aby mohl tlapkou sníh prohrábnout. Nepřipadalo mu, že by se tu měl sníh držet po celý rok. Možná by se měl někdy sebrat a vypadnout z pohodlí svého domova sem, do hor, aby se sám přesvědčil, jestli tu sníh opravdu je nebo není. A co na jiných horách tady na severu, zůstává tam sníh počas celého roku? Třeba nezůstává všude, ale jen někde, napadlo ho, když zrovna vykonával potřebu k jednomu z osamocených stromků. Neuměl si totiž dost dobře představit, že dole bude horko a tady nahoře se bude otužovat v nánosech bílého studivého sněhu. Možná by to však mělo něco do sebe, že? A určitě taky existují vlci, kteří preferují spíše zimu před létem. Možná by se fakt měl někoho zeptat.

>> Armanské hory (přes Ageron)

<< VVJ (přes Z.G.)

Netrvalo dlouho a díky svým rychlým silným nožkám se zanedlouho ocitl zpět v lese, který byl plný voňavých silných jedlí. Přeběhl mu však mráz před záda, neb si vzpomněl na své nedávné shledání se Smrtí. Nepříjemné a ponižující, opravdu tam již vícekrát nepřijde. Teda určitě ne jen tak, ale pokud by něco surně potřeboval, možnááá že by to zvládl. Naposledy.
Prošupajdil si to lesem mezi stromy a zamířil tam, kde čněly výstupky hor. Šel z těch míst cítit chlad. Větší zima a mráz byla na těchto místech naprosto jasná a zřetelná, šlo to prostě cítit už tady dole v lese. Navíc čím výš stoupal, tím to bylo horší. Měl zmrzlý celý čenich!
Už se těšil, jestlipak tam najde toho Vlčíška nebo ne? Ale kde byl vlastně ten nejvyšší vrchol? Neměl zdání, bude muset prozkoumat každé hory hezky detailně a zvlášť. To bude dlouhá cesta.

>> Ragarské pohoří

Čím déle si prohlížel zamrzlé jezero a zde přítomné vlky, tím méně se mu zde chtělo zůstávat. Nakonec se otočil, přišel zpět na pevnou zem za Laurou a pokrčil rameny k sobě. “Moc vlků. Ale napadlo mě, že bych třeba mohl obhlídnout jezera tady poblíž, jestli jsou taky takhle hodně zamrzlá, a pak bych se pro tebe vrátil, co myslíš?“ navrhl nakonec a vzhlédl k obloze. Nastalo ráno, nový den. Bylo příjemně, nefoukal vítr a ani nesněžilo, obloha byla azurová a bez mráčků. Ideální den na cestování. Napadlo ho, že pokud by se šel mrknout více na sever, mohl by obhlédnout i ty hory, ne? A toho Vlčíška, jestli teda opravdu existuje. Mohl by mu říct i svoje přání…
Usmál se a pohodil hlavou. “Tak já jdu a pak ti dám vědět. Kdyby se ti nechtělo čekat, možná mi to bude trvat dýl, protože, ač jsem profík, tak najít a prozkoumat jezera není jen tak, že. No a kdyby se ti nechtělo čekat, jdi teda prostě dom a já tam pak dojdu, jo?“ rozloučil se, otočil se na tlapce a vyrazil. Věděl přesně, kam by jeho kroky měly směřovat.

>> Jedlový pás (přes Z.G.)

<< řeka Kiërb

“Hmm,“ krátce se zamyslel, pak však zavrtěl hlavou. “Nene, klikyháky na sobě neměla, měla modrej kožich a dlouhej ocas, vypadala úděsně,“ zhodnotil nakonec Rowenu, no a o Lie se raději ani nevyjadřoval. Laura řeku překonala bezchybně, elegantně a s grácií tak, jak předpovídal. Usmál se na ni, souhlasně přikývl a vyrazil směr jezero tak, jak bylo původně v plánu.
Když přišli blíže k jezeru, které bylo celé zamrzlé, tiše si povzdechl. “V noci bývá daleko větší zima jak ve dne, že? Jezero je asi pořádně zamrzlý, ale aji tak bych asi nechodil doprostřed. Držel bych se u kraje,“ zažblekotal mírně nepřítomným tónem hlasu a u toho pozoroval vlky rozprostřené po jezeře, jak se kloužou. Vypadalo to jako zábava, tohle by ho samotného asi nenapadlo, už měl dětská léta plná skotačení dávno za sebou. “Dívej,“ ukázal tlapkou před sebe. “Zkusíme to? Na tom asi nemůže být nic těžkého, ne?“ zazubil se.
Rozhodl se však, že prozkoumá, jak moc je to jezero zamrzlé. "Já to radši zkontroluju, buď hezky na kraji," zvedl tlapku a pohodil jí, aby zůstala tam, kde je. On je přece ten hrdina a statný vlčí gammák, který musí převzít odpovědnost a jezero zkontrolovat, aby se Laura vyhnula případnému nebezpečí, ne?
A tak přišel ke kraji a tlapkou se dotkl zledovatělého povrchu. Nic. Dotkl se ho znovu a pokusil se na tlapku přenést o něco větší váhu, ale zbytkem těla stále zůstával v bezpečí na souši. Led se ani nepohnul a nevydal ani žádný zvuk. Takže Etňa neváhal a na led se v blízkosti kraje postavil celým tělem, našlapoval opatrně, měl totiž jemně stažený žaludek. Byl ale pořád u kraje, takže kdyby cokoliv, věděl, že se z toho vyhrabe. Led tiše zasténal, zapraskal, ale stále držel pohromadě. Sklonil hlavu níž, aby se přesvědčil, že na něm nejsou praskliny. "Nic tu není, asi to fakt drží pevně," ještě postoupil o pár opatrných krůčků vpřed, nicméně když si všiml, jak se ostatní po jezeře bezostyšně kloužou, usoudil, že je to asi v pořádku. Ohlédl se na Lauru vyzývavým pohledem. "Tak jdeme?" mrkl na ni.

A pak zaslechl šum řeky. Zastříhal ušima a rozhlédl se kolem sebe. Nikoho tu neviděl, ale kolem řeky se vznášelo mnoho různých, pro něj vesměs cizích pachů. “Tady nezůstaneme,“ prohodil směrem k Lauře a rozešel se blíže k toku řeky. Rozhodl se to nijak nevysvětlovat, věřil, že pochopí (spíše tedy ucítí) sama, proč se tu nechce déle zdržovat.
Oba dva nebyli daleko od řeky Ainy, kterou před chvílí přebrodili, ale ani od vlčího jezera, ke kterému Etňa původně chtěl. “Když tu řeku přeskočíme, můžeme jít pak k jezeru a nebo zůstat na té planině za řekou,“ navrhl. “tady ten tok, co se vlévá do jezera, vypadá docela jde, že?“ k řece si přičichl, nesmrděla sice jako Aina, ale za to byla jakási nazelenalá. “Nechci se namočit. Je zima a já mám hustou srst. To králové mít musí, že. To víš… Nicméně když se hustá srst nasákne vodou, je v ní pak dlouho zima.“ Ohlédl se na ni a sebevědomě se usmál, jak kdyby ona byla nějaké malé vlče a on se o ni staral a vše jí vysvětloval, protože ona díky svému věkem nerozvinutému mozku ničemu nerozuměla. Přitom to bylo spíše naopak. “Tak jak to uděláme?“ dodal a zkoumavě začal přecházet pár metrů kolem toku tam a zpět, přičemž si ho prohlížel. “Nejsou tady kameny ani nic dalšího, zkusíme jít podél řeky, třeba na něco narazíme,“ jak dopověděl, tak se rozešel. Ale podél toku dál od vlčího jezera.
A jak šli, měli štěstí. Nedaleko zahlédl Etney spadlý kmen stromu, zřejmě po té sněhové bouři, která se nedávno udála. Ukázal na něj nadšeně tlapou: “Tam!“ vykřikl a ke kmeni se rozeběhl. “Můžeme ho přitáhnout, napůl ho dostrkat do vody a nějak to přeskočit. Celej ho tam asi nenasoukáme, ale tak, kam to půjde, bychom mohli,“ jak k němu došel, hned se o něj opřel čumákem a začal ho před sebou kutálet. Kmen nebyl nijak extra dlouhý, byl totiž rozlomený v půlce. Mohutný ale byl, a to s Laurou přesně potřebovali. A jak ho dokutálel k řece, zastavil se a koukl na ni. “Co teď?“ zapřemýšlel. Rozhodně museli tu kládu otočit, aby nebyla k toku řeky kolmo. Potřebovali přes ni přejít co nejdelší kus, kolmo by to zvládli asi dost těžko.
Po chvíli přemýšlení se prostě rozhodl, že kládu dostrká do vody tak, jak mu síly a terén dovolí. “Pomoz mi, strčíme to tam, pak to projdem a zbytek když tak doskočíme,“ rychle zažblekotal a pak se předními tlapkami opřel o kmen a začal tlačit. Tohle šlo ztuha. Jakmile se ale kmen sesunul do klidné zimní řeky, šlo to snáz. Dostrkali ho asi tak do půlky, dál měl Etney strach. Totiž – když byl kmen z části na suchu, zemina ho držela a jistila, aby si ho voda neodnesla nebo se do ní celý nesesunul. “Pojď, přehopkáme to,“ na nic nečekal, na kmen hupsl a u toho mírně zavrávoral. Doprovodil to táhlým “uuh,“ a pobaveně se zazubil. Takové akce ho bavily.
Po kmeni šel opatrně a s rozvahou, tedy… Alespoň tak opatrně, jak to on dovedl. A jak kmen došel, prohlédl si zbývající délku před sebe. Ohlédl se na Lauru, ale pak tu délku prostě přeskočil. Pro něj to nic nebylo, lehce se ocitl na druhé straně a řeku tak bez namočení překonal. Kláda ho unesla, pouze se pod ním trochu klepala ze strany na stranu, jinak byla ale poměrně stabilní. Koukal na Lauru a vyčkával, jak si povede ona. Svaly měl v lehkém napětí, cítil to. Kdyby se něco přihodilo a Laura upadla, hned by konal.

>> VVJ