Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Zubatá hora (přes Sněžné hory)

Byl to zvláštní pocit, to setkání s Vlčíškem. C9til se tak nějak jinak, možná snad i trochu divně. Pomalu mířil z kopce Zubaté hory dolů a promítal si v hlavě vše, co se za posledních pár dní událo. Jak prošel hory, jezera a nakonec navštívil Vlčíška. Stalo se toho dost, byl pryč už delší dobu, možná by se měl vrátit domů do lesa. Co asi dělala Lucy? Jak se jí dařilo, jak se měla?
Stmívalo se a Etney teprve vylezl ze spárů Sněžných hor, byla to dlouhá cesta v zimě a těžkém lepivém sněhu. Vše měl přichycené na tlapkách, studilo to a navíc ho honil hlad. Vždyť se přece nestihl najíst, když ve smečce ulovili toho muflona. Odešel s prázdným žaludkem, jen se po cestě naglgal vody, aby ten svůj hlad zahnal. A teď mu žaludek požíral sám sebe. Těšil se, až se pořádně nažere…
A tak, zatímco mířil přes Ragarské hory dál, přemýšlel nad tím, jestli by si neměl ještě něco malého ulovit. Než dorazí domů, to určitě bude delší doba. Na druhou stranu, co by měl kde, teď v této zimě, lovit? Výšlap na hory mu sebral spoustu energie, asi to nebyl nejlepší nápad, pouštět se do nějakých větších akcí.

>> Z.G. (přes Jedlák)

<< Safírové jezero (přes Sněžní hory)

Konečně se vysápal až na úplný vršek té nejvyšší hory z celého sněžného pohoří. Byl to náročný výšlap, nahoře se okamžitě svalil do sněhu a zrychleně oddechoval. Musel počkat, až se trochu vydýchá a až se mu zpomalí puls, neboť by s sebou v takovém stavu maximálně tak někde třískl. Tak tady se sníh drží určitě během celýho roku, je tady kláda jak hov*do, napadlo ho a zašvidral očima kolem sebe. Sněhu tu bylo opravdu hodně. Pofukoval tu ledový větřík a vzduch tu byl takový těžký, šel špatně dýchat. Měl pořád pocit, že není dodechnutý, takže musel dýchat mělce, ale několikrát za sebou. Slunce svítilo a na sněhové pokrývce vytvářelo romantické odlesky jako od nějakých drahých diamantů. Nadzvedl se na tlapě, zůstal v pololehu a koukal kamsi před sebe. Byl odsud krásný výhled, to musel uznat. Měl ale štěstí na počasí, kdyby bylo zataženo a mlha, moc by toho neviděl. V takovém případě by se sem možná ani nevyšplhal, natož v nějaké sněhové vánici. Poděkoval ve své mysli Životovi, že zařídil zrovna na jeho výšlap tak pěkný den, přičemž se ještě jednou podíval na ten úžasný výhled.
Postavil se na nožky, oklepal ze sebe sníh a pomalu vyrazil k okraji hory, aby se mohl podívat kolem sebe. Byla to nádhera, zalitoval, že tu s ním aktuálně není Lucy. Přál si ji mít u sebe, aby tohle mohli vidět společně. Jednou totiž budou vládnout celému světu, tohle bude jejich království a bude spadat pod jejich vlastní tlapky.
Zaslechl běh kdesi za sebou. Zastříhal ušima a polekaně se ohlédl, ale nikoho neviděl. Podíval se i na druhou stranu a nic. Přišlo mu to zvláštní, měl za to, že ty kroky opravdu slyšel. Pohled tedy stočil zpět před sebe, nicméně rozhodl se, že to tu prozkoumá a zkusí najít toho boha, který prej plní přání. Už málem udělal krok před sebe, když v tom: “Heej! Bachá!“ zaslechl pod sebou tenký dětský hlásek. Cukly mu svaly. Podíval se pod sebe a uviděl tam malé, sněhově bílé vlčátko. Mělo chundelatou srst a čistě modré oči. Etney natočil hlavu zlehka do strany a zkoumavě si mládě prohlížel. Že by se vyšplhalo malé vlče takhle vysoko? “Co seš zač?“ pronesl a snížil hlavu, aby byl k vlčeti blíž. Bílé mládě se zahihňalo, zaskotačilo a následně proneslo: “No já tady žiju přece, tady na té hoře. Je mi tu dobře, chodí za mnou hodně návštěv,“ usmálo se tohle andělské roztomilé stvoření s velkýma modrýma očima. Etney si ho přeměřil podezíravě pohledem, jak by někdo mohl žít takhle osamoceně na nejvyšší hoře Gallirei? Ještě ke všemu vlče? “Jak jako žiješ?“ nedocvaklo mu to. Mládě se pobaveně zasmálo, moc dobře vědělo, o jakého vlka se jedná, znal přece všechny tady v té kouzelné zemi. “No já jsem Vlčíšek, copak jsi mě nepoznal?“ zamával ocáskem a proběhl pod jeho břichem, udělal otočku a přiběhl zase zpět před něj. Choval se opravdu jako nějaké malé neposedné vlče. Až to Etneye šokovalo. “Ty? Počkej počkej, ty seš Vlčíšek? Teda… představoval jsem si tě trochu jinak,“ rozpačitě stáhl uši ke krku. “Říkali, že jsi duch. Že jsi bůh zimy a obdarováváš vlky, plníš jim jejich přání,“ uši zase nastražil. “Čekal bych tě honosnějšího, chápeš. Ty seš jen malej a bezbranej,“ Vlčíšek pohotově přikývl, byl veselý, usmíval se od ucha k uchu. “Ano, však to je pravda! Když si mě vlci vyhledají a absolvují celou tu dlouhou cestu až sem nahoru, najdou mě zde! A já jim splním přání, pokud to bude v mých silách,“ Etney nerozuměl tomu, proč to bylo vlče a ne nějaký vznešený velký vlk. A Vlčíšek mu na to neodpověděl, jen se přihlouple usmíval a zíral na něj. Co Etney prostě nepochopil, byl fakt, že Vlčíšek se mu zjevoval jako jeho skryté já. Etney byl velice dětský, v mnohých ohledech se opravdu choval jako malé rozverné vlčátko. Když sem nahoru přicházel, rozhodl se Vlčíšek, že si vezme takovou podobu, která je Etneyovi nejbližší. Nic mu však neříkal, jen se pousmál a pohledem ho vyzval, aby pronesl, co si přeje. Etňa najednou nevěděl, co by měl říct. Co by si vlastně doopravdy přál? “Já…“ “No nestyď se, Etneyi, řekni, co by sis přál. Společně to můžeme dokázat, pomohu ti v tom, oč žádáš,“ Vlčíšek byl opravdu vlídný, Etneye to poměrně uklidňovalo. Hluboce se zamyslel. Sklopil pohled na své tlapy a chvíli jej nezvedal. Co by si měl vlastně přát? V hlavě měl trošku guláš. Měl by si přát, aby byl silnější? A nebo snad, aby se na něj už bratr Sionn tolik nezlobil? Přemýšlel. Teprve až v momentě, kdy si byl jistý odpovědí, ho zabořil zpět na Vlčíška, který stál před ním, a váhavě spustil: “Mám partnerku, jmenuje se Lucy,“ Vlčíšek mu okamžitě skočil do řeči: “Ano, to já vím. Vím o vás všechno!“ zatočil se dokolečka a s širokým úsměvem na tváři čekal, co tedy řekne. Etney naprázdno polkl, přikývl a pokračoval: “Přál bych si, aby mě už nikdy neopustila. Když jsem ji nemohl najít, hrozně jsem se trápil. Prohledal jsem tolik míst. Lesy a louky, abych ji našel. Prošel bych i oceány,“ Vlčíškův úsměv z jeho tváře zmizel a nahradil ho chápavý soucitný pohled. “Chci… Přeji si, aby mě už nikdy vícekrát neopustila.“ Hlasitě vydechl. Vlčíšek se zamyslel a zlehka přikývl. “Ale to není vše, co si přeješ, že? Něco máš ještě na srdci, vidím to v tobě,“ vybídl ho k pokračování. “No, ano… Poslední dobou přemýšlím, že bych… Možná bych si přál rodinu. Lucy jsem to ještě neřekl, ale přál bych si, aby si ji i ona přála. Chtěl bych mít svoje malá vlčata, o která bych se mohl starat a která bych mohl učit lumpárnám. Rád bych, aby jednou šla má rodina v mých stopách, aby se chovali stejně jako já… A jako se chová Lucy,“ vyřkl celé své přání a čekal, co na to řekne bůh v podobě vlčete, který byl před ním. Ten se jen usmál, přikývl a zavrtěl ohonkem. “Dobře!“ prohodil. “Uvidíme, co se s tím bude dát dělat, rád ti pomohu. Udělám, co bude v mých silách, je to pěkné přání. Měl jsem obavu, že budeš mít nějaké… nu, řekněme… až moc sebevědomé přání,“ zasmál se a s jiskřičkami v očích šedého sledoval. Ten rozpačitě zastříhal ušima, pohodil hlavou a mlaskl. “Nojo, tak dikec za pomoc. Já už se asi vrátím zpátky, jsem docela dlouho pryč a Lucy by mě mohla shánět. Navíc cesta bude trvat dlouho,“ pak se otočil, ještě jednou se na Vlčíška ohlédl a pomalu se rozešel pryč. Vlčíšek ho sledoval, ještě se však nevzdaloval. Cítil z Etneye zvláštní energie, rozhodl se tedy, že ještě chvíli vyčká. A přece jen, král všeho živého i neživého se otočil na tlapce a doťapkal zpět za Vlčíškem. Ten na něj upřel zvědavý pohled. “Meh,“ protočil očima, nebylo mu moc příjemné, jak na něj Vlčíšek tak divně čuměl. “Možná, že bych nakonec měl na srdci ještě něco. Můj bratr Sionn, v minulosti jsem mu asi docela ublížil. I když to nebylo… Já jsem prostě žárlil a nechtěl jsem ho do rodiny!“ obhájil se okamžitě, i když Vlčíšek věděl o tomto incidentu už dávno vše. Věděl, jak se Etney tehdy hrozně cítil, ale věděl i to, jak se hrozně cítil malý bezbranný Sionn. “No a co bys rád? Ve spojitosti s tvým bratrem,“ “No, kdybys mě nepřerušoval, už bych to řekl!“ osočil se, avšak Vlčíšek to nijak neřešil. Znal Etneye a jeho výbušnou hrdou povahu. “Rád bych, aby se na mě přestal zlobit. Už jsem se mu sice omluvil, ale nevím, jestli tu omluvu bral vážně. A já nejsem zvyklej se omlouvat, už bych to znovu nezvládl, i tak jsem se musel snížit pod svoji úroveň,“ povzdechl si. “Omluvit se je snížení se pod úroveň?“ pronesl překvapeně. Etney na to ale nic neodpověděl, jen zíral a občas se trochu nervózně ošil. Samozřejmě, že to nemyslel tak, že je to pod úroveň, asi se jen špatně vyjádřil. Ale prostě se mu nechtělo znovu říkat to slovo „omlouvám se“, protože se pak cítil divně. Jakoby klesla jeho hrdost. A to nechtěl. Ale kdyby se Sionn přestal zlobit, byl by rád. “No, tak já už teď asi vážně půjdu. Asi není potřeba nic víc říkat, ty stejně všechno víš, einsteine,“ zabrumlal. “Tak dikec a zatím, třeba se ještě uvidíme,“ cukl koutky v náznaku úsměvu, pozvedl tlapku a zamával s ní. Pak se ještě chvíli na Vlčíška koukal, aby si dobře zapamatoval jeho podobu, a poté odešel. Vlčíšek sledoval jeho mizející postavu a u toho přemýšlel nad přáními, které Etney vyřkl. A pak tiše zmizel.

>> Ragar (přes Sněžné hory)

<< Sněžné hory

Místo toho, aby Etney dorazil k Vlčíkovi, dorazil k dalšímu jezeru. Naštvaně se zamračil a dupl si tlapkou do sněhu. Jak je možné, že mu nalézt Vlčíška trvalo takovou dlouhou dobu?! “Aspoň budu moct Lauře říct, že jsem našel na severu další dvě jezírka, tse,“ zabrblal tiše. “Jsem profesionální nacházeč jezírek. Měl bych za to dostat medaili, jsem fakt hustej.“
Přišel pomalu k okraji a zkoumavě si místo prohlížel. Tohle jezírko znal, už tu byl několikrát. Věděl, že když není zima, je jezírko povolené a nezamrzlé – taky věděl, že je krásně safírově modré. Jako ty kameny, které před nedávnem vytáhl před Smrtí. Ale teď to vypadalo bídně. Navíc jezírko bylo pokryto bílým sněhem, to jasně říkalo, že hladina je zamrzlá. Jinak by se na ní sníh nedržel… Tlapkou odhrnul sníh ze zledovatělé plochy na stranu a zatlačil na něj. Vypadal silně, vůbec nezapraskal ani se nijak nepohnul. To bude pevnej led, tady by se taky dalo klouzat. Ale je to menší jak tamto jezero, kde jsem byl poprvé s Laurou. Asi se na to vybodnu a půjdu zpátky za ní, vstoupil na led všema čtyřma nohama. Neměl strach. Věřil, že je jezero schované pod tlustým nánosem ledu a že se tedy nepropadne.
Zapřemýšlel, kudy by měl jít, aby našel toho zpropadeného Vlčocha a přitom se brzo a tou úplně nejkratší cestou vrátil za Laurou. Tiše si povzdechl, cestování o samotě ho fakt nebavilo. Nicméně o zamrzlosti jezírka se přesvědčil, tím pádem tu už nebylo do čeho píchnout. Jen ztrácel čas…

>> Zubatá (přes Sněžné hory)

<< jezero Nä´hi

Od jezera už to ke Sněžným horám opravdu nebylo tak daleko. Bylo však znát, že se dostal opravdu vysoko. Oproti těm ostatním horám či pohořím, které prošel a prozkoumal, bylo tohle úplně něco jiného. Byla tu větší zima. Chlad se pomalu prodíral skrze srst až na kůži a potom do morku kostí, zvedala se mu z toho srst na zátylku. Byl si jist, že zde se sníh během léta udrží. Ani o tom nepochyboval, byla tu fakt zima. Štiplavý a vtíravý mráz, který tu panoval, na něj působil velice sebejistě. Tak sebejistě, že prostě i během nejteplejších letních dní zde sněhovou pokrývku prostě udrží. Navíc, když se rozhlédl kolem sebe, bylo tu hodně moc sněhu. Ještě víc jak moc. A rozhodně sněhová nadílka mimo tyto hory na jiných místech byla jako pro malá vlčata, byl to vtipný rozdíl. Prostě nebylo pochyb o tom, že kdykoliv sem někdo přijde, najde tu chladno a bílou pokrývku. Již v tom měl jasno.
A teď, kde se teda schovává ten Vlčíšek? Nasál vzduch do čumáku a zaňufal jím. Cítil tu mnoho pachů, které se mísily dohromady. Během posledních pár dní tohle místo navštívilo více vlků, tím si byl jist. Jenže, kde by měl pana Vlčíška najít? Laura na mě určitě ještě počká. No a když ne, najdu ji zpět v lese, vzpomněl si na svoji čekající kmošku. Tohle cestování mu určitě zabralo dost času… Neměl však jinou možnost. Pokud chtěl nalézt Vlčíška tuto zimu, musel hledat. Přece tyto hory jen tak neopustí, když se sem tak těžce vyšplhal, ne?

>> Safírové jezero

<< Armanské hory (přes Ageron)

Byl rád, že se nakonec rozhodl na ten vrcholek nevycházet, ušetřil si tím dozajista spoustu sil. Prošel zase tím hustým lesem, a zanedlouho opět na svém kožichu ucítil ten horský chlad, který cítil před chvílí. Tiše si povzdechl, začínal být unavený. Měl však štěstí! V dálce uviděl menší, avšak jasně znatelnou vodní plochu. A zřejmě i zamrzlou. Zavrtěl ocasem a radostně se k ní přihnal, konečně zase mohl zkoumat, jestli je to jezero fakt do hloubky zamrzlé nebo ne. Musel přece pak Lauře něco říct, až se za ní vrátí, nemohl se vrátit jen tak, když jí oznámil, že prozkoumá i jiná jezera. To by byla ostuda.
Přihnal se tedy k tomuto malému roztomilému jezírku, zastavil se a hlasitě vydechl. Musel si chvíli sednout, aby nabral sil a alespoň na moment si odpočal. Přece jen urazil během krátké chvíle dlouhou cestu. A jak tak seděl u toho jezera, přemýšlel, jestli je teda pořádně zamrzlé nebo není. Na pohled to totiž vypadalo, jakoby prostředek jezera měl na sobě jen lehkou krustu, která by se při shledání s tlapkou rozpadla. Vstal a rozhodl se to prozkoumat. Když ale přišel o něco blíž a tlapkou se ledu dotkl, ten zaskřípal. Etney stáhl uši dozadu, pak s nimi zastříhal a zkusil to znovu. Usoudil, že tohle asi nebude ten nejvíc zamrzlý led, bylo to ale zvláštní. Klad si otázku – proč? Však byl vysoko v horách a byla zima. Docela velká zima. Tady by přece mělo být zamrzlé na 100% vše, ne? Veškeré vodní plochy a toky. A tohle jezírko bylo prostě jen tak polovičaté. Ještě jednou se ledu dotkl, ale jakmile tlapkou zatlačil a vyvinul trochu větší sílu, led křupl. Celé okolí zůstávalo pevné, ale prostě se nahoře objevily malé praskliny. To Etnymu stačilo, nemělo smysl to dál zkoumat. Jen tomu nerozuměl. Že by se něco dělo uvnitř ve vodě? Někde v hloubce? Zvláštní.

>> Sněžné hory

<< Ragar (přes Ageron)

Severku ani Matali nakonec nenašel, dokonce ani Vlčíšek v Ragaru nebyl. Neviděl ho tam, vlastně tam nenašel ani živáčka. Bylo tam ticho a vznášela se tam samota. Raději se rozhodl jít pryč, navíc – přece jen až tak vysoké pohoří to nebylo. A ta Rowena říkala, že je Vlčíšek na té nejvyšší hoře z nejvyšších, které se na Gallirei nacházejí.
Neuvědomoval si, že vlastně sestupuje čím dál tím níž, až se nakonec ocitl v lese. Nebyl sice plný jedlí, ale stromovatý rozhodně byl. Až až. Vlastně měl stromů po krk. Nebavilo ho zkoumat samotného cizí terén, možná se měl na ta jezera vykašlat a měl bruslit tam, kde s Laurou byli. Ale měl za to, že tady nějaká jezera v minulosti spatřil, tak proč je nemohl teď najít?
Byly tu kopce, hodně kopců. Bylo to pořád nahoru a dolů, měl dojem, že ho trochu začínají bolet nohy. Přece jen výšlap tam na tom pohoří, kde hledal své kmošky, nebyl jen tak. Navíc byl všude sníh a začínaly mu ty ťapky mrznout. Když si to však vzal kolem a kolem, tady by se sníh počas celého roku držet nemusel, ne? Byly to vlastně jen vysoké kopce. Zastavil se, aby si mohl prohlédnout celé okolí. Všiml si, že v srdci tohoto místa se nacházejí vrcholky, které jsou holé a pouze zasněžené, ale nepřipadalo mu moc pravděpodobné, že by to byla taková výška, aby se tu sníh udržel. Navíc si uvědomil, že vlastně slezl níž a nacházel se zase dál od těch velkých Sněžných hor, na kterých se zase naopak sníh určitě udržoval, i když slunce pařilo o sto šest.
Chvíli přemýšlel, jestli vyšplhá až na samotný vrcholek tohoto místa, ale pak to zamítl. Usoudil, že tady se sníh držet nebude a navíc – sem by se mohl podívat i v létě, nebylo to asi zas tak daleko od Asgaaru, protože si vzpomněl, že tady už jednou byl. Teda ne přímo zde v horách, ale poblíž těchto hor, když navštívil s Lucy a Lilac ten vodopád. A sníh tady rozhodně nebyl. Takže z toho vyplývalo, že na vrcholek se škrábat opravdu nemusel. Sníh se zde v létě určitě nenacházel. Rozhodl se tedy vrátit se zase zpět. Vlčíšek na něj čekal!

>> jezero Nä´hi (přes Ageron)

<< Jedlový pás

A tak se přes hustý les prodral až nahoru do Ragarských lesů. Vzpomněl si, že už tu jednou byl, ty stromy, které se pomalu měnily na sněhem zapadané hory, si pamatoval. Žila tu přece Severka s Matali! rozzářil se mu pohled, zavrtěl ocasem a rozhlédl se kolem sebe. Třeba by je tu mohl najít a popovídat si s nimi, dlouhou dobu se neviděli. Chyběl jim vůbec?
A tak šel, brouzdal okolím, ale čím výš se dostával, tím spíš se mu dělalo nevolno. Musel zastavovat a dodýchávat to, na tohle opravdu nebyl stavěný. Nicméně aspoň mu nebylo chladno. Stoupání bylo tak náročné, že se hezky zahřál. A zatímco koukal po někom živém, koho by se mohl dotázat na Matali se Severkou (nebo alespoň na Vlčíška), přemýšlel o tom, jestli na horách nebo pohořích, prostě na takových vysokých místech, jako právě byl, někdy vůbec roztaje sníh a nebo ne. Chtěl, aby mu na to někdo odpověděl, jelikož on si nevěděl rady. Zůstává zde sníh i během teplých dní? Je zase fakt, že i v létě tu bylo daleko chladněji jak v nížinách, ale že by tu bylo až tak chladno, že by ten sníh vydržel během celého roku? Zvláštní. Zastavil se, aby mohl tlapkou sníh prohrábnout. Nepřipadalo mu, že by se tu měl sníh držet po celý rok. Možná by se měl někdy sebrat a vypadnout z pohodlí svého domova sem, do hor, aby se sám přesvědčil, jestli tu sníh opravdu je nebo není. A co na jiných horách tady na severu, zůstává tam sníh počas celého roku? Třeba nezůstává všude, ale jen někde, napadlo ho, když zrovna vykonával potřebu k jednomu z osamocených stromků. Neuměl si totiž dost dobře představit, že dole bude horko a tady nahoře se bude otužovat v nánosech bílého studivého sněhu. Možná by to však mělo něco do sebe, že? A určitě taky existují vlci, kteří preferují spíše zimu před létem. Možná by se fakt měl někoho zeptat.

>> Armanské hory (přes Ageron)

<< VVJ (přes Z.G.)

Netrvalo dlouho a díky svým rychlým silným nožkám se zanedlouho ocitl zpět v lese, který byl plný voňavých silných jedlí. Přeběhl mu však mráz před záda, neb si vzpomněl na své nedávné shledání se Smrtí. Nepříjemné a ponižující, opravdu tam již vícekrát nepřijde. Teda určitě ne jen tak, ale pokud by něco surně potřeboval, možnááá že by to zvládl. Naposledy.
Prošupajdil si to lesem mezi stromy a zamířil tam, kde čněly výstupky hor. Šel z těch míst cítit chlad. Větší zima a mráz byla na těchto místech naprosto jasná a zřetelná, šlo to prostě cítit už tady dole v lese. Navíc čím výš stoupal, tím to bylo horší. Měl zmrzlý celý čenich!
Už se těšil, jestlipak tam najde toho Vlčíška nebo ne? Ale kde byl vlastně ten nejvyšší vrchol? Neměl zdání, bude muset prozkoumat každé hory hezky detailně a zvlášť. To bude dlouhá cesta.

>> Ragarské pohoří

Čím déle si prohlížel zamrzlé jezero a zde přítomné vlky, tím méně se mu zde chtělo zůstávat. Nakonec se otočil, přišel zpět na pevnou zem za Laurou a pokrčil rameny k sobě. “Moc vlků. Ale napadlo mě, že bych třeba mohl obhlídnout jezera tady poblíž, jestli jsou taky takhle hodně zamrzlá, a pak bych se pro tebe vrátil, co myslíš?“ navrhl nakonec a vzhlédl k obloze. Nastalo ráno, nový den. Bylo příjemně, nefoukal vítr a ani nesněžilo, obloha byla azurová a bez mráčků. Ideální den na cestování. Napadlo ho, že pokud by se šel mrknout více na sever, mohl by obhlédnout i ty hory, ne? A toho Vlčíška, jestli teda opravdu existuje. Mohl by mu říct i svoje přání…
Usmál se a pohodil hlavou. “Tak já jdu a pak ti dám vědět. Kdyby se ti nechtělo čekat, možná mi to bude trvat dýl, protože, ač jsem profík, tak najít a prozkoumat jezera není jen tak, že. No a kdyby se ti nechtělo čekat, jdi teda prostě dom a já tam pak dojdu, jo?“ rozloučil se, otočil se na tlapce a vyrazil. Věděl přesně, kam by jeho kroky měly směřovat.

>> Jedlový pás (přes Z.G.)

<< řeka Kiërb

“Hmm,“ krátce se zamyslel, pak však zavrtěl hlavou. “Nene, klikyháky na sobě neměla, měla modrej kožich a dlouhej ocas, vypadala úděsně,“ zhodnotil nakonec Rowenu, no a o Lie se raději ani nevyjadřoval. Laura řeku překonala bezchybně, elegantně a s grácií tak, jak předpovídal. Usmál se na ni, souhlasně přikývl a vyrazil směr jezero tak, jak bylo původně v plánu.
Když přišli blíže k jezeru, které bylo celé zamrzlé, tiše si povzdechl. “V noci bývá daleko větší zima jak ve dne, že? Jezero je asi pořádně zamrzlý, ale aji tak bych asi nechodil doprostřed. Držel bych se u kraje,“ zažblekotal mírně nepřítomným tónem hlasu a u toho pozoroval vlky rozprostřené po jezeře, jak se kloužou. Vypadalo to jako zábava, tohle by ho samotného asi nenapadlo, už měl dětská léta plná skotačení dávno za sebou. “Dívej,“ ukázal tlapkou před sebe. “Zkusíme to? Na tom asi nemůže být nic těžkého, ne?“ zazubil se.
Rozhodl se však, že prozkoumá, jak moc je to jezero zamrzlé. "Já to radši zkontroluju, buď hezky na kraji," zvedl tlapku a pohodil jí, aby zůstala tam, kde je. On je přece ten hrdina a statný vlčí gammák, který musí převzít odpovědnost a jezero zkontrolovat, aby se Laura vyhnula případnému nebezpečí, ne?
A tak přišel ke kraji a tlapkou se dotkl zledovatělého povrchu. Nic. Dotkl se ho znovu a pokusil se na tlapku přenést o něco větší váhu, ale zbytkem těla stále zůstával v bezpečí na souši. Led se ani nepohnul a nevydal ani žádný zvuk. Takže Etňa neváhal a na led se v blízkosti kraje postavil celým tělem, našlapoval opatrně, měl totiž jemně stažený žaludek. Byl ale pořád u kraje, takže kdyby cokoliv, věděl, že se z toho vyhrabe. Led tiše zasténal, zapraskal, ale stále držel pohromadě. Sklonil hlavu níž, aby se přesvědčil, že na něm nejsou praskliny. "Nic tu není, asi to fakt drží pevně," ještě postoupil o pár opatrných krůčků vpřed, nicméně když si všiml, jak se ostatní po jezeře bezostyšně kloužou, usoudil, že je to asi v pořádku. Ohlédl se na Lauru vyzývavým pohledem. "Tak jdeme?" mrkl na ni.

A pak zaslechl šum řeky. Zastříhal ušima a rozhlédl se kolem sebe. Nikoho tu neviděl, ale kolem řeky se vznášelo mnoho různých, pro něj vesměs cizích pachů. “Tady nezůstaneme,“ prohodil směrem k Lauře a rozešel se blíže k toku řeky. Rozhodl se to nijak nevysvětlovat, věřil, že pochopí (spíše tedy ucítí) sama, proč se tu nechce déle zdržovat.
Oba dva nebyli daleko od řeky Ainy, kterou před chvílí přebrodili, ale ani od vlčího jezera, ke kterému Etňa původně chtěl. “Když tu řeku přeskočíme, můžeme jít pak k jezeru a nebo zůstat na té planině za řekou,“ navrhl. “tady ten tok, co se vlévá do jezera, vypadá docela jde, že?“ k řece si přičichl, nesmrděla sice jako Aina, ale za to byla jakási nazelenalá. “Nechci se namočit. Je zima a já mám hustou srst. To králové mít musí, že. To víš… Nicméně když se hustá srst nasákne vodou, je v ní pak dlouho zima.“ Ohlédl se na ni a sebevědomě se usmál, jak kdyby ona byla nějaké malé vlče a on se o ni staral a vše jí vysvětloval, protože ona díky svému věkem nerozvinutému mozku ničemu nerozuměla. Přitom to bylo spíše naopak. “Tak jak to uděláme?“ dodal a zkoumavě začal přecházet pár metrů kolem toku tam a zpět, přičemž si ho prohlížel. “Nejsou tady kameny ani nic dalšího, zkusíme jít podél řeky, třeba na něco narazíme,“ jak dopověděl, tak se rozešel. Ale podél toku dál od vlčího jezera.
A jak šli, měli štěstí. Nedaleko zahlédl Etney spadlý kmen stromu, zřejmě po té sněhové bouři, která se nedávno udála. Ukázal na něj nadšeně tlapou: “Tam!“ vykřikl a ke kmeni se rozeběhl. “Můžeme ho přitáhnout, napůl ho dostrkat do vody a nějak to přeskočit. Celej ho tam asi nenasoukáme, ale tak, kam to půjde, bychom mohli,“ jak k němu došel, hned se o něj opřel čumákem a začal ho před sebou kutálet. Kmen nebyl nijak extra dlouhý, byl totiž rozlomený v půlce. Mohutný ale byl, a to s Laurou přesně potřebovali. A jak ho dokutálel k řece, zastavil se a koukl na ni. “Co teď?“ zapřemýšlel. Rozhodně museli tu kládu otočit, aby nebyla k toku řeky kolmo. Potřebovali přes ni přejít co nejdelší kus, kolmo by to zvládli asi dost těžko.
Po chvíli přemýšlení se prostě rozhodl, že kládu dostrká do vody tak, jak mu síly a terén dovolí. “Pomoz mi, strčíme to tam, pak to projdem a zbytek když tak doskočíme,“ rychle zažblekotal a pak se předními tlapkami opřel o kmen a začal tlačit. Tohle šlo ztuha. Jakmile se ale kmen sesunul do klidné zimní řeky, šlo to snáz. Dostrkali ho asi tak do půlky, dál měl Etney strach. Totiž – když byl kmen z části na suchu, zemina ho držela a jistila, aby si ho voda neodnesla nebo se do ní celý nesesunul. “Pojď, přehopkáme to,“ na nic nečekal, na kmen hupsl a u toho mírně zavrávoral. Doprovodil to táhlým “uuh,“ a pobaveně se zazubil. Takové akce ho bavily.
Po kmeni šel opatrně a s rozvahou, tedy… Alespoň tak opatrně, jak to on dovedl. A jak kmen došel, prohlédl si zbývající délku před sebe. Ohlédl se na Lauru, ale pak tu délku prostě přeskočil. Pro něj to nic nebylo, lehce se ocitl na druhé straně a řeku tak bez namočení překonal. Kláda ho unesla, pouze se pod ním trochu klepala ze strany na stranu, jinak byla ale poměrně stabilní. Koukal na Lauru a vyčkával, jak si povede ona. Svaly měl v lehkém napětí, cítil to. Kdyby se něco přihodilo a Laura upadla, hned by konal.

>> VVJ

<< Aina - přes rašeliniště

Už se chtěl vydat pryč, ale zaslechl její hlas. Zastříhal ušima a pohotově se otočil. Laura stála na druhé straně a chystala se překonat řeku, aby se mohla dostat za ním. Zavrtěl ocasem, byl rád, že ho našla. “Lauro, no konečně!“ zvolal, jakoby tu čekal miliardu let. “Myslel jsem, že tě ta Smrt sežrala nebo co, trvalo ti to!“ Pohodil hlavou s neutrálním, možná trochu samolibým výrazem ve tváři, jakože on je v pohodě a ze Smrti vůbec vyděšený není. Že to je na klid a takzvaně "na pána". Nepotřeboval, aby si Laura myslela, že je to tragéd. Což on samozřejmě nebyl!
Lauře se podařilo řeku překonat na pohled docela hravě. Nepochyboval o ní, Lá totiž byla daleko obratnější než on sám, věděl to. A zatímco se vydali společně dál, povídal jí o tom, co se mezitím událo. “Od Smrti jsem šel přes Galtavar, tu planinu u lesa. Chtěl jsem tam na tebe počkat, ale přišla ti tam taková… No přišly dvě vlčice. Jedna s ocasem, kterej vytírá zem, a druhá s křivým rypákem. Ta druhá byla hrozně hnusná, vypadala, jakoby ji někdo pomačkal v tlapkách a pak vyhodil, že ji jako už dál nepotřebuje, hehe,“ vyjádřil se ve zkratce o Roweně a Lie. “No a jako… ehm,“ odkašlal si a zapřemýšlel, jak by dál pokračoval. Samozřejmě vynechal tu část o Smrti, kde se polekal, že si málem kákl. A tu část, kde si s ním Rowena s Liou pohrávaly, no, o té se rozhodl, že ji vynechá taktéž. “Pak jsem prostě šel a rozhodl se, že půjdu k jezeru, ale chtěl jsem ho obejít z druhé strany,“ zkrátil to a zadní tlapkou se podrbal za uchem. “Chápeš, ne?“ mrkl na ni, pak se koukl dopředu před sebe a nasadil takový trochu zaprděný výraz, který Lá ale nemohla vidět. Jen si nepřál, aby to nějak dál rozebírala. “Ale cítím se silnější, fakt že jo. Úplně to ze mě srší, ta nová moc a schopnosti!!“ vyprskl najednou. Možná i proto, aby změnil téma, ale z části hlavně proto, že ho to tak nějak najednou napadlo. Silnější se ale ve skutečnosti o moc víc necítil, byl však rozhodnutý, že svoje magie bude muset v blízké době ozkoušet, aby věděl, jestli mu Smrt opravdu pomohla.

<< Západní Galtavar

Poblíž řeky dopadl unaveně do studeného sněhu a na moment zavřel oči. Zrychleně dýchal. Pořád byl naplněn vztekem a znechucením, díky tomu incidentu s Rowenou a křivým ksichtem. Zamračil se, oči otevřel a pomalu se postavil na nohy. Oklepal se, z jeho kožíšku opadal na zem nachytaný sníh, přičemž si následně protáhl končetiny.
Uvědomil si, že se objevil u řeky. Nevěděl, jak dlouho a jak moc daleko poskakoval, neuvědomoval si to. Byl moc pohlcen zlobou a tím divným kouzlem na to, aby mohl dostatečně vnímat. Ohlédl se s nadějí v očích za sebe, jestli tam někde není Laura, ale nebyla. Pohlédl na řeku, zastříhal ušima a zaposlouchal se do jejího tichého žbluňkání. Bylo to uklidňující. Přišel až ke břehu, podíval sena svůj odraz a pak zapřemýšlel, jak by řeku měl překonat, aniž by si smočil kožich. V této zimě nebylo moudré mít mokrou srst, obzvlášť tehdy, když ji měl jeden tak hustou, jako tady samotný mistr všehomíra. A navíc řeka divně smrděla neidentifikovatelný pachem a nebylo jí ním tedy příliš důvěřováno. Bohužel ale Etney, ať koukal, jak koukal, nic nevykoukal. Žádné kameny, které by se daly přeskákat. Žádný přírodní mostek ze spadlého kmene stromu nebo část zeminy vyboulené do řeky, aby ji mohl přeskočit na druhou stranu. Nic.
Vydal se tedy podél toku, doufajíc, že narazí na něco, díky čemu by ji překročil. Chtěl se totiž dostat k vlčímu jezeru, jenže ho chtěl celé obejít, aby se nestalo, že narazí na ty dvě otravné mrchy. Další střetnutí s nimi by už asi nepřežil.
A jak šel a přemýšlel, dostal se až ke břehu jezera, do kterého se ona řeka vlévala. Tam byla jeho záchrana. Spousta velkých, mokrem oslizlých kamenů, které by mu mohly pomoci dostat se na druhou stranu přes řeku. Přiblížil se k nim a začal si je prohlížet. Vybíral ten nejvíc vhodný kámen pro jeho první skok – chtěl něco přijatelně placatého, aby nesjel a nespadl. Byly tu převážně velké špičaté kameny, ale nakonec se mu poštěstilo a našel tam jeden starý, vodou ošlehaný placák. A tak neváhal a hopsknul na něj. Moc obratnosti mu matka příroda při jeho tvorbě nevěnovala, takže podle toho ten skok i vypadal. Celý se u toho doskočení naklonil do boku. Svaly se mu stáhly do křeče a vypadalo to, že s sebou do té vody třískne, ale nějak to ustál. Ani nevěděl jak. Zastavené srdce se mu opět roztlouklo a on si hlasitě, úlevně vydechl. Měl štěstí – ten kámen byl tak nějak uprostřed celého toku Ainy, takže už mu stačilo z něj přeskočit pouze na druhý břeh. To už byla hračka. Odrazil se od kraje kamene a na zasněženou zem doskočil už o něco sebejistěji. No, celý skok působil rozhodně lépe, jak ten předchozí. Spokojeně se ohlédl na řeku a pochválil svoji maličkost za skvěle odvedenou práci. Překonal řeku, aniž by si byť jen prstíček na tlapce smočil. Tak se to dělá, sebevědomí mu zase o kapku stouplo.
A pak zůstal a doufal, že ho Laura nějak najde…No, a pokud ne, bude si ji muset najít sám.

>> Kierb (přes rašeliniště)

Vlčice jménem Rowena mu potvrdila, že bydlí na tom nejvyšším vrcholku Sněžných hor. Ohlédl se za sebe a zaostřil na něj. Byla to fakt dálka, na moment začal pochybovat o tom, že se tam zvládne sám vyšplhat. Možná by měl s sebou vzít Lauru, aby mu pomohla. Jen ona mohla vidět to, jak se bude neschopně placatit do těch vysokých nebezpečných hor. Nikdo jiný. Vrátil pohled zpět na Rowenu a přihlouple se pousmál. “Aha, aha,“ pronesl a pokyvoval u toho hlavou. “Takže může splnit skoro vše,“ hlesl. Už se chtěl zazubit, zavrtět přátelsky ocasem a rozloučit se, ale její další řeč ho ujistila, že ještě není ten správný čas na odchod. “Tupce jako jste vy dvě nebo jaké myslíš?“ naklonil zlehka hlavu do strany a dělal, že nechápe. Loupl koutkem oka po světlé vlčici, která ho nazvala opicí, musel se tomu uchechtnout. “No takovej křivoksicht, jako jsi ty, má co říkat,“ broukl, vyplázl na ni provokativně jazyk a chtěl ještě něco dodat, jenže právě v tu chvíli se začal cítit divně. Jaksi… neklidně. Tlapky ho začaly svrbět. Rowena zažvatlala jakési nesmysly, kterým nerozuměl. Tedy rozuměl, co znamenají, ale nechápal, proč to vlastně říká? Popadlo ho však silné nutkání splnit to, jelikož Rowenin hlas byl takový pěkný a na poslech harmonický. Nejdřív na ni zakoukaně civěl a prohlížel si ji, možná, že i ten ocas se mu začal líbit. Pak však začal poskakovat na místě, přičemž se probral. Neřekl ani slovo, uvědomil si, že se zřejmě jedná o nějakou zpropadenou magii. Skákal však dál, jakoby byl na pružince. Pohlédl na ni, chtěl něco říci, avšak nožky ho začaly unášet pryč.
Když byl několik skoků od dvojice, ta zakrslá nicka se ozvala a jeho nožky se zase zbláznily. Byl šokovaný, nedokázal nic říct nebo nějak zareagovat. Jeho tělo bylo ovládnuto těmito sprostými čáry. Po uvědomění, že se nechtěně podrobil těmto krysám, ho pohltila zlost. Zasekl se na místě, dopadl přímo na čenich a nožky se zadkem zároveň mu ve vzduchu začaly tančit sem a tam. Zavřel oči a stisk zuby k sobě, tohle bylo potupné. Já vám to jednou vrátím se vším všudy, překulil se na bok, vysápal se na své neklidné končetiny a odskákal zase někam pryč.
Skákal až tam, kam to zvládl a nezastavil se, dokud to celé udýchal.

>> Aina

Zatímco přemýšlel nad existencí Vlčíška a u toho vzpomínal na ten hrozný zážitek s tou ošklivkou ze zříceniny, přišly za ním dvě vlčice. Seděl dál, jen si je prohlédl od hlavy až po ocas a pohledem stanul na té, která začala mluvit. Divnej vocas, zahleděl se na ten modrý dlouhý ohon, který dle jeho názoru, vytíral zem sem a tam, kdykoliv se vlčice pohnula. Jakoby ho už neměla dostatečně špinavej od toho bordelu, který nabrala cestou sem, zastříhal ušima a pozdravil: “Buď pozdravena, bohyně ocasů,“ pousmál se vlastnímu vtipu. “Já jsem Etney I. Asgaarský, Awnay je moje sestra, méně úžasná oproti mé osobě, nicméně… je taky celkem úžasná. Ale ne tolik, jako jsem já, pochopitelně, teď jsem to řekl. No, ale kde je jí konec, to fakt nevím. Neukázala se doma už hodně dlouho. Asi odešla. Ona je taková pochůzkářka, vždycky někam vypadne, pak se vrátí, pak zase vypadne…“ pokrčil rameny, jakoby ho to nijak moc nebralo, že jeho sestra je fuč. Ve skutečnosti si na ni ale několikrát vzpomněl a nemálo krát ji chtěl hledat po celé Gallirei.
Když zmínila Vlčíška, loupl pohledem po té s tím prokouslým uchem, která vypadala jako nějaký výškrabek z matčiny dělohy. Byla nevzhledná, celá jakási pomačkaná a prostě škaredá. Etňa si odkašlal, povytáhl obočí a zakroutil nad tím udiveně hlavou. Jak někdo mohl takhle vypadat? To on by se raději zahrabal do země a nevylézal z ní. Nicméně ta Rowena ho opravdu zaujala tím, co právě řekla. Vlčíšek?? Zakrslice s pokřiveným ksichtem ho asi také neznala.
“Právě jsem se snažil vysedět tu ďůlek, do kterého by mi pan Vlčíšek nadělil nějaké dárečky,“ zkusil to nejdříve tímto stylem. Nepřestával u toho pozorovat její výraz. Co o něm všechno ona věděla? Musel to okamžitě všechno zjistit! “Údajně naděluje vlkům, co byli celý rok hodní. Co si o tom myslíš ty? Už ti někdy něco nadělil? Jo a kdybys nááááhodou nevěděla, prý nenaděluje jen maso, ale můžeš si přát cokoliv. Je to tak? Řekni, jaký na něj máš názor? A jaké typy dárků naděluje teda, když ne jen maso?“ výslech pokračoval. Jenže on se to chtěl dozvědět i od někoho jiného, než byla Laura. “Kde žije? Znáš ho dobře? Pokud jo, všechno mi řekni!“ vyhrkl najednou, až se mu z toho zvedl zadek prudce od země. “Žije tam v horách, že? Že jo?! Říkal jsem to jednomu mladýmu vod nás ze smečky, ale nechtěl mi věřit, skrček,“ zabrumlal narážku na Parsifala potichu tak, aby byla sotva slyšet. “A… A jak si ho představuješ? Nebo tys ho vlastně už viděla, ne? Když o něm tolik víš,“ zatím Rowenu nepustil ke slovu, ale byl si jistý, že ona toho ví o Vlčochovi opravdu dost. “Takže jak vypadá? Je… Je bílej? Jako sníh? Nebo modrej jako zamrzlá voda? A má kolem sebe… eeeeh... šišky? Jo, šišky jsou hodně vánoční,“ mlel a mlel. “Možná má kolem krku přívěšek ze šišek? A malých dárečků? A jak přesně vypadá takový vánoční dárek?“ naklonil hlavu mírně do strany a přemýšlel, co všechno by od této vlčice chtěl ohledně vlčíška ještě zjistit. “Víš,“ nadechl se. “Já popravdě Vlčíška ještě nikdy neviděl, ale moc bych chtěl. Napadlo mě ho navštívit v těch Sněžných horách, jenže si nejsem jistej, že tam opravdu bydlí. Mockrát jsem v horách nebyl, tak bych se tam nerad ztratil. Ale chtěl bych mu říct svoje přání, jedno mám… Kamarádka mi říkala, že Vlčíšek přání splní, pokud bude chtít,“ zase se posadil a otřel si tlapkou čenich, ze kterého mu skápla kapka na zem, a posmrkl. “No a chtěl jsem najít někoho, kdo by mi o něm něco řekl. Třeba mi tě seslal právě pan Vlčíšek, abys mi zodpověděla všechny ty otázky o něm,“ zazubil se. "Vlčíšek je bůh, který může všechno, ne? Vánoční bůh." Najednou to na Rowenu vybalil vše tak, jak to popravdě bylo. “Takže, kdo a co je vlastně Vlčíšek?“ zeptal se. Pak konečně zmlkl a Rowena tak měla prostor odpovědět mu.