Gallirea - Příspěvky uživatele

// Loterie 13

<< Asgaar

Vypadalo to, že brzy den vystřídá tmavá noc, neboť bylo čím dál tím větší šero. Po sluníčku nebylo ani stopy a obloha byla hodně zatažená, takže nějaké červánky nebo něco, co by ve vlku evokovalo konec dne, nebylo možné zahlédnout. Hodně sněžilo. Byla tuhá zima, Etnymu to připadalo rok od roku horší. Naježily se mu chlupy na zátylku a celý se oklepal. “Asi bysme se venku neměli moc dlouho zdržovat,“ štěkl po Lucy tak, aby ho slyšela. Zrovna ve chvíli, co promluvil, zafučel proti nim silný vítr a začal jeho slova unášet pryč. Znělo to, jako kdyby šeptal, přitom mluvil hodně nahlas. Zatnul zuby a kráčel dál proti poryvu větru, aby se jeho milá mohla napít vody. Bude to jako ledová bomba do žaludku, neměl rád vodu v zimě.
Čím blíže byli k řece a čím více se vzdalovali od stromů, které jim poskytovali ochranu před sněhovou bouří, tím hůře se šlo. Sněhová bouře byla opravdu nepříjemná, Etney musel přivírat oči, aby vůbec mohl koukat na cestu. Zato Lucy nevypadala, že by ji sníh nějak obtěžoval, stále měla náladu na vzájemné popichování se. Zamračil se na ni a přitiskl uši k hlavě. Chtěl na to něco říct, ale v tom mu vesele oznámila, že je tu její otec. To jsme ho našli tak rychle? zatěkal očima po okolí a s tichým povzdechem se vydal za ní, aby se mu ve sněhové bouři neztratila.
“Lucy, opatrně,“ křikl po ní. Zrychlovala a byla jako smyslů zbavená. Přítomnost jejího otce ji nejspíš naprosto vyšokovala, on však nechápal, proč. Zmínila se jen o tom, že se jí Život na jejího otce ptal, jenže Etňa absolutně nepochopil tu spojitost mezi tím. Co jako bylo zvláštního na tom, že se jí Život vyptává na otce? Život se vyptával na různé věci…
Společně zastavili před čím si z kořenů, co připomínalo úkryt. Povytáhl zlehka obočí a překvapeně si to prohlédl, bylo to zajímavé. To by on zatím nesvedl. Život mi pomohl zesílit, třeba něco takovýho taky zvládnu, přivřel oči a začenichal po okolí. Pak se tlapkou toho úkrytu dotkl, fakt to byly kořeny stromu. Byly tvrdé a pevné, jen tak něco by je neporazilo.
Vyčkával, co se stane. Stál vedle své partnerky a zíral na vchod do utvořeného úkrytu. Tak, děcka, tohle je váš dědeček…hehe, pousmál se. Docela se těšil, až jim bude moci něco takového říct. Hlavou mu však proběhlo, že dědeček z jeho strany bude určo daleko lepší než ten z Lucyiny. Jeho rodina byla ta nejvíc v topu…

// Loterie 12

<< úkryt

Přikývl hlavou, když odmítla pomoc při hledání jejího otce. “Dobře,“ hlesl tiše a následoval ji. Bylo mu docela jedno, jestli jejího otce budou hledat teď nebo někdy jindy. Nebo snad nikdy. Sice by bylo fajn, kdyby se s ním seznámil ještě dřív, než si udělají vlčata, ale… Její rozhodnutí plně respektoval. Stejně byl líný cokoliv a kohokoliv hledat. Byla zima, sníh byl otravný a on neměl náladu na to, se v něm brodit a volat něčí jméno. Navíc ani netušil, jak její otec vypadá.
Když vylezli ven z jeskyně, ona šla a jeho ještě zdržel ten hnědý vlk, který mu poradil, aby poté vyhledali společně Arcanuse. Tip je to dobrý, ale jako to mám přijít a říct „otče, dlouho jsme se sice neviděli, ale místo toho, abychom pokecali, mi uzdrav partnerku. Jo a pak mi ještě řekni, jak se dělaj vlčata. Dikec a já zas jdu“? To by bylo hodně trapný. Jak vylezl ven, rozhlédl se a nadechl se čerstvého vzduchu. Byl ledový a štípal v čumáku jako tisíce malých jehel. Rozběhl se za Lucy a zpomalil, jakmile zahlédl v lese její postavu. Byl jí přímo za zadkem. Ona ťapala před ním, on o krok za ní. Byl za ní proto, aby ji mohl chránit, kdyby se cokoliv přihodilo. Velcí hrdinové vždy chrání to, co je jim blízké! “Jo, dobře, půjdeme k jiné řece,“ zase podpantofláckým a naprosto klidným poddajným tónem hlasu odsouhlasil to, co si Lucy přála. Nechtěl další konflikty, a navíc – kolem a kolem bylo fakt jedno, k jaké řece půjdou. Věděl, že poblíž lesa jsou dvě řeky a obě byly zhruba tak stejný počet tlapkovských kroků daleko. “Cože?“ povytáhl zlehka obočí a udělal o dva kroky navíc, aby srovnal krok s tím jejím. Pak mu došlo, že se asi ptá na to, proč nevyrazil z jeskyně zároveň s ní. “Jo aha!“ zazubil se, přičemž dodal: “Zdržel mě…No, jak se jmenuje… Ten hnědej vlk, co se drží poblíž Laury. Řekl, že máme pak najít mého otce, že tě uzdraví,“ koukl na ni, jemně se pousmál a láskyplně do ní šťouchl svým bokem.

>> Midiam

// 558

// Loterie 11

Přejel ji celou očima a pak přikývl. “No ano, sen. Však jsi teď spinkala,“ nevinně se zazubil. “A když vlk spinká, zdají se mu sníky,“ zřejmě trénoval na roli otce, neb to Lucy tak krásně vysvětlil, jakoby snad byla mimo a neměla o snech ani tušení.
Vyslechl si její starost o otce a chvíli zapřemýšlel. Měl dojem, jakoby to už slyšel, tuhle věc o otci. Pak si vzpomněl na to, co on sám žbrblal pod vousy, když usínal, a vše si to dal dohromady. “No,“ hlesl. Přemýšlel, co by na to měl říct. “Tak já ti nevím, mám ho najít?“ navrhl jí nakonec, ale samotnému se mu zas tak moc nechtělo. Přece jen, Gallirea nebyla nejmenší zemička, a sám, že by měl hledat jejího tatíka? Ani pořádně nevěděl, jak vypadá. “Můžu ho pak přivést sem. A nebo se zkusíme někoho zeptat, třeba ho zná a ví, kde se nachází?“ pokrčil rameny. Třeba její otec žije v nějaké smečce někde poblíž. To by bylo ideální.
Na konto jídla a vody rychle vyhrkl: “No tak najdeme nějakou řeku, která teče!“ připadalo mu skvělé, jak nad tím tak rychle vyzrál. Co teče, to nezamrzne, ne? Byl na sebe pyšný, vždy si věděl rady! “A třeba tam rovnou potkáme někoho, kdo bude znát tvýho fotříka, hihi.“ Krátce zapřemýšlel, která řeka by byla nejvhodnější. “Asi půjdem k Mahtae tady vedle, co? Je nejblíže a teče,“ zkonstatoval momentální situaci řek kolem Asgaaru. “Navíc do ní proudí ten vodopád, u kterýho jsme tehdy byli spolu,“ laškovně na ni mrkl a zapředl jí do kožíšku dodatek: “Když byla Lilac malá. Pamatuješ?“
Když si uvědomil, že vstává, vyskočil na nožky dříve jak ona a snažil se ji podepřít, aby šetřila energií. Sám od ní pak poodstoupil, oklepal svůj kožich a všechny místní přejel pohledem. Byla tu Laura, nějakej barevnej cizák a…POČKAT! Ten cizák byl Fiér, vždyť to byl ten vlk, který se ochomýtal kolem Awnay, ne? Rozbušilo se mu srdce a dech se mu chvíli zasekl v krku. “To je ten, který byl s Awnay. Třeba ví, kde se teď nachází? Někam musela odejít, už tady dlouho nebyla!“ pronesl tiše, aniž by věděl, že ho Lucy vnímá. Pocítil nutkání se ho na to zeptat, ale nechtěl opouštět Lucy. Slíbil si však, že jak se spolu vrátí, na sestru se vyptá. Přece jen, byl to ze všech sourozenců jeho jediný spojenec. Pohledem loupl po hnědém vlkovi, jehož jméno si ne a ne zapamatovat. Věděl však, že se pořád stýkal s Laurou. A taky si ho pamatoval z lovu. Ale jeho jméno znělo asi nějak divně, prostě mu nešlo přes tlamu. Ušklíbl se, otočil se na tlapce a chtěl následovat Lucy ven z jeskyně. Ten hnědý se ale najednou ocitl přímo před nimi. Etňu to překvapilo, protože ještě před chvílí byl támhle s barevňákem s klopatým uchem a s Laurou. “Eh, co chceš?“ vypadlo z něj, přičemž si vlka prohlédl. Vypadal furt stejně. Kožich nic moc a vůně taky ne. Byl rád za to, že on měl kožich takový, jaký měl. Naprosto výjimečný! Vyslechl si, co říká, přičemž očkem koukl po Lucy. Odkud ho ona znala? “No jenže já nevím, kde můj otec je,“ pokrčil rameny. “Na lovu mi řekl, že mám přijít jindy, že se cítí unaven,“ to slovo „unaven“ pověděl s jistým nepřesvědčením. Možná i zklamáním. Teď zpětně mu připadalo, že s ním otec jen nechtěl mluvit. Možná se však pletl? “Díky za radu, my se jdeme teď hlavně napít k řece, Lucy má žízeň,“ pověděl mu pro jistotu jejich plánovanou cestu. Kdyby se cokoliv stalo a oni se delší dobu nevraceli, snad by někoho napadlo se jít k té řece podívat. “Ale pak ho zkusím najít, je to dobrej nápad.“
Jakmile hnědý poodstoupil z jejich cesty, naposledy na něj děkovně pohlédl a pak se věnoval partnerce. “Bohové o mé rodině nic neříkali,“ zavrtěl nesouhlasně hlavou. Nikdo se o jeho rodině byť jen slůvkem nezmínili. “On bude v pohodě, neboj se o něj,“ dloubl do ní jemně tlapkou, usmál se a po jejím boku pomalu ťapkal ven.

>> Asgaar

// 557

// Loterie 10

Zpočátku byl jeho spánek slabý, stále vnímal, avšak jen povrchově. Když zaslechl nějaké mluvení, bezděky zastříhal ušima a zlehka mu cukla oční víčka. Nebyli tu sami, to věděl. Při příchodu do jeskyně však věnoval veškerou svoji pozornost Lucy, a tak nějak tedy netušil, kdo přesně se zde v jeskyni ještě nacházel. Podle pachu rozpoznal jen Lauru, a té si raději nevšímal, nebo by se Lucy ještě naštvala. “Neboj se,“ zamumlal sotva slyšitelně. Srozumitelné to taky moc nebylo. Usínal a jeho smysly pomalu vypínaly, ale to Lucyino zabrblání o otci slyšel. Chtěl říct ještě něco, nějak na to zareagovat, ale bohužel se na nic víc nezmohl. Snažil se i přemýšlet nad tím, co přesně říkala, ale mozek mu vypnul a nakonec usnul tvrdým spánkem.
Byl zřejmě dost unavený, protože se mu nezdál ani žádný sen. Jeho tělo bylo úplně bezvládné, jakoby někdo zmáčknul čudlík a Etneye tak vypnul. Spal dlouho a tvrdě, vzbudil ho až výkřik jeho partnerky. Leknul se. Cuklo mu tělo a hlava vyletěla nahoru. “Co?! Co je?!“ vyštěkl a zmateně těkal očima ze strany na stranu. Srdce se mu rozbušilo, takové probuzení fakt nesnášel. Vždy ho rozbolela hlava, když se vzbudil takovým způsobem.
Když se pak po pár chvilkách vzpamatoval a uvědomil si, že leží vedle Lucy a ta nejspíše měla zlý sen, nahlas si oddechl. Zpočátku si nemohl uvědomit, jak se sem dostali, ale teď už mu bylo zase vše jasné a dokonale si vzpomínal na vše, co proběhlo předtím, než si sem šli odpočinout. Zívl, oblízl si čenich a zabořil hlavu do Lucyina kožichu na krku. “Lucy, měla jsi jen zlý sen,“ hlesl tichounce, přičemž ji polaskal svojí tváří po té její. Pak se na ni zahleděl. Nevypadala vůbec dobře, byla asi opravdu nemocná. Jak by jí měl pomoci? Co by s tím měl dělat? Nikdy nemocné vlka ve svém okolí neměl. “Jak ti je?“ zajímal se. Rád by jí to celé nějak ulehčil, ale opravdu netušil, co proti nemoci fungovalo. V jeho blízkosti byli maximálně nějací vlci zranění, ale nikdy ne takto nemocní. Vlastně ani pořádně nevěděl, jak se taková nemoc dala chytnout, kde ji měl jeden hledat a jak by se jí pak měl zbavit. A tak mohl jen ležet vedle ní a čekat, co mu poví. Doufal, že se jí brzy přilepší. “Nemáš hlad? Nebo žízeň? Co mám dělat?“ zeptal se starostlivě. Působil jako nějaké bezradné malé vlče.

// 556

// Loterie 9

<< Asgaar

Lucy vypadala vážně zle. Na chvíli zalitoval, že si toho nevšiml dříve a neuvědomil si to, jelikož by se o ni mohl lépe postarat a dopravit ji do lesa rychleji. A kdyby si uvědomil, že je nemocná, určitě by se s ní takto nehašteřil. Občas byl poměrně inteligentní, hlavně teď, když byl zase o pár let starší. Moudrostí sice nepřekypoval, ale už nebyl takové to malé urážlivé vlče, kterým kdysi byl. Zlepšilo se to, avšak sebevědomí, ego a nadměrná hrdost jeho maličkost neopustí nejspíše nikdy.
Doprovodil Lucy dovnitř do jeskyně, přičemž ji nechal lehnout si v rohu na jeden velký pěkný mech, který se kousek po kousku rozlézal po zemi. S tichým povzdechem si pak lehnul vedle ní tak, aby ji mohl zahřát. I on byl unavený, přece jen toho za poslední dobu dost nachodil. Od Smrti přes Vlčíška až k Životovi. Bylo to náročné.
Potěšila ho její reakce a zahřála ho na srdci, usmíval se jako měsíček na hnoji. Cítil se příjemně. Špatná nálada po hádce jej opustila, takže mohl v klidu a bez jakýchkoliv nepříjemných pocitů odpočívat. “Odpočívej, promluvíme si o tom později,“ souhlasil. A pak, když se mu svěřila, že vlastně nemá tušení, jak se vlčata dělají, ve své mysli si úlevně oddechl. Ani on to nevěděl, pan Život mu totiž vůbec nic neporadil. Řekl jen „jak přijde vhodný čas, dozvíš se to.“ Měl obavu, že Lucy to bude vědět a on tu bude za hlupáka, ale nebylo tomu tak. Se stálým úsměvem na rtech se k ní přivinul. “Ptal jsem se pana Života, bylo mi řečeno, že jak nastane ta správná chvíle, budu to vědět,“ hlesl. Moc tomu nevěřil, raději by se ještě někoho zeptal, ale koho? Bratrů se určitě vyptávat nebude a jeho otec byl zas kdo ví kde. “Určitě to nebude tak těžký, když to zvládli moji rodiče i tvoji rodiče, hihi,“ zazubil se. “I my to zvládnem. A propojíme tak navždy naše rody. Budeme napořád spolu,“ zavrněl jí zamilovaně do kožíšku a pak zavřel oči. Usnul.

// Loterie 8

<< Maharské močály

Lucy se chovala hrozně. Etneye úplně vytáčelo, jaké na něj házela xichty. Nemohl snést fakt, že jeho partnerka se chová hůř než malej spratek. Chvíli na ni nasupeně hleděl, mračil se. Ona mezitím odešla kamsi do zákoutí skalisek, přičemž se tam schoulila do klubka. On ji následoval, přičemž jak stanul před ní, stále přemýšlel. Měl by jí to tedy říct nebo neměl? Snad bych měl počkat na vhodnější situaci, tohle mi nepřijde úplně eňo ňuňo, na druhou stranu měl této hádky již plné zuby. Po chvíli mlčení tedy pronesl: “Chtěl jsem se tě zeptat, jestli bys se mnou nechtěla mít vlčata. Vlčata, ve kterých bude kolovat naše vznešená královská krev. Budou to dědicové Asgaarského trůnu a hlavně to bude naše potomstvo. To znamená – lepší vlčata svět dosud nespatřil. Zdědí moji sílu, tvoji krásu a inteligenci a naši společnou moc.“ Přestal se mračit a dál na ni hleděl. “Ale když se chováš takhle umíněně, tak nevím. Tohle se ti zaprvé vůbec nepodobá a za druhé to není hodno tvého postavení. Jsi někdo! Měla bys na to myslet.“ Přišel k ní blíž a sklonil se nad ni, aby jí mohl láskyplně oblíznout hlavu, která byla schoulená v klubku. Jeho hlas se změnil. Byl klidnější a tišší. “Chtěl jsem ti to říct při jiné, romantičtější situaci, ale naštvala jsi mě. Jestli si fakt myslíš, že tam někde drndám s Laurou, pak na to asi už nemám co říct. A možná vlastně ani nechci, tahle hádka je stupidní,“ povzdechl si.
Bylo ráno, ale obloha byla zatažená a sluneční paprsky se zpoza nich nedokázaly prodrat. Zima sužovala jeho císařské já a kdykoliv zafoukal jemný zimní větřík, postavila se mu srst na zátylku. Sněžilo a teplota sahala hluboko pod bod mrazu. “Pojď, měli bychom se schovat. Odpočineš si,“ hlesl, sklonil se k ní a jako vlk gentleman jí pomohl se zvednout na tlapky. Zatímco ji podpíral, rozešel se pomalým krokem k jeskyni.

>> úkryt

// Loterie 7

<< Narrské kopce (přes mýtinu)

Lucy byla protivná jako prdel. To se Etňovi moc nelíbilo, takhle protivná na něj ještě nikdy nebyla. Když už protivná někdy byla, tak jedině na cizí, kteří jí nesahali ani po tlapky a měla na to tedy právo. Ale on byl minimálně jí rovný, neli důležitější jak ona. Zamračil se na ni a dupl u toho tlapkou do sněhu, který se rozprskl kolem. "Ne, já budu král a ty budeš má královna, budeme vládnout společně! Svět je moc velký na to, aby mu mohl vládnout jen jeden z nás, musíme na to být dva. Jít do všeho tlapku v tlapce, slyšíš!" byl naštvaný. Tiše zavrčel a odvrátil pohled někam pryč. Měl chuť ji tu nechat a někam odejít. Vykašlat se na to. Takhle ho už dlouho nikdo nenakrknul, dokonce jeho naštvání přebylo i tu Vlčíškovu dobrou náladu.
Když si začala stěžovat, jak je hrozně nemocná, přejel ji naštvaným umíněným pohledem, pričemž se k ní o pár kroků přiblížil, aby na ni lépe viděl. "Hmm," hlesl tiše. Z čumáku jí tekla nudle, která zanedlouho dopadla do sněhu. Podíval se na žlutej hlen a pak si tiše povzdechl. "Tak jdem dom," zabrušel, otočil se čelem k lesu a pomalu se rozešel. Po tomto jejím nechutném výstupu, který si rozhodně nezasloužil, ji v žádném případě neměl v plánu jakkoliv uklidňovat.
"S otcem? Ne. Tahal jsem se přece s Laurou, neměl jsem na nějaké mluvení s otcem čas. Pak jsem se staral o ta zlatíčka, aby neumrzla. A byl jsem u Smrti a u Života, abych zesílil! Aby si na mě mohla být pyšná, víííš!" zpočátku měl nasazený ironický tón hlasu, ale postupně ho proměňoval v ukřivděný. Zabořil na ni pohled svých žlutých očí a pak jej odvrátil. Tolik ho vytočila! "Promluvím si s ním teď, jak se vrátíme domů. Ale chtěl jsem s tebou o nčem důležitém mluvit. O něčem, co musíme slyšet jen my dva, ale tys mě ale tak hrozně nakrkla! Že ani nevím, jestli ti to chci říct. Bylo to něco hoooodně důležitého," kývl rázně hlavou, aby navodil velmi důležitou atmosféru, přičemž dál pokračoval v cestě.

>> Asgaar (přes řeku)

// Loterie 6

On byl z příchodu Lucy nadšený, ale ona z toho, že ho vidí ne. Jak si to uvědomil, trošku ho to zarazilo, nicméně pořád stál naproti ní (i poté, co by tlapkou odstrčen), vrtěl ocasem a usmíval se od ucha k uchu. Uvnitř něj ho radost a dobrá nálada z toho, že jsou opět spolu, málem rozervala na kusy. Nějaké detaily o tom, že byla ulepená nebo kašlala krev, toho si zatím nevšiml, neb nebyl zrovna nejbystřejším vlkem v okolí.
Už chtěl něco říct, když se tak vyptávala těch hloupých puberťáků a jeho ignorovala, ale ona ho předběhla. A docela škaredě. Když na něj vyštěkla, vypoulil oči, zastříhal ušima a následně je přilepil k hlavě. Jak si dovoluje chovat větší náklonnost k cizím harantům, ke všemu ještě smradlavým a nickatým bez špetky urozenosti, jak ke mně, svému princi?! nakrčil naštvaně rty nahoru a zlehka odhalil zuby. Tohle teda nečekal. “Neříkej jim zlatíčka!“ zavrčel. “Já jsem tvoje zlatíčko, nikdo jinej na celé téhle zemi tvoje zlatíčko nikdy nebude!! Slyšíš, neříkej jim tam!!“ žárlivě vyštěkl a zlostným pohledem přejel obě vlčata. Zmetci, akorát mi berou její pozornost. Vlk chce udělat dobrý skutek, že je vezme s sebou, a takhle se mu to vymstí. Partnerka pak opěvuje místo mé maličkosti, jejího zachránce a ochránce, nějaká cizí pometla!
Lucy ho pak chytla pod krkem a začala ho táhnout pryč. Tlapkal vedle ní jako nějaký pubertální synek, který utekl z domova za nějakou vlčicí. “Lucy! Okamžitě mě pusť! Takhle se vlci, kterým v těle koluje stejně urozená krev, navzájem k sobě nechovaj!“ pak se jí vytrhl, přičemž se na ni naštvaně podíval. “Já jsem tvůj a ty jsi moje, nikdy to nebude jinak! Už před mejma ušima nikdy nikoho nenazývej zlatíčkem, maximálně tak svýho úžasnýho císaře celýho lesa, tím myslím mě, a nebo naše vlčata, až jednou nějaký budem mít!“ vyhrkl. Byl rozrušený. Byl celý napjatý a snad dokonce i zpocený, ač byla venku velká zima. “A já se s Laurou netahal, jenom jsme si povídali. Vždyť mě vychovávala od malička. Na co to jako myslíš? Žádná vlčice není jako ty. A navíc, Laura je moje kamarádka, ale to je všechno, nic víc. Nemohl bych s ní cokoliv mít, protože mi nevoní a její kožich je out. Vypadá staře!“ vysvětlil jí, jak se věci mají, přičemž pozvedl ukřivděně hlavu vzhůru a odvrátil od ní pohled do strany. A její frnda taky určitě není jako ta tvoje, i když tu tvoji jsem zatím taky ještě nezkusil, oblízl si čumák a prohlédl si ji. “A o jaké chorobě jsi to jako mluvila?“ nechápavě na ni zůstal koukat. Vládcům světa se nikdy nestává, že by měli chorobu. Teda já nikdy žádnou neměl, no. To už asi značí něco o tom, že jsem stvořenej pro to, vládnout světu.

>> odtažen Lucy směr močály

// Loterie 5

Ta mladá byla nějak voprsklá. Etney na ni hleděl nejdříve překvapeně, ale pak se musel začít pobaveně smát. Jindy by se nejspíš naštval a vynervil by na ni, přičemž by ji zasypal vodopádem nadávek a urážek. Nyní ne. Zřejmě totiž stále působila Vlčíškova dobrá nálada a tak nějak to prostě vzal jako jeden velký vtip. Když se smát přestal, zůstal na ni hledět a pak se ještě jednou uchechtl, neb si v hlavě promítl znovu to, co mu říkala. A ten její tón a výraz, jakoby ho snad chtěla zabít. Přitom byla tak drobná a slaboučká, vážně k popukání! Co by mu asi tak mohla udělat? “Ale ňuňuňu, ty jsi takový maličký nerváček, žeeeeee,“ našpulil rty a to táhlé „žeeee“ vyslovil tak, aby to znělo mazlivě. U toho vrtěl hlavou zlehka ze strany na stranu. Prostě reagoval tak, jak se mluví takovým tím šišlavým způsobem na malá vlčata (i když takhle mezi novorozeňata zrovna nepatřila). Pak zvedl tlapu a poplácal ji jemně po hlavičce. “Aby ti nepraskla cévka v hlavičce, mohla bys pak tahat nožku za sebou, to bys určitě nerada! Slečinko,“ varoval ji, zase se tomu zasmál a pak zavrtěl hlavou, jakože tomu snad ani nemůže uvěřit, že se tahle mladinká tak vytočila. Ohlédl se za sebe, když uslyšel hlásek toho malého rošťáka. Zazubil se. “Vy dva malincí roztomiloučcí tumberové. Nemůžete se rozčilovat na dospělé vlky, však by vás mohli zadupat do země, no. Jste ještě mimina, však časem poznáte, jak se chovat k dospělým,“ mrkl na oba dva.
A pak zaslechl ten hlas. Zatuhl a zůstal na moment hledět mlčky před sebe, ale ocas se mu rozvrtěl ze strany na stranu. A pak, když začenichal a ucítil její nádhernou vůni, se otočil tak rychle, že do Night omylem vrazil svým zadkem a šťouchl do ní. “Lucy!!“ vyprskl nadšeně. Ocas se mu mihotal sem a tam a mlátil u toho nebohou Night do boku. Etney ale potom začal radostně poskakovat a kníkat, musel přece vyjádřit radost z toho, že ji vidí! Přihrnul se k ní, nebral na vědomí to, jakým tónem s ním mluvila a co říkala, a objal ji. Zachumlal se do její srsti a tulivě se na ni celý nalepil. “Moc jsi mi chyběla, ty seš taková hezoučká a jemňoučká. Ty seš moje slečna, moje královna nejkrásnější!“ drmolil, pak od ní poodstoupil a prohlédl si ji. Celou dobu, co na ni civěl, se usmíval jako lečo. “Moc ti to sluší, ty seš taková kočka, to je neuvěřitelný. Krásnější bytost jsem jakživ nespatřil!!“ pochvalně ji pohladil tlapkou po tvářičce. Chtěl v jejím vychvalování pokračovat, ale v tom se ozvala malá vlčata, která důrazně odmítala souvislost s jeho osobou. Etňa nejdříve překvapeně koukal z Lucy na vlčata, ale pak si uvědomil, že i ona něco takového říkala. “Jo aháááá!“ vyhrkl. “Počkej počkej, ty myslíš, jakože já bych… Jakože tohle jsou,“ už se začínal usmívat, až propukl v upřímný smích úplně. “To nejsou moje vlčata!“ vyloupl ze sebe, když se jeho smích uklidnil, a na protest zavrtěl zvednutou přední tlapkou přímo před sebou sem a tam. “Pro pána jána, však já budu mít daleko… No to, chápeš. Moje vlčata budou za prvé s tebou a za druhé budou mnohem více vznešená! Však jim v těle bude kolovat naše krev! Budou nositelé rodu Argaarského, děti budoucích alf! V žádném případě to nebude tenhle plebs, co tě napadá má drahá,“ znovu se zasmál, teď už jen tak lehce, a znovu se k ní přitulil. Jak byl rád, že tu byla s ním a očividně ani neztratila svoje vtipné já. Miloval ji.

A vlčata? Těch si už nevšímal. Jerry byl sice docela sympatické mládě, nicméně nebylo to jeho vlče. Nač by se zabýval cizími tuláky? Měl na práci lepší věci, než je tahat za sebou jako kouli na noze. To, že je vzal s sebou, asi způsobila jen ta Vánoční atmosféra a dobrá nálada, kterou roznášel Vlčíšek všude, kudy proletěl.

// Loterie 4

<< vrchol

Změna počasí byla znatelná. Od teplého písku přes maličké ochlazení až po zapadání do kupek sněhu. Dolů z kopce to klouzalo, musel si dávat pozor, aby nesletěl. Nahoře ho sice napadlo, že by to vzal dolů po zadku a nebo že by skutálel z kopce sudy, ale už si představil, jak dole čekají vlčata a Lucy, přičemž to okamžitě zavrhl. Jsi gamma, brzy budeš alfou celého lesa! Musíš se chovat seriózně, inteligentně, ne jako malej fakan! S touto myšlenkou se rozhodl sejít z kopce pěšky, nicméně to byla pěkně nepohodlná cesta.
Už z výšky viděl, že se dole pod kopce rýsuje nějaká postava, ale nedokázal identifikovat, jaká. Až teprve co přišel blíž, tak poznal, že se rozhodně nejedná o postavu jeho milé sexy prdelaté kočenky. Byla to ta vlčice, jejíž jméno zase zapomněl. Sakra, začal horlivě přemýšlet, jak že se to vlastně jmenovala? “Ehe, ahoj! … Brouku,“ zvolal, přičemž na ni mrkl, aby zamaskoval fakt, že nemá páru, jak se jmenuje.
Jakmile stanul vedle ní, zavětřil, aby zjistil, zdalipak tu někde není i jeho kóča, ale nebyla. Sklesle sklopil uši i hlavu k zemi. “Nebyla tu jedna hnědá vlčice se zeleným šátečkem na noze a ještě zelenějšíma očima? Ale ne škaredě zelenejma, jako je rybník brčálník a nebo Maharský močály, ale taková pěkně zelená! Asi…,“ na moment se zamyslel, pak však pohotově vyhrkl: “Asi jako čestvá zelená tráva na jaře!“ pyšný na to, jak skvěle zvládl popsat a přirovnat Lucyinu barvu očí, se celý nadmul a hlavu hrdě vznesl vzhůru. “Je to moje partnerka! Ta nejlepší z nejlepších. Určitě jsi ještě neviděla lepší vlčici. Nikdo jí nesahá ani po konečky drápků na tlapách, víš jak. Ty taky nejseš lepší jak ona, moc si nemysli, hehehe,“ tupě se zasmál, když pronesl k Night nezdvořilý vtípek, který však pro jeho maličkost znamenal poloviční urážku a totální pravdu.
“A kam zmizel ten malej? Ten černej Jerry, ten záprdek?“ zajímal se. Pak mu to bliklo, ta vlčice se přece jmenuje Night!! Lišácky se pousmál, jak na to skvěle vyzrál. “A jinak Night, jak ses ptala, kde sídlí Smrt, tak ona je až na severu v kopcích. Má zříceninu, ve které žije, nedaleko hor. Mezi horami, lesy a vlčím jezerem,“ snažil se přesně popsat, kde Smrt leží. Moc dobře zavnímal tu její otázku, když odcházel nahoru, ale už se mu nechtělo zastavovat a reagovat na ni.

// Loterie 3

<< Narrské kopce

Chvíli měl dojem, jakoby někde za sebou ucítil vůni Lucy. Zastavil se, zavětřil a rozhlédl se kolem sebe, ale když ji pak nikde nespatřil, řekl si, že se mu to možná jen zdálo a pokračoval dál v cestě na Narrský vrcholek. Nebyla to však vůbec jednoduchá cesta - ztěžoval mu ji studený zimní vítr. Byl poměrně silný, ale bylo tak nějak očekávané. Ráno bylo docela dost zataženo a na zemi nová sněhová nadílka, takže bylo jasné, že jen u mračen to nezůstane.
Dotahal se za přítomnosti častého funění až nahoru, kde si musel chvíli dáchnout. Byla to fuška. Sníh klouzal a navíc byl tak hluboký, že se do něj propadal až po břicho. Bylo to náročné a navíc to trvalo dlouho, než vystoupal až na vrcholek. Musel se tedy vyvalit do sněhu a chvíli nabírat nových sil. Srdce mu bušilo jako zvon a tep měl rychlejší jak lovená zvěř. Jak tam tak ležel, přemýšlel nad tím, co se v posledních dnech událo. Samozřejmě pak i nad Lucy a svojí budoucí rodinkou, to v poslední době bylo horké téma jeho myšlenek. “Nojo, ta vlčata. Zůstala dole nebo šla se mnou?“ postavil se na nohy, přišel k okraji vrcholku a zahleděl se dolů. Bohužel však nebylo vůbec nic vidět, všude bylo bílo. Nic jiného neviděl, jen a pouze sníh. Pokrčil rameny a dál se věnoval tomuto úchvatnému místu, které ho opět kousek po kousku začalo pohlcovat do sebe. Natahovalo na něj tlapy a táhlo ho dovnitř, přičemž ho nechtělo pustit. Čím blíže byl srdci tohoto místa, tím méně sněhu zde šlo nalézt. Nakonec už ťapal pouze na teplém písku, který mu lezl mezi prsty na tlapkách a pod drápky. Byla to však příjemná změna po týdnech studené zimní pokrývky.
Očima čučel po okolí a hledal Života. Nechtělo se mu ho moc dlouho hledat, doufal, že se ukáže sám. Jenže čím víc doufal, tím déle hledal. Procházel kolem potůčku, který se líně linul kamsi do daleka, přičemž se blížil k pískovcovému mostu. Tiše si odfrkl, vypadalo to tu jak v pohádce. Život se zde zastavil, zima nepřišla. Bylo tu pořád jen teplo a léto. Však až na černou oblohu tomu vlastně vše odpovídalo. Však tu bylo sotva pár vyschlých keříků, které němě prosily o vodu z potůčku, který Etney právě přeskakoval na protější stranu. Jinak písek a zase písek, nic jiného. “Kde seš…“ zabručel trochu otráveně, nicméně otrávený byl spíše z toho, že byl líný cokoliv dělat a zmohla ho ta cena nahoru. Navíc ta změna počasí – začínal pociťovat horko. “Však jsem celou dobu tady za tebou. Copak jsi moji přítomnost necítil?“ překvapeně se Etneye optal, přičemž ho celého sjel svým chladným zimním pohledem. Ten s sebou leknutím celý trhl. Opotil se. “Jéžiš, to jsem se ale lek! Tohle nedělej,“ přiložil si tlapu na srdce. Sice se až tak moc nevylekal, ale musel to trochu zahrát. Život se tiše zasmál a přišel k Etnymu blíže. “Teda, pěkná zimní fasáda. Neroztečeš se tady?“ pronesl a natáhl tlapku, že si sáhne na rampouch, který Životovi trčel z břicha důle k zemi. Ten však poodstoupil o krok vzad, aby dal vlčkovi najevo, že se na něj nesahá, a se zavrtěním hlavy se pousmál. “Kdepak, tady je místo, kde vládnou kouzla, drahý synu Gallirejský, nezapomínej na to.“ “Jasně, to vím. Nejsem ťulpas,“ odvětil okamžitě a protočil očima. “Ale Etneyi, kdy už povyrosteš? Chovej se k ostatním trochu s úctou. Nejsi už přece malé vlče, ne?“ Etney se zamračil, nic na to však neřekl. Očima zašvidral po okolí, a když se chtěl vyjádřit, kvůli čemu vlastně přišel, Život ho předběhl. “Pověz, co bys rád? Určitě tu nejsi jen tak na procházce, že ne,“ vlídně se na něj pousmál. Šedý vlček zavrtěl pohotově hlavou, tohle by byl na „prostě jen procházku“ až příliš náročný výšlap. “Já…“ zapřemýšlel, jak správně by měl zformulovat to, co má vlastně na srdci. “Jak se dělaj vlčata?“ no, dobře. Formuloval to dlouho, ale vypadlo z něj to, co vypadlo. Byl to Etney. Život chvíli překvapeně hleděl, ale pak se od srdce zasmál. “Myslím, že na to přijdeš, až nastane ta vhodná chvíle. Neboj se. Sama příroda ti napoví, jak na to!“ slíbil Život, přičemž se s povzdechem posadil do teplého jemného písku. “No, ale já se nechci ztrapnit, chápeš. Chci založit rodinu, ale jak má partnerka přijde, tak na to chci skočit jako hned. Musím působit, že vím, o co jde. Ne jakože nic nevím,“ začal se hned bránit, rád by přímou odpověď, ale Život na to pouze zavrtěl hlavou. “Ten správný čas ještě nenadešel, buď trpělivý. Dozvíš se to.“ Zopakoval mu to, co před minutou řekl, pak se zvedl a pomalu se vydal pryč od řeky. Hlavou pokynul šedému, aby ho následoval. Ten chvíli otálel, ale pak se rozběhl za ním. “Kam jdeme? Proč nezůstaneme tady?“ zajímal se. “Vezmu tě do mé jeskyně. Tam jsi kdysi byl, vzpomínáš? Je to už dávno,“ po očku se podíval na Etneye, ale ten samozřejmě nevěděl. Tak pevnou paměť neměl, aby si pamatoval na to, kdy Života naposledy navštívil a jestli se objevil i v jeho jeskyni. “Navštívil jsem hodně jeskyní, takže… nevim.“
Když společně dorazili na místo, Etney tu mohl oči nechat. Byl tu klid, ticho a jen šum vody se rozléhal po celém okolí. Byly tu květiny a příroda, jaro! Léto i zima se této jeskyni snad úplně vyhnuly! Neuvěřitelné. Etney to vše pozoroval se zatajeným dechem, až se tomu Život musel zasmát. “Tak se tu posaď a řekni, co bys rád,“ vybídl ho znovu, přičemž se sám posadil, aby mu dal najevo, že mají dostatek času. Přeci jen, byl to Život. Znal všechny vlky na této zemi a moc dobře věděl, že na Etneye se musí v klidu a pomalu. Šedý byl rozpačitý, ještě chvíli si prohlížel malinký vodopád uvnitř jeskyně, jezírko i kapradiny, až se pak opravdu naproti Životovi posadil a tiše si povzdechl. Život moc dobře věděl, co by tento malý král králů rád, ale chtěl, aby to on sám řekl nahlas. “No,“ zabručel. “Chtěl bych rodinu. Moc rád bych měl svoje malá vlčata, abych se s nimi mohl všude chlubit! Určitě to budou ta nejdokonalejší stvoření, protože Lucy je boží a já ještě víc. A z toho nemůže vzejít nic jiného, než totálně boží božani, hehehe!“ zazubil se a mrskl ocasem. “Takže mě napadlo, jestli bych neměl trochu zesílit, abych byl na tu rodinu připraven? Teda, doufal jsem, že mi poradíš, ale když to ne, tak alespoň tohle?“ povytáhl obočí. Život chvíli nic neříkal, ale pak s úsměvem přikývl. “To je přece to nejmenší,“ souhlasil. “No, ale není nikdo jiný mimo tebe, kdo by mi s tím mohl pomoci. Nedávno… Nedávno jsem navštívil Smrt,“ zavzpomínal na minulost a mírně se u toho ušklíbl. Pořád se cítil poníženě. Život přikývl a vyčkával, co ještě řekne. “Byla fakt zlá, já jsem nic neudělal a ona byla úplně agresivní, jakoby snad… Snad… No nevím co, ale už tam nikdy nepůjdu!“ tvrdohlavě našpulil rty a otočil pohled bokem. Život si povzdechl, postavil se na nohy a Etneye obešel kolem dokolečka. Pak se zase posadil. “Mé sestře vládnou jiní bohové, nežli vládnou mě. Rozhodla se jít jinou cestou. Lišíme se, nicméně to tu každý moc dobře ví a zároveň každý také ví, že na světě je vše důležité vzájemně na sobě propleteno harmonií a jasně danými pravidly. A ten, kdo to neví, se to během života vždy ve správný čas dozví. Osud je vše, Etneyi. Osud dá, kdy nastane ta správná chvíle na každičký prožitý moment ve tvém životě,“ sdělil mu a pousmál se. “Pomohu ti, s čímkoliv jen budeš potřebovat,“ slíbil mu nakonec a zvedl se ze sedu, aby mu dal najevo, že nastal čas opustit tuto jeskyni. “Já…“ zakoktal se a zasunul se krapet vzad hlouběji do jeskyně, aby tu mohl zůstat. Nechtělo se mu pryč, v žádném případě! “Možná by se mi i líbilo, kdybych vypadal jinak. Chci vypadat víc neohroženě, aby mé děti věděly, že jejich táta je ten nejlepší z nejlepší! Ten budoucí alfák a vládce celého Asgaaru! A když budu silnější a budu i vypadat jinak, bude vše… Vše bude skvělé, víš,“ zasnil se a s úsměvem hleděl na jezírko. “Ano, ale už jdi. Chci si odpočinout,“ ukázal tlapkou směrem ven. Etneyův výraz ztvrdl, proč ho Život vždy vyháněl? “Vyháníš takhle všechny, nebo jen mě?“ stáhl ocas mezi nohy, uši připleskl k hlavě a začal se pomalinku šourat ven. Jako nějaké zbité mládě. “Kdybych tě nevyháněl, zůstal bys tu. Co pak Lucy? Čeká na tebe, mířila sem za tebou. Počkej na ni dole, ano?“ jakmile uslyšel šedavý princ o své hnědobílé královně, zazářila mu očka. Aktivně přikývl, nastražil uši a zavrtěl ocasem. “Joo!“ zazubil se, přičemž se dal do klusu.
Pak se za Životem ještě párkrát otočil, rozloučili se spolu zamáváním tlapkou a byl ten tam. Ač se mu opouštět tohle překrásné místo nechtělo, Lucy pro něj byla důležitější. Lucy a rodina…

>> Narrské kopce

// Loterie 2

<< Maharské močály (přes Ježčí mýtinu)

Cestu znal, takže mířil přímo a vynechával jakékoliv okliky nebo cokoliv, co by mu prodloužilo cestu. “Aha aha, taky mě těší,“ zabručel s jistou dávkou nezájmu. Myšlenky měl někde jinde. Zajímalo ho, kde se Lucy asi toulala – jestlipak byla doma v lese, a nebo byla někde pryč? A jak se jí dařilo? A jak bude reagovat na to, až jí řekne o rodině? Měl v mysli tolik otázek, které mu zůstávaly nezodpovězené, že ho to mírně nervovalo a stresovalo. Těšil se alespoň na to, až se setká se Životem a zeptá se ho na ta vlčata.
Ohlédl se na malého tmavého vlčka, který mluvil o poznání více, jak ta vlčice za ním. “Aha,“ hlesl tiše. “Borůvková je hned vedle té naší, víš? Jsme sousedé. Náš alfa je Arcanus I., slyšel jsi o něm někdy? Je to takový velký černý vlk s bílýma očima. Je silný a neohrožený, rozhodně ten pravý k výkonu takového zodpovědného postu. No a naše druhá alfa se jmenuje Elisa. Ta zas má takovou speciální schopnost jednoho vystrašit takovým způsobem, že se v lese už vícekrát neukáže. Oba vedou smečku spravedlivě a tak, aby jen a jen vzkvétala. Všem členům se za jejich vlády dobře daří, nikdy jsme nezažili hladomor nebo válku. Jednou budu přesně takovou dobrou alfou, jako jsou oni. Budu ctít jejich jméno a dělat vše tak, aby se za mě nemuseli stydět!“ rozpovídal se o své rodině a svém domově. Dokonce ho to tak pohltilo, že začal na chvíli vrtět ocasem. Jak si to však uvědomil, tak přestal a tiše si odkašlal. Snažil se opět tvářit vážně, jakože je děsně zkušenej a prostě… no není to vlk na žádné kamarádíčkování! Musí z něj jít respekt. Bububu. “A líbí se vám v Borůvkové smečce? Kdo je vaše alfa? Pořád ten divnej s těma červenýma nohama?“ povytáhl zlehka obočí a pobaveně se ušklíbl. Po očku vlčata zkontroloval. “A znamená to, že jednou budu vládnout celému lesu a celé smečce. Když se narodíš alfa páru, máš pravomoc vést jejich smečku, až oni jednou alfami nebudou,“ pokýval znalecky hlavou, zatímco mu objasňoval, co přesně nabízí budoucnost, když je někdo synem alf. “Mířím za Životem, byl jsi u něho někdy?“ zajímal se. To, jestli s ním půjdou i oni, mu bylo fuk. Jeho cesta byla pevně daná, měl jasný cíl – navštívit Života. “Je to takovej hodnej voňavej a krásnej vlk, co ti splní přání, když mu dáš nějaké květinky. On sbírá květinky, víš?“ nasadil medový hlásek, aby na vlčata působil jako moc hodný pan učitel. “Můžete jít buď se mnou a nebo kousek odsud se nachází váš domov, můžete si vybrat,“ dodal a zastavil se přímo pod kopci. Pak ukázal tlapkou nahoru. “Tam je jeho domov. Tam nahoře v kopcích,“ zasněně se zahleděl na vršky. Pak se pomalým tempem vydal nahoru.

>> vrchol

// Loterie 1

<< Mechový lesík (kolem řeky Kiërb)

Vlčata se vydala na cestu spolu s ním. Ohlédl se na ně a tiše si povzdechl, proč že jim to vlastně nabízel? Podle vzhledu vypadalo jedno vlče mladší a druhé starší, to druhé už bylo spíše jako huberťák. “Jak že se to jmenujete?“ zeptal se jich, přičemž jim pohledem naznačil, že mohou jít v jeho vyšlapaných cestách. Přeci jen byl větší a silnější, haldami sněhu tedy mohl projít snadněji jak oni. Ne, že by jim chtěl nějak zvlášť pomáhat, ale když už se přidali k němu, tak… By je měl nějak opatrovat, ne? Musím trénovat na roli táty. Budu se muset starat! To až řeknu Lucy, že chci rodinu, jak se asi bude tvářit? Ale Vlčíšek mé přání určitě zařídil, Lucy se bude těšit, oblízl si tlamu a napadlo ho, jak se vlastně taková vlčata vyrábějí? Neměl by se pak zeptat otce? Nojo, vždyť se mnou stejně chtěl mluvit, zapomněl jsem. Pak si vzpomněl na Života, který byl vždy ochotný a moc milý, nějak podobný tomu Vlčíškovi, kterého spatřil nahoře v horách. Možná, že by se mohl zeptat jeho? Třeba by mu poradil a nemusel by se tak znemožňovat před svým otcem, že ani nedokáže vyrobit vlčata. Od Gammy se určitě očekává, že je schopný a znalý, musím dělat, že jsem sežral všechnu moudrost na světě, ohlédl se na vlčata, aby je zkontroloval. “Kam vlastně míříte? Já jsem z Asgaaru, znáte tu smečku?“ zeptal se jich a pohled zase stočil zpět před sebe, aby mohl dávat pozor na cestu. Sice o Asgaaru mluvil před chvílí tam nahoře v Mechové smečce, ale radši jim to ještě jednou připomněl, kdyby náhodou vlčata zapomněla, s kým mají tu čest. "Jsem synem alf. Prvorozeným synem alf!" pyšně dodal.
Dny letěly, před chvílí bylo ráno a teď už byl zase den. Už dlouho nechával Lucy o samotě, neměl by se k ní vrátit? Zastavil se, přičemž zapřemýšlel, jestli by to neměl stočit k lesu. Pak ho ale napadlo, že pokud si chce pozjišťovat detaily u Života, neměl by to udělat bez Lucy? Aby o tom nevěděla a nemyslela si, že je neschopný? Pak, až by k tomu došlo a on věděl co a jak, určitě by to na ni udělalo dojem a celá by se roztekla blahem, jakého to vlastně má inteligentního a vnímavého frajera. Lišácky se pousmál a zamířil k Narrským kopcům, na kterých sídlil Života.

>> Narrské kopce (přes Ježčí mýtinu)

Vlčice byla očividně spokojena z vánočního zpěvného koncertu, který tito tři vlci předvedli. Etney se usmíval jako měsíček na hnoji, byl se svým výkonem nadmíru spokojen. Úsměv ho nepřešel ani poté, co mu byl oznámen osud Ragarské smečky a tím pádem zřejmě i osud jeho staré přítelkyně. “Hm, hm,“ pokýval znalecky hlavou. “To se tak někdy stává, že se smečky rozpadnou. Hlavně pokud nemají dobré vedení,“ snažil se o rozvážný a zároveň vševědoucí tón hlasu, přičemž se tvářil naprosto vyrovnaně a zkušeně, že ho jako vychoval sám těžký styl života. “A proto se jednou ujmu vedení Asgaarské smečky, jsem prvorozeným synem nejvyššího z nejvyšších, právoplatný dědic trůnu. Pod mým vedením se smečka tutově nerozpadne! A až jednou budu mít syna, tak ten Asgaar převezme po mé vládě do svých tlapek a tak se to bude opakovat až na věky věků. Jeho potomek, pak potomek jeho potomka, a tak dále a tak dále. Asgaar se nikdy nerozpadne a nikdy nebude zapomenut, větev ctihodného krále Arcanuse I. a velevážené první dámy Asgaarské, Elisy, bude pokračovat ještě mnoho desítek let,“ rozpovídal se vážným, avšak mírně vychloubačným, tónem hlasu o své rodině, svých plánech a představách, přičemž celou dobu stál s vypjatou hrudí a tvářil se nejpyšněji, jak to jen šlo.
Rozednívalo se, avšak obloha byla zatažená. Nová sněhová nadílka Etneye příliš nepotěšila, neb mu sahala skoro k břichu. Obtížně se v takové hromadě napadeného sněhu pohybovalo. Tiše si povzdechl a prohlédl si vlčata. “A vy máte kam namířeno? Já jdu na jih, chcete jít se mnou? Můžu vám povídat nějaké další příběhy o mé rodině,“ mrkl na ně. A jednou se přidáte do mé smečky a budete mi sloužit. Budete mi líbat tlapy a mé Lucy závidět, jakého má chrabrého, vznešeného, inteligentního a v prvé řadě mocného samce po svém boku, mile se na vlčata usmál. Vepíšu své jméno a svůj rod do Gallirejské historie. Navždy nás budou uznávat… všichni. Hlavou pokývl k Launee, přičemž se rozloučil: “Díky za informaci o Ragaru. Kdybys náhodou někdy potkala vlčici jménem Severka, má krásný černý kožíšek jako uhel, tak jí řekni, že jsem ji hledal.“ Pak se otočil a vydal se na cestu. Zdalipak půjdou vlčata s ním, to nijak moc neřešil, bylo mu to fuk.

>> Maharské močály (podél toku řeky Kiërb)