Gallirea - Příspěvky uživatele

// 556

// Loterie 9

<< Asgaar

Lucy vypadala vážně zle. Na chvíli zalitoval, že si toho nevšiml dříve a neuvědomil si to, jelikož by se o ni mohl lépe postarat a dopravit ji do lesa rychleji. A kdyby si uvědomil, že je nemocná, určitě by se s ní takto nehašteřil. Občas byl poměrně inteligentní, hlavně teď, když byl zase o pár let starší. Moudrostí sice nepřekypoval, ale už nebyl takové to malé urážlivé vlče, kterým kdysi byl. Zlepšilo se to, avšak sebevědomí, ego a nadměrná hrdost jeho maličkost neopustí nejspíše nikdy.
Doprovodil Lucy dovnitř do jeskyně, přičemž ji nechal lehnout si v rohu na jeden velký pěkný mech, který se kousek po kousku rozlézal po zemi. S tichým povzdechem si pak lehnul vedle ní tak, aby ji mohl zahřát. I on byl unavený, přece jen toho za poslední dobu dost nachodil. Od Smrti přes Vlčíška až k Životovi. Bylo to náročné.
Potěšila ho její reakce a zahřála ho na srdci, usmíval se jako měsíček na hnoji. Cítil se příjemně. Špatná nálada po hádce jej opustila, takže mohl v klidu a bez jakýchkoliv nepříjemných pocitů odpočívat. “Odpočívej, promluvíme si o tom později,“ souhlasil. A pak, když se mu svěřila, že vlastně nemá tušení, jak se vlčata dělají, ve své mysli si úlevně oddechl. Ani on to nevěděl, pan Život mu totiž vůbec nic neporadil. Řekl jen „jak přijde vhodný čas, dozvíš se to.“ Měl obavu, že Lucy to bude vědět a on tu bude za hlupáka, ale nebylo tomu tak. Se stálým úsměvem na rtech se k ní přivinul. “Ptal jsem se pana Života, bylo mi řečeno, že jak nastane ta správná chvíle, budu to vědět,“ hlesl. Moc tomu nevěřil, raději by se ještě někoho zeptal, ale koho? Bratrů se určitě vyptávat nebude a jeho otec byl zas kdo ví kde. “Určitě to nebude tak těžký, když to zvládli moji rodiče i tvoji rodiče, hihi,“ zazubil se. “I my to zvládnem. A propojíme tak navždy naše rody. Budeme napořád spolu,“ zavrněl jí zamilovaně do kožíšku a pak zavřel oči. Usnul.

// Loterie 8

<< Maharské močály

Lucy se chovala hrozně. Etneye úplně vytáčelo, jaké na něj házela xichty. Nemohl snést fakt, že jeho partnerka se chová hůř než malej spratek. Chvíli na ni nasupeně hleděl, mračil se. Ona mezitím odešla kamsi do zákoutí skalisek, přičemž se tam schoulila do klubka. On ji následoval, přičemž jak stanul před ní, stále přemýšlel. Měl by jí to tedy říct nebo neměl? Snad bych měl počkat na vhodnější situaci, tohle mi nepřijde úplně eňo ňuňo, na druhou stranu měl této hádky již plné zuby. Po chvíli mlčení tedy pronesl: “Chtěl jsem se tě zeptat, jestli bys se mnou nechtěla mít vlčata. Vlčata, ve kterých bude kolovat naše vznešená královská krev. Budou to dědicové Asgaarského trůnu a hlavně to bude naše potomstvo. To znamená – lepší vlčata svět dosud nespatřil. Zdědí moji sílu, tvoji krásu a inteligenci a naši společnou moc.“ Přestal se mračit a dál na ni hleděl. “Ale když se chováš takhle umíněně, tak nevím. Tohle se ti zaprvé vůbec nepodobá a za druhé to není hodno tvého postavení. Jsi někdo! Měla bys na to myslet.“ Přišel k ní blíž a sklonil se nad ni, aby jí mohl láskyplně oblíznout hlavu, která byla schoulená v klubku. Jeho hlas se změnil. Byl klidnější a tišší. “Chtěl jsem ti to říct při jiné, romantičtější situaci, ale naštvala jsi mě. Jestli si fakt myslíš, že tam někde drndám s Laurou, pak na to asi už nemám co říct. A možná vlastně ani nechci, tahle hádka je stupidní,“ povzdechl si.
Bylo ráno, ale obloha byla zatažená a sluneční paprsky se zpoza nich nedokázaly prodrat. Zima sužovala jeho císařské já a kdykoliv zafoukal jemný zimní větřík, postavila se mu srst na zátylku. Sněžilo a teplota sahala hluboko pod bod mrazu. “Pojď, měli bychom se schovat. Odpočineš si,“ hlesl, sklonil se k ní a jako vlk gentleman jí pomohl se zvednout na tlapky. Zatímco ji podpíral, rozešel se pomalým krokem k jeskyni.

>> úkryt

// Loterie 7

<< Narrské kopce (přes mýtinu)

Lucy byla protivná jako prdel. To se Etňovi moc nelíbilo, takhle protivná na něj ještě nikdy nebyla. Když už protivná někdy byla, tak jedině na cizí, kteří jí nesahali ani po tlapky a měla na to tedy právo. Ale on byl minimálně jí rovný, neli důležitější jak ona. Zamračil se na ni a dupl u toho tlapkou do sněhu, který se rozprskl kolem. "Ne, já budu král a ty budeš má královna, budeme vládnout společně! Svět je moc velký na to, aby mu mohl vládnout jen jeden z nás, musíme na to být dva. Jít do všeho tlapku v tlapce, slyšíš!" byl naštvaný. Tiše zavrčel a odvrátil pohled někam pryč. Měl chuť ji tu nechat a někam odejít. Vykašlat se na to. Takhle ho už dlouho nikdo nenakrknul, dokonce jeho naštvání přebylo i tu Vlčíškovu dobrou náladu.
Když si začala stěžovat, jak je hrozně nemocná, přejel ji naštvaným umíněným pohledem, pričemž se k ní o pár kroků přiblížil, aby na ni lépe viděl. "Hmm," hlesl tiše. Z čumáku jí tekla nudle, která zanedlouho dopadla do sněhu. Podíval se na žlutej hlen a pak si tiše povzdechl. "Tak jdem dom," zabrušel, otočil se čelem k lesu a pomalu se rozešel. Po tomto jejím nechutném výstupu, který si rozhodně nezasloužil, ji v žádném případě neměl v plánu jakkoliv uklidňovat.
"S otcem? Ne. Tahal jsem se přece s Laurou, neměl jsem na nějaké mluvení s otcem čas. Pak jsem se staral o ta zlatíčka, aby neumrzla. A byl jsem u Smrti a u Života, abych zesílil! Aby si na mě mohla být pyšná, víííš!" zpočátku měl nasazený ironický tón hlasu, ale postupně ho proměňoval v ukřivděný. Zabořil na ni pohled svých žlutých očí a pak jej odvrátil. Tolik ho vytočila! "Promluvím si s ním teď, jak se vrátíme domů. Ale chtěl jsem s tebou o nčem důležitém mluvit. O něčem, co musíme slyšet jen my dva, ale tys mě ale tak hrozně nakrkla! Že ani nevím, jestli ti to chci říct. Bylo to něco hoooodně důležitého," kývl rázně hlavou, aby navodil velmi důležitou atmosféru, přičemž dál pokračoval v cestě.

>> Asgaar (přes řeku)

// Loterie 6

On byl z příchodu Lucy nadšený, ale ona z toho, že ho vidí ne. Jak si to uvědomil, trošku ho to zarazilo, nicméně pořád stál naproti ní (i poté, co by tlapkou odstrčen), vrtěl ocasem a usmíval se od ucha k uchu. Uvnitř něj ho radost a dobrá nálada z toho, že jsou opět spolu, málem rozervala na kusy. Nějaké detaily o tom, že byla ulepená nebo kašlala krev, toho si zatím nevšiml, neb nebyl zrovna nejbystřejším vlkem v okolí.
Už chtěl něco říct, když se tak vyptávala těch hloupých puberťáků a jeho ignorovala, ale ona ho předběhla. A docela škaredě. Když na něj vyštěkla, vypoulil oči, zastříhal ušima a následně je přilepil k hlavě. Jak si dovoluje chovat větší náklonnost k cizím harantům, ke všemu ještě smradlavým a nickatým bez špetky urozenosti, jak ke mně, svému princi?! nakrčil naštvaně rty nahoru a zlehka odhalil zuby. Tohle teda nečekal. “Neříkej jim zlatíčka!“ zavrčel. “Já jsem tvoje zlatíčko, nikdo jinej na celé téhle zemi tvoje zlatíčko nikdy nebude!! Slyšíš, neříkej jim tam!!“ žárlivě vyštěkl a zlostným pohledem přejel obě vlčata. Zmetci, akorát mi berou její pozornost. Vlk chce udělat dobrý skutek, že je vezme s sebou, a takhle se mu to vymstí. Partnerka pak opěvuje místo mé maličkosti, jejího zachránce a ochránce, nějaká cizí pometla!
Lucy ho pak chytla pod krkem a začala ho táhnout pryč. Tlapkal vedle ní jako nějaký pubertální synek, který utekl z domova za nějakou vlčicí. “Lucy! Okamžitě mě pusť! Takhle se vlci, kterým v těle koluje stejně urozená krev, navzájem k sobě nechovaj!“ pak se jí vytrhl, přičemž se na ni naštvaně podíval. “Já jsem tvůj a ty jsi moje, nikdy to nebude jinak! Už před mejma ušima nikdy nikoho nenazývej zlatíčkem, maximálně tak svýho úžasnýho císaře celýho lesa, tím myslím mě, a nebo naše vlčata, až jednou nějaký budem mít!“ vyhrkl. Byl rozrušený. Byl celý napjatý a snad dokonce i zpocený, ač byla venku velká zima. “A já se s Laurou netahal, jenom jsme si povídali. Vždyť mě vychovávala od malička. Na co to jako myslíš? Žádná vlčice není jako ty. A navíc, Laura je moje kamarádka, ale to je všechno, nic víc. Nemohl bych s ní cokoliv mít, protože mi nevoní a její kožich je out. Vypadá staře!“ vysvětlil jí, jak se věci mají, přičemž pozvedl ukřivděně hlavu vzhůru a odvrátil od ní pohled do strany. A její frnda taky určitě není jako ta tvoje, i když tu tvoji jsem zatím taky ještě nezkusil, oblízl si čumák a prohlédl si ji. “A o jaké chorobě jsi to jako mluvila?“ nechápavě na ni zůstal koukat. Vládcům světa se nikdy nestává, že by měli chorobu. Teda já nikdy žádnou neměl, no. To už asi značí něco o tom, že jsem stvořenej pro to, vládnout světu.

>> odtažen Lucy směr močály

// Loterie 5

Ta mladá byla nějak voprsklá. Etney na ni hleděl nejdříve překvapeně, ale pak se musel začít pobaveně smát. Jindy by se nejspíš naštval a vynervil by na ni, přičemž by ji zasypal vodopádem nadávek a urážek. Nyní ne. Zřejmě totiž stále působila Vlčíškova dobrá nálada a tak nějak to prostě vzal jako jeden velký vtip. Když se smát přestal, zůstal na ni hledět a pak se ještě jednou uchechtl, neb si v hlavě promítl znovu to, co mu říkala. A ten její tón a výraz, jakoby ho snad chtěla zabít. Přitom byla tak drobná a slaboučká, vážně k popukání! Co by mu asi tak mohla udělat? “Ale ňuňuňu, ty jsi takový maličký nerváček, žeeeeee,“ našpulil rty a to táhlé „žeeee“ vyslovil tak, aby to znělo mazlivě. U toho vrtěl hlavou zlehka ze strany na stranu. Prostě reagoval tak, jak se mluví takovým tím šišlavým způsobem na malá vlčata (i když takhle mezi novorozeňata zrovna nepatřila). Pak zvedl tlapu a poplácal ji jemně po hlavičce. “Aby ti nepraskla cévka v hlavičce, mohla bys pak tahat nožku za sebou, to bys určitě nerada! Slečinko,“ varoval ji, zase se tomu zasmál a pak zavrtěl hlavou, jakože tomu snad ani nemůže uvěřit, že se tahle mladinká tak vytočila. Ohlédl se za sebe, když uslyšel hlásek toho malého rošťáka. Zazubil se. “Vy dva malincí roztomiloučcí tumberové. Nemůžete se rozčilovat na dospělé vlky, však by vás mohli zadupat do země, no. Jste ještě mimina, však časem poznáte, jak se chovat k dospělým,“ mrkl na oba dva.
A pak zaslechl ten hlas. Zatuhl a zůstal na moment hledět mlčky před sebe, ale ocas se mu rozvrtěl ze strany na stranu. A pak, když začenichal a ucítil její nádhernou vůni, se otočil tak rychle, že do Night omylem vrazil svým zadkem a šťouchl do ní. “Lucy!!“ vyprskl nadšeně. Ocas se mu mihotal sem a tam a mlátil u toho nebohou Night do boku. Etney ale potom začal radostně poskakovat a kníkat, musel přece vyjádřit radost z toho, že ji vidí! Přihrnul se k ní, nebral na vědomí to, jakým tónem s ním mluvila a co říkala, a objal ji. Zachumlal se do její srsti a tulivě se na ni celý nalepil. “Moc jsi mi chyběla, ty seš taková hezoučká a jemňoučká. Ty seš moje slečna, moje královna nejkrásnější!“ drmolil, pak od ní poodstoupil a prohlédl si ji. Celou dobu, co na ni civěl, se usmíval jako lečo. “Moc ti to sluší, ty seš taková kočka, to je neuvěřitelný. Krásnější bytost jsem jakživ nespatřil!!“ pochvalně ji pohladil tlapkou po tvářičce. Chtěl v jejím vychvalování pokračovat, ale v tom se ozvala malá vlčata, která důrazně odmítala souvislost s jeho osobou. Etňa nejdříve překvapeně koukal z Lucy na vlčata, ale pak si uvědomil, že i ona něco takového říkala. “Jo aháááá!“ vyhrkl. “Počkej počkej, ty myslíš, jakože já bych… Jakože tohle jsou,“ už se začínal usmívat, až propukl v upřímný smích úplně. “To nejsou moje vlčata!“ vyloupl ze sebe, když se jeho smích uklidnil, a na protest zavrtěl zvednutou přední tlapkou přímo před sebou sem a tam. “Pro pána jána, však já budu mít daleko… No to, chápeš. Moje vlčata budou za prvé s tebou a za druhé budou mnohem více vznešená! Však jim v těle bude kolovat naše krev! Budou nositelé rodu Argaarského, děti budoucích alf! V žádném případě to nebude tenhle plebs, co tě napadá má drahá,“ znovu se zasmál, teď už jen tak lehce, a znovu se k ní přitulil. Jak byl rád, že tu byla s ním a očividně ani neztratila svoje vtipné já. Miloval ji.

A vlčata? Těch si už nevšímal. Jerry byl sice docela sympatické mládě, nicméně nebylo to jeho vlče. Nač by se zabýval cizími tuláky? Měl na práci lepší věci, než je tahat za sebou jako kouli na noze. To, že je vzal s sebou, asi způsobila jen ta Vánoční atmosféra a dobrá nálada, kterou roznášel Vlčíšek všude, kudy proletěl.

// Loterie 4

<< vrchol

Změna počasí byla znatelná. Od teplého písku přes maličké ochlazení až po zapadání do kupek sněhu. Dolů z kopce to klouzalo, musel si dávat pozor, aby nesletěl. Nahoře ho sice napadlo, že by to vzal dolů po zadku a nebo že by skutálel z kopce sudy, ale už si představil, jak dole čekají vlčata a Lucy, přičemž to okamžitě zavrhl. Jsi gamma, brzy budeš alfou celého lesa! Musíš se chovat seriózně, inteligentně, ne jako malej fakan! S touto myšlenkou se rozhodl sejít z kopce pěšky, nicméně to byla pěkně nepohodlná cesta.
Už z výšky viděl, že se dole pod kopce rýsuje nějaká postava, ale nedokázal identifikovat, jaká. Až teprve co přišel blíž, tak poznal, že se rozhodně nejedná o postavu jeho milé sexy prdelaté kočenky. Byla to ta vlčice, jejíž jméno zase zapomněl. Sakra, začal horlivě přemýšlet, jak že se to vlastně jmenovala? “Ehe, ahoj! … Brouku,“ zvolal, přičemž na ni mrkl, aby zamaskoval fakt, že nemá páru, jak se jmenuje.
Jakmile stanul vedle ní, zavětřil, aby zjistil, zdalipak tu někde není i jeho kóča, ale nebyla. Sklesle sklopil uši i hlavu k zemi. “Nebyla tu jedna hnědá vlčice se zeleným šátečkem na noze a ještě zelenějšíma očima? Ale ne škaredě zelenejma, jako je rybník brčálník a nebo Maharský močály, ale taková pěkně zelená! Asi…,“ na moment se zamyslel, pak však pohotově vyhrkl: “Asi jako čestvá zelená tráva na jaře!“ pyšný na to, jak skvěle zvládl popsat a přirovnat Lucyinu barvu očí, se celý nadmul a hlavu hrdě vznesl vzhůru. “Je to moje partnerka! Ta nejlepší z nejlepších. Určitě jsi ještě neviděla lepší vlčici. Nikdo jí nesahá ani po konečky drápků na tlapách, víš jak. Ty taky nejseš lepší jak ona, moc si nemysli, hehehe,“ tupě se zasmál, když pronesl k Night nezdvořilý vtípek, který však pro jeho maličkost znamenal poloviční urážku a totální pravdu.
“A kam zmizel ten malej? Ten černej Jerry, ten záprdek?“ zajímal se. Pak mu to bliklo, ta vlčice se přece jmenuje Night!! Lišácky se pousmál, jak na to skvěle vyzrál. “A jinak Night, jak ses ptala, kde sídlí Smrt, tak ona je až na severu v kopcích. Má zříceninu, ve které žije, nedaleko hor. Mezi horami, lesy a vlčím jezerem,“ snažil se přesně popsat, kde Smrt leží. Moc dobře zavnímal tu její otázku, když odcházel nahoru, ale už se mu nechtělo zastavovat a reagovat na ni.

// Loterie 3

<< Narrské kopce

Chvíli měl dojem, jakoby někde za sebou ucítil vůni Lucy. Zastavil se, zavětřil a rozhlédl se kolem sebe, ale když ji pak nikde nespatřil, řekl si, že se mu to možná jen zdálo a pokračoval dál v cestě na Narrský vrcholek. Nebyla to však vůbec jednoduchá cesta - ztěžoval mu ji studený zimní vítr. Byl poměrně silný, ale bylo tak nějak očekávané. Ráno bylo docela dost zataženo a na zemi nová sněhová nadílka, takže bylo jasné, že jen u mračen to nezůstane.
Dotahal se za přítomnosti častého funění až nahoru, kde si musel chvíli dáchnout. Byla to fuška. Sníh klouzal a navíc byl tak hluboký, že se do něj propadal až po břicho. Bylo to náročné a navíc to trvalo dlouho, než vystoupal až na vrcholek. Musel se tedy vyvalit do sněhu a chvíli nabírat nových sil. Srdce mu bušilo jako zvon a tep měl rychlejší jak lovená zvěř. Jak tam tak ležel, přemýšlel nad tím, co se v posledních dnech událo. Samozřejmě pak i nad Lucy a svojí budoucí rodinkou, to v poslední době bylo horké téma jeho myšlenek. “Nojo, ta vlčata. Zůstala dole nebo šla se mnou?“ postavil se na nohy, přišel k okraji vrcholku a zahleděl se dolů. Bohužel však nebylo vůbec nic vidět, všude bylo bílo. Nic jiného neviděl, jen a pouze sníh. Pokrčil rameny a dál se věnoval tomuto úchvatnému místu, které ho opět kousek po kousku začalo pohlcovat do sebe. Natahovalo na něj tlapy a táhlo ho dovnitř, přičemž ho nechtělo pustit. Čím blíže byl srdci tohoto místa, tím méně sněhu zde šlo nalézt. Nakonec už ťapal pouze na teplém písku, který mu lezl mezi prsty na tlapkách a pod drápky. Byla to však příjemná změna po týdnech studené zimní pokrývky.
Očima čučel po okolí a hledal Života. Nechtělo se mu ho moc dlouho hledat, doufal, že se ukáže sám. Jenže čím víc doufal, tím déle hledal. Procházel kolem potůčku, který se líně linul kamsi do daleka, přičemž se blížil k pískovcovému mostu. Tiše si odfrkl, vypadalo to tu jak v pohádce. Život se zde zastavil, zima nepřišla. Bylo tu pořád jen teplo a léto. Však až na černou oblohu tomu vlastně vše odpovídalo. Však tu bylo sotva pár vyschlých keříků, které němě prosily o vodu z potůčku, který Etney právě přeskakoval na protější stranu. Jinak písek a zase písek, nic jiného. “Kde seš…“ zabručel trochu otráveně, nicméně otrávený byl spíše z toho, že byl líný cokoliv dělat a zmohla ho ta cena nahoru. Navíc ta změna počasí – začínal pociťovat horko. “Však jsem celou dobu tady za tebou. Copak jsi moji přítomnost necítil?“ překvapeně se Etneye optal, přičemž ho celého sjel svým chladným zimním pohledem. Ten s sebou leknutím celý trhl. Opotil se. “Jéžiš, to jsem se ale lek! Tohle nedělej,“ přiložil si tlapu na srdce. Sice se až tak moc nevylekal, ale musel to trochu zahrát. Život se tiše zasmál a přišel k Etnymu blíže. “Teda, pěkná zimní fasáda. Neroztečeš se tady?“ pronesl a natáhl tlapku, že si sáhne na rampouch, který Životovi trčel z břicha důle k zemi. Ten však poodstoupil o krok vzad, aby dal vlčkovi najevo, že se na něj nesahá, a se zavrtěním hlavy se pousmál. “Kdepak, tady je místo, kde vládnou kouzla, drahý synu Gallirejský, nezapomínej na to.“ “Jasně, to vím. Nejsem ťulpas,“ odvětil okamžitě a protočil očima. “Ale Etneyi, kdy už povyrosteš? Chovej se k ostatním trochu s úctou. Nejsi už přece malé vlče, ne?“ Etney se zamračil, nic na to však neřekl. Očima zašvidral po okolí, a když se chtěl vyjádřit, kvůli čemu vlastně přišel, Život ho předběhl. “Pověz, co bys rád? Určitě tu nejsi jen tak na procházce, že ne,“ vlídně se na něj pousmál. Šedý vlček zavrtěl pohotově hlavou, tohle by byl na „prostě jen procházku“ až příliš náročný výšlap. “Já…“ zapřemýšlel, jak správně by měl zformulovat to, co má vlastně na srdci. “Jak se dělaj vlčata?“ no, dobře. Formuloval to dlouho, ale vypadlo z něj to, co vypadlo. Byl to Etney. Život chvíli překvapeně hleděl, ale pak se od srdce zasmál. “Myslím, že na to přijdeš, až nastane ta vhodná chvíle. Neboj se. Sama příroda ti napoví, jak na to!“ slíbil Život, přičemž se s povzdechem posadil do teplého jemného písku. “No, ale já se nechci ztrapnit, chápeš. Chci založit rodinu, ale jak má partnerka přijde, tak na to chci skočit jako hned. Musím působit, že vím, o co jde. Ne jakože nic nevím,“ začal se hned bránit, rád by přímou odpověď, ale Život na to pouze zavrtěl hlavou. “Ten správný čas ještě nenadešel, buď trpělivý. Dozvíš se to.“ Zopakoval mu to, co před minutou řekl, pak se zvedl a pomalu se vydal pryč od řeky. Hlavou pokynul šedému, aby ho následoval. Ten chvíli otálel, ale pak se rozběhl za ním. “Kam jdeme? Proč nezůstaneme tady?“ zajímal se. “Vezmu tě do mé jeskyně. Tam jsi kdysi byl, vzpomínáš? Je to už dávno,“ po očku se podíval na Etneye, ale ten samozřejmě nevěděl. Tak pevnou paměť neměl, aby si pamatoval na to, kdy Života naposledy navštívil a jestli se objevil i v jeho jeskyni. “Navštívil jsem hodně jeskyní, takže… nevim.“
Když společně dorazili na místo, Etney tu mohl oči nechat. Byl tu klid, ticho a jen šum vody se rozléhal po celém okolí. Byly tu květiny a příroda, jaro! Léto i zima se této jeskyni snad úplně vyhnuly! Neuvěřitelné. Etney to vše pozoroval se zatajeným dechem, až se tomu Život musel zasmát. “Tak se tu posaď a řekni, co bys rád,“ vybídl ho znovu, přičemž se sám posadil, aby mu dal najevo, že mají dostatek času. Přeci jen, byl to Život. Znal všechny vlky na této zemi a moc dobře věděl, že na Etneye se musí v klidu a pomalu. Šedý byl rozpačitý, ještě chvíli si prohlížel malinký vodopád uvnitř jeskyně, jezírko i kapradiny, až se pak opravdu naproti Životovi posadil a tiše si povzdechl. Život moc dobře věděl, co by tento malý král králů rád, ale chtěl, aby to on sám řekl nahlas. “No,“ zabručel. “Chtěl bych rodinu. Moc rád bych měl svoje malá vlčata, abych se s nimi mohl všude chlubit! Určitě to budou ta nejdokonalejší stvoření, protože Lucy je boží a já ještě víc. A z toho nemůže vzejít nic jiného, než totálně boží božani, hehehe!“ zazubil se a mrskl ocasem. “Takže mě napadlo, jestli bych neměl trochu zesílit, abych byl na tu rodinu připraven? Teda, doufal jsem, že mi poradíš, ale když to ne, tak alespoň tohle?“ povytáhl obočí. Život chvíli nic neříkal, ale pak s úsměvem přikývl. “To je přece to nejmenší,“ souhlasil. “No, ale není nikdo jiný mimo tebe, kdo by mi s tím mohl pomoci. Nedávno… Nedávno jsem navštívil Smrt,“ zavzpomínal na minulost a mírně se u toho ušklíbl. Pořád se cítil poníženě. Život přikývl a vyčkával, co ještě řekne. “Byla fakt zlá, já jsem nic neudělal a ona byla úplně agresivní, jakoby snad… Snad… No nevím co, ale už tam nikdy nepůjdu!“ tvrdohlavě našpulil rty a otočil pohled bokem. Život si povzdechl, postavil se na nohy a Etneye obešel kolem dokolečka. Pak se zase posadil. “Mé sestře vládnou jiní bohové, nežli vládnou mě. Rozhodla se jít jinou cestou. Lišíme se, nicméně to tu každý moc dobře ví a zároveň každý také ví, že na světě je vše důležité vzájemně na sobě propleteno harmonií a jasně danými pravidly. A ten, kdo to neví, se to během života vždy ve správný čas dozví. Osud je vše, Etneyi. Osud dá, kdy nastane ta správná chvíle na každičký prožitý moment ve tvém životě,“ sdělil mu a pousmál se. “Pomohu ti, s čímkoliv jen budeš potřebovat,“ slíbil mu nakonec a zvedl se ze sedu, aby mu dal najevo, že nastal čas opustit tuto jeskyni. “Já…“ zakoktal se a zasunul se krapet vzad hlouběji do jeskyně, aby tu mohl zůstat. Nechtělo se mu pryč, v žádném případě! “Možná by se mi i líbilo, kdybych vypadal jinak. Chci vypadat víc neohroženě, aby mé děti věděly, že jejich táta je ten nejlepší z nejlepší! Ten budoucí alfák a vládce celého Asgaaru! A když budu silnější a budu i vypadat jinak, bude vše… Vše bude skvělé, víš,“ zasnil se a s úsměvem hleděl na jezírko. “Ano, ale už jdi. Chci si odpočinout,“ ukázal tlapkou směrem ven. Etneyův výraz ztvrdl, proč ho Život vždy vyháněl? “Vyháníš takhle všechny, nebo jen mě?“ stáhl ocas mezi nohy, uši připleskl k hlavě a začal se pomalinku šourat ven. Jako nějaké zbité mládě. “Kdybych tě nevyháněl, zůstal bys tu. Co pak Lucy? Čeká na tebe, mířila sem za tebou. Počkej na ni dole, ano?“ jakmile uslyšel šedavý princ o své hnědobílé královně, zazářila mu očka. Aktivně přikývl, nastražil uši a zavrtěl ocasem. “Joo!“ zazubil se, přičemž se dal do klusu.
Pak se za Životem ještě párkrát otočil, rozloučili se spolu zamáváním tlapkou a byl ten tam. Ač se mu opouštět tohle překrásné místo nechtělo, Lucy pro něj byla důležitější. Lucy a rodina…

>> Narrské kopce

// Loterie 2

<< Maharské močály (přes Ježčí mýtinu)

Cestu znal, takže mířil přímo a vynechával jakékoliv okliky nebo cokoliv, co by mu prodloužilo cestu. “Aha aha, taky mě těší,“ zabručel s jistou dávkou nezájmu. Myšlenky měl někde jinde. Zajímalo ho, kde se Lucy asi toulala – jestlipak byla doma v lese, a nebo byla někde pryč? A jak se jí dařilo? A jak bude reagovat na to, až jí řekne o rodině? Měl v mysli tolik otázek, které mu zůstávaly nezodpovězené, že ho to mírně nervovalo a stresovalo. Těšil se alespoň na to, až se setká se Životem a zeptá se ho na ta vlčata.
Ohlédl se na malého tmavého vlčka, který mluvil o poznání více, jak ta vlčice za ním. “Aha,“ hlesl tiše. “Borůvková je hned vedle té naší, víš? Jsme sousedé. Náš alfa je Arcanus I., slyšel jsi o něm někdy? Je to takový velký černý vlk s bílýma očima. Je silný a neohrožený, rozhodně ten pravý k výkonu takového zodpovědného postu. No a naše druhá alfa se jmenuje Elisa. Ta zas má takovou speciální schopnost jednoho vystrašit takovým způsobem, že se v lese už vícekrát neukáže. Oba vedou smečku spravedlivě a tak, aby jen a jen vzkvétala. Všem členům se za jejich vlády dobře daří, nikdy jsme nezažili hladomor nebo válku. Jednou budu přesně takovou dobrou alfou, jako jsou oni. Budu ctít jejich jméno a dělat vše tak, aby se za mě nemuseli stydět!“ rozpovídal se o své rodině a svém domově. Dokonce ho to tak pohltilo, že začal na chvíli vrtět ocasem. Jak si to však uvědomil, tak přestal a tiše si odkašlal. Snažil se opět tvářit vážně, jakože je děsně zkušenej a prostě… no není to vlk na žádné kamarádíčkování! Musí z něj jít respekt. Bububu. “A líbí se vám v Borůvkové smečce? Kdo je vaše alfa? Pořád ten divnej s těma červenýma nohama?“ povytáhl zlehka obočí a pobaveně se ušklíbl. Po očku vlčata zkontroloval. “A znamená to, že jednou budu vládnout celému lesu a celé smečce. Když se narodíš alfa páru, máš pravomoc vést jejich smečku, až oni jednou alfami nebudou,“ pokýval znalecky hlavou, zatímco mu objasňoval, co přesně nabízí budoucnost, když je někdo synem alf. “Mířím za Životem, byl jsi u něho někdy?“ zajímal se. To, jestli s ním půjdou i oni, mu bylo fuk. Jeho cesta byla pevně daná, měl jasný cíl – navštívit Života. “Je to takovej hodnej voňavej a krásnej vlk, co ti splní přání, když mu dáš nějaké květinky. On sbírá květinky, víš?“ nasadil medový hlásek, aby na vlčata působil jako moc hodný pan učitel. “Můžete jít buď se mnou a nebo kousek odsud se nachází váš domov, můžete si vybrat,“ dodal a zastavil se přímo pod kopci. Pak ukázal tlapkou nahoru. “Tam je jeho domov. Tam nahoře v kopcích,“ zasněně se zahleděl na vršky. Pak se pomalým tempem vydal nahoru.

>> vrchol

// Loterie 1

<< Mechový lesík (kolem řeky Kiërb)

Vlčata se vydala na cestu spolu s ním. Ohlédl se na ně a tiše si povzdechl, proč že jim to vlastně nabízel? Podle vzhledu vypadalo jedno vlče mladší a druhé starší, to druhé už bylo spíše jako huberťák. “Jak že se to jmenujete?“ zeptal se jich, přičemž jim pohledem naznačil, že mohou jít v jeho vyšlapaných cestách. Přeci jen byl větší a silnější, haldami sněhu tedy mohl projít snadněji jak oni. Ne, že by jim chtěl nějak zvlášť pomáhat, ale když už se přidali k němu, tak… By je měl nějak opatrovat, ne? Musím trénovat na roli táty. Budu se muset starat! To až řeknu Lucy, že chci rodinu, jak se asi bude tvářit? Ale Vlčíšek mé přání určitě zařídil, Lucy se bude těšit, oblízl si tlamu a napadlo ho, jak se vlastně taková vlčata vyrábějí? Neměl by se pak zeptat otce? Nojo, vždyť se mnou stejně chtěl mluvit, zapomněl jsem. Pak si vzpomněl na Života, který byl vždy ochotný a moc milý, nějak podobný tomu Vlčíškovi, kterého spatřil nahoře v horách. Možná, že by se mohl zeptat jeho? Třeba by mu poradil a nemusel by se tak znemožňovat před svým otcem, že ani nedokáže vyrobit vlčata. Od Gammy se určitě očekává, že je schopný a znalý, musím dělat, že jsem sežral všechnu moudrost na světě, ohlédl se na vlčata, aby je zkontroloval. “Kam vlastně míříte? Já jsem z Asgaaru, znáte tu smečku?“ zeptal se jich a pohled zase stočil zpět před sebe, aby mohl dávat pozor na cestu. Sice o Asgaaru mluvil před chvílí tam nahoře v Mechové smečce, ale radši jim to ještě jednou připomněl, kdyby náhodou vlčata zapomněla, s kým mají tu čest. "Jsem synem alf. Prvorozeným synem alf!" pyšně dodal.
Dny letěly, před chvílí bylo ráno a teď už byl zase den. Už dlouho nechával Lucy o samotě, neměl by se k ní vrátit? Zastavil se, přičemž zapřemýšlel, jestli by to neměl stočit k lesu. Pak ho ale napadlo, že pokud si chce pozjišťovat detaily u Života, neměl by to udělat bez Lucy? Aby o tom nevěděla a nemyslela si, že je neschopný? Pak, až by k tomu došlo a on věděl co a jak, určitě by to na ni udělalo dojem a celá by se roztekla blahem, jakého to vlastně má inteligentního a vnímavého frajera. Lišácky se pousmál a zamířil k Narrským kopcům, na kterých sídlil Života.

>> Narrské kopce (přes Ježčí mýtinu)

Vlčice byla očividně spokojena z vánočního zpěvného koncertu, který tito tři vlci předvedli. Etney se usmíval jako měsíček na hnoji, byl se svým výkonem nadmíru spokojen. Úsměv ho nepřešel ani poté, co mu byl oznámen osud Ragarské smečky a tím pádem zřejmě i osud jeho staré přítelkyně. “Hm, hm,“ pokýval znalecky hlavou. “To se tak někdy stává, že se smečky rozpadnou. Hlavně pokud nemají dobré vedení,“ snažil se o rozvážný a zároveň vševědoucí tón hlasu, přičemž se tvářil naprosto vyrovnaně a zkušeně, že ho jako vychoval sám těžký styl života. “A proto se jednou ujmu vedení Asgaarské smečky, jsem prvorozeným synem nejvyššího z nejvyšších, právoplatný dědic trůnu. Pod mým vedením se smečka tutově nerozpadne! A až jednou budu mít syna, tak ten Asgaar převezme po mé vládě do svých tlapek a tak se to bude opakovat až na věky věků. Jeho potomek, pak potomek jeho potomka, a tak dále a tak dále. Asgaar se nikdy nerozpadne a nikdy nebude zapomenut, větev ctihodného krále Arcanuse I. a velevážené první dámy Asgaarské, Elisy, bude pokračovat ještě mnoho desítek let,“ rozpovídal se vážným, avšak mírně vychloubačným, tónem hlasu o své rodině, svých plánech a představách, přičemž celou dobu stál s vypjatou hrudí a tvářil se nejpyšněji, jak to jen šlo.
Rozednívalo se, avšak obloha byla zatažená. Nová sněhová nadílka Etneye příliš nepotěšila, neb mu sahala skoro k břichu. Obtížně se v takové hromadě napadeného sněhu pohybovalo. Tiše si povzdechl a prohlédl si vlčata. “A vy máte kam namířeno? Já jdu na jih, chcete jít se mnou? Můžu vám povídat nějaké další příběhy o mé rodině,“ mrkl na ně. A jednou se přidáte do mé smečky a budete mi sloužit. Budete mi líbat tlapy a mé Lucy závidět, jakého má chrabrého, vznešeného, inteligentního a v prvé řadě mocného samce po svém boku, mile se na vlčata usmál. Vepíšu své jméno a svůj rod do Gallirejské historie. Navždy nás budou uznávat… všichni. Hlavou pokývl k Launee, přičemž se rozloučil: “Díky za informaci o Ragaru. Kdybys náhodou někdy potkala vlčici jménem Severka, má krásný černý kožíšek jako uhel, tak jí řekni, že jsem ji hledal.“ Pak se otočil a vydal se na cestu. Zdalipak půjdou vlčata s ním, to nijak moc neřešil, bylo mu to fuk.

>> Maharské močály (podél toku řeky Kiërb)

Zanedlouho se přivalila dvě malá vlčata, nejdříve jedno a pak druhé. Prohlédl si je a mile se zagebil. “Ahoj maličcí, co tu děláte, ztratili jste se?“ byl až nezvykle milý, zřejmě za to mohl Vlčíšek, poctil ho tou svou „cukrovou“ náladou, kterou rozdával na potkání.
Když konečně přišel někdo, kdo měl tento les na starost, ulevilo se mu. Bál se, že bude muset dlouho čekat. “Jáááá malý Etneeey přicházím kooooledooooovat, co uuuuumím o Vlčíškovi prozpěvovat, že se naaaaarodil na hoře Zubatééé, chci zvěstovat.“ spustil, ani nevěděl, kde se to v něm vzalo, ale měl hroznou náladu zpívat. Zubil se od ucha k uchu a udělal na Launee očka. Měl dobrou náladu. Sice se přišel zeptat na něco úplně jiného, ale napadlo ho, že by tu mohl něco zazpívat, když přichází ty Vánoce. Všude spousta sněhu, Vlčíšek na Zubatce… proč by ne? Mohl zazpívat klidně ve své smečce, ale tohle byla jediná takhle na severu, co byla v blízkosti a přímo po tlapce. Pohlédl na malá vlčata, která tu byla s ním, a dostal nápad - proč do písničky nezahrnout i je? Chvíli mlčky stál a přemýšlel, ale pak si odkašlal a znovu zapěl: “ My třiiii kráááálové jdeme k vám, štěstí, zdraví vinšuuuujem vám. Štěstí, zdraví, dlouhá léta, my jsme k vám přišli z daaaaleka. Z daleka je cesta naše, do Mecháááčkůůů mysssssl naše!“ nezpíval zrovna nejlépe. Neposlouchalo se to dobře a byla spíš radost, když konečně zmlkl. Byl totiž hlučný, jak měl tu dobrou náladu, a jeho hlas se roznášel po celém jejich okolí. Jak však ztichl, uklonil se, že si jednu tlapku skrčil pod sebe, jakoby snad dokončil nějakou velikou šou, a pak s úsměvem čekal, co na to alfa řekne. Vzápětí se však nadechl a dodal: “Dobrý, co? Šlo mi to,“ pochválil sám sebe ještě dřív, než to stihla ona. "Klidně můžu zapět ještě něco! Znám hodně Vlčíškovských písniček, učil jsem se je. Sice jsem jich hodně zapomněl, ale jakoby se mi vrátila paměť, fakt!" několikrát přikývl hlavou, aby tomu dodal na důležitosti a vážnosti. "O Vlčíškovi se dá určitě zpívat hodně, možná že... Možná že něco znají tadyhle malí? Jsou to vlčata, vlčata by mohla znát hodně věcí, co se Vlčíškova času týče. Ale určitě neumí zpívat lépe jak já," zazubil se.
Pak se podíval zvědavě na vlčata a zastříhal ušima, na co tu vlastně byla? Za jakým účelem přišla? Ztratila se? Pohled stočil zase zpět k Launee. “Ehm, no, jinak chtěl jsem se zeptat, jestli náhodou neznáš moji kamarádku, jmenuje se Severka. Má černou srst a žila donedávna v horách, ale teď, když jsem byl navštívit Vlčíška, jsem ji tam už nenašel. Vy jste nejblíže, tak jsem si říkal, že třeba…“ v očích mu zajiskřila mírná naděje, že odpoví kladně.

<< sopka

Ne, že by si byl jist tím, že tu smečka je a nebo to snad věděl z dřívějška – spíše cítil kolem dokola hodně pachů. Z toho si odvodil, že se bude nejspíše brzo nacházet na smečkovém území. Byl si vědom, že vlk jeho postavení a vzhledu se dle toho i musí chovat, proto se rozhodl, že jakmile dorazí, nebude dělat problémy. Ani se na ně necítil, chtěl mít klid. Nepřicházel se špatnými myšlenkami, chtěl se pouze optat na svoji starou dobrou přítelkyni. Rád by ji viděl.
Jakmile stanul před lesem, překročil jeho práh a ušel ještě několik metrů, než se zastavil a hlasitě zavyl. Snažil se o to, aby jeho hlas zněl elegantně a přitom dostatečně hrdě. Aby dal najevo, že sem nepřišel jen tak ledajaký vlk. Pak zůstal stát a vyčkával, kdy sem někdo přijde. Doufal, že nebude čekat dlouho… Ale přece by ho ti nuzáci zde nenechali dlouho postávat, ne? Museli vědět, o koho se jedná!

<< Z.G. (kolem řeky Ainy)

S plným břichem se cestovalo daleko lépe. Obešel řeku Ainu, kterou před pár dny přehopsával po kamenech tak, aby se nenamočil, přičemž se rozhodl jít kolem sopky. Moc dobře vzpomínal na to, jak tady společně s Lucy našli ten nadpozemsky úžasný náramek, kterým se nyní může pyšnit. Je to ozdůbka přímo pro takové majstery, kterým on byl. Jó to náhrdelník má každej druhej, ale takovejhle nalezenej náramek, ještě ke všemu pořádně slušivej, to nemá jen tak někdo. Podíval se na něj a pyšně si odfrkl. Prostě mu slušel. Věděl, že tohle je přesně to, co činí vlka lepším, než jsou ostatní. Přesně tohle dokazuje jeho urozenost a fakt, že je nad ostatními. A on ten pocit miloval. Miloval být něco víc, než ostatní.
Spokojeně si tlapkal kolem sopky. Nahoru namířeno neměl, jen prošel kolem ní. Mířil do lesa, který byl za sopkou, napadlo ho, se tu zeptat na Severku. Byla to smečka nejblíže horám, ve kterých jeho kamarádka dříve pobývala. Co když se rozhodla se životem v horách seknout a přesídlila se? Musel to zjistit.

>> Mechový lesík

<< Ragar (přes Jedlový pás)

Byl rád, když z horského prostředí konečně mohl zmizet. Prošel lesem, kterým nedávno procházel z důvodu návštěvy té proradné bestie, která si říkala Smrt, a objevil se na otevřené planině. Hlasitě si oddechl, byl to rozhodně dobrý pocit, být zase na otevřeném prostoru, kde není tak ohrožený, jako o samotě vysoko v horách.
Pomalu se sunul plání a přemýšlel nad tím, že by si opravdu dal něco k snědku. Bylo jasné, že domů by to nevydržel – nebo vydržel, ale bylo by to velice nepříjemné. Mimo hlad se však cítil tak nějak dobře. Pohodově a spokojeně.
Drželo se ho ale štěstí, to zřejmě zapůsobil pan Vlčíšek, se kterým se ráno setkal vysoko v horách. Ve sněhu našel stopy. Spoustu stop, vypadalo to na nějaké migrující stádo. Mlsně se oblízl, jak ty stopy spatřil, žaludek do jeho mozku vyslal signál totální prázdnoty. Potřeboval se nažrat! Šel tedy tiše a opatrně po stopách těch divokých zvířat a doufal, že třeba najde nějaké zraněné či zatoulané mládě, to se občas stávalo. Stopy však po čase zmizely, takže musel hledat jen tak na zdař bůh, jak mu to zrovna připadalo vhodné.
Trvalo to delší dobu, než něco našel. Musel projít skoro celou planinu (i kolem jezera), ale nakonec se opravdu poštěstilo. Přikrčil se pohotově k zemi, skoro se snad leknul toho, že spatřil jeden jediný kus jeho potencionální večeře. Ta si ho samozřejmě nesměla všimnout, jinak by se dala na útěk. Nechtěl ho tedy vylekat a vyrušit, nutně ho potřeboval ulovit. Zatajil dech a zaostřil zrak. Vypadalo to na losí mládě. Bylo osamocené a vyděšené, krčilo se u řeky Ainy, poblíž jednoho menšího holého křoví. Zřejmě se ztratilo od stáda. Nebylo moc statné, spíše to byla kost a kůže, kdo ví, jak dlouho se samo toulalo. Možná ty stopy ani nepatřily jeho vlastnímu stádu. Malý losík zamrčel, plání se rozlehl hlas zoufalství a smutku. Hledal matku. Etney zastříhal ušima, přičemž se začal pomalu plazit blíž. Byl přikrčený, co nejvíce to šlo. Nebyl to sice žádný lovecký mistr, ale od posledního lovu se mu mírně zvedlo sebevědomí. A navíc hlad ho prostě nutil se do této činnosti pustit.
Když si připadal dostatečně blízko, zastavil. Ještě chvíli mládě pozoroval, pak vyběhl, a zatímco se mládě sbíralo, že lovci uteče, se Etney přiblížil na pár metrů. Mládě se polekalo, samozřejmě vyběhlo a chtělo utéct. Mrčelo, plakalo. Volalo o pomoc. Bohužel však patřil ke zraněným kusům, to proto tu zůstal sám. Měl něco s nohou, kulhal. Byla to smůla, avšak pro Etneye velké štěstí. Zdravý kus by nejspíš neměl šanci sám ulovit. Tento nemocný ale docela lehce svojí silou srazil k zemi a začal ho rdousit. Los třepal nohama, dokonce Etneye i pěkně kopl do zadního stehna, když ho porážel, ale brzy z něj život vyhasl. Se zraněnou nohou nemělo mládě stejně skoro žádnou šanci přežít zimu, kdyby ho neulovil on, ulovil by ho někdo jiný.
Z kostnatého drobka slezl, oblízl si tlamu a spokojeně vzdychl. Podíval se na svůj úlovek a v mysli sám sebe poplácal pochvalně po rameni. “Dobrá práce, jsi fakt machr,“ zašeptal si těsně předtím, než se do zvířete zakousl. Pro dva by tento nemocný nebožák byl opravdu málo, ale pro jednoho to stačilo. Na zahnání hladu určitě!
Když se nažral dosyta, nezbylo z losíka skoro nic jiného než jen kosti a rudý sníh pod jeho mrtvolou. Etneyovi se po těle rozlilo příjemné teplo. Plný žaludek už neměl dlouho. Několikrát se olízl a tlapkama si následně o sníh snažil smýt krev z tlamy. Pak vyrazil…

>> sopka (kolem řeky Ainy)