Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// 570

// Loterie 21

<< Asgaar

Pomalu vlezl do jeskyně a blaženě si povzdechl. Ucítil na svém těle to teplo vyhřátého domova. Zamířil k jedné z kožešin co nejdál od vchodu, aby na ně nefoukalo a nepronikal k nim studený vzduch zvenčí, přičemž si lehl a nechal místo u svého břicha pro Lucy, tak, aby když se schoulí dokolečka, ji mohl zahřívat. I když by zahřát potřeboval teď spíš on, klepal se jako osika. Nicméně se s ní chtěl tulit a tohle byla prostě ta nejlepší poloha.
Když teď v klidu leželi, nikdo je nerušil a bylo jim oběma příjemně, zapřemýšlel pořádně nad tím, co vlastně říkala o jeho mámě, o své rodině a o jejich společných budoucích dětech. Pousmál se. Zahřála ho ta myšlenka na společnou rodinu u srdce, byl to hrozně příjemný pocit. "Moje máma je hrozně zvláštní vlčice. Mám ji rád, je to moje máma. Ale... Mrzí mě, že se ke mně chová jinak jak k ostatním sourozencům, víš," hlesl tiše, přičemž pak navázal dál: "Jak jsi říkala, že tě otec nepodporuje, tak ona mě taky nebyla chopná nikdy podpořit. Táta je jinej, ten mi aspoň z části rozumí a snaží se mě podporovat, ale ona ne. Nepamatuju si, kdy naposledy se zajímala o to, co dělám, kde jsem a jak se mi daří," mluvil tlumeným hlasem. Nechtěl Lucy rušit, kdyby už náhodou usínala.
"Ale co se týká našich vlčat, chci je ve všem podporovat! Cokoliv udělají, kamkoliv šlápnou a jakkoliv štěknou, podpořím je v tom, že je to úplně to nejvíc nejlepší, co mohli v životě udělat!" rozhodně pronesl. Strašně se těšil. Těšil se na to, až bude otcem. "Budeme skvělí rodičové," souhlasně přikývl a položil si hlavu na tlapky. "A vlčata budou po nás. A my jsme skvělí vlci, kteří si jdou za svými sny. Takhle to nemá jen tak někdo," usmál se a pak zavřel oči. Usnul.

// Loterie 20

<< Midiam

Ještě chvíli venku před úkrytem počkal, než se Lucy rozloučí, a pak se po jejím boku vydal k lesu. K jejich společnému domovu. Koutkem oka na ni koukl a jemně se pousmál. “Všiml jsem si,“ hlesl pobaveně. “Ale já se svojí rodinou taky nikdy nevycházel,“ dodal hned, aby neměla Lucy pocit, že je nějaká divná. Protože ona nebyla! Byla výjimečná. A výjimeční vlci prostě se svojí rodinou asi dost dobře vycházet nemohli, protože je nikdo nechápal a nikdo jim nerozuměl. Etney toho byl zářným příkladem. “Myslím, že mě nikdy nechápali a vlastně dosud nepochopili. Obzvlášť máma. Byla na mě vždycky hrozně… přísná. Nemá mě asi ráda. Ale k mým sourozencům se vždycky chovala jinak. Cítil jsem to. Pokaždé, když se podívala na mě a pak se podívala třeba na Sionna, cítil jsem… Tu změnu. Cítil jsem, že se na mě dívá jinak.“ Svěřil se tišším polohlasem a pak si trochu utrápeně povzdechl. Mrzelo ho to. “Aspoň že táta se snaží mi rozumět. Ale určitě je to proto, že jsem jiný než zbytek rodiny. Jsem ctižádostivý, sebevědomý. Tyhle dvě vlastnosti zbytku chybí a proto mi nemůžou porozumět. Já mám cíl, jednou budu alfa. Budu všemu vládnout. Oni žádné cíle nemají. A myslím, že tak to máš i ty se svojí rodinou,“ pozastavil svůj krok, dotkl se svojí tlapičkou její plece a vřele se usmál. Zůstal na ni hledět a myslí mu proběhla myšlenka, jak je Lucy úžasná a krásná. “My dva jsme stejní. Oba chceme to samé, nic nás v životě nerozdělí,“ přitiskl k jejímu krku hlavu. “My dva budeme navždycky spolu. Spolu proti všem. My dva proti světu,“ zahuhlal do jejího kožíšku, nasál její překrásnou vůni, ze které mu vždy začali poletovat v žaludku motýlci, a pak se oddálil. Hleděl jí do očí, mlčky. Miluju tě, pak se otočil na tlapce a překročil hranice jejich domova. Konečně, byl rád, že jsou zpět.
Lucy se zaradovala, že už jí nic není, že se uzdravila. Etňa vesele zavrtěl ocasem a za pochodu pohodil hlavou. Odfrkl si. “To je super, to jsem rád! Asi jsi prochladla…Jsi moje křehká květinka, musíš na sebe dávat pozor!“ mrkl na ni, přičemž se u toho jemně zatřásl. Pořád mu byla hrozná zima. “Já se potřebuju taky zahřát, úplně mě tam ta zima polapila,“ zazubil se.

>> úkryt

// Loterie 19

Když si o něj Lucy opřela hlavu, spokojeně si povzdechl a přitiskl na ni i tu svoji. Zavřel oči a přitulil se k ní. Nadechl se její vůně, poté se lehce oddálil a láskyplně se na ni usmál. Byl rád, že ji má. Nechtěl by už nikdy být bez ní. "Samozřejmě, že bych ji ochránil!" naštvaně se zamračil. Jak o něm vůbec tohle někdo mohl říct? A ještě ke všemu někdo, kdo o jeho královském veličenstvu nic neví. Našpulil rty a povýšeně si odfrkl. Tohle ho teda fakt naštvalo. "Udělal bych cokoliv na světě, aby se Lucy nic nestalo. Budu ji navždycky chránit svým tělem, navždycky!" to poslední slovo "navždycky" rázně vyštěkl a pevným neústupným pohledem se zahleděl jejímu otci do očí. Pak svůj pohled odvrátil. Absolutně zratil náladu se jakkoliv dál vybavovat, navíc když poslouchal tu jejich konverzaci a uvědomil si, že její otec jí opravdu moc nerozumí. Navíc si byl naprosto jistý, že by ho Lucy nezneužívala. On miloval ji a ona milovala jeho. Byla jeho život a on byl ten její. Zahleděl se na její osobu, tolik ji miloval. Nechtěl nikdy být bez ní, bez ní by totiž nic nemělo smysl. Život by ztratil význam...
Zatřásl se, svaly měl jako v křeči, nebylo mu dobře. Chlad pomalu zužoval dál a dál jeho tělo. Proto se mu značně ulevilo, když Lucy pronesla, že už půjdou a začala se s otcem loučit. Postavil se na tlapky, které se mu zatřásly. Koukl na vlčici, pak na hnědého a na oba dva kývl na rozloučení. "Poroučím se," zahuhlal. "O Lucy bude dobře postaráno. Dokud bude se mnou, bude jí dobře," ujistil ho, pak se otočil a vyrazil pryč. Opustil úkryt, který její otec postavil, a zamířil zpět k lesu.

>> Asgaar

// Loterie 18

A tak, aby tu nemusel trpět zimou a přemýšlet nad tím, se snažil svoji pozornost přesunout na něco jiného. Začal vzpomínat. Napadlo ho, že i on by se měl sejít s jeho tátou, protože po tom lovu mu bylo řečeno, že „si oddechne a pak se sejdou později“. Jenže později už na to nebyl čas a Etney na to taky tak trochu pozapomněl. Sklopil uši a cukly mu koutky v náznaku pobaveného úsměvu. Copak mu asi táta sdělí? Kolik novinek se v lese událo za tu dobu, co tam nebyl? Byla pravda, že se povětšinu času poslední dobou zdržoval někde jinde mimo svůj domov. A co máma, jak jí asi je? krátce se zamračil. Už ji hrozně dlouho neviděl, byla v pořádku? Ale kdyby ne, určitě by mu to někdo sdělil, toho se vůbec nebál. Jen mu to připadalo celé takové divné. Dlouho se s nikým ze své rodiny pořádně nebavil, neměl nové informace. Vlastně se mu teď tak nějak stáhl žaludek a zalil ho zvláštní pocit, ze kterého začal být mírně nervózní. Přešlápl z tlapky na tlapku a sedl si na pravou půlku zadku. Už se mu nesedělo vůbec pohodlně. Možná mají s taťkou nějaký problém, tak se nezdržovala v jeho blízkosti. Možná se spolu nebaví…, napadlo ho. Usoudil, že to je asi taková nejvíc pravděpodobná varianta, proč se nezúčastnila toho jejich hromadného lovu a nebo proč se vlastně vůbec neukázala, když přišel zpět domů. Nebo je na mě naštvaná? Co když mě nechtěla vidět? Ale já jsem nic neudělal, proč by měla být naštvaná? vrtalo mu to hlavou. Dumal nad tím, ale nedokázal se dopídit k odpovědi. A nebo o tom možná nevěděla, že jsem se vrátil. Třeba spala v jeskyni, možná byla unavená, přejel pohledem všechny přítomné a tiše si povzdechl.
Zavzpomínal samozřejmě i na smečku celkově, na Yetera, na Gee a ostatní. Ýťu už neviděl hodně moc dlouhou dobu, předpokládal, že ze smečky odešel a někam se ztratil. Možná opustil tuhle zemi a už se neplánoval vracet. Ale proč se s Etneyem vlastně vůbec nerozloučil? Byli to přece dobří kamarádi. Alespoň Etney ho za svého kamaráda považoval. Ale teď, když Yeter tak beze slov zmizel, se cítil ukřivděný. Byl možná i trošku naštvaný. Při vzpomínce na to, jak se klouzali ze zasněženého kopce dolů, se mu vykouzlil spokojený úsměv na tváři.
Jenže pak se myšlenkami vrátil zase do reality, uvědomil si, že je mu příšerná zima a že se nedokáže přestat třást. Bylo to marné.

// Loterie 17

Seděl vedle Lucy a znuděně pozoroval propletené kořeny, které jim tvořily úkryt před vichřicí a sněhem. Byly propletené pevně mezi sebou, skoro ani škvírka mezi nimi nešla zahlédnout. Nicméně teplo udržet nedokázaly, takže úkryt, ať už vlci chtěli nebo nechtěli, po čase prokřehl. Etneyovi se zježily chlupy na krku, kýchl a celý se otřásl. “Lucy, nevrátíme se pomalu domů?“ zašeptal své milé do ucha a jemně do ní dloubl čenichem. Hezky s citem, ale tak, aby na sebe upozornil. Pak se na ni zahleděl. Byl si vědom toho, že si chtěla s otcem popovídat, nicméně jemu už tu byla opravdu velká zima, a čím déle tu byli, tím méně mu šlo se nějakým způsobem zahřát. Třepal se jako osika. Svaly měl napjaté a bylo to sakra nepříjemné. Možná to bylo i tím, že seděli na jednom místě a nehýbali se. Venku sice řádil vítr a sněhová bouře, před tou byli chránění, ale taky byl všude kolem veliký mráz, a před ním se uchránit nedalo. Úkryt v lese byl daleko teplejší – byly tam kožešinky a prostě útulno. Chtěl se vrátit, ale kdyby Lucy nechtěla a měla by z toho být jakkoliv smutná, trpělivě by vyčkával i nadále. Zavzpomínal, jak byla nešťastná a jaké měla obavy, proto její rozhodnutí bude respektovat a nebude ji k návratu nikterak nutit či na ni nějak naléhat.
A tak tam seděl, třásl se a hlasitě oddechoval. Měl dojem, že se to pořád zhoršuje. Ze začátku se třásl jen tak občas a lehce, ale po chvíli třes neustával a akorát se zvětšoval. Cítil na svém těle šílený chlad, který mu pronikal až do morku kostí. Jakoby snad ani neměl srst a byl tady úplně nahý. Podíval se na Wizku, cizí vlčici, kterou viděl poprvé v životě. Přejel ji očima, ale ona se netřásla. Pak se podíval na otce od Lucy a na samotnou Lucy. Netřásl se nikdo krom něj, copak byl taková citlivka?! Naštvaně se zamračil a snažil se silou vůle třes zmírnit, ale nešlo to. Nechápal, co se tak najednou stalo. Že by opravdu prostě prokřehl? Nedokázal se vůbec zahřát…

// Loterie

Pořád trvala sněhová bouře – byla šílená zima a spolu se sněhovými vločkami se sypaly z oblohy i ledové bodliny, které se Etňovi zabodávaly do kožichu. Packy mu mrzly, srst na zátylku měl zježenou nejvíc, jak to jen šlo a uši přitisknuté na krku. Pravda, takové počasí se mu zrovna dvakrát nelíbilo. Proto se držel především doma v jeskyni, občas ale bylo potřeba vytáhnout čumák, i když to bylo třeba sebevíc nepříjemné.
Právě teď byl v Asgaarském lese a koukal se po Lucy, jaksi ji nemohl najít. Partnerka nebyla v úkrytu a nenašel ji ani nikde kolem, takže musel vyjít hlouběji do lesa. Pakliže ji najde, přesune se i s ní co nejrychleji zpět do jeskyně, nicméně pokud ne, bude ji hledat, i kdyby měl on sám venku umrznout. Po celý svůj život, tedy přesněji řečeno dokud se nesetkal s Lucy, si připadal strašně moc sám. Peskován matkou a vedoucí neustále souboje s celou rodinou, si mladý Etney opravdu nepřipadal šťastný. Přece jen, taková rodinná situace by nebavila nikoho, a ač byl Etney držka, i on byl v nitru citlivým vlkem. Právem či neprávem se tedy Etney cítil svými rodiči odstrkován, nahrazován a podepisovalo se to i na jeho chování. Po nějaké době se však setkal na Ježčí mýtině s Lucy, která ho velice okouzlila. Partnerství vzniklo nečekaně a poměrně náhle, ale bylo to potřeba – Etneye to vytáhlo ze všech těch nepříjemných pocitů, které jeho mysl pomalu užíraly a dusily.
Proto nyní Lucy hledal v lese, i když všude řádila sněhová bouře a doufajíc, že ji brzy najde, procházel kolem hranic smečky. Prahl po tom se zachumlat do její měkké srsti, vdechovat její vůni a klábosit o nesmyslech. Povídal by si o čemkoliv, dělal by cokoliv, jen si přál ji mít u sebe. Packou by ji objal a už ji vícekrát nepustil. Po celém lese zakřičel její jméno, snažil se ji najít táhlým zavytím, ale nic nezabralo. Partnerka neodpovídala, vlastně vůbec nikdo na jeho zoufalé volání nereagoval. Postupně začínal ztrácet citlivost v nožkách, ale nechtěl to vzdát, chtěl ji najít! Pokus číslo dvě, znovu zavyl, nicméně vypadalo to, že se jeho volání ztrácelo v hlasitém fučáku, který lámal větve a zužoval vše živé. “Paní Lucy, má slečno, kdepak jste,“ zahuhlal si tiše sám pro sebe, přičemž se smutkem v očích prohlížel celé okolí…

// Loterie

Seděl tiše na malé louce a pozoroval dvě vlčata, která se neobratně snažila poskládat nožky pod sebe, aby se mohla zvednout. Trochu se té roztomilé situaci pousmál. Lucy by na ně byla pyšná, napadlo ho, přičemž si smutně povzdechl. Lucy byla pryč, nebyla s ním a nepodporovala ho ve výchově vlčat. Trpěl, tiše ve skrytu duše trpěl a smutnil. Láska, kterou k Lucy choval, byla upřímná, hluboká a vycházela přímo z jeho srdce. Etney by dal cokoliv za to, aby mohl vrátit čas, ale bohužel to nešlo.
On se tedy zničeně postavil na nohy a pomalu přišel blíže k vlčatům, přičemž jednomu z nich podržel svoji tlapu pod jeho drobným bříškem. Mohlo se tak totiž lépe postavit na nožky, on jej podpíral a jistil. Lucy by udělala totéž s tím druhým, které nyní nešťastně kvičelo a sténalo. Opatrně se pořád dokolečka snažilo zvednout, ale nešlo mu to. Ovšem Lucy tu nebyla s ním a nikdy už nebude, takže v mysli tohoto zlomeného vlka nezbyla jiná myšlenka, než ta, že jedno vlče vždy bude šťastnější než to druhé, jelikož na ně byl sám. Moc si přál, aby byla šťastná obě vlčata zároveň, ale nešlo toho nikterak docílit. Truchlil, byl osamocený (ač měl dvě děti) a nezvládal se o ty dva malé drobečky dost dobře sám postarat. Totiž, v jeho vlastních očích tomu tak bylo, cítil se neschopný a k ničemu. Uši stáhl dozadu k hlavě a přešel tedy od prvního vlčete k tomu druhému. Upíral na něj svůj žalostný pohled, přidržoval jeho maličké tělíčko a do očí se mu pomalu, ale jistě draly slzy smutku. Uličníka ve své tlapce opatrně položil po krátké chvíli zpět na pevnou zem, tlapou si protřel oči a hlasitě posmrkl. Láska a náklonnost k vlčici, se kterou sdílel vše ve svém životě, byla silná a stále ho nutila na ni myslet. Tu situaci mu navíc připomínala i vlčata – kdykoliv se na jedno z nich podíval, vzpomněl si. I když nechtěl a přál si to z hlavy vymazat, nešlo to. Oči zavřel, lehl si na zmrzlou trávu, na které byla nalepená jinovatka, a čekal, až se jeho děti dobatolí s tichými vzdechy k jeho kožichu. Už se valily obě dvě jako malinkaté kuličky, ale bylo to pro ně dost náročné, takže to šlo pomalu. U obou dvou byly jejich malé tlapky ještě neobratné, takže chvíli prostě trvalo, než svého cíle vlčata dosáhla. Ale povedlo se. Etney si je přivinul tlapkou ke svému tělu, aby je zahřál, a snažil se usnout. Tajně doufal, že usne navždy, aby se už nikdy nemusel vzbudit zpět do této nepříjemné noční můry, která ho strašila den co den. Nashledanou…

// Loterie 16

Když Wizku řekla, že se zrovna potkali, tiše si oddechl. Ulevilo se mu. Nesnesl by totiž pomyšlení, že si takový dědula, co už má dva vrhy vlčat, nabrnkl takovou mladicu. Podíval se na Lucy v tu samou chvíli, jako se ona podívala na něj a chvíli setrval svým pohledem v jejích zelenkavých něžných očích. Byla tak krásná…
Den utekl jako voda, venku se už stmívalo. Počasí se však vůbec neměnilo – stále fučel silný vítr a sněhová bouře i nadále přetrvávala. Jen na to pomyslel, už se mu zvedala srst na zátylku, venku byla opravdu veliká zima, stupně sahaly hluboko pod bod mrazu. Byl rád, že společně mohli být v takovém pevně vytvořeném úkrytu, který nepropustil sněhové vločky a dokonce jím neprofoukl ani vítr. Byli dobře chráněni. Už se to tu i díky jejich dechu a teplým tělům začínalo poměrně zateplovat. Oblízl si čenich, jak dlouho tu vlastně ještě budou muset setrvat? Během té bouře nebylo moudré nikam chodit. Sice nebyli daleko od domova, ale i tak. Nerad by, aby se jim cokoliv přihodilo, však byli budoucností celé Asgaarské smečky! A ne jen smečky, vlastně celého světa!!
Lucy se i nadále handrkovala s otcem, zřejmě spolu moc dobře nevycházeli. Ale chápal to a rozuměl tomu, i jemu by se nelíbilo, kdyby mu někdo cpal pod čumák nějaký plebs, který se narodil v jiném vrhu a ještě ke všemu s jinou vlčicí. To byl opravdu vrchol! Stanul pohledem na otci své partnerky, když k němu promluvil, přičemž zastříhal ušima, aby dal najevo, že poslouchá. Jemně se pousmál a nahnul hlavinku do strany. “Velké ego? Jakože já mám velké ego?“ pobaveně se zasmál. Takovou věc si rozhodně nepřipouštěl. “Však se na mě a na Lucy podívej! Den co den jsme lepšími vlky, doslova vzkvétáme! To samé se však nedá říct i o jiných obyvatelích této země. Gallirea potřebuje vlky, jako jsme my dva. Bez nás by svět skončil. Nepotřebuju mít velký ego na to, abych věděl, že já i Lucy se řadíme k té lepší vrstvě…A naše budoucí vlčata jakbysmet,“ objasnil to Saviorovi vyrovnaným tónem hlasu. Myslel to zcela vážně. Nicméně na to, že se společně už kdysi setkali, si vůbec nevzpomínal. Nevybavovalo se mu období a dokonce ani místo, kdyby nezmínil Kamínkovou pláž, byl by úplně mimo. Takhle jen pohodil hlavou a u toho pronesl: “Je to možné, ale já si na to nepamatuju. Asi to shledání nebylo zas tak důležité,“ pokrčil rameny.
Dál nic neříkal, nechal svoji dušičku, aby si s otcem popovídala a jen si občas všechny přítomné prohlédl. Trochu mu to však vrtalo hlavou, takže se snažil si vzpomenout, ale marně. Fakt ho nenapadlo, při jaké situaci se mohli potkat. Co tehdy asi tak řešili? Nesnášel ten pocit, že si na něco nedokáže vzpomenout…

// Loterie 15

Vypoulil na něj své zlaté oči, ze kterých vždy a za každých okolností vyzařovalo vše možné, jen ne skromnost, pokora a respekt. Já jsem uměl chodit od narození, pche, letmo se pousmál a pokýval hlavou. “Jojo, já vás zase znám z doby, kdy jste ještě překypoval mládím, hehe,“ ušklíbl se. Saviora neznal, nebo minimálně si na něj nevzpomínal. Jen mu to chtěl vrátit. Nebylo přece vhodné zmiňovat, že někdy jako vlče neuměl chodit! Totiž, on přeci uměl vše hodně brzo. Byl talentovaný a veškeré nově učené dovednosti mu šly jako po másle. Určitě tomu tak bylo! Po „oficiálním poznání“, jak to dědula nazval, se Etney usmál, aby dal najevo, že je potěšení i na jeho straně. Nicméně doopravdy nebylo, bylo mu to celé tak nějak putna. Chtěl už hlavně do tepla. Loupl očima po černobílé a pak po své partnerce, proč ty trubky furt stály venku na mraze a nešly dovnitř?! Nad tím mu rozum zůstával stát! On se chtěl schovat, tak ať si laskavě obě dvě pohnou.
Nakonec je dědula Savior vyzval znovu a obě dvě se konečně přemístily dovnitř. Hlasitě vzdychl a zlehka protočil očima. On už je přeci pozval, na co jako čekaly?! Oklepal ze sebe sníh a i on se rozešel dovnitř do dřevěné jeskyňky. Samozřejmě co nejdál od vchodu, aby na něj nefoukalo. Byl prostě pohodlný. Usadil se po boku Lucy, z druhé strany od vchodu, aby se vločky a vítr, které náhodou prošly vchodem, zachytili na její srsti a né na té jeho. “Aaaw, to je hnedka lepší,“ hlesl spokojeně. Sice tu nebylo, kdo ví jaké teplo, ale opravdu to pomohlo. Změnu ucítil hned, jakmile přišel dovnitř.
Zatímco probírali rodinná témata, on spokojeně mžoural očima a občas si prohlédl zde přítomné vlky, aby to vypadalo, že každičké jejich slovo vnímá. Ale popravdě mu občas něco uniklo, moc se nesoustředil. Teprve až ve chvíli, kdy se Lucy začala smát a pronesla to slovo „mrtvý“, se probral. Začal přemýšlet, co to vlastně všechno řešili, a protože to nevěděl, jen se hloupě usmíval a pokyvoval hlavou. Jakmile však Lucy řekla, že má jen tři sourozence, horlivě přitakal. Moc dobře věděl, jak se cítí – totiž on měl taky pouze jednu sestru, a to Awnay. Ti zbylí tři sourozenci nebyli až tak jeho, jako spíš rodičů. “Jo,“ vyprskl souhlasně ihned poté, co mu oznámila, že ona je ta nejlepší z nejlepších a našla si synka alfa původu. Pyšně vypjal hruď a podíval se na ni. Pak koukl na Saviora. “Přesně tak!“ ozval se znovu, tentokrát zase o něco hlasitěji. “Není lepších vlků než mě a Lucy, každý v okolí to tvrdí a… a my dva to stejně víme. A jednou, až budeme mít společně potomky, tak to zase budou oni, kteří budou ti nejlepší z nejlepších!“ vášnivě se rozpovídal a u toho zabouchal ocasem nadšeně o zem. Byl tak pyšný na to, kým a čím je!
Dlouze se zahleděl na vlčici, jež se před chvílí představila jako Wizku. Zajímalo ho, o koho se vlastně jedná? Tak je to teda ta jeho partnerka a nebo není? Tak, jako Lucy, se zvědavě koukal střídavě z Wizku na Saviora a zase zpět. Tak kdy už konečně řeknou odpověď?! Vážně je to jeho partnerka? To je tenhle hnědý, naprosto obyčejný vlk s rozčepýřenou a stařecky vypadající srstí takový casanova, že za život vystřídal tolik partnerek? Etňa si odfrkl, nemohl tomu uvěřit! Co na něm bylo tak úžasného jako?! Nedokázal to pochopit. Táhle se zamračil.

// není tahle osudovka náhodou o fantazii? a co si jeden vymyslí, to se vyplní? :P :)

// Loterie 14

Tak se jeho květinka Lucy tedy konečně setkala se svým otcem, o kterého měla díky Životovi jisté obavy. Bezva, živ a zdráv, můžeme se jít schovat zase zpátky domů, oklepal ze sebe sníh, nicméně zanedlouho byl jeho kožich opět pokrytý bílými vločkami, které padaly z nebe jako pominuté.
Zatímco hnědý starší vlk vítal svoji dceru, Etney si očima prohlížel černobílou vlčici, která tu dělala křena. Přesněji řečeno křenila na rodinném setkání, že jo. On byl partner Lucy a velevážený syn z posvátného Asgaarského rodu, takže bylo jasné, že on sem patřil, ale ona byla prostě nic… A nebo počkat, že by to byla nějaká jeho družka? Nemožné. Krátce se zamračil. Ten hnědý byl moc starý na to, aby měl takovou mladou koc. Teda ne, že by mu na záda dýchala smrtka, ale byl to přece jen otec Lucy, takže... byl starý. Oblízl si čenich, pobaveně (možná však trochu podvraťácky) se pousmál a nechal se svojí družkou představit. Udělal krok blíže k Saviorovi a koutky tlamy se pousmál. “Těší mě, jsem Etney I. Asgaarský, prvorozený syn alf Asgaarského lesa – Elisy a Arcanuse.“ Trošku se musel vychválit, že jo, to by jinak nebyl on. Pak se lehce poklonil na důkaz jakéhosi „přátelství“ nebo snad respektu hlavou, a poté koukl na Lucy.
Savior zřejmě ovládal magii země, jak se sám Etňa nyní přesvědčil. Bylo zajímavé vidět ji v celé své síle, neb se přímo před jeho očima ona malinká komůrka zvětšila na poměrně prostornou dřevěnou jeskyni, která byla dost pevná na to, aby všechny ochránila před poryvy větru a nánosy sněhu. Vesele zavrtěl ocasem, konečně se měl kde schovat! Zahřálo ho to na srdci, samozřejmě, že Savior pečoval o jeho sílu, zdraví a krásu. “Uuuuf, paráda!“ blaženě hlesl, přičemž už zvedal tlapu, že se rozejde dovnitř. Najednou se ale zasekl, jakoby mu mozek důrazně sdělil, že rozhodně není slušné (obzvlášť před jejím otcem) nechat nemocnou Lucy venku a sám si zalézt dovnitř. “Ehe,“ přihlouple se zazubil a tou zvednutou přední tlapkou, kterou chtěl udělat krok vpřed, se podrbal pod čenichem. Snažil se zakrýt tento svůj sobecký počin. Ustoupil tedy bokem a tlapku natáhl ke vchodu, aby vlčicím nabídl přístup do tohoto luxusního doupěte. Jakoby ho snad on sám vytvořil a měl tak právo zvát tam, koho jen chce. “Dámy první,“ zubil se od ucha k uchu. Dámy a starci první, v myšlenkách se pobaveně zasmál svému skromnému vtípku. Ovšem, ať tak či tak, jeho otec teda rozhodně vypadal lépe, to musel uznat.
Podíval se na vlčici, kterou viděl poprvé v životě. Rychle proběhl zpětně své myšlenky v hlavě, jestli už neříkala své jméno a on ho jen nepřeslechl, ale nepřipadalo mu, že by slyšel, jak se představuje. “Jak se jmenuješ?“ zeptal se jí a vyzval ji pohledem, aby se i ona představila, když všichni ostatní své jméno prozradili. Teda… On to své prozradil. Hrdě a nezkrotně, s vypjatou hrudí a hrdinskými jiskrami v očích.
Doufal, že se obě dvě rychle odeberou dovnitř, už mu mrzly tlapy. Na plkání venku prostě nebyl stavěný!

// Loterie 13

<< Asgaar

Vypadalo to, že brzy den vystřídá tmavá noc, neboť bylo čím dál tím větší šero. Po sluníčku nebylo ani stopy a obloha byla hodně zatažená, takže nějaké červánky nebo něco, co by ve vlku evokovalo konec dne, nebylo možné zahlédnout. Hodně sněžilo. Byla tuhá zima, Etnymu to připadalo rok od roku horší. Naježily se mu chlupy na zátylku a celý se oklepal. “Asi bysme se venku neměli moc dlouho zdržovat,“ štěkl po Lucy tak, aby ho slyšela. Zrovna ve chvíli, co promluvil, zafučel proti nim silný vítr a začal jeho slova unášet pryč. Znělo to, jako kdyby šeptal, přitom mluvil hodně nahlas. Zatnul zuby a kráčel dál proti poryvu větru, aby se jeho milá mohla napít vody. Bude to jako ledová bomba do žaludku, neměl rád vodu v zimě.
Čím blíže byli k řece a čím více se vzdalovali od stromů, které jim poskytovali ochranu před sněhovou bouří, tím hůře se šlo. Sněhová bouře byla opravdu nepříjemná, Etney musel přivírat oči, aby vůbec mohl koukat na cestu. Zato Lucy nevypadala, že by ji sníh nějak obtěžoval, stále měla náladu na vzájemné popichování se. Zamračil se na ni a přitiskl uši k hlavě. Chtěl na to něco říct, ale v tom mu vesele oznámila, že je tu její otec. To jsme ho našli tak rychle? zatěkal očima po okolí a s tichým povzdechem se vydal za ní, aby se mu ve sněhové bouři neztratila.
“Lucy, opatrně,“ křikl po ní. Zrychlovala a byla jako smyslů zbavená. Přítomnost jejího otce ji nejspíš naprosto vyšokovala, on však nechápal, proč. Zmínila se jen o tom, že se jí Život na jejího otce ptal, jenže Etňa absolutně nepochopil tu spojitost mezi tím. Co jako bylo zvláštního na tom, že se jí Život vyptává na otce? Život se vyptával na různé věci…
Společně zastavili před čím si z kořenů, co připomínalo úkryt. Povytáhl zlehka obočí a překvapeně si to prohlédl, bylo to zajímavé. To by on zatím nesvedl. Život mi pomohl zesílit, třeba něco takovýho taky zvládnu, přivřel oči a začenichal po okolí. Pak se tlapkou toho úkrytu dotkl, fakt to byly kořeny stromu. Byly tvrdé a pevné, jen tak něco by je neporazilo.
Vyčkával, co se stane. Stál vedle své partnerky a zíral na vchod do utvořeného úkrytu. Tak, děcka, tohle je váš dědeček…hehe, pousmál se. Docela se těšil, až jim bude moci něco takového říct. Hlavou mu však proběhlo, že dědeček z jeho strany bude určo daleko lepší než ten z Lucyiny. Jeho rodina byla ta nejvíc v topu…

// Loterie 12

<< úkryt

Přikývl hlavou, když odmítla pomoc při hledání jejího otce. “Dobře,“ hlesl tiše a následoval ji. Bylo mu docela jedno, jestli jejího otce budou hledat teď nebo někdy jindy. Nebo snad nikdy. Sice by bylo fajn, kdyby se s ním seznámil ještě dřív, než si udělají vlčata, ale… Její rozhodnutí plně respektoval. Stejně byl líný cokoliv a kohokoliv hledat. Byla zima, sníh byl otravný a on neměl náladu na to, se v něm brodit a volat něčí jméno. Navíc ani netušil, jak její otec vypadá.
Když vylezli ven z jeskyně, ona šla a jeho ještě zdržel ten hnědý vlk, který mu poradil, aby poté vyhledali společně Arcanuse. Tip je to dobrý, ale jako to mám přijít a říct „otče, dlouho jsme se sice neviděli, ale místo toho, abychom pokecali, mi uzdrav partnerku. Jo a pak mi ještě řekni, jak se dělaj vlčata. Dikec a já zas jdu“? To by bylo hodně trapný. Jak vylezl ven, rozhlédl se a nadechl se čerstvého vzduchu. Byl ledový a štípal v čumáku jako tisíce malých jehel. Rozběhl se za Lucy a zpomalil, jakmile zahlédl v lese její postavu. Byl jí přímo za zadkem. Ona ťapala před ním, on o krok za ní. Byl za ní proto, aby ji mohl chránit, kdyby se cokoliv přihodilo. Velcí hrdinové vždy chrání to, co je jim blízké! “Jo, dobře, půjdeme k jiné řece,“ zase podpantofláckým a naprosto klidným poddajným tónem hlasu odsouhlasil to, co si Lucy přála. Nechtěl další konflikty, a navíc – kolem a kolem bylo fakt jedno, k jaké řece půjdou. Věděl, že poblíž lesa jsou dvě řeky a obě byly zhruba tak stejný počet tlapkovských kroků daleko. “Cože?“ povytáhl zlehka obočí a udělal o dva kroky navíc, aby srovnal krok s tím jejím. Pak mu došlo, že se asi ptá na to, proč nevyrazil z jeskyně zároveň s ní. “Jo aha!“ zazubil se, přičemž dodal: “Zdržel mě…No, jak se jmenuje… Ten hnědej vlk, co se drží poblíž Laury. Řekl, že máme pak najít mého otce, že tě uzdraví,“ koukl na ni, jemně se pousmál a láskyplně do ní šťouchl svým bokem.

>> Midiam

// 558

// Loterie 11

Přejel ji celou očima a pak přikývl. “No ano, sen. Však jsi teď spinkala,“ nevinně se zazubil. “A když vlk spinká, zdají se mu sníky,“ zřejmě trénoval na roli otce, neb to Lucy tak krásně vysvětlil, jakoby snad byla mimo a neměla o snech ani tušení.
Vyslechl si její starost o otce a chvíli zapřemýšlel. Měl dojem, jakoby to už slyšel, tuhle věc o otci. Pak si vzpomněl na to, co on sám žbrblal pod vousy, když usínal, a vše si to dal dohromady. “No,“ hlesl. Přemýšlel, co by na to měl říct. “Tak já ti nevím, mám ho najít?“ navrhl jí nakonec, ale samotnému se mu zas tak moc nechtělo. Přece jen, Gallirea nebyla nejmenší zemička, a sám, že by měl hledat jejího tatíka? Ani pořádně nevěděl, jak vypadá. “Můžu ho pak přivést sem. A nebo se zkusíme někoho zeptat, třeba ho zná a ví, kde se nachází?“ pokrčil rameny. Třeba její otec žije v nějaké smečce někde poblíž. To by bylo ideální.
Na konto jídla a vody rychle vyhrkl: “No tak najdeme nějakou řeku, která teče!“ připadalo mu skvělé, jak nad tím tak rychle vyzrál. Co teče, to nezamrzne, ne? Byl na sebe pyšný, vždy si věděl rady! “A třeba tam rovnou potkáme někoho, kdo bude znát tvýho fotříka, hihi.“ Krátce zapřemýšlel, která řeka by byla nejvhodnější. “Asi půjdem k Mahtae tady vedle, co? Je nejblíže a teče,“ zkonstatoval momentální situaci řek kolem Asgaaru. “Navíc do ní proudí ten vodopád, u kterýho jsme tehdy byli spolu,“ laškovně na ni mrkl a zapředl jí do kožíšku dodatek: “Když byla Lilac malá. Pamatuješ?“
Když si uvědomil, že vstává, vyskočil na nožky dříve jak ona a snažil se ji podepřít, aby šetřila energií. Sám od ní pak poodstoupil, oklepal svůj kožich a všechny místní přejel pohledem. Byla tu Laura, nějakej barevnej cizák a…POČKAT! Ten cizák byl Fiér, vždyť to byl ten vlk, který se ochomýtal kolem Awnay, ne? Rozbušilo se mu srdce a dech se mu chvíli zasekl v krku. “To je ten, který byl s Awnay. Třeba ví, kde se teď nachází? Někam musela odejít, už tady dlouho nebyla!“ pronesl tiše, aniž by věděl, že ho Lucy vnímá. Pocítil nutkání se ho na to zeptat, ale nechtěl opouštět Lucy. Slíbil si však, že jak se spolu vrátí, na sestru se vyptá. Přece jen, byl to ze všech sourozenců jeho jediný spojenec. Pohledem loupl po hnědém vlkovi, jehož jméno si ne a ne zapamatovat. Věděl však, že se pořád stýkal s Laurou. A taky si ho pamatoval z lovu. Ale jeho jméno znělo asi nějak divně, prostě mu nešlo přes tlamu. Ušklíbl se, otočil se na tlapce a chtěl následovat Lucy ven z jeskyně. Ten hnědý se ale najednou ocitl přímo před nimi. Etňu to překvapilo, protože ještě před chvílí byl támhle s barevňákem s klopatým uchem a s Laurou. “Eh, co chceš?“ vypadlo z něj, přičemž si vlka prohlédl. Vypadal furt stejně. Kožich nic moc a vůně taky ne. Byl rád za to, že on měl kožich takový, jaký měl. Naprosto výjimečný! Vyslechl si, co říká, přičemž očkem koukl po Lucy. Odkud ho ona znala? “No jenže já nevím, kde můj otec je,“ pokrčil rameny. “Na lovu mi řekl, že mám přijít jindy, že se cítí unaven,“ to slovo „unaven“ pověděl s jistým nepřesvědčením. Možná i zklamáním. Teď zpětně mu připadalo, že s ním otec jen nechtěl mluvit. Možná se však pletl? “Díky za radu, my se jdeme teď hlavně napít k řece, Lucy má žízeň,“ pověděl mu pro jistotu jejich plánovanou cestu. Kdyby se cokoliv stalo a oni se delší dobu nevraceli, snad by někoho napadlo se jít k té řece podívat. “Ale pak ho zkusím najít, je to dobrej nápad.“
Jakmile hnědý poodstoupil z jejich cesty, naposledy na něj děkovně pohlédl a pak se věnoval partnerce. “Bohové o mé rodině nic neříkali,“ zavrtěl nesouhlasně hlavou. Nikdo se o jeho rodině byť jen slůvkem nezmínili. “On bude v pohodě, neboj se o něj,“ dloubl do ní jemně tlapkou, usmál se a po jejím boku pomalu ťapkal ven.

>> Asgaar

// 557

// Loterie 10

Zpočátku byl jeho spánek slabý, stále vnímal, avšak jen povrchově. Když zaslechl nějaké mluvení, bezděky zastříhal ušima a zlehka mu cukla oční víčka. Nebyli tu sami, to věděl. Při příchodu do jeskyně však věnoval veškerou svoji pozornost Lucy, a tak nějak tedy netušil, kdo přesně se zde v jeskyni ještě nacházel. Podle pachu rozpoznal jen Lauru, a té si raději nevšímal, nebo by se Lucy ještě naštvala. “Neboj se,“ zamumlal sotva slyšitelně. Srozumitelné to taky moc nebylo. Usínal a jeho smysly pomalu vypínaly, ale to Lucyino zabrblání o otci slyšel. Chtěl říct ještě něco, nějak na to zareagovat, ale bohužel se na nic víc nezmohl. Snažil se i přemýšlet nad tím, co přesně říkala, ale mozek mu vypnul a nakonec usnul tvrdým spánkem.
Byl zřejmě dost unavený, protože se mu nezdál ani žádný sen. Jeho tělo bylo úplně bezvládné, jakoby někdo zmáčknul čudlík a Etneye tak vypnul. Spal dlouho a tvrdě, vzbudil ho až výkřik jeho partnerky. Leknul se. Cuklo mu tělo a hlava vyletěla nahoru. “Co?! Co je?!“ vyštěkl a zmateně těkal očima ze strany na stranu. Srdce se mu rozbušilo, takové probuzení fakt nesnášel. Vždy ho rozbolela hlava, když se vzbudil takovým způsobem.
Když se pak po pár chvilkách vzpamatoval a uvědomil si, že leží vedle Lucy a ta nejspíše měla zlý sen, nahlas si oddechl. Zpočátku si nemohl uvědomit, jak se sem dostali, ale teď už mu bylo zase vše jasné a dokonale si vzpomínal na vše, co proběhlo předtím, než si sem šli odpočinout. Zívl, oblízl si čenich a zabořil hlavu do Lucyina kožichu na krku. “Lucy, měla jsi jen zlý sen,“ hlesl tichounce, přičemž ji polaskal svojí tváří po té její. Pak se na ni zahleděl. Nevypadala vůbec dobře, byla asi opravdu nemocná. Jak by jí měl pomoci? Co by s tím měl dělat? Nikdy nemocné vlka ve svém okolí neměl. “Jak ti je?“ zajímal se. Rád by jí to celé nějak ulehčil, ale opravdu netušil, co proti nemoci fungovalo. V jeho blízkosti byli maximálně nějací vlci zranění, ale nikdy ne takto nemocní. Vlastně ani pořádně nevěděl, jak se taková nemoc dala chytnout, kde ji měl jeden hledat a jak by se jí pak měl zbavit. A tak mohl jen ležet vedle ní a čekat, co mu poví. Doufal, že se jí brzy přilepší. “Nemáš hlad? Nebo žízeň? Co mám dělat?“ zeptal se starostlivě. Působil jako nějaké bezradné malé vlče.