Gallirea - Příspěvky uživatele

// 585

<< les

Byl z toho, co se stalo, celý rozhozený. Slyšel tam bratra ještě cosi žblekotat, ale ten šok z toho, že se změnil na něco divného, mu úplně zahlušil uši. Nemohl myslet, nemohl ani nic slyšet. Jen se pořád dokolečka sám sebe vyptával, co se to vlastně před chvílí stalo?
Mířil k úkrytu, předpokládal, že tam Lucy bude. Musím jí všechno říct! Byl za ni moc rád. Čím blíže jeskyni byl, tím víc si uvědomoval, jaké má v Lucy štěstí. Ona stála vždycky při něm, ať se dělo, co se dělo. Byla jeho jediná, jeho květinka, princezna... Věděl, že se jí může s čímkoliv svěřit. Zahřálo ho to u srdce, jemně se pousmál. Ona byla jeho oporou a on zase tou její, patřili k sobě. On už by bez ní nemohl žít, život... vlastně celý svět, by pro něj v tu ránu ztratil smysl. Nemohl být sám. Nemohl být bez Lucy.

"Lucy!" vyhrkl, když vstoupil do úkrytu. Byl trochu zadýchaný, spěchal. Zatěkal očima po místnosti, vrhl se k ní kvapným krokem a hned spustil: "Lucy, Lucy! Vůbec neuvěříš, co se stalo! Stalo se toho hrozně moc! A... A já jsem uplně rozhozenej, nechápu, co se stalo!" obkroužil kolem její osoby jedno nervózní kolečko, přičemž pak zůstal stát přímo naproti ni. "Přišel jsem a byl tam Fiér, ten ušoplesk! A ležel tam v kaluži krve a byl tam... byl tam taky Yeter a Parsifal a všichni tam byli a Fiér měl střeva venku a pak ho vcucly kořeny! A Parsifal to tam celý poblil!! A pak přišel i blbec Sionn a začal se dotoho mottat! Řkal, že Yeter napadl je, ale oni určitě vyprovokovali Yetera, protož Yeter by je jen tak nenapadl, Yeter sem patřil, byl to jeho domov!! Není zlej ani nebezpečnej, určitě v tom bylo něco jinýho! A pak se na mě Sionn rozkřikoval a já jsem normálně... No úplně jsem se prostě změnil... bum a šup a.. a zas jsem byla zpátky!!" vyhrkl na ni zmatenou salvu slov, které šlo sotva rozumět, protože jak se snažil mluvit rychle, zakoktával se a písmenka občas polykal. Vrtěl hlavou sem a tam a houpal se z tlapy na tlapu. Ani si neuvědomil, že má jiný kožich... "A Sionn něco Yeterovi provedl a já teď nevím, kde je, protože on ho někam odnesl svojí magií," dodal a koukl na ni. V jeho očích se zračil snad ten největší smutek a zmatenost, kterou Lucy prozatím mohla vidět.
"Je ti něco?" uvědomil si, že vypadá nějak divně. Byl z toho všeho tak rozrušený a zmatený, že nedokázal normálně myslet. Nenapadlo ho, že už byl čas... Čas jejich společné rodiny! "Je ti špatně?" pípl starostlivě a oblízl jí jemně a velice láskyplně čenich. "Mám tě moc rád," zahuhlal a přitiskl hlavu k jejímu krku. Musel se přikrčit, neb Lucy ležela...a jemu to nevadilo. Byl vděčný, že může být s ní.

// projev speciální magie a finální zabarvení srsti i očí :)

"Legraci?" hlesl tiše sám pro sebe a zíral na Sionna jako vyvrženej vovraň. Co tím jako myslel? Proč by si měl v tuhle chvíli dělat legraci? "A co jako udělal?!" vyštěkl na Yeterovu obranu. "Nevím, co se stalo, já když jsem přišel, už to tady takhle bylo! Neříkej mi, že jen tak z ničeho nic někoho napadl, to sotva!!" naštvaně zavrčel, udělal krok blíž k Sionnovi a pod tlapkou mu zajiskřilo. "Museli ho vyprovokovat, byli na něho určitě hnusní a zlí! Nebylo to jenom tak!" hájil dál svého kamaráda, i když u té situace nebyl a tak mohl pouze odhadovat.
Tělem mu projela divoká vlna vzteku, přičemž se na jeho kožichu objevilo znovu několik bílo-fialových jiskřiček a jeho oči již plně chytily tutéž barvu. Srst na zadní části těla se mu začala podivně měnit. Jakoby na moment byla celá bílo-fialová a pak zase zpět jeho šedá, on jen nasupeně zíral na svého mladšího bratra a nemohl uvěřit, že se tohle teď dělo. Že hájil svého jediného přítele před bratrem, který stál proti němu. Rodina... Nemá rodina stát při sobě?! Co asi tak hrozného mohl Yeter udělat?! Dřív sem patřil, tohle byl jeho domov! "Býval to jeho domov, stejně jako je teď tvůj!" vyprskl a u toho si nervně dupl tlapkou do země. Půdou viditelně projel výboj barevných jisker, které trefily Sionna do přední tlapky. Mírně, pouze lehké zabrnění. Až nyní Etney zaregistroval, že se děje něco zvláštního. Zatěkal očima ze země na bratra a pak ze svých tlap na svoji zadní část těla, jelikož se najednou začal cítit divně. Nepopsatelně. Ten pocit dosud nezažil. Zvláštní, možná až trochu nepříjemné brnění srsti na zadních stehnech a na ocase. Jakoby mu v ní běhalo tisíce malých broučků kousaly ho. Prudce zavrtěl hlavou, aby se vrátil myslí zpět k této situaci, přičemž se hlasitě nadechl. Chtěl něco říct, ale Sionn vrhal slovo za slovem a nedal mu prostor. Etney byl překvapený, zmohl se však jen na mračení se a vrtění hlavou. Nevěřil tomu. Proč by to Ýťa dělal? Vyprovokovali ho! Však on ten Fiééééér, nebo jak se ta třasořitka vůbec jmenovala, taky nebyl bez tak úplně zlatý. Pořád jen vocvrndával za jeho sestrou, přitom to byl úplně neschopný nekňuba. A to jeho ucho bylo taky dost pofidérní. "Asi k tomu měl nějakej důvod, možná ho Fiér ohrožoval. Nebo... nebo ty," poslední část věty pronesl chladně, zároveň však s tázacím tónem. "Ty jsi ho tu nechtěl a tak jsi ho vyhnal, on se určitě jenom bránil. Můžeš za to ty, že Fiér umřel! Určitě je to tak!!" A jak vytočeně vyštěkl poslední slovo, jeho tělo na moment pohltila miliarda barevných blesků. Zvětšil se asi o metr vzhůru a u toho to na obloze hlasitě zahřmělo, jakoby snad nějaká bouře. A pak vše zmizelo. Etňa zůstal zírat zmateně a totálně vyšokovaně před sebe. Co-to-bylo?!! S otázkou v očích se podíval na bratra a nechápavě pootevřel tlamu. "Co se stalo..." hlesl tichounce a své, nyní již bílo fialové oči upřel do těch jeho šedivých. Tlapy mu brněly a žaludek s mu nepříjemně stáhl...
Otočil se na zadní tlapě a utekl. Hlavou mu proudila jediná myšlenka - musím okamžitě najít Lucy!

>> úkryt

// Postupné objevování magií a odznáčků :)

Ten hubeňour už se nedokázal ani udržet na nohách, jak byl podvyživenej. Etňa se ušklíbl, možná i trochu škodolibě, jenže jak Fiér spadl a u toho to tak podivně začvachtalo, úsměv se mu z tváře vytratil. Pohlédl na rudou hustou krev, která se začala líně rozlévat kolem jeho těla, přičemž bezděčně ustoupila o dva malinkaté krůčky vzad. Vyhublý vlk ležící na zemi z posledních sil chroptěl. Škubal s sebou a vypadalo to, že pomalu odchází za duhový most. Etney byl zmatený, všechno se to seběhlo tak hrozně rychle! Sotva přišel a Fiér se tu začal válet v krvavé louži, která se pomalu, ale jistě, vsakovala do rozbředlé zeminy. Sníh se začal brutální rychlostí rozpouštět a bral s sebou i to, co zde zanechal Fiér. “Ale ne,“ hlesl tichounce, když ho zalil divný pocit chladu. Jakoby něco stálo za jeho zády. Musel se dokonce i koutkem oka ohlédnout a zkontrolovat svůj osobní prostor. “Ušoplesku?“ hlesl tichounce, sotva slyšitelně, jenže Fiér nereagoval. Etňa vykulil šokovaně oči, “chtěl jsem se tě zeptat na Awnay!!“ trhl celým tělem. “Kde je moje sestra!“ naléhavě zopakoval svůj dotaz, v jeho hlase byl poznat chtíč. Chtěl, aby mu Fiér odpověděl, nepřál mu smrt. Neviděl ještě nikoho přímo před sebou umírat, byl to strašně divný pocit. Měl úplně zatuhlé nohy a svaly se mu roztřásly. “Ušoplesku,“ zašeptal, když jeho tělo začaly pohlcovat kořeny stromů. Zmizel.
Až teď si Etney uvědomil, že tu nejsou sami. Na Yetera, jeho dobrého kamaráda z minulosti, vyběhl Sionn a zakousl se mu do krku jako do nějakého žvýkačkového zbytku masa, které leží na zemi. Etney vytřeštil oči. “Sionne!!“ vyštěkl, jenže se nedokázal pohnout. Jeho tělo pohltil šok. Chtěl se pohnout, chtěl se rozběhnout za nimi, ale nešlo to. Srdce mu bušilo rychleji jak kdy dřív, takové divné pocity ještě dosud nezažil. Zmohl se však jen na neznatelné odmítavé vrtění hlavou a opakování slůvka “ne“.
Jeho kamarád, který v minulosti stál při něm a díky kterému se necítil tak nechtěný, se vznesl nahoru a začal se vzdalovat. “Yetere!“ vyhrkl a konečně donutil své omámené smysly k nějakým reakcím. Rozběhl se za jeho plynoucím tělem, nechtěl ho znovu ztratit! Teď ho našel, nestihl si s ním říct ani slůvko, kam zase zmizí? Co když ho bratrova magie odnese někam do neznáma? Někam hodně hodně daleko? Budu zase bez kamarádů, blesklo mu hlavou. Měl jen Lucy, nikoho jiného. Chtěl tu Yetera, chtěl mít ve smečce nějakého kamaráda.
Při hlasitém šplouchnutí s sebou cukl a naštvaně hrdelně zavrčel. Začínal být vytočený. Jakým právem jeho bratr tohle udělal? Byl to Etnyho kamarád, ne jeho! Věděl Sionn vůbec, že Yeter dřív do této smečky patřil? Že byl právoplatným členem? Když on sem patřil, ty jsi ještě prděl v hlíně!!! Část myšlenky nevědomky a velkým omylem vtiskl Sionnovi do hlavy. Neměl o tom však ani tušení, jen přitom ucítil divné šimrání v žaludku. Jinak nic víc. Byl ale hrozně naštvaný. Co se tu vůbec stalo? Proč to tu bylo jako po armagedonu? Všude nepořádek, krev a blitky. Kam zmizel ten blicí trouba?! ohlédl se za sebe, Parsifala nikde neviděl. To si uklidí, nakrčil naštvaně koutky tlamy. No kdo se tu měl mezi těma blitkama jako motat? Jeho Lucy zanedlouho vrhne mláďátka a ta se nebudou brodit poblitým lesem! “Sionne!“ vyštěkl naštvaně Etney, přičemž se na tlapce otočil čelem ke svému bratru. “Co jsi to udělal! Proč jsi ho napadl!“ zavrčel. Kolem tlapek se mu začaly objevovat malé šedo-fialové jiskřičky. Nezaregistroval to, měl plnou hlavu Sionna. “Je to… Je to můj kamarád, patřil k nám! Vždycky patřil k nám, proč jsi ho vyhnal?!“ nejdřív mluvil pomalu a zmateně, potom ale jeho hlas zase nabíral na naštvanosti, avšak zároveň i na zoufalosti. Chtěl Yetera zpět, a to teď hned! Po jeho těle přeběhlo několik šedo-fialových blesků. Byl hrozně rozhozený, srdce jakoby mu chtělo prasknout a u toho vyskočit z hrudi ven. Cítil bolest po celém těle. A jak tak upřeně zíral na bratra, jeho oči začaly pomalu chytat jinou barvu…

<< Siccumky

Když se Lu otočila s reakcí, usmíval se na ni. Nejdřív mluvila mírně, takže si oddechl a pokývl jemně hlavou. nechtěl, aby na něj byla naštvaná, vždyť nic neprovedl. Už se nadechoval, že něco vesele pronese a obejme ji, přičemž se společně rozejdou někam na procházku, jenže ona se rozjela a začala po něm vyštěkávat, co vše se jí nelíbí a na co vše nemá náladu. Zůstal stát jako opařený, jen na ni se zavřenou tlamičkou a nevinným štěněčím výrazem ve tváři koukal. Proč byla tak agresivní, copak to dělalo to, že čekala vlčata? Nechápal to. Mohl bych se na to někoho zeptat. Jak dlouho tohle všechno bude trvat? Mohl by mi někdo zodpovědět tyhle otázky a já bych ji pak mohl líp pochopit... Jenže ona vůbec nechce chápat mě! Já přece taky jako... to... Jsem důležitej! Měla by mě chápat a respektovat mě, ne na mě bejt hnusná! Zamračil se a tiše si odfrkl. "Borůvky," hlesl tiše, přičemž na ni čuměl, jakoby spadla ze stromu. A ne ledajakého stromu, ale fakt hodně hodně vysokého stromu! "Je zima. Všude je sníh. Zrovna borůvky určitě nikde nebudou," pronesl tiše, přičemž se koukl koutky očí na jednu a pak na druhou stranu, jestli není nikdo poblíž nich. Chtěl na všechny působit, že mají harmonický úžasný vztah, že ona si ho váží a patřičně ho opečovává... A ne, že on skáče, jak ona si pískne a ona ho ještě drbe. Chtěl, tedy... musel na všechny kolem působit jako největší hrdina a totální bourák. Takže nějaké rozepře s partnerkou, která právě čeká jejich potomstvo, nepotřeboval veřejně ventilovat. Tak tvrdě si šel za tím, aby ho všichni uznávali, že si to teď nemohl pokazit. Naštěstí je ale nyní nikdo nepozoroval. Asi.
Když se otočila, že bude odcházet, rozhodl se, že za ní rozhodně nikam nepůjde. "Tak já ti jdu něco najít," hlesl tiše, přičemž se nasupeně otočil na tlapce a vydal se někam pryč - úplně na druhou stranu od Lucy. Nechtěl ji už poslouchat. Byla protivná jako ta nejjedovatější Elisa.

// snad nevadí, že se přimotám mezi Caluma, Fiéra a Parsiho :))

Když procházel lesem, něco mu připadalo fakt divné. Čenichal a větřil, cítil známý pach. Ale komu patřil? Rozhodně byl vlastníkem někdo, koho hodně dlouhou dobu neviděl. Jenže... kdo? Dál se potloukal poklidným tempem lesem, přičemž se koukal všude kolem sebe. A pak si uvědomil, že cítí směsici různých pachů.. Yeter! Skupinka vlků, která byla kus od něj, nevypadala vůbec dobře. Byl tam ten mladej, pak Ýťa a taky ten divnej kostitřas s polospadeným uchem. Jak že ten se jmenoval? Na jméno si nevzpomněl, ale možná by ten trouba mohl vědět něco o Awnay...
Jenže když se Etny víc a víc přibližoval, uvědomoval si, že něco není úplně tak v pořádku. Co se tu stalo?! Pár krůčky k nim došel a zastavil se opodál tak, aby na všechny viděl. "Co se děje?" nechápavě na všechny zíral. "Ýťo, jsi zpátky?" hlesl s pohledem upřeným na jeho rozkouslý krk. Kaluže husté rudé krve, která byla u Fiéra, si samozřejmě všiml, ale stál z úhlu, že vyhřezlá střeva nezahlédl. Naštěstí...

// 581

Lucy začala být na Etňu jaksi protivná. On to moc nepobíral, protože se takhle nikdy nechovala. Pořád po něm něco vyštěkávala a on na to neměl vhodná slova. Přece nic nedělal, jen se ptal na to, co ho zajímalo, ne?
Hleděl na ni, a zatímco odcházela, aby si našla něco k snědku, tiše si povzdechl. Položil hlavu na zem, zíral kamsi do prázdna a na chvíli ho napadlo, jestli je to její chování způsobeno tím, že čeká vlčata. Jestli to vlčici nějak změní… Jestli taková budeš navždycky, nebudu tě chtít! Sbalím vlčata a ty půjdeš! Ty půjdeš! naštvaně si ve své mysli odfrkl, ale hned se zvedl na tlapky a vyrazil za Lucy. Přece by ji nenechal někde samotnou, kočičku svoji!
“Lucyyyyy,“ prosebně zamrčel jako malé vlče, když ji doběhl. Otřel se o ni a nasadil smutný pohled. Musel to trošku zahrát, aby se na něj už nezlobila a nebyla tak protivná. Chovala se jako nějaká otravná megera, takhle si to on nepředstavoval. Chtěl si žít harmonický život na trůně Asgaarského lesa, kde kolem něj budou pobíhat jeho milující děti, všude budou sloužící a Lucy bude sedět vedle něj a bude na něj zamilovaně a obdivně hledět jako na spasitele a krále všemohoucího a božího. “Co ti je, proč seš naštvaná?“ zeptal se jí, přičemž udržoval její tempo kroku. Ona však i tělem jasně dávala najevo, že je naštvaná a otrávená, ale on ťapkal energicky a vesele. Vrtěl ocasem. “Víš, já tě mám moc rád,“ zavrněl tiše, usmál se na ni a následně hravě navrhl: “Najdu ti jídlo! Jakékoliv jídlo! Když máš v břiše miminka, nesmíš se namáhat, všechno zařídím!“ zubil se od ucha k uchu a čekal, co řekne. Jestli bude dál naštvaná, asi se taky naštve. Na tohle neměl nervy. Navíc, přece měl zajít za svým otcem, ne? Měli si spolu promluvit. “Asi bych měl najít tátu,“ hlesl nakonec zamyšleně. Dlouho ho neviděl. Kde by asi tak mohl být?

>> les

// 580

Pokýval zaujatě hlavou a očima sjel k její tlapce, kterou si břicho pohladila. "Ale pak, až v tom břiše nebudou vlčata, tak budeš zase hubená, ne?" zamrkal. Měl rád Lucyinu postavu, nechtěl, aby měla velikýho pupana navždy. "Až tam nebudou vlčata, budeš zase taková, jako jsi teď, i když ti naroste s vlčatama pupek," zkonstatoval a čistě teoreticky si i sám odpověděl. Pak se na ni ale s širokým úsměvem podíval a zabouchal vesele ocasem do země. Rozhýřil tím prach kolem nich, který se následně opět usadil zpět na zemi. "Až budeš mít takový břicho, že se nebudeš moct hýbat, budu se o tebe starat a budu tady pořád s tebou!" položil jí svoji tlapku na tu její malinkatou křehkou nožku. Byla celá tak roztomilá...
Když ho okřikla, stáhl uši k hlavě a tlapku z ní sundal. Podíval se na ni pohledem jako "co zas!" a sledoval, jak se jí na čele tvoří vrásky. Nevinně se zazubil a zastříhal ušima. "Jasně že budu, přece bych si nenechal ujít POROD! (zřetelně zdůraznil) svých malých úžasných prcků. Vždyť je to naše dílo, propojili naše rodiny! Je to boží," zazubil se. Byl nadšený. Položil jí celou svoji tlapku na zamračené čelo, aby jí zakryl ten zaškareděný výraz, a poté ji škádlivě dloubl drápkem do jedné z vrásek. Měl dobrou náladu. "Jací asi budou, co myslíš? Zajímá mě, kolik jich bude. A co jejich kožichy? Budou stejně boží, jako je ten můj? A krásní budou po nás. A lovit budou umět po tobě... A co jména? Jak se budou jmenovat? Musí to být něco vznešeného. Něco takového, aby se z toho ostatní, jen co to jméno zaslechnou, posadili na prdel. Aby z jejich jména měli respekt hned, co ho zaslechnou!" fantazíroval. Byl do toho myšlenkami úplně zažraný. Pociťoval navíc i nesmírnou zvědavost, jaké to asi bude, být otcem? Lechtalo ho z toho v podbřišku, představoval si, jak se vychloubá svojí dcerou a následně i svým synem. Všechna jeho... dobře, jejich vlčata budou úžasná a dokonalá! "Za jak dlouho to břicho asi naroste, už se nemůžu dočkat!" vyprskl najednou s pohledem upřeným na její vyvalený pupek. Překulil se tak, aby ležel vedle ní jako sfinga, přičemž přiložil čenich k jejímu břichu a začal do něj dloubat. Zkoumal, jestli už něco nenarostlo...uplynulo několik hodin, to už bylo hodně, ne? Pak zvídavě koukl do jejích očí, aby mu dala odpověď.

// osudovka se mi moc libila, nicmene jiz jsem se k ni vyjadrila na discordu

bohuzel ten na konci jsem mela mene casu, ale bylo to fakt super a tesim se brzy na neco dalsiho O:) :-)

Prosim o hvezdicky do vrozene magie, mockrat diky :-))

Ahoj, ja za Etneye vyzvedavam odmenu c. 2 (poresim se Skyl), dale jsem ziskala jiz zapocitanou odmenu c. 11.

Dekuji moc za akci, loterie miluju :D *.*

ETNEY - POSTY
+ 1 lístek (25. 1.)

DOHROMADY: 40 lístků

// 579

// Loterie 29

Etňa zůstal opřený o loket pravé přední tlapky, přičemž byl tělem natočený ke své (právě oplodněné!) partnerce. Prohlížel si ji. Nevypadala nijak jinak, myslel si, že když udělá to, co mu ve snu radila matka, půjde to na Lucy nějak poznat. Jenže myslet znamená prd vědět, na Lucy nebylo poznat vůbec nic. “Tak snad to zafungovalo, třeba měla v tom snu matka pravdu,“ hlesl. Pobaveně se uchechtl a zavrtěl jemně ocasem. Usmíval se.
“Kdy myslíš, že to poznáme? A jak to vlastně poznáme?“ Zajímalo ho všechno, co se rodiny týkalo. Ne, že by to byl nějaký zaprdlý tatík, který se bude ochomejtat jen okolo děcek a sám nebude žít, to vůbec! Etňa bude takový ten cool táta, co bude děti podporovat ve všemožných lumpárnách a sám je ještě ke všemu navádět. “Strašně se těším, až kolem nás budou všichni pobíhat a gratulovat, že máme přenádherné dětičky,“ zazubil se. “A počkej, až trošku povyrostou, to teprve bude! Naučíme je plavat, lovit, honit myši, ale i otravovat zabedněné hlupáky, vysírat a provokovat místní plebs…No, a možná je naučíme i to, jak jsou výjimeční a že se dle toho musí chovat. Bude to boží. Užijeme si s nimi spoustu legrace!“ zasněně zafantazíroval.
Šla na něj únava. Zívl, u toho tiše kníkl a pak se přisunul blíže k Lucy. Zachumlal se do jejího kožíšku, povzdechl si a zavřel oči. “Doufám, že to vyroste rychle a pak to co nejdřív vyprdneš ven z jeskyňky,“ zkonstatoval tiše. Následně, po chvíli ticha, dodal: “Divím se, že vyplivnutí takových vlčat tu vlčici neroztrhá zaživa. Je to docela horor, není? Nikdy jsem u porodu nebyl, ale určitě je to mega hnus,“ zřejmě nepřemýšlel úplně tak moc nad tím, co zrovna říká a jak to zní. A rozhodně nepřemýšlel nad tím, jak by Lucy co nejvíc podpořil, že se porodu nemusí bát a že vše zvládne. Etney by dostal v soutěži největších telat Gallirei zlatou medaili. Bohužel. Nebo snad, bohudík?

// 578

// Loterie 28

To, co mu Lucy říkala o jejich dětech, bylo pravdivé a mělo to váhu! To musel uznat. Podíval se na ni a pokýval hlavou s našpulenou tlamou, něco na styl „bejby, máš sakra recht!“. “To je fakt, naše děcka budou prostě…eňo ňuňo! Každej bude chtít bejt jako ony. Každej jim bude závidět jejich původ…“ tiše si povzdechl. Nemohl se dočkat, až to bude na světě! Jak dlouho to vůbec trvá, než taková drobotina uvnitř v těle vyroste a Lucy je bude moci vyprdnout z jeskyňky ven na svět?
Etney dokonce nepoznával sám sebe – tohle nikdy nezažil. Nevěděl, jestli se chová správně nebo špatně, ale vlastně – bylo vůbec u takové situace nějaké správné předepsané chování? Neměl čas nad tím přemýšlet, Lucy měla tu svoji mušli fakt v topu, pořád ji musel očuchávat a ochutnávat. “Lucy, jsi to nejúžasnější, co mě v životě potkalo!“ zahuhlal, když oddaloval hlavu od její čulinky, nebo jak že se tomu vlastně nadávalo. Zavrtal čenich do jejího kožichu na zadním stehnu, nasál její vůni a na moment zavřel oči. Odrazil se, chňapl ji prudce kolem ramen a hopsnul na ni. Jasně – Etney byl pořádný kusanec vlka. Veliký svalovec, silák a jedinečný urozený princ! Byl dobře živený, takže prostě něco vážil. Ale copak by Lucy chtěla nějakého kostitřasa? Aby mohl býti pořádným partnerem, avšak hlavně alfákem, musel hodně papat, aby z něj šel pořádný respekt! Takového zaprdlého vyhublého čehosi, jako byl třeba ten wolfriend od Awnay, ten hubeňour, toho by se nikdo nelekl. Však toho by kamsi odvál vítr… To Etňa nemohl dopustit!
Dělalo se mu to špatně, protože vůbec nechápal, jak by svého čulíka měl zasunout do její čulinky. Fakt se tomu sakra říká tak blbě? Nejmenuje se to jinak? pořád se netrefoval a narážel jí kamsi do stehen či do podbřišku. Byl nemehlo. Klasický neobratný Etney. Ještě ke všemu ztrácel rovnováhu a převracel se kamsi do stran, ale naštěstí to vždy ustál. Možná však u toho svoji vahou strhával Lucyino tělo kamsi do pekel. Lehce se zachvěl, netušil, jestli to bylo zimomřivostí, která ho poslední dobou dost trápila, a nebo tím, že se konečně trefil do toho správného místa. Díra se musí vyplnit a utěsnit, aby do ní nenateklo!
Najednou Etneye vedl přirozený instinkt. Prostě pokračoval, dokud mohl. A jak už nemohl, tiše zasténal a svezl se z jejího těla na zem. Zůstal celý zadýchaný ležet na boku a zíral na svoje andělské stvoření. “Hotovo?“ zeptal se. “Zvládl jsem to na jedničku??“ nadzvedl se do pololehu a usmál se jako měsíček na hnoji. Hezky od ucha k uchu.

// 577

// Loterie 27

Lucy na něj byla tak hrozně hodná. A jak byla starostlivá! Miloval ji. Usmíval se na ni a čuměl jako trouba. Zlehka přikyvoval a hlavou mu probíhalo, že má Lucy pravdu a že se nikam hnát nebude. Ona si ho nevědomky omotala celého kolem tlapky. On jí naprosto propadnul…
Nechal se olíznout po tváři, pak se k ní přitulil a u toho přemýšlel, jak by měl vlastně začít. Jaký by měl být první krok celé této situace? Jak se správně plodí vlčata? “Myslíš, že když to udělám špatně, že budou škaredí? A nebo… Co když při tom můžu něco pokazit a pak se narodí i pokažená vlčata,“ nakrčil koutky tlamy směrem dolů a vypoulil na Lucy své oči. Čekal, co mu na to odpoví, protože on nechtěl nějaká marňácké potraty, jeho děti budou ty nejvíc nej nej!
Lucy ho podpořila a díky ní se hned cítil sebevědoměji! Posadil se, vypjal mužně hruď a ve své mysli se cítil, jako nějaký těžký alfa bourák, co jde zadělávat na vlčata. “Až budeme mít rodinu, dočkáme se i pořádného uznání ze všech stran! Protože naše vlčata budou fakt něco, každej nám je bude závidět. Ještě počkej!“ vášnivě se rozpovídal, očka mu zářila vzrušením a nadšením.
Najednou se Lucy začala chystat, Etnymu se rozbušilo srdíčko. Když na něj vyšpulila zadek, podíval se na něj, pak na její obličej a pak zase na její zadek. “Budu,“ hlesl, ovšem jeho tón jasně naznačoval, že se příliš nesoustředí na to, co ona říká. Zaujala ho její čulice, ještě nikdy to takhle odhalené neviděl! Byl z toho celý paf, netušil, jak přesně vypadá to, čím samice čůraj. Takže tady vlčice pak vyprdnou mláďata? Z takový malinkatý jeskyňky? Hustý, lehce se zatřásl. Stále ho pronásledoval ten podivný pocit chladu. Pak natáhl krk k Lucyiné zadnici a přičichl si. Zastříhal ušima a čichl si znovu. “Hezky voníš, drahá!!“ vyhrkl, přičemž se na ni chtivě podíval. Zalila ho zvláštní směs jemu neznámých pocitů. Dostal chuť, chtěl zjistit, jak taková čulinka chutná, proto (aniž by se zeptal!) si ji olízl. Chutnalo to… slaně. Lehce nakrčil nosík. Nicméně furt ji musel nějak očuchávat, zajímalo ho to, a to hodně! Byl z toho fakt celý pryč, takovou situaci ještě nikdy nezažil. “Takhle vyprdelená ti to moc sluší, měla by ses prdelit častějc. Ale kdyby se vyprdelil já, bylo by to o ničem,“ zabrblal, přičemž jí bez ustání hleděl na to její krásné pozadíčko.

ETNEY – 39 lístků

ROZCESTNÍK
3 lístky
Sviští hřiště (16. 01.) > 1 lístek
Závoj ztracených duší (16. 01., 23. 01.) > 2 lístky

MINIAKCE
8 lístků
Křížovka > 3 lístky
Osmisměrka > 5 lístků

POSTY
28 lístků
28. 12. > 2 lístky
29. 12. > 1 lístek
30. 12. > 2 lístky
31. 12. > 2 lístky
03. 01. > 3 lístky
04. 01. > 1 lístek
06. 01. > 3 lístky
08. 01. > 1 lístek
13. 01. > 1 lístek
17. 01. > 2 lístky
18. 01. > 1 lístek
19. 01. > 1 lístek
20. 01. > 1 lístek
21. 01. > 1 lístek
22. 02. > 3 lístky
23. 02. > 1 lístek
24. 01. > 2 lístky

MARION – 11 lístků

POSTY
11 lístků
29. 12. > 1 lístek
06. 01. > 4 lístky
13. 01. > 3 lístky
23. 01. > 3 lístky

JAIMIE – 13 lístků

ROZCESTNÍK
3 lístky
Závoj ztracených duší (20. 01.) > 1 lístek
Nora zrzavé lišky (21. 01.) > 1 lístek
Sviští hřiště (23. 01.) > 1 lístek

MINIAKCE
6 lístků
Přesmyčky > 3 lístky
Města/obce > 3 lístky

POSTY
4 lístky
30. 12. > 1 lístek
06. 01. > 1 lístek
13. 01. > 1 lístek
19. 01. > 1 lístek

// Loterie

Jaká asi tak budou naše vlčata? Jejich vzhled a povaha, nemůžu se dočkat. Jak se asi budou chovat, budou hodně po nás? Jejda, teda jasně, že budou po nás, ale zajímá mě, jak moc! Jako jestli třeba budu mít syna a ten se bude chovat stejně, jako se chovám já, to bude úžasný. Jiní vlci budou závidět a šuškat si „dívejte se, ten jeho syn, to je ale kabrňák, jakoby tátovi z oka vypadl!“, a nebo si možná budou říkat „závidím jim, že mají tak skvělé děti, ty naše jim nesahají ani po tlapky… ale jak pak by taky mohly, vždyť oni mají tak ušlechtilé rodiče! Já a máma nemáme tak kvalitní rodokmen, abychom se Etneyovi a Lucy vyrovnali, s nimi prostě nemůžeme soupeřit!“.
Jeho výsost Etney I. Asgaarský se na své první potomstvo neuvěřitelně těšil. Jen si to neuměl až tak moc představit, protože o vlčatech vlastně moc nevěděl. Jakmile však bude ten správný čas, vše si zjistí a náležitě se na to připraví! Jistojistě to takhle udělá. Jeho táta Arcanus přece ví všechno, půjde za ním a na vše důležité se optá, aby pak byl v budoucnu dobrým otcem. Je to určitě jednoduché, být otcem, bude to hračka, navíc Lucy je od přírody taková pečující, budeme skvělí rodiče! Jemně se pousmál, byl spokojený. Jenom už se prostě nemohl dočkat – přál si, aby vlčata už byla na světě a on se jimi mohl chlubit všude, kam jen přijde. Jestliže na jejich drobečky někdo poví něco, co se mu nebude líbit, okamžitě toho dotyčného prožene a vyřídí si to s ním. Ještě pak ten vlk bude žádat o soukromou audienci s jeho veličenstvem, aby se mohl náležitě a vhodně omluvit. Jednou totiž Etney bude alfou a Lucy jeho alfa partnerkou, budou alfovat společně! Jedné velké smečce. Jejich drobečkové tak budou mít rodiče, na které budou moci být pyšní!

// 575

// Loterie 26

Když ho Lucy ujistila, že on je rozhodně víc jak nějaký Takeru, ulevilo se mu. Zamrkal a pousmál se. Přitiskl svoji hlavu k jejímu krku, pomazlil se a pak pověděl: “Já vím, ale…“ tiše si povzdechl a na chvíli ztichl. Hledal ta správná slova, nechtěl teď tuhle skvělou příjemnou atmosféru, která mezi nimi byla, ničím pokazit. Jindy by si nebral servítky, ale teď musel. “No trošku jsem se lekl, no. Takeru je samec a já jsem taky samec, víš jak.“ Někdy Etney jednal podivně. Jakoby snad mluvil k malému vlčeti, co je na světě sotva pár týdnů. Přihlouple zavrtěl ocasem a usmál se. “Trochu jsem asi žárlil,“ pokýval smířlivě hlavou. Jo, takhle to stačí, to pochopí, jak jsem to myslel, zůstal na ni koukat.
Téma „vlčata“ a jejich tvorba ho velice zaujala. Byl z toho všeho takový rozladěný, protože nevěděl, jak přesně na to a nechtěl nic pokazit. Sice mu to bylo řečeno mámou v jeho snu, ale i tak. Lucy se na to nijak zvlášť netvářila a jeho tedy pohltily pochybnosti. “Myslíš, že bych se měl jít zeptat mamky osobně?“ napadlo ho. “Jako říct jí, že jsem měl takovej sen a jestli je to pravda,“ kdyby mu to Lucy schválila, šel by. Když řekne, že ne, nepůjde. Etňa byl tak trochu podpantoflák. “Hhh, čulík,“ zagebil se jako trouba. “A to tvoje je… Možná, hmmmm,“ zapřemýšlel. Nikdy nikoho neslyšel, jak by se o tom bavil. Ale když to jeho byl čulík, tak to její by mohlo být čulice? Protože je samec a samice, tak čulík a čulice. “Asi to je čulice, Lucy. Myslím, že je to takhle správně,“ zkonstatoval. “Takže dám čulíka do tvé čulice a vzniknou prťata s čulíkama a čulicema. To bude super,“ zazubil se. Těšil se na to, až bude táta. “A jak dlouho trvá, než se ta prťata narodí?“ uvědomil si, že o vlčatech vlastně vůbec, ale absolutně vůbec nic neví. Trošku se uvnitř sebe zastyděl. Vše si zjistím u taťky, pak aspoň nebudu vypadat tak trapně, kdyby si zjistil dostatečně předem i tohle, nemuselo by teď docházet k takovýmhle situacím. No co, měli mi to říct sami, já se nemůžu všech na všechno ptát. Oni by měli přijít za mnou a vše mi sdělovat, však jsem princ!
Tiše si povzdechl. Zajímalo ho, jak to vlastně celé teda vidí Lucy? “A co si myslíš ty? Jak se tvoří vlčata? Máma mi to v tom snu vážně takhle řekla, možná bysme to měli zkusit,“ pokrčil zlehka rameny a naklonil hlavinku zvědavě do strany jako nějaké malé nahlouplé vlčátko. Uši měl nastražené směrem k Lucy a čekal.
“Lucy,“ zašeptal pak, hlavu sklonil a přiložil čenich k jejímu oušku. Do něho jí něžně zavrněl: “Mám tě moc rád. Chtěl bych, aby nás oba ta vlčata navždy propojila. Abychom byli rodina. Strašně se těším,“ pak hlavu oddálil a zakoukal se na její výraz. “Je úžasný, že to bude celé po nás. Stejně výjimečné, úžasné a ve světě ceněné, přesně tak, jako jsme my dva. Máme hodnotnou krev, kterou můžeme předat dál,“ byl do toho všeho tak nadšený. Upřímně nadšený. “Vlastně ji musíme předat dál, utvoříme si svůj vlastní rod!“ opravil se.