Gallirea - Příspěvky uživatele

// 581

Lucy začala být na Etňu jaksi protivná. On to moc nepobíral, protože se takhle nikdy nechovala. Pořád po něm něco vyštěkávala a on na to neměl vhodná slova. Přece nic nedělal, jen se ptal na to, co ho zajímalo, ne?
Hleděl na ni, a zatímco odcházela, aby si našla něco k snědku, tiše si povzdechl. Položil hlavu na zem, zíral kamsi do prázdna a na chvíli ho napadlo, jestli je to její chování způsobeno tím, že čeká vlčata. Jestli to vlčici nějak změní… Jestli taková budeš navždycky, nebudu tě chtít! Sbalím vlčata a ty půjdeš! Ty půjdeš! naštvaně si ve své mysli odfrkl, ale hned se zvedl na tlapky a vyrazil za Lucy. Přece by ji nenechal někde samotnou, kočičku svoji!
“Lucyyyyy,“ prosebně zamrčel jako malé vlče, když ji doběhl. Otřel se o ni a nasadil smutný pohled. Musel to trošku zahrát, aby se na něj už nezlobila a nebyla tak protivná. Chovala se jako nějaká otravná megera, takhle si to on nepředstavoval. Chtěl si žít harmonický život na trůně Asgaarského lesa, kde kolem něj budou pobíhat jeho milující děti, všude budou sloužící a Lucy bude sedět vedle něj a bude na něj zamilovaně a obdivně hledět jako na spasitele a krále všemohoucího a božího. “Co ti je, proč seš naštvaná?“ zeptal se jí, přičemž udržoval její tempo kroku. Ona však i tělem jasně dávala najevo, že je naštvaná a otrávená, ale on ťapkal energicky a vesele. Vrtěl ocasem. “Víš, já tě mám moc rád,“ zavrněl tiše, usmál se na ni a následně hravě navrhl: “Najdu ti jídlo! Jakékoliv jídlo! Když máš v břiše miminka, nesmíš se namáhat, všechno zařídím!“ zubil se od ucha k uchu a čekal, co řekne. Jestli bude dál naštvaná, asi se taky naštve. Na tohle neměl nervy. Navíc, přece měl zajít za svým otcem, ne? Měli si spolu promluvit. “Asi bych měl najít tátu,“ hlesl nakonec zamyšleně. Dlouho ho neviděl. Kde by asi tak mohl být?

>> les

// 580

Pokýval zaujatě hlavou a očima sjel k její tlapce, kterou si břicho pohladila. "Ale pak, až v tom břiše nebudou vlčata, tak budeš zase hubená, ne?" zamrkal. Měl rád Lucyinu postavu, nechtěl, aby měla velikýho pupana navždy. "Až tam nebudou vlčata, budeš zase taková, jako jsi teď, i když ti naroste s vlčatama pupek," zkonstatoval a čistě teoreticky si i sám odpověděl. Pak se na ni ale s širokým úsměvem podíval a zabouchal vesele ocasem do země. Rozhýřil tím prach kolem nich, který se následně opět usadil zpět na zemi. "Až budeš mít takový břicho, že se nebudeš moct hýbat, budu se o tebe starat a budu tady pořád s tebou!" položil jí svoji tlapku na tu její malinkatou křehkou nožku. Byla celá tak roztomilá...
Když ho okřikla, stáhl uši k hlavě a tlapku z ní sundal. Podíval se na ni pohledem jako "co zas!" a sledoval, jak se jí na čele tvoří vrásky. Nevinně se zazubil a zastříhal ušima. "Jasně že budu, přece bych si nenechal ujít POROD! (zřetelně zdůraznil) svých malých úžasných prcků. Vždyť je to naše dílo, propojili naše rodiny! Je to boží," zazubil se. Byl nadšený. Položil jí celou svoji tlapku na zamračené čelo, aby jí zakryl ten zaškareděný výraz, a poté ji škádlivě dloubl drápkem do jedné z vrásek. Měl dobrou náladu. "Jací asi budou, co myslíš? Zajímá mě, kolik jich bude. A co jejich kožichy? Budou stejně boží, jako je ten můj? A krásní budou po nás. A lovit budou umět po tobě... A co jména? Jak se budou jmenovat? Musí to být něco vznešeného. Něco takového, aby se z toho ostatní, jen co to jméno zaslechnou, posadili na prdel. Aby z jejich jména měli respekt hned, co ho zaslechnou!" fantazíroval. Byl do toho myšlenkami úplně zažraný. Pociťoval navíc i nesmírnou zvědavost, jaké to asi bude, být otcem? Lechtalo ho z toho v podbřišku, představoval si, jak se vychloubá svojí dcerou a následně i svým synem. Všechna jeho... dobře, jejich vlčata budou úžasná a dokonalá! "Za jak dlouho to břicho asi naroste, už se nemůžu dočkat!" vyprskl najednou s pohledem upřeným na její vyvalený pupek. Překulil se tak, aby ležel vedle ní jako sfinga, přičemž přiložil čenich k jejímu břichu a začal do něj dloubat. Zkoumal, jestli už něco nenarostlo...uplynulo několik hodin, to už bylo hodně, ne? Pak zvídavě koukl do jejích očí, aby mu dala odpověď.

// osudovka se mi moc libila, nicmene jiz jsem se k ni vyjadrila na discordu

bohuzel ten na konci jsem mela mene casu, ale bylo to fakt super a tesim se brzy na neco dalsiho O:) :-)

Prosim o hvezdicky do vrozene magie, mockrat diky :-))

Ahoj, ja za Etneye vyzvedavam odmenu c. 2 (poresim se Skyl), dale jsem ziskala jiz zapocitanou odmenu c. 11.

Dekuji moc za akci, loterie miluju :D *.*

ETNEY - POSTY
+ 1 lístek (25. 1.)

DOHROMADY: 40 lístků

// 579

// Loterie 29

Etňa zůstal opřený o loket pravé přední tlapky, přičemž byl tělem natočený ke své (právě oplodněné!) partnerce. Prohlížel si ji. Nevypadala nijak jinak, myslel si, že když udělá to, co mu ve snu radila matka, půjde to na Lucy nějak poznat. Jenže myslet znamená prd vědět, na Lucy nebylo poznat vůbec nic. “Tak snad to zafungovalo, třeba měla v tom snu matka pravdu,“ hlesl. Pobaveně se uchechtl a zavrtěl jemně ocasem. Usmíval se.
“Kdy myslíš, že to poznáme? A jak to vlastně poznáme?“ Zajímalo ho všechno, co se rodiny týkalo. Ne, že by to byl nějaký zaprdlý tatík, který se bude ochomejtat jen okolo děcek a sám nebude žít, to vůbec! Etňa bude takový ten cool táta, co bude děti podporovat ve všemožných lumpárnách a sám je ještě ke všemu navádět. “Strašně se těším, až kolem nás budou všichni pobíhat a gratulovat, že máme přenádherné dětičky,“ zazubil se. “A počkej, až trošku povyrostou, to teprve bude! Naučíme je plavat, lovit, honit myši, ale i otravovat zabedněné hlupáky, vysírat a provokovat místní plebs…No, a možná je naučíme i to, jak jsou výjimeční a že se dle toho musí chovat. Bude to boží. Užijeme si s nimi spoustu legrace!“ zasněně zafantazíroval.
Šla na něj únava. Zívl, u toho tiše kníkl a pak se přisunul blíže k Lucy. Zachumlal se do jejího kožíšku, povzdechl si a zavřel oči. “Doufám, že to vyroste rychle a pak to co nejdřív vyprdneš ven z jeskyňky,“ zkonstatoval tiše. Následně, po chvíli ticha, dodal: “Divím se, že vyplivnutí takových vlčat tu vlčici neroztrhá zaživa. Je to docela horor, není? Nikdy jsem u porodu nebyl, ale určitě je to mega hnus,“ zřejmě nepřemýšlel úplně tak moc nad tím, co zrovna říká a jak to zní. A rozhodně nepřemýšlel nad tím, jak by Lucy co nejvíc podpořil, že se porodu nemusí bát a že vše zvládne. Etney by dostal v soutěži největších telat Gallirei zlatou medaili. Bohužel. Nebo snad, bohudík?

// 578

// Loterie 28

To, co mu Lucy říkala o jejich dětech, bylo pravdivé a mělo to váhu! To musel uznat. Podíval se na ni a pokýval hlavou s našpulenou tlamou, něco na styl „bejby, máš sakra recht!“. “To je fakt, naše děcka budou prostě…eňo ňuňo! Každej bude chtít bejt jako ony. Každej jim bude závidět jejich původ…“ tiše si povzdechl. Nemohl se dočkat, až to bude na světě! Jak dlouho to vůbec trvá, než taková drobotina uvnitř v těle vyroste a Lucy je bude moci vyprdnout z jeskyňky ven na svět?
Etney dokonce nepoznával sám sebe – tohle nikdy nezažil. Nevěděl, jestli se chová správně nebo špatně, ale vlastně – bylo vůbec u takové situace nějaké správné předepsané chování? Neměl čas nad tím přemýšlet, Lucy měla tu svoji mušli fakt v topu, pořád ji musel očuchávat a ochutnávat. “Lucy, jsi to nejúžasnější, co mě v životě potkalo!“ zahuhlal, když oddaloval hlavu od její čulinky, nebo jak že se tomu vlastně nadávalo. Zavrtal čenich do jejího kožichu na zadním stehnu, nasál její vůni a na moment zavřel oči. Odrazil se, chňapl ji prudce kolem ramen a hopsnul na ni. Jasně – Etney byl pořádný kusanec vlka. Veliký svalovec, silák a jedinečný urozený princ! Byl dobře živený, takže prostě něco vážil. Ale copak by Lucy chtěla nějakého kostitřasa? Aby mohl býti pořádným partnerem, avšak hlavně alfákem, musel hodně papat, aby z něj šel pořádný respekt! Takového zaprdlého vyhublého čehosi, jako byl třeba ten wolfriend od Awnay, ten hubeňour, toho by se nikdo nelekl. Však toho by kamsi odvál vítr… To Etňa nemohl dopustit!
Dělalo se mu to špatně, protože vůbec nechápal, jak by svého čulíka měl zasunout do její čulinky. Fakt se tomu sakra říká tak blbě? Nejmenuje se to jinak? pořád se netrefoval a narážel jí kamsi do stehen či do podbřišku. Byl nemehlo. Klasický neobratný Etney. Ještě ke všemu ztrácel rovnováhu a převracel se kamsi do stran, ale naštěstí to vždy ustál. Možná však u toho svoji vahou strhával Lucyino tělo kamsi do pekel. Lehce se zachvěl, netušil, jestli to bylo zimomřivostí, která ho poslední dobou dost trápila, a nebo tím, že se konečně trefil do toho správného místa. Díra se musí vyplnit a utěsnit, aby do ní nenateklo!
Najednou Etneye vedl přirozený instinkt. Prostě pokračoval, dokud mohl. A jak už nemohl, tiše zasténal a svezl se z jejího těla na zem. Zůstal celý zadýchaný ležet na boku a zíral na svoje andělské stvoření. “Hotovo?“ zeptal se. “Zvládl jsem to na jedničku??“ nadzvedl se do pololehu a usmál se jako měsíček na hnoji. Hezky od ucha k uchu.

// 577

// Loterie 27

Lucy na něj byla tak hrozně hodná. A jak byla starostlivá! Miloval ji. Usmíval se na ni a čuměl jako trouba. Zlehka přikyvoval a hlavou mu probíhalo, že má Lucy pravdu a že se nikam hnát nebude. Ona si ho nevědomky omotala celého kolem tlapky. On jí naprosto propadnul…
Nechal se olíznout po tváři, pak se k ní přitulil a u toho přemýšlel, jak by měl vlastně začít. Jaký by měl být první krok celé této situace? Jak se správně plodí vlčata? “Myslíš, že když to udělám špatně, že budou škaredí? A nebo… Co když při tom můžu něco pokazit a pak se narodí i pokažená vlčata,“ nakrčil koutky tlamy směrem dolů a vypoulil na Lucy své oči. Čekal, co mu na to odpoví, protože on nechtěl nějaká marňácké potraty, jeho děti budou ty nejvíc nej nej!
Lucy ho podpořila a díky ní se hned cítil sebevědoměji! Posadil se, vypjal mužně hruď a ve své mysli se cítil, jako nějaký těžký alfa bourák, co jde zadělávat na vlčata. “Až budeme mít rodinu, dočkáme se i pořádného uznání ze všech stran! Protože naše vlčata budou fakt něco, každej nám je bude závidět. Ještě počkej!“ vášnivě se rozpovídal, očka mu zářila vzrušením a nadšením.
Najednou se Lucy začala chystat, Etnymu se rozbušilo srdíčko. Když na něj vyšpulila zadek, podíval se na něj, pak na její obličej a pak zase na její zadek. “Budu,“ hlesl, ovšem jeho tón jasně naznačoval, že se příliš nesoustředí na to, co ona říká. Zaujala ho její čulice, ještě nikdy to takhle odhalené neviděl! Byl z toho celý paf, netušil, jak přesně vypadá to, čím samice čůraj. Takže tady vlčice pak vyprdnou mláďata? Z takový malinkatý jeskyňky? Hustý, lehce se zatřásl. Stále ho pronásledoval ten podivný pocit chladu. Pak natáhl krk k Lucyiné zadnici a přičichl si. Zastříhal ušima a čichl si znovu. “Hezky voníš, drahá!!“ vyhrkl, přičemž se na ni chtivě podíval. Zalila ho zvláštní směs jemu neznámých pocitů. Dostal chuť, chtěl zjistit, jak taková čulinka chutná, proto (aniž by se zeptal!) si ji olízl. Chutnalo to… slaně. Lehce nakrčil nosík. Nicméně furt ji musel nějak očuchávat, zajímalo ho to, a to hodně! Byl z toho fakt celý pryč, takovou situaci ještě nikdy nezažil. “Takhle vyprdelená ti to moc sluší, měla by ses prdelit častějc. Ale kdyby se vyprdelil já, bylo by to o ničem,“ zabrblal, přičemž jí bez ustání hleděl na to její krásné pozadíčko.

ETNEY – 39 lístků

ROZCESTNÍK
3 lístky
Sviští hřiště (16. 01.) > 1 lístek
Závoj ztracených duší (16. 01., 23. 01.) > 2 lístky

MINIAKCE
8 lístků
Křížovka > 3 lístky
Osmisměrka > 5 lístků

POSTY
28 lístků
28. 12. > 2 lístky
29. 12. > 1 lístek
30. 12. > 2 lístky
31. 12. > 2 lístky
03. 01. > 3 lístky
04. 01. > 1 lístek
06. 01. > 3 lístky
08. 01. > 1 lístek
13. 01. > 1 lístek
17. 01. > 2 lístky
18. 01. > 1 lístek
19. 01. > 1 lístek
20. 01. > 1 lístek
21. 01. > 1 lístek
22. 02. > 3 lístky
23. 02. > 1 lístek
24. 01. > 2 lístky

MARION – 11 lístků

POSTY
11 lístků
29. 12. > 1 lístek
06. 01. > 4 lístky
13. 01. > 3 lístky
23. 01. > 3 lístky

JAIMIE – 13 lístků

ROZCESTNÍK
3 lístky
Závoj ztracených duší (20. 01.) > 1 lístek
Nora zrzavé lišky (21. 01.) > 1 lístek
Sviští hřiště (23. 01.) > 1 lístek

MINIAKCE
6 lístků
Přesmyčky > 3 lístky
Města/obce > 3 lístky

POSTY
4 lístky
30. 12. > 1 lístek
06. 01. > 1 lístek
13. 01. > 1 lístek
19. 01. > 1 lístek

// Loterie

Jaká asi tak budou naše vlčata? Jejich vzhled a povaha, nemůžu se dočkat. Jak se asi budou chovat, budou hodně po nás? Jejda, teda jasně, že budou po nás, ale zajímá mě, jak moc! Jako jestli třeba budu mít syna a ten se bude chovat stejně, jako se chovám já, to bude úžasný. Jiní vlci budou závidět a šuškat si „dívejte se, ten jeho syn, to je ale kabrňák, jakoby tátovi z oka vypadl!“, a nebo si možná budou říkat „závidím jim, že mají tak skvělé děti, ty naše jim nesahají ani po tlapky… ale jak pak by taky mohly, vždyť oni mají tak ušlechtilé rodiče! Já a máma nemáme tak kvalitní rodokmen, abychom se Etneyovi a Lucy vyrovnali, s nimi prostě nemůžeme soupeřit!“.
Jeho výsost Etney I. Asgaarský se na své první potomstvo neuvěřitelně těšil. Jen si to neuměl až tak moc představit, protože o vlčatech vlastně moc nevěděl. Jakmile však bude ten správný čas, vše si zjistí a náležitě se na to připraví! Jistojistě to takhle udělá. Jeho táta Arcanus přece ví všechno, půjde za ním a na vše důležité se optá, aby pak byl v budoucnu dobrým otcem. Je to určitě jednoduché, být otcem, bude to hračka, navíc Lucy je od přírody taková pečující, budeme skvělí rodiče! Jemně se pousmál, byl spokojený. Jenom už se prostě nemohl dočkat – přál si, aby vlčata už byla na světě a on se jimi mohl chlubit všude, kam jen přijde. Jestliže na jejich drobečky někdo poví něco, co se mu nebude líbit, okamžitě toho dotyčného prožene a vyřídí si to s ním. Ještě pak ten vlk bude žádat o soukromou audienci s jeho veličenstvem, aby se mohl náležitě a vhodně omluvit. Jednou totiž Etney bude alfou a Lucy jeho alfa partnerkou, budou alfovat společně! Jedné velké smečce. Jejich drobečkové tak budou mít rodiče, na které budou moci být pyšní!

// 575

// Loterie 26

Když ho Lucy ujistila, že on je rozhodně víc jak nějaký Takeru, ulevilo se mu. Zamrkal a pousmál se. Přitiskl svoji hlavu k jejímu krku, pomazlil se a pak pověděl: “Já vím, ale…“ tiše si povzdechl a na chvíli ztichl. Hledal ta správná slova, nechtěl teď tuhle skvělou příjemnou atmosféru, která mezi nimi byla, ničím pokazit. Jindy by si nebral servítky, ale teď musel. “No trošku jsem se lekl, no. Takeru je samec a já jsem taky samec, víš jak.“ Někdy Etney jednal podivně. Jakoby snad mluvil k malému vlčeti, co je na světě sotva pár týdnů. Přihlouple zavrtěl ocasem a usmál se. “Trochu jsem asi žárlil,“ pokýval smířlivě hlavou. Jo, takhle to stačí, to pochopí, jak jsem to myslel, zůstal na ni koukat.
Téma „vlčata“ a jejich tvorba ho velice zaujala. Byl z toho všeho takový rozladěný, protože nevěděl, jak přesně na to a nechtěl nic pokazit. Sice mu to bylo řečeno mámou v jeho snu, ale i tak. Lucy se na to nijak zvlášť netvářila a jeho tedy pohltily pochybnosti. “Myslíš, že bych se měl jít zeptat mamky osobně?“ napadlo ho. “Jako říct jí, že jsem měl takovej sen a jestli je to pravda,“ kdyby mu to Lucy schválila, šel by. Když řekne, že ne, nepůjde. Etňa byl tak trochu podpantoflák. “Hhh, čulík,“ zagebil se jako trouba. “A to tvoje je… Možná, hmmmm,“ zapřemýšlel. Nikdy nikoho neslyšel, jak by se o tom bavil. Ale když to jeho byl čulík, tak to její by mohlo být čulice? Protože je samec a samice, tak čulík a čulice. “Asi to je čulice, Lucy. Myslím, že je to takhle správně,“ zkonstatoval. “Takže dám čulíka do tvé čulice a vzniknou prťata s čulíkama a čulicema. To bude super,“ zazubil se. Těšil se na to, až bude táta. “A jak dlouho trvá, než se ta prťata narodí?“ uvědomil si, že o vlčatech vlastně vůbec, ale absolutně vůbec nic neví. Trošku se uvnitř sebe zastyděl. Vše si zjistím u taťky, pak aspoň nebudu vypadat tak trapně, kdyby si zjistil dostatečně předem i tohle, nemuselo by teď docházet k takovýmhle situacím. No co, měli mi to říct sami, já se nemůžu všech na všechno ptát. Oni by měli přijít za mnou a vše mi sdělovat, však jsem princ!
Tiše si povzdechl. Zajímalo ho, jak to vlastně celé teda vidí Lucy? “A co si myslíš ty? Jak se tvoří vlčata? Máma mi to v tom snu vážně takhle řekla, možná bysme to měli zkusit,“ pokrčil zlehka rameny a naklonil hlavinku zvědavě do strany jako nějaké malé nahlouplé vlčátko. Uši měl nastražené směrem k Lucy a čekal.
“Lucy,“ zašeptal pak, hlavu sklonil a přiložil čenich k jejímu oušku. Do něho jí něžně zavrněl: “Mám tě moc rád. Chtěl bych, aby nás oba ta vlčata navždy propojila. Abychom byli rodina. Strašně se těším,“ pak hlavu oddálil a zakoukal se na její výraz. “Je úžasný, že to bude celé po nás. Stejně výjimečné, úžasné a ve světě ceněné, přesně tak, jako jsme my dva. Máme hodnotnou krev, kterou můžeme předat dál,“ byl do toho všeho tak nadšený. Upřímně nadšený. “Vlastně ji musíme předat dál, utvoříme si svůj vlastní rod!“ opravil se.

// 574

// Loterie 25

Když se Lucy jeho snu začala smát, chvilku na ni zaraženě koukal. Nevěděl, co by si měl myslet. Jemu to směšné nepřipadalo, ale aby nechal uvolněnou atmosféru a zbytečně ji nekazil (protože se teď cítil dobře), taky se zasmál. Přikývl souhlasně hlavou, ale jen tak zlehka. “Jo, divný sen,“ přitakal tiše.
“Počkej, kdo je… nebo kdo byl Takeru?“ okamžitě, když promluvila o jakémsi Takerovi, zpozorněl. Našpicoval uši a podezíravě na ni koukal. Jaký Takeru! Má jediný štěstí, že jsem v tom snu byl taky, tse! “Já jsem tvůj kamarád,“ dodal tichounce, sotva slyšitelně. Uši svěsil do stran a nafoukle se zahleděl kamsi pryč. Jaký že kamarád Takeru, on byl její svět! Žárlil, nechtěl, aby měla nějaké kamarády! “A co jako byly ty malý skvrny?“ zeptal se, stále nafouknutým hlasem. Jakoby takovým nezúčastněným, že se ptá jen tak bokem. Moc nepochopil, že malé skvrny by měla být vlčátka.
Ale pak si to u něj trochu napravila, neb ho vybídla, aby jí to tedy pověděl. Zazubil se a vesele zabouchal ocasem o zem. “Tak jo!“ vyhrkl bez otálení. Výraz v jeho tváři se zase změnil – pocity a nálady se mu měnily jako jarní počasí, ale na to už si Lucy za tu dobu určitě zvykla. On byl hodně emoční a citlivý, dával hodně najevo, jak mu zrovna je. “Takže,“ začal vesele, usmíval se. “Vííííš, říkala, že prej…No,“ přemýšlel, jak by to měl říci. Chtěl to říct nějak tak kulantně, bylo mu totiž trošku trapné o tom mluvit. Nikdy s Lucy taková témata neprobírali. Znervózněl, ale jen mírně. Rozpačitě zatěkal očima sem a tam, přičemž si povzdechl. “No, řekla mi, že ty máš mezi zadníma nohama dírku, kam patří to, co mám mezi nohama já. Víš jak… Tím, čím čůrám. A tím, čím čůráš ty,“ hloupě se zazubil, stáhl uši k hlavě a mrkl na ni. “Ale já jsem se na to svý dole už díval, mám to pořádně velký!!! Jak jsem takovej velikej a svalnatej, tak i dole jsem obdařenej! Je to jasný znak toho, že jsem šampion. Králové a alfáci to musí mít velký, aby zplodili hodně vlčat, víš jak. Protože! Kralovský rodiny musí být rozrostlý, musí mít hodně členů! A proto maj velký to, čím čůraj,“ pokyvoval důležitě hlavou. “Já už jsem nad tím přemýšlel, všechno jsem to vykoumal, víš jak,“ našpulil jemně rty a se zájmem pozoroval její výraz ve tváři. A je to venku! “No ale máma mi v tom snu řekla, že na tebe musím zezadu skočit. Ale prej mám dávat bacha, abych tě nerozmáčknul, tak budem dávat bacha, jo,“ podíval se očima do stropu, zatímco přemýšlel, co dál by k tomu ještě řekl. Chtěl Lucy vysvětlit vše nejlépe, jak mohl. “No a z toho pak budou vlčata. Pochopil jsem, že je zplodíme takhle a budou v tobě. A pak je vyprdneš ven,“ poplácal ji povzbudivě tlapkou po zádech.
Ztichl. Řekl vše, co potřeboval. Jedno mu však vrtalo hlavou – “A jak se jmenuje to, co máme mezi nohama?“ to mu totiž dosud nikdo neprozradil.

// 573

// Loterie 24

Polekaně s sebou cukl, když s ním Lucy zatřásla, přičemž mu vystřelila hlava nahoru. Její oblíznutí čumáčku, první doteky a mluvení, bohužel vůbec nevstřebal. Teprve až do něj žduchla a začala mluvit víc nahlas, se probral. “CO?!“ hlesl naléhavě, avšak zmateně, zatímco se rozhlížel ze strany na stranu.
Když si pak uvědomil, že se mu asi zdál jen nějaký sen, uklidnil se. Hlasitě vzdychl, nastražené uši svěsil poklidně do stran a napjaté svaly povolil. “Lucy,“ hlesl tiše, přičemž na krátký moment zavřel oči. Moc dobře si pamatoval ten svůj sen, byl divný. Hodně divný.
Podíval se na ni, když se mu svěřila se svým trápením, a konejšivě si ji k sobě přivinul tlapkou. Usmál se na ni. “Havran?“ překvapeně pronesl. “A o čem ten sen byl?“ po chvilce ticha dodal: “Mě se teď taky zdál divnej sen. Byla tam máma, ale já jsem nemohl vůbec promluvit a ani se jí dotknout. Ona celou dobu mluvila a mluvila a nakonec se celá rozplynula. A sen byl fuč,“ popsal jí, co se událo v tom jeho snu. Měla snad podobný sen, jako měl on? No, trochu o tom pochyboval, protože když nad tím pořádně zapřemýšlel, vše se mu propojilo dohromady. Byl překvapený, ale jakoby najednou opravdu věděl, co dělat, aby spolu založili rodinu. Těkavýma očima koukal z Lucy do země a naopak. Musel nad tím svým snem pořádně zapřemýšlet, připadalo mu to zvláštní. Nicméně nakonec usoudil, že to tak fakt asi je. “V tom snu mi máma řekla, jak se vlastně dělají vlčata.“ Podíval se na ni. Ale nechápu, jak to povislé mezi nohama mám zasunout do ní. A kde má tu díru? Žádné jsem si nevšiml... Moment. Může to být ta díra, kterou čůrá? Začal Lucy nenápadně obhlížet, jenže ona ležela a znemožnila mu tak zahlédnout onu nadvlčsky boží dírku mezi svýma nohama. Zajímalo ho to! Zvědavě na ni zíral. “Chceš to slyšet?“ povytáhl pak obočí a nevinně se pousmál.

// 572

// Loterie 23

Etnyho sen byl divný. Ne, divný bylo slabé slovo – byl prapodivně divný! Ze všeho nejdřív se mu zdálo o Lucy a o jejich společných dětech. Ve snu se mu hezky vykreslilo, kolik by jich mohlo být, jejich podoba, jména a veškeré detaily. Samozřejmě, co je ve snu, nemusí být nutně tak i ve skutečnosti, ale byla to příjemná část snu.
Jenže z ničeho nic se pak Etňa ocitnul v husté mlze. Uvnitř snu byl zmatený, nerozuměl tomu, co se děje? Rozhlížel se kolem sebe a divoce mrskal ocasem. Až se mlha mírně rozprostřela, zahlédl šedou postavu, kterou nakonec zidentifikoval jako svoji matku. Ta se slunila a u toho se usmívala se na svého synka jako měsíček na hnoji. I on se na oplátku usmál. Chtěl jí něco říct, chtěl se jí zeptat, jak se vede, ale… Jakoby nedokázal promluvit. Jeho hlas se mu vzpříčil v krku a nic z něj nevyšlo. Tak dlouho jsem ji neviděl, chci se jí na něco zeptat, popovídat si! Lehce se zamračil, když pronesla, že by ho nečekala. Proč ne? Jsem… Jsem taky tvůj syn! ze snu vykopl zadní nohou a střihl ušima. Zatřásl se, celý s sebou škubl. Zřejmě ho uvnitř snu nějakým způsobem rozrušovalo, že na matku nemůže promluvit, že na ni nemůže nějakým způsobem reagovat. Udělal krok blíže k matce a prohlédl si ji. Vypadala, že se jí dobře daří, to se mu ulevilo. Mami, pak ji poslouchal a u toho zmateně vrtěl hlavou. A na co připravit? O čem to mluvíš?! Cos nečekala?! chudáček ničemu nerozuměl. Natáhl přední tlapku před sebe a máchl s ní směrem k obloze, jakoby se snad chtěl přihlásit o slovo. To samé udělal i v realitě. Podivně máchl přední tlapou kamsi do prázdna. Mami, počkej přece! ale když jeho matka stále mluvila a mluvila, nakonec vše pochopil. Zíral na ni, jakoby spadl z jiného světa, a nevěděl, co by měl říci. Teda, ve snu samozřejmě nemohl říct nic, ale…
Když se sen začal měnit v mlhu a matka mu začala mizet před očima, vytřeštil nešťastně oči. Mami! MAMI! POČKEJ!!!! křičel naléhavě ve své mysli. Natáhl tlapu před sebe, chtěl se jí dotknout. Aspoň jednou. Aby se ujistil, že je skutečná. Mami, počkej na mě! Ze snu cosi neslyšně a nesrozumitelně mumlal.
Máma se mu začala ztrácet a celý obraz jakbysmet. Až se mu to celé nakonec ztratilo úplně a zůstala v jeho snu jen černočerná tma…

// 571

// Loterie 22

Etney se třásl, ale popravdě mu už teď bylo o dost lépe. Venku to bylo hrozné, byl promrzlý na kost a nedalo se nijak zahřát, ještě ke všemu, když tam pořád foukal ledový vítr. Ale tady? A s Lucy? “Trošku, ale je mi lépe. Jen jsem asi promrzl,“ hlesl tichounce, přičemž se lehce pousmál. Přišlo mu hrozně miloučké to oslovení „broučku“, Lucy byla tak citlivá a něžná. Miloval to na ní. Přitiskl k ní svoje tělo a hlavou objal tu její. Nyní společně leželi v jednom velkém teplém klubíčku, které bylo přeplněné láskou a partnerskou něhou.
To, že by si měl co nejdřív promluvit s tátou, jen němě odkýval. Jak byl v polospánku, vůbec mu nedošlo, co to vlastně znamená a že tím myslí, že je to naléhavé. “Ano,“ vysoukal ze sebe unaveně. A pak, když poslouchal Lucyino básnění o vlčatech, ucítil na svém těle příjemné šimrání. Jakoby se mu uvnitř něj rozlilo cosi teplého, co ho na moment tak hezky zahřálo. Představa jeho rodiny byla úžasná, taky se moc těšil. Nedovedl si zatím sice vysvětlit, jak k těm vlčatům přijdou, ale věřil, že Život mluvil pravdu. Až bude ta vhodná doba, pochopí to. Tedy, alespoň v to doufal. Lucy už dále nic neodpovídal, neb na něj šel spánek. Usnul tvrdě. Už delší dobu neodpočíval a ta situace venku, počasí a to všechno, ho úplně vyčerpalo. Navíc ta třesavka byla hodně nepříjemná, ale během spánku se to zklidnilo. Bylo mu tepleji, zahříval se. Navíc tělo odpočívalo a mysl jakbysmet. Sice se sem tam zachvěl, ale skoro neznatelně.
Ve spánku se mu zdál nějaký sen. Byl to sen o rodině. O jeho Lucy, o tom, jak se stali rodiči a o jejich společných dětech. Chvilku se tam odehrávalo něco zvláštního ještě předtím, než vlčata přišla na svět. To Etňa nedokázal ve snu přesně zidentifikovat a pochopit, oč se jedná, nicméně zbytek chápal moc dobře. Jakmile na svět přišly ty roztomilé kuličky, celý život se mu změnil.
Nesmírně se těšil, a to nejen ve svém snu…