Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// oprava přechodu

<< úkryt (přes Asgaar)

Z lesa mířil rovnou k řece. Neloudal se, zbytečně se nezastavoval a nikde nezdržoval. Pořád měl v očích ta malá miminka, která se sotva učila captat. Nechával je tam jen s Lucy a měl z toho zlý pocit. Přišel si tak nějak... nezodpovědně, či jak to nazvat. Prd leda, já jsem hrozně zodpovědnej, mám k tomu důvod, jít ven! Jdu zesílit, aby na mě děcka mohli být pyšní, a ulovit jim papů! obhájil si své počínání nakonec v mysli, aby se nemusel trápit a přemýšlet nad tím.
Říkal si jen, jestli to Lucy zvládne? Připadala mu po tom porodu pořád taková unavená a vyčerpaná. Hodně polehávala a pospávala, asi jí to dalo zabrat. Etňa si neuměl představit, jaké to je, vyprdnout na svět 4 mláďata, ale přece byli tak malincí a oslizlí, že vyklouzli ven skoro sami, ne? Aspoň to tak vypadalo, působilo to na něj lehce. Jak kdyby se zevnitř prostě hezky vyklouzli a šup, byli na světě. Jak na klouzačce no...Nemohlo to přece být tak těžké.
No, jenže vlčata už začínala být čím dál tím živější a na pozornost i náročnější. Zrychlil na tempu, aby je svoji rodinku o samotě nenechával moc dlouho.

>> řeka - sever

// aj :D díky za upozornění :D :))

<< Jedlový pás

Tempo nevědomky čím dál tím víc zpomaloval, přičemž pociťoval jistou nechuť se k tomuto místu víc a víc přibližovat. Dělal zastávky a pauzy, u kterých se srabsky rozmýšlel, jestli pokračovat dál a nebo se spíše otočit, běžet domů, a o svém trapném výletu a touze zesílit nikomu neříkat a nechat si celý tento vejlet zakopaný hluboko ve své mysli jako to nejvíc tajemné tajemství. Jak všichni dobře věděli, Etney nebyl moc velký hrdina, jen si na něj hrál, aby před ostatními působil dobře. Ve skutečnosti měl teď staženou řiťku.
Tak nějak se ale překonal a překročil práh té smradlavé, plísní prolezlé zříceniny, jež mu vracela nepříjemné pocity, které kdysi dávno na svém těle pocítil. Jenže tehdá tu byl alespoň s doprovodem, dnes tu byl sám. Měl pocit, že s každým krokem, který učinil, se mu vybavují již zapomenuté vzpomínky na to minulé setkání. Podíval se na zelenkavě černou mramorově prokvetlou zeď a naprázdno polkl. Hrdlo měl stažené tak brutálně, jakoby mu ho někdo mačkal tlapkou a chtěl mu ho vyrvat z krku. Žaludek jakbysmet. Začaly se mu třást svaly, a čím hlouběji ve zřícenině byl, tím více se musel přemlouvat, aby pokračoval. Pocity sebelásky a jakýsi pud sebezáchovy mu jasně říkal, ať otočí svoji královskou vznešenou řiťku a zdrhne, nicméně snažil se odolat. Odolávat pokušení vyhnout se stresu a doufal, že mu to k něčemu bude.
“Eeeh… Nooo…“, zabručel přeskakujícím, snad i bezmocným hláskem. Nevěděl, jak by měl začít. Jak úžasného majitele tohoto překrásného, hehe, místečka oslovit. Kde by měl hledat? Tehdá šel hrdinsky dovnitř, neb si neuvědomoval, co ho čeká, ale teď, když to věděl, byl menší jak mravenec. Nejraději by se vcucl do podlahy a už z ní nevylezl. “Halóóó!“ našpulil rtíky do „Ó“ a slůvko hezky protáhl. Nekřičel. Vlastně mluvil velice potichu, jakoby ani nechtěl, aby ho velevážená ctihodná smrt zaslechla.
A pak ji tam uviděl. V celé své kráse se tyčila na jednom ze spadených mramorových šutráků a zírala na něj. Její zrak propaloval jeho zaprdnutou maličkost. Vypoulil na ni své oči a okamžitě bez rozmýšlení se poklonil. “Oh, velevážená primadono, paní Smrti,“ začal podlézavě. Tělo měl pokloněné a začal se přisouvat zadními tlapkami blíže ke Smrti, jakoby jí tu chtěl vytřít břichem podlahu. Zastavil se však v bezpečné vzdálenosti od ní. Etney byl vlastně takový malinký skrček, který oplýval značnou dávkou podpantofláctví. Projevilo se to jasně i teď, když měl stažený ocas mezi prdelí a uši připlesklé u krku, aby náhodou nemusel zaslechnout její křivý hlas. “Jak vám to dnes ale slušííí, milejdy! Když jsem vás naposledy viděl, vlastně… No úplně jste zkrásněla! Prospívá vám to tady, jde to poznat! Jste den ode dne krásnější! A mladší… Vaše srst je jako… Jako uhel! Černá jako uhel a oči… Oči jsou zelenější než kdejaké vlčice u nás ve smečce! A že my máme krásné vlčice! Ale nesahají vám samozřejmě ani po drápek na tlapce. Třeba moje partnerka, paní Smrti, je hodně krásná…ale ne tak krásná jako vy, vy jste výjimečná. Vás seslalo samo zelené peklo, že je tomu tak?“ roztřeseně zvedl své tělo s hluboké poklony a oblízl si na trout vyschlý čenich. Třásl se. “Ještě máš něco na srdciiii?!“ zaskřehotala nepříjemným hlasem Smrt, avšak nepohnula se ze svého místa ani o píď. Pouze si Etneye prohlížela a říkala si nejspíš něco o tom, že by si ho nabodla na klacek a opekla nad ohněm, aby hezky zezelenal, a pak ho sežrala na svačinku. Nicméně, lichotky rád každý a paní Smrt nebyla výjimkou. Proto se rozhodla Etneye ještě vyslechnout a dát mu šanci, neb si moc dobře vzpomínala, v jakém rozmaru přišel tehdy a jak přišel teď. Napadlo ji, že jí možná příště bude oblizovat tlapy… A i jiná místa na těle. Etney vyjukaně zastříhal ušima a vlezdoprdelkovsky se uculil. Doufal, že příliš nevnímá, jak vystresovaný a pokaděný vlastně je. “Teda, váš hlas je… Úplně jsem zapomněl, jak čistě a jasně zní! Vy teda umíte pečovat o svoje hlasivky, mademoiselle! Kéž bych měl doma takovou krásku, jakou vy jste! Musíte mě to naučit, já totiž…“ “Nic tě učit nebudu, ty srabe! Plazíš se tady jako nějaká zpropadená housenka, co se zrovna vylíhla!“ vyskočila ze své mramorové vyhlídky a s jistou ladností dopadla na zem, přičemž k Etňovi udělala pár krůčků, ale zastavila se v dostatečné vzdálenosti od jeho osoby tak, aby nemusela dýchat ten smrad strachu. I když jí to běžně dělalo dobře, dnes na to nějak neměl náladu. Nakrčila ňufák a protočila očima. “Co zas chceš, ty jeden vobejdo? Seš pořád stejnej nýmand a trapák, jako tehdááá. Nechápu, že takoví vymazanci, jako seš ty, ještě na světě existujou! I když… zažila jsem možná i horší,“ její hlas byl na poslech tak protivný a odporný, že se Etnymu ježily chlupy na zátylku a drápy se mu bezděky zarývaly do ledové kamenné podlahy. Mladý vlček tak nějak nevěděl, co by na to měl říct. “Já, eeeeh… Říkal jsem si, urozená a milá…samozřejmě i velice sličná dámo, že… Když jste tak nadaná a umíte vlkům plnit přání, tak…“ zase mu Smrt skočila do řeči a nenechala ho domluvit. Byla čím dál tím agresivnější a nepříjemnější. Mrskala ocasem ze strany na stranu a poulila na něj ty své škaredé jasně zelené oči ze svých kostnatých důlků. “Já nikomu přání neplním, ty pako! Zaplatíš mi a já, když se mi bude chtít, se na tebe možná mrknu a něco s tebou provedu…“ skočila přímo vedle něj a zašeptala mu tiše do ucha: “A nebo taky ne!“ hlasitě se zařehnila a skočila zase kamsi pryč na jeden ze spadených kamenů. Etneyovi zatuhla kolující krev v žilách. Teda spíše ten zbytek krve, která mu v nich dosud kolovala. Zatřásl se a souhlasně přikývl. “No já si říkal, že vlastně… já ty našetřené kameny vlastně stejně vůbec nepotřebuju!“ vyhrkl rychle a už začínal pomalu couvat ven ze zříceniny. “Říkal jsem si, že bych Vám udělal radost, urozená kněžno, a nějaké Vám tu nechal… No a třeba mě pak učiníte silnějšího, hehe,“ otřel si tlapkou potící se čelo, i když skrze jeho chlupy to snad ani nebylo možné, aby se potil. Jen pocitově. “Nebo třeba taky ne, samozřejmě. Jak se vám bude chtít a jak vám bude libo!“ zkřivil koutek tlamy do nepovedeného úsměvu a ještě na Smrt chvíli zůstat hledět. Ta jen mávla tlapkou, aby už laskavě zmizel, a odkráčela hlouběji do svého knížectví.

Etney samozřejmě milerád poslechl a byl pryč rychleji, než vůbec někdo stačil mrknout…

>> Z.G. (přes Jedlák)

<< Mahtae - sever (přes Z.G.)

Čím blíže byl jedlovému lesu, tím víc mu to tu připadalo povědomé. Zpomalil do kroku, neb se trochu zadýchal tím, jak spěchal (a navíc si nahnal čas a věděl tedy, že se stihne domů vrátit brzy, aniž by Lucy měla blbé kecy, kde se zdržoval tak dlouho, které by on musel poslouchat a své počínání pak vysvětlovat), přičemž se rozhlížel po okolí. Snažil se vzpomenout si, kdy tu naposledy byl, jenže si nedokázal vybavit ani uprděné roční období, natož daný měsíc či alespoň přibližný čas. Tiše si povzdechl, věděl, že je dokonalým a velice povedeným stvořením od přírody, ale někdy si přál mít nabušenějšího pamatováka, než má teď. “Třeba by to ta stvůřička žijící nahoře mohla taky nějak zařídit,“ hlesl tiše sám pro sebe. Nevěděl, čeho všeho vlastně byla schopna. Začínal si však vybavovat, že sem tehdá přišel s Laurou… Nebo spíše, že on ji sem tehdá milostivě doprovodil, neb o to byl požádán. Nebo to bylo jinak? Hehe, uculil se a proradně přitiskl uši k hlavě.

>> zřícenina

<< řeka - jih

Zatímco překonával úspěšně tok řeky Mahtae, od které šel teda ještě brutální chlad, přemýšlel nad tím, že by ještě potřeboval trochu zesílit. Přece jen, měl teď rodinu. O rodinu se vlk musí umět postarat, a to za užití jakýchkoliv způsobů. Potřeboval být silný. Uvědomoval si to poslední dobou čím dál tím více - navíc v jeskyni měl k přemýšlení dost času. Možná až moc...
Klusal podél toku směr sever, vzpomínal, kde tehdy našel tu otravnou vlčici se skřípavým hlasem? Pamatoval si, že mu tehdy pomohla a díky ní se cítil ohromně silnější. Nevěděl, jak to udělala, ale pamatoval si to, že jí dal nějaký barevný šutráky a pak se cítil skvěle. Na to, jak šíleně se jí bál a jaká respekt k ní měl, už zapomněl. Mozek měl ve zvyku vytěsnit nepříjemné situace pryč pokaždé, jak vlk usnul. A ten jeho vytěsnil ven právě to setkání se Smrtí, neb to pro Etňu byla velice stresující zkušenost.
Porozhlédl se po okolí, napadlo ho, že až se bude vracet, tady v řece by mohl ulovit nějakou rybu. Ryby byly měkké a jejich maso křehké. Sice byly smradlavé a nebylo to nic moc občerstvení, ale musel pro vlčata vybírat to, co pro ně bude nejlepší a nejsnadnější k prvnímu jídlu. Přece jen, dosud stále vlčata bumbala matčino mléko...Jak asi chutná takový mlíko? Hehe, taky bych ho mohl ochutnat, zasmál se.

>> Jedlový pás (přes Z.G.)

// 591

Sledoval vlčata, občas jim akčně přiskočil nějak pomoci, nicméně si uvědomoval, že v jeskyni jsou společně zalezlí už několikátý týden a jemu z toho trochu začínalo hrabat. “Co kdybych zkusil najít venku něco k snědku? Mohl bych ulovit nějakého zajíce a donést ho dětem, možná už by svýma malinkatýma jehličkami mohla zkoušet maso cupovat na kousky,“ zazubil se. Měl sice takový divný pocit z toho, že by je měl opustit, ale zase si říkal… Co by se mohlo stát? Vlčata jsou s Lucy, která by je bránila svým životem, a Lucy je zase doma ve své smečce, která by v případě potřeby bránila ji. Vše bylo v pořádku…
Pomalým tempem vykráčel z jeskyně, přičemž se za sebou minimálně tak desetkrát ohlédl. Pak, až byl venku, přidal na tempu, neb se stále nemohl zbavit toho divného pocitu, že je tam nechává samotné. Říkal si, že jen najde něco menšího na občerstvení a zase se rychle vrátí zpět. Lovec to sice nebyl, kdo ví jaký, nicméně nějaké zkušenosti už za tu dobu taky nabral a zajíčka ulovit zvládl. Nebo rybu, popřípadě. “Jasně, že to zvládnu. Jsem přece tata, jsem pořádnej alfa samec! Musím svým děckám ukázat, že jejich tatík je ten nejlepší a nejsilnější ze všech,“ přivřel šibalsky oči a vyběhl někam za nosem.

>> Mahtae (přes Asgaar)

// 590

Být otcem bylo pro Etňu něco nového, musel se vše naučit. Jistě, každý vlk měl nějaké přirozené mateřské pudy, když se potomci narodili, ale u matek tyto pudy převyšovaly, on teda žádné příliš nepociťoval. Nevěděl ani, jak správně by měl vlče nabrat do tlamy, když by ho chtěl někam přenést. Pořád s nimi jen tak divně šoupal po zemi pomocí svých tlapek.
Zpozorněl, když si uvědomil, že cítí něčí pach. A zanedlouho na to někdo přišel do jeskyně a promluvil. Etney se otočil, byl napjatý. Svaly měl stažené, nicméně stál klidně a nedělal žádné unáhlené závěry. Toho vlka poznal, byl to ten puboš, se kterým chtěl hrát koulovanou a on tehdá nechtěl. Povytáhl zlehka obočí, aby dal najevo, že čeká, co z něj vyleze. Zároveň koutkem oka pořád kontroloval svoji novopečenou rodinku a byl by připraven kdykoliv a jakkoliv zakročit, kdyby se něco stalo. Vlk byl však milý a vypadalo to, že se přišel jen omluvit za to, že tu předtím okukovali při tom porodu. Ani nevim, žes to byl ty, ty trumberáku. Nemusels chodit a omlouvat se, ale omluvy a hlavně dárky má každej rád, dikec, přivřel zlehka oči a zaostřil zrak na květinku, kterou mladý nohatý vlček položil na zem. Etney musel uznat, že to bylo milé gesto, vlastně ho to celkem potěšilo. Vlk byl stejný, jako si ho pamatoval tehdá – velice zdvořilý. Nikoho takového ještě dosud nepoznal. “Děkujeme,“ broukl polohlasem a cukl koutkem tlamy, aby vlčkovi věnoval aspoň kratinký vděčný úsměv.
Dále se jím už nezabýval, pouze chňapl květinky do tlamy a s jistou dávkou opatrnosti je položil vedle Lucy. “Podívej miláčku,“ oblízl jí tlamu a květinky jí postrčil k čenichu. “Jsou moc hezký. Přinesl nám je ten… No… Takovej blonďák od nás ze smečky. Přišel se omluvit, že při tom porodu tak blbě okouněl,“ zazubil se. Nebyl si jistý, jestli Lucy jejich rozhovor dost dobře slyšela, neb z venku se do jeskyně vkrádal tichý šum chladného jarního větříku. Proto jí to raději přiblížil. Usmál se na ni a pak pohlédl na vlčata. Ta hlasitě fňágala, hašteřila se společně a někteří jedinci se již snažili stavět na tlapky. “Ciri, opartně!“ vyhrkl s leknutím a přiskočil jedním opatrným skokem k vlčatům. Ciri se totiž snažila stavět na nožky a tak nepěkně zakolísala, že Etneye zalil po celém těle nepříjemný chladný pot a zastavilo se mu srdce. Vsunul obratně tlapku pod její bříško, aby nepadla na čenich, ale padla do měkkého. Hlasitě si oddechl. Jeho holčička si nikdy nesměla natlouct čumáček! Ciri navíc byla… tak křehká. Byla ze všech nejmenší, narodila se jako poslední. Měla jediná světlý kožíšek a Etney… Etney se do ní ode dne, kdy poprvé vykoukla na svět, zamiloval. Tedy, samozřejmě – zbožňoval všechna svá mimina, ale kdo ví proč, Ciri ho k sobě táhla tak nějak nejvíc. “Musíš být opatrná, brouku,“ mrkl na ni a s otcovskou něhou ji položil zase zpět na zem.

// 589

Etney Lucy a svoje malinkaté láskyplně pozoroval, když usnula. Nemohl tomu pořád uvěřit, on a táta? Zalil ho příjemný pocit tepla, usmál se a tlapkou lehce sáhl mezi vlčata, aby je upravil. Měl obavu se jich dotýkat, byli pořád tak křehcí a malinkatí. Ale kvičeli dost, to byla pravda, nicméně jejich hlásek byl hrozně roztomilý, takže ho to nikterak neotravovalo. Byli však akční a jeden už je musel pořádně hlídat. Už to nebyla ta novorozená vyprcnutá miminka, čas rychle letěl. Až to bylo trochu nepříjemné. Jakto, že tak vyrostli? A kdy?? S povzdechem si lehnul vedle nich, nastražil uši a pozoroval okolí. Nikdy by nedovolil, aby se někomu z nich něco přihodilo. To by se raději sám zabil. Pohltily ho mateřské pudy, cítil, že za svoji rodinu bude vždy bojovat. Rodina na prvním místě. Navždy…
Lucy se probudila, on zastříhal ušima, zvedl se z lehu a přišel ji olíznout za uchem, aby si byla jistá, že je s nimi. Jeho chování se od doby porodu hrozně změnilo. Byl tak něžný, citlivý a… ochranářský. Sice k cizím byl pořád stejný, ale co se týkalo rodiny, byl z ní celý pryč. Zamilovaný až po uši – jak do Lucy, tak do vlčat. “Lucy, už začnou brzo ťapkat,“ hlesl a tlapkou ukázal na vlčata, která se sice pořád plazila a kvíkala, ale už se začínala pomalu stavět na nožky. Zkoušela to, pořád jim to nešlo. Ale on měl pocit, jakoby jim měl pomoct. “Naučíme je chodit!“ zazubil se a už už se zvedal, když v tom Lucy schválila jeho jména. Usmál se, věděl, že ho napadla skvělá jména! Skvělá a úžasná jména pro ještě úžasnější tvorečky. “Oh, to je skvělý!“ hlesl s oblíznutím tlamy. Byl nadšený. Jména byla parádně zvolená. “Všechna ta jména zní tak hrozně… vysoce, že?! Jako elegantně. Úplně jde vidět, že je to vrh od někoho vyvoleného. A že oni jsou někdo! NĚKDO!“ pyšně se nadmul a sledoval dvě holčičky, které se začínaly být poměrně hlučné. Vyměňovaly si názory v podobě vrčení a roztomilého štěkotu. Etney se zasmál a přitisknul hlavu zamilovaně do Lucy. Tohle byl sen…“Podívej, jak je ona jediná světlá. Ciri má světlou srst a ostatní tmavou,“ podotkl šeptem.

// 588

Prohlížel si jejich před pár dny narozené potomky a usmíval se jako měsíček na hnoji. Pořád kolem nich nějak popocházel, lehal si, sedal si a zneklidněl pokaždé, co se jeskyní prohnal vítr, zašustila myška či se stalo něco jiného. Měl hroznou potřebu vše pořád kontrolovat. Nechtěl tu nezvané hosty, avšak bylo mu jasné, že ze smečkové jeskyně by je stejně jen tak vyhodit nemohl. I tak si ale připadal daleko důležitější a potřebnější jak dřív. Teď tu měl rodinu - vlčici a vlčata. Musel se o ně postarat, bez něj by to jistojistě Lucy a mimina nezvládly! Musel je hlídat, od toho tu přeci byl. On tu byl ten nejsilnější... A navíc, budoucí alfa bez rodiny? To nešlo.
Čenichem se jemně dotkl drobného bezbranného tělíčka jednoho z vlčat, které bylo oproti ostatním znatelně menší. Zaznamenal Lucyin pohled plný obav, i on sám si byl vědom, že tento prcek pije mléko daleko méně, nevěděl však proč. S vlčaty žádné zkušenosti neměl, nic o nich nevěděl. Pouze Lucy vrátil zmatená pohled a pokrčil lehce rameny. Snažil se čenichem malé vlče dodloubat až k cecíku, ale ono pouze tiše zapištělo, převalilo se na bok a vypadalo to, že bude dál spát. Maminka ho však nenechala a přitáhla si ho k sobě. Od vyprcnutí na svět pořád jenom spíš, zlehka se ušklíbl a následně zastříhal ušima, když Lucy pronesla první návrh na jméno. Podíval se na ni a se souhlasným úsměvem na tváři přikývl. "Reonys zní skvěle! Máš talent na jména, lásko! Reonys I. Asgaarský, to je fakt hodně vznešený!! Elegantní! Přímo pro něj! Vlci mu budou závidět," začal se rozplývat a zavrtěl ocasem. On však žádné nápady neměl. Sedl si a prohlížel si pohlaví jejich vlčat, když je Lucy obracela na zádečka. Bylo to roztomilé, uvnitř sebe se celý rozplýval. Nebyla to totiž jen tak ledajaká vlčata, byla jeho!! Byla nejúžasnější a nejkrásnější. Navíc tak bezbranná a nevinná..."Annie se mi nelíbí, je to tuctový. Spíš by se mi líbilo něco podno malé princezny!" pronesl důležitě a začal horlivě přemýšlet. Jeho mozek třídil jedno jméno za druhým a odhazoval je na stranu "vhodné pro vlčata Etneye a Lucy" a "vhodné pro plebs". "Ciri!" vyprskl najednou a ukázal na nejsvětlejší ze všech čtyř vlčat. "Ciri zní úplně tak majestátně. Krásné jméno pro křehkou slečnu! Co říkáš?" zatetelil se a v očích měl z toho nadšení jiskřičky. Byl jako v sedmém nebi. "Ciri a Reonys, proboha! Ne jenom, že máme nádherný vlčata, aji jména maj top. Kam se hrabou všechna ostatní vlčata, hehe," zazubil se.
Když Lucy podotkla, proč nepije, pokrčil rameny. Jí to dělalo velké starosti - jemu sice taky, ale ne až takové, protože si to až tak moc neuvědomoval. "Já nevím," šťouchl do vlčete, které leželo trochu stranou, aby se doplazilo k mléku, ale ono nic nedělalo. Jen leželo. Etňa koukl na Lucy trochu bezradným pohledem, netušil, co by měl dělat. On přece nebyl máma! Lucy byla máma, mámy vždycky ví, co dělat - a rozhodně mají víc zkušeností jak tátové. I když oni oba jsou máma a táta stejně dlouhou dobu, ale... Etňa stejně věřil, že Lucy toho ví o vlčatech víc jak on. Nechal to tedy na ní a dál se přihlouple usmíval. "Vivianne," vypadlo z něj z ničeho nic a tlapkou ukázal na druhou holku. Jsi frajer, jména z tebe padaj jako po másle! Klidně bys mohl křtít vlčata všem ve smečce! Pyšně vypjal hruď.

// 587

Porod byl dlouhý a dost úmorný. Jelikož Etney neměl s takovými věcmi žádné zkušenosti a popravdě ani nevěděl, jak se taková malá vlčata dostanou z břicha vlčice ven, byl z toho poměrně v šoku. Snažil se však být u Lucy a asistovat jí alespoň tím, že jí dal na drcení svoji tlapku. Na nic jiného se nezmohl, jen kolem ní nervózně popocházel a vždy, když z ní jedno vlče vypadlo, na něj zvědavě čuměl. Vždycky si říkal, jestli už je to všechno, jenže z ní vypadávalo čím dál tím víc vlčat a jeho pohltily obavy, jestli je vůbec zvládne – jako otec a budoucí alfa lesa – všechny uživit? Mít čtyři potomky? Očekával tak jednoho rozmazleného synka, nebo možná synka a k tomu namyšlenou dcerku, ale ne čtyři prťata. To jsem se u toho tolik snažil, že je jich tolik?
Když bolesti jeho milé přestaly a ona si začala ty malé krvavé a škaredé drobky operovávat, ulevilo se mu. Hlasitě vzdychl, přišel ke své rodince o něco blíž a láskyplně se na ně díval. Vážně se z něj stal táta? Nemohl tomu ani uvěřit, vše uteklo tak strašně rychle! O tomhle vždy jenom snil. Snil o tom, že bude mít svoji rodinu, která bude vždy stát při něm… a teď to bylo tu! Neuvěřitelný. “Jsi hrozně statečná a šikovná,“ hlesla tiše, olízl jí hlavu a vlčata velice opatrně a něžně očenichal. Krásně mu voněla. Jeho miminka…
Až teprve teď zaregistroval, že v jeskyni nejsou samotní. Stáhl uši k hlavě a s táhlým zamračením sledoval vlky, co tu byli. Byl z toho porodu tak vyšokovanej, že si to vůbec neuvědomil. A navíc se sem přivalil po té události se Sionnem tak rozrušenej, že se pořádně zklidnil až teď. Postavil se čelem k „nezvaným hostům“ a výhružně po nich zavrčel. Nechtělo, aby je kdokoliv vyrušoval a nějak prudil. Malého vlčete si nevšímal, spíš těch dvou dospělců. S tím vlčetem si budou moct moji malí třeba hrát, napadlo ho, když sledoval jejich vzdalující se stíny. “Nechápu, že jsou tak tupí, že je nenapadlo odejít dřív!“ zamručel, ale pak se vrátil k Lucy, stočil se k nim do klubíčka, aby je zahřál, a spokojeně si povzdechl. “Nemůžu tomu uvěřit,“ hlesl potichoučku do noční tmy, která se po jeskyni rozlezla, a nespouštěl pohled ze svých nových miminek. “Jak je vlastně pojmenujeme?“

// 586

"Ro-rodíme?!" vyprskl. "Jako my? My dva?! Spolu?!" zatěkal očima po jeskyni a začal přešlapovat z tlapky na tlapku. "Eeeeeh," Co by měl dělat? Měl by někoho sehnat na pomoc? někoho najít a dovézt? Jak se vlastně rodí? Nevěděl, jak to probíhá, jak ta scéna vlastně vypadá. "To je... To je super," vyhrkl, ale šlo vidět, že je duchem úplně mimo. Byl rozčílený z tam toho a teď ještě tohle! Přišel jsem v čas, aspoň v tomto si mohl oddechnout. "Počkej, tak... tak lež a... a možná se přetoč na záda. Ne, vlastně se přetoč na bok! Jo, lež na boku a dýchej!" začal jí radit, přičemž stál vedle ní tak, aby na ni dobře viděl.
Musel uznat, že břicho bylo větší než předtím, ale přece ještě nebylo až tak veliké, ne? Měl za to, že bude pupan tahat skoro po zemi, že bude úplně obézní, ale tohle nebylo ono. Byla moc krásná a pořád stejná, jen to bříško bylo... Větší, ale zároveň i menší. "Lucy, co budem dělat? zvládneme to jen spolu? Nemám snad... Nemám někoho přivézt? Asi bych měl pro někoho jít, ne? Jak se rodí? Mam ti někam položit tlapky? Nebo... Nebo tě hladit ocasem? Aby... Já nevím!" kdákal nesmysly, ale chudák opravdu nevěděl, co dělat. Chtěl jí tolik pomoct, ale netušil, jak na to. "A fakt rodíme? Nezdá se ti to?" zeptal se opatrně, i když měl takové tušení, že ji to naštve a zase po něm bude hulákat.
Na druhou stranu, když to vzal kolem a kolem, těšil se. Hrozně se těšil na vlastní rodinu - navždy bude obklopen milujícímu dětmi. Nebude už nikdy sám a bez přátel. Jeho děti budou navždy s ním. Bude ten nejlepší otec a Lucy ta nejlepší matka. Usmál se na ni a tlapkou ji pohladil po hlavě. "Neboj se," hlesl na konec již o poznání klidnějším tónem hlasu. Zvládla to jeho matka, Lucy to zvládne taky! A to bez debat. "Ale co mám teď dělat?" trochu bezradně si kecl na zadek a natočil hlavu tak, aby jí viděl mezi nohy. Ještě od tam nic nelezlo, přišlo mu to v pohodě. Zas koukl zpět na ni a tázavě na i zíral. Úplně zapomněl na to, co se před chvílí událo... Měl teď plnou hlavu jeho drobků. Jací asi budou? Vážně to tu bylo? Teď je fakt vyprcne a bude vše top? Nemohl se dočkat. Srdce mu plesalo a ocas se neubránil zedvakrát bouchnout nadšeně o zem.

// 585

<< les

Byl z toho, co se stalo, celý rozhozený. Slyšel tam bratra ještě cosi žblekotat, ale ten šok z toho, že se změnil na něco divného, mu úplně zahlušil uši. Nemohl myslet, nemohl ani nic slyšet. Jen se pořád dokolečka sám sebe vyptával, co se to vlastně před chvílí stalo?
Mířil k úkrytu, předpokládal, že tam Lucy bude. Musím jí všechno říct! Byl za ni moc rád. Čím blíže jeskyni byl, tím víc si uvědomoval, jaké má v Lucy štěstí. Ona stála vždycky při něm, ať se dělo, co se dělo. Byla jeho jediná, jeho květinka, princezna... Věděl, že se jí může s čímkoliv svěřit. Zahřálo ho to u srdce, jemně se pousmál. Ona byla jeho oporou a on zase tou její, patřili k sobě. On už by bez ní nemohl žít, život... vlastně celý svět, by pro něj v tu ránu ztratil smysl. Nemohl být sám. Nemohl být bez Lucy.

"Lucy!" vyhrkl, když vstoupil do úkrytu. Byl trochu zadýchaný, spěchal. Zatěkal očima po místnosti, vrhl se k ní kvapným krokem a hned spustil: "Lucy, Lucy! Vůbec neuvěříš, co se stalo! Stalo se toho hrozně moc! A... A já jsem uplně rozhozenej, nechápu, co se stalo!" obkroužil kolem její osoby jedno nervózní kolečko, přičemž pak zůstal stát přímo naproti ni. "Přišel jsem a byl tam Fiér, ten ušoplesk! A ležel tam v kaluži krve a byl tam... byl tam taky Yeter a Parsifal a všichni tam byli a Fiér měl střeva venku a pak ho vcucly kořeny! A Parsifal to tam celý poblil!! A pak přišel i blbec Sionn a začal se dotoho mottat! Řkal, že Yeter napadl je, ale oni určitě vyprovokovali Yetera, protož Yeter by je jen tak nenapadl, Yeter sem patřil, byl to jeho domov!! Není zlej ani nebezpečnej, určitě v tom bylo něco jinýho! A pak se na mě Sionn rozkřikoval a já jsem normálně... No úplně jsem se prostě změnil... bum a šup a.. a zas jsem byla zpátky!!" vyhrkl na ni zmatenou salvu slov, které šlo sotva rozumět, protože jak se snažil mluvit rychle, zakoktával se a písmenka občas polykal. Vrtěl hlavou sem a tam a houpal se z tlapy na tlapu. Ani si neuvědomil, že má jiný kožich... "A Sionn něco Yeterovi provedl a já teď nevím, kde je, protože on ho někam odnesl svojí magií," dodal a koukl na ni. V jeho očích se zračil snad ten největší smutek a zmatenost, kterou Lucy prozatím mohla vidět.
"Je ti něco?" uvědomil si, že vypadá nějak divně. Byl z toho všeho tak rozrušený a zmatený, že nedokázal normálně myslet. Nenapadlo ho, že už byl čas... Čas jejich společné rodiny! "Je ti špatně?" pípl starostlivě a oblízl jí jemně a velice láskyplně čenich. "Mám tě moc rád," zahuhlal a přitiskl hlavu k jejímu krku. Musel se přikrčit, neb Lucy ležela...a jemu to nevadilo. Byl vděčný, že může být s ní.

// projev speciální magie a finální zabarvení srsti i očí :)

"Legraci?" hlesl tiše sám pro sebe a zíral na Sionna jako vyvrženej vovraň. Co tím jako myslel? Proč by si měl v tuhle chvíli dělat legraci? "A co jako udělal?!" vyštěkl na Yeterovu obranu. "Nevím, co se stalo, já když jsem přišel, už to tady takhle bylo! Neříkej mi, že jen tak z ničeho nic někoho napadl, to sotva!!" naštvaně zavrčel, udělal krok blíž k Sionnovi a pod tlapkou mu zajiskřilo. "Museli ho vyprovokovat, byli na něho určitě hnusní a zlí! Nebylo to jenom tak!" hájil dál svého kamaráda, i když u té situace nebyl a tak mohl pouze odhadovat.
Tělem mu projela divoká vlna vzteku, přičemž se na jeho kožichu objevilo znovu několik bílo-fialových jiskřiček a jeho oči již plně chytily tutéž barvu. Srst na zadní části těla se mu začala podivně měnit. Jakoby na moment byla celá bílo-fialová a pak zase zpět jeho šedá, on jen nasupeně zíral na svého mladšího bratra a nemohl uvěřit, že se tohle teď dělo. Že hájil svého jediného přítele před bratrem, který stál proti němu. Rodina... Nemá rodina stát při sobě?! Co asi tak hrozného mohl Yeter udělat?! Dřív sem patřil, tohle byl jeho domov! "Býval to jeho domov, stejně jako je teď tvůj!" vyprskl a u toho si nervně dupl tlapkou do země. Půdou viditelně projel výboj barevných jisker, které trefily Sionna do přední tlapky. Mírně, pouze lehké zabrnění. Až nyní Etney zaregistroval, že se děje něco zvláštního. Zatěkal očima ze země na bratra a pak ze svých tlap na svoji zadní část těla, jelikož se najednou začal cítit divně. Nepopsatelně. Ten pocit dosud nezažil. Zvláštní, možná až trochu nepříjemné brnění srsti na zadních stehnech a na ocase. Jakoby mu v ní běhalo tisíce malých broučků kousaly ho. Prudce zavrtěl hlavou, aby se vrátil myslí zpět k této situaci, přičemž se hlasitě nadechl. Chtěl něco říct, ale Sionn vrhal slovo za slovem a nedal mu prostor. Etney byl překvapený, zmohl se však jen na mračení se a vrtění hlavou. Nevěřil tomu. Proč by to Ýťa dělal? Vyprovokovali ho! Však on ten Fiééééér, nebo jak se ta třasořitka vůbec jmenovala, taky nebyl bez tak úplně zlatý. Pořád jen vocvrndával za jeho sestrou, přitom to byl úplně neschopný nekňuba. A to jeho ucho bylo taky dost pofidérní. "Asi k tomu měl nějakej důvod, možná ho Fiér ohrožoval. Nebo... nebo ty," poslední část věty pronesl chladně, zároveň však s tázacím tónem. "Ty jsi ho tu nechtěl a tak jsi ho vyhnal, on se určitě jenom bránil. Můžeš za to ty, že Fiér umřel! Určitě je to tak!!" A jak vytočeně vyštěkl poslední slovo, jeho tělo na moment pohltila miliarda barevných blesků. Zvětšil se asi o metr vzhůru a u toho to na obloze hlasitě zahřmělo, jakoby snad nějaká bouře. A pak vše zmizelo. Etňa zůstal zírat zmateně a totálně vyšokovaně před sebe. Co-to-bylo?!! S otázkou v očích se podíval na bratra a nechápavě pootevřel tlamu. "Co se stalo..." hlesl tichounce a své, nyní již bílo fialové oči upřel do těch jeho šedivých. Tlapy mu brněly a žaludek s mu nepříjemně stáhl...
Otočil se na zadní tlapě a utekl. Hlavou mu proudila jediná myšlenka - musím okamžitě najít Lucy!

>> úkryt

// Postupné objevování magií a odznáčků :)

Ten hubeňour už se nedokázal ani udržet na nohách, jak byl podvyživenej. Etňa se ušklíbl, možná i trochu škodolibě, jenže jak Fiér spadl a u toho to tak podivně začvachtalo, úsměv se mu z tváře vytratil. Pohlédl na rudou hustou krev, která se začala líně rozlévat kolem jeho těla, přičemž bezděčně ustoupila o dva malinkaté krůčky vzad. Vyhublý vlk ležící na zemi z posledních sil chroptěl. Škubal s sebou a vypadalo to, že pomalu odchází za duhový most. Etney byl zmatený, všechno se to seběhlo tak hrozně rychle! Sotva přišel a Fiér se tu začal válet v krvavé louži, která se pomalu, ale jistě, vsakovala do rozbředlé zeminy. Sníh se začal brutální rychlostí rozpouštět a bral s sebou i to, co zde zanechal Fiér. “Ale ne,“ hlesl tichounce, když ho zalil divný pocit chladu. Jakoby něco stálo za jeho zády. Musel se dokonce i koutkem oka ohlédnout a zkontrolovat svůj osobní prostor. “Ušoplesku?“ hlesl tichounce, sotva slyšitelně, jenže Fiér nereagoval. Etňa vykulil šokovaně oči, “chtěl jsem se tě zeptat na Awnay!!“ trhl celým tělem. “Kde je moje sestra!“ naléhavě zopakoval svůj dotaz, v jeho hlase byl poznat chtíč. Chtěl, aby mu Fiér odpověděl, nepřál mu smrt. Neviděl ještě nikoho přímo před sebou umírat, byl to strašně divný pocit. Měl úplně zatuhlé nohy a svaly se mu roztřásly. “Ušoplesku,“ zašeptal, když jeho tělo začaly pohlcovat kořeny stromů. Zmizel.
Až teď si Etney uvědomil, že tu nejsou sami. Na Yetera, jeho dobrého kamaráda z minulosti, vyběhl Sionn a zakousl se mu do krku jako do nějakého žvýkačkového zbytku masa, které leží na zemi. Etney vytřeštil oči. “Sionne!!“ vyštěkl, jenže se nedokázal pohnout. Jeho tělo pohltil šok. Chtěl se pohnout, chtěl se rozběhnout za nimi, ale nešlo to. Srdce mu bušilo rychleji jak kdy dřív, takové divné pocity ještě dosud nezažil. Zmohl se však jen na neznatelné odmítavé vrtění hlavou a opakování slůvka “ne“.
Jeho kamarád, který v minulosti stál při něm a díky kterému se necítil tak nechtěný, se vznesl nahoru a začal se vzdalovat. “Yetere!“ vyhrkl a konečně donutil své omámené smysly k nějakým reakcím. Rozběhl se za jeho plynoucím tělem, nechtěl ho znovu ztratit! Teď ho našel, nestihl si s ním říct ani slůvko, kam zase zmizí? Co když ho bratrova magie odnese někam do neznáma? Někam hodně hodně daleko? Budu zase bez kamarádů, blesklo mu hlavou. Měl jen Lucy, nikoho jiného. Chtěl tu Yetera, chtěl mít ve smečce nějakého kamaráda.
Při hlasitém šplouchnutí s sebou cukl a naštvaně hrdelně zavrčel. Začínal být vytočený. Jakým právem jeho bratr tohle udělal? Byl to Etnyho kamarád, ne jeho! Věděl Sionn vůbec, že Yeter dřív do této smečky patřil? Že byl právoplatným členem? Když on sem patřil, ty jsi ještě prděl v hlíně!!! Část myšlenky nevědomky a velkým omylem vtiskl Sionnovi do hlavy. Neměl o tom však ani tušení, jen přitom ucítil divné šimrání v žaludku. Jinak nic víc. Byl ale hrozně naštvaný. Co se tu vůbec stalo? Proč to tu bylo jako po armagedonu? Všude nepořádek, krev a blitky. Kam zmizel ten blicí trouba?! ohlédl se za sebe, Parsifala nikde neviděl. To si uklidí, nakrčil naštvaně koutky tlamy. No kdo se tu měl mezi těma blitkama jako motat? Jeho Lucy zanedlouho vrhne mláďátka a ta se nebudou brodit poblitým lesem! “Sionne!“ vyštěkl naštvaně Etney, přičemž se na tlapce otočil čelem ke svému bratru. “Co jsi to udělal! Proč jsi ho napadl!“ zavrčel. Kolem tlapek se mu začaly objevovat malé šedo-fialové jiskřičky. Nezaregistroval to, měl plnou hlavu Sionna. “Je to… Je to můj kamarád, patřil k nám! Vždycky patřil k nám, proč jsi ho vyhnal?!“ nejdřív mluvil pomalu a zmateně, potom ale jeho hlas zase nabíral na naštvanosti, avšak zároveň i na zoufalosti. Chtěl Yetera zpět, a to teď hned! Po jeho těle přeběhlo několik šedo-fialových blesků. Byl hrozně rozhozený, srdce jakoby mu chtělo prasknout a u toho vyskočit z hrudi ven. Cítil bolest po celém těle. A jak tak upřeně zíral na bratra, jeho oči začaly pomalu chytat jinou barvu…

<< Siccumky

Když se Lu otočila s reakcí, usmíval se na ni. Nejdřív mluvila mírně, takže si oddechl a pokývl jemně hlavou. nechtěl, aby na něj byla naštvaná, vždyť nic neprovedl. Už se nadechoval, že něco vesele pronese a obejme ji, přičemž se společně rozejdou někam na procházku, jenže ona se rozjela a začala po něm vyštěkávat, co vše se jí nelíbí a na co vše nemá náladu. Zůstal stát jako opařený, jen na ni se zavřenou tlamičkou a nevinným štěněčím výrazem ve tváři koukal. Proč byla tak agresivní, copak to dělalo to, že čekala vlčata? Nechápal to. Mohl bych se na to někoho zeptat. Jak dlouho tohle všechno bude trvat? Mohl by mi někdo zodpovědět tyhle otázky a já bych ji pak mohl líp pochopit... Jenže ona vůbec nechce chápat mě! Já přece taky jako... to... Jsem důležitej! Měla by mě chápat a respektovat mě, ne na mě bejt hnusná! Zamračil se a tiše si odfrkl. "Borůvky," hlesl tiše, přičemž na ni čuměl, jakoby spadla ze stromu. A ne ledajakého stromu, ale fakt hodně hodně vysokého stromu! "Je zima. Všude je sníh. Zrovna borůvky určitě nikde nebudou," pronesl tiše, přičemž se koukl koutky očí na jednu a pak na druhou stranu, jestli není nikdo poblíž nich. Chtěl na všechny působit, že mají harmonický úžasný vztah, že ona si ho váží a patřičně ho opečovává... A ne, že on skáče, jak ona si pískne a ona ho ještě drbe. Chtěl, tedy... musel na všechny kolem působit jako největší hrdina a totální bourák. Takže nějaké rozepře s partnerkou, která právě čeká jejich potomstvo, nepotřeboval veřejně ventilovat. Tak tvrdě si šel za tím, aby ho všichni uznávali, že si to teď nemohl pokazit. Naštěstí je ale nyní nikdo nepozoroval. Asi.
Když se otočila, že bude odcházet, rozhodl se, že za ní rozhodně nikam nepůjde. "Tak já ti jdu něco najít," hlesl tiše, přičemž se nasupeně otočil na tlapce a vydal se někam pryč - úplně na druhou stranu od Lucy. Nechtěl ji už poslouchat. Byla protivná jako ta nejjedovatější Elisa.

// snad nevadí, že se přimotám mezi Caluma, Fiéra a Parsiho :))

Když procházel lesem, něco mu připadalo fakt divné. Čenichal a větřil, cítil známý pach. Ale komu patřil? Rozhodně byl vlastníkem někdo, koho hodně dlouhou dobu neviděl. Jenže... kdo? Dál se potloukal poklidným tempem lesem, přičemž se koukal všude kolem sebe. A pak si uvědomil, že cítí směsici různých pachů.. Yeter! Skupinka vlků, která byla kus od něj, nevypadala vůbec dobře. Byl tam ten mladej, pak Ýťa a taky ten divnej kostitřas s polospadeným uchem. Jak že ten se jmenoval? Na jméno si nevzpomněl, ale možná by ten trouba mohl vědět něco o Awnay...
Jenže když se Etny víc a víc přibližoval, uvědomoval si, že něco není úplně tak v pořádku. Co se tu stalo?! Pár krůčky k nim došel a zastavil se opodál tak, aby na všechny viděl. "Co se děje?" nechápavě na všechny zíral. "Ýťo, jsi zpátky?" hlesl s pohledem upřeným na jeho rozkouslý krk. Kaluže husté rudé krve, která byla u Fiéra, si samozřejmě všiml, ale stál z úhlu, že vyhřezlá střeva nezahlédl. Naštěstí...