Gallirea - Příspěvky uživatele

Koukl letmo na Lucy, když na něj začala mluvit, a němě přikývl. Nechal si oblíznout tvář, pousmál se na ni a láskyplným pohledem ji vyprovodil. Sledoval její vzdalující se postavu a pak s tichým povzdechem zaostřil svůj zrak na stádo. Chtěl se soustředit, ale myšlenkami se pořád ztrácel někam pryč. Vždy se pak probral, pokáral sám sebe a chvíli se zajímal o lov, ale nikdy svoji pozornost na stádě neudržel dlouho. Pořád si v hlavě přehrával to, co se před chvílí událo. Přemýšlel nad svými reakcemi a nad reakcemi svého otce, ale pak si vydedukoval, že on žádnou chybu neudělal. Lucy to cítila stejně, připomněl si.
Právě v tu chvíli, co se na Lucy podíval a na moment se zase probral zpět k životu, mu dávala pokyn k začátku lovu. Bez dalšího otálení vyběhl a s hlasitým vrčením udržoval stádo pospolu. A zatímco hnal stádo směrem, kterým bylo potřeba, koutkem oka kontroloval Lucy, jestli je v pořádku. Přece jen, ten rozhovor byl stresující nejen pro něj, ale i pro ni. A pak, když ji sledoval, si uvědomil, že má konečně prázdnou hlavu. Bez jakýchkoliv myšlenek, prostě jen tma a ticho. Pohledem znovu přejel hnané stádo a dál udržoval tempo, kterým běžel doposud. Neměl v plánu se nějak více zapojovat, prostě jen dělal to, co říkala Lucy. Navíc si všiml, že se dole už začínalo něco dít, takže věděl, že se už o nic dalšího nemusí starat.

Podrážděně na otce, který kdákal hovadiny, zíral vykulenýma očima a u toho se snažil pravidelně dýchat, neb se v něm kumuloval veliký vztek. Čím déle ale Arcanus mluvil, tím to pro Etňovu trpělivost bylo horší a horší. Uvnitř sebe byl totálně rozpálený, měl pocit, že už se nedokáže moc dlouho udržet a že každou chvíli vybouchne, pokud rozhovor bude dál pokračovat. Máchal nervně ocasem ze strany na stranu, aby si aspoň trochu ulevil, přičemž nenávistně otce propaloval pohledem. Vzal mu jeho sen, pro který žil. Vyzdvihoval jeho bratry, jakoby oni byli někdo a on nikdo. Nesnáším svoji rodinu, problesklo mu bezděky hlavou. Možná, že už ani nemám rodinu!! ve chvíli, co jim otec sdělil, že pokud jim nebude moci věřit, odebere jim postavení, se Etney opovržlivě uchechtl a pak se zamračil a skrze zuřivě zatnuté zuby polohlasem pronesl: "To nebude třeba!" ... "Otče!" vyštěkl hněvivě po chvilkové odmlce dodatek, pak se prudce otočil a chtěl odejít, nicméně Lucy to nenechala plavat. Chopila se slova a pěkně mu vše vysvětlila od plic, jak se věci mají. Etney k nim stál otočený zády a pokyvoval jemně hlavou. Byl opravdu rád, že tu s ním Lucy byla. Ať se dělo cokoliv, vždy stála při něm a podporovala ho, byla jeho nosným sloupem. Bez ní už si svůj život nedokázal představit. Raději by umřel, než aby byl sám.
Na lov dorazila další posila. Cuknul k ní uchem a pak se na ni i podíval. Jeho pohled byl o poznání jemnější a vstřícnější jak ke zbytku přítomných. "Lauro," pověděl tiše její jméno jako pozdrav, a když si získal její pozornost, smutně se na ni pousmál.
Velký boom v Asgaaru skončilo a vlci se začali postupně přesouvat na lov. I když ho Lucy slovně konejšila, on se nedokázal soustředit. Pořád si v hlavě přemítal slova jeho otce a tím se furt dokola uvnitř sebe, znovu a znovu, nervoval a vztekal. Ale když Lucy Nemesise označila znovu za "toho šedého", škodolibě se pousmál. Koutkem oka na svoji partnerku koukl a pochvalně na ni kývl. Tak je to správně! Poté ji už jen mlčky následoval. Jestli bude nahánět nebo skákat zvířatům na hrb, mu bylo v tuto chvíli opravdu úplně fuk. Vlastně se mu pozvolna vytratila chuť se lovu zúčastnit. Naposledy, projelo mu myslí a pak se snažil všechny myšlenky vypustit z hlavy ven do tohoto lesa.

S očima upřenýma do země přemýšlel o tom, co jeho otec říkal o Elise, jeho mámě. Vzpomínal na doby, co byl malé vlče. Na to, jak se cítil ve všemožných situacích ukřivděný a zlomený. Nemilovaný a nepochopený. Zlehka se zamračil. Vybavil si i chvíli, kdy se dozvěděl, že má malého bratra. Ten mámin úsměv... To, jakou péči mu věnovala. Ještě teď ho bodla na srdci žárlivost. Měla mě možná ráda, ale nepůsobila tak. Měl jsem častokrát spíš pocit, že chce, abych vypadnul pryč. Nejradši by ze mě měla stejnýho pinďu, jakým je Sionn. Hlupák. Ale já jsem jinej! Jen tak se nevzdám, jsem právoplatný dědic celé smečky! Jsem ten prvorozený, ten lepší! Proč ke mě nikdy nikdo takhle nepřistupoval?! Copak jsou slepí? Nebo snad retardovaní? Po celým světě jsou všude nasázení jenom samí hlupáci, co nevidí hodnotu v tom, v kom by měli! Dříme ve mě veliký talent pro vedení smečky, cítím to v kostech! jemně se pousmál na otce, aby nemohl odhadnout, nad čím zrovna teď přemýšlel. Naštěstí situaci zachránila jako vždy Lucy, jeho nejkrásnější princezna ze všech princezen. Teda, ono na tomto světě zrovna přeprinceznováno nebylo, kráse jeho maličkaté Lu se mohly rovnat jen jeho dvě dcery... Ale i tak, prostě byla nejvíc top holka ever. "To teda musíme, dám jim pěknou čočku, tohle si nebudou dovolovat," zahuhlal tiše. To, že si Crowley i Viv odkráčeli kdo ví kam, ho neuvěřitelně prudilo. Jenže teď nebyli poblíž, aby si na nich tu zlost a naštvanost mohl vybít, takže smůla. Inu, hlásí se dobrovolně někdo z přítomných?
Vyjel pohledem na Sigyho, až teď si uvědomil, že říkal něco jeho dceři. Těkl očima na Ciri a zase zpět na něj. Co jí to řekl?! s tichým bručivým povzdechem zadumaně civěl do jeho očí. Nemohl si to vybavit, štvalo ho to. Copak všichni musí něco říkat, zrovna když přemýšlím? Nejdřív by se mě měli všichni zeptat, jestli můžou mluvit! Měli by mě prosit o povolení promluvit, zvlášť když dojdou na moje území, pche! Pak by mi neuteklo, co říkal. Může za to on, nezdvořák, přihlouple se uculoval na celé okolí a pokyvoval hlavou. Ale pak začal mluvit jeho táta a všichni ztichli, porozhlédl se očkem po všech přítomných. Může mluvit táto, máš slovo! jemně se svému vtípku jak to otci krásně dovolil, pousmál, ale pak všeho nechal. Potřeboval se přeci soustředit. Zastříhal oušky a věnoval mu celou svoji pozornost.
Jenže co přišlo dál tedy vůbec nečekal. Když otec začal, svitlo v něm, že snad nominuje na novou pozici jeho i Lucy, ale to se nestalo. To, co pak přišlo, bylo byla jako ta nejhorší noční múra všech dob. Zůstal čumět na otce s pootevřenou tlamkou. Jak to může říkat tak klidně?! Jako... Jakoby se nic nedělo?!! nemohl tomu uvěřit. Vždyť on byl ten první na řadě, on měl být vyzdvihován a všemi opěvován. Ne nějaký zpropadený Sionn - měl v těch horách zůstat nadobro! Šokovaně a zmateně koukl na Lucy, když ze sebe vydala pár hlásek podobných jakémusi zaškrcenému smíchu. A pak, když i ona pochopila, že to žádný vtip není, zavrtěl protestně hlavou. "Jak jsi jen mohl, otče? Vždyť oni dva si to vůbec nezaslouží!" pronesl ukřivděně nahlas tak, aby to všichni přítomní slyšeli. Proběhla mu hlavou i myšlenka, že když nepovýšil jeho, tak proč ne alespoň Lucy? Byla ve smečce tak dlouho, tak hrozně moc dlouho! A on povýší dva blbečky, kteří byli sotva vyblití na svět. Neuvěřitelný. Taková sprostota! Neúcta! Nevážil si jeho, Awnay a ani Lucy. "V čem... Řekni mi, táto, v čem jsou lepší jak já, Awnay a Lucy? Proč jsem vám nikdy v životě jako syn nebyl dobrej?! Proč? Nechápu to!! Sotva jsem se s Awnay narodil, házeli jste nám klacky pod tlapky, oběma dvěma! Co by na to asi Awnay řekla, hm?," oči mu zaslzely žalem i vztekem dohromady. Byl frustrovaný. Jeho sen, ve který celý život věřil a o který usiloval, se najednou rozplynul. Byl... Prostě pryč. Konsternovaně se ohlédl na Nemesise, když připomněl, že i on má jméno. Lůza jméno nepotřebuje! "Nikdo se tě na nic neptal! A nemluv s ní takhle!" houkl po něm naštvaně a pak koukl zpět na Lucy. Jemně zavrtal čumáček do jejího kožíšku. Kdyby nebyla vedle něj, asi by tuhle situaci nezvládl. Ona byla jeho útěchou. Jeho domovem. "Lucy, chci odtud odejít pryč a už se nikdy nevrátit," zašeptal do její srsti tak, aby to slyšela jen ona a nikdo jiný. Samovolně mu začaly stékat slzy a on se je snažil v jejích zádech skrýt. Byl tak nešťastný. "Jdu taky na lov," zabručel sotva slyšitelně a položil si hlavu tak, aby oči odvrátil někam pryč do lesa, jinam od všech přítomných. Jak se budu moct ukázat před děckama? Taková potupa, napadlo ho. Nicméně pak se od Lucy oddálil a upřel svůj pevný pohled do očí jeho otce. "Alfa zůstává pouze jedna. Tou jsi ty. Nikomu jinému má úcta nenáleží," už se těšil, až skončí ten lov a bude moci jít někam pryč.

// pro tátu

“Mmm,“ zabručel tiše svoji skromnou reakci na Arcanusovo uklidnění ohledně odchodu Vivianne. Sice neměl v plánu to dál rozebírat, ale tak nějak mu připadalo, že teď je ta ideální chvíle na to, postěžovat si. “Takovej Crowley odešel skoro hned, co vytáhl tlapky z jeskyně. Ani nevím, kde je, od té doby se neukázal. Myslel jsem, že je tady v lese, ale.. Nevím. Nepřijde mi to normální, vůbec se o svoji rodinu nezajímá, syčák jeden. Sotva jsem ho viděl žvatlat a chodit a on někam odešel s Lucy a už se nevrátil.“ Téma „Crowley“ však nebylo to hlavní, co chtěl Etney s otcem pořešit, takže to zakončil a dál se k tomu již nevyjadřoval. Trápilo ho to, ale na druhou stranu – jeho otec měl pravdu. Možná má Crowley prostě jen toulavé tlapky, proč by mu v tom měl konec konců bránit? I jeho vlčata žijí svůj vlastní život. Stejně bych mu ale nejradši jednu vlepil, drásá mi to nervy! Nevděčník!
Naštěstí skoro hned jak Arcanus promluvil, začal z Etneyova těla vztek pomalinku odcházet pryč. A čím víc toho otec říkal, tím spíš vztek nahrazovaly pocity lítosti a pochopení. Zastříhal ušima a sklopil pohled k zemi. Možná, že se na malou chvíli po hodně dlouhé době zastyděl sám za sebe, že na otce vyjel. “Omlouvám se,“ hlesl tiše, skoro neslyšně, a podíval se otci do očí. A když zahlédl slzy a jeho ztrápený pohled, uvědomil si, že smrt Elisy je ještě smutnější a tragičtější událost, než mu dosud připadalo. Rozpačitě se k otci pomalu přiblížil a váhavě se na něj koukal. Nakonec se k němu však přitulil a položil si hlavu na jeho záda. Svá trápení teď mohl sdílet s ním, mohli je oba sdílet společně. To Etney potřeboval. Zavřel oči. Jeho roztřesený dech se nechtěl uklidnit. “Kde bych mohl mámu vidět? Kdo mi poradí, kde ji mám najít, abych jí mohl ukázat vlčata? Že se stala babičkou?“ tolik ho mrzelo, že maminka, kterou v hloubi duše tolik miloval, odešla dřív, než mohla poznat jeho děti. “Mrzí mě tolik věcí, které jsem udělal a mámě se za ně neomluvil, tati..“ Poodstoupil od otce o kousek dál a tiše si povzdechl. Rád by vrátil čas, ale nešlo to. “Pamatuju si, kde je Castielův hrob. Když jsem byl mladej, ukázal jsi mi ho,“ zamumlal tiše a lehce se na tátu pousmál. “Táto, chtěl bych, abys byl se mnou… Ještě dlouho,“ sklonil hlavu k zemi, nicméně očima se pořád díval do těch jeho. “Nechci přijít o zbytek rodiny,“ dodal smutně. Znělo to, jakoby jeho rodina byla jen matka a otec. Sourozence nezmínil z toho důvodu, že k nim uvnitř sebe nechoval žádný významný cit. Snad jen k Awnay, která se ale už hodně dlouho neukázala. Kde jí byl asi konec?

// pro Lucy a spol. :-)

Za moment poté, co otec svolal smečku, se tu objevila Lucy. Jeho oči se rozzářily. Chtěl zareagovat na otcovu reakci na výbuch sopky, ale prostě nedokázal udržet pozornost a klid, když ji uviděl. Přiběhl k ní a vrhl se k jejímu drobnému tělíčku, do její náruče. Zachumlal hlavu pod její hrdlo a nadšeně mlátil ocasem ze strany na stranu. “Lucyyyyy,“ zapředl radostně. Natěšeně přitom cupital na místě z tlapky na tlapku, konečně se vrátila! Tolik se na ni těšil, kdykoliv byli od sebe i kratší dobu, jemu ten čas připadal nekonečný. Ustoupil o krok vzad a pohlédl jí do očí. “Kde jsi byla? Co jsi dělala? Jsi v pořádku? Slyšela jsi ten výbuch té sopky?! Bál jsem se, že budeš v nebezpečí! To bych tě hned musel jít hledat! Nenechal bych tě nikdy v životě napospas sopce!!“ vychrlil na ni, následně se divoce zazubil a krátce se ohlédl na otce. “Už jsem tátovi ukázal vlčata! Ale Crowley se pořád nevrátil, našla jsi ho?“ našpicoval ouška dopředu a na moment zmlkl. Uvědomil si, kdo to stojí vedle ní, takže se krátce ušklíbl. Matně si vzpomínal na jejich setkání kdesi v lese, měl za to, že to nebylo moc příjemné. “Čau,“ zahuhlal mrzutě. Nějak mu nedošlo, že Sigy měl s Lucy něco společného. Vlastně její rodinu – kromě Saviora – vůbec neznal. Těkl očima na Reonyse a Ciri a uvědomil si, že Vivianne někam odešla. Skrčci nevděční!! “Vivianne někam bez oznámení odešla… Stejně jako Crowley,“ dodal tiše přímo do jejího ouška.

// dovolila jsem si napsat post před svými dětmi, neb se týká asi spíš Arčiho :-) Snad nevadí :)

Trochu nevěřícně přivřel oči a chvíli svoji dceru pozoroval, ale pak jen s tichým povzdechem vstal. "Dobře teda," Vivianne se očividně svěřovat nechtěla a Etney neměl chuť a ani dostatek trpělivosti na to, aby to z ní tahal. Už delší dobu na ní pozoroval jakousi znuděnost a znechucenost, možná byla prostě v pubertě. On se rozhodl to neřešit, nechtělo se mu. Stejně tak jako se mu nechtělo hledat kdo ví kde Crowleyho. Utekl a nezajímal se o své rodiče a sourozence? Taky se nebudu zajímat, cítil se vytočený. Čím déle byl Crowley pryč, tím víc na něj byl Etney vnitřně naštvaný a tím víc ho postupně zavrhoval. Musím si o tom pak promluvit s Lucy, tohle už je přes čáru.
Vrátil se raději ke svému otci, posadil se před něj a zabodl do něj svůj vyčítavý pohled. Chtěl reagovat, ale on opět hrozně nutně potřeboval jít někam pryč. Nejen, že ho štvala dcera a syn, ale dokonce i táta. Skvělý. Protočil očima, zatímco si otec odskočil kamsi pryč, a koutkem oka sledoval svého bratra. Byl rád, že alespoň Ciri a Reonyse zajímá jejich rodina. A vlastně... Když se tak koukal na Nema, byl mile překvapený. Povídal si s jeho dětmi a docela hezky se jim věnoval. Tohle od něj Etňa fakt nečekal, měl ho v mysli stále zafixovaného jako malého spratka na totální dělo přímo mezi oči. Zřejmě dospěl! Jde v mých šlépějích, hehe! pobaveně cuknul koutkem tlamy, přičemž natočil ucho tak, aby lépe slyšel jejich rozhovor. Ta věc s mluvícím ptákem ho fakt zajímala, i když se to snažil nedávat moc najevo, aby si Nemesis vítězně nemyslel, že mu Etňa závidí.
Otec se však brzy vrátil a Etney se tak opět mohl věnovat jemu. Po takové době. Tiše si odkašlal a trochu rozpačitě se koukl na své děti. Nechtěl, aby slyšeli rozhovor, na který se Etňa chystal. Chtěl jim zachovat klid na duši a čistou mysl. Postavil se a jemně se od nich oddálil. Když si sedal nedaleko nich, uvědomil si, že se Vivianne kamsi vytratila. Zamračil se. "Kam jako šla?! Proč moje vlčata mají tendence jen tak bez oznámení furt někam odcházet? Já jí jednu vrazím. A Crowleymu vrazím hned dvakrát, až se vrátí!" zamumlal si už opravdu mrzutě. Tohle se mu nelíbilo, chtěl mít vychované potomky, né žádné ludry! Tohle s Lucy opravdu proberu!
"Táto," hlesl pak, když se po krátké chvíli ticha vrátil myslí zase zpět do této situace. "Já...", vůbec nevěděl, jak by měl začít. Nebylo to totiž téma, které by probíral běžně. Nechtěl ale působit jako nějaký vystrašený a nejistý trouba, proto mu pevně pohlédl do očí a pohotově dodal: "Nechceš mě snad ve smečce, nebo co máte všichni v týhle debilní rodině už za problém?! Všechno jde mimo mě, dokonce i smrt mé vlastní matky šla mimo mě!!!!" rozčílením mu vylétl zadek od země. Nejdříve mluvil klidně, ale pak se rozohnil a přidal jak na hlasitosti, tak hrubosti. Jenže byl tak frustrovaný, že se prostě už nemohl udržet. Mračil se a máchal ocasem vztekle sem a tam. Měl toho všeho už plné zuby. Nesnášel, jak ho jeho vlastní rodina pořád vynechávala a stavěla bokem. A jak jeho rodiče dávali přednost ostatním před ním. Škaredil se na otce, civěl na něj a čekal, co na to odpoví. "Jestli chceš, abych odešel, řekni mi a já odejdu!" byl pevně rozhodnutý. Neměl z toho strach, dřív by ho doprovázely obavy, ale teď ne. Měl totiž oporu v té nejdůležitější osobě v jeho životě... v Lucy. Věděl, že by ho vždy podpořila, ať by se stalo cokoliv. Našel v ní veliké štěstí. A dokonce i v této situace, když měl myšlenky úplně jinde, ucítil po své lásce stesk. Těšil se, až ji najde a řekne jí, jak moc ji zbožňuje a jak je nejúžasnější na celém světě.

Nemesis na Etnyho rýpnutí nic neřekl, což Etňu štvalo, protože chtěl zjistit, co to bylo. Že by to taky našel někde povalovat se na šutráku? Jako já svůj náramek? Ale to je blbost, já jsem ho našel, protože jsem k tomu byl předurčenej! Nemesis není předurčenej k ničemu! Bez tak někam strčil hlavu a naďobalo se mu to tam samo od sebe. A on se za to stydí, tak radši nic nekomentuje, zastříhal ušima a jemně se pousmál. Jeho inteligentní syn ho zachránil - zeptal se na ty serepaťky na hlavě přesně tak, jak Etney chtěl. Jemu určitě odpoví, netrpělivě a dychtivě na Nemesise hleděl. Snažil se působit klidným a nezaujatým dojmem, jakože ho to absolutně nezajímá a jde to mimo něj, ale uvnitř sebe pociťoval zvědavost a nedočkavost. Těšil se, až zjistí, odkud to jeho bratr teda vlastně má. Ve skrytu duše doufal, že to bude něco trapného a ostudného, třeba tak, že si to omylem zapíchl někde v nějaké noře, kam strčil hlavu, když lovil hlodavce. Měl za to, že náramky a přívěšky dostávají jen vyvolení a vznešení. Tak jakto, že Nemo měl na xichtě něco podobného jako on?! Pohlédl na svoji dceru, která svojí na sebe svojí akčností a zásobou energie přitahovala pozornost. Trošku poodstoupil, aby Ciri měla místo a mohla ke strejdovi přijít a pomazlit se. Přišlo mu to roztomilé, jak byla jeho dcera tulivá a kontaktní, za to Vivianne se raději držela zpátky a příliš se nevyjadřovala. Chvíli se na ni koukal, jak seděla vedle nich. Napadlo ho, že by si s ní šel promluvit, jestli se náhodou něco nepřihodilo, ale nakonec se rozhodl, že to nechá na později. Prostě jen asi není tak společenská a komunikativní jako její sourozenci, no.
Do hovoru se konečně zapojil i jeho otec, na kterého byl Etney pořád trochu naštvaný. Měl pocit, jakoby ho z oné tragédie s matkou úplně vynechal. Nic mu neřekl, nesnažil se ho vyhledat a když se tehdy Etney chtěl sejít, otec řekl, že se na konverzaci necítí a že si promluví příště. Nepamatuju si, jestli tehdy matka nebyla třeba nemocná? Chtěl mi říct tohle? rozmrzele vzdychl a zahleděl se otci do očí. "Řekl bych, kdyby ses mi nevyhýbal. Neměl jsem možnost ti to říct. A navíc se snažíme vlčatům spolu s Lucy ukazovat i okolí lesa," pohled odvrátil bokem. "Ale mám za to, že je víc podstatných informací, které ještě nebyly řečeny." Měl by mu říct, že s ním chce mluvit sám? Ale co děti, nechá je tu na starost Nemovi a odejde si pryč? "Chci se tě pak na něco zeptat, táto. Sám." pevně mu pohlédl do očí a tlumeným polohlasem dodal: "Až k tomu bude příležitost."
Nejen, že se otřásala zem, ale ještě ke všemu se z oblohy spustil tak silný déšť, že ho i husté koruny Asgaarského lesa nedokázaly udržet a nakonec jej propustily skrz. Etney ve svém kožichu ucítil nepříjemné vlhko, otřásl se. Navíc mu ten déšť přišel divný, jakoby snad smrděl nebo co. Určitě to nebyl běžný déšť, za to by strčil tlapku do ohně! "Tak snad ten tvůj pták zjistí, co se děje," zažbrblal naštvaně. Kde vlastně jeho podřadný bratr přišel k vlastnímu ptákovi? Proč jeho veličenstvo taky nemá ptáka? No, jednoho bych vlastně měl, hehe, jemně se pousmál svému vlastnímu vtípku a pak shlédl na Reonyse, který se zajímal o to zvíře, které se na Nema někde přilepilo a už se neodlepilo.
Klid na duši mu ale nenechávala jedna z jeho dcer, která kromě svého jména neřekla vůbec nic dalšího. Obešel Reonyse a přičapl si vedle Viv. Tedy, přesněji řečeno, musel si lehnout, aby byl výškově podobně. "Viv, zlato, děje se něco?" udělal na ni zvědavý kukuč. Ne, že by byl v promluvách machr, ale Lucy tu nebyla a jemu připadalo, že jeho křehkou dušinku něco trápí. Možná se mýlil, ale... Nechtěl to nechat jen tak.

// já bohužel 20. - 27. 8. jsem na soustředění, takže bych vás spíš zdržovala :/ příštího se opět zúčastním.. :-)

To, že Ciri s sebou tahá ten kamínek, který někde našla, mu přišlo nanejvýš roztomilé. Uculil se na ni, když mu to tak jasně pověděla, a souhlasně přikývl. "To je moc pěkný kamínek, zlato," zaštěbetal lehce unešeným medovým hláskem. "Ale myslím, že ze začátku bude lepší sbírat kytičky pro pana Života, ten je hezčí a hodnější jak paní Smrt. Bude se ti líbit. Půjdeme společně potom na nějakou louku a pár kytiček nasbíráme, dobře?" navrhl jí a pak pootočil hlavu na loudající se Viv. Ta se pořád toulala někde vzadu za ostatními sourozenci, nikterak nespěchala, aby s nimi držela tempo. "Jo, vezmeme vás s mamkou i za paní Smrtí, ale..." zasekl se, přičemž se krátce zamyslel. Hlavou mu problesklo pár nepříjemných vzpomínek na setkání s tou černou proradnou obludou. "Ale až za nějaký čas. Nejdřív jsem měl v plánu ukázat vám místo, kde žije Život," trochu rozpačitě se zazubil. Přece nebude svým ratolestem, které v něm viděly svůj vzor, říkat o tom, jak si málem z té černé vlčodějnice kákl strachy. Nic takového! Nebude se před nimi dobrovolně ponižovat. Naštěstí to, jak byl ze Smrti pokakaný, nikdo neviděl. Nehodlal se o tom tedy jakkoliv rozšiřovat. Nikdy.
Země se roztřásla a kdesi v dálce se ozvala hlasitá rána. Měl dojem, jakoby to bylo někde na severu. Zastříhal ušima a bezděky vzhlédl k obloze. Z korun stromů se ozval hluk vystrašených ptáků, kteří se následně rozlétli pryč do různých směrů. Chvíli jejich nouzový přesun pozoroval, ale pak zmizeli v hustých korunách stromů a už na ně tedy neviděl. "Co to bylo?" hlesl tiše a podíval se na Nemesise s otcem. Nedokázal se zbavit pocitu, že se země pod jeho tlapama stále mírně chvěje. Tohle dosud nezažil. Ten výbuch nedokázal k ničemu přirovnat. Sice kdysi sopku navštívil, ale nějak ho nenapadlo, že by s tím hlasitým výbuchem mohla mít nějakou spojitost. Nikdy nepřemýšlel nad tím, že by se něco takového mohlo stát. Naprázdno polkl a shlédl na děti. Reonys vypadal, že si toho taky všiml. Určitě ten třes zaregistroval a teď se cítil nejistě. Táta je tady, nikdy nedovolím, aby se vám cokoliv stalo! postavil se k Reonysovi blíže, aby se cítil příjemněji, přičemž ho letmo pohladil tlapkou po noze. Děvčata nevypadala vyjukaně, proto se i Etňa trošku uklidnil. Navíc... Byli všichni společně doma v lese, co by se tu asi tak mohlo stát? V Asgaaru nikomu žádné nebezpečí nehrozilo. Doufám, že Lucy už Crowleyho našla a že nejsou nikde daleko, svého syna už dlouho neviděl. Začínal být trochu naštvaný. Něco mu říkalo, že se neztratil. Určitě se jen někde potuloval po lese s někým ze smečky. Kvůli jeho neposlušnosti je teď Lucy kdo ví kde! Já mu to vytmavím, až se vrátí! Takhle se nechat oblbnout někým cizím, tse! Jsem myslel, že mám chytřejšího syna.
Z naštvaných myšlenek ho vytrhla radost Ciri. Její akčnost mu vykouzlila úsměv na rtech. Jako jediná se k jeho otci přihnala a začala se ho bezostyšně dotýkat. "Nechcete se seznámit blíž?" zeptal se Reonyse s Viv tichým hlasem. "Můžete se jich na cokoliv zeptat. Nezajímá vás třeba, co to má strejda s obličejem?" pohlédl na svého bratra, který tam jen mlčky postával a nijak se k synovci a dvěma neteřím nevyjadřoval. Mě to teda rozhodně zajímá. Nechápu, proč má propíchanej nos těma hrůzama. Kde to jako vzal?! To je dnešní mládežnická móda nebo co? zlehka, skoro neznatelně se zamračil. Kdyby s něčím takovým dorazil domů jeden z jeho synů, rozhodně by se k tomu nějak vyjádřil. Možná by mu to z toho xichtu i vlastní tlapkou sundal! Můj náramek je třeba daleko hezčí, má nádech frajeřiny a zároveň elegance. Takový náramky nosí jen králové! "Mám ještě jednoho syna, Crowleyho. Jenže ten zůstal tady v lese a někde se potuluje. Zřejmě si rád žije po svém," pověděl nahlas, přičemž ve skrytu duše trochu zadoufal, že aspoň jeden z nich bude vědět nějaké info, které by ho uklidnilo. Zatěkal očima z otce na bratra a tiše vzdychl. "Lucy ho šla hledat," dodal.

// Knightfall je totálně nejvíc boží seriál ever.. miluju ho :-D

"No, sníh je..." krátce se zamyslel a u toho sledoval, jak Ciri máchá svojí malinkatou tlapičkou kolem sebe, aby tátovi ukázala, kde všude ten sníh bude. Pousmál se, srdce mu zaplesalo. Připadala mu ze všech jeho dětí nejen nejvíc roztomilá, ale i zranitelná. Byla taková drobounká a maličká, cítil šílenou potřebu být stále s ní, aby ji mohl chránit. "Sníh je takový bílý studený prášek, který padá z nebe. Uchytí se na zemi, a když padá z oblohy hodně sněhu, je ho pak na té zemi pěkná hromada! Tak, jako padá z oblohy déšť, když prší - což je obyčejná voda, tak padá i tento bílý sníh. A když natáhnete tlapičku před sebe," názorně jim ukázal, jak to myslí, a nastavil natočenou tlapku polštářkem k obloze před sebe. "Napadá vám ten bílý snížek na ni a vy si ho můžete prohlížet. Sníh jsou vlastně takové malinkaté bílé vločky, které mají různý tvar. Ve sněhu se dá hrát velká spousta her, ale však to všechno uvidíte, až zase přijde zima." Tlapku položil zpět na zem, zavrtěl ocasem a porozhlédl se po lese. Otce nikde neviděl, takže se rozešel někam hlouběji do lesa a doufal, že ho prostě někde potká.
"Určitě půjdou s námi, půjdeme za panem Životem všichni. Celá rodina," hlesl. Cukly mu koutky, ta dvě slova "celá rodina", ho jaksi příjemně zahřála u srdce. Byl to skvělý pocit, že konečně má SVOJI rodinu. Svoji partnerku a své děti, které k němu vzhlíží a obdivují ho. Přísahal si, že je navždy bude ochraňovat svým vlastním tělem, ať se stane cokoliv. Nedopustí, aby se někomu něco stalo. Ať už Lucy, jeho milované životní lásce, a nebo jeho dětem. Když se narodil do takové nepovedené rodinky, kde mu nikdo nerozumí a nikdo ho nechápe, strašně si přál mít jednou svoji. A to se mu naštěstí splnilo. Prohlédl si Reonyse a pak ťapající slečinky. Usmál se a zamával ocáskem. "Těšíte se, až poznáte dědu?" zeptal se jich. A zatímco si Ciri spokojeně vyšlapovala, uvědomil si, že nese v tlamičce kamínek. Sklonil hlavu na úroveň té její a s tichým uchechtnutím se jí zeptal: "Co jsi to našla pěkného, zlato?".

// i pro Nema s Arčím :-)

Lehký letní vánek zanesl pach jeho otce i jeho bratra k němu. Zvedl od dcery hlavu, zavětřil a krátce se zamračil. Chtěl své děti ukázat jen svému otci, nikoliv dalším členům své rodiny, ale... Když už tam Nemesis stál, co by mu jako měl říct? "vodprejskni, tobě je ukázat nechci"? to nešlo. "Už vím, kde dědu najdeme, pojďte," vyrazil směrem, kterým Arcanus s Nemesisem stáli. A když je pak v dálce zahlédl, ukázal na ně tlapkou. "Tak přímo támhle před vámi jsou váš děda a strejda," pomalým krokem mířil ke dvojici, která stála opodál. A když před ní stanul, s hlasitým povzdechem se zahleděl otci do očí. Proč se najednou začal cítit tak divně? "Ahoj, táto..." vypadlo z něj po krátké chvíli civění. Možná, že se cítil dotčeně, že mu nikdo neřekl o smrti jeho vlastní matky? Sklopil pohled k zemi. Dozvěděl se to až od Lucy, to byla ostuda! Měla mu to sdělit jeho rodina... Ať se pak nikdo nediví, že si žiju svůj život, tse. Pohledem vyjel otci zase zpět do očí. "Chtěl bych ti ukázat svoje... Svoje děti. Pokračovatele Asgaarské linie. Tvoje vnoučata...," dělal za slovy krátké odmlky. Cítil se mírně nesvůj, nevěděl, jak vlastně jeho otec zareaguje. Teprve pak se podíval na bratra. Ihned si všiml jakýchsi cetek na obličeji. No to byla tragédie, vůbec se mu to nelíbilo. To až řeknu Lucy, v duchu se uchechtl. "Zdravím tě, bratře..." hlesl. Pak se koukl na děti. "Strejda Nemesis a děda Arcanus," ukázal střídavě tlapkou z Nema na Arčího. Pak poodstoupil mírně dozadu, aby jeho potomci dostali prostor k seznámení se. "Představte se strýci a dědovi," vybídl je tichým něžným tónem hlasu.

Trošku jsem se rozepsala, hehe :D pardón. Jinak preferuji oblázky :) Díky. A akce je super na zavzpomínání si, těším se na odpovědi ostatních.
--------------------------
1) Jak jsem narazil/a na samotnou Gallireu?
Kdysi (tuším rok 2011) mě na Silmarion přivedl hráč za Sayapa – znali jsme se z jiné hry. Původní hráčka, která zakládala Haruhi, za sebe pro tuhle krásnou vlčí slečnu hledala náhradu. Jak mi o tom Sayap řekl, hned jsem jeho návrh samozřejmě přijala, protože textovky mi už tehdy přišly hrozně boží (hrála jsem převážně tedy přes skype soukromé hry, na různých chatech s kámoškama a tak, na takové velké hře jsem byla prvně). Milovala jsem ten fakt, že myslí zapluju do úplně jiného světa, který si ještě ke všemu sama vytvářím. Myslela jsem na textovky celý den ve škole - jak se strašně těším, až dojdu domů, sednu za počítač a budu hrát. Takže jsem přepsala komplet celý příběh i povahu, počkala na schválení, napsala nějaké opravy a tak… a pak konečně hrála.
Když Silmarion skončil a objevila se Gallirea, samozřejmě jsme se spolu se Sayapem hned zaregistrovali. Jenže po zhruba dvou letech jsem skrz svůj nedostatek času (hodně jsem sportovala) Haruhi nechala upadnout v zapomnění. Vrátila jsem se po dlouhé pauze až na začátku ledna 2018, když mi Savior psala, že se Haruhi bude mazat a jestli to není škoda. Najednou mě píchlo u srdce a bylo mi strašně líto nechat smazat tu šedou princeznu, která mě v minulosti vždy unášela do tohoto úžasného vlčího světa. Vracela mi drahocenné vzpomínky a já byla moc zbabělá na to, abych ji nechala nadobro smazat. Nechala jsem si ji, ovšem hrát za ni bylo opravdu složité a už mě to ani nebavilo, měla jsem ji pouze z jakési nostalgie.
Arcanus s Elisou tehdy hledali hráče za své již odrostlé děti, jejich původní hráčky vlky pustily. Haruhin účet měl volný slotík už z dřívějška, přečetla jsem si tedy povahy a rozhodovala se, jestli si vezmu Awnay nebo Etneye. Nevěděla jsem, komu bych měla začít psát nový životní příběh, ale nakonec zvítězil Etney... jeho specifický charakter mě šíleně nadchnul a vlil mi do žil nové chutě se do hry opětovně zapojit :)

2) Co mě vedlo k tomu založit si tu postavu?
Za Haruhi mě hrát nebavilo, její příběh byl u konce, tak nějak jsem to cítila. Zbytečně jsem to prodlužovala, protože jsem ji nechtěla smazat. No, tím pádem jsem musela využít svůj v minulosti nikdy nevyužitý volný herní slot a vytvořit si jiného vlka, abych znovu mohla hrát. Etneyovi se povedlo mi vrátit chuť a nadšení, které jsem měla kdysi dávno na Silmarionu, když jsem byla dítě.

3) Inspiroval jsem se něčím?
Ani ne, jeho charakter byl již víceméně daný minulou hráčkou. Pouze jsem u přepisu povahy a příběhu provedla nějaké malé úpravy. Měla jsem samozřejmě možnost ho trochu pozměnit a zahrát to tak, že se toulal někde mimo a díky zážitkům je jiný, ale nechtěla jsem. Přišel mi velice zábavný a hra za něj mě hrozně chytla.

4) Měl jsem jasnou představu o své postavě? Nebo jsem to lámal přes koleno, co mě zrovna napadlo?
No, vždy jsem brala vlka po někom :D sama jsem zakládala až Marion. A ta… no, ta byla smyšlená tak nějak náhodně. Z malé části byla inspirována mojí osobou, z větší části však byla vytvořená mojí fantazií. Věděla jsem jen, že chci hodnou a zároveň naivní, možná až trochu nahlouplou vlčici. Vše ostatní se napsalo samo.

5) Když jste vymýšleli vzhled, měli jste více návrhů? Co Vás vedlo k tomu vybrat právě ten onen? (Aneb chtěl jsem vždy bílého vlka, ale nakonec mám černého.)
Opět, vzhledy byly dané, ale popravdě mi vyhovovaly :-) Oba dva vlci se mi líbili úplně od začátku, co jsem si je vzala. Jednoduché kožichy, ale přitom nebyly nudné.
U Marion, mého prvního mnou vytvořeného vlka, jsem chtěla určitě zakomponovat nějakou jinou barvu, než jen bílou a šedou :D což se povedlo - ač rodiče má šedo-bílo-černé. Domluvila jsem se s Wolfi a Noktem, že mohu zakomponovat lehké hnědé odznáčky, jelikož Noktisiel měl v rodině světle hnědého Theriona.

6) Změnila se za tu dobu herně má postava nějak? Povahové rysy, vzhled,...
Jasně, moje postavy se během hry vyvíjejí. Tok času, získané zážitky a vzpomínky jim upravují povahu nezávisle na mém rozhodnutí – dospívají, stárnou. Já se také chovám jinak jak před deseti lety, že :-D

A vzhledy...

Haruhi jsem dodala pouze fialovou korunku, neb to byla prostě moje šedá vlčí princezna.

Etňův vzhled se vyvíjel tak nějak postupem času ve hře. Nebyla jsem si jistá, jestli vůbec někdy na jeho kožich budu chtít dávat nějaké odznaky, ale v nějaké akce (tuším v lotýnce?) jsem vyhrála docela vysoko slevu, tak jsem si říkala, že by bylo škoda ji nevyužít. No, chtěla jsem na něj něco drsného, protože on se jako drsňák cítí, že. Padlo dost návrhů, ale já pořád nebyla spokojená. A pak Styx nějak zkombinovala různé mnou poslané návrhy z netu a vzniklo tohle. Byla jsem (a stále jsem!) z těchto odznáčků nadšená. Myslím, že se na něj skvěle hodí. Tímto Styx znovu děkuji :)

Na Mari odznaky plácat určitě neplánuji a vzhled taky měnit nijak nechci. Je speciální, připomíná mi takového zavalitého medvídka s huňatou nadýchanou srstí, což se skvěle hodí k její povaze. A ty psí uši, které získala hrou díky Styx? No je děsně cute :-D

7) Pokud se povaha mé postavy změnila, jak k tomu přišlo? Z vlastního uvážení, psalo se Vám špatně? Nebo to má na svědomí jen čistě hra?
Haruhi byla chováním i v jádru duše víceméně stejná. Etney trošinku zmoudřel a dospěl, i když je to pořád namyšlené egoistické a narcistické tele… A Marion? Ta je furt stejně hloupá, prosťoučká a naivní, i když taky možná trochu dospěla :D ale u všech se nějaké malé drobnosti díky hře změnily :-)

8) Když jsem se registroval/a, měl/a jsem určitě nějaký sen. Chtěl/a jsem být alfou, chtěl/a jsem být adminem, chtěl/a jsem jednou vlčata... Měl/a jsem takový sen a už jsem ho dosáhnul? Nebo se sny v průběhu hry měnily?
Popravdě jsem žádný sen neměla. Teda vlastně jo – mít vlastní vlčata a jednou si za vlče i zahrát. Což se mi obojí splnilo. Nějaké alfování, adminování a podobně jde absolutně mimo mě, neměla bych na to čas.

9) Je něco, co bych chtěl na své postavě změnit? Nebo jsem s ní v tomto stádiu spokojen?
Nikoliv :-) Etneye i Marion zbožňuju přesně takové, jací nyní jsou. Pro mě jsou to úžasné charaktery, za které se mi skvěle hraje a které mi přirostly k srdci.

10) Jak hodnotíte sami sebe jako hráče?
Hmm, neměli by mě posoudit spíš ostatní? :D Myslím si ale, že jsem spolehlivý a zkušený hráč, který si dává záležet na postech a rád je rozepisuje. Sice už dávno nejsem fretka, která postů zvládne napsat za den deset, ale jsem stabilní hráč, na kterého se mohou ostatní členové rodiny spolehnout.

11) Co Vám Gallirea dala?
Spoustu úžasných zážitků a vzpomínek :-) Místo, kam se vždy ráda vracím… a spoustu dalších věcí. I kamarádek! Gallirea je můj druhý život a vždy na ni budu ráda vzpomínat, až ji jednou nebudu hrát.

BONUS
Všechny vzhledy si pečlivě ukládám a nahrávám je na své webovky :-) Takže kdo chcete, mrkněte :D adresu určitě všichni znáte :-P Je tam zveřejněná jak Haruhi, tak i Etney s Marion. A Jaimie, která se pomalu, ale jistě chystá zmizet z tohoto vlčího světa.

// Ještě jednou omluva, ta nemoc mě nějak vyčerpala a nechtělo se mi ani zapínat počítač, naštěstí už jsem zdravá a odpočatá :D

<< Medvědí řeka

“No výborně!“ zvolal pyšně Etney, přičemž se mu nadmula hruď hrdostí. Jeho syn věděl opravdu všechno!! Byl dokonalý, zřejmě to zdědil po svém otci, že ano. Podíval se na Reonyse a pokýval hlavou. “Taky nemám rád ryby, existuje spousta lepších mňamek, než jsou prachsprosté ryby. Takový mladý zajíček, to je panečku papáníčko! Je pěkné měkký, nemá tuhé maso,“ zazubil se. “Rybky moc vlků rádo nemá, navíc podle mého názoru to je žrádlo spíše pro vlky, kteří jsou bezdomovci a jejich život nemá žádnou hodnotu,“ pokýval zamyšleně hlavou, přičemž se to snažil Reovi říct tak nějak jednoduše, aby pochopil, co tím vlastně myslí. Ano, bylo tomu tak – ryby nechutně páchly, kdo je sežral, ten taky páchl a pouze vlci nuzáci páchnou… takže tak. To byly Etňovy počty.
Vypoulil oči a vyjukaně se podíval na Ciri, která začala natahovat. Cože?! Proč.. proč brečí? Udělal jsem něco? Řekl jsem něco špatně?! zaraženě na ni koukal, pak mu to došlo. “Ciri,“ hlesl její jméno a bezmyšlenkovitě přitiskl svůj velký čumák na její malé tělíčko. “To nevadí, že to nevíš! Ani jsem nečekal, že byste s Viv mohly znát na takovou těžkou otázku odpověď, vážně!“ zastavil se a přivinul si ji pravou tlapičkou na svoji levou přední nohu. Hladil ji. “Já vám to povím, co to znamená, abyste to příště všichni věděli a pak mohli machrovat před ostatníma, že to víte, jo?“ zazubil se na všechny, ale byl z toho vlastně trošku rozpačitý. Mrzelo ho, že byla jeho dcerunka smutná. Jeho malincí mazlíci nesměli být nikdy smutní, chtěl, aby se ve svém životě jenom radovali a užívali si ho. Pukalo mu srdce, když ji teď viděl takhle nešťastnou. Posadil se a ještě jednou se s Ciri pomazlil. “Neplakej, táta tě nechtěl rozplakat,“ zašeptal tiše a jedním prstem na tlapce ji opatrně pohladil po hlavičce. Sice už vyrostla, ale stále byla drobounká a bezbranná… v tátových očích navždy budou jeho děti, obzvláště dcery, bezbranné a drobounké. “Děcka, roční období jsou super úžasná věc!“ začal nadšeně povídat takovým tónem, aby si získal jejich plnou pozornost. “Roční období jsou čtyři a střídají se v pravidelném čase. Jaro, léto, podzim a zima!“ vykulil očiska a na všechny se vážně podíval. “Na jaře rozkvétají kytičky a rodí se hodně mláďat, takže až se budete učit lovit, nejlepší je to na jaře – můžete ulovit mladýho a nebude to tak složitý,“ zazubil se. “No, na létě není nic extra, snad jen pěkný teplý noci. Rád sedím u vody a pozoruju měsíc, když je léto, protože je to příjemný. Ale přes den jsou často nesnesitelný horka, no… Na podzim jsou zase všude krásný barevný listy, který opadávají ze stromů, ale taky furt prší a pak máte mokrý kožich, což není moc eňo ňuňo. A nakonec zima... v zimě je všude sníh. To je paráda, protože ve sněhu jde dělat hodně blbostí. Vy jste se narodili na jaře, když příroda zase začala po zimě ožívat. A teď je léto, takže mi děláte na tomto světě radost už jedno celé roční období,“ láskyplně se usmál, přičemž jim zkráceně vysvětlil to nejdůležitější, co k jednotlivým ročním obdobím je potřeba znát, a pak se vydal zase na cestu. Chtěl najít otce.
Reonys byl takový nejvíc zvídavý, na vše se vyptával a spoustu si toho pamatoval. “Ano, tak je to správně! Máme to ale úžasnou mámu, že děcka?“ zavrtěl s úsměvem ocáskem. Lucy byla anděl seslaný z nebes přímo pro něj! “A je to přesně tak, jak říkáš,“ zkontroloval pohledem ostatní. “Pokud se budete chtít zlepšit ve svých dovednostech, navštivte jednoho z našich bohů a oni vám pomohou. Musíte ale sbírat kamínky a různé květinky, abyste jim měli čím zaplatit. Musíte je sbírat a schovávat si je doma, někde si je zahrabte, aby vám je nikdo nevzal,“ lajdácky na ně mrkl. “Život má rád květinky a paní Smrt miluje drahé kameny.“ Rád by je vzal za Životem, se Smrtí je zatím seznamovat nechtěl, podle jeho názoru na tohle seznámení bylo ještě dost času… “Vím, kde pan Život bydlí. Můžeme za ním někdy zajít, co?“ navrhl a u toho se rozhlížel po otci. "Viv, budete taky tak velcí, jako jsem já s mámou, ale všechno chce svůj čas. Navíc, mě se takhle líbíte!" začuřil se. "Chtěl bych, abyste byli malincí napořád, jste moc roztomilí," s úsměvem je všechny sjel pohledem. "Najdeme dědu Arcanuse? Moc rád bych vás seznámil, je to moc hodný vlk, bude se vám líbit," pousmál se. Hlavou mu proběhla vzpomínka na Elisu, jeho mámu. Na moment smutně sklopil pohled, jak by mohl ukázat vlčata i jí? Tolik by chtěl, aby je viděla, aby na něj byla pyšná... Aby je mohla poznat. Koutkem oka se podíval na děti a s tichým povzdechem zamrkal. Byl smutný.

// též přeskakuji

"Velmi dobře!" pochvalně na ně mrkl a stanul pohledem na Ciri. Přišlo mu nesmírně roztomilé, jak se snažila správně vyslovit název jejich domova. Měl tak chytré děti, skoro se z toho roztekl blahem, jak byli miloučcí a úžasní. Pozoroval je a užíval si, že může být s nimi. Mrzelo ho jen, že Crowley utekl někam pryč a doteď se nevrátil. Copak se své rodiče a sourozence nesnažil ani najít? To mu nevadí, že je pryč od rodiny takovou dobu? Krátce, skoro neznatelně se nad svým zatoulaným synem zamračil a s tichým povzdechem vyřkl pro děti další otázky, aby se nenudili. "Takže, Reonysi, schválně, jestli si pamatuješ, jak se jmenuje to zvířátko, které jste s mámou ulovili ve vodě?" laškovně na něj mrkl a pomalu se rozešel směrem k lesu. Ohlédl se na své princezny, "holky, znáte roční období? Víte, co je teď, když na nebíčku svítí sluníčko a vyhřívá nám kožíšky?" napadlo ho, že o tomto možná nevědí. Sice všichni rostli jako z vody, ale o spoustě věcech, mimo jiné i o ročních obdobích, jim nikdo nikdy nepovídal. Rád by jim pověděl všechno, aby pak mohl před jinými vlky machrovat, jak má nejen krásné, ale i chytré děti! Chlubil by se, jak jsou všeznalé po něm...
Pomalým tempem mířil k Asgaaru, rád by tam našel svého tátu a konečně mu vlčata ukázal. Doufal jen, že Lucy najde Crowleyho a rychle se s ním vrátí, chtěl mu ukázat VŠECHNY děti, ne jen část. Mrzelo ho, že syn se někde toulal a zřejmě se ani nepokoušel o návrat zpět. "Děcka, povídal jsem vám někdy o panu Životovi?" podíval se na ně. Nechtěl si kazit náladu myšlenkami nad Crowleyho toulkami, když už ji měl zkaženou Elisinou smrtí. Musel se kvůli dětem chovat, že se nic neděje. Musel být silný. Usmál se na ně a ocasem zamrskal ze strany na stranu. "Pan Život je hodně zajímavý a krásný vlk," dodal. Pak ale s dalšími informacemi vyčkával, jak děti zareagují.

>> Asgaar

Přitiskl hlavu do Lucyina teplého měkkého kožíšku a nechal se od ní konejšit. Cítil se úplně zničený. Podíval se koutkem oka na děti, které si společně hrály. Ještě před krátkou chvílí jim povídal o rodině a o babičce a teď zjistil, že už vlastně žádnou babičku nemají. Jak jim to vysvětlí? Co přesně jim má říct? Lucy jim sice teď řekla, že ani jednu z babiček neuvidí, ale... Ale co dál jim k tomu povědět? Tiše si povzdechl a naprázdno polkl. Sevřené hrdlo ho tak nepříjemně štípalo! Posmrkl, přičemž si tlapou utřel mokrý čenich. Kéž by mohl vrátit čas. Tolik by ji chtěl znovu vidět a říct jí, jak ho to všechno mrzí. Chtěl jí představit svá vlčata a oznámit jí, že se stala babičkou. Chtěl, aby na něj aspoň jednou za život byla pyšná. Smutně sklopil zrak k zemi, a zatímco si lehký letní vánek pohrával s jeho srsti, se mu po tváři znovu skoulelo na zem pár slz. Několik ptáčků přímo nad ním začalo šramotit v koruně stromu, vzhlédl na ně a upřeně sledoval jejich počínání. Byli hlasití, jakoby se snad o něco hádali. Chvíli se vzájemně klovali svými malinkými zobáčky, pak se obletěli kolem dokola a nakonec vzlétli nahoru směrem k obloze. Zmizeli. Odletěli někam pryč. Etney ještě chvíli hleděl na to místo, kde je viděl naposledy, a potom se podíval na Lucy. "Je mi to líto, tak moc líto, Lucy," zašeptal bolestně a ještě jednou se k ní přivinul. Nasál její vůni, kterou tolik miloval, a zavřel oči. Na chvíli vypl svoji mysl. Potřeboval od ní cítit jenom tu něhu a lásku, chtěl teď jen ji, chtěl ji sám pro sebe... Teď se mu na chvíli zastavil celý svět, byli tu jen ona a on.
Mohl by tak zůstat klidně celý den i noc a pak i dalších několik dní, neb přítomnost Lucy mu neskutečně pomáhala vyrovnat se s touto situací a vnitřně se aspoň trochu zklidnit. Jenže tu nemohli trčet a nic nedělat, už nebyli na světě jen sami dva. Jak před chvílí říkala - vlčata, jeho rodina, ho potřebují. Poodstoupil od ní, prohlédl si vděčně její zelená očka a letmo se pousmál. "Dobře zlato, máš pravdu. Možná bych mohl najít i otce a představit jim... jejich... no... jediného dědu," hrdlo se mu opět trochu sevřelo a hlas ho zradil. Zakoktal se a následně ztichl. Ztrápeně naprázdno přežvýkl, tahle situace mu byla tak hrozně nepříjemná. Navíc se od Lucy nechtěl oddělit, potřeboval ji u sebe. Tlapkou se dotkl té její a mlčky na ni hleděl. "Jsi moje všechno," zašeptal. "Doufám, že to víš," zlehka přitiskl čenich na ten její, pak se otočil a odešel za dětmi. Když se měli rozdělit, chtěl se s ní nejdříve pořádně rozloučit.
"Děti," oslovil je, snažil se dělat, že se nic neděje. Usmál se, avšak ten úsměv nebyl takový jako vždy, byl smutnější a umělejší. "Schválně, jestli si pamatujete, jak se s mámou jmenujeme?" chtěl nějak načít konverzaci, tak se vrátil k tomu tématu, které společně probírali před chvílí. Vzpomněl si na to, že byli překvapení, že máma je Lucy a on Etney. Dokázali tohle info udržet v hlavičce déle než pár minut? Usmíval se a čekal, co z nich vypadne. "Budu vám dávat otázky, zahrajem si takovou hru!" navrhl a kecl si zadkem na zem. Ukázal na Viv - "jména rodičů," pak na Ciri - "název rodného lesa," a nakonec na synka Rea - "jména všech tvých sourozenců!" zavrtěl ocasem. Díky dětem mohl myslet na něco jiného než na smrt své matky. Cítil se trochu lépe, když jim pohlédl do těch nevinných oček. "Každý z vás bude odpovídat na otázky a počítat si správné odpovědi. Kdo jich má nejvíc správných, vyhrává!" pronesl se stále ještě hraným nadšením. Snažil se ale, aby to na něm nebylo poznat.

"No, dívej se, Reo," nasadil trpělivý tón hlasu a jal se vysvětlování. "Urozenost je známka kvality. Koluje nám v těle jen ta nejlepší krev, máme skvělý rodokmen. Povím ti... Nebo vlastně povím vám všem o celé naší rodině!" zavrtěl krátce ocasem a koukl po holkách, kde vlastně jsou a co provádí. "Holky, pojďte sem! Musím vám něco důležitého říct," vybídl je a u toho na obě dvě mrkl pravým očkem. Seděl a čekal, až se vlčata dobatolí za ním. Teda už se zas tolik nebatolila, vlastně chodila docela pěkně. Jenže jemu pořád připadala tak maličká a bezbranná, měl je za sotva narozená miminka... "Chci vám povědět o rodině," vypoulil na ně důležitě své dvoubarevné oči. Snažil se je zaujmout. "Rodina je to nejdůležitější, co na světě vlk má!" koutkem oka se koukl na Lucy a usmál se. Ona byla jeho rodina... "Vaše rodina jsme především my - máma a táta, teda já a Lucy (ukázal tlapičkou na sebe a pak na Lucy). No, a pak jsou v pořadí bratři a sestry, takže vy čtyři sourozenci. Rodina se nikdy nesmí rozdělit, je moc důležité, abychom byli všichni pohromadě, protože tak se nám nemůže nic stát a jsme v bezpečí. V rodinném kruhu je vždycky nejlíp. Kdykoliv budete něco potřebovat, ať už to bude cokoliv, můžete za mnou a mámou, nebo za vašimi sourozenci (sjel všechna vlčata pohledem) přijít a vždy si pomůžeme a poradíme. Jeden na druhého se v rodině můžeme spolehnout," chtěl, aby vlčata pochopila, že on i máma jim vždy budou na blízku a pokaždé, když je něco bude trápit a nebude se jim něco dařit, tu pro ně budou a pomohou jim. A doufal, že sourozenci tu pro sebe budou taktéž, ne jako to měl se sourozenci on. To by nechtěl. "A pak tu máme další rodinné členy, babičky a dědy. Jsou to vlastně... naši rodiče. Určitě vám je představíme, nejlépe co nejdřív, abyste poznali, jak širokou rodinu máme. To nemá jen tak někdo!" pyšnil se. "Váš děda se jmenuje Arcanus, to je můj táta. Táta od Lucy je zase Savior, takže máte dva dědečky. Má máma se jmenuje Elisa," culil se jako lečo. Pak mu ale došla slova, neb zapomněl jméno Lucyiny matky... Trošku ztuhnul. "No a babička... Lucyina maminka je... no... Jak je tvoje máma?" povytáhl obočí, sklopil uši ke krku a koukl po své druhé polovičce. Mezitím, co Lucy mluvila, zkontroloval, jestli děti dávají pozor. Ale tahle další část pak už pro něj samotného nebyla tolik důležitá, tak by se ani nedivil, kdyby vlčata tu pozornost ztratila. "No a pak jsou strejdové a tetičky, moji a máminy bratři a sestry. Pár jich máme, někdy vám je ukážeme," shrnul rychle, na tety a strýce nekladl takový důraz. On se svými sourozenci nikterak nepyšnil, podle něj byli k ničemu. Kromě Awnay, samozřejmě. "Takže rodina je to nejvíc na světě," shrnul s úsměvem. "Tvoříme tu nejdůležitější větev Asgaarského rodu, jsme výjimeční vlci!" pýchou se celý nadmul. Byl tak hrdý na to, že spolu s Lucy mají krásné a inteligentní potomky.
Holky potom odběhly a Reonys se ještě vyptával na magie, očividně ho velmi zaujaly. "Jednou jistojistě budeš ten nejsilnější z nejsilnějších, ale tím nejlepším vlkem jsi už teď," zašeptal mu do ucha a následně mu jej láskyplně oblízl. Nasál jeho vůni, miloval vůni svých dětí. Vlastně celé své rodiny. "A já... a magie," na moment se zasekl. Hlavou mu proběhla vzpomínka na proměnu v něco podivného. Cítil se v tu chvíli strašně zvláštně, dosud takový pocit nezažil. Mohla být tohle známka speciální magie? "Možná něco mám, ale to si zatím nechám jako svoje malé tajemství," mrkl na něj a laškovně ho plácl tlapkou po zadečku. Fialový kožich taky asi nemám pro nic za nic, vše si najednou v mysli propojil. Muselo své nové magii zjistit víc!

Reonys pak odběhl za holkama a tak oba rodiče využili chvilky soukromí ke sdělení důležitých informací. pokyvoval zlehka hlavou, nijak Lucy nevinil. Jen se mu nelíbil ten pocit, že ho měl u sebe někdo jiný, nějak se s tím nedokázal smířit. Nervózně vzdychl. "Nevím, raději bych ho zkusil najít, ale netuším, kde by mohl být. Byl jsem jen s holkama, neviděl jsem ho," zamumlal a zkontroloval očima vlčata. Zastříhal ušisky, když ho Lucy oslovila, a koukl na ni. "Hm?" láskyplně se pousmál a čenichem se na moment dotkl toho jejího. Pouze letmo. "Co mi nebude příjemné? Když jsi se mnou, všechno je mi příjemný," zazubil se. "Hlavně, když se mě dotýkáš," vyplázl hravě špičku jazýčku. Začátek jejích slov nebral nijak vážně, nesoustředil se. Až teprve co se zmínila o jeho matce, trochu ztuhl. Hleděl na ni a nechápavě zamrkal. "Odešla?" zopakoval a u toho sledoval tlapku, která se zvedla směrem k obloze. K té krásné ranní obloze bez jediného mráčku, sluneční paprsky najednou vysvitly a zahřály ho na zádech. Jakoby ho Elisa svojí tlapkou tam ze shora pohladila. Nerozuměl tomu, nedocházelo mu, co se mu Lucy snažila říct. Hleděl na ni a stál jako socha, srdce měl sevřené a v krku sucho. Lehký vánek mu rozfoukal srst, trochu přivřel na to konto oči. "Máma... odešla?" hlesl, kecl si zadkem na zem a pohled upřel do země. Slunce zakryl tmavý mrak a vše na moment, než mrak odcestoval, ztmavlo. Před nějakou dobou? To znamená, že jsem to nevěděl? A kdo ještě, neví to ještě někdo, nebo jen já? trochu ukřivděně a zklamaně vzhlédl na Lucy, pak pohled odvrátil. Nechal se obejmout, ale neopětoval jí to. Proč vždycky já. Ví to i Lucy, proč jen já ne? Proč mi to nikdo neřekl? Vlastní otec nebyl schopný povědět mi tak důležitou věc?! Copak to nebyla i moje máma? Tolik jsem toužil po její pozornosti! Vždycky jsem chtěl, aby na mě byla pyšná!! Ale ona nikdy nebyla, vždycky jsem u ní byl na posledním místě! zavřel oči. Draly se mu do nich slzy smutku. Copak ji už nikdy neuvidím? Mami, tohle jsem nechtěl. Takhle jsem to nechtěl!! uslzený zrak zvedl k obloze, na které opět nebyl ani mráček, a tak sluneční paprsky laskaly jeho tvář, jakoby ho chtěly ukonejšit. Slzy mu začaly samovolně stékat po tvářích, oči znovu zavřel a hlavu odvrátil někam pryč od vlčat, aby si jeho smutku nevšimla. Chtěl jsem ti říct a ukázat ještě tolik věcí, ale ty jsi mě opustila. A mě se moc stýská, přál si ukázat jí svoje děti. Jako první jí přivedl na svět vnoučata, byla by na něj aspoň v tuhle chvíli pyšná? Tlapou si otřel tvář a civěl někam do prázdna. Nevěděl, jak se teď zachovat? obrátil hlavu na Lucy. "Co mám dělat?" šeptl nešťastně.