Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// po dohodě přeskakuji Lucy, která napíše až po mně

Trošku ho rozesmutnilo, co Vivi řekla. Myslel si, že bude mít jasno nad tím, s kým půjde, ale očividně tomu tak nebylo. "Nechceš se rozhodnout?" hlesl tiše. Moc to nechápal, protože měl za to, že s těmi pazgřivci, kteří jim ukradli už jedno vlče, strávila sotva pár dní... Neuplynulo zas tolik času od toho, co utekla z lesa. Nebo snad ano? Uši natočil do strany a svěsil hlavu blíže k zemi. Bezděky se mu vybavila vzpomínka na chvíli, kdy se malé Vivi v lese ptal, jestli je všechno v pořádku a jestli se nic nestalo. Řekla, že se nic neděje a pak z ničeho nic zmizela. "Vivi, ty jsi smutná?" zeptal se, přičemž se zahleděl do jejích zlatých oček plných nevědomosti. Tolik mu ty její oči připomínaly sebe samého, když byl malý. "Tehdy jsi mi řekla, že se nic neděje, vzpomínáš? V tom lese... Proč mám ale pocit, že nad něčím pořád přemýšlíš? A že nejsi spokojená? Můžu... Můžeme s mámou udělat něco proto, abys byla?" naklonil hlavinku jemně do strany.
Její rozhodnutí ho sice potěšilo a vnitřně uspokojilo, nicméně to, že se trápila, se mu nelíbilo. Nechtěl, aby byla smutná. Zavrtěl na ni párkrát ocasem a jemně se pousmál. Ulevilo se mu, žaludek se postupně dostával ze sevření a křeč tedy ustupovala do pozadí. To, že by se měla jít rozloučit a znovu navštívit to nechutné místo, kde se rojí nějaké blechy, či co to chytil, se mu ale nezamlouvalo. Podíval se na Lucy, ale s tichým povzdechem pak tolerantně přikývl. Nicméně nahlas jí neodpověděl, že by mu to nevadilo, protože by lhal. Pouze na to řekl: "Dávej si ale pozor, abys nechytila to, co jsem od nich chytil já. Přenesla to na mě ta šedá," varoval ji. A ano, řekl "ta šedá", neb pro něj už to dávno žádná rodina nebyla. Sionn, Nemesis a Shireen do jeho rodiny nespadali už od narození, matka zemřela a otec? Otec ho neuvěřitelně zklamal a Etney se zařekl, že již žádnou rodinu, krom té své, nemá. A s Asgaarem nechtěl mít vůbec nic společného. Přál si, aby i jeho děti s tím lesem už nadále nic společného neměli. A s Crowleym jakbysmet. "Vivi, možná bych ti i rád vysvětlil, proč se to všechno stalo, kdyby sis to chtěla poslechnout," uvědomil si z ničeho nic, že možná předtím viděla ten jeho výstup proti té "tetě". Měl však za to, že byl v právu a nehodlal se tu na nic vymlouvat a nic nějak extra zdůvodňovat. Jen chtěl, aby pochopila jeho pohled na celou tu situaci a neposlouchala jen to, co jí do hlavy budou vtloukat ostatní Asgaarští, se kterými vlastně nemá (a dle jeho názoru ani nikdy neměla) vůbec nic společného. "Promluvili bychom si o tom zaráz všichni, až budou Reo a Ciri zase s námi, co myslíš?" zlehka se na ni usmál. Měl však pocit, že čím déle s ní mluví, tím více nejistým se stává. Vivianne se příliš nevyjadřovala, neprojevovala city a jemu celá tato situace připadala divná, možná i trochu nepříjemná. On se snažil, jak jen mohl, ale ona s ním za celou tuhle chvíli sotva navázala oční kontakt. Co jsem s ní od začátku udělal špatně? Má mě... vůbec ráda?
Za krkem ho brutálně zalechtalo. Škubnul s sebou, nečekal to. Vlastně na to, že je nakažený nějakým moribundusem, zcela zapomněl. Tiše zavrčel a zadní tlapou se poškrábal na místě, které ho svědilo. A pak, jakoby snad dostal záchvat, s sebou praštil o zem a začal se otírat o trávu. "Hrozně mě to svědí!" vyštěkl naštvaně. Převaloval se, třel se a skučel. "Lucyyy, co mám dělat!" bezradně se na ni podíval. A ač mu to nyní přinášelo fyzickou úlevu, kdykoliv se o něco otřel, ztratil další srst. Do budoucna tedy tohle uspokojování zřejmě nebylo nejlepším nápadem, jaký mohl dostat. Naštěstí ale sám sebe neviděl, to by se asi dost zděsil. Začínala se na něm objevovat holá místa. Čím dál tím víc. A zápach sílil.

Ta kožní nemoc, se kterou se Etney nikdy předtím nesetkal a tak nevěděl, jak by ji měl vlastně nazývat, byla sakra nepříjemná. Srst z něj opadávala víceméně kdykoliv se jen pohnul. Stačilo se oklepat a chloupky opadávaly, přičemž se uchytávaly na trávě přímo pod jeho tělem. A když se podrbal, nebyly to chloupky, ale doslova chuchvalce. Svědilo to čím dál tím víc a Etney z toho začínal být opravdu nervózní. Navíc měl dojem, že díky tomu nesnáší celý Asgaar ještě víc. Maj to tam zavšivený, neskutečný tohle! Ta malá špína to na mě přenesla, fakt nechutný! Nemůžu uvěřit, že se Crowley rozhodl žít s nimi. Zavšivenci, fuj! vztekle máchal ocasem a s výraznými vrásky na čele čuměl kamsi do blba.
Až když Lucy začala mluvit, probral se ze svých myšlenek a zpozorněl. Zastříhal ušima a zrak zaostřil na svoji dceru. Nechal Lucy domluvit a sám k tomu jen klidným polohlasem dodal: "Já budu, moje maličká, moc rád, když půjdeš s námi. Nechci, abys odešla," pevně doufal, že se Vivi rozhodně správně. Zabilo by ho, kdyby přišel i o ni. Na Crowleyho měl pifku už od doby, co utekl, ale na Vivi ne. Ona byla jiná, byla křehká a bylo to jeho malinkaté bezbranné děvčátko. Chtěl, aby pokračovala v cestě s nimi. Ze syna byl zklamaný už tak nějak předem, jenže u Vivi si nepřipouštěl, že by se mohla rozhodnout žít v tom zablešeném Asgaaru. "Ciri i Reonys jdou s námi. Půjdeš taky?" na moment zapomněl, že ho svědí celé tělo. Srdce mu zrychleně tlouklo, div mu skoro nevyskočilo z hrudi. Takovou nervozitu, jakou právě pociťoval, nezažil už dlouho. Upíral na ni své velké oči plné naděje a zoufalství v jednom, přičemž bez hnutí čekal na její odpověď.

Podíval se na ni a po jejích slovech ihned zakroutil hlavou. "Nic takového, Lucy. Sama jsi teď řekla, že utekl. A když sám utekl, měl se taky sám vrátit, ale on to neudělal. Klidně si trajdal někde pryč mimo les a bylo mu to úplně jedno," zamračil se. Jak si Lucy vůbec mohla myslet, že za to je vinná ona? "Nesmíš si nic vyčítat, není to naše vina, on se takto rozhodl a tak za to ponese následky," snažil se jí vysvětlit svůj přístup a možná i nevědomky vnutit. On Crowleyho i celou svoji "rodinu" tím momentem, který se udál v lese, zavrhl. "Ne, Lucy. Už to tvoje dítě není. Kdyby byl, vybere si svoji vlastní matku. Ne cizáky," připomněl jí a nahněvaně se na ni podíval. Kdo ví, jestli začínal být naštvaný i na její smýšlení, nebo byl prostě frustrovaný a vytočený všemi těmi událostmi, které se v tak krátké době po sobě staly.
A zatímco se snažil najít svoji zatoulanou dceru, která se připojila ke Crowleymu při jeho hloupých vycházkách, ucítil podivný závan čehosi a uvědomil si, že ho svědí kožich. Ošil se, mrskl nervózně ocasem, přičemž se ušklíbl. Co to tady smrdí?! divoce se rozhlédl po dceři a zároveň se u toho podrbal zadní tlapkou na krku. "Vivi!" zavolal znovu, ale když se chtěl rozejít směrem, kterým běžela Lucy, zahlédl na zemi chuchvalec jeho vlastní srsti. "Co je to?" šeptl a opatrně do chuchvalce drbl přední tlapkou. Ten se posunul o malinký píď vpřed, ale pak zafoukal vítr a chuchvalec odvál někam pryč. Etney se za ním chvíli nechápavě díval, ale pak se vzpamatoval a spěchal ke své dceři, kterou už Lucy naštěstí našla. Párkrát se ještě podrbal, u toho stáhl ocas mezi nohy a poklusem mířil za nimi. Celé tělo ho svědilo, kůže pálila a zároveň se i divně napínala, takové pocity ještě nikdy nezažil. Co se mu stalo?! Že na mě něco přenesla ta Asgaarská svině? No určitě, je to tím, že jsem se jí dotkl a nakazil se od ní nějakým hnusem! Měl jsem ji fakt uškrtit! Zavšivenej kožich to má, vlče nám ukradne a nevrátí, až ji jednou potkám, zabiju ji! divoce se oklepal, to se z jeho těla opět odloučilo několik chlupů, které spadly na zem. Zavál kolem něj nechutný smrad, takže si tlapkou zakryl čenich a nešťastně se zamračil. "No fuj!" zahuhlal.
A když zahlédl Vivi poblíž něj, raději se zastavil o kus dál - dál za Lucy i dcerou. "Vivi!" hlesl úlevně a začal se na ni vesele usmívat. Zavrtěl ocasem. Opravdu z něj ta tíha najednu spadla. Konečně ji našli, konečně ji zase vidí. Těkl okem na Lucy, když zabědovala, že jí něco určitě udělali, přičemž Vivi přejel pohledem. "Je ti dobře? Sáhli na tebe? Udělal ti někdo něco?!" kdyby se dozvěděl, že někdo něco provedl jeho vlčeti, okamžitě by zakročil. "Vivinečko, jsem hrozně rád, že jsme tě našli, měl jsem velký strach. Tohle už nesmíš udělat, nesmíš zmizet, aniž bys nám cokoliv řekla!" natáhl k ní tlapku, ale jak si to uvědomil, hned ji zase vrátil zpět. Co když je ta věc, co na mě Shireen přenesla, nakažlivá? prahnul po tom, dceru obejmout a poňuchňat. Chtěl cítit její vůni, dotknout se jejího kožíšku, chtěl ji přivítat. Ale nemohl. "Ta zpropadená Shireen, něco na mě v tom lese přenesla! Svědí mě tělo a padají ze mě chlupy, Lucy!" zahalekal pak. "Vivi, kdybych mohl, objal bych tě. Ale radši se budu držet dál, než to přejde," sklopil uši k hlavě a přešlápl z tlapky na tlapku. Byla jejich dcera ráda, že je vidí? Nebo ji Crowley a ostatní nakazili tím jejích divným smýšlením? Měl strach. Nechtěl ztratit i ji.

<< Asgaar

Natočil ucho směrem k Lucy a poslouchal ji. Mrzelo ho, že jí Crowley tak ublížil - udělal hloupé rozhodnutí. Etney tak nějak tušil, že s nimi nebude chtít jít a vybere si tu, která ho vlastně unesla z lesa daleko od rodičů a nenamáhala se je vyhledat, aby ho vrátila. Nicméně hluboko uvnitř něj pořád byla nějaká ta malinká dušička naděje, že se třeba rozhodne zůstat s celou svojí velkou rodinou. Nerozhodl. A ještě víc, než tohle rozhodnutí, ho štval fakt, že se nikdy nesnažil k rodičům vrátit, když se vydal na ty své toulky kamsi do neznáma. Nevděčník, podíval se na Lucy. "Lucy," zastavil ji a podíval se jí přímo do očí. "Není naše chyba, že se rozhodl už jako malinkej odejít s někým cizím a nesnažil se nás pak vyhledat. Vždyť o nás vlastně ani nic neví! Nebyl s námi, jsme jeho rodiče a on nás úplně zazdil... A já za ním přece nebudu lítat a přikazovat mu, ať se vrátí domů, když si trajdá někde s nějakejma cizákama! Ovšem pak mu muselo být jasné, že za jeho chování ponese následky. A následky jsou takové, že už k nám do rodiny nepatří. Stejně jako já už nemám žádnou jinou rodinu kromě tebe a dětí, on nemá nikoho kromě Asgaaru. Tak to je a tak to bude," nejdřív mluvil trpělivě a klidně. Snažil se to Lucy vysvětlit. Chtěl, aby si uvědomila, že to, co Crowley udělal, se prostě neomlouvá. Jenže pak se rozvášnil a mluvil zase vztekle. Štěkal. A bylo na něm poznat, že v tomto nehodlá udělat výjimku. Ztratil o svého syna zájem. Když si své chování pak ale uvědomil, zatěkal očima do stran, stáhl uši k hlavě a rozešel se zase dál. "Omlouvám se, vytáčí mě to," zamumlal a pak dodal: " Musíme teď najít Vivi, mám o ni strach. Je ještě moc malá a křehká na to, aby se toulala někde sama. A v Asgaaru jsem ji nikde neviděl, ty jo?" začal se po dceři rozhlížet. Jenže poblíž lesa ji nikde necítil. "Taky jsem si myslel, že tam zůstanu navždy. Že to jednou bude náš les a já tak převezmu otcovo břímě. Nestalo se, zvolil si jinak. Stejně, jako si zvolil Crowley, i otec si zvolil." Mluvil tvrdým a neústupným tónem. Ale uvnitř něj to bolelo. Moc.
Mířili dál a dál od lesa, chvíli ucítil jakési nutkání se na jeho bývalý domov ohlédnout, ale bránil se mu. Tahle etapa skončila, ohlédl se na Lucy, kterou svými delšími kroky trochu předběhl. Zpomalil a počkal na ni. "Netrap se, lásko. Bude nám spolu dobře. A tomu spratkovi vlastně taky," jemně se na ni pousmál a za pochodu prohrábl čenichem její jemňoučkou srst u ouška a za ouškem. A pak mu vítr přivál pod čenich pach jeho dcery. Zpozorněl, zasekl se a zastříhal ušima. "Cítíš to? To je Vivi!" srdce mu zaplesalo. Ale nikde ji tu neviděl, kde se schovává? Neklidně se rozťapal někam dál do neznáma. Pláň byla rozlehlá a jeho malinká mohla být kdo ví kde. "Vivi! Vivi kde jsi?" jeho hlas se roznesl celým širým okolím.

Když bylo vyřčeno jeho jméno, ucítil zalechtání v břiše. Byl rád, že slyší její hlas – měl strach, že se z toho, co její vlastní syn řekl, zhroutila. Přitiskl hlavu do jejího kožíšku a více ji do něj zachumlal, aby jí dal najevo, že je tu pro ni a vždy bude, ať se děje cokoliv. Chtěl, aby cítila jeho teplo, doteky a oporu, kterou se jí momentálně snažil poskytnout. Strach, poodstoupil od ní o krok vzad a podíval se do těch jejích krásných lesklých očí. Byly úchvatné, i když byly tolik smutné. Ztrácel se v nich. Mlčky na ni chvíli zíral. Co by jí měl asi tak odpovědět? Crowley ho svým rozhodnutím a i tím, že cajdal takovou dobu s cizími vlky kdesi po venku, tolik vytočil. Neměl chuť ho už znovu vidět. Sevřel se mu žaludek a hrdlo mu vyschlo, jenom na něj a to, jak se choval, pomyslel. Možná, že mám už jen jednoho syna, napadlo ho. A pak si uvědomil, že přesně takhle se teď cítí. Crowley pro něj byl tímto odepsaný. Nebudu mít nic společnýho se smradem, který si vybere moji bývalou rodinu, kterou tolik nesnáším. Jak ho vůbec ta svině proradná mohla někam odvést? Co si to vůbec dovoluje? Měl jsem jí vyškrábat oči! Když ho našla, měla se zeptat, kde má rodiče a odvést ho k nám! A on jí měl říct, že z lesa odcházet nebude. Kdyby jí to řekl, nikam by ho nejspíš neodvedla. Ale on si odtrajdal někam pryč s vlčicí, kterou nikdy v životě neviděl. Oh! Nesnáším Shireen, nesnáším celou svoji rodinu! Jak nemožní oni jsou! A Crowley teď bude uplně stejnej jako oni. Ale ne… Už je stejnej, odvrátil pohled pryč. Mrskl ocasem, opět v něm bublal vztek. Kdyby měl Crowleyho nebo Shireen nadosah tlapy, ublížil by jim. Cítil to. Ta nenávist z něj čišela na míle daleko. “Lucy,“ řekl něžně a zase se na ni podíval. Pousmál se. Ten její výraz, byla tak roztomilá! Věděl, že je zlomená, nešťastná a nemůže uvěřit tomu, co se stalo, ale jemu i tak připadala dokonalá. “Neměj o něj strach, bez tak se mu tady nic nestane. A pokud ano, bude to jeho boj. Já s ním nechci mít už vůbec nic společného, mám jen… Jednoho syna,“ pevně se jí díval do očí. “Klidně si tehdy jen tak odkráčel s vlčicí, kterou nikdy v životě neviděl. Nehledal nás a nepokusil se ani zůstat v lese, smrad jeden. Tím u mě skončil, dal přednost vlkům, od kterých odcházíme, protože nás zklamali a protože je nemáme rádi. A Crowley je teď jeden z nich. Zradil nás i svoje vlastní sourozence, i když mu nikdo nikdy nic neudělal,“ zavrtěl hlavou. Mračil se. Z jeho očí šlo vyčíst, jak uvnitř něj právě praská sopka a vyvrhuje ven žhavou lávu. Tak moc byl na Crowleyho a Shireen, vlastně celý Asgaar, naštvaný. “Odcházíme. Už se sem nikdy nechci vrátit, Lucy. Nikdy.“ S těmito slovy se Etney otočil a pomalu se rozešel. Celou dobu ji však hlídal pohledem. Musel se u ní držet blízko, věděl, že to nese daleko hůř jak on. I když jeho srdce bylo zlomené na kousky a žal ho pomalinku požíral víc a víc, ona jím už byla sežraná skrz na skrz. "Najdeme Vivi a pak se přidáme k Reovi a Ciri," hlesl.

>> Středozemní pláň

// pro Lucy

Loudavým krokem bloudil lesem, netušil, kam se Lucy schovala. Pořád musel myslet na to, co se teď stalo. Nemohl uvěřit, že se jeho vlastní syn opravdu rozhodl tak, jak se rozhodl. Etney se svojí vlastní rodinou nikdy moc nevycházel a fakt, že se Crowley rozhodl pro vlky, které Etňa neměl rád, ho opravdu ničil. Hodil svoje sourozence a nás dva do pozadí a dal přednost těm, kteří k němu nepatří a nemají s ním nic společného, zamračil se. Vybavil si ten hrozně otravný hlas Shireen, když vrkala do jejich syna, a taky to, jak mu říkala „Krůli“. Mrskl naštvaně ocasem. Mísila se v něm veliká zlost spolu se smutkem. Netušil, co by teď měl dělat, kam jít a jak se zachovat. Lucy, kam ses jenom schovala, ztrápeně vzdychl a otřel si tlapkou uslzené oči, nicméně mu z nich dál vytékaly další a další slzy, které nedokázal zastavit. Byl tak hrozně frustrovaný, cítil se zrazený vlastním synem. Pořád tomu nechtěl uvěřit, kdybych jenom mohl vrátit čas. Hlídal bych ho a nikdy ho nepustil samotného pryč. Věděl však, že nyní je z Crowleyho vnitřně tolik naštvaný a zároveň i zklamaný, že bude trvat hodně dlouho, než tyto pocity vyprchají a on ho bude moci opět někdy vidět. Jestli vůbec.
“Lucy!“ zavolal a rozhlédl se po okolí. A pak ji uviděl. To drobné tělíčko, které patřilo jeho milé, se zkroušeně opíralo o strom. Pomalu se k ní vydal, srdce mu bušilo. Byl ze všeho tak rozhozený, netušil, co by jí měl vlastně říct. Bylo vůbec vhodné o něčem mluvit? Zezadu si ji prohlížel, její stav ho silně znepokojil (ještě více, než doteď byl). Když viděl, jak se trápí, bodlo ho u srdce. Na moment se zastavil na místě, měl strach, že se znovu i on rozbrečí. Jenže nechtěl. Nesměl. Musel tu být jako opora pro Lucy. Neměl rád, když plakala. Chtěl, aby se pořád jen usmívala. Miloval její úsměv. Přál si, aby po jeho boku byla navždy spokojená a šťastná, jenže teď se mu to nějak nedařilo. Vše se mu rozsypalo pod tlapkami, aniž by mohl udělat cokoliv pro to, aby tomu tak nebylo.
Nešťastně zavřel oči, nechal z nich stéct pár slz a pak si je tlapou protřel, aby bylo co nejméně poznat, jak smutný vlastně je. Přiblížil se k Lucy, obešel ji a zepředu se k ní mlčky přitulil. Zavřel oči, zavrtal hlavu do jejího kožichu a snažil se nevnímat nic kolem sebe. Nebylo mu vůbec dobře. Srdce mu bušilo, z toho návalu vzteku mu tepalo v hlavě a zlomený duch uvnitř jeho těla sténal a naříkal bolestí. Nadechl se její nádherné vůně, kterou odjakživa tolik miloval, a přál si zmizet někam pryč. Rozplynout se a nebýt tu. Chtěl otevřít oči a probudit se z téhle hnusné noční můry, která ho čím dál tím víc sužovala. Jenže to nešlo. Byla to realita, se kterou se chtě nechtě budou muset oba smířit. Kéž by se rozhodl jinak.

// promiňte za dlouhý příspěvek, ale nechtěla jsem ho při takové situaci odfláknout :-)

Sledoval, jak se Crowley nechává od Lucy přivítat a trochu se zamračil nad tím, že projevenou radost a něhu od své matky jí ani trochu neopětuje. Copak ho nemrzí, že ji tak dlouho neviděl? Nemyslel na ni a netěšil se, až ji uvidí? Ty skrčku jeden! Jakmile Lucy bezduše pozdravila, natočil uši dopředu a očima se porozhlédl, koho to vlastně zdraví, neb měl za to, že jsou tu sami. Když pak uviděl Shireen (// zná jen tohle jméno), tiše vzdychl a zrak přenesl zase zpět na svého syna. Co tady zavazí, provlka.. Proč nevodprejskne, projelo mu hlavou, nicméně Shireen se hned jala vysvětlovat, s kým a co Crowley vlastně celou dobu dělal. Jakmile sklapla, propálil ji Etňa pohledem. “Tebe se nikdo na nic neptal. Mluvíme tady s naším synem, tak si dej vodchod a nepruď,“ štěkl ostře a mrskl ocasem. Bylo vidět, že absolutně nemá na nějaké hrátky náladu. Byl nabroušený a tak tak se držel, aby nevybouchl. Proto se snažil Shireen nevnímat, aby nevznikaly zbytečné konflikty, které se mu teď rozhodně nechtěly řešit, když měli své plány. A Shireen do nich rozhodně nespadala. Podíval se na Crowleyho a vyčkával, co odpoví. Etney byl vlastně trochu udivený, že Crowleyho překvapilo, že rodiče, se kterými od mala nestrávil skoro žádný čas, odchází pryč. “Ano, jako napořád,“ hlesl bez nějakého zvláštního výrazu v tónu hlasu, ale jakmile si všiml, že mu Shireen začala něco říkat, plést se do jejich rodinných záležitostí a ještě ke všemu zaslechl jakési „krůli“, projela jím neuvěřitelně silná vlna vzteku. Celý s sebou samovolně trhl. Hlavou cuknul k obloze a svaly se mu nepříjemně napjaly. “Jmenuje se Crowley, ne krůůůůli!! A nech ho na pokoji ti říkám!“ zařval tak hlasitě, že se jeho rozčílený hlas musel rozlehnout celým lesem, přičemž k ní prudce přistoupil. Mozek se mu začal pomalu zatemňovat popuzenými emocemi, kterým se chtěl protentokrát vyhnout. Marně. Zůstal stát, celý se třásl. A pak, když Shireen pronesla její poslední větu, vybouchl. Vyskočil jedním mohutným skokem od země, srazil ji a zůstal nad ní obkročmo stát. Pak zvedl tlapu a celou svojí silou jí zatlačil na hrdlo. Dvoubarevné oči měl bláznovsky vykulené a jeho tělem začínaly proudit zvláštní pocity. Kolem celého jeho těla se začaly objevovat malé fialovobílé blesky, které vydávaly nepříjemně praskavé zvuky. „Řekl jsem, že ho máš nechat na pokoji!! Vypadni! Vypadni pryč!“ zvolal nervně. Ještě chvíli sestru dusil, ale nakonec odskočil bokem a čekal, až odejde pryč. Zadýchaně na ni hleděl, uvědomil si, že ten pocit zná. Podíval se na své tlapky, kolem kterých se objevovalo čím dál tím více jisker a blesků. Můj příkaz, nenapadlo ho, že se příkaz mísí ještě s jinou magií. Tu dosud plně neobjevil.
Začal se zběsile rozhlížet kolem sebe, přičemž hrdelně vrčel. A pak pohled zabořil na syna. “Tak jak ses rozhodl?!“ vyštěkl prudce. Už ho nebavilo, jaký byl jeho syn neposlušný zmetek. Byl ještě příliš mladý na to, aby si mohl chodit, kam se mu zachtělo a s kým se mu zachtělo. Tohle Etney nesnesl. Neměl rád svoji rodinu, a když se teď dozvěděl, že byl celou dobu s ní, celé tělo ho tím návalem různých emocí rozbolelo. Kdyby tu nebyla Shireen, na které si mohl alespoň trochu vybít svůj vztek - ale která ho samozřejmě vyprudila daleko víc, jak momentálně jeho syn – asi by mu jednu ubalil. Ale nechtěl to udělat. Jen vrčel, třásl se a čekal, co z něho vypadne. A když pak Crowley opatrně začal mluvit, šokovaně na něj vypleštil oči a mlčky stál. Jenže Lucy, jeho milovaná Lucy, začala okamžitě velice smutnit. První její reakcí to poznal, znal ji dost dobře na to, aby věděl, jak se teď hrozně cítí. “Ty malej syčáku, podívej se, co jsi matce udělal!“ zabručel skrze zaťaté zuby, když Lucy odešla pryč. Několika kroky se k němu přiblížil, až mu koukal přímo do očí. “Zmizni. Zmizni pryč a nelez mi na oči. Nechci tě hodně dlouhou dobu vidět, Crowley! A zapamatuj si navždy tuhle chvilku, ve které jsi matce… ale i mě, svému otci! rozlámal srdce!“ ještě chvíli se na něj díval, jakoby snad doufal, že se tohle nestalo a vše bude normální a budou všichni společně, ale pak se obrátil, švihl ocasem a rozklusal se pryč.

“Lucy, zlato!“ zvolal, přičemž se rozladěně a hlavně zmateně rozhlížel kolem sebe. Nevěděl, co dělat. Do očí mu vhrkly slzy. Byl rád, že ho nikdo nevidí. Sic na syna měl pifku a svým chováním ho rozčiloval, ale pořád to bylo jeho maličkaté vlčátko, které z celého srdce miloval. Tak moc, že by za něj položil svůj vlastní život. Jenže on si vybral cizáky namísto své rodiny. Sklesle se zahleděl do země a nechal slzy volně stékat po tvářích. Nemohl tomu uvěřit. Nechtěl tomu uvěřit. Když se jeho vlčata narodila, přál si je mít pořád u sebe, dokud nedospějí. A Crowley ještě rozhodně dospělým vlkem nebyl. Jeho srdce tlouklo jen a jen pro jeho rodinu. Proč se tohle stalo? Bolest mu pulsovala celým tělem. Nakonec pozvedl hlavu k obloze, nadechl se a nechal rozlehnout po celém lese své zlomené žalostné zavytí. Nepřemýšlel nad tím, proč to teď udělal a dal tak všem vědět, jak moc nešťastný je. Prostě z něho to zavytí najednou z ničeho nic vyjelo. Zarmoucen se rozešel někam pryč, přičemž se skrze zaslzený pohled snažil vyhledat svoji milou.

<< údolí

Málem do Lucy zezadu narazil, když se z ničeho nic zastavila na místě. Byl zahloubaný do svých myšlenek a tak úplně dobře nevnímal okolí a nesoustředil se. Proto na ni s otázkou v očích houkl: "Co je?", ale sotva to dořekl, dočkal se odpovědi. "Ach, hmm," pokývl hlavou, přičemž zastříhal ušima. On rozhodně nadšením nepřekypoval, nicméně Lucy se hned vydala vstříc jejich společnému synovi, tak ji následoval. Ona ale spěchala a byla celá hrr, takže Etňa zaostával někde vzadu za ní. Nespěchal. Šel pomalým krokem, přičemž v jeho výraze se nezableskla žádná pozitivní emoce. Bylo mu úplně jedno, že se Crowley vrátil do lesa, necítil žádnou radost. Ba právě naopak, spíš jeho tělem koloval vztek.
Pomalu došel až k nim, a zatímco se s ním Lucy srdečně vítala, prohlížel si ho. Vyrostl, ale mimo to nevypadal o moc jinak. Nezpozoroval na jeho těle žádné šrámy ani jizvy, škoda! přivřel oči a syna propálil pohledem hned, jakmile se jejich oči setkaly. Stál tam ale mlčky, vůbec nic neřekl. Syna nepřivítal, nepokáral, prostě jen stál. Máchal však naštvaně ocasem, takže bylo poznat, že v klidu rozhodně není. Srdce mu bušilo a hrdlo měl vyschlé. Musel se držet, aby nezkazil Lucy radost nějakým svým vzteklým výlevem. Kdyby tu ale byl sám bez Lucy, hned by si toho malého nevděčného syčáka podal. Po očku sledoval Lucyin výraz ve tváři, ze kterého šlo vyčíst, jak moc ráda synka vidí. Nad její roztomilostí se okamžitě rozplynul, ovšem když vrátil zrak na Crowleyho, jeho rozplynutí bylo to tam. Zatnul vytočeně zuby, kterými nevědomky zaskřípal. Vyčkával, co Crowley odpoví. Drápky zaryl do země, aby aspoň nějak mohl upustit páru, která v něm doslova bublala. Kousek po kousku zjišťoval, že toho malého nemůže ani cítit.

Natočil jedno ucho směrem, kterým byl Sigy a mlčky na něj koukl. Rozhodl se, že tuto komunikaci ohledně odchodu nechá na Lucy – jednak to byl její sourozenec a jednak se mu stejně do jakékoliv další konverzace zapojovat nechtělo. Byl psychicky vyčerpaný, těšil se, až půjdou s Lucy a vlčaty někam pryč. Neměl náladu na cizí vlky.
Děti byly poměrně překvapené, že odcházejí ze smečky pryč, a vypadalo to, že celkem nemile. Etney takovou reakci asi nečekal, i když by vlastně měl, protože vlčata měla pravdu – sotva les prozkoumala, už ho musí opustit. Podíval se z jednoho na druhého a jemně, možná trochu rozpačitě se pousmál. “Děcka,“ hlesl tiše, a zatímco přemýšlel, co by jim měl říct, nervózně máchal ocasem sem a tam. “S mámou jsme se rozhodli, že prostě bude nejlepší, když les opustíme a budeme žít někde jinde,“ na moment ztichl, ale krátce na to vyhrkl dodatek: “Stejně to není vhodné místo pro vlčata! Někteří vlci se tváří, že jsou v pohodě, ale přitom vůbec v pohodě nejsou. Na našich cestách zažijeme plno dobrodružství!“ rázně přikývl hlavou. “A nejdůležitější je, že budeme všichni spolu,“ tlapkou pohladil Reonyse i Ciri po hlavě. “Najdeme si vlastní úkryt a společně si ho vytvoříme, bude to zábava,“ energicky na ně mrkl, přičemž zavrtěl ocasem. Potěšilo ho, že obě děti se rozhodly cestovat s nimi. Ulevilo se mu a zahřálo ho to na duši. Miloval svoji rodinu a věděl, že bez ní by pro něj nemělo smysl dál žít. “A Vivianne s Crowleym se někde toulají. S mámou je najdeme a uvidíme, jak se ti dva rozhodnou,“ zareagoval stroze ohledně jejich doptávání se na další dva sourozence. Kdykoliv si Etney vzpomněl na svého druhého syna, naštval se. Vřelo to v něm. Totiž, proč mu tak moc tímto sprostým chováním připomínal zbytek jeho podařené famílie? Oklepal se. Byl pevně rozhodnutý, že pokud se Crowley rozhodne špatně, přestane se s ním vídat. Nebude ve své rodině trpět výlevy malého nevychovaného puberťáka, který se za celou dobu ani neobtěžoval dát info, s kým a kam vlastně jde. Otočil hlavu na Ciri a chvíli na ni mlčky koukal. Za krkem se mu zježila srst. “Eeeehm, noo,“ aby získal nějaký čas na rozmyšlení, co by vlastně měl odpovědět, začal se drbat zadní nohou za uchem. Nechtěl, aby vlčata měla nějaké další styky s Arcanusem a ostatními, ale... když se přestal drbat a podíval se do jejích očí, roztál. Ten její pohled prostě nešlo ignorovat. “Uvidíme. Pokud nebude mít děda se strejdou moc práce, třeba se rozloučit můžete,“ odsouhlasil nakonec neutrálním, možná mírně znechuceným tónem hlasu. Doufal, že Arcanus i Nemesis budou někde v čudu. Kéž by na ně celá moje rodina zapomněla.
Lucy vyrazila a Etney ji následoval. Ohlédl se na děti a zamával jim tlapkou. “Brzo přijdeme,“ rozloučil se. Ucítil v sobě divný pocit, takový dosud necítil. Že by mu nedělalo dobře děti nechávat se Sigym takovou dobu? Podíval se na Lucy, je to její bratr, bude to v pohodě! Přál si, aby tohle všechno bylo vyřešené a on mohl mít všechny děti zpět u sebe. I toho nepovedeného synka Crowleyho – tak jako kdysi, když byli všichni malincí a bezbranní. Chtěl vrátit čas. Vše by udělal jinak…

>> les

<< Asgaar

Etney šel za Lucy mlčky. Mísila se v něm velká hromada různých pocitů. Z velké části byl rád, že odsud odchází a nebude se muset dívat na xichty svých dvou bratrů. Byl spokojený, že se s Lucy takto rozhodli a zachovali si svoji hrdost - přeci nebude poslouchat nějakého upištěného Sionna, kterého od malého vlčete nesnášel, ne? Znechuceně nakrčil koutky tlamy. Jen z té představy se mu ježily chlupy na zátylku. No, ale samozřejmě nedokázal plně potlačit své obavy ohledně toho, co bude a jak to bude, když jsou teď tuláci. Co vlčata? Dokáží se o ně společně postarat? Budou v pořádku? Budou spokojení a šťastní? Rodina na tebe bude spoléhat a ty, jako táta čtyř vlčat, musíš dokázat, že jsi schopnej vše zařídit a ochránit je! Ale ty to zvládneš, zapomínáš, co jsi zač? Jsi lepší jak zbytek tvé plebsoidní rodiny, mysli na to! Jsi silnej, máš odhodlání a po svém boku tu nejlepší z nejlepších, podíval se na drobné tělo své milé. Jak krásně vlnila boky, když kráčela na těch svých drobných tlapinkách směrem k dětem, které tak láskyplně přivítala. Pocítil neuvěřitelný vděk, že je tady s ním. Bez ní by nic nemělo smysl.
"Ahoj děcka!" pronesl co nejvíc nadšeně, jak jen v momentálním rozpoložení dokázal, přičemž zavrtěl na uvítanou ocasem. Pořádně si obě své ratolesti prohlédl a zkontroloval je - totiž, kdyby měli zkřivený byť jen jeden jediný chloupek, rozhodně by to tak nenechal. Ale vypadalo to, že je Sigy, kterého sotva znal, hlídal dobře. Bručivě vydechl vzduch z plic s pohledem upřeným na hlídacím strejdovi, ale pak zrak přenesl na děcka a usmál se. "Jsi čím dál tím krásnější, Ciri. Jsi jako ta nejzářivější hvězdička na tmavé noční obloze! Nápadníky od tebe brzo budu muset odhánět, zasloužíš si totiž jen toho nejvznešenějšího vlka s ještě vznešenějším rodokmenem," řekl dceři a pak se otočil na syna, "a z tebe roste pořádný fešák a silák, Reonysi. Máš to po mně, úplně to z tebe cejtím, cha! Ses konečně pořádně potatil. Jednou pak díky svému šarmu budeš mít po svém boku tak krásnou vlčici, jako mám já," povzbudivě na něj mrkl a koutkem oka koukl na Lucy. "Jsem na vás pyšnej," tlapkou pak každého zvlášť pohladil po hlavě. Najdu jim jen ty nejlepší partnery, to přísahám. Rozhodně nebudou randit s nějakejma Sionnama, Nemama a podobnýma tragédama. Vůbec nehrozí! Já se o svoji rodina pořádně postarám.
Zrak přenesl zpět na hlídače Sigyho, aby si vyslechl, jestli jim děcka pohlídá nebo ne. Ale kdyby ne, hodně by se tomu divil, neb s jeho miláčkama chce přece čas trávit naprosto každej. Jsou za odměnu. "Děti," polohlasem je oslovil a chňapl tak do tlapek první možnou chvíli ticha, "jak už máma říkala tadyhle strýci - stěhujeme se. Byl bych... Totiž byli bychom s mámou moc rádi, kdybyste šli na naše nová dobrodružství s námi, ale pokud se vám v tomhle lese líbí, můžete tu zůstat. Ovšem bez mámy a táty. My už tu žít dál nebudeme," pevně pohlédl nejdříve synovi a pak i dceři do očí. Byli už dost velcí na to, aby se sami rozhodli, jak chtějí žít. Ovšem kdyby se byť jen jedno z jeho dětí rozhodlo v lese setrvat, Crowley!, nebyl by moc nadšený. Vlastně by byl dost znechucený a vytočený. Ale věřil, že minimálně tahle dvě úžasňátka půjdou s nimi. Nad druhým synem silně pochyboval a u Vivianne... u té pouze doufal, že si sama zvolí tu správnou cestu - odchod ze smečky.

Natočil ucho směrem k Lauře, která se z ničeho nic zvedla a odešla. Překvapilo ho to. Musím ji pak najít a popovídat si v soukromí, napadlo ho, přičemž pohledem byl stále přilepený na otci. Poslouchal jeho reakci a už se nadechoval, že na to něco odpoví, ale slov se chopila Lucy. Proto tlamu zase zavřel. Jindy by každého jiného vlka kliďo piďo přerušil a skočil mu do řeči, ale Lucy ne. Lucy v jeho očích měla stejně vysokou hodnotu jako jeho maličkost, neměl tedy sebemenší důvod ji přerušovat. Ba právě naopak - souhlasně na její slova přikývl. I když to v tuto chvíli vůbec necítil tak, jak to cítila ona a neměl potřebu smečku ještě někdy navštívit, věděl, že alespoň kvůli dětem bude fajn rozloučit se v dobrém. Ale Lucy byla citlivější a taky rozvážnější jak on, navíc očividně Arcanuse pořád milovala a plně respektovala. On v sobě naopak cítil zlost za to, jak se otec rozhodl. Byl znechucený vším a všemi poblíž a žárlil na své sourozence. Už od malička. Vadilo mu, že je oba rodiče upřednostňují a nikdy to nedokázal vstřebat a přenést přes srdce. A že by měl někdy dobrovolně přijít zpět do smečky, usmívat se a dělat, že všechny moc rád vidí? Ani by ho nehlo. Už to nebyl jeho domov. A navštíví ho pouze tehdy, bude-li třeba něco důležitého vyřešit, zejména co se týkalo jeho vlčat. Proto jen mlčky švihl ocasem a následně stroze řekl: "Ne, otče. To jen ty jsi nikdy nepochopil mě." Ještě chvíli na něj hleděl, aby mu dal najevo, jak naštvaný a zklamaný vlastně je. Vždy v něj věřil. Vždy ho miloval a opěvoval ho všude, kam se jen pohnul. A nyní se od otce dozví, že nikdy nepochopil chod smečky a nic pro ni neudělal? V jeho bílo-fialových ledových očích se krátce zaleskl pocit křivdy. Nakonec jsi stejný, jako byla matka. Stejně slepý a necitlivý.
Pak se jen otočil a vyrazil za Lucy. Byl rád, že odsud odcházejí. Chtěl se už tohoto nepříjemného tíživého pocitu konečně zbavit. Koutkem oka na ni pohlédl. Ona byla absolutní opak jeho rodičů - citlivá, empatická, láskyplná a chápající. Vděčně zavřel na moment oči a vytáhl koutky tlamy do malého, skoro neznatelného úsměvu. "Najdeme si něco vlastního a bude nám dobře," zašeptal, krátce přivinul čenich do její srsti a nasál tu přenádhernou vůni, kterou tolik miloval.

Pak otevřel oči a naposledy se ohlédl. Paprsky zapadajícího podzimního slunce ho nepříjemně oslepily, jakoby ho snad na tomto místě chtěly udržet o něco déle. Zastavil se, na moment si zrak schoval pod pravou přední tlapku a tiše si povzdech. Chladný vánek mu přinesl pod čenich tátovu vůni, kterou od mala tolik miloval. Nikdy ji nezapomene. Zlehka přivřel oči, aby mohl zaostřit zrak a otce mezi houfem vlků najít. Arcanusova uhlově černá srst naštěstí nešla na té růžové obloze plné naducaných červánků, která se rozprostírala přímo za jeho zády, přehlédnout. Tlapu si z očí sundal, naposledy si otce prohlédl a otočil se k němu zase zády. Sbohem, táto.

>> za Lucy

Ahoj,

snad nikomu nebude vadit, že se veřejně vyjádřím k této menší změně.

Osobně si myslím, že nyní bonus do magie nebude tak speciální, když bude takto snadno získatelný. 2x ročně se udělí nějakému vlkovi, přičemž zanedlouho tady bude mít bonus pomalu každý druhý. Nových vlků zase tolik nepřibývá, já osobně ten bonus do magie opravdu brala jako nějako výjimečného, co jde získat jen ve větších akcích pořádaných jednou za čas, jako například loterie a tak.. Přijde mi, že to pak ztrácí svoje kouzlo. Navíc ne všichni mají čas psát x postů denně, což se tedy tato možnost uzavírá většině, která napíše post za pár dní :-D

To samé speciální vzhled - já se třeba v loterii vždycky nejvíc třepala na to, abych ho vyhrála, neb mi od dob Silmarionu nebyl nikdy žádný přidělen, i když někteří jedinci za svoji hrací éru dostali už třeba 3 vzhledy :-D pro Haruhi jsem si ho tedy musela vyhrát, takže mě se tato možnost líbila. Přijde mi to teď takové jaksi podivně osekané.. nevím no.

Ale to je pouze můj subjektivní názor, který jsem chtěla povědět.. :-)

Zatímco pomalu a stále trochu nervózně pokračoval vstříc zbytku smečky, vděčně na Lucy hleděl. Miloval ji za to, jaká je a jak se k němu chová. Vážil si toho, jaké pro něj má pochopení - takové totiž nikdo neměl. Rozuměla mu a spoustu toho o něm věděla. Brala ho takového, jaký je, což se nedalo říct o komkoliv z jeho rodiny. Zahleděl se zboku do jejích očí a užasle sledoval ty krásné odlesky, které v nich vytvářelo ranní slunce. Byl za ni tolik vděčný.
A pak, když stanuli oba dva před jeho otcem, neústupně na něj pohlédl. Lucy mu dodala odvahu - věděl, že není sám. Počkal, až se Arcanus nažere a vzhlédne k nim, aby nemluvil na nějakou skloněnou hlavu zaraženou v mrtvole. Po očku koukl po přítomných, popravdě? Bylo mu úplně jedno, že to všichni uslyší. Byl si tak jistý, že dělá správnou věc, že se snad i těšil, až to otci oznámí. "Rádi bychom s Lucy vyrazili vlastní cestou," pronesl okamžitě, jakmile jim Arcanus věnoval svoji pozornost. Zalechtalo ho v žaludku, opravdu to řekl. Teď už nebylo cesty zpět. Naprázdno polkl. Trošku se mu svíralo hrdlo, zřejmě v něm přeci jen trocha té nervozity kolovala. "Myslím si, že by naše soužití nadále nemohlo být poklidné, otče. Tvá rozhodnutí nepřijímáme, a proto jsme se s Lucy rozhodli, že smečku opustíme," objasnil mu jejich společné pocity a myšlenky. I když tak nějak tušil, že jeho otec ví, oč jde a je tedy zbytečné to jakkoliv více vysvětlovat. Podíval se na Lucy, bezmyšlenkovitě si oblízl čenich a dotkl se svým bokem toho jejího. Zlehka se na ni pousmál.
Svoji pozornost věnoval opět otci. Cítil vůči němu i zbytku rodiny pořád zášť a znechucení, ovšem nechtěl se s jediným pozůstalým rodičem rozejít ve zlém. Pořád k němu choval hluboko uvnitř sebe nějaký cit a respekt. Kdykoliv si samovolně v mysli vybavil to pěkné, co spolu prožili, vztek ustoupil do pozadí a nahradil ho pocit vděku. Ale to, aby ve smečce rozhodovali dva mladší bratři, které odjakživa neměl nijak zvlášť v lásce, by nepřenesl přes srdce. Zlehka se zamračil. "Jsem zklamaný, otče. Jsem zklamaný a zároveň hrozně znechucený z toho, že jsi místo nejstaršího syna povýšil do vedení celé smečky oba mladší. Zřejmě jsi mi nikdy pořádně nedůvěřoval, co? I když já se celý život tolik snažil se tobě i matce zavděčit," tiše povzdechl. V jeho očích se odrážela ztrápenost, smutek, ale i naštvání a jasný nesouhlas. "Ale ty jsi mi vzal můj sen. Vzal jsi mi jediným svým rozhodnutím vše, v co jsem celý svůj život věřil a na co jsem se tolik těšil." Svým vyčítavým pohledem ho začal propalovat skrz na skrz. Cítil, jak se v něm opět zvedá vlna nenávisti a vzteku. "Než ale odejdu, řekni mi, v čem jsou lepší než já? Proč je upřednostňuješ a víc miluješ?" svůj zrak neodvracel a nadále hleděl do jeho očí. Vždy měl za to, že jakožto nejstarší syn vedení smečky převezme. Ale teď pochopil, že se tahle myšlenka už nikdy nenaplní. Těknul pohledem na Lucy, její blízkost mu dodávala sebevědomí. Zbytek smečky zcela ignoroval.

// For Lucy :-D jen vsuvka jejich společného příběhu, prosím pokračujte v pořadí, jaké bylo dosud :)

Lucy na něj byla tak hrozně hodná, byl rád, že v ní má oporu. Usmál se na ni a tlapkou letmo pohladil její tlapku. Když řekl, že už se nechce vrátit domů, chvíli jí trvalo, než to zpracovala. Jen ji tiše sledoval a s obavami čekal, co na to řekne. Připadalo mu, jakoby z ní cítil to stažené hrdlo, to překvapení a nervozitu zároveň. Oba si navíc kladli tu jednu a samou otázku - "co s dětmi?". Tiše si povzdechl a zastříhal ušima. "Já vím, všechno tohle vím," hlesl tiše. Kdyby přidal na hlasitosti, zřejmě by se mu zlomil hlas. Cítil, jak se mu chvějí svaly po celém těle. Pořád to řešili pouze spolu a nikdo o tom nic netušil, neudělali finální oznámení jeho otci a prozatím smečku neopustili. Pořád měli domov. To ho trošku uklidňovalo... Jenže kdykoliv si uvědomil, že by tu měl dál žít, stáhlo se mu hrdlo. Cítil v sobě velikou nenávist a znechucení. Pralo se to v něm - už nechtěl dál považovat členy této smečky za rodinu, nicméně pořád k otci choval nějaký respekt a lásku. Hluboko uvnitř sebe. A tak nevěděl, co dělat. Byl zaslepený vztekem a žárlivostí a to přebíjelo ten zbytek citu, který v sobě k otci choval. Ztrácel se sám v sobě a trochu panikařil. Nechtěl udělat špatné rozhodnutí. Kdyby se jeho dětem a Lucy někdy něco stalo, navždy by si to vyčítal. A pak ho napadlo... "Můžeme třeba... Můžeme prozkoumat okolí a zjistit, jestli nás někde vezmou? Pokud ne, počkali bychom, dokud děti nevyrostou. A teprve pak smečku opustili," s povytaženým obočím na ni koukl. "Lucy, já už se tady necítím dobře," dodal ztrápeně a pak pohodil hlavou směrem k otci a spol. "Nemůžu snést jejich blízkost," zamračil se. "Drásá mi to nervy, nechci být někde, kde si mě neváží. Jsou absolutně mimo, vůbec nevidí to, kým doopravdy jsem a k čemu jsem byl zrozen! Absolutně si mě neváží. Nesnesu to, jak Arcanus dělá rozdíly mezi mnou a mladšími bratry. Už je nepovažuju za rodinu, pro mě jsou to prostě... Jen nějací tupohlavci," hlasitě si povzdechl. "To vy jste moje rodina," otřel se čenichem o ten její.
A když se rozešla Lucy, rozešel se taky. "Chci Arcanusovi oznámit, že v blízké době odejdeme. Tak, jako to kdysi udělala Awnay. Měl jsem to udělat už dávno, jsem hloupý, že jsem tu zůstával. Jen jsem přihlížel tomu, jak oňuchňávají toho bílého bídáka, když se narodil. A pak vlastně i ty dva šedý. Mělo mě napadnout, jak tenhle příběh skončí," zakroutil nad tím vším hlavou. "A moji přítomnost si Arcanus nezaslouží," rozhodl se. Už nadále nemá otce a ani sourozence. Je sám. Sám se svojí vlastní rodinou. Což jsem byl stejně vždycky, ušklíbl se. Nervozita z jeho těla pomalu odcházela ven. Byl rád, že se nechal vést svým vlastním rozumem a nesnažil se potlačit sám sebe a své pocity. Nenechal se přemoci obavami a ani strachem. Podíval se na Lucy a usmál se na ni. "Děkuju ti."
Naplněn touhou po novém životě se pomalu blížil ke zbytku smečky.

Podíval se směrem, ze kterého zaslechl zadýchané kroky. "Lucy," hlesl tiše, v mžiku změnil od stáda směr a vydal se jí naproti. Jejich práce pro něj skončila, lov mu byl víceméně ukradený, stejně z toho žrát nebudu, tak co. Přitulil k ní láskyplně hlavu a na moment zavřel oči. Její starostlivost mu lichotila a vytvářela tak velice uspokojivý pocit na jeho rozpraskané duši. Miloval, když se o něj Lucy zajímala a ještě víc se nemohl nabažit toho, když ho lítostivě konejšila. Jako největší chudáček tiše kníkl, připleskl uši k hlavě a naléhavě se čenichem zachumlal do její srsti. "Já tě mám tak strašně moc rád, Lucy. Seš pro mě to nejdůležitější stvoření na celé této nechutné zemi," šeptl, oddálil se od ní a s lehkým cuknutím koutků do náznaku úsměvu jí oblízl čenich. "Budeš se mnou na věky věků? I kdyby padaly z nebe ty nejhroznější příšery a měl nastat konec světa?" hlesl a nastavil tlapku před sebe, aby ho za ni mohla chytnout a už nikdy nepustit. "Nemohl bych bez tebe žít."
Zůstal stát na jednom místě, nechtěl se k jejich společné lovecké skupině už ani přiblížit. Sklonil hlavu k zemi, aby si protáhl krk a mlčky přemýšlel. Nebyl si ničím jistý, hlavou se mu honilo tak strašně moc různých myšlenek, že z toho nakonec měl v hlavě totální kaši. Cítil se tak zoufalý, ukřivděný a nechtěný. Ohlédl se směrem ke skupince a všiml si, jak si Nemesis s jeho otcem při lovu krásně notují. A pak si uvědomil, že už se domů asi ani vrátit nechce. Už by se tam "jako doma" necítil. Nikdy. Nastal čas na razantní změnu jejich společných životů. "Nechci se vrátit domů," hlesl a pevně se jí podíval do očí. Srdce mu bušilo jako zvon, byl nervózní. Věděl, že jakmile se takto jednou rozhodne, už není cesty zpět... Ale zároveň cítil, že svoji rodinu nesnáší. Jeho otec mu zničil sen, na kterém mu tolik záleželo jedním svým rozhodnutím. V čem byli jeho mladší bratři lepší jak on? Pořád tomu nerozuměl. A kdykoliv si na to vzpomněl, akorát se zas a znovu hodně vytočil. "A... A co děti? Jak to uděláme s vlčaty? Nechci jim způsobit něco, co by je jakkoliv ohrozilo," ztrápeně si kecnul na zadek. Být otec nebylo snadné, jak postupem času zjišťoval. "A musíme najít Crowleyho s Vivianne. Až je najdu, dám jim čočku, že už nikdy v životě nikam bez oznámení neodejdou," vzpomněl si na své dva utoulané záprdky, které se ani neobtěžovaly svým rodičům cokoliv říct.
Koutkem oka zkontroloval loveckou skupinu, protože mu připadalo, že je tím směrem jakési podivné ticho. Pohodil hlavou na mizející stádo. "Lov je zřejmě u konce," ulevilo se mu. Cítil se tak nepříjemně, že by odsud nejradši hned teď vypadnul někam pryč. Zahleděl se v dálce na otce. "Vypadá to, že to OTEC a JEHO BETA! zvládli," dodal uštěpačným tónem. Nezapomněl slova "otec" a "jeho beta" pořádně zdůraznit se znechuceně nakrčenou tlamou. Pak se koukl na Lucy s otázkou v očích "co teď?".