Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// 985

Spal jsem dlouho, zřejmě jsem byl hodně unavený. Péče o vlčata, o smečku, o rodinu a zároveň do toho ty velké mrazy… A bylo to. Spánek jsem měl sice bezesný, ale příjemný. A probuzení jakbysmet. Když jsem otevřel oči, naskytl se mi pohled na skoro celou moji rodinu. Byla tady Nina, Ciri, Ezekiel, Vera a i Sesi, naše nová svěřenkyně. Delta ani Thyra tu nebyly, ale předpokládaljsem, že budou někde v lese. Kam by taky v té hromadě sněhu samotné chodily. “Dobré ráno všem!“ zahuhlal jsem s rozespalým úsměvem a pořádně se protáhl společně s táhlým zívnutím.
Chvilku jsem pozoroval naši rodinnou idylku, nicméně potom si moji pozornost získal svit vycházejícího slunce, který se nám postupně vkrádal do ukrytu. “Byl jste někdo venku? Je tam už lepší počasí?“ zastříhal jsem oušky a podíval se na ostatní, kteří však nevypadali, že by z úkrytu vystrčili byť jen čumáček. “Nemáte hlad? Už nemáme žádné zásoby. Neměli bychom zkusit něco obstarat?“ očima jsem zakoulel po našem domečku, opravdu tu už k jídlu víceméně nic nezbylo. Zima byla dlouhá a na lovu jsme byli naposledy, no, ani nevím kdy. “Ciri,“ oslovil jsem pak svoji nejstarší, zatímco jsem se pomalu zvedl. Měl jsem zatuhlé tělo, musel jsem opatrně. “Reonys tu není? Neviděla jsi ho?“ možná, že byli i se Saelind v lese? A nebo možná šli někam pryč? V té chumelenici? krátce jsem se zamračil. Možná, že se jen přesunuli k Saelind domů. Když on vzal ji sem, ona ho určitě taky chtěla vzít k nim.

// 984

<< Cedr

Vše se během té chvilky, kdy byla noc, ztratilo pod hromadou čerstvého sněhu. Pořádně těžkého a lepiveho snehu. Bylo proto prima vklouznout do naseho skaliska, okamzite jsem na sobe pocitila teplo a ulevu. Svaly se mi uvolnily, napeti ze me opadlo. A to zvlast, kdyz jsem tu nasel spici Thyru. Mlcky jsem na ni ziral, rozhodl jsem se ji momentalne nebudit, zrejme byla ze svych toulek velmi znavena! Navic jsem se nechtel pred Ninou jako tata znemoznit, ze nedokazu pohlidat ani jedno jedine vlce, ale vedel jsem, ze jak se vzbudi a budeme sami, zavedu na jeji čin řeč.
Nechal jsem svoji rodinu projít - uhnul jsem jim na stranu, s úmyslem pockat na Sesi, která vešla do úkrytu jako poslední. Tak je to správně! pohladilo mi to ego. Takoveho submisivniho tuntu, ktery mě vyznaval a uctival az do morku kosti, jsem potreboval. "Vitej doma," pronesl jsem tonem hrozne slechetneho zachrance a pysne pozvedl hlavu, ze ji jako mohu tento domov nabidnout. Ale ja na sebe byl doopravdy hrdy - dokazal jsem toho v zivote hodne! Vedel jsem to. Byl jsem proste vyjimecny. Jeste ze jsem tehdy z Asgaaru od tech nekňubů odešel. Branili mi v rozletu, napadlo me trpce, zatimco jsem se skodolibe pousmal. Ja zil v tomto bezchybnem kralovstvi a oni museli i nadale hnit tam. Brrr. Zaostril jsem na Sesi zrak, "odpočin si." Byl jsem hlavne i rad, ze v ocich sveho syna jsem stoupl, byl jsem pro nej ted urcite pan dokonaly, kdyz jsem prijal do smecky jeho oblibenou vlcici, a jeste ke vsemu pred takovou zabijackou zimou. Jsem prostě zachránce. Etney milosrdný!
Jeste chvili jsem se dival na ostatni, tak nejak stridave, ale pak se sel schoulit na jednu z kozesin k Nine. Nebyli jsme tentokrat v mistnosti, ktera byla vyhrazena pro alfy, chtel jsem totiz lezet tady s detmi, a veril jsem, ze Nina také. "Je ti dobre?" septl jsem ji starostlive do ouska, ktere jsem nasledne i olizl. Ta jeji vune... Bezchybnost sama.

<< Jizni Galtavar

Byl jsem opravdu moc rad, ze mam rodinu pohromade a hezky zpatky doma. Teda... Aspon svoji druhou rodinu, heh, pomyslel jsem si pri pohledu na zada sve ťapkajici skoro-partnerky. Nebo úplné partnerky? Meh, nakrcil jsem zlehka koutky tlamy. Zajimalo me, co se deje s Lucy a kde bych ji mohl najit. Utekla prede mnou? A pokud jo, proc utekla i pred svymi detmi? Zavrtel jsem krátce hlavou, celé mi to nedávalo smysl. Driv bych přísahal, že by něco takového, jako je útěk od problémů, nikdy neudelala. Stejne jako bych si ja nenašel jinou vlčici. Jenže teď už asi bylo vše jinak, co?
Shlédl jsem na Ezekiela, který vypadal kvůli počasí dost nesvůj. Moji královskou veličkost to nijak zvlášť nerozhodilo, přece jen jsem nějaký marast čekal, takže... A navíc to není poprvé, co se za můj život tohle během zimy stalo. I když, možná že takový mega hustý sněžení ještě nebylo. Byly krutý zimy, hladomor... Ale sněžení? S takovou tady zapadnem, mrskl jsem ocasem a tiše si povzdechl, když jsem se podíval na stále spinkající Veru. Asi ji ten výletík mimo les zmohl. "Nic se neděje Ezi," usmál jsem se na syna ve snaze ho uklidnit, ale skutečnost byla taková, že se něco dělo. Aspoň kapáneček ano. A z kapánečku se za chvíli s takovou stane kapka a pak obří kapizna. "Zřejme tu máme sněhovou bouři, myslím, že se to snad brzo uklidní. Co si jít odpočinout do úkrytu? Stejně je velká zima," i mě už trochu vstávaly chlupy za krkem, natož vlčátkům s jemnějším kožíškem.
Doťapkal jsem k šedivé koktě, která nesla moji dceru. Jak že se to jmenovala? sakra, zapomněl jsem. "Děkuju, že se takhle taháš s mojí dcerou," usmál jsem se, "snad není moc téžká." Ale žádný taháni se s ní i v dospělosti, s tou se budou tahat jen alfa samci! O to se osobně postarám! Byl jsem vlastně vlčici doopravdy vděčný, nehrál jsem to. Pro tentokrát ne. Postarala se o naše dva mrňousky a snažila se najít Ninu, jejich maminku. Díky tomu v mých očích po zkušenostech, jaké jsem měl se Shireen a ostatními, dost stoupla, přestože to dost očividně byla trumberka. "Připomeneš mi jméno? Asi jsem si ho z toho všeho rozčilení na louce nezapamatoval," vymluvil jsem se. Bez tak bych si ho nezapamatoval ani kdybych si tam vyvaloval na klid pupana.
Ještě než mi vlčice stihla odpovědět, otočil jsem se na všechny a vybídl je: "Půjdeme?" sám jsem se pak, jakožto hlava rodiny, rozešel domů.

>> Úkryt

Ahoj, mnohokrat dekuji :-) prosim me odmeny rozdelit takto:

50 perel - Arminius
50 perel - Nelly
24 kristalu - Arminius

Odměny připsány.

// Loterie 16 (4/5)

"Byla a najednou nebyla?" zopakoval jsem po synovi zmatene. Jasne no, z casti jsem ho chapal - Thyra taky byla a najednou proste nebyla, jenze z te druhe casti jsem si rikal, jak by to vubec mohlo byt mozny, aby Nina nechala vlcata samotne a jen tak si nekam odesla? Urcite se nevypařila, nezmizela jen tak. Neco se asi muselo stat. "Neboj," broukl jsem nakonec k synovi, "najdeme ji." muj ton hlasu byl sebejisty, nicmene ja se sebejiste urcite necitil. Pral jsem si Ninu co nejrychleji najit, mel jsem obavu, ze se pocasi zacne komplikovat a bude k nam nepratelske. Meli bysme co mozna nejdriv utyct dom.
Nastrazil jsem ouska, kdyz se zacal omlouvat. Jeste jednou jsem se k nemu, ve snaze ho ukonejsit, pritulil, ale pak jsem se odtahl a poucne rekl: "Nekoho ztratit je jednodussi, nez si myslis, synku. Musis davat pozor."
Mel radost, ze jsem "te jeho tete" nabidl moznost prezimovat u nas doma. Ja mel radost, ze ji mel on a hlavne jsem to diky jeho reakci povazoval jako dobrou odmenu na oplatku, ze se mi postarala o deti. Nenapadne jsem vzhledl na jeji kozisek za krkem a zkontroloval Veru. Vypada to, ze je v poradku a ze je ji nahore prijemne, proto jsem ji nehodlal vyrusovat. Proc taky? Vsak at spinka. "Meli bysme kazdopadne co nejrychleji vyrazit zpatky domu, presne jak rika Ezi," rekl jsem pak, otocil se a chtel se rozejit, ale v dalce jsem zahledl sedivy kozisek. Moc dobre znamy sedivy kozisek. Rozsirily se mi zornice a ocas se rozkvedlal ze strany na stranu, jako bych byl male vlce. Nina!! zustaval jsem chvilku stat jako oparenej, neschopen pohybu, ale kdyz se muj mozek konecne probral, hned jsem se k ni rozbehl. "Pojdte, to je Nina!" vybidl jsem je pak, aniz bych ale pockal. Byl jsem az moc nadseny na to, abych se dobre soustredil.

S Ninou jsme se nalezite privitali, byl jsem fakt rad, ze je v poradku. Nehodlal jsem ji vsak zpovidat, chtel jsem hlavne uz jit domu. Nebo jeste lepe - byt doma.

>> Cedr

// Loterie 15 (3/5)

Ze zamraceneho prisneho pohledu se stal pohled prekvapeny. Nenapadlo by me, ze se Ezekiel lekne tak, ze udela kotrmelec. Navic ta vlcice se prede mnou klanela a bylo videt, ze se boji. Uznavala me, videla ve mne vsemohouciho krale, kterym jsem samozrejme take byl, a jala se vysvetlovat, co se stalo a proc ma u sebe ma vlcata. Ano, vlcata - ne jen syna, ale i jednu z dver. Ztrapene jsem zavrel s hlasitym povzdechem oci, zlost me najednou z niceho nic presla. Vlastne jsem byl opravdu rad, ze jsou obe vlcata v poradku a ze je nasla (nebo vlcata nasla ji?) zrovna takova koktajici ťunťa. Hlavou se mi totiz prohnala vzpominka na Crowleyho s Vivianne a vliv Shireen. Uplne jim ty jejich detsky mozecky vymatlala, takze bylo prima, ze tahle vlcice byla tak neskodna. Teda aspon ve mne takovy dojem vzbuzovala. Mozna to bylo tim koktanim a jejim submisivnim chovanim.
Poklidne jsem se tedy posadil, abych v nich nevzbuzoval obavy. Bez tak jsem nechtel, aby se me deti bály... Naopak jsem si přál, aby ke mne vzhlizely. "Ach jo decka, jak je mozny, ze jste mamu ztratily," zavrtel jsem hlavou a podival se do oci nejdrive Ezimu, pak Vere a nakonec i te vlcici. Odmital jsem rict "mama vas ztratila", to vubec. To vlcata se ztratila sve mame! Nehodlal jsem ji v jejich ocich ponizovat. "Musime mamku najit, mam strach, ze se blizi... No, hodne spatny pocasi, mrskl jsem ocasem. Proste jsem to citil v kostech. "Kde jste byli s mamou naposled? A kde je Thyra? Nebyla s vama?" doufal jsem, ze s nimi nekde je a je jen schovana, ale vedel jsem, ze tomu tak nebude. Ze je nekde uplne jinde.
Konecne jsem se podival na vlcici. "Dekuju," hlesl jsem a cikl koutky v naznaku usmevu, prestoze mi do smichu zrovna ted moc nebylo. "Jsem rad, ze jsi se o ne postarala. Jsem vdecny... a taky zavazany. Nechtela bys... Treba, ja nevim," pokrcil jsem rameny a na moment se odmlcel. Nemel jsi ji co nabidnout na oplatku. Nebo snad... Ano? Podival jsem se ji do oci. Nehodlal jsem nikomu nic dluzit. "Co preckat zimu u nas v lese? Budes v bezpeci," navrhl jsem ji nakonec, a na synka, ktery stale sedel primo prede mnou a civel na me jak na obrazek, jako bych pro nej byl vsechno na svete, se usmal. Zvedl jsem tlapu, abych si ho k sobe mohl pritahnout, a pak se k nemu pritulit. Veru jsem nechal prozatim vlcici v kozisku, asi ji tam bylo dobre a teplo. Mozna dokonce spala, protoze nic nerikala. "Jsem moc rad, ze jsi v poradku, Ezi," septl jsem mu s hlavou sklonenou u jeho ouska a laskyplne ho potom olizl. Chybel mi. Cela moje rodina mi chybela, byli pro me vsim, a ja si to moc dobre uvedomoval. Navic kdyz jsem je ted mel u sebe, opadla ze me alespon mala cast stresu a nejistoty, ale samozrejme nejlepe mi bude, az u sebe budu mit Thyru i jejich matku. Nastvany jsem kazdopadne nebyl uz ani trosku, muj syn a jeho nevinny usmev s blazenym pohledem me obmekcily. A ta vlcice se svoji vele- omluvou asi taky. A nebo uz proste jenom nejsem takovej tvrdak, jakej jsem byl driv. Hmmpf.

// Loterie 14 (2/5)

<< Cedr

Vážně jsem celý trnul. Byl jsem od ocasu až po čumák pohlcen negativními emocemi – strachem, nejistotou, obavami, ale zároveň i zlostí. Jen jsem nevěděl, jestli tu zlost směřovat sám na sebe, že jsem Thyru neuhlídal, a nebo jestli ji opravdu někdo unesl a měl bych tedy zabít a zadupat do země toho únosce. Ale i na Thyru bych se mohl trochu zlobit, jestli fakt sama zdrhla, pořád se mi tomu ale nechtělo věřit. Taková hodná maličkatá holčička, a byla by schopná se v zimě jen tak sebrat a odejít, aniž by mně informovala?
Vynořil jsem se na jižní straně velké louky, která obklopovala náš les, a pořádně se rozhlédl okolo, ale nepřipadalo mi, že by tu někdo byl. “Thyro! Thyro, jsi tady?!“ zavolal jsem, zatímco jsem pokračoval dál v cestě. Musel jsem se pořádně rozhlížet, abych ji třeba nepřehlédl, kdyby náhodou někde… Kdo ví, třeba ležela unavená po nějaké náročné aktivitě, že. I když černej kožich na bílým sněhu bych asi nepřehlídl.
No, po pročesání okolí jsem nenarazil sice na Thyru, nicméně na jedno ze svých mrňat ano. Už z dálky jsem na sněhu, na druhé straně louky, zpozoroval dva tmavší kožíšky. Zavětřil jsem pach, a v tu chvíli jsem bezpečně poznal, že se jedná o Ezekiela… A někoho neznámého. Instinktivně jsem zrychlil krok jejich směrem, cítil jsem, jak ve mně bublá vztek. A chudák Ezekiel s tou cizinkou byli první na ráně, takže to nejspíš schytaj. “Ezekieli!“ zahřměl jsem, až se můj hlas musel rozlehnout přes celé okolí. Kdyby tu Thyra někde byla, jistojistě by mě nepřeslechla. “Co tu děláš?! Kde je máma?!“ přísným pohledem jsem na něj shlížel, tyčil jsem se přímo před jeho tělíčkem. Veliký, naštvaný… Dominantní otec. Vlčici jsem prozatím ignoroval. “Jakto, že jsi tady sám?!“ sykl jsem.

// Loterie 13 (1/5)

Trochu mě rozrušilo, že se z úkrytu nic neozývá. Že by tak tvrdě spala? zlehka jsem se zamračil, něco mi tu neštimovalo. Ohlédl jsem se na Deltu, která tu pořád byla se mnou, a pak vzhlédl na nebe. Slunce už zapadalo, blížila se noc – to znamenalo, že Thyra by spala pěkně dlouho, kdyby doopravdy pořád spala. “Počkej tady,“ broukl jsem za svá záda na houbičku a pomalu se vměstnal do úkrytu ve skalce.
“Thyro, jsi tady?“ hlesl jsem, “spíš?“ v hlavní místnosti nebyla, ač jsem ji celou skrz na skrz prošmejdil. Nakoukl jsem tedy, s již rostoucími obavami, do zbylých místností, jenže… Nikde nebyla. Zůstal jsem oněměle stát uprostřed velké místnosti a pomalu si uvědomoval fakt, že i její pach zde byl slaboučký, takže už v úkrytu nemohla být delší dobu. Hlavou se mi honila spousta myšlenek, které se jaksi podivně propletly dohromady mezi sebou, až z nich vznikl jeden velký chuchvalec. Pohltily mě obavy a nejistota. “Co se sakra stalo?“ šeptl jsem tiše, a zatímco jsem se vrátil před úkryt z Deltě, přemýšlel jsem nad spoustou možností. Mohla utéct, mohla být zmatená a ztratit se, mohla mě hledat a taky se ztratit, někdo ji mohl zlákat, aby odešla s ním, nebo ji rovnou někdo mohl unést. Nemožný! Toho bych si přece všiml, ne? Uvědomil bych si, že je v našem lese pach někoho cizího! mlčky jsem hleděl někam do prázdna, začal jsem pochybovat už i sám o sobě. Nebo ne? Možná jsem si nevšiml a někdo ji doopravdy unesl?!
Ztěžka jsem si povzdechl. “Thyra tu není,“ oznámil jsem Deltě skrze stažené hrdlo úplně suchým tónem. “Musíme ji najít. Teda já musím. Můžeš jít se mnou, nebo raději zůstat doma, jak chceš,“ pokrčil jsem rameny. Teď jsem měl už hlavu v pejru, plnou starostí, nedokázal jsem se soustředit. “Na výlet půjdeme jindy,“ pousmál jsem se, a pak vyrazil. Nemohl jsem ztrácet čas, kdo ví, jak dlouho vlastně byla pryč! A navíc v téhle zimě…

>> Jižní Galtavar

// Loterie 12 (1/5)

Se zájmem jsem Deltu pozoroval. Líbila se mi ta její jiskřička, jak je celá hrr a tak zapáleně popisuje, co dělala v době mé nepřítomnosti. Vyrostla, prohlédl jsem si její dlouhé nohy, už z ní byl úplnej puberťák, žádné malinkaté tupé vlčátečko, které sotva spatřilo svět. Abych se nedivil, až se děcka vrátí z výpravy. Třeba taky najednou budou veliký a po jejich krátkých nožičkách nebudou ani památky, zlehka jsem se ušklíbl, zatímco jsem si oklepal z kožíšku sněhové vločky a s tichým povzdechem si olízl čumák. “To je sníh, ještě jsi se nikdy nesetkala se sněhem?“ naklonil jsem hlavu jemně na stranu, uvědomil jsem si, že ani nevím, kdy přesně se narodila. Neznal jsem nic o její minulosti a vlastně jsem nic nevěděl ani o ní samotné. Byla prakticky cizí. “Sníh je prostě zmrzlá voda Jako když na jaře prší déšť z oblohy, tak v zimě sněží sníh. Je zima, tak mezitím, než dopadne na zem, ty kapky vody zmrznou a stanou se z nich sněhové vločky,“ vysvětlil jsem jí s vytlačenou moudrostí v hlase, přestože jsem neměl úplnou pravdu. No, já tomu takhle věřil, proč by tomu tedy nemohla věřit i ona? “Se sněhem se dá dělat spousta hovadin, ale je studenej a brzo tě z něho začnou zebat packy, když ještě nejsi zvyklá. Ale neboj, brzo se ti polštářky na packách ochodí a zvykneš si. No a taky se hůř hledá jídlo… A je zima. No prostě léto je daleko lepší,“ zkonstatoval jsem s pohledem zaujatě upřeným kamsi pryč, až jsem nakonec zrak zaostřil zpět na Deltu a usmál se na ni. “Asi bych nechodil nijak zvlášť daleko, v zimě to není žádná sranda. Bude lepší, když zůstaneme poblíž našeho lesa. Co takhle jít jen k jezeru? Bude určitě zamrzlý, možná se na něm budou dát dělat nějaký srandy,“ porozhlédl jsem se po lese. Vypadalo to, že Reonys s Ciri a Saelind už byli ti tam, asi měli spoustu svých soukromých věcí k řešení, u kterých mě nepotřebovali. Kdo by taky potřeboval mít furt tatu za zadkem, pohodil jsem ocasem. Uvnitř jsem cítil mírné obavy, ač jsem přesně nechápal proč. Však byl všude klid, ale já se prostě necítil. Nechtěl jsem se od lesa příliš vzdalovat.
“Myslíš, že Thyra pořád spí? Měli bysme ji asi vzbudit, jinak nebudeme moc jít na ten výlet,“ zamumlal jsem, a aniž bych vyčkal na její odpověď, zamířil jsem k úkrytu. Když jsem k němu dorazil, strčil jsem čumák ke vchodu a tiše zavolal dcery jméno: “Thyróó!“ šeptal jsem, aby se nelekla, kdyby ještě spala.

Ahoj,

prosím zakoupit lístky za:

100 oblázků z účtu Etneyho
150 oblázků z účtu Marion
50 oblázků od Nanooka

Celkem: 300 oblázků = 30 lístků.

// Loterie 11 (1/5)

Poslouchal jsem vyprávění Saelind, ale spíš než na smysl slov jsem se soustředil na její hlásek. Byl roztomilý, šla v něm slyšet trocha nejistoty smíšená s nadšením. Zavrtěl jsem proto ocasem, a to v tu samou chvíli, co jím zavrtěla ona. “Jo, Ciri je opravdu príma,“ přitakal jsem tichým hlasem, usmál se a na Ciri se podíval. Byla to taková jemná dušička, opravdu se mi ulevilo, že mé rozhodnutí nakonec přijala. Měl jsem strach, jak to celé bude brát a jak se s tím vypořádá, takže mi spadl těžkej balvan ze srdce, že už to nemusím řešit a můžu… Prostě jenom žít.
Z myšlenek o Ciri mě vytrhl Reonysův hlas a oznámení, že Sigy už nežije. Zastříhal jsem ušima, podíval se na něj a chvíli mlčel. Zkoumal jsem jeho výraz, jestli je mu to hodně líto a mám ho utěšit a nebo jestli to bere jako dospělej alfa samec, kterej nezná lítost. Hehe, jo, já neznám lítost! Vlastně jsem Sigyho moc neznal. Viděl jsem ho jen párkrát, byl to bratr Lucy, nikoliv můj, neměli jsme spolu žádný bližší vztah – navíc mi tehdy chtěl Reonyse ukrást, to jsem mu nehodlal zapomenout ani teď, když už jeho duše přeběhla do Jezevčího lesa. Může bejt rád, že jsem ho nerozsápal za trest, že chtěl Rea přesvědčit, aby od nás odešel, už tehdá. Dožil se vlastně asi docela pěknýho věku, takže… Meh, přitiskl jsem uši k hlavě. Ještě že Reonys neměl magii myšlenek a nemohl tak slyšet, co si myslím. Asi by moc rád nebyl. “To je život, Reonysi,“ řekl jsem pak a prostě u toho jen pokrčil rameny. Možná to byla trochu necitlivá reakce, ale mě Sigyho smrt opravdu nijak nepoznamenala. “Jednou odejdu já, i máma… A nakonec i ty,“ pronesl jsem jako ten nejvíc moudrej alfák, zatímco jsem si tiše povzdechl. “Asi bys to měl pak říct mámě, nevím, jestli o tom ví,“ pohlédl jsem mu do očí, a dodal: “Až ji najdeme.“ Docela mě štvalo, že jsem neměl šajna, kde se Lucy toulá, ale bral jsem to tak, že asi chce na nějakou dobu soukromí. Nebo vlastně… Snažil jsem se to tak brát. Jinak jsem dost žárlil, vadilo mi, že někde trajdala s Waristoodem, asi jsem ho tehdá do smečky neměl tahat. Ale už je pryč, spokojeně jsem zamlaskal a olízl si čenich. Jo. Waristood už byl pryč. Konečně.

Podíval jsem se na Thyru, která s výletem souhlasila, ačkoliv prý byla unavená a potřebuje si odpočinout. Přikývl jsem. “Dobře. Počkáme na tebe tady,“ slíbil jsem jí a vyprovodil ji vřelým úsměvem a zamáváním ocásku. Líbilo se mi a příjemně mě hřálo, že tu má svůj domov, bezpečí a že se sem může kdykoliv vrátit. Že to ví. Otočil jsem hlavu na Deltu, “tak co ty, houbičko jedna. Jak se ti vlastně daří? Co jsi celou tu dobu dělala? Dlouho jsem o tobě neslyšel a ani jsem tě neviděl. Myslel jsem si, že jsi někam utekla,“ posadil jsem se naproti ní a očima instinktivně zkontroloval okolí, jestli nám nehrozí nějaké nebezpečí. No, nehrozilo. Byl tu klid.

// Loterie 9 (1/5)

Reonys přivedl Saelind, na kterou jsem zastříhal oušky a přivítal ji kratším cuknutím koutků v náznaku úsměvu. “Taky tě rád vidím, Saelind,“ řekl jsem a pokývl na ni vzápětí hlavou. “U nás v lese jsi vítaná, jsi má známá a Reonysova kamarádka, nevidím důvod, proč bys tu nemohla být. Takže… Vítej v Cedrové smečce,“ podíval jsem se na syna, jestli se mu ve tváři nějak změní výraz, když jsem Saelind tak srdečně přivítal, ale… Tvářil se pořád stejně. Tiše jsem si povzdechl. Chtěl jsem, aby Reonys se Saelind navázal užší kontakt, přece jen syn alfy a dcera alfy se rovná excelentní spojení! Nemohl jsem to nechat jen tak. “Tak jak se vám líbilo u jezera? Co jste dělali? Máte společný zážitky? Šli jste někam na procházku? SPOLEČNĚ?“ začal jsem vyzvídat, zatímco jsem se bezděky přisunul k oběma o pár kroků blíž.

Thyra si hrála s Deltou, ale když jsem se na ně podíval, napadlo mě, že by možná něco rády zažily. Proto jsem šťouchl čenichem do zadečku Thyry, když se objevila poblíž mě. “Poslouchej, Thyro, nechtěla bys jít se mnou někam na výlet? Když máma vzala Eziho s Verou, můžeme jít my dva společně. Sami,“ navrhl jsem jí a zavrtěl ocasem, abych svoji nabídku doplnil trochou nadšení. “Delta může jít klidně s námi, kdyby chtěla,“ dodal jsem a pokrčil pak rameny. Zprvu mi Delta připadala jako sympatické vlče, ale poté, co se na takovou dlouhou dobu vytratila, jsem popravdě nevěděl, co si o ní myslet. “A možná Ciri, Saelid a Reonys ocení trochu soukromí,“ podíval jsem se na své starší děti a Saelind. Třeba by si chtěla projít les v klidu a bez stresu, napadlo mě, že ji možná naše setkání trochu vyvedlo z míry…

// Loterie 8 (1/5)

// post pro Reonyse s Ciri

“Aha,“ řekl jsem zaraženě s povytaženým obočím. Překvapilo mě, že Vivianne neřekla ani svým sourozencům, kam se chystá. Chápal bych, že nám, otravným a nechápavým rodičům se vyhýbá, ale že i sourozencům? Proč se k Shireen tehdy připletli oba? Proč ne jen ten Crowley? To by Vivianne mohla být normální, kdyby s nima neměla nic společnýho, naštvaně jsem stiskl zuby k sobě. Nyní jsem už věděl, že Asgaar byl pro porod a následný začátek života vlčat to nejhorší možné místo, udělali jsme s Lucy tehdy chybu, že jsme neodešli rovnou… Nebo třeba ještě před porodem. Kdyby ano, mohlo by být s naší rodinou teď vše jinak. Možná by to náš vztah s Lucy ani tolik nepoznamenalo, povzdechl jsem si. Bylo jasné, že odchod Crowleyho a následně i Vivianne zanechal na našem společném vztahu šrámy, ač jsme se s Lucy snažili, aby tomu tak nebylo, jenže se nám to očividně nějak nepovedlo. “Tak se třeba někdy vydáme společně a bude o to snadnější ji najít,“ kývl jsem na něj s úsměvem a dlouze upřel zrak do jeho očí. Byl jsem rád, že on i Ciri i nadále zůstávají po mém boku. A navíc, že se Reonys chce i nadále angažovat ve smečce, jak mi teď dal najevo. Potěšeně jsem zavrtěl ocasem, byl jsem na něj opravdu pyšný. Byl úplný opak mě, když jsem byl v jeho věku – já tak zodpovědný rozhodně nebýval. “Popřemýšlím o tom,“ slíbil jsem, avšak jedním dechem vzápětí dodal: “Měli bychom hlavně dotáhnout do smečky víc nových vlků.“ Chtěl jsem, aby naše smečka vzkvétala. Abychom měli hodně vlků vlčic, kteří nám budou líbat tlapy a uctívat nás jako své bohy. “Říkal jsem si, že by se o to právě mohla starat Ciri. Mohla by v naší smečce fungovat něco jako… No, řekněme dohazovač novejch duší,“ zazubil jsem se. “Co si o tom myslíš?“ našpicoval jsem na něj se zájmem ouška. Svoji dceru jsem neviděl jako lovkyni, natož ochanářku hranic. Byla citlivějšího a jemnějšího rázu, takže jsem pro ni musel vymyslet nějaký spešl úkol.

Vítr mi přivál do čenichu její pach. S cuknutím hlavy, celý napjatý, jsem zavětřil, nastražil ouška a začal ji vyhlížet mezi stromy, a to v naději, že si to rozmyslela, jak říkal Reo. “To bude Ciri,“ zahlásil jsem mu šeptem.
A opravdu byla. Zanedlouho ke mně doťapkala jako zbitej pes a začala se omlouvat, vlastně jsem ani nemohl uvěřit svým uším a očím. Nechtěl jsem, aby se omlouvala – měla právo být šokovaná. Nakonec já, když mi Nina oznámila, že čeká, šokovaný byl taky. “Ciruško,“ šeptl jsem s úsměvem a láskyplně ji k sobě přivinul. “Mě zas mrzí, že jsem vám to nestihl říct včas, abyste měli možnost to nějak zpracovat a pochopit. Musel to být šok, já vím.“ Zavřel jsem oči a objal i o něco pevněji. Spadl mi kámen ze srdce, cítil jsem najednou strašnou úlevu, veškeré napětí zmizelo a nahradil ho pocit… Uspokojení. Líbl jsem ji letmo na čelo a pak od ní poodstoupil. Chvíli jsem se na ni jen mlčky díval, ale pak si uvědomil, že vypadá hrozně. “Stalo se ti něco?“ zajímal jsem se, “jsi unavená?“ byl jsem rád, že byli oba dva doma a já měl tak jistotu, že jsou v pořádku. Chtěl jsem, abychom byli všichni jedna rodina.

// Loterie 6 (1/5)

“Doufám, že ano,“ přitakal jsem souhlasně ohledně Ciri, vzápětí se mi ale v mysli vybavila Vivianne. Taky bych jí to měl říct, kdyby na to někdy přišla jenom čirou náhodou, byla by ukřivděná, že jsem jí to neřekl a ostatním jo. Podíval jsem se Reonysovi do očí, “nevíš, jak se daří Vivianne? Myslíš, že by… No, víš co. Že by mě chtěla vidět?“ bezděky jsem zamával ocáskem. Já bych ji vidět chtěl.
Překvapilo mě, že se tak zajímá o alfování. Zastříhal jsem proto oušky a pak je natočil na něj. “To nevím, zatím jsem nad tím nepřemýšlel. Musím asi prozkoumat okolí a zjistit, jestli se Lucy nepotlouká někde okolo. Ale… Tebe by alfování zajímalo?“ naklonil jsem hlavu mírně na stranu, “nebo proč se ptáš?“ já měl v plánu udělat jednou z naší rodinné smečky velkou smečku. Chtěl jsem, aby byla plná vlků, kterým budu moct alfovat. Chtělo by to ale mít část členů i takových naivních a slabých, aby mě tupě následovali a uctívali. Třeba jako ta Sunstorm tehdá, hehe pousmál jsem se. Kde jí asi byl konec?

Thyru zřejmě mrzelo, že jsem dělal věci, které bych dělat neměl. S povzdechem jsem se posadil vedle ní a pousmál se. Z části nad její roztomilostí, ale z té další části spíše ze zklamání. Mě samotného taky mrzelo, že jsem Lucy provedl to, co jsem provedl. Na druhou stranu Nina mě… Okouzlila. Zamiloval jsem se až po uši a teď jsem byl rád, že mám vedle sebe takovou kočku. Navíc jsme si sedli i povahově, oba chceme do budoucna to stejné a oba dva chápeme, že jsme nadřazeni těm ostatním. Navíc urození musí držet při sobě, ne? “No, víš Thyro,“ začal jsem pomalu, “ne vždycky všichni dělají jen to, co by se mělo. Někdy vlci dělají právě i věci, které by se dělat neměly, ale pak ti třeba do života ty „nedobré věci“ právě přinesou něco dobrého. Jako třeba mě přinesly vaši mámu a vás,“ mrkl jsem na ni a tajně zadoufal, že jí bude tohle vysvětlení stačit. Jen jsem pak ještě sebevědomě doplnil: “Takže nakonec je vlk rád, že tu špatnou věc, co se dělat nesmí, udělal, jinak bys nikdy nedosáhl toho, co právě má!“ asi to na ni bylo moc složitý. Neměl jsem to říct snadněji? Co už.
No, naštěstí ji pak zabavil Reonys s Deltičkou houbičkou, která se jala s Thyrou pořádně seznamovat, tím pádem její pozornost převedla na sebe i ve chvíli, co se Reonys vrátil pro Saelind. Málem jsem na ni zapomněl. Natěšeně jsem se usmál a zavrtěl ocasem, líbilo se mi, že spolu od toho dne, co jsem je nechal samotný u jezera, pořád zůstali. To bylo asi dobrý znamení. Pomalu mi začínaly z toho vzrušení růst čertovský růžky… Můj syn a dcera alf Mechové smečky? Ideální spojení! Čistá krev s čistou krví, urozený s urozenou… Ti, co NĚCO znamenají.

// Loterie 4 (1/5)

Ezekiel se jako správný cílevědomý syn alfy strachoval, že nezná svoji magii a že je proto příliš slabý. Pousmál jsem se a zavrtěl na něj hlavou, “trpělivost, synu. Všechno přijde, Ezekieli,“ namítl jsem konejšivým tónem a packou ho poplácal po hlavě, aby si nedělal zbytečné starosti s něčím, co je zatím nepodstatné. “Sotva jsi spatřil svět. Všechno postupně poznáš, se vším se seznámíš… Chce to jen čas, kterýho máš velkou spoustu. Každý nový den ti přinese další nové zážitky a zkušenosti. Taky jsem jako malé vlče nic neuměl… No a podívej se na mě teď!“ pyšně jsem poslední větu vyprskl a vypjal přitom hruď, abych se synkovi ukázal ve své plné velikosti a mohutnosti. Královské mohutnosti…. Té nejvíc největší mohutnosti, jaká kdy existovala. Byl jsem král všech mohutňáků. “Chápeš?“ podíval jsem se na něj a vyzývavě přitom pohodil hlavou, “jsi můj. Jednou z tebe vyroste taky takovej silák, jako jsem já. Nedělej si starosti,“ ujistil jsem ho znovu. “Ale jinak já mám hodně magií. Jsem vlk bojovník, alfa smečky! Jako alfa jednou budeš muset být taky hodně silný, abys ochránil les a smečku. Mám třeba magii příkazu a myšlenek, podle těchto dvou magií mám zbarvené oči a odznaky na těle,“ natočil jsem na něj bok, aby si je mohl pořádně prohlédnout. “Jsou to mocné magie, díky příkazu budeš mít nadvládu nad každým vlkem, a díky myšlenkám zase budeš vědět, co si kdo myslí a co má v plánu ještě předtím, než to udělá. Pak myslím mám něco s elektřinou a ohněm, taky vládnu bolesti a počasí,“ zamyšleně jsem pokýval hlavou a ještě krátce zadumal, jestli k tomu nemám něco doplnit, ale nakonec jsem se jen usmál. Asi stačí.

A pak se tu ukázal Reonys a najednou jsem měl myšlenky někde jinde. Reo ale nebyl horká hlava jako Ciri, byl vyrovnanější a přemýšlivější, takže když mě pohledem ujistil, že nikam nejde, oddechl jsem si. Nebo… Vlastně mi spadl kámen ze srdce a napětí ve svalech konečně povolilo. Hlasitě jsem vzdychl a na syna se vděčně usmál. “Já nevím, kde Lucy je,“ přiznal jsem. “Ale doufám, že je v pořádku. Delší dobu jsem ji neviděl, nemohl jsem jí teda o Nině ani povědět… Natož o vlčatech. Ale popravdě… Doufám, že tu s námi zůstane i tak. Byl bych rád, ale nepředpokládám to. Řekl bych spíš, že tady nebude chtít zůstat,“ mluvil jsem klidně, ale z tónu hlasu bylo poznat, že je mi to vlastně všechno líto. Nečekal jsem, že se má a Lucyina budoucnost vyvine takto. Myslel jsem, že spolu budeme žít šťastně až do stáří. Jenže pak jsem potkal Ninu a zvrtlo se to.
Tiše jsem pozoroval, jak se Reo seznamuje s Ezekielem a Thyrou, ale nakonec se Nina rozhodla vzít Veru a Eziho ven, tak jsme tu zůstali jen Reonys, Thyra a Delta. Nevadilo mi to. Upřel jsem pohled na syna a usmál se, “děkuju, Renysi. Vážím si tvé podpory,“ hlesl jsem.