Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Cedrová skalka

Samolibě jsem si odkašlal, jako by celé naše zmizení bylo předem mnou do detailu promyšlené a naprosto královské. "Správně, moje královno," zabrumlal jsem, přitiskl si ji na okamžik blíž k sobě a pyšně zvedl hlavu. "Zásoby na zimu… ano, to zní přesně tak královsky, jak by se od nás čekalo."
Bok po boku s Ninou jsem se vrátil ke skupince, kde už se shromáždili ostatní. Ocas jsem nesl hrdě zdvižený, hruď vypjatou – muselo být vidět, že přichází vládce, který ví, co dělá. "Nuže," prohlásil jsem hlasem zvučným a samozřejmým, „zásoby na zimu se samy neobstarají. Je čas na pořádný lov.“ Zrakem jsem přejel po všech přítomných, jako bych od každého očekával nadšení a připravenost.
Naklonil jsem trochu hlavu, zuby se mi blýskly v sebejistém úsměvu. "Kdo půjde po mém boku a ukáže Cedrovému lesu, že naše smečka má sílu i chuť dobýt největší kus vysoké?" Oči se mi leskly, když jsem vyzývavě střídal pohledem své děti i ostatní vlky. Především jak pak pohled upíral na Maiu, která brebentila s mým nejstarším synem.
Pak jsem přikročil blíž k Nině a s nižším tónem, jen pro ni, dodal: "Povede se nám lov století, uvidíš."

// 1029

Ještě chvíli jsem zůstával rozvalený vedle ní, s pohledem upřeným do nízkého stropu našeho úkrytu. Srst jsme měli ještě trochu pocuchanou, ale dech zpomalený a tlukot srdce se také postupně uklidňoval. Samolibý úsměv mi přesto nemizel z tlamy, vždyť tohle bylo přesně to, co jsem chtěl. Král a královna, spolu, v nejvlastnějším slova smyslu. A možná, že jsme právě zplodili další budoucí generaci Cedrového rodu. Myšlenka, která mě naplňovala toužebnou hrdostí.
Naklonil jsem hlavu a líně se jí otřel o tvář. "Teď bych tu klidně spal do jara," zamručel jsem tiše, jen pro ni, jako by nás mohl někdo snad slyšet. Pak jsem ale zvedl pohled ke vchodu do skalky a uvědomil si, že naše povinnosti na nás stejně čekají. S povzdechem jsem se vyhrabal na nohy, protáhl se a otřepal srst, abych znovu nabral své hrdé královské vzezření.

"Dobrá… čas se vrátit," pronesl jsem nakonec a kývl směrem k lesu. Ještě jednou jsem se k ní naklonil a olízl jí tvář, než jsem vykročil ven. Ačkoliv to vypadalo, že odcházím klidně, uvnitř mě hřála pýcha – a jistota, že náš odkaz právě dostal nové kořeny.

>> les

// 1028

// miminka

Samolibě jsem se zazubil, jako by celá její věta byla řečená jen pro mě – ostatně taky že byla. "Hm, to máš pravdu," zamručel jsem spokojeně, nechal ji olizovat můj krk a hrdě vystrčil hruď ještě víc, abych jí to co nejvíc ulehčil. Jazykem jsem jí přejel přes tvář a hned na to jí čenichem znovu drcnul do toho jejího, tentokrát pevněji, skoro až hravě vyzývavě.
S úšklebkem jsem se sklonil k jejímu uchu, tak blízko, že jsem cítil její dech. "Tak pojď, královno. Ať to vynahrazování stojí za to," zašeptal jsem tónem, který byl napůl slibem, napůl rozkazem. Pak jsem se otřel bokem o její tělo, silně, majetnicky, aby věděla, že odteď je jen moje a že už nás nikdy žádná síla v lese nerozdělí, a vydal jsem se až dozadu do místnosti, která byla určena pouze pro nás. Měli jsme tam absolutní klid a pohodlí.

Netrvalo dlouho a napětí mezi námi se přelilo v čin. Naše těla se k sobě přitiskla a v té malé ukryté skalce jsme začali psát další kapitolu našeho příběhu – takovou, která by jednoho dne mohla mít podobu nových vlčat pobíhajících po Cedrovém království.

// 1027

<< les

Samolibě jsem se ušklíbl a napřímil hruď. "Ach, opravdu si myslíš, že mě předběhneš?" přerušil jsem její výkřik hravým tónem a pomalým, sebejistým krokem mířil stejným směrem jako ona. Nechal jsem jí, samozřejmě jako správný gentleman, náskok, ale pak jsem se rozběhl a vnikl do úkrytu za krátkou chvíli po ní.

Ve skalce jsem na ni narazil skoro hned, prostor nebyl přehnaně velký, spíše útulný, takže tu neměla moc kam utíkat. "No dobře, tak si to užijeme," zamumlal jsem tiše, skoro šeptem, a naklonil se k jejímu uchu, aby slyšela jen můj hlas. "Ale víš, že tě VŽDYCKY dostanu," dodal jsem s úšklebkem a pozvedl obočí, těšíc se, jak bude reagovat, až jí svou těsnou blízkostí zcela zablokuji pohyby a "možnost úniku".
Zůstal jsem stát jen pár kroků od ní, chvilku si ji jen prohlížel, jak se na mě dívá, a usmál se – její oči byly jasné, plné života, přesně tak, jak jsem je miloval. Každý pohyb jejího těla, každé zavrtění ušima mě přesvědčovalo, že teď je ten správný čas. "Víš, že jsem na tebe čekal," řekl jsem tiše, sotva slyšitelně, a naklonil se blíž, abych ji jemně otřel čenichem o její, jako bych tím potvrzoval, že teď patříme jen sobě. "Moc jsem se těšil," dodal jsem tlumeně.

Nina
Samolibě jsem se ušklíbl, přesně tohle byla slova pro mě. "A já tebe, Nino," pronesl jsem a přitiskl se k ní ještě pevněji, jako bych ji nechtěl nikdy pustit. Hrudník se mi hrdě vypjal, protože tohle byla chvíle, kdy svět patřil mně – mně a mé královně. "Královský pár," zopakoval jsem spokojeně, jako by to byla ta nejdůležitější věc na světě. "A když se král se svou královnou chtějí vytratit… no, kdo by jim v tom mohl bránit?" laškovně jsem pozvedl obočí.

No, a přece jen někdo ano...

Reonys + Saelind
Hrdě jsem zvedl hlavu, jakmile se mezi stromy ozval známý hlas. Samozřejmě, že to byl můj syn – můj prvorozený, můj korunní princ. A nebyl sám. Sotva jsem je zahlédl, hrudník se mi sám vypjal, jako bych jim chtěl dát jasně najevo, kdo je tady pánem. Ale uvnitř jsem byl spokojený. Velmi spokojený.
"Reonysi!" zvolal jsem, ocas se mi okamžitě vztyčil a pohled se rozjasnil, když jsem svého syna spatřil. "Á, tys přivedl Saelind!" hruď se mi vypjala hrdostí a samolibý úšklebek mi pohrával v koutku tlamy. "No, no… musím říct, že mě těší, že mé slovo padlo na úrodnou půdu. Přivedl jsi ji domů, synu. Přesně tak, jak jsem čekal," kývl jsem na něj uznale, dmoucí se i nadále pýchou nad jeho činem. Pak jsem se podíval na Ninu, "lásko to je Saelind, Reonysova nastávající! Dcera velkého Alfy z Mechové smečky," pokýval jsem spokojeně hlavou, ač jsem teda vůbec neměl páru, kde ta Mechová smečka je. No, někdy bych to měl zjistit. Mohla by nás pak třeba vzájemně představit, abychom měli spojence?
Pohlédl jsem na vlčici, co stála po jeho boku. "Vítej, buď u nás jako doma, Saelind. Vedle mého syna a vedle nás všech," pronesl jsem slavnostně, ocasem švihnul do strany a hruď se mi, ostatně jako vždy, hrdě zvedla.
Ano… tohle se mi líbí. Už vás vidím spolu, Reonysi. A kdo ví? Jednou možná přivedete na svět vlčata. Královská krev, moje krev, která rozšíří rod a posílí naše království. Ano, to by byla nádhera. Vidět, jak můj syn vede svou vlastní rodinu. Cedrový les by jen kvetl.
Pak jsem se zazubil a dodal nahlas: "Hledači pokladů ještě nedorazili, ale v pohodě, nebojím se. Až doběhnou, určitě nám budou mít co ukázat."

Nakonec ale přece jen jeden hledač dorazil...

Vera
Byla to má dcera. Má krásná, sebevědomá Vera. Stál jsem chvíli stranou a jen pozoroval, jak si drze a hrdě nese svůj blyštivý kámen, očividně nadšená a plná energie. Její pohyby byly rychlé, odvážné a hravé – přesně takové, jaké od ní očekávám. Připomínalo mi to, že část mého království a mé krve už běhá po lese. Nepotřeboval jsem mluvit. Jen jsem je spolu sledoval a zároveň si uvědomoval, jak úžasný život jsem si zařídil.

Nina se ke mně obrátila a já cítil, jak její oči září, když oznámila, že potřebujeme chvilku soukromí. Přikývl jsem, ocasem lehce zamával a podpořil ji "v geniální vymyšlené hře".
"Ano, to je pravda, pojďme…," přikývl jsem, s mírným úšklebkem, když jsem si uvědomil, že teď budeme mít trochu času jen pro nás dva. Hned jsem věděl, co se bude dít. Teda, doufal jsem v to! Pomalu jsem se přiblížil k ní a zašeptal jí do ouška: "Tak dobře… necháme svět chvíli stát a budeme jen my."

Zároveň jsem ale přišel blíž k Veře, abych jí na přivítání mohl olíznout čelo. Pořád byla tak drobná a jemná, ač už povyrostla. No, byla to moje malá holčička, ať občas byla drzá sebevíc. "Víš so, Vero?" hlesl jsem a usmál se na ni. "Až se s mámou vrátíme, nechtěla bys mi ukázat, kde jsi ten poklad našla? A pomohla bys mi pak taky něco takovýho najít? Hodně se mi to líbí," očima jsem sjel na její blyštivý kámen a pak pohled vrátil zpět do jejích očí. Mrkl jsem na ni a zase se vrátil k Nině...

Společně jsem pak odešli.

>> úkryt

"Nino…" vydechl jsem, sotva jsem ji ucítil u sebe. Její hlava se zabořila do mého krku a já ji okamžitě sevřel hlavou a natiskl ji na sebe ještě víc - pevně, až vlastnickým způsobem. Vdechl jsem její pach a v očích mi zajiskřilo. Moje krásná královna. Tak dlouho pryč… a přece pořád moje. Jenom moje! Nikoho jinýho! Sklonil jsem čumák k jejímu uchu a jemně ji šťouchl, skoro jako vlče, které potřebuje ukonejšit. "Ty ani netušíš, jak moc jsi mi chyběla," zabručel jsem hluboce, ale spíš z citu než z hněvu. "Král bez své královny je jen poloviční vlk. A já jsem se cítil poloviční… dokud ses nevrátila," zapředl jsem tiše.
Její šeptané vyznání mě zasáhlo přímo do srdce, a ještě hlouběji, pokud to šlo. Cítil jsem, jak se mi celým tělem rozlévá horkost, touha i potřeba ji mít blízko. Odtáhla se, okamžitě jsem ji tedy chytil pohledem a v koutku tlamy mi cukl úsměv. "Miluju tě víc než sám sebe," pronesl jsem s královskou jistotou, ale pak jsem se zasmál: "A to už je fakt co říct!" Krátce jsem jí olízl čenich, hezky něžně, a pak jí dýchl do srsti, až se mi hruď zachvěla. Nina je zpět… ale je to ten správný čas? Měl bych jí říct, co mám na srdci? Že bych chtěl, aby se naše rodina rozrostla? Aby Cedrový les měl víc dědiců?
"Já žádné omluvy nechci slyšet," přerušil jsem její stydlivá slova. "Ztratit se může kdejaký vlk… ale jen opravdová královna se dokáže zase vrátit ke svému králi," zdůraznil jsem spojení "opravdová královna" a pobaveně ji lehce štípl tlamou do tváře.

U severní hranice jsem zvedl nohu a naposledy pořádně označil kmen starého cedru. Ještě kámen… ještě keřík… až pak jsem spokojeně odfrkl. Tak. Teď je to dokonalé. Sever držím pevně pod svým jménem! Nikdo se neodváží ani krok! Tady vládne král Etney I. ...
Už jsem se chystal obrátit zpět, abych se mohl vrátit k ostatním, když se okolím rozneslo vytí. Protáhlé, čisté… a tak známé, že se mi okamžitě rozlétlo hejno motýlků v břiše. Uši se mi napřímily a já ztuhl. To byla ona. Nina! Moje královna.
Hrudník se mi sám vypjal, ocas šlehl vzduchem a já vyrazil mezi stromy tím směrem. Cedry se kolem mě míhaly, zatímco jsem klusal, a každým krokem se mi do čumáku vpíjel její pach, sladký a hřejivý. Jak dlouho jsme se neviděli? Jak jsem ji mohl nechat tak dlouho samotnou? Král a královna patří přece vedle sebe.
Pak jsem ji zahlédl. Stála na paloučku, zalitá světlem, jako by byla anděl z nebes. Na okamžik jsem jen fascinovaně hleděl, pak se mi po tlamě rozlil široký úsměv. Moje Nina… pořád stejně krásná. A moje! "Nino!" zavolal jsem hlasitě, hlubokým, hrdým hlasem. Zrychlil jsem krok, až mi tlapy lehce dopadaly do mechu, a už jsem nedokázal myslet na nic jiného než na to, že ji zase spatřím zblízka.

>> ZNAČKOVÁNÍ <<

Procházel jsem cedrovým lesem se vztyčenou hlavou, mezi kmeny, které tvořily můj královský palác. U každého druhého stromu jsem se zastavil, zvedl nohu a pečlivě zanechal svou vůni. Muselo být jasné, kdo tady vládne. Nikdo neměl projít ani krok, aniž by necítil mé znamení. Cedr po cedru, kámen po kameni - to všechno patřilo mně a mé smečce.
Když jsem tak značkoval jeden strom za druhým, hrudník se mi sám vypjal. Představoval jsem si, jak jednou, až tu poběží další generace mých vlčat, ucítí všude kolem vůni svého otce, krále. Možná by nebylo špatné, kdyby se rod zase rozrostl. Víc vlčat, víc následovníků, víc těch, kteří jednou ponesou mé jméno dál. Ano, Cedrové království by mohlo být ještě silnější!
Ale pak jsem se do toho pustil naplno. Těsně se přitiskl k mohutnému kmeni, otřel se bokem a hlavou, aby vůně byla ještě výraznější. Naklonil jsem se k velkému kameni, krátce ho počůral, aby každý poznal, že tady vládne Etney. A nakonec jsem přidal ještě keřík, jemně se o něj otřel a nechal pach, ať všichni cítí mou přítomnost.
Rozhlédl jsem se po okolí, náležitě si zhodnotil každý strom, každý kámen, každý keřík – všude teď byla stopa mé vůně. Hrudník se mi hrdě vypjal a já spokojeně, sám pro sebe, zamumlal: "Jo… Hranice obnoveny."
Myšlenky mi sklouzly k Nině. Měl bych ji vzít někam dál od ostatních, jen my dva… ukázat jí, že je pro mě pořád stejně důležitá jako kdysi, zastříhal jsem ušima. Ninu jsem teď delší dobu neviděl, a napadlo mě, že vlastně i vlčata. Od toho lovu. Možná, že šla někam s vlčaty? Měl bych se po nich podívat.
Ale pak, v koutku mysli, se mi připomněla i Lucy. Ach, Lucy… V hloubi duše ve mně pořád něco zůstalo, i když jsem si to nerad přiznával. Od té doby, co jsem ji neviděl, se toho hodně změnilo. A přesto… občas se přistihnu, že se ptám sám sebe, kde je, co dělá, jestli na mě ještě myslí. Aspoň někdy.
Zastavil jsem se, znovu zvedl nohu a se zvláštní tvrdohlavostí značkoval další mohutný cedr. Tenhle les je můj. Moje rodina, moje smečka, moje jméno. Vzpomněl jsem si i na Asgaar, Arcanuse a ostatní. Od té doby, co jsme s Lucy odešli, jsem se hodně změnil. A oni? Už byli minulost. Stejně jako Crowley... Naštěstí jsem už necítil uvnitř sebe žádnou potřebu se jimi zaobírat. I když, někdy bych se s otcem mohl vidět. Aspoň by čuměl jak vejr, kam až jsem se dostal. Co jsem vybudoval. A jak hezkou mám rodinu.

Nakonec jsem došel až k potůčku, který nám lesem protékal, a zhluboka se napil. Voda v něm byla příjemně chladná. Olízl jsem si čenich a zhluboka se nadechl čerstvého vzduchu. Byl jsem nadmíru spokojen. Se vším. Pak jsem se ale vydal ještě k severní hranici lesa, abych označil i tu. Měl jsem najednou pocit, že jsem severní část lesa vynechal.

Vyslechl jsem je všechny – Theu, co zářila nadšením, Ikrana, co sotva promluvil, i Maiu (// Etneymu se více líbí Maie :D), která se hned uměla chovat přátelsky. Spokojeně jsem přikývl, hrudník se mi vypjal a ocas mi trčel hrdě vzhůru. Královský, jak se patří.
"Theo," promluvil jsem nejprve k malé vlčici, "to se mi líbí! Tak se to má říkat! Pořádně nahlas, aby to slyšely i stromy. Jen nezapomeň, že nejlepší člen lesa není jen ten, kdo to řekne… ale ten, kdo to dokáže," mrkl jsem na ni, jako by to byla výzva, ale úsměv ve tváři mi protentokrát zůstával.
Pak jsem obrátil pohled k Maii. "A ty, Maie, tobě to jde. Chováš se, jako bys tu byla odjakživa. To se mi líbí. Takové vlky v lese chci."
Nakonec jsem zvedl bradu směrem k Ikranovi. "Ty jsi toho moc nenamluvil," utrousil jsem s úšklebkem. "Ale to nevadí. Někdy je lepší, když vlk nemluví pořád dokola, aspoň pak vypadá, že ví, co dělá," šťouchl jsem si do něj, ale ke konci mi vyjely koutky tlamy nahoru, připadal mi ten můj šťouchanec prostě vtipný. Mist všech vtipů!

Rozhlédl jsem se kolem sebe, hrdý na každou větev i stín. "Od teď jste všichni součástí Cedrového lesa. To znamená, že patříte mně... a já zas patřím vám." Krátce jsem kývl, jako by to byla věc rozhodnutá. "Můžete si dělat, co chcete, prohlédnout si les, užít si ho. Ale brzy svolám podzimní lov. Budeme potřebovat zásoby na zimu. A čekám, že u toho budete." Zvedl jsem hlavu výš a pohled mi zůstal spokojený. Byl jsem pyšný. Les se rozrůstá, a s ním i moje vláda. Potom jsem se otočil a odkráčel pryč.

Vedl jsem Maie lesem a sám v duchu přemítal, jestli ti dva tam na mě skutečně čekají. Když jsem se přiblížil k hranici, zahlédl jsem je – mladý samec i to vlče. Pořád stáli tam, kde jsem je zanechal. Dokonce i s nesežraným úlovkem. Přiznám se, že mě to zaujalo. Většina by to vzdala, odešla, nebo se aspoň zkoušela courat kolem. Ale oni… poslechli a zůstali.
Na okamžik jsem se zarazil a kývl hlavou, spokojen s tím, co vidím. "Zůstali," poznamenal jsem spíš pro sebe klidným tónem, ale s nádechem lehkého uznání. "To je dobře. Poslušnost si cením nade vše."

Mířil jsem přímo k nim a sám v duchu vnímal, jak se napětí kolem hranice mění. Postupně se rozrůstáme, proběhlo mi hlavou sladce. Oba už museli zpozorovat náš příchod. Přiblížil jsem se k nim klidně, krok jistý, jak se na vládce sluší.
"Dobrá," pronesl jsem, když jsme dorazili jen na pár kroků od nich. "Zůstali jste tam, kde jsem vás zanechal. To je správné, znamená to, že víte, co znamená dodržet slovo," věnoval jsem jim krátký pohled, v němž se zračila spokojenost, a pak jsem se ohlédl na Maie. "Toto je Maie," představil jsem ji. "Stejně jako vy, i ona sem přišla zvenčí a stejně jako vám i jí dávám možnost ukázat, co dokáže. Od této chvíle je součástí našeho lesa, stojí po vašem boku. Není ani výš, ani níž, jste si rovni," všem třem jsem poté věnoval důležitý pohled.

Zvedl jsem hlavu o trochu výš a vypjal jsem hruď. Její slova mi polichotila, a to přesně tak, jak to mám nejraději. Inu, není nic nového slyšet, že jsem cílevědomý a mám to v hlavě srovnané… to přece vím i bez ní. Ale slyšet to nahlas – to chutná dobře. A navíc… bylo v ní cosi, co mě potěšilo víc než lichotka. Ta její jistota ve mně. Ten tah za vlastním cílem. Ano, takoví vlci se mi líbí. Takoví stojí za to, aby stáli po boku krále.
"Správně," pronesl jsem s klidem, v němž se mísila samolibost s královskou jistotou. "Slova jsou jen ozdobou. Ozdobou těch, kteří neumí nic jiného, než jen mluvit. Ale činy… kdo touží po místě v Cedrovém lese, musí nejprve ukázat, že je toho hoden. Nejsme samaritáni, že." Naklonil jsem se k ní o zlomek blíž, skoro důvěrně, ale přesto s odstupem vládce. "Ale jak jsem už říkal, umím ocenit ty, kteří mohou být království prospěšní. Pokud se ukážeš v tom správném světle, post lovkyně bude tvůj," na okamžik se mi zaleskly oči. Těšil jsem se z růstu našeho Cedrového království.
Poté jsem se ohlédl do ticha lesa a líně máchl ocasem. "A co se týče mé družky…" pronesl jsem ledabyle, s jakýmsi úšklebkem v koutku tlamy. "Rozumná je, o tom není pochyb. Je královnou, a věř mi, že tu roli nezískala jen tak pro nic za nic. Její úsudek je bystrý a její přítomnost dává nejen smečce, ale především mně samotnému klid. Jeden bez druhého bychom byli silní, ale spolu jsme nepřekonatelní." Při těch slovech jsem se hrdě napřímil, jako by už samotná představa našeho spojenectví měla moc zapůsobit.
Vzpomněl jsem si z čista jasna, že jsem nechal Ikrana s Theou čekat, zatímco jsem šel očíhnout hranice lesa a také cizinku, tedy Maie, napadlo mě, jestli Thea s Ikranem stále zůstávají tam, kde jsem je nechal? Jako poslušní poddaní, mírně jsem se ušklíbl a pohlédl na Maie. "Rád bych ti někoho představil, půjdeš se mnou?" navrhl jsem jí, ale tělem jsem naznačil, že to byl spíš řečnický dotaz...

Zpočátku jsem ji pozoroval s rostoucím uspokojením – jak naslouchala, jak přikyvovala, jak se napila z potůčku, jehož voda chutnala tak čerstvě... jenže pak... něco v jejím postoji se lehce změnilo. Všiml jsem si toho. Všiml jsem si, jak se její pozornost odchýlila, jak její oči na chvíli patřily jinému světu než tomu přede mnou. Ale nevyptával jsem se. Připadalo mi, že když bude chtít, poví mi sama, co se najednou stalo.
"Všestrannost je cenná vlastnost," pronesl jsem klidně, ale s náznakem uznání v hlase. "A hlavně užitečná. Pro nás… tedy pro mě… je vždy přínosné mít po boku někoho, kdo nezabírá místo jen tím, že je, ale dokáže smečce něčím přispět. Tady v lese je totiž potřeba mnoha dovedností, uvidíme, v čem se nejvíc osvědčíš." Na okamžik jsem se pousmál, ale pak jsem znovu zvážněl. Udělal jsem pár kroků kolem ní, jako bych ji hodnotil – nikoli skrytě, ale naprosto otevřeně. "Zmínilas lov. To není žádná maličkost," ohlédl jsem se přes rameno a zvedl čenich hrdě povýš. "V naší smečce ještě nemáme žádného oficiálního lovce. Nikoho, kdo by ten titul nosil skutečně… důstojně," pohled mi bezděky ztvrdl, nyní byl sebejistý a rozhodný. "A přiznám, že už delší dobu cítím, že to místo volá po někom. Po někom, kdo nejen zvládne ulovit, ale udělat to stylově." Na chvíli jsem ztichl, aby má slova získala dostatečnou váhu, a zahleděl se jí do očí. Pak jsem dodal: "To místo by mohlo být tvoje." Narovnal jsem se, jako bych právě oznámil něco převratného. "Nechci planá slova. Chci důkaz. Vyzkoušíme si tě - já s Ninou. Ne z nedůvěry, rozuměj, ale protože chci vidět, s čím vlastně pracuju. Pokud má někdo nosit titul v mém lese… chci, aby si ho zasloužil před mýma očima. Můžeš nám pomoct hned na prvním podzimním lovu. Tam budeš mít příležitost předvést se!" Přistoupil jsem o kousek blíž, hlasem už téměř důvěrným, ale pořád se špetkou té mé obvyklé vznešenosti. "A pokud se osvědčíš… možná z tebe nebude jen lovkyně. Možná z tebe udělám tu, co bude jednou velet všem ostatním." Pousmál jsem se. Sebevědomě. Samolibě. Přesně tak, jak to má být.
"Ale nepředbíhejme," kývl jsem mírně hlavou, než jsem odvrátil pohled zpět k lesu. "Zatím jsi vlčice, která mluví hezky. Brzy uvidíme, jestli budeš taky jednat správně."

Ach, ten les… i ona ho vnímala jako dokonalý. No samozřejmě! Konečně někdo, kdo má vkus! Zamyšleně jsem pozoroval, jak se její pohled stáčí vzhůru, k větvím a k nebi. Vypadala spokojeně, téměř až… vděčně. Krásná chvíle. A přece jen, kdokoliv uzná krásu mého království, je mi hned o něco sympatičtější!
"Už je na čase se usadit," zopakoval jsem po ní s mírným úsměvem, klidným a tichým tónem, jako bych to ochutnával v tlamě. A že mi to chutnalo! "To je velmi moudré rozhodnutí, Mäie… Ne každý se totiž usadí na správném místě," dodal jsem s lehce pobaveným, ale přívětivým výrazem. "Ale ty máš očividně dobrý čich," mrkl jsem na ni, spokojen s jejím výběrem.

Když se zajímala o členy smečky, mírně jsem se narovnal – inu, šlo přece o mou slávu! "Naše smečka má pevně daný řád. Není přehnaně veliká, ale každý tu má své místo, každý má svou hodnotu. A každý, kdo prokáže oddanost a schopnosti, může vystoupat výš," pronesl jsem s nádechem hrdosti, jako bych právě sdílel poselství, na němž stojí celý les. "Nejsme zkrátka toulavý houf. Jsme rodina. Království," upřel jsem na ni významný, důležitý pohled. "V čele našeho Cedrového království stojím já a má partnerka, královna Nina. Dále je v Královské radě Korunní princ Reonys, můj prvorozený syn, hlavní ochránce smečky. Připravuje se také na převzetí našeho království a zastupuje nás v době naší nepřítomnosti," krátce jsem se odmlčel, aby v klidu mohla zpracovat všechny informace, které jsem jí podal. Mezitím jsem samozřejmě pokračoval v procházce lesem - nyní jsme se nacházeli u toho úžasného potůčku, který nám tudy protékal. Ten s léčivými účinky. Sklonil jsem se, elegantně se napil a pohledem ji vybídl, ať se napije také. Mezitím jsem začal znovu mluvit, "dál je součástí království také Ciri, která je mojí dcerou z prvního partnerství. Potom mí potomci Ezekiel Etney, Vera Nina, Thyra Nina... A ano, mám hodně vlčat," zasmál jsem se, ale pohodil do toho i narcisticky hlavou. Cítil jsem se jako pořádná casanova! "Potom je zde Delta, nalezené vlče, kterého se naše království ujalo. Už je z ní teenagerka, potom naše dvorní guvernantka Sesi, která má na starost vlčata, a nově se přidali Ikran s vlčetem Theou, určitě na ně narazíš, čekají na hranicích. Smečku vidí poprvé, víceméně stejně jako ty," kývl jsem. "A ano, málem bych zapomněl - ještě by se tu měla potulovat má adoptovaná dcera Seilah, již dlouho jsem ji neviděl, a ani nevím, jestli to tu pořád bere jako svůj domov," pokrčil jsem rameny. Už jsem si tak nějak zvykl, že se Seilah pořád někde toulá, ani jsem to už moc neřešil. "To je vše, myslím, že už jsem ti řekl o všech," krátce jsem se zamyslel, ale ano, bylo to vše. Doufal jsem však, že se někdo další brzy přidá!

Pak jsem na ni pohlédl znovu. Ten její úsměv, slova… och, jak se mi to líbilo. Nabídka. Iniciativa. A styl. "Najde se místo i pro vlčici jako jsi ty," řekl jsem a mírně se usmál. "A pokud opravdu máš co nabídnout, pak i naše království může nabídnout něco tobě." Mírně jsem se uklonil, jeden královský, galantní pohyb hlavou. "Víš… když máš štěstí, můžeš si u nás zasloužit i titul." mrkl jsem na ni šibalsky a pobaveně se uculil, i když já o štěstí samozřejmě nikdy nemusel stát. Já mám prostě osud.

Māia… krátké, jednoduché jméno. Bez důležitosti, bez lesku… pro poddanou naprosto vhodné, hehehe, usmál jsem se a snažil se mít ve tváři přívětivý výraz. Přece jen, chtěl jsem poddané. Toužil jsem po nich! Co je král bez smečky, kterou by mohl vést? Komu by vládl?
Pokyvoval jsem hlavou, zatímco mluvila. Její řeč o osudu mi byla sympatická. Koneckonců, i Ikrana sem přivál osud! A malou Theu bez tak taky. Zjevně si osud přeje, aby Cedrový les rostl… aby byl silný, pomalu jsem zahoupal ocasem, abych jí gesto vrátil. Chtěl jsem, aby se cítila vítaná – ne že bych hned skákal z každýho tuláka radostí, ale nepřátelský jsem být rozhodně nehodlal. Ne, to by bylo hloupé. A král by hlupákem být neměl, ne?
"Takže jsi tulačka," podíval jsem se jí do očí a nechal to na chvíli vyznít. Pak jsem pokračoval: "Hledající… domov?" Lehce jsem naklonil hlavu a čekal na odpověď, i když už jsem měl celkem jasno. Měl jsem dobrou náladu. V posledních dnech se k nám přidalo několik nových vlků a myšlenka na to, že má smečka roste, mě těšila. "Tak to jsi tu správně!" prohlásil jsem a přistoupil k ní blíž, abych si ji mohl pořádně očichat. Udělal jsem to ale slušně, přece jen, král nemá být hrr jako nějaký nezvedenec. Je třeba zachovat úroveň.
"Pojď, ukážu ti to tu," vybídl jsem ji, klidně a spokojeně. Její pach ve mně nevyvolával žádné podezření, naopak, působil docela příjemně. Pomalu jsem se tedy rozešel podél hranic lesa a jal se vypravovat. "Velké cedry nás chrání před větrem, sněhem, deštěm… jsou jako pevná zeď. Skála, kde máme úkryt, vypadá zvenku malá, ale uvnitř se rozprostírá prostorná dutina. A z ní vyvěrá pramen. Voda z něj pomohla už nejednomu vlkovi, když mu nebylo dobře," mluvil jsem klidně, zatímco jsme kráčeli vedle sebe. "Nedaleko jezera je pláň. Skvělé místo na lov. Máme tady prostě úplně všechno, co potřebujeme," zakončil jsem s jistým úsměvem a přikývl. V mých očích byl Cedrový les prostě dokonalý. Království, jak má být.

...MÄIA...
Chvíli trvalo, než jsem vlčici našel, protože jak jsem právě označkoval hranice, můj čerstvý alfácký pach přebyl ten její. Nečekaně. Jo, můj pach je ten nejsilnější z nejsilnějších, královskej pach. Pach hrdiny!
Nesl jsem se pyšně, kdyby mě náhodou někdo měl zahlédnout, ať vypadám důstojně a reprezentativně, jak se na krále sluší a patří! Až jsem na ni pak narazil. Stála tam, poslušně jako stádová ovečka, a koukala. Z dálky jsem si prohlížel její zajímavý kožíšek, hned mě napadlo, že zajímaví vlci patří do Cedru! nebo spíš… ovečky patří do Cedru. "Ugh Ugh!" odkašlal jsem si, abych na sebe upozornil, ač jsem měl dojem, že má dokonalost by nešla přehlédnout - ale přece jen, trocha napětí je základem každé velké scény. Pomalu jsem k ní mířil. Byl jsem větší, mohutnější, chlupatější… vznešenější, úžasnější, krásnější a tak dále, a tak dále. Ale musel jsem uznat, že i ona byla zajímavá. Její kožíšek, to zbarvení, vypadalo jako obloha. Její noha a část hlavy, jako blyštivé hvězdy na červánkové podvečerní obloze.
"Jsem Etney I., král Cedrového království," představil jsem se s jistou dávkou sebevědomí, otevřeně a bez špetky studu nebo nejistoty, jako kdyby to bylo to nejpřirozenější na světě. "Nacházíš se v našem domově, můžu ti nějak pomoct? Nebo snad oslnit svou přítomností?" naklonil jsem hlavu mírně na stranu. Rozhodl jsem se, že k ní budu milý, abych ji nalákal na naši stranu. Koneckonců, kdo by odolal králi, který nejenže vládne, ale umí být i gentlemanský?
"A pokud jsi snad přišla jen na procházku, rád tě doprovodím. Ovšem pouze v případě, že ti nevadí kráčet po boku legendy," mrkl jsem na ni s lehce laškujícím úsměvem, který říkal jediné: "Nemusíš mi děkovat. Je mi potěšením být úchvatný."