Gallirea - Příspěvky uživatele

Popis:
Téměř uprostřed Cedrového lesa se nachází větší skalisko, ze kterého vyvěrá pramínek vody. Od počasí se odvíjí síla proudu, který potůček má. V deštivých dnech je proud silnější, zatímco v období slunečných dnů potůček téměř mizí. A právě zde se nachází úkryt Cedrové smečky. Že nevíte kde? Inu, stačí se mírně vzdálit, skalisko obejít a v místě, kde postupně přechází do půdy, začíná nový svět. Vchod je tedy přímo naproti onomu kouzelnému pramínku čisté voňavé vody. Na první pohled si vchodu možná ani nevšimnete, avšak při bližším prozkoumání tohoto místa naleznete cosi, co vypadá jako propast zakrytá kořeny. Mezi kořeny jsou díry. Některé větší a některé naopak menší. A právě na tomto místě je k nalezení království Cedrové smečky.
Jakmile se vlk dostane přes kořeny, ocitne se v krátké a poměrně úzké tmavé chodbičce. Ta jej přivede do největší místnosti úkrytu, která slouží především pro setkávání všech vlků a také jako prostor pro ukrytí zásob, jelikož je místnost chladnější, jak zbylé dvě. Maso zde díky nižší teplotě vydrží o něco déle jak běžně.
Dominantou hlavní místnosti jsou stěny a stropy pokryté spletenými kořeny společně s měkoučkým mechem, který dodává úkrytu specifickou vůni. Kořeny zajišťují pevnost a stabilitu stropu, zatímco mech zachycuje případnou vlhkost zvenčí. Sem tam narazíte na malinkatá světýlka schovávající se v pohodlí zelené peřinky. Jedná se o světlušky, které se zde uhnízdily a dopřávají tak vlkům alespoň trochu světla. Bez nich by byl úkryt tmavý a jeden by si sotva viděl na tlapky. Co se týče země, ta je tvořena převážně studeným skaliskem a hlínou, ale na některých místech může jedinec nalézt také silný porost již zmíněného mechu.
Druhá a třetí místnost jsou minimálně dvakrát tak menší oproti té první, avšak mech a kořeny se zde vyskytují v daleko hojnějším množství. V podstatě jsou jimi pokryté nejen celé stropy a stěny, ale i země. Mech skvěle izoluje teplotu, takže jsou tato místa ideální volbou pro odpočinek a načerpání nových sil. Celkově prostory působí příjemným a útulným dojmem, a protože jsou zde vyšší teploty jak ve zbytku úkrytu, vlci se tu mohou schovat před mrazem a pořádně se zahřát. Samozřejmě i zde nalezneme světlušky, které se drží na stěnách a stropech obou místností a svými malými světélky narušují černou tmu. Nevýhodou této části úkrytu jsou ale nižší stropy. Pokud ji tedy vlci budou chtít navštívit, musí počítat s občasným otlučením hlavy a krčením svého těla. Navíc jsou to místnosti určené pouze pro dva vlky, větší počet se do nich bohužel nevleze. Místnost uložená nejdále od vchodu, tedy třetí, je vyhrazena alfám.

Umístění:

Úkryt obývá:
Cedrová smečka + zvaní

Správce úkrytu:
Etney

Schváleno:

<< Delta

"Hmm, to jo,“ přikývl krátce, “a když mu nasbíráš nějaké pěkné květinky, bude moc rád. Líbí se mu.“ Vzpomínal si, že on tomu kouzelnému vlčkovi vždy nějaké kytky, které našel po cestě, přinesl. Život byl pak spokojený a ve většině případů vyhověl veškerým Etnyho žádostem.
“No já si myslím, že i vy dvě jste moc schopné, moudré a hlavně chytré. Jen jste holky, tak je to trochu něco jiného než u Reonyse. On je váš velkej brácha, musí zesílit, aby vás a mámu mohl chránit, když já nebudu moct, víš?“ snažil se jí vysvětlit, jak to celé vlastně myslel. Vkládal v Reonyse velké naděje... Když už měl pouze jediného syna, musel doufat, že z něho vyroste pořádný vlk. Pořádný vlk, který je podobný svému otci. Kdyby byl jako já, nemusel bych mít strach, že by něco náhodou nezvládl. Očkem zašvidral na motýla a pak zase na Ciri, pobaveně se usmál. “Já? Nezbeda?“ hlesl překvapeně. Odpověď však těm dvěma nedokázal dát hned, musel se nad tím alespoň krátce zamyslet. Moc nevzpomínal na své dětství, a když už, tak rozhodně neuvažoval nad tím, jestli se choval dobře nebo ne... “Asi jo. Asi jsem byl takovej malej lump. Ale správnej lump,“ odpověděl nakonec.

Ciri se moře líbilo, byla z něj nadšená. A protože byla nadšená ona, byl samozřejmě i její tatínek. “Hm, to bude prima výlet, jestli sem půjdem všici společně,“ souhlasně přikývl na její návrh. “Hned, jak se vrátíme domů, povíme to mámě. Snad už budou Reonys i Vivi taky doma,“ silně však o tom, co řekl o Ciriných sourozencích, pochyboval. O Vivianne vůbec nevěděl a Reonys tak na 90% bude pořád zalezlý se Sigym. Bylo v pohodě ho s ním nechat tak dlouho? Je vlastně vůbec pořád s ním? Co když se Reo zatoulal a Sigy ho teď nemůže najít? krátce se zamračil. Od té doby, co je otcem, mu hlavou pořád běhaly nějaké černé myšlenky. Měl o Rea a Vivi obavy. Zahleděl se na Cirin ocásek, který se hemžil roztomile ze strany na stranu, když šla. Napadlo ho, jestli ona vlastně ví, že se Crowley rozhodl nepřidat se? Že se rozhodl zůstat s cizími? “Ciri?“ oslovil ji trochu váhavě. Mám se jí zeptat? Nebude pak zbytečně smutná? Nemám počkat až domů? Zatímco starostlivě přemýšlel nad tím, jestli se Ciri zeptat nebo nezeptat, stanuli před docela mělkou částí řeky. Samozřejmě si jí všiml, takže na ni ukázal tlapkou. “Tudy se můžem dostat na druhou stranu,“ zamumlal zamyšleně, když si vzpomněl, že mluvila o přejití jakési vodní plochy. Už si ale přesně nevzpomínal, o které to mluvila. Pomalu se vydal do vody. Byla sice ledová, nicméně mu dosahovala sotva po kotníky, tekla klidně a nemohla tak Ciri ublížit. To mu ke spokojenosti stačilo, takže neváhal a po chvíli se ocitl na druhé straně. Počkal na dceru a zároveň s ní pak vyrazil dál, rovnou za nosem.

>> Kaštanový les

<< řeka Mahtae - jih

"To opravdu je," přitakal souhlasně, přičemž pak dodal: "Ale je taky hodně mocný, víš? Může ti pomoct s velkou spoustou věcí - naučí tě líp kouzlit, může z tebe udělat někoho jiného. Můžeš ho poprosit, že chceš být silnější a on to pro tebe třeba udělá a pomůže ti. Dost vlků tady v našem světě je nebezpečných a zlých, Ciri. Je moc důležitý, aby ses, jakmile dospěješ a budeš se někde toulat sama, zvládla postarat sama o sebe a byla silná. Nerad bych, aby se ti někdy něco přihodilo. Proto, až tě za panem Životem někdy vezmu, ho můžeš zkusit poprosit a sdělit mu svá tajná přání," hravě na ni mrkl. Přál si, aby se jeho děti dožili ve zdraví spokojeného stáří, jako jeho vlastní otec. Můj táta měl bez tak pohodovej život úplně vždycky. Byl v Asgaaru a to je všechno, nemusel nikdy nic řešit, napadlo ho. O jeho minulosti toho však popravdě moc nevěděl, jen si to nechtěl přiznat. "Hlavně je důležitý, aby Reonys byl hodně moc silnej a schopnej. Jednou po nás převezme naši smečku, kterou právě zakládáme, a bude jí vládnout. Bude mít na starost celý Cedrový háj. A vy mu budete se ségrou pomáhat, jo?" budoucnost si kreslil jako nějaký obrázek...
Natočil ucho na Ciri, když se ho začala na něco vyptávat. Povytáhl obočí, usmál se a pohlédl na motýlka, který jeho dceři přistál na uchu. Vypadala s ním roztomile. Na jak dlouho si s ním asi bude moct hrát a povídat? Zvláštní, nikdy se nesetkal s tím, že by vlk měl vlastního kamaráda, nebo snad mazlíčka? jiného druhu. Teda vlastně Nemesis měl nějakýho ptáka, ne? Povídal si s ním, vzpomněl si. Pak ale zavrtěl hlavou, protože tomu všemu nerozuměl. Motýlek se ocitl u Etnyho ucha, šedý vlk s sebou trochu cukl. Byl zamyšlený a nečekal, že se motýl bude potloukat kolem něj. "Cože? Jestli ho slyším?" zopakoval po ní a zaostřil zrak na motýla, který už seděl Ciri mezi ušima. V jejím kožichu mu asi bylo teplo. "No, slyším nějaký pískání, něco asi frflá, ale... To je všechno. Nerozumím mu. S tebou teda mluví, jo?"
Když Ciri projevila nadšení a sdělila, že je na výletě spokojená, zahřálo ho to příjemně po celém těle. "To jsem fakt rád, mě se ten výlet taky moc líbí. Jsem rád, že jsi se mnou, stýskalo se mi," pomazlení jí opětoval a vesele u toho zavrtěl ocásem. "Vivianne je kdo ví, kde a Reonys pořád captá se strécem Sigym. Za to ty jsi taková miloučká holčička, že jsi mi přišla v tom lese naproti," rozplýval se a tlapkou Ciri poplácal pochvalně po zádečkách. "Připadalo mi, že jste všichni pryč moc dlouho. Měl jsem strach," podíval se na ni s vřelým úsměvem na tváři. Pak ještě dodal: "A k tomu červenému jezeru tě rád vezmu!

Cesta to byla dlouhá, ale nakonec zřejmě úspěšně dorazili do cíle. Zastavil se až na konci cesty, až už dál jít nemohl. Ohlédl se za sebe na jehličnatý les, kolem kterého procházeli, a pak ukázal tlapou na rozlehlé moře, jehož konec byl v nedohlednu. "Ciri, tomu se říká moře," pověděl jí. Mlčky chvíli tento úžasný přírodní jev pozoroval, moc se mu to líbilo. Tok řeky, který se vléval do moře, vydával příjemný uklidňující zvuk. Všude bylo bílo, dál padala vločka za vločkou a od tlamiček se těm dvěma vznášel bílý dým, který se ztrácel kdesi před nimi. "Líbí se ti to?" hlesl tiše. Nechtěl rušit ty překrásně zvuky přírody. "Mámě by se tady určitě taky moc líbilo," stýskalo se mu. Moc. Těšil se, až Lucy znovu uvidí a pomazlí se s ní. Jak jí asi bylo? Byla chudinka sama opuštěná v Cedrovém lese. Nebo možná šla hledat Vivi s Reonysem a v Cedráku ji vůbec nenajde. Pak by musel čekat, než se ona sama vrátí zpátky k němu. Zavřel na moment oči, nasál do plic chladný večerní vzduch a s výdechem je zase otevřel. "Tak, tohle je konec celé téhle dlouhé řeky, Ciri. Popravdě jsem to nevěděl, nikdy jsem až k jejímu konci nedošel. Takže tahle řeka ústí do moře... Moc pěkný. Musím to říct mámě i Reonysovi s Vivi. Musím se jich zeptat, jestli o tom věděli," usmál se na dceru a lehce drbl čenichem do jejího kožichu na krku. "Půjdeme?" broukl, přičemž se otočil a pomalu se rozešel zpět tou stejnou cestou, kterou sem přišli.

>> Mahtae - jih

<< Mahtae - sever

Zavrtěl jemně hlavou a u toho zamumlal: "Hmm, spíš asi ne." Když se nad tím zamyslel, on sám se během svého života ještě nikdy s žádným zvířetem nebavil. "Myslím, že si s jinými zvířátky povídat nemůžeš, nebudou ti rozumět. Zajíčci mluví jnou řečí jako my. A broučci nebo třeba ryby taky. To, že mluvíš s tímhle motýlem," koutkem oka Emanuela vyhledal a zkontroloval, "je možná díky panu Životovi. Je to vlk, který má velikou magickou moc, jak už jsem ti o něm jednou vyprávěl. Pamatuješ?" ohlédl se na Ciri a na moment se odmlčel. Napadlo ho, proč by to vlastně pan Život dělal, aby oživil mluvícího motýla? A proč ho daroval zrovna jeho dceři? Je Ciri opravdu tak moc výjimečná, že má dokonce aji svýho vlastního motýla? na tvář se mu samovolně dral samolibý úsměv. Jeho dcera asi byla opravdu někdo! "Někdy tě za panem Životem zavedu. Je opravdicky úžasnej," dodal, přičemž se na Ciri ohlédl s mírně pobaveným úsměvem, když si pořád tvrdošíjně stála za svým, že celou zimu jenom ležet by fakt nechtěla. Jaká umíněná roztomilá květinka.
"U vody je vždycky větší zima, ale proč, to úplně přesně nevím. Možná, když ta voda není prohřátá sluníčkem, jako třeba právě teď, ale je úplně ledová, takže od ní ten studený vzduch stoupá nahoru a ochlazuje celé okolí," zapolemizoval. Jestli to tak opravdu bylo, popravdě netušil. Zákonitosti přírody ho nikdy nikdo neučil. "Navíc voda je přece sama o sobě studená, málo kdy najdeš teplou. Vím ale o jedné speciální, která studená není. Chtěla by ses tam někdy podívat?" vzpomněl si na rudé jezero, které se rozprostíralo na jihu této země. Párkrát u něj byl. Vždy ho fascinovalo. "Má zvláštní barvu, není to normální jezero nebo řeka, jak běžně vidíš kolem sebe. Je červené a teplé, v zimě tě hezky prohřeje," zpomalil, aby s ní srovnal krok. Čím více na jihu byli, tím víc se břeh kolem řeky rozšiřoval a tím víc pro sebe měli prostoru. Řeka se zklidňovala - tekla pomaleji a byla vlídnější oproti své sestře na severu. Zastavil se u jednoho většího oblého valounu a porozhlédl se po okolí. Líbilo se mu, jak se tady objevovalo čím dál tím víc malinkých vodních plošek. Pidi jezírka roztroušena takhle kolem řeky působila opravdu malebným dojmem. "Líbí se ti tady? Už dlouho jsem tudy nešel. Jsem rád, že jsme se vydali společně na výlet." Pomalu se rozešel zase dál. Netušil, kam až vlastně oba dva chtějí dojít. Možná prostě podél toku, a jak bude jeho konec, půjdou zase zpátky nahoru? Ale kde vlastně ta řeka končí? Nikdy jsem to neviděl. Nešel jsem tak moc daleko, abych viděl její konec. Co když je hrozně moc dlouhá a konec vlastně ani nemá? na čele se mu zjevilo pár starostlivých vrásek. Co když svoji dceru táhne takhle daleko zbytečně? Podíval se na ni. Na tváři měla pokojný, vlastně možná i docela veselý výraz. "Baví tě výlet?" zeptal se.

>> Delta

<< VVJ

Pobaveně se nad Cirinou roztomilostí pousmál. Všechno tolik řešila, byla hodně zvídavá. Líbilo se mu to. "No, já popravdě nevím. Nikdy jsem se o tom s žádným broukem nebavil, hehe. Ale řekl bych, že když se probudí dřív, tak asi ještě jdou spát, protože by v té zimě bez tepla asi zmrzli. Nemaj kožich, kterej by je zahřál, víš?" krátce se odmlčel, aby se nad tím mohl zamyslet. Ale když si to vzal kolem a kolem, asi to říkal správně. Pokud se nějakej brouk zahrabanej v díře probudí a zjistí, že je venku ještě větší kláda, než když šel spát, nebude mít důvod vylézt ven a tak půjde znovu na kutě. Jo. "Já si zas myslím, že spát celou zimu by mohlo být docela příjemný. Představ si to - ty bys byla jen schoulená pěkně v klubíčku v nějaké teplé jeskyni na měkkým mechu, zatímco tvoje služebnictvo by tě zásobovalo a nosilo ti jídlo až pod čumáček, abys neměl hlad. Kdykoliv by sis pískla, oni by se zvedli a běželi pro něco k snědku. Neměla bys s hledáním potravy žádnou starost. To je privilegium, po kterým jsem já vlastně vždycky toužil," potutelně se zasmál a zavrtěl ocasem. Vlci, co Etňu dobře znali, byli s jeho mylnými představami už dávno dobře seznámeni a věděli, že si Etney přeje víceméně nemožné. Až budu konečně alfák, níž postavení mě přesně takhle budou obskakovat! " No, prostě by ti bylo pořád teploučko, nikdy bys necítila chlad a vlastně ani hlad," povytáhl obočí a koukl na ni, jakoby svým pohledem říkal "to je přece fakt super!".
Pomalu společně šli od jezera dolů na jih, kolem toku divoké řeky, která vypadala opravdu nepřátelsky. Kdyby do ní někdo vstoupil, asi by ho smetla a unesla po svém proudu někam pryč. "Víš, jak se tahle řeka jmenuje? Je to poblíž Asgaarského lesa, ve kterém jsem vyrostl, takže kdykoliv jsem ji uviděl, byl jsem si jistej, že kousek odsud už je můj domov," při vzpomínce ho zároveň bodlo i zahřálo u srdce. Ohlédl se na dceru a obdaroval ji jemným, možná i skoro neznatelným úsměvem. "Je to řeka Mahtaë, pamatuj si to. Podívej, jak prudce teče," zastavil se, přičemž se k Ciri sehnul, aby měl hlavu výškově zhruba na úrovni té její. Tiše stál vedle ní, natočen směrem k řece pozoroval její tok a zároveň u toho podvědomě nasával vůni své dcery. Pak k ní přitulil hlavu a zavřel oči. Její přítomnost pro něj byla velice příjemná. Teplo jejího těla ho uklidňovalo. "Je chladno, že? U vody ještě větší než v lese," zašeptal jí do ouška. Sluníčko pomalu zacházelo za obzor, mráz o sobě dával čím dál tím víc vědět a sněhové vločky nepřestávaly padat. Čeká je dlouhá tuhá zima. Tiše vzdychl, pára od jeho čenichu se rozprostřela ve vzduchu a zmizela. "Půjdeme?" hlesl tiše, narovnal se a rozešel se zase dál podél toku. Pod tlapkama mu křupal napadaný studený sníh, který pořád přibýval. Napadlo ho, co asi dělá Lucy? "Vrátíme se pak za mámou, nebo chceš ještě zpátky ke strejdovi?" byl by radši, kdyby měl všechny děti doma, ne roztroušené někde po venku.

>> Mahtae - jih

<< Východní hvozd přes Kojotí břeh

Koutkem oka na ni pohlédl, přičemž se spokojeně pousmál jejímu přitakání, že jsou s Lucy nejlepší rodiče na světě. Tak samozřejmě, lepších není... Dřív by mi v rodičovství mohl konkurovat možná tak můj otec, ale teď? Pfff. Není lepšího otce, než jsem já. A lepší mámy, než je Lucy. Byli jsme k tomu asi předurčení vlčím Bohem, tak nějak bych to viděl. Vlčí Bůh si nás vybral a tlapou na nás ukázal, že to my dva přivedeme na svět budoucí krále a královny stávajících i nově vznikajících smeček. Jo, je to tak. Nikomu nekoluje v těle kvalitnější krev a nikdo nenese luxusnější geny jak já s Lucy.
Došli pomalým tempem až k velikému jezeru, ze kterého měl pocit, že už ho někdy v minulosti navštívil. A možná i vícekrát. Zastříhal ušima a natočil je směrem, ze kterého se nesl zvuk divoce tekoucí řeky. Zřejmě byla nedaleko odsud. "Trošku to studí, to je fakt," porozhlédl se okolo. Není tohle vlastně to veliký jezero, který jsem viděl za našeho Cedrového lesíka? Ale jenom jsem teď z druhé strany, že? jenže neměl moc času na přemýšlení, neb ho Ciri pořád nějak zaměstnávala. Podíval se na ni a zapřemýšlel, co to vlastně říkala. Poslouchal ji tak na půl ucha, takže mu chvíli trvalo, než odpověděl. Až teprve co si v hlavě sesumíroval celou její otázku a došlo mu, na co se ptá, mohl mluvit. "Ach, jasně, broučci," hlesl, uspokojen, že se neptá na nic těžkého, na co by třeba neznal odpověď. "Jasně, všichni brouci žijou na jaře, kdy kvetou kytičky, a taky v létě, kdy svítí silně sluníčko. Bez sluníčka by umřeli. Nejsou totiž tak dobře vyvinutí, jako jsme třeba my vlci, víš? Mají to prostě jinak. V zimě spinkaj v zemi a na jaře, když ožívají kytičky, ožívají i oni." Líbilo se mu, jak nad tím vším Ciri uvažuje. Třeba on nad broukama nikdy nijak zvlášť nepřemýšlel. "A znáš vlastně nějaké brouky? Viděla jsi nějaký?" napadlo ho, přičemž si ji zvědavě prohlížel. "Někteří brouci uměj i lítat. Maj malinkatý křidýlka," ukázal prsty na tlapce, jak malý ty křidýlka jsou. Snažil se je ukázat jako hodně pidi, aby jí říkal fakta, né nějaký výmysly. Chtěl z ni totiž holčičku, která všechno ví a všechno zná... A kdyby ji krmil nesmyslama, pak by i ty nesmysly říkala. Zbytečně by se zahanbovala. To nechtěl.
"Na druhou stranu jezera se Ciri určitě nedostaneme, je hrozně velikánský, podívej," ukázal tlapkou na druhou stranu jezera, která však byla v nedohlednu. "Co jít níž? Můžeme ho obejít a nebo jít až dolů podél řeky a tu pak přejít na místě, kde bude mělká. Pak se míň namočíme, třeba jen nožky," usmál se, přičemž se rozešel dolů na jih po směru horního toku řeky. Kde vůbec ta řeka ústí?

>> řeka Mahtae - sever

Pozoroval její cestu ze stromu zpět na zem. Vypadala sebejistě, očividně strach neměla. Po větvi hezky ťapala a připadalo mu, že má dokonce i vysoko nesenou hlavu s ocasem. Jakoby se pyšnila, jak skvěle jí to chození po stromě jde. Bezděky se usmál a pyšně si u toho povzdechl. Měl tak šikovnou dceru! Nemohl se zbavit pocitu, že cizí vlčata prostě nejsou tak moc šikovná a talentovaná, jako ta jeho. Ostatní jsou bez tak jenom zpomalení nýmandi, kteří se v Ciriném věku sotva naučí chodit a něco žvatlat, pomyslel si se zrakem stále upřeným na dceru. Když pak seskočila na pevnou zem, udělal pár kroků vstříc k ní a pomazlení jí vřele opětoval. Jeho holčička si sice postěžovala, že vlci by neměli šplhat po stromech, ale on se rozhodl to přejít a naopak jí zvednout náladu a sebevědomí ještě víc, než doteď měla. "Zvládla jsi to skvěle, Ciri. Doopravdy. Vidím, že obratnost ti rozhodně nechybí! Tu máš asi po mámě," zkonstatoval spokojeně. "Řekl bych, že kdyby na tom stromě uvízla jiná vlčata, rozbrečela by se a žadonila po rodičích, aby je dostali dolů. Bez tak by byla přilepená na jednom místě a křečovitě by se držela větve. A pak by si možná i nějaké to vlče káklo strachem. Ale ty, kočičko moje, jsi to zvládla úplně sama!!" tlapkou ji pochvalně poplácal po hlavě. "Ale myslím si, že většina vlčat by se nahoru ani nedostala, protože by neuměla takhle na frajera šplhat po stromech," dodal zamyšleně. Neuměl si představit, že by někdo zvládl vylézt na strom tak snadno, jako jeho Ciri. "No, prostě máte být po kom skvělí, no," zamlaskal si, přičemž pak blaženě mrskl ocasem. Samozřejmě tím naznačoval, že on a Lucy jsou top rodiče a předali svým dětem jenom ty nejlepší geny a predispozice k šikovnosti, kráse a inteligenci.
Ale jak jeho dcera byla šikovná stromo-lezka, očividně oplývala i značnou dávkou moudrosti. "Hmm, máš pravdu. Pod kořeny by se tlapkama hrabalo fakt špatně. Ale my dva bysme to určitě nějak zvládli," mrkl na ni, nicméně se rozešel tím směrem, který ona udala. Netušil, kam jdou, ale bylo mu to poměrně jedno. Stejně se květince nemůže nic stát, když ji ochraňuje jeho veličenstvo, ne?
Jakmile vyšli ven z lesa a vysoké stromy přestaly krýt jejich kožichy, uvědomil si, že sněží. Vzhlédl k zatažené obloze, ze které se pomalu snášely letos úplně první sněhové vločky. "Ciri, podívej," hlesl zasněně a ukázal tlapkou na nebe. Miloval sníh. Připadalo mu, že zasněžená krajina má prostě něco do sebe. Jakoby byla z nějaké pohádky, které mu (nyní už bývalí) spolu-smečkovníci povídali, když byl malé vlče. Na mysl mu vyplavala vzpomínka, jak se klouzal s Yeterem po zadku z kopce. Jemně se pousmál. "Sníh je prima," hlesl bezbarvým tónem hlasu, stále přemýšlejíc nad Yeterem. Rád by ho zase někdy viděl. Kde mu byl konec? Zrak potom přenesl na Ciri a zaostřil svůj pohled. "Začala zima. Když napadne první sníh, můžeš si být jistá, že už se sluníčko uložilo ke spánku a teplo se do naší země vrátí za dlouhou dobu," poučil ji, přičemž na ni pak při dalších svých slovech hravě mrkl: "Ale v zimě je i spousta zábavy. Až napadne trochu víc sněhu, pochopíš, co tím myslím." To, že sníh i mnohé komplikuje, se rozhodl zatím nezmiňovat. Nač bude její mladou hlavičku zatěžovat věcmi, o které se mají postarat dospělí? Ona by si měla užít zábavu, pohodu a klid. Neměla by se zimou nikterak stresovat.

>> Mahtae (sever) - přes Kojotí břeh

<< Kaskády

“To rozhodně bude!“ přitakal jí měkce. Líbila se mu její sebejistota. Byl si jistý, že dostojí svého slova a jednou všem těm bídákům na tomto světě ukáže, co znamená být potomkem a mít ve svých žilách krev slavné dvojice, Lucy a Etneye! Její další slova ho mile zahřála u srdíčka. “Ale já se o tebe budu starat vždycky. Až na věky věků,“ zašeptal s úsměvem na tváři. Netušil, jestli slyšela, co řekl, ale nevadilo mu to. Nepotřeboval to. Věděl totiž, že by raději umřel, než aby ji a ostatní nemohl ochraňovat před veškerým zlem, kterým je protkaný tento svět.
Magie, které vládl, se jí zřejmě líbila. “Hustý, že? Taky mi to připadá hodně hustý,“ souhlasně zamáchal ocasem. “No, třeba jednou zjistíš, že dokážeš ovládat vlky stejně tak, jako je ovládám já. Ale to je, lásko moje, ve hvězdách. To pan Život určí, které magii budeš jednou vládnout. Ale i kdyby to nebyla ta moje, věř, že on vybere správně! Nesmíš o jeho rozhodnutích nikdy pochybovat, Ciri. Pan Život je velmi mocný, a taky štědrý. Obdaruje tě mocí ovládnout tu nejvhodnější magii pro tebe, až nastane vhodná doba. Jsi křehčí než já, možná budeš mít nějakou po mámě. Jsi taková naše květinka,“ usmál se na ni. Srdce mu zaplesalo, když zahlédl v jejích zlatých nevinných očích to mladistvé nadšení. Sršela z ní energie a chtíč žít.
Zastavil se a zpozorněl, když se rozeběhla kamsi pryč. Pokýval hlavou, jakože se bude dívat a že přesně ví, co bude dělat. Ve skutečnosti ale vůbec netušil, co zamýšlí a jaké má plány. A když začala obskakovat strom a pak spadla na zem jako šiška, naklonil nechápavě hlavu do strany. Koukal na ni trochu jako na nějakého tydýta. “Co to děláš, zlato?“ hlesl. Jeho tón byl celý takový zpomalený, zněl možná trochu zaostale. Byl ale Ciriným chováním natolik překvapený, že říct to jiným způsobem prostě nesvedl. To jako bylo to, co mi chtěla ukázat? Jak spadne na hlavu jako trotl? Ale pak, když se jí podařilo uchytit se pomocí drápků na kmeni, její úporné snaze konečně porozuměl. “Eeeeh, uuuuh!“ začal koktat. Nevěděl, co má říct. Ona už byla pořádný kus od země a lezla ještě ke všemu poměrně rychle. Přispěchal přímo pod strom, přičemž na ni zíral. “Jsi vážně dobrá, Ciri. To já bych v žádným případě takhle dobře nesvedl. Pořádně jsi mi to nandala! Seš hvězda dnešního večera!“ brebentil sotva srozumitelně, přešlapujíc neklidně z tlapky na tlapku. “Ale teď bys měla jít dolů, abys nespadla. Víš jak, je... Je to vysoko. A... A fouká vítr. Jo. Co když tě vyvede z rovnováhy, to se stává i těm nejlepším z nejlepších. Aji mě to ten zpropadanej větr často dělává, víš? Když jdu, zafouká a já najednou upadnu. Z ničeho nic. No vážně, tak to je!“ nechtěl jí říkat, že lézt nahoru na strom byl špatný nápad. Snažil se to nějak zakecat. Jenže svoji nervozitu už skrýt nedokázal. Zatímco pak Ciri panikařila, panikařil Etney ještě víc. “Počkej! Nehýbej se! Drž je toho kmene, jasný? Ne, že se pustíš!“ nakázal jí. Snažil se přemýšlet. Jenže měl v hlavě tmu. Nic ho nenapadalo. Jediné, co se mu pořád dokola honilo hlavou, byla myšlenka „Lucy by si hned poradila“. Vzhlédl na dceru a do široka se zazubil. Snažil se navodit trochu příjemnější atmosféru, přece jen... On tu musel být ten dospělák s chladnou hlavu a racionálním myšlením. I když by raději nyní tuto pozici přenechal své dceři. Rozhlédl se kolem sebe – nejdříve vlevo, pak vpravo a pak zase vlevo. A když si pak všiml nedalekého košatého stromu, který jeho uvězněné dceři nabízel svoji mohutnou větev, prudce na ni ukázal tlapou. “Větev! Dívej!“ vyhrkl. “Po té větvi se dostaneš dolů!“ upřeným zrakem ji sledoval. "Když z toho stromu přejdeš na ni, dostaneš se dolů na zem. Půjde to snadno," podpořil ji, pozorujíc její pohyby. Kdyby náhodou padala, byl by připraven ji jakkoliv chytit či zjemnit pád svým vlastním tělem. Sice by měl asi vše durch zlámané, ale co by pro svoji dcerunku neudělal, že. No vymyslel jsi to famózně. Jsi prostě rozenej tatin. Jde ti to. Měl sis vlčata cenzura už dřív. Nebylo nač čekat. Máš to v krvi, byl nadmíru spokojen sám se sebou, jak tuto prekérku dokázal bravurně vyřešit.

V očkách mu zajiskřila hrdost, když Ciri řekla to, co řekla. Celý se dmul pýchou a spokojeností. Párkrát souhlasně přikývl, “přesně tak! Jsi celá já, říkáš to naprosto správně! Máš to všechno v krvi, cítím to. Jsi předurčena k velkým věcem,“ povzbudivě na ni mrkl pravým očkem. Byl rád, že je Ciri taková, jaká je - oplývala značnou dávkou inteligence, na svůj věk toho spoustu ovládala. Byla šikovná, akční a energická. A ještě k tomu všemu z ní sršela nefalšovaná hrdost na svůj významný a především jedinečný původ. Spadala do kategorie dokonalých vlků, a těch na tomto světě bylo sakra málo! Liboval si v té představě, že jsou jeho vlčata někdo... Že jsou speciální a každý je bude uznávat a klanět se jim. Předal jsem jim ze sebe jen to nejlepší. Fakt se mi povedli, hlavně tady ti tři. Crowley je... No, Crowley je docela mimo, asi toho rozumově moc nepobral, trošku nehoda. Ale Reonys s holkama jsou těžce v topu. Vůbec mě nenapadá, že by v něčem zaostávali. Přijde mi, že jsou ve všem, co dělají, nadprůměrně dobří, heh. Moje děcka, no. Je jasný, že jsou a budou ti nejlepší z nejlepších. Nikdo na ně nemá a ani mít nebude. Budou jim všeci na světě jenom závidět, zatímco se potěšeně usmíval, ješitně si u toho povzdechl. A Ciri tohle otcovo smýšlení svým chováním nevědomky jenom víc a víc podporovala.
“Nikdy se vám nic nestane,“ ujistil ji. “Budu dělat všechno pro to, abyste žili svůj život jako v bavlnce, má lásko. A máma určitě taky,“ tlapkou dceru polaskal po hlavě. A když se znovu zmínila o motýlkovi, vypátral ho očima. Pořád tu někde poletoval. “Hm, to asi je. Máš pravdu,“ pokýval hlavou. Pak ale šťastně, a především dost nahlas, vyštěkl: “Ty jsi tak chytrá!! Všechno víš snad ještě líp jak já!!“ zamával radostně ocáskem. Minutu za minutou ho čím dál tím víc příjemně překvapovala. “No já umím spoustu magií, jsem v nich frajer! Ukážu ti, jakou magii ovládám od narození. Jmenuje se příkaz, je to dost silná a na ovládnutí obtížná magie. Zvládnou to jen opravdoví mistři, což já samozřejmě jsem. Neuvěříš, co ta magie všecko umí!“ snažil se ji chvíli napínat. Ztichl a svým pohledem ji trochu škádlil. Pak už se ale sám nemohl dočkat její reakce, proto pokračoval: “Můžu ovládnout celé tvoje tělo, nebo ti mohu třeba podsunout do hlavy myšlenky, které si ale ty sama vůbec nemyslíš. Ukážu ti to,“ ztichnul a začal se soustředit. Přední tlapky jeho dcery se odlepily od země a jedna po druhé zadupaly, jakoby snad projevovaly radost. A to stejné potom udělaly i zadní tlapky. Etneymu se při použití magie jemně rozzářila očka. Když toho však nechal, oči se mu vrátily zase do původního stavu. S očekáváním se na dceru pousmál. “Tak co? Hustý, že?“ těšil se, jak ho bude chválit. Jakou magii asi budou mít jeho děti? Doufal, že něco pořádného. Nejlépe příkaz, že ano.

>> Východní hvozd

"Zajíce, jo?" zopakoval po ní s mírným pokývnutím hlavy. Pak se úlevně pousmál, "asi máte oba dva talent na lov po mámě," byl za to rád. Dřímala v něm obava, že by "talent" zdědila vlčata po něm. Byla to snad jediná věc, o které věděl, že v ní neexceluje a navíc už nikdy ani nebude. "Vy máte asi jenom samý kladný vlastnosti, hehe. Krásu a kvalitu po nás obou, talent na lov po mámě, dobrý rodokmen... Prostě jste se povedli. Měli byste na sebe být pyšní," pochvalně na dceru mrkl očkem. Bylo ovšem samozřejmostí, že jeho vlčata nebudou žádný plebs. To by ani nebylo možné, aby se z jeho a Lucyiny urozené krve narodil nějaký bídák. A čím déle ji poslouchal, tím více si uvědomoval, že má doma opravdu veliké poklady. "A jste aji chytří. To máte bez tak po mně, Ciri. Já jsem vždycky byl hodně chytrej už od malička. Všecko jsem uměl, znal a věděl dřív, jak moje sestra... Vaše teta. Všecko mi šlo lehce a bez větší námahy. No a je jasný, že když máš za tátu takovýho šikovnýho a chytrýho vlka, budeš chytrá aji ty. A ostatní tví sourozenci taky!" hrdě vypjal hruď. Už jaksi pozapomněl na nezdary, které ho provázely mladistvým životem. Pamatoval si jen to dobré - svoji dokonalost a bezchybnost. Pak se ale rozhlédl kolem sebe, jestli je nikdo neslyší a nevidí. A když zhodnotil, že je čistý vzduch, přikrčil se k dceři a pošeptal jí do ouška: "Někdy bys mi ty bylinky mohla ukázat. Ty mi nikdo nikdy neukazoval," laškovně na ni mrkl a hlavu oddálil. Pak tlapkou ukázal na své tlamě znak "pšššt", aby nikomu neříkala, že její táta je neznalec bylinek. To by si o něm pak někdo mohl pomyslet, že má v něčem mezery, což si samozřejmě nepřipouštěl. Žádné mezery neměl. V ničem. A jeho děti taky ne!
Další část příběhu ho tolik nezajímala, protože se týkala spíše Sigyho, než Ciri a Rea. Proto na ni jen němě pokyvoval hlavou a nijak zvlášť to nekomentoval. Sice mu připadala zvláštní ta kytka, po které se dětem motala hlava, ale protože se v bylinách nevyznal, nechal to plavat. "Tak to jsme měli štěstí! Já totiž hledal zase tebe! Takže jsme se našli navzájem," zaradoval se, hlavně i z toho důvodu, aby se zaradovala Ciri, přičemž u toho zavrtěl svým huňatým ocáskem. Motýlka, který poletoval kolem nich, si všiml až tehdy, co na něj Ciri upozornila. Zaostřil na něj očima a snažil se rozpoznat jeho barvičky. Motýly měl celkem rád, líbily se mu. "Není na motýlky ale už trochu zima?" zkonstatoval zamyšleně, přičemž k motýlovi natáhl tlapku, aby se ho mohl dotknout. Ten však vyplašeně uletěl. Etney dal tedy tlapku pomalu dolů a zůstal na něj koukat. Měl za to, že se takoví hmyzáci vyskytují spíše na jaře a v létě. A teď už přicházela den za dnem tuhá zima. Detailněji to však neřešil. Shlédl očima na dceru a akčně pohodil hlavou. "Tak jaké to bude dobrodružství?" ne, že by do toho byl celý říčný. Chtěl ji však na jejích toulkách doprovázet - i skrz nepříjemné situace, které se za poslední dobu odehrály. Nechtěl, aby se Ciri z ničeho nic (například z málo pozornosti) rozhodla, že s nimi nezůstane. To by radši umřel... A tak s hranou, avšak celkem přesvědčivou radostí a energií čekal, co jeho dcerka navrhne za aktivitu.

Pořád ji cítil někde poblíž. Ona se schovala? Nechce mě vidět? Nebo proč neodpovídá?! začínal z toho být dost rozrušený. Máchal nervózně ocasem a rozhlížel se kolem sebe, přičemž se natáčením oušek snažil zaslechnout někde nějaký pohyb. Marně. Co když... Co když se rozhodla, že s náma nakonec nepůjde a že se chce vrátit zpátky do toho hejna blech? v očích se mu zúžily zornice a na moment celý zatuhl. To nechci, takhle to nechci, zabědoval v mysli. Srdíčko se mu roztlouklo a on si hrozně přál, aby se jeho momentální myšlenky nevyplnily.
A pak na něj někdo zezadu bafnul. Samozřejmě to nečekal. Byl totiž zadumaný a soustředěný, aby Ciri našel, takže se polekal. Cuknul s sebou a odskočil o kousek stranou, přičemž se ve vzduchu rychle otočil, aby viděl toho nepřítele, který na něj takhle škaredě bafá. Už začal výhružně a bojovně cenit zuby, ale pak si uvědomil, že nemá důvod - stála tam totiž jeho dcera. Chvíli na ni mlčky hleděl, celý vyšokovaný, ale když se Ciri začala smát, uvolnil se a hlasitě vzdychl. "To teda jo," zažbrblal. Prohlédl si ji ze všech stran, jestli je v pořádku, a pak se na ni usmál. "Ach zlato," hlesl tiše do její srsti, když se k němu přivinula. Tolik vyrostla. Už nebyla tak maličká a křehoučká, teď už z ní byla pořádná slečna! Vykvetla do krásy. "Kde je Reonys? Co tu děláš tak sama?" zeptal se, když se od ní oddálil. Tlapkou ji ještě jednou pohladil po pleci. Byl rád, že ji vidí, ulevilo se mu. Ještě najít Reonyse s Vivianne a budou zase kompletní. "Jak bylo se strejdou Sigym? Jsi v pořádku? Co jste vlastně dělali? Nestalo se ti nic?" vyzvídal, přičemž po jejím tělíčku rejdil divoce očima, aby se opravdu ujistil, že jí nic není a že je ok. Kdyby na ní našel byť jen škrábanec, okamžitě by to šel řešit.

<< Východní hvozd

Projít takto velký les skrz na skrz a hledat vlka s mladými puberťáky zabralo docela dost času. O to zklamanější pak byl, když nikoho z nich nikde nenašel. Popadl ho pocit bezmoci a taky zoufalství. Neměli jsme je nechávat odejít se Sigym, když jsme jim neřekli, kam přesně se vrátit a kde by nás mohli najít! Jak je teď budu hledat? Vždyť svět je tak velkej a oni dva tak malincí, posteskl si. Rád by měl oba dva, teda všechny tři děti u sebe. Trošku ho uklidňovalo, že Reonys i Ciri mají dospělý doprovod, ale co ta Vivi? Co když opravdu někde zabloudila a nezná cestu? Co když neví, kam jít a krčí se někde, celá vyčerpaná, v keříku? Oklepal se. Tyhle myšlenky mu na naději, že je všechny brzy najde, zrovna moc nepřidávali. Mrskl rozrušeně ocasem, jeho dobrá nálada vyprchala.
Měl však štěstí. Zavětřil a čenichem vyzdvihnutým vysoko k obloze se snažil zidentifikovat pach, který se mu připletl do cesty. Byl to známý pach. Jen ho sotva cítil, nedokázal ho tedy rozpoznat. Svitla v něm však naděje, že je jeho malých dětí. Teda už ne tak malých, připomněl si. S nedočkavostí v očích zrychlil krok a snažil se jít tím směrem, ze kterého pach vycházel. A podařilo se! Pach sílil a sílil, až mu nakonec bylo jasné, že patří jedné z jeho dcerušek. Avšak zhrozil se. Zhrozil se nad tím, že je tu pouze pach Ciri, ale nikoho dalšího. Proč tu byla sama?! Takový hustý a velký les a ona se tu potloukala bez doprovodu. Jakto?! A co Reonys a Sigym? "Ciri!!" zavolal, přičemž se divoce začal rozhlížet kolem sebe. Nedaleko sebe slyšel šum vody, doufal však, že přímo tam Ciri nešla. Kde jsi? nikde ji neviděl. "Ciri! Ozvi se!" zavolal znovu ve snaze dceru najít. Doufal, že je někde blízko a jeho volání uslyší.

<< Cedrák (přes VVJ)

Etney měl opravdu dobrou náladu. Když klusal kolem jezera pryč, usmíval se. Bylo to samozřejmě díky Lucy, ale i díky jejich nově vznikajícímu domovu. Těšil se, až ho ukáže dětem. Nojo, ale kde bych je měl vlastně hledat? Uvědomil si, že vůbec netuší, kam s nimi ten Sigy šel. Trošku v něm zatrnulo, když mu myslí proběhla vize, jak jeho děti někam unesl a teď se k nim chová zle, přičemž je nebude chtít vrátit. Nicméně pak se uklidnil, byl to přece Lucyin bratr! Něco takového by neudělal.
A tak klusal dál kolem břehu jezera, doufajíc, že na Sigyho s dětmi v průběhu svých toulek někde narazí. Obloha se čím dál tím více zatahovala, zvedal se vítr a ochlazovalo se. Bylo jasné, že přijde něco nepříjemného. Ať je najdu předtím, než to všechno začne, zadoufal. Jakmile se ocitl u řeky Mahtae, který odtékala z jezera, zapřemýšlel, kudy by ji měl překonat, aby se dostal na druhou stranu. Její prudký tok se mu příliš nezamlouval, proto musel jít po proudu řeky a najít nějaké místečko, ve kterém se řeka trošku zklidňuje a není tak hluboká. A když ho našel, přebrodil se. Voda byla hrozně ledová, postavily se mu z toho chlupy na těle. Věčným oklepáváním se se snažil z těla dostat přebytečnou vodu, ale moc to nepomáhalo. Byla mu zima. Už se ale nacházel na druhé straně, takže byl rád, že může pokračovat v cestě a dál hledat své ratolesti.

>> Kaskády

Tak nakonec se to Lucy líbilo. Lehce se pousmál a natáhl k ní tlapku, aby se mohl dotknout té její. Leželi svalení na boku naproti sobě, koukali si do očí a vzájemně si oddechovali teplý vzduch do obličeje. Etney byl šťastný. "Mě se to taky moc líbilo," špitl. Jak tak leželi, měl čas přemýšlet nad vším, co se za posledních pár dní událo. Jak si to ale vše shrnul v hlavě, uvědomil si, že z ničeho není smutný ani rozladěný. Měl za to, že veškerá rozhodnutí, která s Lucy společně udělali, byla správná. Nadzvedl se na pravé tlapě, opřel se o loket a porozhlédl se po lese. "Náš nový domov, Lu. Že je to boží?" pousmál se a zastříhal oušky. "Už máme za sebou kus práce - vybrali jsme ten úplně nejvíc vhodnej les, vybrali místečko pro úkryt a dokonce už máme i označkováno, aby sem nikdo nelozil. A jako další krok bych možná zkusil upravit tu malou jeskyňku, co myslíš? Už bude brzo velká zima, měli bysme se připravit. Ale chtěl bych, aby nám s tvořením pomohly i děti. Měly by radost, že mají na zútulnění nového domova podíl," zkonstatoval.
Vyskočil na nožky, oklepal svůj kožich a vzhlédl k obloze. Byla zatažená, tmavá. Nevěstilo to nic dobrého, možná bude velkej slejvák. Nebo, že by dokonce začalo sněžit?! Vydechl vzduch, od tlamy mu šla pára, která se samovolně rozplynula po okolí. Přichází zima, shlédl bezděky na zem a zrak zaostřil na měkké jehličí pod svými tlapkami, které izolovalo chlad. Od nožek necítil zimu. Vybrali jsme dobře.
"Měl bych vyrazit pro děcka. Mám strach, aby nebyl velkej déšť a dětem se pak něco nestalo. Kdo ví, kde se toulaj," podíval se na Lucy a obdaroval ji vřelým úsměvem a zavrcením ocasu. "Budeš tady nebo půjdeš někam pryč? Hlavně na sebe dávej pozor, když budeš beze mě. Nebudu tě mít jak ochraňovat, má milá," laškovně na ni mrkl. Věděl, že se o sebe Lucy postará sama, ale i tak byl radši, když ji měl pod dohledem a mohl kontrolovat její bezpečí. Nedělalo mu dobře, když měl rodinu rozfrcanou všude možně po celé Gallirei. Těšil se, až budou všichni pohromadě. "Myslím, že se Vivi asi ztratila," byla pryč dost dlouho. "Bude super, až jim tenhle les ukážeme. Budou pak vědět, kam se mají vrátit, když někam půjdou." Už to všechno chtěl mít hotové. Teď měl pocit, že jsou děti poztrácené někde v čudu a ani netuší, kde jejich rodiče jsou. Pocítil silnou touhu to napravit a o děti se postarat. "Půjdu, má milá," zlehka se o ní otřel bokem a vyrazil na cestu.

>> Východní hvozd (přes VVJ)

Když Lucy podotkla, že se nemusí bát, že by to tu nezvládli, souhlasně přikývl. "Myslím, že i tu zimu, která brzo přijde, nějak přežijeme, že?" povytáhl zlehka obočí. "Měl jsem při odchodu z toho zablešeného doupěte trochu obavy, ale pak jsem si řekl, že my dva společně zvládneme všecko! Když zvládne smečku vést Nemesis a Sionn, ti dva budiž k ničemu, zvládneme to taky. A daleko daleko líp. Všichni nám nakonec budou padat k tlapám s prosíkem, abysme je do naší nadúrovňové a přepychové smečky přijali," spokojeně si zamlaskal. Už se fakt těšil, až ta smečka vznikne. Nemohl se dočkat, až si konečně vyplní svůj dlouholetý sen a stane se pánem tvorstva. Tím velikým převelikým alfákem. Podíval se zasněně na Lucy. Byl rád, že po jeho boku stane na královském trůně právě ona.
Konečně dokončili ten zdlouhavý a poměrně náročný proces značkování. Ulevilo se mu, že nyní už je jejich les chráněný. všichni budou vědět, kdo tu tomu vládne. Možná to budu muset ale ještě brzo přeznačkovat, aby to bylo všem fakt naprosto jasný, zamyslel se. Nicméně s Lucy to udělali fakt pečlivě, tak si na druhou stranu říkal, že by to mohlo chvíli vydržet. Pachy obou dvou snad jen tak nevyčichnou, ne? Koukl na Lucy a pobaveně se pousmál. Pokrčil rameny a řekl: "To nevím. Asi musíš hodně pít, abys měla furt co čůrat. A taky nesmíš čůrat moc velký dávky, chápeš? Musíš jen trošku, kousek po kousku. Když toho vyčůráš zaráz moc, je jasný, že pak už nebudeš mít co. Musíš si to pořádně rozpočítat a podle svého uvážení tu močku správně použít," rozpovídal se. Udělal ze sebe pana důležitého a jakože to všechno goume, ale ve skutečnosti prostě jen tupě čůral a otíral se. Nic promyšlené neměl. Chtěl ale vypadat jako pořádný bourák, který všemu rozumí. Proto se vykasal co nejvýš to šlo, vypjal hruď a pyšně na Lucy koukal. Doufal, že ho bude obdivovat...

// kdo nemá rád pikantní scénky, nečíst! :D :-)

No, očividně to jeho "chci na ni udělat dojem", zafungovalo. Lucy po něm chtivě zavrněla a z ničeho nic na něj skočila. Byl překvapený, nečekal to. Povalila ho na zem a začala ho celého olizovat. Chvíli byl jakýsi zatuhlý, šokovaný. Ale pak si její pozornost začal užívat, zvedalo mu to totiž jeho ego. Přivřel oči, uvolnil se a celý se rozvalil. Líbilo se mu, že je do něj tak zblázněná a že ho tolik chce - připadal si nesmírně důležitý. "Lucy," šeptl její jméno, když začala čenichem rejdit pod jeho krkem a sunula se pod něj. Nabízela se mu? Takže... Ona chce... Chce to, co se dělo tehdy, když jsem jí udělal vlčata? zamyšleně na ni hleděl, ale snažil se, aby to nešlo vůbec poznat. Usmíval se proto jako měsíček na hnoji, sem tam zavrtěl ocasem a nechal ji, aby se pod něj dostala. A když mu pak nastavila svůj zadeček, bylo mu jasné, že to odhadl správně. Chce na sobě (a asi i v sobě) cítit pořádnýho šéfa! Sakra, jsem asi fakt mega big boss tyjo. Ona mě úplně chce! zavrněl si v mysli a vyskočil na nožky. Celá tahle situace ho vnitřně hrozně uspokojovala. Miloval, když mu Lucy dávala najevo, jak moc ji přitahuje. Začal ji celou očichávat a oňufávat, voněla mu. Konkrétně se čenichem prohraboval srstí kolem jejího pozadí, až nakonec zastavil na dírce, do které by se měl asi trefit. Prohlédl si ji, párkrát ji ochutnal a nasál její vůni. Tělem mu projela vlna vzrušení. Jo, to bylo přesně ono! Vlčice oproti samcům voněly prostě úplně jinak, daleko lahodněji a příjemněji! Lucy se navíc chovala velice přitažlivě. Pořád se nějak kroutila, nastavovala se mu a... hrozně voněla. Etňa začínal být celý pryč. Přestal si z toho velkého rozrušení všímat detailů a nechával svůj pohled přilepený jen na jejím nastaveném zadku. Tep i dech se mu zrychlily. Už více neváhal, nebude se přeci nechávat přemlouvat, že. A navíc, i kdyby chtěl, už by nemohl přestat, byl na to příliš mimo. Ona ho vydráždila...
Naskočil na ni, chňapl se zubisky jejího kohoutku a tlapkama objal její drobnou hruď. Zapomněl, jak malá a křehká je, přenesl na ni celou svoji váhu. Bylo to úplně jiné jako tehdy, tehdy byl ze všeho vystrašený a nevěděl, co dělat. Ale teď byl přece velký alfa samec! Věděl přesně, co po něm Lucy chce a co je jeho přirozenost. Začal přirážet a divoce Lucy obskakoval. Netušil, jestli se jí to líbí nebo ne, potřeboval uspokojit hlavně sám sebe, svoji touhu a potřebu, kterou v něm ona vyvolala. Bylo to příjemné. Hrozně moc. A když pak cítil, že na něj jde ten stejně blažený pocit jako minule, cosi ho vyrušilo. Něco v lese hlasitě zapraskalo, znělo to jako rozlomení klacků na zemi (//Awarak), on se toho v zápalu soustředěnosti lekl. Nevěděl, jestli to byl nějaký vlk či co, nedokázal zidentifikovat, jestli se lesem roznesl nějaký pach nebo ne. Nesoustředil se na to, měl v hlavě jen Lucy. Chtěl si vychutnat to blaho, které se dralo napovrch, místo toho ale natočil uši dozadu, na moment se ohlédl a pak ztratil rovnováhu. Z Lucy musel tedy seskočit dolů na zem. Jeho tělo bylo ale hrozně napjaté, celé to v něm vřelo. Hlasitě zafuněl, ten pocit, který ho pohltil pár vteřin předtím, než ze své drahé seskočil, zřejmě vybouchl! Předklonil hlavu a drápky zaryl do země. A pak se mu svaly z ničeho nic rozvolnily. Svalil se na bok, zůstal ležet a hlasitě oddechoval. Brněly mu nožky, ale cítil se prostě skvěle. Lechtalo ho v bříšku a občas měl cukání v končetinách. Pomalu se podíval na svoji partnerku s otázkou v očích. Nevěděl, jestli se jí na něco zeptat a nebo se snad omluvit. Netušil, jestli se jí to líbilo nebo ne, snad ji nic nebolelo. Raději mlčel, jen se potutelně usmíval.