Gallirea - Příspěvky uživatele

Cítil se jako v sedmém nebi, pořád se musel usmívat. Měl opravdu dobrou náladu z toho, že Reonyse konečně našel. Těšil se, až ho přivede k jezeru, kde se společně setkají s Lucy a Ciri, to už bude chybět jenom Viv. Doufám, že nezůstala v Asgaaru, tam za ní rozhodně nepůjdu. Opravdu netušil, kde jeho zbylá dcera vězí, naposledy se rozloučili na té planině, která byla kousek od Asgaaru. Ale to už je dlouho, to ještě ani nebyl sníh, mráz a zima. Zastříhal ušima a prohlédl si Reonyse, který stál vedle něj.
Jeho pozornost si však utrhla zpět zrzavá vlčice, která se zdála být krapet naštvaná. Aby se jí z těch úšklebků nezkřivila držtička, pobaveně se pousmál. Měl za to, že z častého mračení pak bude mít vlk na čele už navždycky ty hnusný vrásky, který dávají najevo, že už je dotyčnej starej. Pak z tebe bude stařena. Stará zrzavá rašple, máchl ocasem a podíval se na Sigyho, který se vlčici začal ospravedlňovat. Jenže vlčice to v potaz zřejmě moc nevzala, jeho omluva ji nezklidnila. Byla i nadále nepříjemná a svojí další větou Etnyho i se synkem vyhodila z lesa pryč. Vlastně... Nevadilo mu to. Těšil se za Lucy, Ciri a taky na to, až Reonysovi ukáže jeho nový domov. Podíval se vlčici neutrálním pohledem do očí a pak očima sjel všechny přítomné. Na moment jimi stanul i na tichém pozorovateli. Přišlo mu trochu zvláštní, že tu jen tak sedí a vůbec nemluví, ale nepotřeboval to nikterak řešit a hlouběji rozebírat. Neznal ho, bylo mu to jedno. Celý les mu byl ukradený, chtěl jenom najít Rea. A to se mu, díky vlku, povedlo. “Půjdeme,“ zamumlal s lehkým přikývnutím hlavy. Co mu však nedalo, byl hlídací strejda. “Sigy,“ oslovil vlka, když zaslechl jakési mumlání o výběru lesa. “Nevybrali jsme jenom nějakej náhodnej les, vlastně jsme s Lucy prošli hodně lesů. A vybrali jsme ten, kterej se nám zdál nejlepší. A pak vybudovali úkryt, ve kterým se budou moct naše děcka schovat před zimou a větrem. A nebo kdykoliv si budou potřebovat odpočinout nebo být sami. Bude to jejich novej domov,“ osvětlil mu situaci chladnějším tónem hlasu. Nelíbilo se mu, že pochyboval o jejich činech a rozhodnutích, neb on sám sobě i své partnerce věřil. Věděl, že udělali správnou věc, když Asgaar opustili.
Už se chtěl vydat pryč, když v tom Sigy znovu začal mluvit. Etney byl skoro na odchodu, takže už byl k Sigymu i Saturnovi otočený zády. Zastavil se však a na vlky za sebou natočil uši. Poslechl si, co povídá jeho synovi, zatímco si očima prohlížel ryšavou vlčici. Kdyby nebyla tak protivná, byla by hezká. Ale teď je fakt hnusná, napadlo ho, přičemž zastříhal ušima a hlavu otočil na bratra své partnerky. “Zimu zvládneme,“ pronesl pohotově s absolutní jistotou v hlase. “I kdybych měl sám pojít hlady, děcka nakrmím. Nemusíš mít obavy. Vždycky se o ně postarám nejlíp, jak dovedu. A o tvoji sestru taky. Jsou moje všechno,“ ještě chvíli na něm setrval pohledem a pak hlavu otočil zase zpět před sebe.
Zafoukal silný vítr, který ho prostudil až do morku kostí. Už chtěl být doma. Zvedl tlapku, že vyrazí, ale někde vzadu se ozvalo tichým, možná i trochu tajemným hláskem: "Vydej se do jezevčího lesa na jihu a tam najdeš, co hledáš.“ Táhle se zamračil a překvapeně u toho zamrkal. Ztuhnul na místě. Tohle nečekal - byl si jistý, že ten hlas, který zaslechl, nepatří nikomu z přítomných. Co to bylo? Otřepal se a očima se porozhlédl kolem sebe. Zrzka vypadala klidná, jakoby se vůbec nic nestalo. Co to je? Co bylo v Jezevčím lese? Proč zrovna tam? Co tím ten někdo myslel? Pohled upřel do země a chvíli nad tím, co se právě teď stalo, přemýšlel. Nicméně když vítr zafoukal znovu, z myšlenek se probral a uvědomil si, že by měli spěchat. Kdo ví, jak dlouho na nás Lu s Ciri čekají, vzpomněl si, že si dával se svojí hvězdičkou sraz u jezera. “Reo?“ oslovil synka a ohlédl se na něj. “Rozluč se, musíme za mámou a sestrou,“ lehce se na něj usmál. Ani na vteřinku nepomyslel na to, že by Reo chtěl zůstat tady. Nenapadlo ho to. V jeho mysli to bylo naprosto jasné – patřili k sobě. Miloval svého syna a věřil, že i on miluje jeho. “Díky, Sigy,“ vzápětí pak chňapl do zubů mrtvého opeřence, který by se později mohl hodit, a rozešel se pryč.

>> VVJ

// Lindasa

Tupě zírajíc do prázdna přemýšlel nad kopou svých problémů. Hlavně tedy nad dětmi, nad Lucy a nadcházející dlouhou zimou. Zvládnou všechno? Kde se toulá Vivi? Jak se daří Lu a Ciri, jsou v pořádku? Bude Reonys v tomhle lese nebo ho bude muset hledat někde jinde? S tichým povzdechem utrápeně svěsil hlavu k zemi. Nikdy předtím ho nenapadlo, že by otcovství byla taková fuška. Představoval si, že si s nima bude jenom hrát, oni ho budou milovat a veškeré povinnosti za něj převezme někdo jiný. Jenže tomu tak nebylo.
Zastříhal ušima a lehce s sebou cukl, když za sebou zaslechl cizí hlas. Probral se ze svého světa, zvedl zadek od země a otočil se k cizákovi čelem. Ta věta, kterou vlk pronesl, se mu vůbec nelíbila. Stiskl pevně čelist k sobě a táhle se zamračil. Očima si vlka před sebou prohlédl, podle stavby těla a barvy hlasu bylo patrné, že se jedná o vlčici. Byl naštvaný, ale jak se koukal do jejích očí, vlastně docela vyměknul. Vlčice byla drobnější, měla krásný kožich a voněla mu přímo pod čumákem. Chudák tedy tak nějak nevěděl, co si o tomto setkání vlastně myslet a jak by měl reagovat. Proto rozpačitě stáhl uši k hlavě a párkrát přešlápl z tlapky na tlapku. Nelíbilo se mu, jak s ním mluví a říkal si, jestli by jí neměl vynadat a ukázat jí, s kým vlastně má tu čest. A taky se trochu vytáhnout a udělat ze sebe boha. Ale na druhou stranu v něm pořád hlodala ta myšlenka na jeho synka, který se tu možná vyskytoval a kterému by to tady svým výstupem asi pěkně zavařil. S hlasitým povzdechem tedy pak učinil rozhodnutí, že se bude chovat slušně a veškeré vzteky a nervy, které v něm budou bublat, zavře hezky pod pokličku. “Eh-eh,“ vymáčkl ze sebe a pokusil se nahodit milý úsměv. Vylezla z toho však jen jakási chabá napodobenina úšklebku připomínající hlavu prasete. Zvedl tlapku, kterou dotyčné zamával. “Jsem Etney I. As... Eh...,“ Už nejseš Asgaarskej, už k těm smraďochům nepatříš! Nezapomínej, že už žiješ novej, daleko lepší život. Už nejsem lůzr, teď seš někdo novej! připomněl si, přičemž naprázdno polkl. Pak větu dokončil: “Jsem Etney I., hledám tady svého jediného syna,“ na tváři se mu objevil posmutnělý pohled. Opravdu ho Reonysova nepřítomnost moc trápila, hrozně se mu stýskalo. A nedej vlku, když pomyslel na to, že by se třeba jeho milovaný drobek mohl choulit někde celý prokřehlý pod stromem. Snažil se však sám sobě takové scénáře nepodsouvat a myslet spíše pozitivně. Upřímně doufal, že Reonysova cesta skončila zde. Že ho tu najde, živého a zdravého, plného energie. S úsměvem na tváři. Moc by si to přál. “Neviděla jsi ho, krásná slečno?“ složil vlčici před sebou poklonu. Buď si chtěl šplhnout a nebo se mu prostě jenom líbila. Kdo ví. “Jmenuje se Reonys I., je celý šedivý. Někde tmavší a jinde zas světlejší, na čumáčku má hnědý flek. No, a má v očích takový inteligentní pohled,“ popsal svého syna tak, jak nejlépe dovedl. Dychtivě pak na rezavku koukal, doufajíc, že řekne, že jeho syn je tady a čeká na něj.

// Ostatní

Jeho přání však bylo vyslyšeno, splnilo se mu. Vzadu za sebou zaslechl křupající sníh mísící se s hlasitým, možná až trochu sloním dupáním. Vypleštil oči, nastražil uši a se zatajeným dechem se k vlčici otočil zády, aby mohl zkontrolovat, jestli to jen tak náááhodou není jeho synek. “Reonysi,“ zašeptal si tichounce sám pro sebe. Asi by umřel smutkem, kdyby vyběhl nějaký cizí vlk. V hloubi lesa pak ale na bílém povrchu opravdu zahlédl šedavý kožíšek, který se k nim hopsavě blížil. A když na něj to nohaté stvoření zavolalo, rozkmital se mu samovolně ocas, přičemž si divoce povyskočil předníma nožkama. Bez dalšího otálení, svolení či čehokoliv dalšího, co by ho v tuto náramně vzácnou chvíli zdržovalo, vyrazil vpřed vstříc nositeli jeho vlastní krve. Prudce zabrzdil, až byl Reo skoro u něj, a objetí, které ho zahřálo u srdce, mu láskyplně opětoval. Pravou tlapkou objal jeho hubené tělo a hlavou si ho celého natiskl na sebe. Cítil své svaly, jak se mu třesou. Srdce mu bušilo, hrdlo i žaludek se celé stáhly. Byl tak hrozně nadšený, nemohl tomu uvěřit. Zavřel oči, neb cítil, že mu do nich jdou slzy a křiví se mu tlama. “Reonysi,“ zamumlal tichounce jen pro jeho ouška, přičemž se nepřestával tisknout do jeho jemné mladistvé srsti. Skončilo to! Najednou z něj spadl veškerý stres, byla to pro něj nesmírná úleva. Měl strach, že už ho nikdy neuvidí. Svět byl velký, plný nebezpečí a různých nástrah... A Reonys tak malý a nezkušený. Mohlo se mu cokoliv stát. “Synku, všude jsem tě hledal, hrozně se mi stýskalo! Nemohl jsem tě nikde najít!“ vytlačil ze sebe přidušeně. Jak se Reonys pustil, okamžitě si tlapkou protřel tvář, aby nikdo neviděl jeho oči. Usmál se na něj a krátce zavrtěl hlavou. “Jsi tak velikej, vyrostl jsi,“ jak to bylo dlouho? Připadalo mu to jako věčnost! Zvedl tlapku a pohladil ho po hlavě. Měl v sobě nutkání na něj pořád sahat. Nespouštěl z něj oči, furt si ho dokolečka prohlížel. “Reonysi, jsem tak rád...,“ větu už ale nedokončil, neb ho vyrušil Sigy a nějaký další vlk. Ani si v tom návalu emocí a v celé té divoké situaci neuvědomil, že se k nim blíží. Úsměv z tváře mu však nemizel. “Ahoj!“ zvolal radostně na oba dva. Většinou tak veselý a přívětivý k jiným vlkům nebyl, ale měl teď jaksi platinovou náladu a ta se projevovala i na jeho chování. Ohlédl se na vlčici za sebou a pak pohled dvoubarevných, jindy vcelku chladných očí, přenesl na Sigyho. “Děkuju!“ vyprskl ze sebe akčně, přičemž si tlapkou Rea na moment přitáhl k sobě, aby ho znovu mohl poňuchňat. “Děkuju, že ses o něho staral, Sigy. Já... Já jsem hledal, ale trvalo mi to. Nemohl jsem vás najít. Našel jsem prvně Ciri, se kterou jsem prošel nějakou část země dole na jihu. Moře a řeky.., pak jsem se vrátil pro Lucy a ona šla hledat na východ a já na sever,“ povzdechl si. Bylo to těžké. “Už jsem to chtěl vzdát a vrátit se k velkému vlčímu jezeru, který je kousek od Cedrového lesa, ve kterém jsme se usadili. Jenže jsem Lucy slíbil, že Reonyse najdu, nemohl jsem se vrátit bez něj. No a přišel jsem sem a... Reo tady byl,“ poslední část věty vypískl nadšeně a s táhlým zazubením. Jako kdyby byl nějaké malé nevyspělé vlče. Informace na Sigyho chrlil jednu za druhou, byl totiž roztržitý a celý rozhozený. Nedokázal se uklidnit. “Máme s Lucy sraz u jezera,“ přikývl pak a s úsměvem se koukl na synka. A pak si znovu prohlédl zde přítomnou vlčici a nějakého dalšího člena smečky. Nevěnoval jim nijakou velkou pozornost, ale snad to bylo pochopitelné, když právě po tak dlouhé době a úmorném snažení se, nalezl svoji hvězdu na noční obloze.

Se žuchnutím před jejich tlapky spadl nějaký mrtvý opeřenec. Jen tak, z ničeho nic. Ustoupil překvapeně o malinký krůček vzad a pohlédl na nebe. Prší mrtví ptáci? povytáhl zlehka obočí, ale žádný jiný z nebe už nespadl. V žaludku mu zakručelo, uvědomil si, že docela dlouhou dobu nejedl. Měl tolik práce, že to jednoduše nestihl. Naposled snad jen kus ryby. "Reonysi!" štěkl nahned a k mrtvolce se ochranářsky, možná až trochu majetnicky, přiblížil. "Nemáš hlad? Jedl jsi něco? Nechceš se najíst?" očima zkontroloval všechny přítomné. On měl sice hlad, ale jeho syn mu byl přednější. Vlastně, jak to tak zhodnotil, byl to ten nejdůležitější vlk zde a tím pádem měl dle jeho zhodnocení to největší právo na to, ptáka pozřít. "Můžeš ho sníst, jestli chceš. Seš ňákej hubenej," tlapkou dloubl do synových žeber. "Že jo?" zvedl pak pohled na ostatní. Nicméně to byla vlastně spíše řečnická otázka. Doufal, že je jasné, že tento malý kousek masa si ponechá nejmladší z celé skupinky.

//Omluva za délku, ale nedovedla jsem to nijak zkrátit :D k Vlčíškovi o Jezevčím lese si zareaguji až v dalším postu, sem se mi to nehodilo :) Díky.

dekujeme

<< Aina

Čím blíže lesu byl, tím divnější mu připadal. Totiž, bylo tu tolik různých pachů. Vůbec se mu tady nelíbilo, stáhl se mu žaludek. Krátce se ušklíbl a zastavil se tam, kde pachy cítil nejjasněji. Proč to tady tak páchne? vzpomněl si, že obdobně to smrdělo i v Asgaaru, když se tam vrátil po dlouhé době a pozapomněl pachy značkujících. Je tady smečka?! neměl na cizáky náladu. Nechtěl se s nikým vybavovat a nechtěl nikoho vidět. Skoro se obrátil na tlapce, že odejde pryč, ale pak si uvědomil, že by tady vlastně měl zůstat. Reonys se možná schoval do nějaké cizí smečky, protože se ztratil a nezná cestu domů, bleskla mu hlavou ta stejná myšlenka, která ho napadla už předtím v Ageronu.
Ještě krátký moment mlčky stál, nerozhodný, co by vlastně měl udělat. Třeba tady nebude a jenom budu ztrácet čas. Jak dlouho může trvat, než za mnou někdo přijde? Nebo se mám snad sebrat a jít hlouběji do lesa bez oznámení? zvedl tlapku do vzduchu. Už málem udělal krok vpřed, ale rozmyslel si to. Radši počkám, co kdyby tu Reonys byl a já bych mu to tady nějak zkomplikoval? zavrtěl hlavou, přičemž ji pozvedl k obloze. Nadechl se a táhle zavyl. Jeho hlas byl jasný a dobře slyšitelný. Oznamoval, že se nachází na hranicích tohoto lesa a čeká, až za ním někdo přijde. Pohněte si. Nebudu tady čekat sto let, netrpělivě párkrát přešel zprava doleva, až se posadil na zadek a zahleděl se tupě kamsi do prázdna.

<< Jedlový pás (přes Severní Galtavar)

Začínal trochu propadat špatným myšlenkám a náladě. Viv ani Reonys nikde nebyli. Gallirea navíc byla obrovská, co když hledal špatně? Co když vůbec nebyli tady na severu, ale zatoulali se až někam na jih? Daleko od Cedráku? Daleko od místa, kde se s nimi viděl naposledy? Kde jsem se s nima vlastně viděl naposled? zamyšleně civěl před sebe, zatímco se pomalu blížil k jakési řece. Nevzpomněl si. Věděl, že s Vivi se loučil na jakési louce, ale Reonys... Hmm... Možná, že ho naposledy viděl v Asgaaru? To už je ale dlouho! zatnul naštvaně zuby, až mu ztvrdly rysy ve tváři. Chtěl je oba najít...
Uvědomil si, že po své levé straně má sopku. Tu sopku, kde s Lucy kdysi našel svůj náramek. Tak tady mě bohové tehdá obdarovali, zlehka se při té vzpomínce pousmál. Ty časy byly fajn. Zastavil se kousek před řekou, nechtěl si máčet tlapky. Byla opravdu zima, chtěl by řeku přebrodit nějak jinak. Jenže i když se rozhlížel, nenapadalo ho, kudy. Moc to tady neznal. “Reo! Vivi!“ zažblekotal trochu bezmyšlenkovitě se zrakem stále upřeným na toku řeky. “Kde jste, děcka,“ zašeptal a do řeky opatrně vložil jednu svoji tlapku. Kdyby to bylo nějak moc ledové, raději by se vrátil tou cestou, kterou sem přišel. Ale měl štěstí! Překvapeně povytáhl obočí. Voda byla teplá, nestudila. Byla příjemná a hezky mu prohřála zkřehlou tlapičku.Haha, teplá řeka! To je jak to červený jezero, o kterým jsem říkal Ciri. Taky je teplý, spokojeně do řeky pomalu vstoupil, chvíli se v ní ohřál a následně ji přebrodil. Na druhém břehu se pak oklepal a jal se zkoumat okolí dál.
Jenže ani kolem řeky jeho broučínci nebyli. S táhlým zakňučením sklopil pohled k zemi a zastavil se. “To přece není možný. Nemohli se jen tak... Vypařit!“ zaskuhral. Chvíli se upřeně díval na své tlapy, přemýšlejíc, jestli by se raději už neměl vrátit k tomu jezeru. Lu už tam určitě čeká. Bude jí zima, jenže se nechtěl vrátit bez Reonyse. Pořád uvnitř sebe doufal, že ho brzo najde. Už jsem přece prošel tolik lesů! Musí někde bejt. Určitě se schoval do nějakýho křoví nebo tak něco. Možná, že se zašil do díry ve stromě, jenom ne do té, kde svítil ten mech a kde jsem se třískl do hlavy, za řekou se rozprostíral další, poměrně rozsáhlý les. Dobře, projdu tenhle a pak se vrátím zpátky, slíbil si sám sobě a s obavami, že ani v tomto lese synka s dcerou nenajde, se nejistě rozešel.

>> Mechový lesík

<< Ageron (přes Severní Galtavar)

Znovu se ocitl na té samé planině, přes kterou už jednou – a vlastně poměrně nedávno – procházel. A byla pořád stejně bílá a tichá jako tehdá. Reonys nikde. “Tam je les,“ zamířil směrem, kterým se nacházel Jedlový pás. V něm už párkrát byl. Sice si nemohl vybavit, při jakých příležitostech, ale už z dálky jej poznával. Asi by se schoval spíš v lese než na holé louce, kde by na něj sněžilo a foukalo, stále však po očku pokukoval na různá místa. Co kdyby přece jen někde zahlédl šedivý kožíšek?
Po lese volal jméno svého synka, jenže se ani jednou neozval ničí hlásek nazpět. Když neuspěl s Reonysem, zkoušel volat i jméno Vivianne, ale ani ta neodpovídala. Nemusíš volat každýho zvlášť, přece když by jeden zaslechl jméno toho druhýho, ozval by se, ne? zlehka se zamračil a s tichým povzdechem dál brouzdal hlouběji a hlouběji do lesa. Až ho trochu přepadla obava (ale jen na kratičký moment), že se v něm ztratí a nenajde cestu pryč. Přece jenom, s lesama to nebyla žádná bžunda. Nejeden chytrý vlk se v nich mohl nadobro zatoulat. Když byl les velikej a hustej, někdy bylo dost obtížný najít cestu ven. Mě by se to nestalo. Já bych našel cestu ven pokaždý, našpulil samolibě rty tlamy a pozvedl pyšně hlavu nahoru. On a ztratit se? Nikdy.
Ač procházel les křížem křížem, svá nebohá vlčata nemohl nikde najít. A vlastně, když zavětřil, uvědomil si, že tu ani nikde necítí jejich pachy. Dokonce zkusil i zavýt, protože spoléhal na to, že se jeho hlas roznese celou zalesněnou oblastí a pokud by tu někdo byl, odpověděl by mu zavytím nazpět. Nastražil uši a chvíli vyčkával, ale odpověď nedostal. Nejsou tady, neztrácej čas! zamračeně se vydal zase na cestu. Netušil, kam jít, věděl jenom, že musí pryč z tohoto lesa. A taky věděl, že si musí pohnout, protože brzo budou Lucy s Ciri čekat u jezera. Nepřijdeš za nima s prázdnejma tlapakama!! To by byla pěkná ostuda!

>> Aina (přes Severní Galtavar)

Otevřel oči a párkrát jimi zamrkal. Co se stalo? stále byl schoulený v klubíčku a tlapky měl položené na své hlavě. Mezi ušima ho to pořádně bolelo. Usnul jsem? Byla noc. A nejspíš hodně hluboká noc, protože v lese byla tma jako v pytli. Pomalu se začal hrabat na nohy, přičemž se kolem sebe krapet zmateně rozhlížel. Asi jo, usnul jsem, svítící mech ve vykotlaném stromě mu připomněl, proč ho vlastně tak moc bolí hlava. Ještě jednou se o tebe bouchnu a uvidíš, zašklebil se na němý kmen, pak se k němu otočil zády a rozešel se od něj někam pryč. Bílé vločky, které mu zdobily kožich, bez ustání pomaličku propadávaly skrze větve vysokých jehličnanů a usazovaly se na už tak poměrně husté sněhové pokrývce. “Musím najít toho Reonyse. Slíbil jsem Lucy, že během noci dojdu k jezeru,“ zašeptal tiše, přičemž se zastavil. Kam mám jít? zastříhal ušima a pomalu čekoval okolí. Kam by asi takový mladinký vlček mohl jít? Kam ho nožky táhly? Třeba se šel schovat do hor..., napadlo ho, když jeho oči stanuly na vysokých horách, které čněly kdesi v dálce. Ale ne, tak hloupej není. Co by tam dělal? Bylo by mu jasný, že tam zimu určitě nepřežije, zavrtěl hlavou a znovu se rozešel. Ale mohl by po cestě potkat nějakou smečku a tam se jich zeptat, jestli tam nemůže přečkat zimu. Třeba... Možná. Jestli ho Sigy nechal nebo se od něj Reo ztratil, určitě sám nemohl najít cestu do Cedráku. Navíc zatím ani neví, že v Cedráku bude jeho novej domov. Takže třeba po cestě našel tu smečku a oni si ho tam nechali, přemýšlel nad různými možnostmi, kde by svého synka asi tak mohl najít.

>> Jedlový pás (přes Severní Galtavar)

5. Nechat si zmrznout mozek

<< Severnní Galtavar

"Reonysi!! Vivianne!!" zavolal z plna hrdla, když se blížil k lesu. Jeho silný hlas protkaný kapkou zoufalství se jím rozlehl, a i když čekal na nějakou odezvu, nedostalo se mu jí. Ještě naposledy se ohlédl, aby zkontroloval planinu, po které sem přišel, avšak černý a ani šedivý kožíšek na ní nespatřil. Byla pouze celá zapadaná tím děsivě bílým sněhem. Trochu ho z toho zabolely oči, když se v paprscích sluníčka sníh párkrát zaleskl. Se ztrápeným povzdechem vzhlédl k obloze, která se začínala pomalu smrákat. Vzpomněl si, jak říkal Lucy, že se v noci sejdou u vlčího jezera. A co když do té doby nenajdu ani ji a ani jeho? Přijdu... S prázdnýma packama? Bez dětí?! Asi si to hledání představoval trochu jinak. Myslel si, že to bude o něco snazší. Teda, spíš v to doufal. Doufal, že obejde nějakej lesík, párkrát zavolá jejich jména a zpoza stromů na něj vykouknou zmatené hlavičky obou jeho dětí. Na moment zavřel oči, nevěděl, kam by měl dál jít. Jak pokračovat? Kde hledat? Projdu ten les... A uvidíme, rozhodl se nakonec a opatrně překročil jakousi pomyslnou hranici tohoto zalesněného okolí.
Občas zavolal jména svých dětí, ale nikdy nezaslechl nic, co by alespoň připomínalo jejich hlásky. Sem tam zaslechl pískot nebo šramotící zvuky někde v křoví, ale tomu nevěnoval příliš velkou pozornost. Říkal si, že to asi budou nějací místní obyvatelé. Normálně by je ulovil a sežral, aby jim ukázal, kdo je tu pánem. Teď na ně ale vůbec neměl chuť a vlastně ani myšlenky. Přivřel zlehka oči, v lese bylo špatně vidět. Začínalo se tu stmívat daleko rychleji, jak na otevřeném prostranství. Bylo tedy těžší les prohlížet a hledat něco (tedy spíše někoho) určitého. Proto se jen tak couravě procházel a na tváři se mu začínal pomalinku objevovat bezradný výraz.
Nastražil ouška, něco ho zaujalo. Bylo to v dálce, netušil, o co se jedná, ale připadalo mu, jakoby tam něco svítilo. Modrou, nebo snad fialovou barvou? Chvíli se rozmýšlel, jestli tam jít, neb mu to připadalo trochu podivné, ale nakonec se tím směrem vydal. Totiž, co kdyby s tím měli něco společného jeho děcka? Trochu zrychlil krok, byl celý napjatý. Věřil, že až vyleze tenhle malý kopeček a dostane se k tomu svítivému čemusi, najde je tam. Najde tam Viv i Reonyse a odvede si je domů. Srdíčko mu radostně plesalo, těšil se! A tak šel a šel... Vylezl kopec aaaa!! "Reo---" Nic. Nadšený výraz z jeho tváře zmizel a nahradilo ho bolestné zklamání. Jméno svého synka ani nedořekl, protože tu vůbec nikdo nebyl. Svěsil ocas i uši a naštvaně si povzdechl. To není možný, určitě jsem.. Určitě jsem je tady viděl! Cítil jsem je! vsugerovával si dál a dál. Tolik si přál je najít. Mlčky hleděl na světýlko, které prostupovalo z vykotlané díry ve stromě. Příliš nechápal, co to vlastně je. A když tam zaslechl nějaké tiché zvuky, samovolně s sebou cukl. Zastříhal ušima a s nadějí v očích se přihnal k té díře. Strčil do ní divoce hlavu a vyštěkl: "Děcka!! Tady táta!!", jenže kromě malinkatého vyplašeného zajíčka, který vypadal, že brzo dostane infarkt, to byla jen holá díra se svítícím mechem. Tak to byl jenom mech? smutně našpulil rty a znovu svěsil uši. Zastesklo se mu po Lucy, která by ho teď určitě uklidnila, že to nevadí, že děcka najdou jinde, ať se tím tolik netrápí. Podpořila by ho. Musím hledat dál, za ním zapraskaly větvičky a on se toho zvuku lekl. V celém lese totiž bylo hrobového ticho a najednou tohle? Samovolně mu vystřelila nahoru a on se brutálně moc práskl do čela přímo mezi uši. Křečovitě stiskl oči i zuby k sobě, přičemž sténavě zakvíkal. No, a aby toho nebylo málo, jak vrazil hlavou do vchodu té díry, strom se otřásl a z větve nad ním na něj spadla hromada ledového sněhu. A přímo na to bolavé místečko. Kydlo mu to tam, jakoby ho pokadil pták a navíc do toho kaděnce dal co největší sílu, aby vlka pod sebou řádně ztrestal. Etney se svalil v bolestech na zem, schoulil se do klubka a tlapkama si bolavé místečko přikryl. "Zmrzne mi mozek!!" zasténal. Z té bolesti mu snad do očí vhrkly i slzy. Měl dojem, jakoby se tím bolavým místem sníh pomalu dostával až dovnitř do jeho hlavy a rozplýval se na tom mozku, což samozřejmě mega moc studilo. A tak tam jenom ležel a nebyl schopný se jakkoliv pohnout. Sníh mu zmrazil mozek a on musel počkat, až se zase odmrazí.

11. Do postu zakomponovat slova ladovská zima, bim bam, bílá nostalgie

<< Cedrový háj

Vypadalo to, že se Ciri nakonec rozhodla přece jen pro výlet s mamkou. Ve sněhu totiž neslyšel křupat jiné ťapičky, než ty své. Ještě jednou se za sebe pro jistotu ohlédl a zkontroloval okolí. Jednak proto, aby se ujistil, že jejich les je v naprostém pořádku a nejsou v něm nikde žádní vodrzlí cizáci (pořádně nasál několikrát po sobě vzduch do čumáku, ale cizí pachy necítil), a druhak proto, kdyby náhodou Ciri přece jen běžela za ním, tak aby na ni počkal a neztratil se jí. Na moment se zastavil, nějak mu to přeci jen nedalo. Už skoro opouštěl hranice lesa, co kdyby jeho malá květinka běžela za ním a pak se ztratila? To by byla hrůza - musel by pak místo dvou vlčat hledat zase tři. Jakoby se vrátil na začátek celé této vlčecí šlamastiky. Ale Ciri už ví, kde je její nový domov. Vrátila by se sem, napadlo ho. S touto příjemně hřejivou myšlenkou pak mohl poklidně vyrazit dál.
Ladovská zima se rozprostírala všude kolem něj. Bylo více než jasné, že léto je pryč a dlouhou dobu se jen tak neukáže. Ještě musíme stihnout připravit zásoby. Ulovit nějakou vysokou, vzpomněl si na jednu z minulých zim, která byla opravdu velice dlouhá a úmorná. Kdyby tehdy neměl jistotu v Asgaarské smečce, asi by jako tulák pošel někde v opelichaném křoví, ve kterém by jeho vyzáblé tělo zakrývaly jenom holé větvičky. Inu, vzpomínka na hladomor, který v té době panoval, zrovna bílá nostalgie teda nebyla. Vnitřně zadoufal, že letos zima bude mírnější. Byli s Lucy sice připraveni, úkryt byl dobře uzpůsoben i k třeskutějším mrazům, jelikož v zadních dvou místnostech bylo vážně docela teplo. Ale i tak by se tomuto rád vyhnul. Chtěl, aby si jeho děti zimu spíš užili, než aby v ní trpěli. Ve sněhu se přece dala dělat velká spousta blbostí! Až je najdem, postavíme si vlčuláka. A taky se sklouznem po prdce z kopce! Vzpomněl si, jak rajtoval po zadku s Yeterem. Rád by ho našel. Chtěl by mu, svému jedinému příteli z minulosti, ukázat své ratolesti. A taky mu povědět o všem, co se za poslední dobu událo. Trochu posmutněle svěsil uši i ocas. Byl bez nálady. Ani nevím, kde mám hledat. Proč jsme je jenom nechali se Sigym jít? Jak ho teď najdu? Ciri jsem našel úplnou náhodou, Vivi je vlk ví, kde a Reonys... Ach jo, zavrtěl hlavou a pokračoval dál v cestě kamsi do neznáma.
Bílá pára, která mu šla od čenichu, se pomalu vznášela k modré obloze, ze které nyní nespadla ani jedna jediná sněhová vločka. Napadlo ho, že má štěstí. Hůř by se mu totiž synek s dcerkou hledali v nějaké brutální sněhové vánici. A co když už Reonys vůbec se Sigym není a je někde sám? Třeba se ztratil a Sigy se na něj vykašlal, měl takovou velkou spoustu různých myšlenek. Z větší části bohužel špatných, které mu přidělávaly minutu po minutě víc a víc starostí a obav. Štvalo ho, že se tímto musí zaobírat a trápit. Chtěl, aby se prostě někde v dálce ozvalo hlasité BIM - BAM a Reonys se u něj z ničeho nic zjevil. Živý a zdravý. Jenže to byl pohádkový nesmysl, takže mu nezbývalo nic jiného, než jen chodit po okolí a rozhlížet se kolem sebe, jestli náhodou na tom lesknoucím se bílém povrchu neuvidí šedý kožíšek.

>> Ageron

Etneyho varianta zahřátí kamínku očividně zafungovala. Sám tomu na začátku nevěřil, ale teď se ukázalo, že tomu věřit měl! Podíval se na Lucy, která se po odlepení rudého šutříku zaradovala. Lucy měla radost, Ciri měla radost a tak teda Etney měl taky radost. Zamáchal ocasem a spokojeně se uculoval, přičemž lehce vypínal hruď dopředu. "Jsem dobrej myslitel, co?" houkl po své rodince. Teď nastala ta správná chvíle k tomu, aby na něj jeho životní lásky pěly ódu. Chvíli natěšeně se samolibým výrazem na tváři čekal, jenže se nic nedělo. Nikdo nic neřekl a nikdo ho nepochválil. Cože?! Lu se věnovala Ciri a ta se zase na oplátku choulila do jejího kožichu, namísto toho, aby přiběhla ke svému jedinečnému otci a drmolila do JEHO kožichu, nikoliv máminého, slova díků. Jeho ignorovaly. Úsměv z tváře mu zmizel a nahradilo ho táhlé nespokojené zamračení. Čekal, že ho budou obě dvě krásky obskakovat a vyzdvihovat jeho maličkost až do nebes. Klidně by si vyslechl i to, jak je chytrý a pohotový. Uši ho z toho čekání na pochvalu, jak ten plán krásně vymyslel, svrběly. Jenže ono nic. Nafoukl ukřivděně tváře, schoval svoji (ještě před minutou pyšně vypjatou) hruď a kecnul si zadkem na zem. Snažil se o rázný a hlasitý pohyb, aby na sebe upozornil, ale zjevně se ani to nepovedlo. No, pak tam už jen seděl jako oukropeček, s ušima staženýma u hlavy a ocasem obmotaným kolem nohou. Nevděčnice!
Konečně nastal čas na to, aby sehnali i zbytek rodinky. Porozhlédl se kolem sebe a zastříhal oušky. Les měli zabezpečený svými pachy, úkryt nově zbudovaný a tak ho v mysli hřála myšlenka, že se pak všichni společně budou mít kam vrátit. Mají domov! I kdybych pak nemohl najít Lucy s Ciri, vrátím se sem a počkám na ně tady. Už vždycky obě dvě budou vědět, kde mě hledat. A já budu vědět, kde hledat je, ublížený výraz z tváře mu zmizel. Vyskočil na nožky, oklepal ze své sedinky sníh, který se mu nalepil na jeho huňatou medvědí srst, a pak udělal k Lucy a Ciri pár krůčků blíž. Podíval se na mámu, pak na dceru a zase na mámu. "Najdeme Reonyse i Vivi a přivedeme je zpátky domů. Musíme být všichni pohromadě, tak totiž nejlíp přečkáme tu ledovou zimu," řekl se zrakem přikovaným na tom Lucyiném. "Hlavně na sebe dávej pozor, jo? ... Nebo teda dávejte," opravil se, když si uvědomil, že s Lucy pak bude možná cestovat i Ciri. S tichým povzdechem vzhlédl na azurově modrou oblohu, která prosvítala mezi korunami stoletých cedrů. Nerad pořád dokola opouštěl svoji jedinou rodinu, pro kterou dýchal a kterou tolik miloval. Ale teď to jinak nešlo. Totiž, ani jeden z nich netušili, kde by měli zbývající dva potomky hledat. A když se rozdělí, najdou je o to rychleji. Pohlédl zase zpět na ně, Lu už začala pomalu odcházet. "Já budu hledat teda někde na severu, když ty půjdeš na jih," oznámil jí. "A pak, až bude noc, sejdeme se u jezera a řekneme si, jestli jsme někoho našli, jo?" houkl ještě, aby měli určené místo, kde se opět slezou. A taky kdy. Sám se pak rozešel opačným směrem. Rozhodnutí, s kým půjde malá, nechal na ní.

>> Severní Galtavar

Zmateně na Ciri koukl, když cosi zašišlala. Příliš jí nerozuměl. Zastříhal tedy oušky a už se jal ptát, co že to vlastně říkala, přičemž ji chtěl pokárat, aby ten kámen konečně vyplula na zem a řekla mu to pořádně. Nicméně se do toho vložila Lucy a objasnila mu situaci tak rázně, jak to umí jen ona a žádná jiná vlčice. Přitiskl uši ke krku a s vyšokovaným “cože?!!“ vypoulil oči. “Jak jako přimrzl? Proč přimrzl? Ona to jako...,“ zatěkal očima z Lucy na Ciri. Byl vlastně strašně udivený, jak asi takový kamínek může přimrznout odrostlému vlčeti k jazyku, ale pak ho to konečně napadlo. “Tys to olizovala!!“ vyprskl na dceru pohotově. Inu, byl rád, že mu to nakonec došlo. Jenže sotva měl chudáček trochu času na zamyšlenou, Lu ho znovu nabroušeně pokárala. Hodně na něj spěchala, jeho mysl nebyla nyní v tom stavu, aby zvládl vyklopit řešení tohoto problému jen tak z ničeho nic! Potřeboval čas! Nicméně z jejího naléhání pochopil, že je situace velice vážná a ta nervozita se už tedy přenesla i na něj. A mysl mu tak zastínila ještě o to víc. “Eeeeh,“ přešlápl z tlapky na tlapku. “Nooo,“ co by měl říct? Jak tohle vyřešit? Zavrtěl hlavou, že magii ohně rozhodně nemá, a snažil se vymyslet, co dělat. Jenže v hlavě měl doopravdy tak trochu prázdno. Nešlo mu přemýšlet, byla tam pouze tma a ticho. Mozek nespolupracoval. Proto jen nahlouple zíral a vypadal, jakože přemýšlí, ale ve skutečnosti prostě jenom tak vypadal. Nepřemýšlel. “Elektřina je blbá,“ hlesl tiše z jakési setrvačnosti. Jeho tělo tu bylo, duch jakž takž také, ale mysl ne.
Teprve až po chvíli, co procitl a jeho budka se sama od sebe nastartovala, ze sebe zasekaně dostal: “Mů-že-me na-to fo-foukat,“ našpulil rty a naznačil Lucy, jak to vlastně myslí. Kdyby náhodou taky byla natupo a nevěděla, co znamená slovo „foukat“. Přikrčil se k té nešťastnici před sebou a našpulenými rtíky na rudý blyštivý kámen foukal svůj teplý dech. Netušil, jestli to pomůže, ale... “Když se bude foukat ze všech tří stran, určitě to povolí,“ podíval se na Ciri. “Foukej zevnitř,“ přikázal jí. Nakonec, když to vzal kolem a kolem, připadalo mu to jako vážně dobrý nápad. “Párkrát to ofoukáme a šutřík sám odpadne. Pak si ho můžem nechat na památku v našem novým paláci. Vystavíme ho někam na zeď. Cizím se pak budem chlubit a říkat něco na styl jakože „Tak tendle velkej šutr jsme odfoukali naší dceři z jazyka,“ přikývl párkrát zamyšleně hlavou. No, byl to super nápad. Spokojen s tím, jak tuhle situaci vyřešil, se usmál od ucha k uchu a začal usilovně foukat.

<< skalka

Trošku se pozapomněl vzadu za Lucy, ale to jen z toho důvodu, že přemýšlel nad tím, kam asi Sigy jejich jediného synka odvedl. Severovýchodně? povytáhl zlehka obočí, přičemž zadumaně zcela zastavil svoji chůzi. A to je jako kde? Kde je severovýchod? Eeeh, vím jenom, kde je sever a kde jih, takže... to bude mezi severem a jihem? naštvaně se zamračil. Jaktože nevěděl, kde je severovýchod? Trochu zmateně se otáčel dokolečka, aby si určil, kde vůbec právě teď je sever a kde jih. To mě teda mohl tatík naučit trochu líp, beztak tahle nevědomost souvisela s jeho ne moc dobrým loveckým umem.
Zastříhal ušima, z přemýšlení ho vyrušilo naléhavé volání Lucy. Zatlapkal zmateně na místě, byl tak zadumaný do svých věcí, že se na chvíli myslí vytratil z reality. "Lu?" šeptl tiše, odkud to volání jenom šlo? Kterým to bylo směrem? Když se ale rozhlédl, Lucy v tu chvíli zavolala znovu. Díky tomu naštěstí zvládl směr rozpoznat a vyrazil jako střela. Vůbec nevěděl, co se dělo. Další cizinci?! adrenalin v těle se mu trochu zvedl. Jestli to budou nějací darmožrouti, dá jim co proto! Ukážu jim, že sem do tohoto lesa se jen tak bez dovolení nelozí!!
Jak ale spěchal, uvědomil si, že žádné cizí pachy necítí. Jen pachy své rodiny, což bylo samozřejmě naprosto v pořádku. Vnitřně si tedy oddechl, tep se mu mírně zpomalil a on přešel do lehčího cvalu. Byl rád, že se nejedná o žádné nezvané návštěvníky, které by musel vypakovat pryč. No, a zatímco se k Lucy blížil, hulákal jí nazpátek: "Co se dějeee?!" Ciri byla schovaná za Lucy, takže na ni zatím neviděl. Až teprve co se objevil vedle své milé, si všiml, že Ciri má něco v tlamě. Zastavil, zkoumavě si ji prohlédl a natočil hlavu lehce do strany. "Ciri, co to máš v puse?" ukázal tlapkou na červený rubín v její tlamě, přičemž hlavu s našpicovanými oušky otočil zase na druhou stranu. "Proč to nevyplivneš?" zeptal se nahlouple. Vůbec ho nenapadlo, že se kámen Ciri přilepil k jazyku. "To jsi někde našla a rozhodla ses, že si ho necháš? Máš ho na ozdobu?" tipoval. Nevšiml si, že je Lucy celá neklidná a už vůbec mu nepřipadalo divné, že drží Cirinu hlavu mezi svýma tlapkama. Myslel si, že se vítají... Usmál se jako měsíček na hnoji a zavrtěl ocasem. Rodinné setkání!

// 669

Na Lucy bylo poznat, že je unavená. Etney na ni tiše koukal, pozoroval, jak si pomalinku a lehoučce lehá jako nějaká vlčí víla. Jemně se pousmál, posadil se a s tichým povzdechem přikývl hlavou, když řekla, že musí za Ciri. Bylo mu jasné, že teď nikam nepůjde, leda tak na kutě. A tak tam seděl, hlídal ji a užíval si ten pocit výhry, že to společně zvládli. Pomalu si lehl, byli v hlavní místnosti, tudíž oba leželi na studené zemi. Nevadilo mu to, bylo tu příjemně. Sice chladněji, protože sem pronikal ledový vzduch z venku, ale i tak se mu tady leželo pohodlně. Bylo to prostě jejich. Zavřel si očka, ale neusnul. Přemýšlel nad všemi událostmi za poslední dobu a taky nad tím, jak by tento úkryt ještě mohli vylepšit a upravit. Možná, že by se měli zeptat dětí, co by sem ještě rádi doplnili? Zadní místnosti byly v bezvětří, docela teplé a ze všech míst měkké. Vhodné na odpočinek a zahřátí, což bylo v zimě fakt potřeba. Ta přední sice byla studená, ale za to velká. U vchodu byl vítr na kožíšku sem tam cítit, ale vzadu do ní taky nefoukalo. Strop byl zpevněný a voda už neprokapávala. Možná nějaké kožešinky, líbilo se mu i to, že tady delší dobu vydrží ulovená zvěřina.
Oči otevřel, když zaslechl v tom tichu zvyku Lucyiných pohybů. Vzbudila se. To uteklo, jak dlouho spala? připadalo mu to jako chvilinka. Sedl si a na svoji partnerku se usmál. "Vyspala ses?" hlesl tiše místo odpovědi na otázku, jak dlouho spala. "Těším se, až si večer spolu zalezem dozadu a tam budem chrnět vedle sebe celou dlouhou noc," vlastně i na něho teď dolehla únava a vyčerpání. Navíc měl hlad a taky žízeň, s Ciri toho dost ušli za poměrně krátkou dobu. "To nevím. Ale Ciri říkala, že Reonys byl docela dlouho s ní, ale pak se od nich odpojila. Takže Reo bude asi se Sigym. Nevíš, kde Sigy bydlí?" povytáhl zaráz s otázkou obočí. Byl to její bratr, mohla by to vědět. Kde však hledat zatoulanou Vivi, to netušil. "Bude to lepší, až jim ukážeme, kde budou žít a kam se budou moct vždycky vrátit. Budou to vědět a nebudou se jen tak bezcílně potulovat bez možnosti návratu k rodičům," už se na to těšil. Měl těžkost na hrudi, když nevěděl, co s dětmi vlastně je. Aspoň, že Ciri byla s nimi.
Lucy ho pak začala vychvalovat, popravdě ani nevěděl za co. Vždyť celou skalku jsi upravila ty, hehe. Předníma tlapkama ho objala kolem krku, připadal si teď tak výjimečně a důležitě. Přitulil k ní hlavu a hrdě vzdychl. "Snažím se!" hlesl. Líbilo se mu, jak ho Lucy zbožňovala. Jak v něm viděla svého hrdinu a ochránce, on to nutně potřeboval. Potřeboval kolem sebe mít vlky, kteří k němu vzhlížejí a vidí v něm něco většího než v ostatních. On totiž byl lepší jak ostatní! "Oba jsme to dobře zvládli," zamumlal do jejího kožíšku na krku. Z jejího těla sálalo příjemné teplo. "Myslím, že se zimy nemusíme mít strach," když se pustila, ještě chvíli ji pozoroval. Pak se postavil, oklepal se a vyrazil za ní.

>> Cedrový háj

// 668

// SMEČKA: • Založit úkryt

<< Cedrový háj

Lucy byla z místností fakt happy, takže byl i on. Začal vrtět ocasem a usmívat se jak trouba. “Je to tu super, že!“ zvolal pyšně, jakoby to tu snad celé našel, a vytvořil on. Inu, už zřejmě dávno zapomněl na to, jak ze začátku zkoumání této malé velké skalky dělal ofuky, že chce svůj nápad, že ten její není dost dobrý. A jak se mu tady teď líbilo.
Společně s Lucy se teď nacházeli v té nejzadnější místnosti celého jejich skalkového komplexu. Spokojeně si zamlaskal, když si místnost, ve které si budou válet prdku král s královnou, jak nyní Lucy rozhodla, prohlížel. “Ten mech je skvělej, nemusíme ani tahat kožešiny. A je tady teplo, teď v zimě to bude parádní na prohřátí. Nefouká sem, voda tady nekape, no prostě... Luxus! To ani Asgaarský jeskyně nebyly tak dobrý, jako je tohle. To je úplnej vlčí chrám!!“ vyprskl akčně, přičemž pravou tlapkou do jedné hromádky mechu zahrabkal. “Je fakt dost dobře měkkej! Že jo?!“ těšil se, až tenhle palác ukáže svým děckám. Jestlipak se jim tu taky bude tak líbit? Lucy tu ještě něco málo poopravila svojí magií, Etňa se teď cítil trošku poníženě. Ublíženě stáhl uši k hlavě, on tu nic moc opravit nemohl – magii země neovládal. No a co, zas ovládám jiný užitečný magie. Musím ochraňovat les, to dá taky velikou prácu. Úkryt není všecko, konejšil sám sebe, zatímco už Lucy šla ze zadní místnůstky pryč. Ještě naposledy se tu porozhlédl a s úsměvem se vydal přes chodbičku zpět na začátek. Lucy vypadala unaveně, když pozorovala strop. Byla jakási zadýchaná. Chtěl jí říct, ať už nic nedělá, že to dodělají později, ale ona se do toho jako správná samice pořádně pustila. Etňa jen mlčky sledoval, jak pevné kořeny obrůstají strop a uchycují se pěkně jeden do druhého. Aspoň nám to tady nespadne na šišku, pomyslel si právě ve chvíli, kdy už Lucy opravdu stropu skoro dokončovala. Pár míst ještě obrostl mech a bylo to kompletní. Podíval se na Lucy a pochvalně pokývl hlavou. “Jsi fakt dobrá. Stálo to určitě dost energie, klidně tady rovnou zůstaň a zalez si dozadu. Můžeš si na tom měkkým hezky odpočinout,“ nabídl jí. Však už to vlastně byl jejich nový úkryt! Máme novej domov, ta myšlenka ho hřála na duši. Byl to strašně příjemný pocit. Takový už dlouho nezažil. On tady sice moc práce neudělal, ale aspoň Lucy... No, psychicky podporoval a dělal jí takového průzkumného asistenta, aby ji nic nesežralo. Kdyby ji něco sežralo, kdo by to tady pak celý opravil? Musel bych se zbytečně moc namáhat, jí to šlo jednodušejc, pobaveně se zazubil a mrskl u toho ocasem sem a tam. “Když náhodou něco bude chybět, tak si to později doupravíme. Základ máme, to je to nejhlavnější. Vždycky si to tu můžeme zvelebovat podle svýho. Jak se nám zrovna bude chtít,“ přitulil se ke své partnerce a spokojeně se nadechl její vůně. “Moc se mi tady líbí, je to domeček přímo pro naši rodinku. Přesně podle mejch představ, zlato. Bezchybný! Stejně jako celej les, tak i celej nás novej brloh,“ pochvaloval si tichým šeptem do jejího ouška.
Úkryt byl pro potřeby smečky tedy zcela vyhovující. První místnost, ve které se budou uchovávat mrtvolky k nasycení hladových krků, byla chladnější, zatímco zadní místnosti byly teplejší a bylo v nich absolutní bezvětří. Spíše takový stojatější vzduch, avšak ne těžký. Dobře se tam dýchalo, možná díky potůčku, který zvenku skalky vyvěral. Do hlavní velké místnosti pak pohodí ještě nějaké kožešinky a bude to úplně v topu. Byl rád, že to je zařízené a že mají pevnou střechu nad hlavou. Spadl mu ze srdce velký těžký kámen. Měl strach, že to v zimě nezvládnou, ale díky tomuto jejich novému uměleckému dílu si byl naprosto jist, že přežijí a že jejich děti nebudou mrznout někde pod stromem. Už jen něco ulovit, než padnou velikánský mrazy, a bude to, od Lucy se oddálil a pohlédl na ni s otázkou v očích „co teď?“. Nevěděl, jestli bude chtít odpočívat, a nebo jestli se bude chtít jít přivítat s Ciri. Ta nejspíš čekala venku... Tedy doufal v to.

// SMEČKA: • Založit úkryt

“Určitě nás najde, vždyť už je tady v lese... S náma,“ ujistil ji s pohodovým úsměvem na tváři. Opravdu o tom nepochyboval – kam by se asi tak mohla zatoulat? Věděl, že s ním překročila hranice lesa, byla tady. Nikam by neodešla. “A až se postaráme o úkryt a připravíme ho na zimu, abysme se všichni měli kam schovat, najdem Rea a Viv... A budeme kompletní,“ sice se trochu opakoval, neb tohle říkal Lucy už před chvílí, nicméně měl pocit, že jí to musí znovu zopakovat, aby ji uchlácholil.
Zavedla ho ke skalce. Porozhlédl se a pořádně si prohlédl okolí, aby její umístění už znovu nezapomněl. “Vybrala jsi dobré místo,“ hlesl pochvalně. To okolí, ten klidně tekoucí potůček, moc se mu to líbilo. Lucy skalku obcházela kolem dokolečka, zatímco Etney stál na straně a během toho jejího zkoumání ji pozoroval. “Čeho?“ přišel tedy blíž, moc se mu do té pidi dírečky nechtělo znova lozit, moc dobře si pamatoval, jak to tam bylo těsný. Když ale přišel blíž a zahlédl v zemi o poznání větší díru, překvapeně zamrkal. “Proč jsem se teda minule sápal tou mini škvírou? Odřel jsem si u toho bez tak svůj královsky božskej kožich,“ zamrmlal. Kožíšek se mu od doby, co chytil od Shireen tu podivnou blechu, která ho ožírala, hezky spravil. Srst sice byla o něco jemnější jak ta původní, ale postupně houstla a spravovala se. “Tahle díra je dobrá, sice se budu muset trochu scucnout, ale je to fajn,“ zkonstatoval, přičemž se hned za Lucy dírou protáhl. Šlo to fakt o dost líp jak tou původní. Oddechl si. “Je tady docela chladno, že?“ začal se rozhlížet. Bylo tu šero, ale Lu měla pravdu – bylo to tu větší. “Zajímavý, že taková skalka v sobě má takovej prostor, že,“ tlapkou se dotkl chladné stěny. Pak vzhlédl na strop a celé si to tu ještě jednou prohlédl. Místnost byla poměrně velká, to mu vyhovovalo. Nemusel se v ní tolik krčit. “Ale ještě bysme to měli tvoji magií trochu upravit. Myslím, že nahoře asi prosakuje nějaká voda. Trochu. Ty bys mohla nechat vyrůst toho mechu trochu víc, ne?“ podíval se na ni, ale Lucy ho už šťouchala někam dál. Trochu nevěřícně a ostýchavě si chodbičku prohlédl. “Eeeh,“ ušklíbl se. Ty seš tady ten frajer! Ukaž Lucy, že se o ni umíš postarat, chodba byla o něco užší, musel vtáhnout svoje svalnatý tělo trochu do sebe. Ale jen co chodbičkou prošel, naskytl se mu opravdu zajímavý pohled. “Žjova,“ hlesl fascinovaně. Místnůstka byla sice menší a měla nízký strop, ale byla jaksi... uklidňující. “Lucy, je tu místnost!“ štěkl, ale pak zaostřil zrak. “Teda vlastně dvě!“ bylo to tu klidné a tiché. A navíc jaksi teplejší. Měl dojem, že tu nebylo takové chladno, dokonce se mu ani od tlamy nekouřilo. Shlédl na zem, tlapičky stály na měkkém mechu. Zatímco v předchozí místnosti byl sotva na stropě, tady to bylo tím zeleniskem obrostlé jako někde v pelíšku. Místnůstkou prošel až do třetí, která byla vlastně skoro stejná. “Lu, pojď sem,“ vybídl spokojeně svoji partnerku, přičemž ji takto ujistil, že nemusí mít strach, že tam na ni nic neskočí. Byl zvědavý, co na tuhle krásu řekne. Dětem by se tady moc líbilo, pousmál se.

>> Cedrová skalka