Gallirea - Příspěvky uživatele

// Loterie 4

Lu byla k Etnymu přívětivá a milá. Otírala se o jeho tělo a tvářila se spokojeně, takže byl samozřejmě i on spokojený. Vrátil jí jemné olíznutí na tvář, pousmál se a nechal ji, aby se o něj mohla opřít. Bylo mu příjemné, když se k sobě vzájemně takto měli. Ale komupak by taky ne, že. "Přesně tak," přitakal souhlasně a párkrát přikývl, aby nezůstal pozadu. Sice přemýšlel zrovna nad něčím úplně jiným, ale když se děti tolik zajímaly o lov a Lu lovem taky žila a bavil ji, nechtěl se ztrapňovat a dávat najevo, že o lovu nic neví. "Je důležitý získávat nový zkušenosti, děti, ale to ne jenom v lovu," hravě na ně mrkl. Reonysova slova ohledně Sigyho samozřejmě zaslechl, zastříhal na ně oušky, ale rozhodl se k nim vůbec nevyjadřovat. Všiml si Lucyina zamyšlení a následného mlčení, takže prostě udělá to samé. Sigy mu nebyl kdo ví jak sympatický, neměl potřebu ho už znovu vidět a komunikovat s ním. To, jak přemlouval Reonyse, aby zůstal v Mechovém lese, se mu opravdu nelíbilo a trochu mu to tehdá pocuchalo nervíky.
Lesem se rozneslo táhlé, poměrně hlasitý zavytí. Etney nemusel přemýšlet ani chviličku, aby ihned poznal, komu onen hlas patří. Rozšířily se mu zornice a koutky tlamy se mu začaly samovolně zvedat nahoru do úlevného, ale zároveň i šťastného úsměvu. Lucy už halekala, ať si všichni pospíší, takže se i spolu s dětmi rozklusal za ní a mířil směrem, který udávala jeho partnerka. "Budeme všichni... Konečně," zašeptal si potěšeně sám pro sebe.

// SMEČKA: • Pohovořit se zakládajícími členy smečky

Jakmile z dálky zahlédl černobílé drobné tělo své dcery, zaplesalo mu srdce. V žaludku ho nepříjemně zalechtalo a ocásek se rozkmital ze strany na stranu. Lucy se k Vivianne samozřejmě ihned přihnala a začala ji opusinkovávat, Etney takovou reakci nepředvedl. Vnitřně byl nesmírně potěšen, na venek však nedokázal takovou velikou radost projevit. Když ty dvě sledoval, zalila ho veliká úleva, že se jeho dcera vrátila zpět domů. Měl strach, že bude mít zaječí úmysly a půjde ve stopách svého prohnilého zrádného bratra. Postával bokem, usmíval se jako měsíček na hnoji a nechal všechny, aby se s Vivi přivítali. Až měl prostor rozešel se k dceři i on sám. "Ty jedna nezbednice," hlesl skrze úsměv a mohutnou tlapou si její drobné tělíčko přivinul k sobě. Pak k ní sklonil hlavu a úlevně pronesl: "Měl jsem strach, že už nechceš být s námi. Nevěděl jsem, jestli jsem něco neudělal špatně a jestli se na mě nezlobíš," říkal to však pouze jí, šeptal jí to do ouška. "Jsem moc rád, že jsi tady. Konečně jsme všichni zase doma," zapředl, pak dceru pustil a o kousek od ní poodstoupil.
Slov se opět chopila máma, takže na ni jen natočil uši a nepřerušoval ji. Očima sjížděl jedno vlče po druhém, byli už tak velcí. Čas běžel hrozně rychle, trošku se mu zastesklo po minulosti, kdy to byla malá sotva se batolící mrňata. Ale byl dojatý. Měl je tu všechny tři před sebou, živé a zdravé. "Jsem moc rád, že jste se rozhodli být s námi, děti," řekl. Sice příliš neuměl vyjadřovat něžnosti a dojaté pocity, ale nějak to ze sebe vysoukal. Doplnil to vlídným úsměvem a zavrtěním ocásku. "Moc jsme se s mámou snažili najít místo, které vám... A vlastně i nám bude vyhovovat. Myslím si, že se nám to podařilo. Kdykoliv se budete cítit sami, budete nás chtít vidět a nebo se budete jednoduše chtít vrátit domů... Budeme na vás s mámou čekat," podíval se na Lucy, když si sedala vedle něj, a lehce se o ni svým tělem opřel. Cítil z ní to nadšení a spokojenost - nevědomky to přenášela i na něj a on, díky ní, minutu od minuty měl lepší pocit. Dokonce měl dojem, že se takto uvolněně necítil už pěkně dlouho. Po pochvale, kterou mu Lu věnovala, na ni položil hlavu a se zavřenýma očima se k ní přitulil. Byla to dlouhá a náročná cesta, psychicky i fyzicky, ale společně to zvládli. Oba dva dokázali dětem vytvořit nový domov - bezpečný a pohodlný. "Bez tebe bych to nedokázal," šeptl.
Onen fakt, že vlastně Viviným příchodem a dnešním dnem vzniká smečka, mu prozatím nedošel. Jeho sen o alfa postu se pomalu plnil, avšak jemu to prozatím trochu unikalo. Zatím si pouze užíval přítomnost svých dětí, partnerky a myšlenky na nový domov. Všichni byli pohromadě, hřálo ho to u srdce. Rozešel se s Lucy ukázat Vivi les, přičemž se ohlédl po Reonysovi s Ciri, aby si mohl přečíst jejich výrazy. Vypadaly stejně nadšeně, jako jeho a mámin. Pak se ohlédl na Vivi, byl zvědavý, co na svůj nový domov vlastně řekne? "Zlato, jak se ti tu líbí?" zeptal se jí a jemně zpomalil své tempo, aby se přizpůsobil Vivinému tempu.
Mezitím Lu dělala průvodce, šlo jí to náramně - nevynechala jediný kousíček. Zmínila vše důležité a potřebné, proto Etney dodal pouze jedinou větu, která tu zatím nezazněla: "Kdybys cokoliv potřebovala, určitě ti i Reonys s Ciri pomůžou, kdybysme tu já a máma nebyli," pousmál se. Doufal, že se Vivianne, a vlastně i všichni ostatní, cítí uvolněně a spokojeně. "Děti," oslovil je nakonec všechny hromadně, "jste tu spokojení? Líbí se vám váš domov?" doufal, že se odpovědi ponesou v pozitivním duchu.

// SMEČKA: • Najít na území lovnou zvěř

A tak se s částečně vítězným a částečně škodolibým úsměvem na tváři koukal na svoji povedenou rodinku a u toho si v mysli gratuloval, jak se mu skvěle podařilo se z takové náročné akce vykecat. Měl za to, že Lucy takový řečnický talent není, že raději tu veverku uloví, než aby se sním přela. Sice si neuměl představit, jak by takový lov na stromě probíhal, ale o to víc ho to zajímalo. Vlastně, on veverku nikdy nelovil a ani žádný vlk poblíž něj ji nelovil. Nikdy neviděl nikoho, kdo by do zubů chytil veverku na stromě. Ale pořád je to zvířena, kterou si můžem zaplnit břucha. Když bude nejhůř, nějak by se to vymyslelo a veverušu bysme snědli, své dvoubarevné studené oči na moment upřel kamsi do dálky. Děti argumentovali a on přemýšlel, co by jim na to měl odpovědět. "No," hlesl s táhlým nádechem, jenže v tom mu máma skočila do řeči. Posadil tedy svoji královskou prdku na zem a s trochu zachmuřeným výrazem ve tváři pozoroval Lucy, jak dětem oznamuje, že jejich táta není tak super lovec, jak o sobě tvrdí. Nafoukl tváře a těkal očima z ní na děti a zase zpět. Jo, máma má pravdu... Ale to vám nikdy děcka nepřiznám! Nikdy se nedozvíte, že váš tatík je lovecký poleno! No, i když, vlastně jsem se trochu zlepšil. Ale i tak chci, abyste mě měli uloženýho v hlavě jako loveckýho mistra! Totálního šamana, kterej dokáže všechno, co si jen usmyslí! Jo, takovej jsem já!
Nakonec to Lucy vyřešila opravdu dobře, vlastně to ani nečekal. Na veverku se vyprdla, pravděpodobně to zhodnotila jako příliš náročnou výpravu, která by ji zbytečně připravila o energii. Chytré, na partnerku se neznatelně pousmál. Moc dobře věděl, proč si ji vybral. Byla moudrá už kdysi a je i nadále. "No, děcka!" vyštěkl nahlas, aby na sebe upozornil, když Lu pustila myšku šedivku zpátky na zem. Ta nelelkovala a okamžitě zmizela kdesi v kořenech velkých cedrů. "Víte co? Máma má pravdu," souhlasně pokýval hlavou a přišel k Lu o trochu blíž, aby ji mohl pohladit svým ocasem po tom jejím. "Na vysokou je potřeba větší síla, než jen ta moje. Ale kdybysme nějakou menší zvířenu lovili všichni společně, určitě bysme to zvládli. Nedaleko od našeho supr lesa je louka, tam by se možná něco našlo. Ale teď je zima a je všechno složitější, tak budeme muset asi pořádně hledat," usmál se na Rea a pak i na Ciri. Pohled jejich očí byl až tak dychtivý, že mu to trochu vzalo vítr z plachet. Chtěli svého tátu vidět lovit a on jim to teď odepřel. Budou si myslet, že nezvládnu ulovit nic? Třeba že... Bych je nenakrmil, kdyby bylo třeba? rozpačitě natočil uši do stran a raději tuto myšlenku co nejdřív někam zahodil. "Každopádně v našem lesíku se během jara určitě vynoří velká spousta malých zvířátek. Myšky, ptáčci, v potůčku možná i ryby. No a nějací ušáci tady určitě taky budou. Musíme jenom přečkat zimu,"

// SMEČKA: • Najít na území lovnou zvěř

Když se na něj nechápavě podívala, trochu zamrzl. To nepochopila, že si dělám srandu? Chtěl jí něco říct, ale když se nadechl, tak se Lu v tu chvíli zasmála. Asi jí to docvaklo, takže si Etňo ulevil. Dobrý, má jenom dlouhý vedení, spokojeně si zamlaskal. Vždyť ten jeho vtip byl tak jasný a lehce čtivý!
Zastříhal oušky, když Lu začala povídat dětem něco o lovu, přičemž se podíval na Rea s Ciri. Mrzelo ho, že tu Vivianne není, nechápal, kde se tak dlouho poflakuje. Sama. Nebo je fakt tak dlouho s těma Asgaarskýma smradlavcema? rozmrzele svěsil hlavu blíže k zemi. Společně s mámou v posledních dnech ukazovali oběma jejím sourozencům různé věci - seznamovali je s jejich novým domovem, teď byla hodina lovu a potom měl Etňo v plánu zajít za panem Životem. Taky stihli pár výletů, Reonys poznal Mechovou smečku, ve které bydlí Sigy... No a rád by v blízkých dnech s dětmi s mámou navštívil ten Jezevčí les, o kterém slyšel v Mecháči. Sice doteď nenašel odpověď, komu onen hlas, co ho do lesa vábil, patří, nicméně zajímalo ho, co tam najde. A Vivianne o všechna tyto dobrodružství přišla či přijde, pokud se brzy nevrátí domů. Štvalo ho to. Jenže teď chtěl být s Lucy v Cedráku, starat se o Rea s Ciri a navíc, když vzhlédl na oblohu, bylo jasné, že se blíží noc. V noci nebylo nejmoudřejší captat někde v hlubokém sněhu a hledat vlče, když ještě ke všemu ani neví, kterým směrem se vydalo. Konejšil se prostě jen tím, že se jeho dcera opravdu ukryla v Asgaaru a je tam v bezpečí. Navíc se zvedal studený vítr, noc bude určitě velice chladná. S tichým utrápeným povzdechem se zahleděl na vznášející se bílou páru, která se zanedlouho rozplynula kdesi kolem jeho čenichu. Zmizela.
Všichni se vydali pomalým tempem po lese, aby našli něco, co se dá ulovit. V Cedru nebyl sníh, což bylo vážně prima. Bylo zde tak o něco tepleji, protože se nemuseli v té bílé zmrzlině brodit a máčet si kožíšky. Cedrový les byl vážně skvělý - prastaré stromy byly husté, mohutné a poskytovaly jim tak skvělou ochranu před zimními dny. Vybrali jsme dobře! zatímco Lu s dětmi hledali oběť, která dříve či později padne do jejich hladových žaludků, on rozjímal nad tím, jak jsou skvělí rodiče a že se umí dobře postarat. Nelitoval, že z Asgaaru odešli. A úkryt, ten je naše jistotka! Když bude velká kosa, schováme se tam a všichni společně se zahřejeme, bezděky se podíval nahoru na strom. V koruně se mihla zrzavá veverka, zbystřil. Nastražil uši a zastříhal jimi, přičemž ukázal na to místo tlapou. "Tam!!" zahalekal hlasitě a akčně poskočil o metr vpřed. "Tam byla večeře!!" vykřikl na svoji rodinku. Chtěl dát najevo, že nelelkuje a hledá, jenže... Mezitím ten neposlušný zrzavec zdrhl. Etňo se koukl znovu na to místo, kde veverku viděl a pak pohled přenesl zpět na Lu. "No, ale už tam není," dodal udiveným polohlasem, zatímco pokrčil rameny. Zřejmě si myslel, že ta veverka zastaví na větvi a počká tam na ně, dokud ji neuloví. Mýlil se. Nafoukl naštvaně tvář, chtěl před dětmi zamachrovat, že našel večeři jako první. Jak si jen ta zpropadená veveruša mohla dovolit utéct?! "Jo, to bysme měli," hlesl. Jeho hlas však byl tak trochu mrtvolný a nezúčastněný. Měl totiž moc práce s kontrolou okolních stromů!
Lucy ho předběhla a našla další veverku. To ho prudilo, protože ji chtěl najít on! Chtěl sklidit obdiv dětí, že jejich fotřík je těžkej profík ve všem, co jen existuje. Jenže Lu na ni upozornila, takže se tím směrem vlčata koukla a musel i Etňo. Pak se ale uchechtl, "bez tak je to ta veverka, kterou jsem viděl aji já! Takže jsem ji zahlídl jako první!" pyšně vypjal hruď, ale brzo ji zase schoval. Trochu ho překvapilo - tedy, vlastně docela dost, že Lucy chce, aby tu brutálně rychlou a hbitou veverku ulovil on. Podíval se na ni a vyprskl: "Cože?!", přičemž na ni zůstal zaraženě civět. Trochu nevěděl, jak zareagovat, protože... No, popravdě veverku nikdy nelovil. "Já?" hlesl, ale jemně se u toho uchechtl, aby skryl své nynější pocity a reakce nejistoty. Jemně se ošil a s táhlým zasmáním se koukl na děti. "Děcka, vy to chcete vidět ode mě?" povytáhl obočí a nahodil výraz "to jako fakt?", přičemž tlapou ukázal na mámu. Rozhodl se, že to zahraje tak, že máma je lepší lovec a uloví ji tedy ona. Přesvědčí vlčata, že to chtěj vidět od mámy! Dobrej plán, "mamka je v tomhle úplnej profík. Víte, já jsem jenom...," zasekl se, ale hned vzápětí větu dokončil, "nadprůměrný lovec. Ale máma, ta je profi lovec. No, takže z jakýho důvodu chcete v akci vidět pouze nadprůměrného vlka, když můžete vidět totálního mistra ve svém oboru?" kecnul si na zadek a pak obě dvě přední tlapy rozhodil s otázkou v očích do stran. Dobře ty, Etňo! Tohle zabere! podpořil sám sebe. "Bude lepší, když vám to předvede máma, jak se taková veverka loví. Víte co, já jsem vlk, kterej byl obdařenej hlavně silou - jako každej správnej ochranářskej taťka. Ale máma, ta je ladná jako laňka, takže má v sobě o kapku víc obratnosti jak já. A veverka je rychlá a furt hopká z větvičky na větvičku, takže pro mámu bude tahle varianta lovu lepší. Máma taky furt hopká z místa na místo. Takže jsou si s tou veverkou podobný. No, a já zase budu excelovat v lovu nějaký těžký vysoký, protože je skolím silou! Silná vysoká, silnej Etney. To vám pak děcka předvedu, jak lověj alfa vlci, a máma teď ukáže, jak lověj hopkáči," přikývl, aby tomu dodal na vážnosti, přičemž na Lu pohlédl. Nevinně se zazubil a tlapkou ji popohnal, aby na to vlítla. "Do akce, brouku," hravě vyplázl jazyk. Zalil ho pocit úspěchu. Hezky se z toho vykroutil!

Šokovalo ho, že i když seděl bokem jako oukropeček a snažil se na sebe upozornit svým celkovým naštvano-nešťastným vzezřením, nikdo si ho nevšímal. Rozpačitě natočil uši do stran a vejral němě na děti, které se bavily mezi sebou a Ciri si děsně notovala s mámou, jak skvělé místečko na scházení smečky společně i s Reem vybrali. Pch! A co já?! Já tady jako nejsem?! Haló! Vidí mě někdo?! Sedím tady!! v mysli křičel a naštvaně bušil tlapkami kolem sebe, navenek však nedával nic znát a snažil se to celé zahrát s jakousi grácií a odstupem, že jemu je to vše jedno a vůbec ho to netankuje. Ale tankovalo. A tak se rozhodl změnit taktiku. Už se chtěl zvednout a přiblížit se k nim, že když nefunguje tohle, tak bude hrát nadšeného a zároveň trochu rýpavého, aby upozornil na to, že i on vymyslel supr plány. Chtěl slyšet pění na svoji osobu, ale Lu ho překvapila. Prostě přišla k němu, objala ho a dala mu pusu na čelo. Zůstal sedět jako opařený. Nechápavě na ni čuměl, celou dobu si myslel, že je naštvaná - a tak byl naštvaný i on, přece neudělá krok zpět jako první a nebude se omlouvat, aby ho Lu přijala nazpět. Nesmysl. On byl pyšný na svoji inteligenci a vynalézavost, neměl se za co omlouvat. A když byla ona napaprčená, automaticky musel být i on, aby se to vyvážilo. Přece se na ni nebude usmívat, když ona se na něj mračí, no ne? Měl svoji hrdost! Ale Lu nyní udělala vstřícný krok, takže se rozhodl ho přijmout. Hned mu to zvedlo náladu, najednou si připadal důležitě. Vypjal hruď, zvedl zadek od země a se samolibým výrazem ve tváři vykročil vstříc své rodince. Šel poklidným houpavým krokem těžkého frajera, co má vše pod palcem. "Tak děcka," oslovil své ratolesti. "Dobrý místečko na scházení máma vybrala, co?" pohled přenesl na Lu a pochvalně na ni mrkl, aby jí ukázal, že to teda jako dobře zmákla. Samozřejmě se snažil působit stále hrozně nad věcí, jakože on srazíkové místečko nehrotí.
Vážně mu Lucyin krok polechtal ego. Jaksi totiž přeslechl tu část o tom, že je to za odměnu, myslel si, že ho objala a líbla proto, že je tak skvělej a dokonalej, že se na něj nevydržela déle zlobit. Že ji to vnitřně ničilo, aby se s ní ON nebavil. Jeho spokojený a nadmíru egoistický pohled mluvil za vše. "Lu," hlasem frajera ji oslovil, přičemž si ji celou prohlédl. Vzbudila v něm i trochu jiné vlastnosti, než jen egoismus. Cítil se teď jako těžký alfasamec, takže ho trochu šimralo i někde jinde. Nenápadně se na Lu přilepil bokem a ocasem ji začal plácat po zadku. "Seš fakt číča," hlesl do jejího ucha tak, aby to slyšela jen ona. Nicméně věděl, že tu mají děti, takže tento fakt tuhle kapitolu nenávratně uzavřel a on tak mohl jen stát a k Lu se lísat. "Lov je prima nápad," přitakal hned. Vlastně i on chtěl, aby se děcka naučily, jak správně chytit něco k jídlu. "Já je to všecko naučím, hehe," hodil vtípeček do placu, ale samozřejmě věděl, že v lovu je z nich dvou ten větší king Lucy. Každopádně se tomu uchechtl a dloubl do Lucy tlapkou, aby se zasmála i ona. "Naštěstí tady v lese je to kouzelný," ukázal tlapkou kolem nich, "není tu sníh!" Husté cedry je chránily a sněhovou pokrývku zanechávaly na svých bedrech, nepropustily ji do lesa. Za to byl Etňo rád, neb v lese díky tomu bylo o dost přívětivěji pro jeho potomstvo. "Třeba se nám povede něco dobrýho na zub najít," přikývl. A aby toho mazlení nebylo málo, znovu se k Lu přitulil. Byl vedle ní moc rád.

Děcka měli radost, les se jim líbil. A Etney, jakožto vůdce celého rodu, byl rád, že jsou všici spokojení. Dokázal dětem, že je pravý alfák - udělal několik hrdinských činů v rámci péče o svoji rodinu a připadal si tak nadmíru šikovný a na práci talentovaný. Jsem nenahraditelnej, co by beze mě dělali?, cítil potřebu to dětem sdělit a v jejich očích opětovně povyrůst, avšak potajmu, aby to Lu neslyšela. Měl za to, že kdyby se před nimi vychvaloval a ji ne, byla by naštvaná. Což nechtěl. Rozhodl se teda, že až s děckama bude mít chvilku klidu někde při měsíčku, poví jim, jak skvělého tátu mají. Nesmírně se těšil, až z toho budou oba dva (nebo tři? I s Vivi?) celí paf, že maj za tátu takovýho bouráka. V očích jim jistojistě uvidí zamilovaná srdíčka a u toho si vyslechne pár dalších pochval o své úžasné a pro rodinu tolik potřebné osobě.
A zatímco děcka brebentila, Etney je sledoval, tupě pokyvoval hlavou a rozjímal nad svými záležitostmi. Teprve až zaslechl "že tati", probral se. Zaostřil zrak, zornice se mu zúžily a on, neb byl trochu zmatenej a vůbec netušil, o čem je řeč, s úsměvem na tváři akčně přikývl. "Jasná věc!" doufal jen, že se Reonys neptal na nic, co by vyžadovalo odpověď. A když se pak zeptal na své sourozence, Etňo vyhýbavě odvrátil zrak. "Nevím přesně, kam se Vivi zatoulala. A ani kdy se vrátí," hlesl. Pak se na Rea koukl, přikrčil se k němu a do ouška mu pošeptal: "Pak si spolu popovídáme," tlapkou ho pohladil po hlavě a pak se od něj oddálil. Lu vymyslela zábavu a tak se všichni zařídili, jak máma rozhodla.

// SMEČKA: • Najít místo na setkávání smečky

S připlesklýma ušima k hlavě se na Lucy kysele koukl. "Ale to je o fantazii, Lucy," ona zřejmě žádnou neměla, kdežto on ano. A snažil se ji těmito způsoby rozvíjet i ve svých dětech, podle něj to totiž bylo moc důležité. Když se jeden neuměl na chvíli ztratit ve své mysli a tam vybudovat nový svět, ve kterém by byl tím, kým chce, byl to podle Etni suchar. Ty seš Lucy teď taky jako sucharka. A pořádná. Pořádně tvrdej, na trout vyschlej suchar. Ale moje děcka suchaři nebudou, nic takovýho! Budou mít tvárnej měkkej mozek! "Nemůžeme žít jako nudní prudérní vlci, co jsou děsně obyčejní. Musíme si ten život taky trochu upravovat a dělat z něho... No klidně i to, co není," odvětil. Ona chtěla být tak moc obyčejná, až to pěkný nebylo. Když ji poznal, byla... Jiná. Chtěla být něco víc jak ostatní, chtěla ukázat svoji výjimečnost. Přesně jako on. Jenže to z ní teď jaksi vyprchalo, že by stáří? Čím bude Lu starší, tím jako bude otravnější? To je vopruz, bude jak seschlej uhnívající zbytek požvýkanýho masa mezi šťavnatýma čerstvýma stehýnkama!
A když mu oznámila, že on žádnou výhru nedostane, zklamaně se mu zaleskla kukadla. To byl pořádně tvrdej šíp do srdce! "Jaktoooo?!" zakvílel žalostně. "Já jsem chtěl odměnu, mám rád odměny! A kdybych dostal za odměnu tebe, byla by to ta nejvíc cool odměna," zavrněl, otřel se o ni jako kočka, párkrát zamrkal. Pak znovu zažadonil: "Prosííím pěkně!" Jenže Lu se tím dál nezabývala a tak zmlknul. Zbytek hledání strávil tak, že se ploužil za jejím zadkem a litoval, že ho nemůže zakousnout. "Já mám náhodou fakt super nápady," zažbrblal tiše. Proč by se jako smečkovníci nemohli scházet pod křovím? Co je na tom, však by v sobě měli z těch křáků bez tak jen pár bodlinek a pohoda. Aspoň by nebyli vidět a nikdo by jejich srazíky neodhalil. Teda naše... Naše srazíky by nikdo neodhalil! Musíme bejt jako tajní agenti, co chcou udělat něco, co se nesmí, podíval se na Lu. "Ty seš hrozná," dětinsky jí to vrátil a ukřivděně nafoukl tváře.
Přestal ze sebe dělat chudáčka teprve ve chvíli, co se spojili zase s dětmi. Nechtěl, aby viděli jeho scénky, takže se začal usmívat a dělat, že je děsně veselej. "Našli jste něco parádního? Já totiž jo, ale máma všecko zamáslila. Takže jsem ve finále nenašel nic," postěžoval si nenápadně na to, jak nevděčná Lucy je. On pronesl tolik supr návrhů a ona je všecky do jednoho odsunula do pozadí. Ani si ta místa, která našel, pořádně neprohlédla! Zamračil se na Lucyina záda a šel vzadu po boku děcek. Už se ani nekoukal po okolí, přece jen, jeho snahy byly nedoceněny a on neměl zapotřebí se zbytečně namáhat. Dřív vlci taky dělali práci za mě a já došel k hotovýmu, proč bych něco dělal teď? Ať něco najde paní šéfová, znovu se na Lucy zezadu, aby ho neviděla, ušklíbl. Neměl bych kráčet vepředu, jako hlava rodiny, já?! Jen tak náhodou?! Coooo mámoo?! Co myslíš? Hmmm?! Kdo je tady ten správnej frajer, no?! přivřel naštvaně oči, až se z nich stala na jeho obličeji jen čárečka, a u toho mrskl ocasem. Kecnul si zadkem opodál, když dorazili na to, podle mámy zupa místečko, a jen zamrmlal: "Hmmm," očima oskenoval celé okolí. Nechtěl se k tomu nijak zvlášť vyjadřovat. Sice vnitřně uznával, že to místo vypadalo docela dobře - bylo prostorné, chráněné a tak nějak přímo ve středu celého lesíka, což bylo vážně fajn a on by lepší asi nenašel, ale proč by Lu chválil, když ona nepochválila jeho? Proto mlčel a jen seděl. Když se na něj děcka podívali, usmíval se, když se podívala Lucy, dělal, že tam není a čuměl do blba. Takhle se na to musí! Ukážu jí, zač je toho tlapka!

Jako správný vlčí jedinec nabídl Lucy svůj kožíšek k přitulení se. Takže když jeho gestu porozuměla a udělala to, objetí jí vřele opětoval. Byl rád v její blízkosti. Teplo jejího těla, ta vůně, která se rozprostírala kolem ní. Její zelené oči... celkově celá její přítomnost ho uklidňovala a dodávala mu sebedůvěru. S ní si připadal sebejistý, silný, oceňovaný a chtěný. Nadechl se, chtěl něco říct, ale zaslechl hlasité dupání. Samozřejmě mu bylo hned jasné, o koho se jedná. Zastříhal oušky, od Lucy poodstoupil o krok vzad a natočil hlavu směrem, kterým přibíhali jejich potomci. Byli už vážně velcí. Bezděky si vzpomněl na slova Gee. Vybavil si, jak mu říkala, ať si čas strávený s dětmi co nejvíce užívá, že to období uteče jako voda. Kde teď jsi, princezno Gee? Očima upřeně hleděl na blížící se Ciri, která si to štrádovala přímo k němu. Začal se na ni usmívat a vykročil vstříc její osobě, aby věděla, že se na ni těšil a že je rád, že je tu s nimi. "Ahoj srdíčko," hlesl tiše, zatímco jí prohraboval čenichem srst. Rád se s ní mazlil. Miloval samozřejmě všechna svá vlčata, ale Ciri... Ciri byla speciální. Nevěděl proč, ale hodně k ní tíhl. Byla to jeho malá holčička. Pozvedl hlavu a u toho ji objal tlapkou, aby si ji k sobě mohl přitáhnout. U toho sledoval její kožíšek a láskyplně si ji prohlížel, jakoby z ní nemohl spustit oči. Ale když Reo začal chrlit otázku za otázku, nakonec je přece jen spustil a podíval se na něj. Zazubil se. Líbilo se mu jeho nadšení. "To jsou Cedry. Jmenuje se to tady Etneyho Cedrový les, Reonysi," obeznámil ho. Snažil se tvářit hodně inteligentně. "No, "Etneyho" jsem ho pojmenoval já, a to z toho důvodu, že jsem ho vlastně objevil," pyšně se postavil, ale když se koukl na Lu, trochu změkl. Vlastně hodně. Svěsil uši do stran a pokorně dodal: "Teda s mámou. Ale jinak ty Cedry jsou hodně starý, musíme se k nim chovat dobře, aby ještě hooodně dlouho vydržely a mohly nás chránit," řekl, přičemž se koukl na Lu, jakoby snad potřeboval ujistit, že vše pověděl správně. Otázka ohledně Viv (a vlastně i sněhu) ho však překvapila, takže ji nekomentoval a nechal ji na té moudřejší z nich dvou.
Vzhlédl, když Lucy promluvila, přičemž na její otázku přikývl. Taky ho zajímalo, co vlastně děcka na jejich nový domov říkají. "Jo, líbí se vám tady?" přitakal. "Teď už víte, kde je vaše místo. Sem patříte, tady k nám do Cedrového lesa. Budem tu žít všeci pohromadě s mamčou a Vivi," šťastně zavrtěl ocáskem a usmál se jako měsíček na hnoji. Hezky od ucha k uchu s přivřenýma očima. A když na ně mávl tlapkou, aby na sebe co nejvíc upozornil, akčně řekl: "Celý si to tady projdem, ukážem vám to tady! Jo a taky domeček. Máme fakt supr domeček! Vlastně je to luxusní sídlo, děcka. Velká díra ve skalce, která má dokonce víc místností!" pyšně vypjal hruď. Byl spokojený, že s Lucy dokázali dětem najít tak dobrý úkryt. Připadal mu bezpečný, příjemný, útulný a teplý. "A z tý skalky vytýká potůček. Ten vám taky ukážem, abyste věděli, kde přesně můžete najít vodu, když ji do sebe budete chtít nažbluňkat. Jo a v úkrytu je mech, naprosto všude. Na stěnách aji na zemi, je to hezky měkoučký a nefouká tam, je v něm teplo," mluvil čím dál tím rychleji a hltavěji, jakoby snad nechtěl, aby ho někdo z nich přerušil. Měl snad obavu, že by se slov chopila Lucy a řekla jim o Cedrovém paláci sama? Já jim to chci říct!

// SMEČKA: • Najít místo na setkávání smečky

Lucy navrhla hru. Tedy, spíše užitečně pronesla, že by bylo vhodné najít místo, kde se všichni ve smečce budou scházet, když bude potřeba. Ale Etňo to díky jejímu popisku pochopil jako hru. Zlehka povytáhl obočí, hru nehrál už opravdu dlouho. Ani si nepamatuju, jak se hry hrajou, vzpomínal si jen na to, že jeden vyhraje a druhý prohraje. To byla pravidla hry. Já to vyhraju!! odhodlaně pohodil na Lucy hlavou, když zahlédl její hrací postoj. Oči mu samovolně, jako správnému mega samci, zabloudily na její do nebe vztyčený zadeček. Zlehka ohrnul horní rty a oblízl si zoubky. Jaká bude odměna, když vyhraju já? s čertovským úšklebkem vyrazil za ní, když odhopkala kamsi pryč. Ještě se ohlédl na děcka, vesele se zazubil a doklusal ji. "Lu," zašeptal, "když vyhraju, co dostanu? Dostanu něco spešl?! Něco jinýho jak děcka?!" šťouchl hravě a zároveň i trochu laškovně svým zadkem do toho jejího. Ale samozřejmě s citem, věděl, že ona je křehká květinka a on zase neobratný medvěd. Byl zvědavý, co má Lucy v plánu za odměny. "Jak dlouho jsi tu hru vymýšlela? To se mi fakt líbí! Seš herní talent!" poskočil si. Nechoval se teď víc jako mládě jak Reonys s Ciri?
Šmejdil po lese, ale příliš se od Lucy nevzdaloval. Pořád se držel v její blízkosti. Zkoumal však taková podivná místa, jakoby přesně ani nepostřehl, že měl najít něco, kde se bude moci scházet smečka. Díval se pod keře, do vzduchu, nahoru na koruny stromů a dokonce i do jedné vykotlané díry, kterou našel v jednom ze starých mohutných kmenů. Když se zastavila na malou chvíli Lu, zastavil se taky. Nechápavě na ni pohlédl, kam to ona jako čumí, ale rozhodl se, že jí poví, co zatím našel a na co přišel. "Zatím jsem nic nenašel!" zahlásil. "Díval jsem se na hodně míst, ale žádný mi nepřišlo dost dobrý," zkonstatoval, zatímco se rozklusal zase kamsi pryč. Obkroužil poklusem strom a následně zavrtěl hlavou. "U tohohle kmene by to taky nešlo," mlaskl a k Lu se zase poslušně vrátil. "Kde by se asi tak mohla scházet smečka, aby nebyla moc vidět," pronesl si zamyšleně sám pro sebe. Tlapkou pak nadzvedl jeden větší kámen, ale usoudil, že ani u tohoto kamene by se smečka nemohla pohodlně sejít a schovat se pod něj. "Musíme najít nějaký dobrý skrytý místo, víš? Aby nikdo neviděl, že se scházíme a kujem pikle," čelo se mu svraštilo do nepovedeného lajdáckého úšklebku, přičemž si sáhl tlapou na čelo, jestli mu jen tak nááhodou nevyrostly vlčortovské růžky. Ale nenašel je tam, škoda. "To víš, to by taková laňka mohla vidět, že se chystáme na lov, všecky by varovala a pak by sama zdrhla. No a ti varovaní by zdrhli taky, že jo, takže bysme pak neměli co žrát," vysvětlil, aby to vše bylo naprosto a dokonale jasné.

// SMEČKA: • Najít na území vodu

Věděl, že si Lucy s ledem poradí. Byla šikovná a navíc vládla magii země a vody, s těmahle dvěma magiema už určitě něco vymyslí, spokojeně si zamlaskal. Teď se pro změnu posadil zase on. Jeho práce skončila - společně po vynaložení jistého pátracího úsilí našli onen potůček, který našli i tehdy, a jemu se pak podařilo díky pořádné síle, která se schovávala v jeho tlapách, odhrabat velkou dávku sněhu ze zledovatělého povrchu někam pryč. Odházel ho všude možně, aby se k potůčku dostali, a teď už byla řada zase na Lucy. Takže seděl kousek od potůčku tak, aby na svoji milovanou viděl, přičemž si v průběhu jejího kouzelní říkal, jak je úžasná. Vodní anděl!
Lucy se samozřejmě povedlo led zničit, roztál a zmizel. Na okrajích se však během chvilky začaly znovu objevovat ledové krusty, takže Etňo neotálel a po jejím vybídnutí se k vodě divoce přihrnul. Měl velikou žízeň. Sice studená voda byla jako bomba do žaludku, když ji hltal a nenechal ji v tlamě aspoň chvíli ohřát, ale nemohl si pomoct. Házel ji do sebe, jakoby mu ji měl někdo snad ukrást, až se u toho málem zadávil. Rozkašlal se, ale ten kašel se znašil znovu zapít. Místo toho, aby se pořádně vykašlal, do sebe i přes kuckání házel další vodu, takže vypadal poměrně vtipně. Chrochtal, na hladině vody svým čenichem tvořil bublinky a když pil, rozhazoval ji všude okolo. Jakoby pilo hejno bizonů, ne jeden vlk. Když se však napojil, spokojeně si odřízl. Tlapičkou si poplácal bříško a pochvalně koukl na Lucy. "Pěkně jsi to udělala, dobře jsem se napil!" pokýval hlavou, olizujíc si mokrý čenich. Když si to vzal kolem a kolem, nejdůležitější věcí, která jim zbývala, bylo zajistit stravu. Sice bysme měli jít na lov, aby Lu s vlčaty dala na frak nějakýmu jelenovi.. A já se pak mohl nažrat. Bez práce, hehe. Ale zároveň se musíme mrknout i po lese, jestli by si vlčata mohla ulovit i něco malého sama. Jestli tady vůbec něco malého je? Pamatuju si jenom ty zrzavý veverky, zavzpomínal. Jejich další cíl byl jasný - obstarat stravu! Les byl pečlivě označkovaný, aby všechny před vstupem do jeho chřtánu varoval, že to není jen tak ledajaký les. Úkryt byl hotový, dokonce i vodu se jim podařilo najít. Heh, tady v tom lese je fakt všechno! Teď už bylo na řadě jenom to žrádýlko.

Lu vypadala trochu ztrápeně. Přestal myslet na trouboviny a starostlivě se na ni podíval. Když ho oslovila, zastříhal oušky a pošeptal tiše:" "Copak se děje?" mlčky si ji vyslechl. A když se nad tím zamyslel, měla pravdu. Rozpačitě stáhl uši k hlavě a pohled sklopil na své tlapy. Nojo, nebylo mu to příjemné. Nechtěl mít pocit, že by s nima vlčata nechtěla trávit čas a rozhodně nechtěl, aby si to myslela i Lucy. Neměl by si to myslet ani jeden z nich, jenže když to podotkla, znělo to tak... Opravdově. Ale Reonys mu v lese říkal, že se mu stýskalo a Ciri byla radostí celá bez sebe, že ho vidí. Svitla v něm naděje, že tomu tak není. "No!" začal vesele, aby i jí zvedl náladu. "Reo i Ciri s náma chcou určitě bejt. Sigy je odvedl daleko, takže nám trvalo je najít, ale teď už jsou s náma a všecko je v pohodě. Těšili se na nás, Reonys se na tebe hned ptal!" natáhl k ní tlapku, aby ji mohl pohladit po hlavě. Sice byl trochu neohrabaný, ale srst jí tak nějak rozčechral a Lucyina hlava zůstala celá. Usmál se. Vnitřně moc dobře věděl, že říká pravdu - však už jen chování Crowleyho a Vivianne mluvilo za vše, že. Ale nemohl dopustit, aby tomu Lu věřila a aby ji to ovládlo. "Určitě se ti to jenom zdá, neboj se. Vivi se... Ona se určitě jenom někde ztratila a nemůže najít cestu domů. Jak obstaráme potravu, půjdeme se zeptat do toho blešího světa, jestli tam náhodou nezůstala, nebo jestli na ni někde nenarazili," pověděl tiše. Mrzelo ho, když ji viděl trápit se. Nechal ji, ať se o něj opře a pomazlení jí opětoval. Chvilku mlčel, ale nakonec tlumeným hlasem pronesl: "Asi jsem si to taky představoval jinak. Kdysi by mě ani nenapadlo, že se jednou můj syn sebere a odejde. Že dá přednost cizákům, kteří s ním nemaj absolutně nic společnýho. Oni nejsou moje rodina, chápeš? A jeho taky ne. Neměl tam vůbec zůstávat," zavřel oči. Zastesklo se mu. Jak se asi Crowleymu dařilo? Nemysli na něj! Je to podrazák, ne tvůj syn!!! chladné oči zase otevřel a pohled zapíchl někam do dálky. "Doufám, že se Vivina rychle vrátí a bude tady žít s náma," dodal o trochu rázněji vzápětí poté, co zavolala na Ciri s Reem. "Nevim, kde se flákajou," začertil se.

// SMEČKA: • Najít na území vodu

Souhlasně přikývl, než začnou opravdu tuhé mrazy, měli by být zajištěni. "Ano. Taky bysme pak měli něco ulovit, ať máme na zimu. Dlouho jsem nejedl, začínám mít fakt hlad," byla pravda, že letošní zima byla zatím poměrně mírná (až na pár výjimek), takže měli víceméně štěstí. Nemuseli mít takový velký stres, že zimu nezvládnou přežít nebo že by se nedokázali postarat o děti, neb měli už přes polovinu potřebných věcí zajištěnou. Kdyby byly tuhé mrazy a velké sněhové závěje už od začátku, měli by problém. Nicméně teď? Úkryt byl to nejdůležitější, a ten měli. A dle Etňova úsudku i fakt dobrý - vystlaný mechem, teplý, nefoukalo do něj.
Zastříhal oušky a letmo se na ni koukl, když zauvažovala, jestli je vůbec možný najít v tomhle mraze vodu. Pokrčil neutrálně rameny, přičemž zaujatě sledoval svůj dech, jak se rozprostírá po okolí, dokud úplně nezmizí. Ochlazovalo se, a to pořádně. Oproti tomu, když v průběhu dne svítilo sluníčko, teď byla regulerně kosa. Teprve potom, co pára z jeho dechu zmizela, nabyl vědomí, natočil na ni uši a přenesl i svůj pohled. "Určitě něco najdem, no. A jestli bude to něco zamrzlý, můžeme tam zkusit něčím vyškrábat ďouru třeba... Nebo si dopomoct magiemi," napadlo ho a pomalým tempem se vydal za ní. Samozřejmě ještě zkontroloval narychlo očima i čenichem okolí, jestli tu nejsou vetřelci a jestli vidí na děti. Obojí bylo v pohodě, takže si oddechl. Teď se mohli věnovat další potřebné činnosti. "Myslím, že ten lov by měl proběhnout určitě. Je na čase, aby od nás...," zlehka se zasekl, přičemž mu na tvář vyplaval ztrapněný úsměv. "Teda, spíš asi od tebe... Aby od tebe pochytili co nejvíc potřebných fintiček a zkušeností. Jsi dobrá lovkyně, oni budou po tobě. Určitě," laškovně na ni mrkl. Byl pyšný, že má tak šikovnou matku svých dětí! Vybral si dobře.
Jak courali lesem, nemohli ten potůček, co našli tehdá, když do lesa prvně přišli, najít. On však nebyl zoufalý, byl docela v pohodě. Věděl, že když tu ten potůček někde byl, nezmizel. Jednou ho najdou. "Já, no...," očima zašvidral po okolí a snažil se vzpomenout si na něco zajímavé, co ho u potůčku nadchlo. "Mám pocit, že vytýkal z nějaký skalky," zamumlal nakonec a zvědavě na Lu koukl. Trochu mu nedošlo, že to byla ta skalka, ve které si udělali domeček. Ale Lu nakonec na něco narazila. Ještě, že hledali spolu, protože Etňa byl na nějaké hledání, stopování a pátrání úplně mimo. Zastavil se a pozoroval, co to Lu dělá. Moc ji nepochopil, ale když mu řekla, ať jí pomůže odhrabat na tomto určitém místě sníh, došlo mu to. "Aaah!" zaradoval se, přičemž vesele přiskočil a začal hrabat. Alespoň tohle pro něj nebyl moc velký problém, neb byl silný a velký. Neměl tak křehké a zranitelné tlapky, jako měla Lucy, takže byl nakonec i rád, že si ona sedla a nechala to, jako jemná vykvetlá květinka, na něm. Na pořádným řízkovi. "Postarám se o to!" pronesl hrdinsky. Hrabal a hrabal.. až dohrabal. Pod ním se objevil led a ten se táhl až kdo ví kam. Nebyl však příliš široký, no prostě zamrzlý potůček. Vyhrabal ho pořádný kus do dálky, aby mohli ten led zničit a dětem poskytnout tu tolik potřebnou, drahocennou tekutinu. "Hele, tady to je," zubil se od ucha k uchu, jakoby snad tu vodu našel on, přičemž na ni ukázal vítězně tlapou. Podíval se na Lucy a zavrtěl ocasem, očekával pochvalu. "Co uděláme s tím ledem?" naklonil hlavinku do strany, přičemž po dotazu, jestli má jít pro Viv, zavrtěl hlavou. "Půjdeme pro ni později, já na tebe počkám mimo Asgaar, už se tam nikdy nevrátím," zhnuseně si odfrkl. "Breberek se neboj, bez tak umrzly. A při troše štěstí půlka Asgaarských taky. Ale nejdřív musíme dodělat tohle, ať děcka maj zajištěnou vodu. Sice asi v blízké době znovu zamrzne, ale aspoň teďkonc se budou moct napít," usmál se na ni.

// já nejsem žádný bonzák, abych tady upozorňovala na hráče, kteří si třeba při psaní postu i něco neuvědomí a prostě to tam lupnou.. :-) řešíte v tomto případě opravdu malichernost, protože to slovo mělo jasný a jediný význam, který je dokonce i napsaný pouze o pár slov v tom samém postu jinde :D díky za upozornění a tímto bych to uzavřela. Ale myslím si, že je ta pokuta udělena neprávem :)

// ano, ale význam slova je "vynadat", tzn ve významu slova to sprosté není.. pod slovem "vulgární výraz" si představím prostě vulgární slovo ve formě sprostých nadávek atd.. Takže je asi potřeba upřesnit, že se nemají používat slova významově nevulgární :D :D

// tak moment, co je na slovu "zprcat - zprdnout!!" sprostý (zprcat není pr**t), když je to myšleno ve významu "seřvat"? nepřeháníte to s kontrolou mých postů? viděla jsem už pár postů jiných uživatelů, kteří si to neuvědomili a napsali slovo který mi nepřišlo úplně vhodný, ale jim se nic neodečetlo :D zajímavé. :-) Pokud má dotyčný, co píše osudy, nějaký větší problém, nechť mi napíše do vzkazu a ráda se s ním o významu tohoto slova pobavím ;-) ale když nepochopíte jeho význam, jak je slovo myšleno - viz o pár slov dál v postu píšu zprdni je... tak je problém někde jinde, ale ne v mém postu. Pokud vám nevyhovuje verze slova, kterou použiji s významem jiným, stačí napsat a já ji upravím - je taky možné, že jsem to při psaní prostě jen přehlédla, ale nenapsala to s úmyslem nějakého pohoršujícího nádechu.

"Jo! Normálně tam vběhni a udělej tam pořádnej brajgl! Všecky tam seřvi, jen ukaž, co v tobě je!!" divoce vyskočil nahoru, přičemž se při doskoku pořádně zarazil tlapkama do země. Byl celej vzrušenej. "Zprdni je za to, co si to dovolujou, brát nám další vlče! A Vivinu bych cenzura taky... Pro sichr," dupl tlapkou. Byl rád a příjemně ho pošimralo na egu, že Lu Asgaarští štvou. Přesně! Jsou to prachsprostí podvodníci a kradači vlčat. Všici do jednoho! Horlivě proto několikrát přikývl se zamračeným výrazem ve tváři, aby dal najevo, že i jeho to štve. "Já vůbec nechápu, jak se tehdá Crowley mohl rozhodnout zůstat s nima. A ještě ta trapňoučká přezdívka, prej Krůli. Ta zablešenica, která na mě přenesla tu kožní nemoc, si to asi spletla. Asi má pocit, že Crowleyho vyprdla na svět ona a že je její. A nárokuje si na něho práva. A Crowley je tak pitomej, že mu to tehdy nedošlo a pravděpodobně už ani nikdy nedojde," znechuceně nad tím zavrtěl hlavou. "Odjakživa jsem svoje sourozence, teda kromě Awnay, neměl rád. Ale teď je všecky doslova nesnáším. A otce taky. Lituju, že jsou mojí rodinou zrovna oni, tse. Nechápu, že jsou o tolik divnější a jinačí, než jsem já. Ty to chápeš, Lucy?" s otázkou v očích se na ni podíval. Jak vůbec může bejt možný, že on je tak v poho luxusní týpeček a ostatní z jeho rodiny jsou takovej plebs. "Otec dřív byl normální, ale od doby, co je na světě Sionn a ostatní, se hrozně změnil. Začal bejt stejně mimo, jako jsou oni." Jeho rodina ho pěkně štvala. A ještě víc ho vnitřně štvalo, že se jeho vlastní krev rozhodla zůstat na místě, se kterým už Lucy s Etneyem nemají nic společného. Vyměnil nás za cizáky. Nikdy, nikdy! Mu to neodpustím!

// SMEČKA: • Vymyslet název smečky

Zatímco se děti šourali někde vzadu a zřejmě si sdělovali své nově nabyté zážitky, oni s Lu, jakožto správní rodiče, tvrdě dřeli na novém názvu smečky. Teda Etňa dřel určitě. Nebyl zvyklý si namáhat mozek myšlením, to nebylo nic pro něj. Nebavilo ho myslet. Až budu mít smečku, všichni vlci budou myslet za mě a já budu v naprostým cajku! Kecnul si zadkem na zem tak prudce, až se kolem něho rozprskl sníh do stran, přičemž stáhl uši ke krku. "Mmmmm," zabrumlal, když Lu zhanila ty jeho suprácký úžasný názvy, který ho napadly. Samozřejmě zvolila ten nejnudnější, což i předpokládal. Její hravost a divokost zanikla spolu s porodem mrňousů. Teda jemu to tak připadalo. No výborně, nebudem v ničem odlišní. Budem stejně k smíchu, jako zbytek smeček. Budem naprosto obyčejní, a co je obyčejný, to je nudný! zamračil se na Lu, když mu vysvětlovala, proč vlastně chce zvolit ten jednoduchý název. Doufal ale, že to neuvidí, protože by nerad rozpoutal hádku. To by se raději stáhl a vše vzal zpět, s Lu se hádat nechtěl. Měl rád, když mezi nimi panoval harmonický vztah. A právě proto mu při nesouhlasu nezbývalo nic jiného, než nakonec souhlasit. "Hmm, fajn. Budem Cedrová smečka," zamumlal. A aby dal najevo, jak naštvaný je, odvrátil pohled kamsi pryč, a u toho zašeptal: "Ale stejnak je to nuda." Očima zapátral po okolí, aby zjistil, kde jsou děcka. Nikde poblíž, aby tento rozhovor mohli slyšet, je však neviděl. Proto ještě dodal: "Chápeš, název Cedrová smečka vůbec nevyzdvihuje naši výjimečnost. Nikomu to neřekne nic moc, jen že je to v Cedrovým lese. A kdybysme se jmenovali třeba... Království Lucy a Etneye, bylo by všem jasný, kdo tady tomu vládne. Řekli by si "Och, bacha! Tady je ten velkej kruťas Etňa a jeho krasavica! Jdem radši pryč, než nás zbijou!!", chápeš?" povytáhl obočí. Vysvětil jí teda zase ten svůj pohled, ale bylo mu jasný, že se stejně budou jmenovat tak, jak chce ona. Proto nakonec zvedl zadek od země a s hlasitým povzdechem ze sebe sklepal sněhové vločky. "Ale to nevadí, budem Cedrová smečka. Aspoň teď víš, jak moc tě miluju, když se tak jmenujem!" vyštěkl a prudce k ní natáhl svoji hlavu, přičemž ji líbl jazýčkem na líci. Zřejmě jeho černý mráček naštvanosti odplul a nahradil ho růžový. No, a nebo nebyl tak naštvanej a jen to hrál, aby byl důležitej a Lu ho obskakovala a snažila se si ho udobřit, kdo ví.

Smrákalo se, vzduch začínal být chladnější. Byl rád, že jsou v bezpečí jejich nového domova. A Reo s Ciri spolu s nimi. "Lu, drahoušku," oslovil ji, když si vzpomněl, jak ho sepsula před Reem za to, že mu slíbil alfáckej post, "máš pravdu!" zastříhal oušky a k Lucy se přiblížil, aby mohl mluvit tišeji. "Co když Ciri bude stejně dobrá jako Reo a budou vládnout lesu spolu. Řekla jsi to dobře. Neměl jsem to říkat," zatímco k ní byl přitulený, šeptal jí do ouška. Její teplo ho uklidňovalo a dodávalo mu sebejistotu. S ní byl úplný. "Všechny naše děcka budou mít Cedrák pod svejma tlapkama. Bude to jejich les. Reonysův, Cirin i Viviannin... Teda, jestli se k nám vůbec někdy vrátí, heh,"

<< VVJ

Zavrtěl hlavou, "neřekl mi nic." Nevzpomínal si, že by Sigy říkal něco o Vivianne, navíc mu připadalo, že ji s sebou tehdy ani neměl. "Nedali jsme mu na pohlídání jenom Ciri a Reonyse? Vivianne se přece rozhodla, že se SAMA (// zdůraznil) vydá do Asgaaru a rozloučí se s těma svejma tetičkama," zlehka protočil očima. Slovo "tetičkama" vyslovil se silným nádechem znechucení v hlase. "Takže, podle mýho názoru, zůstala někde v té zablešené díře a nebo se zatoulala," hlesl. Ta představa pro něj nebyla příjemná, nicméně alespoň mohl mít klid na duši, že Reo i Ciri jsou v pořádku s nimi. Byl rád, že jsou pohromadě, mít poztrácená vlčata všude možně bylo jako nějaká noční můra, vážně. Když se však ohlédl na Reonyse, vzpomněl si, jak do něj Sigy při odchodu z Mechového lesíka vrkal. Rozhodl se to okamžitě říct Lucy, aby věděla, o čem její bratr jejich synkovi říkal a taky o tom, že o nich, o jejich rozhodnutích, pochybuje. "Lucy," oslovil ji, přičemž počkal, až ho bude plně vnímat. Pak pokračoval: "Víš, že se mi moc nelíbilo, co Sigy říkal? Měl jsem pocit, jakoby chtěl, aby Reonys zůstal s ním v Mechové smečce. Jakoby ho nějak přesvědčoval. Říkal mu: "Rozhodnutí je teď na tobě, vzpomeň si, o čem jsme spolu mluvili". On se teda rozhodl jít s námi, ale... chápeš no. Sigy zpochybňoval naše názory, rozhodnutí a říkal, že jsme vybrali jeeeenom taaak nějakej náhodnej les!" nafoukl naštvaně tváře. "A navíc to vtloukal do hlavičky malýmu. Snad aby nám nevěřil!" Všechno Lu vyklopil a na Sigyho to nabonzoval. "A taky mi říkal, že jestli se něco stane vlčatům nebo tobě, že mi něco udělá!" dodal důležitě, přičemž naštvaně pohlédl kamsi před sebe. "Jako bych se snad o vás nedokázal postarat. Pěkně mě naštval," zažbrblal. Možná se teď zachoval jako nějaký malý spráťa, co donáší na ostatní, ale nevadilo mu to. Měl za to, že by Lu měla vědět o všem, co se kde stane, co kdo komu a taky jak řekne a ještě ke všemu, pokud se to týkalo jejich společné rodiny.

// SMEČKA: • Vymyslet název smečky

Pomalu se blížili k lesu. Zhluboka se nadechl, aby se ujistil, že je v lese bezpečno a jejich pachy nenarušil žádný nezvaný host, kterého by musel vypakovat. Vypadalo to však vecko v cajku. Čisto! Motýlci se mu rozletěli v břiše a ocásek rozkmital - konečně doma! Ohlédl se na děti s úsměvem na tváři. Ciri les už jednou viděla, ale Reo ne. Pro Rea to bylo něco úplně nového. "Děcka, jsme doma!!" vyhrkl nadšeně, když překračoval označkované hranice lesa. Byl to prostě skvělý pocit. Jejich společné bezpečné útočiště. Na moment se zastavil, přičemž se otočil čelem vzad, aby se mohl podívat na reakce děcek. "Ukážeme vám tady všechno," usmál se na ně. "Je to tu celé jenom naše. My tady vládneme, bude to náš les. Nikoho jiného! Jenom náš. A jednou, Reonysi, až tady nebudu a nebo už nebudu mít sílu a energii les hlídat... Tak to tady celé převezmeš a bude z tebe velevážnej pan alfák! Všichni ti budou líbat tlapy. Budeš opravdu velmi významný, ostatní tě budou uctívat," ne, že teď by významný nebyl, byl to jeho syn. Jeho děti jsou vždycky významné a lepší, daleko důležitější než kdokoliv jiný. Ale přece jen, alfa post byl alfa post. "Pojďte, projdeme se tady. Můžeme to vzít okolo hranic, abyste věděli, který všechny stromy jsou naše a kam až celý království vlastně sahá," vybídl je. "Musíte vědět, čemu všemu vlastně vládnete. No a taky vám s mámou pak ukážem okolí, abyste bezpečně poznali, že se blížíte domů, když se náhodou někde zatouláte," bylo třeba, aby se děti vyznali v okolí jejich nového domova.
Přiklusal pak blíže k Lu, přičemž do ni zlehka narazil svým bokem. Miloval, když se jí mohl dotýkat. Jakkoliv ji mohl cítit, vždy toho využil. "Miláčku, přemýšlelas už, jak to tady vlastně nazveme?" zastříhal oušky. Když měli mít smečku, měli by pro ni taky mít název, ne? "Říkal jsem si, co třeba Cedrové království?" zazubil se. "Ty bys byla královna a já král!" ta představa mu hladila jeho ego. Král... Znělo to tak hrozně božsky. "A nebo Ráj Lucy a Etneyho," tenhle název byl sice dost připitomělý, ale jemu se líbil. Cokoliv znělo aspoň trochu honosně, tak se mu líbilo. "No, a nebo se můžem jmenovat jen tak nudně, jak každá jiná smečka. Prostě být jenom Cedrová smečka, no," koutkem oka na Lucy koukl. Samozřejmě mu tento poslední návrh přišel dost trapný a nehodný jejich důležitosti. Proto ho i řekl dost nuceně a pomalu, aby Lucy poznala, že by byl pro něco zajímavějšího. Jenže na druhou stranu, když se všechny smečky, které dosud poznal, jmenovali podle svých teritorií, neměla by se tak jmenovat i ta jejich? "Myslíš, že jsou na určování názvu nějaký spešl pravidla? A nebo si můžem smečku pojmenovat jak chcem?" zeptal se. Jak by asi děcka rády, aby se náš domeček jmenoval? ohlédl se na ně. Jenže když se zeptá jich, nežárlila by pak Vivianne, že ona se vymýšlení názvu účastnit nemohla?

S úsměvem na tváři se na Rea koukl. Byl rád, že společně měli tak dobrý vztah. Totiž, ač už to nedával tolik najevo, Crowley mu pořád ležel v hlavě. Zůstávaly v něm zakořeněny události, které se s tím nezbedníkem staly, a samozřejmě taky to, že o něj přišel. Nebylo snadné se navždy rozloučit s jedním ze svých dětí. Dal by cokoliv za to, aby se tehdy jeho syn rozhodl jinak, ale bohužel čas nešel vrátit. Nešlo vymazat to, co se stalo. Crowley se rozhodl sám, i když Etňo moc dobře věděl, že na něj měla velký vliv ta zpropadená Shireen i se zbytkem jeho slavné rodinky, kterou tolik neměl rád. Neměl by tedy vinit spíše je, než svoje dítě? Nezkušené a životem nevzdělané vlče? Táhle se zamračil. Jednou jsem ho zavrhl a tak to taky zůstane! přece nebude měnit svoje názory jako jarní počasí, to ani náhodou. Uvědomil si, že je vlastně stále naštvaný a znechucený jak na ně, tak i na něj. Narodil jsem se zrádcům! Otec zklamal! Všichni tragédi z toho hrůzo-lesa by měli zhynout. Rozhodně nemaj právo na tomhle světě dejchat stejnej vzduch jak já. Les by měl vyhořet a zmizet ze světa! A Crowley se k nim přidal! Syčák jeden... O to víc si vážil té cenné vazby, která mezi ním a Reem byla.
Když však Reonys zmínil bratrovo jméno, Etňa lehce ztuhl. Přitiskl uši k hlavě a chvíli nevěděl, co na to odpovědět. Naštěstí se však v dálce objevila Lu s Ciri a Reonys se k nim rozběhl. Etney tedy získal čas, aby si dobře rozmyslel, jak na tuhle otázku vlastně odpovědět. Co věděl o Vivianne? S Crowleym to bylo jasné, ale to ona? Nepřidala se k nim taky? Byla pryč tak dlouho, Etney nabyl dojmu, že se je ani nepokusila najít a rovnou připlula zpět do Asgaaru, kde už i zůstala. Navždy.

Zastavil se na kraji zamrzlého jezera a sledoval, jak se k nim děvčata blíží. Na tváři měl úsměv, avšak bylo poznat, že to není úplně ten klasický veselý zubatec, který běžně nosí. Stál tam a čekal, až se obě přivítají s Reonysem. Lucy se pak přivítala i s ním a on jí to láskyplně opětoval. Na moment zavřel oči a pocítil velkou úlevu, že jsou zase všichni spolu. Že se našli a že Reo i Ciri jsou v bezpečí. Už nikdy víc, slíbil si sám sobě. Teď už budou jeho milované ratolesti vědět, kde je jejich domov a kam se mají vracet. Pokud se někde zatoulají, vždy nakonec najdou cestu zpět domů. Cestu do jejich Cedrového lesíka u jezera. "Lu, ulevilo se mi," hlesl tichounce a zachumlal hlavu do jejího kožichu. "Vivi jsem nenašel. Nevím, kde je," zašeptal a pak se od ní oddálil.
Když se k němu přihnala Ciri a začala se mazlit, s láskyplným pohledem si ji prohlížel a mazlení jí, jako správný tatínek, opětoval. "Chyběla jsi mi," špitl do jejího ouška, když se k ní naklonil, aby jí opusinkoval celé čelíčko. "Užila sis to s mámou?" hlesl, přičemž pohled zvedl na Lu. Napadlo ho, jestli by neměli nějak pokročit se vznikem jejich společné smečky? Měli by se vrátit domů a děti s jejich novým domovem seznámit. Jak by se vlastně taková smečka mohla jmenovat? Co třeba... Etneyho ráj? Nebo království Lu a Etneyho? Nebo možná Cedrové panství, hehe, mírně se zazubil a zastříhal oušky. Konečně se mu plní jeho sen - stane se alfou! Natěšeně zacupital na místě a pronesl: "Nezamíříme domů? Těším se, až to tam děti uvidí," všechny sjel hezky postupně natěšeným pohledem. "A navíc tam máme určitě ještě nějakou práci, kterou bysme měli rychle dokončit. Musíme být připraveni, kdyby padly větší mrazy," podotkl pak, přičemž se pomalu, ale jistě, dal na odchod.

>> Cedrák

<< Mech

S mrtvým opeřencem v tlamě odcházel z Mechového lesíka a krok za krokem se tak blížil k velkému jezeru, kde na něj měla čekat Lu s Ciri. Vlastně byl docela rád, že už je od tamaď pryč a nemusí poslouchat ty poučné kecy Sigyho, který si zřejmě myslel, že sežral všechnu moudrost světa. Trotl, lehce nad švagříkem zavrtěl hlavou, přičemž po očku zkontroloval Reonyse. Samozřejmě, že nepřeslechl tu ubohou výhružku ohledně Lu s vlčaty, či narážku na Crowleyho, který si sám zvolil svoji další životní etapu. Byl od nich však už v dostatečné vzdálenosti na to, aby to vše nějak okomentoval či se nad tím rozčiloval. Naštěstí. Přeci jen, neměl na řešení jejich řečiček čas, spěchal za svojí partnerkou a těšil se, až jí dovede zpět Reonyse, se kterým se její bratr zašantročil až na druhou stranu celé Gallirei. Kdyby chudáka Rea netahal takovou dálku, nemusel jsem si dávat s jeho hledáním takovou práci, zamračil se, přičemž s tichým povzdechem stiskl svými zuby ptáka v tlamě o něco více, neb mu začal klouzat.
Čím blíže byli jezeru, tím spíš se mu hlavou proháněly jiné myšlenky. Srdíčko mu tlouklo rychleji, jak když z Mechu odcházel. Hrozně se na Lucy těšil. A těšil se i na to, až ho pochválí, že Reonyse konečně dovedl zpátky k ní. Až mu řekne, že je to fakt dobrej táta a ten nejlepší partner, jakýho si vůbec mohla přát. Těšil se, až ho láskyplně oblízne na tváři, až ucítí její vůni, teplo jejího těla a... No prostě všechno! Moc se na ni těšil, byla jeho světlem na konci tmavého tunelu. “Reo, za chvíli se uvidíš zase s mámou, těšíš se?“ zahuhlal sotva srozumitelně, ale tak nějak tomu šlo rozumět. Pak si uvědomil, že by možná bylo snadnější toho mrtvého holuba, který už za tu dobu pěkně zatuhnul, sníst. Bylo o ničem ho nosit v tlamě a nemoct tak ani pořádně mluvit se synem. Proto se zastavil, holuba položil do sněhu a očenichal ho. Napadlo ho, jak se to vlastně stalo, že jim jen tak spadl před tlapky? Možná měl nějakou nemoc, pokrčil nad tím však rameny a s chutí se do mrtvolky pustil. Měl opravdu hlad, naposledy jedl rybu, kterou mu chytila Lu. “Reo, musíme vám ukázat váš nový domov a pak obstarat maso na zimu. Zásoby. Zásoby, ty jsou moc důležitý,“ pověděl mu tlumeným tónem skrze mlaskání a požírání masa.
Netrvalo dlouho a holub byl pryč. Zbylo po něm jen pár peříček a kostiček, které Etny nechtěl. Oblízl si mlsně tlamu, tato svačinka mu moc bodla. Koukl na syna, usmál se na něj a spokojeně zavrtěl ocasem. “Tak pojď, synku,“ vybídl ho pokojně, přičemž se rozešel. “Jsem moc rád, že jsem tě našel, moc jsi mi chyběl. Stýskalo se mi. Už mě nikdy nesmíš opouštět na tak moc dlouhou dobu,“ zazubil se, přičemž na něj hravě mrknul. Myslel to však vážně. Když se děcka vzdálila na takovou dobu, měl obavy a strach. Gallirea nebyla bezpečným a přívětivým místem. A jeho děti ještě nebyly natolik silné a zkušené, aby se dokázaly samy poprat s veškerými překážkami, které si pro ně osud připravil.

A pak je tam zahlédl. Obě svoje holky. Zastavil se s pravou packou zvednutou ve vzduchu a zavětřil. Ta vůně. Nádhera, na tváři se mu samovolně objevil úsměv. “Reo,“ špitl s pohledem upřeným před sebe. Pak ukázal tlapkou před sebe, a dodal: “Tam jsou! Tam na jezeře!“ rozklusal se vstříc děvčatům a nadšeně párkrát akčně poskočil. “Lu!!!“ zakřičel, aby na ně upozornil a mírně zrychlil své tempo. Už chtěl být s nimi!