Gallirea - Příspěvky uživatele

<< Narvinij

Zastříhal jsem ušima a ohlédl se na Vivi s lehkým přikývnutím hlavy, že babička je už na onom světě. "No právě, Vivi," hlesl jsem sklesle, avšak větu následně po krátké odmlce dokončil, "právě, že je." S tichým povzdechem jsem se zahleděl na les, který se rozprostíral přímo před námi. Když jsem zavětřil, měl jsem dojem, jako bych ucítil velkou spoustu různých, mě dosud neznámých pachů. Na to konto mě napadlo, jestli tam nebude na mé ratolesti čekat nějaké nepříjemné nebezpečí, kterému by se raději měli vyhnout. Bezděky jsem se mírně ušklíbl, míchalo se mi to vše dohromady. Směr, kterým jsme teď mířili s místem, které jsme měli hledat, všechny ty pachy okolo a myšlenky na matku a ostatní. Navíc jsem ani nevěděl, za čím se to vlastně plahočíme... Ohlédl jsem se na děti, které mě poslušně následovaly. Nakonec tady nic nenajdem a otočíme se na tlapce zase dom, co? Bezva výlet, s tichým zabručením jsem se nakonec přeci jen do toho podivného lesa před námi vydal.
"No, spíš bych řekl, že je to podobné, Vivi, ale ne stejné. Magie je něco, co můžeš ovládat, ale kouzla... Kouzla se ovládají sama. Je to něco nadpřirozeného, něco, co nemůžeš nijak ovlivnit. Co se prostě z ničeho nic objeví a ty koukáš jak sůva, protože to nečekáš," zazubil jsem se na ně, abych je trochu povzbudil. Aby si mysleli, že je vše okej, i když já se momentálně tak vůbec necítil. "Takže mezi magií a kouzlem jsou malé rozdíly. Kouzla jsou prostě kouzelná a magie je magická," vypadalo to, že Ciri mé vysvětlení pochopila a jala se nahlas projevovat svoji inteligenci tím, že správně identifikovala události, které se za poslední dobu staly. "Přesně tak bych to řekl i já, Ciruško. Myslím, že máš pravdu, přišla jsi na to!" pochvalně jsem na ni mrkl. Jakou magii budou asi mít děcka? Bude někdo mít po mně příkaz? A po Lucy zemi? Magií je hodně a já mám jenom tři děti, musí zdědit něco famózního. Hlavně ne oheň po matce, ten nemám rád, ten je na mě moc červenej. "Až se vrátíme domů, mohli bysme zkusit, jestli už u někoho z vás není ten správný čas na poznání vaší vlastní magie, hm?" se zastavením jsem těknul očima jednotlivě po všech třech a pak jsem zrak zabodnul kamsi do prázdna. S našpicovanýma ušima jsem se zaposlouchal do zvuků okolí, kam bych měl jít? Kam by naše kroky měly dál směřovat?
Kdesi se ozvalo jakési zachrochtání a následné zapraskání větviček, jakoby se tu někdo snad plížil kolem nás. Zpozorněl jsem, srdce se mi trochu rozbušilo a adrenalin rozlil po celém těle. Musel jsem chránit hlavně děti, aby se jim nic nestalo, takže jsem se pár krůčky vzad přiblížil k nim a napjatě vyčkával, co se bude dál dít. Zvuky utichly, ale po chvíli se objevily znovu a já jim mlčky soustředěně naslouchal. Intenzita se postupně zvyšovala a mezi stromy vykoukl zavalitý šedý jezevec, který se pomalu kymácel někam pryč. "Hele, jezevec," šeptl jsem tiše, abych ho nevyrušil, a ukázal na něj tlapkou. "Tiše, ať si nás nevšimne. Mohl by se, tlusťoch jeden, naštvat, že okouníme v jeho lese," chvíli jsem jen stál a pozoroval ho, něco mi říkalo, že bych měl jít za ním, ale pořád jsem si nebyl úplně jistý a s ohledem na děti jsem musel být se svým rozhodnutím vážně obezřetný a opatrný. Netrpělivě jsem přešlápl, chtěl jsem nakonec zůstat tam, kde jsme a vydat se opačným směrem, ale k mému překvapení se na nás jezevec ohlédl. Na moment se zastavil a vypadalo to, že nás pohledem vyzval, abychom šli s ním. "Vidíte to?!" hlesl jsem tlumeným tónem a ještě krátký moment jsem se na jezevce díval, než se znovu, tentokrát trochu rychlejším tempem, rozešel. "Jdeme," vybídl jsem bez dalšího vyčkávání děti a sám se pomalu rozešel za tím tlustým lesním tvorem. V zádech jako bych cítil nepříjemný závan čehosi...

>> za jezevcem na Jezevčí plácek

<< Východní hvozd (přes Midiam)

Počasí bylo poslední dobou nic moc. Vážně, spíš nic než moc. Během dne pořád pokapávalo, a protože bylo všude kolem nás neustálé vlhko, kožíšky jsme měli všichni ještě po předchozím dešti celé promočené. Tedy, minimálně já. Aby kožichy mohly proschnout, bylo na to potřeba sluníčko a jeho teplé paprsky, jenže se mu moc nechtělo spolupracovat a, jednoduše řečeno, na nás kašlalo. Což mě vážně štvalo, kdybych na něj dosáhl, jednu bych mu za trest vlepil, protože jsem mokrý chlupy na svém tělem neměl rád. Nesnášel jsem je, vnitřně mě to nervovalo. Navíc pofukoval větřík, který se díky momentální nuzné ochraně jindy tak božsky nadýchané srsti, prodíral až do morku kostí.
Tiše jsem si odfrkl a tlapkou si otřel kapky u čenichu, zatímco jsem zkontroloval děcka, jestli jsou ok. "Já nevím," houkl jsem směrem k Reonysovi, když se zeptal, co vlastně hledám. Vrtalo mi to hlavou, celá tahle situace byla zvláštní. Totiž, já sám jsem pořádně netušil, kam jít a ani jsem si nedokázal vysvětlit, co to na mě tehdá v tom lese mluvilo. Jediné, na co jsem se zmohl, bylo neustále přemýšlení nad tím, kam jít, jakým směrem a co (potažmo kdo) tam na mě bude čekat. S tichým povzdechem jsem se na synka, kvůli kterému jsem zpomalil, abych mohl jít vedle něj, pousmál. "Třeba mi něco chybí. Něco uvnitř, víš?" tlapkou jsem si sáhl na srdíčko. "Měl jsem spoustu kamarádů a vlků, které jsem měl rád, ale dlouho jsem je neviděl. Možná, že tam na mě někdo z nich bude čekat," letmo mi myslí proběhla Casipa s veselým úsměvem, Severka a její uhelný kožíšek, Matali se svýma nádhernýma oceánově modrýma očima a i máma. Moje máma, se kterou jsem neměl šanci rozloučit se a říct jí, že i přesto všechno, jak jsem se k ní v životě choval, ji moc miluju. Zahleděl jsem se do země a mlčky kráčel kupředu. Myšlenky se mi čím dál tím víc přesouvaly k šedé vlčici s přísným, avšak spravedlivým pohledem. Chyběla mi, asi. Trochu. Mrzela mě velká spousta věcí a činů, které jsem mámě provedl a za které jsem se nestihl (nebo v daných chvílích snad nechtěl) omluvit. "Třeba se tam s někým novým seznámíte. Třeba... Třeba poznáte moje dvě kamarádky Severku a Matali. Nebo třeba babičku," pověděl jsem polohlasem, který byl protkaný smutným, avšak zároveň i nadějným, tónem. Měl jsem naději, která ve mě rostla čím dál tím víc, že v tom lese s jezevci, do kterého mě "to něco" odkázalo, opravdu někoho ze své minulosti potkám. Přál jsem si to, protože jsem se ani s jedním vlkem, které jsem měl rád, nemohl rozloučit. A něco mi říkalo, že už je tady v naší zemi, jen tak znovu neuvidím. "Určitě to bude kouzelný les, děti. Věříte na kouzla?" podíval jsem se na holky, především na Ciri, protože ta byla taková nejvíc akční, veselá a taky důvěřivá. Stále alespoň z části žila ve vlčecím světě, jehož součástí byly příběhy a pohádky. Reonys s Vivi byli takoví dospělejší, nepředpokládal jsem tedy, že oni dva by věřili na kouzla. "Kouzla jsou něco neuvěřitelného. Něco, co vlk nedokáže dost dobře pochopit a vysvětlit, ale přesto se to doopravdy děje. Kouzla jsou vážně zajímavá," mrkl jsem na ně. Já na kouzla... No, pravděpodobně věřil. "Však vlastně i Emanuel byl kouzelný," podíval jsem se na Ciri, která malého poletujícího motýlka zmínila. Miloval jsem fakt, že v ní stále setrvávala dětskost, která z Rea a Vivi tak rychle vymizela. Dospěli až moc rychle, koutkem oka jsem si černou elegantní dámu a jejího šedého silného ochránce prohlédl. A pak tu byla Ciri... Láskyplně jsem se na ni pousmál a tlapkou si ji k sobě v průběhu cesty přivinul. "Mám vás všechny moc rád. Ať už se děje cokoliv nebo ať v životě řeknu cokoliv, myslete na to, že pro vás dýchám, žiju a pro vás bych taky umřel. Pro všechny tři," důležitě jsem se podíval na Vivi, která měla jakési podivné myšlení typu "nikdo mě nemá rád". Chtěl jsem ji znovu, už po několikáté ujistit, že tomu tak není. Na mysl se mi samozřejmě z nějakého temného kousku mé duše vyhrabal i Crowley, kterého jsem však okamžitě zapudil. Nechtěl jsem ho už nikdy znovu vidět.

>> Jezevčí hájek

<< Cedr (přes VVJ)

Byl jsem rád, že se mi podařilo zažehnat možné nebezpečí v podobě hněvu ze strany mé partnerky dřív, než vůbec vypuklo. Jsem dobrej! Usmál jsem se na ni, když po mé trefné lichotce celá roztekla, a nastavil jsem svoji tvář. Kdykoliv se mě nějak dotýkala, náležitě jsem si to užíval. Přivřel jsem oči, spokojeně zabručel a slastně (ač skoro neznatelně) se zachvěl. "Já jsem taky moc rád, bez tebe bych nebyl," broukl jsem jí nazpět a po slovech chvály na moji osobu, veličenstvo všeho živého i mrtvého, vypjal hruď. Samozřejmě její sladká slůvka (nebo vlastně chvála naprosto od kohokoliv) vždy polechtala mé skromné ego, které bylo potřeba udržovat tam, kde je, aby se ze mě nestal stejný podpantoflák, jako byl tehdá Ušoplesk. S úsměvem na tváři, který doprovodil Lu až na konec řady naší rodinné výpravy, jsem si vybavil trikolorního troubu, který jednu dobu poskakoval po boku mé sestry. Dokud neutekla, pomyslel jsem si jízlivě.
Zkontroloval jsem celou naši výpravu a spokojeně dál tlapkal. Nevěděl jsem přesný směr nebo místo, kde bych měl "to něco" hledat, ale pamatoval jsem si, že mám jít na jih. "Prostě půjdu a třeba mi to skočí do cesty. Každej se přece chce setkat s králem Cedrového lesa, takže mě to ucítí a přiběhne mi to přímo před tlapky!" mumlal jsem si zamyšleně, ale zároveň i spokojeně. Měl jsem za to, že jsem nad tu situaci skvěle vyzrál. Prostě tak, jak se na urozeného inteligentního jedince sluší a patří. Svůj krok jsem pozastavil až kus od našeho lesa, na rozbředlém břehu velkého jezera. S tichým povzdechem jsem se zahleděl na hladinu, měl jsem trochu hlad, jenže jsem si neuměl představit, že se budu snažit o ulovení nějaké oslizlé ryby - kór před dětmi. To by mě hanba pleskala přes tváře, kdyby mi ten kluzkej vodní zjev frnkl před čenichem. Jsou to nebezpečný potvory, bez tak by mi vylítla z tlamy, i kdybych se do ní zakousl! Chtěl jsem, aby si mé nadprůměrně talentované a šikovné ratolesti myslely, že tak jako ony, umím i já naprosto vše. Nemohl jsem v jejich dětských zracích klesnout, takže jsem lov v jezeře zamítl a raději jsem si jenom smočil tlapky, jakože jsem tohle měl vlastně celou dobu v plánu. "Ááááh," zapředl jsem s hranou spokojeností, jak je to strašně příjemné a že přesně na tohle jsem se celou tu dobu těšil. Jenže, když jsem ucítil, jak mi rozbředlé dno jezera pohlcuje tlapky, nechutenstvím jsem se otřásl. To kluzké bahno jsem měl všude! Pod drápky, mezi prsty a na polštářcích. Nesnášel jsem to! "Uh, je mi zima. Studený, moc moc studený," zakdákal jsem, abych nějak odůvodnil svůj svalový třes a také to, že se z toho jezera rychle klidím pryč. Na souši jsem se celý oklepal, otřel si tlapky o krátkou, stále spící a nevyrostlou trávu, a pak se vydal dál. Málem se z toho stal pěknej trapik, trapas bylo to jediný, o co jsem teď měl zájem.
"Děcka," oslovil jsem je, když jsem zrovna vstupoval do lesa, jenž se rozprostíral za jezerem. Ve slunečním světle vypadaly ohýbající se stromy poměrně přátelsky. Já však věřil, že v noční tmě to tu muselo být dost děsivé, nic pro mě. "Víte," napadlo mě, že by bylo fajn sdělit jim, kam vlastně míříme, "když jsem vyzvedával Reonyse v Mechovém lesíku u strýce Sigyho, zažil sem takovej... No prostě jsem měl divnej pocit. Něco mi řeklo, že mám jít na jih do Jezevčího lesa, že tam prej najdu, co hledám," svěřil jsem se jim, dokonce snad i trochu ostýchavě, máchajíc u toho sem tam ocasem. "Nevím, co bych tam měl vidět. Možná, že tam třeba někoho potkám, no. Ale říkal jsem si, že když už mě to zavolalo, měl bych tam jít, ne? Možná... Možná tam na mě bude čekat někdo hodně důležitej," pokrčil jsem rameny. Vážně jsem tentokrát netušil, o co jde. Pár vlků mi chybělo, jasně, chtěl jsem se s nimi setkat, jenže mě nenapadlo, že by mohlo jít zrovna o tohle. "Jsem rád, že jdete se mnou, třeba všichni uvidíme něco fakt nezapomenutelnýho," zazubil jsem se a hravě mrknul jedním očkem. Ve skutečnosti bych ale měl strach jít do toho lesa úplně sám, děcka mi dodávaly sebedůvěru.

Pokračoval jsem dál, aniž bych si uvědomil, že jsme ztratili Lucy...

>> Narvinij (přes řeku Midiam)

// děkujeme pěkně

// Po dohodě přeskakuji Lu :) a zároveň nějaký čas asi budu zkoušet psát v první osobě.

Opravdu jsem nepochopil, proč právě teď tenhle narušenej cizák přímo přede mnou, jeho veličenstvem a pánem všeho tvorstva, složil tak bezostyšně lichotku mé královně, když mu to ještě ke všemu vůbec nešlo. Změřil jsem si toho drzouna pohledem. Samozřejmě jsem k tomu nepoužil svůj klasicky přitažlivý sexy pohled kliďase, nýbrž jsem nasadil pořádně znechucenej výraz drsňáka, abych mu dal najevo, že si dovoluje až moc. A že by se mě měl bát! Zároveň mě ale u toho úšklebku napadla trefná poznámka, že tenhle týpeček asi moc talentu na podlejzání vlčicím nepobral. Lichotky z jeho tlamky totiž zněly suše a chyběl jim pořádnej říz, kterej jsem do nich přidával já. Skládání lichotek totiž není jenom tak, je to jako míchat nějakej speciální lektvar. Zvládne to jen opravdovej profík ve svým oboru, což on určo nebyl, jak jsem teď poznal. Říkal to všecko tak nudně, jakoby ty lichotky snad měl jen naučený nazpaměť a vůbec nevycházely přímo z hloubky jeho srdce! Inu, ne každej se povede, ne každej se narodí jako mistr v lichocení, že. To ty moje sladký řečičky vychází přímo zevnitř mého královského nitra, proto jsou tak skvělý, a samozřejmě i proto je každá vlčice, která mě potká a kterou obdaruju pěkným slůvkem, z mé úžasné osoby tak paf. Etney je prostě jen jeden, díky bohu... Když jsem si ho prohlížel, fakt se mi dost nelíbil. Vlastně předtím se mi docela líbil, ale teď už ne. Tím úsměvem, kterým se snažil Lu polechtat její ego a teď těmahle kecama, u mě pěkně klesl. Pomalu jsem totiž začínal odhalovat jeho pravý úmysly! Radějc jsem se teda znovu ušklíbl, aby věděl, zač je toho loket a že si nemá moc dovolovat. Ten vlk se tváří jako noblesa sama, neviňátko, ale ve skutečnosti je to proradnej shniloun, kterej spřádá ve svý makovici tajný plány. Bez tak se chce Lucy vetřít do přízně, aby se stal jejím kámošem.. A časem něčím důležitějším! Závidí, že mám tak famózní rodinku, protože on žádnou nemá a je jenom hloupým nepotřebným bardem, což si vlastně asi taky vymyslel, takže nakonec není nic. Jen se to stydí přiznat, protože ví, že já jsem všechno. On je na dně vlčí společnosti. Určitě mi chce Lucy přebrat, protože Lucy... Lucy se rovná všechno. To on ví, on chce mít všechno, takže chce Lucy. Tse, já nejsem tak blbej, jak si myslíš, že jsem, kamaráde! Budu tě hlídat a dávat si na tebe bacha, ty usměvavej sluníčkovej vořechu. Zvenku bílej, ale zevnitř černej jak spálená briketa. Sluníčko na povrchu a černej durch nacuclej mrak plnej špinavý dešťový vody zevnitř, co? Na takový mamlase já mám čuch! Tak bacha, kámo! Zamračený pohled jsem přesunul z toho básníka na Lu, hned mi změknul. Tedy, ten pohled, samozřejmě. Roztátými očky jsem si prohlédl celou její maličkost a v duchu poděkoval Životovi, že ji stvořil tak božskou a přitažlivou, a jenom pro mě! "Neboj, Lucy. Ty jsi daleko lepčí, jak ta jeho alfa. Ty jsi vycházející zářící hvězda, kdežto ona je spíš zacházející skomírající měsíc, víš?" zavrněl jsem jí do ouška a svým ocasem lehce poškádlil ten její. Napadlo mě, že ji třeba mohlo mrzet, že tadyhle Adiram - ukecanej lišák - vychvaluje tu svoji alfu, ale já tu naši ne. Takže jsem to samo sebou musel napravit, aby se to pak nezvrtlo a Lu se ještě nenaštvala na mě, i když bych za nic nemohl. Musel jsem si to takhle posichrovat, abych byl v suchu.
Vypadalo to, že jsou ti dva pomalu na odchodu, což jsem vážně oceňoval. Měl jsem i jinou práci, než tu s nimi tlachat o nesmyslech, takže jsem se na ně jen usmál, zvedl tlapičku a zdvořile jsem jim zamával na rozloučenou, abych jim dal najevo, jak potěšený z tohoto nápadu vlastně jsem. Samozřejmě pozvání Ciri a Lu jsem nepřeslechl, jak pak bych taky mohl, ale tak nějak jsem se k tomu nechtěl vyjadřovat. A nebo možná... "Jasný, přijdu s dcerou i družkou k vám na návštěvu moc rád," mrkl jsem na něj a v duchu se vítězně zasmál, že jsem ho fakt pořádně vypekl.

Ulevilo se mi, když odešli. Vnímal jsem své tělo, jak z něj opadává napětí a svaly se uvolňují. Prohlédl jsem si všechny přítomné, pak ještě zkontroloval okolí našeho lesa a s tichým povzdechem se zahleděl směrem, kterým ti dva odešli. Co když budu pryč a přijdou tu za Lucy i nějací další nápadníci? koutkem oka jsem se na partnerku podíval. Odmítla by je? Teď byla alfou, a alfa... To je přece někdo. Velice významný tvor, vůdce! Lucy tím vůdcem spolu se mnou byla, ale co když právě proto, že nyní je tak vysoce postavenou vlčicí, jí bude dělat námluvy kde kdo? Snažil jsem se tu myšlenku zapudit, neb mě rozrušovala a nervovala. Mrskl jsem ocasem a otočil hlavu na děti. Zastříhal jsem na ně oušky, byl jsem rád, že všichni bez jakýchkoliv námitek a zbytečného přemýšlení souhlasili. Nejlepší výlet s tatinem ever! "Jsem moc rád, že nejdu sám, děcka," zapředl jsem a začal jsem protahovat své zatuhlé tělo. Chtěl jsem jim tímto gestem nepřímo naznačit, že zanedlouho vyrážíme. "Víte, samotnýmu by mi bylo smutno," hravě jsem na ně mrkl. Byl jsem rád, že mám tak velkou, milou a úžasnou rodinku. V mládí se mi o tom ani nesnilo, nenapadlo mě, že se někdy osamostatním, opustím Asgaar a podaří se mi zplodit tak vysoce inteligentní, krásné a milující tvorečky, kterými mé děti jsou. A taky jsem založil smečku. Teda, Lu pomáhala. Trochu, hehe. Každopádně by to měl vidět můj táta, to by čuměl jak vyoraná myš. Určitě by nechápal, že jsem dokázal založit vlastní smečku, třeba by mě i pochválil! na moment jsem se v průběhu přemýšlení zahleděl na své tlapy. Zavzpomínal jsem na tátu i na mámu, nevěděl jsem, jestli se mi teď nezastesklo? Nesmysl! otřepal jsem se, abych myšlenky na svoji bývalou rodinu zahnal, a raději jsem akčně natáhl tlapu před sebe, "vyrážíme!" Udal jsem směr a pro stvrzení jeho správnosti jsem se rozešel. Popravdě, netušil jsem, kam bych vlastně měl jít a kde bych ten les s jezevcema našel, ale měl jsem takový tušení, jakoby tam na mě někdo čekal? Někdo moc důležitej. Z toho incidentu, kterej se udál v Mechovým lesíku s těma vobejdama, kteří mi hlídali syna, jsem si pamatoval, že by měl být někde na jihu. "Směr jih, děcka!" zahalekal jsem, abych působil, že mám ve všem jasno a naprosto jistě vím, kam jdu.

>> Východní hvozd (přes VVJ)

// jóó díky za upozornění, já si to vůbec neuvědomila, když jsem to psala

Upravím :)

Ten malý hnědý bobek, co tu pobíhal a skotačil, byl na Etneyho vkus až příliš hlučný a taky akční. Koutkem oka pohlédl na své ratolesti, které způsobně stáli kolem a chovali se tak, jak se na jeho potomstvo sluší a patří. Nebyli uřvaní, upištění, uskákaní a ani otravní. Vyzařoval z nich klid, vyrovnanost a také, na jejich věk, jistá grácie. Ta tedy samozřejmě především z děvčat. S tichým povzdechem sesmahl mládě zamračeným pohledem, když mu na jeho královské sluchovody agresivně a bezostyšně zaútočil Drázův hlasitý pozdrav, který byl mířený jeho dceři. To je takovej votrapa, že bych ho u sebe nesnesl ani za nic. Je tak nevychovanej, že by jeho máma ode mě zasloužila pořádnou přednášku o výchově, aby ji pak mohla aplikovat na to narozený selátko. Asi si toho před porodem moc nenaštudovala, nojo, to jsou ty nižší vrstvy, heh. To já jsem hned věděl, jak se správně stavět k mláďatům, aby z nich vyrostli slušní a taky reprezentativní vlci! Tady ten pořád jenom někde poskakuje jak mamlas! Ten bude hloupej, bude to ťunťa, to je jistý! stále srovnával své děti s ním, trošku opomíjel fakt, že jeho vlčata mají už rok, kdežto Dráz se sotva vyloupnul na svět. No, tak či tak, mu vlče bylo prostě nesympatické. Necítil z něj urozenost, a to ho štvalo. Bez tak se jeho máti sčuchla s nějakým kolemjdoucím vořechem, kterej na ňu jednoduše spadl. Pak má být chudák vlče na úrovni. Přece jen, kvality se dědí z generace na generaci, já jsem toho zářným příkladem, podíval se na Ciri, která se pomalu začala připojovat ke hře. Nevadilo mu to, protože věděl, že se jeho slečny budou chovat elegantně a slušně i v průběhu hry. Nebudou vyrušovat a způsobovat přehnaný hluk tak, jak to dělal Dráz. Jen doufal, že to malý třeštidlo nenakazí Ciri nějakou svojí hlasitou demencí, se kterou se narodil. Nebo něčím obdobným. To by se asi dost těžce léčilo, a on chtěl mít své děti zdravé. Reonys s Vivi však pořád stáli okolo a nic nedělali, chovali se jako praví elegáni. Princ a princezna. Na to konto se Etney pyšně nadechl a vypjal hruď. Měl dokonalé děti!
Když zahlédl ten milý, slastný a zároveň i sofistikovaný úsměv, který věnoval jeho partnerce, dost se mu to nelíbilo. Zaryl naštvaně drápky do kypré hlíny a jehličí, jímž byla zem celá posetá. Nesměj se tak blbě, ty majdo jedna! Nebo se usměju já a budeš vidět, jak se smějou profíci! Nemysli si, že to umíš! raději se přiblížil o pár krůčků k Lucyinému boku. Co kdyby toho borůvkáče napadlo se jeho partnerky nějakým způsobem dotknout?! No to by tak hrálo. Ten svůj líbeznej úsměv s lezoucíma kedlábama ven jsi trénoval noc co noc, ne? Si myslíš, že ho máš propracovanej, ty moulo jeden, ale nemáš! Pleteš se! Máš křivej rypák, potřeboval bys ještě hodně, ale hodně cvičit! sám se na vlka před sebou jen letmo pousmál a mrskl ocasem. Už se mu ta návštěva jaksi přestávala zamlouvat. Navíc si bezděky vzpomněl na situaci v Mechovém lese, jak při vyzvednutí Reonyse, svého milovaného a všemi obdivovaného syna, zaslechl ty divné hlasy. Netušil, o co jde a kdo s ním za pomoci toho divného hlasu hovořil, ale zapamatoval si, že ho to vábilo do Jezevčího lesa. Sklopil pohled na své tlamy a zamyšleně si je prohlížel, napadlo ho, že kdyby tam vzal děti, mohlo by to být prima dobrodružství. Každý dobrodružství se mnou je pro ně prima. Jsem prostě dobrej táta, fakt se mi je povedlo dobře vychovat. Pořádně jsem se předvedl, jak jsem schopnej! Aji les a úkryt jsem obstaral, jsem prostě faktys dobrej řízek. Pořádnej kápo!
Lucy dál cosi s tím cizincem brebentila, už je ani neposlouchal. Nahlas vzdychl, aby dal najevo, že se nudí. A když se pán nudí, mělo by se s tím přece něco udělat! Tyhle zodpovědné (až moc dospělácké) řečičky ho nebavily, nebylo to nic pro něj. Na řešení nudných záležitostí tu byla Lucy, ne on. Podíval se Adiramovi do očí, samovolně mu při slovním spojení „velectěná bohyně bouří“, vyjely koutky nahoru. Musel si tlamku zakrýt tlapkou a jemně si odkašlat, aby skryl své pobavení. Velectěná bohyně bouří, hah! To jo! Leda tak bohyně bouřlivých prdů, ne? Podle toho, jak ji tady ten její poskok vychvaluje, to s ňou asi nebude tak horký. Protože kdyby bylo, neměl by potřebu ji tady tak chválit, chce jí jen zvednout reputaci, abysme si mysleli, že je drsná. Ach jo, někteří vlci fakt vůbec neví, úplně tápou! To je vážně hrůza. Nemají o hodnotách ani šajna... Nazvou velectěnou bohyní každou druhou nanynku, kterou někde potkaj, zabloudil zrakem po lese. Přemýšlel, jestli tu Lucy nenechá samotnou a prostě na to dobrodrůžo nevyrazí s dětmi sám? Stejně někdo musí hlídat les. A Lucy, to je opravdická bohyně – bílá perla!, která si tady beztak poradí i beze mě. Má tolik zkušeností, že by mohla tu jejich velectěnou bohyni učit. Bohyně ničeho to je, leda tak. Otočil teda hlavu na děti, pak na Lucy a nakonec pohledem sjel služebnictvo bohyně prdů. “Lucy, říkal jsem si, že bych děcka vzal na výlet, vypadá to, že by rádi něco podnikli. Zvládneš to tu? Budu brzo zpátky,“ hlesl tlumeným polohlasem, natočil na svoji drahocennou polovičku ouška a věnoval jí krátký, avšak totálně dokonalý úsměv, ze kterýho se jí jistojistě musely podlomit kolena. Takhle se usmívá, vocasníku jeden! Sleduj mě a uč se od profíků! Tedy, alespoň on měl za to, že to byl úsměv pana dokonalého. “Děcka, chtěli byste se mnou jít ven? Mám jedno supiš místečko, co bych vám chtěl ukázat,“ poodstoupil od skupinky, aby na děti lépe viděl a mohl na ně spiklenecky mrknout jedním očkem. Už byli velcí, nemuseli s ním nutně jít, mohli se rozhodnout sami, co chtějí dělat. Doufal však, že s jeho návrhem budou souhlasit a rádi s ním něco podniknou.

Ahoj,

dekuji za usporadani loterie a za moznost ucasti :-)

Etney ziskava 2 kristaly a jednu magii od zivota bez hvezdicek dle vyberu... vybiram si tedy oheň a oboji davam Etneymu.

Gratuluji ostatnim

přidáno

8) 27. 2. - http://gallirea.cz/index.php?p=cedrovy-haj#post-206959
9) 28. 2. - http://gallirea.cz/index.php?p=poust-ararat#post-206972

// Loterie 8

Přemýšlel, co to vlastně je, ten bard. Takové postavení v Asgaarské smečce nikdy dřív nebylo, nic o něm nevěděl. Povytáhl zlehka obočí a vlka si prohlédl, třeba jenom blbě kecá a žádný postavení ve smečce nemá. A protože si přišel trapně, tak si honem rychle něco vymyslel a plácl nějaký žvást, aby se mi mohl rovnat a nepřipadal si jako nuzák. Jop, to by tak sedělo, jemně si sám pro sebe pokýval souhlasně hlavou. Nicméně se mu líbilo, že vlk nijak nezpochybnil dokonalost jejich lesa a víceméně s ní souhlasil, takže se na něj pan alfák i nadále křečovitě usmíval a pohledem ho vybízel, aby pokračoval ve společné konverzaci. Mezitím se však dmul pýchou a na tváři si ponechával samolibý výraz. Jakmile totiž někdo byť jen prstíčkem pošimral jeho ego, značilo to jistý vychloubačný problém. "Tak, samozřejmě!" neudržel se a hlasitě vyprskl. "Žádná smečka se nerovná té naší!" tlapou máchl kolem sebe. Tak trošku zazdil fakt, že nemají žádného jiného člena krom své rodinky, hehe. Ale to přece nebylo zas tak důležité, ne? "Ale jinak ta běžící tryskomyš byla pravděpodobně naše dcera. Tolik se těšila domů, až uvidí svýho tátu, že sprintovala nejrychleji, jak jen to šlo.. Nemohla se dočkat!" zazubil se a koutkem oka pohlédl na Vivi. "Díky, že jsi jí chtěl pomoct," byl si vědom faktu, že kdyby jí opravdu chtěl někdo ublížit, on sám by odsud asi nic neudělal. A vlastně by o tom neměl ani tušení. Proto se kolemjdoucí služebníčci vždy hodili. Musel si s Adiramem tedy udržovat dobrý vztah, aby jeho děti ochránil znovu, pokud by někdy bylo třeba.
Ohlédl se na děti, přišlo mu podivné, že vůbec nic neříkají a do konverzace se nijak nezapojují. Jako jasně, rozuměl tomu, že se nechtějí kamarádíčkovat s tím malým uřvaným divňousem, který sotva odhodil plínky. Chápal, že on je pod jejich úroveň, která byla sakra vysoká, ale i tak. Proč se nezapojili do rozhovoru k dospělákům? Mohli přece taky projevit své myšlenky, on by to dokonce i ocenil. Kupříkladu, kdyby alespoň jedno z jeho dětí začalo vychvalovat les spolu s ním, určitě by to pro cizince mělo úplně jinou váhu, jak když jim to sděloval sám. Už jim tedy chtěl něco říct a vybídnout je, ale Vivi to nakonec zvládla sama. Ovšem fakt, že pozdravila jen to mládě a dospělého vůbec, se mu nelíbil. Zůstal na ni nechápavě hledět. Co ti to udělali, holčičko? Úplně ti v tom zpropadeném Asgaaru vymyli mozek. Měla jsi pozdravit jen toho dospělého, na toho uřvánka s tím kedlubňáckým jménem ses měla vyprdnout! Tak jak já! Ten ti přece není hoden! zavrtěl nad tím neznatelně hlavou. Nahlas nic neřekl.
Bylo to zvláštní, ale z té návštěvy byl tak rozrušený! I když v dobrém - šimralo ho v bříšku a cítil pocity nadšení, že se může před těmi novými vlky ukázat jako pořádný alfa. Vytáhnout se a vychválit sebe i svoji rodinku až do nebes. První cizinci, kteří překročili hranice lesa od doby, co vznikla smečka, což bylo opravdu vzrušující. Podíval se na Lucy, očka mu jiskřila a srdíčko bušilo jako o závod. Už se chystal zase něco kváknout, ale Lu nezklamala a svého partnera, ostatně jako většinou, utišila. Ublíženě se na ni podíval, mrsknul ocasem a pohled odvrátil kamsi do strany. Byl naštvaný, že ho nenechala říct o jejich lese daleko více novinek, vždyť on se na to tak třepal. Chtěl, aby každičký vlk na tomto světě věděl, že král Etney Asgaarský, nyní již Cedrový, se konečně stál tím slavným velealfou. Celý život o tom snil a nyní se jeho sen stal skutečností, vždyť to bylo tak obdivuhodné! Tedy, alespoň jemu to připadalo obdivuhodné, takže si přál, aby ho každý za tento velký čin opěvoval. Jednou tady bude hromada vlků. Úplný zástupy! Jo! Budou tady zástupy vlků a budou mě žádat, abych je přijal do naší úžasné nenahraditelné Cedrové smečky. Všichni budou chtít, abych byl jejich alfou, zamračil se na Lu a plácl ocasem do jejího stehna, aby jí to celé aspoň trochu nějak vrátil. A ostatní smečky nám budou závidět nejen prostory tohoto lesa, ale aji naše luxusní sídlo ve skalce. A až se dozví, že jsem ho vytvořil já, spadne jim z toho tlama! Jemně se pousmál. Byl si samozřejmě vědom, že Lu s vytvářením jejich domečku také pomáhala, nicméně... To nikdo vědět nemusel. Rozhodl se, že si to nechá pro sebe a chválu si v budoucnu sklidí sám.

7) 23. 2. - http://gallirea.cz/index.php?p=cedrovy-haj#post-206840

// Loterie 7

>> ZNAČKOVÁNÍ <<

Nasál vzduch do čenichu, a s pohledem přilepeným na tom uřvaném pískleti ho vyfoukl. Napadlo ho, jak se sem vlastně dostali? Šli náhodně okolo a rozhodli se podívat, i když cítili označkované hranice? Věděli, že je tu cizí území a přesto na něj vstoupili? No, aspoň o sobě dali vědět a nezačali se tady hned promenádovat, natočil ouška do stran, aby alespoň po sluchu zkontroloval, že se nikdo další do jejich čerstvě vzniklé smečky už doopravdy vkročit nechystá. Možná už to není tak silně cítit, ty hranice.. Jak dlouho to vlastně může být, co jsme je s Lucy občůrali? Očima vyjel na smrákající se oblohu, která vykukovala mezi vysokými zasněženými cedry. Ve vzduchu bylo cítit mírně oteplení, že by se pomalu blížilo jaro? Ale les jsme obcházeli, když zima sotva začínala, mírně se zamračil, když mu došlo, že les značkoval před delší dobou. Samozřejmě se mu tohle uvědomění moc nelíbilo. Chtěl, aby každého nově příchozího vlka okolní vzduch nasátý pachem vládců varoval, že vstupují na obsazené území. Aby jim dal najevo, že nemají dovoleno vejít jen tak. Musím obejít les. Podívám se, kde pachy zeslábly a obnovím je. Když budou silnější, každej se zalekne a zdrhne!
Pohledem zkontroloval děti, Lucy a pak ty dva. Zajímalo ho, co vlastně chtějí, nicméně čím víc o hranicích přemýšlel, tím větší potřebu zkontrolovat je cítil. Nahnul se tedy k Lucy a do ouška jí pošeptal: "Jdu obejít les, hned se vrátím," věnoval jí také letmý úsměv. Pak se otočil zády ke všem a pomalu se dal do pohybu. "Chvilku na mě počkejte," hukl z ničeho nic trochu rázně na ty dva, zatímco už byl skoro na odchodu. Uvědomil si ale, že by bylo vhodné jim oznámit, že se hned vrátí, aby s ním jako počítali. Totiž, co kdyby náhodou měli nějaké nekalé plány v průběhu jeho krátké nepřítomnosti?
Začal hezky z kraje lesa. Víceméně se tedy věnoval spíše stromům na samé hranici jeho smečky, a to velice pečlivě. Moc ho to nebavilo a nehodlal ji obcházet vícekrát, než bylo třeba, takže si nyní dal pořádně záležet. V mysli ale byl s Lucy a těmi cizinci. Hlavně že tam jsem zas byl myslí u hranic, že! nazlobeně se začal svým bokem drbat o jeden tlustší kmen stromu. Měl štěstí, že zásobárna jeho měchýře byla plná, takže si mohl dovolit ucvrkávat všude možně. Takže chodil, cvrkal, drbal se, jednou dokonce na jedno místečko na zemi i kýchnul a vyfrkl sopel, aby po zemi a po stromech byly zachycené pachy z různých částí jeho těla. Jen si to užijte, cizáci! Tady ten les bude pořádně chráněnej, takže si dávejte bacha! Sem jen tak někdo nevkročí, mehehe, byl rád, že si to včas uvědomil. Nerad by, aby pachy přestaly být úplně cítit a vlci si pak mysleli, že tady žádná smečka nesídlí a mohou územím volně procházet a pohybovat se na něm. To by ho vážně štvalo.
Šlo to rychleji než předpokládal. Když přestal přemýšlet nad tím, jaká štreka ho ještě čeká a co všechno musí označkovat, uvědomil si, že už má polovinu lesa za sebou. Porozhlédl se okolo sebe a na moment zastavil své kroky. Zatajil dech, potřeboval kolem sebe mít úplné ticho - nastražil ouška a snažil se vnímat veškeré možné zvuky, jestli náhodou neuslyší něco, co by mu naznačilo nebezpečí v podobě těch dvou nahoře. Nebezpečí hrozící jeho rodince, kterou s nimi zanechal. Vše ale vypadalo v cajku, takže se pokojně rozešel dál a rovnou obešel kolem dokola jeden strom, který u stál v cestě, aby na něm zanechal své pachové stopy. Snažil se jít přímo kolem vnější hranice, aby si ze svého území neubíral ani o píď. Je přece moc velký vládce na to, aby vládnul malému lesíku, že ano. Každý metr navíc se počítá! "Lucy na mě bude pyšná, že jsem to celé obstaral... A ještě ke všemu úplně sám od sebe, aniž by mi něco musela říkat! Pochválí mě, až se vrátím," zahekal si tiše sám pro sebe, když se zadkem otíral o jakýsi vystouplý, polovičatě zasněžený a polovičatě rozteklý, kopeček. "Přesně takhle se plněj alfovský povinnosti! Pche, a pak, že bych to nezvládal, co, otče! Měl bys mě vidět, jakej jsem super alfák. Cizí vlky vyháním, les značkuju, úkryt jsem postavil! Všecko!! Všecko zvládám!" rozhněvaně si s rázným dupnutím tlapky přičapl ke kmeni, který zanedlouho obdaroval pořádnou hnědou nadílkou. Pak to po sobě samozřejmě hezky zahrabal zadníma nožkama, očichal to a při odchodu si liboval, jak skvěle to jde cítit a jak to hezky všechny upozorní, že tady kaká jedině král Etňo.

Dokončil obhlídku poslední části lesa, označkoval ještě ze pár stromků a spokojeně uháněl zpět za Lucy a ostatními. Dovalil se k nim jako funící tank, ale s úsměvem na rtech. "Jsem tady!" ohlásil se a pohledem zkontroloval jak Lucy, tak i své děti. Kdyby jim byl zkřivený byť jen jeden jediný chloupek na těle, hned by to řešil! "Doufám, že jste neříkali nic zajímavého beze mě," zazubil se a zadkem něžně drcl do Lu. Podle jeho názoru mu značkování nezabralo ani tak dlouhou dobu. Byl na sebe vážně pyšný.

5) 20. 2. - http://gallirea.cz/index.php?p=cedrovy-haj#post-206731
6) 21. 2. - http://gallirea.cz/index.php?p=poust-ararat#post-206772

// Loterie 5

Ciri i Reonys měli radost, že se jejich sestra vrátila. Jak pak by taky ne, však se dlouho neviděli. Vivianne se toulala delší dobu, než bych rád. Doufám, že v blešáku moc času nestrávila, lehce se ušklíbl a pohledem sjel všechny přítomné. Mohla by na nás přenést ty stejný breberky, jako jsem chytil já od té špíny. Bez tak chtějí náš les nakazit breberčíma nemocema, takže kdyby Vivina byla v Asgaaru trochu dýl, určitě by to na ňu plivli, aby to donesla semka, celý zamyšlený zastříhal oušky. Měl dojem, jakoby mu ranní vánek přivál do čenichu cizí pachy, ale protože nikoho neslyšel ani nijak detailněji necítil, neřešil to. Máchl ocasem a podíval se na děti, které mu na tváři znovu vyčarovaly upřímný úsměv. Jejich spokojenost ho hřála na srdci. Byla to pro něj (a jistojistě i pro Lucy) ta největší odměna. "Taky doufám, že to tady pro vás bude ten nejlepšákovatější domov a že už nikdy nebudete chtít jiný," škádlivě na ně mrkl. Bylo mu jasné, že až vlčata budou starší, tlapky je potáhnou jinam. Budou se chtít toulat a poznávat svět, stejně jako Awnay. Po sestře se mu zastesklo pokaždé, co na ni pomyslel. Ač si to nerad přiznával, chyběla mu. Byla jeho jedinou rodinou... Ten nepovedený zbytek, který zůstal v Asgaaru, už za svoji rodinu nepovažoval. Přitiskl uši k hlavě. Doufal, že vlčatům bude trvat ještě nějakou dobu, než se osamostatní a opustí ho. V nitru duše si přál, aby všichni zůstali i v dospělosti tady, stejně tak, jako to dělal on a ostatní jeho sourozenci v Asgaaru. "Jasně, půjdeme očíhnout úkryt," odsouhlasil, když zaslechl žádosti Rea a Ciri. Stejně jim ho chtěl ukázat a pořádně se pochlubit, však na něj byl pyšný! Podle něj to totiž bylo vážně luxusní bydlo.

// i pro Adirama s Drázem

Nakonec se lesem opravdu rozlehlo cizí zavytí. Měl jsem pravdu! Teda, nejdřív se vážně jednalo o klasické vlčí vytí oznamující příchod na cizí území, jenže to, co následovalo potom, mu docela dost pocuchalo sluch. A vlastně možná i nervíky. Pohotově si pravou tlapkou přikryl alespoň jedno ze svých citlivých královských oušek. Ten krákoravě kvílivý tón hlasu dozajista patřil nějakému mladíčkovi. Hned bych mu jednu vlepil! Jak si může dovolit dělat tady takovej humbuk?! tlapku položil na zem hned poté, co vytí přestalo. S táhlým mračivým úšklebkem se rozhlédl po okolí a poté přilepil svůj zrak na Lu, "to byla dobrá tragoška," zažbrblal. "Vetřelce zakousnu... a vlastně zakousnu kohokoliv, nikoho jsem sem totiž nezval," pronesl, když zahlédl ustaraný pohled své zářivé hvězdičky. Těžko říci, jestli to myslel ze srandy nebo vážně, každopádně jeho tón nebyl moc přívětivý. Správně by si měli požádat o audienci, ne si sem jen tak nakráčet! A nebo by sem měli přijít jen ti, kteří dostanou zvací zprávu označenou blátivou pečetí ve tvaru mé tlapky. S podpisem "král všemohoucí, císař Cedrový a Asgaarský, Etney I.", hehe, očima sjel své děti, které dychtivě očekávaly, co se bude dít. Jemně si odkašlal, "pojďte, půjdeme všichni. Musíte se naučit, co v naší nepřítomnosti dělat s cizinci, kteří vstoupí na hranice našeho lesa."
Pomalu se rozešel směrem, kterým se vznášel do oblak pach dvou vlků. Docela to tu zamořili. Musíš dělat, že seš v pohodě alfák. Nesmíš si udělat špatnou pověst. A děckám musíš ukázat, že seš správnej tatin, kterýho jen tak něco nerozhodí, připomenul sám sobě. Právě proto se na cizince už z dálky pohodově usmíval. Sice ten úsměv byl tak trochu v křeči, ale aspoň se o něj pokusil. Snaha se cení! "Můžu vám nějak pomoct, mládenci?" mladého sjel pohledem a na staršího laškovně mrkl. Jo tak to ten mladej tady tak ječel. To je jasný, no. Asi moc kvalit nepodědil, to moje vlčata vyjí daleko líp. Jejich hlas je kvalitnější a líp zabarvenej, tohle byla fakt hrůza, přívětivě se na oba dva podíval. "Nedávno jsme s mojí ženou založili smečku v tomhle lese. Byla to makačka, ale povedlo se to," obeznámil je, jakoby je to snad zajímalo. Musí je to zajímat! Musej vědět, s kým maj tu čest! "Cedrovej les, víte, není jen tak ledajakej les. Ty stoletý stromy, co tu vidíte, nás chrání před všema přírodníma nepříjemnostma. Že, děcka?" ohlédl se na své ratolesti. Trochu vypjal hruď, aby bylo poznat, že je na svoji rodinku i svůj domov velmi pyšný. "Nenajdete je jen tak někde. Všude v dalších lesech, jako třeba v Asgaaru nebo i v Borůvkáči, maj prostě obyčejný stromy. Ale my ne.. My máme pořádný stromiska," oblízl si čenich. "Teda, nechci se chlubit, že jo," uchechtl se a samolibě pohodil hlavou. "Ale ten les je tak kouzelnej, že si prostě zaslouží, aby o něm věděl i někdo jinej, než jen my," zrak měl soustavně přilepený na tom netalentovaném mrněti. Samozřejmě, že ho v mysli srovnával se svými dětmi. Ovšem, ať se snažil jak chtěl, nenašel nic, v čem by se vlče vzhledově alespoň trochu vyrovnalo jeho rodince. Nečekaně, že. "Jmenuju se Etney, má partnerka - Lucy," tlapkou pokynul ke své partnerce, "a děti - Reonys, Ciri a Vivianne," a pak na každé vlče zvlášť. Nakonec se s otázkou v očích podíval na protistranu, jestli se také představí. Mezitím sám sebe v hlavě pochválil, jak mu to skvěle jde. Totální alfa frajer!