Gallirea - Příspěvky uživatele

// SMEČKA: • Najít na území vodu

Věděl, že si Lucy s ledem poradí. Byla šikovná a navíc vládla magii země a vody, s těmahle dvěma magiema už určitě něco vymyslí, spokojeně si zamlaskal. Teď se pro změnu posadil zase on. Jeho práce skončila - společně po vynaložení jistého pátracího úsilí našli onen potůček, který našli i tehdy, a jemu se pak podařilo díky pořádné síle, která se schovávala v jeho tlapách, odhrabat velkou dávku sněhu ze zledovatělého povrchu někam pryč. Odházel ho všude možně, aby se k potůčku dostali, a teď už byla řada zase na Lucy. Takže seděl kousek od potůčku tak, aby na svoji milovanou viděl, přičemž si v průběhu jejího kouzelní říkal, jak je úžasná. Vodní anděl!
Lucy se samozřejmě povedlo led zničit, roztál a zmizel. Na okrajích se však během chvilky začaly znovu objevovat ledové krusty, takže Etňo neotálel a po jejím vybídnutí se k vodě divoce přihrnul. Měl velikou žízeň. Sice studená voda byla jako bomba do žaludku, když ji hltal a nenechal ji v tlamě aspoň chvíli ohřát, ale nemohl si pomoct. Házel ji do sebe, jakoby mu ji měl někdo snad ukrást, až se u toho málem zadávil. Rozkašlal se, ale ten kašel se znašil znovu zapít. Místo toho, aby se pořádně vykašlal, do sebe i přes kuckání házel další vodu, takže vypadal poměrně vtipně. Chrochtal, na hladině vody svým čenichem tvořil bublinky a když pil, rozhazoval ji všude okolo. Jakoby pilo hejno bizonů, ne jeden vlk. Když se však napojil, spokojeně si odřízl. Tlapičkou si poplácal bříško a pochvalně koukl na Lucy. "Pěkně jsi to udělala, dobře jsem se napil!" pokýval hlavou, olizujíc si mokrý čenich. Když si to vzal kolem a kolem, nejdůležitější věcí, která jim zbývala, bylo zajistit stravu. Sice bysme měli jít na lov, aby Lu s vlčaty dala na frak nějakýmu jelenovi.. A já se pak mohl nažrat. Bez práce, hehe. Ale zároveň se musíme mrknout i po lese, jestli by si vlčata mohla ulovit i něco malého sama. Jestli tady vůbec něco malého je? Pamatuju si jenom ty zrzavý veverky, zavzpomínal. Jejich další cíl byl jasný - obstarat stravu! Les byl pečlivě označkovaný, aby všechny před vstupem do jeho chřtánu varoval, že to není jen tak ledajaký les. Úkryt byl hotový, dokonce i vodu se jim podařilo najít. Heh, tady v tom lese je fakt všechno! Teď už bylo na řadě jenom to žrádýlko.

Lu vypadala trochu ztrápeně. Přestal myslet na trouboviny a starostlivě se na ni podíval. Když ho oslovila, zastříhal oušky a pošeptal tiše:" "Copak se děje?" mlčky si ji vyslechl. A když se nad tím zamyslel, měla pravdu. Rozpačitě stáhl uši k hlavě a pohled sklopil na své tlapy. Nojo, nebylo mu to příjemné. Nechtěl mít pocit, že by s nima vlčata nechtěla trávit čas a rozhodně nechtěl, aby si to myslela i Lucy. Neměl by si to myslet ani jeden z nich, jenže když to podotkla, znělo to tak... Opravdově. Ale Reonys mu v lese říkal, že se mu stýskalo a Ciri byla radostí celá bez sebe, že ho vidí. Svitla v něm naděje, že tomu tak není. "No!" začal vesele, aby i jí zvedl náladu. "Reo i Ciri s náma chcou určitě bejt. Sigy je odvedl daleko, takže nám trvalo je najít, ale teď už jsou s náma a všecko je v pohodě. Těšili se na nás, Reonys se na tebe hned ptal!" natáhl k ní tlapku, aby ji mohl pohladit po hlavě. Sice byl trochu neohrabaný, ale srst jí tak nějak rozčechral a Lucyina hlava zůstala celá. Usmál se. Vnitřně moc dobře věděl, že říká pravdu - však už jen chování Crowleyho a Vivianne mluvilo za vše, že. Ale nemohl dopustit, aby tomu Lu věřila a aby ji to ovládlo. "Určitě se ti to jenom zdá, neboj se. Vivi se... Ona se určitě jenom někde ztratila a nemůže najít cestu domů. Jak obstaráme potravu, půjdeme se zeptat do toho blešího světa, jestli tam náhodou nezůstala, nebo jestli na ni někde nenarazili," pověděl tiše. Mrzelo ho, když ji viděl trápit se. Nechal ji, ať se o něj opře a pomazlení jí opětoval. Chvilku mlčel, ale nakonec tlumeným hlasem pronesl: "Asi jsem si to taky představoval jinak. Kdysi by mě ani nenapadlo, že se jednou můj syn sebere a odejde. Že dá přednost cizákům, kteří s ním nemaj absolutně nic společnýho. Oni nejsou moje rodina, chápeš? A jeho taky ne. Neměl tam vůbec zůstávat," zavřel oči. Zastesklo se mu. Jak se asi Crowleymu dařilo? Nemysli na něj! Je to podrazák, ne tvůj syn!!! chladné oči zase otevřel a pohled zapíchl někam do dálky. "Doufám, že se Vivina rychle vrátí a bude tady žít s náma," dodal o trochu rázněji vzápětí poté, co zavolala na Ciri s Reem. "Nevim, kde se flákajou," začertil se.

// SMEČKA: • Najít na území vodu

Souhlasně přikývl, než začnou opravdu tuhé mrazy, měli by být zajištěni. "Ano. Taky bysme pak měli něco ulovit, ať máme na zimu. Dlouho jsem nejedl, začínám mít fakt hlad," byla pravda, že letošní zima byla zatím poměrně mírná (až na pár výjimek), takže měli víceméně štěstí. Nemuseli mít takový velký stres, že zimu nezvládnou přežít nebo že by se nedokázali postarat o děti, neb měli už přes polovinu potřebných věcí zajištěnou. Kdyby byly tuhé mrazy a velké sněhové závěje už od začátku, měli by problém. Nicméně teď? Úkryt byl to nejdůležitější, a ten měli. A dle Etňova úsudku i fakt dobrý - vystlaný mechem, teplý, nefoukalo do něj.
Zastříhal oušky a letmo se na ni koukl, když zauvažovala, jestli je vůbec možný najít v tomhle mraze vodu. Pokrčil neutrálně rameny, přičemž zaujatě sledoval svůj dech, jak se rozprostírá po okolí, dokud úplně nezmizí. Ochlazovalo se, a to pořádně. Oproti tomu, když v průběhu dne svítilo sluníčko, teď byla regulerně kosa. Teprve potom, co pára z jeho dechu zmizela, nabyl vědomí, natočil na ni uši a přenesl i svůj pohled. "Určitě něco najdem, no. A jestli bude to něco zamrzlý, můžeme tam zkusit něčím vyškrábat ďouru třeba... Nebo si dopomoct magiemi," napadlo ho a pomalým tempem se vydal za ní. Samozřejmě ještě zkontroloval narychlo očima i čenichem okolí, jestli tu nejsou vetřelci a jestli vidí na děti. Obojí bylo v pohodě, takže si oddechl. Teď se mohli věnovat další potřebné činnosti. "Myslím, že ten lov by měl proběhnout určitě. Je na čase, aby od nás...," zlehka se zasekl, přičemž mu na tvář vyplaval ztrapněný úsměv. "Teda, spíš asi od tebe... Aby od tebe pochytili co nejvíc potřebných fintiček a zkušeností. Jsi dobrá lovkyně, oni budou po tobě. Určitě," laškovně na ni mrkl. Byl pyšný, že má tak šikovnou matku svých dětí! Vybral si dobře.
Jak courali lesem, nemohli ten potůček, co našli tehdá, když do lesa prvně přišli, najít. On však nebyl zoufalý, byl docela v pohodě. Věděl, že když tu ten potůček někde byl, nezmizel. Jednou ho najdou. "Já, no...," očima zašvidral po okolí a snažil se vzpomenout si na něco zajímavé, co ho u potůčku nadchlo. "Mám pocit, že vytýkal z nějaký skalky," zamumlal nakonec a zvědavě na Lu koukl. Trochu mu nedošlo, že to byla ta skalka, ve které si udělali domeček. Ale Lu nakonec na něco narazila. Ještě, že hledali spolu, protože Etňa byl na nějaké hledání, stopování a pátrání úplně mimo. Zastavil se a pozoroval, co to Lu dělá. Moc ji nepochopil, ale když mu řekla, ať jí pomůže odhrabat na tomto určitém místě sníh, došlo mu to. "Aaah!" zaradoval se, přičemž vesele přiskočil a začal hrabat. Alespoň tohle pro něj nebyl moc velký problém, neb byl silný a velký. Neměl tak křehké a zranitelné tlapky, jako měla Lucy, takže byl nakonec i rád, že si ona sedla a nechala to, jako jemná vykvetlá květinka, na něm. Na pořádným řízkovi. "Postarám se o to!" pronesl hrdinsky. Hrabal a hrabal.. až dohrabal. Pod ním se objevil led a ten se táhl až kdo ví kam. Nebyl však příliš široký, no prostě zamrzlý potůček. Vyhrabal ho pořádný kus do dálky, aby mohli ten led zničit a dětem poskytnout tu tolik potřebnou, drahocennou tekutinu. "Hele, tady to je," zubil se od ucha k uchu, jakoby snad tu vodu našel on, přičemž na ni ukázal vítězně tlapou. Podíval se na Lucy a zavrtěl ocasem, očekával pochvalu. "Co uděláme s tím ledem?" naklonil hlavinku do strany, přičemž po dotazu, jestli má jít pro Viv, zavrtěl hlavou. "Půjdeme pro ni později, já na tebe počkám mimo Asgaar, už se tam nikdy nevrátím," zhnuseně si odfrkl. "Breberek se neboj, bez tak umrzly. A při troše štěstí půlka Asgaarských taky. Ale nejdřív musíme dodělat tohle, ať děcka maj zajištěnou vodu. Sice asi v blízké době znovu zamrzne, ale aspoň teďkonc se budou moct napít," usmál se na ni.

// já nejsem žádný bonzák, abych tady upozorňovala na hráče, kteří si třeba při psaní postu i něco neuvědomí a prostě to tam lupnou.. :-) řešíte v tomto případě opravdu malichernost, protože to slovo mělo jasný a jediný význam, který je dokonce i napsaný pouze o pár slov v tom samém postu jinde :D díky za upozornění a tímto bych to uzavřela. Ale myslím si, že je ta pokuta udělena neprávem :)

// ano, ale význam slova je "vynadat", tzn ve významu slova to sprosté není.. pod slovem "vulgární výraz" si představím prostě vulgární slovo ve formě sprostých nadávek atd.. Takže je asi potřeba upřesnit, že se nemají používat slova významově nevulgární :D :D

// tak moment, co je na slovu "zprcat - zprdnout!!" sprostý (zprcat není pr**t), když je to myšleno ve významu "seřvat"? nepřeháníte to s kontrolou mých postů? viděla jsem už pár postů jiných uživatelů, kteří si to neuvědomili a napsali slovo který mi nepřišlo úplně vhodný, ale jim se nic neodečetlo :D zajímavé. :-) Pokud má dotyčný, co píše osudy, nějaký větší problém, nechť mi napíše do vzkazu a ráda se s ním o významu tohoto slova pobavím ;-) ale když nepochopíte jeho význam, jak je slovo myšleno - viz o pár slov dál v postu píšu zprdni je... tak je problém někde jinde, ale ne v mém postu. Pokud vám nevyhovuje verze slova, kterou použiji s významem jiným, stačí napsat a já ji upravím - je taky možné, že jsem to při psaní prostě jen přehlédla, ale nenapsala to s úmyslem nějakého pohoršujícího nádechu.

"Jo! Normálně tam vběhni a udělej tam pořádnej brajgl! Všecky tam seřvi, jen ukaž, co v tobě je!!" divoce vyskočil nahoru, přičemž se při doskoku pořádně zarazil tlapkama do země. Byl celej vzrušenej. "Zprdni je za to, co si to dovolujou, brát nám další vlče! A Vivinu bych cenzura taky... Pro sichr," dupl tlapkou. Byl rád a příjemně ho pošimralo na egu, že Lu Asgaarští štvou. Přesně! Jsou to prachsprostí podvodníci a kradači vlčat. Všici do jednoho! Horlivě proto několikrát přikývl se zamračeným výrazem ve tváři, aby dal najevo, že i jeho to štve. "Já vůbec nechápu, jak se tehdá Crowley mohl rozhodnout zůstat s nima. A ještě ta trapňoučká přezdívka, prej Krůli. Ta zablešenica, která na mě přenesla tu kožní nemoc, si to asi spletla. Asi má pocit, že Crowleyho vyprdla na svět ona a že je její. A nárokuje si na něho práva. A Crowley je tak pitomej, že mu to tehdy nedošlo a pravděpodobně už ani nikdy nedojde," znechuceně nad tím zavrtěl hlavou. "Odjakživa jsem svoje sourozence, teda kromě Awnay, neměl rád. Ale teď je všecky doslova nesnáším. A otce taky. Lituju, že jsou mojí rodinou zrovna oni, tse. Nechápu, že jsou o tolik divnější a jinačí, než jsem já. Ty to chápeš, Lucy?" s otázkou v očích se na ni podíval. Jak vůbec může bejt možný, že on je tak v poho luxusní týpeček a ostatní z jeho rodiny jsou takovej plebs. "Otec dřív byl normální, ale od doby, co je na světě Sionn a ostatní, se hrozně změnil. Začal bejt stejně mimo, jako jsou oni." Jeho rodina ho pěkně štvala. A ještě víc ho vnitřně štvalo, že se jeho vlastní krev rozhodla zůstat na místě, se kterým už Lucy s Etneyem nemají nic společného. Vyměnil nás za cizáky. Nikdy, nikdy! Mu to neodpustím!

// SMEČKA: • Vymyslet název smečky

Zatímco se děti šourali někde vzadu a zřejmě si sdělovali své nově nabyté zážitky, oni s Lu, jakožto správní rodiče, tvrdě dřeli na novém názvu smečky. Teda Etňa dřel určitě. Nebyl zvyklý si namáhat mozek myšlením, to nebylo nic pro něj. Nebavilo ho myslet. Až budu mít smečku, všichni vlci budou myslet za mě a já budu v naprostým cajku! Kecnul si zadkem na zem tak prudce, až se kolem něho rozprskl sníh do stran, přičemž stáhl uši ke krku. "Mmmmm," zabrumlal, když Lu zhanila ty jeho suprácký úžasný názvy, který ho napadly. Samozřejmě zvolila ten nejnudnější, což i předpokládal. Její hravost a divokost zanikla spolu s porodem mrňousů. Teda jemu to tak připadalo. No výborně, nebudem v ničem odlišní. Budem stejně k smíchu, jako zbytek smeček. Budem naprosto obyčejní, a co je obyčejný, to je nudný! zamračil se na Lu, když mu vysvětlovala, proč vlastně chce zvolit ten jednoduchý název. Doufal ale, že to neuvidí, protože by nerad rozpoutal hádku. To by se raději stáhl a vše vzal zpět, s Lu se hádat nechtěl. Měl rád, když mezi nimi panoval harmonický vztah. A právě proto mu při nesouhlasu nezbývalo nic jiného, než nakonec souhlasit. "Hmm, fajn. Budem Cedrová smečka," zamumlal. A aby dal najevo, jak naštvaný je, odvrátil pohled kamsi pryč, a u toho zašeptal: "Ale stejnak je to nuda." Očima zapátral po okolí, aby zjistil, kde jsou děcka. Nikde poblíž, aby tento rozhovor mohli slyšet, je však neviděl. Proto ještě dodal: "Chápeš, název Cedrová smečka vůbec nevyzdvihuje naši výjimečnost. Nikomu to neřekne nic moc, jen že je to v Cedrovým lese. A kdybysme se jmenovali třeba... Království Lucy a Etneye, bylo by všem jasný, kdo tady tomu vládne. Řekli by si "Och, bacha! Tady je ten velkej kruťas Etňa a jeho krasavica! Jdem radši pryč, než nás zbijou!!", chápeš?" povytáhl obočí. Vysvětil jí teda zase ten svůj pohled, ale bylo mu jasný, že se stejně budou jmenovat tak, jak chce ona. Proto nakonec zvedl zadek od země a s hlasitým povzdechem ze sebe sklepal sněhové vločky. "Ale to nevadí, budem Cedrová smečka. Aspoň teď víš, jak moc tě miluju, když se tak jmenujem!" vyštěkl a prudce k ní natáhl svoji hlavu, přičemž ji líbl jazýčkem na líci. Zřejmě jeho černý mráček naštvanosti odplul a nahradil ho růžový. No, a nebo nebyl tak naštvanej a jen to hrál, aby byl důležitej a Lu ho obskakovala a snažila se si ho udobřit, kdo ví.

Smrákalo se, vzduch začínal být chladnější. Byl rád, že jsou v bezpečí jejich nového domova. A Reo s Ciri spolu s nimi. "Lu, drahoušku," oslovil ji, když si vzpomněl, jak ho sepsula před Reem za to, že mu slíbil alfáckej post, "máš pravdu!" zastříhal oušky a k Lucy se přiblížil, aby mohl mluvit tišeji. "Co když Ciri bude stejně dobrá jako Reo a budou vládnout lesu spolu. Řekla jsi to dobře. Neměl jsem to říkat," zatímco k ní byl přitulený, šeptal jí do ouška. Její teplo ho uklidňovalo a dodávalo mu sebejistotu. S ní byl úplný. "Všechny naše děcka budou mít Cedrák pod svejma tlapkama. Bude to jejich les. Reonysův, Cirin i Viviannin... Teda, jestli se k nám vůbec někdy vrátí, heh,"

<< VVJ

Zavrtěl hlavou, "neřekl mi nic." Nevzpomínal si, že by Sigy říkal něco o Vivianne, navíc mu připadalo, že ji s sebou tehdy ani neměl. "Nedali jsme mu na pohlídání jenom Ciri a Reonyse? Vivianne se přece rozhodla, že se SAMA (// zdůraznil) vydá do Asgaaru a rozloučí se s těma svejma tetičkama," zlehka protočil očima. Slovo "tetičkama" vyslovil se silným nádechem znechucení v hlase. "Takže, podle mýho názoru, zůstala někde v té zablešené díře a nebo se zatoulala," hlesl. Ta představa pro něj nebyla příjemná, nicméně alespoň mohl mít klid na duši, že Reo i Ciri jsou v pořádku s nimi. Byl rád, že jsou pohromadě, mít poztrácená vlčata všude možně bylo jako nějaká noční můra, vážně. Když se však ohlédl na Reonyse, vzpomněl si, jak do něj Sigy při odchodu z Mechového lesíka vrkal. Rozhodl se to okamžitě říct Lucy, aby věděla, o čem její bratr jejich synkovi říkal a taky o tom, že o nich, o jejich rozhodnutích, pochybuje. "Lucy," oslovil ji, přičemž počkal, až ho bude plně vnímat. Pak pokračoval: "Víš, že se mi moc nelíbilo, co Sigy říkal? Měl jsem pocit, jakoby chtěl, aby Reonys zůstal s ním v Mechové smečce. Jakoby ho nějak přesvědčoval. Říkal mu: "Rozhodnutí je teď na tobě, vzpomeň si, o čem jsme spolu mluvili". On se teda rozhodl jít s námi, ale... chápeš no. Sigy zpochybňoval naše názory, rozhodnutí a říkal, že jsme vybrali jeeeenom taaak nějakej náhodnej les!" nafoukl naštvaně tváře. "A navíc to vtloukal do hlavičky malýmu. Snad aby nám nevěřil!" Všechno Lu vyklopil a na Sigyho to nabonzoval. "A taky mi říkal, že jestli se něco stane vlčatům nebo tobě, že mi něco udělá!" dodal důležitě, přičemž naštvaně pohlédl kamsi před sebe. "Jako bych se snad o vás nedokázal postarat. Pěkně mě naštval," zažbrblal. Možná se teď zachoval jako nějaký malý spráťa, co donáší na ostatní, ale nevadilo mu to. Měl za to, že by Lu měla vědět o všem, co se kde stane, co kdo komu a taky jak řekne a ještě ke všemu, pokud se to týkalo jejich společné rodiny.

// SMEČKA: • Vymyslet název smečky

Pomalu se blížili k lesu. Zhluboka se nadechl, aby se ujistil, že je v lese bezpečno a jejich pachy nenarušil žádný nezvaný host, kterého by musel vypakovat. Vypadalo to však vecko v cajku. Čisto! Motýlci se mu rozletěli v břiše a ocásek rozkmital - konečně doma! Ohlédl se na děti s úsměvem na tváři. Ciri les už jednou viděla, ale Reo ne. Pro Rea to bylo něco úplně nového. "Děcka, jsme doma!!" vyhrkl nadšeně, když překračoval označkované hranice lesa. Byl to prostě skvělý pocit. Jejich společné bezpečné útočiště. Na moment se zastavil, přičemž se otočil čelem vzad, aby se mohl podívat na reakce děcek. "Ukážeme vám tady všechno," usmál se na ně. "Je to tu celé jenom naše. My tady vládneme, bude to náš les. Nikoho jiného! Jenom náš. A jednou, Reonysi, až tady nebudu a nebo už nebudu mít sílu a energii les hlídat... Tak to tady celé převezmeš a bude z tebe velevážnej pan alfák! Všichni ti budou líbat tlapy. Budeš opravdu velmi významný, ostatní tě budou uctívat," ne, že teď by významný nebyl, byl to jeho syn. Jeho děti jsou vždycky významné a lepší, daleko důležitější než kdokoliv jiný. Ale přece jen, alfa post byl alfa post. "Pojďte, projdeme se tady. Můžeme to vzít okolo hranic, abyste věděli, který všechny stromy jsou naše a kam až celý království vlastně sahá," vybídl je. "Musíte vědět, čemu všemu vlastně vládnete. No a taky vám s mámou pak ukážem okolí, abyste bezpečně poznali, že se blížíte domů, když se náhodou někde zatouláte," bylo třeba, aby se děti vyznali v okolí jejich nového domova.
Přiklusal pak blíže k Lu, přičemž do ni zlehka narazil svým bokem. Miloval, když se jí mohl dotýkat. Jakkoliv ji mohl cítit, vždy toho využil. "Miláčku, přemýšlelas už, jak to tady vlastně nazveme?" zastříhal oušky. Když měli mít smečku, měli by pro ni taky mít název, ne? "Říkal jsem si, co třeba Cedrové království?" zazubil se. "Ty bys byla královna a já král!" ta představa mu hladila jeho ego. Král... Znělo to tak hrozně božsky. "A nebo Ráj Lucy a Etneyho," tenhle název byl sice dost připitomělý, ale jemu se líbil. Cokoliv znělo aspoň trochu honosně, tak se mu líbilo. "No, a nebo se můžem jmenovat jen tak nudně, jak každá jiná smečka. Prostě být jenom Cedrová smečka, no," koutkem oka na Lucy koukl. Samozřejmě mu tento poslední návrh přišel dost trapný a nehodný jejich důležitosti. Proto ho i řekl dost nuceně a pomalu, aby Lucy poznala, že by byl pro něco zajímavějšího. Jenže na druhou stranu, když se všechny smečky, které dosud poznal, jmenovali podle svých teritorií, neměla by se tak jmenovat i ta jejich? "Myslíš, že jsou na určování názvu nějaký spešl pravidla? A nebo si můžem smečku pojmenovat jak chcem?" zeptal se. Jak by asi děcka rády, aby se náš domeček jmenoval? ohlédl se na ně. Jenže když se zeptá jich, nežárlila by pak Vivianne, že ona se vymýšlení názvu účastnit nemohla?

S úsměvem na tváři se na Rea koukl. Byl rád, že společně měli tak dobrý vztah. Totiž, ač už to nedával tolik najevo, Crowley mu pořád ležel v hlavě. Zůstávaly v něm zakořeněny události, které se s tím nezbedníkem staly, a samozřejmě taky to, že o něj přišel. Nebylo snadné se navždy rozloučit s jedním ze svých dětí. Dal by cokoliv za to, aby se tehdy jeho syn rozhodl jinak, ale bohužel čas nešel vrátit. Nešlo vymazat to, co se stalo. Crowley se rozhodl sám, i když Etňo moc dobře věděl, že na něj měla velký vliv ta zpropadená Shireen i se zbytkem jeho slavné rodinky, kterou tolik neměl rád. Neměl by tedy vinit spíše je, než svoje dítě? Nezkušené a životem nevzdělané vlče? Táhle se zamračil. Jednou jsem ho zavrhl a tak to taky zůstane! přece nebude měnit svoje názory jako jarní počasí, to ani náhodou. Uvědomil si, že je vlastně stále naštvaný a znechucený jak na ně, tak i na něj. Narodil jsem se zrádcům! Otec zklamal! Všichni tragédi z toho hrůzo-lesa by měli zhynout. Rozhodně nemaj právo na tomhle světě dejchat stejnej vzduch jak já. Les by měl vyhořet a zmizet ze světa! A Crowley se k nim přidal! Syčák jeden... O to víc si vážil té cenné vazby, která mezi ním a Reem byla.
Když však Reonys zmínil bratrovo jméno, Etňa lehce ztuhl. Přitiskl uši k hlavě a chvíli nevěděl, co na to odpovědět. Naštěstí se však v dálce objevila Lu s Ciri a Reonys se k nim rozběhl. Etney tedy získal čas, aby si dobře rozmyslel, jak na tuhle otázku vlastně odpovědět. Co věděl o Vivianne? S Crowleym to bylo jasné, ale to ona? Nepřidala se k nim taky? Byla pryč tak dlouho, Etney nabyl dojmu, že se je ani nepokusila najít a rovnou připlula zpět do Asgaaru, kde už i zůstala. Navždy.

Zastavil se na kraji zamrzlého jezera a sledoval, jak se k nim děvčata blíží. Na tváři měl úsměv, avšak bylo poznat, že to není úplně ten klasický veselý zubatec, který běžně nosí. Stál tam a čekal, až se obě přivítají s Reonysem. Lucy se pak přivítala i s ním a on jí to láskyplně opětoval. Na moment zavřel oči a pocítil velkou úlevu, že jsou zase všichni spolu. Že se našli a že Reo i Ciri jsou v bezpečí. Už nikdy víc, slíbil si sám sobě. Teď už budou jeho milované ratolesti vědět, kde je jejich domov a kam se mají vracet. Pokud se někde zatoulají, vždy nakonec najdou cestu zpět domů. Cestu do jejich Cedrového lesíka u jezera. "Lu, ulevilo se mi," hlesl tichounce a zachumlal hlavu do jejího kožichu. "Vivi jsem nenašel. Nevím, kde je," zašeptal a pak se od ní oddálil.
Když se k němu přihnala Ciri a začala se mazlit, s láskyplným pohledem si ji prohlížel a mazlení jí, jako správný tatínek, opětoval. "Chyběla jsi mi," špitl do jejího ouška, když se k ní naklonil, aby jí opusinkoval celé čelíčko. "Užila sis to s mámou?" hlesl, přičemž pohled zvedl na Lu. Napadlo ho, jestli by neměli nějak pokročit se vznikem jejich společné smečky? Měli by se vrátit domů a děti s jejich novým domovem seznámit. Jak by se vlastně taková smečka mohla jmenovat? Co třeba... Etneyho ráj? Nebo království Lu a Etneyho? Nebo možná Cedrové panství, hehe, mírně se zazubil a zastříhal oušky. Konečně se mu plní jeho sen - stane se alfou! Natěšeně zacupital na místě a pronesl: "Nezamíříme domů? Těším se, až to tam děti uvidí," všechny sjel hezky postupně natěšeným pohledem. "A navíc tam máme určitě ještě nějakou práci, kterou bysme měli rychle dokončit. Musíme být připraveni, kdyby padly větší mrazy," podotkl pak, přičemž se pomalu, ale jistě, dal na odchod.

>> Cedrák

<< Mech

S mrtvým opeřencem v tlamě odcházel z Mechového lesíka a krok za krokem se tak blížil k velkému jezeru, kde na něj měla čekat Lu s Ciri. Vlastně byl docela rád, že už je od tamaď pryč a nemusí poslouchat ty poučné kecy Sigyho, který si zřejmě myslel, že sežral všechnu moudrost světa. Trotl, lehce nad švagříkem zavrtěl hlavou, přičemž po očku zkontroloval Reonyse. Samozřejmě, že nepřeslechl tu ubohou výhružku ohledně Lu s vlčaty, či narážku na Crowleyho, který si sám zvolil svoji další životní etapu. Byl od nich však už v dostatečné vzdálenosti na to, aby to vše nějak okomentoval či se nad tím rozčiloval. Naštěstí. Přeci jen, neměl na řešení jejich řečiček čas, spěchal za svojí partnerkou a těšil se, až jí dovede zpět Reonyse, se kterým se její bratr zašantročil až na druhou stranu celé Gallirei. Kdyby chudáka Rea netahal takovou dálku, nemusel jsem si dávat s jeho hledáním takovou práci, zamračil se, přičemž s tichým povzdechem stiskl svými zuby ptáka v tlamě o něco více, neb mu začal klouzat.
Čím blíže byli jezeru, tím spíš se mu hlavou proháněly jiné myšlenky. Srdíčko mu tlouklo rychleji, jak když z Mechu odcházel. Hrozně se na Lucy těšil. A těšil se i na to, až ho pochválí, že Reonyse konečně dovedl zpátky k ní. Až mu řekne, že je to fakt dobrej táta a ten nejlepší partner, jakýho si vůbec mohla přát. Těšil se, až ho láskyplně oblízne na tváři, až ucítí její vůni, teplo jejího těla a... No prostě všechno! Moc se na ni těšil, byla jeho světlem na konci tmavého tunelu. “Reo, za chvíli se uvidíš zase s mámou, těšíš se?“ zahuhlal sotva srozumitelně, ale tak nějak tomu šlo rozumět. Pak si uvědomil, že by možná bylo snadnější toho mrtvého holuba, který už za tu dobu pěkně zatuhnul, sníst. Bylo o ničem ho nosit v tlamě a nemoct tak ani pořádně mluvit se synem. Proto se zastavil, holuba položil do sněhu a očenichal ho. Napadlo ho, jak se to vlastně stalo, že jim jen tak spadl před tlapky? Možná měl nějakou nemoc, pokrčil nad tím však rameny a s chutí se do mrtvolky pustil. Měl opravdu hlad, naposledy jedl rybu, kterou mu chytila Lu. “Reo, musíme vám ukázat váš nový domov a pak obstarat maso na zimu. Zásoby. Zásoby, ty jsou moc důležitý,“ pověděl mu tlumeným tónem skrze mlaskání a požírání masa.
Netrvalo dlouho a holub byl pryč. Zbylo po něm jen pár peříček a kostiček, které Etny nechtěl. Oblízl si mlsně tlamu, tato svačinka mu moc bodla. Koukl na syna, usmál se na něj a spokojeně zavrtěl ocasem. “Tak pojď, synku,“ vybídl ho pokojně, přičemž se rozešel. “Jsem moc rád, že jsem tě našel, moc jsi mi chyběl. Stýskalo se mi. Už mě nikdy nesmíš opouštět na tak moc dlouhou dobu,“ zazubil se, přičemž na něj hravě mrknul. Myslel to však vážně. Když se děcka vzdálila na takovou dobu, měl obavy a strach. Gallirea nebyla bezpečným a přívětivým místem. A jeho děti ještě nebyly natolik silné a zkušené, aby se dokázaly samy poprat s veškerými překážkami, které si pro ně osud připravil.

A pak je tam zahlédl. Obě svoje holky. Zastavil se s pravou packou zvednutou ve vzduchu a zavětřil. Ta vůně. Nádhera, na tváři se mu samovolně objevil úsměv. “Reo,“ špitl s pohledem upřeným před sebe. Pak ukázal tlapkou před sebe, a dodal: “Tam jsou! Tam na jezeře!“ rozklusal se vstříc děvčatům a nadšeně párkrát akčně poskočil. “Lu!!!“ zakřičel, aby na ně upozornil a mírně zrychlil své tempo. Už chtěl být s nimi!

Cítil se jako v sedmém nebi, pořád se musel usmívat. Měl opravdu dobrou náladu z toho, že Reonyse konečně našel. Těšil se, až ho přivede k jezeru, kde se společně setkají s Lucy a Ciri, to už bude chybět jenom Viv. Doufám, že nezůstala v Asgaaru, tam za ní rozhodně nepůjdu. Opravdu netušil, kde jeho zbylá dcera vězí, naposledy se rozloučili na té planině, která byla kousek od Asgaaru. Ale to už je dlouho, to ještě ani nebyl sníh, mráz a zima. Zastříhal ušima a prohlédl si Reonyse, který stál vedle něj.
Jeho pozornost si však utrhla zpět zrzavá vlčice, která se zdála být krapet naštvaná. Aby se jí z těch úšklebků nezkřivila držtička, pobaveně se pousmál. Měl za to, že z častého mračení pak bude mít vlk na čele už navždycky ty hnusný vrásky, který dávají najevo, že už je dotyčnej starej. Pak z tebe bude stařena. Stará zrzavá rašple, máchl ocasem a podíval se na Sigyho, který se vlčici začal ospravedlňovat. Jenže vlčice to v potaz zřejmě moc nevzala, jeho omluva ji nezklidnila. Byla i nadále nepříjemná a svojí další větou Etnyho i se synkem vyhodila z lesa pryč. Vlastně... Nevadilo mu to. Těšil se za Lucy, Ciri a taky na to, až Reonysovi ukáže jeho nový domov. Podíval se vlčici neutrálním pohledem do očí a pak očima sjel všechny přítomné. Na moment jimi stanul i na tichém pozorovateli. Přišlo mu trochu zvláštní, že tu jen tak sedí a vůbec nemluví, ale nepotřeboval to nikterak řešit a hlouběji rozebírat. Neznal ho, bylo mu to jedno. Celý les mu byl ukradený, chtěl jenom najít Rea. A to se mu, díky vlku, povedlo. “Půjdeme,“ zamumlal s lehkým přikývnutím hlavy. Co mu však nedalo, byl hlídací strejda. “Sigy,“ oslovil vlka, když zaslechl jakési mumlání o výběru lesa. “Nevybrali jsme jenom nějakej náhodnej les, vlastně jsme s Lucy prošli hodně lesů. A vybrali jsme ten, kterej se nám zdál nejlepší. A pak vybudovali úkryt, ve kterým se budou moct naše děcka schovat před zimou a větrem. A nebo kdykoliv si budou potřebovat odpočinout nebo být sami. Bude to jejich novej domov,“ osvětlil mu situaci chladnějším tónem hlasu. Nelíbilo se mu, že pochyboval o jejich činech a rozhodnutích, neb on sám sobě i své partnerce věřil. Věděl, že udělali správnou věc, když Asgaar opustili.
Už se chtěl vydat pryč, když v tom Sigy znovu začal mluvit. Etney byl skoro na odchodu, takže už byl k Sigymu i Saturnovi otočený zády. Zastavil se však a na vlky za sebou natočil uši. Poslechl si, co povídá jeho synovi, zatímco si očima prohlížel ryšavou vlčici. Kdyby nebyla tak protivná, byla by hezká. Ale teď je fakt hnusná, napadlo ho, přičemž zastříhal ušima a hlavu otočil na bratra své partnerky. “Zimu zvládneme,“ pronesl pohotově s absolutní jistotou v hlase. “I kdybych měl sám pojít hlady, děcka nakrmím. Nemusíš mít obavy. Vždycky se o ně postarám nejlíp, jak dovedu. A o tvoji sestru taky. Jsou moje všechno,“ ještě chvíli na něm setrval pohledem a pak hlavu otočil zase zpět před sebe.
Zafoukal silný vítr, který ho prostudil až do morku kostí. Už chtěl být doma. Zvedl tlapku, že vyrazí, ale někde vzadu se ozvalo tichým, možná i trochu tajemným hláskem: "Vydej se do jezevčího lesa na jihu a tam najdeš, co hledáš.“ Táhle se zamračil a překvapeně u toho zamrkal. Ztuhnul na místě. Tohle nečekal - byl si jistý, že ten hlas, který zaslechl, nepatří nikomu z přítomných. Co to bylo? Otřepal se a očima se porozhlédl kolem sebe. Zrzka vypadala klidná, jakoby se vůbec nic nestalo. Co to je? Co bylo v Jezevčím lese? Proč zrovna tam? Co tím ten někdo myslel? Pohled upřel do země a chvíli nad tím, co se právě teď stalo, přemýšlel. Nicméně když vítr zafoukal znovu, z myšlenek se probral a uvědomil si, že by měli spěchat. Kdo ví, jak dlouho na nás Lu s Ciri čekají, vzpomněl si, že si dával se svojí hvězdičkou sraz u jezera. “Reo?“ oslovil synka a ohlédl se na něj. “Rozluč se, musíme za mámou a sestrou,“ lehce se na něj usmál. Ani na vteřinku nepomyslel na to, že by Reo chtěl zůstat tady. Nenapadlo ho to. V jeho mysli to bylo naprosto jasné – patřili k sobě. Miloval svého syna a věřil, že i on miluje jeho. “Díky, Sigy,“ vzápětí pak chňapl do zubů mrtvého opeřence, který by se později mohl hodit, a rozešel se pryč.

>> VVJ

// Lindasa

Tupě zírajíc do prázdna přemýšlel nad kopou svých problémů. Hlavně tedy nad dětmi, nad Lucy a nadcházející dlouhou zimou. Zvládnou všechno? Kde se toulá Vivi? Jak se daří Lu a Ciri, jsou v pořádku? Bude Reonys v tomhle lese nebo ho bude muset hledat někde jinde? S tichým povzdechem utrápeně svěsil hlavu k zemi. Nikdy předtím ho nenapadlo, že by otcovství byla taková fuška. Představoval si, že si s nima bude jenom hrát, oni ho budou milovat a veškeré povinnosti za něj převezme někdo jiný. Jenže tomu tak nebylo.
Zastříhal ušima a lehce s sebou cukl, když za sebou zaslechl cizí hlas. Probral se ze svého světa, zvedl zadek od země a otočil se k cizákovi čelem. Ta věta, kterou vlk pronesl, se mu vůbec nelíbila. Stiskl pevně čelist k sobě a táhle se zamračil. Očima si vlka před sebou prohlédl, podle stavby těla a barvy hlasu bylo patrné, že se jedná o vlčici. Byl naštvaný, ale jak se koukal do jejích očí, vlastně docela vyměknul. Vlčice byla drobnější, měla krásný kožich a voněla mu přímo pod čumákem. Chudák tedy tak nějak nevěděl, co si o tomto setkání vlastně myslet a jak by měl reagovat. Proto rozpačitě stáhl uši k hlavě a párkrát přešlápl z tlapky na tlapku. Nelíbilo se mu, jak s ním mluví a říkal si, jestli by jí neměl vynadat a ukázat jí, s kým vlastně má tu čest. A taky se trochu vytáhnout a udělat ze sebe boha. Ale na druhou stranu v něm pořád hlodala ta myšlenka na jeho synka, který se tu možná vyskytoval a kterému by to tady svým výstupem asi pěkně zavařil. S hlasitým povzdechem tedy pak učinil rozhodnutí, že se bude chovat slušně a veškeré vzteky a nervy, které v něm budou bublat, zavře hezky pod pokličku. “Eh-eh,“ vymáčkl ze sebe a pokusil se nahodit milý úsměv. Vylezla z toho však jen jakási chabá napodobenina úšklebku připomínající hlavu prasete. Zvedl tlapku, kterou dotyčné zamával. “Jsem Etney I. As... Eh...,“ Už nejseš Asgaarskej, už k těm smraďochům nepatříš! Nezapomínej, že už žiješ novej, daleko lepší život. Už nejsem lůzr, teď seš někdo novej! připomněl si, přičemž naprázdno polkl. Pak větu dokončil: “Jsem Etney I., hledám tady svého jediného syna,“ na tváři se mu objevil posmutnělý pohled. Opravdu ho Reonysova nepřítomnost moc trápila, hrozně se mu stýskalo. A nedej vlku, když pomyslel na to, že by se třeba jeho milovaný drobek mohl choulit někde celý prokřehlý pod stromem. Snažil se však sám sobě takové scénáře nepodsouvat a myslet spíše pozitivně. Upřímně doufal, že Reonysova cesta skončila zde. Že ho tu najde, živého a zdravého, plného energie. S úsměvem na tváři. Moc by si to přál. “Neviděla jsi ho, krásná slečno?“ složil vlčici před sebou poklonu. Buď si chtěl šplhnout a nebo se mu prostě jenom líbila. Kdo ví. “Jmenuje se Reonys I., je celý šedivý. Někde tmavší a jinde zas světlejší, na čumáčku má hnědý flek. No, a má v očích takový inteligentní pohled,“ popsal svého syna tak, jak nejlépe dovedl. Dychtivě pak na rezavku koukal, doufajíc, že řekne, že jeho syn je tady a čeká na něj.

// Ostatní

Jeho přání však bylo vyslyšeno, splnilo se mu. Vzadu za sebou zaslechl křupající sníh mísící se s hlasitým, možná až trochu sloním dupáním. Vypleštil oči, nastražil uši a se zatajeným dechem se k vlčici otočil zády, aby mohl zkontrolovat, jestli to jen tak náááhodou není jeho synek. “Reonysi,“ zašeptal si tichounce sám pro sebe. Asi by umřel smutkem, kdyby vyběhl nějaký cizí vlk. V hloubi lesa pak ale na bílém povrchu opravdu zahlédl šedavý kožíšek, který se k nim hopsavě blížil. A když na něj to nohaté stvoření zavolalo, rozkmital se mu samovolně ocas, přičemž si divoce povyskočil předníma nožkama. Bez dalšího otálení, svolení či čehokoliv dalšího, co by ho v tuto náramně vzácnou chvíli zdržovalo, vyrazil vpřed vstříc nositeli jeho vlastní krve. Prudce zabrzdil, až byl Reo skoro u něj, a objetí, které ho zahřálo u srdce, mu láskyplně opětoval. Pravou tlapkou objal jeho hubené tělo a hlavou si ho celého natiskl na sebe. Cítil své svaly, jak se mu třesou. Srdce mu bušilo, hrdlo i žaludek se celé stáhly. Byl tak hrozně nadšený, nemohl tomu uvěřit. Zavřel oči, neb cítil, že mu do nich jdou slzy a křiví se mu tlama. “Reonysi,“ zamumlal tichounce jen pro jeho ouška, přičemž se nepřestával tisknout do jeho jemné mladistvé srsti. Skončilo to! Najednou z něj spadl veškerý stres, byla to pro něj nesmírná úleva. Měl strach, že už ho nikdy neuvidí. Svět byl velký, plný nebezpečí a různých nástrah... A Reonys tak malý a nezkušený. Mohlo se mu cokoliv stát. “Synku, všude jsem tě hledal, hrozně se mi stýskalo! Nemohl jsem tě nikde najít!“ vytlačil ze sebe přidušeně. Jak se Reonys pustil, okamžitě si tlapkou protřel tvář, aby nikdo neviděl jeho oči. Usmál se na něj a krátce zavrtěl hlavou. “Jsi tak velikej, vyrostl jsi,“ jak to bylo dlouho? Připadalo mu to jako věčnost! Zvedl tlapku a pohladil ho po hlavě. Měl v sobě nutkání na něj pořád sahat. Nespouštěl z něj oči, furt si ho dokolečka prohlížel. “Reonysi, jsem tak rád...,“ větu už ale nedokončil, neb ho vyrušil Sigy a nějaký další vlk. Ani si v tom návalu emocí a v celé té divoké situaci neuvědomil, že se k nim blíží. Úsměv z tváře mu však nemizel. “Ahoj!“ zvolal radostně na oba dva. Většinou tak veselý a přívětivý k jiným vlkům nebyl, ale měl teď jaksi platinovou náladu a ta se projevovala i na jeho chování. Ohlédl se na vlčici za sebou a pak pohled dvoubarevných, jindy vcelku chladných očí, přenesl na Sigyho. “Děkuju!“ vyprskl ze sebe akčně, přičemž si tlapkou Rea na moment přitáhl k sobě, aby ho znovu mohl poňuchňat. “Děkuju, že ses o něho staral, Sigy. Já... Já jsem hledal, ale trvalo mi to. Nemohl jsem vás najít. Našel jsem prvně Ciri, se kterou jsem prošel nějakou část země dole na jihu. Moře a řeky.., pak jsem se vrátil pro Lucy a ona šla hledat na východ a já na sever,“ povzdechl si. Bylo to těžké. “Už jsem to chtěl vzdát a vrátit se k velkému vlčímu jezeru, který je kousek od Cedrového lesa, ve kterém jsme se usadili. Jenže jsem Lucy slíbil, že Reonyse najdu, nemohl jsem se vrátit bez něj. No a přišel jsem sem a... Reo tady byl,“ poslední část věty vypískl nadšeně a s táhlým zazubením. Jako kdyby byl nějaké malé nevyspělé vlče. Informace na Sigyho chrlil jednu za druhou, byl totiž roztržitý a celý rozhozený. Nedokázal se uklidnit. “Máme s Lucy sraz u jezera,“ přikývl pak a s úsměvem se koukl na synka. A pak si znovu prohlédl zde přítomnou vlčici a nějakého dalšího člena smečky. Nevěnoval jim nijakou velkou pozornost, ale snad to bylo pochopitelné, když právě po tak dlouhé době a úmorném snažení se, nalezl svoji hvězdu na noční obloze.

Se žuchnutím před jejich tlapky spadl nějaký mrtvý opeřenec. Jen tak, z ničeho nic. Ustoupil překvapeně o malinký krůček vzad a pohlédl na nebe. Prší mrtví ptáci? povytáhl zlehka obočí, ale žádný jiný z nebe už nespadl. V žaludku mu zakručelo, uvědomil si, že docela dlouhou dobu nejedl. Měl tolik práce, že to jednoduše nestihl. Naposled snad jen kus ryby. "Reonysi!" štěkl nahned a k mrtvolce se ochranářsky, možná až trochu majetnicky, přiblížil. "Nemáš hlad? Jedl jsi něco? Nechceš se najíst?" očima zkontroloval všechny přítomné. On měl sice hlad, ale jeho syn mu byl přednější. Vlastně, jak to tak zhodnotil, byl to ten nejdůležitější vlk zde a tím pádem měl dle jeho zhodnocení to největší právo na to, ptáka pozřít. "Můžeš ho sníst, jestli chceš. Seš ňákej hubenej," tlapkou dloubl do synových žeber. "Že jo?" zvedl pak pohled na ostatní. Nicméně to byla vlastně spíše řečnická otázka. Doufal, že je jasné, že tento malý kousek masa si ponechá nejmladší z celé skupinky.

//Omluva za délku, ale nedovedla jsem to nijak zkrátit :D k Vlčíškovi o Jezevčím lese si zareaguji až v dalším postu, sem se mi to nehodilo :) Díky.

dekujeme

<< Aina

Čím blíže lesu byl, tím divnější mu připadal. Totiž, bylo tu tolik různých pachů. Vůbec se mu tady nelíbilo, stáhl se mu žaludek. Krátce se ušklíbl a zastavil se tam, kde pachy cítil nejjasněji. Proč to tady tak páchne? vzpomněl si, že obdobně to smrdělo i v Asgaaru, když se tam vrátil po dlouhé době a pozapomněl pachy značkujících. Je tady smečka?! neměl na cizáky náladu. Nechtěl se s nikým vybavovat a nechtěl nikoho vidět. Skoro se obrátil na tlapce, že odejde pryč, ale pak si uvědomil, že by tady vlastně měl zůstat. Reonys se možná schoval do nějaké cizí smečky, protože se ztratil a nezná cestu domů, bleskla mu hlavou ta stejná myšlenka, která ho napadla už předtím v Ageronu.
Ještě krátký moment mlčky stál, nerozhodný, co by vlastně měl udělat. Třeba tady nebude a jenom budu ztrácet čas. Jak dlouho může trvat, než za mnou někdo přijde? Nebo se mám snad sebrat a jít hlouběji do lesa bez oznámení? zvedl tlapku do vzduchu. Už málem udělal krok vpřed, ale rozmyslel si to. Radši počkám, co kdyby tu Reonys byl a já bych mu to tady nějak zkomplikoval? zavrtěl hlavou, přičemž ji pozvedl k obloze. Nadechl se a táhle zavyl. Jeho hlas byl jasný a dobře slyšitelný. Oznamoval, že se nachází na hranicích tohoto lesa a čeká, až za ním někdo přijde. Pohněte si. Nebudu tady čekat sto let, netrpělivě párkrát přešel zprava doleva, až se posadil na zadek a zahleděl se tupě kamsi do prázdna.

<< Jedlový pás (přes Severní Galtavar)

Začínal trochu propadat špatným myšlenkám a náladě. Viv ani Reonys nikde nebyli. Gallirea navíc byla obrovská, co když hledal špatně? Co když vůbec nebyli tady na severu, ale zatoulali se až někam na jih? Daleko od Cedráku? Daleko od místa, kde se s nimi viděl naposledy? Kde jsem se s nima vlastně viděl naposled? zamyšleně civěl před sebe, zatímco se pomalu blížil k jakési řece. Nevzpomněl si. Věděl, že s Vivi se loučil na jakési louce, ale Reonys... Hmm... Možná, že ho naposledy viděl v Asgaaru? To už je ale dlouho! zatnul naštvaně zuby, až mu ztvrdly rysy ve tváři. Chtěl je oba najít...
Uvědomil si, že po své levé straně má sopku. Tu sopku, kde s Lucy kdysi našel svůj náramek. Tak tady mě bohové tehdá obdarovali, zlehka se při té vzpomínce pousmál. Ty časy byly fajn. Zastavil se kousek před řekou, nechtěl si máčet tlapky. Byla opravdu zima, chtěl by řeku přebrodit nějak jinak. Jenže i když se rozhlížel, nenapadalo ho, kudy. Moc to tady neznal. “Reo! Vivi!“ zažblekotal trochu bezmyšlenkovitě se zrakem stále upřeným na toku řeky. “Kde jste, děcka,“ zašeptal a do řeky opatrně vložil jednu svoji tlapku. Kdyby to bylo nějak moc ledové, raději by se vrátil tou cestou, kterou sem přišel. Ale měl štěstí! Překvapeně povytáhl obočí. Voda byla teplá, nestudila. Byla příjemná a hezky mu prohřála zkřehlou tlapičku.Haha, teplá řeka! To je jak to červený jezero, o kterým jsem říkal Ciri. Taky je teplý, spokojeně do řeky pomalu vstoupil, chvíli se v ní ohřál a následně ji přebrodil. Na druhém břehu se pak oklepal a jal se zkoumat okolí dál.
Jenže ani kolem řeky jeho broučínci nebyli. S táhlým zakňučením sklopil pohled k zemi a zastavil se. “To přece není možný. Nemohli se jen tak... Vypařit!“ zaskuhral. Chvíli se upřeně díval na své tlapy, přemýšlejíc, jestli by se raději už neměl vrátit k tomu jezeru. Lu už tam určitě čeká. Bude jí zima, jenže se nechtěl vrátit bez Reonyse. Pořád uvnitř sebe doufal, že ho brzo najde. Už jsem přece prošel tolik lesů! Musí někde bejt. Určitě se schoval do nějakýho křoví nebo tak něco. Možná, že se zašil do díry ve stromě, jenom ne do té, kde svítil ten mech a kde jsem se třískl do hlavy, za řekou se rozprostíral další, poměrně rozsáhlý les. Dobře, projdu tenhle a pak se vrátím zpátky, slíbil si sám sobě a s obavami, že ani v tomto lese synka s dcerou nenajde, se nejistě rozešel.

>> Mechový lesík

<< Ageron (přes Severní Galtavar)

Znovu se ocitl na té samé planině, přes kterou už jednou – a vlastně poměrně nedávno – procházel. A byla pořád stejně bílá a tichá jako tehdá. Reonys nikde. “Tam je les,“ zamířil směrem, kterým se nacházel Jedlový pás. V něm už párkrát byl. Sice si nemohl vybavit, při jakých příležitostech, ale už z dálky jej poznával. Asi by se schoval spíš v lese než na holé louce, kde by na něj sněžilo a foukalo, stále však po očku pokukoval na různá místa. Co kdyby přece jen někde zahlédl šedivý kožíšek?
Po lese volal jméno svého synka, jenže se ani jednou neozval ničí hlásek nazpět. Když neuspěl s Reonysem, zkoušel volat i jméno Vivianne, ale ani ta neodpovídala. Nemusíš volat každýho zvlášť, přece když by jeden zaslechl jméno toho druhýho, ozval by se, ne? zlehka se zamračil a s tichým povzdechem dál brouzdal hlouběji a hlouběji do lesa. Až ho trochu přepadla obava (ale jen na kratičký moment), že se v něm ztratí a nenajde cestu pryč. Přece jenom, s lesama to nebyla žádná bžunda. Nejeden chytrý vlk se v nich mohl nadobro zatoulat. Když byl les velikej a hustej, někdy bylo dost obtížný najít cestu ven. Mě by se to nestalo. Já bych našel cestu ven pokaždý, našpulil samolibě rty tlamy a pozvedl pyšně hlavu nahoru. On a ztratit se? Nikdy.
Ač procházel les křížem křížem, svá nebohá vlčata nemohl nikde najít. A vlastně, když zavětřil, uvědomil si, že tu ani nikde necítí jejich pachy. Dokonce zkusil i zavýt, protože spoléhal na to, že se jeho hlas roznese celou zalesněnou oblastí a pokud by tu někdo byl, odpověděl by mu zavytím nazpět. Nastražil uši a chvíli vyčkával, ale odpověď nedostal. Nejsou tady, neztrácej čas! zamračeně se vydal zase na cestu. Netušil, kam jít, věděl jenom, že musí pryč z tohoto lesa. A taky věděl, že si musí pohnout, protože brzo budou Lucy s Ciri čekat u jezera. Nepřijdeš za nima s prázdnejma tlapakama!! To by byla pěkná ostuda!

>> Aina (přes Severní Galtavar)