Gallirea - Příspěvky uživatele

Dokud nevyběhli, zůstával jsem bezpečně ukrytý v keřích, abych náhodou nezavinil zajícův útěk dřív, než budou děti připraveny. To by byl totiž pěknej trapas, pak by doma vykládali, že jim táta pokazil lov. Mírně jsem protočil očima, připadalo mi to vážně úsměvné, celá tahle situace. Já bych měl bejt loveckej profík a tadyhle zajda by mi neměl dělat sebemenší problém, přitom jsem v sobě cítil lehkou nervozitu, kterou doprovázelo šimrání v břiše. Absurdní, Etňo. Absurdní, v lovu fakt nevynikáš, ale to neva. Dělej, že jo.
Děti vystartovaly, zajíc jakbysmet a všichni se hnal dál od mého úkrytu, takže jsem mohl vylézt ven. Oklepal jsem se, neb jsem měl jakousi divně zalepenou srst, ale jinak jsem zůstával v pozoru a nebohého zajdu, naši svačinku, dobře, spíš svačinku mých dětí, kterou já lovím, jsem neustále sledoval zrakem profesionála, jímž jsem však nebyl. Už jsem z toho všeho měl neklidné nožky, pořád jsem přešlapoval z místa na místo a máchal ocasem, bál jsem se, že mi ho děcka naženou a já ho nechytnu, to bych se styděl. Když však přišla má chvíle, stáli při mně zřejmě všichni vlčí svatí, kteří dohlíží na mé lovecké trapasy, aby nebyly moc velké, neb jsem zajdu měl během několika vteřin. Stačilo vyběhnout, trošku se přikrčit a zanedlouho ležel chudák pod mojí mohutnou tlapou, kterou jsem ho zabrzdil a srazil tak k zemi. Popravdě, bylo mi líto se dívat na jeho strach, který mu čišel z očí, takže jsem ho raději okamžitě zakousl, aby se netrápil. Na pána, Etňo. Povedlo se ti to na frajera, vážně. Teď jsi ukázal, že seš pořádnej řízek, kterej se toho nebojí, od mrtvého, hezky tučného zajíce jsem poodstoupil a pokynul pohledem, že si ho děti mohou sežrat. Však tam stáli a koukali na mě jako dvě hladová nebohá novorozeňata, která sotva vykoukla na svět a nemohla najít svoje mlíčko. Co bych to byl za tátu, kdybych je nenakrmil? "Dobře jste ho nahnali, jste profíci," pochvalně jsem na ně mrkl, byl jsem rád, že jsme konečně lovili spolu a že nelovili jen se strejdou Sigym, který snad už ležel mrtvý někde v blátivé kaluži. Moc dobře jsem si vzpomínal, jak Reonyse přesvědčoval, aby zůstal s ním v Mechové smečce. Smraďoch jeden! Ještě, že se Reonys rozhodl správně, mám prostě inteligentního synka. Aspoň jednoho, heh.
Přisunul jsem jim zajdu čumákem, usmál se na ně a sám si olízl tlamu, abych aspoň cítil tu nepřekonatelně skvělou chuť masa a krve, která mi zůstávala na zubech a v tlamě. Asi jsem jim ho trochu záviděl. Nebo asi určitě. “Jak se nasvačíte, půjdeme za tím Životem, jo? A pak bysme měli spěchat domů, máma je tam sama už moc dlouho. Nějak se nám ten výlet protáhl,“ posadil jsem se a očima vyjel na oblohu. Sluníčko začínalo zapadat za obzor, a to znamenalo jediné – blíží se noc a končí další den.

Červenec 06/10 | Adiram

Naklonil jsem hlavu mírně do strany, trochu mi šrotoval mozek. Myslel tu pochvalu mé Lucy tak, jakože mi ji závidí a zároveň přeje, nebo spíš tak, jakože mi ji závidí a rád by mi ji ukradl? Nebo snad ještě nějak jinak? “Já ji taky o samotě skoro nikdy nenechávám, všude chodíme spolu, moc se milujem. Ona je moje hvězda a já její měsíc, patříme k sobě. Pro Lu jsem bůh stejně jako ona pro mě bohyní. Svět bez ní nemá smysl,“ usmál jsem se při vzpomínce na její krásné, drobné a přitom elegantní tělíčko. Její úsměv zakořeněný v mé mysli mě příjemně zahřál. Lucy byla moje všechno, bez ní jako bych nebyl. Patřila ke mně a já k ní, věděl jsem to. Ostatní mi tak mohli jen závidět, a to mi dělalo dobře. “Nevím, jak jsem se sem dostal, nebylo to úmyslně, že bych ji doma nechal samotnou. Taky že budu spěchat domů, jí se po mně už určitě stýská.“ Díval jsem se na vlka a přemýšlel, jestli i on někoho má a taky se mu po někom stýská? “A ty? Čeká na tebe někdo?“ povytáhl jsem zlehka obočí.
Moc se mi o Asgaaru mluvit nechtělo, vlastně jsem se pokáral za to, že jsem tohle téma načal. Já to v sobě měl jednou pro vždy uzavřené, byla to minulost. Byl jsem rád, že s Lucy máme svůj vlastní domov, nemusel jsem teď totiž s nikým nic řešit, nikomu se zpovídat nebo snad někomu pomáhat. Cítil jsem se prostě svobodně. Měl jsem odejít už kdysi, zůstával jsem s rodiči až zbytečně moc dlouho s myšlenkou, že se stanu alfou, což bylo špatně. Rodiče ve mně viděli jen toho nejhoršího a já to na nich poznal až příliš pozdě. Nesmysl, věděl jsem to, jen jsem si to nechtěl přiznat. Podíval jsem se na vlka a krátce zapřemýšlel, co odpovědět. “Chtěl jsem odejít a mít s Lucy a vlčaty vlastní domov, žádnou vědu v tom nehledej,“ pronesl jsem nakonec. “Asgaar mi neschází, v Cedru máme vše, co potřebujeme. Je nám tam dobře.“
Pobaveně jsem se zakřenil a souhlasně přikývl, “to je vlastně fakt, stejně bych ho znova zapomněl. Jsi hodnej, že mě tím nechceš zatěžovat,“ mrkl jsem vesele očkem, ten vlk mi trochu zvedl náladu. “Důležitý je, že ty to moje nezapomeneš, jak se jmenuješ ty asi není tak podstatný, máš pravdu. Každopádně si pamatuju toho malýho uřvánka, kterýho jsi tehdy přivedl s sebou, ten se jmenuje Dráz, co? To jméno bylo tak divný, že jsem si ho zapamatoval. Je to asi Cirin kamarád,“ zavzpomínal jsem, jak si společně hráli. Ciri vypadala spokojeně. Trochu mě mrzelo, že neměli kolem sebe společnost jiných vlčat, nakonec bych jí klidně dovolil Dráze navštívit. Vypadal neškodně. Nicméně bych ji u toho asi špehoval, abych ji ochránil před případnými zbytečnými obdivovateli a milovníky. Nepotřebovala se zčuchnout s nějakým nepotřebným podřadným vořechem, který se na ni úlisně usměje a získá její křehké naivní srdéčko na pár hloupých lichotivých keců. Moc dobře jsem věděl, jak to na světě chodí a nehodlal jsem svoji dceru vystavovat takovému nebezpečí.

Červenec 05/10 | Adiram

Když mě oslepila znenadání jasná sluneční záře, uvědomil jsem si, že dešťová mračna z oblohy zmizela a nastal tak, jako každý jiný den poslední dobou, pravý letní pařák. Vzduch se co chvíli stále víc a víc oteploval a mě začínalo být nepříjemně. Svěsil jsem otráveně hlavu k vodě, ve které jsem si stále máčel tlapky, přičemž jsem se zahleděl na svůj vlastní odraz. Poklidná hladina, která se díky bezvětří nepohnula ani o píď, fungovala jako skvělé zrcadlo – můj odraz navíc zdobilo slunce, které se do vody opíralo svými paprsky a vytvářelo tak na hladině krásné jiskřičky a odlesky. S tichým povzdechem jsem naštvaně máchl packou a svůj odraz tak poničil. Stýskalo se mi po Lucy a mých dětech, nelíbilo se mi, že jsou jinde než já… A já navíc ani netušil, jak jsem se u tohoto jezera ocitl.
Z myšlenek mě vytrhlo až synovo jméno, které pronesl vlk opodál. Vstoupil jsem hlouběji do vody, abych se mohl ještě více zchladit, a u toho hlavou hleděl za sebe na válející a vyhřívající se tělo. Neodpustil jsem si krátký úšklebek, “můj syn je ten nejlepší ochránce hned po mně. Však je má krev,“ pohodil jsem hlavou, aby bylo dostatečně jasno, a pak své mohutné neobratné tělo ponořil do vody úplně celé. Zpočátku to byl trochu teplotní šok, ale pak mi bylo příjemně. Moc příjemně. Poslouchal jsem ušima natočenýma vzad, co mi vlk povídá, a u toho jsem urputně přemýšlel nad jeho jménem, které jsem zapomněl. Nemohl jsem si ale ani za nic vzpomenout. “Mmm,“ zabručel jsem, přemýšlejíc, co mu na to vlastně odpovědět. Připadalo mi, že má tak trochu pravdu a začal jsem se o Lucy i Ciri o to víc bát, jenže jsem mu to nechtěl přiznat. “Ony to zvládnou, nejsem pryč tak dlouho a brzo se k nim zase vrátím. Zmasakroval bych každýho, kdo by nám bez dovolení páchl do lesa, natož kdyby někdo sáhl na moji rodinu.“ Jo, to byla dobrá odpověď.
Ještě na moment jsem si zaplaval a pak vylezl na břeh, kde jsem ze své ztěžklé srsti oklepal přebytečnou vodu. Nenápadně jsem přitom mrknul směrem, kterým se měla nacházet Borůvková smečka. Vzpomněl jsem si, že se nacházela vedle Asgaaru, pak mi bylo její umístění naprosto jasné. Asgaar jsem znal a dokázal jsem do něj trefit odevšad. “Dřív jsem žil v Asgaarské smečce, to jsme skoro sousedi,“ pronesl jsem jen tak bokem a přišel k vlkovi blíž, přičemž jsem si lehl do sfinga polohy, nepřestávajíc ho pozorovat. “Jak že se to vlastně jmenuješ? Už jsem to zapomněl, asi máš takový to nijaký nudný jméno bez jiskry, který vlkům nepřipadá zajímavý, tak ho zapomínaj,“ pokrčil jsem rameny, abych nahodil dojem, že já za to vlastně nemůžu a je to vlkova chyba, že jsem si jeho jméno nepamatoval.

Červenec 04/10 | Adiram

Povytáhl jsem obočí, “jasně že nedá!“ nechápal jsem, proč tam zmínil ty dvě další divná jména. To přece bylo úplně mimo mísu, ty dvě jména se vůbec nepodobaly tomu mému – já měl jméno originální a ojedinělé, kdežto Esmerald nebo Erlendů je bez tak na každým rohu dvacet. Etney je prostě jen jeden. A jen jedním zůstane. Nevěděl jsem ale, co víc na to mám říct, takže jsem se rozhodl jen pro krátké ušklíbnutí a pak jsem ještě jednou, naposledy, vrazil čumák do vody, abych se napil.
“Nejsou samotné,“ zahuhlal jsem s čumákem napůl povytaženým a napůl vraženým ve vodě, přičemž jak jsem vydechl, tak povrch vody vtipně zbublinkovatěl. Hlavu jsem zvedl, tlapkou si otřel mokrou srst a pak se zahleděl na vlka před sebou. Uvědomil jsem si, že ten nezdvořák se mi ani nepředstavil, copak si myslí, že si budu pamatovat to jeho nuzácké jméno od prvního seznámení? Naivka, fakt. Otráveně jsem si povzdechl, jak jsem ho měl asi oslovit, když mi neřekl, jak se jmenuje? “Jsou tam s mým synem, navíc Lucy nepotřebuje žádnou ochranu. Je bystrá, rychlá, silná a prudce inteligentní. Poradí si s kdejakým nýmandem, kterej se náhodou připlete k nám do lesa. Přivandrovalce nemá v lásce,“ jasně jsem mu vysvětlil, co zač je má krásná žena. Snad mi ji bude závidět ještě víc…
“Tys sem jen tak přišel, jo?“ přivřel jsem oči, chvíli ho propaloval pohledem, abych mu dal najevo, ať hloupě nekyndá, a pak se rozhlédl okolo sebe. “A vodkamaď? Kde že to žijete?“ nevzpomínal jsem si. Asi pro mě on a ten hnědej poletující bobek nebyli důležití, takže jsem si to vůbec nezapamatoval. “Takže já jsem semka asi taky přišel. Myslím. Ale když jsem se vzbudil, hrozně mě bolela hlava, takže vlastně nevím. Asi jsem usnul. Možná jsem byl na lovu,“ pokyvoval jsem mírně hlavou a snažil se přijít teda na to, co tu vlastně dělám já a jak jsem se tu objevil. Pak jsem se podíval na něj a podezíravě se zamračil, “nemáš s tím jen tak náhodou něco společnýho ty, že ne?!“ že by mě omráčil a pak mě sem dotáhl, aby mi mohl přebrat ženu?!! Ne to ne, to je nepravděpodobný. To by nezvládl, jsem silnější jak on.

Červenec 03/10 | Adiram

Povytáhl jsem zlehka obočí, když pronesl, že zapomněl. Jak na mě vlastně někdo může zapomenout? Když zapomenu já, je to naprosto pochopitelné – nepotřebuju si pamatovat kdejakého troubu, co projde kolem mě. Na druhou stranu má osoba vyzařuje takovou důležitost, že mě si snad musí zapamatovat úplně každej, ne? “Tak teď už na mě snad nezapomeneš,“ zabručel jsem.
Měl štěstí, že si tu svoji ulepenou zabreberkovanou srst oklepal přímo ve vodě. Dopadnout na můj královský kožich byť jen jediná infikovaná kapka, no to bych mu dal co proto. Nicméně, když jsem pozoroval jezero, které se rozprostíralo všude kolem nás, připomnělo se mi mé vyschlé hrdlo a velká žízeň. Pomalu jsem se tedy vydal blíž k vlkovi, doufajíc, že už se znovu neoklepe, sklonil jsem hlavu a začal pít. Voda byla příjemně chladná, docela mě probrala. Omáchal jsem si v ní čumák a smočil přední packy. Mé myšlení se začínalo zklidňovat a tělo si přivykat, konečně jsem neměl takového motáka jako při probuzení.
Zastříhal jsem oušky, když se zeptal na Lu s Ciri, mé dvě krasavice, jo, přesně tak! Mé krasavice. Packy pryč! Oddechl jsem si, že tu právě teď nejsou se mnou, to by jim tu snad drze nabízel možnost koupele spolu s ním nebo procházku kolem ostrova. Samovolně mi párkrát zacukala tlama. “Čekají doma, ale ne na tebe, neboj se,“ pronesl jsem a vypjal trochu hruď, aby bylo poznat, že jsem na svoji rodinu náležitě pyšný. Když jsem se ale zahleděl na vodu a rozhlédl se kolem sebe, raději jsem ji zase rychle schoval. S tichým povzdechem a mírnější tónem jsem se zeptal: “Ty hele, jak jsem se semka dostal, nevíš? A jak ty? Proč je všude kolem nás jen voda, jak se odsud dostaneme?“ díval jsem se na něj a doufal jsem, že alespoň on mi dá nějakou odpověď, neb já sám jsem toho nebyl schopen. Nemohl jsem si na nic vzpomenout.

Červenec 02/10 | Adiram

Něčí hlas mi projel hlavou jako ostrý šíp. Leknutím jsem s sebou trhl, došlo mi, že tu asi nejsem sám. Divný na tom bylo jen to, že jsem si vlka předtím nevšiml, ale díky jeho oslovení jsem ho mohl svýma zpomalenýma očima vyhledat. Pomalu jsem se postavil na nohy a s motajícím se světem okolo sebe jsem si postavu prohlédl. Měl jsem dojem, že ho odněkud znám, ale ani za boha jsem si nemohl vybavit, odkud. Tak jsem na něj chvíli tupě civěl, a pak štěkl: “Nejsem žádný ty tam, vobejdo jeden. Jsem Etney!“ pohodil jsem naštvaně hlavou. Jak si dovolil mě oslovit tak nuzáckým způsobem? Prej „ty tam“. Jak kdybych byla nějaká náhodná měchuřina válející se po zemi. Neuvěřitelný.
Udělal jsem k vlkovi pár kroků blíž, snažil jsem se propojit si jeho pach s minulostí. Odkud ho jen znám? Pak mi to najednou blesklo hlavou. Vypoulil jsem na něj oči, aby bylo jasný, že jsem ho konečně poznal, a tiše si sám pro sebe zabručel. To je ten retoš s tím malým uřvaným mládětem, co dělal oči na Lu, teď už jsem si moc dobře vzpomínal. Byl to syčák. Chtěl mi přebrat druhou polovičku – kdyby to udělal, kdo by se jen staral o les, hm?! No kdo?! On snad? Přeměřil jsem si ho pohledem. “Co tady děláš? A kde máš svýho kámošíčka?“ zabrousil jsem raději zrakem po okolí, jestli ho tu někde nemá s sebou, abych se neztrapnil, ale nikde jsem ho neviděl.

Červenec 01/10 | Adiram

Ostrý měsíční svit, prodírající se skrze zavřená oční víčka, mi způsoboval těžký bolehlav. Celkově mi teda celá hlava pekelně třeštila, nechápal jsem proč. Chtěl jsem vstát, otevřít oči a podívat se, kde to vlastně jsem, jenže mi nešlo se pohnout, měl jsem celé zatuhlé tělo. Jak dlouho ležím? A proč ležím... A kde? Srst jsem měl navlhlou těmi otravnými kapkami letního deštíku, které padaly z noční oblohy. Říkal jsem si, jak je možný, že tak ostře svítí měsíc a přitom prší?
Oči jsem dokázal otevřít až teprve tehdy, co měsíc zalezl za mraky. Zrak jsem měl zamlžený, vážně mi nebylo moc do zpěvu. Navíc jsem si vůbec nepamatoval, co se stalo a jak jsem se tady ocitl. Prostě jsem ležel kdesi na louce, kolem mě byla všude voda a jeden vysoký strom, jak jsem stihl prozatím rozpoznat. S těžkými vzdechy jsem se nadzvedl na přední noze do polo-lehu a snažil se vzpomenout si, jak jsem se na tohle místo vlastně dostal. Jsem tu sám? Nebo je tu někdo se mnou? Zastříhal jsem oušky a zavětřil, jenže to nešlo dost dobře rozeznat, protože jsem na tomto místě dosud nebyl. Rozprostírala se tu velikánská spousta různých cizích pachů, které se všechny mísily dohromady, a já z nich byl mírně zmatený. Navíc jsem se teprve tak nějak probíral, nefungovaly mi dost dobře všechny smysly. Byl jsem celý zpomalený, zrak si taky teprve přivykal na noční tmu a světlo zároveň. “Co tu do pekla dělám? Jak jsem se semka dostal,“ zahudroval jsem tiše. Fakt mě štvalo, že jsem si nic nemohl vybavit.

Stále přikrčený za tím stejným křoviskem jsem čuměl na zajdu, jak si tam cosi baští v trávě a vůbec o nás neví, zatímco jsem v hlavě spřádal nebezpečný plán o jeho blízké smrti. Kdyby tak chudák věděl, co přijde, jistojistě by zdrhnul. No, k mému štěstí to nevěděl, doufal jsem, že ho alespoň nebudu muset nijak pracně nahánět a chytat.
Očima jsem sjel na synka, který mi k mému nepříjemnému překvapení sdělil, že je neučila lovit máma, nýbrž strýc Sigy. Povytáhl jsem obočí a jemně pokývl hlavou, přičemž jsem špitl pouze tiché “aha“. Uvnitř mě však jakýmsi způsobem rozladilo, možná i naštvalo, že jsme to nebyli my, kdo děckám poprvé ukazoval lov. Minimálně ale lov vysoké jim ukážeme jako první, tiše jsem vzdychl. Když byli malincí, vše bylo tak těžké – když jsem zavzpomínal na ty chvíle, kdy jsme se stěhovali, hledali nový domov, připravovali ho a děti se mezitím toulali někde daleko od nás, uvědomil jsem si, že jsem fakt rád, že je tohle období pryč. Štvalo mě, že nemohu být s nimi, ale zároveň pro mě a Lu bylo snazší hledat nový domov pouze ve dvou. Taky to bylo rychlejší. Tehdy se blížila zima a já chtěl mít všechno připravené, aby děckám nic nechybělo. Trošku mi to hlodalo v hlavě, jestli jsme udělali vše dobře a tak, jak by se mělo? Jsme dobří rodiče?
Z myšlenek mě pak vytrhl Cirin dotaz a já si uvědomil, že jsme tu teď u zajíce, který asi každou chvilku odhopká někam pryč, neb tu za tím keříkem trčíme už celkem dlouho. Podíval jsem se na svoji princezničku a uznale jsem pokýval hlavou, “máš asi předpoklady pro lov po mámě, zlato,“ zazubil jsem se. Její plán zněl dobře. “Tak jo, uděláme to tak, jak navrhovala Cirinka. Půjdete každý z jedné strany zboku, já budu pobíhat opodál a až mi ho naženete, zakousnu ho. Aspoň se mrknu, jak dobře běháte, hihi,“ rošťácky jsem se na ně zakřenil a následně jim potlapkal packou čelíčko na znamení toho, že jim přeju při lovu štěstí. No, pak jsem se jen víc přikrčil, potichoučku se odplazil za větší keř nacházející se více vpravo, a pohledem jsem jim naznačil, že můžeme začít. Byl jsem drobet nervózní, nechtěl jsem je totiž zklamat. Doufal jsem, že se mi ho podaří chytit tak nějak na frajera, já totiž přece jen moc dobře věděl o svém neobratném já. Pak tu bylo samozřejmě ještě hodně silné já, docela vytrvalé a rychlé já, úžasné já a prostě jednoduše to nejvíc nejskvělejší já, jenže to málo obratné tu, k mé smůle, bylo taky, heh…

<< řeka Tenebrae

Zastříhal jsem oušky, když jsem zaslechl Ciri, jak si během překračování řeky cosi prozpěvuje. Já si už dlouho nic neprozpěvoval, jaksi jsem na to neměl náladu. Napadlo mě, že bych si třeba něco mohl zazpívat teď a k Ciri se přidat, nicméně jak jsem předpokládal, začal chcanec jak hrom. Stáhl jsem uši k hlavě, ocas šupnul mezi nohy a přidal na kroku, abychom už konečně byli mezi stromy, které nás před tím protivným deštěm ochrání. Doufal jsem jen, že Lu je v bezpečí domova a nikde se netoulá, teď by to totiž mohlo být fakt nebezpečný a já s ní nebyl, abych ji zachránil a ochránil.
Při vstupu do lesa mě ihned potěšilo, v jaké blízkosti se nachází místní stromy a jak jsou husté a vysoké. Ideální ochrana před divokým deštěm, větvemi propadlo pouze sem tam pár kapek. Ani jsem neměl tendence vyhledávat nějakou lepší skrýš, tohle bohatě stačilo. S tichým povzdechem jsem mrkl na děcka a zkontroloval je, “tak co, dobrý? Tady přečkáme slejvák, můžem se tu porozhlídnout po nějaké té sváče. V lese určitě něco najdem,“ očima jsem se porozhlédl po okolí, ale to hlavně z toho důvodu, abych děckám naznačil, že maj hledat.
Chvíli jsme museli procházet lesem, ale nakonec se na nás usmálo štěstí. No, jakpak by taky ne, když jsem tu s děckama já – na mě se směje štěstí furt. Jsem chodící štěstěna. Přikrčil jsem se na jedním keříkem, abych naši budoucí sváču nevyděsil. Přece jen, něco málo jsem se už za dobu svého žití z lovu naučil. “Hele,“ špitl jsem a tlapkou ukázal na macatého, možná až trochu obtloustlého zajdu, který si tam cosi hrabkal v hlíně tlapkama. Asi měl plno práce. “Toho můžem zakousnout, ten bude suprovej,“ zadoufal jsem, že díky jeho váze bude pomalejší a méně obratný jak běžní zajíci. Ti totiž byli sakra rychlí - špatně se mi lovili, pač hopkali všude, kde to šlo, a já jim svojí obratností nestačil. Ryby byly svině klouzavý, zajíci zas svině hopkavý. To si vlk nevybere, no. “Naučili jste se už něco od mámy? Víte, jak na to?“ podíval jsem se na ně s lehkou nadějí v očích, ale bylo mi jasný, že ne. Neměli moc šancí z lovu něco pochytit, protože jsme jim vždycky přinesli hotový mrtvý žrádýlko až pod tlamku a Lu jim to málem ještě předžvýkala. Koneckonců, i mě se dřív, ještě za doby žití v Asgaaru, nosilo žrádlo až k pusině, ale to bylo spíš proto, že já byl až příliš důležitý na to, abych se vyčerpával při lovu. Měl jsem svoje služebnictvo, bylo jasný, že mě, princi lesa a pánovi všeho tvorstva, ostatní donesou něco k snědku a postarají se o mě, ale u mých dětí to bylo jiné. Neuměli nic, protože jsme se s Lu nepostarali. Nikdy jsme je to nenaučili – špatná výchovná metoda! Já však doufal, že mi řeknou, že to zvládnou i sami, nechtěl jsem se namáhat. No, a tak jsem na ně civěl, blbě se usmíval a čekal, že řeknou něco pozitivního, ale přitom jsem v hlavě věděl, že to pro moji osobu bude spíš nevýhodná informace. Mezitím už mi hlavou šrotovalo, jak nejlíp toho zajdu ulovit, abych se neztrapnil – chtěl jsem dětem předložil už hotový lovecký plán, aby ve mně oba dva viděli nepřekonatelnýho majstra.

<< Klimbavý les (přes Travnatý oceán)

Trochu jsem doufal, že děcka sváču odmítnou, abych nemusel nic hledat a ještě se pak namáhat v průběhu lovu, ale nestalo se. S tichým povzdechem jsem se usmál, jakože je vše v poho a že teda něco najdem, ale nebylo. Já totiž nesnášel lov. Nikdy mi moc nešel a já se prostě nerad před někým ztrapňoval a ukazoval své nedostatky. Daleko líp jsem se cítil ve chvíli, kdy ze mě vyzařovala oslnivě svítivá bílá záře dokonalého vlčího všeuměla, nežli šedavý dým neschopného nekňuby, co neumí ulovit ani myš a ještě si při tom nabije šňupák. Jenže od té doby, co jsem si zadělal na rodinku a pak odešel z Asgaaru, ve kterém byla jídla hafo moc a nikdy jsem ho tedy nemusel nijak zásadně řešit, pač to vždycky někdo vyřešil za mě, jsem musel shánět žrádýlko čím dál tím častěji úplně sám. “Tak něco najdem,“ pronesl jsem a očima vzápětí zakoulel po okolí, jakože se už teď honem honem koukám, co můžem ulovit, ale zas tak moc jsem to upřímně s tím pozorováním okolí nepřeháněl. Vyšli jsme totiž ze zákrytu lesa na jakousi upatlanou zabahněnou travnatou plochu, a já si tu nehodlal při případném uklouznutí tlapky během lovu zamazat kožich. No, a aby toho nebylo málo, všiml jsem si, že obloha je celá zahalená do stínu naducaných černých mraků, což značilo jediné – bude slejvák jako prase. A možná i něco víc. “Děcka, pospíšíme si, musíme se někam schovat, ať nejsem zmoklí jak myši,“ pohodil jsem hlavou k obloze a ohlédl se u toho na své milé ratolesti, které mě tak poslušně následovaly. “A jinak jo, máš pravdu, Vivi se vždycky někde ztratí a nic neřeší. Asi jí vyhovuje bejt sama a zkoumat svět,“ podotkl jsem jako reakci na Ciri, která tvrdila o sestře, že je nebojácná a že by za Smrtí hned jako jedna z prvních naklusala. “Někdy se za Smrtí vydáme všichni.“
Už z dálky jsem ve chvílích, kdy můj nadpřirozeně skvělý sluch neohlušoval silný vítr, slyšel šum řeky. Napadlo mě, že bysme možná jen někde mohli čapnout do zubů nějakou rybu, jenže ryby byly smradlavý kluzký mrchy, který ani pořádně nezasytilo. Jeden se s nima víc nadřel jak si na nich pochutnal, což já radši víc odměny za málo práce, že. Takže jsem tuhle možnost okamžitě zavrhl a u řeky se příliš nezdržoval. Navíc byla pravda, že foukal ten protivnej větr čím dál tím silněji a snad už mi na čumák dopadlo i pár kapek deště. Spěchal jsem, abychom před slejvákem, kterej nás ohrožoval, byli v bezpečí. Nejradši bych se popravdě teď zjevil doma, zalezl si do našeho úkrytu a tam to celé přečkal, ale bohužel to nebylo možné. Byl jsem sice frajer jak sám Život, ale přemístit jsem se ZATÍM nedokázal. Musím na tom zapracovat, meh, jemně jsem se ušklíbl a opatrně přehopkal tok řeky v místě, kde byl nejklidnější. Byly tam nějaký šutříky, takže jsem je při své cestě využil. Nechtěl jsem si zbytečně namáčet packy. “Ať vám to neuklouzne, opatrně,“ zamumlal jsem ještě směrem k dětem a na druhé straně břehu na ně pak počkal.
Rozhlédl jsem se kolem sebe, tady jsem to moc neznal. Párkrát jsem u Života sice už byl, ale vždycky jsem tam došel spíš tak nějak náhodou a taky pokaždé jinou cestou. “Tam je les, můžeme tam najít nějakou schovku před deštěm a nasvačit se,“ ukázal jsem tlapkou na levou stranu. Ono i napravo byl les, jenže z něj vycházelo až příliš mnoho různých pachů, takže jsem odhadoval, že ten má pod palcem nějaká smečka. Jindy bych se tam třeba šel vytahovat a představovat jim svoje nadmíru inteligentní děcka, ale teď na to nebyla ta nejvhodnější chvíle. Někdy příště, pomalým klusem jsem vyrazil k lesu, o kterém jsem rozhodl, že bude parádní pro nějakou topovou skrýš, i když jsem ho vůbec neznal a nevěděl jsem, jak to v něm bude vypadat, až tam přijdem. Ale to už byl detail, o kterém nikdo netušil. Možná ani já, pač mě nenapadlo si tím zatěžovat mysl.

>> Tmavé smrčiny

<< Jezevčí hájek (přes Vřesoviště)

Nálada byla od setkání s Elisou poměrně ponurá. Teda, minimálně já ji měl ponurou, ale když jsem koukl na vlčata, taky nevypadala, že by byla kdo ví jak happy. S tichým povzdechem jsem pohlédl nejdříve na synka a pak na dcerku, přičemž jsem se jemně pousmál. Pro cizí už to museli být jasní puberťáci, pro mě však stále má malá roztomilá vlčátečka. Rád jsem s nimi trávil čas a byl jsem rád, že alespoň tihle dva to mají stejně. Vivi byla furt kdo ví kde a Crowley... O něm nebylo třeba se nějak více zmiňovat. "Aha, máš pravdu, povídal jsem ti o něm," hlesl jsem souhlasně, ale popravdě jsem si tu situaci nevybavoval. Tvářil jsem se ale, že vím naprosto jasně. "Každopádně, Život je takový moc pěkně chundelatý bílý vlk, který žije na jihu v písčitých kopcích. Na jejich vrcholku. Ukážu vám, kde to je a společně ho navštívíme. Kdykoliv budete potřebovat s něčím hodně důležitým pomoct, můžete zkusit přijít a třeba vám pomůže. Nebo třeba taky ne. Ale když se hezky usmějete a poprosíte, řekl bych, že vám vyhoví," zazubil jsem se na ně. Nepamatoval jsem si situaci, při které by mě poslal Život do háje. Vždy mi ochotně vypomohl a byl moc milý. "Pan Život je jinak hodně moudrý, mimo pomoci vám může poskytnout třeba i nějakou dobrou radu. Tak jako teď, když se jdeme zeptat, jestli náhodou neví něco o Vivi. Třeba bude vědět a třeba nám to poví," doufal jsem v to. Potřeboval jsem pro svůj duševní klid alespoň nějaké ujištění, že je Vivi v pořádku a že se vrátí domů. "A má sestru, která ale v žádným případě není tak hodná a milá, jako je on. Za ní byste moc chodit neměli," vybavil jsem si sám sebe, jak jsem se před Smrtí kdysi krčil jako nějaký její smradlavý slouha. Kdyby to viděla vlčata, cítil bych se fakt trapně. Naštěstí to ale neviděla, takže jsem byl v suchu. "Je to zlá ježibaba, agresivní a zlomyslná. Aby vám pomohla, bude od vás chtít asi tak miliardu blyštivých kamínků. Takových těch, co se Ciri tehdy v zimě nalepil na jazyk, pamatujete? Tak bez nich neudělá a neřekne nic. Bez kamínků nechoďte, bylo by to moc nebezpečné," důležitě jsem se na ně podíval, aby věděli, že nevtipkuju. Dokonce i já jsem věděl a respektoval, že se Smrtí si není radno zahrávat, a to už bylo co říct. "S Životem je daleko větší zábava, od Smrti budete odcházet se zkaženou náladou," povzdechl jsem si, ale dál pokračoval, "ale zesílíte u ní. Je mocná, možná i víc jak Život. Pokud se někdy budete chtít naučit pořádně pracovat se svými magiemi, vaše tlapky by měly směřovat za ní. Když budete chtít, můžu vás tam někdy doprovodit a být vám oporou, abyste na ten nepříjemnej zážitek nebyli sami," navrhl jsem jim a doufal, že moji nabídku přijmou. Měl bych strach, kdyby tam šli samotní. Takto bych je aspoň měl pořád na očích.
Pomalu jsme se vzdalovali od louky plné krásných voňavých vřesů, která byla opravdu uklidňující a na moji rozdrásanou psychiku momentálně více než potřebná. Navodila trochu toho vnitřního klidu. Naposledy jsem do čenichu nasál vůni těch růžovo fialových květin, zavřel na moment oči a slíbil si, že na tuhle louku někdy vezmu Lucy. O takový pěkný zážitek by neměla přijít. Když jsme se přiblížili k lesu, očima jsem zkontroloval okolí, jestli je bezpečné, ale vypadalo to, že je vše v cajku. Byl tu klid. "Děcka, nemáte hlad? Jak přijdeme domů, měli bysme něco ulovit," uvědomil jsem si, že jsme delší dobu neměli nějaké pořádné výživné jídlo. Samé jednohubky, kostnaté rybky a mláďata zajochů, která ani nestála za řeč. Všechny tyhle svačinky leda tak pošimraly chuť, v žádným případě nezasytily... Já už měl hlad a oni chudáci ho museli mít taky. "Nebo se chcete aspoň mrknout po nějaké svačince na cestu? S mámou bysme pak doma ulovili něco většího, ale bez ní to nezvládnu. Máma je machr na lov, já zas tolik ne," zastříhal jsem oušky, zamával ocáskem a potutelně se u toho usmál. Má nálada byla o poznání lepší.

>> Tenebrae (přes Travnatý oceán)

<< Jezevčí plácek

Máma, teda teď už jen mrtvá Elisa, se už znovu neobjevila. Těžko říct, jestli se mi ulevilo nebo jsem v sobě pořád cítil hněv. Přicházel jsem na tohle místo s klidnou hlavou a radostným nitrem, že ji znovu uvidím, ale ona mě zas a znovu, tak jako vždycky, pořádně vyprudila. Nicméně jsem se alespoň ujistil, že opravdu taková je a takovou už navždy zůstane, netřeba po ní vícekrát pátrat a prahnout po setkání s jejím duchem.
Podíval jsem se na Ciri a Reonyse, připadali mi zaražení. No, jakpak by taky ne, asi nečekali, že by se první návštěva s jejich vlastní babičkou vyvinula zrovna takhle. Nojo, Elisa... Vždy plná překvapení. Ať už zaživa, nebo za mrtva, kysele jsem se ušklíbl. Správně jsem ale neměl být překvapený, chovala se takhle celý můj život, spíš jsem teď zpětně nechápal, jak jsem si mohl myslet, že mě ráda uvidí. Ona ráda viděla jen samu sebe a Sionna, toho malého proradného skrčka. Tiše jsem vzdychl, ještě že už žiju jinde. Vracet se tam, to by mi už fakt hráblo. V Cedru je nám všem daleko líp, zastesklo se mi po Lucy. Nebyl jsem zvyklý bez ní být tak dlouho. Byla mojí oporou a dodávala mi ten tolik potřebný pocit jistoty, který mi právě teď scházel. “Najdeme Života,“ broukl jsem a u toho se snažil rozvzpomenout, jestli jsem jim už o tom krásném, voňavém, hodném a prostě naprosto úžasném vlčím bůžkovi někdy něco povídal.
Tmavá, ne příliš příjemná ulička nás po chvíli ťapkání vyvedla ven do Jezevčího lesa, ve kterém nás předtím ten tlusťoch poslal právě za Elisou. Oklepal jsem se, olízl si čenich a zavětřil, jestli náhodou jeho zatučnělou maličkost neucítím kolem nás. Ale ne. Pach byl ten tam. “Už jsem vám někdy vyprávěl o Životovi a Smrti?“ po očku jsem se podíval na své dvě zbylé děti – třetí se mi zase kamsi zatoulalo a čtvrté... Čtvrté jsem vlastně žádné neměl. Co noha nohu mine jsem zamířil směrem, o kterém jsem si myslel, že je ten správný.

>> Klimbavý les (přes Vřesoviště)

Zmizení malé Vivi mě značně rozrušilo. Nechápal jsem, jak se mohla jen tak vypařit? Utekla snad někam? Nebo co se stalo? Kdyby utekla, přece bych si toho všiml, ne? Mírně jsem se zamračil a znovu se rozhlédl po okolí, jestli ji někde nespatřím, ale bylo to marné. Nikde poblíž prostě nebyla. Dostal jsem obavu, co proběhne, až se vrátím domů a oznámím Lu, že jsem znovu ztratil jednu ze svých dcer. Asi nebude moc nadšená, co? Pochvalu za to nedostanu, ale pryč mě snad nevyžene, otřepal jsem se a s oblíznutím čenichu pohlédl na štěkající Elisu. Byla opravdu nepříjemná a neměla sebemenší radost, že mě vidí. Vlastně mě to ale ani nijak zvlášť nepřekvapilo, ona totiž neměla radost ani tehdy, co ještě žila. Ke mně a Awnay se vždy chovala jako ke zbytečným a nechtěným, na rozdíl od Sionna, kterého opěvovala.
Vyslechl jsem si na svoji osobu hned několik urážek, které mě ale nikterak neurazily. Já věděl, jak to s Crowleym, tím podrazákem vlastní rodiny, doopravdy je. Ona nevěděla nic a jen rozumovala, přitom by si spíš měla zamést před vlastním prahem. Přivřel jsem oči a upřel na ni svůj pohled. "Myslím, že si uvědomoval moc dobře, co dělá a o čem se rozhoduje. Dal přednost Shireen s tou její posluhovačkou, které ho jako malého unesly a schválně nevrátily, oblbly mu hlavu. A on se za celou tu dobu své rodiče ani nesnažil vyhledat. Bylo mu to jedno. Takže teď je to jedno mě," zabručel jsem. Už mě vážně nebavilo vyčerpávat se v rozhovoru na téma Crowley. Pro mě to již bylo uzavřeno, neměl jsem potřebu ho více řešit. Ale matka stále ryla a ryla, až už to ve mně začínalo trošku bublat. Snažil jsem se být klidný, jenže zmizení Vivi mě rozrušilo a ty její poučné řečičky mě akorát dorážely. "To jsi asi měla, aspoň bych se postavil na svoje vlastní nohy daleko dřív!" štěkl jsem, lehce vycenil zuby a zrychleně u toho oddechoval. Cítil jsem, jak se mi rozbušilo srdce. Začínal jsem být nervní. "Nepřijdu už nikdy, ty si totiž žádnou návštěvu nezasloužíš. Chováš se stejně jako kdysi. Stejně tragicky," obořil jsem se na ni jedovatě a po chvíli tichého hrdelního vrčení jsem dodal: "Asgaar už dávno není mým domovem, mojí rodinou, a ty taky ne! " Teprve až nyní jsem opět procitl. Jak jsem vůbec mohl být tak naivní a hloupý? Jak jsem si mohl myslet, že se matka nějak změnila a že mě ráda uvidí? Už nikdy neztrapňuj a neponižuj svoji osobu, Etneyi. Nezaslouží si tě nikdo z Asgaarských, jsou to nuzáci a nevidí tvoji hodnotu! Nikdo z nich! Neváží si tě! Odměřeně jsem pozoroval mizející matčin... Totiž Elisin stín a pohrdavě na ni hleděl. To já byl na koni... Já byl ten živý, ona byla mrtvá. Nemohla už nic.
Osaměli jsme. To, že nabádala má vlčata k tomu, aby se usmířila s Crowleym, jsem se snažil mlčky přejít. Nechtěl jsem, aby se s ním děcka vůbec viděla, natož bratříčkovala. On by měl okusit ten pocit samoty a ztráty rodiny, aby si uvědomil, jak špatně se rozhodl. Ale hlavu mu popletla Shireen, uvnitř sebe jsem věděl, že za to vlastně nemůže on, nýbrž ta prohnilá hyena. Jenže já byl naštvaný na oba, na ni i na něj. Teda, vlastně na všechny. Hlasitě jsem vzdychl, když matka zmizela, ulevilo se mi. Pouze jsem si vyčítal, že jsem za ní vůbec mířil své kroky a obtěžoval se přijít až sem. Hledat ji. Co jsem si jako myslel, že tady najdu? Čeho jsem chtěl dosáhnout? Naštvaně jsem zavřel oči, nejraději bych si nafackoval. Před dětmi jsem ale nechtěl přiznat svoji chybu, snažil jsem se působit, že je vše v největším cajku. Podíval jsem se na ně a vydoloval ze sebe ochablý neupřímný úsměv. Potěšilo mě, jak Elise odpověděli, byl jsem na ně vlastně pyšný. Oba dva byli přesným odrazem správné dokonalosti - vlčího ideálu. Jak fyzického, tak charakterového. Byli hrdí, inteligentní, rozvážní a přitom měli dobré srdce. Převýšili mě i Lucy, stonásobně. Byl jsem si jistý, že se ve světě neztratí a že budou všude kolem sebe pyšně hlásat, z jaké rodiny pocházejí a kdo jsou jejich rodiče. "Co budeme dělat? Vrátíme se... Nebo...," na moment jsem se odmlčel. "Nebo se podíváme po Vivi?" netušil jsem, kde bych ji měl vlastně hledat. Kde bych měl začít. Z toho všeho hledání svých ratolestí jsem pocítil mírnou psychickou únavu, nechtěl jsem to zažít znovu. "Mohli bysme se zeptat pana Života, třeba o Vivianne bude něco vědět," napadlo mě pak a s mírně úlevnou jiskrou v oku jsem na ně upíral svůj zrak. Život by nám možná pomohl vyřešit záhadu jejího zmizení. Mohl by mě ujistit, že je v pořádku.
Pomalým krokem jsem se vydal tou divnou umrlčí cestičkou pryč. Nechtěl jsem tu být už ani o minutu déle.

>> Jezevčí les

Zaposlouchal jsem se do matčina hlasu, chladného a hrubého tak, jako vždy jindy. Trošku mi z toho přeběhl mráz přes záda, vůbec se nezměnila. Ale pomohlo mi to se uklidnit, přestal jsem plakat a šok z toho, že ji znovu vidím, mírně ustoupil do pozadí. Oči, které jsem měl přišpendlené na vlastních tlapkách, se pomalu přesunuly do těch jejích stinných mrtvých, bez emocí a bez jakékoliv špetky potěšení, že mě vidí. Tupě s prázdnou myslí jsem ji pozoroval, aniž bych pořádně vnímal podstatu toho, co říká, a vzpomínal na střípky událostí, které se staly za jejího života a ve kterých jsem hrál nějakou roli. Když jsem si to shrnul, nijak zvlášť veselé vzpomínky to zrovna nebyly, asi jsem s ní neměl zrovna pevné pouto. Uvědomoval jsem si, že se mi nikdy nijak zvlášť nevěnovala. Nevěnovala pozornost mě a ani Awnay, teprve až po příchodu Sionna se její srdce aspoň trošku rozněžnilo. Naprázdno jsem polkl, mrzelo mě to. Kdybych mohl, vrátil bych čas do dob, kdy jsem byl malinký, a pral se o její mateřskou něhu, o chvilky strávené s ní a o její úsměvy a doteky. Jenže čas vrátit bohužel nejde, dětství jsem měl takové, jaké mi naši udělali a už to nešlo změnit. S tichým povzdechem jsem se na ni pousmál a smířeným pohledem zkontroloval děti. Uteklo spoustu let od dob, kdy jsem byl já malý - teď tu byla Lucy, Ciri, Vivi a Reonys, o které jsem se musel postarat a kterým jsem mohl být lepším rodičem, než byli Elisa s Arcanusem mě.
Zornice se mi zúžily, teprve až teď jsem si uvědomil, že na mě má mamka sáhodlouhý proslov o mých chybách a o tom, jak hrozně se chovám. Jak jinak, pomyslel jsem si. Napadlo mě, jakým právem mě ona vlastně soudí? Neměla by se nejdřív zamyslet sama nad sebou? Nad tím, jak se v mládí chovala k nám, k Awnay a ke mně? Možná mi jen chce dát rady, snažil jsem se vysvětlit si, proč mě tu poučuje namísto toho, aby byla ráda, že mě (zřejmě naposledy) vidí. Mrskl jsem rozpačitě ocasem, tak nějak jsem nevěděl, jak zareagovat. Nepociťoval jsem zlost, znechucení ani žádné další pocity podobné svému obvyklému rozhořčení. Jen jsem na ni koukal a čekal, až mi sdělí vše, co má na srdci. Sám jsem to však nepovažoval za důležité, epizoda s Crowleym byla v mém životě jednou pro vždy vyřešena a nepotřeboval jsem, aby ji někdo znovu rozebíral. On si svoji cestu zvolil, dostal na výběr a zařídil se, jak uznal za vhodné, proč já bych se tedy nemohl rozhodnout, jak chci? Proč bych se měl snažit a zajímat se, když on sám se nesnažil celý svůj život a kašlal na své rodiče? Ani ho nemrzelo, že mě s Lucy opouští, bylo mu to jedno. Jako malý utekl, vydal se na vejlet se svejma tetičkama a na svoji rodinu kašlal. Úplně od malička. Neviděl jsem jediný důvod vídat se s ním. Pro mě už to byl cizí vlk, který nepatřil k mé rodině. Vzdychl jsem a naprázdno zamlaskal, "neznáš celý příběh. Nebo jsi snad viděla a slyšela úplně všechno, co se odehrálo od doby, co přišel na svět?" naklonil jsem zvědavě hlavu do strany. "Nikdo ho neodkopl, on si vybral a my se zařídili podle toho, jak chtěl. Chtěl zůstat v Asgaaru a přijal je tak za svoji jedinou rodinu. Jeho volba. Do mé rodiny patří už jen Lucy, holky a Reonys," touto větou jsem téma "Crowley" uzavřel. Nerozčiloval jsem se, možná jsem dokonce i chápal její vztek proti mé osobě - však ji zřejmě poštvali všichni Asgaarští, určitě se tam zjevila už někdy dřív, jinak by o Crowleym nemohla vědět.
Zafoukal vítr a mým tělem najednou prostoupil strašně divný pocit. Zamračil jsem se, nervózně mrskl ocasem a ohlédl se na děti. Měl jsem jakési nepříjemné tušení, že... Zastavilo se mi srdce i dech. "Vivi," hlesl jsem tiše, otočil se k duchu mé matky zády a k dětem naopak čelem. Vivianne zmizela. Nemohl jsem uvěřit vlastním očím, to se přece nestávalo, ne? Vlk nemohl jen tak z ničeho nic zmizet! Byla tady a teď tu prostě... Nebyla. "Vi... Vivi?!" zakřičel jsem, můj hlas se rozlehl celým okolím. Utekla? Začal jsem se neklidně rozhlížet, možná si jen někam odběhla, protože chtěla něco prozkoumat. "Kde je Vivi, viděli jste ji? Běžela někam?" zeptal jsem se s pohledem přikovaným do dálky. Snažil jsem se zavětřit její pach, jenže jsem ji tu necítil. Tiše jsem zakňučel, podíval se na matku, pak na děti a trochu bezradně přešlápl z tlapky na tlapku. Co se stalo, kde je? Nevěděl jsem, co dělat.

Vivi prohledávala okolí, zatímco Ciri s Reem se drželi v bezpečí mé maličkosti. "Opatrně, Vivi!" houkl jsem na ni starostlivě, neb postávala trochu dál od nás tří a mě to nedělalo vůbec dobře. Chtěla zkoumat, to bylo vážně super, ale tohle místo nevypadalo zrovna moc přátelsky...
Zafoukal silný vítr, který se do mě opřel tolik, že jsem musel drápky zarýt do země, abych neudělal pod tím náporem ani krůček vzad. Pouze jsem přivřel oči a zrakem vyhledal Vivi, jestli se už vrací zpátky k nám. "Držte se u mě," hlesl jsem tichý příkaz svým dětem právě ve chvíli, kdy jsem zaregistroval podivné změny ve vzduchu. Zanedlouho se v naší blízkosti začal na této umrlčí louce zjevovat stín, jakživ jsem tohle neviděl. S tlamou pootevřenou a mírně vylekaným výrazem ve tváři jsem tento podivný akt pozoroval, nechápal jsem, co se to děje. Před námi se "to něco" totiž začínalo formovat do tvaru vlčího těla. Když jsem si ho detailněji prohlédl, uvědomil jsem si, že mi někoho silně připomíná. Jako kdybych tu postavu znal celý svůj život, ale zároveň ji neznal vůbec. Přivřel jsem oči a začenichal, když jsem se zahleděl do těch prázdných mrtvých očí, které si mě, tedy respektive nás, prohlížely. Stín, který se nyní tyčil před námi jako nebezpečný šedavý bouřkový mrak, se při zafoukání větru mírně rozplynul, nicméně pokaždé, když příroda narušila jeho zjevení, se zázračně sám od sebe upravil a stále zůstával stejným vlkem, jako jsme my. Nevěřícně jsem na něj upíral svůj zrak, tak silně mi někoho připomínal. Uvnitř jsem byl zmatený, ten chtíč dozvědět se, o koho jde, mě vyčerpával.
Když nakonec vlk před námi promluvil, zcela jsem oněměl. Dech i tep se mi zastavily, já snad špatně slyšel? Zamrkal jsem a šokovaně na stín, který ztělesňoval moji mrtvou matku, hleděl. Zachvěl jsem se a zhluboka se nadechl, co bych měl teď říct? Co bych měl udělat? Bezděky jsem k matce natáhl tlapu, chtěl jsem se jí dotknout. "Mami," zašeptal jsem. Když jsem ji před sebou viděl, uvědomil jsem si, jak moc mi vlastně chyběla. Její smrt mě zasáhla, i když to na mě nebylo poznat. Do očí mi samovolně vhrkly slzy, nicméně jsem se snažil pláč potlačit, abych nepůsobil před dětmi jako měchuřina. "Mami," zopakoval jsem znovu, tupě na ni zíral a snažila se vstřebat, co se to vlastně nyní děje. "Já-já-já jsem... Neudělal... On se... Rozhodl... Chtěl... Já jsem.. nevyčítám ti nic.. on to chtěl!" blekotal jsem zmateně, jakoby bylo mé myšlení celé zaseknuté. Vážně jsem se tak cítil, nedokázal jsem myslet, v hlavě jsem měl rozprostřené temno. Černočernou tmu. Z očí mi vyteklo pár slz, které jsem si vzápětí setřel tlapou. S dojatým úsměvem jsem se podíval na děti, od jejich narození jsem si v nitru duše přál, aby se seznámily se svojí babičkou, mojí matkou. I když jsme dohromady nikdy moc nevycházely, já ji moc miloval. Její smrt ve mně zanechala prázdnotu, kterou dosud nikdo nedovedl zaplnit. Uvědomoval jsem si, že jsem se nechoval vůči ní jako nejlepší syn, strašně mě mrzelo, že jsem to nestihl napravit, dokud ještě žila. Dychtivě jsem se na ni podíval, tolik jsem si přál ji obejmout. "Děti, pozdravte... Pozdravte babičku. To je vaše babička, Elisa... Moje máma," vybídl jsem tiše své ratolesti, tlapkou pohladil Reonyse, který stál vedle mě, po zádech a s tichým povzdechem udělal krok vstříc stínu. "Strašně jsem si přál vidět tě. Chtěl jsem ti říct a ukázat ještě tolik věcí, ale nestihl jsem to," zasténal jsem, z očí mi vytekly znovu slzy smutku a já si v panice, že se před všemi znemožním, oči zakryl tlapou. "Chybíš mi!" vyhrkl jsem přidušeně a natáhl znovu tlapu, tentokrát již promočenou od slz, směrem k ní. Doufal jsem, že ji budu moct cítit, že se mě ona dotkne a mě zaleje ten zvláštně příjemný pocit, jako kdysi. Ten hřejivý a nenahraditelný pocit, že o mně vlastní máma stojí. Ten jsem necítil už léta. Jenže jsem nic necítil. Natahoval jsem tlapku do prázdna a křečovitě po stínu natahoval prsty. "Stýská se mi. Den co den, i když to nikomu neříkám. I když tak nevypadám, cítím se tak!" vypískl jsem. Připadal jsem si najednou jako zranitelné mládě... Jsi ostuda. Zahanbeně jsem sklopil pohled k zemi a ocas stáhl mezi zadní nohy. Kéž by mě moje děti takto neviděly...