Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// ET 2

Trošku se mi motala hlava, ale cítil jsem se lehký jako pírko. Všechny pocity se mi jaksi podivně smísily dohromady a já najednou nevěděl, co si myslet a co cítit. Jedno jsem však věděl – cítil jsem se uvolněně. Právě proto jsem asi ani nebyl protivný na malou vlčici, která dorazila poblíž mě a začala se ke mně hlásit. Prohlédl jsem si ji, měla docela hezký kožíšek, jeho barva mi připomínala Lucy, nicméně má vlčata ho samozřejmě měla hezčí. “Ahoj mrně,“ zabručel jsem a nechal ji přiblížit se ke mně. Chápal jsem, že se jí líbím, já se sám sobě líbil taky. “Velkou hnědou vlčici?“ zopakoval jsem, očima zatěkal po okolí a pak zavrtěl hlavou. “To ne,“ překvapilo mě, za jakou kratičkou chvíli vyrostla! Vypoulil jsem oči a přeměřil si ji, vážně před chvilkou byla menší, jakto, že je najednou skoro stejně vysoká jako já? “Teda, teď jednu vidím před sebou,“ omámeně jsem se zazubil. Nenapadlo mě, že to může být vlivem halucinogenních květin, neměl jsem s touto loukou zkušenosti. “Jsi tu sama?“

PŘEVOD PROSTŘEDKŮ
Od Marion na Etneye
400 květin = po stržení 20% dostane Etney 320 květin = celkem bude mít 643 květin

NÁKUP
M02/oheň/5* = 150 květin (magii jsem získala bez hvězdičky, tzn. kupuji opravdu 5*, 1* = 30 květin)

V01/rychlost/2* = 100 květin
V01/vytrvalost/2* = 100 květin
V01/obratnost/2* = 100 květin
V01/taktika lovu/1* = 50 květin
Celkem = 350 květin

V03/Ciri/obratnost/2* = 20 květin
V03/Reonys/obratnost/2* = 20 květin
V03/Vivianne/obratnost/2* = 20 květin
V03/Crowley/obratnost/2* = 20 květin
V03/Lucy/obratnost/2* = 20 květin
Celkem = 100 květin

Celkem utratím 600 květin

// ET 1

<< vrchol

Neodcházelo se mi od Života snadno, ale věděl jsem, že si musím pospíšit. Dole na mě čekaly děti, doma zase Lucy, spousta povinností a taky dlouhá cesta za zjištěním, kdo z nás dvou je vlastně ten pravý. Co když se mýlím a já jsem klon a on je ten originál? Ale.. To přece není možný, nejde to! Já jsem byl ten, co tu byl první, určitě jo.
Pomalu jsem se dokodrcal, hluboce zamyšlen, ke svým dětem a opatrně, možná s obavami v očích, na ně pohlédl. “Počkali jste,“ hlesl jsem úlevně a zkontroloval je, zda se jim nic nepřihodilo. “Mrzí mě, že jste Života nenavštívili se mnou, ale… Ale aspoň víte, kde ho hledat,“ smutně jsem se usmál. Opravdu jsem se necítil ve své kůži. “Vivi se prý daří dobře, nemusíme se o ni bát. Sdělil mi, že až bude sama chtít, vrátí se domů,“ tolik jsem ji chtěl najít a sám se ujistit, že je v pořádku, ale musel jsem důvěřovat Životovi. Měl jsem teď spoustu jiných starostí, než ji hledat kdo ví kde. Svět byl velký a ona maličká, jen jedna jediná, netušil jsem ani, kde začít hledat. “Vrátíme se k mámě?“ vzdychl jsem a pomalu se rozešel směrem, kterým se nacházel náš domov. Vzpomněl jsem si, jak ten druhý Etney vyrážel stejným směrem a bál jsem se, že k Lucy dorazil jako první a že ji obalamutil. Co když zůstane s ním a mě už nebude chtít vidět? Stane se ze mě vlk bezdomovec? Nechtěný a nemilovaný? Ten druhý mi všechno vezme a já budu sám. Natočil jsem ucho k dětem, jestli jdou se mnou, a pokračoval v cestě. "Neulovíme po cestě vysokou, abychom ji přinesli mámě? Měla by radost," zašeptal jsem sotva slyšitelně, hlas se mi trochu lámal, "po cestě totiž určitě narazíme na nějakou louku."

>> Tmavé smrčiny - přes Prstové hory

// ET 1

<< Narrské vršky

Celé mi to připadalo strašně divné. Nechápal jsem, co se stalo, byl jsem fakt zmatenej. Byl jsem tu s dětma a najednou puf, byli jsme tu dva. Já si byl jistej, že jsem já, jenže on si zase byl jistej, že pravej já je on a tolik mě o tom přesvědčoval, že jsem o sobě snad začal i pochybovat. Jenže to přece nebylo možné – já jsem věděl všechno. Znal jsem Lucy, svoje děti, místo, kde žiju i odkud pocházím. Jak by on mohl být já, když se tu prostě jen tak z ničeho nic zjevil? Nebo jsem se tu… Nakonec přece jen zjevil já? A pravej je on?
S táhlým zafuněním jsem zastavil, kopec byl prudký, v písku se mi nedobře chodilo a jak jsem byl psychicky rozhozený, nedokázal jsem se soustředit na správné dýchání. Navíc mě dost trápilo, že mi děti asi nevěří, protože oba dva počkali dole pod kopcem. Teda doufám, že tam čekají. Co když odešli? Mohl jsem se konejšit jen tím, že už jsou skoro dospělí, ale i tak, chtěl jsem jim oběma představit Života a oni se tak vylekali, že se mnou vůbec nešli nahoru. “Aspoň jsem jim ukázal místo, kde ho najdou, když budou potřebovat,“ snažil jsem se sám sebe uchlácholit, ale moc to nešlo. Naštvaně jsem zavřel oči, zamračil se a vyrazil dál. Potřeboval jsem se zeptat na tu Vivi, co když mi Život bude moct něco důležitého o mé dceři povědět? Nebo co když mi poví o té divné situaci, která se teď stala? Poví mi, že já jsem ten pravý? Potřebuju odpověď! Ujištění! Nebylo přece možné, aby nějaký šumák, co se tu jen tak zjeví, byl já. Zavrtěl jsem nad tím hlavou a dál pokračoval, teď již trochu rozhodněji, v cestě.

Když jsem se konečně vyšplhal až nahoru, zahleděl jsem se nejdříve na okolní výhled, na východ slunce a u toho krátce zavzpomínal na Lucy. Chyběla mi. Rád bych tu byl teď s ní, ale to bohužel nebylo možné – potřeboval jsem zjistit, kdo vlastně jsem. Otočil jsem se a rozešel se hlouběji do hor, domova toho kouzelného vlka, kterého jsem hledal. Nic se tu nezměnilo, vše bylo stejné. Příjemná atmosféra, která tu panovala, mi napomohla ke zklidnění. Zrelaxovala moji duši a já se tak nemusel ničím trápit, na tu dobu, co jsem tu byl, jakoby vše bylo sluníčkové. Už jsem ale Života navštívil několikrát, věděl jsem, jak to tu funguje. Vzpomínal jsem si na pocity a poblouznění, které jsem pociťoval vždy, jakmile mé tlapky překročily práh jeho domova. A protože si s mým kožichem lehce pohrával podzimní vánek, lehce jsem se pousmál. Bylo mi jasné, že je někde poblíž, že mě sleduje a jen mě škádlí. “Živote!“ Chtěl jsem, aby se ukázal… A on se nakonec opravdu ukázal. Nenechal mě dlouho čekat, možná věděl, že spěchám. Zaplesalo mi srdce, když jsem spatřil jeho krásně bílý, nadýchaný kožíšek. Vynořil se odnikud. “Živote,“ hlesl jsem a udělal vstříc němu pár kroků. Když jsem si ho prohlížel, záviděl jsem mu. Záviděl jsem mu vlastně všechno, jeho život, místo, kde bydlí, jeho kožich i celkově vzezření. Napadlo mě, že ho vlčice asi nebude mít nouze, každý ho miluje. Ale mě taky, spokojeně jsem zamával ocasem. “Co tě sem přivádí, drahý Etney? Už dlouho jsme se neviděli,“ když se Život zastavil naproti mně, uvědomil jsem si, že jsem oproti němu těžce bezvýznamný a trochu mě to ponížilo. Nebyl jsem zvyklý být nikdo, naopak jsem pořád mezi ostatními byl někdo. “Já… Já potřebuju zjistit, co je s Vivianne. Už před delší dobou zmizela a mě se nepodařilo ji najít,“ sklopil jsem na moment pohled zahanbeně k zemi. Otec by neměl ztratit své dítě, nikdy. “O tvé dceři ti nic povědět nemohu, Etney. Nejsem ten, co ti smí radit – pokud potřebuješ detailnější radu, vyhledej Kontinua. Mohu ti jen říct, že Vivi žije a daří se jí dobře, neměj o ni obavy. Dej jí volnost, tu ona potřebuje. Není jako její sourozenci, snaž se porozumět její duši,“ zůstal jsem na něj hledět jak puk. Zaprvé jsem nevěděl, kdo je Kontinuum a kde ho vůbec najdu, a za druhé… Myslel jsem, že Vivi rozumím. Že vím, co potřebuje a co by ráda, ale možná tomu tak nebylo? “Mm, dobře,“ zamumlal jsem. To jsem se táhl až sem kvůli tomuhle? Kdybych byl jinde než tady, naštval bych se, jenže tady se pocity naštvanosti okamžitě rozplynuly. “A co mám dělat?“ potřeboval jsem navést tím správným směrem, jenže to tentokrát nevypadalo moc slibně. “Myslel jsem, že mi pomůžeš,“ “Rád bych ti pomohl, Etney, ale teď to nejde. Jsou věci, se kterými si musíš poradit sám, ale neměj strach. Vivi je silná vlčice, je silná po Lucy, své mámě, která na tebe doma už netrpělivě čeká. Spěchej domů, spěchej za ní.“ Měl pravdu, už jsem doma nebyl opravdu hodně dlouho, Lu se musela starat o celý les úplně sama. Jistě se o mně bála, přidělával jsem jí starosti, i když jsem nechtěl. “Ale nejdřív musím pochopit, co se to děje s mým tělem. Objevil se můj dvojník a ohrožuje moji pověst – říká, že jsem já, že on je ten pravý, což ale není pravda. Já jsem přece ten pravý, nebo snad ne?“ Život se ale jen pousmál, zahleděl se na mě těma svýma vlídnýma očima a já si uvědomil, že jsem tu opravdu zbytečně. Tentokrát od něj nedostanu žádnou odpověď. “Takže opravdu na všechno musím přijít sám,“ zamumlal jsem, pohlédl na něj a snažil se nabažit té jeho krásy. Cítil jsem, že náš společný čas se krátí, jenže mě se odsud nechtělo. Nechtěl jsem se vrátit tam dolů, kde na mě čekaly jen samé problémy a nepříjemnosti. “Opravdu tomu tak je, protentokrát,“ pokýval hlavou a zmizel. Rozsypal se v písek, který se smísil s tím ostatním, jež pokrýval celé tohle úžasné místo. Němě jsem zíral před sebe a vyčkával, zda se za mnou ještě nevrátí, ale nevrátil. Zřejmě byl čas jít.

>> Narrské vršky

// ET 2

<< Tmavé smrčiny (přes Tenebrae)

Když jsem vzal v potaz veškerý výčet našich vzájemných rozdílů, usoudil jsem, že já jsem ten lepší, pro svět prospěšnější, a tím pádem jsem i ten pravý. Jenže jak to mám dokázat svému okolí? Hlavně teda tomu mizerovi, tomu mému rádoby dvojníkovi?
Nedával jsem moc pozor na cestu a směr, prostě jsem jen šel přímo za nosem. Nerozrušila mě ani řeka, kterou jsem nevědomky překročil a zamokřil si tak tlapky. Teprve až tehdy, co jsem ucítil omamnou vůni fialových květin nacházejících se ve velice hojném počtu na louce, jež se rozprostírala přímo přede mnou, jsem procitl. Zúžily se mi zornice a já si konečně uvědomil, že tudy cesta domů asi nevede. Jenže co teď? Nevěděl jsem, kam jít a co dělat. Navíc mě pořád štval ten klon a chtěl jsem se dozvědět, kdo z nás dvou je ten pravý a jak je vůbec možný, že jsme se rozdvojili. Nedávalo mi to smysl, ještě nikdy jsem nezažil, že by se vedle někoho objevil jeho dvojník a přesvědčoval by ho, že on je ten pravý a já ten falešný. Naštvaně jsem si sedl a zamračeně jsem se zahleděl kamsi do dálky.
A čím více jsem dýchal výpary z květin, tím lehčeji jsem se cítil…

// ET 2

<< Narrské kopce (přes Prstové hory)

Fakt mě rozčilovalo, že si ten pošuk myslel, že je já a přitom není. Navíc jsem nechápal, jak je vlastně vůbec možný, že jsme tu 2x já. Já jsem přece jen jeden, nemůžu být dvakrát, to pak ztratím svoji hodnotu! Originální Etney je prostě jenom jeden, tak to je a šmitec. Nebudu se přece s nikým dělit o svoje těžce vydobytý uznání od ostatních vlků. Co když mi bude kazit reputaci? Třeba není tak čistotnej, bude mít hned špinavou srst! Třeba se taky neumí chovat. Možná prostě není tak super jako já. Teda jasně, že není tak super, jako jsem já, ale když je to můj dvojník, je minimálně z poloviny tak super, jako jsem já, což je problém. Trochu jsem však sázel na to, že až přiběhnu domů, Lu pozná, kdo je její pravá rodina. Ten ňouma, kterýho jsem nechal někde za sebou, mi bez tak chováním nebude sahat ani po dráp na tlapce. Silně pochybuju, že by měl tak dobré geny jako já. Jsem silný, přitom taky rychlý a vytrvalý! Taky se umím prát, jsem obávanej pirát všech lesů, to jen tak někdo neumí. Jsem galantní a přitom frajer, každá mě chce a každá mě obdivuje, to se taky jen tak někomu neděje,
A zatímco jsem přemýšlel nad rozdíly mezi mnou a jím, neuvědomil jsem si, že mířím úplně jiným směrem, než je náš les.

>> Elysejká pole (přes Tenebrae)

Srpen 02/10 | Adiram

Díval jsem se na něj a chvilku jsem nevěděl, co na to mám odpovědět. Možná měl pravdu, ale bylo to takový… Nikdy bych nemohl Lucy říct, že si špásuju jinde s cizí vlčicí. Kdyby se to dozvěděla, vše by skončilo. Na druhou stranu i mě bavilo a dělalo mi dobře být opěvován různými vlčicemi, než jen jednou vlčicí, navzdory tomu jsem však věděl, že k sobě s Lu patříme. Ale bylo tolik špatný užívat si i jinde? Ten vlk mi nasadil brouka do hlavy. Abych mu však hodil nějakou reakci a nevypadalo to, že urputně přemýšlím, usmál jsem se a pokýval hlavou. “Hmm, to jo,“ hlesl jsem. Taková jakási neutrální odpověď by měla stačit, ne?
Vypadalo to, že plně rozumí a chápe, jak je Ciri důležitá a jak významnou vlastně hraje roli. Vážně a zároveň i samolibě jsem pokýval hlavou, “jsem rád, že tomu rozumíš! Kdyby ona sama nechtěla, nemohl bych přece svoji květinku do ničeho nutit,“ bylo mi jasný, že Dráz už bude taky o něco starší a větší, než byl tehdá, ale to i Ciri. Z Ciri roste půvabná a inteligentní mladá slečna, dá se však to samé tvrdit o uřvaném Drázovi? Trochu jsem pochyboval.
Vlk zvedl zadek a začal se připravovat k odchodu. Zastříhal jsem oušky a poslouchal jeho plán a u toho se i já postavil. Bylo na čase vrátit se domů, strávil jsem tu až moc času. Pravděpodobně proplýtvaného času. “Nojo, Ciri s Lucy ale samotný nepustím, půjdu taky. Klidně vezmu i Reonyse, i on potřebuje vhodnou vlčici,“ zaprotestoval jsem a u toho pohodil hlavou, neb mi kolem ucha proletěla jakási neposedná muška. “Navíc bych stejně měl, jakožto hlava rodiny, vidět matku a otce potencionálního ženicha mé dcery. Co když zhodnotím, že nejsou mé Ciri hodni, hm? Navštívíme vás všichni,“ rozhodl jsem, rázně pokývl hlavou a pak se vlkovi podíval do očí. Jeho jméno jsem pořád neznal (nepamatoval jsem si ho). “Uvidíme se.“

<< Tmavé smrčiny (přes Prstové hory)

Povytáhl jsem nechápavě, možná i trochu naštvaně obočí. Proč by vůbec někdo chtěl Crowleyho navštěvovat po tom, co provedl? Nojo, jenže ani jeden z nich u toho nebyl, když se k nám Crowley otočil zády, krátce jsem zavzpomínal na ten den, kdy jsme si řekli své poslední sbohem. Nebyli u toho, když Crowley, ten syčák, zlomil Lu její milující křehké srdéčko, nikdy mu to nezapomenu. Prohlédl jsem si Ciri i Reonyse, vážně jsem nebyl rád z toho, co Reo řekl, ještě ke všemu, když sám Crowley o zbytek své rodiny žádný zájem nejevil a bylo mu vše jedno. “Třeba tě ani vidět nechce, Reonysi. My už nejsme jeho rodina,“ připomněl jsem mu, ale bylo mi tak nějak jasné, že to moc dobře ví a že zároveň i ví, že se mi to nelíbí. Stáhl jsem uši k hlavě s tichým povzdechem. Nehodlal jsem však svému skoro dospělému synovi cokoliv zakazovat, “dělej, jak uznáš za vhodné, ale nepřipadá mi to jako nejlepší nápad, synu. Zakazovat ti to ale samozřejmě nebudu a máma určitě taky ne,“ kývl jsem na něj a poklepal ho packou po zádech, aby věděl, že se nezlobím. Sice mi to bylo proti srsti, ale zas jsem nechtěl, aby z toho měl Reo špatný pocit. Nicméně jeho sestra měla daleko lepší plány, takže jsem ji podpořil divokým kýváním hlavy, zavrtěním ocasu a zakřeněním se. Byla to daleko nadšenější reakce, než jakou jsem věnoval Reonysovi, tak nějak jsem totiž doufal, že si to celé dobrodružství prostě ještě rozmyslí. “To je fajn nápad. Už se těším na mámu, dlouho jsme se neviděli. Ta výprava nám zabrala hodně dní, že? Život bydlí daleko,“ spolu s dětmi jsem se zastavil a rozhlédl se po okolí. “Myslíte, že máma bude naštvaná, že jsme tak dlouho pryč?“ zeptal jsem se s očima přikovanýma na vysokém písčitém kopci, který jsem moc dobře znal. Byl jsem rád, že jsme v cíli. Poslední dny bylo opravdu velké horko, slunce pálilo a já si strašně přál, aby se trochu ochladilo a začalo pršet. Takové horké dny opravdu nebyly na dlouhé výpravy ty nej... “Tam nahoře je Život, děcka,“ hlesl jsem a usmál se na ně. Zvládli tu cestu oba dva na jedničku.

// Mimikové

ET 1:
Chtěl jsem se rozejít nahoru, ale najednou jsem ucítil velkou slabost v nohou. Jakoby se mi snad podlomily nebo co. Zavřel jsem křečovitě oči, nakrčil nos a celý přikrčený, možná i podivně zkroucený, jsem ztěžka oddechoval. Lehké zavrávorání jsem ustál. To bude asi z toho horka, sakra, chvíli jsem v této pozici setrval a soustředil se na dýchání, jenže když jsem pak otevřel oči, čekalo mě nemilé překvapení. Zíral jsem na své vlastní já a ono zíralo zase zpátky na mě. “Co to... Co to jako je?“ hlesl jsem šokovaně s otevřenou tlamou a dál nehybně zíral na Etneye před sebou. Co se to jako stalo? Nějaká magie nebo co? Těkl jsem očima na kopec, kde sídlil Život, a pak zase na Etneye, svého dvojníka. Vypadal úplně přesně jako já, dokonce i ten čuproidní náramek na noze měl stejný. Prozatím jsem však místo vzteku, že vypadá jako já, cítil spíše zmatenost. Nesmysl! Za to nemůže Život, určitě ne! To se tady ještě nikdy nestalo! Já jsem přece jenom jeden, já jsem já! A tohle je... Tohle je nějaká moje trapná napodobenina. Dloubnu do ní a ona zmizí, jasně. Bez tak to je z písku. Nebo to tu vůbec není a celý se mi to jen zdá, mám halušky ze slunka, natáhl jsem tlapu a dloubl. A... Nic. Teda, čekal jsem, že se to něco rozpadne, jenže ono tu dál stálo a ještě se na mě drze ušklíblo! “Hej! Co na mě těma umouněnýma tlapama hrabeš jako?! Nevidíš, že mám čistej lesknoucí se kožich a ty máš úplně hnusně špinavý tlapy, ňoumo?!“ mračilo se to na mě a bylo to drzý! Srdce se mi rozbušilo, impulzivně jsem zadupal do země. Vytočil mě! Co si ten nekňuba o sobě jako myslí, sakra?! Bude nadávat mě, alfě Cedru?! “Co to meleš, ty smrade? Nevidíš, s kým jako mluvíš?!“ zrychleně jsem oddechoval, vážně mě vytočil. Podíval jsem se na děti – “No děcka, slyšeli jste ho, jak mluví s vaším otcem jako?!“ štěkl jsem a pak se znovu obořil na svůj protějšek: “Co tu vůbec jako děláš! Co si o sobě myslíš?! Myslíš, že budeš vypadat stejně jak já a dělat, že jsi já a přitom nejseš?! Kdo seš?!!!“ zvedal jsem bezděky tón hlasu a na konci už naštvaně vrčel. Místo toho, aby se to něco chovalo k mé královské maličkosti s úctou, bylo to drzý až hanba. A tak jsme na sebe vzájemně zírali a bylo to totálně v peklu. Jeho pohled byl nepříjemnej, proto jsem se snažil ten svůj mít taky totálně nepříjemnej.

ET 2:
Když jsem si prohlížel toho troubu, co se tu přede mnou krčí jako otrok, musel jsem se usmát. Bylo to vážně vtipný, že mi tu tak prokazuje svoji pokoru, ale proč ksakru vypadal jako já? A ještě ke všemu na mě právě teď hrábl! “Hej! Co na mě těma umouněnýma tlapama hrabeš jako?! Nevidíš, že mám čistej lesknoucí se kožich a ty máš úplně hnusně špinavý tlapy, ňoumo?!“ štěkl jsem, abych mu dal jasně najevo, že takhle teda ne, a ještě ke všemu jsem se na něj zamračil. On si pak směšně, celý vzteklý, zadupal do země, choval se jako malý vlčátko, trapas. Zlehka jsem protočil očima. Takovej plebs a bude se vydávat za mě, nechápu, kde na to přišel a jak to vůbec dokázal. Chtěl jsem mu něco říct, jenže on na mě začal štěkat totální nesmysly a ještě začal cosi vrkat do mejch děcek! “No tak zas prr, mladej!“ obořil jsem se na něj a přistoupil blíž k dětem, abych jim byl nablízku, kdyby jim snad ten magor chtěl nějak ublížit. Však to byl jasnej blázen! “Přestaň tu na mě hulákat a radši řekni, proč děláš, že jsi já a ještě ke všemu se mě o tom snažíš přesvědčit, ty drzej spratku?!! A co vůbec mluvíš na moje děti? Jak si to představuješ? Urážíš mě tu a ještě mluvíš k mým dětem? Co si to dovoluješ? Mám tě na místě přizabít, ty lůzo?!“ rozvášnil jsem se a hrnul na něj jednu nadávku za druhou. Nemohl jsem zastavit. Nakonec, až mi začalo brutálně tepat v hlavě, jsem ztichl a na toho kedlubňáka před sebou se hnusně podíval.

ET1:
“Cože, tvoje děti? Snad moje děti, ne? O čem to tady pro pána boha meleš, ty roztřepaná chátro? Však já jsem pravej Etney, moje děti to poznaj!“ otočil jsem se na děcka, před kterýma se tyčilo tělo toho neznámýho čehosi, a vyhrkl: “Žejo, děcka?! Že jsem já ten pravej a on je lhář? Snaží se vás přesvědčit, že je já a já jsem on, ale to není pravda! Já jsem jenom já, nikdo není jako já! Nikdo není vládce Cedru, syn Arcanuse a partner Lucy!! Já jsem prostě já!“ doufal jsem, že ten pazgřivec jasně pochopí, co říkám, a odpluje do háje. Chtěl jsem konečně jít za tím Životem a prostě... Prostě mít klid!

ET2:
“Ne děcka, nevěřte mu! To já jsem váš táta, to já jsem udělal úkryt v Cedru a taky vás našel u strejdy Sigyho a Ciri v lese! Není já, já jsem jen já! Věřte mi!“ naléhal jsem na děti a trochu zoufalým pohledem se na ně díval, ale když jsem se zas podíval na toho trotla, můj pohled se změnil v naštvaný a napruzený. “Nesnaž se přesvědčovat moje děcka o něčem, co není pravda! Já jsem sakra já a ty seš nějaká moje prachsprostá napodobenina, nechápu, jak ses tady vůbec ocitl! A dokážu ti to!“ zavrčel jsem, hodil vztekle ocasem a koukl na děti. “Děcka! Já vám dokážu, že jsem pravej! Běžte nahoru za Životem a zeptejte se ho, on vám to řekne! To zaprvé,“ mluvil jsem rozčíleně a moc se nesoustředil, jenže jsem chtěl tomu salátovi dokázat, že jsem to fakt já! “A za druhé rozhodně nechoďte nikam s tímhle prašivcem! Zaběhnu za mámou, přivedu ji a pak bude hned jasný, že já jsem jenom já! Kdyby něco, setkáme se v lese!“ horlivě jsem vycenil na svůj prolhaný protějšek, který dělal, že jsem já, zuby a vystartoval jsem k Cedru. Byla to dálka, musel jsem to stihnout co nejrychleji! Byl jsem tak rozhněvaný a rozrušený, že mě vůbec nenapadlo, že není dobrý nápad nechávat svoje miláčky s tímhle cizákem. Jenže jsem doufal, že se vyhrabou nahoru na ten kopec a Život se o ně postará. Chtěl jsem vše říct Lucy, chtěl jsem, aby mě podpořila a jasně řekla tomu kréťovi, kdo je její pravej muž!

>> Tmavé smrčiny (přes Prstové hory)

ET1:
Ten byl ale tak strašně drzej a sprostej, že jsem neměl slov. Chrlil na mě blbosti, snažil se ovlivnit mé děti a ještě navíc bylo vidět, že mě absolutně neuctívá a myslí si, že je já! Tepalo mi v hlavě z toho brutálního návalu vzteku, jaký mě pohltil. Prožíval jsem pocity, jaké už dlouho ne. “Nech je na pokoji!“ štěkl jsem po něm a chtěl ho rýpnout drápama po tlapě, jenže on uhnul. Zavrčel jsem a děti očkem zkontroloval, no ještě že jim ten drzoun nijak neublížil. “Drž tlamu, drž tlamu, drž tlamu!!!!“ zvyšoval jsem hlas a snažil se přeřvat ten jeho. Dost dobře mi nepronikala do mysli hloubka toho, co říká. Když se po mně pak ohnal zuby, úplně mě to rozhněvalo. Jak si to vůbec mohl dovolit, cenit na vlka mých kvalit zuby? A ještě kdákal lejna a tím mátl děcka. “Vůbec si nemysli, že najdeš cestu do Cedráku, ty tupoune! Ta cesta je dlouhá a ty ji v žádným případě nenajdeš! Nikdy!“ zahulákal jsem za ním, přičemž jsem divoce oddechoval. Jasně, měl jsem strach, že tu cestu najde a bude přesvědčovat Lucy, že je já, ale doufal jsem, že by poznala, kdo je pravej Etney. Co když jí nějak ublíží? Co když tam bude i Vivi a on jim něco udělá? Nervně jsem začal přešlapovat z místa na místo. Byl jsem rád, že aspoň Ciri a Reo jsou tu se mnou, i když... Co když mi pořád nevěří, že já jsem fakt já? Podíval jsem se na ně a přitiskl uši nejistě k hlavě. “Pojďte nahoru, děcka, honem. Musíme být doma dřív než on! Život vám řekne, že to já jsem váš táta, ne on!“ řekl jsem zrychleně a divoce, otočil se na tlapce a začal stoupat na vrcholek. Ale taky ho viděli, ne? Neměl jsem nějak... přelud? Viděli ho, neblázním, že ne? na moment jsem zadoufal, že tady ten drzý neuctivý tulák opravdu byl, i když mi to působilo značné problémy, jenže kdyby tu nebyl a děti ho neviděli, pak by si mysleli, že jsem se zbláznil a to by bylo v háji! Navíc ten dvojník tady fakt byl a snažil se mě obalamutit! Zarytě jsem čuměl před sebe a drápal se na vrcholek nalézt co nejdříve pravdu o svém já.

>> vrchol

Se Seilah jde i Etney :-)

Srpen 01/10 | Adiram

Nastražil jsem uši a pobaveně se pousmál, ten týpek si to přebral celý po svým. Souhlasně jsem však s pyšným výrazem ve tváři přikývl, aby to vypadalo, že s Lu mám opravdu totálně otevřený vztah, což ale nebyla pravda. Bylo mi jasný, že kdybych běhal za jinou, dala by mi za uši. A já jí vlastně taky, kdyby se sčuchla s nějakým takovým vochechulákem, jako je tadyhle můj „jezerní kámoš“. “Jo, kámo, chápeš to správně. Já a Lu jsme prostě jiní, důvěřujem si a máme pevný pouto, nikdo ho mezi náma nemůže rozbít. Ani ty, ani nějaká vlčice, nikdo,“ nasál jsem vzduch do hrudi, aby bylo očividný, že se chlubím. Prostě okatě a jasně – bylo mi to fuk, možná jsem právě chtěl, aby mi záviděl. Záviděl k prasknutí.
“Řekni. Já to zase řeknu Ciri a Lucy, ale když Ciri nebude chtít, bude to mínus pro vaši smečku a Dráze. To by se jí pak musel přijít dvořit jako správný dědic trůnu, jak se sluší a patří, aby se jí zalíbil. Totiž, já nevím, jestli se jí líbí nebo ne, koneckonců má Ciri je už elegantní slečna, kdežto Dráz je pořád jen malé upištěné vlče,“ povzdechl jsem si, jakože se nedá nic dělat a že je to vážně trápení, když je nějaká vlče takhle uřvaný. “Vlk se má o vlčice snažit, žádná mu nelehne přímo k tlapkám,“ poznamenal jsem důležitě. Chtěl jsem, aby moje dcera měla pocit důležitosti, že se jí nějaký urozený frajer dvoří. Naopak jsem nechtěl, aby o ni měl zájem nějakej vošoust vodvedle, toho bych rovnou přizabil. Jednu bych mu tlapkou pěkně vlepil přímo do hlavy, až by se skácel, hehe. "Takže když Ciri bude souhlasit, co pak?" povytáhl jsem zvědavě obočí a pozorně se na vlka díval. Zajímal mě jeho plán, já totiž žádný neměl, ale chtěl jsem nějaký předložit Ciri, aby si myslela, že jsem táta profík a že mám vše do detailu promyšlené. Mohl bych ten plán teda ukrást tadyhle jezerníkovi a dělat, že se zrodil v mé bystré mysli.

Červenec 08/10 | Adiram

Připadalo mi, že v celým tom jeho povídání slyším divnej tón, a dokonce pak v zakončení ironii! Zastříhal jsem oušky, fakt by si dovolil mi říct, že jsem hrdina, ale nemyslet to tak? Přivřel jsem oči a přeměřil jsem si ho pohledem, kdybych chtěl, mohl bych ho raz dva srazit na zem a prokousnout mu krk. Ten vlk byl dozajista totální rybízek, nicméně aspoň tento markantní rozdíl mezi námi musel cítit, ne? “No já rozhodně nijak netrpím, užil jsem si všeho až až. S Lucy se nám žije dobře, nemáme doma žádný upjatý pravidla nebo tak něco. Kdyby jo, nežvatlal bych tu teď s tebou takovou dobu, ale pelášil bych za ní,“ snažil jsem se mu jasně osvětlit naši situaci doma, možná to z části i vypadalo, že jsem hájil sám sebe. “Navíc Lu je hrozná kočka, daleko větší, jak všechny ty tvý dohromady. Nikdo nemá na Lucy, jsem z ní furt celej vodrovnanej, a to už spolu přitom žijem léta,“ pokýval jsem hlavou, pak zlehka našpulil rty a vítězně jsem pronesl: “Víííš?“ Doufal jsem, že mi ji pořádně závidí. Ale kdo by mi ji taky nezáviděl, že ano. Byla to krasavice.
Cítil jsem, jak mi cuká v koutcích, potřeboval jsem se zasmát, ale radši jsem se jen uculil. Najednou vzal zpátečku, asi moc dobře věděl, že se zlobím. Dobře mu tak. Tupej jak kedluben, fakt, s tichým povzdechem jsem nad celým tím naším setkáním zakroutil hlavou. Ten vlk byl fakt trouba na entou, ale totální. Nechápal jsem, jak ho vůbec nějaká smečka může trpět a nějaká vlčice chtít. Nicméně jsem ho nechal domluvit, neskákal jsem mu do řeči, i když bych to jindy udělal, jenže teď mě zajímalo, co všechno z něj vypadne. Když vychvaloval Ciri, spokojeně jsem přikyvoval, ovšem ta slova o Drázovi jsem mu nežral. Hlavně to „tak mladý a už tolik nabídek“, to určitě. Kdo by takový uřvaný vlče asi tak chtěl? On si o mně asi myslí, že jsem naivní nebo co, naprázdno jsem si nad tou jeho absurditou zamlaskal tlamkou a povzdechl jsem si, abych mu naznačil, ať si pohne, že mě to nudí. Stejně říkal kraviny, “bratra. Jednoho,“ opravil jsem ho. Říkal kraviny a ještě je říkal špatně. Crowley už do rodiny prostě nepatří, kdy už to konečně svět pochopí? Crowleyho rodina je Asgaar, ne my. On o nás stejně nestojí.
Z toho jeho sáhodlouhého povídání mě nejvíc zaujal konec. Ciri že by si žila jako v bavlnce… To jsem si samozřejmě přál. Každý by chtěl pro svá vlčata to nejlepší, ale že by to nejlepší měla být zrovna Borůvková smečka a uřvaný Dráz? O tom jsem silně pochyboval. Jenže říkal, že jsme ušlechtilý a vznešený rod, tím si mě celkem získal. Na moment jsem se zamyslel, “počkej počkej,“ zastavil jsem ho a chvíli jsem nic neříkal. Až jsem věděl, co chci říct, vyjel jsem na něj pohledem a mohl jsem začít mluvit: “A proč by to jako nedokázala? Totiž pokud by ona sama chtěla, dokázala by všechno! A Ciri je princezna, má v sobě víc, než jakákoliv jiná vlčice. Byla by dokonalou partnerkou pro… Toho vašeho… Dráze,“ chtěl jsem říct uřvaného Dráze, ale nakonec jsem to slovo raději spolkl. Co kdybych tím Ciri zavařil? Co kdybych jí tak odepřel možnost prožít skvělý život? Mmm, něco mi na tom všem nesedí, copak Dráz nemá sourozence? A proč by Ciri měla žít zrovna tam, pche, můžu jí najít partnera z jakékoliv jiné, daleko větší smečky! Sice jsem nevěděl, jestli tu nějaká další smečka je, natož větší, ale byl jsem ochoten prohledat celý svět, abych Ciri našel to nejvhodnější místo k žití. “A Dráz jako nemá bratry?“ povytáhl jsem obočí a zůstával jsem na něj zírat.

Líbilo se mi, jak se Reonys ukázal ve správném světle jako ten nejvíc galantní týpek, a ze všeho nejdřív nabídl mrtvého zajdu své sestře – asi to má po mně. Přesně tohle bych totiž udělal já pro Lucy, ale s tím rozdílem, že by si toho zajdu musela ulovit sama, no. Sledoval jsem je, jak se ládují tou pidi svačinkou, která by zasytila možná tak novorozeně, a vzápětí se pobaveně zasmál nad Cirinou nevinnou poznámkou. Připadalo mi roztomilé, že mě tak laskavě obeznámila s tím, že toho zajíce oba dva sežrali a mě nenechali ani jeden jediný kous. “To nevadí, stejně byl mrňavej,“ podotkl jsem s pokrčením ramen, aby věděli, že se nezlobím. Sice jsem měl hlad, nicméně už když jsme toho zajdu lovili, tak mi bylo jasné, že to bude maximálně tak pro ně dva. Já bych potřeboval něco většího. Byl jsem ale spokojenej, že aspoň zahnali hlad. Třeba mě pak Lucy pochválí, že jsem naše děti tak šikovně nakrmil. Hned jí to doma řeknu, že jsem ulovil zajíce. Bude čubrnět. Zamával jsem ocáskem, těšil jsem se na ni. Hodně moc.
Ze zajdy zbyla opravdu jen kostřička a nějaké zbytky, proto jsem se na své milé ratolesti usmál a pokynul hlavou, že můžeme vyrazit. Bylo mi líto, že tu Vivianne nebyla s námi, pořád jen někam zdrhala a flákala se, i když tehdy v tom lese za to možná ani nemohla. Krátce jsem při zkoumání směru, kterým potřebujeme vyrazit, zavzpomínal na nepříjemné chvilky strávené s duchem mé sprosté matky v Jezevčím lesíku, odkud Vivi prostě beze slov jen tak zmizela a už se nevrátila. S těžkostí na srdci jsem naprázdno polkl, doufal jsem, že mě Život minimálně ujistí o tom, že je má dcera v pořádku. Chtěl jsem zavelet směr, ale Ciri mě předběhla. Jindy bych možná nějakého cizího vlka okřikl, jak si dovoluje mi poroučet, jenže ona byla tak roztomilá, že se mi málem podlomila kolena. Tiše jsem se zazubil a následoval ji. Měla štěstí, vedla nás totiž správným směrem. Nebo aspoň jsem si to myslel. Koukl jsem na Rea, "co máte v plánu pak, až dorazíme domů?" zajímalo mě, jestli by se třeba nechtěli trošku podívat po světě na vlastní pěst? I když jsem se toho popravdě obával, všude čekalo tolik moc nebezpečí, před kterým je nebudu moct ochránit, pokud půjdou někam beze mě. Věděl jsem ale, že je potřeba, aby se drobet osamostatnili. Třeba Vivi je samostatná až moc, přivřel jsem oči, trochu mě štvalo, že se od nás odpoutala tak moc rychle. Neměli jsme moc společných zážitků...

>> Narrské vrchy (přes Prstové hory)

Červenec 07/10 | Adiram

“No taky že jí to říkám!“ obořil jsem se na něj, aby si nechal ty svý zbytečný rady sám pro sebe. Co na tom, že jsem jí to říkával málo, před ním to nemůžu dát přiznat! Však jí to řeknu, až se vrátím domů, jestli teda nebude naštvaná. Možná jsem se tady u jezera povaloval až příliš dlouho, totiž kdo ví, jak dlouho jsem tu byl už předtím, než jsem se vzbudil. S tichým povzdechem jsem se na něj podíval, jeho tlama byla plná řečí, ale měl štěstí, že mě nazval statným vlkem. Kdyby ne, jednu bych mu vrazil, ale takhle jsem mu ty kecy milosrdně odpustil. To s těma vlčicema jsem mu teda ale nevěřil, to byl určitě blábol, jak by takovej chcípáček s přitepleným věnečkem kolem hlavy mohl nějaké mít? Jak by ho vlčice mohly chtít? Nesmysl. “Takže jednu máš v Borůvkáči, jednu v Asgaaru, jednu támhle a další zase támhle, jo?“ povytáhl jsem obočí, máchajíc tlapou do všech směrů, a nevěřícně si u toho zamlaskal tlamkou. Chtěl jsem, aby ze mě čišelo, že vím, že kecá. Já jich za svůj život měl víc jak ty, simtě. Tak si tu nehraj na casanovu. A to jsem měl jen dvě.. a půl. Gee byla ta půlka, já ji chtěl, ale ona mě ne, no. Takže jsem ji měl jen z té svojí půlky, ze které jsem ji chtěl.
Sice mlel žblepty, ale teď výjimečně pronesl něco významného, co mělo váhu. Krátce jsem se zamyslel a u toho jsem koukal do blba. Jindy bych se asi urazil, ale teď jsem nad tím, kdo ví proč, přemýšlel. Na moment jsem se nechal zavést do minulosti a nechal se pohltit vzpomínkami. Promluvil jsem až tehdy, co můj zrak zaostřil zpět na něj. “No, možná, že máš pravdu. Byl jsem nikdo, proto jsem odešel. V očích mé rodiny jsem byl nic,“ pokýval jsem smířlivě hlavou, ale nijak víc se v tom nenimral. Přece jen ty časy, kdy mě to štvalo a kdy jsem si chtěl za každou cenu vydobýt otcovu pozornost, ty byly pryč a už se nikdy nevrátí. Byly pryč navždy a já se konečně mohl cítit volný.
Pak mě ale zase naštval, tenhle ten holomek ovládal asi nějaký umění v nasírání mé osoby. Možná to dělal schválně. Prudce jsem pohodil hlavou, jakoby mě píchla včela, a u toho jsem připleskl uši na krk. “Cože?!“ vyprskl jsem jedovatě, až na něj málem dopadly mé vznešené, akorát tak husté, královské sliny. “Ciri je daleko víc hodna dědictví tý uprděný Borůvkový smečky, než celej ten tvůj Dráz, a to do té smečky ani nepatří!“ vstal jsem, naštvaně se přikrčil a se zavrčením jsem dodal: “Dávej si bacha na to, co říkáš!“ Ten vlk byl fakt marnej. Někdy byl v poho a jindy mě dokázal takhle vyprudit. Ale na moji rodinu si otvírat držku nebude, to ne. Ciri je ta nejvíc vznešená vlčice, jakou svět kdy viděl a poznal. “To spíš Dráz, jestli je hodnej pozornosti naší Ciri, nad tím se teda budu muset hluboce zamyslet. Ještě ke všemu, když ho vychovává takovej ničema, jako seš ty,“ zamračil jsem se na něj nejvíc, jak jsem to jen dovedl, a pak se porozhlédl po okolí. Pomaličku byl čas vyrazit, jenže kudy, že? Jak se dostanu domů? Jakým směrem, že to byla ta Borůvková smečka? Tam pak byl i Asgaar a kus od Asgaaru Cedr… Vopruz fakt, to bude dlouhá cesta. Ještě jednou jsem se koukl na vlka, třeba se mi omluví, že urazil moji dceru. A nebo třeba taky ne a pak ho budu moct zakousnout. Hehe.

Dokud nevyběhli, zůstával jsem bezpečně ukrytý v keřích, abych náhodou nezavinil zajícův útěk dřív, než budou děti připraveny. To by byl totiž pěknej trapas, pak by doma vykládali, že jim táta pokazil lov. Mírně jsem protočil očima, připadalo mi to vážně úsměvné, celá tahle situace. Já bych měl bejt loveckej profík a tadyhle zajda by mi neměl dělat sebemenší problém, přitom jsem v sobě cítil lehkou nervozitu, kterou doprovázelo šimrání v břiše. Absurdní, Etňo. Absurdní, v lovu fakt nevynikáš, ale to neva. Dělej, že jo.
Děti vystartovaly, zajíc jakbysmet a všichni se hnal dál od mého úkrytu, takže jsem mohl vylézt ven. Oklepal jsem se, neb jsem měl jakousi divně zalepenou srst, ale jinak jsem zůstával v pozoru a nebohého zajdu, naši svačinku, dobře, spíš svačinku mých dětí, kterou já lovím, jsem neustále sledoval zrakem profesionála, jímž jsem však nebyl. Už jsem z toho všeho měl neklidné nožky, pořád jsem přešlapoval z místa na místo a máchal ocasem, bál jsem se, že mi ho děcka naženou a já ho nechytnu, to bych se styděl. Když však přišla má chvíle, stáli při mně zřejmě všichni vlčí svatí, kteří dohlíží na mé lovecké trapasy, aby nebyly moc velké, neb jsem zajdu měl během několika vteřin. Stačilo vyběhnout, trošku se přikrčit a zanedlouho ležel chudák pod mojí mohutnou tlapou, kterou jsem ho zabrzdil a srazil tak k zemi. Popravdě, bylo mi líto se dívat na jeho strach, který mu čišel z očí, takže jsem ho raději okamžitě zakousl, aby se netrápil. Na pána, Etňo. Povedlo se ti to na frajera, vážně. Teď jsi ukázal, že seš pořádnej řízek, kterej se toho nebojí, od mrtvého, hezky tučného zajíce jsem poodstoupil a pokynul pohledem, že si ho děti mohou sežrat. Však tam stáli a koukali na mě jako dvě hladová nebohá novorozeňata, která sotva vykoukla na svět a nemohla najít svoje mlíčko. Co bych to byl za tátu, kdybych je nenakrmil? "Dobře jste ho nahnali, jste profíci," pochvalně jsem na ně mrkl, byl jsem rád, že jsme konečně lovili spolu a že nelovili jen se strejdou Sigym, který snad už ležel mrtvý někde v blátivé kaluži. Moc dobře jsem si vzpomínal, jak Reonyse přesvědčoval, aby zůstal s ním v Mechové smečce. Smraďoch jeden! Ještě, že se Reonys rozhodl správně, mám prostě inteligentního synka. Aspoň jednoho, heh.
Přisunul jsem jim zajdu čumákem, usmál se na ně a sám si olízl tlamu, abych aspoň cítil tu nepřekonatelně skvělou chuť masa a krve, která mi zůstávala na zubech a v tlamě. Asi jsem jim ho trochu záviděl. Nebo asi určitě. “Jak se nasvačíte, půjdeme za tím Životem, jo? A pak bysme měli spěchat domů, máma je tam sama už moc dlouho. Nějak se nám ten výlet protáhl,“ posadil jsem se a očima vyjel na oblohu. Sluníčko začínalo zapadat za obzor, a to znamenalo jediné – blíží se noc a končí další den.

Červenec 06/10 | Adiram

Naklonil jsem hlavu mírně do strany, trochu mi šrotoval mozek. Myslel tu pochvalu mé Lucy tak, jakože mi ji závidí a zároveň přeje, nebo spíš tak, jakože mi ji závidí a rád by mi ji ukradl? Nebo snad ještě nějak jinak? “Já ji taky o samotě skoro nikdy nenechávám, všude chodíme spolu, moc se milujem. Ona je moje hvězda a já její měsíc, patříme k sobě. Pro Lu jsem bůh stejně jako ona pro mě bohyní. Svět bez ní nemá smysl,“ usmál jsem se při vzpomínce na její krásné, drobné a přitom elegantní tělíčko. Její úsměv zakořeněný v mé mysli mě příjemně zahřál. Lucy byla moje všechno, bez ní jako bych nebyl. Patřila ke mně a já k ní, věděl jsem to. Ostatní mi tak mohli jen závidět, a to mi dělalo dobře. “Nevím, jak jsem se sem dostal, nebylo to úmyslně, že bych ji doma nechal samotnou. Taky že budu spěchat domů, jí se po mně už určitě stýská.“ Díval jsem se na vlka a přemýšlel, jestli i on někoho má a taky se mu po někom stýská? “A ty? Čeká na tebe někdo?“ povytáhl jsem zlehka obočí.
Moc se mi o Asgaaru mluvit nechtělo, vlastně jsem se pokáral za to, že jsem tohle téma načal. Já to v sobě měl jednou pro vždy uzavřené, byla to minulost. Byl jsem rád, že s Lucy máme svůj vlastní domov, nemusel jsem teď totiž s nikým nic řešit, nikomu se zpovídat nebo snad někomu pomáhat. Cítil jsem se prostě svobodně. Měl jsem odejít už kdysi, zůstával jsem s rodiči až zbytečně moc dlouho s myšlenkou, že se stanu alfou, což bylo špatně. Rodiče ve mně viděli jen toho nejhoršího a já to na nich poznal až příliš pozdě. Nesmysl, věděl jsem to, jen jsem si to nechtěl přiznat. Podíval jsem se na vlka a krátce zapřemýšlel, co odpovědět. “Chtěl jsem odejít a mít s Lucy a vlčaty vlastní domov, žádnou vědu v tom nehledej,“ pronesl jsem nakonec. “Asgaar mi neschází, v Cedru máme vše, co potřebujeme. Je nám tam dobře.“
Pobaveně jsem se zakřenil a souhlasně přikývl, “to je vlastně fakt, stejně bych ho znova zapomněl. Jsi hodnej, že mě tím nechceš zatěžovat,“ mrkl jsem vesele očkem, ten vlk mi trochu zvedl náladu. “Důležitý je, že ty to moje nezapomeneš, jak se jmenuješ ty asi není tak podstatný, máš pravdu. Každopádně si pamatuju toho malýho uřvánka, kterýho jsi tehdy přivedl s sebou, ten se jmenuje Dráz, co? To jméno bylo tak divný, že jsem si ho zapamatoval. Je to asi Cirin kamarád,“ zavzpomínal jsem, jak si společně hráli. Ciri vypadala spokojeně. Trochu mě mrzelo, že neměli kolem sebe společnost jiných vlčat, nakonec bych jí klidně dovolil Dráze navštívit. Vypadal neškodně. Nicméně bych ji u toho asi špehoval, abych ji ochránil před případnými zbytečnými obdivovateli a milovníky. Nepotřebovala se zčuchnout s nějakým nepotřebným podřadným vořechem, který se na ni úlisně usměje a získá její křehké naivní srdéčko na pár hloupých lichotivých keců. Moc dobře jsem věděl, jak to na světě chodí a nehodlal jsem svoji dceru vystavovat takovému nebezpečí.