Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Klimbavý les (přes Travnatý oceán)

Trochu jsem doufal, že děcka sváču odmítnou, abych nemusel nic hledat a ještě se pak namáhat v průběhu lovu, ale nestalo se. S tichým povzdechem jsem se usmál, jakože je vše v poho a že teda něco najdem, ale nebylo. Já totiž nesnášel lov. Nikdy mi moc nešel a já se prostě nerad před někým ztrapňoval a ukazoval své nedostatky. Daleko líp jsem se cítil ve chvíli, kdy ze mě vyzařovala oslnivě svítivá bílá záře dokonalého vlčího všeuměla, nežli šedavý dým neschopného nekňuby, co neumí ulovit ani myš a ještě si při tom nabije šňupák. Jenže od té doby, co jsem si zadělal na rodinku a pak odešel z Asgaaru, ve kterém byla jídla hafo moc a nikdy jsem ho tedy nemusel nijak zásadně řešit, pač to vždycky někdo vyřešil za mě, jsem musel shánět žrádýlko čím dál tím častěji úplně sám. “Tak něco najdem,“ pronesl jsem a očima vzápětí zakoulel po okolí, jakože se už teď honem honem koukám, co můžem ulovit, ale zas tak moc jsem to upřímně s tím pozorováním okolí nepřeháněl. Vyšli jsme totiž ze zákrytu lesa na jakousi upatlanou zabahněnou travnatou plochu, a já si tu nehodlal při případném uklouznutí tlapky během lovu zamazat kožich. No, a aby toho nebylo málo, všiml jsem si, že obloha je celá zahalená do stínu naducaných černých mraků, což značilo jediné – bude slejvák jako prase. A možná i něco víc. “Děcka, pospíšíme si, musíme se někam schovat, ať nejsem zmoklí jak myši,“ pohodil jsem hlavou k obloze a ohlédl se u toho na své milé ratolesti, které mě tak poslušně následovaly. “A jinak jo, máš pravdu, Vivi se vždycky někde ztratí a nic neřeší. Asi jí vyhovuje bejt sama a zkoumat svět,“ podotkl jsem jako reakci na Ciri, která tvrdila o sestře, že je nebojácná a že by za Smrtí hned jako jedna z prvních naklusala. “Někdy se za Smrtí vydáme všichni.“
Už z dálky jsem ve chvílích, kdy můj nadpřirozeně skvělý sluch neohlušoval silný vítr, slyšel šum řeky. Napadlo mě, že bysme možná jen někde mohli čapnout do zubů nějakou rybu, jenže ryby byly smradlavý kluzký mrchy, který ani pořádně nezasytilo. Jeden se s nima víc nadřel jak si na nich pochutnal, což já radši víc odměny za málo práce, že. Takže jsem tuhle možnost okamžitě zavrhl a u řeky se příliš nezdržoval. Navíc byla pravda, že foukal ten protivnej větr čím dál tím silněji a snad už mi na čumák dopadlo i pár kapek deště. Spěchal jsem, abychom před slejvákem, kterej nás ohrožoval, byli v bezpečí. Nejradši bych se popravdě teď zjevil doma, zalezl si do našeho úkrytu a tam to celé přečkal, ale bohužel to nebylo možné. Byl jsem sice frajer jak sám Život, ale přemístit jsem se ZATÍM nedokázal. Musím na tom zapracovat, meh, jemně jsem se ušklíbl a opatrně přehopkal tok řeky v místě, kde byl nejklidnější. Byly tam nějaký šutříky, takže jsem je při své cestě využil. Nechtěl jsem si zbytečně namáčet packy. “Ať vám to neuklouzne, opatrně,“ zamumlal jsem ještě směrem k dětem a na druhé straně břehu na ně pak počkal.
Rozhlédl jsem se kolem sebe, tady jsem to moc neznal. Párkrát jsem u Života sice už byl, ale vždycky jsem tam došel spíš tak nějak náhodou a taky pokaždé jinou cestou. “Tam je les, můžeme tam najít nějakou schovku před deštěm a nasvačit se,“ ukázal jsem tlapkou na levou stranu. Ono i napravo byl les, jenže z něj vycházelo až příliš mnoho různých pachů, takže jsem odhadoval, že ten má pod palcem nějaká smečka. Jindy bych se tam třeba šel vytahovat a představovat jim svoje nadmíru inteligentní děcka, ale teď na to nebyla ta nejvhodnější chvíle. Někdy příště, pomalým klusem jsem vyrazil k lesu, o kterém jsem rozhodl, že bude parádní pro nějakou topovou skrýš, i když jsem ho vůbec neznal a nevěděl jsem, jak to v něm bude vypadat, až tam přijdem. Ale to už byl detail, o kterém nikdo netušil. Možná ani já, pač mě nenapadlo si tím zatěžovat mysl.

>> Tmavé smrčiny

<< Jezevčí hájek (přes Vřesoviště)

Nálada byla od setkání s Elisou poměrně ponurá. Teda, minimálně já ji měl ponurou, ale když jsem koukl na vlčata, taky nevypadala, že by byla kdo ví jak happy. S tichým povzdechem jsem pohlédl nejdříve na synka a pak na dcerku, přičemž jsem se jemně pousmál. Pro cizí už to museli být jasní puberťáci, pro mě však stále má malá roztomilá vlčátečka. Rád jsem s nimi trávil čas a byl jsem rád, že alespoň tihle dva to mají stejně. Vivi byla furt kdo ví kde a Crowley... O něm nebylo třeba se nějak více zmiňovat. "Aha, máš pravdu, povídal jsem ti o něm," hlesl jsem souhlasně, ale popravdě jsem si tu situaci nevybavoval. Tvářil jsem se ale, že vím naprosto jasně. "Každopádně, Život je takový moc pěkně chundelatý bílý vlk, který žije na jihu v písčitých kopcích. Na jejich vrcholku. Ukážu vám, kde to je a společně ho navštívíme. Kdykoliv budete potřebovat s něčím hodně důležitým pomoct, můžete zkusit přijít a třeba vám pomůže. Nebo třeba taky ne. Ale když se hezky usmějete a poprosíte, řekl bych, že vám vyhoví," zazubil jsem se na ně. Nepamatoval jsem si situaci, při které by mě poslal Život do háje. Vždy mi ochotně vypomohl a byl moc milý. "Pan Život je jinak hodně moudrý, mimo pomoci vám může poskytnout třeba i nějakou dobrou radu. Tak jako teď, když se jdeme zeptat, jestli náhodou neví něco o Vivi. Třeba bude vědět a třeba nám to poví," doufal jsem v to. Potřeboval jsem pro svůj duševní klid alespoň nějaké ujištění, že je Vivi v pořádku a že se vrátí domů. "A má sestru, která ale v žádným případě není tak hodná a milá, jako je on. Za ní byste moc chodit neměli," vybavil jsem si sám sebe, jak jsem se před Smrtí kdysi krčil jako nějaký její smradlavý slouha. Kdyby to viděla vlčata, cítil bych se fakt trapně. Naštěstí to ale neviděla, takže jsem byl v suchu. "Je to zlá ježibaba, agresivní a zlomyslná. Aby vám pomohla, bude od vás chtít asi tak miliardu blyštivých kamínků. Takových těch, co se Ciri tehdy v zimě nalepil na jazyk, pamatujete? Tak bez nich neudělá a neřekne nic. Bez kamínků nechoďte, bylo by to moc nebezpečné," důležitě jsem se na ně podíval, aby věděli, že nevtipkuju. Dokonce i já jsem věděl a respektoval, že se Smrtí si není radno zahrávat, a to už bylo co říct. "S Životem je daleko větší zábava, od Smrti budete odcházet se zkaženou náladou," povzdechl jsem si, ale dál pokračoval, "ale zesílíte u ní. Je mocná, možná i víc jak Život. Pokud se někdy budete chtít naučit pořádně pracovat se svými magiemi, vaše tlapky by měly směřovat za ní. Když budete chtít, můžu vás tam někdy doprovodit a být vám oporou, abyste na ten nepříjemnej zážitek nebyli sami," navrhl jsem jim a doufal, že moji nabídku přijmou. Měl bych strach, kdyby tam šli samotní. Takto bych je aspoň měl pořád na očích.
Pomalu jsme se vzdalovali od louky plné krásných voňavých vřesů, která byla opravdu uklidňující a na moji rozdrásanou psychiku momentálně více než potřebná. Navodila trochu toho vnitřního klidu. Naposledy jsem do čenichu nasál vůni těch růžovo fialových květin, zavřel na moment oči a slíbil si, že na tuhle louku někdy vezmu Lucy. O takový pěkný zážitek by neměla přijít. Když jsme se přiblížili k lesu, očima jsem zkontroloval okolí, jestli je bezpečné, ale vypadalo to, že je vše v cajku. Byl tu klid. "Děcka, nemáte hlad? Jak přijdeme domů, měli bysme něco ulovit," uvědomil jsem si, že jsme delší dobu neměli nějaké pořádné výživné jídlo. Samé jednohubky, kostnaté rybky a mláďata zajochů, která ani nestála za řeč. Všechny tyhle svačinky leda tak pošimraly chuť, v žádným případě nezasytily... Já už měl hlad a oni chudáci ho museli mít taky. "Nebo se chcete aspoň mrknout po nějaké svačince na cestu? S mámou bysme pak doma ulovili něco většího, ale bez ní to nezvládnu. Máma je machr na lov, já zas tolik ne," zastříhal jsem oušky, zamával ocáskem a potutelně se u toho usmál. Má nálada byla o poznání lepší.

>> Tenebrae (přes Travnatý oceán)

<< Jezevčí plácek

Máma, teda teď už jen mrtvá Elisa, se už znovu neobjevila. Těžko říct, jestli se mi ulevilo nebo jsem v sobě pořád cítil hněv. Přicházel jsem na tohle místo s klidnou hlavou a radostným nitrem, že ji znovu uvidím, ale ona mě zas a znovu, tak jako vždycky, pořádně vyprudila. Nicméně jsem se alespoň ujistil, že opravdu taková je a takovou už navždy zůstane, netřeba po ní vícekrát pátrat a prahnout po setkání s jejím duchem.
Podíval jsem se na Ciri a Reonyse, připadali mi zaražení. No, jakpak by taky ne, asi nečekali, že by se první návštěva s jejich vlastní babičkou vyvinula zrovna takhle. Nojo, Elisa... Vždy plná překvapení. Ať už zaživa, nebo za mrtva, kysele jsem se ušklíbl. Správně jsem ale neměl být překvapený, chovala se takhle celý můj život, spíš jsem teď zpětně nechápal, jak jsem si mohl myslet, že mě ráda uvidí. Ona ráda viděla jen samu sebe a Sionna, toho malého proradného skrčka. Tiše jsem vzdychl, ještě že už žiju jinde. Vracet se tam, to by mi už fakt hráblo. V Cedru je nám všem daleko líp, zastesklo se mi po Lucy. Nebyl jsem zvyklý bez ní být tak dlouho. Byla mojí oporou a dodávala mi ten tolik potřebný pocit jistoty, který mi právě teď scházel. “Najdeme Života,“ broukl jsem a u toho se snažil rozvzpomenout, jestli jsem jim už o tom krásném, voňavém, hodném a prostě naprosto úžasném vlčím bůžkovi někdy něco povídal.
Tmavá, ne příliš příjemná ulička nás po chvíli ťapkání vyvedla ven do Jezevčího lesa, ve kterém nás předtím ten tlusťoch poslal právě za Elisou. Oklepal jsem se, olízl si čenich a zavětřil, jestli náhodou jeho zatučnělou maličkost neucítím kolem nás. Ale ne. Pach byl ten tam. “Už jsem vám někdy vyprávěl o Životovi a Smrti?“ po očku jsem se podíval na své dvě zbylé děti – třetí se mi zase kamsi zatoulalo a čtvrté... Čtvrté jsem vlastně žádné neměl. Co noha nohu mine jsem zamířil směrem, o kterém jsem si myslel, že je ten správný.

>> Klimbavý les (přes Vřesoviště)

Zmizení malé Vivi mě značně rozrušilo. Nechápal jsem, jak se mohla jen tak vypařit? Utekla snad někam? Nebo co se stalo? Kdyby utekla, přece bych si toho všiml, ne? Mírně jsem se zamračil a znovu se rozhlédl po okolí, jestli ji někde nespatřím, ale bylo to marné. Nikde poblíž prostě nebyla. Dostal jsem obavu, co proběhne, až se vrátím domů a oznámím Lu, že jsem znovu ztratil jednu ze svých dcer. Asi nebude moc nadšená, co? Pochvalu za to nedostanu, ale pryč mě snad nevyžene, otřepal jsem se a s oblíznutím čenichu pohlédl na štěkající Elisu. Byla opravdu nepříjemná a neměla sebemenší radost, že mě vidí. Vlastně mě to ale ani nijak zvlášť nepřekvapilo, ona totiž neměla radost ani tehdy, co ještě žila. Ke mně a Awnay se vždy chovala jako ke zbytečným a nechtěným, na rozdíl od Sionna, kterého opěvovala.
Vyslechl jsem si na svoji osobu hned několik urážek, které mě ale nikterak neurazily. Já věděl, jak to s Crowleym, tím podrazákem vlastní rodiny, doopravdy je. Ona nevěděla nic a jen rozumovala, přitom by si spíš měla zamést před vlastním prahem. Přivřel jsem oči a upřel na ni svůj pohled. "Myslím, že si uvědomoval moc dobře, co dělá a o čem se rozhoduje. Dal přednost Shireen s tou její posluhovačkou, které ho jako malého unesly a schválně nevrátily, oblbly mu hlavu. A on se za celou tu dobu své rodiče ani nesnažil vyhledat. Bylo mu to jedno. Takže teď je to jedno mě," zabručel jsem. Už mě vážně nebavilo vyčerpávat se v rozhovoru na téma Crowley. Pro mě to již bylo uzavřeno, neměl jsem potřebu ho více řešit. Ale matka stále ryla a ryla, až už to ve mně začínalo trošku bublat. Snažil jsem se být klidný, jenže zmizení Vivi mě rozrušilo a ty její poučné řečičky mě akorát dorážely. "To jsi asi měla, aspoň bych se postavil na svoje vlastní nohy daleko dřív!" štěkl jsem, lehce vycenil zuby a zrychleně u toho oddechoval. Cítil jsem, jak se mi rozbušilo srdce. Začínal jsem být nervní. "Nepřijdu už nikdy, ty si totiž žádnou návštěvu nezasloužíš. Chováš se stejně jako kdysi. Stejně tragicky," obořil jsem se na ni jedovatě a po chvíli tichého hrdelního vrčení jsem dodal: "Asgaar už dávno není mým domovem, mojí rodinou, a ty taky ne! " Teprve až nyní jsem opět procitl. Jak jsem vůbec mohl být tak naivní a hloupý? Jak jsem si mohl myslet, že se matka nějak změnila a že mě ráda uvidí? Už nikdy neztrapňuj a neponižuj svoji osobu, Etneyi. Nezaslouží si tě nikdo z Asgaarských, jsou to nuzáci a nevidí tvoji hodnotu! Nikdo z nich! Neváží si tě! Odměřeně jsem pozoroval mizející matčin... Totiž Elisin stín a pohrdavě na ni hleděl. To já byl na koni... Já byl ten živý, ona byla mrtvá. Nemohla už nic.
Osaměli jsme. To, že nabádala má vlčata k tomu, aby se usmířila s Crowleym, jsem se snažil mlčky přejít. Nechtěl jsem, aby se s ním děcka vůbec viděla, natož bratříčkovala. On by měl okusit ten pocit samoty a ztráty rodiny, aby si uvědomil, jak špatně se rozhodl. Ale hlavu mu popletla Shireen, uvnitř sebe jsem věděl, že za to vlastně nemůže on, nýbrž ta prohnilá hyena. Jenže já byl naštvaný na oba, na ni i na něj. Teda, vlastně na všechny. Hlasitě jsem vzdychl, když matka zmizela, ulevilo se mi. Pouze jsem si vyčítal, že jsem za ní vůbec mířil své kroky a obtěžoval se přijít až sem. Hledat ji. Co jsem si jako myslel, že tady najdu? Čeho jsem chtěl dosáhnout? Naštvaně jsem zavřel oči, nejraději bych si nafackoval. Před dětmi jsem ale nechtěl přiznat svoji chybu, snažil jsem se působit, že je vše v největším cajku. Podíval jsem se na ně a vydoloval ze sebe ochablý neupřímný úsměv. Potěšilo mě, jak Elise odpověděli, byl jsem na ně vlastně pyšný. Oba dva byli přesným odrazem správné dokonalosti - vlčího ideálu. Jak fyzického, tak charakterového. Byli hrdí, inteligentní, rozvážní a přitom měli dobré srdce. Převýšili mě i Lucy, stonásobně. Byl jsem si jistý, že se ve světě neztratí a že budou všude kolem sebe pyšně hlásat, z jaké rodiny pocházejí a kdo jsou jejich rodiče. "Co budeme dělat? Vrátíme se... Nebo...," na moment jsem se odmlčel. "Nebo se podíváme po Vivi?" netušil jsem, kde bych ji měl vlastně hledat. Kde bych měl začít. Z toho všeho hledání svých ratolestí jsem pocítil mírnou psychickou únavu, nechtěl jsem to zažít znovu. "Mohli bysme se zeptat pana Života, třeba o Vivianne bude něco vědět," napadlo mě pak a s mírně úlevnou jiskrou v oku jsem na ně upíral svůj zrak. Život by nám možná pomohl vyřešit záhadu jejího zmizení. Mohl by mě ujistit, že je v pořádku.
Pomalým krokem jsem se vydal tou divnou umrlčí cestičkou pryč. Nechtěl jsem tu být už ani o minutu déle.

>> Jezevčí les

Zaposlouchal jsem se do matčina hlasu, chladného a hrubého tak, jako vždy jindy. Trošku mi z toho přeběhl mráz přes záda, vůbec se nezměnila. Ale pomohlo mi to se uklidnit, přestal jsem plakat a šok z toho, že ji znovu vidím, mírně ustoupil do pozadí. Oči, které jsem měl přišpendlené na vlastních tlapkách, se pomalu přesunuly do těch jejích stinných mrtvých, bez emocí a bez jakékoliv špetky potěšení, že mě vidí. Tupě s prázdnou myslí jsem ji pozoroval, aniž bych pořádně vnímal podstatu toho, co říká, a vzpomínal na střípky událostí, které se staly za jejího života a ve kterých jsem hrál nějakou roli. Když jsem si to shrnul, nijak zvlášť veselé vzpomínky to zrovna nebyly, asi jsem s ní neměl zrovna pevné pouto. Uvědomoval jsem si, že se mi nikdy nijak zvlášť nevěnovala. Nevěnovala pozornost mě a ani Awnay, teprve až po příchodu Sionna se její srdce aspoň trošku rozněžnilo. Naprázdno jsem polkl, mrzelo mě to. Kdybych mohl, vrátil bych čas do dob, kdy jsem byl malinký, a pral se o její mateřskou něhu, o chvilky strávené s ní a o její úsměvy a doteky. Jenže čas vrátit bohužel nejde, dětství jsem měl takové, jaké mi naši udělali a už to nešlo změnit. S tichým povzdechem jsem se na ni pousmál a smířeným pohledem zkontroloval děti. Uteklo spoustu let od dob, kdy jsem byl já malý - teď tu byla Lucy, Ciri, Vivi a Reonys, o které jsem se musel postarat a kterým jsem mohl být lepším rodičem, než byli Elisa s Arcanusem mě.
Zornice se mi zúžily, teprve až teď jsem si uvědomil, že na mě má mamka sáhodlouhý proslov o mých chybách a o tom, jak hrozně se chovám. Jak jinak, pomyslel jsem si. Napadlo mě, jakým právem mě ona vlastně soudí? Neměla by se nejdřív zamyslet sama nad sebou? Nad tím, jak se v mládí chovala k nám, k Awnay a ke mně? Možná mi jen chce dát rady, snažil jsem se vysvětlit si, proč mě tu poučuje namísto toho, aby byla ráda, že mě (zřejmě naposledy) vidí. Mrskl jsem rozpačitě ocasem, tak nějak jsem nevěděl, jak zareagovat. Nepociťoval jsem zlost, znechucení ani žádné další pocity podobné svému obvyklému rozhořčení. Jen jsem na ni koukal a čekal, až mi sdělí vše, co má na srdci. Sám jsem to však nepovažoval za důležité, epizoda s Crowleym byla v mém životě jednou pro vždy vyřešena a nepotřeboval jsem, aby ji někdo znovu rozebíral. On si svoji cestu zvolil, dostal na výběr a zařídil se, jak uznal za vhodné, proč já bych se tedy nemohl rozhodnout, jak chci? Proč bych se měl snažit a zajímat se, když on sám se nesnažil celý svůj život a kašlal na své rodiče? Ani ho nemrzelo, že mě s Lucy opouští, bylo mu to jedno. Jako malý utekl, vydal se na vejlet se svejma tetičkama a na svoji rodinu kašlal. Úplně od malička. Neviděl jsem jediný důvod vídat se s ním. Pro mě už to byl cizí vlk, který nepatřil k mé rodině. Vzdychl jsem a naprázdno zamlaskal, "neznáš celý příběh. Nebo jsi snad viděla a slyšela úplně všechno, co se odehrálo od doby, co přišel na svět?" naklonil jsem zvědavě hlavu do strany. "Nikdo ho neodkopl, on si vybral a my se zařídili podle toho, jak chtěl. Chtěl zůstat v Asgaaru a přijal je tak za svoji jedinou rodinu. Jeho volba. Do mé rodiny patří už jen Lucy, holky a Reonys," touto větou jsem téma "Crowley" uzavřel. Nerozčiloval jsem se, možná jsem dokonce i chápal její vztek proti mé osobě - však ji zřejmě poštvali všichni Asgaarští, určitě se tam zjevila už někdy dřív, jinak by o Crowleym nemohla vědět.
Zafoukal vítr a mým tělem najednou prostoupil strašně divný pocit. Zamračil jsem se, nervózně mrskl ocasem a ohlédl se na děti. Měl jsem jakési nepříjemné tušení, že... Zastavilo se mi srdce i dech. "Vivi," hlesl jsem tiše, otočil se k duchu mé matky zády a k dětem naopak čelem. Vivianne zmizela. Nemohl jsem uvěřit vlastním očím, to se přece nestávalo, ne? Vlk nemohl jen tak z ničeho nic zmizet! Byla tady a teď tu prostě... Nebyla. "Vi... Vivi?!" zakřičel jsem, můj hlas se rozlehl celým okolím. Utekla? Začal jsem se neklidně rozhlížet, možná si jen někam odběhla, protože chtěla něco prozkoumat. "Kde je Vivi, viděli jste ji? Běžela někam?" zeptal jsem se s pohledem přikovaným do dálky. Snažil jsem se zavětřit její pach, jenže jsem ji tu necítil. Tiše jsem zakňučel, podíval se na matku, pak na děti a trochu bezradně přešlápl z tlapky na tlapku. Co se stalo, kde je? Nevěděl jsem, co dělat.

Vivi prohledávala okolí, zatímco Ciri s Reem se drželi v bezpečí mé maličkosti. "Opatrně, Vivi!" houkl jsem na ni starostlivě, neb postávala trochu dál od nás tří a mě to nedělalo vůbec dobře. Chtěla zkoumat, to bylo vážně super, ale tohle místo nevypadalo zrovna moc přátelsky...
Zafoukal silný vítr, který se do mě opřel tolik, že jsem musel drápky zarýt do země, abych neudělal pod tím náporem ani krůček vzad. Pouze jsem přivřel oči a zrakem vyhledal Vivi, jestli se už vrací zpátky k nám. "Držte se u mě," hlesl jsem tichý příkaz svým dětem právě ve chvíli, kdy jsem zaregistroval podivné změny ve vzduchu. Zanedlouho se v naší blízkosti začal na této umrlčí louce zjevovat stín, jakživ jsem tohle neviděl. S tlamou pootevřenou a mírně vylekaným výrazem ve tváři jsem tento podivný akt pozoroval, nechápal jsem, co se to děje. Před námi se "to něco" totiž začínalo formovat do tvaru vlčího těla. Když jsem si ho detailněji prohlédl, uvědomil jsem si, že mi někoho silně připomíná. Jako kdybych tu postavu znal celý svůj život, ale zároveň ji neznal vůbec. Přivřel jsem oči a začenichal, když jsem se zahleděl do těch prázdných mrtvých očí, které si mě, tedy respektive nás, prohlížely. Stín, který se nyní tyčil před námi jako nebezpečný šedavý bouřkový mrak, se při zafoukání větru mírně rozplynul, nicméně pokaždé, když příroda narušila jeho zjevení, se zázračně sám od sebe upravil a stále zůstával stejným vlkem, jako jsme my. Nevěřícně jsem na něj upíral svůj zrak, tak silně mi někoho připomínal. Uvnitř jsem byl zmatený, ten chtíč dozvědět se, o koho jde, mě vyčerpával.
Když nakonec vlk před námi promluvil, zcela jsem oněměl. Dech i tep se mi zastavily, já snad špatně slyšel? Zamrkal jsem a šokovaně na stín, který ztělesňoval moji mrtvou matku, hleděl. Zachvěl jsem se a zhluboka se nadechl, co bych měl teď říct? Co bych měl udělat? Bezděky jsem k matce natáhl tlapu, chtěl jsem se jí dotknout. "Mami," zašeptal jsem. Když jsem ji před sebou viděl, uvědomil jsem si, jak moc mi vlastně chyběla. Její smrt mě zasáhla, i když to na mě nebylo poznat. Do očí mi samovolně vhrkly slzy, nicméně jsem se snažil pláč potlačit, abych nepůsobil před dětmi jako měchuřina. "Mami," zopakoval jsem znovu, tupě na ni zíral a snažila se vstřebat, co se to vlastně nyní děje. "Já-já-já jsem... Neudělal... On se... Rozhodl... Chtěl... Já jsem.. nevyčítám ti nic.. on to chtěl!" blekotal jsem zmateně, jakoby bylo mé myšlení celé zaseknuté. Vážně jsem se tak cítil, nedokázal jsem myslet, v hlavě jsem měl rozprostřené temno. Černočernou tmu. Z očí mi vyteklo pár slz, které jsem si vzápětí setřel tlapou. S dojatým úsměvem jsem se podíval na děti, od jejich narození jsem si v nitru duše přál, aby se seznámily se svojí babičkou, mojí matkou. I když jsme dohromady nikdy moc nevycházely, já ji moc miloval. Její smrt ve mně zanechala prázdnotu, kterou dosud nikdo nedovedl zaplnit. Uvědomoval jsem si, že jsem se nechoval vůči ní jako nejlepší syn, strašně mě mrzelo, že jsem to nestihl napravit, dokud ještě žila. Dychtivě jsem se na ni podíval, tolik jsem si přál ji obejmout. "Děti, pozdravte... Pozdravte babičku. To je vaše babička, Elisa... Moje máma," vybídl jsem tiše své ratolesti, tlapkou pohladil Reonyse, který stál vedle mě, po zádech a s tichým povzdechem udělal krok vstříc stínu. "Strašně jsem si přál vidět tě. Chtěl jsem ti říct a ukázat ještě tolik věcí, ale nestihl jsem to," zasténal jsem, z očí mi vytekly znovu slzy smutku a já si v panice, že se před všemi znemožním, oči zakryl tlapou. "Chybíš mi!" vyhrkl jsem přidušeně a natáhl znovu tlapu, tentokrát již promočenou od slz, směrem k ní. Doufal jsem, že ji budu moct cítit, že se mě ona dotkne a mě zaleje ten zvláštně příjemný pocit, jako kdysi. Ten hřejivý a nenahraditelný pocit, že o mně vlastní máma stojí. Ten jsem necítil už léta. Jenže jsem nic necítil. Natahoval jsem tlapku do prázdna a křečovitě po stínu natahoval prsty. "Stýská se mi. Den co den, i když to nikomu neříkám. I když tak nevypadám, cítím se tak!" vypískl jsem. Připadal jsem si najednou jako zranitelné mládě... Jsi ostuda. Zahanbeně jsem sklopil pohled k zemi a ocas stáhl mezi zadní nohy. Kéž by mě moje děti takto neviděly...

Ulička byla úzká, tmavá a poměrně strašidelná. Připadalo mi, jakoby na jejím konci mělo čekat něco zlého. Naprázdno jsem polkl skrze křečovitě stažené hrdlo a pohledem zkontroloval děti, které ťapkaly za mým ocasem. Tohle prostředí bylo vážně divné, nikdy předtím jsem tu nebyl a uvažoval jsem nad tím, že už sem nikdy víc nepřijdu. Lehký jarní vánek, který si pohrával s mojí srsti, zároveň rozkmitával ještě stále holé větve stromů, které nám řinčely nad hlavami a nepěkně se nad uličkou skláněly. Třeba mě chcou před něčím varovat, očima jsem na něj vzhlédl, tomuto místu jsem prostě nevěřil. Z mých myšlenek mě naštěstí vytrhl Reonys, který se pořád neúnavně zajímal o magie a vše kolem nich, zlehka jsem se jeho otázkám pousmál. "To ucítíš, věř mi. Ale když má máma i strejda magii země, je tu pravděpodobnost, že ji můžeš mít taky. Magie se dědí nejen po rodičích, ale i po prarodičích a roli v tom hrají i další rodinní příslušníci. Magie jsou zajímavé a jejich svět dost divoký, bude chvíli trvat, než do něj pronikneš," povzbudivě jsem na něj mrkl, zamáchal párkrát ocasem, ale pak se zase věnoval cestě, neb se krátila a bylo vidět jejího konce.
Bylo zvláštní, že za temnou uličkou plnou nepříjemností na nás čekala rozlehlá louka. Čekal jsem asi něco horšího, ale mohlo to být vlastně i lepší. louka byla totálně mrtvá, nikde ani živáčka. Tráva byla očividně ještě pohlcená královnou zimou, protože její trsy byly sotva vidět, byla celá jakási vyblitě zelená, nikoliv plná života, a květinky s hmyzem stále nikde. Sluníčko bylo schované za šedými mraky a celé území na mě působilo dojmem, jako bych snad něco provedl a měl mě čekat trest. Vítr pofukující kolem nás do toho sem tam zakvílel a já začal silně pochybovat o tom, že mé rozhodnutí následovat toho jezevce, bylo dobré. Zastříhal jsem oušky a celé okolí znovu projel očima, nepřipadalo mi, že by tu na nás měl kdokoliv čekat. "Hm," zabručel jsem a otočil hlavu na děcka. "Moc se mi tu nelíbí, asi bych šel pryč, co vy na to?" povytáhl jsem obočí a s otázkou na ně upíral svůj zrak. Doufal jsem, že to tu nebudou chtít zkoumat, všichni se otočíme na tlapce a vyrazíme odsud pryč. Pořád jsem měl zježené chlupy na zátylku, mráz mi běhal přes záda a já se nedokázal zbavit pocitu, že mě někdo sleduje. I když jsem nikoho neviděl, cítil jsem to. Ten neúnavný pohled, jakési divné síly, snad nějaké nadpřirozeno? S lehkým zamračením jsem couvnul k dětem, abych je v případě potřeby mohl chránit.

<< Jezevčí les

Koutkem oka jsem se rychle podíval na Reonyse, který kladl otázky ohledně magií, a pak začal pohledem vyhledávat opětovně obtloustlého jezevce. "Eeehm," zabručel jsem zamyšleně, očima neklidně skenujíc okolí. Až když jsem jezevce znovu zahlédl, tiše jsem si oddechl. Stačilo ho na moment vypustit z dohledu a už byl úplně někde jinde, než před vteřinkou... Nebylo snadné ho najít. Les byl poměrně tmavý, neprosvícený sluncem a bez jakékoliv jarní zeleně. Jezevec se v něm tedy skvěle skryl., a já jsem věděl, že ho nemůžu ztratit, jinam mě nedovede tam, kam potřebuji. I když jsem zatím ještě sám netušil, kam vlastně potřebuji. Kam nás to vede a kde je cíl cesty. Mísilo se ve mně hned několik pocitů, převládala však zvědavost spolu s nervozitou. "No, když zůstanou pořád jantarové," zopakoval jsem pomalu, trochu nahlouple, a teprve až teď začal pořádně uvažovat nad jeho otázkou a nad svojí následnou odpovědí. Jenže jsem se s magiemi zas tolik nesetkával, zkušeností jsem příliš neměl, neb jsem ji mockrát použít nemusel, a proto jsem se nakonec rozhodl to nějak šikovně zaobalit: "I tak v sobě ucítíš, že se v tobě magie projevila, neboj se, synu. Až přijde vhodná chvíle, poznáš to. I kdyby ti měly zůstat zlaté oči, na tvé magii to nic nezmění. Můžeš se zkusit ještě zeptat mámy, ať to slyšíš z obou stran," mrkl jsem na něj nakonec a v nitru duše jsem zadoufal, že jsem odpověděl dobře. Nechtěl jsem, aby ve mně byla poznat jakákoliv nevědomost či nejistota. "Navíc zlaté oči jsem měl i já, Reonysi," uvědomil jsem si vzápětí a hned mě napadlo, že bych tím mohl syna podpořit, "měl jsem je od svého dětství několik dlouhých opakujících se zim, tuhle barvu jsem získal teprve chvíli před vaším narozením," tlapkou jsem si ukázal na oči. "Prostě jsem měl najednou z ničeho nic na těle ty znaky a jiné oči, asi to souvisí s nějakou mojí magií. Takže určitě se ti můžou zabarvit až v dospělosti," souhlasně jsem nakonec přikývl. Dočista jsem zapomněl na fakt, že i já měl kdysi jantarové oči.
Na odpověď pro Ciri už mi bohužel nezůstal čas a popravdě ani soustředěnost, protože mi momentálně připadal důležitější jezevec jak její dotazy. Následoval jsem ho dál a dál a přizpůsoboval se jeho tempu, stále jsem však o pár metrů za ním zaostával i se svými dětmi, neb to byl prostě jezevec. Kdo ví, co od něj můžeme očekávat? "Proč se tak couráte, copak neumíte jít rychleji?" okolím se roznesl protivný hlas jezevce, který na nás otočil hlavu a hnusně se zamračil. Překvapilo mě to, nečekal jsem, že takový zatučnělý salámek umí mluvit. "Cože?!" štěkl jsem mu nazpět, aby si nemyslel, že nás může jen tak urážet, ale přece jen jsem neznatelně na kroku přidal. "No dělej, ty jeden kašpare. Někdo tam na tebe čeká," zafuněl, přičemž se zastavil před úzkou cestičkou mezi stromy, která vedla kdo ví kam. Moc se mi to nezdálo, i on se mi nezdál. Navíc se mi nelíbilo, že mi řekl kašpare. "Asi nevíš, kdo jsem, že se mnou takhle mluvíš," zabručel jsem nepříjemně, když jsme všichni zastavili vedle něj. Zblízka byl o dost víc škaredší jak zdálky a ještě ke všemu smrděl. Smrděl jako stoleté rozbředlé bláto v bažinách. "Jsem Etn...," "Mě vůbec nezajímá, kdo seš. Projdi touhle cestou, tlučhubo, na konci ní tě někdo očekává," skočil mi bezostyšně do řeči a ještě ke všemu na mě hodil jakýsi vysírající ksicht. Naštval mě, chtěl jsem mu to vrátit, ježe on na moji odpověď vůbec nepočkal a drze se otočil čelem vzad, zamával ocasem a jal se kráčet pryč. Ohrnul jsem naštvaně pysky a tiše zavrčel, už jsem se nadechoval, že na něj něco pokřiknu, jenže z uličky, kterou jsme se podle jeho slov měli s dětmi vydat, zafoukal silný vítr a chopil se tak mé pozornosti. Zastříhal jsem oušky, otočil na tajemnou uličku zvědavě hlavu a chvíli do ní čuměl. Nebylo vidět konce, klikatila se a byla asi docela dlouhá. Holé stromy rostlé v zástupu z obou stran se nad uličkou nepříjemně skláněly a házely tak ještě děsivější dojem, než vůbec mělo celé tohle podivné místo. "Nom," mlaskl jsem zamyšleně. "Půjdeme tam?" podíval jsem se jednotlivě na všechny tři mlaďochy, zatímco jsem se snažil větřením rozpoznat, jestli tam na nás nečeká nějaké nebezpečí. Pachů se vzduchem však příliš neneslo, takže jsem usoudil, že by to mělo být ok. Přece by nás ten jezevec nenavedl schválně někam do pasti, proč by to dělal? Jakej by k tomu měl důvod? Trochu jsem se bál... Nakonec jsem se ale přeci jen onou uličkou tajemství vydal.

<< Narvinij

Zastříhal jsem ušima a ohlédl se na Vivi s lehkým přikývnutím hlavy, že babička je už na onom světě. "No právě, Vivi," hlesl jsem sklesle, avšak větu následně po krátké odmlce dokončil, "právě, že je." S tichým povzdechem jsem se zahleděl na les, který se rozprostíral přímo před námi. Když jsem zavětřil, měl jsem dojem, jako bych ucítil velkou spoustu různých, mě dosud neznámých pachů. Na to konto mě napadlo, jestli tam nebude na mé ratolesti čekat nějaké nepříjemné nebezpečí, kterému by se raději měli vyhnout. Bezděky jsem se mírně ušklíbl, míchalo se mi to vše dohromady. Směr, kterým jsme teď mířili s místem, které jsme měli hledat, všechny ty pachy okolo a myšlenky na matku a ostatní. Navíc jsem ani nevěděl, za čím se to vlastně plahočíme... Ohlédl jsem se na děti, které mě poslušně následovaly. Nakonec tady nic nenajdem a otočíme se na tlapce zase dom, co? Bezva výlet, s tichým zabručením jsem se nakonec přeci jen do toho podivného lesa před námi vydal.
"No, spíš bych řekl, že je to podobné, Vivi, ale ne stejné. Magie je něco, co můžeš ovládat, ale kouzla... Kouzla se ovládají sama. Je to něco nadpřirozeného, něco, co nemůžeš nijak ovlivnit. Co se prostě z ničeho nic objeví a ty koukáš jak sůva, protože to nečekáš," zazubil jsem se na ně, abych je trochu povzbudil. Aby si mysleli, že je vše okej, i když já se momentálně tak vůbec necítil. "Takže mezi magií a kouzlem jsou malé rozdíly. Kouzla jsou prostě kouzelná a magie je magická," vypadalo to, že Ciri mé vysvětlení pochopila a jala se nahlas projevovat svoji inteligenci tím, že správně identifikovala události, které se za poslední dobu staly. "Přesně tak bych to řekl i já, Ciruško. Myslím, že máš pravdu, přišla jsi na to!" pochvalně jsem na ni mrkl. Jakou magii budou asi mít děcka? Bude někdo mít po mně příkaz? A po Lucy zemi? Magií je hodně a já mám jenom tři děti, musí zdědit něco famózního. Hlavně ne oheň po matce, ten nemám rád, ten je na mě moc červenej. "Až se vrátíme domů, mohli bysme zkusit, jestli už u někoho z vás není ten správný čas na poznání vaší vlastní magie, hm?" se zastavením jsem těknul očima jednotlivě po všech třech a pak jsem zrak zabodnul kamsi do prázdna. S našpicovanýma ušima jsem se zaposlouchal do zvuků okolí, kam bych měl jít? Kam by naše kroky měly dál směřovat?
Kdesi se ozvalo jakési zachrochtání a následné zapraskání větviček, jakoby se tu někdo snad plížil kolem nás. Zpozorněl jsem, srdce se mi trochu rozbušilo a adrenalin rozlil po celém těle. Musel jsem chránit hlavně děti, aby se jim nic nestalo, takže jsem se pár krůčky vzad přiblížil k nim a napjatě vyčkával, co se bude dál dít. Zvuky utichly, ale po chvíli se objevily znovu a já jim mlčky soustředěně naslouchal. Intenzita se postupně zvyšovala a mezi stromy vykoukl zavalitý šedý jezevec, který se pomalu kymácel někam pryč. "Hele, jezevec," šeptl jsem tiše, abych ho nevyrušil, a ukázal na něj tlapkou. "Tiše, ať si nás nevšimne. Mohl by se, tlusťoch jeden, naštvat, že okouníme v jeho lese," chvíli jsem jen stál a pozoroval ho, něco mi říkalo, že bych měl jít za ním, ale pořád jsem si nebyl úplně jistý a s ohledem na děti jsem musel být se svým rozhodnutím vážně obezřetný a opatrný. Netrpělivě jsem přešlápl, chtěl jsem nakonec zůstat tam, kde jsme a vydat se opačným směrem, ale k mému překvapení se na nás jezevec ohlédl. Na moment se zastavil a vypadalo to, že nás pohledem vyzval, abychom šli s ním. "Vidíte to?!" hlesl jsem tlumeným tónem a ještě krátký moment jsem se na jezevce díval, než se znovu, tentokrát trochu rychlejším tempem, rozešel. "Jdeme," vybídl jsem bez dalšího vyčkávání děti a sám se pomalu rozešel za tím tlustým lesním tvorem. V zádech jako bych cítil nepříjemný závan čehosi...

>> za jezevcem na Jezevčí plácek

<< Východní hvozd (přes Midiam)

Počasí bylo poslední dobou nic moc. Vážně, spíš nic než moc. Během dne pořád pokapávalo, a protože bylo všude kolem nás neustálé vlhko, kožíšky jsme měli všichni ještě po předchozím dešti celé promočené. Tedy, minimálně já. Aby kožichy mohly proschnout, bylo na to potřeba sluníčko a jeho teplé paprsky, jenže se mu moc nechtělo spolupracovat a, jednoduše řečeno, na nás kašlalo. Což mě vážně štvalo, kdybych na něj dosáhl, jednu bych mu za trest vlepil, protože jsem mokrý chlupy na svém tělem neměl rád. Nesnášel jsem je, vnitřně mě to nervovalo. Navíc pofukoval větřík, který se díky momentální nuzné ochraně jindy tak božsky nadýchané srsti, prodíral až do morku kostí.
Tiše jsem si odfrkl a tlapkou si otřel kapky u čenichu, zatímco jsem zkontroloval děcka, jestli jsou ok. "Já nevím," houkl jsem směrem k Reonysovi, když se zeptal, co vlastně hledám. Vrtalo mi to hlavou, celá tahle situace byla zvláštní. Totiž, já sám jsem pořádně netušil, kam jít a ani jsem si nedokázal vysvětlit, co to na mě tehdá v tom lese mluvilo. Jediné, na co jsem se zmohl, bylo neustále přemýšlení nad tím, kam jít, jakým směrem a co (potažmo kdo) tam na mě bude čekat. S tichým povzdechem jsem se na synka, kvůli kterému jsem zpomalil, abych mohl jít vedle něj, pousmál. "Třeba mi něco chybí. Něco uvnitř, víš?" tlapkou jsem si sáhl na srdíčko. "Měl jsem spoustu kamarádů a vlků, které jsem měl rád, ale dlouho jsem je neviděl. Možná, že tam na mě někdo z nich bude čekat," letmo mi myslí proběhla Casipa s veselým úsměvem, Severka a její uhelný kožíšek, Matali se svýma nádhernýma oceánově modrýma očima a i máma. Moje máma, se kterou jsem neměl šanci rozloučit se a říct jí, že i přesto všechno, jak jsem se k ní v životě choval, ji moc miluju. Zahleděl jsem se do země a mlčky kráčel kupředu. Myšlenky se mi čím dál tím víc přesouvaly k šedé vlčici s přísným, avšak spravedlivým pohledem. Chyběla mi, asi. Trochu. Mrzela mě velká spousta věcí a činů, které jsem mámě provedl a za které jsem se nestihl (nebo v daných chvílích snad nechtěl) omluvit. "Třeba se tam s někým novým seznámíte. Třeba... Třeba poznáte moje dvě kamarádky Severku a Matali. Nebo třeba babičku," pověděl jsem polohlasem, který byl protkaný smutným, avšak zároveň i nadějným, tónem. Měl jsem naději, která ve mě rostla čím dál tím víc, že v tom lese s jezevci, do kterého mě "to něco" odkázalo, opravdu někoho ze své minulosti potkám. Přál jsem si to, protože jsem se ani s jedním vlkem, které jsem měl rád, nemohl rozloučit. A něco mi říkalo, že už je tady v naší zemi, jen tak znovu neuvidím. "Určitě to bude kouzelný les, děti. Věříte na kouzla?" podíval jsem se na holky, především na Ciri, protože ta byla taková nejvíc akční, veselá a taky důvěřivá. Stále alespoň z části žila ve vlčecím světě, jehož součástí byly příběhy a pohádky. Reonys s Vivi byli takoví dospělejší, nepředpokládal jsem tedy, že oni dva by věřili na kouzla. "Kouzla jsou něco neuvěřitelného. Něco, co vlk nedokáže dost dobře pochopit a vysvětlit, ale přesto se to doopravdy děje. Kouzla jsou vážně zajímavá," mrkl jsem na ně. Já na kouzla... No, pravděpodobně věřil. "Však vlastně i Emanuel byl kouzelný," podíval jsem se na Ciri, která malého poletujícího motýlka zmínila. Miloval jsem fakt, že v ní stále setrvávala dětskost, která z Rea a Vivi tak rychle vymizela. Dospěli až moc rychle, koutkem oka jsem si černou elegantní dámu a jejího šedého silného ochránce prohlédl. A pak tu byla Ciri... Láskyplně jsem se na ni pousmál a tlapkou si ji k sobě v průběhu cesty přivinul. "Mám vás všechny moc rád. Ať už se děje cokoliv nebo ať v životě řeknu cokoliv, myslete na to, že pro vás dýchám, žiju a pro vás bych taky umřel. Pro všechny tři," důležitě jsem se podíval na Vivi, která měla jakési podivné myšlení typu "nikdo mě nemá rád". Chtěl jsem ji znovu, už po několikáté ujistit, že tomu tak není. Na mysl se mi samozřejmě z nějakého temného kousku mé duše vyhrabal i Crowley, kterého jsem však okamžitě zapudil. Nechtěl jsem ho už nikdy znovu vidět.

>> Jezevčí hájek

<< Cedr (přes VVJ)

Byl jsem rád, že se mi podařilo zažehnat možné nebezpečí v podobě hněvu ze strany mé partnerky dřív, než vůbec vypuklo. Jsem dobrej! Usmál jsem se na ni, když po mé trefné lichotce celá roztekla, a nastavil jsem svoji tvář. Kdykoliv se mě nějak dotýkala, náležitě jsem si to užíval. Přivřel jsem oči, spokojeně zabručel a slastně (ač skoro neznatelně) se zachvěl. "Já jsem taky moc rád, bez tebe bych nebyl," broukl jsem jí nazpět a po slovech chvály na moji osobu, veličenstvo všeho živého i mrtvého, vypjal hruď. Samozřejmě její sladká slůvka (nebo vlastně chvála naprosto od kohokoliv) vždy polechtala mé skromné ego, které bylo potřeba udržovat tam, kde je, aby se ze mě nestal stejný podpantoflák, jako byl tehdá Ušoplesk. S úsměvem na tváři, který doprovodil Lu až na konec řady naší rodinné výpravy, jsem si vybavil trikolorního troubu, který jednu dobu poskakoval po boku mé sestry. Dokud neutekla, pomyslel jsem si jízlivě.
Zkontroloval jsem celou naši výpravu a spokojeně dál tlapkal. Nevěděl jsem přesný směr nebo místo, kde bych měl "to něco" hledat, ale pamatoval jsem si, že mám jít na jih. "Prostě půjdu a třeba mi to skočí do cesty. Každej se přece chce setkat s králem Cedrového lesa, takže mě to ucítí a přiběhne mi to přímo před tlapky!" mumlal jsem si zamyšleně, ale zároveň i spokojeně. Měl jsem za to, že jsem nad tu situaci skvěle vyzrál. Prostě tak, jak se na urozeného inteligentního jedince sluší a patří. Svůj krok jsem pozastavil až kus od našeho lesa, na rozbředlém břehu velkého jezera. S tichým povzdechem jsem se zahleděl na hladinu, měl jsem trochu hlad, jenže jsem si neuměl představit, že se budu snažit o ulovení nějaké oslizlé ryby - kór před dětmi. To by mě hanba pleskala přes tváře, kdyby mi ten kluzkej vodní zjev frnkl před čenichem. Jsou to nebezpečný potvory, bez tak by mi vylítla z tlamy, i kdybych se do ní zakousl! Chtěl jsem, aby si mé nadprůměrně talentované a šikovné ratolesti myslely, že tak jako ony, umím i já naprosto vše. Nemohl jsem v jejich dětských zracích klesnout, takže jsem lov v jezeře zamítl a raději jsem si jenom smočil tlapky, jakože jsem tohle měl vlastně celou dobu v plánu. "Ááááh," zapředl jsem s hranou spokojeností, jak je to strašně příjemné a že přesně na tohle jsem se celou tu dobu těšil. Jenže, když jsem ucítil, jak mi rozbředlé dno jezera pohlcuje tlapky, nechutenstvím jsem se otřásl. To kluzké bahno jsem měl všude! Pod drápky, mezi prsty a na polštářcích. Nesnášel jsem to! "Uh, je mi zima. Studený, moc moc studený," zakdákal jsem, abych nějak odůvodnil svůj svalový třes a také to, že se z toho jezera rychle klidím pryč. Na souši jsem se celý oklepal, otřel si tlapky o krátkou, stále spící a nevyrostlou trávu, a pak se vydal dál. Málem se z toho stal pěknej trapik, trapas bylo to jediný, o co jsem teď měl zájem.
"Děcka," oslovil jsem je, když jsem zrovna vstupoval do lesa, jenž se rozprostíral za jezerem. Ve slunečním světle vypadaly ohýbající se stromy poměrně přátelsky. Já však věřil, že v noční tmě to tu muselo být dost děsivé, nic pro mě. "Víte," napadlo mě, že by bylo fajn sdělit jim, kam vlastně míříme, "když jsem vyzvedával Reonyse v Mechovém lesíku u strýce Sigyho, zažil sem takovej... No prostě jsem měl divnej pocit. Něco mi řeklo, že mám jít na jih do Jezevčího lesa, že tam prej najdu, co hledám," svěřil jsem se jim, dokonce snad i trochu ostýchavě, máchajíc u toho sem tam ocasem. "Nevím, co bych tam měl vidět. Možná, že tam třeba někoho potkám, no. Ale říkal jsem si, že když už mě to zavolalo, měl bych tam jít, ne? Možná... Možná tam na mě bude čekat někdo hodně důležitej," pokrčil jsem rameny. Vážně jsem tentokrát netušil, o co jde. Pár vlků mi chybělo, jasně, chtěl jsem se s nimi setkat, jenže mě nenapadlo, že by mohlo jít zrovna o tohle. "Jsem rád, že jdete se mnou, třeba všichni uvidíme něco fakt nezapomenutelnýho," zazubil jsem se a hravě mrknul jedním očkem. Ve skutečnosti bych ale měl strach jít do toho lesa úplně sám, děcka mi dodávaly sebedůvěru.

Pokračoval jsem dál, aniž bych si uvědomil, že jsme ztratili Lucy...

>> Narvinij (přes řeku Midiam)

// děkujeme pěkně

// Po dohodě přeskakuji Lu :) a zároveň nějaký čas asi budu zkoušet psát v první osobě.

Opravdu jsem nepochopil, proč právě teď tenhle narušenej cizák přímo přede mnou, jeho veličenstvem a pánem všeho tvorstva, složil tak bezostyšně lichotku mé královně, když mu to ještě ke všemu vůbec nešlo. Změřil jsem si toho drzouna pohledem. Samozřejmě jsem k tomu nepoužil svůj klasicky přitažlivý sexy pohled kliďase, nýbrž jsem nasadil pořádně znechucenej výraz drsňáka, abych mu dal najevo, že si dovoluje až moc. A že by se mě měl bát! Zároveň mě ale u toho úšklebku napadla trefná poznámka, že tenhle týpeček asi moc talentu na podlejzání vlčicím nepobral. Lichotky z jeho tlamky totiž zněly suše a chyběl jim pořádnej říz, kterej jsem do nich přidával já. Skládání lichotek totiž není jenom tak, je to jako míchat nějakej speciální lektvar. Zvládne to jen opravdovej profík ve svým oboru, což on určo nebyl, jak jsem teď poznal. Říkal to všecko tak nudně, jakoby ty lichotky snad měl jen naučený nazpaměť a vůbec nevycházely přímo z hloubky jeho srdce! Inu, ne každej se povede, ne každej se narodí jako mistr v lichocení, že. To ty moje sladký řečičky vychází přímo zevnitř mého královského nitra, proto jsou tak skvělý, a samozřejmě i proto je každá vlčice, která mě potká a kterou obdaruju pěkným slůvkem, z mé úžasné osoby tak paf. Etney je prostě jen jeden, díky bohu... Když jsem si ho prohlížel, fakt se mi dost nelíbil. Vlastně předtím se mi docela líbil, ale teď už ne. Tím úsměvem, kterým se snažil Lu polechtat její ego a teď těmahle kecama, u mě pěkně klesl. Pomalu jsem totiž začínal odhalovat jeho pravý úmysly! Radějc jsem se teda znovu ušklíbl, aby věděl, zač je toho loket a že si nemá moc dovolovat. Ten vlk se tváří jako noblesa sama, neviňátko, ale ve skutečnosti je to proradnej shniloun, kterej spřádá ve svý makovici tajný plány. Bez tak se chce Lucy vetřít do přízně, aby se stal jejím kámošem.. A časem něčím důležitějším! Závidí, že mám tak famózní rodinku, protože on žádnou nemá a je jenom hloupým nepotřebným bardem, což si vlastně asi taky vymyslel, takže nakonec není nic. Jen se to stydí přiznat, protože ví, že já jsem všechno. On je na dně vlčí společnosti. Určitě mi chce Lucy přebrat, protože Lucy... Lucy se rovná všechno. To on ví, on chce mít všechno, takže chce Lucy. Tse, já nejsem tak blbej, jak si myslíš, že jsem, kamaráde! Budu tě hlídat a dávat si na tebe bacha, ty usměvavej sluníčkovej vořechu. Zvenku bílej, ale zevnitř černej jak spálená briketa. Sluníčko na povrchu a černej durch nacuclej mrak plnej špinavý dešťový vody zevnitř, co? Na takový mamlase já mám čuch! Tak bacha, kámo! Zamračený pohled jsem přesunul z toho básníka na Lu, hned mi změknul. Tedy, ten pohled, samozřejmě. Roztátými očky jsem si prohlédl celou její maličkost a v duchu poděkoval Životovi, že ji stvořil tak božskou a přitažlivou, a jenom pro mě! "Neboj, Lucy. Ty jsi daleko lepčí, jak ta jeho alfa. Ty jsi vycházející zářící hvězda, kdežto ona je spíš zacházející skomírající měsíc, víš?" zavrněl jsem jí do ouška a svým ocasem lehce poškádlil ten její. Napadlo mě, že ji třeba mohlo mrzet, že tadyhle Adiram - ukecanej lišák - vychvaluje tu svoji alfu, ale já tu naši ne. Takže jsem to samo sebou musel napravit, aby se to pak nezvrtlo a Lu se ještě nenaštvala na mě, i když bych za nic nemohl. Musel jsem si to takhle posichrovat, abych byl v suchu.
Vypadalo to, že jsou ti dva pomalu na odchodu, což jsem vážně oceňoval. Měl jsem i jinou práci, než tu s nimi tlachat o nesmyslech, takže jsem se na ně jen usmál, zvedl tlapičku a zdvořile jsem jim zamával na rozloučenou, abych jim dal najevo, jak potěšený z tohoto nápadu vlastně jsem. Samozřejmě pozvání Ciri a Lu jsem nepřeslechl, jak pak bych taky mohl, ale tak nějak jsem se k tomu nechtěl vyjadřovat. A nebo možná... "Jasný, přijdu s dcerou i družkou k vám na návštěvu moc rád," mrkl jsem na něj a v duchu se vítězně zasmál, že jsem ho fakt pořádně vypekl.

Ulevilo se mi, když odešli. Vnímal jsem své tělo, jak z něj opadává napětí a svaly se uvolňují. Prohlédl jsem si všechny přítomné, pak ještě zkontroloval okolí našeho lesa a s tichým povzdechem se zahleděl směrem, kterým ti dva odešli. Co když budu pryč a přijdou tu za Lucy i nějací další nápadníci? koutkem oka jsem se na partnerku podíval. Odmítla by je? Teď byla alfou, a alfa... To je přece někdo. Velice významný tvor, vůdce! Lucy tím vůdcem spolu se mnou byla, ale co když právě proto, že nyní je tak vysoce postavenou vlčicí, jí bude dělat námluvy kde kdo? Snažil jsem se tu myšlenku zapudit, neb mě rozrušovala a nervovala. Mrskl jsem ocasem a otočil hlavu na děti. Zastříhal jsem na ně oušky, byl jsem rád, že všichni bez jakýchkoliv námitek a zbytečného přemýšlení souhlasili. Nejlepší výlet s tatinem ever! "Jsem moc rád, že nejdu sám, děcka," zapředl jsem a začal jsem protahovat své zatuhlé tělo. Chtěl jsem jim tímto gestem nepřímo naznačit, že zanedlouho vyrážíme. "Víte, samotnýmu by mi bylo smutno," hravě jsem na ně mrkl. Byl jsem rád, že mám tak velkou, milou a úžasnou rodinku. V mládí se mi o tom ani nesnilo, nenapadlo mě, že se někdy osamostatním, opustím Asgaar a podaří se mi zplodit tak vysoce inteligentní, krásné a milující tvorečky, kterými mé děti jsou. A taky jsem založil smečku. Teda, Lu pomáhala. Trochu, hehe. Každopádně by to měl vidět můj táta, to by čuměl jak vyoraná myš. Určitě by nechápal, že jsem dokázal založit vlastní smečku, třeba by mě i pochválil! na moment jsem se v průběhu přemýšlení zahleděl na své tlapy. Zavzpomínal jsem na tátu i na mámu, nevěděl jsem, jestli se mi teď nezastesklo? Nesmysl! otřepal jsem se, abych myšlenky na svoji bývalou rodinu zahnal, a raději jsem akčně natáhl tlapu před sebe, "vyrážíme!" Udal jsem směr a pro stvrzení jeho správnosti jsem se rozešel. Popravdě, netušil jsem, kam bych vlastně měl jít a kde bych ten les s jezevcema našel, ale měl jsem takový tušení, jakoby tam na mě někdo čekal? Někdo moc důležitej. Z toho incidentu, kterej se udál v Mechovým lesíku s těma vobejdama, kteří mi hlídali syna, jsem si pamatoval, že by měl být někde na jihu. "Směr jih, děcka!" zahalekal jsem, abych působil, že mám ve všem jasno a naprosto jistě vím, kam jdu.

>> Východní hvozd (přes VVJ)

// jóó díky za upozornění, já si to vůbec neuvědomila, když jsem to psala Upravím :)

Ten malý hnědý bobek, co tu pobíhal a skotačil, byl na Etneyho vkus až příliš hlučný a taky akční. Koutkem oka pohlédl na své ratolesti, které způsobně stáli kolem a chovali se tak, jak se na jeho potomstvo sluší a patří. Nebyli uřvaní, upištění, uskákaní a ani otravní. Vyzařoval z nich klid, vyrovnanost a také, na jejich věk, jistá grácie. Ta tedy samozřejmě především z děvčat. S tichým povzdechem sesmahl mládě zamračeným pohledem, když mu na jeho královské sluchovody agresivně a bezostyšně zaútočil Drázův hlasitý pozdrav, který byl mířený jeho dceři. To je takovej votrapa, že bych ho u sebe nesnesl ani za nic. Je tak nevychovanej, že by jeho máma ode mě zasloužila pořádnou přednášku o výchově, aby ji pak mohla aplikovat na to narozený selátko. Asi si toho před porodem moc nenaštudovala, nojo, to jsou ty nižší vrstvy, heh. To já jsem hned věděl, jak se správně stavět k mláďatům, aby z nich vyrostli slušní a taky reprezentativní vlci! Tady ten pořád jenom někde poskakuje jak mamlas! Ten bude hloupej, bude to ťunťa, to je jistý! stále srovnával své děti s ním, trošku opomíjel fakt, že jeho vlčata mají už rok, kdežto Dráz se sotva vyloupnul na svět. No, tak či tak, mu vlče bylo prostě nesympatické. Necítil z něj urozenost, a to ho štvalo. Bez tak se jeho máti sčuchla s nějakým kolemjdoucím vořechem, kterej na ňu jednoduše spadl. Pak má být chudák vlče na úrovni. Přece jen, kvality se dědí z generace na generaci, já jsem toho zářným příkladem, podíval se na Ciri, která se pomalu začala připojovat ke hře. Nevadilo mu to, protože věděl, že se jeho slečny budou chovat elegantně a slušně i v průběhu hry. Nebudou vyrušovat a způsobovat přehnaný hluk tak, jak to dělal Dráz. Jen doufal, že to malý třeštidlo nenakazí Ciri nějakou svojí hlasitou demencí, se kterou se narodil. Nebo něčím obdobným. To by se asi dost těžce léčilo, a on chtěl mít své děti zdravé. Reonys s Vivi však pořád stáli okolo a nic nedělali, chovali se jako praví elegáni. Princ a princezna. Na to konto se Etney pyšně nadechl a vypjal hruď. Měl dokonalé děti!
Když zahlédl ten milý, slastný a zároveň i sofistikovaný úsměv, který věnoval jeho partnerce, dost se mu to nelíbilo. Zaryl naštvaně drápky do kypré hlíny a jehličí, jímž byla zem celá posetá. Nesměj se tak blbě, ty majdo jedna! Nebo se usměju já a budeš vidět, jak se smějou profíci! Nemysli si, že to umíš! raději se přiblížil o pár krůčků k Lucyinému boku. Co kdyby toho borůvkáče napadlo se jeho partnerky nějakým způsobem dotknout?! No to by tak hrálo. Ten svůj líbeznej úsměv s lezoucíma kedlábama ven jsi trénoval noc co noc, ne? Si myslíš, že ho máš propracovanej, ty moulo jeden, ale nemáš! Pleteš se! Máš křivej rypák, potřeboval bys ještě hodně, ale hodně cvičit! sám se na vlka před sebou jen letmo pousmál a mrskl ocasem. Už se mu ta návštěva jaksi přestávala zamlouvat. Navíc si bezděky vzpomněl na situaci v Mechovém lese, jak při vyzvednutí Reonyse, svého milovaného a všemi obdivovaného syna, zaslechl ty divné hlasy. Netušil, o co jde a kdo s ním za pomoci toho divného hlasu hovořil, ale zapamatoval si, že ho to vábilo do Jezevčího lesa. Sklopil pohled na své tlamy a zamyšleně si je prohlížel, napadlo ho, že kdyby tam vzal děti, mohlo by to být prima dobrodružství. Každý dobrodružství se mnou je pro ně prima. Jsem prostě dobrej táta, fakt se mi je povedlo dobře vychovat. Pořádně jsem se předvedl, jak jsem schopnej! Aji les a úkryt jsem obstaral, jsem prostě faktys dobrej řízek. Pořádnej kápo!
Lucy dál cosi s tím cizincem brebentila, už je ani neposlouchal. Nahlas vzdychl, aby dal najevo, že se nudí. A když se pán nudí, mělo by se s tím přece něco udělat! Tyhle zodpovědné (až moc dospělácké) řečičky ho nebavily, nebylo to nic pro něj. Na řešení nudných záležitostí tu byla Lucy, ne on. Podíval se Adiramovi do očí, samovolně mu při slovním spojení „velectěná bohyně bouří“, vyjely koutky nahoru. Musel si tlamku zakrýt tlapkou a jemně si odkašlat, aby skryl své pobavení. Velectěná bohyně bouří, hah! To jo! Leda tak bohyně bouřlivých prdů, ne? Podle toho, jak ji tady ten její poskok vychvaluje, to s ňou asi nebude tak horký. Protože kdyby bylo, neměl by potřebu ji tady tak chválit, chce jí jen zvednout reputaci, abysme si mysleli, že je drsná. Ach jo, někteří vlci fakt vůbec neví, úplně tápou! To je vážně hrůza. Nemají o hodnotách ani šajna... Nazvou velectěnou bohyní každou druhou nanynku, kterou někde potkaj, zabloudil zrakem po lese. Přemýšlel, jestli tu Lucy nenechá samotnou a prostě na to dobrodrůžo nevyrazí s dětmi sám? Stejně někdo musí hlídat les. A Lucy, to je opravdická bohyně – bílá perla!, která si tady beztak poradí i beze mě. Má tolik zkušeností, že by mohla tu jejich velectěnou bohyni učit. Bohyně ničeho to je, leda tak. Otočil teda hlavu na děti, pak na Lucy a nakonec pohledem sjel služebnictvo bohyně prdů. “Lucy, říkal jsem si, že bych děcka vzal na výlet, vypadá to, že by rádi něco podnikli. Zvládneš to tu? Budu brzo zpátky,“ hlesl tlumeným polohlasem, natočil na svoji drahocennou polovičku ouška a věnoval jí krátký, avšak totálně dokonalý úsměv, ze kterýho se jí jistojistě musely podlomit kolena. Takhle se usmívá, vocasníku jeden! Sleduj mě a uč se od profíků! Tedy, alespoň on měl za to, že to byl úsměv pana dokonalého. “Děcka, chtěli byste se mnou jít ven? Mám jedno supiš místečko, co bych vám chtěl ukázat,“ poodstoupil od skupinky, aby na děti lépe viděl a mohl na ně spiklenecky mrknout jedním očkem. Už byli velcí, nemuseli s ním nutně jít, mohli se rozhodnout sami, co chtějí dělat. Doufal však, že s jeho návrhem budou souhlasit a rádi s ním něco podniknou.