Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// ET 1

<< Esíčka (přes Zarostlý les)

S ohlédnutím hlavy na děti jsem se letmo zasmál, “hm, to bych byl fakt nadšenej.“ Sám lovit a nosit celé rodince jídlo, nic jiného jsem si jakživ nepřál, fakt. Naopak jsem byl od mala zvyklej, že celá rodinka nosila jídlo mně. Nemělo by to být doma vlastně nastavené tak, že se máma postará? Obstará jídlo, zamete svojí oháňkou vstup do úkrytu, aby bylo čisto, a pak přinese na zimu nové kožešinky. Já bych měl jen hlídat a značkovat les jako pravej alfa samec. Měl bych se starat o bezpečí, ne o jídlo. Nejsem žádnej pohublej obratnej lovec přece, jsem pořádnej kus vlka! Vlk ochranář, vlk alfa! Jenže teď jsem prostě musel před dětma vypadat, že zvládnu všechno, takže obstarat potravu jsem musel, i když se mi do toho vůbec nechtělo. Tiše jsem si povzdechl, třeba aspoň nebude Lucy uražená, když donesu úlovek, že tam byla sama tak dlouho. Měl jsem trochu výčitky, že se o les musela starat sama takovou dobu, jenže čas prostě rychle letěl a já měl spoustu povinností mimo les!
Podél řeky, jejíž tok se postupně zklidňoval a především zmenšoval z velké divoké řeky na malý lesní potůček, až nakonec úplně zmizel mezi místním pohořím, jsme se dostali přes les až k Vyhlídce, odkud jsem jako mladší rád pozoroval okolí a schovával se tu před společností, když jsem chtěl být sám. “Už se blížíme, tohle místo znám. Poblíž je i Asgaar,“ zmínil jsem dětem, jako menší ujištění, že brzy budeme doma. “Třeba by tu mohlo být něco dobrého k lovu, občas jsem tu vídal nějaký skokany… Jako kamzíky myslím, jestli si dobře pamatuju,“ počkal jsem, až mě děcka dojdou, a po jejich boku jsem pokračoval dál v cestě, dokud jsme se nedošli k úbočí této hory, na kterém se prohánělo pár skákajících zajíců. Ti si nás však všimli a samozřejmě vzali roha. Zajíc by stejně byla moc malá a pohybově zbytečně náročná oběť, zlehka jsem se zamračil a s otázkou v očích se podíval na děcka, jestli se po něčem k lovu podíváme tady a nebo až na nějaké louce.

// ET 2

<< Převrácená planina

Když jsme se konečně doploužili o kus dál od těch míst, kde mi fakt nebylo dobře, vem je smrt! svalil jsem se do trávy s hlasitým výdechem, který značil, že si potřebuju dáchnout. “Bylo to divný, že,“ zkonstatoval jsem tichým polohlasem, když zmatené vlče okomentovalo předchozí oblasti. Asi jí připadaly stejně otravné jako mě.
Zanedlouho jsem začal pociťovat úlevu, cítil jsem z tohoto místa, že je to přesně to, co potřebuji. Nehodil jsem se do nějakých nehezkých blátivých bažin či smradlavých nečistých řek, které by akorát tak znečistily můj kvalitou protkaný kožich. Byl jsem zrozen pro takováto místa – čisto, měkoučko, sucho a to všechno za doprovodu fanfár, které tu zněly jen a jen pro mě, krále Cedru. Zavřel jsem oči a zaposlouchal se do zpěvu štěbetajících ptáků, do pleskání jejich křídel, když chtěli vzlétnout, a také do šustění listnatých stromů. Tenhle uklidňující lesík zřejmě skrýval mnohá tajemství, zvuků tu opravdu bylo nespočet, avšak všechny byly jako pohlazení pro duši. Zurčení vody, díky kterému jsem si uvědomil, že tudy zřejmě protéká nějaký potůček, mi laskalo podrážděné nervy. Až jsem tu skoro zapomněl, že jsem pořád nevyřešil problém s tím lhářem, který se vydával za mě. Závidí. Otevřel jsem oči, ale nenamáhal se zvednout své velectěné tělo. Jen jsem ležel, čuměl do korun stromů a přemýšlel.
Když se jeden dostane do svého světa, přestane vnímat okolí a přemýšlí jen a jen nad sebou samým. Vzpomínal jsem na Lucy, svoji nynější rodinu a také na bývalou rodinu. Na všechny a na všechno, co se za můj zdánlivě dlouhý život událo. Co vlastně chci? Proč jsem na tomhle světě? Jakej tady mám význam? Když jsem přešel fakta, že jsem až příliš dobrý pro tento svět a že jsem se asi narodil právě proto, že tohle místo prostě potřebuje aspoň jednoho vlka, jako jsem já, uvědomil jsem si, že si vlastně nejsem jist svých cílů, snů a celkově důvodu, proč tu jsem. Možná má existence nemá žádný zvláštní význam a zároveň má, třeba jsem tu proto, aby ostatní záviděli, že jsem, jaký jsem. Teda jakože existuje tak dokonalý a bezchybný tvor, jako jsem já. Život jim to chtěl ukázat a tak stvořil mě. Navíc, ještě ke všemu když ze mě to světýlko udělalo dva vlky, třeba mi nehrozí nebezpečí. Nikdy mě nenapadlo o tom mém druhém já přemýšlet v dobrém světle. Co když je tu za nějakým jiným účelem, než mi jen škodit? Domněnka, že světýlko zdvojilo všechny vlky na světě, aby vymazalo ty pravé, mohla sice být ta správná, nicméně to mohla být i tahle druhá varianta. Jsem možná tak důležitej pro svět, že mě prostě byla potřeba dvakrát. Udělali mi dvojníka, abych mohl rozdávat své moudré rady a ukazovat své hodnoty a důležitost na vícero místech zaráz. Možná musím vzdělávat vlky a vést je k tomu, aby se chovali tak, jak se od nich očekává. Takže když narazím na nějakýho prachsprostýho tuláka od špinavé řeky, dám mu najevo, že je nicka, aby si to uvědomil a jako nicka se choval. Když ale narazím na aspoň z části tak vznešeného a z dobré krve pocházejícího vlka, jako jsem já, naznačím mu, že má na víc a že se musí chovat tak, jakoby mu svět patřil. Jen tak mu všichni ostatní padnou k nohám, jemně jsem se pousmál. Ta myšlenka udělat ze světa lepší místo nebyla zas tak špatná. Jenže zvládl bych to? Úplně sám a bez pomoci? Lucy by se to určitě nelíbilo, i když její rodina taky v minulosti něco znamenala. Věděl jsem ale, že je Lucy citlivá samička, která nechce mít se špatnou částí světa nic společného. A já bych možná taky nechtěl, aby se takových věcí účastnila. Chtěl bych ji od toho ochránit. S hlasitých vzdechem jsem se převalil na druhý bok a jemně se protáhl, to přemýšlení bylo náročné. Narodil jsem se do tohoto světa, abych ostatním dal možnost vzhlížet k někomu lepšímu, než jsou oni sami. Byla to pravda? Narodil jsem se tak dobrým vlkem právě za tímto účelem? Když jsem se nad tím znovu zamyslel, byla pravda, že většina žijících vlků na tomto světě mi nesahala ani po kotníky, natož aspoň do poloviny nohou. Švihl jsem ocasem. Věděl jsem, že mým snem je mít vlastní les, kde budu pánem a budu moct všem ukázat, že jsem to zvládl. Mým snem bylo také mít rodinu, obojí se mi splnilo, obojí mám. Co dál? Udělat ze světa lepší místo. Udělat tohle místo čistým? Jsem tu dvakrát právě proto, aby tu na to nebyl sám? převalil jsem se na záda, odhalil tak břicho a zahleděl se na ranní azurovou oblohu, jenž se rozprostírala v celé své kráse přímo nade mnou. Svět bylo úžasné místo, ale jeho obyvatelstvo už zas tolik ne. “Život mě stvořil, aby mu pomohl svět očistit.“ Možná má podstata žití byla právě tato. Najednou jsem zatoužil po zesílení. Došlo mi, že abych mohl vlkům dát najevo, kde je jejich místo, potřebuji na to sílu a moc. Pořád jsem o tom ale nebyl přesvědčený, co když to tak vůbec nebylo? Co když má existence měla nakonec úplně jiný smysl? Byla to těžká otázka. Jenže kolem a kolem jsem opravdu byl výjimečným vlkem, jen moji výjimečnost mnoho vlků v mém okolí nevidělo. Například má bývalá rodina. A taky můj syn, který nás zradil. Zlehka jsem se při vzpomínce na něj zamračil. Už je stejně starý jako ostatní, jak asi žije? Je z mé krve, má určitě dobré předpoklady pro to, vládnout. Nicméně tím, že ho vychovává Asgaar, klesl. My jsme z těch tří udělali dobré vlky, kteří jsou si vědomi svých kvalit, ale je takoví i on? máchl jsem bezděky tlapkou ve vzduchu. Měl bych se teď zaměřit na hledání vhodných partnerů pro mé děti. Musí být alespoň z části takoví, jako jsou oni, nesmějí se dát do partnerství s nuzáky. Musí žít dobrý život a na to potřebují dobré zázemí a dobrou rodinu. Mají dobré zázemí, dobrou rodinu, jenže jejich rodinou pak v budoucnu budou i vlčata a partner, takže na tom se musím podílet. Musím jim poradit, musím být jejich životním strážcem. Ukázat jim, že svět není takovej, jakej se zdá být. Je nebezpečnej a plnej zbytečných zjevů, který jim nestojí za pozornost. Musím jim pomoct, bylo jasné, že abych mohl uskutečnit svůj plán na zlepšení světa, potřeboval jsem k tomu vícero vlků, ne jen sám sebe. Mě Život stvořil jako lídra, ale potřebuju k sobě ještě několik dalších nadvlků. Bylo to jasné… Mým cílem a tedy i snem bylo udělat ze světa lepší místo. Ukázat všem, že jsou nuzáci a těm pár dobrým naopak ukázat, že mají hodnotu. “Musím prozkoumat toho Dráze, toho tlučhubu. Jestlipak je opravdu vhodným potencionálním partnerem pro Ciri?“ zamumlal jsem si tiše sám pro sebe, překulil se zpět na bok a zahleděl se na malé vlče. Halucinace byly ty tam a já ji konečně viděl v pravém světle – měla Lucyinu barvu srsti. Nadzvedl jsem tělo na předloktí a chvíli na vlčici koukal. Měla pro mě nějaký zvláštní význam? Měla mi něco říct? Byla vytvořena, aby mi pomohla zlepšit svět? “Jak se jmenuješ?“ naklonil jsem hlavu do strany. Vypadala stejně jako Lu. Měla se stát důležitou součástí mého života?

// ET 1

Děti se ke hře přidaly, což bylo vážně fajn, protože jsem se tím přesvědčil, že v sobě i přes jasné a neodvratitelné dospívání stále mají kousek hravé vlčecí duše. “Hehehe,“ začuřil jsem se na ně a zavrtěl ocasem, aby bylo na pevno poznat, že se mi to líbí. Bylo fajn zavzpomínat na minulost a trošku si psychicky oddechnout.
No, nahodil mě vodou jak synek, tak i dcera, takže jsem na ně zběsile začal plácat packama vodu, jak nejvíc jsem dovedl. “Jste v přesile, jste v přesile!“ halekal jsem jako utržený ze řetězu, úplně zažraný do toho plácání, abych je co nejvíc ohodil. Musel jsem se přece snažit, když jsem na ně byl sám, že. Na moment jsem se ve své plácací hře však zastavil, abych mohl občíhnout situaci, ale zhodnotil jsem, že už jsou mokří dost, stejně jako já. Protože mojí mokrou srstí pronikl studený ranní vítr a mírně mě zastudil, trošku jsem se zklidnil. “Měli bysme toho nechat, máma by byla naštvaná, kdybych vás dovedl domů oba dva nemocné,“ zastříhal jsem oušky a potutelně se pousmál. Bylo nutné si konečně připustit, že léto je pryč a přichází pomalu, ale jistě podzim.
Z vody jsem se pomalu vybatolil, ještě před tím jsem se však znovu napil, hra byla poněkud více akční, tím pádem mě vyžíznila. Na břehu jsem ze sebe vodu oklepal, a to hned 2x! abych se jí ze srsti zbavil co nejvíce a nejlépe, pak počkal na děti a společně jsme zase vyrazili vstříc našemu domovu. Samozřejmě se mi hned zpět do hlavy vtlačily všechny ty povinnosti, které na mě neodvratně čekají. I ten otravný lov, heh.

>> Vyhlídka (přes Zarostlý les)

// ET 1

<< Tmavé Smrčiny (podél řeky Tenebrae)

Reo ani Ciri nic neodpověděli, což bylo trošku zvláštní, jindy totiž měli plnou tlamku keců, ale neřešil jsem to. Přece jen i mě Život trošku zklamal, takže se mi ho ani nijak víc nechtělo řešit. Všichni jsme jen všichni v tichosti šlapali podél řeky v zástupu za sebou jako vocásci, slabé mrholení máčelo naše kožíšky a mě to všechno vlastně začalo celkem dost prudit. Počasí a jeho nepřátelsky nepříjemné ochlazení, jak kdyby se mě snad někdo dovolil, jestli může ochladit vzduch! Mě, vlka vznešené krve. I božstva by mě měla uctívat, tse. Nesnáším zimu, chci zpátky léto a slunko, chození kolem řeky od ničeho k ničemu, odpovědi Života, fakt, že jsem mimo domov takovou dobu a hlavně mě vytáčel ten dvojník, co se tu někde potuloval po okolí a hrál si na to, že je já. Zajímalo mě, proč to vlastně dělal? Jak se to stalo? Pořád jsem nepřišel na odpověď a ani ji od nikoho nedostal. Neměl jsem rád, když jsem něco nevěděl, představoval bych si spíš, že mi Život tu odpověď dá už jen proto, že se ho ptám já, ale nestalo se. Drzoun jeden.
Od té hnusně tmavé, trochu zapáchající řeky, která vůbec nebyla hodna našemu původu a celkovému postavení ve světě, jsme se dostali až ke klidně tekoucí říčce průhledné tak, že jeden viděl na dně ty krásně zbarvené oblázky a jemňoučký písek. Prostě jinej level, tahle řeka byla přímo pro nás. Zvuky tekoucí vody trošku zklidňovaly mé nitro, ale kdykoliv jsem ucítil slabý závan větříku a uvědomil si tak, že přichází podzim, zase jsem si ho rozdrásal. S tichým, trochu otráveným povzdechem jsem se na moment zastavil u části řeky, kde bylo mělké dno sotva tak po kotníky, za účelem se napít. Sklonil jsem hlavu, elegantně ponořil svůj krásně červený jazýček do vody a začal se ovlažovat, zatímco si má dcera posteskla, že by se rozhodně nechtěla namočit. Natočil jsem na ni uši, kdo ví proč mě zrovna napadlo, že bych ji do té vody mohl shodit, abych odlehčil tuhle nepříjemnou atmosféru, ale pak jsem si říkal, jestli by na mě nebyla spíš naštvaná. Mohl bych ji jen pocákat, hehe, lišáckým pohledem jsem na ni otočil hlavu, prohlédl si ji, jak pyšně postává na břehu, aniž by se byť jen drápkem dotkla vody, a pak se ještě jednou napil. “Ciríííí,“ zapředl jsem hraným sladkým tónem, avšak z uší mi bez tak začaly růst malé čertí růžky. Bez dalšího myšlení jsem se dal do divokého hrabání a nejen na dceru, ale i na syna tak nacákal menší množství vody, s úmyslem je trošku poškádlit a ukázat jim, že jejich tatík umí bejt pěknej lump. “Hehehe,“ zasmál jsem se hlubším hlasem a poskočil jsem o kousek hlouběji do vody tak, abych měl namočené předloktí. U toho jsem se díval na Ciri i na Rea, jejich kožichy už nebyly smočené jen z mrholení, ale i z pocákání. Nikdy bych to však neudělal na místě, kde byla špinavá voda, jako třeba v řece o pár stovek stop níž. To ne. Tahle byla hezky čisťounká, dobrá na pití a prostě… Prostě ideální na všechno. “Pojďte si dát vodní bitku,“ mrkl jsem na ně a hrudník připlácl na zem tak prudce, že voda kolem mě vyšplíchla všude okolo. Sice se už ochlazovalo, ale usoudil jsem, že ještě není taková kosa a do vody můžeme. Až se ochladí ještě o pár stupňů, už do ní moct asi nebudeme, takže si to musíme užít teď. Zadek mi trčel k obloze a ocas mlátil ze strany na stranu. Měl jsem docela radost z toho, že jsem Ciri tak hezky pošplíchal, byl jsem prostě mistr škádlení! Škoda, že tu nebyla Lucy s námi.

// ET 2

<< Ely pole

V hlavě si představujíc žluté malé světýlko, poletující kolem nás se škodolibým úsměvem, jsem ťapkal za vlčetem. Mlčky, zamyšleně, taky trochu malátně a bezduše. Účinek těch fialových květin, které bych jindy třeba přinesl Lucy jako ten nejlepší, vlastními tlapkami připravený dárek, vyprchával velmi pomalu, avšak jeho vyprchávání mělo za následek jakési podivné třepotající se obrysy nadmíru vysokého tlapkajícího vlčete, co se mě nepříjemně pisklavým hláskem na cosi ptalo. Přitiskl jsem oči k hlavě, zamračil se a sledoval, jak jí kolísá pravá strana těla nahoru a dolů, až se celá smrskla o výšku minimálně jednoho celého jelena dolů. Už byla skoro stejně vysoká jako já. Nechápavě jsem zamrkal a snažil se přijít na nějaké vysvětlení toho, co se právě teď před mými ušlechtile bystrými zraky stalo, jenže jsem přišel akorát tak na to, že mě celkem dost bolí hlava. No, a když bolí hlava, bolí i myšlení, nač bych si tedy dobrovolně ubližoval?
“Na co že ses to ptala?“ zažblekotal jsem sotva srozumitelně, neb se mi pletl jazyk. Nenapadlo mě, že ta louka, na které jsem před chvílí byl, působí na vlky tak divně, a už vůbec mě nenapadlo, že takhle stejně bude působit i tahle sprostě prázdná planina, na které kolem mě za celou dobu, co tu jsem, prolétla jedna otravně bzučící moucha s těma ještě otravnějšíma velkýma červenýma očima. Její bzučení mi pronikalo sluchovody až do hloubky mozku, a tam se asi rozhodlo mě bodat tak moc, abych si uvědomil, že mám z téhle divné oblasti radši rychle zmizet.
Své ztěžklé packy jsem donutil k alespoň pomalému, ne moc přesvědčivému pohybu a s nechápavým pohledem zapíchnutým přímo před sebe jsem se snažil odbatolit někam pryč. Bylo mi celkem jedno kam, chtěl jsem jen odejít. Pud sebezáchovy promluvil a chtěl mě, jakožto hlavu celé Cedrové rodiny a bývalého budoucího alfu Asgaarského hvozdu, dostat do bezpečí a na nějaké příjemnější, pro vznešeného krále vhodnější, místo.

>> Skvělé místo pro život

// ET 2

Celkem se mi ten pocit, že světýlko udělalo dvě kopie od každého vlka a smaže ze světa ty opravdové, tedy i mě, zažral do hlavy a nechtěl mě pustit. Měl jsem obavy o Lucy, co když se vrátím domů a ona bude jen prachsprostou kopií jí samotné? Co pak? A co děti? Taky zůstanou jen kopiemi a už to nebudou moje milá malá vlčátka? Nemožný, určitě za to může nějaká magie, která se musí nějakým způsobem zlomit. Jako tehdy… Jako tehdy v Asgaaru, ta divná čarovná houba nebo ti medvědi, co na nás zaútočili, bez tak to taky byla magie, bezděky se mi vybavily situace, které mi za mé existence v bývalé smečce připadaly divné, zároveň jsem se i ohlédl na svoji jizvu, která díky mé nevědomé zfetovanosti růžovými květinami vypadala o dost horší, než doopravdy byla.
Pohlédl jsem na malé vysoké vlče, mělo nohy delší jak kmen stromu, byl to pěkný obr, nechápal jsem, jak se mohla vlézt nějaké vlčici kdy do bříška. Až se mi konečně podařilo zaostřit zrak, pokýval jsem zpomaleně hlavou, měl jsem jaksi otupělé reflexy, ale nijak zvlášť jsem si to nepřipouštěl, nepřemýšlel jsem nad tím. “Jo!“ štěkl jsem rázně a mrskl u toho ocasem, aby teda bylo poznat, že to fakt myslím vážně. “Chtěj nám ukrást život, určitě nás to světýlko pak nechá zmizet, ale to ne, nic takovýho! Toho bohdá nebude, aby Cedrový král utíkal z boje! Já tomu světýlku dám, já ho sežeru. Mě si JEN TAK! nikdo nebude nechávat zmizet, já si rozhodnu sám, kdy zmizím!“ rozkřikoval jsem se, házel u toho naštvaně hlavou, až mi z tlamy létaly kemry všude kolem, pak jsem se rázně zvedl a následoval vlčici. “Já všem ukážu, kdo jsem a s kým maj tu čest! Se mnou si nikdo zahrávat nebude!“ zamrskal jsem před sebou tlapkou, abych vlčici ukázal, že to vymyslím ale už fakt vážně, a k tomu jsem si pak radši i dupl. Byla to prostě nehoráznost, co si to světýlko dovolovalo ke svému okolí.
Najednou jsem v tom měl jasno… Nadpozemská magie vytvořila světýlko a to světýlko bylo potřeba najít a zničit, jinak zničí ono nás.

>> Převrácená planina

// ET 2

Potuloval jsem se poblíž lesa, ve kterém jsem se narodil, a vzpomínal. Vzpomínal na svoje dětství, na své rodiče a taky na Awnay, která se mnou prožila spoustu zlých i dobrých věcí. Mrzelo mě, že se z ničeho nic zdejchla a někam utekla, nechápal jsem, proč mě tu nechala samotného. Rád bych ji zase viděl, objal a ujistil se, že jsme pořád sourozenci a že se máme rádi, chyběla mi. Neměl jsem ze své rodiny nikoho blízkého, který by mi rozuměl, jen ji.
Zastavil jsem se za menším křovím, abych byl krytý, a z dálky pozoroval stromy, které se tyčily vysoko k nebesům. Nevěděl jsem, co za smíšené pocity to vlastně cítím, trochu mě to mátlo – byl jsem s Lucy a vlčaty spokojený. Byl jsem rád, že máme domov, kde jsme svými vlastními pány a můžeme si dělat, cokoliv chceme. Nikdo mi nic nepřikazoval, nemusel jsem nikoho poslouchat nebo snad čumět na to, jak se naši tetelí blahem, když vidí jednoho z mých mladších sourozenců, které jsem ale já osobně nikdy nepřijal. Moc dobře jsem viděl, jak koukají na ně a jak na mě s Awnay, nikdy v jejich očích nebyl ten stejný pohled, kterým koukají na ně. S otráveným vzdychnutím jsem si lehl a stočil se pod křoví do klubíčka, stejně se blížila noc a mě se chtělo spát. Cítil jsem únavu, dlouho jsem neodpočíval. Nicméně pořád jsem musel přemýšlet, jaké to pocity vlastně mám, když jsem ve svém životě spokojený? Chybí mi? Nebo se mi snad stýská? Nebo bych si jen rád prošel les a zavzpomínal? Nějaká nostalgie, nebo…? Nerozuměl jsem tomu.
Přemýšlení mě uspalo, ani to netrvalo tak moc dlouho. Když jsem se ponořil do říše snů, bylo mi dobře. Po těle se mi rozlil příjemný pocit tepla, který jsem již delší dobu necítil, ale po chvilce se ukázalo, že to má sestra mě zahřívá. Ležela ke mně přitulená v klubíčku zezadu, zahřívala mé tělo a láskyplně se na mě dívala. Trochu mě to polekalo, protože ještě před chvílí tu nebyla, tak jaktože se tu teď z ničeho nic objevila? “Awnay,“ šeptl jsem a zamžoural na ni. Zdála se mi nebo tu opravdu byla? Nedokázal jsem rozlišit realitu od snu. “Ty jsi teda pořádný výkvět, brácho,“ začala se smát a otlapkávat mi hlavu packou, bylo to příjemné, až jsem z toho měl pod srstí husí kůži. Se zavřenýma očima jsem se hlubokým hlasem zasmál a přitulil se k ní. “Chybíš mi,“ zasteskl jsem si. I když teď byla se mnou, jakoby tu pořád nebyla. Byla to známka toho, že se mi opravdu jen zdá? “Ale ne, máš Lucy přece… To bych do vás dvou nikdy dřív neřekla, hehe. A taky bych neřekla, že si naděláš tolik malých ukvičených piraní,“ škádlivě na mě mrkla a já se dokázal jen tiše zasmát. I když jsem jí něco chtěl říct, jakoby to nešlo, jazyk se mi zasekl. “Mě se daří dobře, jsem Alfou s velkým A jedné menší smečky daleko za hranicemi tohoto světa. Nemusíš o mně mít strach,“ natáhl jsem k ní tlapku, když se postavila a udělala pár kroků pryč. Nechtěl jsem, aby odešla, tak moc mi chyběla a já prahnul po tom ukázat jí svůj život. Seznámit ji se svými dětmi, aby ony poznaly svoji jedinou právoplatnou tetu… Chtěl jsem jí toho tolik říct, přivítat se s ní a ukázat jí, jak moc ji mám rád. Zasvětit ji do svého nového příběhu. “Tohle, co mi visí na krku, je zub jednoho velikánského jeskynního medvěda, kterého jsem za pomoci svých služebníku skolila. Věnuji ti ho, abys na mě nezapomněl. Takhle na mě budeš mít památku, budeme pořád spolu, bratře,“ její hlas byl pro mé znavené uši jako líbezná písnička. Uvolňoval mě ten její klidný přívětivý tón, dodávala mi jistotu, že z mé rodiny pořád zbyl někdo, kdo mi rozumí a kdo mě respektuje.
Přiťapkala přímo ke mně a já ji se zatajeným dechem sledoval. Byla pořád stejně krásná jako kdysi, jen tehdy jsem to tolik nevnímal. Nahnula se k mému krku, tlapkou si přes hlavu přetáhla černou šňůrku, na které visel veliký nažloutlý špičák, a jemně mi ji navlékla. Poodstoupila, chvíli se na mě dívala, a pak mi šňůrku starostlivě upravila, aby přirozeně visela a špičák byl hezky vidět. “Je to dárek ode mě, Etney. Nikdy ho neztrať,“ srdce mi začínalo tlouct rychleji a v krku se mi vytvořil knedlík. Cítil jsem, že Awnay zmizí… Ale já tolik nechtěl. Natáhl jsem k ní tlapu a chtěl ji zastavit, ale už byla tak daleko. Dívala se na mě, usmívala se, ale přitom se mi pořád vzdalovala. Chtěl jsem zakřičet její jméno, poděkovat jí, ale nemohl jsem…
A pak jsem se s trhnutím vzbudil. Hlasitě oddechujíc a zmateně zírajíc kolem sebe jsem si tlapou sahal na krk, na kterém ale nic neviselo. Celé to byl jen sen, ale vypadal tak věrně, tak moc reálně, že jsem nemohl uvěřit tomu, že se to nestalo. “Awnay,“ zašeptal jsem, vzhlédl ke smrákajícím se nebesům a poslal jí děkovný úsměv tam, kde se nyní nachází. Napadlo mě, jestli mi tímto třeba nechtěla něco důležitého sdělit? Zvedl jsem se na nohy, oklepal ze sebe jehličí a s posledním pohledem na svůj rodný les jsem se jal odcházet.

// ET 1

<< Narrské kopce (přes Prstové hory)

Byl jsem celkem rád, že mě přivítali vrtícím ocasem, značilo to, že mi věří, že jsem já ten pravej, což jsem samozřejmě byl. “Možná máš pravdu,“ přikývl jsem. Kdo by chtěl mít doma nakýblovaný tři cizáky zaráz, že? I když se jedná o nás, urozenou rodinu ze vznešeného Cedrového háje, měl jsem pro to pochopení. Nicméně tak jako tak jsem je chtěl s Životem seznámit. Měl jsem dojem, že jsem se jim za jejich dětství málo věnoval a měli jsme spolu málo zážitků a společných vzpomínek, což mě fakt štvalo. Víc vzpomínek maj bez tak s tím blešákem Sigym, když je vzal na vejlet až do Mechové smečky. Jenže jsem musel obstarat vhodný místečko, kam můžem složit naše prdky, byla zima a vlčata nemohla zůstat bez domova, pořád jsem se tak nějak snažil obhájit si sám v sobě, že nejsem špatný táta. Nakonec domov jsem obstaral víc skvělej, než byl Asgaarskej les, což jsem dřív myslel, že to snad ani nejde. Mýlil jsem se… Cedrový háj nám poskytoval díky svým velkým stromům skvělou ochranu před nepříznivým počasím, měli jsme soukromí a klid, nikdo nám nic nepřikazoval a nic po nás nechtěl. Byli jsme všichni volní a nemuseli se nikomu zpovídat, jako já kdysi.
Zbystřil jsem, zaostřil zrak na Reonyse a postavil se zpátky ze svého světa nohama zpět na zem. Trochu jsem se zapomněl. “No ptal, jenže mi řekl, že na to musím přijít sám,“ pokrčil jsem rameny a nahodil trochu nafouklý výraz, aby synkovi bylo jasné, že jsem od Života čekal trochu větší asistenci. “Ale neboj se, mámě určitě nic neudělá, to by si nedovolil. Určitě věděl, že vím, no teda že všichni víme, že on je ten falešník a že kdyby naší mámě něco udělal, podal bych si ho. Ale i tak si raději pospíšíme,“ trochu jsem sázel na to, že ten ulhanej nebožák nenajde tu správnou cestu domů. Náš les známe jen my, už jsem se ale těšil, až budeme doma. Potřeboval jsem ujištění, že je Lucy opravdu v pořádku, navíc se tam taky za dobu naší nepřítomnosti mohla vrátit Vivi, to by pak byly dvě křehké květinky bez mé ochrany, namísto jedné… A navíc jsem Vivi chtěl co nejdřív vidět.
“Já vím, taky jsem chtěl lovit s mámou,“ pokýval jsem hlavou, nicméně hlavní důvod byl ten, že jsem nechtěl děckám ukázat, že v něčem nejsem profík. To by byl trapas, protože táta přece musí být dobrej ve všem, ne? Musí všechno zvládat, umět, se vším si poradit a být oporou a hlavou celé rodiny. Aspoň takový byl vždycky můj táta, ohlédl jsem se na ty dva a usmál se na ně, když Ciri řekla, že se mámě tím úlovkem alespoň omluvíme. “To je pravda. Přineseme jí domů překvápko, určitě se ráda nají bez práce,“ uculil jsem se ještě jednou, abych je ujistil, že je vše v pohodě, a pak pohled vrátil zase zpět dopředu. To dám, zajíce jsme taky ulovili společně bez Lucy, ulovíme i vysokou. Už jsem lovil hodně krát, není na tom nic těžkýho, tiše jsem si povzdechl, zatímco jsem zamířil k řece, abychom se z tohoto lesa mohli konečně vybatolit a po cestě narazit na rozlehlou louku, na které překvapíme nějaký pěkný šťavnatý stádečko.

>> Esíčka (podél řeky Tenebrae)

// ET 2

Ta vlčice na mě byla nějaká až moc zrychlená. Poslouchal jsem ji a snažil se svým pomalým myšlením rozluštit, co vlastně říká. Chvíli to trvalo, jen jsem na ni hleděl, jak poskakuje, a zamýšlel se nad hloubkou její radosti, ale když mi to došlo, nemohl jsem tomu uvěřit. “Co-cože?“ povytáhl jsem obočí a šokovaně na ni zíral. Právě mi sdělila, že si ji Lucy nechala. Cože to? Dělá si ze mě teď srandu? Nebo je to celý nějakej divnej přelud a patří to k tomu divnýmu rozdvojení? Chvíli jsem si říkal, jestli tahle vlčice není ten můj dvojník převtělený zase za někoho jiného, jenže když mi sdělila kvíkavým způsobem svůj problém, uvědomil jsem si, že jsme na tom oba dva úplně stejně. Oba dva šikanováni svým klonem. Zmateně jsem si kecl na zadek, který jsem mezi naším rozhovorem už stihnul ze sedu asi tak 3x zvednout, a nechápavě jsem na ni zíral. Vše mi docházelo moc pomalu, všechny spojitosti a fakta… Bylo toho na mě zaráz nějak moc. “Takže ty… Ty žiješ v Cedrovém lese? V Cedrovém lese s vlčicí jménem Lucy?“ potřeboval jsem se znovu ujistit, že to fakt myslí vážně. Co když jsou na světě dva Cedrové lesy a dvě Lucy? “A máš svoji kopii, která se objevila z ničeho nic, že?“ No potěš… To je v háji, fakt. A já si myslel, že mám kopii, protože jsem tak skvělej. Ale asi ne teda, to by totiž musela být skvělá i ona, což není, takže za tím určitě je něco jinýho. A já přijdu na to, co.
Takže, potřeboval jsem si to hezky v klidu sám shrnout. Lucy našla vlče, které si nechala, společně žijou v Cedráku. Určitě nejsou dva Cedráky ani dvě Lucy. Nakonec pak ani dva Etňové a dvě tyhle upištěný vlčice. Všechno na světě je jenom jednou, jo. Jeden originál, jo. Já jsem ten originál. Jenže… Je i tahle nohatice originál, nebo je to ta kopie? povytáhl jsem obočí a vlčici si prohlédl. Nemohl jsem ji srovnat s jejím dvojníkem, pač jsem ho neviděl, nicméně mi to vlastně mohlo být jedno. Já potřeboval vyřešit teď především svůj problém se svým sprosťácky ulhaným klonem, pak až byla na řadě ona. “Já jsem partner Lucy,“ sdělil jsem jí a chvíli čekal, jak zareaguje, ale pak mě napadlo, že možná nechápe, co to slovo znamená. “Myslím tím jako, že s Lucy žiju. Taky žiju v Cedráku,“ doplnil jsem.
Každopádně její nápad o tom, kdo může za naše podivné rozmnožení, mi nepřipadal až tak reálný. “Ale né, mimozemšťani neexistujou, ti jsou jen v příbězích,“ mávl jsem nad tím tlapkou a po chvíli odmlčení se jsem dodal svoji teorii: “Spíš za to může nějaká magie. Něco nadpřirozeného. Co když to světýlko, o kterém jsi mluvila, lítá i teďkonc tady okolo nás a kontroluje nás? Co když nás vymaže ze světa a nechá tady jen ty klony? Hm? A třeba to tak udělalo se všema vlkama a tím pádem i Lucy je tu dvakrát!“ vyhrkl jsem na ni a u toho vykulil oči. Kdyby byla Lucy dvakrát, bylo by to v háji. A co moje děcka?! všechno bylo v kelu!

// ET 2

Díval jsem se na její drobnou tlapku, když mě pohladila. Vypadala spokojeně, takže jsem se uvolnil a dal jí najevo, že i já jsem spokojený – usmál jsem se. “Líbí se ti moje srst? Mě se totiž taky líbí,“ pozvedl jsem pyšně hlavu. Měl jsem jednu z těch nejkvalitnějších srstí v celé Gallirei. Pevnou, lesklou, jemnou a huňatou. Prostě srst, která měla všechna pozitiva a žádná negativa. “Ano, jsem úžasný, vím to,“ líbilo se mi, že mi ta dlouhonohá vlčice tak lichotí, už dlouho jsem na sebe od nikoho neslyšel chválu, až jsem skoro zapomněl, jak příjemné to vlastně je. Zkopíroval jsem její pohyb, taktéž jsem si sedl, a u jejího popisku té „velké krásné hnědé vlčice“, jsem pokýval hlavou. “Lucy znám,“ nevěděl jsem, jestli myslí moji Lucy nebo cizí Lucy, ale když jsem nad tím pak zapřemýšlel, došlo mi, že žádná jiná Lucy není. Existuje jen ta moje a žádná jiná, “ty jsi byla s krásnou hnědou Lucy se zeleným šátečkem v Cedrovém lesíku?“ mozek mi ještě jakž takž fungoval, takže jsem si vzpomínal, kde žiju a s kým. Jenže čím déle jsme na louce byli, tím víc se mi zpomalovalo myšlení. Překvapilo mě to, ve smečce jsem byl jen se svojí rodinou, ale bylo možné, že za tu dobu, co jsem byl pryč, Lu přijala tuto vlčí dámu nadměrných velikostí. Vlčice přede mnou totiž nejen že vyrostla, ale teď už i přibrala. Byla to pěkně vysoká chlupatá koule s macatými boky a ještě macatějším bříškem. A ty žgraničky! Zazubil jsem se. “Moje Lucy je hubeňoučká jako proutek! Moc krásná vlčice!“ zaštěbetal jsem zamilovaně. “Za to ty jsi jak tři Lucy. Nějak jsi přibrala, co jsi tu snědla? Však ještě před chvílí jsi byla prcek. Asi rychle rosteš, ale to znamená, že za chvilku praskneš, ale já tě sbírat nebudu!“ zasmál jsem se při představě, jak se všude válí nafouknuté kousky této vlčice.
Stěžovala si mi, že jí někdo zabral její teplé místečko, chudáček to měla stejné, jako jsem to měl teď já. Mě taky prudil nějaký podvodník. “Jo, jsou to všecko křiváci! Všici na světě jen lžou a podvádí! Já jsem zas najednou z ničeho nic dvakrát a nemůžu přesvědčit toho druhýho, že já jsem ten originál a že jsem jen jeden. On se pořád snaží a kafrá do mě, že je ten pravej, ale já vím, že není. Totiž, to snad poznám ne? Pravej jsem já, protože všechno o svým životě vím a znám, on bez tak ne,“ důležitě jsem pokýval hlavou. Kdybych zrovna nebyl ve stavu totální omámenosti, vztekal bych se, ale teď můj hlas zněl spíš… Spíš uvolněně a jazyk se mi trochu pletl. “Říkám ti, mrně, přijdu na to, jak mu dokázat, že já jsem já, jen to ještě musím vymyslet. A jak ta podvodnice, co ti zabrala místečko, vypadá?“ zajímal jsem se, abych popřípadě této tlusťoučké vlčici mohl pomoct. Svět byl totiž plný klamů, a my oklamaní si musíme pomáhat! Alespoň pro teď.

// ET 2

Trošku se mi motala hlava, ale cítil jsem se lehký jako pírko. Všechny pocity se mi jaksi podivně smísily dohromady a já najednou nevěděl, co si myslet a co cítit. Jedno jsem však věděl – cítil jsem se uvolněně. Právě proto jsem asi ani nebyl protivný na malou vlčici, která dorazila poblíž mě a začala se ke mně hlásit. Prohlédl jsem si ji, měla docela hezký kožíšek, jeho barva mi připomínala Lucy, nicméně má vlčata ho samozřejmě měla hezčí. “Ahoj mrně,“ zabručel jsem a nechal ji přiblížit se ke mně. Chápal jsem, že se jí líbím, já se sám sobě líbil taky. “Velkou hnědou vlčici?“ zopakoval jsem, očima zatěkal po okolí a pak zavrtěl hlavou. “To ne,“ překvapilo mě, za jakou kratičkou chvíli vyrostla! Vypoulil jsem oči a přeměřil si ji, vážně před chvilkou byla menší, jakto, že je najednou skoro stejně vysoká jako já? “Teda, teď jednu vidím před sebou,“ omámeně jsem se zazubil. Nenapadlo mě, že to může být vlivem halucinogenních květin, neměl jsem s touto loukou zkušenosti. “Jsi tu sama?“

PŘEVOD PROSTŘEDKŮ
Od Marion na Etneye
400 květin = po stržení 20% dostane Etney 320 květin = celkem bude mít 643 květin

NÁKUP
M02/oheň/5* = 150 květin (magii jsem získala bez hvězdičky, tzn. kupuji opravdu 5*, 1* = 30 květin)

V01/rychlost/2* = 100 květin
V01/vytrvalost/2* = 100 květin
V01/obratnost/2* = 100 květin
V01/taktika lovu/1* = 50 květin
Celkem = 350 květin

V03/Ciri/obratnost/2* = 20 květin
V03/Reonys/obratnost/2* = 20 květin
V03/Vivianne/obratnost/2* = 20 květin
V03/Crowley/obratnost/2* = 20 květin
V03/Lucy/obratnost/2* = 20 květin
Celkem = 100 květin

Celkem utratím 600 květin

// ET 1

<< vrchol

Neodcházelo se mi od Života snadno, ale věděl jsem, že si musím pospíšit. Dole na mě čekaly děti, doma zase Lucy, spousta povinností a taky dlouhá cesta za zjištěním, kdo z nás dvou je vlastně ten pravý. Co když se mýlím a já jsem klon a on je ten originál? Ale.. To přece není možný, nejde to! Já jsem byl ten, co tu byl první, určitě jo.
Pomalu jsem se dokodrcal, hluboce zamyšlen, ke svým dětem a opatrně, možná s obavami v očích, na ně pohlédl. “Počkali jste,“ hlesl jsem úlevně a zkontroloval je, zda se jim nic nepřihodilo. “Mrzí mě, že jste Života nenavštívili se mnou, ale… Ale aspoň víte, kde ho hledat,“ smutně jsem se usmál. Opravdu jsem se necítil ve své kůži. “Vivi se prý daří dobře, nemusíme se o ni bát. Sdělil mi, že až bude sama chtít, vrátí se domů,“ tolik jsem ji chtěl najít a sám se ujistit, že je v pořádku, ale musel jsem důvěřovat Životovi. Měl jsem teď spoustu jiných starostí, než ji hledat kdo ví kde. Svět byl velký a ona maličká, jen jedna jediná, netušil jsem ani, kde začít hledat. “Vrátíme se k mámě?“ vzdychl jsem a pomalu se rozešel směrem, kterým se nacházel náš domov. Vzpomněl jsem si, jak ten druhý Etney vyrážel stejným směrem a bál jsem se, že k Lucy dorazil jako první a že ji obalamutil. Co když zůstane s ním a mě už nebude chtít vidět? Stane se ze mě vlk bezdomovec? Nechtěný a nemilovaný? Ten druhý mi všechno vezme a já budu sám. Natočil jsem ucho k dětem, jestli jdou se mnou, a pokračoval v cestě. "Neulovíme po cestě vysokou, abychom ji přinesli mámě? Měla by radost," zašeptal jsem sotva slyšitelně, hlas se mi trochu lámal, "po cestě totiž určitě narazíme na nějakou louku."

>> Tmavé smrčiny - přes Prstové hory

// ET 1

<< Narrské vršky

Celé mi to připadalo strašně divné. Nechápal jsem, co se stalo, byl jsem fakt zmatenej. Byl jsem tu s dětma a najednou puf, byli jsme tu dva. Já si byl jistej, že jsem já, jenže on si zase byl jistej, že pravej já je on a tolik mě o tom přesvědčoval, že jsem o sobě snad začal i pochybovat. Jenže to přece nebylo možné – já jsem věděl všechno. Znal jsem Lucy, svoje děti, místo, kde žiju i odkud pocházím. Jak by on mohl být já, když se tu prostě jen tak z ničeho nic zjevil? Nebo jsem se tu… Nakonec přece jen zjevil já? A pravej je on?
S táhlým zafuněním jsem zastavil, kopec byl prudký, v písku se mi nedobře chodilo a jak jsem byl psychicky rozhozený, nedokázal jsem se soustředit na správné dýchání. Navíc mě dost trápilo, že mi děti asi nevěří, protože oba dva počkali dole pod kopcem. Teda doufám, že tam čekají. Co když odešli? Mohl jsem se konejšit jen tím, že už jsou skoro dospělí, ale i tak, chtěl jsem jim oběma představit Života a oni se tak vylekali, že se mnou vůbec nešli nahoru. “Aspoň jsem jim ukázal místo, kde ho najdou, když budou potřebovat,“ snažil jsem se sám sebe uchlácholit, ale moc to nešlo. Naštvaně jsem zavřel oči, zamračil se a vyrazil dál. Potřeboval jsem se zeptat na tu Vivi, co když mi Život bude moct něco důležitého o mé dceři povědět? Nebo co když mi poví o té divné situaci, která se teď stala? Poví mi, že já jsem ten pravý? Potřebuju odpověď! Ujištění! Nebylo přece možné, aby nějaký šumák, co se tu jen tak zjeví, byl já. Zavrtěl jsem nad tím hlavou a dál pokračoval, teď již trochu rozhodněji, v cestě.

Když jsem se konečně vyšplhal až nahoru, zahleděl jsem se nejdříve na okolní výhled, na východ slunce a u toho krátce zavzpomínal na Lucy. Chyběla mi. Rád bych tu byl teď s ní, ale to bohužel nebylo možné – potřeboval jsem zjistit, kdo vlastně jsem. Otočil jsem se a rozešel se hlouběji do hor, domova toho kouzelného vlka, kterého jsem hledal. Nic se tu nezměnilo, vše bylo stejné. Příjemná atmosféra, která tu panovala, mi napomohla ke zklidnění. Zrelaxovala moji duši a já se tak nemusel ničím trápit, na tu dobu, co jsem tu byl, jakoby vše bylo sluníčkové. Už jsem ale Života navštívil několikrát, věděl jsem, jak to tu funguje. Vzpomínal jsem si na pocity a poblouznění, které jsem pociťoval vždy, jakmile mé tlapky překročily práh jeho domova. A protože si s mým kožichem lehce pohrával podzimní vánek, lehce jsem se pousmál. Bylo mi jasné, že je někde poblíž, že mě sleduje a jen mě škádlí. “Živote!“ Chtěl jsem, aby se ukázal… A on se nakonec opravdu ukázal. Nenechal mě dlouho čekat, možná věděl, že spěchám. Zaplesalo mi srdce, když jsem spatřil jeho krásně bílý, nadýchaný kožíšek. Vynořil se odnikud. “Živote,“ hlesl jsem a udělal vstříc němu pár kroků. Když jsem si ho prohlížel, záviděl jsem mu. Záviděl jsem mu vlastně všechno, jeho život, místo, kde bydlí, jeho kožich i celkově vzezření. Napadlo mě, že ho vlčice asi nebude mít nouze, každý ho miluje. Ale mě taky, spokojeně jsem zamával ocasem. “Co tě sem přivádí, drahý Etney? Už dlouho jsme se neviděli,“ když se Život zastavil naproti mně, uvědomil jsem si, že jsem oproti němu těžce bezvýznamný a trochu mě to ponížilo. Nebyl jsem zvyklý být nikdo, naopak jsem pořád mezi ostatními byl někdo. “Já… Já potřebuju zjistit, co je s Vivianne. Už před delší dobou zmizela a mě se nepodařilo ji najít,“ sklopil jsem na moment pohled zahanbeně k zemi. Otec by neměl ztratit své dítě, nikdy. “O tvé dceři ti nic povědět nemohu, Etney. Nejsem ten, co ti smí radit – pokud potřebuješ detailnější radu, vyhledej Kontinua. Mohu ti jen říct, že Vivi žije a daří se jí dobře, neměj o ni obavy. Dej jí volnost, tu ona potřebuje. Není jako její sourozenci, snaž se porozumět její duši,“ zůstal jsem na něj hledět jak puk. Zaprvé jsem nevěděl, kdo je Kontinuum a kde ho vůbec najdu, a za druhé… Myslel jsem, že Vivi rozumím. Že vím, co potřebuje a co by ráda, ale možná tomu tak nebylo? “Mm, dobře,“ zamumlal jsem. To jsem se táhl až sem kvůli tomuhle? Kdybych byl jinde než tady, naštval bych se, jenže tady se pocity naštvanosti okamžitě rozplynuly. “A co mám dělat?“ potřeboval jsem navést tím správným směrem, jenže to tentokrát nevypadalo moc slibně. “Myslel jsem, že mi pomůžeš,“ “Rád bych ti pomohl, Etney, ale teď to nejde. Jsou věci, se kterými si musíš poradit sám, ale neměj strach. Vivi je silná vlčice, je silná po Lucy, své mámě, která na tebe doma už netrpělivě čeká. Spěchej domů, spěchej za ní.“ Měl pravdu, už jsem doma nebyl opravdu hodně dlouho, Lu se musela starat o celý les úplně sama. Jistě se o mně bála, přidělával jsem jí starosti, i když jsem nechtěl. “Ale nejdřív musím pochopit, co se to děje s mým tělem. Objevil se můj dvojník a ohrožuje moji pověst – říká, že jsem já, že on je ten pravý, což ale není pravda. Já jsem přece ten pravý, nebo snad ne?“ Život se ale jen pousmál, zahleděl se na mě těma svýma vlídnýma očima a já si uvědomil, že jsem tu opravdu zbytečně. Tentokrát od něj nedostanu žádnou odpověď. “Takže opravdu na všechno musím přijít sám,“ zamumlal jsem, pohlédl na něj a snažil se nabažit té jeho krásy. Cítil jsem, že náš společný čas se krátí, jenže mě se odsud nechtělo. Nechtěl jsem se vrátit tam dolů, kde na mě čekaly jen samé problémy a nepříjemnosti. “Opravdu tomu tak je, protentokrát,“ pokýval hlavou a zmizel. Rozsypal se v písek, který se smísil s tím ostatním, jež pokrýval celé tohle úžasné místo. Němě jsem zíral před sebe a vyčkával, zda se za mnou ještě nevrátí, ale nevrátil. Zřejmě byl čas jít.

>> Narrské vršky

// ET 2

<< Tmavé smrčiny (přes Tenebrae)

Když jsem vzal v potaz veškerý výčet našich vzájemných rozdílů, usoudil jsem, že já jsem ten lepší, pro svět prospěšnější, a tím pádem jsem i ten pravý. Jenže jak to mám dokázat svému okolí? Hlavně teda tomu mizerovi, tomu mému rádoby dvojníkovi?
Nedával jsem moc pozor na cestu a směr, prostě jsem jen šel přímo za nosem. Nerozrušila mě ani řeka, kterou jsem nevědomky překročil a zamokřil si tak tlapky. Teprve až tehdy, co jsem ucítil omamnou vůni fialových květin nacházejících se ve velice hojném počtu na louce, jež se rozprostírala přímo přede mnou, jsem procitl. Zúžily se mi zornice a já si konečně uvědomil, že tudy cesta domů asi nevede. Jenže co teď? Nevěděl jsem, kam jít a co dělat. Navíc mě pořád štval ten klon a chtěl jsem se dozvědět, kdo z nás dvou je ten pravý a jak je vůbec možný, že jsme se rozdvojili. Nedávalo mi to smysl, ještě nikdy jsem nezažil, že by se vedle někoho objevil jeho dvojník a přesvědčoval by ho, že on je ten pravý a já ten falešný. Naštvaně jsem si sedl a zamračeně jsem se zahleděl kamsi do dálky.
A čím více jsem dýchal výpary z květin, tím lehčeji jsem se cítil…