Gallirea - Příspěvky uživatele

Odměna:
bonus štěstí
1 hvězdička do rychlosti
2 hvězdičky do magie počasí (pod 5. level)
6 perel
1 hvězdička do vytrvalosti
1 hvězdička do magie elektřiny (nad 5. level)

Přidáno

A pak, když se přímo před mýma očima rozplynulo zářivé světlo, jak si konečně uvědomil, že já byl ten pravý a že je teď už konečně vše v pořádku. Takže já byl opravdu ten pravej! Věděl jsem to! To já byl s tou mladinkou vlčicí, co je u nás doma... A já hledal to vajíčko a všechno. Já jsem to vyřešil! začaly mi cukat koutky, až se nakonec roztáhly do úlevného úsměvu. “Jo! Děkuju! Děkuju moc!“ vyštěkl jsem, pozorujíc zářivou kouli, jak mizí v menhiru. Naposledy jsem pohlédl na Kontinuum, pak se na tlapce otočil a rozběhl se pryč. Těšil jsem se domů, těšil jsem se k Lucy k dětem. Uvědomil jsem si díky vzpomínkám mého dvojníka, že já nebyl ten, co s nimi trávil čas, ale naštěstí jsem věděl o každičkém detailu a o celé cestě toho druhého. Ulevilo se mi. Teď musím spěchat domů, ve vzpomínkách ten druhý taky měl lov s Reonysem a Ciri – mrzelo mě, že jsem u jejich prvního lovu větší zvěře byl a zároveň nebyl, ale byl jsem rád, že doma bylo něco k snědku, protože jsem padal hlady. “To až řeknu Lucy,“ zahuhlal jsem tiše sám pro sebe a na konci louky jsem zpomalil do klusu.
A zatímco jsem dál pokračoval vstříc domovu, četl jsem v jeho, teda teď už svých, vzpomínkách a dozvídal se, co vše zažil.

>> Travnatý oceán (přes Tenebrae)

// Byla to skvělá akce, moc mě to bavilo :-) A hra za dva Etni byla fakt zajímavá, nechat hádat vzájemně mezi sebou ty dva bylo v topu :D Takže moc děkuji a těším se na nějakou další akci

Když jsem otevřel oči, byl jsem tu už jen já sám. Šokovaně s pootevřenou tlapou jsem pohlédl na Kontinuum, poodstoupil jsem od menhiru o kus dál a zadýchaně se vzpamatovával. Takže kdo z nás byl ten pravý? Měl jsem v tom pořád zmatek, těšil jsem se, až si to všechno tak nějak samo sedne a já budu konečně všemu rozumět. “Jeho vzpomínek?“ zopakoval jsem po Kontinuu přiškrceným hlasem, ale u toho souhlasně přikývl. “Chci jeho vzpomínky, ano prosím,“ hlesl jsem. Potřeboval jsem přece vědět, co všechno ten druhý zažil, ne? Jestli náhodou nedělal něco s mými dětmi nebo snad partnerkou! Nebo tím vlčetem, které jsem potkal na té louce... Počkat, ale to hnědé vlče, které mi připomínalo Lucy, bylo se mnou a já ho tam pak nechal. A pak jsem hledal ty jeho chlupy a nesl to vajíčko a tak. Takže já jsem ten pravý? Mírně jsem se pousmál, bylo to jakési úlevné zjištění, ale stejně mi to nestačilo. Najednou jsem si totiž prostě nebyl vůbec jistý, jestli jsem Etney 1 nebo Etney 2, a který z nás dvou tu teď stál. Vzpomínky jsem měl promíchané a nedokázal jsem si je roztřídit. Zíral jsem jen tupě na Kontinuum a napjatě čekal, co se stane. Doufal jsem jen, že jak se tohle všechno zklidní, zase si svoje vzpomínky dám do pěkně kupy.

//ET 2

“Kontinuum? A náhražka?“ hlesl jsem překvapeně a pořád na něj hleděl jako na obrázek. To o té náhražce jsem tak nějak věděl, ale stejně mě to udivilo, když mi moji domněnku potvrdil a já se tak ujistil, že je to doopravdy fakt. Takže jeden je pravý a druhý je fakt dvojník, to je síla. A kdo je kdo? A co se stane s tím dvojníkem? Nejsem ten dvojník já, že ne?. Naprázdno jsem polkl, když se přede mnou vznesly ty věci, které jsem přinesl, a začaly zářit. Nevěděl jsem, co bude dál a byl jsem z toho pěkně nervózní, a to až do chvíle, co se vedle mě zjevil ten druhý Etney. Jeho přítomnost mě trochu vyvedla z míry, aniž bych se na to soustředil, takže nervozita trochu povolila. No, a přestože jsem si dost dobře neuvědomoval, že se tu objevil a že jsme zase oba dva na jednom místě a přímo vedle sebe, bezděky jsem na něj pohlédl a pak se podíval zase zpět na bytost, která se představila jako Kontinuum. Chtěl jsem něco říct, jenže v tu chvíli mi docvaklo, že jsem vedle sebe viděl toho dvojníka, takže jsem pohled honem rychle přenesl na něj. “Och! To jsi ty!“ zaprskal jsem otráveně, vycenil na něj zuby a mrskl ocasem. “Kde ses celou dobu flákal, ty darmožroute?! Já tady řeším všecko kolem toho divnýho zjevení tebe, mýho dvojníka, hledám odpovědi, a ty se tu jen tak promenáduješ. Neuvěřitelný,“ vyčítavě jsem ho zpražil pohledem, jemně do něj ždrkl zadkem, ale pak už jsem se zase věnoval Kontinuu. Stejně jsem neměl chuť se hádat, vynadal jsem mu jen tak z principu, aby si nepřipadal moc důležitě.

// ET 1 (<< teleport z Cedrového háje)

Doma v Cedrovém háji jsem se moc dlouho neohřál. Měl jsem radost, že jsem konečně v cíli a můžu znovu vidět Lucy, a najednou jsem se s divnými pocity v žaludku objevil vedle té mé kopie, která tehdá zdrhla od Narrských kopců a nechala mě tam samotného. “Co že, ty?!“ vyhrkl jsem, a když na mě vycenil zuby, vycenil jsem je na něj taky, aby si nemyslel, že umí cenit zuby jen on. “Neštěkej po mě, ty... Ty jeden hrubiáne!!“ prskl jsem nahlas, přeměřil si ho pohledem a vypjal hruď, aby si ten druhý připadal menší, než jsem já. Když do mě ždrkl zadkem, mírně jsem poodstoupil na stranu, ale u toho jsem ho švihl ocasem, aby věděl, že na mě nemá hrabat. “Nedělej, že jsi nějakej správňák, co se snaží zachránit a vyřešit tuhle divnou situaci. Navíc, stejně za to můžeš ty, to ty jsi ten špatnej a měl bys zmizet. To za tebe nikdo jinej řešit nebude, takže co tu do mě teď valíš jako,“ mudroval jsem s přivřenýma očima a pohledem upřeným na něj, toho syčáka, až jsem si po chvíli teprve uvědomil, že tu stojí něco daleko většího, než jsme my dva dohromady. “Jej!“ vyprskl jsem s ustoupením jednoho kroků vzad a toho tvora si od hlavy až k patě prohlédl. Byl divný. Neobvyklý. “Co to je zač?“ zašeptal jsem si vyjeveně sám pro sebe a vypoulil na to „něco“ oči.

// oba dva

Oba jsme se na sebe vzájemně podívali, hodili na sebe co nejškaredější rypák, jaký jsme dovedli, chvíli váhali, ale nakonec se staženým hrdlem i žaludkem položili zároveň své pravé tlapky na menhir, jak nám Kontinuum přikázalo. Nevěděli jsme, co čekat, ale jedno bylo jisté – oba jsme byli přesvědčení, že jsme ti praví a nikdo z nás nechtěl tuto zemi opustit. Ať jsem to já, co tu zůstane! pomysleli jsme si oba dva a na moment zavřeli oči.

// Dotažení ulovené kamzice i s mládětem (za pomoci Rea, od kterého mám manipulaci povolenou)

// ET 1

<< řeka Mahtae (přes J. Galtavar)

Byl jsem z toho tahání zatuhlého těla tak unavený a vyčerpaný, že jsem se normálně těšil domů, až se natáhnu v našem super truper úkrytu a zdřímnu si. Uprostřed cesty jsme si museli odpočinout a taky se spolu se synem znovu vyměnit, aby potravu táhl on, protože já už prostě nemohl. Alespoň jsem ale pomohl Ciri s tím mládětem, chuděrka ho nesla celou cestu sama. I přestože to bylo drobné malé mládě, mrtvé něco vážilo.
“Jsme tady!“ zahlásil jsem před hranicemi lesa, které víc jak božsky voněly mojí družkou. Všechno to tu zvládla sama, kočička šikovná, těšil jsem se na ni. Fakt moc. “Lucy! Mámo naše! Jsme doma i s úlovkem!!“ zahulákal jsem s úsměvem na tváři. Najednou jsem zcela zapomněl na nějakou únavu z lovu i z následného přemístění mrtvých těl od Vyhlídky až sem. “Lu, kde jsi!“ zavrtěl jsem ocasem, tolik jsem se na ni těšil. Chňapl jsem kamzici, z posledních sil ji dotáhl hlouběji do lesa a pokojně si u ní pak sedl s domněním, že na Lu počkám tady. Určitě ji přivábí ta vůně. S úsměvem jsem koukl na děcka a pochvalně na ně mrkl, “šlo vám to super, jste prostě moje krev.“ Zazubil jsem se na ně, měl jsem super náladu! Konečně doma.

A pak jsem najednou začal zářit, zmenšil se do malé kuličky a zmizel.

>> nedobrovolný teleport na Kopretinovou louku

// Manipulaci mám povolenou Reem :-)

// ET 1

<< Vyhlídka (přes Zrcadlové hory)

Byla to fuška, táhnout mrtvého kamzíka přes nepříznivé cesty a ještě ke všemu v noční tmě, ale musel jsem to zvládnout. Samozřejmě jsem v průběhu cesty odpočíval, ale i tak mi to dávalo zabrat. Byl jsem rád, že tu jsou děti se mnou a pomáhají mi. Reonys mi byl hodně k tlapce, protože mi s dospělou mrtvou kamzicí docela dost pomáhal. Když jsem nemohl, vystřídali jsme se, ale já věděl, že mám větší páru jak on, a chtěl jsem mu co nejvíce jeho sil ušetřit.
Jednu takovou větší pauzu jsme si dali až před řekou Mahtae, u které jsem nejdříve musel vyzkoumat, jak ji přejdeme. Měli jsme však štěstí, že se více na jihu kousek od Borůvkového lesa zřejmě činili bobři, a okousaným mohutným kmenem stromu, který spadl přímo přes řeku, nám tam vytvořili nevědomky pěknou cestičku až na druhou stranu. “Našel jsem cestu!“ vyhrkl jsem zadýchaně na děti, když jsem se vracel ze své obhlídky okolí. Za synovy pomoci jsem chňapl mrtvého dospěláka, zkontroloval Ciri, že zvládá táhnout mrtvé mládě, a zamířil jsem ke spadlému kmeni i s dětmi, kterým jsem ukázal cestu. “Opatrně,“ zamumlal jsem tiše, když chvíli táhnul naši ulovenou oběť Reonys, a pomohl jsem mu s ní na druhou stranu, kde na nás už čekala louka obrostlá měkkou trávou. Za chvíli budeme doma!

>> Cedrový háj (přes Jižní Galtavar)

// ET 2

<< Tmavé smrčiny (podél řeky Tenebrae)

Podél řeky jsem se konečně dostal až k louce, na které byl ten úžasně božský menhir, který mě tolik vábil. Připadalo mi to až neuvěřitelné, jakou silnou touhu ve mě dokázal vyvolat. Opatrně jsem kráčel napříč kopretinovou loukou, zahalen do noční tmy. Pouze hvězda nalepená na vajíčku, které jsem měl v tlamě, pořád krásně zářila. Možná snad i o něco víc, když se blížila k menhiru. “Co to sakra je?“ hlesl jsem užasle, avšak skrz držení vejce sotva srozumitelně.
Přímo před menhirem se pyšně tyčila veliká fialovočerná bytost, kterou jsem jakživ nespatřil a kolem které se vznášela fialová svítivá záře s maličkými poletujícími kometami. Zakrývala prasklinu na menhiru svým vlastním tělem, které jsem si však vůbec nevšiml. Mě naopak připadalo, že tam jen tiše stojí a pozoruje, co udělám a jak se rozhodnu. Najednou mi bylo jasné, že mám jít přímo za ní, že to ona je zodpovědná za světýlko, které ze mě udělalo dva Etneye a vypustilo tak do mého světa lháře. Prošel jsem celou louku s podivným pocitem v žaludku, kopretinky hravě povlávaly sem a tam a já měl pocit, že se jen sotva držím tlapkama na zemi. Nicméně jsem ostýchavě a obezřetně přišel až před tu bytost, položil na zem vejce, na kterém kromě zářícího šedého písku od kráteru byla nalepená také jedna zářivá hvězdička, a také fialovošedou srst mého dvojníka, kterou jsem nalezl vlající v letním poklidném vánku ve Tmavých smrčinách, kam mě přivábil samotný velký menhir. Napadlo mě ale, že bych měl k té jeho srsti přidat i tu svoji, aby tu nebyla jen ta jeho. Co když by podle ní usoudil, že pravý je on a ne já? Ani omylem!, vytrhl jsem si tedy pomocí zubů z tlapky pár chlupů a hodil je na hromádku, kterou jsem přinesl a která měla původně být luxusním omluvným dárkem pro moji Lucy. Nevěděl jsem, že teprve teď je hromádka kompletní. “Kdo jsi?“ hlesl jsem s pohledem přilepeným na tančících kometkách vedle jeho velké hlavy. Měl jsem z té bytosti hrozně divný pocit, vůbec mi nedovolovala být tak pyšný, jak jsem běžně býval, spíše jsem měl nutkání projevit jí jakousi úctu. Jemně jsem proto pokývl hlavou a kousek od ní ucouvl. Měl jsem snad strach? “Proč jsem tady dvakrát? A... A kdo z nás je ten pravý?“ V tu chvíli mě celého zalil pocit nervozity. Co bude dál? Co když je ten pravý on a já náhražka? Co když zmizím a už tu nikdy nebudu? Budu dál... Žít? Němě jsem zamrkal. Byl jsem si ještě před malou chvílí jistý, že pravý jsem já a on falešník, jenže teď jsem si najednou nebyl jistý vůbec ničím. Hleděl jsem na to stvoření, které na mě ze své výšky sebevědomě shlíželo, a doufal jsem, že konečně dostanu nějakou odpověď. Přítomnost dvou dalších vlků jsem vůbec nezaregistroval.

// ET 2

<< řeka Kierb (přes řeku Tenebrae)

Naštěstí ta další louka, po které jsem ťapal, už byla v naprosté pohodě, přestože jsem vlastně ťapkal celou dobu po proudu Kierb. Mohl jsem si proto oddychnout a nemusel jsem se ničím rozrušovat, ani se na nic soustředit. Navíc jsem v dálce mohl vidět ten zářící menhir, co byl na Kopretinové louce, ale... Moment, zářící menhir? Co to je? Pozastavil jsem se a udiveně na to hleděl. Zářil tak, že osvítil celé své okolí a já ho mohl vidět až od řeky Tenebrae, kterou jsem si pamatoval především kvůli jejímu ne příliš vábnému zbarvení a taktéž kvůli tmavému lesu, který se rozprostíral přímo za ní. Nechtěl jsem na Kopretinovou louku, tam jsme se přece neoddělili, můj pohled však zářící menhir silně přitahoval. Jakoby vyloženě chtěl, abych za ním šel. Abych ho následoval. Zamrkal jsem, naprázdno polkl a rozmýšlel se, co dělat. Připadalo mi, teda nevěděl jsem sice proč a ani jak je to možné, ale jakoby mi něco říkalo, že k menhiru ještě chodit nemám. Připadalo mi, že mi ještě něco chybí a že mám hledat. Urputně hledat a k menhiru přijít až nakonec. Jenže co mi chybí? Co bych měl hledat?
Pomalu jsem se rozešel a zamířil k tmavému lesu, kterým jsem mimo jiné procházel, když jsme se od sebe oddělili. Co mi může chybět? Souvisí to nějak s tím druhý lhářem, co se vydává za mě a všude tvrdí, že je já? a jak jsem se coural po lese, ať už to bylo možné nebo nebylo, ucítil jsem starý pach svého dvojníka. Byl tu přítomný už jen velice slabě, ale přece jen. Zastavil jsem se, zavětřil a nakonec se vydal směrem, ze kterého jsem jej cítil. Třeba tam na mě něco čeká?
Připadalo mi, že to tu celé ovládá nějaká nadpřirozená síla. Radila mi, co dělat, abych tomu všemu přišel na kloub, protože já sám bych to asi nevyřešil, i když jsem si to ani za nic nehodlal přiznat. “Proč mám jít sem? Co to může být?“ zašeptal jsem, rozhlížejíc se zamyšleně po lese. Nakonec jsem ale asi opravdu dorazil tam, kam jsem měl – celou dobu mě ten pach, který mimochodem co chvilku sílil a byl daleko intenzivnější jak při vstupu do lesa, chtěl dovést sem. Na jedné seschlé staré větvi bylo zaháknutých několik vlajících fialovošedých chlupů, které patřily mému druhému já. “Cože? Tohle je ono?“ Měl jsem pocit vítězství, i když jsem tomu všemu fakt nerozuměl a začínal jsem mít v hlavě pěkný guláš. Nechápal jsem, proč bych měl ty chlupy brát a nést je na tu Kopretinovou louku za tím zářícím menhirem, jenže mi prostě něco napovídalo, že to tak je a že to musím udělat. Opatrně jsem teda k vejci s hvězdou přibral i těch pár fialovošedých chlupů, a dal se na cestu. Byl jsem fakt zvědavý, co nebo potažmo kdo mě tam bude čekat.

>> Kopretinová louka (podél řeky Tenebrae)

// ET 2

<< Kráter (přes Převrácenou planinu)

Očividně jsem se znovu dostal, samozřejmě nechtěně, na tu divnou louku s tou podivnou všudypřítomnou atmosférou. Najednou mi ztěžkly packy a ťapkalo se mi úplně naprd, ale hrdinsky jsem kráčel vpřed s vědomím, že jak tuhle divnou oblast přejdu, už se na ni NIKDY, fakt ale nikdy nevrátím. Naštěstí mi dodával motivaci a odvahu šum nedaleké řeky, která mi prozrazovala, že tahle louka není nekonečně a čeká tam na mě daleko lepší místečko, na kterém zase bude líp. Přemohl jsem se tedy a zrychlil, abych z té louky vypadl co nejdříve. Samozřejmě jsem po celou dobu pečlivě strážil své zářící vajíčko, ale protože jsem ho opatrně držel pouze mezi zuby, abych ho neožgrindal a neodlepily se z něj ty parádní hvězdy, i když moje sliny jsou taky hvězdný a vůbec by mu neuškodily. Moje sliny snad chce na svým vajcu každej, tekly mi po celé tlamě.
Netrvalo dlouho a já jsem fakt dorazil až k řece, bylo to prima, oddechl jsem si. Položil jsem vajíčko do trávy, zkontroloval ho, aby mi náhodou někam neuteklo, a pak se dychtivě napil té sice né úplně čisté, avšak fakt výtečné vody, na kterou jsem měl děsnou chuť. Ta planina, na které jsem měl ty ztěžklé packy, mně fakt vyčerpala. Inu, byl však čas pokračovat dál, chtěl jsem se dozvědět pravdu, abych se mohl co nejdříve vrátit domů za Lucy a sdělit jí, že se nemusí ničeho bát a že fakt má doma toho pravýho. Chňapl jsem vajco a řeku po vodou opracovaných velkých kamenech pokojně přešel.

>> Tmavé smrčiny (přes Tenebrae)

// ET 2

<< Skvělé místo pro život

Možná jsem přece jen neznal úplně přesný směr na louku, na které jsme se s tím otrapou vzájemně oddělili, protože jsem místo louky či lesa dorazil na totálně neznámé, podivně sežehlé místo s šedým pískem všude, kam jen mé nadmíru bystré oči dohlédly. Zkoumavě jsem si to tu prohlédl, samozřejmě i nadále s vajíčkem pro Lucy v tlamě. Chtěl jsem odejít, vzít to obloukem a prostě se ztratit stejně nenápadně, jako od toho stromu s hádajícími se ptáky, ale nešlo to. Táhlo mě to k sobě, ten divný šutrák svojí jasnou září přemlouval moji královskou důležitost, abych ho prozkoumal a věnoval mu alespoň drobet svého drahocenného času. No, a protože mě zaujalo, jak místo tak hezky září, rozhodl jsem se panu šutráku vyhovět. Byla tma, hluboká noc, a tady to přitom žilo. Blyštivé věcičky kolem velkého útvaru uprostřed mi připomínaly hvězdy na obloze, jako bych byl teď přímo mezi nimi. Byl to vlastně docela hezký pohled i pocit.
Když jsem se přiblížil k těm blyštivým útvarům o něco blíže, pod packami mě to začínalo čím dál tím víc hřát. Nepálilo to, spíše mi to příjemně prohřívalo celé tělo zevnitř. Se zaujetím jsem ten mega zářící šutr, který ležel přímo veprostřed tohoto celého šedého písčitého nadělení, pozoroval. Chtěl jsem se ho dotknout, ale napadlo mě, jestli to není příliš nebezpečné? Co když se ho dotknu a popálím si packy? Nebo tak něco. To určitě není jen tak, že se tu válí takováhle věc. Raději jsem tedy zase mírně poodstoupil vzad a jen si ho prohlížel.
V tom mě napadlo, že bych se ho nemusel dotýkat přímo, ale mohl bych se dotknout alespoň zářícího prášku, který byl všude kolem toho pěkného kamene. To kdybych Lu donesl ještě kromě vajíčka i nějaký ten kamínek, to by bylo. To by měla ten nejhezčejší dárek, jaký by jí kdo vůbec mohl přinést. S úsměvem jsem hleděl na drobné zářivé pidi kamínky, jež mi silně připomínaly hvězdy na obloze, a čím víc jsem přemýšlel nad tím, že by bylo super je Lucy donést, tím spíš jsem se od nich nemohl odtrhnout a jen tak odejít. Nakonec jsem tedy položil oslintané vajíčko přímo mezi ty zářící pidi kamínky, které se vážně leskly jako hvězdičky na němé noční obloze, a pořádně ho v tom vyválel. Koukal jsem se zvědavě s oušky nastraženými na své umělecké veledílo, ale protože jsem nakonec usoudil, že tam toho je nalepenýho nějak málo a že chci to vajíčko lesklé a oblepené hvězdami úplně celé, plivnul jsem na něj, abych ho znovu navlhčil, a několikrát ho čenichem v tom šedém prášku oválel znovu. Pak jsem na něj foukal, aby vše zaschlo a nic po cestě neopadalo, a když mi to připadalo celé naprosto dokonalé, ještě jsem na něj přímo doprostřed pomocí svého drápku nalepil jednu zářící maličkatou hvězdičku, aby tomu dodala grády. Spokojen se svojí šikovností a vynalézavostí jsem pak vyrazil i s hvězdným vejcem mezi zuby na cestu.

>> Kierb (přes Převrácenou planinu)

// ET 2

Jak jsem tak ležel, z čista jasna mě napadlo, jestli bych se pro vyřešení té divné situace neměl vrátit zpátky na tu louku, kde jsme se s tím dvojníkem vzájemně oddělili. Třeba by tam mohlo dojít k vyřešení téhle divné situace a objasnilo by se, kdo z nás je ten pravý, i když já jsem vlastně žádné objasnění víceméně ani nepotřeboval. Byl jsem si na tuty jistej, že ten pravej kus jsem já a on je jen můj náhradník, moje kopie. Minimálně se tam můžu jít mrknout, není to zas tak daleko, převalil jsem se na bok, podepřel se na přední tlapě a pak se zvedl. No, kápnu božskou, vlastně vůbec nevím, jak daleko to je a ani nevím, kde teď jsem, ale něco mě k vyřešení té situace prostě táhlo. “Mrně, jdu najít pravdu,“ podíval jsem se na hnědou vlčici, která mi tak silně připomínala moji životní lásku. “Jdi domů za mámou, potkáme se tam,“ mrkl jsem na ni, otočil se a jal se pomalu odcházet.
Při odchodu mě vyrušil pronikavý skřek ptáka, vlastně dvou ptáků, jakoby se snad prali nebo co. Otráveně jsem přitiskl uši k hlavě a s úšklebkem je pohledem vyhledal. “Rušíte veleváženého návštěvníka tohoto posvátného místa, smradi!“ zavrčel jsem. Místo to totiž bylo opravdu pěkné, klidné. Byl jsem si jistý, že se sem někdy vrátím. Mohl bych sem vzít Lucy a děcka, zrak jsem měl však stále přilepený na koruně stromu nade mnou, ve které se odehrávala ta ptačí potyčka. Bylo to úsměvné, jakoby se hádali o tom, kdo bude spát v hnízdě a kdo na větvi. Chtěl jsem vyrazit, už už jsem zvedal tlapu a málem ji položil přímo před sebe, ale naštěstí si můj velice inteligentní a svižný mozek uvědomil, že pode mnou leží bílé vejce, a kdybych na něj stoupl, měl bych celou zaprasenou tlapku. To by bylo vážně nechutné, musel bych ji pak umývat. Položil jsem ji teda na poslední chvíli až před to vajíčko, přičemž jsem si ho zkoumavě prohlédl. Taky jsem do něj dloubl čenichem, kdyby náhodou se z něj něco chtělo líhnout, ale nic se nedělo. Asi jim spadlo z hnízda, vyjel jsem očima nahoru a pak jimi sjel zase na vajíčko, které při detailnějším prozkoumání opravdu mělo trošinku naprasklou skořápku, ale jinak nijak extra poškozeně nevypadalo. “Hehe, mohl bych donést Lucy dárek,“ vítězně jsem se zazubil, jak skvělý nápad jsem dostal, vzal ho jemně do tlamy a s rychlou kontrolou těch dvou ptáků, jestli se stále hádají a nevšímají si mé utajené akce, jsem se tiše odkradl pryč. “Hehehe,“ zasmál jsem se škodolibě, pač jsem měl fakt dobrý pocit z toho, že mám pro Lu takový originální super dárek. Mohla si ho totiž vystavit doma v úkrytu mezi kořeny a světlušky, a kdykoliv pak budu pryč, tak na mě při pohledu na něj, jak leží na té výstavce, vzpomínat. Ideální. Vsadil bych se o cokoliv, že žádný vlk ještě nedonesl své partnerce jako dárek vajíčko. Byl jsem úžasný partner!

>> Kráter

// Manipulace povolena Reonysem :-)

//ET 1

Vše zatím probíhalo hladce, byl jsem rád. Co mi však dělalo starosti, a to docela velké, byla přicházející noc. Sluníčko už skoro zapadlo za obzor a přestávalo nám tak svítit na cestu, přičemž měsíc neměl tak silnou záři, že by nám mohl v tomto problému pomoci. Naštěstí však zatím bylo teprve šero, ještě nás nepohltila úplná noční tma. Jinak nám ale počasí přálo, bylo teplo, nepršelo a ani nefoukal vítr. Ideální letní noc. Jedna z posledních.
Ciri i Reonys drželi mamku kamzici s děckem kamzíkem na uzdě, ač malej kamzíček dělal vylomeniny a oháněl se těmi svými drobnými kopýtky všude kolem sebe. Hnali jsme je ale správným směrem, netrvalo dlouho a uvědomil jsem si, že tady je pro nás terén už daleko schůdnější. Nebylo tu tolik kopců a všudypřítomných kamenů, celkově tu byl hladší povrch vhodný pro vlčí tlapky. Neotálel jsem tedy, zrychlil své tempo a ke zraněné kamzičí mámě se pomalu, ale jistě přibližoval. Očima jsem ještě zkontroloval Ciri s Reem, doufal jsem, že sami budou vědět, co dělat s mládětem, až povalím jeho mámu na zem. “Jdu na to!“ štěkl jsem nahlas, abych byl dostatečně slyšet, trošku kamzici ještě vyděsil svým zavrčením a zacvakáním zuby u jejího zadku, ale pak jsem bez dalšího vyčkávání vyskočil zezadu přímo na ni a svým mohutným tělem ji povalil na zem. Obratný jsem sice příliš nebyl, avšak sil jsem měl na rozdávání, byl jsem na tom fyzicky dobře. Přemohl jsem ji především svoji velikostí a silou, kdybych s ní měl soutěž v obratnosti a rychlosti (při jejím plném zdraví), vyhrála by. Srdce mi zběsile tlouklo, adrenalin se mi rozlil v žilách, byl jsem z toho všeho nějaký nervózní. Chtěl jsem ten lov už mít hotový a být doma s Lucy, ukázat jí, že umím, jakožto její vyvolený a taky vůdce naší rodiny, obstarat zásoby.
Nešťastný hlas kamzice se roznesl po celém okolí, zmítala se, dokonce mě kopyty trochu pokopala do nohou, ale z mého sevření se nedostala. Já ji samozřejmě nechtěl dlouho trápit. Měl jsem soucit, ač to nevypadalo, dokázal jsem se trochu vžít do její kůže. Bylo mi jasné, že já kdybych byl na jejím místě, nebylo by mi dobře a chtěl bych co nejdřív zmizet ze světa. Zatímco jsem křečovitě zavřel oči a zakousl se jí hluboko do krku, hlavou mi cvakla myšlenka, jak jsou na tom děti a jejich mládě? Honem jsem oči otevřel, zaostřil a snažil se je pohledem vyhledat. Reonys i Ciri však byli v pořádku, Reo stál obkročmo nad mládětem jako pořádnej bijec a držel jeho drobný krček ve své tlamě. Uvnitř sebe jsem se zaradoval, v břiše se mi rozlétlo hejno motýlků a já mohl s klidem na duši zkontrolovat mámu kamzici, kterou jsem stále svíral svými naleštěnými pevnými zuby. Uvědomil jsem si, že z ní vyprchal život, takže jsem si mohl dovolit ji opatrně položit na zem. První lov proběhl dobře! Spokojeně jsem se podíval směrem k dětem a usmál se na ně. “Vypadá to dobře, zvládli jste to na jedničku! Oba dva!“ zavolal jsem na ně, přičemž jsem k nim přiťapkal o něco blíž, abych je mohl jako správný starostlivý a milující tatin zkontrolovat, jestli se jim nic nepřihodilo, protože pravdou bylo, že ona ta kopýtka kamzičího mimina létala do všech směrů. Oba ale byli naštěstí v pořádku. Vrátil jsem se tedy pokojně pro svůj úlovek, dotáhl ho k děckám a hlasitě si oddechl. "To by bylo. Jsem rád, že máme hotovo ještě dřív, než začala noc," zkonstatoval jsem s hlavou přilepenou na noční obloze. Najednou mě přepadla z ničeho nic chuť zavýt na měsíc a všem oznámit, jak moc jsem pyšný na své děti. Navíc jsem chtěl všem dát najevo, že to já s mým synem jsme tu ti velcí alfa samci, které je potřeba uctívat a respektovat. To naše rodina tu má všecko v merku, ostatní jsou pouhopouzí budižkničemu, naší rodiny snadno nahraditelní posluhovači. S hlasitým nádechem jsem se tedy dal do vytí hodného mé urozenosti, které se rozneslo snad do všech okolních lesů, pač jsem samozřejmě měl silný, krásně melodický hlas, jak se na potomka Arcanuse Velikého sluší a patří. Rozhodně jsem svému rodu, ač mnou dávno zavrženému, nedělal ostudu. Byl jsem vlkem, kterého byla pastva pro očí pozorovat! Každý mě chtěl a já to moc dobře věděl. Po skončení mého operního představení jsem si oblízl čenich, oklepal ze sebe bordel, protože prostě moje srst se musí uchovávat v čistotě, aby mě mohla dobře prezentovat, a pak jsem s vyzkoumáním směru, kterým se dostaneme domů, zavelel odchod. Chňapl jsem do zubů krk své oběti, a začal ji táhnout skrze úzké písčité cestičky linoucí se mezi horami směrem k zurčící řece.

>> řeka Mahtae (sever) - přes Zrcadlové hory

// ET 1

Pohořím se rozlehlo hlasité zahýkání a následné zapajdání, přičemž se dolů z kopečka sesypalo pár dalších kamenů. Zastříhal jsem ušima a nasměroval je za zvukem, přičemž jsem ještě chvíli poslouchal, jestli se něco znovu ozve. Značilo to, že je tam nějaké zvíře zraněné a my tak budeme mít usnadněný lov? Koutkem oka jsem zkontroloval syna, který se odplížil za jeden větší trs trávy, který připomínal jakýsi pidi keřík, v tu chvíli jsem se odvážil zpoza rohu opatrně vykouknout – a opravdu. Směrem k nám se belhal kamzík s nepěkně zraněnou nohou, po chvilce se však ukázalo, že se jednalo o kamzici, protože se za jejím zadkem drželo malé mládě. Pro nás to bylo štětí, pro ně, chudáky, smůla. Mě se však zablesklo v očích, byl jsem rád, že se jedná rovnou o dva kusy a ne jen jeden, budeme mít více potravy. “Super,“ hlesl jsem tichounce. Hlavou mi ještě problesklo, jestli je zvládneme odtáhnout až domů, ale když jsem se pak podíval na Reonyse a i na Ciri, ujistil jsem se, že jo. Já chňapnu tu těžší, oni dva toho menšího, to se zvládne.
Potichu jsem ještě chvilku přemýšlel nad vhodnou taktikou, nicméně opravdu jsme byli ve výhodě. Tři zdraví vlci na jednu zraněnou matku s mládětem, které ona neopustí. Na moment mi jich bylo i líto, nicméně jsem měl hlad a chtěl jsem donést i domů pro Lucy, aby se na mě nezlobila, pač mi něco napovídalo, že se zlobit bude. Stáhl jsem uši k hlavě. “Ciri, vyběhneme všichni tři zaráz a naženeme je o trošku níž, kde to není tak hornatý, aby se nám líp lovilo… Jak už jsem říkal. Musíme si je pohlídat, ve třech to půjde dobře. Nesmí se nám rozdělit, ale ona by měla zůstat s mládětem, neměla by ho opustit. Budeme je udržovat v kroužku mezi sebou, myslím, že by to mohlo vyjít. Až bude vhodná chvíle, já zabiju matku a vy dva mládě, dobře?“ podal jsem jí rychlé info, jak si lov představuji, a pak jsem se pomalu a opatrně odplížil k synovi, přičemž jsem mu řekl to stejné, co jsem řekl Ciri. Plán sice nebyl hoden mého nadměrně inteligentního mozku, byl to spíše jednoduchý, možná až trochu trapný plán, ale já doufal, že bude fungovat a že se u toho prostě co nejmíň nadřeme. “Můžeme?“ zašeptal jsem s pohledem upřeným na Ciri, která se stále schovávala za rohem hory, a až jsem cítil, že jsou oba dva připraveni, vyrazil jsem s hlasitým vrčením a štěkáním ke kamzici, kterou jsme chuděrku tak překvapily, že málem upadla. Měla pravděpodobně co dělat sama se sebou a svojí zraněnou nohou, natož aby vnímala tři v tichosti schované predátory. Okolím se opětovně roznesl její žalostný hlas, a aniž by na cokoliv čekala, se společně s mládětem dali na útěk. “V kruhu děcka! V kruhu!“ zakřičel jsem na ně a sám jsem se zařadil dozadu za kamzíky. Předpokládal jsem, že děti poběží zboku, abychom oba dva hnali směrem, kterým potřebujeme. To znamenalo přímo za čumákem, protože tady v horách byl terén na naše packy moc nebezpečný. Až se dostanou níž, zaútočíme, očima jsem kontroloval jak kamzíky, tak i děti, nechtěl jsem, aby se jim cokoliv stalo. Zatím ale vše probíhalo hladce. Matka s mládětem se díky našemu vedení stále dostávali níž a níž, zatímco jsem já podvědomě přidával na rychlosti…

// ET 1

Zamyšleně jsem nepřítomným pohledem zíral kamsi před sebe, zřejmě jsem se utápěl ve vzpomínkách. Z mého stavu mě vyvedl až syn, když na mě promluvil. “Hm?“ otočil jsem na něj hlavu, zpozorněl a natočil na něj uši. “Ach, ano ano. Je hned vedle Asgaaru no. Tam žije ten uřvaný Dráz, jak nás tehdá navštívil. Pamatujete si na něj?“ zamumlal jsem. Nechtěl jsem mluvit moc nahlas, co kdyby někde kolem nás byla naše oběť a my si ji tímhle kvákáním vyplašili?
Pomalým krokem jsem se rozešel hlouběji do útrob tohoto menšího pohoří. “Myslím, že odsuď je to pak domů kousek. Když něco ulovíme, společně to do lesa zvládneme odtáhnout,“ snažil jsem se zmapovat si v hlavě cestu do Cedru, měl jsem fakt pocit, že jsme kousek, jenže jak už jsem se znal, občas, chtě nechtě, jsem se pěkně mýlil. Jenže na druhou stranu se mi nechtělo se potácet někde po loukách a hledat, co bysme zakousli, když tady v těch horách určo nějací kamzíci budou. Byl jsem na tuty přesvědčenej. “Jo Ciri, kamzík je skoro jak srna, jen není tak ladnej. Srna skáče vysoko a má jemný tělo, kamzík má tělo spíš trochu jako... Mohutnější. Taky hopsá, ale ne takovým srnkovitým stylem, má svůj vlastní osobitej hopsací styl, chápeš?“ ohlédl jsem se na dceru, zatímco jsem se snažil jí kamzíka co nejlíp popsat. “Srnka je spíš ladná jako naše máma, kamzík je trochu jako já, hehe,“ zazubil jsem se, “a taky má velká rohy na hlavě. Roh je taková pichlavá věcička, kterou majóó jenom skokani,“ už mě nenapadlo nic dalšího, co bych jí o kamzíkách mohl říct. Však jsem je nikdy nijak hlouběji nezkoumal.
Kousek od nás se pohořím roznesl divný zvuk, bezděky jsem se přikrčil a okamžitě ztichl. Můj mozek do těla vyslal mód „lov“, a tak jsem se začínal aspoň trochu koncentrovat. Všichni kromě mých dětí věděli, že jsem byl profík na všecko, jen né na lov, ale musel jsem se děckám pořádně předvést. “To byli určo voni,“ hlesl jsem tiše, chvíli vyčkával, jestli něco nezaslechnu znovu, ale přece jen se nám poštěstilo. Jakoby se odněkud valilo pár kamínků, možná je kopyty shodili ti kamzíci? Zamířil jsem za tím zvukem, hezky obezřetně, poklidně. Od dob, kdy jsem byl „lovec školák“ ještě kdysi v Asgaaru, jsem se přece jen trochu zlepšil. “Pojďme, potichu jo,“ šeptl jsem k děckám s pohledem stále upřeným před sebe. Nechtěl jsem, aby se něco pokazilo, to by totiž jasně znamenalo víc hledání a více práce. A já chtěl pořádný masitý úlovek za co nejmíň práce. Zastavil jsem se zboku jedné hory a poslouchal. Pak jsem se koukl na děcka a ukázal tlapkou, “určitě tam jsou!“ lišácky jsem se usmál a mrskl ocasem. Jenže jak to udělat? Byli jsme schování tady za kouskem hory a oni byli na druhé straně. Když jsem se rozhlédl, neviděl jsem nic, kam bychom se mohli schovat? Byli tu jen tak random rozházený trsy travin, který by nás určitě neukryly. “No,“ zašeptal jsem, ale větu jsem nedokončil. Nevěděl jsem totiž, co říct. Lucy by určo věděla, ježíš, zlehka jsem zavrtěl sám nad sebou hlavou. Možná to prostě budeme muset zkusit silou a rychlostí? Hecnout se? Celkem jsem si věřil, byl jsem silný aji rychlý, věděl jsem to, jenže terén tady fandil spíš těm kamzíkům jak nám. Možná by to jen chtělo kamzíka hnát někam, kde se nám bude líp lovit? “No, jsme tři,“ zkonstatoval jsem a podíval se jim do očí. “Co kdybysme ho nasměrovali někam, kde se nám bude líp běhat? Někam níž a dál od hory? Když jsme tři, možná by se nám to mohlo povést?“ povytáhl jsem zlehka obočí, co si o tom oni dva myslí? Třeba budou mít nějaký dobrý tip, nakonec už to nebyla malinkatá nemluvňata, co umí jen sát z Lucyiných elegantně malinkatých cecíčků, že.