Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// ET 2

<< Skvělé místo pro život

Možná jsem přece jen neznal úplně přesný směr na louku, na které jsme se s tím otrapou vzájemně oddělili, protože jsem místo louky či lesa dorazil na totálně neznámé, podivně sežehlé místo s šedým pískem všude, kam jen mé nadmíru bystré oči dohlédly. Zkoumavě jsem si to tu prohlédl, samozřejmě i nadále s vajíčkem pro Lucy v tlamě. Chtěl jsem odejít, vzít to obloukem a prostě se ztratit stejně nenápadně, jako od toho stromu s hádajícími se ptáky, ale nešlo to. Táhlo mě to k sobě, ten divný šutrák svojí jasnou září přemlouval moji královskou důležitost, abych ho prozkoumal a věnoval mu alespoň drobet svého drahocenného času. No, a protože mě zaujalo, jak místo tak hezky září, rozhodl jsem se panu šutráku vyhovět. Byla tma, hluboká noc, a tady to přitom žilo. Blyštivé věcičky kolem velkého útvaru uprostřed mi připomínaly hvězdy na obloze, jako bych byl teď přímo mezi nimi. Byl to vlastně docela hezký pohled i pocit.
Když jsem se přiblížil k těm blyštivým útvarům o něco blíže, pod packami mě to začínalo čím dál tím víc hřát. Nepálilo to, spíše mi to příjemně prohřívalo celé tělo zevnitř. Se zaujetím jsem ten mega zářící šutr, který ležel přímo veprostřed tohoto celého šedého písčitého nadělení, pozoroval. Chtěl jsem se ho dotknout, ale napadlo mě, jestli to není příliš nebezpečné? Co když se ho dotknu a popálím si packy? Nebo tak něco. To určitě není jen tak, že se tu válí takováhle věc. Raději jsem tedy zase mírně poodstoupil vzad a jen si ho prohlížel.
V tom mě napadlo, že bych se ho nemusel dotýkat přímo, ale mohl bych se dotknout alespoň zářícího prášku, který byl všude kolem toho pěkného kamene. To kdybych Lu donesl ještě kromě vajíčka i nějaký ten kamínek, to by bylo. To by měla ten nejhezčejší dárek, jaký by jí kdo vůbec mohl přinést. S úsměvem jsem hleděl na drobné zářivé pidi kamínky, jež mi silně připomínaly hvězdy na obloze, a čím víc jsem přemýšlel nad tím, že by bylo super je Lucy donést, tím spíš jsem se od nich nemohl odtrhnout a jen tak odejít. Nakonec jsem tedy položil oslintané vajíčko přímo mezi ty zářící pidi kamínky, které se vážně leskly jako hvězdičky na němé noční obloze, a pořádně ho v tom vyválel. Koukal jsem se zvědavě s oušky nastraženými na své umělecké veledílo, ale protože jsem nakonec usoudil, že tam toho je nalepenýho nějak málo a že chci to vajíčko lesklé a oblepené hvězdami úplně celé, plivnul jsem na něj, abych ho znovu navlhčil, a několikrát ho čenichem v tom šedém prášku oválel znovu. Pak jsem na něj foukal, aby vše zaschlo a nic po cestě neopadalo, a když mi to připadalo celé naprosto dokonalé, ještě jsem na něj přímo doprostřed pomocí svého drápku nalepil jednu zářící maličkatou hvězdičku, aby tomu dodala grády. Spokojen se svojí šikovností a vynalézavostí jsem pak vyrazil i s hvězdným vejcem mezi zuby na cestu.

>> Kierb (přes Převrácenou planinu)

// ET 2

Jak jsem tak ležel, z čista jasna mě napadlo, jestli bych se pro vyřešení té divné situace neměl vrátit zpátky na tu louku, kde jsme se s tím dvojníkem vzájemně oddělili. Třeba by tam mohlo dojít k vyřešení téhle divné situace a objasnilo by se, kdo z nás je ten pravý, i když já jsem vlastně žádné objasnění víceméně ani nepotřeboval. Byl jsem si na tuty jistej, že ten pravej kus jsem já a on je jen můj náhradník, moje kopie. Minimálně se tam můžu jít mrknout, není to zas tak daleko, převalil jsem se na bok, podepřel se na přední tlapě a pak se zvedl. No, kápnu božskou, vlastně vůbec nevím, jak daleko to je a ani nevím, kde teď jsem, ale něco mě k vyřešení té situace prostě táhlo. “Mrně, jdu najít pravdu,“ podíval jsem se na hnědou vlčici, která mi tak silně připomínala moji životní lásku. “Jdi domů za mámou, potkáme se tam,“ mrkl jsem na ni, otočil se a jal se pomalu odcházet.
Při odchodu mě vyrušil pronikavý skřek ptáka, vlastně dvou ptáků, jakoby se snad prali nebo co. Otráveně jsem přitiskl uši k hlavě a s úšklebkem je pohledem vyhledal. “Rušíte veleváženého návštěvníka tohoto posvátného místa, smradi!“ zavrčel jsem. Místo to totiž bylo opravdu pěkné, klidné. Byl jsem si jistý, že se sem někdy vrátím. Mohl bych sem vzít Lucy a děcka, zrak jsem měl však stále přilepený na koruně stromu nade mnou, ve které se odehrávala ta ptačí potyčka. Bylo to úsměvné, jakoby se hádali o tom, kdo bude spát v hnízdě a kdo na větvi. Chtěl jsem vyrazit, už už jsem zvedal tlapu a málem ji položil přímo před sebe, ale naštěstí si můj velice inteligentní a svižný mozek uvědomil, že pode mnou leží bílé vejce, a kdybych na něj stoupl, měl bych celou zaprasenou tlapku. To by bylo vážně nechutné, musel bych ji pak umývat. Položil jsem ji teda na poslední chvíli až před to vajíčko, přičemž jsem si ho zkoumavě prohlédl. Taky jsem do něj dloubl čenichem, kdyby náhodou se z něj něco chtělo líhnout, ale nic se nedělo. Asi jim spadlo z hnízda, vyjel jsem očima nahoru a pak jimi sjel zase na vajíčko, které při detailnějším prozkoumání opravdu mělo trošinku naprasklou skořápku, ale jinak nijak extra poškozeně nevypadalo. “Hehe, mohl bych donést Lucy dárek,“ vítězně jsem se zazubil, jak skvělý nápad jsem dostal, vzal ho jemně do tlamy a s rychlou kontrolou těch dvou ptáků, jestli se stále hádají a nevšímají si mé utajené akce, jsem se tiše odkradl pryč. “Hehehe,“ zasmál jsem se škodolibě, pač jsem měl fakt dobrý pocit z toho, že mám pro Lu takový originální super dárek. Mohla si ho totiž vystavit doma v úkrytu mezi kořeny a světlušky, a kdykoliv pak budu pryč, tak na mě při pohledu na něj, jak leží na té výstavce, vzpomínat. Ideální. Vsadil bych se o cokoliv, že žádný vlk ještě nedonesl své partnerce jako dárek vajíčko. Byl jsem úžasný partner!

>> Kráter

// Manipulace povolena Reonysem :-)

//ET 1

Vše zatím probíhalo hladce, byl jsem rád. Co mi však dělalo starosti, a to docela velké, byla přicházející noc. Sluníčko už skoro zapadlo za obzor a přestávalo nám tak svítit na cestu, přičemž měsíc neměl tak silnou záři, že by nám mohl v tomto problému pomoci. Naštěstí však zatím bylo teprve šero, ještě nás nepohltila úplná noční tma. Jinak nám ale počasí přálo, bylo teplo, nepršelo a ani nefoukal vítr. Ideální letní noc. Jedna z posledních.
Ciri i Reonys drželi mamku kamzici s děckem kamzíkem na uzdě, ač malej kamzíček dělal vylomeniny a oháněl se těmi svými drobnými kopýtky všude kolem sebe. Hnali jsme je ale správným směrem, netrvalo dlouho a uvědomil jsem si, že tady je pro nás terén už daleko schůdnější. Nebylo tu tolik kopců a všudypřítomných kamenů, celkově tu byl hladší povrch vhodný pro vlčí tlapky. Neotálel jsem tedy, zrychlil své tempo a ke zraněné kamzičí mámě se pomalu, ale jistě přibližoval. Očima jsem ještě zkontroloval Ciri s Reem, doufal jsem, že sami budou vědět, co dělat s mládětem, až povalím jeho mámu na zem. “Jdu na to!“ štěkl jsem nahlas, abych byl dostatečně slyšet, trošku kamzici ještě vyděsil svým zavrčením a zacvakáním zuby u jejího zadku, ale pak jsem bez dalšího vyčkávání vyskočil zezadu přímo na ni a svým mohutným tělem ji povalil na zem. Obratný jsem sice příliš nebyl, avšak sil jsem měl na rozdávání, byl jsem na tom fyzicky dobře. Přemohl jsem ji především svoji velikostí a silou, kdybych s ní měl soutěž v obratnosti a rychlosti (při jejím plném zdraví), vyhrála by. Srdce mi zběsile tlouklo, adrenalin se mi rozlil v žilách, byl jsem z toho všeho nějaký nervózní. Chtěl jsem ten lov už mít hotový a být doma s Lucy, ukázat jí, že umím, jakožto její vyvolený a taky vůdce naší rodiny, obstarat zásoby.
Nešťastný hlas kamzice se roznesl po celém okolí, zmítala se, dokonce mě kopyty trochu pokopala do nohou, ale z mého sevření se nedostala. Já ji samozřejmě nechtěl dlouho trápit. Měl jsem soucit, ač to nevypadalo, dokázal jsem se trochu vžít do její kůže. Bylo mi jasné, že já kdybych byl na jejím místě, nebylo by mi dobře a chtěl bych co nejdřív zmizet ze světa. Zatímco jsem křečovitě zavřel oči a zakousl se jí hluboko do krku, hlavou mi cvakla myšlenka, jak jsou na tom děti a jejich mládě? Honem jsem oči otevřel, zaostřil a snažil se je pohledem vyhledat. Reonys i Ciri však byli v pořádku, Reo stál obkročmo nad mládětem jako pořádnej bijec a držel jeho drobný krček ve své tlamě. Uvnitř sebe jsem se zaradoval, v břiše se mi rozlétlo hejno motýlků a já mohl s klidem na duši zkontrolovat mámu kamzici, kterou jsem stále svíral svými naleštěnými pevnými zuby. Uvědomil jsem si, že z ní vyprchal život, takže jsem si mohl dovolit ji opatrně položit na zem. První lov proběhl dobře! Spokojeně jsem se podíval směrem k dětem a usmál se na ně. “Vypadá to dobře, zvládli jste to na jedničku! Oba dva!“ zavolal jsem na ně, přičemž jsem k nim přiťapkal o něco blíž, abych je mohl jako správný starostlivý a milující tatin zkontrolovat, jestli se jim nic nepřihodilo, protože pravdou bylo, že ona ta kopýtka kamzičího mimina létala do všech směrů. Oba ale byli naštěstí v pořádku. Vrátil jsem se tedy pokojně pro svůj úlovek, dotáhl ho k děckám a hlasitě si oddechl. "To by bylo. Jsem rád, že máme hotovo ještě dřív, než začala noc," zkonstatoval jsem s hlavou přilepenou na noční obloze. Najednou mě přepadla z ničeho nic chuť zavýt na měsíc a všem oznámit, jak moc jsem pyšný na své děti. Navíc jsem chtěl všem dát najevo, že to já s mým synem jsme tu ti velcí alfa samci, které je potřeba uctívat a respektovat. To naše rodina tu má všecko v merku, ostatní jsou pouhopouzí budižkničemu, naší rodiny snadno nahraditelní posluhovači. S hlasitým nádechem jsem se tedy dal do vytí hodného mé urozenosti, které se rozneslo snad do všech okolních lesů, pač jsem samozřejmě měl silný, krásně melodický hlas, jak se na potomka Arcanuse Velikého sluší a patří. Rozhodně jsem svému rodu, ač mnou dávno zavrženému, nedělal ostudu. Byl jsem vlkem, kterého byla pastva pro očí pozorovat! Každý mě chtěl a já to moc dobře věděl. Po skončení mého operního představení jsem si oblízl čenich, oklepal ze sebe bordel, protože prostě moje srst se musí uchovávat v čistotě, aby mě mohla dobře prezentovat, a pak jsem s vyzkoumáním směru, kterým se dostaneme domů, zavelel odchod. Chňapl jsem do zubů krk své oběti, a začal ji táhnout skrze úzké písčité cestičky linoucí se mezi horami směrem k zurčící řece.

>> řeka Mahtae (sever) - přes Zrcadlové hory

// ET 1

Pohořím se rozlehlo hlasité zahýkání a následné zapajdání, přičemž se dolů z kopečka sesypalo pár dalších kamenů. Zastříhal jsem ušima a nasměroval je za zvukem, přičemž jsem ještě chvíli poslouchal, jestli se něco znovu ozve. Značilo to, že je tam nějaké zvíře zraněné a my tak budeme mít usnadněný lov? Koutkem oka jsem zkontroloval syna, který se odplížil za jeden větší trs trávy, který připomínal jakýsi pidi keřík, v tu chvíli jsem se odvážil zpoza rohu opatrně vykouknout – a opravdu. Směrem k nám se belhal kamzík s nepěkně zraněnou nohou, po chvilce se však ukázalo, že se jednalo o kamzici, protože se za jejím zadkem drželo malé mládě. Pro nás to bylo štětí, pro ně, chudáky, smůla. Mě se však zablesklo v očích, byl jsem rád, že se jedná rovnou o dva kusy a ne jen jeden, budeme mít více potravy. “Super,“ hlesl jsem tichounce. Hlavou mi ještě problesklo, jestli je zvládneme odtáhnout až domů, ale když jsem se pak podíval na Reonyse a i na Ciri, ujistil jsem se, že jo. Já chňapnu tu těžší, oni dva toho menšího, to se zvládne.
Potichu jsem ještě chvilku přemýšlel nad vhodnou taktikou, nicméně opravdu jsme byli ve výhodě. Tři zdraví vlci na jednu zraněnou matku s mládětem, které ona neopustí. Na moment mi jich bylo i líto, nicméně jsem měl hlad a chtěl jsem donést i domů pro Lucy, aby se na mě nezlobila, pač mi něco napovídalo, že se zlobit bude. Stáhl jsem uši k hlavě. “Ciri, vyběhneme všichni tři zaráz a naženeme je o trošku níž, kde to není tak hornatý, aby se nám líp lovilo… Jak už jsem říkal. Musíme si je pohlídat, ve třech to půjde dobře. Nesmí se nám rozdělit, ale ona by měla zůstat s mládětem, neměla by ho opustit. Budeme je udržovat v kroužku mezi sebou, myslím, že by to mohlo vyjít. Až bude vhodná chvíle, já zabiju matku a vy dva mládě, dobře?“ podal jsem jí rychlé info, jak si lov představuji, a pak jsem se pomalu a opatrně odplížil k synovi, přičemž jsem mu řekl to stejné, co jsem řekl Ciri. Plán sice nebyl hoden mého nadměrně inteligentního mozku, byl to spíše jednoduchý, možná až trochu trapný plán, ale já doufal, že bude fungovat a že se u toho prostě co nejmíň nadřeme. “Můžeme?“ zašeptal jsem s pohledem upřeným na Ciri, která se stále schovávala za rohem hory, a až jsem cítil, že jsou oba dva připraveni, vyrazil jsem s hlasitým vrčením a štěkáním ke kamzici, kterou jsme chuděrku tak překvapily, že málem upadla. Měla pravděpodobně co dělat sama se sebou a svojí zraněnou nohou, natož aby vnímala tři v tichosti schované predátory. Okolím se opětovně roznesl její žalostný hlas, a aniž by na cokoliv čekala, se společně s mládětem dali na útěk. “V kruhu děcka! V kruhu!“ zakřičel jsem na ně a sám jsem se zařadil dozadu za kamzíky. Předpokládal jsem, že děti poběží zboku, abychom oba dva hnali směrem, kterým potřebujeme. To znamenalo přímo za čumákem, protože tady v horách byl terén na naše packy moc nebezpečný. Až se dostanou níž, zaútočíme, očima jsem kontroloval jak kamzíky, tak i děti, nechtěl jsem, aby se jim cokoliv stalo. Zatím ale vše probíhalo hladce. Matka s mládětem se díky našemu vedení stále dostávali níž a níž, zatímco jsem já podvědomě přidával na rychlosti…

// ET 1

Zamyšleně jsem nepřítomným pohledem zíral kamsi před sebe, zřejmě jsem se utápěl ve vzpomínkách. Z mého stavu mě vyvedl až syn, když na mě promluvil. “Hm?“ otočil jsem na něj hlavu, zpozorněl a natočil na něj uši. “Ach, ano ano. Je hned vedle Asgaaru no. Tam žije ten uřvaný Dráz, jak nás tehdá navštívil. Pamatujete si na něj?“ zamumlal jsem. Nechtěl jsem mluvit moc nahlas, co kdyby někde kolem nás byla naše oběť a my si ji tímhle kvákáním vyplašili?
Pomalým krokem jsem se rozešel hlouběji do útrob tohoto menšího pohoří. “Myslím, že odsuď je to pak domů kousek. Když něco ulovíme, společně to do lesa zvládneme odtáhnout,“ snažil jsem se zmapovat si v hlavě cestu do Cedru, měl jsem fakt pocit, že jsme kousek, jenže jak už jsem se znal, občas, chtě nechtě, jsem se pěkně mýlil. Jenže na druhou stranu se mi nechtělo se potácet někde po loukách a hledat, co bysme zakousli, když tady v těch horách určo nějací kamzíci budou. Byl jsem na tuty přesvědčenej. “Jo Ciri, kamzík je skoro jak srna, jen není tak ladnej. Srna skáče vysoko a má jemný tělo, kamzík má tělo spíš trochu jako... Mohutnější. Taky hopsá, ale ne takovým srnkovitým stylem, má svůj vlastní osobitej hopsací styl, chápeš?“ ohlédl jsem se na dceru, zatímco jsem se snažil jí kamzíka co nejlíp popsat. “Srnka je spíš ladná jako naše máma, kamzík je trochu jako já, hehe,“ zazubil jsem se, “a taky má velká rohy na hlavě. Roh je taková pichlavá věcička, kterou majóó jenom skokani,“ už mě nenapadlo nic dalšího, co bych jí o kamzíkách mohl říct. Však jsem je nikdy nijak hlouběji nezkoumal.
Kousek od nás se pohořím roznesl divný zvuk, bezděky jsem se přikrčil a okamžitě ztichl. Můj mozek do těla vyslal mód „lov“, a tak jsem se začínal aspoň trochu koncentrovat. Všichni kromě mých dětí věděli, že jsem byl profík na všecko, jen né na lov, ale musel jsem se děckám pořádně předvést. “To byli určo voni,“ hlesl jsem tiše, chvíli vyčkával, jestli něco nezaslechnu znovu, ale přece jen se nám poštěstilo. Jakoby se odněkud valilo pár kamínků, možná je kopyty shodili ti kamzíci? Zamířil jsem za tím zvukem, hezky obezřetně, poklidně. Od dob, kdy jsem byl „lovec školák“ ještě kdysi v Asgaaru, jsem se přece jen trochu zlepšil. “Pojďme, potichu jo,“ šeptl jsem k děckám s pohledem stále upřeným před sebe. Nechtěl jsem, aby se něco pokazilo, to by totiž jasně znamenalo víc hledání a více práce. A já chtěl pořádný masitý úlovek za co nejmíň práce. Zastavil jsem se zboku jedné hory a poslouchal. Pak jsem se koukl na děcka a ukázal tlapkou, “určitě tam jsou!“ lišácky jsem se usmál a mrskl ocasem. Jenže jak to udělat? Byli jsme schování tady za kouskem hory a oni byli na druhé straně. Když jsem se rozhlédl, neviděl jsem nic, kam bychom se mohli schovat? Byli tu jen tak random rozházený trsy travin, který by nás určitě neukryly. “No,“ zašeptal jsem, ale větu jsem nedokončil. Nevěděl jsem totiž, co říct. Lucy by určo věděla, ježíš, zlehka jsem zavrtěl sám nad sebou hlavou. Možná to prostě budeme muset zkusit silou a rychlostí? Hecnout se? Celkem jsem si věřil, byl jsem silný aji rychlý, věděl jsem to, jenže terén tady fandil spíš těm kamzíkům jak nám. Možná by to jen chtělo kamzíka hnát někam, kde se nám bude líp lovit? “No, jsme tři,“ zkonstatoval jsem a podíval se jim do očí. “Co kdybysme ho nasměrovali někam, kde se nám bude líp běhat? Někam níž a dál od hory? Když jsme tři, možná by se nám to mohlo povést?“ povytáhl jsem zlehka obočí, co si o tom oni dva myslí? Třeba budou mít nějaký dobrý tip, nakonec už to nebyla malinkatá nemluvňata, co umí jen sát z Lucyiných elegantně malinkatých cecíčků, že.

// ET 1

<< Esíčka (přes Zarostlý les)

S ohlédnutím hlavy na děti jsem se letmo zasmál, “hm, to bych byl fakt nadšenej.“ Sám lovit a nosit celé rodince jídlo, nic jiného jsem si jakživ nepřál, fakt. Naopak jsem byl od mala zvyklej, že celá rodinka nosila jídlo mně. Nemělo by to být doma vlastně nastavené tak, že se máma postará? Obstará jídlo, zamete svojí oháňkou vstup do úkrytu, aby bylo čisto, a pak přinese na zimu nové kožešinky. Já bych měl jen hlídat a značkovat les jako pravej alfa samec. Měl bych se starat o bezpečí, ne o jídlo. Nejsem žádnej pohublej obratnej lovec přece, jsem pořádnej kus vlka! Vlk ochranář, vlk alfa! Jenže teď jsem prostě musel před dětma vypadat, že zvládnu všechno, takže obstarat potravu jsem musel, i když se mi do toho vůbec nechtělo. Tiše jsem si povzdechl, třeba aspoň nebude Lucy uražená, když donesu úlovek, že tam byla sama tak dlouho. Měl jsem trochu výčitky, že se o les musela starat sama takovou dobu, jenže čas prostě rychle letěl a já měl spoustu povinností mimo les!
Podél řeky, jejíž tok se postupně zklidňoval a především zmenšoval z velké divoké řeky na malý lesní potůček, až nakonec úplně zmizel mezi místním pohořím, jsme se dostali přes les až k Vyhlídce, odkud jsem jako mladší rád pozoroval okolí a schovával se tu před společností, když jsem chtěl být sám. “Už se blížíme, tohle místo znám. Poblíž je i Asgaar,“ zmínil jsem dětem, jako menší ujištění, že brzy budeme doma. “Třeba by tu mohlo být něco dobrého k lovu, občas jsem tu vídal nějaký skokany… Jako kamzíky myslím, jestli si dobře pamatuju,“ počkal jsem, až mě děcka dojdou, a po jejich boku jsem pokračoval dál v cestě, dokud jsme se nedošli k úbočí této hory, na kterém se prohánělo pár skákajících zajíců. Ti si nás však všimli a samozřejmě vzali roha. Zajíc by stejně byla moc malá a pohybově zbytečně náročná oběť, zlehka jsem se zamračil a s otázkou v očích se podíval na děcka, jestli se po něčem k lovu podíváme tady a nebo až na nějaké louce.

// ET 2

<< Převrácená planina

Když jsme se konečně doploužili o kus dál od těch míst, kde mi fakt nebylo dobře, vem je smrt! svalil jsem se do trávy s hlasitým výdechem, který značil, že si potřebuju dáchnout. “Bylo to divný, že,“ zkonstatoval jsem tichým polohlasem, když zmatené vlče okomentovalo předchozí oblasti. Asi jí připadaly stejně otravné jako mě.
Zanedlouho jsem začal pociťovat úlevu, cítil jsem z tohoto místa, že je to přesně to, co potřebuji. Nehodil jsem se do nějakých nehezkých blátivých bažin či smradlavých nečistých řek, které by akorát tak znečistily můj kvalitou protkaný kožich. Byl jsem zrozen pro takováto místa – čisto, měkoučko, sucho a to všechno za doprovodu fanfár, které tu zněly jen a jen pro mě, krále Cedru. Zavřel jsem oči a zaposlouchal se do zpěvu štěbetajících ptáků, do pleskání jejich křídel, když chtěli vzlétnout, a také do šustění listnatých stromů. Tenhle uklidňující lesík zřejmě skrýval mnohá tajemství, zvuků tu opravdu bylo nespočet, avšak všechny byly jako pohlazení pro duši. Zurčení vody, díky kterému jsem si uvědomil, že tudy zřejmě protéká nějaký potůček, mi laskalo podrážděné nervy. Až jsem tu skoro zapomněl, že jsem pořád nevyřešil problém s tím lhářem, který se vydával za mě. Závidí. Otevřel jsem oči, ale nenamáhal se zvednout své velectěné tělo. Jen jsem ležel, čuměl do korun stromů a přemýšlel.
Když se jeden dostane do svého světa, přestane vnímat okolí a přemýšlí jen a jen nad sebou samým. Vzpomínal jsem na Lucy, svoji nynější rodinu a také na bývalou rodinu. Na všechny a na všechno, co se za můj zdánlivě dlouhý život událo. Co vlastně chci? Proč jsem na tomhle světě? Jakej tady mám význam? Když jsem přešel fakta, že jsem až příliš dobrý pro tento svět a že jsem se asi narodil právě proto, že tohle místo prostě potřebuje aspoň jednoho vlka, jako jsem já, uvědomil jsem si, že si vlastně nejsem jist svých cílů, snů a celkově důvodu, proč tu jsem. Možná má existence nemá žádný zvláštní význam a zároveň má, třeba jsem tu proto, aby ostatní záviděli, že jsem, jaký jsem. Teda jakože existuje tak dokonalý a bezchybný tvor, jako jsem já. Život jim to chtěl ukázat a tak stvořil mě. Navíc, ještě ke všemu když ze mě to světýlko udělalo dva vlky, třeba mi nehrozí nebezpečí. Nikdy mě nenapadlo o tom mém druhém já přemýšlet v dobrém světle. Co když je tu za nějakým jiným účelem, než mi jen škodit? Domněnka, že světýlko zdvojilo všechny vlky na světě, aby vymazalo ty pravé, mohla sice být ta správná, nicméně to mohla být i tahle druhá varianta. Jsem možná tak důležitej pro svět, že mě prostě byla potřeba dvakrát. Udělali mi dvojníka, abych mohl rozdávat své moudré rady a ukazovat své hodnoty a důležitost na vícero místech zaráz. Možná musím vzdělávat vlky a vést je k tomu, aby se chovali tak, jak se od nich očekává. Takže když narazím na nějakýho prachsprostýho tuláka od špinavé řeky, dám mu najevo, že je nicka, aby si to uvědomil a jako nicka se choval. Když ale narazím na aspoň z části tak vznešeného a z dobré krve pocházejícího vlka, jako jsem já, naznačím mu, že má na víc a že se musí chovat tak, jakoby mu svět patřil. Jen tak mu všichni ostatní padnou k nohám, jemně jsem se pousmál. Ta myšlenka udělat ze světa lepší místo nebyla zas tak špatná. Jenže zvládl bych to? Úplně sám a bez pomoci? Lucy by se to určitě nelíbilo, i když její rodina taky v minulosti něco znamenala. Věděl jsem ale, že je Lucy citlivá samička, která nechce mít se špatnou částí světa nic společného. A já bych možná taky nechtěl, aby se takových věcí účastnila. Chtěl bych ji od toho ochránit. S hlasitých vzdechem jsem se převalil na druhý bok a jemně se protáhl, to přemýšlení bylo náročné. Narodil jsem se do tohoto světa, abych ostatním dal možnost vzhlížet k někomu lepšímu, než jsou oni sami. Byla to pravda? Narodil jsem se tak dobrým vlkem právě za tímto účelem? Když jsem se nad tím znovu zamyslel, byla pravda, že většina žijících vlků na tomto světě mi nesahala ani po kotníky, natož aspoň do poloviny nohou. Švihl jsem ocasem. Věděl jsem, že mým snem je mít vlastní les, kde budu pánem a budu moct všem ukázat, že jsem to zvládl. Mým snem bylo také mít rodinu, obojí se mi splnilo, obojí mám. Co dál? Udělat ze světa lepší místo. Udělat tohle místo čistým? Jsem tu dvakrát právě proto, aby tu na to nebyl sám? převalil jsem se na záda, odhalil tak břicho a zahleděl se na ranní azurovou oblohu, jenž se rozprostírala v celé své kráse přímo nade mnou. Svět bylo úžasné místo, ale jeho obyvatelstvo už zas tolik ne. “Život mě stvořil, aby mu pomohl svět očistit.“ Možná má podstata žití byla právě tato. Najednou jsem zatoužil po zesílení. Došlo mi, že abych mohl vlkům dát najevo, kde je jejich místo, potřebuji na to sílu a moc. Pořád jsem o tom ale nebyl přesvědčený, co když to tak vůbec nebylo? Co když má existence měla nakonec úplně jiný smysl? Byla to těžká otázka. Jenže kolem a kolem jsem opravdu byl výjimečným vlkem, jen moji výjimečnost mnoho vlků v mém okolí nevidělo. Například má bývalá rodina. A taky můj syn, který nás zradil. Zlehka jsem se při vzpomínce na něj zamračil. Už je stejně starý jako ostatní, jak asi žije? Je z mé krve, má určitě dobré předpoklady pro to, vládnout. Nicméně tím, že ho vychovává Asgaar, klesl. My jsme z těch tří udělali dobré vlky, kteří jsou si vědomi svých kvalit, ale je takoví i on? máchl jsem bezděky tlapkou ve vzduchu. Měl bych se teď zaměřit na hledání vhodných partnerů pro mé děti. Musí být alespoň z části takoví, jako jsou oni, nesmějí se dát do partnerství s nuzáky. Musí žít dobrý život a na to potřebují dobré zázemí a dobrou rodinu. Mají dobré zázemí, dobrou rodinu, jenže jejich rodinou pak v budoucnu budou i vlčata a partner, takže na tom se musím podílet. Musím jim poradit, musím být jejich životním strážcem. Ukázat jim, že svět není takovej, jakej se zdá být. Je nebezpečnej a plnej zbytečných zjevů, který jim nestojí za pozornost. Musím jim pomoct, bylo jasné, že abych mohl uskutečnit svůj plán na zlepšení světa, potřeboval jsem k tomu vícero vlků, ne jen sám sebe. Mě Život stvořil jako lídra, ale potřebuju k sobě ještě několik dalších nadvlků. Bylo to jasné… Mým cílem a tedy i snem bylo udělat ze světa lepší místo. Ukázat všem, že jsou nuzáci a těm pár dobrým naopak ukázat, že mají hodnotu. “Musím prozkoumat toho Dráze, toho tlučhubu. Jestlipak je opravdu vhodným potencionálním partnerem pro Ciri?“ zamumlal jsem si tiše sám pro sebe, překulil se zpět na bok a zahleděl se na malé vlče. Halucinace byly ty tam a já ji konečně viděl v pravém světle – měla Lucyinu barvu srsti. Nadzvedl jsem tělo na předloktí a chvíli na vlčici koukal. Měla pro mě nějaký zvláštní význam? Měla mi něco říct? Byla vytvořena, aby mi pomohla zlepšit svět? “Jak se jmenuješ?“ naklonil jsem hlavu do strany. Vypadala stejně jako Lu. Měla se stát důležitou součástí mého života?

// ET 1

Děti se ke hře přidaly, což bylo vážně fajn, protože jsem se tím přesvědčil, že v sobě i přes jasné a neodvratitelné dospívání stále mají kousek hravé vlčecí duše. “Hehehe,“ začuřil jsem se na ně a zavrtěl ocasem, aby bylo na pevno poznat, že se mi to líbí. Bylo fajn zavzpomínat na minulost a trošku si psychicky oddechnout.
No, nahodil mě vodou jak synek, tak i dcera, takže jsem na ně zběsile začal plácat packama vodu, jak nejvíc jsem dovedl. “Jste v přesile, jste v přesile!“ halekal jsem jako utržený ze řetězu, úplně zažraný do toho plácání, abych je co nejvíc ohodil. Musel jsem se přece snažit, když jsem na ně byl sám, že. Na moment jsem se ve své plácací hře však zastavil, abych mohl občíhnout situaci, ale zhodnotil jsem, že už jsou mokří dost, stejně jako já. Protože mojí mokrou srstí pronikl studený ranní vítr a mírně mě zastudil, trošku jsem se zklidnil. “Měli bysme toho nechat, máma by byla naštvaná, kdybych vás dovedl domů oba dva nemocné,“ zastříhal jsem oušky a potutelně se pousmál. Bylo nutné si konečně připustit, že léto je pryč a přichází pomalu, ale jistě podzim.
Z vody jsem se pomalu vybatolil, ještě před tím jsem se však znovu napil, hra byla poněkud více akční, tím pádem mě vyžíznila. Na břehu jsem ze sebe vodu oklepal, a to hned 2x! abych se jí ze srsti zbavil co nejvíce a nejlépe, pak počkal na děti a společně jsme zase vyrazili vstříc našemu domovu. Samozřejmě se mi hned zpět do hlavy vtlačily všechny ty povinnosti, které na mě neodvratně čekají. I ten otravný lov, heh.

>> Vyhlídka (přes Zarostlý les)

// ET 1

<< Tmavé Smrčiny (podél řeky Tenebrae)

Reo ani Ciri nic neodpověděli, což bylo trošku zvláštní, jindy totiž měli plnou tlamku keců, ale neřešil jsem to. Přece jen i mě Život trošku zklamal, takže se mi ho ani nijak víc nechtělo řešit. Všichni jsme jen všichni v tichosti šlapali podél řeky v zástupu za sebou jako vocásci, slabé mrholení máčelo naše kožíšky a mě to všechno vlastně začalo celkem dost prudit. Počasí a jeho nepřátelsky nepříjemné ochlazení, jak kdyby se mě snad někdo dovolil, jestli může ochladit vzduch! Mě, vlka vznešené krve. I božstva by mě měla uctívat, tse. Nesnáším zimu, chci zpátky léto a slunko, chození kolem řeky od ničeho k ničemu, odpovědi Života, fakt, že jsem mimo domov takovou dobu a hlavně mě vytáčel ten dvojník, co se tu někde potuloval po okolí a hrál si na to, že je já. Zajímalo mě, proč to vlastně dělal? Jak se to stalo? Pořád jsem nepřišel na odpověď a ani ji od nikoho nedostal. Neměl jsem rád, když jsem něco nevěděl, představoval bych si spíš, že mi Život tu odpověď dá už jen proto, že se ho ptám já, ale nestalo se. Drzoun jeden.
Od té hnusně tmavé, trochu zapáchající řeky, která vůbec nebyla hodna našemu původu a celkovému postavení ve světě, jsme se dostali až ke klidně tekoucí říčce průhledné tak, že jeden viděl na dně ty krásně zbarvené oblázky a jemňoučký písek. Prostě jinej level, tahle řeka byla přímo pro nás. Zvuky tekoucí vody trošku zklidňovaly mé nitro, ale kdykoliv jsem ucítil slabý závan větříku a uvědomil si tak, že přichází podzim, zase jsem si ho rozdrásal. S tichým, trochu otráveným povzdechem jsem se na moment zastavil u části řeky, kde bylo mělké dno sotva tak po kotníky, za účelem se napít. Sklonil jsem hlavu, elegantně ponořil svůj krásně červený jazýček do vody a začal se ovlažovat, zatímco si má dcera posteskla, že by se rozhodně nechtěla namočit. Natočil jsem na ni uši, kdo ví proč mě zrovna napadlo, že bych ji do té vody mohl shodit, abych odlehčil tuhle nepříjemnou atmosféru, ale pak jsem si říkal, jestli by na mě nebyla spíš naštvaná. Mohl bych ji jen pocákat, hehe, lišáckým pohledem jsem na ni otočil hlavu, prohlédl si ji, jak pyšně postává na břehu, aniž by se byť jen drápkem dotkla vody, a pak se ještě jednou napil. “Ciríííí,“ zapředl jsem hraným sladkým tónem, avšak z uší mi bez tak začaly růst malé čertí růžky. Bez dalšího myšlení jsem se dal do divokého hrabání a nejen na dceru, ale i na syna tak nacákal menší množství vody, s úmyslem je trošku poškádlit a ukázat jim, že jejich tatík umí bejt pěknej lump. “Hehehe,“ zasmál jsem se hlubším hlasem a poskočil jsem o kousek hlouběji do vody tak, abych měl namočené předloktí. U toho jsem se díval na Ciri i na Rea, jejich kožichy už nebyly smočené jen z mrholení, ale i z pocákání. Nikdy bych to však neudělal na místě, kde byla špinavá voda, jako třeba v řece o pár stovek stop níž. To ne. Tahle byla hezky čisťounká, dobrá na pití a prostě… Prostě ideální na všechno. “Pojďte si dát vodní bitku,“ mrkl jsem na ně a hrudník připlácl na zem tak prudce, že voda kolem mě vyšplíchla všude okolo. Sice se už ochlazovalo, ale usoudil jsem, že ještě není taková kosa a do vody můžeme. Až se ochladí ještě o pár stupňů, už do ní moct asi nebudeme, takže si to musíme užít teď. Zadek mi trčel k obloze a ocas mlátil ze strany na stranu. Měl jsem docela radost z toho, že jsem Ciri tak hezky pošplíchal, byl jsem prostě mistr škádlení! Škoda, že tu nebyla Lucy s námi.

// ET 2

<< Ely pole

V hlavě si představujíc žluté malé světýlko, poletující kolem nás se škodolibým úsměvem, jsem ťapkal za vlčetem. Mlčky, zamyšleně, taky trochu malátně a bezduše. Účinek těch fialových květin, které bych jindy třeba přinesl Lucy jako ten nejlepší, vlastními tlapkami připravený dárek, vyprchával velmi pomalu, avšak jeho vyprchávání mělo za následek jakési podivné třepotající se obrysy nadmíru vysokého tlapkajícího vlčete, co se mě nepříjemně pisklavým hláskem na cosi ptalo. Přitiskl jsem oči k hlavě, zamračil se a sledoval, jak jí kolísá pravá strana těla nahoru a dolů, až se celá smrskla o výšku minimálně jednoho celého jelena dolů. Už byla skoro stejně vysoká jako já. Nechápavě jsem zamrkal a snažil se přijít na nějaké vysvětlení toho, co se právě teď před mými ušlechtile bystrými zraky stalo, jenže jsem přišel akorát tak na to, že mě celkem dost bolí hlava. No, a když bolí hlava, bolí i myšlení, nač bych si tedy dobrovolně ubližoval?
“Na co že ses to ptala?“ zažblekotal jsem sotva srozumitelně, neb se mi pletl jazyk. Nenapadlo mě, že ta louka, na které jsem před chvílí byl, působí na vlky tak divně, a už vůbec mě nenapadlo, že takhle stejně bude působit i tahle sprostě prázdná planina, na které kolem mě za celou dobu, co tu jsem, prolétla jedna otravně bzučící moucha s těma ještě otravnějšíma velkýma červenýma očima. Její bzučení mi pronikalo sluchovody až do hloubky mozku, a tam se asi rozhodlo mě bodat tak moc, abych si uvědomil, že mám z téhle divné oblasti radši rychle zmizet.
Své ztěžklé packy jsem donutil k alespoň pomalému, ne moc přesvědčivému pohybu a s nechápavým pohledem zapíchnutým přímo před sebe jsem se snažil odbatolit někam pryč. Bylo mi celkem jedno kam, chtěl jsem jen odejít. Pud sebezáchovy promluvil a chtěl mě, jakožto hlavu celé Cedrové rodiny a bývalého budoucího alfu Asgaarského hvozdu, dostat do bezpečí a na nějaké příjemnější, pro vznešeného krále vhodnější, místo.

>> Skvělé místo pro život

// ET 2

Celkem se mi ten pocit, že světýlko udělalo dvě kopie od každého vlka a smaže ze světa ty opravdové, tedy i mě, zažral do hlavy a nechtěl mě pustit. Měl jsem obavy o Lucy, co když se vrátím domů a ona bude jen prachsprostou kopií jí samotné? Co pak? A co děti? Taky zůstanou jen kopiemi a už to nebudou moje milá malá vlčátka? Nemožný, určitě za to může nějaká magie, která se musí nějakým způsobem zlomit. Jako tehdy… Jako tehdy v Asgaaru, ta divná čarovná houba nebo ti medvědi, co na nás zaútočili, bez tak to taky byla magie, bezděky se mi vybavily situace, které mi za mé existence v bývalé smečce připadaly divné, zároveň jsem se i ohlédl na svoji jizvu, která díky mé nevědomé zfetovanosti růžovými květinami vypadala o dost horší, než doopravdy byla.
Pohlédl jsem na malé vysoké vlče, mělo nohy delší jak kmen stromu, byl to pěkný obr, nechápal jsem, jak se mohla vlézt nějaké vlčici kdy do bříška. Až se mi konečně podařilo zaostřit zrak, pokýval jsem zpomaleně hlavou, měl jsem jaksi otupělé reflexy, ale nijak zvlášť jsem si to nepřipouštěl, nepřemýšlel jsem nad tím. “Jo!“ štěkl jsem rázně a mrskl u toho ocasem, aby teda bylo poznat, že to fakt myslím vážně. “Chtěj nám ukrást život, určitě nás to světýlko pak nechá zmizet, ale to ne, nic takovýho! Toho bohdá nebude, aby Cedrový král utíkal z boje! Já tomu světýlku dám, já ho sežeru. Mě si JEN TAK! nikdo nebude nechávat zmizet, já si rozhodnu sám, kdy zmizím!“ rozkřikoval jsem se, házel u toho naštvaně hlavou, až mi z tlamy létaly kemry všude kolem, pak jsem se rázně zvedl a následoval vlčici. “Já všem ukážu, kdo jsem a s kým maj tu čest! Se mnou si nikdo zahrávat nebude!“ zamrskal jsem před sebou tlapkou, abych vlčici ukázal, že to vymyslím ale už fakt vážně, a k tomu jsem si pak radši i dupl. Byla to prostě nehoráznost, co si to světýlko dovolovalo ke svému okolí.
Najednou jsem v tom měl jasno… Nadpozemská magie vytvořila světýlko a to světýlko bylo potřeba najít a zničit, jinak zničí ono nás.

>> Převrácená planina

// ET 2

Potuloval jsem se poblíž lesa, ve kterém jsem se narodil, a vzpomínal. Vzpomínal na svoje dětství, na své rodiče a taky na Awnay, která se mnou prožila spoustu zlých i dobrých věcí. Mrzelo mě, že se z ničeho nic zdejchla a někam utekla, nechápal jsem, proč mě tu nechala samotného. Rád bych ji zase viděl, objal a ujistil se, že jsme pořád sourozenci a že se máme rádi, chyběla mi. Neměl jsem ze své rodiny nikoho blízkého, který by mi rozuměl, jen ji.
Zastavil jsem se za menším křovím, abych byl krytý, a z dálky pozoroval stromy, které se tyčily vysoko k nebesům. Nevěděl jsem, co za smíšené pocity to vlastně cítím, trochu mě to mátlo – byl jsem s Lucy a vlčaty spokojený. Byl jsem rád, že máme domov, kde jsme svými vlastními pány a můžeme si dělat, cokoliv chceme. Nikdo mi nic nepřikazoval, nemusel jsem nikoho poslouchat nebo snad čumět na to, jak se naši tetelí blahem, když vidí jednoho z mých mladších sourozenců, které jsem ale já osobně nikdy nepřijal. Moc dobře jsem viděl, jak koukají na ně a jak na mě s Awnay, nikdy v jejich očích nebyl ten stejný pohled, kterým koukají na ně. S otráveným vzdychnutím jsem si lehl a stočil se pod křoví do klubíčka, stejně se blížila noc a mě se chtělo spát. Cítil jsem únavu, dlouho jsem neodpočíval. Nicméně pořád jsem musel přemýšlet, jaké to pocity vlastně mám, když jsem ve svém životě spokojený? Chybí mi? Nebo se mi snad stýská? Nebo bych si jen rád prošel les a zavzpomínal? Nějaká nostalgie, nebo…? Nerozuměl jsem tomu.
Přemýšlení mě uspalo, ani to netrvalo tak moc dlouho. Když jsem se ponořil do říše snů, bylo mi dobře. Po těle se mi rozlil příjemný pocit tepla, který jsem již delší dobu necítil, ale po chvilce se ukázalo, že to má sestra mě zahřívá. Ležela ke mně přitulená v klubíčku zezadu, zahřívala mé tělo a láskyplně se na mě dívala. Trochu mě to polekalo, protože ještě před chvílí tu nebyla, tak jaktože se tu teď z ničeho nic objevila? “Awnay,“ šeptl jsem a zamžoural na ni. Zdála se mi nebo tu opravdu byla? Nedokázal jsem rozlišit realitu od snu. “Ty jsi teda pořádný výkvět, brácho,“ začala se smát a otlapkávat mi hlavu packou, bylo to příjemné, až jsem z toho měl pod srstí husí kůži. Se zavřenýma očima jsem se hlubokým hlasem zasmál a přitulil se k ní. “Chybíš mi,“ zasteskl jsem si. I když teď byla se mnou, jakoby tu pořád nebyla. Byla to známka toho, že se mi opravdu jen zdá? “Ale ne, máš Lucy přece… To bych do vás dvou nikdy dřív neřekla, hehe. A taky bych neřekla, že si naděláš tolik malých ukvičených piraní,“ škádlivě na mě mrkla a já se dokázal jen tiše zasmát. I když jsem jí něco chtěl říct, jakoby to nešlo, jazyk se mi zasekl. “Mě se daří dobře, jsem Alfou s velkým A jedné menší smečky daleko za hranicemi tohoto světa. Nemusíš o mně mít strach,“ natáhl jsem k ní tlapku, když se postavila a udělala pár kroků pryč. Nechtěl jsem, aby odešla, tak moc mi chyběla a já prahnul po tom ukázat jí svůj život. Seznámit ji se svými dětmi, aby ony poznaly svoji jedinou právoplatnou tetu… Chtěl jsem jí toho tolik říct, přivítat se s ní a ukázat jí, jak moc ji mám rád. Zasvětit ji do svého nového příběhu. “Tohle, co mi visí na krku, je zub jednoho velikánského jeskynního medvěda, kterého jsem za pomoci svých služebníku skolila. Věnuji ti ho, abys na mě nezapomněl. Takhle na mě budeš mít památku, budeme pořád spolu, bratře,“ její hlas byl pro mé znavené uši jako líbezná písnička. Uvolňoval mě ten její klidný přívětivý tón, dodávala mi jistotu, že z mé rodiny pořád zbyl někdo, kdo mi rozumí a kdo mě respektuje.
Přiťapkala přímo ke mně a já ji se zatajeným dechem sledoval. Byla pořád stejně krásná jako kdysi, jen tehdy jsem to tolik nevnímal. Nahnula se k mému krku, tlapkou si přes hlavu přetáhla černou šňůrku, na které visel veliký nažloutlý špičák, a jemně mi ji navlékla. Poodstoupila, chvíli se na mě dívala, a pak mi šňůrku starostlivě upravila, aby přirozeně visela a špičák byl hezky vidět. “Je to dárek ode mě, Etney. Nikdy ho neztrať,“ srdce mi začínalo tlouct rychleji a v krku se mi vytvořil knedlík. Cítil jsem, že Awnay zmizí… Ale já tolik nechtěl. Natáhl jsem k ní tlapu a chtěl ji zastavit, ale už byla tak daleko. Dívala se na mě, usmívala se, ale přitom se mi pořád vzdalovala. Chtěl jsem zakřičet její jméno, poděkovat jí, ale nemohl jsem…
A pak jsem se s trhnutím vzbudil. Hlasitě oddechujíc a zmateně zírajíc kolem sebe jsem si tlapou sahal na krk, na kterém ale nic neviselo. Celé to byl jen sen, ale vypadal tak věrně, tak moc reálně, že jsem nemohl uvěřit tomu, že se to nestalo. “Awnay,“ zašeptal jsem, vzhlédl ke smrákajícím se nebesům a poslal jí děkovný úsměv tam, kde se nyní nachází. Napadlo mě, jestli mi tímto třeba nechtěla něco důležitého sdělit? Zvedl jsem se na nohy, oklepal ze sebe jehličí a s posledním pohledem na svůj rodný les jsem se jal odcházet.

// ET 1

<< Narrské kopce (přes Prstové hory)

Byl jsem celkem rád, že mě přivítali vrtícím ocasem, značilo to, že mi věří, že jsem já ten pravej, což jsem samozřejmě byl. “Možná máš pravdu,“ přikývl jsem. Kdo by chtěl mít doma nakýblovaný tři cizáky zaráz, že? I když se jedná o nás, urozenou rodinu ze vznešeného Cedrového háje, měl jsem pro to pochopení. Nicméně tak jako tak jsem je chtěl s Životem seznámit. Měl jsem dojem, že jsem se jim za jejich dětství málo věnoval a měli jsme spolu málo zážitků a společných vzpomínek, což mě fakt štvalo. Víc vzpomínek maj bez tak s tím blešákem Sigym, když je vzal na vejlet až do Mechové smečky. Jenže jsem musel obstarat vhodný místečko, kam můžem složit naše prdky, byla zima a vlčata nemohla zůstat bez domova, pořád jsem se tak nějak snažil obhájit si sám v sobě, že nejsem špatný táta. Nakonec domov jsem obstaral víc skvělej, než byl Asgaarskej les, což jsem dřív myslel, že to snad ani nejde. Mýlil jsem se… Cedrový háj nám poskytoval díky svým velkým stromům skvělou ochranu před nepříznivým počasím, měli jsme soukromí a klid, nikdo nám nic nepřikazoval a nic po nás nechtěl. Byli jsme všichni volní a nemuseli se nikomu zpovídat, jako já kdysi.
Zbystřil jsem, zaostřil zrak na Reonyse a postavil se zpátky ze svého světa nohama zpět na zem. Trochu jsem se zapomněl. “No ptal, jenže mi řekl, že na to musím přijít sám,“ pokrčil jsem rameny a nahodil trochu nafouklý výraz, aby synkovi bylo jasné, že jsem od Života čekal trochu větší asistenci. “Ale neboj se, mámě určitě nic neudělá, to by si nedovolil. Určitě věděl, že vím, no teda že všichni víme, že on je ten falešník a že kdyby naší mámě něco udělal, podal bych si ho. Ale i tak si raději pospíšíme,“ trochu jsem sázel na to, že ten ulhanej nebožák nenajde tu správnou cestu domů. Náš les známe jen my, už jsem se ale těšil, až budeme doma. Potřeboval jsem ujištění, že je Lucy opravdu v pořádku, navíc se tam taky za dobu naší nepřítomnosti mohla vrátit Vivi, to by pak byly dvě křehké květinky bez mé ochrany, namísto jedné… A navíc jsem Vivi chtěl co nejdřív vidět.
“Já vím, taky jsem chtěl lovit s mámou,“ pokýval jsem hlavou, nicméně hlavní důvod byl ten, že jsem nechtěl děckám ukázat, že v něčem nejsem profík. To by byl trapas, protože táta přece musí být dobrej ve všem, ne? Musí všechno zvládat, umět, se vším si poradit a být oporou a hlavou celé rodiny. Aspoň takový byl vždycky můj táta, ohlédl jsem se na ty dva a usmál se na ně, když Ciri řekla, že se mámě tím úlovkem alespoň omluvíme. “To je pravda. Přineseme jí domů překvápko, určitě se ráda nají bez práce,“ uculil jsem se ještě jednou, abych je ujistil, že je vše v pohodě, a pak pohled vrátil zase zpět dopředu. To dám, zajíce jsme taky ulovili společně bez Lucy, ulovíme i vysokou. Už jsem lovil hodně krát, není na tom nic těžkýho, tiše jsem si povzdechl, zatímco jsem zamířil k řece, abychom se z tohoto lesa mohli konečně vybatolit a po cestě narazit na rozlehlou louku, na které překvapíme nějaký pěkný šťavnatý stádečko.

>> Esíčka (podél řeky Tenebrae)

// ET 2

Ta vlčice na mě byla nějaká až moc zrychlená. Poslouchal jsem ji a snažil se svým pomalým myšlením rozluštit, co vlastně říká. Chvíli to trvalo, jen jsem na ni hleděl, jak poskakuje, a zamýšlel se nad hloubkou její radosti, ale když mi to došlo, nemohl jsem tomu uvěřit. “Co-cože?“ povytáhl jsem obočí a šokovaně na ni zíral. Právě mi sdělila, že si ji Lucy nechala. Cože to? Dělá si ze mě teď srandu? Nebo je to celý nějakej divnej přelud a patří to k tomu divnýmu rozdvojení? Chvíli jsem si říkal, jestli tahle vlčice není ten můj dvojník převtělený zase za někoho jiného, jenže když mi sdělila kvíkavým způsobem svůj problém, uvědomil jsem si, že jsme na tom oba dva úplně stejně. Oba dva šikanováni svým klonem. Zmateně jsem si kecl na zadek, který jsem mezi naším rozhovorem už stihnul ze sedu asi tak 3x zvednout, a nechápavě jsem na ni zíral. Vše mi docházelo moc pomalu, všechny spojitosti a fakta… Bylo toho na mě zaráz nějak moc. “Takže ty… Ty žiješ v Cedrovém lese? V Cedrovém lese s vlčicí jménem Lucy?“ potřeboval jsem se znovu ujistit, že to fakt myslí vážně. Co když jsou na světě dva Cedrové lesy a dvě Lucy? “A máš svoji kopii, která se objevila z ničeho nic, že?“ No potěš… To je v háji, fakt. A já si myslel, že mám kopii, protože jsem tak skvělej. Ale asi ne teda, to by totiž musela být skvělá i ona, což není, takže za tím určitě je něco jinýho. A já přijdu na to, co.
Takže, potřeboval jsem si to hezky v klidu sám shrnout. Lucy našla vlče, které si nechala, společně žijou v Cedráku. Určitě nejsou dva Cedráky ani dvě Lucy. Nakonec pak ani dva Etňové a dvě tyhle upištěný vlčice. Všechno na světě je jenom jednou, jo. Jeden originál, jo. Já jsem ten originál. Jenže… Je i tahle nohatice originál, nebo je to ta kopie? povytáhl jsem obočí a vlčici si prohlédl. Nemohl jsem ji srovnat s jejím dvojníkem, pač jsem ho neviděl, nicméně mi to vlastně mohlo být jedno. Já potřeboval vyřešit teď především svůj problém se svým sprosťácky ulhaným klonem, pak až byla na řadě ona. “Já jsem partner Lucy,“ sdělil jsem jí a chvíli čekal, jak zareaguje, ale pak mě napadlo, že možná nechápe, co to slovo znamená. “Myslím tím jako, že s Lucy žiju. Taky žiju v Cedráku,“ doplnil jsem.
Každopádně její nápad o tom, kdo může za naše podivné rozmnožení, mi nepřipadal až tak reálný. “Ale né, mimozemšťani neexistujou, ti jsou jen v příbězích,“ mávl jsem nad tím tlapkou a po chvíli odmlčení se jsem dodal svoji teorii: “Spíš za to může nějaká magie. Něco nadpřirozeného. Co když to světýlko, o kterém jsi mluvila, lítá i teďkonc tady okolo nás a kontroluje nás? Co když nás vymaže ze světa a nechá tady jen ty klony? Hm? A třeba to tak udělalo se všema vlkama a tím pádem i Lucy je tu dvakrát!“ vyhrkl jsem na ni a u toho vykulil oči. Kdyby byla Lucy dvakrát, bylo by to v háji. A co moje děcka?! všechno bylo v kelu!

// ET 2

Díval jsem se na její drobnou tlapku, když mě pohladila. Vypadala spokojeně, takže jsem se uvolnil a dal jí najevo, že i já jsem spokojený – usmál jsem se. “Líbí se ti moje srst? Mě se totiž taky líbí,“ pozvedl jsem pyšně hlavu. Měl jsem jednu z těch nejkvalitnějších srstí v celé Gallirei. Pevnou, lesklou, jemnou a huňatou. Prostě srst, která měla všechna pozitiva a žádná negativa. “Ano, jsem úžasný, vím to,“ líbilo se mi, že mi ta dlouhonohá vlčice tak lichotí, už dlouho jsem na sebe od nikoho neslyšel chválu, až jsem skoro zapomněl, jak příjemné to vlastně je. Zkopíroval jsem její pohyb, taktéž jsem si sedl, a u jejího popisku té „velké krásné hnědé vlčice“, jsem pokýval hlavou. “Lucy znám,“ nevěděl jsem, jestli myslí moji Lucy nebo cizí Lucy, ale když jsem nad tím pak zapřemýšlel, došlo mi, že žádná jiná Lucy není. Existuje jen ta moje a žádná jiná, “ty jsi byla s krásnou hnědou Lucy se zeleným šátečkem v Cedrovém lesíku?“ mozek mi ještě jakž takž fungoval, takže jsem si vzpomínal, kde žiju a s kým. Jenže čím déle jsme na louce byli, tím víc se mi zpomalovalo myšlení. Překvapilo mě to, ve smečce jsem byl jen se svojí rodinou, ale bylo možné, že za tu dobu, co jsem byl pryč, Lu přijala tuto vlčí dámu nadměrných velikostí. Vlčice přede mnou totiž nejen že vyrostla, ale teď už i přibrala. Byla to pěkně vysoká chlupatá koule s macatými boky a ještě macatějším bříškem. A ty žgraničky! Zazubil jsem se. “Moje Lucy je hubeňoučká jako proutek! Moc krásná vlčice!“ zaštěbetal jsem zamilovaně. “Za to ty jsi jak tři Lucy. Nějak jsi přibrala, co jsi tu snědla? Však ještě před chvílí jsi byla prcek. Asi rychle rosteš, ale to znamená, že za chvilku praskneš, ale já tě sbírat nebudu!“ zasmál jsem se při představě, jak se všude válí nafouknuté kousky této vlčice.
Stěžovala si mi, že jí někdo zabral její teplé místečko, chudáček to měla stejné, jako jsem to měl teď já. Mě taky prudil nějaký podvodník. “Jo, jsou to všecko křiváci! Všici na světě jen lžou a podvádí! Já jsem zas najednou z ničeho nic dvakrát a nemůžu přesvědčit toho druhýho, že já jsem ten originál a že jsem jen jeden. On se pořád snaží a kafrá do mě, že je ten pravej, ale já vím, že není. Totiž, to snad poznám ne? Pravej jsem já, protože všechno o svým životě vím a znám, on bez tak ne,“ důležitě jsem pokýval hlavou. Kdybych zrovna nebyl ve stavu totální omámenosti, vztekal bych se, ale teď můj hlas zněl spíš… Spíš uvolněně a jazyk se mi trochu pletl. “Říkám ti, mrně, přijdu na to, jak mu dokázat, že já jsem já, jen to ještě musím vymyslet. A jak ta podvodnice, co ti zabrala místečko, vypadá?“ zajímal jsem se, abych popřípadě této tlusťoučké vlčici mohl pomoct. Svět byl totiž plný klamů, a my oklamaní si musíme pomáhat! Alespoň pro teď.