Gallirea - Příspěvky uživatele

<< Tmavé smrčiny (přes Prstové hory)

Povytáhl jsem nechápavě, možná i trochu naštvaně obočí. Proč by vůbec někdo chtěl Crowleyho navštěvovat po tom, co provedl? Nojo, jenže ani jeden z nich u toho nebyl, když se k nám Crowley otočil zády, krátce jsem zavzpomínal na ten den, kdy jsme si řekli své poslední sbohem. Nebyli u toho, když Crowley, ten syčák, zlomil Lu její milující křehké srdéčko, nikdy mu to nezapomenu. Prohlédl jsem si Ciri i Reonyse, vážně jsem nebyl rád z toho, co Reo řekl, ještě ke všemu, když sám Crowley o zbytek své rodiny žádný zájem nejevil a bylo mu vše jedno. “Třeba tě ani vidět nechce, Reonysi. My už nejsme jeho rodina,“ připomněl jsem mu, ale bylo mi tak nějak jasné, že to moc dobře ví a že zároveň i ví, že se mi to nelíbí. Stáhl jsem uši k hlavě s tichým povzdechem. Nehodlal jsem však svému skoro dospělému synovi cokoliv zakazovat, “dělej, jak uznáš za vhodné, ale nepřipadá mi to jako nejlepší nápad, synu. Zakazovat ti to ale samozřejmě nebudu a máma určitě taky ne,“ kývl jsem na něj a poklepal ho packou po zádech, aby věděl, že se nezlobím. Sice mi to bylo proti srsti, ale zas jsem nechtěl, aby z toho měl Reo špatný pocit. Nicméně jeho sestra měla daleko lepší plány, takže jsem ji podpořil divokým kýváním hlavy, zavrtěním ocasu a zakřeněním se. Byla to daleko nadšenější reakce, než jakou jsem věnoval Reonysovi, tak nějak jsem totiž doufal, že si to celé dobrodružství prostě ještě rozmyslí. “To je fajn nápad. Už se těším na mámu, dlouho jsme se neviděli. Ta výprava nám zabrala hodně dní, že? Život bydlí daleko,“ spolu s dětmi jsem se zastavil a rozhlédl se po okolí. “Myslíte, že máma bude naštvaná, že jsme tak dlouho pryč?“ zeptal jsem se s očima přikovanýma na vysokém písčitém kopci, který jsem moc dobře znal. Byl jsem rád, že jsme v cíli. Poslední dny bylo opravdu velké horko, slunce pálilo a já si strašně přál, aby se trochu ochladilo a začalo pršet. Takové horké dny opravdu nebyly na dlouhé výpravy ty nej... “Tam nahoře je Život, děcka,“ hlesl jsem a usmál se na ně. Zvládli tu cestu oba dva na jedničku.

// Mimikové

ET 1:
Chtěl jsem se rozejít nahoru, ale najednou jsem ucítil velkou slabost v nohou. Jakoby se mi snad podlomily nebo co. Zavřel jsem křečovitě oči, nakrčil nos a celý přikrčený, možná i podivně zkroucený, jsem ztěžka oddechoval. Lehké zavrávorání jsem ustál. To bude asi z toho horka, sakra, chvíli jsem v této pozici setrval a soustředil se na dýchání, jenže když jsem pak otevřel oči, čekalo mě nemilé překvapení. Zíral jsem na své vlastní já a ono zíralo zase zpátky na mě. “Co to... Co to jako je?“ hlesl jsem šokovaně s otevřenou tlamou a dál nehybně zíral na Etneye před sebou. Co se to jako stalo? Nějaká magie nebo co? Těkl jsem očima na kopec, kde sídlil Život, a pak zase na Etneye, svého dvojníka. Vypadal úplně přesně jako já, dokonce i ten čuproidní náramek na noze měl stejný. Prozatím jsem však místo vzteku, že vypadá jako já, cítil spíše zmatenost. Nesmysl! Za to nemůže Život, určitě ne! To se tady ještě nikdy nestalo! Já jsem přece jenom jeden, já jsem já! A tohle je... Tohle je nějaká moje trapná napodobenina. Dloubnu do ní a ona zmizí, jasně. Bez tak to je z písku. Nebo to tu vůbec není a celý se mi to jen zdá, mám halušky ze slunka, natáhl jsem tlapu a dloubl. A... Nic. Teda, čekal jsem, že se to něco rozpadne, jenže ono tu dál stálo a ještě se na mě drze ušklíblo! “Hej! Co na mě těma umouněnýma tlapama hrabeš jako?! Nevidíš, že mám čistej lesknoucí se kožich a ty máš úplně hnusně špinavý tlapy, ňoumo?!“ mračilo se to na mě a bylo to drzý! Srdce se mi rozbušilo, impulzivně jsem zadupal do země. Vytočil mě! Co si ten nekňuba o sobě jako myslí, sakra?! Bude nadávat mě, alfě Cedru?! “Co to meleš, ty smrade? Nevidíš, s kým jako mluvíš?!“ zrychleně jsem oddechoval, vážně mě vytočil. Podíval jsem se na děti – “No děcka, slyšeli jste ho, jak mluví s vaším otcem jako?!“ štěkl jsem a pak se znovu obořil na svůj protějšek: “Co tu vůbec jako děláš! Co si o sobě myslíš?! Myslíš, že budeš vypadat stejně jak já a dělat, že jsi já a přitom nejseš?! Kdo seš?!!!“ zvedal jsem bezděky tón hlasu a na konci už naštvaně vrčel. Místo toho, aby se to něco chovalo k mé královské maličkosti s úctou, bylo to drzý až hanba. A tak jsme na sebe vzájemně zírali a bylo to totálně v peklu. Jeho pohled byl nepříjemnej, proto jsem se snažil ten svůj mít taky totálně nepříjemnej.

ET 2:
Když jsem si prohlížel toho troubu, co se tu přede mnou krčí jako otrok, musel jsem se usmát. Bylo to vážně vtipný, že mi tu tak prokazuje svoji pokoru, ale proč ksakru vypadal jako já? A ještě ke všemu na mě právě teď hrábl! “Hej! Co na mě těma umouněnýma tlapama hrabeš jako?! Nevidíš, že mám čistej lesknoucí se kožich a ty máš úplně hnusně špinavý tlapy, ňoumo?!“ štěkl jsem, abych mu dal jasně najevo, že takhle teda ne, a ještě ke všemu jsem se na něj zamračil. On si pak směšně, celý vzteklý, zadupal do země, choval se jako malý vlčátko, trapas. Zlehka jsem protočil očima. Takovej plebs a bude se vydávat za mě, nechápu, kde na to přišel a jak to vůbec dokázal. Chtěl jsem mu něco říct, jenže on na mě začal štěkat totální nesmysly a ještě začal cosi vrkat do mejch děcek! “No tak zas prr, mladej!“ obořil jsem se na něj a přistoupil blíž k dětem, abych jim byl nablízku, kdyby jim snad ten magor chtěl nějak ublížit. Však to byl jasnej blázen! “Přestaň tu na mě hulákat a radši řekni, proč děláš, že jsi já a ještě ke všemu se mě o tom snažíš přesvědčit, ty drzej spratku?!! A co vůbec mluvíš na moje děti? Jak si to představuješ? Urážíš mě tu a ještě mluvíš k mým dětem? Co si to dovoluješ? Mám tě na místě přizabít, ty lůzo?!“ rozvášnil jsem se a hrnul na něj jednu nadávku za druhou. Nemohl jsem zastavit. Nakonec, až mi začalo brutálně tepat v hlavě, jsem ztichl a na toho kedlubňáka před sebou se hnusně podíval.

ET1:
“Cože, tvoje děti? Snad moje děti, ne? O čem to tady pro pána boha meleš, ty roztřepaná chátro? Však já jsem pravej Etney, moje děti to poznaj!“ otočil jsem se na děcka, před kterýma se tyčilo tělo toho neznámýho čehosi, a vyhrkl: “Žejo, děcka?! Že jsem já ten pravej a on je lhář? Snaží se vás přesvědčit, že je já a já jsem on, ale to není pravda! Já jsem jenom já, nikdo není jako já! Nikdo není vládce Cedru, syn Arcanuse a partner Lucy!! Já jsem prostě já!“ doufal jsem, že ten pazgřivec jasně pochopí, co říkám, a odpluje do háje. Chtěl jsem konečně jít za tím Životem a prostě... Prostě mít klid!

ET2:
“Ne děcka, nevěřte mu! To já jsem váš táta, to já jsem udělal úkryt v Cedru a taky vás našel u strejdy Sigyho a Ciri v lese! Není já, já jsem jen já! Věřte mi!“ naléhal jsem na děti a trochu zoufalým pohledem se na ně díval, ale když jsem se zas podíval na toho trotla, můj pohled se změnil v naštvaný a napruzený. “Nesnaž se přesvědčovat moje děcka o něčem, co není pravda! Já jsem sakra já a ty seš nějaká moje prachsprostá napodobenina, nechápu, jak ses tady vůbec ocitl! A dokážu ti to!“ zavrčel jsem, hodil vztekle ocasem a koukl na děti. “Děcka! Já vám dokážu, že jsem pravej! Běžte nahoru za Životem a zeptejte se ho, on vám to řekne! To zaprvé,“ mluvil jsem rozčíleně a moc se nesoustředil, jenže jsem chtěl tomu salátovi dokázat, že jsem to fakt já! “A za druhé rozhodně nechoďte nikam s tímhle prašivcem! Zaběhnu za mámou, přivedu ji a pak bude hned jasný, že já jsem jenom já! Kdyby něco, setkáme se v lese!“ horlivě jsem vycenil na svůj prolhaný protějšek, který dělal, že jsem já, zuby a vystartoval jsem k Cedru. Byla to dálka, musel jsem to stihnout co nejrychleji! Byl jsem tak rozhněvaný a rozrušený, že mě vůbec nenapadlo, že není dobrý nápad nechávat svoje miláčky s tímhle cizákem. Jenže jsem doufal, že se vyhrabou nahoru na ten kopec a Život se o ně postará. Chtěl jsem vše říct Lucy, chtěl jsem, aby mě podpořila a jasně řekla tomu kréťovi, kdo je její pravej muž!

>> Tmavé smrčiny (přes Prstové hory)

ET1:
Ten byl ale tak strašně drzej a sprostej, že jsem neměl slov. Chrlil na mě blbosti, snažil se ovlivnit mé děti a ještě navíc bylo vidět, že mě absolutně neuctívá a myslí si, že je já! Tepalo mi v hlavě z toho brutálního návalu vzteku, jaký mě pohltil. Prožíval jsem pocity, jaké už dlouho ne. “Nech je na pokoji!“ štěkl jsem po něm a chtěl ho rýpnout drápama po tlapě, jenže on uhnul. Zavrčel jsem a děti očkem zkontroloval, no ještě že jim ten drzoun nijak neublížil. “Drž tlamu, drž tlamu, drž tlamu!!!!“ zvyšoval jsem hlas a snažil se přeřvat ten jeho. Dost dobře mi nepronikala do mysli hloubka toho, co říká. Když se po mně pak ohnal zuby, úplně mě to rozhněvalo. Jak si to vůbec mohl dovolit, cenit na vlka mých kvalit zuby? A ještě kdákal lejna a tím mátl děcka. “Vůbec si nemysli, že najdeš cestu do Cedráku, ty tupoune! Ta cesta je dlouhá a ty ji v žádným případě nenajdeš! Nikdy!“ zahulákal jsem za ním, přičemž jsem divoce oddechoval. Jasně, měl jsem strach, že tu cestu najde a bude přesvědčovat Lucy, že je já, ale doufal jsem, že by poznala, kdo je pravej Etney. Co když jí nějak ublíží? Co když tam bude i Vivi a on jim něco udělá? Nervně jsem začal přešlapovat z místa na místo. Byl jsem rád, že aspoň Ciri a Reo jsou tu se mnou, i když... Co když mi pořád nevěří, že já jsem fakt já? Podíval jsem se na ně a přitiskl uši nejistě k hlavě. “Pojďte nahoru, děcka, honem. Musíme být doma dřív než on! Život vám řekne, že to já jsem váš táta, ne on!“ řekl jsem zrychleně a divoce, otočil se na tlapce a začal stoupat na vrcholek. Ale taky ho viděli, ne? Neměl jsem nějak... přelud? Viděli ho, neblázním, že ne? na moment jsem zadoufal, že tady ten drzý neuctivý tulák opravdu byl, i když mi to působilo značné problémy, jenže kdyby tu nebyl a děti ho neviděli, pak by si mysleli, že jsem se zbláznil a to by bylo v háji! Navíc ten dvojník tady fakt byl a snažil se mě obalamutit! Zarytě jsem čuměl před sebe a drápal se na vrcholek nalézt co nejdříve pravdu o svém já.

>> vrchol

Se Seilah jde i Etney :-)

Srpen 01/10 | Adiram

Nastražil jsem uši a pobaveně se pousmál, ten týpek si to přebral celý po svým. Souhlasně jsem však s pyšným výrazem ve tváři přikývl, aby to vypadalo, že s Lu mám opravdu totálně otevřený vztah, což ale nebyla pravda. Bylo mi jasný, že kdybych běhal za jinou, dala by mi za uši. A já jí vlastně taky, kdyby se sčuchla s nějakým takovým vochechulákem, jako je tadyhle můj „jezerní kámoš“. “Jo, kámo, chápeš to správně. Já a Lu jsme prostě jiní, důvěřujem si a máme pevný pouto, nikdo ho mezi náma nemůže rozbít. Ani ty, ani nějaká vlčice, nikdo,“ nasál jsem vzduch do hrudi, aby bylo očividný, že se chlubím. Prostě okatě a jasně – bylo mi to fuk, možná jsem právě chtěl, aby mi záviděl. Záviděl k prasknutí.
“Řekni. Já to zase řeknu Ciri a Lucy, ale když Ciri nebude chtít, bude to mínus pro vaši smečku a Dráze. To by se jí pak musel přijít dvořit jako správný dědic trůnu, jak se sluší a patří, aby se jí zalíbil. Totiž, já nevím, jestli se jí líbí nebo ne, koneckonců má Ciri je už elegantní slečna, kdežto Dráz je pořád jen malé upištěné vlče,“ povzdechl jsem si, jakože se nedá nic dělat a že je to vážně trápení, když je nějaká vlče takhle uřvaný. “Vlk se má o vlčice snažit, žádná mu nelehne přímo k tlapkám,“ poznamenal jsem důležitě. Chtěl jsem, aby moje dcera měla pocit důležitosti, že se jí nějaký urozený frajer dvoří. Naopak jsem nechtěl, aby o ni měl zájem nějakej vošoust vodvedle, toho bych rovnou přizabil. Jednu bych mu tlapkou pěkně vlepil přímo do hlavy, až by se skácel, hehe. "Takže když Ciri bude souhlasit, co pak?" povytáhl jsem zvědavě obočí a pozorně se na vlka díval. Zajímal mě jeho plán, já totiž žádný neměl, ale chtěl jsem nějaký předložit Ciri, aby si myslela, že jsem táta profík a že mám vše do detailu promyšlené. Mohl bych ten plán teda ukrást tadyhle jezerníkovi a dělat, že se zrodil v mé bystré mysli.

Červenec 08/10 | Adiram

Připadalo mi, že v celým tom jeho povídání slyším divnej tón, a dokonce pak v zakončení ironii! Zastříhal jsem oušky, fakt by si dovolil mi říct, že jsem hrdina, ale nemyslet to tak? Přivřel jsem oči a přeměřil jsem si ho pohledem, kdybych chtěl, mohl bych ho raz dva srazit na zem a prokousnout mu krk. Ten vlk byl dozajista totální rybízek, nicméně aspoň tento markantní rozdíl mezi námi musel cítit, ne? “No já rozhodně nijak netrpím, užil jsem si všeho až až. S Lucy se nám žije dobře, nemáme doma žádný upjatý pravidla nebo tak něco. Kdyby jo, nežvatlal bych tu teď s tebou takovou dobu, ale pelášil bych za ní,“ snažil jsem se mu jasně osvětlit naši situaci doma, možná to z části i vypadalo, že jsem hájil sám sebe. “Navíc Lu je hrozná kočka, daleko větší, jak všechny ty tvý dohromady. Nikdo nemá na Lucy, jsem z ní furt celej vodrovnanej, a to už spolu přitom žijem léta,“ pokýval jsem hlavou, pak zlehka našpulil rty a vítězně jsem pronesl: “Víííš?“ Doufal jsem, že mi ji pořádně závidí. Ale kdo by mi ji taky nezáviděl, že ano. Byla to krasavice.
Cítil jsem, jak mi cuká v koutcích, potřeboval jsem se zasmát, ale radši jsem se jen uculil. Najednou vzal zpátečku, asi moc dobře věděl, že se zlobím. Dobře mu tak. Tupej jak kedluben, fakt, s tichým povzdechem jsem nad celým tím naším setkáním zakroutil hlavou. Ten vlk byl fakt trouba na entou, ale totální. Nechápal jsem, jak ho vůbec nějaká smečka může trpět a nějaká vlčice chtít. Nicméně jsem ho nechal domluvit, neskákal jsem mu do řeči, i když bych to jindy udělal, jenže teď mě zajímalo, co všechno z něj vypadne. Když vychvaloval Ciri, spokojeně jsem přikyvoval, ovšem ta slova o Drázovi jsem mu nežral. Hlavně to „tak mladý a už tolik nabídek“, to určitě. Kdo by takový uřvaný vlče asi tak chtěl? On si o mně asi myslí, že jsem naivní nebo co, naprázdno jsem si nad tou jeho absurditou zamlaskal tlamkou a povzdechl jsem si, abych mu naznačil, ať si pohne, že mě to nudí. Stejně říkal kraviny, “bratra. Jednoho,“ opravil jsem ho. Říkal kraviny a ještě je říkal špatně. Crowley už do rodiny prostě nepatří, kdy už to konečně svět pochopí? Crowleyho rodina je Asgaar, ne my. On o nás stejně nestojí.
Z toho jeho sáhodlouhého povídání mě nejvíc zaujal konec. Ciri že by si žila jako v bavlnce… To jsem si samozřejmě přál. Každý by chtěl pro svá vlčata to nejlepší, ale že by to nejlepší měla být zrovna Borůvková smečka a uřvaný Dráz? O tom jsem silně pochyboval. Jenže říkal, že jsme ušlechtilý a vznešený rod, tím si mě celkem získal. Na moment jsem se zamyslel, “počkej počkej,“ zastavil jsem ho a chvíli jsem nic neříkal. Až jsem věděl, co chci říct, vyjel jsem na něj pohledem a mohl jsem začít mluvit: “A proč by to jako nedokázala? Totiž pokud by ona sama chtěla, dokázala by všechno! A Ciri je princezna, má v sobě víc, než jakákoliv jiná vlčice. Byla by dokonalou partnerkou pro… Toho vašeho… Dráze,“ chtěl jsem říct uřvaného Dráze, ale nakonec jsem to slovo raději spolkl. Co kdybych tím Ciri zavařil? Co kdybych jí tak odepřel možnost prožít skvělý život? Mmm, něco mi na tom všem nesedí, copak Dráz nemá sourozence? A proč by Ciri měla žít zrovna tam, pche, můžu jí najít partnera z jakékoliv jiné, daleko větší smečky! Sice jsem nevěděl, jestli tu nějaká další smečka je, natož větší, ale byl jsem ochoten prohledat celý svět, abych Ciri našel to nejvhodnější místo k žití. “A Dráz jako nemá bratry?“ povytáhl jsem obočí a zůstával jsem na něj zírat.

Líbilo se mi, jak se Reonys ukázal ve správném světle jako ten nejvíc galantní týpek, a ze všeho nejdřív nabídl mrtvého zajdu své sestře – asi to má po mně. Přesně tohle bych totiž udělal já pro Lucy, ale s tím rozdílem, že by si toho zajdu musela ulovit sama, no. Sledoval jsem je, jak se ládují tou pidi svačinkou, která by zasytila možná tak novorozeně, a vzápětí se pobaveně zasmál nad Cirinou nevinnou poznámkou. Připadalo mi roztomilé, že mě tak laskavě obeznámila s tím, že toho zajíce oba dva sežrali a mě nenechali ani jeden jediný kous. “To nevadí, stejně byl mrňavej,“ podotkl jsem s pokrčením ramen, aby věděli, že se nezlobím. Sice jsem měl hlad, nicméně už když jsme toho zajdu lovili, tak mi bylo jasné, že to bude maximálně tak pro ně dva. Já bych potřeboval něco většího. Byl jsem ale spokojenej, že aspoň zahnali hlad. Třeba mě pak Lucy pochválí, že jsem naše děti tak šikovně nakrmil. Hned jí to doma řeknu, že jsem ulovil zajíce. Bude čubrnět. Zamával jsem ocáskem, těšil jsem se na ni. Hodně moc.
Ze zajdy zbyla opravdu jen kostřička a nějaké zbytky, proto jsem se na své milé ratolesti usmál a pokynul hlavou, že můžeme vyrazit. Bylo mi líto, že tu Vivianne nebyla s námi, pořád jen někam zdrhala a flákala se, i když tehdy v tom lese za to možná ani nemohla. Krátce jsem při zkoumání směru, kterým potřebujeme vyrazit, zavzpomínal na nepříjemné chvilky strávené s duchem mé sprosté matky v Jezevčím lesíku, odkud Vivi prostě beze slov jen tak zmizela a už se nevrátila. S těžkostí na srdci jsem naprázdno polkl, doufal jsem, že mě Život minimálně ujistí o tom, že je má dcera v pořádku. Chtěl jsem zavelet směr, ale Ciri mě předběhla. Jindy bych možná nějakého cizího vlka okřikl, jak si dovoluje mi poroučet, jenže ona byla tak roztomilá, že se mi málem podlomila kolena. Tiše jsem se zazubil a následoval ji. Měla štěstí, vedla nás totiž správným směrem. Nebo aspoň jsem si to myslel. Koukl jsem na Rea, "co máte v plánu pak, až dorazíme domů?" zajímalo mě, jestli by se třeba nechtěli trošku podívat po světě na vlastní pěst? I když jsem se toho popravdě obával, všude čekalo tolik moc nebezpečí, před kterým je nebudu moct ochránit, pokud půjdou někam beze mě. Věděl jsem ale, že je potřeba, aby se drobet osamostatnili. Třeba Vivi je samostatná až moc, přivřel jsem oči, trochu mě štvalo, že se od nás odpoutala tak moc rychle. Neměli jsme moc společných zážitků...

>> Narrské vrchy (přes Prstové hory)

Červenec 07/10 | Adiram

“No taky že jí to říkám!“ obořil jsem se na něj, aby si nechal ty svý zbytečný rady sám pro sebe. Co na tom, že jsem jí to říkával málo, před ním to nemůžu dát přiznat! Však jí to řeknu, až se vrátím domů, jestli teda nebude naštvaná. Možná jsem se tady u jezera povaloval až příliš dlouho, totiž kdo ví, jak dlouho jsem tu byl už předtím, než jsem se vzbudil. S tichým povzdechem jsem se na něj podíval, jeho tlama byla plná řečí, ale měl štěstí, že mě nazval statným vlkem. Kdyby ne, jednu bych mu vrazil, ale takhle jsem mu ty kecy milosrdně odpustil. To s těma vlčicema jsem mu teda ale nevěřil, to byl určitě blábol, jak by takovej chcípáček s přitepleným věnečkem kolem hlavy mohl nějaké mít? Jak by ho vlčice mohly chtít? Nesmysl. “Takže jednu máš v Borůvkáči, jednu v Asgaaru, jednu támhle a další zase támhle, jo?“ povytáhl jsem obočí, máchajíc tlapou do všech směrů, a nevěřícně si u toho zamlaskal tlamkou. Chtěl jsem, aby ze mě čišelo, že vím, že kecá. Já jich za svůj život měl víc jak ty, simtě. Tak si tu nehraj na casanovu. A to jsem měl jen dvě.. a půl. Gee byla ta půlka, já ji chtěl, ale ona mě ne, no. Takže jsem ji měl jen z té svojí půlky, ze které jsem ji chtěl.
Sice mlel žblepty, ale teď výjimečně pronesl něco významného, co mělo váhu. Krátce jsem se zamyslel a u toho jsem koukal do blba. Jindy bych se asi urazil, ale teď jsem nad tím, kdo ví proč, přemýšlel. Na moment jsem se nechal zavést do minulosti a nechal se pohltit vzpomínkami. Promluvil jsem až tehdy, co můj zrak zaostřil zpět na něj. “No, možná, že máš pravdu. Byl jsem nikdo, proto jsem odešel. V očích mé rodiny jsem byl nic,“ pokýval jsem smířlivě hlavou, ale nijak víc se v tom nenimral. Přece jen ty časy, kdy mě to štvalo a kdy jsem si chtěl za každou cenu vydobýt otcovu pozornost, ty byly pryč a už se nikdy nevrátí. Byly pryč navždy a já se konečně mohl cítit volný.
Pak mě ale zase naštval, tenhle ten holomek ovládal asi nějaký umění v nasírání mé osoby. Možná to dělal schválně. Prudce jsem pohodil hlavou, jakoby mě píchla včela, a u toho jsem připleskl uši na krk. “Cože?!“ vyprskl jsem jedovatě, až na něj málem dopadly mé vznešené, akorát tak husté, královské sliny. “Ciri je daleko víc hodna dědictví tý uprděný Borůvkový smečky, než celej ten tvůj Dráz, a to do té smečky ani nepatří!“ vstal jsem, naštvaně se přikrčil a se zavrčením jsem dodal: “Dávej si bacha na to, co říkáš!“ Ten vlk byl fakt marnej. Někdy byl v poho a jindy mě dokázal takhle vyprudit. Ale na moji rodinu si otvírat držku nebude, to ne. Ciri je ta nejvíc vznešená vlčice, jakou svět kdy viděl a poznal. “To spíš Dráz, jestli je hodnej pozornosti naší Ciri, nad tím se teda budu muset hluboce zamyslet. Ještě ke všemu, když ho vychovává takovej ničema, jako seš ty,“ zamračil jsem se na něj nejvíc, jak jsem to jen dovedl, a pak se porozhlédl po okolí. Pomaličku byl čas vyrazit, jenže kudy, že? Jak se dostanu domů? Jakým směrem, že to byla ta Borůvková smečka? Tam pak byl i Asgaar a kus od Asgaaru Cedr… Vopruz fakt, to bude dlouhá cesta. Ještě jednou jsem se koukl na vlka, třeba se mi omluví, že urazil moji dceru. A nebo třeba taky ne a pak ho budu moct zakousnout. Hehe.

Dokud nevyběhli, zůstával jsem bezpečně ukrytý v keřích, abych náhodou nezavinil zajícův útěk dřív, než budou děti připraveny. To by byl totiž pěknej trapas, pak by doma vykládali, že jim táta pokazil lov. Mírně jsem protočil očima, připadalo mi to vážně úsměvné, celá tahle situace. Já bych měl bejt loveckej profík a tadyhle zajda by mi neměl dělat sebemenší problém, přitom jsem v sobě cítil lehkou nervozitu, kterou doprovázelo šimrání v břiše. Absurdní, Etňo. Absurdní, v lovu fakt nevynikáš, ale to neva. Dělej, že jo.
Děti vystartovaly, zajíc jakbysmet a všichni se hnal dál od mého úkrytu, takže jsem mohl vylézt ven. Oklepal jsem se, neb jsem měl jakousi divně zalepenou srst, ale jinak jsem zůstával v pozoru a nebohého zajdu, naši svačinku, dobře, spíš svačinku mých dětí, kterou já lovím, jsem neustále sledoval zrakem profesionála, jímž jsem však nebyl. Už jsem z toho všeho měl neklidné nožky, pořád jsem přešlapoval z místa na místo a máchal ocasem, bál jsem se, že mi ho děcka naženou a já ho nechytnu, to bych se styděl. Když však přišla má chvíle, stáli při mně zřejmě všichni vlčí svatí, kteří dohlíží na mé lovecké trapasy, aby nebyly moc velké, neb jsem zajdu měl během několika vteřin. Stačilo vyběhnout, trošku se přikrčit a zanedlouho ležel chudák pod mojí mohutnou tlapou, kterou jsem ho zabrzdil a srazil tak k zemi. Popravdě, bylo mi líto se dívat na jeho strach, který mu čišel z očí, takže jsem ho raději okamžitě zakousl, aby se netrápil. Na pána, Etňo. Povedlo se ti to na frajera, vážně. Teď jsi ukázal, že seš pořádnej řízek, kterej se toho nebojí, od mrtvého, hezky tučného zajíce jsem poodstoupil a pokynul pohledem, že si ho děti mohou sežrat. Však tam stáli a koukali na mě jako dvě hladová nebohá novorozeňata, která sotva vykoukla na svět a nemohla najít svoje mlíčko. Co bych to byl za tátu, kdybych je nenakrmil? "Dobře jste ho nahnali, jste profíci," pochvalně jsem na ně mrkl, byl jsem rád, že jsme konečně lovili spolu a že nelovili jen se strejdou Sigym, který snad už ležel mrtvý někde v blátivé kaluži. Moc dobře jsem si vzpomínal, jak Reonyse přesvědčoval, aby zůstal s ním v Mechové smečce. Smraďoch jeden! Ještě, že se Reonys rozhodl správně, mám prostě inteligentního synka. Aspoň jednoho, heh.
Přisunul jsem jim zajdu čumákem, usmál se na ně a sám si olízl tlamu, abych aspoň cítil tu nepřekonatelně skvělou chuť masa a krve, která mi zůstávala na zubech a v tlamě. Asi jsem jim ho trochu záviděl. Nebo asi určitě. “Jak se nasvačíte, půjdeme za tím Životem, jo? A pak bysme měli spěchat domů, máma je tam sama už moc dlouho. Nějak se nám ten výlet protáhl,“ posadil jsem se a očima vyjel na oblohu. Sluníčko začínalo zapadat za obzor, a to znamenalo jediné – blíží se noc a končí další den.

Červenec 06/10 | Adiram

Naklonil jsem hlavu mírně do strany, trochu mi šrotoval mozek. Myslel tu pochvalu mé Lucy tak, jakože mi ji závidí a zároveň přeje, nebo spíš tak, jakože mi ji závidí a rád by mi ji ukradl? Nebo snad ještě nějak jinak? “Já ji taky o samotě skoro nikdy nenechávám, všude chodíme spolu, moc se milujem. Ona je moje hvězda a já její měsíc, patříme k sobě. Pro Lu jsem bůh stejně jako ona pro mě bohyní. Svět bez ní nemá smysl,“ usmál jsem se při vzpomínce na její krásné, drobné a přitom elegantní tělíčko. Její úsměv zakořeněný v mé mysli mě příjemně zahřál. Lucy byla moje všechno, bez ní jako bych nebyl. Patřila ke mně a já k ní, věděl jsem to. Ostatní mi tak mohli jen závidět, a to mi dělalo dobře. “Nevím, jak jsem se sem dostal, nebylo to úmyslně, že bych ji doma nechal samotnou. Taky že budu spěchat domů, jí se po mně už určitě stýská.“ Díval jsem se na vlka a přemýšlel, jestli i on někoho má a taky se mu po někom stýská? “A ty? Čeká na tebe někdo?“ povytáhl jsem zlehka obočí.
Moc se mi o Asgaaru mluvit nechtělo, vlastně jsem se pokáral za to, že jsem tohle téma načal. Já to v sobě měl jednou pro vždy uzavřené, byla to minulost. Byl jsem rád, že s Lucy máme svůj vlastní domov, nemusel jsem teď totiž s nikým nic řešit, nikomu se zpovídat nebo snad někomu pomáhat. Cítil jsem se prostě svobodně. Měl jsem odejít už kdysi, zůstával jsem s rodiči až zbytečně moc dlouho s myšlenkou, že se stanu alfou, což bylo špatně. Rodiče ve mně viděli jen toho nejhoršího a já to na nich poznal až příliš pozdě. Nesmysl, věděl jsem to, jen jsem si to nechtěl přiznat. Podíval jsem se na vlka a krátce zapřemýšlel, co odpovědět. “Chtěl jsem odejít a mít s Lucy a vlčaty vlastní domov, žádnou vědu v tom nehledej,“ pronesl jsem nakonec. “Asgaar mi neschází, v Cedru máme vše, co potřebujeme. Je nám tam dobře.“
Pobaveně jsem se zakřenil a souhlasně přikývl, “to je vlastně fakt, stejně bych ho znova zapomněl. Jsi hodnej, že mě tím nechceš zatěžovat,“ mrkl jsem vesele očkem, ten vlk mi trochu zvedl náladu. “Důležitý je, že ty to moje nezapomeneš, jak se jmenuješ ty asi není tak podstatný, máš pravdu. Každopádně si pamatuju toho malýho uřvánka, kterýho jsi tehdy přivedl s sebou, ten se jmenuje Dráz, co? To jméno bylo tak divný, že jsem si ho zapamatoval. Je to asi Cirin kamarád,“ zavzpomínal jsem, jak si společně hráli. Ciri vypadala spokojeně. Trochu mě mrzelo, že neměli kolem sebe společnost jiných vlčat, nakonec bych jí klidně dovolil Dráze navštívit. Vypadal neškodně. Nicméně bych ji u toho asi špehoval, abych ji ochránil před případnými zbytečnými obdivovateli a milovníky. Nepotřebovala se zčuchnout s nějakým nepotřebným podřadným vořechem, který se na ni úlisně usměje a získá její křehké naivní srdéčko na pár hloupých lichotivých keců. Moc dobře jsem věděl, jak to na světě chodí a nehodlal jsem svoji dceru vystavovat takovému nebezpečí.

Červenec 05/10 | Adiram

Když mě oslepila znenadání jasná sluneční záře, uvědomil jsem si, že dešťová mračna z oblohy zmizela a nastal tak, jako každý jiný den poslední dobou, pravý letní pařák. Vzduch se co chvíli stále víc a víc oteploval a mě začínalo být nepříjemně. Svěsil jsem otráveně hlavu k vodě, ve které jsem si stále máčel tlapky, přičemž jsem se zahleděl na svůj vlastní odraz. Poklidná hladina, která se díky bezvětří nepohnula ani o píď, fungovala jako skvělé zrcadlo – můj odraz navíc zdobilo slunce, které se do vody opíralo svými paprsky a vytvářelo tak na hladině krásné jiskřičky a odlesky. S tichým povzdechem jsem naštvaně máchl packou a svůj odraz tak poničil. Stýskalo se mi po Lucy a mých dětech, nelíbilo se mi, že jsou jinde než já… A já navíc ani netušil, jak jsem se u tohoto jezera ocitl.
Z myšlenek mě vytrhlo až synovo jméno, které pronesl vlk opodál. Vstoupil jsem hlouběji do vody, abych se mohl ještě více zchladit, a u toho hlavou hleděl za sebe na válející a vyhřívající se tělo. Neodpustil jsem si krátký úšklebek, “můj syn je ten nejlepší ochránce hned po mně. Však je má krev,“ pohodil jsem hlavou, aby bylo dostatečně jasno, a pak své mohutné neobratné tělo ponořil do vody úplně celé. Zpočátku to byl trochu teplotní šok, ale pak mi bylo příjemně. Moc příjemně. Poslouchal jsem ušima natočenýma vzad, co mi vlk povídá, a u toho jsem urputně přemýšlel nad jeho jménem, které jsem zapomněl. Nemohl jsem si ale ani za nic vzpomenout. “Mmm,“ zabručel jsem, přemýšlejíc, co mu na to vlastně odpovědět. Připadalo mi, že má tak trochu pravdu a začal jsem se o Lucy i Ciri o to víc bát, jenže jsem mu to nechtěl přiznat. “Ony to zvládnou, nejsem pryč tak dlouho a brzo se k nim zase vrátím. Zmasakroval bych každýho, kdo by nám bez dovolení páchl do lesa, natož kdyby někdo sáhl na moji rodinu.“ Jo, to byla dobrá odpověď.
Ještě na moment jsem si zaplaval a pak vylezl na břeh, kde jsem ze své ztěžklé srsti oklepal přebytečnou vodu. Nenápadně jsem přitom mrknul směrem, kterým se měla nacházet Borůvková smečka. Vzpomněl jsem si, že se nacházela vedle Asgaaru, pak mi bylo její umístění naprosto jasné. Asgaar jsem znal a dokázal jsem do něj trefit odevšad. “Dřív jsem žil v Asgaarské smečce, to jsme skoro sousedi,“ pronesl jsem jen tak bokem a přišel k vlkovi blíž, přičemž jsem si lehl do sfinga polohy, nepřestávajíc ho pozorovat. “Jak že se to vlastně jmenuješ? Už jsem to zapomněl, asi máš takový to nijaký nudný jméno bez jiskry, který vlkům nepřipadá zajímavý, tak ho zapomínaj,“ pokrčil jsem rameny, abych nahodil dojem, že já za to vlastně nemůžu a je to vlkova chyba, že jsem si jeho jméno nepamatoval.

Červenec 04/10 | Adiram

Povytáhl jsem obočí, “jasně že nedá!“ nechápal jsem, proč tam zmínil ty dvě další divná jména. To přece bylo úplně mimo mísu, ty dvě jména se vůbec nepodobaly tomu mému – já měl jméno originální a ojedinělé, kdežto Esmerald nebo Erlendů je bez tak na každým rohu dvacet. Etney je prostě jen jeden. A jen jedním zůstane. Nevěděl jsem ale, co víc na to mám říct, takže jsem se rozhodl jen pro krátké ušklíbnutí a pak jsem ještě jednou, naposledy, vrazil čumák do vody, abych se napil.
“Nejsou samotné,“ zahuhlal jsem s čumákem napůl povytaženým a napůl vraženým ve vodě, přičemž jak jsem vydechl, tak povrch vody vtipně zbublinkovatěl. Hlavu jsem zvedl, tlapkou si otřel mokrou srst a pak se zahleděl na vlka před sebou. Uvědomil jsem si, že ten nezdvořák se mi ani nepředstavil, copak si myslí, že si budu pamatovat to jeho nuzácké jméno od prvního seznámení? Naivka, fakt. Otráveně jsem si povzdechl, jak jsem ho měl asi oslovit, když mi neřekl, jak se jmenuje? “Jsou tam s mým synem, navíc Lucy nepotřebuje žádnou ochranu. Je bystrá, rychlá, silná a prudce inteligentní. Poradí si s kdejakým nýmandem, kterej se náhodou připlete k nám do lesa. Přivandrovalce nemá v lásce,“ jasně jsem mu vysvětlil, co zač je má krásná žena. Snad mi ji bude závidět ještě víc…
“Tys sem jen tak přišel, jo?“ přivřel jsem oči, chvíli ho propaloval pohledem, abych mu dal najevo, ať hloupě nekyndá, a pak se rozhlédl okolo sebe. “A vodkamaď? Kde že to žijete?“ nevzpomínal jsem si. Asi pro mě on a ten hnědej poletující bobek nebyli důležití, takže jsem si to vůbec nezapamatoval. “Takže já jsem semka asi taky přišel. Myslím. Ale když jsem se vzbudil, hrozně mě bolela hlava, takže vlastně nevím. Asi jsem usnul. Možná jsem byl na lovu,“ pokyvoval jsem mírně hlavou a snažil se přijít teda na to, co tu vlastně dělám já a jak jsem se tu objevil. Pak jsem se podíval na něj a podezíravě se zamračil, “nemáš s tím jen tak náhodou něco společnýho ty, že ne?!“ že by mě omráčil a pak mě sem dotáhl, aby mi mohl přebrat ženu?!! Ne to ne, to je nepravděpodobný. To by nezvládl, jsem silnější jak on.

Červenec 03/10 | Adiram

Povytáhl jsem zlehka obočí, když pronesl, že zapomněl. Jak na mě vlastně někdo může zapomenout? Když zapomenu já, je to naprosto pochopitelné – nepotřebuju si pamatovat kdejakého troubu, co projde kolem mě. Na druhou stranu má osoba vyzařuje takovou důležitost, že mě si snad musí zapamatovat úplně každej, ne? “Tak teď už na mě snad nezapomeneš,“ zabručel jsem.
Měl štěstí, že si tu svoji ulepenou zabreberkovanou srst oklepal přímo ve vodě. Dopadnout na můj královský kožich byť jen jediná infikovaná kapka, no to bych mu dal co proto. Nicméně, když jsem pozoroval jezero, které se rozprostíralo všude kolem nás, připomnělo se mi mé vyschlé hrdlo a velká žízeň. Pomalu jsem se tedy vydal blíž k vlkovi, doufajíc, že už se znovu neoklepe, sklonil jsem hlavu a začal pít. Voda byla příjemně chladná, docela mě probrala. Omáchal jsem si v ní čumák a smočil přední packy. Mé myšlení se začínalo zklidňovat a tělo si přivykat, konečně jsem neměl takového motáka jako při probuzení.
Zastříhal jsem oušky, když se zeptal na Lu s Ciri, mé dvě krasavice, jo, přesně tak! Mé krasavice. Packy pryč! Oddechl jsem si, že tu právě teď nejsou se mnou, to by jim tu snad drze nabízel možnost koupele spolu s ním nebo procházku kolem ostrova. Samovolně mi párkrát zacukala tlama. “Čekají doma, ale ne na tebe, neboj se,“ pronesl jsem a vypjal trochu hruď, aby bylo poznat, že jsem na svoji rodinu náležitě pyšný. Když jsem se ale zahleděl na vodu a rozhlédl se kolem sebe, raději jsem ji zase rychle schoval. S tichým povzdechem a mírnější tónem jsem se zeptal: “Ty hele, jak jsem se semka dostal, nevíš? A jak ty? Proč je všude kolem nás jen voda, jak se odsud dostaneme?“ díval jsem se na něj a doufal jsem, že alespoň on mi dá nějakou odpověď, neb já sám jsem toho nebyl schopen. Nemohl jsem si na nic vzpomenout.

Červenec 02/10 | Adiram

Něčí hlas mi projel hlavou jako ostrý šíp. Leknutím jsem s sebou trhl, došlo mi, že tu asi nejsem sám. Divný na tom bylo jen to, že jsem si vlka předtím nevšiml, ale díky jeho oslovení jsem ho mohl svýma zpomalenýma očima vyhledat. Pomalu jsem se postavil na nohy a s motajícím se světem okolo sebe jsem si postavu prohlédl. Měl jsem dojem, že ho odněkud znám, ale ani za boha jsem si nemohl vybavit, odkud. Tak jsem na něj chvíli tupě civěl, a pak štěkl: “Nejsem žádný ty tam, vobejdo jeden. Jsem Etney!“ pohodil jsem naštvaně hlavou. Jak si dovolil mě oslovit tak nuzáckým způsobem? Prej „ty tam“. Jak kdybych byla nějaká náhodná měchuřina válející se po zemi. Neuvěřitelný.
Udělal jsem k vlkovi pár kroků blíž, snažil jsem se propojit si jeho pach s minulostí. Odkud ho jen znám? Pak mi to najednou blesklo hlavou. Vypoulil jsem na něj oči, aby bylo jasný, že jsem ho konečně poznal, a tiše si sám pro sebe zabručel. To je ten retoš s tím malým uřvaným mládětem, co dělal oči na Lu, teď už jsem si moc dobře vzpomínal. Byl to syčák. Chtěl mi přebrat druhou polovičku – kdyby to udělal, kdo by se jen staral o les, hm?! No kdo?! On snad? Přeměřil jsem si ho pohledem. “Co tady děláš? A kde máš svýho kámošíčka?“ zabrousil jsem raději zrakem po okolí, jestli ho tu někde nemá s sebou, abych se neztrapnil, ale nikde jsem ho neviděl.

Červenec 01/10 | Adiram

Ostrý měsíční svit, prodírající se skrze zavřená oční víčka, mi způsoboval těžký bolehlav. Celkově mi teda celá hlava pekelně třeštila, nechápal jsem proč. Chtěl jsem vstát, otevřít oči a podívat se, kde to vlastně jsem, jenže mi nešlo se pohnout, měl jsem celé zatuhlé tělo. Jak dlouho ležím? A proč ležím... A kde? Srst jsem měl navlhlou těmi otravnými kapkami letního deštíku, které padaly z noční oblohy. Říkal jsem si, jak je možný, že tak ostře svítí měsíc a přitom prší?
Oči jsem dokázal otevřít až teprve tehdy, co měsíc zalezl za mraky. Zrak jsem měl zamlžený, vážně mi nebylo moc do zpěvu. Navíc jsem si vůbec nepamatoval, co se stalo a jak jsem se tady ocitl. Prostě jsem ležel kdesi na louce, kolem mě byla všude voda a jeden vysoký strom, jak jsem stihl prozatím rozpoznat. S těžkými vzdechy jsem se nadzvedl na přední noze do polo-lehu a snažil se vzpomenout si, jak jsem se na tohle místo vlastně dostal. Jsem tu sám? Nebo je tu někdo se mnou? Zastříhal jsem oušky a zavětřil, jenže to nešlo dost dobře rozeznat, protože jsem na tomto místě dosud nebyl. Rozprostírala se tu velikánská spousta různých cizích pachů, které se všechny mísily dohromady, a já z nich byl mírně zmatený. Navíc jsem se teprve tak nějak probíral, nefungovaly mi dost dobře všechny smysly. Byl jsem celý zpomalený, zrak si taky teprve přivykal na noční tmu a světlo zároveň. “Co tu do pekla dělám? Jak jsem se semka dostal,“ zahudroval jsem tiše. Fakt mě štvalo, že jsem si nic nemohl vybavit.

Stále přikrčený za tím stejným křoviskem jsem čuměl na zajdu, jak si tam cosi baští v trávě a vůbec o nás neví, zatímco jsem v hlavě spřádal nebezpečný plán o jeho blízké smrti. Kdyby tak chudák věděl, co přijde, jistojistě by zdrhnul. No, k mému štěstí to nevěděl, doufal jsem, že ho alespoň nebudu muset nijak pracně nahánět a chytat.
Očima jsem sjel na synka, který mi k mému nepříjemnému překvapení sdělil, že je neučila lovit máma, nýbrž strýc Sigy. Povytáhl jsem obočí a jemně pokývl hlavou, přičemž jsem špitl pouze tiché “aha“. Uvnitř mě však jakýmsi způsobem rozladilo, možná i naštvalo, že jsme to nebyli my, kdo děckám poprvé ukazoval lov. Minimálně ale lov vysoké jim ukážeme jako první, tiše jsem vzdychl. Když byli malincí, vše bylo tak těžké – když jsem zavzpomínal na ty chvíle, kdy jsme se stěhovali, hledali nový domov, připravovali ho a děti se mezitím toulali někde daleko od nás, uvědomil jsem si, že jsem fakt rád, že je tohle období pryč. Štvalo mě, že nemohu být s nimi, ale zároveň pro mě a Lu bylo snazší hledat nový domov pouze ve dvou. Taky to bylo rychlejší. Tehdy se blížila zima a já chtěl mít všechno připravené, aby děckám nic nechybělo. Trošku mi to hlodalo v hlavě, jestli jsme udělali vše dobře a tak, jak by se mělo? Jsme dobří rodiče?
Z myšlenek mě pak vytrhl Cirin dotaz a já si uvědomil, že jsme tu teď u zajíce, který asi každou chvilku odhopká někam pryč, neb tu za tím keříkem trčíme už celkem dlouho. Podíval jsem se na svoji princezničku a uznale jsem pokýval hlavou, “máš asi předpoklady pro lov po mámě, zlato,“ zazubil jsem se. Její plán zněl dobře. “Tak jo, uděláme to tak, jak navrhovala Cirinka. Půjdete každý z jedné strany zboku, já budu pobíhat opodál a až mi ho naženete, zakousnu ho. Aspoň se mrknu, jak dobře běháte, hihi,“ rošťácky jsem se na ně zakřenil a následně jim potlapkal packou čelíčko na znamení toho, že jim přeju při lovu štěstí. No, pak jsem se jen víc přikrčil, potichoučku se odplazil za větší keř nacházející se více vpravo, a pohledem jsem jim naznačil, že můžeme začít. Byl jsem drobet nervózní, nechtěl jsem je totiž zklamat. Doufal jsem, že se mi ho podaří chytit tak nějak na frajera, já totiž přece jen moc dobře věděl o svém neobratném já. Pak tu bylo samozřejmě ještě hodně silné já, docela vytrvalé a rychlé já, úžasné já a prostě jednoduše to nejvíc nejskvělejší já, jenže to málo obratné tu, k mé smůle, bylo taky, heh…

<< řeka Tenebrae

Zastříhal jsem oušky, když jsem zaslechl Ciri, jak si během překračování řeky cosi prozpěvuje. Já si už dlouho nic neprozpěvoval, jaksi jsem na to neměl náladu. Napadlo mě, že bych si třeba něco mohl zazpívat teď a k Ciri se přidat, nicméně jak jsem předpokládal, začal chcanec jak hrom. Stáhl jsem uši k hlavě, ocas šupnul mezi nohy a přidal na kroku, abychom už konečně byli mezi stromy, které nás před tím protivným deštěm ochrání. Doufal jsem jen, že Lu je v bezpečí domova a nikde se netoulá, teď by to totiž mohlo být fakt nebezpečný a já s ní nebyl, abych ji zachránil a ochránil.
Při vstupu do lesa mě ihned potěšilo, v jaké blízkosti se nachází místní stromy a jak jsou husté a vysoké. Ideální ochrana před divokým deštěm, větvemi propadlo pouze sem tam pár kapek. Ani jsem neměl tendence vyhledávat nějakou lepší skrýš, tohle bohatě stačilo. S tichým povzdechem jsem mrkl na děcka a zkontroloval je, “tak co, dobrý? Tady přečkáme slejvák, můžem se tu porozhlídnout po nějaké té sváče. V lese určitě něco najdem,“ očima jsem se porozhlédl po okolí, ale to hlavně z toho důvodu, abych děckám naznačil, že maj hledat.
Chvíli jsme museli procházet lesem, ale nakonec se na nás usmálo štěstí. No, jakpak by taky ne, když jsem tu s děckama já – na mě se směje štěstí furt. Jsem chodící štěstěna. Přikrčil jsem se na jedním keříkem, abych naši budoucí sváču nevyděsil. Přece jen, něco málo jsem se už za dobu svého žití z lovu naučil. “Hele,“ špitl jsem a tlapkou ukázal na macatého, možná až trochu obtloustlého zajdu, který si tam cosi hrabkal v hlíně tlapkama. Asi měl plno práce. “Toho můžem zakousnout, ten bude suprovej,“ zadoufal jsem, že díky jeho váze bude pomalejší a méně obratný jak běžní zajíci. Ti totiž byli sakra rychlí - špatně se mi lovili, pač hopkali všude, kde to šlo, a já jim svojí obratností nestačil. Ryby byly svině klouzavý, zajíci zas svině hopkavý. To si vlk nevybere, no. “Naučili jste se už něco od mámy? Víte, jak na to?“ podíval jsem se na ně s lehkou nadějí v očích, ale bylo mi jasný, že ne. Neměli moc šancí z lovu něco pochytit, protože jsme jim vždycky přinesli hotový mrtvý žrádýlko až pod tlamku a Lu jim to málem ještě předžvýkala. Koneckonců, i mě se dřív, ještě za doby žití v Asgaaru, nosilo žrádlo až k pusině, ale to bylo spíš proto, že já byl až příliš důležitý na to, abych se vyčerpával při lovu. Měl jsem svoje služebnictvo, bylo jasný, že mě, princi lesa a pánovi všeho tvorstva, ostatní donesou něco k snědku a postarají se o mě, ale u mých dětí to bylo jiné. Neuměli nic, protože jsme se s Lu nepostarali. Nikdy jsme je to nenaučili – špatná výchovná metoda! Já však doufal, že mi řeknou, že to zvládnou i sami, nechtěl jsem se namáhat. No, a tak jsem na ně civěl, blbě se usmíval a čekal, že řeknou něco pozitivního, ale přitom jsem v hlavě věděl, že to pro moji osobu bude spíš nevýhodná informace. Mezitím už mi hlavou šrotovalo, jak nejlíp toho zajdu ulovit, abych se neztrapnil – chtěl jsem dětem předložil už hotový lovecký plán, aby ve mně oba dva viděli nepřekonatelnýho majstra.