Gallirea - Příspěvky uživatele

“Dobře, však není kam spěchat,“ zkonstatoval jsem s krátkým ohlédnutím se, abych zkontroloval, že je vše v pořádku. Měl jsem tendence mít pořád vše pod dohledem, dělalo mi dobře ujišťovat se, že jsou vlci, které mám rád, v pohodě. Nikdy dřív jsem tohle nedělával, až od doby, co jsem našel Lucy. “Podívej,“ šeptl jsem a přesunul svůj sedící zadek přímo vedle ní, ale protože pořád byla nižší jak já, neb já jsem byl ale sakra pěkně urozenej sameček, tak jsem si nakonec lehl, abych měl hlavu tak nějak vedle té její. “Dívej,“ zopakoval jsem a tlapkou ukázal na Ciri. “Ta s tím bílým kožíškem a hnědočernou barvičkou za krkem je Ciri, ta by se ti mohla líbit. Je ze všech tří nejklidnější, sice taky umí rošťačit, ale… Ale je prostě… Prostě Ciri,“ zaláskovaně jsem se uculoval, aniž bych o tom věděl. Trochu jsem se zakoktal, ale nechtěl jsem Ciri vyzdvihovat oproti Reovi a Vivi, faktem však bylo, že jsem k ní prostě tíhl o trošilinečku víc, jak ke svým ostatním dětem. Rodič by neměl děti nijak dělit, věděl jsem to, protože jsem sám nesnášel, jak matka s otcem vždy měli raději Sionna, snažil jsem se to tedy před rodinou skrývat a opravdu nic nedávat najevo, miloval jsem Reonyse a Vivianne strašně moc, jenže Ciri byla prostě jiná. Byla to taková malá křehká princezna, rozkvetlá květinka na vachrlatém stonku, hvězda zářící na černé obloze bez podpory velkého kulatého měsíce… Měl jsem pocit, že stále potřebuje moji ochranu. Vivi byla samostatná, ráda se toulala, Reonys byl kluk, byl i poměrně statný na svůj věk, ale Ciri? “Narodila se poslední ze všech, tehdy jsem měl strach na ni sahat, měl jsem dojem, že jí svýma neohrabanýma tlapama nějak ublížím. Byla tak maličká,“ hlesl jsem tiše, jemně se pousmál a podíval se na Seilah, jestli vnímá a nebo jestli ji to nebaví. Vypadala ale, že ji to zajímá. “No, ta s černým kožíškem, ta štíhlá a elegantní po mámě, je Vivianne. Ráda se toulá, je to taková… Samostatná jednotka, řekl bych. Asi ji trochu prudí, že je pořád vyslíchám,“ zazubil jsem se, zatímco jsem Seilah pohladil po hlavě. Byla podobně drobná jako Ciri, možná proto se mi líbila? Měl jsem ke křehkým vlčicím, které potřebují ochranu, asi nějaké zvláštní pouto, vábily mě. Miloval jsem ten pocit potřebnosti a důležitosti, možná jsem měl z minulosti nějaký komplex, ale… Nepřemýšlel jsem nad tím. Prostě jsem je chtěl ochraňovat a hotovo. “No a poslední, ten šedý, je Reonys. Ten se o tebe vždycky postará, když nebudeme já a Lucy na blízku. Je to silný vlk s dobrým srdcem. Tvůj starší brácha,“ nakonec jsem k Seilah přivinul hlavu a zabořil ji do jejího krčku, chtěl jsem, aby nebyla nervózní, aby si připadala chtěná, milovaná. Ne jako já kdysi dávno v Asgaaru, kde na mě všichni kromě Awnay a tehdy otce, který se choval dobře, koukali skrze tlapky. Moje děti budou milované a budou milovat mě.
Krapet jsem se oddálil a na Seilah se zahleděl. “Měli jsme ještě čtvrtého syna, Crowleyho. Jenže ten se rozhodl zůstat s cizími, namísto nás. Zradil nás, opustil nás a Lucy tím hrozně ublížil,“ pronesl jsem tiše, přičemž jsem se zvedl ze země a oklepal ze sebe sníh a bordel, který se na mě nalepil, zatímco jsem ležel. “Pamatuješ si na svoji pravou rodinu?“ naklonil jsem hlavu lehce do strany, posadil se a se zájmem Seilah pozoroval.

Ahoj,

chtěla bych moc poděkovat za super akci. Kalendáře, velké letní akce a různé loterie fakt miluju a vždycky se na ně moc těším

škoda, že letošní prosinec byl tak hektický, že jsem úkoly nezvládala plnit tak, jak jsem chtěla, ale... I tak jsem si akci moc užila :-D :-)

ETNEY
magie od Života bez hvězd - iluze
vymaxování 1 magie - iluze
2* do vlastností - 1* vytrvalost, 1* rychlost
-------------------------------------------------------------------
MARION
50 % sleva na speciální magii
15 perel
vymaxování 1 magie - elektřina
5 křišťálů
-------------------------------------------------------------------
NELLY
magie od Života bez hvězd - země
5 perel
vymaxování 1 vlastnosti - vytrvalost
vymaxování 1 magie - voda (vrozená)
2* do vlastností - taktika lovu
-------------------------------------------------------------------
ARMINIUS
vymaxování 1 vlastnosti - síla
vymaxování 1 magie - počasí (vrozená)
2* do vlastností - taktika lovu

Přidáno.

Otočil jsem se za jemným hláskem, který jsem si pamatoval z minula. “No ahoj,“ zazubil jsem se a přiťapkal za ní. Vážně vyrostla, bylo vyšší, avšak taky štíhlejší a elegantnější. Prostě mladá vlčí slečna. Kdybych byl mladší a bez závazků, bez tak bych do ní šel. Navíc hezky voněla. “Už jsem si myslel, že ses fakt někde ztratila, trvalo ti to hodně dlouho, najít cestu sem,“ zamrskal jsem ocasem sem a tam jako gesto, že jsem rád, že se vrátila. Trošku mi nešlo přes tlamku říkat jí „jsi doma“ a tak, protože jsem ji skoro neznal, ale když ji Lucy přijala, tak… To přece byl její nový domov, ne?
“Máš strach?“ očima jsem pokynul za sebe, na svoji rodinu. Chápal jsem, že přijít mezi cizí vlky, je nepříjemný. Já sám z toho totiž býval taky takový rozhozený, měl jsem pocit, že na mě cizí vlci divně čumí a neuznávají moji osobnost. “Chceš, abych tam šel s tebou? Nebo jak by sis představovala, aby probíhalo seznámení?“ povzbudivě jsem se pousmál. Normálně jsem nebýval tak empatický, i když jsem v sobě tento rys měl, ale cizí vlci mi byli proti srsti. No, naštěstí Seilah cizí tak úplně nebyla, vlastně teď už byla rodina, no, měl bych ji brát jako rodinu. Běžně bych každého cizáka vypakoval a lehce se nad ním povýšil, aby si pamatoval, kdo je tady v Cedrovém lese pánem, ale když Seilah mi tolik připomínala Lucy. Byla drobná, něžná… Potřebovala ochranu pořádného alfa samce, kterým jsem já byl! “A co jsi venku dělala? Ty jsi s někým šla?“ našpicoval jsem zvědavě uši, vyzvídat od někoho osobní informace mě vždycky bavilo!

// vsuvka hlavně pro Seilah :-)

Zastříhal jsem ušima, když zpozorněla i Ciri a ostatní. “Já se podívám,“ zamumlal jsem. Chtěl jsem Seilah najít dřív, než ji uvidí ostatní, možná se totiž mohla cítit divně, možná mohla být vystresovaná z nových vlků, nebo možná taky ne, ale říkal jsem si, že by bylo lepší, kdybych se s ní nejdřív viděl já. Navíc se chci zeptat na toho dvojníka, myslí mi projelo několik vzpomínek, které jsem získal díky druhému vlkovi, který vypadal jako já. Tehdy to bylo vážně zvláštní…
Vydal jsem se dál od rodiny, snažil jsem se vyčenichat ten pach, který jsem cítil a určit, odkud vychází. “Seilah?“ zavolal jsem tlumeným polohlasem, nechtěl jsem nijak moc řvát, to by mi ještě Lucy mohla vynadat, že dělám humbuk a že Seilah, její „malou“ holčičku, vyděsím. Určitě to už bude velká potvora, však je to doba, co jsem ji viděl naposled, ani jsem si nevzpomínal, kdy naposledy jsem ji vlastně viděl. “Seilah!“ sykl jsem do prázdna, když jsem se už dostatečně vzdálil od rodiny, a zastavil jsem se. Párkrát jsem se porozhlédl kolem sebe, ale doufal jsem, že mě ta malá holubička navede, abych ji nemusel hledat.

// VAK; úkol č. 2 - Chytej vločky na jazyk

Po tom značkování jsem dostal celkem žízeň. Docela dost velkou žízeň, jenže se mi nechtěl hledat zdroj vody, určitě by byl až někdá daleko, neb já měl na takové hledání prostě smůlu, navíc menší lesní potůčky nebo loužičky by stejně teď byly zamrzlé. Nakrčil jsem naštvaně rty a porozhlédl se po okolí, přemýšlejíc, jak bych tu žízeň měl teda nějak šikovně zahnat, aby mi to dalo, samozřejmě, co nejmenší práci?
A pak, když jsem se na delší dobu hloupě zahleděl kamsi do prázdna, mi konečně došlo, že právě sněží a navíc všude kolem nás je napadaný sníh, což byla vlastně zmrzlá voda. U hlavy se mi rozsvítila malá žárovička a já si v mysli hned na to pořádně pogratuloval, jak jsem to skvěle vymyslel. Navíc jsem si matně rozvzpomněl, že něco podobného tu před chvílí nacvičovala i Vivi.
Otočil jsem se k rodince zády, nenápadně zkontroloval, jestli se na mě nekoukají, a pak vyplázl jazyk ven z tlamy. Jak jsem dýchal, šla ode mě fakt pěkně hustá pára, takže ostatní museli zpozorovat, že dělám něco divnýho, ale vem to čert. Tak spadni, spadni, těm vločkám to nějak trvalo, ale nakonec jsem je na jazyku fakt ucítil. Trošku to zastudilo, přišlo mi to vážně vtipný, že ve svým věku dělám takovýhle blbosti, takže jsem jazyk na moment schoval a tiše se zasmál. Vločky samozřejmě žádnou chuť neměly, protože to byla jen voda, takže jsem to zkusil ještě jednou a nechal jich na jazyk napadat o něco více. Nicméně mě to pak přestalo bavit, to čekání, až jich na jazyk napadne tolik, aby mi to zahnalo žízeň, protože prostě padání vloček jednomu žízeň nezažene. Však co, sníh jsou nachytaný vločky na jedný hromadě, naklonil jsem hlavu do strany, pak na druhou a sníh před sebou si pořádně prohlédl, nerad bych spapkal něco počůranýho nebo nedej bože obobkovanýho nějakým lesním zvířetem. Tahle část však vypadala čistě, takže jsem sklonil hlavu a bezostyšně si lízl sněhu. A znovu, a znovu... Až jsem se do něj chtivě zakousl, jakoby to snad byl kusanec flákoty. “Mmm,“ zažblekotal jsem nesrozumitelně, než jsem pak na ostatní otočil hlavu a s celou mokrou tlamou jim nadšeně pověděl: “Sníh je dobrej na žízeň!“ moudro dne. No, takže jsem si ještě pár soustíček těchto lahodných vloček, které se dál a dál díky neustávajícímu sněžení kupily na hromadu, dal, a pak spokojeně dotlapkal za ostatními, křeníc se jako pako. Ale co no, byl jsem fakt spokojenej a sám na sebe pyšnej.
Zastříhal jsem ušima, když jsem zaslechl v lese zapraskání větví, raději jsem ještě začenichal ve vzduchu a u toho na jazyk ještě zachytil, jen tak pro srandu, pár sněhových vloček. Pach, který se nesl okolím, mi někoho připomínal, ale byl docela slaboučký. "Mohla by to být... Seilah?" povytáhl jsem překvapeně obočí a koukl na Lucy. Ona si její pach bude jistojistě pamatovat lépe. Takže se konečně vrátila? Už jsem si myslel, že cestu do Cedru fakt zapomněla, hehe, jazykem jsem bezděky znova pochytal pár vloček, ale pak už jsem se netrpělivě rozhlížel po okolí, jestli tu malou hnědku někde nespatřím.

// VAK; úkol č. 4 - Obdivuj krásu zimy

// ZNAČKOVÁNÍ

Zamyšleně jsem párkrát pokýval hlavou, když jsem to vzal kolem a kolem, Seilah opravdu byla pryč už delší dobu. Fakt si pamatuje cestu? zlehka jsem povytáhl obočí, byla ještě mladinká, sotva dosáhla puberty, trochu jsem pochyboval – tedy překvapilo by mě, kdyby vážně věděla, kde se přesně nachází naše smečka. Teď už asi i její, koukl jsem na Lucy. Byla jaksi rozněžnělá, když o té vlčici s hnědým kožichem mluvila.
Mírný, avšak chladný větřík mi přivál různé, z části neznámé pachy do čumáku. Zavětřil jsem, pak si odfrkl a zastříhal ušima. Kdy jsem naposledy občůral hranice lesa? Nebylo to... No možná už před dlouhou dobou? Nechtěl jsem, aby nám tu cupitali nezvaní návštěvníci, byl jsem rád, že tu máme soukromí, klid a především bezpečno. “Půjdu radši zkontrolovat les. Třeba během obchůzky najdu i Seilah, mrknu se po ní. Vrátím se,“ obeznámil jsem všechny přítomné, především teda mamku, aby věděla, že se jako pořádnej partner a alfák tohoto lesa starám. S lehkým pousmáním se, jsem pak pomalu odkráčel pryč.
Zamířil jsem rovnou k hranicím, vezmu to hezky od severu až po jih. Vše, náš les nevyjímaje, bylo pokryté pořádnou nadílkou čistě bílého, křupavého a jemného sněhu. Celkem se mi líbil, zima byla vlastně poměrně prima. Teda měl jsem samozřejmě rád i léto, ale někdy zima měla něco do sebe. Já měl navíc docela hustý kožich, takže mě hezky zahříval a já si tak mohl zimu užít daleko víc, jak třeba Lucy. Ta byla přece jen drobnější a taky srst měla řidší oproti té mé, vlastně mě teď napadlo, jestli jí není zima? Měl bych do úkrytu natahat nějaké nové kožešiny, nicméně u nás doma máme celkem teplo, vytvořily jsme dobrý úkryt.
Zatímco jsem přemýšlel a zároveň se i kochal zimou, sem tam jsem se otřel o nějaký strom či nějaký občůral. Hezky jsem s tekutinou šetřil, aby mi jí zbylo co nejvíc a já tak mohl označkovat co nejvíc stromů. Chtěl jsem, aby cizinci vážně pořádně věděli, že vstupují na hranice smečky. Sice jsme malá smečka, ale pořád jsme! “Jé,“ hlesl jsem tichounce, sotva slyšitelně, když mi na čenich dopadla sněhová vločka. Slíznul jsem ji, pozastavil svoji činnost a zasněně se zahleděl na okolí. Vlastně to mělo všechno své kouzlo, ta zasněžená krajina byla prostě parádní. Navíc se mi líbilo, jak ve sněhu zůstávaly otisky mých tlapek. Zima je vlastně docela prima.
Poté jsem, teď už trochu více soustředěný, pokračoval ve značkování. Snažil jsem se, aby můj pach zůstal na co nejvíce místech, věděl jsem, že řádně označkovat hranice je hned po lovu to nejdůležitější. Pořád mě však z části rozrušovaly ty krásy zimy, která se nacházela všude okolo nás. “Ale ne, zase jsem tady dlouho, musím se vrátit za Lulu!!“ ještě že jsem si to uvědomil. Už tak jsem se flinkal mimo smečku fakt dlouho, natož abych se flinkal ještě ve smečce, to by mi už mamka neodpustila, hehe.
Naposledy jsem se pokochal prostředím, občůral poslední strom, ujistil se, že je vše označkované tak, jak má být, a pelášil za ostatními.

“Seilah jsem neviděl!“ zavolal jsem na ně už z dálky, abych na sebe upozornil a aby Lucy věděla, že už se vracím. Tak dlouho mi to snad nezabralo, s úsměvem jsem koukl na děcka. “Nikde nebyla,“ hlesl jsem a zastavil vedle Lucy. “Co máte teď vlastně v plánu?“ zeptal jsem se a pohled upíral na všechny tři své ratolesti.

// VAK; úkol č. 5. Napiš do postu aspoň 3 hlášky z vánočních filmů

“Tu jsem potkal, odpojila se ode mě kousek od smečky, prej cestu domů zná,“ zahuhlal jsem skrze ucpaný nos, ale trošku jsem tomu i vědomě přidal, aby mě všichni okolo co nejvíc politovali. I nadále jsem zůstával u rodinky sedět jako oukropeček, se staženýma ušima i ocasem, i když mi vlastně už bylo trošinku líp jak ráno, už je skoro večer, čas běží rychle tyjo, vzhlédl jsem k obloze a tiše si povzdechl. Od mé tlamky vzešla bílá pára, která značila, že je venku pořádná kosa, a pak se tiše rozplynula, jakoby nikdy nebyla. Sledoval jsem ji, dokud nezmizela, pak jsem zaostřil zrak na Ciri a Rea. Napadlo mě, že oni o malé Seilah možná vůbec nevědí? Je pryč už docela dlouho, začne zima, za chvilku určitě bude sněžit! “Potkal jsem ji v jednom lese, narazili jsme na sebe náhodou. Znala jméno Lucy, říkala, že je to prý její máma,“ uchechtl jsem se a pobaveně se podíval na mamku. Ta malá hnědá vlčice, teď už jistě spíše vlčí slečna, byla tehdy docela roztomilá, navíc měla podobně barevný kožich, jako má Lu. Silně mi ji připomínala. “Snad brzo přijde, bylo by fajn, kdybyste se seznámili,“ pokýval jsem hlavou, zatímco jsem si packou otíral vlhký, ještě stále barevný frfák.
Cirinka i Reošek mě samozřejmě oba dva podpořili, na rozdíl od Lucy, která dělala, že tu není. Kam čert nemůže, tam nastrčí bábu! Fakt že jo. Štvalo mě, že mě nepolitovala a nepomazlila. Přivřenýma očima jsem si ji oskenoval, jen počkej, mamko, jen počkej! Kousnu tě za trest do zadku! Nahodil jsem znavený výraz, naprázdno zamlaskal a ještě jednou se na děti podíval tím nejvíc utrápeným pohledem. “Jo, měl bych jít do tepla,“ zaskřehotal jsem vytlačeným hlasem, přičemž jsem roztřepal nohy, jako bych je měl děsně vysílený, slaboučký. Jenže moje excelentní herecké představení přerušila Vivi, která se k nám přihnala jako velká voda. “Vivi!!“ vyštěkl jsem překvapeně, až jsem celý nadskočil. Energie jsem měl očividně až až. Asi mám furt ucpanej nos tou duhou, že jsem ji necítil, ocásek se mi vesele rozvrtěl a šel jsem dceři naproti, abych ji přivítal. Moc rád jsem ji viděl. Konečně jsme celá rodina pohromadě! chtěl jsem tuhle veselou myšlenku utnout, ale měla pokračování... Kromě Crowleyho teda... Je to rebel! a pro rebely tady v tom suprovým lese nemáme místo! a teď už jsem ji utnul definitivně.
Otřel jsem se o Vivi bokem a celou si ji prohlédl, “měl jsem strach,“ hlesl jsem s pohledem upřeným do jejích očí. Byla už tak velká.... Hrdě jsem vypjal hruď a koukl se na Ciri i Vivi zaráz, ty jsou, co?! závidět byste mi je měli... Všichni na světě! Nikdo nemá takový dvě urozený květinky. Byly krásné po mně. A chytré taky. Zpozorněl jsem, když Viv promluvila, na její otázku jsem však nemohl odpovědět, protože jsem odpověď neznal, takže jsem jen s krátkým zavrtěním hlavou pokrčil rameny. “Ale už se na tak dlouho nikdy nevzdaluj, nedělá mi dobře, když nevím, kde všichni jste. Chci o vás mít přehled,“ kouknul jsem nejdříve na Vivi, pak na Ciri a nakonec na Rea, aby pochopili, že to myslím na všechny tři. “Co kdyby vás něco chtělo sežrat nebo by vám někdo ubližoval, co pak? Musím přece vědět, kde jste, abych vás mohl chránit!“ tiše jsem si odkašlal, změnil hlas na děsně tvrdej a hrubej a výraz nasadil takzvaně na drsňáka. "Tatínek vám vyhlásí válku!" pak jsem se pobaveně uculil, můj vtípek se mi náramně líbil. Byl jsem prostě od přírody vtipnej, no. Měl jsem talent. "Kdyby vás někdo prudil, řekněte, že jim vyhlásím válku, jo? Pak za mnou přijďte, ukažte mi je a já jim dám! Dám jim pořádně na frak, pořádnou válku!" Myslel jsem to skoro vážně, klidně bych se pro svý děcka popral. A že bych vyhrál!
Na svoji „děsně vážnou“ nemoc jsem na chvíli zapomněl…

// malá vsuvka o nemoci :D

// Listopadové blues: jsem nakažený a napíšu post na 15 řádků s projevy nemoci

Ranní mrholení přešlo v déšť, který se spustil určitě proto, aby mě mohl pořádně prudit. Ani naše mohutné cedry mě před ním neochránily. Vzhlédl jsem nahoru k obloze a chvíli na ni tupě hleděl, měl jsem na moment pocit, jakoby se okolo zastavil čas, ale když mi spadla kapka vody přímo na čumák, bylo mi jasný, že se rozhodně nezastavil. Otráveně jsem vzdychl, hlavu vrátil do přirozené polohy a čenich si otřel packou. Když jsem se na ni pak podíval, zjistil jsem, že je barevná. Cože? podíval jsem se na Lucy, pak na děcka, zase na Lucy a pak někam do blba. Chvíli mi trvalo, než mi to hlava pobrala, napadlo mě, jestli to spíš není ještě nějaký pozůstatek od Lucy, ale když mě zalechtal čenich a já si ho znovu otřel a znovu měl ten blivajz na tlapce, došlo mi, že je to má nadílka. Vypoulil jsem na Lu oči, “ty jsi mě nakazila!“ nechápal jsem, jak je to jen možné, pač jsme spolu strávili sotva pár chvilek, ale když jsem si to uvědomil, najednou se mi pocitově přitížilo. Byla mi zima, rozbolela mě hlava a svědily mě snad i ty části těla, které jsem neměl. Skuhravě jsem zakňučel, kecnul si zadkem na zem a přemýšlel, co teď.
Vlastně se mi honila hlavou velká spousta myšlenek… Co bych měl dělat? Dá se toho nějak zbavit? Jak jsem to mohl tak rychle chytit a co to vlastně bylo? Jak může být rýma duhový se třpytkami? To je nějaký divný. Chvíli jsem podezíral mamku, že si to na mně připravila jako trest za to, že jsem byl tak dlouho pryč a ona se musela starat, sama samotinká samička, o les, ale nakonec jsem to zavrhl. Její momentální stav neodpovídal tomu, že by si to předem nachystala. Vypadala totiž fakt nemocně. Sice ne tolik jak já, ale vypadala.
Najednou mě zalechtalo v nose a já hlasitě kýchl. Byl bych se třeba i galantně odvrátil jinam, ale to bylo tak náhlý a z ničeho nic, že jsem to nestihl a na všechny přítomné vyprskl barevný obláček plný třpytek. “Eeeeeeh,“ otupěle jsem si protřel nejen čenich, který se mi začínal ucpávat, ale i oči, protože mi začínaly červenat a tím pádem i svědit. Mezitím se mnou vykýchnutý obláček rozprostřel na děti i mámu, ale aby toho nebylo málo, ještě jsem na ně nahlas, hezky od plic, zakašlal, až jsem si musel bokem odplivnout barevný hlen. Měl jsem horší příznaky jak Lucy, zhodnotil jsem tedy, po lehkém uvážení, že jsem na tom o dost hůř a ona by se o mě, svého milého, měla postarat. “Neměl bych si jít lehnout? Kdo mi přinese jídlo a vodu? Jsem nemocnej, není mi vůbec dobře!“ slyšitelně jsem huhlal, ale možná jsem to i podvědomě (nebo snad vědomě?) trochu přeháněl. Posmrkoval jsem i tehdy, když jsem neměl úplně tak co, aby mě litovali, a občas zakašlal, i když bylo slyšet, že to ve mně nechrčí a odkašlat si nepotřebuju.

No ale kolem a kolem mi fakt dobře nebylo, takže jsem tady tak seděl jak hromádka neštěstí s na bok svěšenýma ušima a nahrbenými zády, abych vypadal co nejhůř, a doufal jsem, že mě má rodinka bude trochu obskakovat. “To je hrůza, jsem tak nemocnej,“ naříkal jsem nešťastně, zatímco na zem z mého čumáku spadla duhová kapka sople.

Trochu mě štvalo, že na děti byla rozněžnělá jako růžový obláček pohody a na mě spíš jako tmavý bouřkový mrak z pekel sršící oheň. Zamračil jsem se, stáhl uši k hlavě a stiskl zuby k sobě, protože mě to vlastně fakt vytočilo. A to toho ani moc nemusela říct – sršelo jí to z očí! Namísto toho, aby svého starostlivého milujícího parťáka, který ji ještě ke všemu obstaral dva suprový kusance žrádýlka, přivítala a olízla mu tvář, jak se sluší a patří, když muž přijde z náročné výpravy, tak se na něj ofrňuje. Jako síla, no. Nebo jí vadí, že má jen jeden kusanec toho kamzíka? nemůžu za přece to, že děcka to mladý zblajzly, až se za ušima oblizovaly. To vám to chutná, co? Papání od papánka! Papánek zařídil, papánek ulovil! Chmmm a dočká se tady tohodle doma! Čeká na něj naštvaná stará bréca, namísto usměvavé sexy lišácké maminy, prostě není nad domov.
Ani jsem se nijak zvlášť nepozastavoval nad tím, že na mě vyflusla duhový mrak a pak to do mě ještě otřela, protože to bych ji jinak musel rafnout do zátylku, ale to by pak zase rafla ona mě, takže jsem radši jen protočil očima, v mysli se nad tím znechutil a s povzdechem jí přitulení vrátil. “No, mámo, však jsem ti říkal, že jsem toho měl moc.“ Bez tak by ji ani nezajímalo, co všechno jsem zažil! Ale já jí to pak řeknu, i když ji to nebude zajímat. Za trest, aby mě musela poslouchat a dělat, že ji to zajímá, už jsem se na to těšil. Sice mě napadlo, že je divný, že plive duhu, ale nehodlal jsem ji litovat. Jindy bych ji samozřejmě starostlivě obletoval, ale teď jsem jí chtěl ukázat, že jsem naštvanej, tak by měla ona obletovat spíš mě. “Lucy, něco ti kape z čumáku,“ ukázal jsem packou na její mokrý, třpytkami obalený čenich, ze kterého vytékala barevná tekutina. Magie? Nebo to na mě snad hraje, aby mi jí bylo líto?!
Reonys mezitím odběhl a gentlemansky přitáhl z úkrytu maso, které zbylo pro Lucy. Pýcha mi skoro vytékala ušima, líbilo se mi, jak je takový starostlivý a dobře vychovaný! To měl asi po mně, byl úplně jako já! “Ulovili jsme ti s dětma sváču, mamko,“ pokynul jsem hlavou ke kamzíkovi, nyní již trochu zatuhlému, ale na chuti mu to určitě ubírat nebude. “Vypadáš vychrtle, tak se najez,“ podotkl jsem ještě, možná schválně trochu rýpavým tónem, a kecnul si zadkem hned vedle toho kamzíka, aby bylo jasné, že jsem se na tom lovu podílel taky.

// Listopadové blues: Chytil jsem nemoc od někoho jiného

A mezitím, co jsem tam tak seděl, mě pomalu, ale jistě, začínal svědit čumák. Nemoc zřejmě působila na vlky fakt rychle, ale zatím jsem si to nijak zvlášť nepřipouštěl, jen jsem si sem tam otřel packou čenich. Nenapadlo mě, že je Lu nějak nemocná, pořád jsem to přičítal tomu, že to udělala naschvál a třeba ovládá nějakou novou magii, takže i když mě čumák svědil čím dál víc, pořád jsem nepřemýšlel nad tím, že mě třeba mohla něčím nakazit. Vždycky jsem si čumák jen poškrábal, trochu ho nakrčil, ale nic víc jsem nedělal… A pak mi z nosu začala vytékat duhová nudle, které jsem si zatím, jak jinak, nevšiml.

Když mi můj syn povídal, jak se postaral o sestru, že si dali k obědu malé kamzíče a společně si pak dáchli v úkrytu, zahřálo mě u srdce. Usmál jsem se. Byl jsem totiž rád, že se mi, teda respektive mně a tak trochu i Lucy, podařilo najít takové dobré útočiště. Les byl prostorný, ale přitom útulný, bezpečný a už jsme ho měli všichni natolik prozkoumaný, že jsme se v něm nemohli ztratit a věděli jsme, kde se vzájemně najdeme. No a úkryt, který jsem za pomoci Lucy, ale pomáhala jen trochu!, vybudoval, mi dělal radost ještě větší. Bylo úlevné vědět, že má rodina má zázemí a kde složit hlavu, obzvlášť poté, co jsme vlastně opustili veškeré pohodlí a s Lu se vydali naší vlastní cestou. Nic jsme neměli, byli jsme sami dva… Ale vše jsme zbudovali! A teď jsme mohli vlčatům, možná už trochu odrostlejším, ale pořád jsou to moje vlčata!, poskytnout domov. Domov, lásku a péči, jakou si zaslouží. Jen ten syčák Crowley si toho nevážil. Nevážil si naší starostlivosti a péče, zaprodanec jeden. Nestýskalo se mi po něm, spíš mě myšlenka na něj štvala. Vadilo mi, že zůstal v Asgaaru, raději aby z něj byl tulák než přicvrndávač těch nýmandů v našem bývalém lese, který měl být jednou celý můj. Bez tak mu za to, že zůstane, něco slíbili. Nechápu, proč by jinak před svojí rodinou volil cizáky. Nesmysl. Jeho dětskou hlavu zmátla Shireen s tou svojí divnou kámoškou, oblbli ho a on si určitě myslel, že je pro něj zůstat tam lepší volba, než jít s náma. Hlupák. Zavrtěl jsem zlehka hlavou a stiskl pevně zuby k sobě, potřeboval jsem si ulevit alespoň něčím takovým, neb ve mně zase rostl vztek.
Zpozorněl jsem a probral se až tehdy, co mě Reo vybídl, ať jdu za Lucy. Zamrkal jsem a naprázdno polkl, nojo Lucy. Měl jsem trochu strach, že na mě bude naštvaná, přece jen to nebyl týden, co jsem byl z lesa pryč. Vše musela dělat doma sama. Nevěděl jsem přesně jak dlouho to bylo, ale měl jsem pocit, že jsem možná vyrazil v létě a vrátil se až teď, kdy nám na úkryt pomalu klepala paní zima. Za chvíli bude všude sníh a zvířata se schovají, nebude co lovit, doufal jsem, že zima bude mírná. Ač jsme měli teplý domov, nechtělo se mi zažívat kruté mrazy. Měl jsem raději slunce a jeho teplé paprsky.
Doprdelil jsem se až k Lu, která seděla naproti Ciri a chlácholila ji. Když jsem si ji prohlížel, napadlo mě, že je asi unavená, ale přesto pořád tak moc krásná, jako co jsem ji viděl naposled. “Lucy,“ špitl jsem opatrně, zastříhal oušky a zdrženlivě udělal pár kroků vstříc k ní. Nebyl jsem si úplně tak jistý, co od ní čekat a jak bych se měl vlastně zachovat. Nakonec to ze mě však samovolně vypadlo, když jsem ji chvíli mlčky sledoval, “omlouvám se, že jsem byl pryč tak dlouho,“ sklopil jsem pohled k zemi a svěsil ocas volně podél zadních nohou. Něco mi říkalo, že jsem měl udělat právě tohle, že se to k téhle chvíli ideálně hodilo. Omluvit se. Jemně jsem se pousmál a zavrtěl omluvně špičkou ocasu. “Chtěl jsem se vrátit už dřív a pomoct ti s lesem, ale stalo se toho hrozně moc,“ mé děti možná tuhle moji submisivní stránku dost dobře neznaly, byla totiž schovaná hluboko uvnitř mě a projevovala se opravdu jen vůči Lucy. Neměl jsem potřebu se podřizovat komukoliv jinému, ale s ní prostě vše bylo jiné. Ona byla moje světlo, můj důvod žít. Moje rozkvetlá růže na seschlém keři. Miloval jsem ji. Čím dál tím víc...

Měl jsem štěstí, zanedlouho jsme se totiž s děckama vzájemně našli a já si tak mohl úlevně oddechnout. Poslední dobou bylo stresu až až, konečně se mi mohly zase uklidnit věčně napjaté nervy a z toho i bolavé břicho. Kdo by to byl čekal, že se já při svém vysokém postavenínejen ve smečce, ale i v životě, budu stresovat. Měl bych si na to pořídit služebnictvo. A vůbec, proč bych nemohl mít někoho, kdo mě a mé rodině bude lovit? A značkovat les? A starat se o nás, jak se sluší a patří? Můj sen o tom, že budu králem všech vlků a budu pod sebou mít harém vlčici a haldu služebnictva se dosud nenaplnil, což mě pěkně štvalo. Byl jsem ale rozhodnutý na něm pořádně zapracovat! Však já seženu do naší smečky nějaký podřadný omezence, kteří mi budou sloužit. A budou mi sloužit s radostí.
Šťastně jsem se usmál a zavrtěl na Reonyse ocasem, chtěl jsem se s ním přivítat, ale v tu ránu se zpoza něj přihnala i Ciri, dala mi pusu a cosi při útěku zablekotala o mámě. Zpomaleně jsem zamrkal, nebyl jsem zrovna blesk, co se reakcí týče, i když jsem si to nepřipouštěl a naopak jsem si myslel, že jsem prostě dokonalej ve všech směrech, ale přece jen jsem nějakou reakci vyplodil. “Co?“ zastříhal jsem ušima a podíval se za jejím mizícím tělem. “Co to říkala?“ zavrtěl jsem zmateně hlavou, koukl na syna a s otázkou v očích na něj ještě mlčky chvíli hleděl, ale pak ho láskyplně, tak jak to dovede jen takový dobrý otec na úrovni, jako jsem já, objal. “Jsem rád, že jsme zase pohromadě, bylo to hrozný. Měl jsem strach, že jsme se zas rozdělili,“ nikomu jinému bych samozřejmě svoje obavy a trable nepřiznával, ale v kruhu rodinném jsem se choval prostě jinak. Mohl jsem být uvolněný a aspoň na moment zahodit povýšenou pózu, jakou jsem běžně měl. Jenže bez ní mi s cizími moc jednat nešlo, potřeboval jsem jim totiž dokázat, že jsem víc jak oni. “Víš co, musel jsem to vyřešit s tím druhým mým já, s tím lhářem, co se vydával za mě. Nakonec se ukázalo, že jsem fakt byl já opravdu já, jak jsem vám říkal. No a to bys nevěřil, vcucnul ho kameň na Kopretinový louce a já dostal za odměnu, že jsem tak dobrej, jeho vzpomínky. Dobrý, co?“ pyšně jsem pozvedl hlavu. Byl jsem rád, že jsem tu situaci tak excelentně vyřešil, on by totiž s tím as každý jiný vlk měl problém, nikdo nebyl jako já. Já byl cílevědomý a šel jsem si tvrdě za svým! Ostatní jsou měchuřiny. “Kde je máma nevím, ale doufám, že na mě nebude naštvaná, hehe,“ zazubil jsem se rádoby pobaveně, ale spíš jsem nejistě stáhl ocas mezi nohy. No, a protože jsem pořádně nerozuměl tomu, co Ciri říkala, když kolem mě tak rychle proběhla, nemohl jsem ji následovat a tím pádem jsem ani nevěděl, že je Lucy na území lesa. “A co jste dělali vy? Jsem rád, že se umíš o sestru tak hezky postarat a udržet ji v bezpečí, seš celej po mně!“ plácl jsem ho pochvalně tlapou po ramenou. Měl jsem báječného syna! Jednou bude stejně dobrý alfa, jako jsem já. Vlčice se o něj budou prát, jako se praly vždycky o mně! Měl jsem krátkodobou paměť… A nebo jsem si prostě pamatoval jen to, co jsem si sám chtěl pamatovat, i když to nebyla úplně tak pravda. O mně se nikdy vlčice nepraly, nicméně já bych si to přál, takže ve své hlavě jsem byl jejich vycházející slunce a jejich modla. A rád jsem to tak přednášel i ostatním. Jaká byla doopravdy pravda, to je už přece jen detail, ne?

// Značkování

<< J. Galtavar

Cesta přes louku mi připadala celkem nekonečná. Na otevřeném prostranství fučel větr dvakrát tolik, jak mezi stromy. Už mě to pěkně štvalo, nemohl jsem se dočkat, jak zalezu za ty naše suprový mohutný cedry a schovám se před tím nezdvořilým větrem, kterej mi cuchal moji jindy pěkně uhlazenou a upravenou srst. Sprosťák jeden.
Hned na hranicích lesa jsem si ale uvědomil, že je tu cítit náš pach jen velice slabě. Zastavil jsem se a s pořádným nádechem jsem se snažil identifikovat, jestli jsou doma děti, ale nic moc jsem necítil. Poslední pachy tu byly Lucyiny, zřejmě když značkovala, za což jsem se teď trochu styděl, pač to byla chlapská práce, že ano. Možná jen šly jinudy, měl jsem obavu, že děcka odešli a vrátí se až za dlouho. Protože předtím byli jenom s mým klonem, chtěl jsem je pozdravit a ujistit se, že jsou oukej. A taky jsem doufal, že už se tu konečně objeví Vivi. Tiše jsem si povzdechl a zalezl hlouběji mezi stromy, aby na mě konečně přestalo foukat. Už jsem totiž měl tvář ošlehanou až až, navíc mě zábly packy a měl jsem je nechutně zablácené, protože celá ta louka byla jakási rozbředlá. Mohl bych oznámit, že jsem konečně doma, krátce jsem se porozhlédl. V šeru a navíc v lese toho nebylo moc vidět. Teda já toho moc neviděl, i když jsem samozřejmě jinak měl zrak jako ostříž. Trochu jsem se bál, co mi řekne Lucy, že jsem byl pryč tak moc dlouho a nechal celou starost o les pouze na ní, ale doufal jsem, že mě spíš přivítá s otevřenou náručí a uplakanými očky. Nad tou představou jsem se pousmál. Líbilo by se mi, kdyby se k mně, pořádnému alfa samci, taková křehká květinka přivinula a řekla, jak moc jsem jí chyběl a že už ji nesmím opouštět, něco mi však říkalo, že to úplně nebyl Lucyin styl. “Hehe,“ pořádně jsem se nadechl a hlasitě zavyl. Můj silný neohrožený hlas se rozlehl celým širým okolím a já se najednou cítil jako děsný kápo.
Pak jsem se však otočil a vrátil se zpět na hranici, ač na mě znovu začalo foukat!, abych mohl označkovat les, jak se sluší a patří. Chtěl jsem, aby každý příchozí věděl, že teď už tu zas velím já a že se mnou vážně žádná bžunda nebude! Jo, všem vám ukážu, vy lotři! se zvednutou nožkou jsem hezky občůral kmen stromu a u toho si představoval, jak sem někdo chce vejít, ale pud sebezáchovy mu to nedovolí, protože ucítí pachy krále, teda jako mě. Příjemná to představa. No, a navíc jsem taky chtěl ukázat Lucy, že pořád dokážu plnit své povinnosti. Chtěl jsem pro ni zůstat pořádně přitažlivým kusem vlka, kdybych neuměl ani občůrat les, co by si o mně pak pomyslela?
A tak jsem chodil od stromu ke stromu, nějakej jsem občůral, jinej zas pofrkal soplíkem. Pak jsem se zase o nějaké stromy či keříky otřel tělem, abych tu byl cítit, no prostě jsem navážno značkoval. Bral jsem to jako svoje celoživotní umění, které by mělo každého nově příchozího či pouze obcházejícího okolo naprosto oslnit. Doufal jsem, že podle pachu pak každý pozná, jak silný vlk tu žije.
A nakonec, až už jsem byl skoro u konce své poctivé práce, jsem se vyválel na zemi v jehličí a spadených listech, abych tomu celému značkování dal pořádnou královskou korunu. Když jsem vyskočil zpět na nožky, oklepal jsem ze sebe bordel a pak se s pyšným vzdechem porozhlédl po lese. Měl jsem z toho značkování pocit, musel jsem se pochválit – dobrá práce, Etneyi! Věděl jsem, že otec by čubrněl, pač by do mě nikdy neřekl, že dokážu takhle ukázkově označkovat les. Bez tak si myslel, že jsem k ničemu, což já jsem rozhodně nebyl, a dokázal jsem mu to právě i tím, že jsme tehdá s Lucy odešli. Však jsme za tu dobu zvládli společně tolik věcí! Najít les, vytvořit úkryt, nechat vzniknout smečku, porodit vlčata, vychovat je… Nebylo to vždy snadné, ale zvládli jsme to.

Zahlcený vzpomínkami na minulost jsem pomalu kráčel někam do středu lesa, možná nevědomky blíže našemu úkrytu. Chtěl jsem narazit na děcka a Lu a přivítat se s nimi.

<< Zrcadlové hory (přes řeku Mahtae - sever)

Malá vlčice se na moje její maličkost vyzdvihující řeči chytla jako vlk na maso. Spokojeně jsem se pousmál, zamával ocáskem a pokýval souhlasně hlavou, “přesně tak!“ Vlčata byla prima… Byla totiž naivní a lehko ovladatelná, to jsem měl rád, protože jsem si je mohl utvořit k obrazu svému. I když s Crowleym ani s Vivi se mi to moc nepovedlo, heh. Ale aspoň Ciri s Reem snad budou dobře reprezentovat svůj rod… A ona, podíval jsem se na její Lucyovský kožíšek, ona snad taky. Rozhodl jsem se, že jí do hlavinky postupně vštípím všechny důležitosti, které se naší rodiny týkají a které by měla dodržovat, pokud chce být jednou z nás. Jen když se bude chovat předpisově, nosit hrdě hlavu i ocas a bude svoji výjimečnost dávat dostatečně najevo před cizinci, tak bude jednou z nás. Sice jí v těle nekoluje má krev, ale to nikdo nemusí vědět, že? Může to být… lišácky jsem se pousmál a zahleděl se někam do prázdna, může to být mladší sestra ostatních, náš druhý vrh. Skvělý nápad.
Seilah se však rozhodla, že prozkoumá okolí. Nic jsem proti tomu neměl, ještě ke všemu po jejím tvrzení, že mě pak doběhne. Usoudil jsem, že cestu domů asi zná. “Dobře, tak pak přijď. Chci tě seznámit s mými dět… s tvými sourozenci,“ pokývl jsem hlavou, pak se otočil na tlapce a zamířil přes řeku až k travnaté pláni, po které můj falešný dvojník teprve nedávno táhl domů uloveného kamzíka. Jeho vzpomínky se mi šikly. Měl jsem hlad a celkem jsem se těšil, až se nažeru. Navíc pomalu končil den, všude foukal nepříjemný chladný vítr a já už měl všeho plný zuby. Těšil jsem se domů.

>> Cedr

<< Travnatý oceán (podél toku Esíček)

To vlče bylo docela drzý, toho jsem si všiml hned, jak poprvé otevřelo papulu. Teda odrostlý vlče, prohlédl jsem si ji. Už to byla spíš puberťačka, měla dlouhý nohy, vypelichanou metlu namísto ocasu a zároveň polo dětsko-dospělej výraz ve tváři. Jak dlouho už je vlastně na světě? “Já domů jdu, protože tam bydlím, ale nechápu, jaktože tam taky bydlíš. Kde tě Lucy našla, hm?“ měl jsem dojem, že to vlče vůbec neznám. Nepamatoval jsem si ani její jméno, natož nějaké další info o jejím životě. “Jak jste se potkali?“ Trochu mě štvalo, jak ji furt nazývala mámou, pač to byla máma mých dětí a taky moje máma, moje nejmilejší z nejmilejších. Na druhou stranu to bylo asi vlče tulák a já, ač by to do mě určitě jen tak někdo neřekl, jsem měl s tuláckými vlčaty slitování. Královské slitování. Vlčata měla čisté neposkvrněné duše, které si jeden mohl upravit k obrazu svému. Když ji přijmu, bude to má následnice. Bude dělat všechno tak, jak to dělám já. Bude pyšnou součástí naší rodiny, s přivřenýma očima jsem si ji prohlédl. A má kožich jako Lucy. Trochu. “Já jsem Etney I., a ty?“ dřív bych za své jméno se jistou dávkou samolibosti v hlase dodal „Asgaarský“, ale nyní jsem věděl, že k Asgaarským nepatřím. A ani jsem nechtěl. Byl jsem rád, že jsem jiný. Miloval jsem pocit osamostatnění a pocit, že mám vlastní domov, ve kterém jsem sám sobě pánem. Cedrový les byl honosným místem pro někoho, jako jsem já. “Aha, Seilah, to zní dobře,“ pokýval jsem uznale hlavou. “Seilah I., že ano? Nikdo další tvého jména neexistuje, takže se tak představuj. Buď hrdá na své jméno,“ mrkl jsem na ni a zvědavě našpicoval uši. Zajímalo mě, jak vlastně zareaguje. “Jinak to s tvojí rodinou je mi líto, ale neměj obavy. Našla tě Lucy a zhodnotila, že jsi dostatečně dobrá pro to, aby ses přidala k naší rodině. Takže by sis spíš měla zatleskat, že tě tvá předchozí rodina opustila a že jsi díky tomu mohla najít nás. U nás budeš prospívat,“ mrkl jsem na ni.

>> J. Galtavar (přes Mahtae - sever)

<< Kopretinová louka (přes Tenebrae)

Vzpomínek měl ten druhej falešník opravdu dost, jen co byla pravda. A to především s mými vlastními dětmi, což mě dost štvalo. Ale teď jsem tu už jen já a mám jeho vzpomínky, děcka si budou myslet, že byli celou dobu se mnou, ne? zastříhal jsem ušima, zaslechl jsem za sebou něčí kroky. Možná je to ta hnědá? Pach, který se okolím nesl, mi ji připomínal. Naše setkání na té louce bylo zajímavé, možná sice trochu divné, ale musel jsem uznat, že se mi zarylo do vzpomínek. Ta malá měla kožíšek podobný mé Lucy, což bylo prima, vlci by si mohli myslet, že je fakt naše, ne jen nějaká zatoulaná cizinka. Navíc když říkala, že bydlí u nás v lese, musela se s Lucy už doopravdy znát. Hmm, tiše jsem si zamyšleně zamlaskal a pootočil hlavu směrem, ze kterého se pořád nesly zvuky kroků.
Byla to ona.
“Ale, ty žiješ?“ zazubil jsem se na ni a zamával ocáskem na přivítanou. Tehdy v tom lesíku jsem se jí ztratil, myslel jsem, že už ji spíš nikdy neuvidím, navíc jsem spěchal vyřešit toho lháře, teď jsem se trochu styděl. Neměl jsem ji tam nechávat, ještě byla docela malá. “Co tu děláš?“ počkal jsem na ni, a pak spolu s ní pokračoval v cestě. Už jsem chtěl být doma a ujistit se, že je opravdu vše v pořádku. Jak děti, tak Lucy a pak i náš společný les. A Vivi.

>> Zrcadlové hory (podél toku Esíček)