Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Měl jsem štěstí, zanedlouho jsme se totiž s děckama vzájemně našli a já si tak mohl úlevně oddechnout. Poslední dobou bylo stresu až až, konečně se mi mohly zase uklidnit věčně napjaté nervy a z toho i bolavé břicho. Kdo by to byl čekal, že se já při svém vysokém postavenínejen ve smečce, ale i v životě, budu stresovat. Měl bych si na to pořídit služebnictvo. A vůbec, proč bych nemohl mít někoho, kdo mě a mé rodině bude lovit? A značkovat les? A starat se o nás, jak se sluší a patří? Můj sen o tom, že budu králem všech vlků a budu pod sebou mít harém vlčici a haldu služebnictva se dosud nenaplnil, což mě pěkně štvalo. Byl jsem ale rozhodnutý na něm pořádně zapracovat! Však já seženu do naší smečky nějaký podřadný omezence, kteří mi budou sloužit. A budou mi sloužit s radostí.
Šťastně jsem se usmál a zavrtěl na Reonyse ocasem, chtěl jsem se s ním přivítat, ale v tu ránu se zpoza něj přihnala i Ciri, dala mi pusu a cosi při útěku zablekotala o mámě. Zpomaleně jsem zamrkal, nebyl jsem zrovna blesk, co se reakcí týče, i když jsem si to nepřipouštěl a naopak jsem si myslel, že jsem prostě dokonalej ve všech směrech, ale přece jen jsem nějakou reakci vyplodil. “Co?“ zastříhal jsem ušima a podíval se za jejím mizícím tělem. “Co to říkala?“ zavrtěl jsem zmateně hlavou, koukl na syna a s otázkou v očích na něj ještě mlčky chvíli hleděl, ale pak ho láskyplně, tak jak to dovede jen takový dobrý otec na úrovni, jako jsem já, objal. “Jsem rád, že jsme zase pohromadě, bylo to hrozný. Měl jsem strach, že jsme se zas rozdělili,“ nikomu jinému bych samozřejmě svoje obavy a trable nepřiznával, ale v kruhu rodinném jsem se choval prostě jinak. Mohl jsem být uvolněný a aspoň na moment zahodit povýšenou pózu, jakou jsem běžně měl. Jenže bez ní mi s cizími moc jednat nešlo, potřeboval jsem jim totiž dokázat, že jsem víc jak oni. “Víš co, musel jsem to vyřešit s tím druhým mým já, s tím lhářem, co se vydával za mě. Nakonec se ukázalo, že jsem fakt byl já opravdu já, jak jsem vám říkal. No a to bys nevěřil, vcucnul ho kameň na Kopretinový louce a já dostal za odměnu, že jsem tak dobrej, jeho vzpomínky. Dobrý, co?“ pyšně jsem pozvedl hlavu. Byl jsem rád, že jsem tu situaci tak excelentně vyřešil, on by totiž s tím as každý jiný vlk měl problém, nikdo nebyl jako já. Já byl cílevědomý a šel jsem si tvrdě za svým! Ostatní jsou měchuřiny. “Kde je máma nevím, ale doufám, že na mě nebude naštvaná, hehe,“ zazubil jsem se rádoby pobaveně, ale spíš jsem nejistě stáhl ocas mezi nohy. No, a protože jsem pořádně nerozuměl tomu, co Ciri říkala, když kolem mě tak rychle proběhla, nemohl jsem ji následovat a tím pádem jsem ani nevěděl, že je Lucy na území lesa. “A co jste dělali vy? Jsem rád, že se umíš o sestru tak hezky postarat a udržet ji v bezpečí, seš celej po mně!“ plácl jsem ho pochvalně tlapou po ramenou. Měl jsem báječného syna! Jednou bude stejně dobrý alfa, jako jsem já. Vlčice se o něj budou prát, jako se praly vždycky o mně! Měl jsem krátkodobou paměť… A nebo jsem si prostě pamatoval jen to, co jsem si sám chtěl pamatovat, i když to nebyla úplně tak pravda. O mně se nikdy vlčice nepraly, nicméně já bych si to přál, takže ve své hlavě jsem byl jejich vycházející slunce a jejich modla. A rád jsem to tak přednášel i ostatním. Jaká byla doopravdy pravda, to je už přece jen detail, ne?

// Značkování

<< J. Galtavar

Cesta přes louku mi připadala celkem nekonečná. Na otevřeném prostranství fučel větr dvakrát tolik, jak mezi stromy. Už mě to pěkně štvalo, nemohl jsem se dočkat, jak zalezu za ty naše suprový mohutný cedry a schovám se před tím nezdvořilým větrem, kterej mi cuchal moji jindy pěkně uhlazenou a upravenou srst. Sprosťák jeden.
Hned na hranicích lesa jsem si ale uvědomil, že je tu cítit náš pach jen velice slabě. Zastavil jsem se a s pořádným nádechem jsem se snažil identifikovat, jestli jsou doma děti, ale nic moc jsem necítil. Poslední pachy tu byly Lucyiny, zřejmě když značkovala, za což jsem se teď trochu styděl, pač to byla chlapská práce, že ano. Možná jen šly jinudy, měl jsem obavu, že děcka odešli a vrátí se až za dlouho. Protože předtím byli jenom s mým klonem, chtěl jsem je pozdravit a ujistit se, že jsou oukej. A taky jsem doufal, že už se tu konečně objeví Vivi. Tiše jsem si povzdechl a zalezl hlouběji mezi stromy, aby na mě konečně přestalo foukat. Už jsem totiž měl tvář ošlehanou až až, navíc mě zábly packy a měl jsem je nechutně zablácené, protože celá ta louka byla jakási rozbředlá. Mohl bych oznámit, že jsem konečně doma, krátce jsem se porozhlédl. V šeru a navíc v lese toho nebylo moc vidět. Teda já toho moc neviděl, i když jsem samozřejmě jinak měl zrak jako ostříž. Trochu jsem se bál, co mi řekne Lucy, že jsem byl pryč tak moc dlouho a nechal celou starost o les pouze na ní, ale doufal jsem, že mě spíš přivítá s otevřenou náručí a uplakanými očky. Nad tou představou jsem se pousmál. Líbilo by se mi, kdyby se k mně, pořádnému alfa samci, taková křehká květinka přivinula a řekla, jak moc jsem jí chyběl a že už ji nesmím opouštět, něco mi však říkalo, že to úplně nebyl Lucyin styl. “Hehe,“ pořádně jsem se nadechl a hlasitě zavyl. Můj silný neohrožený hlas se rozlehl celým širým okolím a já se najednou cítil jako děsný kápo.
Pak jsem se však otočil a vrátil se zpět na hranici, ač na mě znovu začalo foukat!, abych mohl označkovat les, jak se sluší a patří. Chtěl jsem, aby každý příchozí věděl, že teď už tu zas velím já a že se mnou vážně žádná bžunda nebude! Jo, všem vám ukážu, vy lotři! se zvednutou nožkou jsem hezky občůral kmen stromu a u toho si představoval, jak sem někdo chce vejít, ale pud sebezáchovy mu to nedovolí, protože ucítí pachy krále, teda jako mě. Příjemná to představa. No, a navíc jsem taky chtěl ukázat Lucy, že pořád dokážu plnit své povinnosti. Chtěl jsem pro ni zůstat pořádně přitažlivým kusem vlka, kdybych neuměl ani občůrat les, co by si o mně pak pomyslela?
A tak jsem chodil od stromu ke stromu, nějakej jsem občůral, jinej zas pofrkal soplíkem. Pak jsem se zase o nějaké stromy či keříky otřel tělem, abych tu byl cítit, no prostě jsem navážno značkoval. Bral jsem to jako svoje celoživotní umění, které by mělo každého nově příchozího či pouze obcházejícího okolo naprosto oslnit. Doufal jsem, že podle pachu pak každý pozná, jak silný vlk tu žije.
A nakonec, až už jsem byl skoro u konce své poctivé práce, jsem se vyválel na zemi v jehličí a spadených listech, abych tomu celému značkování dal pořádnou královskou korunu. Když jsem vyskočil zpět na nožky, oklepal jsem ze sebe bordel a pak se s pyšným vzdechem porozhlédl po lese. Měl jsem z toho značkování pocit, musel jsem se pochválit – dobrá práce, Etneyi! Věděl jsem, že otec by čubrněl, pač by do mě nikdy neřekl, že dokážu takhle ukázkově označkovat les. Bez tak si myslel, že jsem k ničemu, což já jsem rozhodně nebyl, a dokázal jsem mu to právě i tím, že jsme tehdá s Lucy odešli. Však jsme za tu dobu zvládli společně tolik věcí! Najít les, vytvořit úkryt, nechat vzniknout smečku, porodit vlčata, vychovat je… Nebylo to vždy snadné, ale zvládli jsme to.

Zahlcený vzpomínkami na minulost jsem pomalu kráčel někam do středu lesa, možná nevědomky blíže našemu úkrytu. Chtěl jsem narazit na děcka a Lu a přivítat se s nimi.

<< Zrcadlové hory (přes řeku Mahtae - sever)

Malá vlčice se na moje její maličkost vyzdvihující řeči chytla jako vlk na maso. Spokojeně jsem se pousmál, zamával ocáskem a pokýval souhlasně hlavou, “přesně tak!“ Vlčata byla prima… Byla totiž naivní a lehko ovladatelná, to jsem měl rád, protože jsem si je mohl utvořit k obrazu svému. I když s Crowleym ani s Vivi se mi to moc nepovedlo, heh. Ale aspoň Ciri s Reem snad budou dobře reprezentovat svůj rod… A ona, podíval jsem se na její Lucyovský kožíšek, ona snad taky. Rozhodl jsem se, že jí do hlavinky postupně vštípím všechny důležitosti, které se naší rodiny týkají a které by měla dodržovat, pokud chce být jednou z nás. Jen když se bude chovat předpisově, nosit hrdě hlavu i ocas a bude svoji výjimečnost dávat dostatečně najevo před cizinci, tak bude jednou z nás. Sice jí v těle nekoluje má krev, ale to nikdo nemusí vědět, že? Může to být… lišácky jsem se pousmál a zahleděl se někam do prázdna, může to být mladší sestra ostatních, náš druhý vrh. Skvělý nápad.
Seilah se však rozhodla, že prozkoumá okolí. Nic jsem proti tomu neměl, ještě ke všemu po jejím tvrzení, že mě pak doběhne. Usoudil jsem, že cestu domů asi zná. “Dobře, tak pak přijď. Chci tě seznámit s mými dět… s tvými sourozenci,“ pokývl jsem hlavou, pak se otočil na tlapce a zamířil přes řeku až k travnaté pláni, po které můj falešný dvojník teprve nedávno táhl domů uloveného kamzíka. Jeho vzpomínky se mi šikly. Měl jsem hlad a celkem jsem se těšil, až se nažeru. Navíc pomalu končil den, všude foukal nepříjemný chladný vítr a já už měl všeho plný zuby. Těšil jsem se domů.

>> Cedr

<< Travnatý oceán (podél toku Esíček)

To vlče bylo docela drzý, toho jsem si všiml hned, jak poprvé otevřelo papulu. Teda odrostlý vlče, prohlédl jsem si ji. Už to byla spíš puberťačka, měla dlouhý nohy, vypelichanou metlu namísto ocasu a zároveň polo dětsko-dospělej výraz ve tváři. Jak dlouho už je vlastně na světě? “Já domů jdu, protože tam bydlím, ale nechápu, jaktože tam taky bydlíš. Kde tě Lucy našla, hm?“ měl jsem dojem, že to vlče vůbec neznám. Nepamatoval jsem si ani její jméno, natož nějaké další info o jejím životě. “Jak jste se potkali?“ Trochu mě štvalo, jak ji furt nazývala mámou, pač to byla máma mých dětí a taky moje máma, moje nejmilejší z nejmilejších. Na druhou stranu to bylo asi vlče tulák a já, ač by to do mě určitě jen tak někdo neřekl, jsem měl s tuláckými vlčaty slitování. Královské slitování. Vlčata měla čisté neposkvrněné duše, které si jeden mohl upravit k obrazu svému. Když ji přijmu, bude to má následnice. Bude dělat všechno tak, jak to dělám já. Bude pyšnou součástí naší rodiny, s přivřenýma očima jsem si ji prohlédl. A má kožich jako Lucy. Trochu. “Já jsem Etney I., a ty?“ dřív bych za své jméno se jistou dávkou samolibosti v hlase dodal „Asgaarský“, ale nyní jsem věděl, že k Asgaarským nepatřím. A ani jsem nechtěl. Byl jsem rád, že jsem jiný. Miloval jsem pocit osamostatnění a pocit, že mám vlastní domov, ve kterém jsem sám sobě pánem. Cedrový les byl honosným místem pro někoho, jako jsem já. “Aha, Seilah, to zní dobře,“ pokýval jsem uznale hlavou. “Seilah I., že ano? Nikdo další tvého jména neexistuje, takže se tak představuj. Buď hrdá na své jméno,“ mrkl jsem na ni a zvědavě našpicoval uši. Zajímalo mě, jak vlastně zareaguje. “Jinak to s tvojí rodinou je mi líto, ale neměj obavy. Našla tě Lucy a zhodnotila, že jsi dostatečně dobrá pro to, aby ses přidala k naší rodině. Takže by sis spíš měla zatleskat, že tě tvá předchozí rodina opustila a že jsi díky tomu mohla najít nás. U nás budeš prospívat,“ mrkl jsem na ni.

>> J. Galtavar (přes Mahtae - sever)

<< Kopretinová louka (přes Tenebrae)

Vzpomínek měl ten druhej falešník opravdu dost, jen co byla pravda. A to především s mými vlastními dětmi, což mě dost štvalo. Ale teď jsem tu už jen já a mám jeho vzpomínky, děcka si budou myslet, že byli celou dobu se mnou, ne? zastříhal jsem ušima, zaslechl jsem za sebou něčí kroky. Možná je to ta hnědá? Pach, který se okolím nesl, mi ji připomínal. Naše setkání na té louce bylo zajímavé, možná sice trochu divné, ale musel jsem uznat, že se mi zarylo do vzpomínek. Ta malá měla kožíšek podobný mé Lucy, což bylo prima, vlci by si mohli myslet, že je fakt naše, ne jen nějaká zatoulaná cizinka. Navíc když říkala, že bydlí u nás v lese, musela se s Lucy už doopravdy znát. Hmm, tiše jsem si zamyšleně zamlaskal a pootočil hlavu směrem, ze kterého se pořád nesly zvuky kroků.
Byla to ona.
“Ale, ty žiješ?“ zazubil jsem se na ni a zamával ocáskem na přivítanou. Tehdy v tom lesíku jsem se jí ztratil, myslel jsem, že už ji spíš nikdy neuvidím, navíc jsem spěchal vyřešit toho lháře, teď jsem se trochu styděl. Neměl jsem ji tam nechávat, ještě byla docela malá. “Co tu děláš?“ počkal jsem na ni, a pak spolu s ní pokračoval v cestě. Už jsem chtěl být doma a ujistit se, že je opravdu vše v pořádku. Jak děti, tak Lucy a pak i náš společný les. A Vivi.

>> Zrcadlové hory (podél toku Esíček)

Odměna:
bonus štěstí
1 hvězdička do rychlosti
2 hvězdičky do magie počasí (pod 5. level)
6 perel
1 hvězdička do vytrvalosti
1 hvězdička do magie elektřiny (nad 5. level)

Přidáno

A pak, když se přímo před mýma očima rozplynulo zářivé světlo, jak si konečně uvědomil, že já byl ten pravý a že je teď už konečně vše v pořádku. Takže já byl opravdu ten pravej! Věděl jsem to! To já byl s tou mladinkou vlčicí, co je u nás doma... A já hledal to vajíčko a všechno. Já jsem to vyřešil! začaly mi cukat koutky, až se nakonec roztáhly do úlevného úsměvu. “Jo! Děkuju! Děkuju moc!“ vyštěkl jsem, pozorujíc zářivou kouli, jak mizí v menhiru. Naposledy jsem pohlédl na Kontinuum, pak se na tlapce otočil a rozběhl se pryč. Těšil jsem se domů, těšil jsem se k Lucy k dětem. Uvědomil jsem si díky vzpomínkám mého dvojníka, že já nebyl ten, co s nimi trávil čas, ale naštěstí jsem věděl o každičkém detailu a o celé cestě toho druhého. Ulevilo se mi. Teď musím spěchat domů, ve vzpomínkách ten druhý taky měl lov s Reonysem a Ciri – mrzelo mě, že jsem u jejich prvního lovu větší zvěře byl a zároveň nebyl, ale byl jsem rád, že doma bylo něco k snědku, protože jsem padal hlady. “To až řeknu Lucy,“ zahuhlal jsem tiše sám pro sebe a na konci louky jsem zpomalil do klusu.
A zatímco jsem dál pokračoval vstříc domovu, četl jsem v jeho, teda teď už svých, vzpomínkách a dozvídal se, co vše zažil.

>> Travnatý oceán (přes Tenebrae)

// Byla to skvělá akce, moc mě to bavilo :-) A hra za dva Etni byla fakt zajímavá, nechat hádat vzájemně mezi sebou ty dva bylo v topu :D Takže moc děkuji a těším se na nějakou další akci

Když jsem otevřel oči, byl jsem tu už jen já sám. Šokovaně s pootevřenou tlapou jsem pohlédl na Kontinuum, poodstoupil jsem od menhiru o kus dál a zadýchaně se vzpamatovával. Takže kdo z nás byl ten pravý? Měl jsem v tom pořád zmatek, těšil jsem se, až si to všechno tak nějak samo sedne a já budu konečně všemu rozumět. “Jeho vzpomínek?“ zopakoval jsem po Kontinuu přiškrceným hlasem, ale u toho souhlasně přikývl. “Chci jeho vzpomínky, ano prosím,“ hlesl jsem. Potřeboval jsem přece vědět, co všechno ten druhý zažil, ne? Jestli náhodou nedělal něco s mými dětmi nebo snad partnerkou! Nebo tím vlčetem, které jsem potkal na té louce... Počkat, ale to hnědé vlče, které mi připomínalo Lucy, bylo se mnou a já ho tam pak nechal. A pak jsem hledal ty jeho chlupy a nesl to vajíčko a tak. Takže já jsem ten pravý? Mírně jsem se pousmál, bylo to jakési úlevné zjištění, ale stejně mi to nestačilo. Najednou jsem si totiž prostě nebyl vůbec jistý, jestli jsem Etney 1 nebo Etney 2, a který z nás dvou tu teď stál. Vzpomínky jsem měl promíchané a nedokázal jsem si je roztřídit. Zíral jsem jen tupě na Kontinuum a napjatě čekal, co se stane. Doufal jsem jen, že jak se tohle všechno zklidní, zase si svoje vzpomínky dám do pěkně kupy.

//ET 2

“Kontinuum? A náhražka?“ hlesl jsem překvapeně a pořád na něj hleděl jako na obrázek. To o té náhražce jsem tak nějak věděl, ale stejně mě to udivilo, když mi moji domněnku potvrdil a já se tak ujistil, že je to doopravdy fakt. Takže jeden je pravý a druhý je fakt dvojník, to je síla. A kdo je kdo? A co se stane s tím dvojníkem? Nejsem ten dvojník já, že ne?. Naprázdno jsem polkl, když se přede mnou vznesly ty věci, které jsem přinesl, a začaly zářit. Nevěděl jsem, co bude dál a byl jsem z toho pěkně nervózní, a to až do chvíle, co se vedle mě zjevil ten druhý Etney. Jeho přítomnost mě trochu vyvedla z míry, aniž bych se na to soustředil, takže nervozita trochu povolila. No, a přestože jsem si dost dobře neuvědomoval, že se tu objevil a že jsme zase oba dva na jednom místě a přímo vedle sebe, bezděky jsem na něj pohlédl a pak se podíval zase zpět na bytost, která se představila jako Kontinuum. Chtěl jsem něco říct, jenže v tu chvíli mi docvaklo, že jsem vedle sebe viděl toho dvojníka, takže jsem pohled honem rychle přenesl na něj. “Och! To jsi ty!“ zaprskal jsem otráveně, vycenil na něj zuby a mrskl ocasem. “Kde ses celou dobu flákal, ty darmožroute?! Já tady řeším všecko kolem toho divnýho zjevení tebe, mýho dvojníka, hledám odpovědi, a ty se tu jen tak promenáduješ. Neuvěřitelný,“ vyčítavě jsem ho zpražil pohledem, jemně do něj ždrkl zadkem, ale pak už jsem se zase věnoval Kontinuu. Stejně jsem neměl chuť se hádat, vynadal jsem mu jen tak z principu, aby si nepřipadal moc důležitě.

// ET 1 (<< teleport z Cedrového háje)

Doma v Cedrovém háji jsem se moc dlouho neohřál. Měl jsem radost, že jsem konečně v cíli a můžu znovu vidět Lucy, a najednou jsem se s divnými pocity v žaludku objevil vedle té mé kopie, která tehdá zdrhla od Narrských kopců a nechala mě tam samotného. “Co že, ty?!“ vyhrkl jsem, a když na mě vycenil zuby, vycenil jsem je na něj taky, aby si nemyslel, že umí cenit zuby jen on. “Neštěkej po mě, ty... Ty jeden hrubiáne!!“ prskl jsem nahlas, přeměřil si ho pohledem a vypjal hruď, aby si ten druhý připadal menší, než jsem já. Když do mě ždrkl zadkem, mírně jsem poodstoupil na stranu, ale u toho jsem ho švihl ocasem, aby věděl, že na mě nemá hrabat. “Nedělej, že jsi nějakej správňák, co se snaží zachránit a vyřešit tuhle divnou situaci. Navíc, stejně za to můžeš ty, to ty jsi ten špatnej a měl bys zmizet. To za tebe nikdo jinej řešit nebude, takže co tu do mě teď valíš jako,“ mudroval jsem s přivřenýma očima a pohledem upřeným na něj, toho syčáka, až jsem si po chvíli teprve uvědomil, že tu stojí něco daleko většího, než jsme my dva dohromady. “Jej!“ vyprskl jsem s ustoupením jednoho kroků vzad a toho tvora si od hlavy až k patě prohlédl. Byl divný. Neobvyklý. “Co to je zač?“ zašeptal jsem si vyjeveně sám pro sebe a vypoulil na to „něco“ oči.

// oba dva

Oba jsme se na sebe vzájemně podívali, hodili na sebe co nejškaredější rypák, jaký jsme dovedli, chvíli váhali, ale nakonec se staženým hrdlem i žaludkem položili zároveň své pravé tlapky na menhir, jak nám Kontinuum přikázalo. Nevěděli jsme, co čekat, ale jedno bylo jisté – oba jsme byli přesvědčení, že jsme ti praví a nikdo z nás nechtěl tuto zemi opustit. Ať jsem to já, co tu zůstane! pomysleli jsme si oba dva a na moment zavřeli oči.

// Dotažení ulovené kamzice i s mládětem (za pomoci Rea, od kterého mám manipulaci povolenou)

// ET 1

<< řeka Mahtae (přes J. Galtavar)

Byl jsem z toho tahání zatuhlého těla tak unavený a vyčerpaný, že jsem se normálně těšil domů, až se natáhnu v našem super truper úkrytu a zdřímnu si. Uprostřed cesty jsme si museli odpočinout a taky se spolu se synem znovu vyměnit, aby potravu táhl on, protože já už prostě nemohl. Alespoň jsem ale pomohl Ciri s tím mládětem, chuděrka ho nesla celou cestu sama. I přestože to bylo drobné malé mládě, mrtvé něco vážilo.
“Jsme tady!“ zahlásil jsem před hranicemi lesa, které víc jak božsky voněly mojí družkou. Všechno to tu zvládla sama, kočička šikovná, těšil jsem se na ni. Fakt moc. “Lucy! Mámo naše! Jsme doma i s úlovkem!!“ zahulákal jsem s úsměvem na tváři. Najednou jsem zcela zapomněl na nějakou únavu z lovu i z následného přemístění mrtvých těl od Vyhlídky až sem. “Lu, kde jsi!“ zavrtěl jsem ocasem, tolik jsem se na ni těšil. Chňapl jsem kamzici, z posledních sil ji dotáhl hlouběji do lesa a pokojně si u ní pak sedl s domněním, že na Lu počkám tady. Určitě ji přivábí ta vůně. S úsměvem jsem koukl na děcka a pochvalně na ně mrkl, “šlo vám to super, jste prostě moje krev.“ Zazubil jsem se na ně, měl jsem super náladu! Konečně doma.

A pak jsem najednou začal zářit, zmenšil se do malé kuličky a zmizel.

>> nedobrovolný teleport na Kopretinovou louku

// Manipulaci mám povolenou Reem :-)

// ET 1

<< Vyhlídka (přes Zrcadlové hory)

Byla to fuška, táhnout mrtvého kamzíka přes nepříznivé cesty a ještě ke všemu v noční tmě, ale musel jsem to zvládnout. Samozřejmě jsem v průběhu cesty odpočíval, ale i tak mi to dávalo zabrat. Byl jsem rád, že tu jsou děti se mnou a pomáhají mi. Reonys mi byl hodně k tlapce, protože mi s dospělou mrtvou kamzicí docela dost pomáhal. Když jsem nemohl, vystřídali jsme se, ale já věděl, že mám větší páru jak on, a chtěl jsem mu co nejvíce jeho sil ušetřit.
Jednu takovou větší pauzu jsme si dali až před řekou Mahtae, u které jsem nejdříve musel vyzkoumat, jak ji přejdeme. Měli jsme však štěstí, že se více na jihu kousek od Borůvkového lesa zřejmě činili bobři, a okousaným mohutným kmenem stromu, který spadl přímo přes řeku, nám tam vytvořili nevědomky pěknou cestičku až na druhou stranu. “Našel jsem cestu!“ vyhrkl jsem zadýchaně na děti, když jsem se vracel ze své obhlídky okolí. Za synovy pomoci jsem chňapl mrtvého dospěláka, zkontroloval Ciri, že zvládá táhnout mrtvé mládě, a zamířil jsem ke spadlému kmeni i s dětmi, kterým jsem ukázal cestu. “Opatrně,“ zamumlal jsem tiše, když chvíli táhnul naši ulovenou oběť Reonys, a pomohl jsem mu s ní na druhou stranu, kde na nás už čekala louka obrostlá měkkou trávou. Za chvíli budeme doma!

>> Cedrový háj (přes Jižní Galtavar)

// ET 2

<< Tmavé smrčiny (podél řeky Tenebrae)

Podél řeky jsem se konečně dostal až k louce, na které byl ten úžasně božský menhir, který mě tolik vábil. Připadalo mi to až neuvěřitelné, jakou silnou touhu ve mě dokázal vyvolat. Opatrně jsem kráčel napříč kopretinovou loukou, zahalen do noční tmy. Pouze hvězda nalepená na vajíčku, které jsem měl v tlamě, pořád krásně zářila. Možná snad i o něco víc, když se blížila k menhiru. “Co to sakra je?“ hlesl jsem užasle, avšak skrz držení vejce sotva srozumitelně.
Přímo před menhirem se pyšně tyčila veliká fialovočerná bytost, kterou jsem jakživ nespatřil a kolem které se vznášela fialová svítivá záře s maličkými poletujícími kometami. Zakrývala prasklinu na menhiru svým vlastním tělem, které jsem si však vůbec nevšiml. Mě naopak připadalo, že tam jen tiše stojí a pozoruje, co udělám a jak se rozhodnu. Najednou mi bylo jasné, že mám jít přímo za ní, že to ona je zodpovědná za světýlko, které ze mě udělalo dva Etneye a vypustilo tak do mého světa lháře. Prošel jsem celou louku s podivným pocitem v žaludku, kopretinky hravě povlávaly sem a tam a já měl pocit, že se jen sotva držím tlapkama na zemi. Nicméně jsem ostýchavě a obezřetně přišel až před tu bytost, položil na zem vejce, na kterém kromě zářícího šedého písku od kráteru byla nalepená také jedna zářivá hvězdička, a také fialovošedou srst mého dvojníka, kterou jsem nalezl vlající v letním poklidném vánku ve Tmavých smrčinách, kam mě přivábil samotný velký menhir. Napadlo mě ale, že bych měl k té jeho srsti přidat i tu svoji, aby tu nebyla jen ta jeho. Co když by podle ní usoudil, že pravý je on a ne já? Ani omylem!, vytrhl jsem si tedy pomocí zubů z tlapky pár chlupů a hodil je na hromádku, kterou jsem přinesl a která měla původně být luxusním omluvným dárkem pro moji Lucy. Nevěděl jsem, že teprve teď je hromádka kompletní. “Kdo jsi?“ hlesl jsem s pohledem přilepeným na tančících kometkách vedle jeho velké hlavy. Měl jsem z té bytosti hrozně divný pocit, vůbec mi nedovolovala být tak pyšný, jak jsem běžně býval, spíše jsem měl nutkání projevit jí jakousi úctu. Jemně jsem proto pokývl hlavou a kousek od ní ucouvl. Měl jsem snad strach? “Proč jsem tady dvakrát? A... A kdo z nás je ten pravý?“ V tu chvíli mě celého zalil pocit nervozity. Co bude dál? Co když je ten pravý on a já náhražka? Co když zmizím a už tu nikdy nebudu? Budu dál... Žít? Němě jsem zamrkal. Byl jsem si ještě před malou chvílí jistý, že pravý jsem já a on falešník, jenže teď jsem si najednou nebyl jistý vůbec ničím. Hleděl jsem na to stvoření, které na mě ze své výšky sebevědomě shlíželo, a doufal jsem, že konečně dostanu nějakou odpověď. Přítomnost dvou dalších vlků jsem vůbec nezaregistroval.

// ET 2

<< řeka Kierb (přes řeku Tenebrae)

Naštěstí ta další louka, po které jsem ťapal, už byla v naprosté pohodě, přestože jsem vlastně ťapkal celou dobu po proudu Kierb. Mohl jsem si proto oddychnout a nemusel jsem se ničím rozrušovat, ani se na nic soustředit. Navíc jsem v dálce mohl vidět ten zářící menhir, co byl na Kopretinové louce, ale... Moment, zářící menhir? Co to je? Pozastavil jsem se a udiveně na to hleděl. Zářil tak, že osvítil celé své okolí a já ho mohl vidět až od řeky Tenebrae, kterou jsem si pamatoval především kvůli jejímu ne příliš vábnému zbarvení a taktéž kvůli tmavému lesu, který se rozprostíral přímo za ní. Nechtěl jsem na Kopretinovou louku, tam jsme se přece neoddělili, můj pohled však zářící menhir silně přitahoval. Jakoby vyloženě chtěl, abych za ním šel. Abych ho následoval. Zamrkal jsem, naprázdno polkl a rozmýšlel se, co dělat. Připadalo mi, teda nevěděl jsem sice proč a ani jak je to možné, ale jakoby mi něco říkalo, že k menhiru ještě chodit nemám. Připadalo mi, že mi ještě něco chybí a že mám hledat. Urputně hledat a k menhiru přijít až nakonec. Jenže co mi chybí? Co bych měl hledat?
Pomalu jsem se rozešel a zamířil k tmavému lesu, kterým jsem mimo jiné procházel, když jsme se od sebe oddělili. Co mi může chybět? Souvisí to nějak s tím druhý lhářem, co se vydává za mě a všude tvrdí, že je já? a jak jsem se coural po lese, ať už to bylo možné nebo nebylo, ucítil jsem starý pach svého dvojníka. Byl tu přítomný už jen velice slabě, ale přece jen. Zastavil jsem se, zavětřil a nakonec se vydal směrem, ze kterého jsem jej cítil. Třeba tam na mě něco čeká?
Připadalo mi, že to tu celé ovládá nějaká nadpřirozená síla. Radila mi, co dělat, abych tomu všemu přišel na kloub, protože já sám bych to asi nevyřešil, i když jsem si to ani za nic nehodlal přiznat. “Proč mám jít sem? Co to může být?“ zašeptal jsem, rozhlížejíc se zamyšleně po lese. Nakonec jsem ale asi opravdu dorazil tam, kam jsem měl – celou dobu mě ten pach, který mimochodem co chvilku sílil a byl daleko intenzivnější jak při vstupu do lesa, chtěl dovést sem. Na jedné seschlé staré větvi bylo zaháknutých několik vlajících fialovošedých chlupů, které patřily mému druhému já. “Cože? Tohle je ono?“ Měl jsem pocit vítězství, i když jsem tomu všemu fakt nerozuměl a začínal jsem mít v hlavě pěkný guláš. Nechápal jsem, proč bych měl ty chlupy brát a nést je na tu Kopretinovou louku za tím zářícím menhirem, jenže mi prostě něco napovídalo, že to tak je a že to musím udělat. Opatrně jsem teda k vejci s hvězdou přibral i těch pár fialovošedých chlupů, a dal se na cestu. Byl jsem fakt zvědavý, co nebo potažmo kdo mě tam bude čekat.

>> Kopretinová louka (podél řeky Tenebrae)

// ET 2

<< Kráter (přes Převrácenou planinu)

Očividně jsem se znovu dostal, samozřejmě nechtěně, na tu divnou louku s tou podivnou všudypřítomnou atmosférou. Najednou mi ztěžkly packy a ťapkalo se mi úplně naprd, ale hrdinsky jsem kráčel vpřed s vědomím, že jak tuhle divnou oblast přejdu, už se na ni NIKDY, fakt ale nikdy nevrátím. Naštěstí mi dodával motivaci a odvahu šum nedaleké řeky, která mi prozrazovala, že tahle louka není nekonečně a čeká tam na mě daleko lepší místečko, na kterém zase bude líp. Přemohl jsem se tedy a zrychlil, abych z té louky vypadl co nejdříve. Samozřejmě jsem po celou dobu pečlivě strážil své zářící vajíčko, ale protože jsem ho opatrně držel pouze mezi zuby, abych ho neožgrindal a neodlepily se z něj ty parádní hvězdy, i když moje sliny jsou taky hvězdný a vůbec by mu neuškodily. Moje sliny snad chce na svým vajcu každej, tekly mi po celé tlamě.
Netrvalo dlouho a já jsem fakt dorazil až k řece, bylo to prima, oddechl jsem si. Položil jsem vajíčko do trávy, zkontroloval ho, aby mi náhodou někam neuteklo, a pak se dychtivě napil té sice né úplně čisté, avšak fakt výtečné vody, na kterou jsem měl děsnou chuť. Ta planina, na které jsem měl ty ztěžklé packy, mně fakt vyčerpala. Inu, byl však čas pokračovat dál, chtěl jsem se dozvědět pravdu, abych se mohl co nejdříve vrátit domů za Lucy a sdělit jí, že se nemusí ničeho bát a že fakt má doma toho pravýho. Chňapl jsem vajco a řeku po vodou opracovaných velkých kamenech pokojně přešel.

>> Tmavé smrčiny (přes Tenebrae)