Příspěvky uživatele

< návrat zpět

3x bronzový ticket
bronzová tajná myška věc - Arminius
bonus štěstí - Etney
30 květin - Etney

1x stříbrný ticket
stříbrná tajná myška věc - Arminius

// Loterie 5/5

// vsuvka pro lotýnku

Výrazně přituhlo, bylo to cítit. Mráz byl vlezlý, omrzal mi z něj snad i čenich, který jsem si pro jistotu tlapou otřel, aby mi někam neupadl. Oči jsem měl mezitím přilepené na Waristoodovi, ten vlk mě vážně zajímal. Kdyby to šlo, proměnil bych se v malého ptáčka a procestoval tu část světa, která vede k jeho domovu – Topolovému lesu. Chtěl bych poznat, jak žijí, jak učí mladé, jak loví a celkově jak vedou smečku, třeba bych se od nich mohl něčemu přiučit. Sice bylo všeobecně známo, že já všechno dělám nejlíp a nepotřebuju se učit, ale... I tak bych se tam rád podíval. Pousmál jsem se, představa malého ptáčka Etneye, který si létá po světě, byla zvláštní. Nepatřil bych do vlčího světa, nemusel bych bojovat se sourozenci o pozornost našich rodičů, o jejich lásku a přízeň. Žil bych si svým vlastním životem a nemusel se o nic zajímat. Možná bych si jednou našel nějakou ptáčici a pak měl malá ptáčata v našem ptačím hnízdečku. Ona by mě opěvovala, pač bych byl silnej velkej pták, děti mě uctívaly a já si připadal jako král všeho živého, ale nakonec bych pořad byl jen malej ptáček... Teď jsem aspoň vlk, kterej něco může dokázat. Jako pták bych byl navždycky jen nula. Ale možná, že v ptačím světě bych mohl být někdo. Jenže kdybych se narodil jako malej pták, navždycky bych zůstal malým. To bych se musel narodit jako nějakej dravec, s povytaženým obočím jsem nakonec čuměl do prázdna. Byl jsem jako v transu, ze kterého jsem se probral až ve chvíli, kdy jsem zaslechl hlas svého jediného syna – budoucí alfu téhle smečky, kterou pro něj nechám pořádně rozrůst. Zaostřil jsem na něj zrak a jemně, skoro neznatelně se pousmál. Byl jsem na něj moc pyšný.

// Loterie 4/5

S pohledem upřeným do korun našich krásných cedrů jsem natočil ucho na Waristooda, který se rozmluvil o smečkách a učení mladých vlků. “Mhm, asi jo,“ zabrblal jsem tiše, nicméně jsem věděl, že moje technika učení je jistojistě ta nejlepší. Já se totiž nepletu, já nedělám chyby! A kdybych byl poslal třeba Cirušku na nějakou dlouhou cestu někam do neznáma, to by právě byla chyba, bez tak by jí tam někde někdo ublížil, protože by poznali, že je vzácná, urozená šlechtična z cedru... A kvůli tomu by ji chtěli pro sebe, aby měli do rodu kvalitní krev! měl jsem v tom jasno. Jako abych posílal vlčata někam ven a tím je dobrovolně vystavil nějakým závistivým zlounům nuzné krve, no nehrozí!
Trochu si to ale napravil pochvalou lesa a taky tím, že mi řekl „pane“. Tož, já jsem byl pán, a pořádnej, takže jsem byl rád, že to vnímá. Ještě aby to tak vnímali i ostatní, že jsem velkej pán a že je potřeba ke mně mluvit s úctou a respektem, mým bystrým alfa smyslům samozřejmě neušlo, že Seilah běží někam pryč. Překvapeně jsem se podíval na Lucy a pak zase na mizící drobné tělo Seilah, kam se asi vydala? Vždyť sotva přišla. Snad nebude pryč tak dlouho, jak byla minule. To se tehdy snad skoro ztratila, vážně to byla poměrně dlouhá doba, co byla sama někde mimo les, až mi to připadalo divné, ale tak... Asi byla podobná jako Vivi. Ta se taky ráda toulá všude možně, sice mi to nikdy nedělalo moc dobře, ale když se narodili, slíbili jsme si s Lucy, že jim nebudeme v ničem bránit. A proto tehdy Crowley zradil, měl jsem mu místo hloupýho se ptaní rovnou přikázat, že jde s náma. Nojo, jeden chce bejt hodnej a on udělá tohle, smraďoch, nicméně jsem byl rád, že ho nemám na očích. Ani po takové dlouhé době jsem na něj absolutně neměl náladu.
Zamířil jsem tedy k Lucy a dětem, zůstali všichni čtyři hezky pohromadě, za což jsem byl rád – mohl jsem jim tadyhle Toodíka představit všem zaráz a ne to kouskovat. Už z dálky jsem se na ně všechny usmál, aby věděli, že je vše v cajku a nemusí mít obavy. “Ahoj!“ upozornil jsem na sebe už z dálky, a až jsem přišel blíž, pokračoval jsem: “Vedu návštěvu,“ ohlédl jsem se na Waristooda a pohledem ho pobídl, že se klidně může přidat mezi nás. Možná se necítil moc dobře, chtěl jsem mu to tu trochu zpříjemnit, aby tu zůstal co nejdýl a o naší smečce se pak mohly vést řeči, že jsme tu pohostinní, že jsme ideální volba nového domova. “Narazili jsme na sebe kousek odsud, nemá kde strávit zimu, tak jsem mu nabídl, že může být u nás,“ zavrtěl jsem krátce ocasem. Byl jsem z toho vlastně docela nadšený, připadal jsem si totiž důležitě. “Tohle je má rodina,“ koukl jsem na Waristooda a pak na rodinku, které jsem pohledem naznačil, aby se mu představili. Byl jsem zvědavý, co na něj budou říkat... A co vlastně on bude říkat na ně.

// Loterie 1/5

<< J.G.

“To sice neřekl, ale vyznělo to, když jsi řekl, že máš to svý slííííbený postavení“, trošku jsem to slovo protáhl, možná mi i ujel menší úšklebek, připadalo mi to celé totiž docela vtipné. Jak může mít někdo slíbené postavení ve smečce, když by nebyl vlčetem vysoce postaveného vlka? Nesmysl. Předpokládal jsem, že v té jejich Topolové smečce je asi synem alfa páru, nebo minimálně beta páru, když mu slíbili, že bude někdo namísto nikoho.
Seilah měla radost, že jsme doma, já ji měl samozřejmě taky, neb bylo cítit znatelné ochlazení. Krátce jsem se oklepal, sice bylo ráno a jeden by čekal, že jak vyleze sluníčko, tak bude trošku tepleji a paprsky prohřejí vlkům kožíšky, ale tentokrát ne. Slunce nemělo žádnou sílu, byla pořádná zima, daleko větší, než týdny předtím. Od tlam nám všem šla bílá pára, no nejvyšší čas se zakutat v lese a zůstat tam. V bezpečí, v teple, s přísunem jídla.
Zastříhal jsem ušima a natočil je na Waristooda, když se podivoval nad výcvikem ochranářů a lovců v naší smečce. Tiše jsem si povzdechl, já nikdy nikoho necvičil, byli jsme malá smečka, ale co jsem si matně vzpomínal, Asgaar nikdy nijak zvlášť vlky necvičil. Teda alespoň mě ne. “My jsme malá smečka, les chráníme a značkujeme já s partnerkou, děti se ve svých schopnostech teprve zdokonalují, ale popravdě bych je nevyhnal někam daleko od domova, aby nabrali zkušenosti. Sice to zní jako dobrá technika a vlk určitě nabude to, co je třeba, ale já bych to takhle u své rodiny určitě nechtěl. Sám je naučím, co bude třeba,“ pohodil jsem hlavou, podíval se na něj a pak překročil hranice lesa. Nedávno jsem je značkoval, takže byl cítit poměrně silný pach smečky. “Vítej v Cedrovém lese,“ hlesl jsem, zatímco jsem se na něj ohlédl a mírně se pousmál. Měl jsem radost, že je na našem území cizinec, který tu alespoň nějakou dobu bude pobývat. Byl jsem zvědavý, co na to řeknou děti a Lucy? “Nedaleko odsud mám rodinu, seznámím tě,“ počkal jsem, až mě dojde a po jeho boku jsem zamířil pomalým krokem k Lucy a ostatním. Neměl jsem samozřejmě v plánu kdykoliv zmínit, že Seilah není moje, ale trochu jsem se bál reakce děcek, protože ti ji neznali. A tak, abych ochránil její čest a naše soukromí, jsem k ní přispěchal a tiše jí pošeptal do ouška: “Utíkej za mamkou a řekni, ať se o tobě před cizincem nikdo nezmiňuje. Seznámíte se s ostatními až pak,“ snažil jsem se to šeptat hodně tiše, aby to slyšela jen ona. Pak jsem se ohlédl na Waristooda, narovnal se, protože jsem předtím byl k Seilah přikrčený, a přidal se zase k němu. “Líbí se mi, že tu máme hodně mohutný stromy, ochrání nás před počasím... Aspoň trochu,“ pohledem jsem přejel koruny stromů. “Ne každá smečka oplývá takovejma super stromama,“ nedalo mi to, musel jsem se trochu pochlubit.

<< řeka Mahtae (sever)

Seilah mi dělala dobré jméno, chovala se vážně jako nějaká vysoko postavená vlčice z urozeného rodu, to se mi na ní líbilo. Nemusel jsem se ani trochu stydět, naopak jsem na ni mohl být pyšný. Věděla, co a jak, měla to zřejmě přirozeně v sobě! “Já si teda rozhodně v mé předchozí smečce musel zasloužit úplně všechno!“ pozvedl jsem trochu opovržlivě hlavu ještě předtím, než stihl vůbec cokoliv vysvětlit, a podíval se na něj, nicméně hned jsem toho zase hodně rychle nechal a radši se na něj potutelně pousmál, pač jsem ho přece chtěl do smečky nejen nalákat, ale i ho v ní co nejdýl udržet, ne? Kdybych ho vyplašil, neměl bych žádnýho novýho člena a smečka by se pak nezvětšila ani o píď, to jsem nechtěl. Navíc tadyhle Tooda se mi podařilo najít docela snadno, tak bych byl hlupák, kdybych si ho zase snadno nechal proklouznout mezi tlapkama. “Ale na druhou stranu,“ chopil jsem se tedy hned akčně slova, abych situaci co nejlíp napravil, a nasadil jsem vševědoucí výraz, “pokud je tvůj táta alfa, máš na vedení smečky nárok, to je jasné!“ zakončil jsem to celé uznalým pokýváním hlavy, a jemně (neviditelně!) drbnul Seilah packou do nožky, aby mě podpořila. Nejspíš to ale nebylo třeba, protože vlk se jal vysvětlovat celou situaci, a já vlastně musel tiše sám v sobě uznat, že to v té jejich Topolové smečce měli docela dobře zařízené. Vydat se do světa, aby jeden nabral zkušenosti a vrátil se znalejší a silnější, byla dobrá cesta. Jen jsem je tedy poslouchal, tentokrát mlčky, páč jsem měl pocit, že jsem situaci už obohatil až až. Já obohacuju vždycky všechno, jsem na to speciál, hehe. Jde mi to až moc dobře.
Podíval jsem se na něj, když pronesl, že má s otcem dobrý vztah, a přeměřil jsem si ho nejspíš trochu žárlivě pohledem. Já s otcem dobrý vztah míval, teď již nemám, což mě trochu štvalo, ale už jsem se přes to přenesl. Svoji bývalou rodinu jsem odstřihl a měl jsem dojem, že jsem se rozhodl správně. Teď byla má rodina v Cedru... “Aha,“ pokýval jsem hlavou. “Zní to, že máš tam někde docela prima rodinu,“ dodal jsem o poznání tišeji. “Moje sestra taky zmizela,“ krátce jsem se koukl na Seilah a pak na Waristooda, občas se mi po Awnay stýskalo. Byla to má jediná spřízněná duše. “Nevím, kde je a vlastně je mi to asi trochu líto, někdy bych ji rád viděl. Určitě by se jí líbilo u nás doma, ale ona vždycky měla spíš toulavé packy, no,“ třeba byl jeho bratr něco podobného. “A ten tvůj bratr jako nemusel do světa, aby získal zkušenosti a poznal něco jinýho? Že se jako, jak říkáš, rozhodl zůstat doma, přitom by měl teda být betou?“ povytáhl jsem obočí.

>> Cedr

<< Zrcadlové hory

Když jsme se přiblížili k řece, která i přes tyhle velmi chladné noci nevypadala, že by chtěla zamrzat, zamířil jsem přímo ke spadlému stromu, přes který jsme přecházeli se Seilah, když jsme mířili na Vyhlídku. Věděl jsem, že v okolí řeky žije větší množství bobrů, bylo super, že díky nim byl přes řeku takový příjemný přechod. Teda asi to bylo díky nim, nebo že by to zařídila sama příroda?
Zastříhal jsem oušky, když se Waristood rozmluvila, poohlédl jsem se na něho a zpomalil své tempo, abych šel vedle něj. “Topolový les?“ zopakoval jsem s povytaženým obočím, ale vlastně se mi představa lesa tvořeného vysokými topoly celkem líbila. Měl jsem asi celkem rád přírodu, obzvlášť velké mohutné stromy. Poskytovaly vlkům bezpečí, navíc jsem měl pocit, že tak nějak ostatním oznamovaly, že „v téhle smečce s velkými stromy žije veliký vlk!“. “Takže se plánuješ vrátit, jo?“ vyzvídal jsem dál, přičemž jsem se oklepal, neb stále nepřestávalo sněžit a já už měl kožich více bílý jak šedý. Ale já nepošlu ani jednu ze svých dcer někam měsíc a půl chůze, to ne, žádný seznamování probíhat nebude, nic takovýho! To by jim ani nesvědčilo, mým princezničkám, šlapat takhle dlouho kdo ví kam. Trmácet se. Kdybych byl dovolil, aby se vzájemně zakoukali a chtěli pak třeba společně odejít, přišel bych o ni, což jsem samozřejmě nechtěl. Doufal jsem, že moje děti zůstanou doma nejdýl, jak jen to bude možný. Chtěl jsem nad nimi mít kontrolu, co kdyby se jim někdy v životě něco stalo? Nebo co kdybych je už nikdy nemohl vidět?! Pěkně depresivní představa milujícího rodiče!
“Ale spojenci, to zní dobře, vážně. Spojenci jsou totiž třeba, vzájemně se to bude jednoho dne hodit oběma stranám,“ jemně jsem do Waristooda drbl svým zadkem a udělal na něj vyzývavá očka. Já bych spojence bral hned! Napříč celou Gallireou i jinými světy klidně. Pak, kdyby hrozilo nějaké nebezpečí, bych všem vyslal posly a ti by mi dovedli vlčí armádu spojenců na ochranu našeho cedrového lesa. To zní dobře, měl bych si nějaký spojence domluvit, hehe. Mít silnou smečku a silné spojence je přece základ!! oblízl jsem si tlamku. Toodíček a spojenectví? Mňam! Ale nepotvrzuje se spojenectví provdáním dcery, že ne?! semkl jsem rty pevněji k sobě. To ne, to by nešlo. “No a s rodinou máš dobrý vztahy doma? S otcem?“ chtěl jsem se tadyhle o Tooďasovi dozvědět víc. Byl zajímavej. Po očku jsem zkontroloval Seilah, jestli jde s námi. Ani jsem si během fantazírování o smečkové vlčí válce a mé následné výhře neuvědomil, že jsme úspěšně překonali říční přechod. Domů nám zbýval už jen kousek.

>> Jižní Galtavar

<< Vyhlídka

Čím víc jsem nad těmi motýly, kteří okolo mě V ZIMĚ poletovali, přemýšlel, tím míň mě napadalo důvodů a možností, proč se u mě zjevili. Laura měla ráda motýly, bezděky jsem si vzpomněl na béžovou drobnou vlčici, která se mnou byla od dětství. Vzpomínky na ni, na společně strávený čas, mi vykouzlil krátký, avšak upřímný úsměv na tváři. Vždy na mě byla hodná, vždy se o mě upřímně zajímala a starala. Byla velice pečující vlčicí... Měl jsem ji rád. Kde asi teď je? Mohl bych jí to o těch motýlech říct a zeptat se jí na to, až ji najdu. Určitě se v motýlech vyzná, jenže kde bych ji měl hledat? V Asgaaru se neobjevila už nějakou dobu předtím, než jsem odešel, pochyboval jsem tedy, že se tam vrátila. Možná se dala na tuláctví... Na stará kolena? Ale kdybych ji někdy potkal, mohl bych ji pozvat k nám, tiše jsem si povzdechl. Hledat jednu vlčici po celém tomhle velikém světě by bylo fakt obtížné. Třeba na sebe někdy náhodou narazíme.
Otočil jsem hlavu, abych zkontroloval, jestli jdou se mnou, ale především jsem teda chtěl zkontrolovat Seilah. Pousmál jsem se na ni a Waristoodovi věnoval krátký pohled, pak jsem se zase otočil a ťapkal vstříc našemu domovu. “Já nepotřebuju, dík, zvládám dobře. Jsem šikovnej,“ zabrblal jsem tiše. Nechápal jsem, proč mi ten mrňous, který je oproti mně poloviční, nabízí pomoc? Nebo tu pomoc nabízel jen Seilah? cukly mi pobaveně koutky, možná to vážně nabízel jenom jí, trapas! No co, stejně je to drzoun, mně, velkému alfákovi, který má na starost celý les, by měl nabídnout pomoc taky! Co kdybych nějak špatně došlápl, uklouzlo mi to a zranil bych se, co pak, hm?! Kdo by se staral o naše cedrové království? “Můžeš u nás zůstat, jak dlouho se ti to bude hodit, myslím si, že se ti tam bude líbit. Aspoň nebudeš muset živořit někde v jeskyni,“ pronesl jsem, aniž bych vůbec znal jakýkoliv pohled a názor své družky, alfy. Ale Lucy to určitě vadit nebude, bude spokojená, když uvidí, že jsem já spokojenej! Chtěl jsem každopádně vlkovi za sebou touhle nabídkou ukázat, že jsem děsně štědrej a hodnej. "Odkud vlastně pocházíš? Jak ses sem dostal?" Přece říkal, že tu není dlouho, takže se semka musel spíš zatoulat, ne? Vzhlédl jsem na moment k obloze - už se setmělo, nastala noc. Asi bylo dobře, že se vracíme.

>> Mahtae (sever)

“Mmm“, zabručel jsem tiše dohromady s táhlým výdechem. Nevíš, o co přicházíš! Teda spíš o co přijdeš, jestli z Cedru odejdeš. Měl bys mě uctívat, že ti nabízím domov, a ty místo toho hudruješ. Ale počkej, až to tam uvidíš, hezčí les jsi ještě neviděl... A hezčí Ciri taky ne, Toodíku. Budeš čumět s otevřenou držkou, nakrčil jsem trochu naštvaně koutky tlamy, ale to nikdo nemohl vidět, protože jsem k nim byl otočený zády.
Seilah pak dorazila a hned se zajímala o okolí, zavrtěl jsem jemně hlavou. “Ne, ten les přímo před náma se jmenuje Borůvkový, asi protože tam rostou borůvky, nebo nevim, ale každopádně je tam Borůvková smečka. Támhle vedle je Asgaar, tomu lesu se prosím tě obloukem vyhýbej. Nestojí za tvoji pozornost, a vlci v něm už vůbec ne,“ pohodil jsem naštvaně a zároveň i znechuceně hlavou. Měl jsem k tomu místu prostě vnitřní odpor. “Takže si pamatuj, že Borůvková smečka sousedí s Asgaarskou smečkou. Kdysi u nás v Cedru byl na návštěvě jeden vlk, kamarádil se s Ciri, už nevím, jak se jmenoval, ale pamatuju si, že on a jeho kámoš žvatlali právě něco o Borůvkové smečce,“ krátce jsem se zamyslel, a pak dodal: “Aspoň myslím. No, každopádně náš les je pak támhle u toho velikého jezera, vidíš ho?“ packou jsem ukázal do dálky. Počasí nám moc nepřálo, a tak bylo vidět jen při větším soustředění, a to sotva pár vršků zasněžených stromků.
Motýlci, kteří okolo mě ještě chvíli poletovali, se nakonec vzdálili. Vypadali, že jsou na odchodu, ale jeden z nich mi sedl z ničeho nic na čenich. Celkem jsem se lekl, nečekal jsem to, navíc mi jakživ motýl na čumáku neseděl. Ztuhl jsem a bez sebemenšího pohybu jsem na něj zkřivenýma očima zíral, dokud neodletěl. Co to bylo? jako puk jsem pak ještě hodnou dobu zíral do prázdna a přemýšlel nad celou tou situací, která se udála, snažíc se ji nějak vyřešit, jenže mě nenapadl jediný důvod, co ti motýli mohli znamenat. Chtěli ode mě snad něco? Hodlali mi něco sdělit? S tichým povzdechem jsem nad tím zavrtěl lehce hlavou, zvedl zadek ze země a oklepal se. S olíznutím čenichu jsem se ještě naposledy zahleděl před sebe, kamsi do dálky, pak se otočil k ostatním a zkontroloval je pohledem. “Seilah, příště sem půjdeme, až bude líp vidět. Pak si všechno bude moct prohlédnout,“ hlesl jsem tiše, pak kolem nich mlčky prošel a vydal se na cestu zpět. Ti motýli mi fakt vrtali hlavou...

>> Zrcadlové hory

Možná jsem trochu pochyboval o tom, že Waristood naši nabídku přijme, takže mé překvapení ve tváři zpočátku nešlo dost dobře skrýt, ale hned jsem se snažil to zakamuflovat tak, že mám jen radost. Zavrtěl jsem proto ocasem, pohodil hlavou a pak souhlasně přikývl, “tak jo! Rádi ti poskytneme na zimu přístřeší. No a třeba se ti u nás zalíbí, a když s tebou budeme spokojení, a ty budeš taky, mohl bys zůstat a mít nový domov,“ zazubil jsem se, z části lišácky a z části nadšeně. Byl jsem samozřejmě rád, chtěl jsem naši smečku rozšířit, zvětšit. Bylo potřeba sehnat i jiné vlky, než byla jen má rodina, tohle byl super začátek nové smečkové éry! Cítil jsem to v kostech. Snad se Lucy nebude zlobit, ale proč by měla? Nabídl pomoc s lovem. Navíc nevypadá, že by s ním byl nějakej problém, bude asi bezkonfliktní, naprázdno jsem si zamlaskal tlamkou a vlka si ještě jednou prohlédl. Působil na mě dobře, neměl jsem z něj obavy. Po očku jsem koukl na Seilah, zajímalo mě, jestli taky má radost? Naše mise se povedla! Byla dobrá náhoda, že jsme na něho narazili tak brzo a zrovna na tomhle místě, nemuseli jsme po cizích vlcích nijak zvlášť pátrat. A pak k nám dotáhne svý kámoše a ti zas ty svý a budu pánem celé veliké smečky! Chtěl jsem vládnout vícero vlkům, poslední dobou mě neuspokojovalo vládnout jen své rodině, pač to nebylo žádné vládnutí, že. Byl to skoro prázdný les. Sice jsem byl rád, že máme poklidný a především bezpečný domov, ale nemohl jsem tam nikomu šéfovat, což byla fakt nuda.
Usmál jsem se jak na něj, tak i na Seilah, a pak jsem pohodil hlavou k vrcholku, “pojďte!" Chtěl jsem Seilah přece ukázat, jaké smečce a jakému lesu se má obloukem vyhýbat. Pomalu jsem se rozešel na vrcholek, uvědomil jsem si, že se už skoro setmělo. Za chvilku bude noc. Sněžilo pořád stejně, nevypadalo to, že bychom měli mít dobrý rozhled, ale doufal jsem, že aspoň něco dole pod námi uvidíme. Posadil jsem se tedy na kraj (samozřejmě stále v bezpečné vzdálenosti od okraje, nechtěl jsem spadnout, že ano), počkal, až přijdou, a spokojeně se nadechl čerstvého chladného večerního vzduchu. “Ve dne při sluníčku tu bývá lepší výhled, ale i tak je tu docela hezky vidět,“ hlesl sem. Měl jsem dobrou náladu.

Kolem mě najednou, z ničeho nic, začalo poletovat několik modrých něžných motýlků, což samozřejmě bylo v tomhle ročním období velice zvláštní, spíš až divné a snad i nemožné. "Myslel jsem, že motýli v zimě nelítají," šeptl jsem překvapeně s očima přilepenýma na jejich krásně barevných křídlech. Poletovali okolo mě, jakoby mi snad chtěli něco říct...

Horlivě jsem přikyvoval, když Seilah les vychvalovala. Líbilo se mi, jak se snaží má slova podpořit, byla vážně chytrá. Co na tom, že má jiné rodiče, je inteligentní, krásná, váží si sebe samotné a má srst jako Lucy! Sto pro vypadá, jako naše společná dcera! Zaostřil jsem zrak na vlka před sebou a se zastříháním oušek jsem se zaposlouchal do jeho slov. Mluvil klidně, poměrně rozvážně, určitě nebyl hloupý, to bych byl poznal! “Jeskyni?“ zavrtěl jsem ocasem, lákalo mě to pozvat ho k nám, ale neptal jsem se Lucy, třeba by jí to vadilo? Nesmysl, určitě by byla ráda, že máme nového vlka! Tiše jsem si odkašlal a více jsem se narovnal, abych vypadal ještě větší, než jsem doteď byl. “Můžeš se schovat u nás, jestli chceš, je to odsud kousek. Nebo ti můžeme pomoct něco najít, ale… Ale u nás je to lepší,“ vycenil jsem na něj zoubky v náznaku poklidného úsměvu, jenže jsem byl tak hotovej, že mi rozhodně nešlo se klidně usmívat, spíš se jednalo o nějaký divný hyperaktivní úšklebek.
Vážně se mi líbila vlkova pokora, vlastně mi byl fakt sympatický! “Neva, kámo, neva!“ mávl jsem tlapkou nad tím, že nezná náš les. To, že jsi tu chvíli, tě omlouvá. A taky to, že seš tak uctivej, jinak bych se naštval! Ale teď jsem měl platinovou náladu, fakt. Bylo mi dobře. “Jsem Etney I., urozený pán a taky alfa Cedrové smečky,“ vychrlil jsem ze sebe pyšně a především tvrdě, jasným tónem hlasu, na jeden dlouhý nádech, a už už jsem se jal představovat i Seilah, ale včas jsem naštěstí zmlknul, abych dal prostor jí samotné. Byl jsem zvědavý, jak se tadyhle Waristoodovi, majiteli nejdelšího jména, které jsem dosud zaslechl, představí.
Přešlápl jsem z packy na packu a na moment se zahleděl na oblohu. Smrákalo se, ale sněžení neustávalo, můj kožich už začínal být celkem promočený, trochu mě to štvalo, ale pro tento zábavný moment jsem to byl ochotný překousnout. “Tady je dobrý výhled, to máš vážně pravdu, Toode,“ rozhodl jsem se mu dát vlastní přezdívku, chtěl jsem být originální. Jedinečný. “Víš, tobě nechybí domov? Když seš sám, nemáš ani smečku, smečka je v zimě potřebná, ne?“ našpulil jsem zlehka rty, povytáhl tázavě obočí a bezděky si vzpomněl, jak jsem s Lucy tehdy v zimě opustil Asgaar i s malými vlčaty. Jenže my jsme byli dva a byl jsem to já a ona, ne nějakej Waristood. "Chceš se podívat?" pohodil jsem hlavou k vrcholku. "Můžu ti ukázat, kde přesně Cedr je. Stejně jsem chtěl dceři ukázat, odkud pocházím," to slovo "dceři" ze mě vyklouzlo jako po másle, až jsem se tomu musel pousmát. Zahřálo mě to, byl to dobrý pocit.

Seilah mě podporovala a nevědomky tím podporovala i jistou soutěživost či chtíč se před ní předvést. Usmál jsem se na ni a chvíli předtím, než jsme k vlkovi dorazili, jsem si ji prohlížel. Byla ozdobou mého já!
Prohlédl jsem si cizího vlka, který se zrovna uctivě klaněl Seilah, tak to má být! Správně, cizinče, správně! , a nasál jsem jeho pach. Nikoho mi nepřipomínal ani vzhledově a ani pachem, usoudil jsem tedy, že jsem ho nikdy předtím nepotkal. Byl jsem rád a ulevilo se mi, že se nejedná o nikoho z Asgaaru. Mírně jsem se na protistranu pousmál, když mě pozdravil. Rozhodl jsem se chovat co nejvíc mile, abych ho přilákal na svoji stranu! Navíc jsme se Seilah nechtěli konflikty, obzvlášť v tomto počasí. “Nečekali jsme, tadyhle s mojí malou princeznou, že na někoho narazíme, a už vůbec ne na osamoceného jedince. V tomhle počasí, takhle vysoko… Spousta sněhu, a navíc ta přicházející noc,“ zkonstatoval jsem a pohodil u toho rádoby uvolněně hlavou, i když jsem vlastně moc uvolněný nebyl, pač jsem se snažil ze sebe vydat všechno! Muselo se jednat o bezchybné divadlo. “Jak tě napadlo sem jít?“ povytáhl jsem obočí, a napadlo mě, že bych si mohl sednout, že by to dodalo téhle situaci nádech, že jsem děsně v poho, takže jsem si kecnul zadkem do sněhu.
Vlk byl hezky zbarvený, vypadal docela v poho, navíc to nebyl žádný vyzáblý mrňousek, vážně by se k nám do smečky hodil! Určitě by pomohl se značkováním hranic a s lovem zvířat, možná by pak dotáhl i nějaký svý kumpány, jestli nějaký vůbec má, a pak bychom se o to víc rozrostli. “Víš, tadyhle je to pro samotnýho vlka nebezpečný, takhle v horách, no ještě štěstí, žes narazil na nás dva! Jsem hodně dobrej, řekl bych, že jsem jedinec na pána, takzvaně na jedničku, kdyby se cokoliv dělo, dokázal bych zachránit všechny tři!“ pozvedl jsem pyšně hlavu, ale snažil jsem se ve svém výrazu skrýt svůj samolibý pohled, který se mi dral do tváře tak nějak sám od sebe. “Máme tady poblíž smečku, v Cedrovém lese, znáš ho?“ našpicoval jsem uši a nedočkavě na něj hleděl, ale pořád jsem se snažil se krotit, abych působil „děsně v poho a hodně free“. Jenže v mých očích se zračilo jisté vzrušení. Tohle setkání mě vážně bralo.

<< Mahtae (sever) - přes Zrcadlové hory

“No, to asi jo,“ pokýval jsem hlavou, ale hned na to jsem ji na ni akčně otočil. “Vidíš!“ vyprskl jsem a radostně zavrtěl ocasem, protože to uvědomění, jak je prima mít domov, mě zahřálo u srdéčka. “A my se nemusíme bát, protože se máme kam vrátit. To je privilegium vyvolených, Sei, vyvolených! Máme domov, teplý úkryt, tam dokonce i jeden krásnej úlovek! Sice asi už trochu zmrzlej, ale je tam, hehe,“ zazubil jsem se, “a taky bezpečí! Náš les je bezpečnej, cedry jsou velký stromy, hodně nás ochrání. Můžeme se před velkou zimou schovat, to je fajn, ne?“ byl jsem rád, a opakovaně jsem si uvědomoval, jak skvělé rozhodnutí jsme s Lucy tehdá udělali. “Cedrový les je ideálním domovem do takovýho počasí,“ naplno jsem tomu místu důvěřoval.
Po překročení řeky, které naštěstí proběhlo hladce, jsem si mohl úlevně oddechnout. “Je to docela rychlá cesta, není od domu daleko, takže se kdykoliv můžeme vrátit,“ přikývl jsem. Moc dobře jsem věděl, že je zima a že v zimě není dobrý chodit někam na dlouhý túry, navíc přicházela noc, ale tohle byl krátký výlet, tak jsem doufal, že proběhne hladce.
Stoupání po Zrcadlových horách nebylo tak náročné, sice bylo všude hodně sněhu a ten nám ztěžoval pohyb, ale jinak tu byly docela dobré cestičky, které vedly přímo na Vyhlídku a jeden se při jejich výšlapu nenadřel. Teda když tohle prostředí vlk dobře znal, což já jsem samozřejmě znal, jak jinak. Na chvíli jsem se pozastavil, protože mě trochu překvapil cizí pach, který se mi dostal do čumáčku při zavětření a kontrole okolí, nečekal jsem, že by tu teď, v tomhle počasí, kdokoliv byl. Snad ne nikdo z Asgaaru, krátce jsem se zamračil. Nesmrděl jako Asgaarčan, jejich pach jsem si pamatoval. “Asi tu někdo je,“ šeptl jsem směrem k Seilah a rozhlédl se, ale nikoho jsem neviděl. Opatrně jsem tedy pokračoval až na vrchol, odkud jsem Seilah chtěl ukázat Asgaar. “Vidíš ho někde?“ těkl jsem očima za sebe, díky tomu pachu jsem přestal být tak uvolněný, byl jsem trochu ostražitější.
A pak, při rozhlížení, jsem uviděl na bílém sněhu barevný kožich. “Tam! Tam je!“ vyhrkl jsem tlumeným polohlasem a ukázal tlapou na cizáka. “Vidíš?“ podíval jsem se na Sei, na cizáka a zase na Sei. “To je naše šance,“ zazubil jsem se a namířil jsem si to, namísto vyhlídky na Asgaarský les, přímo k němu. “Hola hej! Pacholku!“ oslovil jsem ho možná trochu divně, povýšeně, ale přátelsky. Nebo minimálně jsem se o to snažil.

<< Cedr (přes Galtavar)

Sněžilo fakt dost. Zima sice ještě nebyla tak veliká, aby prostupovala skrze moji hustou srst až do morků kostí, jak se to někdy během zim dělo, ale vlezlá byla i tak. “No, docela sněží,“ zkonstatoval jsem v okamžiku, co jsme vyrazili z lesa ven a přestali nás tak krýt mohutné cedry. Možná jsem byl i trochu překvapený, protože přece jen u nás v lese sice sněžilo, ale ne tolik, ovšem snažil jsem se na sobě překvapení nedávat moc znát, aby se křehká květinka ťapkající vedle mě, nevyděsila. Pobaveně jsem se na ni podíval, “jasně! Tvoje budoucí láska bude úplně ta nej, bude to vlk jak se patří, ten nejvznešenější a nejurozenější! Dám si s výběrem záležet,“ zazubil jsem se a u toho trošku vypjal hruď, aby věděla, že to fakt myslím vážně.
Klusali jsme, já medvěďácky a ona naopak laňkovsky, napříč planinou směrem k řece. Cestu jsem moc dobře znal, za tolik let, které jsem v okolí Asgaaru prožil, jsem si ji pamatoval nazpaměť. “Není to tak daleko, jen támhle nahoře, na tom velkým kopci,“ zpomalil jsem, abych mohl ukázat tlapou na Vyhlídku, která vyčnívala nad všude přítomnými stromy, jehličnatými i opelichanými, a pak jsem se zase dal do klusu. “Musíme jen přejít přes tuhle řeku, ale znám jednu prima cestičku,“ ujistil jsem ji. “Nahoře pak bude krásně vidět do okolí,“ sice bylo naprd, že se stmívá, ale tak co už. Výlet to je tak jako tak, ne? Něco dole snad uvidíme. Teda spíš Seilah, já to viděl už milionkrát.
Řeku jsme překonali po jednom spadlém, avšak zasněženém a tedy kluzkém kmeni, který byl díky místním bobřím obyvatelům natažený přes celou řeku. Hezky se přes ni tak dalo přeťapkat, aniž by si jeden musel v téhle zimě smáčet tlapky. “Opatrně,“ upozornil jsem ji, když jsem vyhopsl na ten kmen. Raději jsem ji nechal jít přede mnou, abych ji v případě nouze mohl zachránit, ale doufal jsem, že to nebude třeba…

>> Vyhlídka (přes Zrcadlové hory)

Povytáhl jsem obočí, “učíš se rychle!!“ zazubil jsem se. To, co říkala, byla pravda! Kdybychom byli velkou smečkou, všichni by nám záviděli a prahli by být jejím členem, což by mi těžce hladilo mé o něco vyšší ego. “Třeba jednou,“ zazubil jsem se, ale pak, když se mi u hlavy rozsvítila žárovička s nápadem, jsem se na Seilah podíval trochu vážněji. “Co takhle někoho najít a nabídnout mu, aby se přidal? Teda, chci říct… Jakože mu smečku vychválíme a on sám se bude chtít přidat,“ nakrčil jsem pobaveně nos, tohle vážně znělo jako plán. Jako dost dobrý a zábavný plán, u kterého se budu moct před někým cizím pyšnit!
Oklepal jsem ze sebe sníh, který se mi nalepil na kožich. Docela dost sněžilo, trochu jsem se zalekl, jestli je dobrý v takovým počasí jít ven, nicméně usoudil jsem, že půjdeme jen kousek od lesa. Kdyby se cokoliv dělo, můžeme se brzy vrátit domů. “Jojo!!“ přikývl jsem horlivě, zatímco Sei vychvalovala mě a moji rodinu a konstatovala, že jsme to nejlepší, co ji mohlo potkat. Tlapkou jsem ji pochvalně poplácal po zádíčkách. “Přesně tak, smýšlíš velice rozumně! Bude ti tady dobře, jenom dobře,“ měl jsem ji čím dál tím radši. Moc dobře jsem vnímal, že má podobnou povahu a podobné vnímání, jako mám já, což se jen tak nevidí. Takové vlky je potřeba chránit a ctít a vzájemně držet při sobě! “My jsme tvojí novou rodinou, zapomeň na svoji starou rodinu,“ zamával jsem packou sem a tam před jejím obličejem, aby na všechny z minulosti co nejrychleji zapomněla. Očka mi zářila čertíkovskými jiskrami. “Budu tvůj táta, Seilah! Naučím tě všechno, co bys v životě měla znát a vědět! Budu po tvém boku, když mě budeš potřebovat! A rozhodně ti pomůžu vybrat vhodnýho partnera do života!!“ rozvášnil jsem se, mluvil jsem trochu víc nahlas, než jsem chtěl, ale vážně mě to nabudilo. Byl jsem celej vzrušenej, tahle situace byla fakt skvělá!
Pohledem jsem zkontroloval Lucy a děti, vypadali v pořádku a spokojeně, “hned se vrátíme!“ štěkl jsem na ně, aby se Lucy nečertila, že jsem odešel se Seilah bez oznámení, jejího čertění už bylo dost. Pak bych se taky mohl čertit, aby se nečertila jen ona, jenže já neměl na co, hehe. Lucy nic neprovedla. Protáhl jsem si tělo, zadní nožky a dokonce i ocas, abych se dokonale připravil na naši velkou výpravu, na nové dobrodružství! Sei navíc byla do akce s krycím jménem „asgaarská honba“ nadšená, takže tím spíš jsem měl chuť jí vše ukázat. Navíc se mi líbilo, že mi řekla taťko, usmál jsem se na ni co nejvroucněji jsem jen mohl. “Tak pojďme,“ zahlásil jsem vesele a vydal se hopkavým krokem pryč z lesa.

>> Mahtae (sever) - přes J. Galtavar

“To opravdu nevím,“ pokrčil jsem rameny, “přece jen jsou to skoro dospělí vlci, nevidím jim do hlavy. To už bude jejich rozhodnutí, ale všichni mají dobrý charakter. Jsou hodní, vzájemně se mají rádi, řekl bych, že mezi ně zapadneš,“ mrkl jsem na ni a laškovně drápkem pinkl o její čenich. “A kdo ví, třeba se k nám ještě někdy někdo zatoulá tak, jako jsi se zatoulala ty,“ bylo by fajn mít větší smečku, která by čítala více vlků, kterým bych JÁ, velectěný zakladatel a pán Cedrové smečky, urozený princ Asgaarské krve, mohl velet. Dělalo mi dobře velet, byl to dobrý pocit mít někoho pod sebou, nějaké služebnictvo, které nám bude líbat packy, nicméně i když jsme byli jen malá smečka v kruhu rodinném, líbilo se mi, že máme svůj klid, svůj vlastní domov a můžeme si tu dělat, co jen chceme. Vyhnat koho chceme, nechat koho chceme. Nikdo nám nebude poroučet. Nikdy.
Mlčky jsem pokýval hlavou, “nevím.“ Netušil jsem, jestli má Lucy takovou velkou díru v srdci, že ji potřebovala zaplnit někým jiným, a nebo jestli má prostě jen tak dobrý charakter, že se Seilah ujala, aby nebyla sama. “Myslím, že Lucy je prostě jen tak dobrá a hodná vlčice, že se tě ujala, aby ses někde samotná netoulala a nepřišla třeba o život,“ zkonstatoval jsem nakonec. Vnímal jsem Lucy jen v tom nejlepším světle, však jsem se taky musel blaženě usmívat, když jsem ji v dálce pozoroval. “Víš, s Lucy jsme se seznámili v Asgaarském lese, v bývalé smečce, ve které jsem se narodil. Hned jsme si padli do oka!“ trochu jsem kecal, jasně. Vlastně jsme byli spolusmečkovníci dost dlouho a neměli o sobě vzájemně ani páru, ale pak, když jsem ji uviděl, se mi hned zalíbila! Moc dobře jsem si pamatoval, jak jsem před ní dělal, jak jsem děsně skvělej, abych se jí zalíbil. Až postupně jsem poznal, že na Lu nemusím hrát žádný divadlo, jako jsem vždycky hrával na každého cizáka, abych se mu zalíbil a aby o mně měl jenom to nejskvělejší mínění, protože Lu měla prostě dobrej vkus a uměla si vybrat! Bez tak se kolem ní motali jen samí vocasi, takže když jsem přišel já, měla hned jasno. “Je velice moudrá, já zase silnej, takže se vzájemně skvěle doplňujem,“ zazubil jsem se. “A když budeš žít s náma, budeš stejně skvělá, jako jsme my. Pak si budeš moct mezi vlky vybírat jen ty nejlepší, nebudeš muset zakopávat o nuzáky, nějaký tuláky, křížence… No a tak, chápeš ne?“ drbl jsem do ni packou a spokojeně se zazubil. Líbilo se mi, že ze Seilah můžu udělat lepšího vlka! “Chceš ukázat, kde je Asgaarský les?“ Možná bych se na něj mohl podívat… Z dálky. Není odsud tak daleko, věděl jsem ale, že přiblížit se k němu vážně nechci. Ještě by si mě někdo všiml, to by byla slabost! Nepotřeboval jsem se bratříčkovat s kýmkoliv od tam.