Gallirea - Příspěvky uživatele

Seilah mě podporovala a nevědomky tím podporovala i jistou soutěživost či chtíč se před ní předvést. Usmál jsem se na ni a chvíli předtím, než jsme k vlkovi dorazili, jsem si ji prohlížel. Byla ozdobou mého já!
Prohlédl jsem si cizího vlka, který se zrovna uctivě klaněl Seilah, tak to má být! Správně, cizinče, správně! , a nasál jsem jeho pach. Nikoho mi nepřipomínal ani vzhledově a ani pachem, usoudil jsem tedy, že jsem ho nikdy předtím nepotkal. Byl jsem rád a ulevilo se mi, že se nejedná o nikoho z Asgaaru. Mírně jsem se na protistranu pousmál, když mě pozdravil. Rozhodl jsem se chovat co nejvíc mile, abych ho přilákal na svoji stranu! Navíc jsme se Seilah nechtěli konflikty, obzvlášť v tomto počasí. “Nečekali jsme, tadyhle s mojí malou princeznou, že na někoho narazíme, a už vůbec ne na osamoceného jedince. V tomhle počasí, takhle vysoko… Spousta sněhu, a navíc ta přicházející noc,“ zkonstatoval jsem a pohodil u toho rádoby uvolněně hlavou, i když jsem vlastně moc uvolněný nebyl, pač jsem se snažil ze sebe vydat všechno! Muselo se jednat o bezchybné divadlo. “Jak tě napadlo sem jít?“ povytáhl jsem obočí, a napadlo mě, že bych si mohl sednout, že by to dodalo téhle situaci nádech, že jsem děsně v poho, takže jsem si kecnul zadkem do sněhu.
Vlk byl hezky zbarvený, vypadal docela v poho, navíc to nebyl žádný vyzáblý mrňousek, vážně by se k nám do smečky hodil! Určitě by pomohl se značkováním hranic a s lovem zvířat, možná by pak dotáhl i nějaký svý kumpány, jestli nějaký vůbec má, a pak bychom se o to víc rozrostli. “Víš, tadyhle je to pro samotnýho vlka nebezpečný, takhle v horách, no ještě štěstí, žes narazil na nás dva! Jsem hodně dobrej, řekl bych, že jsem jedinec na pána, takzvaně na jedničku, kdyby se cokoliv dělo, dokázal bych zachránit všechny tři!“ pozvedl jsem pyšně hlavu, ale snažil jsem se ve svém výrazu skrýt svůj samolibý pohled, který se mi dral do tváře tak nějak sám od sebe. “Máme tady poblíž smečku, v Cedrovém lese, znáš ho?“ našpicoval jsem uši a nedočkavě na něj hleděl, ale pořád jsem se snažil se krotit, abych působil „děsně v poho a hodně free“. Jenže v mých očích se zračilo jisté vzrušení. Tohle setkání mě vážně bralo.

<< Mahtae (sever) - přes Zrcadlové hory

“No, to asi jo,“ pokýval jsem hlavou, ale hned na to jsem ji na ni akčně otočil. “Vidíš!“ vyprskl jsem a radostně zavrtěl ocasem, protože to uvědomění, jak je prima mít domov, mě zahřálo u srdéčka. “A my se nemusíme bát, protože se máme kam vrátit. To je privilegium vyvolených, Sei, vyvolených! Máme domov, teplý úkryt, tam dokonce i jeden krásnej úlovek! Sice asi už trochu zmrzlej, ale je tam, hehe,“ zazubil jsem se, “a taky bezpečí! Náš les je bezpečnej, cedry jsou velký stromy, hodně nás ochrání. Můžeme se před velkou zimou schovat, to je fajn, ne?“ byl jsem rád, a opakovaně jsem si uvědomoval, jak skvělé rozhodnutí jsme s Lucy tehdá udělali. “Cedrový les je ideálním domovem do takovýho počasí,“ naplno jsem tomu místu důvěřoval.
Po překročení řeky, které naštěstí proběhlo hladce, jsem si mohl úlevně oddechnout. “Je to docela rychlá cesta, není od domu daleko, takže se kdykoliv můžeme vrátit,“ přikývl jsem. Moc dobře jsem věděl, že je zima a že v zimě není dobrý chodit někam na dlouhý túry, navíc přicházela noc, ale tohle byl krátký výlet, tak jsem doufal, že proběhne hladce.
Stoupání po Zrcadlových horách nebylo tak náročné, sice bylo všude hodně sněhu a ten nám ztěžoval pohyb, ale jinak tu byly docela dobré cestičky, které vedly přímo na Vyhlídku a jeden se při jejich výšlapu nenadřel. Teda když tohle prostředí vlk dobře znal, což já jsem samozřejmě znal, jak jinak. Na chvíli jsem se pozastavil, protože mě trochu překvapil cizí pach, který se mi dostal do čumáčku při zavětření a kontrole okolí, nečekal jsem, že by tu teď, v tomhle počasí, kdokoliv byl. Snad ne nikdo z Asgaaru, krátce jsem se zamračil. Nesmrděl jako Asgaarčan, jejich pach jsem si pamatoval. “Asi tu někdo je,“ šeptl jsem směrem k Seilah a rozhlédl se, ale nikoho jsem neviděl. Opatrně jsem tedy pokračoval až na vrchol, odkud jsem Seilah chtěl ukázat Asgaar. “Vidíš ho někde?“ těkl jsem očima za sebe, díky tomu pachu jsem přestal být tak uvolněný, byl jsem trochu ostražitější.
A pak, při rozhlížení, jsem uviděl na bílém sněhu barevný kožich. “Tam! Tam je!“ vyhrkl jsem tlumeným polohlasem a ukázal tlapou na cizáka. “Vidíš?“ podíval jsem se na Sei, na cizáka a zase na Sei. “To je naše šance,“ zazubil jsem se a namířil jsem si to, namísto vyhlídky na Asgaarský les, přímo k němu. “Hola hej! Pacholku!“ oslovil jsem ho možná trochu divně, povýšeně, ale přátelsky. Nebo minimálně jsem se o to snažil.

<< Cedr (přes Galtavar)

Sněžilo fakt dost. Zima sice ještě nebyla tak veliká, aby prostupovala skrze moji hustou srst až do morků kostí, jak se to někdy během zim dělo, ale vlezlá byla i tak. “No, docela sněží,“ zkonstatoval jsem v okamžiku, co jsme vyrazili z lesa ven a přestali nás tak krýt mohutné cedry. Možná jsem byl i trochu překvapený, protože přece jen u nás v lese sice sněžilo, ale ne tolik, ovšem snažil jsem se na sobě překvapení nedávat moc znát, aby se křehká květinka ťapkající vedle mě, nevyděsila. Pobaveně jsem se na ni podíval, “jasně! Tvoje budoucí láska bude úplně ta nej, bude to vlk jak se patří, ten nejvznešenější a nejurozenější! Dám si s výběrem záležet,“ zazubil jsem se a u toho trošku vypjal hruď, aby věděla, že to fakt myslím vážně.
Klusali jsme, já medvěďácky a ona naopak laňkovsky, napříč planinou směrem k řece. Cestu jsem moc dobře znal, za tolik let, které jsem v okolí Asgaaru prožil, jsem si ji pamatoval nazpaměť. “Není to tak daleko, jen támhle nahoře, na tom velkým kopci,“ zpomalil jsem, abych mohl ukázat tlapou na Vyhlídku, která vyčnívala nad všude přítomnými stromy, jehličnatými i opelichanými, a pak jsem se zase dal do klusu. “Musíme jen přejít přes tuhle řeku, ale znám jednu prima cestičku,“ ujistil jsem ji. “Nahoře pak bude krásně vidět do okolí,“ sice bylo naprd, že se stmívá, ale tak co už. Výlet to je tak jako tak, ne? Něco dole snad uvidíme. Teda spíš Seilah, já to viděl už milionkrát.
Řeku jsme překonali po jednom spadlém, avšak zasněženém a tedy kluzkém kmeni, který byl díky místním bobřím obyvatelům natažený přes celou řeku. Hezky se přes ni tak dalo přeťapkat, aniž by si jeden musel v téhle zimě smáčet tlapky. “Opatrně,“ upozornil jsem ji, když jsem vyhopsl na ten kmen. Raději jsem ji nechal jít přede mnou, abych ji v případě nouze mohl zachránit, ale doufal jsem, že to nebude třeba…

>> Vyhlídka (přes Zrcadlové hory)

Povytáhl jsem obočí, “učíš se rychle!!“ zazubil jsem se. To, co říkala, byla pravda! Kdybychom byli velkou smečkou, všichni by nám záviděli a prahli by být jejím členem, což by mi těžce hladilo mé o něco vyšší ego. “Třeba jednou,“ zazubil jsem se, ale pak, když se mi u hlavy rozsvítila žárovička s nápadem, jsem se na Seilah podíval trochu vážněji. “Co takhle někoho najít a nabídnout mu, aby se přidal? Teda, chci říct… Jakože mu smečku vychválíme a on sám se bude chtít přidat,“ nakrčil jsem pobaveně nos, tohle vážně znělo jako plán. Jako dost dobrý a zábavný plán, u kterého se budu moct před někým cizím pyšnit!
Oklepal jsem ze sebe sníh, který se mi nalepil na kožich. Docela dost sněžilo, trochu jsem se zalekl, jestli je dobrý v takovým počasí jít ven, nicméně usoudil jsem, že půjdeme jen kousek od lesa. Kdyby se cokoliv dělo, můžeme se brzy vrátit domů. “Jojo!!“ přikývl jsem horlivě, zatímco Sei vychvalovala mě a moji rodinu a konstatovala, že jsme to nejlepší, co ji mohlo potkat. Tlapkou jsem ji pochvalně poplácal po zádíčkách. “Přesně tak, smýšlíš velice rozumně! Bude ti tady dobře, jenom dobře,“ měl jsem ji čím dál tím radši. Moc dobře jsem vnímal, že má podobnou povahu a podobné vnímání, jako mám já, což se jen tak nevidí. Takové vlky je potřeba chránit a ctít a vzájemně držet při sobě! “My jsme tvojí novou rodinou, zapomeň na svoji starou rodinu,“ zamával jsem packou sem a tam před jejím obličejem, aby na všechny z minulosti co nejrychleji zapomněla. Očka mi zářila čertíkovskými jiskrami. “Budu tvůj táta, Seilah! Naučím tě všechno, co bys v životě měla znát a vědět! Budu po tvém boku, když mě budeš potřebovat! A rozhodně ti pomůžu vybrat vhodnýho partnera do života!!“ rozvášnil jsem se, mluvil jsem trochu víc nahlas, než jsem chtěl, ale vážně mě to nabudilo. Byl jsem celej vzrušenej, tahle situace byla fakt skvělá!
Pohledem jsem zkontroloval Lucy a děti, vypadali v pořádku a spokojeně, “hned se vrátíme!“ štěkl jsem na ně, aby se Lucy nečertila, že jsem odešel se Seilah bez oznámení, jejího čertění už bylo dost. Pak bych se taky mohl čertit, aby se nečertila jen ona, jenže já neměl na co, hehe. Lucy nic neprovedla. Protáhl jsem si tělo, zadní nožky a dokonce i ocas, abych se dokonale připravil na naši velkou výpravu, na nové dobrodružství! Sei navíc byla do akce s krycím jménem „asgaarská honba“ nadšená, takže tím spíš jsem měl chuť jí vše ukázat. Navíc se mi líbilo, že mi řekla taťko, usmál jsem se na ni co nejvroucněji jsem jen mohl. “Tak pojďme,“ zahlásil jsem vesele a vydal se hopkavým krokem pryč z lesa.

>> Mahtae (sever) - přes J. Galtavar

“To opravdu nevím,“ pokrčil jsem rameny, “přece jen jsou to skoro dospělí vlci, nevidím jim do hlavy. To už bude jejich rozhodnutí, ale všichni mají dobrý charakter. Jsou hodní, vzájemně se mají rádi, řekl bych, že mezi ně zapadneš,“ mrkl jsem na ni a laškovně drápkem pinkl o její čenich. “A kdo ví, třeba se k nám ještě někdy někdo zatoulá tak, jako jsi se zatoulala ty,“ bylo by fajn mít větší smečku, která by čítala více vlků, kterým bych JÁ, velectěný zakladatel a pán Cedrové smečky, urozený princ Asgaarské krve, mohl velet. Dělalo mi dobře velet, byl to dobrý pocit mít někoho pod sebou, nějaké služebnictvo, které nám bude líbat packy, nicméně i když jsme byli jen malá smečka v kruhu rodinném, líbilo se mi, že máme svůj klid, svůj vlastní domov a můžeme si tu dělat, co jen chceme. Vyhnat koho chceme, nechat koho chceme. Nikdo nám nebude poroučet. Nikdy.
Mlčky jsem pokýval hlavou, “nevím.“ Netušil jsem, jestli má Lucy takovou velkou díru v srdci, že ji potřebovala zaplnit někým jiným, a nebo jestli má prostě jen tak dobrý charakter, že se Seilah ujala, aby nebyla sama. “Myslím, že Lucy je prostě jen tak dobrá a hodná vlčice, že se tě ujala, aby ses někde samotná netoulala a nepřišla třeba o život,“ zkonstatoval jsem nakonec. Vnímal jsem Lucy jen v tom nejlepším světle, však jsem se taky musel blaženě usmívat, když jsem ji v dálce pozoroval. “Víš, s Lucy jsme se seznámili v Asgaarském lese, v bývalé smečce, ve které jsem se narodil. Hned jsme si padli do oka!“ trochu jsem kecal, jasně. Vlastně jsme byli spolusmečkovníci dost dlouho a neměli o sobě vzájemně ani páru, ale pak, když jsem ji uviděl, se mi hned zalíbila! Moc dobře jsem si pamatoval, jak jsem před ní dělal, jak jsem děsně skvělej, abych se jí zalíbil. Až postupně jsem poznal, že na Lu nemusím hrát žádný divadlo, jako jsem vždycky hrával na každého cizáka, abych se mu zalíbil a aby o mně měl jenom to nejskvělejší mínění, protože Lu měla prostě dobrej vkus a uměla si vybrat! Bez tak se kolem ní motali jen samí vocasi, takže když jsem přišel já, měla hned jasno. “Je velice moudrá, já zase silnej, takže se vzájemně skvěle doplňujem,“ zazubil jsem se. “A když budeš žít s náma, budeš stejně skvělá, jako jsme my. Pak si budeš moct mezi vlky vybírat jen ty nejlepší, nebudeš muset zakopávat o nuzáky, nějaký tuláky, křížence… No a tak, chápeš ne?“ drbl jsem do ni packou a spokojeně se zazubil. Líbilo se mi, že ze Seilah můžu udělat lepšího vlka! “Chceš ukázat, kde je Asgaarský les?“ Možná bych se na něj mohl podívat… Z dálky. Není odsud tak daleko, věděl jsem ale, že přiblížit se k němu vážně nechci. Ještě by si mě někdo všiml, to by byla slabost! Nepotřeboval jsem se bratříčkovat s kýmkoliv od tam.

“Dobře, však není kam spěchat,“ zkonstatoval jsem s krátkým ohlédnutím se, abych zkontroloval, že je vše v pořádku. Měl jsem tendence mít pořád vše pod dohledem, dělalo mi dobře ujišťovat se, že jsou vlci, které mám rád, v pohodě. Nikdy dřív jsem tohle nedělával, až od doby, co jsem našel Lucy. “Podívej,“ šeptl jsem a přesunul svůj sedící zadek přímo vedle ní, ale protože pořád byla nižší jak já, neb já jsem byl ale sakra pěkně urozenej sameček, tak jsem si nakonec lehl, abych měl hlavu tak nějak vedle té její. “Dívej,“ zopakoval jsem a tlapkou ukázal na Ciri. “Ta s tím bílým kožíškem a hnědočernou barvičkou za krkem je Ciri, ta by se ti mohla líbit. Je ze všech tří nejklidnější, sice taky umí rošťačit, ale… Ale je prostě… Prostě Ciri,“ zaláskovaně jsem se uculoval, aniž bych o tom věděl. Trochu jsem se zakoktal, ale nechtěl jsem Ciri vyzdvihovat oproti Reovi a Vivi, faktem však bylo, že jsem k ní prostě tíhl o trošilinečku víc, jak ke svým ostatním dětem. Rodič by neměl děti nijak dělit, věděl jsem to, protože jsem sám nesnášel, jak matka s otcem vždy měli raději Sionna, snažil jsem se to tedy před rodinou skrývat a opravdu nic nedávat najevo, miloval jsem Reonyse a Vivianne strašně moc, jenže Ciri byla prostě jiná. Byla to taková malá křehká princezna, rozkvetlá květinka na vachrlatém stonku, hvězda zářící na černé obloze bez podpory velkého kulatého měsíce… Měl jsem pocit, že stále potřebuje moji ochranu. Vivi byla samostatná, ráda se toulala, Reonys byl kluk, byl i poměrně statný na svůj věk, ale Ciri? “Narodila se poslední ze všech, tehdy jsem měl strach na ni sahat, měl jsem dojem, že jí svýma neohrabanýma tlapama nějak ublížím. Byla tak maličká,“ hlesl jsem tiše, jemně se pousmál a podíval se na Seilah, jestli vnímá a nebo jestli ji to nebaví. Vypadala ale, že ji to zajímá. “No, ta s černým kožíškem, ta štíhlá a elegantní po mámě, je Vivianne. Ráda se toulá, je to taková… Samostatná jednotka, řekl bych. Asi ji trochu prudí, že je pořád vyslíchám,“ zazubil jsem se, zatímco jsem Seilah pohladil po hlavě. Byla podobně drobná jako Ciri, možná proto se mi líbila? Měl jsem ke křehkým vlčicím, které potřebují ochranu, asi nějaké zvláštní pouto, vábily mě. Miloval jsem ten pocit potřebnosti a důležitosti, možná jsem měl z minulosti nějaký komplex, ale… Nepřemýšlel jsem nad tím. Prostě jsem je chtěl ochraňovat a hotovo. “No a poslední, ten šedý, je Reonys. Ten se o tebe vždycky postará, když nebudeme já a Lucy na blízku. Je to silný vlk s dobrým srdcem. Tvůj starší brácha,“ nakonec jsem k Seilah přivinul hlavu a zabořil ji do jejího krčku, chtěl jsem, aby nebyla nervózní, aby si připadala chtěná, milovaná. Ne jako já kdysi dávno v Asgaaru, kde na mě všichni kromě Awnay a tehdy otce, který se choval dobře, koukali skrze tlapky. Moje děti budou milované a budou milovat mě.
Krapet jsem se oddálil a na Seilah se zahleděl. “Měli jsme ještě čtvrtého syna, Crowleyho. Jenže ten se rozhodl zůstat s cizími, namísto nás. Zradil nás, opustil nás a Lucy tím hrozně ublížil,“ pronesl jsem tiše, přičemž jsem se zvedl ze země a oklepal ze sebe sníh a bordel, který se na mě nalepil, zatímco jsem ležel. “Pamatuješ si na svoji pravou rodinu?“ naklonil jsem hlavu lehce do strany, posadil se a se zájmem Seilah pozoroval.

Ahoj,

chtěla bych moc poděkovat za super akci. Kalendáře, velké letní akce a různé loterie fakt miluju a vždycky se na ně moc těším

škoda, že letošní prosinec byl tak hektický, že jsem úkoly nezvládala plnit tak, jak jsem chtěla, ale... I tak jsem si akci moc užila :-D :-)

ETNEY
magie od Života bez hvězd - iluze
vymaxování 1 magie - iluze
2* do vlastností - 1* vytrvalost, 1* rychlost
-------------------------------------------------------------------
MARION
50 % sleva na speciální magii
15 perel
vymaxování 1 magie - elektřina
5 křišťálů
-------------------------------------------------------------------
NELLY
magie od Života bez hvězd - země
5 perel
vymaxování 1 vlastnosti - vytrvalost
vymaxování 1 magie - voda (vrozená)
2* do vlastností - taktika lovu
-------------------------------------------------------------------
ARMINIUS
vymaxování 1 vlastnosti - síla
vymaxování 1 magie - počasí (vrozená)
2* do vlastností - taktika lovu

Přidáno.

Otočil jsem se za jemným hláskem, který jsem si pamatoval z minula. “No ahoj,“ zazubil jsem se a přiťapkal za ní. Vážně vyrostla, bylo vyšší, avšak taky štíhlejší a elegantnější. Prostě mladá vlčí slečna. Kdybych byl mladší a bez závazků, bez tak bych do ní šel. Navíc hezky voněla. “Už jsem si myslel, že ses fakt někde ztratila, trvalo ti to hodně dlouho, najít cestu sem,“ zamrskal jsem ocasem sem a tam jako gesto, že jsem rád, že se vrátila. Trošku mi nešlo přes tlamku říkat jí „jsi doma“ a tak, protože jsem ji skoro neznal, ale když ji Lucy přijala, tak… To přece byl její nový domov, ne?
“Máš strach?“ očima jsem pokynul za sebe, na svoji rodinu. Chápal jsem, že přijít mezi cizí vlky, je nepříjemný. Já sám z toho totiž býval taky takový rozhozený, měl jsem pocit, že na mě cizí vlci divně čumí a neuznávají moji osobnost. “Chceš, abych tam šel s tebou? Nebo jak by sis představovala, aby probíhalo seznámení?“ povzbudivě jsem se pousmál. Normálně jsem nebýval tak empatický, i když jsem v sobě tento rys měl, ale cizí vlci mi byli proti srsti. No, naštěstí Seilah cizí tak úplně nebyla, vlastně teď už byla rodina, no, měl bych ji brát jako rodinu. Běžně bych každého cizáka vypakoval a lehce se nad ním povýšil, aby si pamatoval, kdo je tady v Cedrovém lese pánem, ale když Seilah mi tolik připomínala Lucy. Byla drobná, něžná… Potřebovala ochranu pořádného alfa samce, kterým jsem já byl! “A co jsi venku dělala? Ty jsi s někým šla?“ našpicoval jsem zvědavě uši, vyzvídat od někoho osobní informace mě vždycky bavilo!

// vsuvka hlavně pro Seilah :-)

Zastříhal jsem ušima, když zpozorněla i Ciri a ostatní. “Já se podívám,“ zamumlal jsem. Chtěl jsem Seilah najít dřív, než ji uvidí ostatní, možná se totiž mohla cítit divně, možná mohla být vystresovaná z nových vlků, nebo možná taky ne, ale říkal jsem si, že by bylo lepší, kdybych se s ní nejdřív viděl já. Navíc se chci zeptat na toho dvojníka, myslí mi projelo několik vzpomínek, které jsem získal díky druhému vlkovi, který vypadal jako já. Tehdy to bylo vážně zvláštní…
Vydal jsem se dál od rodiny, snažil jsem se vyčenichat ten pach, který jsem cítil a určit, odkud vychází. “Seilah?“ zavolal jsem tlumeným polohlasem, nechtěl jsem nijak moc řvát, to by mi ještě Lucy mohla vynadat, že dělám humbuk a že Seilah, její „malou“ holčičku, vyděsím. Určitě to už bude velká potvora, však je to doba, co jsem ji viděl naposled, ani jsem si nevzpomínal, kdy naposledy jsem ji vlastně viděl. “Seilah!“ sykl jsem do prázdna, když jsem se už dostatečně vzdálil od rodiny, a zastavil jsem se. Párkrát jsem se porozhlédl kolem sebe, ale doufal jsem, že mě ta malá holubička navede, abych ji nemusel hledat.

// VAK; úkol č. 2 - Chytej vločky na jazyk

Po tom značkování jsem dostal celkem žízeň. Docela dost velkou žízeň, jenže se mi nechtěl hledat zdroj vody, určitě by byl až někdá daleko, neb já měl na takové hledání prostě smůlu, navíc menší lesní potůčky nebo loužičky by stejně teď byly zamrzlé. Nakrčil jsem naštvaně rty a porozhlédl se po okolí, přemýšlejíc, jak bych tu žízeň měl teda nějak šikovně zahnat, aby mi to dalo, samozřejmě, co nejmenší práci?
A pak, když jsem se na delší dobu hloupě zahleděl kamsi do prázdna, mi konečně došlo, že právě sněží a navíc všude kolem nás je napadaný sníh, což byla vlastně zmrzlá voda. U hlavy se mi rozsvítila malá žárovička a já si v mysli hned na to pořádně pogratuloval, jak jsem to skvěle vymyslel. Navíc jsem si matně rozvzpomněl, že něco podobného tu před chvílí nacvičovala i Vivi.
Otočil jsem se k rodince zády, nenápadně zkontroloval, jestli se na mě nekoukají, a pak vyplázl jazyk ven z tlamy. Jak jsem dýchal, šla ode mě fakt pěkně hustá pára, takže ostatní museli zpozorovat, že dělám něco divnýho, ale vem to čert. Tak spadni, spadni, těm vločkám to nějak trvalo, ale nakonec jsem je na jazyku fakt ucítil. Trošku to zastudilo, přišlo mi to vážně vtipný, že ve svým věku dělám takovýhle blbosti, takže jsem jazyk na moment schoval a tiše se zasmál. Vločky samozřejmě žádnou chuť neměly, protože to byla jen voda, takže jsem to zkusil ještě jednou a nechal jich na jazyk napadat o něco více. Nicméně mě to pak přestalo bavit, to čekání, až jich na jazyk napadne tolik, aby mi to zahnalo žízeň, protože prostě padání vloček jednomu žízeň nezažene. Však co, sníh jsou nachytaný vločky na jedný hromadě, naklonil jsem hlavu do strany, pak na druhou a sníh před sebou si pořádně prohlédl, nerad bych spapkal něco počůranýho nebo nedej bože obobkovanýho nějakým lesním zvířetem. Tahle část však vypadala čistě, takže jsem sklonil hlavu a bezostyšně si lízl sněhu. A znovu, a znovu... Až jsem se do něj chtivě zakousl, jakoby to snad byl kusanec flákoty. “Mmm,“ zažblekotal jsem nesrozumitelně, než jsem pak na ostatní otočil hlavu a s celou mokrou tlamou jim nadšeně pověděl: “Sníh je dobrej na žízeň!“ moudro dne. No, takže jsem si ještě pár soustíček těchto lahodných vloček, které se dál a dál díky neustávajícímu sněžení kupily na hromadu, dal, a pak spokojeně dotlapkal za ostatními, křeníc se jako pako. Ale co no, byl jsem fakt spokojenej a sám na sebe pyšnej.
Zastříhal jsem ušima, když jsem zaslechl v lese zapraskání větví, raději jsem ještě začenichal ve vzduchu a u toho na jazyk ještě zachytil, jen tak pro srandu, pár sněhových vloček. Pach, který se nesl okolím, mi někoho připomínal, ale byl docela slaboučký. "Mohla by to být... Seilah?" povytáhl jsem překvapeně obočí a koukl na Lucy. Ona si její pach bude jistojistě pamatovat lépe. Takže se konečně vrátila? Už jsem si myslel, že cestu do Cedru fakt zapomněla, hehe, jazykem jsem bezděky znova pochytal pár vloček, ale pak už jsem se netrpělivě rozhlížel po okolí, jestli tu malou hnědku někde nespatřím.

// VAK; úkol č. 4 - Obdivuj krásu zimy

// ZNAČKOVÁNÍ

Zamyšleně jsem párkrát pokýval hlavou, když jsem to vzal kolem a kolem, Seilah opravdu byla pryč už delší dobu. Fakt si pamatuje cestu? zlehka jsem povytáhl obočí, byla ještě mladinká, sotva dosáhla puberty, trochu jsem pochyboval – tedy překvapilo by mě, kdyby vážně věděla, kde se přesně nachází naše smečka. Teď už asi i její, koukl jsem na Lucy. Byla jaksi rozněžnělá, když o té vlčici s hnědým kožichem mluvila.
Mírný, avšak chladný větřík mi přivál různé, z části neznámé pachy do čumáku. Zavětřil jsem, pak si odfrkl a zastříhal ušima. Kdy jsem naposledy občůral hranice lesa? Nebylo to... No možná už před dlouhou dobou? Nechtěl jsem, aby nám tu cupitali nezvaní návštěvníci, byl jsem rád, že tu máme soukromí, klid a především bezpečno. “Půjdu radši zkontrolovat les. Třeba během obchůzky najdu i Seilah, mrknu se po ní. Vrátím se,“ obeznámil jsem všechny přítomné, především teda mamku, aby věděla, že se jako pořádnej partner a alfák tohoto lesa starám. S lehkým pousmáním se, jsem pak pomalu odkráčel pryč.
Zamířil jsem rovnou k hranicím, vezmu to hezky od severu až po jih. Vše, náš les nevyjímaje, bylo pokryté pořádnou nadílkou čistě bílého, křupavého a jemného sněhu. Celkem se mi líbil, zima byla vlastně poměrně prima. Teda měl jsem samozřejmě rád i léto, ale někdy zima měla něco do sebe. Já měl navíc docela hustý kožich, takže mě hezky zahříval a já si tak mohl zimu užít daleko víc, jak třeba Lucy. Ta byla přece jen drobnější a taky srst měla řidší oproti té mé, vlastně mě teď napadlo, jestli jí není zima? Měl bych do úkrytu natahat nějaké nové kožešiny, nicméně u nás doma máme celkem teplo, vytvořily jsme dobrý úkryt.
Zatímco jsem přemýšlel a zároveň se i kochal zimou, sem tam jsem se otřel o nějaký strom či nějaký občůral. Hezky jsem s tekutinou šetřil, aby mi jí zbylo co nejvíc a já tak mohl označkovat co nejvíc stromů. Chtěl jsem, aby cizinci vážně pořádně věděli, že vstupují na hranice smečky. Sice jsme malá smečka, ale pořád jsme! “Jé,“ hlesl jsem tichounce, sotva slyšitelně, když mi na čenich dopadla sněhová vločka. Slíznul jsem ji, pozastavil svoji činnost a zasněně se zahleděl na okolí. Vlastně to mělo všechno své kouzlo, ta zasněžená krajina byla prostě parádní. Navíc se mi líbilo, jak ve sněhu zůstávaly otisky mých tlapek. Zima je vlastně docela prima.
Poté jsem, teď už trochu více soustředěný, pokračoval ve značkování. Snažil jsem se, aby můj pach zůstal na co nejvíce místech, věděl jsem, že řádně označkovat hranice je hned po lovu to nejdůležitější. Pořád mě však z části rozrušovaly ty krásy zimy, která se nacházela všude okolo nás. “Ale ne, zase jsem tady dlouho, musím se vrátit za Lulu!!“ ještě že jsem si to uvědomil. Už tak jsem se flinkal mimo smečku fakt dlouho, natož abych se flinkal ještě ve smečce, to by mi už mamka neodpustila, hehe.
Naposledy jsem se pokochal prostředím, občůral poslední strom, ujistil se, že je vše označkované tak, jak má být, a pelášil za ostatními.

“Seilah jsem neviděl!“ zavolal jsem na ně už z dálky, abych na sebe upozornil a aby Lucy věděla, že už se vracím. Tak dlouho mi to snad nezabralo, s úsměvem jsem koukl na děcka. “Nikde nebyla,“ hlesl jsem a zastavil vedle Lucy. “Co máte teď vlastně v plánu?“ zeptal jsem se a pohled upíral na všechny tři své ratolesti.

// VAK; úkol č. 5. Napiš do postu aspoň 3 hlášky z vánočních filmů

“Tu jsem potkal, odpojila se ode mě kousek od smečky, prej cestu domů zná,“ zahuhlal jsem skrze ucpaný nos, ale trošku jsem tomu i vědomě přidal, aby mě všichni okolo co nejvíc politovali. I nadále jsem zůstával u rodinky sedět jako oukropeček, se staženýma ušima i ocasem, i když mi vlastně už bylo trošinku líp jak ráno, už je skoro večer, čas běží rychle tyjo, vzhlédl jsem k obloze a tiše si povzdechl. Od mé tlamky vzešla bílá pára, která značila, že je venku pořádná kosa, a pak se tiše rozplynula, jakoby nikdy nebyla. Sledoval jsem ji, dokud nezmizela, pak jsem zaostřil zrak na Ciri a Rea. Napadlo mě, že oni o malé Seilah možná vůbec nevědí? Je pryč už docela dlouho, začne zima, za chvilku určitě bude sněžit! “Potkal jsem ji v jednom lese, narazili jsme na sebe náhodou. Znala jméno Lucy, říkala, že je to prý její máma,“ uchechtl jsem se a pobaveně se podíval na mamku. Ta malá hnědá vlčice, teď už jistě spíše vlčí slečna, byla tehdy docela roztomilá, navíc měla podobně barevný kožich, jako má Lu. Silně mi ji připomínala. “Snad brzo přijde, bylo by fajn, kdybyste se seznámili,“ pokýval jsem hlavou, zatímco jsem si packou otíral vlhký, ještě stále barevný frfák.
Cirinka i Reošek mě samozřejmě oba dva podpořili, na rozdíl od Lucy, která dělala, že tu není. Kam čert nemůže, tam nastrčí bábu! Fakt že jo. Štvalo mě, že mě nepolitovala a nepomazlila. Přivřenýma očima jsem si ji oskenoval, jen počkej, mamko, jen počkej! Kousnu tě za trest do zadku! Nahodil jsem znavený výraz, naprázdno zamlaskal a ještě jednou se na děti podíval tím nejvíc utrápeným pohledem. “Jo, měl bych jít do tepla,“ zaskřehotal jsem vytlačeným hlasem, přičemž jsem roztřepal nohy, jako bych je měl děsně vysílený, slaboučký. Jenže moje excelentní herecké představení přerušila Vivi, která se k nám přihnala jako velká voda. “Vivi!!“ vyštěkl jsem překvapeně, až jsem celý nadskočil. Energie jsem měl očividně až až. Asi mám furt ucpanej nos tou duhou, že jsem ji necítil, ocásek se mi vesele rozvrtěl a šel jsem dceři naproti, abych ji přivítal. Moc rád jsem ji viděl. Konečně jsme celá rodina pohromadě! chtěl jsem tuhle veselou myšlenku utnout, ale měla pokračování... Kromě Crowleyho teda... Je to rebel! a pro rebely tady v tom suprovým lese nemáme místo! a teď už jsem ji utnul definitivně.
Otřel jsem se o Vivi bokem a celou si ji prohlédl, “měl jsem strach,“ hlesl jsem s pohledem upřeným do jejích očí. Byla už tak velká.... Hrdě jsem vypjal hruď a koukl se na Ciri i Vivi zaráz, ty jsou, co?! závidět byste mi je měli... Všichni na světě! Nikdo nemá takový dvě urozený květinky. Byly krásné po mně. A chytré taky. Zpozorněl jsem, když Viv promluvila, na její otázku jsem však nemohl odpovědět, protože jsem odpověď neznal, takže jsem jen s krátkým zavrtěním hlavou pokrčil rameny. “Ale už se na tak dlouho nikdy nevzdaluj, nedělá mi dobře, když nevím, kde všichni jste. Chci o vás mít přehled,“ kouknul jsem nejdříve na Vivi, pak na Ciri a nakonec na Rea, aby pochopili, že to myslím na všechny tři. “Co kdyby vás něco chtělo sežrat nebo by vám někdo ubližoval, co pak? Musím přece vědět, kde jste, abych vás mohl chránit!“ tiše jsem si odkašlal, změnil hlas na děsně tvrdej a hrubej a výraz nasadil takzvaně na drsňáka. "Tatínek vám vyhlásí válku!" pak jsem se pobaveně uculil, můj vtípek se mi náramně líbil. Byl jsem prostě od přírody vtipnej, no. Měl jsem talent. "Kdyby vás někdo prudil, řekněte, že jim vyhlásím válku, jo? Pak za mnou přijďte, ukažte mi je a já jim dám! Dám jim pořádně na frak, pořádnou válku!" Myslel jsem to skoro vážně, klidně bych se pro svý děcka popral. A že bych vyhrál!
Na svoji „děsně vážnou“ nemoc jsem na chvíli zapomněl…

// malá vsuvka o nemoci :D

// Listopadové blues: jsem nakažený a napíšu post na 15 řádků s projevy nemoci

Ranní mrholení přešlo v déšť, který se spustil určitě proto, aby mě mohl pořádně prudit. Ani naše mohutné cedry mě před ním neochránily. Vzhlédl jsem nahoru k obloze a chvíli na ni tupě hleděl, měl jsem na moment pocit, jakoby se okolo zastavil čas, ale když mi spadla kapka vody přímo na čumák, bylo mi jasný, že se rozhodně nezastavil. Otráveně jsem vzdychl, hlavu vrátil do přirozené polohy a čenich si otřel packou. Když jsem se na ni pak podíval, zjistil jsem, že je barevná. Cože? podíval jsem se na Lucy, pak na děcka, zase na Lucy a pak někam do blba. Chvíli mi trvalo, než mi to hlava pobrala, napadlo mě, jestli to spíš není ještě nějaký pozůstatek od Lucy, ale když mě zalechtal čenich a já si ho znovu otřel a znovu měl ten blivajz na tlapce, došlo mi, že je to má nadílka. Vypoulil jsem na Lu oči, “ty jsi mě nakazila!“ nechápal jsem, jak je to jen možné, pač jsme spolu strávili sotva pár chvilek, ale když jsem si to uvědomil, najednou se mi pocitově přitížilo. Byla mi zima, rozbolela mě hlava a svědily mě snad i ty části těla, které jsem neměl. Skuhravě jsem zakňučel, kecnul si zadkem na zem a přemýšlel, co teď.
Vlastně se mi honila hlavou velká spousta myšlenek… Co bych měl dělat? Dá se toho nějak zbavit? Jak jsem to mohl tak rychle chytit a co to vlastně bylo? Jak může být rýma duhový se třpytkami? To je nějaký divný. Chvíli jsem podezíral mamku, že si to na mně připravila jako trest za to, že jsem byl tak dlouho pryč a ona se musela starat, sama samotinká samička, o les, ale nakonec jsem to zavrhl. Její momentální stav neodpovídal tomu, že by si to předem nachystala. Vypadala totiž fakt nemocně. Sice ne tolik jak já, ale vypadala.
Najednou mě zalechtalo v nose a já hlasitě kýchl. Byl bych se třeba i galantně odvrátil jinam, ale to bylo tak náhlý a z ničeho nic, že jsem to nestihl a na všechny přítomné vyprskl barevný obláček plný třpytek. “Eeeeeeh,“ otupěle jsem si protřel nejen čenich, který se mi začínal ucpávat, ale i oči, protože mi začínaly červenat a tím pádem i svědit. Mezitím se mnou vykýchnutý obláček rozprostřel na děti i mámu, ale aby toho nebylo málo, ještě jsem na ně nahlas, hezky od plic, zakašlal, až jsem si musel bokem odplivnout barevný hlen. Měl jsem horší příznaky jak Lucy, zhodnotil jsem tedy, po lehkém uvážení, že jsem na tom o dost hůř a ona by se o mě, svého milého, měla postarat. “Neměl bych si jít lehnout? Kdo mi přinese jídlo a vodu? Jsem nemocnej, není mi vůbec dobře!“ slyšitelně jsem huhlal, ale možná jsem to i podvědomě (nebo snad vědomě?) trochu přeháněl. Posmrkoval jsem i tehdy, když jsem neměl úplně tak co, aby mě litovali, a občas zakašlal, i když bylo slyšet, že to ve mně nechrčí a odkašlat si nepotřebuju.

No ale kolem a kolem mi fakt dobře nebylo, takže jsem tady tak seděl jak hromádka neštěstí s na bok svěšenýma ušima a nahrbenými zády, abych vypadal co nejhůř, a doufal jsem, že mě má rodinka bude trochu obskakovat. “To je hrůza, jsem tak nemocnej,“ naříkal jsem nešťastně, zatímco na zem z mého čumáku spadla duhová kapka sople.

Trochu mě štvalo, že na děti byla rozněžnělá jako růžový obláček pohody a na mě spíš jako tmavý bouřkový mrak z pekel sršící oheň. Zamračil jsem se, stáhl uši k hlavě a stiskl zuby k sobě, protože mě to vlastně fakt vytočilo. A to toho ani moc nemusela říct – sršelo jí to z očí! Namísto toho, aby svého starostlivého milujícího parťáka, který ji ještě ke všemu obstaral dva suprový kusance žrádýlka, přivítala a olízla mu tvář, jak se sluší a patří, když muž přijde z náročné výpravy, tak se na něj ofrňuje. Jako síla, no. Nebo jí vadí, že má jen jeden kusanec toho kamzíka? nemůžu za přece to, že děcka to mladý zblajzly, až se za ušima oblizovaly. To vám to chutná, co? Papání od papánka! Papánek zařídil, papánek ulovil! Chmmm a dočká se tady tohodle doma! Čeká na něj naštvaná stará bréca, namísto usměvavé sexy lišácké maminy, prostě není nad domov.
Ani jsem se nijak zvlášť nepozastavoval nad tím, že na mě vyflusla duhový mrak a pak to do mě ještě otřela, protože to bych ji jinak musel rafnout do zátylku, ale to by pak zase rafla ona mě, takže jsem radši jen protočil očima, v mysli se nad tím znechutil a s povzdechem jí přitulení vrátil. “No, mámo, však jsem ti říkal, že jsem toho měl moc.“ Bez tak by ji ani nezajímalo, co všechno jsem zažil! Ale já jí to pak řeknu, i když ji to nebude zajímat. Za trest, aby mě musela poslouchat a dělat, že ji to zajímá, už jsem se na to těšil. Sice mě napadlo, že je divný, že plive duhu, ale nehodlal jsem ji litovat. Jindy bych ji samozřejmě starostlivě obletoval, ale teď jsem jí chtěl ukázat, že jsem naštvanej, tak by měla ona obletovat spíš mě. “Lucy, něco ti kape z čumáku,“ ukázal jsem packou na její mokrý, třpytkami obalený čenich, ze kterého vytékala barevná tekutina. Magie? Nebo to na mě snad hraje, aby mi jí bylo líto?!
Reonys mezitím odběhl a gentlemansky přitáhl z úkrytu maso, které zbylo pro Lucy. Pýcha mi skoro vytékala ušima, líbilo se mi, jak je takový starostlivý a dobře vychovaný! To měl asi po mně, byl úplně jako já! “Ulovili jsme ti s dětma sváču, mamko,“ pokynul jsem hlavou ke kamzíkovi, nyní již trochu zatuhlému, ale na chuti mu to určitě ubírat nebude. “Vypadáš vychrtle, tak se najez,“ podotkl jsem ještě, možná schválně trochu rýpavým tónem, a kecnul si zadkem hned vedle toho kamzíka, aby bylo jasné, že jsem se na tom lovu podílel taky.

// Listopadové blues: Chytil jsem nemoc od někoho jiného

A mezitím, co jsem tam tak seděl, mě pomalu, ale jistě, začínal svědit čumák. Nemoc zřejmě působila na vlky fakt rychle, ale zatím jsem si to nijak zvlášť nepřipouštěl, jen jsem si sem tam otřel packou čenich. Nenapadlo mě, že je Lu nějak nemocná, pořád jsem to přičítal tomu, že to udělala naschvál a třeba ovládá nějakou novou magii, takže i když mě čumák svědil čím dál víc, pořád jsem nepřemýšlel nad tím, že mě třeba mohla něčím nakazit. Vždycky jsem si čumák jen poškrábal, trochu ho nakrčil, ale nic víc jsem nedělal… A pak mi z nosu začala vytékat duhová nudle, které jsem si zatím, jak jinak, nevšiml.

Když mi můj syn povídal, jak se postaral o sestru, že si dali k obědu malé kamzíče a společně si pak dáchli v úkrytu, zahřálo mě u srdce. Usmál jsem se. Byl jsem totiž rád, že se mi, teda respektive mně a tak trochu i Lucy, podařilo najít takové dobré útočiště. Les byl prostorný, ale přitom útulný, bezpečný a už jsme ho měli všichni natolik prozkoumaný, že jsme se v něm nemohli ztratit a věděli jsme, kde se vzájemně najdeme. No a úkryt, který jsem za pomoci Lucy, ale pomáhala jen trochu!, vybudoval, mi dělal radost ještě větší. Bylo úlevné vědět, že má rodina má zázemí a kde složit hlavu, obzvlášť poté, co jsme vlastně opustili veškeré pohodlí a s Lu se vydali naší vlastní cestou. Nic jsme neměli, byli jsme sami dva… Ale vše jsme zbudovali! A teď jsme mohli vlčatům, možná už trochu odrostlejším, ale pořád jsou to moje vlčata!, poskytnout domov. Domov, lásku a péči, jakou si zaslouží. Jen ten syčák Crowley si toho nevážil. Nevážil si naší starostlivosti a péče, zaprodanec jeden. Nestýskalo se mi po něm, spíš mě myšlenka na něj štvala. Vadilo mi, že zůstal v Asgaaru, raději aby z něj byl tulák než přicvrndávač těch nýmandů v našem bývalém lese, který měl být jednou celý můj. Bez tak mu za to, že zůstane, něco slíbili. Nechápu, proč by jinak před svojí rodinou volil cizáky. Nesmysl. Jeho dětskou hlavu zmátla Shireen s tou svojí divnou kámoškou, oblbli ho a on si určitě myslel, že je pro něj zůstat tam lepší volba, než jít s náma. Hlupák. Zavrtěl jsem zlehka hlavou a stiskl pevně zuby k sobě, potřeboval jsem si ulevit alespoň něčím takovým, neb ve mně zase rostl vztek.
Zpozorněl jsem a probral se až tehdy, co mě Reo vybídl, ať jdu za Lucy. Zamrkal jsem a naprázdno polkl, nojo Lucy. Měl jsem trochu strach, že na mě bude naštvaná, přece jen to nebyl týden, co jsem byl z lesa pryč. Vše musela dělat doma sama. Nevěděl jsem přesně jak dlouho to bylo, ale měl jsem pocit, že jsem možná vyrazil v létě a vrátil se až teď, kdy nám na úkryt pomalu klepala paní zima. Za chvíli bude všude sníh a zvířata se schovají, nebude co lovit, doufal jsem, že zima bude mírná. Ač jsme měli teplý domov, nechtělo se mi zažívat kruté mrazy. Měl jsem raději slunce a jeho teplé paprsky.
Doprdelil jsem se až k Lu, která seděla naproti Ciri a chlácholila ji. Když jsem si ji prohlížel, napadlo mě, že je asi unavená, ale přesto pořád tak moc krásná, jako co jsem ji viděl naposled. “Lucy,“ špitl jsem opatrně, zastříhal oušky a zdrženlivě udělal pár kroků vstříc k ní. Nebyl jsem si úplně tak jistý, co od ní čekat a jak bych se měl vlastně zachovat. Nakonec to ze mě však samovolně vypadlo, když jsem ji chvíli mlčky sledoval, “omlouvám se, že jsem byl pryč tak dlouho,“ sklopil jsem pohled k zemi a svěsil ocas volně podél zadních nohou. Něco mi říkalo, že jsem měl udělat právě tohle, že se to k téhle chvíli ideálně hodilo. Omluvit se. Jemně jsem se pousmál a zavrtěl omluvně špičkou ocasu. “Chtěl jsem se vrátit už dřív a pomoct ti s lesem, ale stalo se toho hrozně moc,“ mé děti možná tuhle moji submisivní stránku dost dobře neznaly, byla totiž schovaná hluboko uvnitř mě a projevovala se opravdu jen vůči Lucy. Neměl jsem potřebu se podřizovat komukoliv jinému, ale s ní prostě vše bylo jiné. Ona byla moje světlo, můj důvod žít. Moje rozkvetlá růže na seschlém keři. Miloval jsem ji. Čím dál tím víc...