Gallirea - Příspěvky uživatele

Ztuhl jsem v půli pohybu, když ta moje malá královna bez koruny vyhrkla tu větu s takovou razancí, že by se pod ní možná i ty brablenčí chodbičky probořily. Pomalu jsem k ní přešel, hlavu lehce nakloněnou, jako bych právě zvažoval nějaké fákt hluboké moudro, zatímco výraz na mé tváři byl až smrtelně vážný. "Nechceš tu nikoho cizího?" zopakoval jsem po ní šeptem, "ani tyhle nohatý breberky?" dodal jsem s hraným pohoršením a zadíval se na brablence, co si vesele cupitali dál, naprosto netušíc, že právě stanuli před soudem alfí výsosti (tedy mě, samozřejmě).
Stanul jsem vedle ní, packy zabořené do mechu, přičemž jsem si přehnaně povzdechl (// alá Scar ze Lvího krále :-D). "Víš, někteří si myslí, že vlci jsou vládci lesa. A mají pravdu," kývl jsem skromně sám na sebe. "Ale pravda taky je… že tihle mrňaví brablenčí neřádi tu byli dřív než my. Už když byly stromy jen větvičky a nebe ještě nevědělo, že jednou na světě budem já a ty," významně jsem máchl ocasem. Pak jsem dodal: "Jestli oni mají právo být tady, tak my ho máme ještě větší, neboj!" Mrknul jsem na ni a packou ji jemně drnknul do čumáku. "A kdyby ti lezli moc do kožichu… dej jim packou. Ale musíš důrazně. Ať ví, na koho se v tomhle lese dává pozor! Kdo tu je ten nejdůležitější!“ Rád jsem rozdával moudré rady, zvlášť, když mě někdo takhle zaujatě poslouchal.
Pohlédl jsem k Sesi. Celou dobu tam stála, jako kdyby se bála i mrknout. No, alespoň že si vybrala ten správnej výraz. Poslušnost jí šla očividně líp než orientace v prostoru. "Sesi," oslovil jsem ji konečně. "Máš vlastně nějaký zkušenosti s lovem?" Budeš aspoň trochu užitečná, abych se při lovu nemusel zbytečně moc namáhat? No, pochyboval jsem o tom, když jsem se zahleděl do jejích švidravých očí. Tiše jsem vzdychl. "Můžeš si vzít na starost Thyru a ukázat jí, jak správně na to!" uchechtl jsem se a pohledem sjel na dceru. Trochu vyzývavě. Vlastně, možná by spíš Thyra mohla učit Sesi, přestože ještě na lovu nikdy nebyla. Bez tak ale měla oproti Sesi alespoň všech pět pohromadě.

>> https://gallirea.cz/index.php?p=cedrovy-haj#post-237379
>> další značkování do 7. 7. 2025

>> ZNAČKOVÁNÍ <<

Spokojen s tím, že se rodinka začíná pomalu scházet a připravovat se k prvnímu společnému lovu, jsem zamířil k hranicím, které bylo potřeba zase řádně označkovat. Měl jsem pocit, že už to delší dobu nikdo ze smečky neudělal. Mohla by to udělat Vera, beztak by si připadala před ostatníma mega důležitě. Hehe. No, jindy bych dceru asi opravdu označkovat les nechal, chtěl jsem, aby se učila, jak se o les správně starat, nicméně teď jsme všichni měli odejít na lov, takže by nejspíš bylo nejvhodnější, abych hranice označkoval já. Očima jsem přelétl známý úsek – všechno zatím vypadalo klidně, ale nehodlal jsem nic riskovat. Zastavil jsem se u jednoho nižšího keře a bez váhání ho označkoval. Byla to rutina, ale sakra důležitá. Pořád se tu toulali samotáři a jiní tuláci, kteří si mysleli, že jim patří celý svět. Tenhle les byl náš. Můj. A každé moje počůrání by jim mělo říct jediné: "Táhni zpátky, než ti moje dcera Vera ukousne ucho."
Jak jsem šel dál, míjel jsem starou značku - ještě tam byl stopově cítit Reonys. Zarazil jsem se. Jo, kluk to vzal zodpovědně. Měl bych mu to říct asi ještě před lovem, že z něj chci udělat betu. Ať má pocit, že to, co dělá, má váhu. Chci, aby vypadal jako někdo, koho si vlčice hned všimnou. Hlavně teda ta jeho Saelind. Měla by vědět, že si nevybrala žádnýho tuctovýho vlka…
Označkoval jsem další strom a otřel se o jeho kůru, cíleně, hezky pomalu. Napadlo mě, co asi Nina? Mrzelo mě, že se k prvnímu společnému lovu nepřidá, ale aspoň budu mít šanci si vlčata pořádně proklepnout. Uvidím, jak na tom jsou, co jim jde a co naopak vůbec ne, a co vše je budu muset doučit, než se z nich stanou právoplatní následníci Cedrového trůnu.
Když jsem zabočil k východní části, zavětřil jsem. Nic nového. Ale i tak jsem to tam pečlivě prošel a označkoval. Značkoval jsem pravidelně. Nechtěl jsem, aby kdokoliv zapomněl, čí půda tohle je. Při jedné čůrací zastávce mi mysl sklouzla k Vivianne. Dlouho jsem ji neviděl. Cítil jsem na jazyku trpkost, když jsem si uvědomil, že nevím, kde je. Jak se má. Je v bezpečí? Ale Reonys to ví, ne? Přidal jsem do kroku. Byl to nepříjemný pocit. Takový ten, kdy o svých vlastních dětech nevíš nic. A přitom bys za ně položil život.
Přistihl jsem se, jak se moje tlapy bezmyšlenkovitě nesou k místu, kde kdysi Lucy trávila nejvíc času. Vzpomínky byly neodbytné, i když jsem se snažil žít pouze přítomností. Stále jsem měl v sobě tu díru po ní. Lucy… zmizela jako stín a já nevím kam. Nejspíš někam s Waristoodem. O to víc mě to štvalo.
Značkování jsem dokončil u pařezu, kde začínalo naše území. Kousíček dál už bylo naše lesní pidi jezírečko. Potůček zurčel tiše a klidně, jako by se ho chaos života netýkal. Nadechl jsem se a ještě jednou projel okolí pohledem. Všechno bylo připravené. Les značený, hranice jasné.
Je čas na lov.

Líbilo se mi, jaké byly Vera s Thyrou treperendy. Pořád brebentily a brebentily, naprosto vše je fascinovalo. V jejich očích byl svět plný zázraků… a já chtěl, aby věděly, že žijí přímo uprostřed jednoho z nich!
Zazubil jsem se na ně a při pohledu na jejich pohoršení nad mravenčí invazí jsem se zarazil, teatrálně se rozhlédl po okolí a s dramatickým povzdechem promluvil. “Asi se jim náš les líbí,“ pokrčil jsem rameny, jako by to byla samozřejmost, ale tónem, který naznačoval, že to vůbec samozřejmé není. “Můžeme být vlastně poctěni a pyšní,“ pokračoval jsem s mírným úsměvem a důrazem na každé slovo, “že si vybrali zrovna náš domov. Z celé Gallirei, z hor, z luk, z močálů i borovic… si tyhle malé nohaté potvůrky vybraly právě Cedrový les!“ Rozhodil jsem packama, jako bych přednášel na shromáždění všech alf a alfic, a pak jsem se mírně naklonil blíž k dcerám. Skoro šeptem, jakobych jim sděloval velké tajemství, jsem dodal: “To přece něco znamená, no ne? My nežijeme jen tak někde. My žijeme tady. V lese, který si vybírají i ti nejmenší z tvorů. Cedrový les není jen domov… je to místo, kam se CHCE patřit.“ Ať už to znělo jakkoliv nadneseně – a mně se to líbilo dost – chtěl jsem hlavně jedno: aby se jim v očích zaleskla hrdost. Aby milovaly ten les tak, jako ho miluju já.
Ke skupince se připojil i Reonys, překvapeně jsem po něm loupl pohledem. Měl jsem za to, že bude ještě nějaký čas trávit s naší potenciální mechovou snachou. Vypadalo to přece vážně! Ale když je tu sám, tak to asi zas tak vážný není, ne? Nebo je?? Lehce jsem se zamračil, s pozorností ostřílené drbny a důstojností alfy v jednom. “Ahoj Reo. Kde máš Saelind?“ zajímal jsem se hned, a přitom na něj vypoulil oči jak stará keliška u nedělní společné snídaně. Neznatelně jsem se k němu také přiblížil, jako bych si snad chtěl čuchnout, jestli z něj Saelind jde ještě vůbec cítit. Kdyby ne, nóó, to už by ale byla velká tragédie! “Vypadali jste, že se na jaře budeme radit o zásnubách a teď... sám?“ dodal jsem tišeji, skoro jen pro něj, s pozvednutým obočím.
Jeho pozornost si ale vzápětí postupně, hezky zlehka, začala krást Vera, načež jsem se pobaveně usmál a zavrtěl hlavou. Samozřejmě se totiž nezapomněla zmínit o lovu. “Půjdeš s námi, Reonysi? Mám novinku, kterou bych ti rád sdělil,“ zavrtěl jsem ocasem, ale nijak více se k této věci nevyjadřoval, abych dal najevo, že ji hodlám probrat až o samotě.

Vivianne | duben 5 | Mušličková pláž

Vivianne samozřejmě měla k Lucy poznámky, jak bylo jejím zvykem, já na ně ale nereagoval. Celá ta věc s Lucy mě hrozně mrzela, a celkově mi vlastně bylo líto, že odešla s Waristoodem a už se nevrátila. Waristood tehdy alespoň přišel dát vědět do lesa, že odchází, ale po Lucy se slehla zem, což jsem vážně nečekal. Pořád jsem doufal, že se vrátí. Že se jednoho dne společně potkáme a vše si vysvětlíme, ale jak čas běžel, má naděje se postupně ztrácela, jako když se za obzorem pomalu ztrácí poslední paprsky slunce.
Z mého oznámení o jiné vlčici a také rodině byla… překvapená. Možná víc než překvapená? Znechucená? Tiše jsem si povzdechl a natočil ouška do stran. Pohled jsem však upíral kamsi do prázdna. "Bylo to reálné, Vivianne. To, že jsem potkal jinou vlčici, neznamená, že mámu nemiluju. Miluju ji pořád… strašně moc. Dýchal bych pro ni. Prozářila můj život jako první sluneční paprsek po dlouhé zimě. Byla pro mě vším… jako klidný přístav v bouři, kam jsem vždycky mohl připlout. A možná pořád je. Ale Nina… Nina je jiná. Propadl jsem jí. Je to láska, kterou jsem nikdy nečekal. Cítím se s ní jako znovu naživu, jako bych konečně našel něco, co mi chybělo. Ale přesto, že jsem s Ninou šťastný, pořád cítím, že Lucy je částí mého života, kterou nemůžu jen tak pustit. I když už není tady, i když jsme na jiné cestě… má místo v mém srdci. A přál bych si, aby spolu obě vlčice mohly dobře vycházet, aby mohly žít v naší smečce, ale… to bohužel není možné, nejsem naivní. Celý mě to ale strašně mrzí… jenže když jsem si chtěl s Lucy promluvit, nepotkal jsem ji. Nevím, kam zmizela, prostě utekla. S Waristoodem, nevím, jestli si na něj pamatuješ?“ podíval jsem se na ni, “byl chvíli členem smečky.“ Na moment jsem se odmlčel, ale pak jsem dodal: “Utekla dřív, než se to vůbec stihla dozvědět. Zřejmě nebyla šťastná.“
Zůstával jsem na Vivi koukat. Do jejích tmavých očí. Napadlo mě, kdy se stihla tak moc změnit? Byla ale krásná - po své mámě. Chtěl jsem pokračovat v předchozím tématu, ale připadalo mi, že už vlastně asi nemám co víc dodat. Díval jsem se na ni měkkým pohledem, byl jsem rád, že ji konečně můžu vidět. Po chvíli ticha jsem nakonec řekl informaci, o které jsem si myslel, že ji bude zajímat: "Viděli jsme se s Crowleym. Řekli jsme si, že minulost zůstane minulostí a že budeme jako dva cizí vlci. Bez jména. Bez pout. Už mezi náma nic není," řekl jsem to tvrdě. Možná až moc. Ale bylo to tak. "Vím, že jsi k němu vždycky - mě z neznámého důvodu - více tíhla, tak jsem si říkal, že by tě to mohlo zajímat. Já a on to mezi sebou máme jednou pro vždy uzavřené. Už jsem ho vymazal z hlavy."
Mně to líto nebylo… nebo aspoň jsem si to pořád opakoval. Crowley byl prostě… nebyl to můj syn. Ne. A už nikdy nebude. Jenže... někdy v noci, když byl les tichej a já měl klid, mě to stejně dohánělo. Nezáleželo mi na něm – alespoň ne v tuhle chvíli. Ale na Ciri, Reonysovi… a na Vivianne? Na nich mi záleželo víc, než si kdy mohli myslet. Víc, než jsem byl schopnej ukázat. Povzdechl jsem si a pohled z jejích očí přesunul před sebe. "Já tě mám rád, Vivianne. A nechci o tebe přijít." Nepodíval jsem se na ni, mohlo by ji to rozrušit. A mě taky.

Vivianne | duben 4 | Mušličková pláž

Dovolil jsem si přisunout se k ní blíž a posadit se vedle jejího boku. Jarní vánek mi do čenichu přivál její vůni, a když jsem ji zhluboka nasál, něco v břiše se lehce pohnulo. Zavřel jsem na krátký moment oči, abych tuhle chvíli mohl pořádně vnímat, a pak je otevřel, abych se podíval na její tvář. Každý rys mi byl tak známý, a přesto... něco se změnilo. Ona už nebyla ta malá, bezstarostná vlčice, kterou jsem znal. Byla to dospělá slečna. Ale v jejích očích… pořád něco zůstávalo. Něco, co jsem si pamatoval a co mi chybělo.
"Proč by... Neexistovala?" její otázka mi zněla v hlavě jako ozvěna, která nedokázala najít své místo. Naklonil jsem hlavu na stranu a pozorně se na ni podíval. Co tím myslela? Zpochybňovala mě? Myslela snad, že jsem nebyl dost silný, abych tu smečku udržel vcelku? Takový mínění o mně má? Ale možná byla její otázka jen nevinná, možná to byl jen způsob, jak začít konverzaci. Tiše jsem si povzdechl. “No,“ začal jsem pomalu. Přemýšlel jsem totiž, co vše bych měl vlastně říct. Mělo ale smysl mít mezi sebou nějaké tajnosti? Vždyť jsme už každý žili svůj život, nebylo třeba lhát a něco skrývat, ne? “Změn je ve smečce hodně, řekl bych. Ale prospívá, i když bych si přál, aby se k nám přidalo ještě aspoň pár dalších vlků,“ potutelně jsem se usmál. Jo, prahnul jsem po vedení velké skupiny vlků, kteří by mě bezmyšlenkovitě následovali a dělali, co říkám. Ale musel jsem si na to ještě bohužel chvíli počkat. Pohlédl jsem jí do očí, “ve smečce žíjeme pořád já, Ciri i Reonys, ale... Lucy... Tvoji mámu, tu jsem neviděl už delší dobu. Nevím, kam šla,“ řekl jsem, a v mém hlasu zazněla nečekaná bolest. Lucy. Byla pro mě něco víc než jen bývalá partnerka. Byla součástí mého života, něčím, co mi zůstalo, a přestože to skončilo… pořád to bolelo. Já Lucy měl i nadále strašně rád, nikdy jsem to takhle nechtěl, aby to dopadlo, jak to dopadlo. Ale přestože jsem se zamiloval do Niny, přál jsem si, abych měl Lucy stále poblíž. Trápilo mě, že bez rozloučení prostě... Zmizela.
Upřeně jsem se na Vivianne díval. Zajímalo mě, co na to řekne? Vysměje se mi? Bude naštvaná? Nebo jí to bude úplně jedno? Proč by měla být naštvaná? Nebo se mi vysmívat? Není to její věc, ne? odfrkl jsem si. Ještě tu ale byla ta část s Ninou, o které jsem jí musel říct. Možná, že jsem chtěl, aby to věděla všechno nejdřív ode mě? A ne čirou náhodou od někoho jiného? Mohla by pak být ještě více šokovaná, než teď zřejmě bude. "Potkal jsem jednu vlčici," pokračoval jsem tedy, "a získala si moje srdce, aniž bych o to nějak zvlášť usiloval. Udělali jsme spolu vlčata… takže… zůstali jsme spolu." Pokrčil jsem rameny, jakoby to bylo něco samozřejmého, ale uvnitř jsem cítil náznak znepokojení. Nevychrlil jsem na Vivianne tuhle citlivou informaci až příliš brzy? Nebylo to až moc riskantní? Tiše jsem vzdychl. Na druhou stranu, na co bych měl čekat? Až zahřmí? Vivianne byla dospělá, neměl jsem před ní důvod něco tajit, ne? “Změn se prostě stalo hodně,“ pokýval jsem hlavou, ale více to již nerozebíral. Kdyby ale chtěla, nevadilo by mi o tom dál mluvit.
Povytáhl jsem obočí, když pronesla ten divný dotaz. Nepochopil jsem, proč se tak hloupě ptá. “Samozřejmě,“ pronesl jsem pohotově. “Komu by nechybělo vlastní vlče? Vždyť... Jsi pořád moje,“ naklonil jsem se a opatrně jí drcnul čumáčkem do krku. Usmál jsem se na ni. A v nitru duše doufal, že to nebyl špatný krok. Že to nebyl krok, který by ji vyděsil nebo snad znechutil.

Vivianne | duben 3 | Mušličková pláž

Nečekal jsem, že na mě jako první promluví. Vlastně jsem spíš čekal, že bude hrát uraženou, přestože jsem dost dobře nevěděl, proč by měla. Mezi námi dvěma se přece nikdy nestalo nic, co by stálo za nějaký zbytečný hněv. Ale... Vivianne byla vždycky jiná. Moc jsem jí nerozuměl, a možná právě to mě tak rozčilovalo. Nedokázal jsem ji přečíst, chápal jsem její slova, ale nikdy ne ten podtext. A to mě nenechávalo v klidu. U ní jsem byl nejistý, i když jsem se to snažil zakrýt. Obvykle jsem býval jistý, a to ve všem, co jsem dělal, co jsem říkal, co jsem rozhodoval. Ale před ní? Najednou jsem nevěděl, co mám dělat. Kdysi to tak ale nebylo. Když byla malá, snažil jsem se, aby ona i Ciri věřily, že mají celé nebe na dosah tlapky. Aby jejich svět byl kouzelný. Aby před nimi všechno pokleklo. Teď jsem... teď jsem ale nevěděl. Chtěl jsem být tím otcem, který je zaručeně silný, stabilní, s pevnou tlapkou. Ale cítil jsem se momentálně spíš jako cizinec.
Hlas mi najednou zněl jinak. Možná trochu slaběji, než jsem si přál. "Ahoj Vivi," hlesl jsem, s úsměvem, který nepatřil ani k tomu šťastnému, ani k tomu pochmurnému. Byl to jakýsi mix – napůl posmutnělý, napůl rozpačitý, jak jsem se snažil najít rovnováhu mezi tím, co jsem cítil a co jsem potřeboval říct. "Já sebe asi taky ne," pokusil jsem se o vtip, snažíc se uvolnit atmosféru. Ale popravdě mě zaskočil její klidný tón. Opravdu... nebyla naštvaná? Nebo mě snad jen pozorovala z nějaké vzdálené perspektivy, jakou jsem jí nikdy nechtěl dopustit? Měl jsem chuť přistoupit k ní blíž, něco říct... ale pořád jsem váhal. Nechtěl jsem udělat krok, který by to všechno zničil. A přitom, kdybych mohl vrátit čas, obejmul bych ji v tu chvíli, co byla malá, a nikdy bych ji už nenechal jít.
Zamával jsem na ni lehce ocáskem, nepřeháněl jsem to, ale snažil jsem se dát najevo, že ji mám rád. Že jsem rád, že ji vidím, ať už mezi námi stála jakákoliv propast. "Dlouho jsme se neviděli, že?" zeptal jsem se a naklonil hlavu na stranu. Byla jiná, stal se z ní kus vlčice. Byla krásná po matce, s tou jemnou silou a zářícím odhodláním, co jsem vídal v Lucy, ale měla v sobě něco víc. Něco, co bylo jen její. A taky byla hrdá po mně. Cítil jsem to. "Ale... Jsem rád, že jsem na tebe narazil, víš?" Pokusil jsem se o krok směrem k ní. Toužil jsem ji obejmout, cítit, že ještě nějaké pouto mezi námi je, že jsme stále ti dva - otec a dcera... alespoň trochu. Kdysi to bylo tak jednoduché...
A co vlastně teď? Měl bych ji obejmout? Bylo to správně? Bylo vůbec něco, co bych měl dělat? Vzpomněl jsem si, jak se mi Ciri svěřovala, jak jsem chtěl být tím otcem, kterého si zaslouží. Ale tohle? S Vivianne? S ní to bylo jiné. A já si nebyl jistý, jaké místo v jejím životě ještě mám.

Vivianne | duben 2 | Mušličková pláž

Uvědomil jsem si, jak se mi chvěje tělo, a to jen proto, že na mě Vivianne mávla tlapkou. Tak prosté gesto. A přesto ve mně vyvolalo takovou odezvu, až se mi srdce na okamžik zastavilo. Tlama se mi začala samovolně rozjíždět do potěšeného úsměvu – skoro hloupého, až mě to rozčililo. Chtěl jsem to zastavit. Nemohl jsem přece působit jako nějaký měkkouš, co se rozteče jen proto, že jeho dcera zvedla packu. Musel jsem zůstat důstojný. Hrdý. Uvědomělý a pevný jako vždy. Alespoň navenek.
Ale uvnitř? Tam vládl chaos.
Nevěděl jsem, jestli za ní mám jít. Chtěl jsem. Bože, jak jsem chtěl. Chtěl jsem slyšet její hlas, i kdyby měl být ledově chladný. Chtěl jsem vědět, co prožila, čím si prošla, jestli jí někdo ublížil… a jestli je vůbec šťastná. Tolik otázek, tolik nevyřčených věcí. Ale zároveň jsem se bál. Strašně bál. Co když znovu narazíme? Co když se znovu pohádáme? Co když mě pořád nenávidí? Připadal jsem si vedle ní jako cizinec. A možná jsem jím už dávno byl.
Zatřásl jsem hlavou, abych rozehnal ten dusivý pocit. Ne, nesmím se litovat. Ne dnes. Ne před ní. Potřebovala by ve mně vidět pevný bod. Pokud o něj vůbec ještě stojí. "Pff," odfrkl jsem si znechuceně a s lehce nakrčeným nosem hleděl do dáli – přímo na ni. Na tu siluetu, co mi byla tak známá a přesto tolik vzdálená. Vzpomínky se mi začaly vracet jako příliv, který jsem nedokázal zadržet. Shireen... a ta její podivná kámoška. Totálně Crowleymu s Vivianne pomátly hlavy. A já... já jsem byl jen pozorovatel. Možná, kdybych tenkrát zasáhl dříve, mohlo vše být jinak. Možná... Ale žádné možná už nic nezmění.
Zhluboka jsem se nadechl. Každý krok, který jsem udělal, byl těžký jako balvan, co mi někdo přivázal k hrudi. Přesto jsem šel. Pomalu, vyrovnaně, ale ani na vteřinu jsem z ní nespustil oči. Hltal jsem každý její pohyb. Každý náznak. Hledal znamení, hledal cokoliv – cokoliv, co by mi napovědělo, jestli mám šanci, nebo jestli tohle všechno byla chyba. Stačilo by málo. Jeden pohled, jeden náznak znechucení, nechuť, odpor... a byl bych pryč. Bez jediného slova bych se otočil. A už bych to znovu nezkusil. Už nikdy.
Ale zatím jsem šel dál.

Vivianne | duben 1 | Mušličková pláž

Po krátké "osamělé" procházce, která mi krásně pročistila mysl, jsem dorazil až na Mušličkovou pláž. Jsem došel celkem daleko od našeho lesa, huh. Vítr z minulé noci sem skutečně dofoukal mračna, která ráno zahalila nebe, a přinesl s sebou i pár drobných kapek. Bylo to spíš takový zahradní osvěžení, než opravdovej déšť, kterej by promáčel můj královskej kožich, takže mě to tolik neznepokojovalo. Navíc jsem věděl, že tahle přeháňka brzy přejde a sluníčko zase vykoukne.
Písek na pláži byl po dešti vlhký a těžší, jak se mu voda dostala do nitra, což mi tlapky příjemně masírovalo. No, každopádně to tu bylo nádherné - svažitý pruh pobřeží vedl až k moři, kde každý příliv přinášel nové poklady. Mušličky, pidi škebličky a různobarevné perlorodky... Napadlo mě, že kdybych něco přinesl domů, třeba bych udělal Nině radost. Na chvíli jsem se zastavil, abych si tyto drobné dary moře prohlédl, zarytý v myšlenkách, až jsem si nevšiml, jak se mi pohled zatoulal k postavě v dálce.
A ta postava v dálce byla Vivianne. Moje dcera. Zaraženě jsem na ni zíral, než jsem si uvědomil, jak dávno to bylo, co jsem ji naposled viděl. Moje srdce se na moment rozbušilo, ale hned vzápětí přišel i chladný pocit, který jsem si s ní spojoval. Naše vztahy nikdy nebyly úplně jednoduché. Před nějakou dobou opustila Cedr, a od té doby jsem o ní věděl jen z doslechu. Na chvíli jsem zavzpomínal na minulost a její nevinná vlčečí léta, než jsem znovu přešel k moři, jehož vlny začaly jemně olizovat břeh.
Vivianne nehybně seděla a upírala zrak na oblohu před sebou, její postava v kontrastu s šedým obzorem se zdála být klidná, ale její vzdálenost a mlčení mi svíraly srdce. Naprázdno jsem polkl, začínal jsem pociťovat lehkou nervozitu. Strašně moc chyb za ní chtěl přijít, obejmout ji a přivítat se s ní, ale stála o to? Zašoural jsem packou o mokrý písek... Chce mě vůbec vidět?

Přiběhla vlčata a… najednou to tu bylo zase živo. Víc než živo, na můj vkus. Vlčata byla totiž jako bouře – z ničeho nic. Les, který před chvílí stál tichý a klidný, se teď zmítal ve spěchu a smíchu. No, alespoň jsem měl jistotu, že nejsem (a snad už nikdy nebudu) sám. Usmál jsem se pobaveně na Eziho, který se nechal totálně vyhodit z míry kvůli mravencům, a začal pobíhat kolem, aby teda jako správnej brácha vyhodil z míry i ségry. Vera se nejdřív tvářila dost vážně, jako by měla na srdci nějaký zásadní vlčí problém, málěm jsem se jí začal ptát, co se děje, ale nakonec podlehla a přidala se k ostatním. Ať už to bylo proto, že byla unavená z napodobování dospělých, nebo proto, že ji začal bavit pohled na Eziho, který skákal kolem mravenců jak rozbouřený balvan.
„To jsou mravenci!“ vyhrkl jsem se smíchem a zavrtěl ocasem, když jsem viděl, jak Ezi netrpělivě zkoumá černé tvorečky, co si to štrádovali po zemi. „To malý černý, co leze po zemi, říká se tomu mravenec.“ Packou jsem ukázal na jednoho mravenečka, který mířil k cedru. Když jsme tu tak všichni stáli, napadlo mě, že možná mají mravenci strach a pocit, že je tohle jejich poslední výlet z jejich mravenčího království. Měl jsem pocit, jakoby zrychlili a mírně zchaosili. „Bydlí v mraveništích. Tak jako my bydlíme ve smečce, oni mají mraveniště, tak se tomu říká,“ vysvětloval jsem, jak nejlépe jsem uměl. „Musíte si dávat bacha, abyste do toho mraveniště nestoupli nebo snad nespadli, mravenci by vás pak pěkně pokousali. Ale jinak jsou neškodní, vždyť… I kdyby se o něco snažili, můžete je lehce zašlápnout,“ zazubil jsem se a v očích mi zajiskřilo, protože mě napadlo, že bych jim ukázal, jak to udělat. Ale pak jsem si říkal, že by to nebylo úplně to nejlepší „výukové“ představení. „Mraveniště jsou buď v zemi, nebo je to taková… vyvýšená hromádka jehličí, co ti pidižvíkové nasbírají po lese,“ pokýval jsem zamyšleně hlavou. Tohle byl okamžik, kdy jsem si vzpomněl, že i já jsem měl svého času jako vlče úplně jiné starosti, než mám teď. No, a kde je nějaké pořádné mraveniště, to už si ani pořádně nepamatuju.
A zatímco jsem mluvil, konečně přestalo jemně pršet. Bylo to jako by se příroda sama rozhodla dát nám malou pauzu a ukázala nám slunce. Z nebe se pomalu začaly ztrácet poslední kapky deště, a vzduch se naplnil svěžestí, co voněla po jehličí a rašících listech. Tohle jaro na Gallirei bylo prostě kouzelné, měl jsem pro přírodu vážně slabost. Slunce se začalo prodírat mezi stromy a ozařovalo celé okolí jemným zlatým světlem.
Zanedlouho se připojila i Ciri, tichá a elegantní jako vždy. Vypadalo to, že skupinka je nyní kompletní – až na mamku, ale nechtěl jsem ji nutit, byla asi unavená, možná i trochu přetížená – a připravená k lovu. „Tak co?!“ zajásal jsem a zavrtěl ocasem, když se slunce konečně objevilo naplno a osvětlilo naší smečku. „Vyrazíme ulovit nějakou baštu?!“

Pousmál jsem se nad dceřiným odhodláním ohlídat smečku, když bude třeba. Byla roztomilá, jak si byla jistá svou úlohou. „Vím, že je na vás spoleh,“ mrkl jsem na ni a hravě ji drnknul drápkem do čumáku. Její odhodlání mi připomínalo, jak je ještě mladá a naivní, ale zároveň plná energie a touhy být důležitá. Nápad na lov se jí líbil, což nebylo nic překvapivého – přeci jen byla to součást života vlků. Ale samozřejmě chtěla jít se všemi. Uchechtl jsem se. Jo, rodinný výlet by mohl být fajn, ale měl jsem tak nějak pocit, že jsem tu sám jen s Verou. Bylo tu ticho, žádný pohyb ostatních, žádné pachy, žádné tlumené zvuky ťapajících vlků. „Tak jestli se ještě někdo přidá, tak vyrazíme. Myslím ale, že máma si chce odpočinout a Ezekiel s Thyrou… ti nevím, co dělají,“ pokrčil jsem rameny. Nebyl jsem tím nijak zvlášť znepokojený, ale i tak jsem to měl v hlavě.
A pak se tu objevila Sesi. Prohlédl jsem si ji, po dlouhé době jsem ji měl možnost vidět za denního světla. Její oči byly švidravé, pohled jakýsi nervózní a nedostatečně sebevědomý. Byla… zvláštní. Nedomrlá. Jakoby pořádně nevěděla, co se kolem ní děje. A její přítomnost tady? No, nebylo to něco, co bych vítal s otevřenou náručí. Ale co s tím? Můj syn ji sem přivedl a nemohl jsem ji jen tak vyhodit. Eziho by to mrzelo. „Ne, to je v pořádku,“ hlesl jsem, když vyslovila svou nejistou otázku. Sice jsem na ni moc nevěřil, ale její přítomnost byla příležitost. Možná nebyla nejbystřejší, ale koneckonců přesně to jsem potřeboval – někoho, kdo nebude klást otázky a prostě bude poslouchat, co říkám. Konečně někdo, kdo nebude mít vlastní názory, ale bude pouze slepě následovat ty mé.
„Bereme tě jako člena smečky. Tedy pokud tu chceš zůstat,“ pousmál jsem se, ale v mém úsměvu bylo něco neupřímného, stejně jako část pravdy. Chtěl jsem, aby věděla, že u nás bude mít své místo, ale to místo nebude zdarma. Musí se ukázat jako užitečná – a to v tom smyslu, že nebude mít vlastní myšlenky, nebude se ptát, nebude přemýšlet. „Chystáme se ale s dcerou na lov, nechceš jít s námi? Dcera je ještě malá a já sám bych ulovil jen něco menšího, potřeboval bych pomoc.“ Možná to znělo trochu manipulativně, ale to byl můj způsob. Nechtěl jsem, aby byla Sesi příliš nezávislá, nebo si snad příliš kladla otázky. Chtěl jsem smečku, která nebude mít žádné vlastní názory, která se nebude o to, co děláme, zajímat. Jen nás bude následovat, tak jak to má být.

Vera mě nakonec dohnala. Potěšilo mě, že chce být se mnou – zavrtěl jsem na ni tedy ocasem, ale úsměv, který se mi dral na tvář, jsem potlačil. Chtěl jsem vypadat jako hodně drsnej tatin, tak jsem se tu nemohl usmívat jak třasořitka. Místo toho jsem se narovnal a hlubokým hlasem začal s vážným výkladem. „My teď značkujeme území naší smečky, Vero,“ promluvil jsem důležitým tónem a packou se rozmáchl kolem sebe, abych jasně ukázal, kam až to území smečky dosahuje. Chtěl jsem, aby si to zapamatovala. Aby pochopila, že tohle je něco víc než jen obyčejná činnost – je to odpovědnost. „Tohle všechno je náš domov, a my musíme dát ostatním najevo, kde začínají jeho hranice, aby nám do lesa sami od sebe nevstupovali, víš?“ pokýval jsem hlavou, přičemž jsem sledoval její reakci. Možná to zatím nevnímala tak vážně jako já, ale věděl jsem, že jednou přijde den, kdy to pochopí naplno. „Kdybychom jasně nevyznačili hranice, mohli by si cizinci do našeho milovaného lesa vstupovat, jak by se jim zachtělo – třeba i neúmyslně, protože by nevěděli, že tady sídlí naše smečka. Vždycky musí být řádně označkované hranice,“ pokračoval jsem s mírným zavrčením, aby to mělo ten správný důraz. Zadíval jsem se jí do očí, chtěl jsem se ujistit, že mě opravdu poslouchá. „Takže kdybych tady někdy nebyl já… A ani máma… Musíte se sourozenci myslet na pravidelnou obnovu hranic! Jasné?“ chvíli jsem na ní setrval pohledem, než jsem ho nakonec spokojeně odvrátil, protože jsem měl pocit, že jsem jí předal něco důležitého.
Zvedl jsem hlavu k obloze. Mraky se pomalu trhaly, vzduch voněl tajícím sněhem a někde v dálce bylo slyšet zurčení vody. Zima už odcházela a jaro se nenápadně vplížilo mezi stromy. Přikývl jsem sám pro sebe. Jo, tohle bylo fajn. Letos zima utekla rychle. Díky bohu.
„Tak co, vyrazíme na lov?“ pohodil jsem ocasem a rozhlédl se. Lov by nebyl špatný – ostatně žaludek už mi párkrát připomněl, že by ocenil nějakou tu večeři. Jenže... nikde nikdo. Nikdo další, kdo by se k nám připojil. S tichým povzdechem jsem se znovu podíval na Veru a pousmál se. „Možná počkáme, než se vybatolí z úkrytu ještě ostatní, co?“ ušklíbl jsem se a posadil se. Na okamžik jsem jen poslouchal les kolem. Klid, který tu panoval, měl zvláštní sílu. Byl to náš domov. A bylo na nás, abychom ho chránili.

>> https://gallirea.cz/index.php?p=cedrovy-haj#post-235314
>> další značkování do 12. 5. 2025

>> ZNAČKOVÁNÍ <<

// úkryt

Venku mě přivítal svěží pach lesa. Napjal jsem svaly a vyrazil svižným krokem mezi stromy, občas jsem se však očkem ohlédl za sebe, jestli mě náhodou dcery nenásledují. Nebo alespoň jedna z nich – bylo by prima, kdyby se naučily značkovat les, abych vše nemusel dělat sám.
Nohy mě vedly téměř automaticky. Znal jsem tohle území sice nazpaměť, ale ostražitosti nebylo přece nikdy dost! Každý šustot, každý závan větru nesoucí cizí pach, to všechno jsem bedlivě sledoval. Klid byl sice příjemný, ale nikdy nebyl samozřejmostí. Zastavil jsem se, abych mohl nasát vzduch a pořádně ho zidentifikovat. Jo, všechno vypadalo normálně, ale i tak jsem se rozhodl udělat ještě jednou kolečko a mezitím i pořádně označkovat hranice. Jeden nikdy neví, v jakém křovíčku nebo za jakým kamínkem se může skrývat nebezpečí. A pokud nějaké bylo, rozhodně bych o něm měl vědět jako první.
Na každém kroku jsem si uvědomoval nesmírnou důležitost toho, co dělám – zajišťuji bezpečí nejen pro les a smečku, ale především pro svoji rodinu. U první značky, která ještě šla cítit mým synem, jsem zastavil a pečlivě obnovil pachovou stopu. Poté jsem pokračoval dál a systematicky kontroloval jednotlivé úseky hranic lesa. Kde bylo potřeba, tam jsem svůj pach obnovil, a přitom jsem ostražitě kontroloval, zda nezahlédnu známky cizí přítomnosti či neklidu v lese. Myšlenkami jsem však nechtěně odbíhal do minulosti – k Lucy. Říkal jsem si, kde je jí asi konec? Neviděl jsem ji už tak dlouho, její pachy odsud dočista zmizely, bylo mi to vážně hrozně líto. Takhle jsem si to nepředstavoval, chtěl jsem ji hrozně moc vidět, obejmout ji a vše jí říct, vysvětlit. Chtěl jsem, aby tu zůstala žít s námi... Ale věděl jsem, že by nejspíš nechtěla. Byla stejná jako já, moc hrdá. Moc hrdá na to, aby snesla život po boku mé nové milé, která „ji nahradila“. Tiše jsem si povzdechl.
Zatřásl jsem hlavou, aby se vrátil do přítomnosti. Bylo důležité označkovat les pořádně. Nesl jsem zodpovědnost za bezpečí všech! Musel jsem udržovat náš domov v bezpečí. Jak jsem se však přiblížil k dalšímu bodu, který jsem označkoval, napadlo mě, zda se Reonys brzy vrátí. Měl bych z něj udělat betu. Když teď má tu svoji milou, měl by mít vyšší post, aby působil důležitěji, sám pro sebe jsem pokyvoval zamyšleně hlavou. Z mého syna by měl jít pořádný respekt, aby na Saelind a následně i na svého budoucího tchána udělal pořádný dojem! Já v tom měl jasno.
Zrychlil jsem tempo, doznačkoval ještě honem pár míst a poté, spokojen se svojí prací, se vydal zpět k úkrytu. Dcery mě sice nedohnaly, ale věřil jsem, že i tak se ke mně budou chtít připojit. Možná se jen nestihly zatím vybatolit ven z úkrytu. Mohl bych je vzít na lov. Obě dvě.

// 986

Vera byla nadšená, že mě vidí - to bylo vidět na první pohled. Její energie byla nakžlivá, a tak jsem jí nadšení samozřejmě opětoval, zavrtěl ocasem a párkrát zvesela pohodil hlavou. “Ahoj Vero!“ štěkl jsem nazpět, “to je správně, že jste se vrátili. Co kdyby vás někde zavalila sněhová bouře? A už byste se nevrátili?!“ vypoulil jsem na ni s hranou vážností oči, ve snaze nechat situaci vygradovat ve hru. Vera přede mnou velice spořádaně seděla, takže jsem přistoupil a začal ji čenichem drbat na bříšku, až ztratila rovnováhu a skončila na zemi. Na nic jsem tedy nečekal a začal ji divoce oňufávat, dokud se nezačala smát. Byla to hra na lechtanou – hrál jsem ji s dětmi často, vždycky jsem ji vyhrál. “Co bych si jen počal!“ zopakoval jsem akčně, ještě ji párkrát oňufal, ale pak se od ní s úsměvem odtáhl a nechal ji vstát. I přesto jsem na ni ale párkrát hrozivě našpulil čenich, jako bych chtěl znovu zaútočit.
Ciri mi mezitím potvrdila, že Rea viděla odcházet se Saelind z lesa. Nemohl jsem si pomoct, tvář mi roztáhl široký lišácký úsměv. “Mhm,“ zamlaskal jsem, takže šli k ní domů? Společně? Nebo to snad zakotvili někde na romantickým místečku u jezera? uchechtl jsem se, “Reonysi! Ty divochu!“ jo, synkovi jsem fakt fandil. Zasloužil si pořádnou partii! Saelind byla dcerou alfy, co víc si přát?! Vrána k vráně sedá, a Etneyovci přece potřebují partnery dobré krve – to je základ. A kdo jiný by to měl vědět líp než já?

Připadalo mi, že jsme schování už poměrně dlouhou dobu. Protáhl jsem se, líně zívnul a pak se svižně zvedl na nohy. “Jdu zkontrolovat les,“ oznámil jsem spíš do větru, i když jsem věděl, že to „možná“ někdo zaslechne. A „možná“ třeba půjde i se mnou.

>> les