Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ahoj, mockrát děkuji za uspořádání akce, líbila se mi!

56 bodů rozdělit:
- 20 bodů = Hvězdy základní vlastnosti na max. = Sonja - taktika lovu
- 25 bodů = Hvězda do libovolné magie nad 5* = Etney - elektřina
- 11 bodů = 22 květin na Arminia

Připsáno a děkuji za účast :>

// Halloween - STŘELNICE; Pokus se někoho vyděsit.

Zůstával jsem i nadále schovaný mezi stromy, tak, abych nebyl vidět, a měl čas nerušeně pozorovat svoji rodinu. Byla to pěkná scénka, jak si tam společně tak hrají. Až mě z toho trochu zabolelo u srdce, když jsem si uvědomil, jak rychle můj život běží. Jak dlouho už to je od narození Reonyse a Ciri… a ostatních.
Zhluboka jsem se nadechl, ale vzápětí znechuceně nakrčil nos. Překvapil mě totiž takový ten zvláštní pach ve vzduchu, co ti zaleze až do čenichu a pálí tě, až ti z toho slzí oči. Magie. A dost silná. Pach Niny a vlčat byl všude kolem, takže mi bylo hned jasné, že použila bariéru, aby se nemusela o vlčata obávat. No výborně, pomyslel jsem si. Já se tu málem zblázním strachy a oni si mezitím dělají piknik za kouzelnou bublinou.
To teda ne…

Schoval jsem se za jeden mohutný kmen a přikrčil se, abych neprozradil polohu. Čekal jsem totiž na správný moment. Nina se zrovna smála, vlčata kolem ní poskakovala… a přesně v tu chvíli jsem vyrazil.

"NINO!!"
Vyletěl jsem zpoza stromu jak střela, srst naježená, oči vytřeštěné, výraz čisté hrůzy. "Viděla jsi to?! Ten pavouk?!" Na nic jsem nečekal a pokračoval dál. Chtěl jsem, aby to moje vystoupení bylo fakt epesní... a hlavně, aby se aspoň někdo vyděsil. "Byl obrovskej! Fakt! Měl deset noh, deset očí… a všechny se dívaly přímo na mě! Tamhle – támhle za stromem!" ukázal jsem tlapou dramaticky do houští a znovu hodil hraný vyděšený pohled.
Aby to bylo ještě přesvědčivější, udělal jsem pár kroků směrem k oné „nestvůře“. "Nino, honem! Musíme… on asi chce… já nevím, co když chce napadnout les?! Byl tam, hned za tím tlustým stromem, a… a…" No, jeden tady na Gallirei nikdy nevěděl, čemu věřit – třeba mi to vyjde.
Ještě chvíli jsem čekal, než jsem s naprostou vážností dodal: "Pak zmizel." Očima jsem přejel po vlčatech, jak budou reagovat. "Jen co ucítil mou královskou přítomnost. To ho určitě vyděsilo."
Hrdě jsem si odfrkl, zvedl bradu a sebejistě pronesl: "No, aspoň víte, že váš král bdí nad bezpečností Cedrového lesa. I před pavouky."

A pak… jsem se neudržel a rozesmál se taky.

// Halloween - STŘELNICE; Najdi herně něco, čeho se tvůj char lekne.

Elegantní rozvážný krok, hrdě vypjatá hruď, ocas vysoko - přesně tak, jak se sluší na krále celého Cedrového lesa. Kdyby mě někdo náhodou spatřil, chtěl jsem udělat dobrý dojem. Vždy a všude! Dojem byl fakt důležitý, to věděl každý jedinec s urozenou krví a významným postavením v hierarchii lesa. Šoural jsem se mezi stromy, zatímco pod tlapami křupaly klacíky a spadané jehličí, a přemýšlel jsem. Les byl tichý, a to ticho mě nutilo přemýšlet víc, než běžně.
Možná bych měl udělat pár změn…
Třeba víc nohsledů. Ano, nohsledi jsou potřeba! Takoví, co by běhali přede mnou a hlásili mou přítomnost, jak se na krále sluší. A pak výuka vlčat. Ano, to taky musím zavést. Někdo musí převzít trůn, až… no, až jednou budu chtít odpočívat - což samozřejmě jen tak nebude. Měl bych Reonyse víc trénovat, Thyrce dát lekci o poslušnosti, Ezekiela trochu přimět, aby se více zajímal o chod království… ano, ano, bude to velký plán. Královská výuka!

Jenže pak, najednou, mě zamrazilo až v kostech. Zvedl jsem hlavu, nasál vzduch… a nic. Žádný pach Niny. Žádný pach vlčat. ŽÁDNÝ. V tu chvíli mi srdce poskočilo až do krku. Otočil jsem se, čenich zarazil k zemi a zkoušel zachytit sebemenší stopu. Nic.
"Nino?" houkl jsem nejdřív tiše, pak hlasitěji. "Nino! VLČATA!" vyštěkl jsem a rozběhl se mezi stromy. Srdce mi bušilo, dech se mi zrychloval, každá vteřina byla nekonečná. Před očima se mi míhaly jen nejhorší představy. Co když se ztratili? Co když je něco přepadlo? Nebo hůř - někdo?!
Proběhl jsem kolem našeho potoka, přes paseku, nedaleko našeho úkrytu, až jsem konečně koutkem oka zahlédl skupinku malých vlčat. Zastavil jsem se a vydechl. Viděl jsem je všechny kousek od úkrytu, váleli se v trávě, Nina s vlčaty, všichni veselí, jakoby se svět nezbořil. Znovu jsem vydechl, potřeboval jsem ze sebe dostat všechen ten stres ven. Nechutný pocit, až se mi z toho všeho málem zastavilo srdce. Na to už nemám věk.
Zůstal jsem stát, tlukot srdce se mi ještě chvíli ozýval v uších. "No jistě," zamumlal jsem si nakonec, z části pobaveně s z části s hraným naštváním. "Král skoro dostane infarkt, ale hlavně že se děti baví." A pak jsem se pousmál. Protože jsem věděl, že nic není krásnějšího, a hlavně důležitější než jejich smích. Hlavně aby jim to vydrželo.

// ruším přechod

>> https://gallirea.cz/index.php?p=cedrovy-haj#post-243705
>> další značkování do 22. 12. 2025

<< S.G.

Podařilo se nám ulovit losici i s jejím mládětem. Krásná, statná, cenná kořist — přesně taková, která se sluší na Cedrovou smečku a díky které jsme zaopatřeni na celou zimu. Pomohl jsem ji tedy ostatním odtáhnout k hranici našeho lesa, i když jsem samozřejmě nechal největší kus práce na mladších a silnějších (král musí šetřit síly, že ano). Jakmile byla losice v bezpečí před ostatními možnými predátory, dal jsem znamení, aby ji dopravili dál do úkrytu beze mě a sám jsem se oddělil. Někdo musel dohlédnout na hranice, a kdo jiný než já? Je to přeci královská povinnost!

>> ZNAČKOVÁNÍ <<

Hranice lesa už nebyly dostatečně cítit mým pachem, a já věděl, že by tohle mohl být potencionální problém. Rozhodně jsem chtěl, aby každý cítil, že tu panuju já. Vydal jsem se tedy na obchůzku okolí. Začal jsem na jižní hranici.
Zastavil jsem u prvního kmene a očichal ho s takovou pečlivostí, jakou si zaslouží pouze ty stromy, které chrání náš domov. Přitiskl jsem se bokem, aby se má vůně smísila s kůrou. Nechal jsem na ní jasnou stopu, kterou by cítil i bezčichý. Cedr po cedru. Strom po stromu. Otíral jsem se o hrany pařezů, přejížděl tlamou po mechu, abych na něm zanechal své královské žgryndy, naklonil prdku nad kámen a krátce ho počůral, aby byl patrný můj podpis i na něm. No, prostě každá taková značka je malé prohlášení: tady je naše království! A pak ta malá prohlášení vzniknou v jedno velké varování pro celé široké okolí.
Pokračoval jsem dál, tentokrát na hranici s Velkým vlčím jezerem. Čenichal jsem v mechu, hledajíc cizí stopy. Jiskřilo to ve mně napětím, přece jen jsme v lese delší dobu nebyli, bylo potřeba vše důkladně zkontrolovat. Zvedl jsem hlavu a důrazně si odfrkl. Pár pachů bylo cizích, ale nic významného. Nejspíš jen nějaké veverky a jiná lesní zvěř. Přesto jsem se soustředil. Kdo ví, kdo by mohl přijít, když máme maso na celou zimu - co kdyby ho někdo chtěl ukrást? Nasál jsem vlhký podzimní vzduch, slunce bylo vysoko na obloze a jeho paprsky pronikaly skrze cedry na naše území. Byl pěkný den. Ideální pro cizáky k hledání úkrytu před nadcházející zimou. Trošku jsem to tu občůral, udělal vše potřebné a zamířil jsem na sever.
Kde je Nina? Myslel jsem na její vůni, na teplo její srsti, které mi chybělo. Měl jsem pocit, že jsem ji dlouho neviděl, přitom jsme spolu byli nedávno... a dokonce sami! Cítil jsem v lese její stopu. Sice slabou, smíchanou s ostatními okolními pachy, ale byla tu. To mě uklidňovalo. Jak dokončím značkování, podívám se do skalky. Možná si šla odpočinout?

Rychle jsem označil ještě zbytek lesa - severní a východní hranici, ale pak už tedy pospíchal za svojí milou. Během značkování jsem měl dostatek času k přemýšlení, takže jsem dostal strach, jestli jí třeba není nějak zle. Chtěl jsem ji zkontrolovat a přesvědčit se, že je v pořádku.

>> úkryt

Jak se čas okolo mě zastavil a pak se z ničeho nic sám spustil, měl jsem dojem, že se vše seběhlo hrozně rychle. Ani jsem se nestačil vzpamatovat a vše pořádně hlavou pobrat, jen jsem tiše koukal na Thyru, která kňourala a naříkala, že chtěla být jako my – čehož jsem si vážil a popravdě mě to zahřálo na srdci, pak zase na Ninu, která po ní hučela, že neuposlechla jejích pokynů, což samozřejmě byla pravda a tím, že neuposlechla, nás přivedla do velice nepříjemné situace, a nakonec jsem se ohlédl na ostatní, co se tedy děje/dělo nebo bude dít s kořistí, kterou jsme chtěli ulovit a mít díky ní zásoby na celou zimu.
Ztrápeně jsem si povzdechl a tlapkou protřel oči. Situace se nevyvinula, jak jsem si původně myslel, a to se mi nelíbilo. Teď jsem před ostatními nejspíš vypadal jako slaboch, co nezvládne zkorigovat ani vlastní dceru, natož celé království! Lov naštěstí proběhl dobře a na zemi nedaleko mě ležela mrtvá máma i její mládě. Oddechl jsem si, alespoň něco se povedlo. Thyra mezitím ale utekla a Nina s Verou také zmizely, zavrtěl jsem nad tím vším jen hlavou a pohlédl na Ciri, která s obavami v hlase přemýšlela, co teď… “Jo, máš pravdu, že nějak podobně to probíhalo i tehdy,“ zamumlal jsem a pohodil hlavou k místu, kde ještě před chvílí stála plačící Thyra. “Ale já doufám, že se minulost nebude opakovat,“ krátce jsem se zamyslel a zavzpomínal na své chování od narození svého druhého vrhu. Nepřipadalo mi, že bych dělal něco špatně nebo že bych na ně byl přehnaně přísný. Pokrčil jsem rameny a zaostřil pohled znovu na Ciri. “Nemyslím si, že právě teď chce nebo potřebuje společnost, nebo možná spíš poučky svého otce. Možná bys byla lepší variantou ty, Ciri. Však jsi citlivá a empatická vlčice. Ale nevím, jestli vůbec nějakou společnost chce,“ povzdechl jsem si nakonec a bezděky máchl párkrát ocasem. “Navíc já musím odtáhnout s Reonysem úlovky do lesa,“ zkonstatoval jsem pak, když mi pohled padl na losí matku a její mládě. Přece neumřeli jen tak, že!
Vydal jsem se tedy ke zbytku skupiny (// Reo, Maia a Thea? Nebo ještě někdo? :D) a na každého jednoho z nich se podíval. “Dobrá práce, díky za vaši pohotovou reakci,“ kývl jsem uznale. “Odtáhneme to do lesa. Já bych pak měl zkontrolovat hranice, jestli nepřišli nějací nezvaní hosté, zatímco jsme byli pryč,“ chopil jsem se většího kusu a začal táhnout...

>> Cedr

2025
datum: 17.9. - 26.9.
lovecká skupina: Etney, Nina, Reonys, Ciri, Māia, Thyra, Vera, Thea
místo: Severní Galtavar
cíl lovu: losice + mládě

Společně s Ninou jsme se vrhali do středu zmatku, znovu a znovu odháněli ty nejsilnější samce, kteří se snažili chránit slabší kusy. Věděl jsem, že právě ti by nám mohli naše vítězství překazit, a tak jsem cenil zuby, vrhal se jim divoce po nohou a vlastním tělem zamezoval jakoukoliv možnou cestu k samici s mládětem.
Jenže v tu chvíli jsem koutkem oka zahlédl něco, co mi vehnalo led do žil. Thyra. Moje vlastní dcera. Místo aby se stáhla, jak jí Nina přikázala, hnala se přímo k losímu mláděti. S dravostí, která by snad mohla ohromit, kdyby zároveň nebyla tak šíleně nebezpečná. Vrhla se po něm, zamotala se mu pod nohy a oba skončili v prachu, těsně pod kopyty jeho vyděšené matky. "Thyro!" vyhrklo mi z hrdla, hrubší a zoufalejší než bych chtěl.
Na moment jsem zamrzl na místě a podíval se na Ninu. Jakoby jsme oba dva zkameněli a nemohli se pohnout - jen jsme tam stáli a zírali na sebe. Ve skutečnosti se jednalo o malou vteřinku, ale mě samotnému to přišlo jako celá věčnost. Rozervaný mezi královskou povinností postarat se o celou smečku a otcovským instinktem jsem cítil, jak mi krev buší v uších. A pak jsem zvolil. Nehodlal jsem obětovat ani jedno. Zvedl jsem hlavu, z tlamy mi unikl temný výdech a zem pod mými tlapami se rozžhavila. V tom okamžiku se kolem losí matky a jejího mláděte sevřel ohnivý půlkruh. Jasná bariéra, která je oddělila od stáda. Samci se ohně polekali, zabrzdili a ustoupili před plameny. Ještě krátký moment tam bezradně stáli, jakoby matku i přes oheň chtěli zachránit, ale nakonec ji nechali napospas a utekli.
Matka s mládětem, vyděšené tou září a žhavým teplem, se v panice vrhly vpřed. A přesně tam – v křoví přímo před nimi – čekal zbytek naší smečky, připravený dokonat náš, už né tak velký triumf.

Já s Ninou jsme se, jak jinak, rozběhli k naší dceři. Doufal jsem, že jsme naši část práce splnili dobře a že nás zbytek smečky podrží. "Thyro!" zavolal jsem znovu, vyděšeně a naléhavě, zatímco jsem se k ní divoce hrnul. Zastavil jsem prudce před ní, jen tak tak jsem ji sám znovu nepovalil. "Co jsi to - jak ses - proč jsi!!" chtěl jsem jí vynadat, pokárat ji. Potom jsem ji naopak chtěl i pochválit, že je statečná, ale nakonec jsem se vydal jiným směrem. Mozek mi pracoval na plno, přestože jsem měl dojem, že nedokážu čistě myslet. "Jsi v pořádku?! Je ti něco?! Zlomili ti něco?! Udělali ti něco?!" chrlil jsem, celý zmatený, a začal dceru tlapkami obírat, jakoby byla malé mimino. Kolem dokola jsem ji prohlížel, jestli náhodou někde není škrábnutá, ač tu stála, živá přímo před námi. Moje srdce mělo nejspíš z toho všeho zástavu...

Jakmile Nina zasyčela mé jméno, přimhouřil jsem oči a soustředěně přikývl. Její velení bylo jasné, stručné a já neměl důvod mu odporovat – byla to královna, má partnerka, a její hlas měl váhu stejnou jako ten můj. Vlčata už vyrazila vpřed, dychtivá po důkazu svých schopností, a mně nezbývalo než cítit pýchu, jak rychle rostou.
"Slyšeli jste ji," zavrčel jsem tlumeně k těm, co zůstali stát. "Sledujte mláďata, držte linii a buďte připraveni zasáhnout," můj tón byl ostrý, neústupný, abych vyloučil sebemenší pochybnost, že by snad někdo váhal.

Rozběhl jsem se v širokém oblouku, abych se dostal do pozice nadbíhače, přesně jak Nina rozvrhla. Podzimní vítr mi čechral srst a v nose mě štípal pach losů, ostrý, těžký a tak lákavě blízký. Už jsem dle pachů rozeznával jednotlivé kusy. Silné samce, kteří odháněli šelmy, i slabší matku s kolébajícím se mládětem.
Vyskočil jsem z vysoké trávy přesně ve chvíli, kdy Nina udeřila. Zahlédl jsem, jak po ní jeden ze samců vykopl, a instinktivně jsem ji zkontroloval pohledem. Byla v pořádku, nezraněná. Úleva se promísila s divokým vzrušením. Chaos už pohltil celé stádo, kopyta duněla a pach strachu se rozléval v mlze.
"Tam!" štěkl jsem a vyrazil vpřed, tělem jim zatarasil cestu zpátky k lesu. Prudce jsem se stočil, abych stádo ještě více roztrhal a odřízl silnější kusy od těch slabších. A voila, objevili jsme přesně to, co jsme potřebovali. Starší samice s mládětem, zpomalená a zranitelná, odříznutá od zbytku.

Adrenalin mi proudil žilami a já cítil, jak se triumf Cedrového království blíží na dosah.

>> https://gallirea.cz/index.php?p=cedrovy-haj#post-241299
>> další značkování do 29. 10. 2025

2025
datum: 26.5. - 5.6.
lovecká skupina: Etney, Reonys, Ciri, Nina (+ Sesi a vlčata jako diváci :D)
místo: Severní Galtavar
cíl lovu: dospělý los

<< Cedrový háj

Mlha nás doprovázela až na okraj Galtavaru. Vznášela se nízko, jakoby se plazila mezi stromy s úmyslem nám neustále připomínat, že se blíží podzim. Když jsem zvedl pohled k nebi, spatřil jsem už jen šedou přikrývku mraků a vytrvalé mrholení, kvůli kterému nám všem postupně vlhla srst. Bylo to nepohodlné, a přesto jsem cítil, že právě tohle je lov, jaký má být: tvrdý, syrový, podzimní. Takový, který prověří sílu smečky. A především nové lovkyně..., ohlédl jsem se na Maiu, která šla spolu s námi. Byl jsem zvědavý, v jakém světle se tedy ukáže. Dostojí svých slov?

Účast byla hojná. Vlci se scházeli postupně a následně se seřadili s úctou i očekáváním, a já si s narůstající spokojeností uvědomil, že tu stojíme jako skutečné království. Tohle byla chvíle, kdy každý, od nejmladšího po nejstaršího, mohl dokázat svou cenu.
Koutkem oka jsem sledoval Ninu, jak s noblesou a trpělivostí učí naše dcery základům lovu. A pak mě znepokojila myšlenka, která mi zničehonic probleskla hlavou. Prohlédl jsem shromážděné vlky a čenich zachytil známé pachy. Vera, Thyra, Ciri, Reo… Ale kde je Ezekiel? Už jsem se nadechl, že se zeptám Niny, ale když jsem v dálce zahlédl stádo losů, uvědomil jsem si, že teď není vhodná chvíle k řešení tohoto problému. Mohlo by ji to rozrušit, a my se teď museli soustředit. Všichni.

Mlha se ještě líně válela mezi stromy, když jsem se narovnal a zrakem přejel shromážděné tváře. Většina smečky už stála připravena. Cítil jsem, jak se ve vzduchu mísí pach očekávání s vlhkostí nového dne. Bylo ráno, ale příchod podzimu už se nedal přehlédnout. Listy kolem nás se barvily do zlatých a rudých odstínů a mlžný závoj byl tichou připomínkou, že zima se nezadržitelně blíží.
A právě to ve mně vyvolalo zamyšlení – jaká asi letos bude? Tvrdá, krutá? Dost možná. Tak jako většina minulých zim. Snad budou zásoby, které teď ulovíme, stačit na celou zimu. A snad… snad se podařilo zplodit nové potomky, nové dědice! Myšlenka na budoucnost mě hřála, stejně jako pomyšlení, že by se třeba i Reonys se svou Saelind mohli brzy dočkat vlčat. To by byla skutečná radost, znamení pokračování našeho rodu.

Sotva jsem si tu myšlenku připustil, nadechl jsem se studeného vzduchu a zadíval se na Ninu, která už vykročila vpřed. Její slova mě vrátila z myšlenek zpět do reality. Nemělo smysl čekat. "Pojďme!" zavelel jsem nahlas pro všechny a vykročil za ní.

>> Severní Galtavar

CIRI
Samolibě jsem se usmál, když se mezi ostatními objevila Ciri – moje princezna, krev z mé krve. To, že se přihlásila jako první, mi pohladilo ego snad víc, než kdyby donesla půlku jeleního stáda sama. "Výborně, Ciri," kývl jsem uznale a zvedl hrdě hlavu. "Přesně tak má vypadat královská dcera – první připravená," mrkl jsem na ni a posléze očima na okamžik přelétl ostatní, jako bych tím chtěl naznačit: Učte se od ní.
Pak jsem se na ni ještě spiklenecky pousmál, pyšný na její sebejistý krok i tón hlasu.

VLČATA + NINA
Moje hruď se ještě stále dmula pýchou nad Ciriinými slovy, když jsem koutkem oka zaregistroval jinou scénu. Nedaleko stála nová mladinká vlčice Thea a s ní se už stihly dát do hovoru moje dvě malé dračice, Vera a Thyra.
Zprvu jsem se chtěl potěšit pohledem, jak se mé dcery ujímají nové členky, ale pak jsem pootočil uši a zaslechl tón jejich hlasů. Ta jejich povýšenost… to, jak se snažily předvést, že jsou víc než ostatní, a že Thea má být ráda, že s nimi vůbec stojí.
Ušklíbl jsem se. Bylo v tom něco, co se mi líbilo. Vždyť to byla krev králů, jistěže měly držet hlavu vysoko! Ale zároveň jsem věděl, že až moc ostré chování by mohlo slabší kusy popálit. Přimhouřil jsem oči a chvíli je nechal pokračovat, abych zjistil, jestli Thea obstojí, nebo se složí. To mi napoví, zda má v Cedrovém lese místo.
Než jsem se však rozhodl zasáhnout, chopila se toho Nina. Její hlas zazněl jasně a pevně, když vlčata rázně vyzvala, ať se tedy připojí k lovu. Tím celou situaci utnula dřív, než by se z ní stalo něco většího. Přenechal jsem jí to s klidným vědomím, že královna vždy ví, jak zkrotit rozjívená mláďata.