Gallirea - Příspěvky uživatele

2025
datum: 26.5. - 5.6.
lovecká skupina: Etney, Reonys, Ciri, Nina (+ Sesi a vlčata jako diváci :D)
místo: Severní Galtavar
cíl lovu: dospělý los

<< Cedrový háj

Mlha nás doprovázela až na okraj Galtavaru. Vznášela se nízko, jakoby se plazila mezi stromy s úmyslem nám neustále připomínat, že se blíží podzim. Když jsem zvedl pohled k nebi, spatřil jsem už jen šedou přikrývku mraků a vytrvalé mrholení, kvůli kterému nám všem postupně vlhla srst. Bylo to nepohodlné, a přesto jsem cítil, že právě tohle je lov, jaký má být: tvrdý, syrový, podzimní. Takový, který prověří sílu smečky. A především nové lovkyně..., ohlédl jsem se na Maiu, která šla spolu s námi. Byl jsem zvědavý, v jakém světle se tedy ukáže. Dostojí svých slov?

Účast byla hojná. Vlci se scházeli postupně a následně se seřadili s úctou i očekáváním, a já si s narůstající spokojeností uvědomil, že tu stojíme jako skutečné království. Tohle byla chvíle, kdy každý, od nejmladšího po nejstaršího, mohl dokázat svou cenu.
Koutkem oka jsem sledoval Ninu, jak s noblesou a trpělivostí učí naše dcery základům lovu. A pak mě znepokojila myšlenka, která mi zničehonic probleskla hlavou. Prohlédl jsem shromážděné vlky a čenich zachytil známé pachy. Vera, Thyra, Ciri, Reo… Ale kde je Ezekiel? Už jsem se nadechl, že se zeptám Niny, ale když jsem v dálce zahlédl stádo losů, uvědomil jsem si, že teď není vhodná chvíle k řešení tohoto problému. Mohlo by ji to rozrušit, a my se teď museli soustředit. Všichni.

Mlha se ještě líně válela mezi stromy, když jsem se narovnal a zrakem přejel shromážděné tváře. Většina smečky už stála připravena. Cítil jsem, jak se ve vzduchu mísí pach očekávání s vlhkostí nového dne. Bylo ráno, ale příchod podzimu už se nedal přehlédnout. Listy kolem nás se barvily do zlatých a rudých odstínů a mlžný závoj byl tichou připomínkou, že zima se nezadržitelně blíží.
A právě to ve mně vyvolalo zamyšlení – jaká asi letos bude? Tvrdá, krutá? Dost možná. Tak jako většina minulých zim. Snad budou zásoby, které teď ulovíme, stačit na celou zimu. A snad… snad se podařilo zplodit nové potomky, nové dědice! Myšlenka na budoucnost mě hřála, stejně jako pomyšlení, že by se třeba i Reonys se svou Saelind mohli brzy dočkat vlčat. To by byla skutečná radost, znamení pokračování našeho rodu.

Sotva jsem si tu myšlenku připustil, nadechl jsem se studeného vzduchu a zadíval se na Ninu, která už vykročila vpřed. Její slova mě vrátila z myšlenek zpět do reality. Nemělo smysl čekat. "Pojďme!" zavelel jsem nahlas pro všechny a vykročil za ní.

>> Severní Galtavar

CIRI
Samolibě jsem se usmál, když se mezi ostatními objevila Ciri – moje princezna, krev z mé krve. To, že se přihlásila jako první, mi pohladilo ego snad víc, než kdyby donesla půlku jeleního stáda sama. "Výborně, Ciri," kývl jsem uznale a zvedl hrdě hlavu. "Přesně tak má vypadat královská dcera – první připravená," mrkl jsem na ni a posléze očima na okamžik přelétl ostatní, jako bych tím chtěl naznačit: Učte se od ní.
Pak jsem se na ni ještě spiklenecky pousmál, pyšný na její sebejistý krok i tón hlasu.

VLČATA + NINA
Moje hruď se ještě stále dmula pýchou nad Ciriinými slovy, když jsem koutkem oka zaregistroval jinou scénu. Nedaleko stála nová mladinká vlčice Thea a s ní se už stihly dát do hovoru moje dvě malé dračice, Vera a Thyra.
Zprvu jsem se chtěl potěšit pohledem, jak se mé dcery ujímají nové členky, ale pak jsem pootočil uši a zaslechl tón jejich hlasů. Ta jejich povýšenost… to, jak se snažily předvést, že jsou víc než ostatní, a že Thea má být ráda, že s nimi vůbec stojí.
Ušklíbl jsem se. Bylo v tom něco, co se mi líbilo. Vždyť to byla krev králů, jistěže měly držet hlavu vysoko! Ale zároveň jsem věděl, že až moc ostré chování by mohlo slabší kusy popálit. Přimhouřil jsem oči a chvíli je nechal pokračovat, abych zjistil, jestli Thea obstojí, nebo se složí. To mi napoví, zda má v Cedrovém lese místo.
Než jsem se však rozhodl zasáhnout, chopila se toho Nina. Její hlas zazněl jasně a pevně, když vlčata rázně vyzvala, ať se tedy připojí k lovu. Tím celou situaci utnula dřív, než by se z ní stalo něco většího. Přenechal jsem jí to s klidným vědomím, že královna vždy ví, jak zkrotit rozjívená mláďata.

<< Cedrová skalka

Samolibě jsem si odkašlal, jako by celé naše zmizení bylo předem mnou do detailu promyšlené a naprosto královské. "Správně, moje královno," zabrumlal jsem, přitiskl si ji na okamžik blíž k sobě a pyšně zvedl hlavu. "Zásoby na zimu… ano, to zní přesně tak královsky, jak by se od nás čekalo."
Bok po boku s Ninou jsem se vrátil ke skupince, kde už se shromáždili ostatní. Ocas jsem nesl hrdě zdvižený, hruď vypjatou – muselo být vidět, že přichází vládce, který ví, co dělá. "Nuže," prohlásil jsem hlasem zvučným a samozřejmým, „zásoby na zimu se samy neobstarají. Je čas na pořádný lov.“ Zrakem jsem přejel po všech přítomných, jako bych od každého očekával nadšení a připravenost.
Naklonil jsem trochu hlavu, zuby se mi blýskly v sebejistém úsměvu. "Kdo půjde po mém boku a ukáže Cedrovému lesu, že naše smečka má sílu i chuť dobýt největší kus vysoké?" Oči se mi leskly, když jsem vyzývavě střídal pohledem své děti i ostatní vlky. Především jak pak pohled upíral na Maiu, která brebentila s mým nejstarším synem.
Pak jsem přikročil blíž k Nině a s nižším tónem, jen pro ni, dodal: "Povede se nám lov století, uvidíš."

// 1029

Ještě chvíli jsem zůstával rozvalený vedle ní, s pohledem upřeným do nízkého stropu našeho úkrytu. Srst jsme měli ještě trochu pocuchanou, ale dech zpomalený a tlukot srdce se také postupně uklidňoval. Samolibý úsměv mi přesto nemizel z tlamy, vždyť tohle bylo přesně to, co jsem chtěl. Král a královna, spolu, v nejvlastnějším slova smyslu. A možná, že jsme právě zplodili další budoucí generaci Cedrového rodu. Myšlenka, která mě naplňovala toužebnou hrdostí.
Naklonil jsem hlavu a líně se jí otřel o tvář. "Teď bych tu klidně spal do jara," zamručel jsem tiše, jen pro ni, jako by nás mohl někdo snad slyšet. Pak jsem ale zvedl pohled ke vchodu do skalky a uvědomil si, že naše povinnosti na nás stejně čekají. S povzdechem jsem se vyhrabal na nohy, protáhl se a otřepal srst, abych znovu nabral své hrdé královské vzezření.

"Dobrá… čas se vrátit," pronesl jsem nakonec a kývl směrem k lesu. Ještě jednou jsem se k ní naklonil a olízl jí tvář, než jsem vykročil ven. Ačkoliv to vypadalo, že odcházím klidně, uvnitř mě hřála pýcha – a jistota, že náš odkaz právě dostal nové kořeny.

>> les

// 1028

// miminka

Samolibě jsem se zazubil, jako by celá její věta byla řečená jen pro mě – ostatně taky že byla. "Hm, to máš pravdu," zamručel jsem spokojeně, nechal ji olizovat můj krk a hrdě vystrčil hruď ještě víc, abych jí to co nejvíc ulehčil. Jazykem jsem jí přejel přes tvář a hned na to jí čenichem znovu drcnul do toho jejího, tentokrát pevněji, skoro až hravě vyzývavě.
S úšklebkem jsem se sklonil k jejímu uchu, tak blízko, že jsem cítil její dech. "Tak pojď, královno. Ať to vynahrazování stojí za to," zašeptal jsem tónem, který byl napůl slibem, napůl rozkazem. Pak jsem se otřel bokem o její tělo, silně, majetnicky, aby věděla, že odteď je jen moje a že už nás nikdy žádná síla v lese nerozdělí, a vydal jsem se až dozadu do místnosti, která byla určena pouze pro nás. Měli jsme tam absolutní klid a pohodlí.

Netrvalo dlouho a napětí mezi námi se přelilo v čin. Naše těla se k sobě přitiskla a v té malé ukryté skalce jsme začali psát další kapitolu našeho příběhu – takovou, která by jednoho dne mohla mít podobu nových vlčat pobíhajících po Cedrovém království.

// 1027

<< les

Samolibě jsem se ušklíbl a napřímil hruď. "Ach, opravdu si myslíš, že mě předběhneš?" přerušil jsem její výkřik hravým tónem a pomalým, sebejistým krokem mířil stejným směrem jako ona. Nechal jsem jí, samozřejmě jako správný gentleman, náskok, ale pak jsem se rozběhl a vnikl do úkrytu za krátkou chvíli po ní.

Ve skalce jsem na ni narazil skoro hned, prostor nebyl přehnaně velký, spíše útulný, takže tu neměla moc kam utíkat. "No dobře, tak si to užijeme," zamumlal jsem tiše, skoro šeptem, a naklonil se k jejímu uchu, aby slyšela jen můj hlas. "Ale víš, že tě VŽDYCKY dostanu," dodal jsem s úšklebkem a pozvedl obočí, těšíc se, jak bude reagovat, až jí svou těsnou blízkostí zcela zablokuji pohyby a "možnost úniku".
Zůstal jsem stát jen pár kroků od ní, chvilku si ji jen prohlížel, jak se na mě dívá, a usmál se – její oči byly jasné, plné života, přesně tak, jak jsem je miloval. Každý pohyb jejího těla, každé zavrtění ušima mě přesvědčovalo, že teď je ten správný čas. "Víš, že jsem na tebe čekal," řekl jsem tiše, sotva slyšitelně, a naklonil se blíž, abych ji jemně otřel čenichem o její, jako bych tím potvrzoval, že teď patříme jen sobě. "Moc jsem se těšil," dodal jsem tlumeně.

Nina
Samolibě jsem se ušklíbl, přesně tohle byla slova pro mě. "A já tebe, Nino," pronesl jsem a přitiskl se k ní ještě pevněji, jako bych ji nechtěl nikdy pustit. Hrudník se mi hrdě vypjal, protože tohle byla chvíle, kdy svět patřil mně – mně a mé královně. "Královský pár," zopakoval jsem spokojeně, jako by to byla ta nejdůležitější věc na světě. "A když se král se svou královnou chtějí vytratit… no, kdo by jim v tom mohl bránit?" laškovně jsem pozvedl obočí.

No, a přece jen někdo ano...

Reonys + Saelind
Hrdě jsem zvedl hlavu, jakmile se mezi stromy ozval známý hlas. Samozřejmě, že to byl můj syn – můj prvorozený, můj korunní princ. A nebyl sám. Sotva jsem je zahlédl, hrudník se mi sám vypjal, jako bych jim chtěl dát jasně najevo, kdo je tady pánem. Ale uvnitř jsem byl spokojený. Velmi spokojený.
"Reonysi!" zvolal jsem, ocas se mi okamžitě vztyčil a pohled se rozjasnil, když jsem svého syna spatřil. "Á, tys přivedl Saelind!" hruď se mi vypjala hrdostí a samolibý úšklebek mi pohrával v koutku tlamy. "No, no… musím říct, že mě těší, že mé slovo padlo na úrodnou půdu. Přivedl jsi ji domů, synu. Přesně tak, jak jsem čekal," kývl jsem na něj uznale, dmoucí se i nadále pýchou nad jeho činem. Pak jsem se podíval na Ninu, "lásko to je Saelind, Reonysova nastávající! Dcera velkého Alfy z Mechové smečky," pokýval jsem spokojeně hlavou, ač jsem teda vůbec neměl páru, kde ta Mechová smečka je. No, někdy bych to měl zjistit. Mohla by nás pak třeba vzájemně představit, abychom měli spojence?
Pohlédl jsem na vlčici, co stála po jeho boku. "Vítej, buď u nás jako doma, Saelind. Vedle mého syna a vedle nás všech," pronesl jsem slavnostně, ocasem švihnul do strany a hruď se mi, ostatně jako vždy, hrdě zvedla.
Ano… tohle se mi líbí. Už vás vidím spolu, Reonysi. A kdo ví? Jednou možná přivedete na svět vlčata. Královská krev, moje krev, která rozšíří rod a posílí naše království. Ano, to by byla nádhera. Vidět, jak můj syn vede svou vlastní rodinu. Cedrový les by jen kvetl.
Pak jsem se zazubil a dodal nahlas: "Hledači pokladů ještě nedorazili, ale v pohodě, nebojím se. Až doběhnou, určitě nám budou mít co ukázat."

Nakonec ale přece jen jeden hledač dorazil...

Vera
Byla to má dcera. Má krásná, sebevědomá Vera. Stál jsem chvíli stranou a jen pozoroval, jak si drze a hrdě nese svůj blyštivý kámen, očividně nadšená a plná energie. Její pohyby byly rychlé, odvážné a hravé – přesně takové, jaké od ní očekávám. Připomínalo mi to, že část mého království a mé krve už běhá po lese. Nepotřeboval jsem mluvit. Jen jsem je spolu sledoval a zároveň si uvědomoval, jak úžasný život jsem si zařídil.

Nina se ke mně obrátila a já cítil, jak její oči září, když oznámila, že potřebujeme chvilku soukromí. Přikývl jsem, ocasem lehce zamával a podpořil ji "v geniální vymyšlené hře".
"Ano, to je pravda, pojďme…," přikývl jsem, s mírným úšklebkem, když jsem si uvědomil, že teď budeme mít trochu času jen pro nás dva. Hned jsem věděl, co se bude dít. Teda, doufal jsem v to! Pomalu jsem se přiblížil k ní a zašeptal jí do ouška: "Tak dobře… necháme svět chvíli stát a budeme jen my."

Zároveň jsem ale přišel blíž k Veře, abych jí na přivítání mohl olíznout čelo. Pořád byla tak drobná a jemná, ač už povyrostla. No, byla to moje malá holčička, ať občas byla drzá sebevíc. "Víš so, Vero?" hlesl jsem a usmál se na ni. "Až se s mámou vrátíme, nechtěla bys mi ukázat, kde jsi ten poklad našla? A pomohla bys mi pak taky něco takovýho najít? Hodně se mi to líbí," očima jsem sjel na její blyštivý kámen a pak pohled vrátil zpět do jejích očí. Mrkl jsem na ni a zase se vrátil k Nině...

Společně jsem pak odešli.

>> úkryt

"Nino…" vydechl jsem, sotva jsem ji ucítil u sebe. Její hlava se zabořila do mého krku a já ji okamžitě sevřel hlavou a natiskl ji na sebe ještě víc - pevně, až vlastnickým způsobem. Vdechl jsem její pach a v očích mi zajiskřilo. Moje krásná královna. Tak dlouho pryč… a přece pořád moje. Jenom moje! Nikoho jinýho! Sklonil jsem čumák k jejímu uchu a jemně ji šťouchl, skoro jako vlče, které potřebuje ukonejšit. "Ty ani netušíš, jak moc jsi mi chyběla," zabručel jsem hluboce, ale spíš z citu než z hněvu. "Král bez své královny je jen poloviční vlk. A já jsem se cítil poloviční… dokud ses nevrátila," zapředl jsem tiše.
Její šeptané vyznání mě zasáhlo přímo do srdce, a ještě hlouběji, pokud to šlo. Cítil jsem, jak se mi celým tělem rozlévá horkost, touha i potřeba ji mít blízko. Odtáhla se, okamžitě jsem ji tedy chytil pohledem a v koutku tlamy mi cukl úsměv. "Miluju tě víc než sám sebe," pronesl jsem s královskou jistotou, ale pak jsem se zasmál: "A to už je fakt co říct!" Krátce jsem jí olízl čenich, hezky něžně, a pak jí dýchl do srsti, až se mi hruď zachvěla. Nina je zpět… ale je to ten správný čas? Měl bych jí říct, co mám na srdci? Že bych chtěl, aby se naše rodina rozrostla? Aby Cedrový les měl víc dědiců?
"Já žádné omluvy nechci slyšet," přerušil jsem její stydlivá slova. "Ztratit se může kdejaký vlk… ale jen opravdová královna se dokáže zase vrátit ke svému králi," zdůraznil jsem spojení "opravdová královna" a pobaveně ji lehce štípl tlamou do tváře.

U severní hranice jsem zvedl nohu a naposledy pořádně označil kmen starého cedru. Ještě kámen… ještě keřík… až pak jsem spokojeně odfrkl. Tak. Teď je to dokonalé. Sever držím pevně pod svým jménem! Nikdo se neodváží ani krok! Tady vládne král Etney I. ...
Už jsem se chystal obrátit zpět, abych se mohl vrátit k ostatním, když se okolím rozneslo vytí. Protáhlé, čisté… a tak známé, že se mi okamžitě rozlétlo hejno motýlků v břiše. Uši se mi napřímily a já ztuhl. To byla ona. Nina! Moje královna.
Hrudník se mi sám vypjal, ocas šlehl vzduchem a já vyrazil mezi stromy tím směrem. Cedry se kolem mě míhaly, zatímco jsem klusal, a každým krokem se mi do čumáku vpíjel její pach, sladký a hřejivý. Jak dlouho jsme se neviděli? Jak jsem ji mohl nechat tak dlouho samotnou? Král a královna patří přece vedle sebe.
Pak jsem ji zahlédl. Stála na paloučku, zalitá světlem, jako by byla anděl z nebes. Na okamžik jsem jen fascinovaně hleděl, pak se mi po tlamě rozlil široký úsměv. Moje Nina… pořád stejně krásná. A moje! "Nino!" zavolal jsem hlasitě, hlubokým, hrdým hlasem. Zrychlil jsem krok, až mi tlapy lehce dopadaly do mechu, a už jsem nedokázal myslet na nic jiného než na to, že ji zase spatřím zblízka.

>> ZNAČKOVÁNÍ <<

Procházel jsem cedrovým lesem se vztyčenou hlavou, mezi kmeny, které tvořily můj královský palác. U každého druhého stromu jsem se zastavil, zvedl nohu a pečlivě zanechal svou vůni. Muselo být jasné, kdo tady vládne. Nikdo neměl projít ani krok, aniž by necítil mé znamení. Cedr po cedru, kámen po kameni - to všechno patřilo mně a mé smečce.
Když jsem tak značkoval jeden strom za druhým, hrudník se mi sám vypjal. Představoval jsem si, jak jednou, až tu poběží další generace mých vlčat, ucítí všude kolem vůni svého otce, krále. Možná by nebylo špatné, kdyby se rod zase rozrostl. Víc vlčat, víc následovníků, víc těch, kteří jednou ponesou mé jméno dál. Ano, Cedrové království by mohlo být ještě silnější!
Ale pak jsem se do toho pustil naplno. Těsně se přitiskl k mohutnému kmeni, otřel se bokem a hlavou, aby vůně byla ještě výraznější. Naklonil jsem se k velkému kameni, krátce ho počůral, aby každý poznal, že tady vládne Etney. A nakonec jsem přidal ještě keřík, jemně se o něj otřel a nechal pach, ať všichni cítí mou přítomnost.
Rozhlédl jsem se po okolí, náležitě si zhodnotil každý strom, každý kámen, každý keřík – všude teď byla stopa mé vůně. Hrudník se mi hrdě vypjal a já spokojeně, sám pro sebe, zamumlal: "Jo… Hranice obnoveny."
Myšlenky mi sklouzly k Nině. Měl bych ji vzít někam dál od ostatních, jen my dva… ukázat jí, že je pro mě pořád stejně důležitá jako kdysi, zastříhal jsem ušima. Ninu jsem teď delší dobu neviděl, a napadlo mě, že vlastně i vlčata. Od toho lovu. Možná, že šla někam s vlčaty? Měl bych se po nich podívat.
Ale pak, v koutku mysli, se mi připomněla i Lucy. Ach, Lucy… V hloubi duše ve mně pořád něco zůstalo, i když jsem si to nerad přiznával. Od té doby, co jsem ji neviděl, se toho hodně změnilo. A přesto… občas se přistihnu, že se ptám sám sebe, kde je, co dělá, jestli na mě ještě myslí. Aspoň někdy.
Zastavil jsem se, znovu zvedl nohu a se zvláštní tvrdohlavostí značkoval další mohutný cedr. Tenhle les je můj. Moje rodina, moje smečka, moje jméno. Vzpomněl jsem si i na Asgaar, Arcanuse a ostatní. Od té doby, co jsme s Lucy odešli, jsem se hodně změnil. A oni? Už byli minulost. Stejně jako Crowley... Naštěstí jsem už necítil uvnitř sebe žádnou potřebu se jimi zaobírat. I když, někdy bych se s otcem mohl vidět. Aspoň by čuměl jak vejr, kam až jsem se dostal. Co jsem vybudoval. A jak hezkou mám rodinu.

Nakonec jsem došel až k potůčku, který nám lesem protékal, a zhluboka se napil. Voda v něm byla příjemně chladná. Olízl jsem si čenich a zhluboka se nadechl čerstvého vzduchu. Byl jsem nadmíru spokojen. Se vším. Pak jsem se ale vydal ještě k severní hranici lesa, abych označil i tu. Měl jsem najednou pocit, že jsem severní část lesa vynechal.

Vyslechl jsem je všechny – Theu, co zářila nadšením, Ikrana, co sotva promluvil, i Maiu (// Etneymu se více líbí Maie :D), která se hned uměla chovat přátelsky. Spokojeně jsem přikývl, hrudník se mi vypjal a ocas mi trčel hrdě vzhůru. Královský, jak se patří.
"Theo," promluvil jsem nejprve k malé vlčici, "to se mi líbí! Tak se to má říkat! Pořádně nahlas, aby to slyšely i stromy. Jen nezapomeň, že nejlepší člen lesa není jen ten, kdo to řekne… ale ten, kdo to dokáže," mrkl jsem na ni, jako by to byla výzva, ale úsměv ve tváři mi protentokrát zůstával.
Pak jsem obrátil pohled k Maii. "A ty, Maie, tobě to jde. Chováš se, jako bys tu byla odjakživa. To se mi líbí. Takové vlky v lese chci."
Nakonec jsem zvedl bradu směrem k Ikranovi. "Ty jsi toho moc nenamluvil," utrousil jsem s úšklebkem. "Ale to nevadí. Někdy je lepší, když vlk nemluví pořád dokola, aspoň pak vypadá, že ví, co dělá," šťouchl jsem si do něj, ale ke konci mi vyjely koutky tlamy nahoru, připadal mi ten můj šťouchanec prostě vtipný. Mist všech vtipů!

Rozhlédl jsem se kolem sebe, hrdý na každou větev i stín. "Od teď jste všichni součástí Cedrového lesa. To znamená, že patříte mně... a já zas patřím vám." Krátce jsem kývl, jako by to byla věc rozhodnutá. "Můžete si dělat, co chcete, prohlédnout si les, užít si ho. Ale brzy svolám podzimní lov. Budeme potřebovat zásoby na zimu. A čekám, že u toho budete." Zvedl jsem hlavu výš a pohled mi zůstal spokojený. Byl jsem pyšný. Les se rozrůstá, a s ním i moje vláda. Potom jsem se otočil a odkráčel pryč.

Vedl jsem Maie lesem a sám v duchu přemítal, jestli ti dva tam na mě skutečně čekají. Když jsem se přiblížil k hranici, zahlédl jsem je – mladý samec i to vlče. Pořád stáli tam, kde jsem je zanechal. Dokonce i s nesežraným úlovkem. Přiznám se, že mě to zaujalo. Většina by to vzdala, odešla, nebo se aspoň zkoušela courat kolem. Ale oni… poslechli a zůstali.
Na okamžik jsem se zarazil a kývl hlavou, spokojen s tím, co vidím. "Zůstali," poznamenal jsem spíš pro sebe klidným tónem, ale s nádechem lehkého uznání. "To je dobře. Poslušnost si cením nade vše."

Mířil jsem přímo k nim a sám v duchu vnímal, jak se napětí kolem hranice mění. Postupně se rozrůstáme, proběhlo mi hlavou sladce. Oba už museli zpozorovat náš příchod. Přiblížil jsem se k nim klidně, krok jistý, jak se na vládce sluší.
"Dobrá," pronesl jsem, když jsme dorazili jen na pár kroků od nich. "Zůstali jste tam, kde jsem vás zanechal. To je správné, znamená to, že víte, co znamená dodržet slovo," věnoval jsem jim krátký pohled, v němž se zračila spokojenost, a pak jsem se ohlédl na Maie. "Toto je Maie," představil jsem ji. "Stejně jako vy, i ona sem přišla zvenčí a stejně jako vám i jí dávám možnost ukázat, co dokáže. Od této chvíle je součástí našeho lesa, stojí po vašem boku. Není ani výš, ani níž, jste si rovni," všem třem jsem poté věnoval důležitý pohled.