Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Únor - 2/10 | Vlče | Amorek 4

Nechal jsem jazyk strčenej v ledový vodě a natočil ucho směrem, odkud se ozývalo to divný chrochtání, trochu jsem zatuhnul v pohybu – myslel jsem si, že jsem tu sám. Netrvalo ale dlouho, a to stvoření se ke mně začalo řítit rychlostí brouka hovnivála, kterej si před sebou sune svoji kuličku, přičemž u toho dupalo jako medvěd. Zvedl jsem tedy hlavu od vody a zaostřil na šedivou malou myš zrak, čekal bych od takového malého vlčete jiné chování. Nejenom že mě bez svolení oslovila, navíc tak hnusně, ale ještě si dovolila mě vyrušit při pití! Ustoupil jsem od ní o krok vzad a nechal packu šokovaně zvednutou nahoře v půli cesty, oháňkou jsem přitom nervózně máchal sem a tam. “Ale no tak!“ pronesl jsem podivně ujetým, pro moji osobu rozhodně nezvyklým hlasem, který svojí výškou stoupal až kamsi do výšin a za který bych se běžně styděl. Když jsem si to vlče trochu líp prohlédl, bylo vlastně na pohled hezký, sice drobet ušmudlaný a rozcuchaný, ale ne až tak špatný. “Ty malá prdelinko!“ začal jsem tedy mile, packu položil na zem a výchovně na mládě upřel pohled. “Takhle se přeci nemluví!“
No, a přestože jsem to malé stvořeníčko chtěl přesvědčit, že jsem někdo, kdo nejsem, chytil jsem tak trochu vztek, takže jsem si ho na vlčeti rozhodně potřeboval vybít. Přistoupil jsem tedy bez váhání k němu, chňapl ho packama za žgraně a udělal s nimi „blopity blopity“, zatímco jsem se křečovitě usmíval, a až jsem ho pustil, blaženě jsem zahudroval: “Takové malé mimuško, bezbranné, mlíko mu ještě teče po bradě! Kde ses tu vzalo?!“ Začínal jsem z toho mít trochu tik v oku, ale věřil jsem, že nějak takhle by se zachovala Lucy, tak co jinýho jsem měl dělat? Chtěl jsem si zkusit, jaký to je, být vlčicí!

Únor - 1/10 | Vlče | Amorek 3

Vlastně to bylo docela náročný, sice bych to nikdy nikomu nepřiznal, ale tlapkat ladně jako baletka nebylo nic pro mě. Chtěl bych se ale sám na sebe podívat očima někoho jinýho, abych viděl, jak mi to jde, protože když jsem se na sebe nemohl podívat, musel jsem jen odhadovat. Nicméně protože mě jde všechno tak nějak samo od sebe hladce a bez námahy, určitě jsem vypadal velice přitažlivě. Holt někdo se narodí s talentem pro všechno, někdo s talentem pro nic… Ještě že já se řadil do té první skupinky.
Zakotvil jsem to u jezera, abych se mohl napít. Naštěstí zima letos polevila docela rychle, jezera začínala postupně rozmrzat a já tak mohl za pomoci své vznešené tlapky do zbytku krusty malou díru. Nejdřív jsem to zkusil jen pouhopouhým drápkem, vlčice se bez tak veškeré práce štítí a nechtějí si umazat své velectěné packy, ale když mi to nešlo, normálně jsem do toho práskl celou nohou, z části asi i proto, abych si vylil zlost, která ve mně dřímala kdo ví proč. Možná od doby, co se děcka vydala na ten jejich super vejlet do Asgaaru. Pohrdavě jsem si odfrkl, sklonil hlavu a napil se. Voda sice byla ledová, ale já měl žízeň, takže jsem na to kašlal.

// Amorek 2

// ZNAČKOVÁNÍ

<< řeka Mahtae (sever) - přes J.G.

Už z dálky jsem cítil, že můj pach opravdu výrazně zeslábl, což mě trochu naštvalo, protože já se s tím značkováním vždycky tak drbal, snažil se, a stejně to vydrželo sotva pár dní. Teda neměl jsem úplně pojem o čase, ale připadalo mi, že furt všechny domácí práce zbývají na mě! Tak a od teď budu taky vlčice! A hotovo! A Lucy převezme všechny taťkovský vlčácký povinnosti! s táhlým zamračením se jsem dupnul rázně packou do země, až okolo mě odlétlo pár spadených jehliček ze stromů, jakože to myslím ale fakt vážně! Už mě štvalo, jak vlci byli ve všem znevýhodnění oproti vlčicím, taky jsem si chtěl jen čistit kožich, upravovat fousky na tlamě a nic přitom nemuset. A jak ještě kroutí tím zadkem, když choděj, nenápadně jsem se porozhlédl, jestli mě nikdo nesleduje, ale když jsem se přesvědčil, že poblíž opravdu vůbec nikdo není a nikdo se mi tím pádem nebude pochechtávat, začal jsem obcházet les jako vlčice. Čůral jsem jako vlčice, i když jsem si teda většinou pak akorát tak pochcal přední nohy nebo břicho, což bylo drobet fujky, choval se jako vlčice a především chodil jako vlčice! Prostě teď budu Etneyka I. Cedrová a hotovo.
Chtěl jsem zkusit, jaký to je, být vlčicí, takže tohle byla vážně prima příležitost. Nejdřív jsem se tu mohl otrkat sám bez diváků, a až budu připravenej, vylezu mezi diváky, který tím jistojistě úplně dostanu do kolen. Jo. Měl jsem plány, a ty plány byly fakt skvělý. To až řeknu Lucy, tvář se mi zkřivila do škodolibého a zároveň i lišáckého úsměvu, těšil jsem se, až mě uvidí. Prdku jsem si pak otřel o jeden zdejší strom, pořádně s ní zakroutil a pak ten kmen ještě polaskal ocasem, jakoby to snad byl někdo, s kým si chci pohrát. “Jo, teď vám to tady všem ukážu, smradi!" Čím dýl jsem značkoval, tím víc mě to snad i bavilo, protože jsem poprvé v životě mohl značkovat jako vlčice. Vlčice značkujou jinak jak vlci, že jo, to je jasný. Zatímco já jakožto pořádnej kus chlapa musím furt jen náročně zvedat packu nahoru, vlčice si přičapne, vypustí to a hotovo. Nemusí nic řešit, prostě jen žůžo labůžo, no. Takže jsem si přičapl k jednomu velkýmu lopuchu a taky ho jen tak žůžo labůžo počůral, dokonce jsem si už ani nepochcal chlupy na noze. Upřímně mě to těšilo, vnitřně se mi rozplesalo srdéčko, jak jsem byl z té své hry celej nadšenej a vzrušenej v jednom. Navíc se mi vrátila dobrá nálada i díky tomu, že se oteplilo a tím pádem sníh pomalu, ale jistě roztával. U nás v lese byl teda spíš jen poprašek, protože vysoké mohutné cedry nám poskytovaly královskou ochranu, ale všude kolem nás sníh byl a to mě prudilo. Když roztaje, bude všechno lepší a bude hej! Hlavně se konečně budu moct nažrat.
Packou jsem poplácal jednu drobnější větvičku jakéhosi keříku, který nám tu jen tak z ničeho nic vyrostl (možná díky mé bláhodárné tekutině, kterou jsem přírodě věnoval při pravidelném pečlivém občůrávání hranic), a pohlédl do zamrzlé kalužiny, která byla vedle něj. Napadlo mě, že jsem krásný a úžasný, ale tím, že teď budu vlčicí, budu ještě krásnější a úžasnější než kdy dřív, protože vlčice jsou prostě úžasnější jak vlci, to bylo starý známý. Teda nikdo není lepší jak já, ale ony se tak prostě cítily. Mršky proradný. “Ts!“ umíněně jsem cuknul hlavou a s našpulenými rty si odcupital baletkovskými krůčky o kus dál, abych mohl označkovat další část. Na to, že jsem byl tak nemotornej, mi ten balet vlastně šel docela dobře. Možná jsem se minul povoláním.

Když bylo hotovo a vše jsem ještě jednou zkontroloval, porozhlédl jsem se v lese po Lucy, ale nikde ji tu nenašel. To mě trochu mrzelo, páč jsem jí chtěl dokázat, že i já umím bejt pěkná micinka, možná i hezčí jak ona! Neva, ukážu se nějakýmu hloupýmu pocestnýmu tam venku a donutím ho líbat mi packy, zavrtěl jsem potěšeně ocáskem a rozcupital se zase ven z lesa.

>> VVJ

// Amorek 1

Ač ve mně rostlo nutkání děti následovat a špehovat je, ubránil jsem se mu. Tedy alespoň prozatím. Stejně bych tam byl k ničemu a jen by mě to nasíralo. Nezmohl bych nic, kdyby měli prořízlou tlamu a blbý kecy na Cedr nebo Lucy a mě, musel bych to jen na tajňáka sledovat a dělat, že tam nejsem. Kdyby mě ostatní zahlídli, určitě by se na mě naštvali, snažil jsem se sám sebe přesvědčit, že jsem udělal dobré rozhodnutí a především, že to rozhodnutí bylo z nějakého důvodu. Jenže pořád ve mně hlodaly pochybnosti, nechtělo to přestat.
Zamířil jsem zpět k lesu, abych ho zkontroloval a označkoval, bez tak můj pach už bude kvůli té zimě skoro pryč, což by mohlo v někom evokovat, že si na našem místě může dělat, co jen chce. Třeba tam najdu Lucy… Možná neodešli,, proplula mnou trochu nepříjemná myšlenka ohledně toho cizince, co se před nedávnem přidal k nám, takže jsem o něco zrychlil. Vlastně asi nebyl moc dobrý nápad nechávat Lu samotnou, i přestože to byla schopná a silná vlčice, pořád to byla vlčice. Potřebovala mou ochranu! Moment, počkat počkat! s přivřenýma očima jsem zpomalil, až jsem úplně zastavil, a zkontroloval bezděky své okolí. Vlčice potřebují ochranu vlků, není to trochu nefér? Vlčice jsou na všem líp jak vlci, vlci se nadřou s občůráváním území, zatímco vlčice si v něm jenom žijou! Vlci chodí věčně špinaví, zatímco vlčice si olížou packy a udržujou se hezky v suchu, aby si náhodou nezašpinily ani chloupek! Jaký by to asi tak bylo, kdybych mohl být na malou chvíli vlčicí?

>> Cedr - přes J.G.

Ahoj,

musím říct, že ta změna magií se mi opravdu líbí, je skvělé vědět, co a jak vlk může nebo nemůže - super práce :-)

<< Cedr (přes J.G.)

Vlastně jsem neměl v plánu hledat nic k jídlu, byla to jen taková výmluva, abych mohl zmizet někam pryč. Byl jsem rozhozenej a necítil jsem se vůbec dobře, ten incident s Vivianne a ostatními mi byl fakt nepříjemnej, navíc... Já nechtěl, aby se nevraceli. Totiž jejich doma bylo tady v Cedru, s námi, ne nikde jinde. Chtěl jsem, aby zůstali ve smečce napořád, nechtěl jsem se s nimi loučit a už vůbec ne rozdělovat po nějaké hloupé hádce, za kterou opět nemůže nikdo jinej než Crowley a ostatní z Asgaaru. Byl jsem fakt už hotovej z toho, jak Asgaarští byli pořád strůjci různých trablů, co se mě a mé rodiny týkalo. Navíc jsem teda vůbec nechápal, proč vlastně chtějí Crowleyho tak mermomocí vidět, proč na něj prostě nezapomenou? Stejně už nepatří do rodiny a nikdy ani nebude, proč to prostě konečně nepochopí a nevykašlou se na něj? Vždyť je to bídak proboha, ani si nezaslouží jejich společnost. Nechápu, že to furt nechápou, byl jsem vážně naštvanej a ještě víc mi drásalo nervy to vědomí, že se moje děcka právě teď baví s nějakejma Asgaarskejma nemehlama a konkrétně s tím otrapou, kterej si v minulosti vybral tak, jak si vybral. Nikdy jsem si nemyslel, když jsme tehdy děckám dali na výběr, že by si někdo z nich vybral nejít s rodiči, vždyť to je úplně ujetý a o něčem to svědčí. Úplně mu tam v Asgaaru narušili mozek. Měli jsme z toho lesa vypadnout už kdysi, když Lucy byla březí, kdyby šel vrátit čas, vše bych udělal jinak. Měl jsem trochu výčitky, že jsem to období nezvládl lépe, ale i tak jsem dělal, co jsem mohl, to jsem věděl. A nebo jsme jim neměli dát na výběr, jak říkala Lucy, a měli jsme je prostě spakovat a vypadnout.
Ohlédl jsem se k Cedrovému háji, svému domovu, který jsem společně s Lucy vybudoval, a tiše si povzdechl. Bylo ráno, nový den, ale vypadalo to, že nic pozitivního ten nový den nikomu nenese. Všude byly napadané hromady sněhu a obklopoval nás silný mráz, který pronikal do těla i skrz moji velmi hustou srst, takže to znamenalo, že to byl fakt nářez. Zahleděl jsem se na bílou páru, která mi vzešla z tlamy kdykoliv jsem vydechl, a následně tiše stoupala k obloze, než se úplně rozplynula. Nevěděl jsem, co bych teď měl udělat... Možná bych se mohl jen nakouknout skrze stromy na děcka a zkontrolovat je, že jim na tom pekelným místě nikdo nevymejvá mozek? pomalým tempem jsem se rozešel, zatím neznámo kam. Nebyl jsem rozhodnutý, jestli vůbec chci překročit byť jen drápkem na pacce hranice Asgaaru, měl jsem na ten les čím dál tím větší pifku, jenže tím, že se tam vydalo to nejdražší, co jsem v životě měl, se to ve mně bilo. Cítil jsem silné nutkání je zkontrolovat, být jim nablízku, kdyby se cokoliv dělo a bylo třeba, abych zasáhl, abych je ochránil. Kdo ví, co Arcanus a tím hňupem Crowleym a ostatníma vymyslí. Určitě jim budou žvanit díru do hlavy o tom, jak jsme já a Lucy špatní, jak je Cedr špatnej, jak je Asgaar nejlepší a kdesi cosi, úplně to slyším, zatímco jsem přemýšlel, celou dobu jsem se nevědomky mračil, jak to ve mně bublalo.
A tak jsem dál šel a u toho se utápěl v návalech vzteku, který mě prostě nechtěl ani za nic opustit, ale já jeho vlastně asi taky ne, byl jsem nejspíš právě teď rád naštvanej, jen jsem si to nechtěl přiznat.

Etney by rád zažil něco zábavného :-)

Arminius pak nové přátelství, nejlépe s nějakou vlčicí, pokud možno... snad nebude pro hru problém jeho nízký věk :/

Děkuji :-)

Mám ještě jeden stříbrný ticket, za něj prosím 75 květin na Nelly :-) děkuji

// Loterie 1/5

Waristood se zřejmě zalekl komedie, kterou natropila tak nezodpovědně před jeho zraky naše dcera, na jednu stranu jsem to chápal, musel jsem vypadat jako neschopný otec, ale na druhou stranu jsem to zase nechápal, protože to bylo naše soukromí a jak on sám řekl „rodinné problémy“, které s vedením smečky neměly vůbec co dělat. Povytáhl jsem obočí, zřejmě mě to překvapilo stejně tak, jako to překvapilo i Lucy, podíval jsem se na ni, když to po něm zopakovala, a zlehka jsem pokýval hlavou, že souhlasím s její reakcí. To, že jsem se ho vyptal, jestli jeho táta vládl tvrdší tlapkou neznamenalo, že bych si neuměl poradit sám. Jasně, byla to fakt nepříjemná situace a cítil jsem se jako pablb, kdyby si děcka mámu aspoň zavolaly bokem a neřešily to přímo před cizincem, který chce nějakou dobu pobýt u nás ve smečce, nemusel jsem se teď tak stydět, nicméně stalo se, ale rozhodně jsem to nepovažoval jako důvod k nenásledování naší smečky. “Smečka má veškerou péči, kterou potřebuje,“ utrousil jsem trochu znechuceně.
Co se týkalo věku našich dětí - když jsem se nad tím zamyslel, Lucy měla pravdu. Všechna vlčata musela jednou projít pubertou, i já v ní byl, ale teda, co jsem si vzpomínal, nechoval jsem se tak blbě jak Vivianne. Jenže já byl už od narození na jiným levelu, napadlo mě, jak asi pubertu prožívá Crowley, jestli se chová stejně mizerně jako jeho sestra? Určitě je to tím, že trávili oba dva čas se Shireen, už jednou mě to napadlo a tahle scénka to prostě jen potvrdila. Reonys i Ciri, kteří byli celou dobu s náma nebo se Sigym, se chovají daleko uctivěji, kdybych jen mohl vrátit čas. Sebral bych je své podivné „sestře“ s okamžitou platností a nenechal bych ji, aby se s nimi kdykoliv viděla. Jenže tehdy jsem ani nevěděl, že se Crowley v tak nízkém vlčecím věku sám od sebe rozhodl jít někam na několikaměsíční procházku, aniž by nás o tom spravil. Drzoun. “Hlavně to, že Vivi udělala, co udělala, neznamená, že s Lucy nezvládáme vést smečku. To s tím přece nemá vůbec nic společnýho,“ trošku jsem se na něj obořil, protože nejen, že jsem cítil naštvanost z Lucy a chtěl jsem ji v tom všem podpořit, ale i mě štvalo, že má o nás takovýhle absurdní smýšlení. Já byl super alfa a Lucy taky, už kdysi jsem věděl, že jsme byli oba dva vlčím bohem stvořeni k vedení smečky, šli jsme v božích šlépějích a tím pádem bylo logický, že jsme s vedením smečky neměli absolutně žádný problém. “O svá vlčata se postarám a osobně jim vyčiním, až se vrátí, jestli se vrátí, dám jim jasně najevo, že tudy cesta nevede, ale jak už jsem jednou říkal,“ na moment jsem svá slova přerušil, zvedl zadek ze země, vypjal hruď a vážně jsem se na Warise podíval. Byl jsem naštvaný, což mi trochu hrálo do karet, vypadal jsem pak hrozivěji. Tyčil jsem se nad ním, neb byl drobnější jak já, a z mých očí vyzařovala jistá autorita. Když jsem hlasitě vyfuněl vzduch z plic, větu jsem dořekl: “S vedením smečky nemají má vlčata a jejich chování co dělat,“ chvíli jsem na něm setrval pohledem, ale pak jsem se hlavou otočil na Lucy a má nadmutá hruď se rázem o trošku zmenšila, pohled se zněžnil a postoj razantně změnil. “Ano má nejdražší, mohl bych se podívat po něčem k jídlu, zkusím projít okolní lesy. Po lovu je už asi většina zásob sežraná, máš pravdu,“ hlesl jsem, natáhl k ní hlavu a jemným láskyplným olíznutím jí polaskal ucho.
Mírně jsem se od Lucy odsunul, zraky přenesl na Waristooda a změřil si ho nadřazeným, trochu varovným pohledem, teď jsem nebyl tak přátelský, jako jsem byl celou dobu před tím. “Odcházím, kdybys něco potřeboval, zeptej se Lucy, se vším ti poradí. Naši smečku zná dobře a její vedení zvládá přímo excelentně,“ rázně jsem na něj kývl a s mrsknutím ocasu se vydal váženým alfa krokem pryč.

>> řeka Mahtae (přes J.G.)

Poprosím za jeden zlatý ticket přívěšek pro Arminia (s kým mohu pořešit prosím? Mám napsat Styx nebo někomu jinému?) a za jeden stříbrný ticket speciální magii, kterou pořeším se Skylieth (na kterého vlka ji dám ještě promyslím). Moc díky

// Loterie 1/5

Děti zmizely a já s Lucy a Waristoodem jsme osaměli. Ještě hodnou chvilku jsem hleděl do prázdna směrem, kterým se jejich postavy vytratily, asi jsem uvnitř sebe trochu doufal, že se třeba vrátí, omluví se za svoje ostudné pubertální výstupy, které před Warisem předvedli, a uvědomí si, že Crowley ve všem není tak úplně nevinně a nerostou mu ze zad andělská křidélka, jak si všichni tři mylně představují. Jenže to bych byl až moc naivní, abych věřil, že se tohle stane. S tichým povzdechem jsem zraky převedl na Waristooda, ale v očích se mi zračila pořádná nejistota. Byl jsem rozhozený, nelíbilo se mi, jak se celá ta situace před chvílí udála. Přemýšlel jsem, co bych měl teď udělat – neměl bych za nimi běžet a vyloženě jim zakázat tam byť jen drápkem na tlapce páchnout? Nebo bych je měl jen potajmu sledovat, jako nějaký špeh, a být připravený k zásahu, kdyby bylo třeba? Zavrtěl jsem rázně hlavou a s táhlým zamračením se zahleděl někam do prázdna, to, nad čím jsem přemýšlel, bylo pěkně absurdní. Jakej pak špeh, tse. Jsem jejich otec, a taky syn Arcanuse, bývalej člen Asgaaru, můžu dělat všechno, co uznám za vhodný! Znám všechny od tam líp jak celá Vivianne a zbytek její výpravičky. Vůbec neví, do čeho jdou, kdo všechno je tam může ohrozit a co se jim tam může stát. Akorát jim tam zas budou vymývat mozky, to tak, stačilo u jednoho vlčete. Už když jsem tam žil, tak všichni byli zaujatí proti mně, protože mi záviděli, jakej jsem. Že jsem dobrej, že si nenechám prdět na hlavu od kdejakýho nuzáka, že mám úroveň! Všichni z toho lesa mi nikdy nesahali ani po jedinej polštářek na pacině. A protože se s tím bez tak do teď nikdo nesmířil, budou je chtít zlanařit! Čím víc jsem nad tím přemýšlel, tím spíš mi to připadalo jako pravdivá verze budoucnosti. Věřil jsem tomu, že mi budou chtít znovu uškodit.
Zaostřil jsem zrak na Waristooda, když mi Lucy začala šeptat do ucha, a pak jsem natočil hlavu k ní. Zbystřil jsem a v průběhu její řeči pokyvoval souhlasně hlavou, přičemž jsem pak, též šeptem, odpověděl: “Máš pravdu, ale víš co? Není to naše chyba. My pro ně chtěli být lepšími rodiči, než pro nás byli ti naši, jenže oni jim tam v tom lese prostě úplně poblbli hlavu!“ Byl jsem fakt naštvanej, a to čím dál tím víc. Nikdy mě pifka na Asgaar nepřešla, a teď díky tomuto výstupu dcer a syna, akorát tak vzrostla. “Lucy má pravdu,“ povzdechl jsem si a pokrčil rameny, nechtěl jsem před vlkem, který nás sotva poznal, působit jako nějaký slaboch, ale... Stejně tu scénu viděl, už to nešlo nijak zaobalit, natož vymazat, nedalo se s tím nic dělat. To ti pakoňové nemohli aspoň udělat v soukromí?! v mysli jsem všem dal z obou stran pořádnýho lepáka po tlamě, aby se konečně probrali.
Lucy se zeptala, odkud že to vlastně pochází, já si pamatoval, že mluvil o nějaké Topolové smečce, ale kde že to byla, to už jsem nevěděl. “Asi u vás otec vládl pevnější tlapou než já, co?“ pronesl jsem trošku potupeným hlasem a zlehka povytáhl obočí, neměl bych taky přitvrdit? Možná bych měl děcka už i víc zaměstnat ve smečce, nebyla to mimina, no asi bych prostě měl změnit celej svůj přístup k nim! Ukázat jim, co znamená být dospělej, mít nějaký povinnosti a starosti a taky je postavit zpátky na nohy. Žijou ve snu, kde jen hopkaj po barevnejch loukách přeplněnejch šťavnatejma flákotama, který jim samy od sebe přitančí do tlamy. Na moment jsem se zasekl ve Warisových očích, ale pohled jsem hned odvrátil někam bokem. Styděl jsem se před ním, vypadalo to, že byl zvyklý na tvrdší režim, a když jsem se nad tím teď zamýšlel, já si při narození svých dětí asi taky představoval, že je budu vychovávat přísněji, aby z nich byli v dospělosti pořádní vlci, ne takový rozmazlený měchuřinky. Vše bylo špatně, asi jsem se nechával moc unést tím, že jsem jim chtěl dopřát pěkné dětství, aby na tátu měli jen ty nejlepší vzpomínky. A u toho jsem je zapomněl vychovávat. Musím napravit, co jsem zanedbal.

// Loterie 2/5

- reakce na Vivi a spol.

Vše vypadalo, že je zalitý teplým letním sluncem, že ho nakonec moje partnerka přijme a bude nám všem hej, ale to by se nesměla přiřítit má dcera i s mým jediným synem, synem? Cože? Určitě ho Vivuša jedna zlobivá strhla a nabádala ho, ať jde s ní!, a vykouzlit tu takovou ostudu. Stáhl jsem uši k hlavě okamžitě, jak se zeptali na tu hloupou věc o Seilah hnedle tady před Toodíkem, i když jsem říkal Seilah, ať všem řekne, aby se o tom před cizincem nebavili. Protočil jsem zlehka oči a sjel pohledem všechny přítomné, trapas. Kdo ví, proč mi nebylo příjemný, že se Waris právě dozvěděl, že jsme Seilah adoptovali, ale dělalo mi asi dobře, že měla podobnou barvu kožichu jako Lucy, takže klidně mohla být naše pravá dcera, ale bohužel byla pravá jen z části. Spíš teda nepravá, no, ale nechtěl jsem, aby to kdokoliv věděl. “Děcka,“ oslovil jsem je a chtěl ten rozhovor utnout hned v zárodku, nicméně Lucy se ihned chopila slov, tak jsem si nechal, ať mluví, neb vypadala poněkud, no jako... Trochu vyvedená z míry. Jenže jakým směrem se to dál ubíralo, ani mě nenechávalo klidným. Vlastně, skoro hned jak se vedle dcery objevil černý plamínek jejích rozohněných emocí, který se postupně zvětšoval, jsem v sobě začal pociťovat bublající vztek, který jsem se snažil krotit jen proto, že tu byl Waristood. Švihl jsem studeným pohledem svých dvoubarevných očí na něj, pak na Ciri, a nakonec na ty dva. “Vivianne!“ sykl jsem a udělal k ní krok blíž, přičemž jsem vytočeně švihl ocasem. Jak se to sakra chová?! Jakto, že obě děcka, který byly v Asgaaru se Shireen, se chovaj tak divně?!! Jsou úplně mimo!! bez tak je moje BÝVALÁ sestra nakazila něčím divným, proto se Crowley i Vivianne chovali tak, jak se chovali.
Nechal jsem však mluvit Lucy, její hlas byl pevný, tón pak rozhodný. Byla si jistá tím, co říká a stála si za tím, co cítí. Za to jsem ji miloval. Miloval jsem ji za to, jaká byla nejen zvenku, ale hlavně i zevnitř. Seděl mi její charakter, a ač jsem se s ní mnohdy špičkoval či jsem dělal věci, které by se dělat neměly, nikdy bych ji nevyměnil. Upíral jsem pohled na svoji dceru v tu chvíli, co Lu pronesla, že to Crowley se k nám otočil zády, a souhlasně jsem přikývl. “Vivianne, laskavě se postav nohama na zem a přestaň žít mimo realitu!“ štěkl jsem ostře. Už jsem se nedokázal držet, musel jsem něco říct. “Jak říkala máma – to Crowley o nás neměl zájem. Nedal nám žádnou šanci si s ním kdykoliv promluvit nebo se společně sblížit. Už jako malej trávil víc času se Shireen, tou hyenou, namísto svých rodičů! Klidně si s nima odešel na vejlet, aniž by nám cokoliv řekl nebo se nás pokusil najít! My se o něj báli, máma byla strachy bez sebe! A on udělal tohle a bylo mu to úplně jedno!!“ dech se mi zrychloval a srdce bušilo jako o závod. Drápky jsem zarýval do promrzlé země tak silně, až mi kolem tlap začaly běhat fialovo bílé jiskry. Můj hlas začínal být nepříjemně agresivní. Vrčel jsem. “A nakonec to zakončil tím, že si vybral úplně cizí vlky před náma! Chápeš, co to pro rodiče znamená? Dokážeš pochopit, jak nás tím zranil? To ta zpropadená Shireen s tou druhou vlčicí ho tak popletly a zkazily, úplně mu vymyly mozek! A tobě, jak vidím, asi taky!“ štěkl jsem a cvakl zuby před jejím čumákem. Nechtěl jsem na ni být zlý, jenže ona mě tak hrozně vytočila, že jsem se nedovedl ovládat. Byl jsem poměrně cholerický typ vlka. “Tak už konečně pochop, co se doopravdy stalo, a nepředstavuj si furt nějaký nesmysly!!“
A pak Lucy dodala, ať si jde a vracet se už nemusí. Šlehl jsem ještě stále rozohněným pohledem po partnerce, která se k nim otočila zády a tím celý absurdní rozhovor zakončila, pak se podíval na dceru, syna a další dceru, a nakonec na cizince. Takhle jsem to asi nechtěl, nechtěl jsem, aby se Vivianne nevracela, ale... Hlasitě jsem vzdychl a ztěžkle si sedl, byl jsem hodně rozrušený. A ještě víc mě rozrušilo, že se za Vivianne vydal jak Reonys, tak i Ciri. Vůbec nevěděli, co je tam čeká! “Kdyby chtěl, najde vás! Ale nikoho ze své pravé rodiny nehledá – ani vás, ani nás! Nepociťuje touhu vás vidět! Děláte velkou chybu, všichni tři!! Budou vám tam akorát tlačit do hlavy plno blbostí a přesvědčovat vás o opaku!!“ zavolal jsem hlasitě na děti, aby mě slyšely jasně a dobře a aby pochopily, že v Asgaaru už dávno nejsou naši přátelé, pak ale bezmocně zavrtěl hlavou a tlapou si přejel přes oči. “Ach jo!“ sykl jsem naštvaně. Nejraději bych běžel, zastavil je a zakázal jim do toho lesa jít. Nechtěl jsem, aby se s kýmkoliv odtam sešli. Nikdy.

- Waristood

Nechal jsem ji, aby se ke mně přitulila a přitulení jí samozřejmě opětoval. Věděl jsem, že ji to zasáhlo stejně jako mě, ač její reakce byla tak o 100% klidnějšího rázu, jak ta moje. Jenže já prostě vždy reagoval emocionálněji. “Děkuju, ty moje alfácká mamko,“ broukl jsem jí do ouška tak, aby to slyšela jen ona, následně jí ho láskyplně olízl a koukl, teď ji zklidněným posmutnělým pohledem, na Warise. “Jak řekla Lucy, buď tu, jak dlouho chceš. Chovej se jako doma,“ kývl jsem na něj. Ještě jsem tu však sečkal, kdyby něco dalšího potřeboval. Cítil jsem se ale docela trapně, celá ta situace byla vážně... Vážně úplně mimo. “Doma jste to měli klidnější?“ zeptal jsem se s utrápeným pousmáním se.

// Loterie 1/5

- reakce na Lucy a Waristooda

Připadalo mi, že kolem sebe cítím takovou podivně napjatou atmosféru, která teda ze všeho nejvíc vycházela z mé partnerky. Taková černočerná aura, která pohltila všechno dobré a vyplivla ze sebe jen to špatné a nebezpečné. Zastříhal jsem tak trochu rozpačitě ušima, nevinně se uculil a koutkem oka, hlavně ale nenápadně!, nakoukl na Lucy. Nojo, má zatnutý zuby, sakra. To jsem ji asi namích... Ale tak... Ale tak co! Ona namíchla zase mě! snažil jsem se ve své hlavě omluvit sám sebe a vsugerovat si, že jsem v právu, ale popravdě jsem vážně neměl rád, když na mě byla naštvaná, přepadal mě z toho nepříjemnej pocit v břiše. Nervózně jsem švihl ocasem, ale doufal jsem, že na mě nejde vůbec nic poznat, jen jsem s úsměvem dál hleděl na Waristooda, ale to, co Lucy říkala, znělo celkem, no, neznělo to úplně tak, jak jsem si představoval. “Ale tak mamko, přece,“ krátce jsem zapřemýšlel, co říct, abych ji ještě víc nenaštval, “přece ho nenecháme mrznout někde venku. Určitě nám pak pomůže třeba s lovem,“ na Waristooda jsem mrkl, že je vše oká a v naprostým klídečku, tvářil jsem se, že mám mamku zmáknutou, ale ve skutečnosti asi měla spíš ona zmáknutýho mě. Snažil jsem se ale pořád působit děsně nad věcí a pohodově, a taky jsem chtěl, abych vypadal v jeho očích jako dobrodinec, který pomáhá všem vlkům bezďákům v téhle kruté nemilosrdné zimě. Třeba sem pak díky tomu přijdou další náhodní i nenáhodní pocestní, který jednou budu já sám pasovat na mý vlastní – a možná i Lucyiný - služebnictvo! A Lucy mi pak ještě poděkuje. Budeme mít hodně velkou smečku. Hodně! Waris se však potom chopil slova a vlastně mé partnerce potvrdil, co jsem říkal, takže jsem byl rád, že to neslyšela jen z mé tlamy, ale i z té jeho. Mě by bez tak nevěřila. “Nene, nikam nechoď, to je v pohodě, zůstaneš tady přes zimu!“ vyhrkl jsem pohotově, když navrhl, že se klidně hned spakuje. To tak! Ještě by o nás pak roznesl po celým okolí, jak jsme neslušní a hamižní, že se nechcem v zimě podělit! Já se teda samozřejmě dělit o nic nechci, to je jasný, ale musíme to zahrát, ježiš. To dá rozum. Musíme ze sebe dělat hrozně hodný alfy, aby se sem nahrnuli další vlci! Nechápal jsem, že to Lucy furt nechápe. Vždyť to bylo jasný jak ranní mrazivá facka. Koukl jsem na Lucy, pak na Toodíka, a pak se někam do blba hloupě pousmál.

// Loterie 1/5

“Jo, je mi líp,“ přikývl jsem souhlasně a doladil to mírným pousmáním se. Bylo od synka pěkné, že o mně projevoval takovou starost, potěšilo mě to. Nicméně, kdyby aspoň jedno z děcek tu starost neprojevilo, bylo by to trochu divný, ne? Když jsem byl takovej super tatík. Ale Lucy se o moje zdraví nezajímá vůbec, pche! Já jí ukážu, taky se o ni nebudu zajímat, bude čumět. Ještě pak přitlapká s prosíkem, abych se jí věnoval, pozvedl jsem v nelibosti nad svojí dlouholetou partnerkou hlavu a přejel ji vyčítavým pohledem, ale samozřejmě tak, aby si toho nevšimla, jinak by zas vrhla vyčítavý pohled ona na mě a to bych zas nechtěl, bylo by to totiž neoprávněné - mě nebylo co vyčítat. Já přivedl do lesa nového potencionálního člena, kterému může velet a před kterým se může vytahovat, měla by mi ještě poděkovat! A taky by měla projevit úctu, víc si mě vážit. Líbat mi tlapy, otírat se o mně a tak, abych se cítil dobře, tiše jsem si povzdechl. Když jsme byli mladší, chovala se ke mně líp. Dřív s ní byla sranda, teď je zní trochu suchar, ale i tak jsem ji měl rád.
Vlčata, která už samozřejmě nějakou dobu vlčaty nebyla, pozdravila a slušně se představila, samozřejmě až na Vivi, která jako obvykle musela bejt speciál a projevit se jinak než ostatní. Trochu mě to pobavilo, po očku jsem se po jejím ostrém štěknutí koukl na Toodíka, kterého to ale asi nijak zvlášť nerozhodilo, ale stejně to bylo super. Tiše jsem se uchechtl, to má asi po mně, ta Vivča! Byl jsem na děcka pyšnej, že dělají našemu lesu tak dobré jméno, prostě… S Lucy jsme měli fakt dobrý potomky, lepší jak maj ostatní. Víc vznešený, vychovaný a tak. “No, zatím je maličká, ale i tak je lepší jak polovina… Teda, hmmpf, většina smeček tady! Můžeš bejt rád, že jsi narazil na mě a Seilah, máš štěstí,“ mrkl jsem na něj a s úsměvem ho tlapkou poplácal po přední části hrudi, jak byl naproti nám, nicméně cítil jsem potřebu mámě naznačit, že to rozhodně nebyl dobrej tah, takže jsem ji propíchl pohledem ve stylu „neponižuj před cizákem naši smečku, mámo!“, a lehce nad její nerozvážností zakroutil hlavou. Jako malá! Měla by přece všem vlkům o našem skvostném domově povídat tak, aby v nich vzbudila alespoň kapku závisti velikou jak celej oceán a aby je navnadila ke službě našemu společnému království! Nechápu, že to nechápe. Budu jí muset pak vyhubovat. Na cizáka jsem se zazubil, abych odlehčil atmosféru a zlehka zavrtěl ocasem, i když mi do vrtění zrovna moc nebylo. “Já jsem ale tadyhle své křehké květince říkal, že nemáš, kamaráde, kde strávit zimu a že jsem tě pozval k nám. Lucy to zřejmě jen přeslechla,“ mávnul jsem nad tím tlapkou, jakože se nic neděje, ale vlastně jsem to musel říct, abych očistil svoji osobu! Nechtěl jsem, aby si Waristood myslel, že tu ty komunikační šumy snad roznáším já. Na Lucy, která seděla vedle mě (a byla oproti mě tak roztomiloučká, ta její drobná postavička, wau), jsem se jen spokojeně usmál a hlavou se jí otřel o krk, to jen tak na oko, abych zjistil, jestli není uražená.

// ještě čekáme na Vivi, jinak pořadí pak teda Waristood, Etney, Reonys, Ciri, Lucy, Vivianne :D píšu pořadí na žádost :-D