Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// malá vsuvka o nemoci :D

// Listopadové blues: jsem nakažený a napíšu post na 15 řádků s projevy nemoci

Ranní mrholení přešlo v déšť, který se spustil určitě proto, aby mě mohl pořádně prudit. Ani naše mohutné cedry mě před ním neochránily. Vzhlédl jsem nahoru k obloze a chvíli na ni tupě hleděl, měl jsem na moment pocit, jakoby se okolo zastavil čas, ale když mi spadla kapka vody přímo na čumák, bylo mi jasný, že se rozhodně nezastavil. Otráveně jsem vzdychl, hlavu vrátil do přirozené polohy a čenich si otřel packou. Když jsem se na ni pak podíval, zjistil jsem, že je barevná. Cože? podíval jsem se na Lucy, pak na děcka, zase na Lucy a pak někam do blba. Chvíli mi trvalo, než mi to hlava pobrala, napadlo mě, jestli to spíš není ještě nějaký pozůstatek od Lucy, ale když mě zalechtal čenich a já si ho znovu otřel a znovu měl ten blivajz na tlapce, došlo mi, že je to má nadílka. Vypoulil jsem na Lu oči, “ty jsi mě nakazila!“ nechápal jsem, jak je to jen možné, pač jsme spolu strávili sotva pár chvilek, ale když jsem si to uvědomil, najednou se mi pocitově přitížilo. Byla mi zima, rozbolela mě hlava a svědily mě snad i ty části těla, které jsem neměl. Skuhravě jsem zakňučel, kecnul si zadkem na zem a přemýšlel, co teď.
Vlastně se mi honila hlavou velká spousta myšlenek… Co bych měl dělat? Dá se toho nějak zbavit? Jak jsem to mohl tak rychle chytit a co to vlastně bylo? Jak může být rýma duhový se třpytkami? To je nějaký divný. Chvíli jsem podezíral mamku, že si to na mně připravila jako trest za to, že jsem byl tak dlouho pryč a ona se musela starat, sama samotinká samička, o les, ale nakonec jsem to zavrhl. Její momentální stav neodpovídal tomu, že by si to předem nachystala. Vypadala totiž fakt nemocně. Sice ne tolik jak já, ale vypadala.
Najednou mě zalechtalo v nose a já hlasitě kýchl. Byl bych se třeba i galantně odvrátil jinam, ale to bylo tak náhlý a z ničeho nic, že jsem to nestihl a na všechny přítomné vyprskl barevný obláček plný třpytek. “Eeeeeeh,“ otupěle jsem si protřel nejen čenich, který se mi začínal ucpávat, ale i oči, protože mi začínaly červenat a tím pádem i svědit. Mezitím se mnou vykýchnutý obláček rozprostřel na děti i mámu, ale aby toho nebylo málo, ještě jsem na ně nahlas, hezky od plic, zakašlal, až jsem si musel bokem odplivnout barevný hlen. Měl jsem horší příznaky jak Lucy, zhodnotil jsem tedy, po lehkém uvážení, že jsem na tom o dost hůř a ona by se o mě, svého milého, měla postarat. “Neměl bych si jít lehnout? Kdo mi přinese jídlo a vodu? Jsem nemocnej, není mi vůbec dobře!“ slyšitelně jsem huhlal, ale možná jsem to i podvědomě (nebo snad vědomě?) trochu přeháněl. Posmrkoval jsem i tehdy, když jsem neměl úplně tak co, aby mě litovali, a občas zakašlal, i když bylo slyšet, že to ve mně nechrčí a odkašlat si nepotřebuju.

No ale kolem a kolem mi fakt dobře nebylo, takže jsem tady tak seděl jak hromádka neštěstí s na bok svěšenýma ušima a nahrbenými zády, abych vypadal co nejhůř, a doufal jsem, že mě má rodinka bude trochu obskakovat. “To je hrůza, jsem tak nemocnej,“ naříkal jsem nešťastně, zatímco na zem z mého čumáku spadla duhová kapka sople.

Trochu mě štvalo, že na děti byla rozněžnělá jako růžový obláček pohody a na mě spíš jako tmavý bouřkový mrak z pekel sršící oheň. Zamračil jsem se, stáhl uši k hlavě a stiskl zuby k sobě, protože mě to vlastně fakt vytočilo. A to toho ani moc nemusela říct – sršelo jí to z očí! Namísto toho, aby svého starostlivého milujícího parťáka, který ji ještě ke všemu obstaral dva suprový kusance žrádýlka, přivítala a olízla mu tvář, jak se sluší a patří, když muž přijde z náročné výpravy, tak se na něj ofrňuje. Jako síla, no. Nebo jí vadí, že má jen jeden kusanec toho kamzíka? nemůžu za přece to, že děcka to mladý zblajzly, až se za ušima oblizovaly. To vám to chutná, co? Papání od papánka! Papánek zařídil, papánek ulovil! Chmmm a dočká se tady tohodle doma! Čeká na něj naštvaná stará bréca, namísto usměvavé sexy lišácké maminy, prostě není nad domov.
Ani jsem se nijak zvlášť nepozastavoval nad tím, že na mě vyflusla duhový mrak a pak to do mě ještě otřela, protože to bych ji jinak musel rafnout do zátylku, ale to by pak zase rafla ona mě, takže jsem radši jen protočil očima, v mysli se nad tím znechutil a s povzdechem jí přitulení vrátil. “No, mámo, však jsem ti říkal, že jsem toho měl moc.“ Bez tak by ji ani nezajímalo, co všechno jsem zažil! Ale já jí to pak řeknu, i když ji to nebude zajímat. Za trest, aby mě musela poslouchat a dělat, že ji to zajímá, už jsem se na to těšil. Sice mě napadlo, že je divný, že plive duhu, ale nehodlal jsem ji litovat. Jindy bych ji samozřejmě starostlivě obletoval, ale teď jsem jí chtěl ukázat, že jsem naštvanej, tak by měla ona obletovat spíš mě. “Lucy, něco ti kape z čumáku,“ ukázal jsem packou na její mokrý, třpytkami obalený čenich, ze kterého vytékala barevná tekutina. Magie? Nebo to na mě snad hraje, aby mi jí bylo líto?!
Reonys mezitím odběhl a gentlemansky přitáhl z úkrytu maso, které zbylo pro Lucy. Pýcha mi skoro vytékala ušima, líbilo se mi, jak je takový starostlivý a dobře vychovaný! To měl asi po mně, byl úplně jako já! “Ulovili jsme ti s dětma sváču, mamko,“ pokynul jsem hlavou ke kamzíkovi, nyní již trochu zatuhlému, ale na chuti mu to určitě ubírat nebude. “Vypadáš vychrtle, tak se najez,“ podotkl jsem ještě, možná schválně trochu rýpavým tónem, a kecnul si zadkem hned vedle toho kamzíka, aby bylo jasné, že jsem se na tom lovu podílel taky.

// Listopadové blues: Chytil jsem nemoc od někoho jiného

A mezitím, co jsem tam tak seděl, mě pomalu, ale jistě, začínal svědit čumák. Nemoc zřejmě působila na vlky fakt rychle, ale zatím jsem si to nijak zvlášť nepřipouštěl, jen jsem si sem tam otřel packou čenich. Nenapadlo mě, že je Lu nějak nemocná, pořád jsem to přičítal tomu, že to udělala naschvál a třeba ovládá nějakou novou magii, takže i když mě čumák svědil čím dál víc, pořád jsem nepřemýšlel nad tím, že mě třeba mohla něčím nakazit. Vždycky jsem si čumák jen poškrábal, trochu ho nakrčil, ale nic víc jsem nedělal… A pak mi z nosu začala vytékat duhová nudle, které jsem si zatím, jak jinak, nevšiml.

Když mi můj syn povídal, jak se postaral o sestru, že si dali k obědu malé kamzíče a společně si pak dáchli v úkrytu, zahřálo mě u srdce. Usmál jsem se. Byl jsem totiž rád, že se mi, teda respektive mně a tak trochu i Lucy, podařilo najít takové dobré útočiště. Les byl prostorný, ale přitom útulný, bezpečný a už jsme ho měli všichni natolik prozkoumaný, že jsme se v něm nemohli ztratit a věděli jsme, kde se vzájemně najdeme. No a úkryt, který jsem za pomoci Lucy, ale pomáhala jen trochu!, vybudoval, mi dělal radost ještě větší. Bylo úlevné vědět, že má rodina má zázemí a kde složit hlavu, obzvlášť poté, co jsme vlastně opustili veškeré pohodlí a s Lu se vydali naší vlastní cestou. Nic jsme neměli, byli jsme sami dva… Ale vše jsme zbudovali! A teď jsme mohli vlčatům, možná už trochu odrostlejším, ale pořád jsou to moje vlčata!, poskytnout domov. Domov, lásku a péči, jakou si zaslouží. Jen ten syčák Crowley si toho nevážil. Nevážil si naší starostlivosti a péče, zaprodanec jeden. Nestýskalo se mi po něm, spíš mě myšlenka na něj štvala. Vadilo mi, že zůstal v Asgaaru, raději aby z něj byl tulák než přicvrndávač těch nýmandů v našem bývalém lese, který měl být jednou celý můj. Bez tak mu za to, že zůstane, něco slíbili. Nechápu, proč by jinak před svojí rodinou volil cizáky. Nesmysl. Jeho dětskou hlavu zmátla Shireen s tou svojí divnou kámoškou, oblbli ho a on si určitě myslel, že je pro něj zůstat tam lepší volba, než jít s náma. Hlupák. Zavrtěl jsem zlehka hlavou a stiskl pevně zuby k sobě, potřeboval jsem si ulevit alespoň něčím takovým, neb ve mně zase rostl vztek.
Zpozorněl jsem a probral se až tehdy, co mě Reo vybídl, ať jdu za Lucy. Zamrkal jsem a naprázdno polkl, nojo Lucy. Měl jsem trochu strach, že na mě bude naštvaná, přece jen to nebyl týden, co jsem byl z lesa pryč. Vše musela dělat doma sama. Nevěděl jsem přesně jak dlouho to bylo, ale měl jsem pocit, že jsem možná vyrazil v létě a vrátil se až teď, kdy nám na úkryt pomalu klepala paní zima. Za chvíli bude všude sníh a zvířata se schovají, nebude co lovit, doufal jsem, že zima bude mírná. Ač jsme měli teplý domov, nechtělo se mi zažívat kruté mrazy. Měl jsem raději slunce a jeho teplé paprsky.
Doprdelil jsem se až k Lu, která seděla naproti Ciri a chlácholila ji. Když jsem si ji prohlížel, napadlo mě, že je asi unavená, ale přesto pořád tak moc krásná, jako co jsem ji viděl naposled. “Lucy,“ špitl jsem opatrně, zastříhal oušky a zdrženlivě udělal pár kroků vstříc k ní. Nebyl jsem si úplně tak jistý, co od ní čekat a jak bych se měl vlastně zachovat. Nakonec to ze mě však samovolně vypadlo, když jsem ji chvíli mlčky sledoval, “omlouvám se, že jsem byl pryč tak dlouho,“ sklopil jsem pohled k zemi a svěsil ocas volně podél zadních nohou. Něco mi říkalo, že jsem měl udělat právě tohle, že se to k téhle chvíli ideálně hodilo. Omluvit se. Jemně jsem se pousmál a zavrtěl omluvně špičkou ocasu. “Chtěl jsem se vrátit už dřív a pomoct ti s lesem, ale stalo se toho hrozně moc,“ mé děti možná tuhle moji submisivní stránku dost dobře neznaly, byla totiž schovaná hluboko uvnitř mě a projevovala se opravdu jen vůči Lucy. Neměl jsem potřebu se podřizovat komukoliv jinému, ale s ní prostě vše bylo jiné. Ona byla moje světlo, můj důvod žít. Moje rozkvetlá růže na seschlém keři. Miloval jsem ji. Čím dál tím víc...

Měl jsem štěstí, zanedlouho jsme se totiž s děckama vzájemně našli a já si tak mohl úlevně oddechnout. Poslední dobou bylo stresu až až, konečně se mi mohly zase uklidnit věčně napjaté nervy a z toho i bolavé břicho. Kdo by to byl čekal, že se já při svém vysokém postavenínejen ve smečce, ale i v životě, budu stresovat. Měl bych si na to pořídit služebnictvo. A vůbec, proč bych nemohl mít někoho, kdo mě a mé rodině bude lovit? A značkovat les? A starat se o nás, jak se sluší a patří? Můj sen o tom, že budu králem všech vlků a budu pod sebou mít harém vlčici a haldu služebnictva se dosud nenaplnil, což mě pěkně štvalo. Byl jsem ale rozhodnutý na něm pořádně zapracovat! Však já seženu do naší smečky nějaký podřadný omezence, kteří mi budou sloužit. A budou mi sloužit s radostí.
Šťastně jsem se usmál a zavrtěl na Reonyse ocasem, chtěl jsem se s ním přivítat, ale v tu ránu se zpoza něj přihnala i Ciri, dala mi pusu a cosi při útěku zablekotala o mámě. Zpomaleně jsem zamrkal, nebyl jsem zrovna blesk, co se reakcí týče, i když jsem si to nepřipouštěl a naopak jsem si myslel, že jsem prostě dokonalej ve všech směrech, ale přece jen jsem nějakou reakci vyplodil. “Co?“ zastříhal jsem ušima a podíval se za jejím mizícím tělem. “Co to říkala?“ zavrtěl jsem zmateně hlavou, koukl na syna a s otázkou v očích na něj ještě mlčky chvíli hleděl, ale pak ho láskyplně, tak jak to dovede jen takový dobrý otec na úrovni, jako jsem já, objal. “Jsem rád, že jsme zase pohromadě, bylo to hrozný. Měl jsem strach, že jsme se zas rozdělili,“ nikomu jinému bych samozřejmě svoje obavy a trable nepřiznával, ale v kruhu rodinném jsem se choval prostě jinak. Mohl jsem být uvolněný a aspoň na moment zahodit povýšenou pózu, jakou jsem běžně měl. Jenže bez ní mi s cizími moc jednat nešlo, potřeboval jsem jim totiž dokázat, že jsem víc jak oni. “Víš co, musel jsem to vyřešit s tím druhým mým já, s tím lhářem, co se vydával za mě. Nakonec se ukázalo, že jsem fakt byl já opravdu já, jak jsem vám říkal. No a to bys nevěřil, vcucnul ho kameň na Kopretinový louce a já dostal za odměnu, že jsem tak dobrej, jeho vzpomínky. Dobrý, co?“ pyšně jsem pozvedl hlavu. Byl jsem rád, že jsem tu situaci tak excelentně vyřešil, on by totiž s tím as každý jiný vlk měl problém, nikdo nebyl jako já. Já byl cílevědomý a šel jsem si tvrdě za svým! Ostatní jsou měchuřiny. “Kde je máma nevím, ale doufám, že na mě nebude naštvaná, hehe,“ zazubil jsem se rádoby pobaveně, ale spíš jsem nejistě stáhl ocas mezi nohy. No, a protože jsem pořádně nerozuměl tomu, co Ciri říkala, když kolem mě tak rychle proběhla, nemohl jsem ji následovat a tím pádem jsem ani nevěděl, že je Lucy na území lesa. “A co jste dělali vy? Jsem rád, že se umíš o sestru tak hezky postarat a udržet ji v bezpečí, seš celej po mně!“ plácl jsem ho pochvalně tlapou po ramenou. Měl jsem báječného syna! Jednou bude stejně dobrý alfa, jako jsem já. Vlčice se o něj budou prát, jako se praly vždycky o mně! Měl jsem krátkodobou paměť… A nebo jsem si prostě pamatoval jen to, co jsem si sám chtěl pamatovat, i když to nebyla úplně tak pravda. O mně se nikdy vlčice nepraly, nicméně já bych si to přál, takže ve své hlavě jsem byl jejich vycházející slunce a jejich modla. A rád jsem to tak přednášel i ostatním. Jaká byla doopravdy pravda, to je už přece jen detail, ne?

// Značkování

<< J. Galtavar

Cesta přes louku mi připadala celkem nekonečná. Na otevřeném prostranství fučel větr dvakrát tolik, jak mezi stromy. Už mě to pěkně štvalo, nemohl jsem se dočkat, jak zalezu za ty naše suprový mohutný cedry a schovám se před tím nezdvořilým větrem, kterej mi cuchal moji jindy pěkně uhlazenou a upravenou srst. Sprosťák jeden.
Hned na hranicích lesa jsem si ale uvědomil, že je tu cítit náš pach jen velice slabě. Zastavil jsem se a s pořádným nádechem jsem se snažil identifikovat, jestli jsou doma děti, ale nic moc jsem necítil. Poslední pachy tu byly Lucyiny, zřejmě když značkovala, za což jsem se teď trochu styděl, pač to byla chlapská práce, že ano. Možná jen šly jinudy, měl jsem obavu, že děcka odešli a vrátí se až za dlouho. Protože předtím byli jenom s mým klonem, chtěl jsem je pozdravit a ujistit se, že jsou oukej. A taky jsem doufal, že už se tu konečně objeví Vivi. Tiše jsem si povzdechl a zalezl hlouběji mezi stromy, aby na mě konečně přestalo foukat. Už jsem totiž měl tvář ošlehanou až až, navíc mě zábly packy a měl jsem je nechutně zablácené, protože celá ta louka byla jakási rozbředlá. Mohl bych oznámit, že jsem konečně doma, krátce jsem se porozhlédl. V šeru a navíc v lese toho nebylo moc vidět. Teda já toho moc neviděl, i když jsem samozřejmě jinak měl zrak jako ostříž. Trochu jsem se bál, co mi řekne Lucy, že jsem byl pryč tak moc dlouho a nechal celou starost o les pouze na ní, ale doufal jsem, že mě spíš přivítá s otevřenou náručí a uplakanými očky. Nad tou představou jsem se pousmál. Líbilo by se mi, kdyby se k mně, pořádnému alfa samci, taková křehká květinka přivinula a řekla, jak moc jsem jí chyběl a že už ji nesmím opouštět, něco mi však říkalo, že to úplně nebyl Lucyin styl. “Hehe,“ pořádně jsem se nadechl a hlasitě zavyl. Můj silný neohrožený hlas se rozlehl celým širým okolím a já se najednou cítil jako děsný kápo.
Pak jsem se však otočil a vrátil se zpět na hranici, ač na mě znovu začalo foukat!, abych mohl označkovat les, jak se sluší a patří. Chtěl jsem, aby každý příchozí věděl, že teď už tu zas velím já a že se mnou vážně žádná bžunda nebude! Jo, všem vám ukážu, vy lotři! se zvednutou nožkou jsem hezky občůral kmen stromu a u toho si představoval, jak sem někdo chce vejít, ale pud sebezáchovy mu to nedovolí, protože ucítí pachy krále, teda jako mě. Příjemná to představa. No, a navíc jsem taky chtěl ukázat Lucy, že pořád dokážu plnit své povinnosti. Chtěl jsem pro ni zůstat pořádně přitažlivým kusem vlka, kdybych neuměl ani občůrat les, co by si o mně pak pomyslela?
A tak jsem chodil od stromu ke stromu, nějakej jsem občůral, jinej zas pofrkal soplíkem. Pak jsem se zase o nějaké stromy či keříky otřel tělem, abych tu byl cítit, no prostě jsem navážno značkoval. Bral jsem to jako svoje celoživotní umění, které by mělo každého nově příchozího či pouze obcházejícího okolo naprosto oslnit. Doufal jsem, že podle pachu pak každý pozná, jak silný vlk tu žije.
A nakonec, až už jsem byl skoro u konce své poctivé práce, jsem se vyválel na zemi v jehličí a spadených listech, abych tomu celému značkování dal pořádnou královskou korunu. Když jsem vyskočil zpět na nožky, oklepal jsem ze sebe bordel a pak se s pyšným vzdechem porozhlédl po lese. Měl jsem z toho značkování pocit, musel jsem se pochválit – dobrá práce, Etneyi! Věděl jsem, že otec by čubrněl, pač by do mě nikdy neřekl, že dokážu takhle ukázkově označkovat les. Bez tak si myslel, že jsem k ničemu, což já jsem rozhodně nebyl, a dokázal jsem mu to právě i tím, že jsme tehdá s Lucy odešli. Však jsme za tu dobu zvládli společně tolik věcí! Najít les, vytvořit úkryt, nechat vzniknout smečku, porodit vlčata, vychovat je… Nebylo to vždy snadné, ale zvládli jsme to.

Zahlcený vzpomínkami na minulost jsem pomalu kráčel někam do středu lesa, možná nevědomky blíže našemu úkrytu. Chtěl jsem narazit na děcka a Lu a přivítat se s nimi.

<< Zrcadlové hory (přes řeku Mahtae - sever)

Malá vlčice se na moje její maličkost vyzdvihující řeči chytla jako vlk na maso. Spokojeně jsem se pousmál, zamával ocáskem a pokýval souhlasně hlavou, “přesně tak!“ Vlčata byla prima… Byla totiž naivní a lehko ovladatelná, to jsem měl rád, protože jsem si je mohl utvořit k obrazu svému. I když s Crowleym ani s Vivi se mi to moc nepovedlo, heh. Ale aspoň Ciri s Reem snad budou dobře reprezentovat svůj rod… A ona, podíval jsem se na její Lucyovský kožíšek, ona snad taky. Rozhodl jsem se, že jí do hlavinky postupně vštípím všechny důležitosti, které se naší rodiny týkají a které by měla dodržovat, pokud chce být jednou z nás. Jen když se bude chovat předpisově, nosit hrdě hlavu i ocas a bude svoji výjimečnost dávat dostatečně najevo před cizinci, tak bude jednou z nás. Sice jí v těle nekoluje má krev, ale to nikdo nemusí vědět, že? Může to být… lišácky jsem se pousmál a zahleděl se někam do prázdna, může to být mladší sestra ostatních, náš druhý vrh. Skvělý nápad.
Seilah se však rozhodla, že prozkoumá okolí. Nic jsem proti tomu neměl, ještě ke všemu po jejím tvrzení, že mě pak doběhne. Usoudil jsem, že cestu domů asi zná. “Dobře, tak pak přijď. Chci tě seznámit s mými dět… s tvými sourozenci,“ pokývl jsem hlavou, pak se otočil na tlapce a zamířil přes řeku až k travnaté pláni, po které můj falešný dvojník teprve nedávno táhl domů uloveného kamzíka. Jeho vzpomínky se mi šikly. Měl jsem hlad a celkem jsem se těšil, až se nažeru. Navíc pomalu končil den, všude foukal nepříjemný chladný vítr a já už měl všeho plný zuby. Těšil jsem se domů.

>> Cedr

<< Travnatý oceán (podél toku Esíček)

To vlče bylo docela drzý, toho jsem si všiml hned, jak poprvé otevřelo papulu. Teda odrostlý vlče, prohlédl jsem si ji. Už to byla spíš puberťačka, měla dlouhý nohy, vypelichanou metlu namísto ocasu a zároveň polo dětsko-dospělej výraz ve tváři. Jak dlouho už je vlastně na světě? “Já domů jdu, protože tam bydlím, ale nechápu, jaktože tam taky bydlíš. Kde tě Lucy našla, hm?“ měl jsem dojem, že to vlče vůbec neznám. Nepamatoval jsem si ani její jméno, natož nějaké další info o jejím životě. “Jak jste se potkali?“ Trochu mě štvalo, jak ji furt nazývala mámou, pač to byla máma mých dětí a taky moje máma, moje nejmilejší z nejmilejších. Na druhou stranu to bylo asi vlče tulák a já, ač by to do mě určitě jen tak někdo neřekl, jsem měl s tuláckými vlčaty slitování. Královské slitování. Vlčata měla čisté neposkvrněné duše, které si jeden mohl upravit k obrazu svému. Když ji přijmu, bude to má následnice. Bude dělat všechno tak, jak to dělám já. Bude pyšnou součástí naší rodiny, s přivřenýma očima jsem si ji prohlédl. A má kožich jako Lucy. Trochu. “Já jsem Etney I., a ty?“ dřív bych za své jméno se jistou dávkou samolibosti v hlase dodal „Asgaarský“, ale nyní jsem věděl, že k Asgaarským nepatřím. A ani jsem nechtěl. Byl jsem rád, že jsem jiný. Miloval jsem pocit osamostatnění a pocit, že mám vlastní domov, ve kterém jsem sám sobě pánem. Cedrový les byl honosným místem pro někoho, jako jsem já. “Aha, Seilah, to zní dobře,“ pokýval jsem uznale hlavou. “Seilah I., že ano? Nikdo další tvého jména neexistuje, takže se tak představuj. Buď hrdá na své jméno,“ mrkl jsem na ni a zvědavě našpicoval uši. Zajímalo mě, jak vlastně zareaguje. “Jinak to s tvojí rodinou je mi líto, ale neměj obavy. Našla tě Lucy a zhodnotila, že jsi dostatečně dobrá pro to, aby ses přidala k naší rodině. Takže by sis spíš měla zatleskat, že tě tvá předchozí rodina opustila a že jsi díky tomu mohla najít nás. U nás budeš prospívat,“ mrkl jsem na ni.

>> J. Galtavar (přes Mahtae - sever)

<< Kopretinová louka (přes Tenebrae)

Vzpomínek měl ten druhej falešník opravdu dost, jen co byla pravda. A to především s mými vlastními dětmi, což mě dost štvalo. Ale teď jsem tu už jen já a mám jeho vzpomínky, děcka si budou myslet, že byli celou dobu se mnou, ne? zastříhal jsem ušima, zaslechl jsem za sebou něčí kroky. Možná je to ta hnědá? Pach, který se okolím nesl, mi ji připomínal. Naše setkání na té louce bylo zajímavé, možná sice trochu divné, ale musel jsem uznat, že se mi zarylo do vzpomínek. Ta malá měla kožíšek podobný mé Lucy, což bylo prima, vlci by si mohli myslet, že je fakt naše, ne jen nějaká zatoulaná cizinka. Navíc když říkala, že bydlí u nás v lese, musela se s Lucy už doopravdy znát. Hmm, tiše jsem si zamyšleně zamlaskal a pootočil hlavu směrem, ze kterého se pořád nesly zvuky kroků.
Byla to ona.
“Ale, ty žiješ?“ zazubil jsem se na ni a zamával ocáskem na přivítanou. Tehdy v tom lesíku jsem se jí ztratil, myslel jsem, že už ji spíš nikdy neuvidím, navíc jsem spěchal vyřešit toho lháře, teď jsem se trochu styděl. Neměl jsem ji tam nechávat, ještě byla docela malá. “Co tu děláš?“ počkal jsem na ni, a pak spolu s ní pokračoval v cestě. Už jsem chtěl být doma a ujistit se, že je opravdu vše v pořádku. Jak děti, tak Lucy a pak i náš společný les. A Vivi.

>> Zrcadlové hory (podél toku Esíček)

Odměna:
bonus štěstí
1 hvězdička do rychlosti
2 hvězdičky do magie počasí (pod 5. level)
6 perel
1 hvězdička do vytrvalosti
1 hvězdička do magie elektřiny (nad 5. level)

Přidáno

A pak, když se přímo před mýma očima rozplynulo zářivé světlo, jak si konečně uvědomil, že já byl ten pravý a že je teď už konečně vše v pořádku. Takže já byl opravdu ten pravej! Věděl jsem to! To já byl s tou mladinkou vlčicí, co je u nás doma... A já hledal to vajíčko a všechno. Já jsem to vyřešil! začaly mi cukat koutky, až se nakonec roztáhly do úlevného úsměvu. “Jo! Děkuju! Děkuju moc!“ vyštěkl jsem, pozorujíc zářivou kouli, jak mizí v menhiru. Naposledy jsem pohlédl na Kontinuum, pak se na tlapce otočil a rozběhl se pryč. Těšil jsem se domů, těšil jsem se k Lucy k dětem. Uvědomil jsem si díky vzpomínkám mého dvojníka, že já nebyl ten, co s nimi trávil čas, ale naštěstí jsem věděl o každičkém detailu a o celé cestě toho druhého. Ulevilo se mi. Teď musím spěchat domů, ve vzpomínkách ten druhý taky měl lov s Reonysem a Ciri – mrzelo mě, že jsem u jejich prvního lovu větší zvěře byl a zároveň nebyl, ale byl jsem rád, že doma bylo něco k snědku, protože jsem padal hlady. “To až řeknu Lucy,“ zahuhlal jsem tiše sám pro sebe a na konci louky jsem zpomalil do klusu.
A zatímco jsem dál pokračoval vstříc domovu, četl jsem v jeho, teda teď už svých, vzpomínkách a dozvídal se, co vše zažil.

>> Travnatý oceán (přes Tenebrae)

// Byla to skvělá akce, moc mě to bavilo :-) A hra za dva Etni byla fakt zajímavá, nechat hádat vzájemně mezi sebou ty dva bylo v topu :D Takže moc děkuji a těším se na nějakou další akci

Když jsem otevřel oči, byl jsem tu už jen já sám. Šokovaně s pootevřenou tlapou jsem pohlédl na Kontinuum, poodstoupil jsem od menhiru o kus dál a zadýchaně se vzpamatovával. Takže kdo z nás byl ten pravý? Měl jsem v tom pořád zmatek, těšil jsem se, až si to všechno tak nějak samo sedne a já budu konečně všemu rozumět. “Jeho vzpomínek?“ zopakoval jsem po Kontinuu přiškrceným hlasem, ale u toho souhlasně přikývl. “Chci jeho vzpomínky, ano prosím,“ hlesl jsem. Potřeboval jsem přece vědět, co všechno ten druhý zažil, ne? Jestli náhodou nedělal něco s mými dětmi nebo snad partnerkou! Nebo tím vlčetem, které jsem potkal na té louce... Počkat, ale to hnědé vlče, které mi připomínalo Lucy, bylo se mnou a já ho tam pak nechal. A pak jsem hledal ty jeho chlupy a nesl to vajíčko a tak. Takže já jsem ten pravý? Mírně jsem se pousmál, bylo to jakési úlevné zjištění, ale stejně mi to nestačilo. Najednou jsem si totiž prostě nebyl vůbec jistý, jestli jsem Etney 1 nebo Etney 2, a který z nás dvou tu teď stál. Vzpomínky jsem měl promíchané a nedokázal jsem si je roztřídit. Zíral jsem jen tupě na Kontinuum a napjatě čekal, co se stane. Doufal jsem jen, že jak se tohle všechno zklidní, zase si svoje vzpomínky dám do pěkně kupy.

//ET 2

“Kontinuum? A náhražka?“ hlesl jsem překvapeně a pořád na něj hleděl jako na obrázek. To o té náhražce jsem tak nějak věděl, ale stejně mě to udivilo, když mi moji domněnku potvrdil a já se tak ujistil, že je to doopravdy fakt. Takže jeden je pravý a druhý je fakt dvojník, to je síla. A kdo je kdo? A co se stane s tím dvojníkem? Nejsem ten dvojník já, že ne?. Naprázdno jsem polkl, když se přede mnou vznesly ty věci, které jsem přinesl, a začaly zářit. Nevěděl jsem, co bude dál a byl jsem z toho pěkně nervózní, a to až do chvíle, co se vedle mě zjevil ten druhý Etney. Jeho přítomnost mě trochu vyvedla z míry, aniž bych se na to soustředil, takže nervozita trochu povolila. No, a přestože jsem si dost dobře neuvědomoval, že se tu objevil a že jsme zase oba dva na jednom místě a přímo vedle sebe, bezděky jsem na něj pohlédl a pak se podíval zase zpět na bytost, která se představila jako Kontinuum. Chtěl jsem něco říct, jenže v tu chvíli mi docvaklo, že jsem vedle sebe viděl toho dvojníka, takže jsem pohled honem rychle přenesl na něj. “Och! To jsi ty!“ zaprskal jsem otráveně, vycenil na něj zuby a mrskl ocasem. “Kde ses celou dobu flákal, ty darmožroute?! Já tady řeším všecko kolem toho divnýho zjevení tebe, mýho dvojníka, hledám odpovědi, a ty se tu jen tak promenáduješ. Neuvěřitelný,“ vyčítavě jsem ho zpražil pohledem, jemně do něj ždrkl zadkem, ale pak už jsem se zase věnoval Kontinuu. Stejně jsem neměl chuť se hádat, vynadal jsem mu jen tak z principu, aby si nepřipadal moc důležitě.

// ET 1 (<< teleport z Cedrového háje)

Doma v Cedrovém háji jsem se moc dlouho neohřál. Měl jsem radost, že jsem konečně v cíli a můžu znovu vidět Lucy, a najednou jsem se s divnými pocity v žaludku objevil vedle té mé kopie, která tehdá zdrhla od Narrských kopců a nechala mě tam samotného. “Co že, ty?!“ vyhrkl jsem, a když na mě vycenil zuby, vycenil jsem je na něj taky, aby si nemyslel, že umí cenit zuby jen on. “Neštěkej po mě, ty... Ty jeden hrubiáne!!“ prskl jsem nahlas, přeměřil si ho pohledem a vypjal hruď, aby si ten druhý připadal menší, než jsem já. Když do mě ždrkl zadkem, mírně jsem poodstoupil na stranu, ale u toho jsem ho švihl ocasem, aby věděl, že na mě nemá hrabat. “Nedělej, že jsi nějakej správňák, co se snaží zachránit a vyřešit tuhle divnou situaci. Navíc, stejně za to můžeš ty, to ty jsi ten špatnej a měl bys zmizet. To za tebe nikdo jinej řešit nebude, takže co tu do mě teď valíš jako,“ mudroval jsem s přivřenýma očima a pohledem upřeným na něj, toho syčáka, až jsem si po chvíli teprve uvědomil, že tu stojí něco daleko většího, než jsme my dva dohromady. “Jej!“ vyprskl jsem s ustoupením jednoho kroků vzad a toho tvora si od hlavy až k patě prohlédl. Byl divný. Neobvyklý. “Co to je zač?“ zašeptal jsem si vyjeveně sám pro sebe a vypoulil na to „něco“ oči.

// oba dva

Oba jsme se na sebe vzájemně podívali, hodili na sebe co nejškaredější rypák, jaký jsme dovedli, chvíli váhali, ale nakonec se staženým hrdlem i žaludkem položili zároveň své pravé tlapky na menhir, jak nám Kontinuum přikázalo. Nevěděli jsme, co čekat, ale jedno bylo jisté – oba jsme byli přesvědčení, že jsme ti praví a nikdo z nás nechtěl tuto zemi opustit. Ať jsem to já, co tu zůstane! pomysleli jsme si oba dva a na moment zavřeli oči.

datum: konec září 2023
lovecká skupina: Etney, Reonys, Ciri
místo: Vyhlídka

ulovena zraněná kamzice i s jejím mládětem, následně úspěšně odtažena do Cedrového háje.

// Dotažení ulovené kamzice i s mládětem (za pomoci Rea, od kterého mám manipulaci povolenou)

// ET 1

<< řeka Mahtae (přes J. Galtavar)

Byl jsem z toho tahání zatuhlého těla tak unavený a vyčerpaný, že jsem se normálně těšil domů, až se natáhnu v našem super truper úkrytu a zdřímnu si. Uprostřed cesty jsme si museli odpočinout a taky se spolu se synem znovu vyměnit, aby potravu táhl on, protože já už prostě nemohl. Alespoň jsem ale pomohl Ciri s tím mládětem, chuděrka ho nesla celou cestu sama. I přestože to bylo drobné malé mládě, mrtvé něco vážilo.
“Jsme tady!“ zahlásil jsem před hranicemi lesa, které víc jak božsky voněly mojí družkou. Všechno to tu zvládla sama, kočička šikovná, těšil jsem se na ni. Fakt moc. “Lucy! Mámo naše! Jsme doma i s úlovkem!!“ zahulákal jsem s úsměvem na tváři. Najednou jsem zcela zapomněl na nějakou únavu z lovu i z následného přemístění mrtvých těl od Vyhlídky až sem. “Lu, kde jsi!“ zavrtěl jsem ocasem, tolik jsem se na ni těšil. Chňapl jsem kamzici, z posledních sil ji dotáhl hlouběji do lesa a pokojně si u ní pak sedl s domněním, že na Lu počkám tady. Určitě ji přivábí ta vůně. S úsměvem jsem koukl na děcka a pochvalně na ně mrkl, “šlo vám to super, jste prostě moje krev.“ Zazubil jsem se na ně, měl jsem super náladu! Konečně doma.

A pak jsem najednou začal zářit, zmenšil se do malé kuličky a zmizel.

>> nedobrovolný teleport na Kopretinovou louku