Gallirea - Příspěvky uživatele

600 slov

Kdo by to byl řekl, že ptačí zpěv může být taková pruda? To jsem si tak pohodlně ležel u nás v Cedrovém háji, na jedné z měkčích travnatých ploch mé vlastní smečky, když v tom si na jeden z mohutnějších stromů, který se nade mnou tyčil jako ochranná tlapka vlčího boha, sedl pták. Celkem malý nevýrazný ptáček, ale hlas měl jako zvon. Jeho zpěv se rozléhal po celém lese, což mě nebetyčně vytáčelo, protože jsem si zrovna složil své královské pozadí do travičky a chtěl jsem si odpočinout, jenže on mě rušil. Zaškaredil jsem se na něj v domnění, že dostane strach z toho, co by mohlo následovat, když se naštve bůh celé planety, a odletí, jenže se tak nestalo. Zaškaredil jsem se na něj teda znovu a ještě k tomu jsem se výhružně nadzvedl na jedné tlapě, že jako budu vstávat a ať si na mě dá bacha, jenže on se na mě ten malej smraďoch podíval takovým pohledem, jakoby se mi očima vysmíval, že jsem lempl, a zacvrlikal ještě hlasitěji. Pak zamáchal křidélky a vylétl o jednu větev nahoru, aby ode mě byl dál a měl na to svý cvrlikání víc klidu a prostoru. To jsem se teda ale fakt už naštval, no mě nebude žádnej uprděnej ptáček takhle nasírat, navíc kde si jako myslí, že je? Tohle je můj les, tady jsem pánem já, a ten ničema by měl žádat o audienci, ne že si jen tak přilítne a začne nám tu krákorat. Vypěnil jsem a vyskočil prudce na nohy, asi jsem trochu doufal, že ho ten rychlej pohyb mého mohutného, svalnatého těla s rozložitými rameny vyděsí a já to více nebudu muset řešit, jen pak zahlásím Lucy, že jsem vyhnal nebezpečného nezvaného návštěvníka, že nemusí mít obavu, jenže ten blbej pták se ke mně normálně otočil zadkem! Otočil se zadkem a jako třešinka na kuse flákoty bylo to, že se vykadil. No prostě ten jeho bílej bobek spadl na zem přímo pod ten strom, sotva minul můj čumák, ale to už na mě bylo moc. Vlítl jsem na tem strom, opřel se o něj předníma nohama a začal po tom ptákovi štěkat. Hodně agresivně a hlasitě, až kolem mě lítaly sliny. Předvedl jsem dobrý divadýlko, tojo, a přidal jsem tomu na váze, když jsem začal na zadních nohách poskakovat nahoru a dolů. Potřeboval jsem ho prostě co nejvíc traumatizovat, aby věděl, co bude následovat, když vyruší krále zvířat z odpolední siesty svým ohavným a nikdy nekončícím pípáním. No, kdo ví, jestli se ten pták prostě jen sebral a sám od sebe uletěl, nebo jestli jsem ho vážně vyplašil, ale když jsem přestal běsnit jako lev a na moment zaostřil zrak na tu větev, nebyl tam. Chvíli jsem ještě setrval packama opřený o ten kmen stromu, zírajíc nahoru, jestli ho někde nezahlédnu, ale ten pták tam fakt nebyl. Vítězoslavně jsem se pousmál, a zatímco jsem seskočil nožkama "ladně" na zem, jsem se spokojeně zatetelil. Celé mé tělo se dvojnásobně nafouklo pýchou, jak skvěle jsem toho malýho záškodníka zahnal, byl jsem na sebe vážně pyšnej, to by se určitě nepovedlo jen tak někomu! Byl jsem mistr v zahánění ptáků. Těšil jsem se, až to řeknu Lucy, nemohl jsem se přestat škodolibě culit, dělalo mi radost, že jsem toho ptáka tak vyděsil. Jediný, co bych fakt rád věděl, byly jeho myšlenky. Jestli pak si říkal něco jako "och, ten strašlivý hrůzostrašný alfák mě chce sežrat, musím pryč!" nebo "musím si dávat na toho velikýho siláka bacha, nebo mě rozmajzne tlapkou jako nic!". Jo, byl jsem prostě profík. Složil jsem se zpět do trávy a s úsměvem na tváři usnul.

dvojice Etney X Ciri

Když se mi Ciri přitulila k boku, cukly mi koutky do maličkatého úsměvu. Natočil jsem na ni ucho, abych ji lépe vnímal, byl jsem rád, že alespoň jedno dítě bylo tak srdečné a mělo mě rádo. Reonys byl vlk jak se sluší a patří, takže bylo jasný, že ten se ke mně tulit nebude, ale Vivianne s Crowleym se prostě nepovedli, možná bych to v sobě už měl jednou pro vždy uzavřít a vykašlat se na to. Tiše jsem si povzdechl, stejně mě to vytáčelo, že se to tak blbě vyvrbilo, když se vlčata narodila, měl jsem s nimi úplně jiné plány a vyhlídky. Všechno mělo být úplně jinak… Stejně za to může Shireen, při vzpomínce na tu vlčici jsem naštvaně zatnul zuby k sobě.
Kdybychom se nezasekli u zdi, která nám zatarasila cestu, určitě bych sám sebe trápil myšlenkami na ty dva a utápěl se v nich, ale naštěstí jsme teď s Ciri měli jiné starosti, takže jsem Vivianne s Crowleym z hlavy úplně vypustil. Letmo jsem koukl na Ciri a pak zkusmo poklepal na tu zeď svojí alfácky silnou packou, jestli to náhodou není jen nějaká iluze, kterou bych dotekem rozbil, jenže nebyla. Přitiskl jsem uši nespokojeně k hlavě a tiše, hrdelně zavrčel. Tohle mě vytočilo, proč se tu jen tak zjevila nějaká zeď? Kde se tu vzala? Kdo to udělal? Divoce jsem se začal kolem sebe rozhlížet, nabančil bych každýmu, kdo by se tu zjevil a jevil by se jako potencionální tvůrce této ohyzdnosti, která nás zřejmě měla jen vytočit, jenže jsme tu byli pouze sami dva a ani jeden z nás se o vztyčení této zdi nezasloužil. “No sakra,“ zabručel jsem si tiše pod vousy sám pro sebe, byl jsem naštvanej, ale Ciri byla naštvaná ještě víc. Roztomile se vztekala, až jsem se musel uculit. Moje malá holčička je už velká holčička, poklepal jsem ji packou jemně po hlavičce, nezasloužila si, abych na ni byl kdykoliv v životě naštvaný. Dělala mi zatím jenom samou radost, na rozdíl od své sestry, která mi spíš vytvářela na mém vznešeném dokonalém čele vrásky. “To nevadí zlato,“ hlesl jsem konejšivě, “najdeme jinou cestu, nebuď smutná.“ Přiblížil jsem se k ní, abych ji mohl uklidnit vřelým otcovským objetím, které jí mohlo prozradit, jak moc ji miluju. Neměl jsem rád vlky, nebyl jsem moc společenský, vlastně mě všichni vytáčeli a nejradši bych je všechny počůral, aby pochopili, že jsou oproti mě nic, ale moje rodina byla v mém prostém životě alfa samce a krále všeho živého to nejvíc. Lucy, Ciri i Reonys se postupně stali nenahraditelnými částmi skládačky mého já, bez kterých bych nemohl fungovat. Vivianne mě asi nesnášela a Crowley… Ten si sám zvolil žít v té plebsoidní společnosti Asgaarčanů.
Oddálil jsem se od ní, abych ji mohl podpořit úsměvem s kapkou frajerství, jakobych snad byl nad věcí, přitom jsem byl v peklu a nevěděl, jak se odsud dostat, ale to Ciri vědět nepotřebovala. Nahodil jsem klídeček a dělal, že se nic neděje. “Náhodou se mi líbí, že jsi taková průbojná, víš? Jsi divoká po své matce, máš vlastní hlavu, což by princezna Cedrového lesa měla mít. Bylo by špatný, kdyby tě všichni ovládali a ty bys neměla vlastní názor, to ne, naše rodina taková není, pamatuj na to. My jsme vždycky držitelé pravdy! Víme, co je správně, nesmíš dávat najevo, že ses spletla, to ostatní se pletou, my ne,“ kývl jsem na ni rázně, abych dodal tomu, co jsem řekl, ten správný nádech, a pak se s pyšně pozvednutou hlavou a vypjatou hrudí vydal cestou vpravo, jako kdybych přesně věděl, kam jdu.

>> varianta B

dvojice Etney X Ciri

Připadalo mi, že Ciri začínala trochu panikařit. Naprázdno jsem polkl, jako táta bych jí měl být oporou, aby ve mně viděla ještě většího boha, než kterým v jejích očích dosud jsem, proto jsem se na ni povzbudivě pousmál, i když jsem ten úsměv popravdě musel dolovat až z jistých tělesných otvorů. “No, to snad ne,“ pronesl jsem váhavě, ač jsem se snažil, aby to znělo aspoň trochu přesvědčivě a jakože pobaveně, abych odlehčil atmosféru, “určitě se ven dostanem, neboj se.“ Pomaličku jsem se k ní přišoural a čenichem prohrábl její srst na krku, “postarám se o tebe.“ Já sám jsem měl trochu stažený půlky, teda možná trochu víc, ale snažil jsem se, aby to na mě nebylo vůbec poznat.
Bezděky jsem ustoupil o pár kroků vzad, když ta fialková koule levitující uprostřed neznáma, začala mluvit. Nechápavě jsem na ni čuměl, pak jsem se podíval na Ciri, jestli ji taky slyší, ale její výraz ve tváři mě vmžiku ujistil, že jo, a pak jsem se znovu na tu blyštivou fialku koukl. Zastříhal jsem na ni ušima, chtěl jsem něco říct, abych před Ciri vypadal jako těžkej profi ochránce, kterej jedná a nelelkuje, ale zmohl jsem se jen na prosťoučké: “Uhhhm“. Můj bručivý hlas utichl. Nějak mi vyschlo v krku a pokračování z mé tlamy prostě nechtělo ven, radši jsem se teda oklepal a rozhodl se, že si před Ciri budu hrát na to, že jsem nic říct nechtěl.
Koukl jsem na ni, když akčně navrhla cestu, pak jsem zaostřil zrak směrem, kterým by se ráda vydala, zatímco jsem nervózně máchl ocasem. “No já nevím květinko, ta cesta vpravo možná bude…,“ Ciri byl můj názor zřejmě ukradenej, protože se prostě rozešla doleva. Naprázdno jsem mlaskl, nojo, je po mamce, heh. Nakonec jsem se za ní ale rozklusal, nic jinýho mi taky nezbývalo, no a protože jsem si připadal jako nějakej její vocas, když jsem jí šel za zadkem, zrychlil jsem, abych byl nejmíň o půl těla před ní, abych se cítil, že ji jako vedu, i když ve skutečnosti teď vedla spíš ona mě.

// ano, volíme variantu A :-)

dvojice Etney X Ciri

Nedůvěřivě jsem hleděl na bludiště, o kterém jsem zatím nevěděl, že je bludištěm, ale uši jsem měl nasměrované k Ciri, abych dobře slyšel, co říká. “Já nevím, moc bych k tomu asi nechodil,“ podotkl jsem s máchnutím ocasu, “může to tam být nebezpečný.“ Co mě ale daleko víc vyvedlo z míry byo žjištění, že nikde nevidím Reonyse se Seilah. Dech se mi mírně zrychlil a začal jsem se chaoticky rozhlížet kolem sebe. “S-Seilah!“ křikl jsem hlasitě, “Reo!“ Jenže ani jeden z nich se neozval, nebyli tu. “Ciri, Reonys se Seilah jsou pryč!“ sykl jsem ostře, zatímco jsem k ní přiskočil blíž právě ve chvíli, kdy prolézala otvorem ve křoví, který se za námi vmžiku uzavřel. Zastříhal jsem ušima, ohlédl se na místo, kde ještě před chvílí byla díra, a nechápavě na to civěl. Co to je? zamračil jsem se, přece jsem neměl vidiny, ne? Nehrabalo mi… Ta díra tam byla, právě jsme jí prolezli, a teď tam najednou není. “Ciri, Ciri,“ oslovil jsem ji více nahlas, protože byla pořád tak zaujatá zkoumáním toho všeho okolo, že si to bez tak neuvědomila. Potřeboval jsem strhnout její pozornost na sebe.
Když konečně vnímala, ukázal jsem packou na místo, odkud jsme přišli. Byl tu jen hustý keř, vysoké keře všude okolo nás, různé kameny a kdesi cosi, ale díra k průchodu zpět nikde! “Ciri zmizelo to, ta díra, kterou jsme prolezli, je pryč… A… A Reonys se Seilah tady taky nejsou,“ srdce mi tlouklo, asi bych lhal, kdybych řekl, že jsem v pohodě a nemám strach, protože jsem byl velice nesvůj. Navíc bludištěm profukoval nepříjemně chladný vítr, který si občas zahvízdal, což mi způsobovalo husí kůži, a když jsem zaslechl něčí šepot, měl jsem chuť se propadnout do země, abych co nejrychleji zmizel.
“Za jakým světlem?“ žbleptl jsem nechápavě, protože teď jsem pro změnu nevnímal já a byl jsem zahloubaný sám do sebe. Koukl jsem na Ciri a zaostřil na ni zrak, a pak se zahleděl směrem, kterým se dívala ona. Bylo tam fialové světýlko, někde v dálce… Malá zářící koule, která díky svým silným paprskům osvětlovala poměrně velkou část území. Chvíli jsem mlčky hleděl na to, co vidím, a snažil jsem se tomu porozumět, ale pak jsem souhlasně kývl. “Jo, podíváme se, co to je, stejně tady nic jinýho nevymyslíme,“ spolu s Ciri jsem se pak rozešel blíže k té svítící fialové kouli. Trochu mi připomínala barvu mých odznaků na srsti…

<< Úzká rokle přes Ranský les

Poslouchal jsem své děti a nálada se mi trochu zvedla. Ne o moc, to mi přišlo jako docela nemožný, když jsem tak smutnil. Ale přece jenom to bylo o kousek lepší. Hlavně, když jsme opustili téma toho za leštěného lesa. Divil jsem se Reonysovi, že má ještě nějakou snahu potkávat se s jeho bratrem. Pro mě by tohle nebylo. Byla to jeho volba? Byla. Mohl nás přijít navštívit? Mohl, i když by asi nebyl vítaný s famfárou. Sakra, kuš s tím. Jsi tu na výletě se svými dětmi, tak se nenech rozházet. Vynadal jsem si v duchu. Sice mi tu k pravému výletu chyběla moje půlka, Lucy, a ještě Vivianne, ale nemohl jsem mít všechno. Což bylo docela zmoudreni, protoze před pár lety bych musel mít všechno. A hned.
Radeji jsem poslouchal, jak se domlouvají a přemýšlí nahlas, jakou funkci by v lese mohli obstarat. Přidala se i Seilah, nejspíš aby nebyla pozadu za svými sourozenci. Tak rád jsem viděl, že si s nimi sedla.
Ano jsem svému synovi neodpověděl na tu Rowenu. Neměl jsem čas se nad tím jménem vůbec zamyslet, což bych asi ani pořádně neudělal, abych si nezkazil těžce získanou lepší náladu, když tu nás Ciri upozornila, že je něco jinak. Tolik jsem byl zahloubaný do svých myšlenek, že jsem si toho nevšiml. "Šutry no," hlesl jsem hned. Při druhém pohledu jsem viděl, že jsou divný. Moc se mi nechtělo do průzkumu, navíc jsem cejtil dost pachů, kde se mi nějaký nelíbily. "Myslíš, že to je bezpečný? " zeptal jsem se nedůvěřivě. Pohlédl jsem na Seilah i Rea, co na to říkají oni.

<< Smrkový les (přes Rozkvetlé louky)

Tiše jsem mlaskl, “nějak nevím o tom, že by nám cokoliv řekla,“ buď jsem si to všechno vyložil jinak a ona něco na ten styl řekla, ale spíš mi připadalo, že se vytratila a neřekla vůbec nic. Prostě byly s Lucy pohádaní, to se někdy stává, ale proč to nutně řešit tím, že uteče pryč a už se nevrátí? Koukl jsem na Seilah a tiše si u toho povzdechl. Vypadá to, že se s Vivianne viděli všichni kromě mě. Prima. “No, tak uvidíme, jak to bude dál, no,“ řekl jsem nakonec neutrálním tónem hlasu, nějak se mi nechtělo za Vivianne dolézat a omlouvat se, jako kdybychom s Lucy něco provedli, nakonec jsme pořád byli její rodiče a ona rozmazlený puberťák, jak správně řekl Waristood, který by nás měl respektovat. Jenže kdo ví proč nás naše děti asi nerespektovaly ani trochu. Minimálně ty dvě uražené. Měli jsme to tehdy uchopit úplně jinak, a když byli malí, prostě je všechny rovnou odtáhnout pryč od Asgaaru. Kdyby se tam nezdržovali, chovali by se teď normálně. Ach jo, bože, nejradši bych ten Asgaar vypálil… A vlky, kteří v něm žijou, spolu s ním! Měl jsem je rád, všechny… teda kromě Crowleyho, kterého jsem odepsal rovnou ten den, co si vybral cizí vlky oproti nám, ale nehodlal se ponižovat a plahočit se za nimi s prosíkem o odpuštění. Vivianne se urazila neprávem, přece musela chápat, jak pro Lucy bylo bolestné téma Crowley. Její vlastní vlče se k ní otočilo zády a Vivianne se to nepokusila ani trochu pochopit. Byla zabedněná stejně jako on, a to jenom díky Asgaarským. Úplně jim popletli hlavy, když byli malí. Já je jednou zabiju. Měl jsem chuť do toho lesa nakráčet a všechny tam přizabít. Možná ze mě však mluvil jen ten smutek, že se na nás vykašlalo další dítě a že ho už možná nikdy neuvidím.
Co se týkalo jejich výletu, dopadl vlastně tak nějak neutrálně, podle jejich slov, čemuž jsem se divil. Čekal jsem, že i jim budou vymývat mozky. To by si ještě tak mohl zkusit, skrček jeden, zlobit se na vás, když jste mu nic neprovedli, podíval jsem se na Rea, zastříhal ušima a pak s tichým odfrknutím zabručel: “Osobně bych nerad, abyste do toho lesa chodili nějak častěji, ale volba je samozřejmě na vás. Nepřipadá mi to tam ale bezpečný.“ Nejradši bych byl, kdyby tam nešli už nikdy. “A navíc nechápu, proč by měl bejt on naštvanej, když jste mu vy nic neudělali. Byli jste ještě moc malí,“ nakonec mi to nedalo a musel jsem to říct nahlas. Téma Crowley pro mě prostě bylo… Psychicky náročný. Musel jsem se držet, kontrolovat se. “Měli jsme s mámou tehdy udělat všechno jinak,“ očima jsem přejel nejdříve Ciri se Seilah, a pak na druhé straně Reonyse. Nemluvil jsem naštvaně, spíš tak nějak… No, možná trochu nabručeně, ale nebyl jsem na ně nijak hnusnej. Nemohli za to.
“Jo jinak ohledně smečky, rádi byste nějaké pozice? Třeba lovec po mámě? Nebo Reo, nechtěl bys strážit hranice a hlídat les? Možná je čas, aby se z vás staly delty,“ jemně jsem se pousmál, mluvil jsem tedy spíše na Rea s Ciri, Seilah byla ještě moc mladá a nezkušená. No a možná jsem se taky vlastě podvědomě snažil změnit téma. “Sice máme málo členů, ale třeba se ještě někdo navíc přidá,“ krátce jsem se odmlčel a nasál zdejší pach. Mírně jsem se ušklíbl, tak nějak jsem z okolí vyčetl, že se Lucy ani nenudí doma na zadku, jak jsem si prvotně myslel a jak jsem ji litoval. “Vypadá to, že Waristood je pořád s vaší mámou, heh,“ uchechtl jsem se, ale spíš než pobaveně, tak trochu žárlivě. Nejradši bych je sledoval, abych zjistil, kde všude byli, co dělali a o čem spolu mluvili.

>> Márylouka (přes Ranský les)

<< VVJ (přes Jižní Galtavar)

Možná jsem trochu doufal, že Reonys o Vivianne nebude nic moc vědět. V nitru duše jsem si přál, aby řekl, že šla někam pryč, ale že naštvaná není, že se vrátí a všechno bude v pořádku, jenže… Mé touhy se nevyplnily. Naprázdno jsem polkl a na moment pozastavil krok, čímž jsem mírně zaostal vzadu, cos čekal? párkrát jsem zamrkal, abych zahnal slzy smutku, naštvání a kdo ví, jakých dalších emocí, a očima vyhledal ty synkovy vlídné a rozumné, ve kterých jsem snad hledal alespoň drobnou útěchu. Lehce pootevřenou tlamku jsem zavřel, když jsem si to uvědomil, znovu se rozešel a pak přikývl. Co bych na to měl vlastně říct? S pohledem upřeným do země jsem vedle něj mlčky šel a přemýšlel, co odpovědět. Nechat bez reakce jsem to nechtěl, ale poslední dobou jsem si nebyl ničím jistý, ani sám sebou ne. “Myslíš, že… Už se neuvidíme?“ hlas, jindy pevný a přesvědčivý, se mi v půlce věty lehce zlomil. Musel jsem si odkašlat, abych to zklamání a smutek, co ze mě čoudilo jako kouř ze sopky na severu země, skryl. Krátce jsem zavřel oči, nechápal jsem, proč si o nás Vivianne odjakživa myslela, že ji nemáme rádi, přitom já ji tolik miloval. Jen jsem jí to asi nikdy pořádně neřekl, nebo možná mi prostě jen nevěřila. Za to můžou Asgaarští, oči jsem otevřel a zkontroloval naše okolí. “Byl bych rád, kdybyste vy dva zůstali,“ pohlédl jsem na něj, ale uši jsem natočil na Ciri. “Možná by bylo fajn, kdybyste se trošku zapojili doma, pomohli mě a mámě, co na to říkáš?“ už byli velcí, bylo na čase, aby se připravili na dospělácký život, ale zároveň jsem o ně nechtěl přijít. Přál jsem si mít rodinu u sebe. “Myslím, že máma taky není ráda, že jsem pořád někde pryč, měl bych být nějakou dobu jen s ní a… Já nevím. Rozumíš mi, ne? Třeba je pořád smutná z toho všeho, co se stalo, a já jí nejsem na blízku,“ povzdechl jsem si.
Ciri udávala směr, tak jsme všichni ťapkali v menší skupince tam, kam ona šla. Byl jsem rád, že jsme pohromadě, ač jsem to nedával příliš najevo. Ciri si povídala se Seilah, tak jsem se rozhodl, že je nebudu rušit, chtěl jsem, aby se Seilah cítila dobře… Chtěná a milovaná. Ne jako já – svými dětmi nechtěný, protože, jak jsem sám za tu dobu, co jsem na světě, zjistil, je to ten nejvíc nejhorší pocit. Prošli jsme skrz louku až do lesa, a Ciri šla furt dál a dál, chtěl jsem se jí zeptat, kam vlastně jdeme, ale pak mě napadlo, že ani ona to možná neví, tak jsem radši mlčel. “A jaký to bylo… V Asgaaru?“ nedalo mi to, musel jsem se zeptat, i když jsem se ptát nechtěl. Nechtěl jsem, aby si myslel, že mě to zajímá, protože jsem se snažil, aby všichni na sto honů okolo mě věděli, jak moc Asgaar nemám rád, ale ta roupa, která mi nedala klidu, si to prostě vynutila. Doufal jsem, že mi o tom řekne sám a já budu jen dělat tvrďáka, jak je mi to fuk, ale nestalo se, takže jsem zas musel působit jak zoufalec.

>> Úzká rokle (přes Rozkvetlé louky)

Sledoval jsem, jak se vzájemně seznamují, vlastně mi ani nedošlo, že Ciri s Reem neví jméno našeho nalezence a ono zas ta jejich, ale byl jsem rád, že to všechno probíhalo poklidně, aspoň polovina mých děcek je normální. “Doufám, že jak se víc poznáte, budete se mít navzájem rádi, jako kdybyste se znali od malička,“ pousmál jsem se, “jenom to chce čas. Když společně někdy vyrazíte někam ven, třeba si to užijete.“ Konejšivě jsem poplácal Seilah packou po hlavě, možná se necítila při seznamování úplně nejlíp, možná měla i strach, tak mě napadlo, že bude ráda za kousek podpory. Chtěl jsem, aby byly jejich vztahy harmonické, ne jako já s mojí rodinou nebo s Crowleym, to byla fakt bída, a ač jsem neměl rád cizí vlky a rád jsem je zneužíval a využíval po všech stránkách, přál jsem si, aby s rodinou bylo všechno v tom nejlepším pořádku. Když je rodina cajk, jsem já cajk taky, jenže když to drhne, drhnu i já.
Zavětřil jsem, díky pofukování jarního větru se ke mně dostaly pachy, o kterých jsem měl pocit, že je znám. Minimálně teda ten jeden už jsem na stopro někdy v minulosti cítil, určitě jsem se s dotyčným setkal. Bezděky jsem se ušklíbl, neměl jsem náladu na otravný cizáky, takže jsem byl celkem rád, že Ciri tak rychle rozhodla, co se bude dál dít. “Hmm,“ broukl jsem, “to je fakt. Mohli bysme mamce udělat radost a něco malýho jí donýst na svačinku. Pak bych s ní měl vyrazit někam ven, bez tak se sama doma kouše nudou.“ Chvilku mě kousal v hlavě pocit nutkání, chtěl jsem zaběhnout domů a mrknout se, jak to tam vypadá a zkontrolovat i Lucy, protože jsem ji tam nechal s tím divným Waristooďákem samotnou, co když náhodou nebylo něco ok? Přivřenýma očima jsem prolustroval okolí a snažil se ty pocity zahnat. Teď byla super chvíle strávit nějaký čas se Seilah, Ciri i Reem pohromadě, chtěl jsem toho využít.
Vyrazil jsem tedy směrem, který Ciri udala, a nenápadně se přifařil k Reonysovi. “Reo,“ hlesl jsem tiše, “je Vivi naštvaná? Kam šla?“ hleděl jsem upřeně před sebe, nechtěl jsem se na syna podívat, bylo mi vlastně asi trochu trapně, že jako táta nezvládám svoji rodinu a jsme v jednom kuse v nějakým konfliktu. Když jsem to vzal kolem a kolem, od malička se jim vlastně pořád něco dělo, neměli klid – stěhování, Sigy, Rea jsem málem ztratil v Mechové smečce, pak jsme furt někde pobíhali, ten Crowley do toho, no prostě vopruz. Nikdy jsem si jejich dětství nepředstavoval takhle, ale vlk míní, život mění, že.

>> Smrkový les (přes J. Galtavar)

Posedával jsem tu sám o něco delší dobu, než jsem vlastně chtěl. Měl jsem v plánu tu jen porozjímat nad momentální situací, mým životem a sebou samým, otočit se na pacce a zase jít pryč, ale nakonec jsem tu prostě tak nějak přirostl k zemi. Možná, že tomu osud ale takto chtěl, protože za nějaký čas se ke mně přiřítily postupně skoro všechny děti. Teda teď už spíš odrostlé děti, ale pořád to byly moje děti, takže bylo v pořádku je takto nazývat. Bylo zvláštní, že se tu tak seběhli hezky jeden po druhém, s úsměvem jsem je však všechny přivítal zavrtěním ocasu, a zastříhal na otázku Seilah oušky. “Ani nevím, věříš?“ s tichým povzdechem jsem se zahleděl posmutnělým pohledem na hladinu vody. Zima byla ta tam, příroda se pomalinku probouzela zpět k životu, což bylo prima a já tohle období měl moc rád, ale teď poslední dobou jsem se nějak nedokázal z ničeho těšit. Vše mě akorát štvalo, byl jsem v jednom kuse bez nálady a naštvanej a nedovedl jsem se s tím sám vypořádat. Dřív jsem býval spokojenej, ale teď jsem spíš nespokojenej, což mě už vážně přestávalo bavit. Měl jsem pocit, že se mi rozpadá rodina pod tlapkama a já s tím nemůžu nic dělat, přitom když se vlčata narodila, nepředstavoval jsem si, že to někdy dopadne takhle. Měl jsem to všechno v plánu jinak, chtěl jsem, aby vyrůstali ve spokojené rodině, měli dostatek lásky a péče, kterou jsem já neměl a nepociťoval – nechtěl jsem, aby mí potomci strádali po těchto stránkách tak, jako jsem strádal já. Taky jsem chtěl, aby s námi byli až do své dospělosti a třeba měli v Cedru i malá vlčata. Však já taky trůnil v Asgaaru dlouhou dobu, a kdyby se ke mně chovali líp a vážili si mě, zůstal bych tam možná až do teď, ale možná dobře, že jsem vypadl. Prostě jsem si život sebe a své rodiny vykresloval drobet jinak, než se vyvíjel, no. Nikdy by mě navíc k tomu všemu nenapadlo, že jedno z vlčat nás opustí ještě jako maličkatý drobek, který sotva ví o světě. Zajímalo by mě, co jsem tehdy udělal špatně, že víc času trávil s cizíma zmetkama než s vlastní rodinou. Nechal si od nich totálně vymýt mozek, a Vivianne zřejmě taky! Obě dvě vlčata, která se vídala se Shireen a ostatníma fujtajblama z Asgaaru, se prostě chovala úplně jinak oproti Reovi s Ciri, kteří vyrůstali se mnou a s Lucy. Nakrčil jsem ňufák a letmo pohlédl na syna s dcerou, pak pohled zase vrátil zpět na hladinu vodu, která se ve slunečních paprscích hezky leskla. “Je mi líto, jak to všechno dopadlo,“ hlesl jsem nakonec, nevěděl jsem, jestli na mě nejsou naštvaní i oni dva. Jedinou jistotu jsem měl teď v Seilah, která se celému tomu zbytečnému divadlu v cedru vyhla a netušila o něm. Možná, že to ale byla nakonec moje chyba? Měl bych si to vyčítat? Ale já přece běžně v životě nechyboval, chyby dělávali ostatní, ne já…
Zvedl jsem zadek ze země, oklepal ze své srsti bordel a následně si prohlédl všechny tři, kteří tu byli se mnou. Napadlo mě, že snad aspoň oni mě mají rádi. A Lucy. Zamával jsem bezděky ocasem, nevěděl jsem, co bysme teď měli dělat? Jít domů nebo naopak někam vyrazit? “Chcete jít domů? Nebo… Něco jinýho?“ běžně bych si věděl rady a okamžitě rozhodl, ale teď jsem byl jakejsi rezignovanej. Mluvil jsem tichým polohlasem bez špetky energie a nadšení.

<< Cedr

Loudavým krokem jsem se pomalu sunul blíž a blíž jezeru, které se nacházelo kousek od našeho skvělého bezchybného lesa. Teda pro mě byl bezchybný, začínal jsem však pochybovat o tom, že ho stejně vnímají i ostatní členové mé rodiny. Nebo spíše toho, co z ní zbylo.
Zkroušeně jsem se posadil nedaleko břehu se zachmuřeným výrazem ve tváři, který jasně napovídal, že nemám úplně nejlepší náladu. Štvalo mě, co se za poslední dobu všechno událo – měl jsem pocit, jako bych kráčel tlapkama po nezpevněné blátivé cestě, která absolutně nebyla hodna mému postavení a důležitosti. Dřív jsem v životě oplýval značnou sebedůvěrou, věřil jsem si, že vše, co dělám, dělám správně… Jenže teď? Všechno šlo do kopru. Nervy mi drásaly i vzpomínky na Crowleyho a na Shireen, která mu úplně popletla hlavu... A vlastně nejen jemu, ale i Vivianne, jak se ukázalo nedávno v lese. Všichni tři se navíc vydali do Asgaaru, se kterým jsem už nechtěl mít nikdy v životě cokoliv společnýho a snad ještě víc jsem nechtěl, aby tam děcka lozily. Rvalo mi to žíly. Neměl jsem náladu, aby jim do hlavy někdo cpal nějaký nesmysly, a vlastně jsem možná i trochu žárlil, že mají zájem ten les vůbec ještě někdy vidět. Chtěl jsem je mít jen pro sebe, přál jsem si, aby smýšleli stejně jako já, abych měl jistotu, že zůstanou u nás doma, jenže už nějakou dobu byli pryč a já měl prostě obavy, s čím se vrátí a jestli vůbec. Navíc jsem neviděl Lucy a ani Seilah a netušil jsem, co dělají a kde jsou a jestli se jim něco nestalo... A ještě k tomu všemu se teď z pochmurné oblohy spustil deštík, který mi postupně máčel kožíšek, a to jsem ze srdce nesnášel. Mokrej ulepenej a ztěžklej kožich, ach bože…

Vlče - Březen 2/10

Předtím jsem trochu váhal s pohlavím, ale teď, když jsem se precizněji zaměřil na tón její hlasu, jsem si byl na 95% jistej, že to je vlčice. Kdyby nebyla, hodně by mě to překvapilo, ale já mám vždycky pravdu, takže… to byla ne na 95% vlčice, ale rovnou na 100%.
Zamračil jsem se na ni, když zas vyštěkla nějakej hemz, a prohlédl si, jak jsem jí hezky změnil fasádu. Musel jsem se pochválit. Vlastně jí to asi slušelo daleko víc, než její původní kožich, navíc se tenhle novej vzhled hezky hodil k její nechutně sprostý mluvě. Teda ne že bych zrovna já mluvil ukázkově, ale ona byla malá, takže jsem od ní čekal něco trochu jinýho. “Kde máš rodiče?“ ušklíbl jsem se na ni, a to co nejvíc, aby se cítila v mé přítomnosti nedobře. Měl jsem v plánu požalovat o jejím chování mamince, ale pak mě napadlo, že matka možná bude taky takhle divná. Po kom jiným by to to vlče asi tak mělo, no, i když… bezděky mi na mysl vytanul Crowley, kterej byl taky úplně stejně mimo jako tahle malá vlčice, jenom jiným způsobem, přitom měl dva senzační bezchybný rodiče. Nicméně jeho zas ovlivňovala Shireen, která je stejně budižkničemu jako celej zbytek mé rodiny, takže se asi nebylo čemu divit. Třeba je tohle malý vlče podobnej případ, ale co, vlastně mi to bylo úplně jedno. Byl jsem rád, že jsem vlčeti dal hezky jednu výchovnou po tlamě, zbytek mě už nemusel trápit. Matku určitě hledat nebudu, ať si to vlče tady klidně shnije.
Už jsem chtěl odejít, ale nějak mi to nedalo, měl jsem pocit, že mě to vlče něčím přitahuje. Docela mě zajímalo, kde se naučilo tak sprostě mluvit. Tiše jsem si povzdechl, “kde je tvůj domov? Žiješ samotná?“ našpicoval jsem zvědavě uši a posadil se, abych působil jako menší hrozba. Moje nervy byly ty tam a vztek odešel zároveň s tím, jak jsem pustil tu její hlavu z bláta, cítil jsem se teď úplně v poho, nepotřeboval jsem si na nikom vylejvat vztek, takže cajk. Ale jestli mě ještě chvilku budeš nasírat, kopnu tě do zadku tak, že poletíš na druhou stranu světa a budu si říkat, že jsem tě měl odkopnout ještě dál!

Vlče - Březen 1/10

“Ty seš teda pěknej sprosťáček, ty malej vopelichanče!“ vyhrkl jsem z části překvapeně a z části naštvaně, nenapadlo mě, že by vymyslelo tak super přirovnání, že ne každej prd jde z prdele. Vlastně ale mělo to vlče pravdu, znal jsem hodně vlků, kteří stříleli totálně smradlavý prdy, a ze zadku to nebylo. No, každopádně jsem už odmítal dělat ze sebe dál vlčici, vzdal jsem to, asi jsem na to neměl. Život vlčic je možná lehčí pro vlčice, ale ne pro takový povedený, pořádně udělaný kousky, jako jsem já. To malý vlče mi těma svýma neuctivýma kecama pocuchalo nervy až až, nehodlal jsem si je nechat zacuchat do jedné velké baně! Stačilo už.
“Tak poslouchej, ty jedno mal-Aaaaaagggr!!!“ ta malá sviňka se mi znovu zahryzla do nohy jak nějakej krokodýl, no měl jsem jí plný zuby. Ani mě nenechala doříct, co jsem chtěl, a rovnou mě bez varování kousla, taková neúcta z její strany! Čím delší dobu jsem nad tou zablešenou smradlavou opicí přemýšlel, tím víc se mi uvnitř žil rozléval vztek. Se stisknutými zuby pevně k sobě jsem nahlas zavrčel a bez dalšího otálení jsem její tlamu hrubou silou přitlačil k zemi. Jo, pořádně k zemi a hezky jsem jí vymáchal držku v blátě. Sice mě to bolelo a musel jsem zatlačit menší slzičku, protože jsem použil tu tlapu, za kterou mě ta opica držela, ale stálo to za to, naplno jsem si užíval ten pocit nadvlády a větší síly. Bylo fajn vědět, že když se naštvu, nic proti mně ten mrňous nezmůže. Vlastně bych ho mohl rozmáčknout jak švába, určitě by nikomu nechyběl, ale byl jsem tak milosrdnej, že jsem tento akt odložil na později, pouze jsem škodolibě zadoufal, že mu teď tím mácháním držky v blátě minimálně vylomím pár mlíčňáků, protože už mě fakt pekelně štval. “A máš to!“ štěkl jsem hlasitě a svůj tlak povolil, jinak bych tomu smradovi bez tak svojí namakanou tlapou zlomil krk.

Únor - 5/10 | Vlče | Amorek 5

Podíval jsem se na svoji nechutně ožgryndanou packu, když mě to opelichaný pometlo konečně pustilo, a znechuceně se přitom ušklíbl. Měl jsem rád svůj kožich a naopak jsem ze srdce nesnášel, když mi ho někdo nějak znečisťoval nebo cuchal, a ten malej smraďoch udělal naprosto drze a bezostyšně obojí. S hlasitým otráveným vzdechem jsem na vlče pohlédl, zatímco jsem jen tak zlehka nohu otřel o zbytky sněhu, a pak ji položil na zem. Chtěl jsem vlčeti něco říct, už už jsem se rázně nadechoval, ale z ničeho nic jsem si vzpomněl na sázku, kterou jsem měl uzavřenou sám se sebou, že někoho přesvědčím o faktu, že vlčice mají všechno lehčí, takže jsem radši nic neřekl, neb bych po vlčeti teď musel hnusně vyjet a to by rozhodně moc vlčičský nebylo, a radši jsem vzduch z plic vydechl. Na moment jsem zavřel oči, abych se vnitřně trochu zklidnil, ale kdykoliv vlče něco proneslo, akorát jsem se znovu vytočil, takže to bylo prd platný.
“Tak posluchej, ty male - ee,“ vlčice, vlčice! situaci jsem rychle přehodnotil a na vlče se nakonec nuceně usmál a dokonce i zavrtěl ocasem, přestože jsem ho právě chtěl náležitě poučit o tom, že se chová jako spratek. Byl jsem však nucen to udělat po dobrém, nikoliv po zlém, jak jsem původně chtěl, protože jsem měl za to, že vlčice by jednaly jinak než já, tak jsem se podle toho musel zařídit, ač mi z toho všeho začalo tikat v oku. “Ty malej drobečku,“ pronesl jsem medovým hláskem, i když medový hlásek v mém podání nebyl zrovna nic moc, ale minimálně bych měl dostat medaili za snahu, protože tohle mě stálo fakt dost přemáhání se. Ještě z toho budu mít trvalý následky! Já potřeboval vztek luftovat a vybíjet ho, ne ho zadržovat. Měl jsem se na to vysrat, ale když už to mám rozjetý, meh..., “nejen mráčky umí dělat bouřky a vyvolávat blesky, víš? Ty jedna malušenká hvězdičko,“ svoji milou a povedenou řeč jsem doplnil úsměvem s křečovitě zavřenýma očima, nemohl jsem se na toho smrada dívat. Kdo je Pinču? A proč je tak blbě pojmenovanej? Nebo to má bejt přezdívka?! spořádaně jsem se posadil, snažil jsem se působit, že se nic neděje a že mě vlče vůbec nenervuje.
“Hvězdičko, víš něco o magicích?“ naklonil jsem hlavu lehce do strany, měl jsem za to, že mi to divadlo jde perfektně. Určitě jsem působil jako vlčice, na sto pro! “Asi pocházíš z nějakýho hroznýho místečka, viď, když tak nevzdělaně mluvíš. Ale to se nic neděje, neboj se, všechno se dá napravit, když jeden chce,“ zatímco jsem důležitě přikyvoval a milounce se u své inteligentně formované řeči usmíval, přiťapkal jsem k vlčeti, zvedl prudce tlapu a pak ho ve hraném konejšivém gestu poplácal po hlavě, ale samozřejmě jsem do toho plácáníčka přidal trochu síly. No, dobře, trochu víc síly, neb mě ten harant rozčiloval a chtěl jsem ho pořádně zmydlit, ale protentokrát mi musela stačit tahle nuzná útěcha. Doufal jsem však, že to vlče zaplácám do země, až mu bude trčet z hlíny jen hlava jako nějaké malé nicotné houbě, kterou každou chvilku okouše kolem dokola nějaká zpropadená veverka. Pak bych ho tu nechat shnít a ještě mu vesele zamával, nicméně to se samozřejmě nestalo, fracek pořád stál přímo přede mnou, živ a zdráv. Nezbylo mi tedy nic jiného, než se jen hloupě usmát a se situací se smířit.

Únor - 4/10 | Vlče

Ten malej smrad mě fakt vytáčel. Chtěl jsem ho seřvat a dát mu co proto, jenže jsem nemohl dost dobře mluvit, když jsem měl jeho zátylek ve své tlamě. Navíc jsem ho odmítal pustit, přece se nevzdám a neprohraju s nějakým malým vlčetem, který sotva někdo před pár měsíci vyprdl na svět. Fakt bych chtěl vidět, jakýmu nebožákovi se tahle malá vopica narodila.
Nicméně už mi fakt začínala celá ta situace připadat dost prudérní. Nelíbilo se mi, že se tak křečovitě drží a odmítá se pustit jako první, začínala se ve mně proto zvedat vlna vzteku. Zatímco jsem více tiskl zuby k sobě, abych tomu smráděti, který si zasloužilo nejmíň pár po hubě, způsobil nějakou bolest, začínaly do něj v průběhu mé nevědomosti proudit elektrické výboje. Lehké, občas zavrněly, ale občas taky pěkně koply, já je ale necítil, nevěděl jsem o nich. Jenže čím víc jsem se nasíral, tím divočejší ty výboje proudící do vlčete byly, navíc mi za chvíli začaly jiskřit tlapky. Sem tam také šlehl blesk na zemi v naší blízkosti, prostě se z ničeho nic objevil a pak zas zmizel, čehož jsem si samozřejmě už všiml, a na moment mě napadlo, jestli to vlče je nějaký zázračný, nebo možná spíš narušený, že v tak nízkým věku umí magii, ale když jsem očima zašilhal na své tlapy a všiml si tak těch malých neškodných jisker, uvědomil jsem si, že to dělám já a můj vztek.
Samozřejmě mě to šokovalo, neměl jsem tušení, že ve mně dříme takováhle magie, takže vztek mě na moment opustil a vystřídalo ho překvapení. V tu chvíli veškeré blesky, jiskry i výboje zmizely. Svůj stisk v zubech jsem pak automaticky, stále překvapen, uvolnil a vlče tak pustil. “Och,“ vzešlo ze mě. “Vidíš, jak jsem úžasnej? Mám asi magii blesků!“ pronesl jsem fascinovaně a na vlče, které stále viselo na mé tlapě, jsem se podíval. Trochu jsem tlapu nadzvedl k úrovni mým očím, abych na to vlče dobře viděl. “Chceš, abych tě spálil na prach jako nějakýho malýho nepotřebnýho skrčka?“ jistojistě bych se pak cítil líp. Magii blesků mají jenom nadvlčí jedinci! Určitě to byla hodně mocná magie, těšil jsem se, až to řeknu Lucy. Budu jí pak možná připadat víc přitažlivej, i když už tak jsem fakt štramák. Zjistím si o té magii víc u Života!

Únor - 3/10 | Vlče

To vlče mělo fakt divnej slovníček, nechápal jsem, kde takovýhle slova mohlo ve svým věku pobrat, zřejmě mělo pěkně podivnou rodinku. Povytáhl jsem na něj proto obočí, aby pochopilo, že divný je ono, nikoliv já, ale čím dýl vlče mluvilo, tím spíš mě utvrzovalo v tom, že takovýhle náznaky vůbec nepochopí, takže jsem jen naprázdno mlaskl a zlehka zavrtěl hlavou, snažil jsem se, aby můj pohled, kterej jsem na to vlče upíral, působil hodně intelektuálně a z části asi i povýšeně. Já ti dám demente, zkoušej ještě dýl moji trpělivost a uvidíš, co dement s takovým malým prďochem dokáže provést.
Vlče to završilo tím, že se mi zahryzlo do tlapy. Lekl jsem se, navíc to i trochu zabolelo, takže jsem vyjekl a tlapou, ve které jsem to vlče měl tak nechutně zakousnutý jako nějakou oslizlou pijavici, jsem začal prudce třást a máchat všude kolem sebe, abych tu vobludku smetl. Teprve až mě přešel prvotní šok mě napadlo, že ji prostě můžu sundat, protože je menší a slabší jak já, takže jsem s tlapou třást přestal a podal si ji k tlamě tak, abych se zahryzl do jeho zátylku. Tak jsme se teď tak navzájem drželi – ono mě a já jeho, přičemž jsem musel uznat, že ten malej zmetek měl ostrý zuby a jeho stisk mě začínal docela štípat. “Pusť se, ty malej opelichanče!“ zavrčel jsem výhružně, zatímco jsem pořád držel ten měkkej zátylek vlčecího slouhy mezi svejma jedinečnejma úžasnejma a božíma vlčíma tesákama. Nikdo neměl takový jako já!
Snaha nadále se chovat jako křehká upejpavá vlčice mě na moment opustila, potřeboval jsem se toho vlčete zbavit ze své tlapky, docela mě to ponižovalo, když jsem si spojil dvě a dvě dohromady a uvědomil si, že se mi cizí harant zakousl do nohy. Běžně bych takovýho nevychovanýho spratka převálcoval, tak proč jsem to už dávno neudělal i tomuhle malýmu skrčkovi, dost očividně nepovedenýmu výplodu nějakých dvou tuláckých omezenců, dřív, než se mi zakouslo do nohy?